Lunapark

Sara byla ještě pořád mladá, bylo jí přece jenom ještě pouhých devatenáct, někdo by i řekl, že je stále dítě. Mladá dívenka, co se snažila někam zapadnout, ale vlastně ne tak úplně. Ještě se hledala, jaká je a kam se v budoucnu vydá. Takže na Flickeru byla spíš kvůli tomu, že tam byl každý. Něco jí na tom ale bavilo, přidávat tam neumělecká selfíčka. Přes internet byla více nevázaná, odvážná a sebevědomá. Připadalo jí, že má konečně, co nabídnout. Fotky. Je zajímavé, jak moc můžou člověku zvednout sebevědomí – i když jen na chvíli – pouhé palce nahoru a komentáře. Možná zvolila moc hluboké téma, proč zrovna tenhle obor, na večer v lunaparku se to nehodí, ale Saře bylo s Charliem příjemně, necítila se nějak nejistá sebou, ani se necítila nejistá vůči Charliemu. Hlavně hudba vypadala být jeho vášní, tak proč se o ní nepobavit. Důrazně se na něj dívala, poslouchala, jak vypráví něco jako příběh z dětství a k tomu upíjela z kelímku. Někdy jen souhlasně zabručela. Hudba je pěkná, dokáže ve vás vzbudit staré vzpomínky nebo emoce, dají se skrz ni projevit city. Sara tohle věděla a obdivovala to, hlavně když má na to talent od přírody. „Vás bych nechtěla mít za sousedy,“ pronesla jen tak ledabyle s úsměvem na rtech. Svým způsobem to byla pravda, protože měla ráda ticho, aby se mohla soustředit, s čímž měla někdy problém, ale spíše si dělala jen legraci. Není nad to mít doma radostné dítko. Nechala si chvíli na rozmyšlenou, aby si utřídila myšlenky. Pak řekla: „Vždycky jsme se hodně stěhovali ať už jiná města, státy nebo jen ulice. Nevěděla jsem, co můžu nazývat domovem, všechno bylo tak pomíjivé,“ pokrčí rameny. Teď už je s tím srovnaná, dřív to nesla hůř. „K jedenáctým narozeninám jsem od táty dostala svůj první foťák. Nevím, jak na takový nápad přišel, ale i hned jsem si ho zamilovala. Mít možnost zachytit momenty napořád..,“ už nechtěla víc mluvit, ať si Charlie udělá svůj vlastní obrázek. Ona nikdy do hloubky nepochopí hudbu, on její focení. A tak je to v pořádku. Lunaparky pro ni bylo místo, kde mohla být méně ostražitá. Užívat si život zrovna v té chvíli, mít v krvi adrenalin, ničeho se tím pádem nebát. Někdy byla až moc seriózní, to dělaly její starosti. Jako by tohle místo bylo stvořené přímo pro ni. Přitakala jeho slovům, čtvrťák byl díkybohu ještě daleko. Sice se říká, že se s věkem člověk stává moudřejší, Sara měla ale stále pochybnosti. Bohužel do budoucnosti neviděla. Jedno však věděla. V žádném případě se nevrátí do Austinu. Samozřejmě bude navštěvovat matku a svého brášku, ale být pod jednou střechou s tím nechutným opičákem už nesvede. „Taková nabídka se neodmítá,“ mrkla na něj. Pochybuje, že by měl někde poblíž ve křoví schovanou kytaru, aby jí zahrál. Ale i tak se těšila, až ho někdy uslyší hrát. Jeho milý úsměv opětovala. Pokud si někdo šel za svým a byl v tom dobrý, proč ho nepodpořit? Navíc by na něj byl opravdu pěkný pohled ne, že ne. „Dej mi vědět,“ měla alespoň důvod se s ním znovu vidět. Byla ráda za už zatáhlou oblohu, nemohl vidět, jak se červená nad svojí vlastní zvláštní prosbou. Pokračovala se psíma očima, nemusel to dělat, jestli nechtěl, vždyť šlo jen o fotku. Sara si ale nemohla odpustit na něj trochu naléhat. Focení bylo vlastně jediné, co měla. Když na její nabídku přikývl, její