Jen se na ni mile pousmál, potěšen tím, že mu dala za pravdu, a pokroutil nad tím hlavou. Častokrát taková slůvka slýchával, ale i přesto si nikdy nepřišel jako nějaký zdroj vědomostí, jako někdo, komu by bylo hodno dávat za pravdu. Prostě jen hodně četl, jakože vážně hodně, čtení bylo jeho život, a z knížek (a nějakých těch vlastních zkušeností taky) si utvářel své světonázory, které ostatním očividně celkem vyhovují, když už je tedy svému okolí sdělí. Samozřejmě mu to lichotí, jen.. se asi podceňuje a ve svých slovech holt nevidí nic objevného. „Rád slyším, že přestáváš o dobrém poznání přátel přemýšlet pesimisticky,“ pousmál se, to ho vlastně těšilo i víc, než že mu dala za pravdu. On nepotřebuje mít pravdu pokaždé, co něco řekne, ačkoliv se mu to často stává.
Těšil se, že si užije klidné odpoledne se svou dobrou kamarádkou, popovídají si o tom, co je nové, a ono ejhle, moc klidně to nezačalo. Hned ze začátku si musel vylévat své kdysi ztrápené srdíčko, navíc ještě někomu jinému, než Teddy. Ne že by se nerad svěřoval, ale obvykle nerad dloubal do starých záležitostí, proto o tom vlastně Lacey nikdy neřekl a tehdy se ještě neznali, to se pořádně bavil snad jen s Teddy, která to na něm okamžitě poznala a vlastně mu v tom období děsně pomohla. Menší, ale neméně důležitý podíl pomoci měly i cigarety, ale to je jiná. Inu, neměl na výběr, a tak začal povídat. Přeci jen Lacey měla pravdu, ona se mu svěřovala a bylo by fér, aby i on něco z koutů své duše něco té osůbce před sebou svěřil. Jakmile dopověděl svůj příběh, nastalo ticho, žalostně trapné ticho, kterého ničilo snad víc než samotné vyprávění, ale nějak to zkousl, počkal, až ze sebe Lacey něco dostane. Pousmál se nad jejím pozitivním nápadem, pobavil ho. „To by byla poměrně klišé romance,“ poznamenal, rty měl v takovém jemném úšklebku. „Ale kdo ví, třeba to byla pravda, každopádně i během univerzity si někoho našla, tak.. Moc nevím,“ jemně pokrčil rameny, ale abych pravdu řekla, ta Laceyina myšlenka se mu líbila, mělo to v sobě jakousi… tragikomedičnost? Možná. Líbilo se mu to, to je hlavní. Vlastně mu ani nesešlo na tom, aby se dozvěděl, jak to ve skutečnosti tedy bylo, s touhle variantou asi i dokázal žít.
„To druhé beru,“ usmál se na ni, když mu začala vyjmenovávat, jak by asi tak měla nazývat Blainea. Možná by to mohlo být příliš očividné pro okolní svět, to by mohla být dobrá námitka, ale upřímně, jaká je šance, že někdo bude odposlouchávat všechny hovory, co Lacey o Blaienovi vede. Tedy, Blaine by to podle něj rád slyšel, alespoň by věděl, na čem je, stejně tak Lacey by ráda slyšela Blaineovy rozhovory o ní, ale pevně věřil tomu, že ani jeden z těch dvou nebude toho druhého špehovat, tudíž… Neexistovalo žádné reálné nebezpečí, že by se něco někam dostalo, nebo v to alespoň Lincoln věřil. Ta její představivost ho až překvapovala, jen ho mrzelo, že ji využívá na takové ošklivé myšlenky, ale co.. To se asi stává, když vám na někom záleží, ale vy jste na pochybách, jak to má ten druhý člověk. Asi ano, asi je to pochopitelné, ale i tak to Lincolna mrzelo, nerad slyšel, jaké nehezké myšlenky se jí honí v hlavince. „Nesmíš o tom asi tolik přemýšlet, protože pak docházíš.. nu, k takovýmhle závěrům,“ pousmál se, v očkách měl jasnou starost, protože viděl, že se trápí, a pevně věřil, že se trápí úplně zbytečně. To si ale musí vyřešit ti dva, on jim nemá jak pomoct. „Víš, že to není špatný nápad? I když možná nevtrhávej do toho spolku, třeba ho pozvi někam na procházku nebo tak, asi nechceš mít začátek vztahu v klučičím spolku, ne?“ možná je Lincoln tak trošičku romantik a chce, aby měla Lacey hezkou vzpomínku, jakože si svá hezká slůvka vyznali třeba v nějakém parčíku či v altánku, však to znáte, slaďárny. Realita občas sice bývá jiná, člověk se dá strhnout momentem, jako kdyby Lacey vtrhla do spolku. To má sice taky své kouzlo, protože když už jsou vaše city tak silné, že vás donutí takhle impulzivně jednat, je to taky krása, ale Lincoln by přeci jen dal přednost tomu hezkému prostředí, heh. Tenhle cit pro estetičnost mu vnukla Teddy, to je jisté, když si aranžovala kytičky anebo objekty na focení.