obličej se na chvíli rozzářil, pak se dala zpátky do kupy. Nemusí vědět, jak moc za to byla ráda. Ani si nestihla všimnout, jak ho rozhodila. „Neboj, stačí, když se postavíš támhle,“ znovu mu prstem ukázala na bránu, tentokrát trochu přesněji, aby byl uprostřed. Z kabelky vytáhla menší starý foťák, který nosila sebou skoro pořád, kdyby viděla něco, co by chtěla zachytit. Doma měla lepší, dražší a k tomu spoustu objektivů, stativů a světel. Její pokoj bylo spíš studio, do kterého si ale nikoho nepouštěla. Její otec jí trochu rozmazloval, koupil jí všemožné vybavení, na které jen pohlédla, aby dohnal všechny ty roky, co s ní nebyl a nebyl perfektní otcovský vzor. Nestěžovala si. Ale také věděla, že finance nejsou nekonečné, tak tátovi pěkně vysvětlila, ať trochu brzdí. Zdůraznila, že je mu vděčná. Jeho slova ho utěšila, tedy alespoň na chvilku. „Do profesionála mám hodně daleko,“ svůj pohled měla zabořený do foťáku, aby ho pořádně nastavila. Při té představě se přece jenom pousmála. „Ale jestli se někdy stanu slavnou, vydražím tuhle fotku a ty budeš slavný taky.“ zamumlala si spíš pro sebe, nebyla si jistá, jestli jí slyšel. Byla kompletně soustředěná. Odvrátila pohled od foťáku a zdvihla na něj obočí. Když ale viděla, že se zazubil, neudržela se a taky se zazubila. V hlavě si to jen na chvilinku představila, ale s úsměvem na rtech zakroutila hlavou. Neboť to byl směšný nápad. Také potřebovala zahnat nevhodné myšlenky. Nebyla svatá, měla svůj podíl vášnivých nocí, ale nebyla v tom žádná přebornice. Vlastně na to ani nemohla myslet, jak na to nebyla pořádně zvyklá. Prostě se stydí. To ale Charlie nemusí vědět. On jí zná jako sebejistou Saru z Flickru. „Běž trochu dozadu… Jo, takhle..,“ koukala na něj skrz hledáček. „Nemusíš stát tak v křeči.“ uchechtla se. Byl pohledný, takovým lidem to šlo vlastně samo o sebe. Nejdřív zkusila pár fotek s pózami, pak ho vyzvala, ať se chová přirozeně.  Momentky jsou také dobré. Mohla mít dohromady, tak dvacet fotek, když si řekla, že to by stačilo. Schovala honem foťák do tašky, ani jí nenapadlo mu je ukázat. Chce to ještě pohrát si s kontrastem barev a světla a všechny tyhle zlepšováky. „Nic moc jako model, radši zůstaň u hudby.“ když kolem něj procházela, bouchla ho lehce do ramene. Jinak to vlastně ani neuměla. Razila si cestu do fronty na atrakci. „No tak pojď.“ zavolala na něj s úsměvem.

Sara se svému oboru věnovala ráda, ale někdy měla pochyby. Každý je má, ona nebyla výjimkou. Jediný koníček, co kdy měla, bylo právě fotografování, co když jí něco jiného mohlo bavit více? Něco, co do této chvíle ještě nevyzkoušela? Když se nad tím ale zamyslela, došla k závěru, že fotografování je opravdu obor pro ni, pro její přemýšlivou hlavičku. Sport jí nešel a hlavně nebavil, vezměte si třeba fotbal, vždyť je to jen banda upocených machrů, co se honí za míčem. To, že jsou povětšinou velmi pohlední, jde teď stranou. Všechny ty vědecké obory, ty jí nikdy nezajímali, protože věděla, že jsou na ní moc těžké. Učení s její dyskalkulií nebylo lehké. Literatura a žurnalismus. Nesnášela knihy. Za život přečetla tak maximálně jednu k tomu ještě komiks. Taky tomu nepomáhala její dyslexie. Svým způsobem na ní zbyly jen umělecké obory, kdy jí žádný z jejích intelektuálních nedostatků nepřekáželi. Ne, že by jí to vadilo, ona měla už dávno vybráno. Pochopila, že si dělal legraci, ale opravdu by nechtěla být v kůži jejich sousedů. Konverzaci o oborech už dále nerozvíjela, lehce se to mohlo stočit k nudné konverzaci. Ona nudu nesnáší. Malinko se zalekla, když ticho bylo delší, jestli náhodou moc nemluvila, Chalie ji ale utvrdil v tom, že jí nebude jen tak soudit, vysmívat se jí, cokoliv. „Pokud mají umělci pořád za zadkem deprimující matku, tak ano, měla jsem velmi zajímavé tours,“ řekla s nadsázkou, v jejím hlasu byl slyšet vtip. Jenže její úsměv, který měla na obličeji, byl strnulý a nedosáhl až do očí. Sara byla matce za hodně věcí vděčná, ale stejně tak měla i hodně věcí, za které ji odsuzovala, ba možná i více než věcí dobrých. Dnes večer už to bylo podruhé, co si málem zkazila večer vzpomínkami na domov, rodiče a minulost celkově. Jenže jí stačil pohled na jejího společníka a jeho široký úsměv, došlo jí, že je tady, aby se bavila. Zatím se jí to docela dařilo. „To říkáš každé holce?“ nedalo jí to a musela si do něj rýpnout. Nebyli hloupí, oba věděli, že na jejich sociálních sítích čekají zástupy obdivovatelů, teda alespoň tak to vyplývalo z komentářů pod fotkami. Uvědomila si, že mohito má vypité až do dna, zřejmě to dneska potřebovala více, než si myslela. Kelímek vyhodila do koše opodál, následně se přidala zpátky ke svému doprovodu. I když to nebylo profesionální focení, žádné na zakázku ani nic takového, dala si na jednotlivých fotkách, úhlech i nastavení fotoaparátu záležet tak, jako by to na zakázku bylo. Byla perfekcionista, nedělala zkrátka věci jen na půl. Za jeho komentář byla vděčná, jednou za čas člověk potřebuje povzbudit. Nerada přemýšlel o budoucnosti, radši žila v přítomnosti, věděla, co od sebe čekat. Vlastně si cítila trochu zvláštně, takhle ho komandovat kam si má stoupnout, co má dělat. Většinu času fotoaparátem nehledala živé bytosti, měla ráda kontrasty, zvláštní úhly a věci, co by člověka společně nikdy nenapadlo spojit. Některé kamarádky ji neustále prosili, ať je vyfotí, což nikdy neudělala. Pardon, ale svých fotek a celkově dovedností si cení víc, než na pouhý Flicker. Věří, že se jednoho dne její výtvory dostanou do galerie. Spíš v to jen doufá, tak sebejistá zase není. Čím déle s ním byla, tím víc jí přišel atraktivnější. Žádné romantické pocity v tom nehledejte, nebyla šílená, aby se zamilovala do kluka, kterého zná hodinu. Ale jejímu zvídavému očku neunikl jeho široký úsměv a husté vlasy. Fotografická přestávka skončila úspěšně, teď je řada na té obludě před nimi. Úšklebek mu oplatila. „Že se vůbec ptáš, já jsem vždycky. Jsi to spíš ty, o koho mám strach,“ zvedne na něj obočí, něco jako přátelská a nevinná výzva. Když se připoutali, nadšením párkrát poposkočila, tak moc natěšená byla. Většinu jízdy měla zdvižené ruce a adrenalin ji nutil křičet. Když byl konec, neodpustila si upřímný smích. Byla jak malé dítko. Její vlasy vypadaly jak vrabčí hnízdo, trčely do všech stran. Potom, co odešli z atrakce, se je pokusila nějak vrátit do původního stavu. „To bylo úžasný. Cítil si, jak se to s námi točilo?“ byla radostí bez sebe, když už atrakce skončila, tak si o ní musela alespoň popovídat. „Co budeme dělat teď?“ ještě stále byla plná energie, noc pro ni byla ještě stále mladá.