Jak jim ta konverzace hezky ubíhala, ani si nevšiml, že z ruského kola jsou už dole. Očividně se moc zahloubal do svých myšlenek, takže ten krásný výhled si užíval asi tak prvních pár minut, asi sem bude muset zajít někdy znovu, ať si to užije o trochu víc ten výhled. „Nabitý jako naše školní aktivity,“ zazubil se nad svou vlastní poznámkou, oba toho totiž měli hodně, protože prostě chtěli být dobří, ba nejlepší, a to vyžaduje hodně obětavosti, hlavně časové obětavosti. On se v lunaparku doopravdy nevyznal, s nějakou mapkou by to zvládl, ale žádnou neměl, on měl prostě Lacey, která to tady očividně znala jak svý boty, a on jí plně důvěřoval, proto ji obratně následoval a držel se u ní blízko, nerad by se ztratil. „Poslední dobou jsem i se sebou spokojený, asi eseje na dobré téma, ale jsem s tím spokojený,“ jak se říká, nejlepším kritikem je člověk sám, u Lincolna to rozhodně platí, takže když už je spokojen i on, musí být spokojení i všichni okolo, hlavně tedy profesoři. „Co ty?“ optal se, vlastně ho velice zajímalo, jak je na tom teď se školou, když svou mysl zaměstnává Blainem.
Cesta ke strašidelnému hradu byla kratší, než by se jednomu mohlo zdát, nebo mu prostě utíkala rychle díky jeho skvělé společnosti, ale než se nadál, už byli u hradu. Tentokrát se placení ujal on, už totiž předvídal, že by se na to mohla Lacey vrhnout, tak se snažil být rychlejší. „Tady jsou vaše lístky, slečno odvážná,“ s širokým úsměvem na rtech jí podal jeden lístek na vstup, ten druhý si ponechával v ruce a čekal, až se rozhoupou jít dovnitř.

Poprvé se svěřoval o svých milostných eskapádách někomu jinému než Teddy, poprvé o svých citech mluvil s někýmjiným než s Teddy… Ale ono se vlastně není co divit, že o tom moc nemluví, když může nabídnout jednu smutnou povídku, nic víc. Tím doopravdy nikoho neoslní a moc to o něm neřekne, protože z jedné osoby nemůžete říct, že byste měli nějaký vkus nebo jeden konkrétní typ. Jednoduše řečeno, přijde mu úplně zbytečné o tom mluvit, ovšem Lacey by to odepřít nedokázal, nedokázal by to před ní zahrát do outu a promlčet to, to by se totiž cítil špatně, skoro jako kdyby podváděl. Hlavně by si připadal, že tím degradoval jejich přátelství, a on si jejich přátelství vysoce cenil, takže to by nepřenesl přes srdíčko. „Pravda,“ pokýval hlavou s jemným úsměvem, tohle klišé se mu opravdu líbilo, i když by samozřejmě bylo lepší, kdyby je to i svedlo dohromady, ale holt se bude muset spokojit s klišé představou. Musel se zasmát, když popisovala toho kluk, a zakroutil nad ní hlavou. Co by ona neudělala, aby ho přiměla k úsměvu. Nikdy nad tím klukem moc nepřemýšlel, nebyl ten závistivý typ, co by toho chapce nesnášel jen kvůli tomu, že dostal to, co se líbilo jemu. Problémy s tou dívkou pro něj tím momentem skončily a on ji už nevyhledával pohledem na chodbách, neřešil ji ani toho kluka, ale když zahrabal ve vzpomínkách, musel uznat, že minimálně vzhledem patřil k těm lepším klukům školy. Povahu člověk neodhadne, takže o tom nemohl nic říct, ale rozhodně ho Laceyina poznámka těšila. Tedy, trochu ho bolelo slyšet urážku na jeho dávnou bohyni, ale přenesl se přes to a nijak to nekomentoval, ani se nezatvářil nijak špatně. Však by byl hlupák, kdyby se urážel při špatných slovech o lidech, které nezná! „Ty jsi zlatá,“ povzdechl si, štěstí mít takové kamarády, vážně. Vůbec nechápal, jak může být Lacey občas takový pesimista ohledně kamarádství. „Pokud tě to potěší, neboj, vím, že jednou si někdo všimne a ocení to,“ dodal ještě, tuhle frázi měl naučenou od Teddy, když mu promlouvala do duše, ačkoliv tyhle vztahové rozhovory byly brány s nadsázkou, oba na tom totiž byli stejně nulově. Tázavě nadzdvihl obočí, když padla zmínka o dohazování. Tušil, že teď bude Lacey pořád nad touhle možností přemýšlet a že mu bude chtít nějak pomoct.. Navíc by jí nějaké rozptýlení od přemýšlení nad Blainem určitě pomohlo, když rozptýlení v podobě školy očividně nefunguje. „Znám tě, takže o tom budeš přemýšlet tak jako tak, takže když na někoho přijdeš, můžeš mi ji ukázat… A uvidí se,“ už teď vnitřně tušil, že to stejně odmítne, ale teď to udělá Lacey radost, tak proč do toho nejít. Hodně ho i zajímá, jaké typy by mu vybrala, zajímalo by ho, jak dobře ho zná a jestli se trefí do jeho vkusu, který pořádně nezná ani on sám.