Byla ještě mladá, v některých oblastech naivní a nevyspělá, takže se nevyhnula ani občasnému pochybování o sobě a jejím směru životem. Hodně jí pomáhali její přátelé, většina však žila na druhé straně Států a ty, co si stihla udělat zde, neznala ještě dostatečně na to, aby se jim mohla se vším svěřit. V Charliem neviděla nic jiného než společníka zábavné noci, možná potenciálního kamaráda, na kterého by se pěkně koukalo. Byla klidná a chápala, že než se tady zabydlí a bude opravdu cítit jako doma. Je ale pravda, že se tady cítí doma víc, než s matkou v Austinu. Nepocházela z moc dobře fungující rodiny, to se na ní v určitých oblastech podepsalo. Byla velká pesimistka, většina věcí jí během dětství nevyšla, třeba dostat se na Harvard, nebo byla jen na chvíli. Ale si tím si nějak poradí. Bude muset. Na jeho poznámku o zákulisí se jenom usměje, taky nezná zákulisí, ještě méně než on, není to úplně téma, co by mohla rozvést dál. Nechtěla, aby Charlie vycítil, že je na chvilinku nesvá, nechtěla riskovat, že by to z ní chtěl nějakým způsobem tahat, i když nevěděla, jak by to chtěl udělat a taky si nemyslela, že by to zrovna Charlie zkoušel. Ale hlavně jsou v lunaparku, místo zábavy a adrenalinu. Tuhle lichotku si už nechala líbit, možná se dokonce i začepýřila. Vždycky byla radši, když jí někdo pochválil intelekt spíše než krásu. Byla ráda, že její zvláštní návrh focení příjmul, nejen že měla hezké fotky, památku na dnešek, ale hlavně nenastalo trapné ticho a měli další téma o čem se pobavit. Svým způsobem chtěla, aby se Charlie bál, aby ho pak mohla provokovat. Na druhou stranu nechtěla, aby na ní vyhodil dnešní jídlo a to pivo, co před chvílí dopil. „Nemáš zač,“ řekla mu provokativním tónem. A hlavně by pak nemohli pokračovat s dalšími atrakcemi! Nadšením pomalu skákala na místě a to měli za sebou zatím jen jednu atrakci. „Děkuju,“ tváře a uši se jí malinko zbarvily rudě, jeho dotyk nečekala, ale byla ráda, že jí pomohl. Její vlasy byly peklo. Byla na svou rasu pyšná, byla to její součást, ale někdy si přála mít dlouhé vlasy, co stačí jednou pročesat a konec pro zbytek dne. Ach jo, kolik peněz měsíčně vyhodí za speciální olejíčky a masky do vlasů… „Ještě ne, musíme na další!“ řekla s širokým úsměvem na tváři. „Ok,“ odpoví jednoduše a nechá se zatáhnout k autodromu. Jen tak zběžně si všimne, že jsou ve své přítomnosti už docela uvolnění, počáteční trapná situace už začala opadat. První jízdu si užila, druhou však více. Řídit neuměla, takže když jí přenechal volant, pořád do všech narážela, to se pak lunaparkem roznášely jejich smíchy. Ke konci z nich byla celkem sehraná dvojka, příště se spíš chopí pedálů. Druhé mojito s radostí přijala. Po nedlouhém přemlouvání šli na atrakci, která sahala výš než všechny ostatní, za to fronta byla také delší než ostatní. Během čekání si povídali o různých věcech, takže to uteklo a nakonec se na ně dostala řada a stálo to opravdu za to! I Charlie, který říkal, že nechce na žádnou atrakci s dlouhou frontou, si to užil. Jeho dovednostem s puškou se jenom zasmála, byla ráda i za tu malou růžičku, kterou si dala za ucho. Ani si to neuvědomila a byl čas se vydat rozdílnými cestami. Samozřejmě mu dovolila ji doprovodit, byl to kus cesty, bylo pozdě a navíc se nechtěla loučit. „Já tebe taky, doufám, že se uvidíme brzy,“ nápodobně na něj mrkla a opětovala mu objetí. Počkala, než zajde za roh, ještě předtím mu zamávala, až pak se vydala dovnitř. Tam na ni čekal její otec se zdviženým obočím. Bude mu muset vysvětlovat, že opravdu šla ven s kamarádkami, které se jí nakonec ztratily. A ne, ten kluk, co ji doprovodil není její přítel.

>>> domov

Na škole nebyl zrovna dlouho a tak byl rád, že se s Tylerem domluvil na společném odpoledne. Je fajn na chvíli vypadnout od celého kolotoče s učením a jeho dlouholetá kamarádka měla taky zrovna na pilno. Poměrně jako většinu času. Jonathan byl však rád, že mohl konečně vypadnout a že našel někoho, kdo by šel s ním. Čekal na smluveném místě, aby mohli do lunaparku už vejít společně. Když ho viděl přicházet, tak na něj kývnul. Lunaparky měl rád a tak bylo fajn, že se domluvili zrovna na tomhle místě. Měl rád zábavu a tohle ho hodně bavilo.
,,Čau Tylere. Tak kam se vydáme jako první věc?’’ zasmál se při průchodu do Lunaparku se rozhlédl po všech atrakcích. Poté se zpět podíval na svého nového kamaráda a čekal na jeho odpověď.
,,Jak se ti vůbec dneska daří?’’ usmál se a byl vážně milý. Nechtěl ho však hned od začátku unudit. ,,Co jsi dneska dělal?’’ zeptal se znovu, aby konverzace nestála. Byl sice na univerzitě nový, ale přátele si dokázal udělat velmi rychle už jen tím, že má velmi specifické charisma. Vzhledem, že rád vtipkoval, tak se s ním většina lidí nenudila a tak s ním chtěli trávit čas. Sebevědomí měl přiměřené, ale nikdy nebylo příliš vysoké. Na to tady byla Peach a její oblíbenost mezi muži. On byl většinu času jen ten její chytrý nejlepší kamarád, kterého znala jenom díky rodině. Po delším prohlížení atrakcí se rozhodne pro jednu.
,,Hele, co tahle? Jsi pro?’’ kývl na jednu z atrakcí a podíval se na Tylera jestli s tím souhlasí.

Na tenhle den se těšil už předchozí noci, kdy usínal, a teď, když mu sluníčko hřálo do zad a na krku se mu pohupoval foťák, u kterého byl naprosto připraven ho kdykoliv na kohokoliv vytasit, se měl prostě nádherně. Přestože teplejší období roku bylo na vzestupu a bylo příjemně, zvolil dlouhé kalhoty a mikinu. Přeci jen, pokud půjdou na nějakou rychlejší atrakci, bude jim z toho foukání možná zima. Na zádech měl také malý batoh, do kterého nacpal vše potřebné, od peněženky, přes klíče až po svačinu. Jonathana moc neznal, ale díky své otevřené a přátelské povaze byl rád za každou novou duši ve svém životě. Když ho už z dálky spatřil, jak na něj před lunaparkem čeká, jeho úsměv se rozšířil a on začal zběsile mávat rukou nad hlavou, aby si ho druhý chlapec všiml. Přestal, až když byl na doslech. ,,Ahoj! Na všechno najednou!" Zasmál se. Pokud přišlo na takové a podobné věci, byl i přes svých jednadvacet let stále malý kluk, který by nejraději oběhl všechny atrakce a to pětkrát za sebou. ,,Mám se fajn, zrovna jsem dával dohromady portfolio. Co ty, jak to jde ve škole?" Zatím se moc neznali, a tak pro ně nejspíše bude z počátku obtížnější najít jiná společná témata než školu a právě lunapark, kde se nacházejí, ale určitě to nebude trvat dlouho a minimálně Tyler se rozpovídá natolik, že jej jeho nový kamarád bude prosit na kolenou, aby už zmlkl. ,,Jo, tak vypadá fajn, tak pojď." Souhlasil a hned se k ní vydal s očekáváním, že se Jonathan vydá za ním. Cestou odendal kryt foťáku a bleskl pár fotek.

,,Vidím, že to máme stejně. Takže dáme od každého aspoň jednu jízdu.’’ zasměje se a ukáže na jeho fotoaparát.
,,To nosíš fakt úplně všude, viď?’’ myslel to dobře. Určitě si do něho nechtěl nějakým způsobem rýpat. Vlastně ho to nepřekvapilo, že vidí Tylera s fotoaparátem. Párkrát na chodbách ho už v plném soustředění na focení zachytil pohledem. V tomhle ho vážně obdivoval, protože Jonathan neměl tolik trpělivosti s tím vyfotit hezkou fotku. Možná to bylo taky tím, že většina jeho blízkých přátel měla problém vyfotit jednu úspěšnou společnou fotku. Jeho to poté přestane bavit a bylo rázem po focení. Proto se Jonathan věnoval vědě. Tam se takovými věcmi naštěstí nemusel tolik zabývat. Možná proto si ještě nezaložil Flickr jako všichni jeho spolužáci. Nebylo to nic pro něj.
,,Taky mám dneska skvělou náladu. Dneska jsem dodělal jeden svůj osobní výzkum a chtěl bych ho předat do vyšších rukou, ale možná se na to ještě podívám a přepracuji.’’ zasměje se a mávne nad sebou rukou. Rád se věnoval svým projektům, ale škola byla pro něj samozřejmě vždy na prvním místě.
,,Škola je v pohodě. Mám to štěstí, že studuji to, co mám ráda, takže je to o dost lehčí. Co jak koukám, tak ty jsi taky ve svém živlu.’’ znovu poukáže na jeho fotoaparát a usměje se. Měl rád dobrou společnost a byl si zcela jistý, že si s Tylerem rychle padnou do noty. Jeho povaha mu dost připadala podobná té jeho, tak by si mohli rozumět. A samozřejmě známosti na škole jsou důležité i do budoucnosti.
,,A co ty ve škole? Řekni mi víc o tom svém portfoliu.’’ Tohle ho doopravdy zajímalo. Práce druhých si vždy velice cenil a tak se chtěl o úsilí  druhých dozvědět, co možná nejvíce.
,,Výborně. Tahle jízda je na mě na to seznámení.’’ zasměje se a zaplatí dva lístky u pokladny. Poté se otočí na Tylera, aby mu jeden lístek předal a s radostí se rozejde na atrakci, která je připravena začít.

,,Jasně, nedám na něj dopustit!" přikývne k foťáku. Za ta léta už k sobě v podstatě přirostli a jeho bavilo, jak každý den může vyfotit něco zcela jiného za situaci, přestože chodí stejnými místy. Zkrátka žádné dva dny nebyli stejné, stejně tak jako fotky.
,,Hustý, tak to držím palce, ať to jde tak dál." Na vědu nikdy moc nebyl. Bavili ho různé možné reakce, akorát věřil, že jediné reakce, které by se u pokusů dočkal on, by bylo ztracení jeho ruky, nebo něco podobného.
,,Hm, chtěl sem to sladit do jednoho tématu, tak sem si vybral emoce. S pomocí mé rodiny a přátel sem vyfotil autentické momentky z různých událostí - plačící sestřenici na pohřbu její kamarádky, sousedku při porodu, víš, tu radost, když poprvé uviděla svého syna, dědovo překvapení v očích, když jsme za ním přišli do domova důchodců, abychom mu oznámili, že můj bratranec má doktorát... Je to fakt pár fajn hezkých vzpomínek. Až na ty smutné, samozřejmě, ale život takový je." Pokrčil rameny, nechtěl nikoho smutek zmenšovat, nebo zesměšňovat, ale chápal, že to tak zkrátka někdy je, a ne všechno je tak, jak bychom si představovali.
,,Tak jo, pane vědátore, dík, další je na mě." zazubil se a jelikož na atrakci zrovna nebyla ani žádná velká fronta, tak toho využil a hned jak Jonathan, který mu popravdě zatím připadal jako velký sympaťák, koupil lístky a on jeden převzal, hned už nastupuje do sedadel.

,,To je dobře. Já jsem vždycky za to, že člověk by měl vždycky dělat to, co ho baví. Kdyby to tak dělali všichni, tak bychom možná neměli tolik násilí ve světě. Ale mám kamarádku, která také studuje fotografii. Třeba ji znáš. Jmenuje se Peach. Taková hubená hnědovláska.’’ usměje se na něj. Jistě by si s Peach rozumněl kdyby ji znal. On takovým věcem moc nerozuměl. Byl raději u své vědy, které věnoval veškerý svůj čas a miloval to.
,,Dík, taky ti držím palce, ať ti to jde a nepřestává tě to bavit. Respektive ať stále nacházíš zajímavé věci, které budeš zvěčňovat.’’ zasměje se a promne si ruce. Nemyslí to úplně doslova, ale chce nějakým způsobem svého nového kamaráda nějakým způsobem podpořit v tom, co dělá. Když se podíval na jeho portfolio nemohl skrýt údiv. Byl opravdu talentovaný.
,,Páni, kámo. Tohle je vážně něco! Máš na to opravdu oko. Ty emoce jdou z těch fotografií až cítit. Ale tahle je moje asi nejoblíbenější.’’ ukáže na fotku překvapeného dědy.
,,Moc se mi líbí ta jeho letá moudrost a zároveň překvapení v jeho očích. A to jak jsi tu fotku skvěle vystihl. Jako opravdu to na mě udělalo dojem. Nic takového bych vážně nebyl schopen vytvořit. Prostě wow!’’ to co mu padalo z úst myslel naprosto vážně. Byl jeho prací naprosto unešený. Ty jeho detaily byly naprosto dokonalé.
,,Souhlas, pane fotografe. Doufám, že uděláš z dneška další super fotky.’’ hned co viděl Tylera jak nastupuje, tak se vydal za ním. Tohle byl jeden z jeho oblíbených atrakcí a tak se nemohl dočkat až vyjedou.
,,Řekl bych, že většina lidí by z toho místa dala fotky na sociální sítě. Ještě, že je nemám.’’ zasměje se a čeká na začátek zábavy.

Celý den si skvěle užili.
---> coctail bar