Ochotně naslouchal tomu, co měla Lacey na srdíčku, protože od toho tady přeci jen je, od toho tady kamarádi jsou. „Chápu, ale zbytečně si přivoláváš černé mraky a znáš to, čím víc přemýšlíš, jak se něco pokazí, tím víc se to pokazí, a to ti z celého srdce nepřeju Lacey,“ samozřejmě že rozuměl úplně zbytečným myšlenkám, které akorát trápí vaši hlavu i srdce, on sám často až moc přemýšlí, jenže jemu nejde úplně o vztah s někým, tudíž.. to asi není tak hrozné, dalo by se říct. I když každá starost má svou vlastní váhu, o tom žádná. „Ale prosímtě, a má to místo mě poslouchat nějaký plyšový méďa?“ optal se s drobným úsměvem, chtěl tím zkrátka naznačit, že je určitě lepší a kvalitnější posluchač než.. kdokoliv jiný. Ne že by se chtěl povyšovat nad Sofii, ale přeci jen klučičí pochopení je o něčem jiném než holčičí pochopení, takže určitě byl jeden z nejlepších posluchačů. „Přesně tak, bude to lepší a jsem si jistý, že to dopadne dobře,“ vřele se na ni usmál, nepochyboval o tom, protože kdo by dokázal odmítnout tady tohle sluníčko. To když si pustíte pod kůži, toho už se nebudete chtít pustit… A když takové sluníčko vezmete na ples, to už něco znamená. „To zní hezky,“ očividně sdíleli něžnou a romantickou duši, takže v tomhle se shodli perfektně. Jen on ještě jaksi neměl možnost svou romantickou duši někde využít.
„Určitě to doženeš,“ odkýval jí, zatímco mířili k dalšímu místu, které tady v lunaparku navštíví, a to ke strašidelnému domu. Téma škola bylo jejich oblíbené a časté, co čekáte od dvou fanatiků do literatury, že? „A co to je za knížky vlastně?“ zajímal se, přeci jen ho to taky bude čekat, až bude v ročníku jako Lacey, což ho čeká již brzy, tak připravovat se na to už může. Ne že by se bál, že bez přípravy předem by to nestihl, spíš jen chtěl mít klid v duši, že už bude trochu napřed, to víte, stresuje s každou písemkou a tohle by mu určitě jeho nervy ohledně školy dokázalo sklidnit. Téma škola jim vydrželo celou cestu ke strašidelnému domu, je to vážně výživné téma, o kterém dokáží dlouho debatovat, hlavně když se vrhnou na rozbor literárních děl, to je teprve na dlouhé hodiny. Ujal se placení a sehnal jim lístky, díky kterým byli už jen o krok blíž vstupu do domu. „Jdeme na to,“ přikývl a s úsměvem vykročil k domu. Abyste to chápali, usmíval se jen kvůli tomu, jak se do jeho rámě zavěsila Lacey, ne že by to byl člověk, co se vyžívá v lekání sebe a ostatních. Společně takto zavěšeni vstoupili do domu, kterým opatrně prostupovali. Zprvu to bylo hodně těžké, jeho oči totiž nebyly zvyklé na tu tmu, otáčel se za každým zvukem a občas s sebou cuknul, ale pořádně se lekl až v moment, kdy uslyšel výkřik Lacey a ještě se na něj přitiskla, protože to opravdu nečekal. Nevykřikl, ale bylo vidět a i cítit, že se lekl, protože skoro i leknutím poskočil a zbystřily se mu všechny smysly. „V pohodě,“ volnou rukou ji pohladil po ruce, a pak společně dál pokračovali skrz dům, ale díky tomu, že si vlastně oba už zvykli na to šero, žádné další velké šoky nepřišly, jen nějaké malé leknutí a škubnutí těly. Vítězně došli ven, na světlo, které minimálně Lincolna trochu uhodilo do očí, takže si je musel na chviličku zakrýt, odblokovat sluníčko. „Tak to byl zážitek,“ zakřenil se a poloslepý kvůli světlu se rozhlížel kolem. „Co dál? Ten řetízák?“ ještě pořád měli dostatek času a mohli něco podniknout. On by tam klidně už zamířil, ale doopravdy netušil kudy, takže v tomhle ohledu byl zcela odkázaný na Lacey a její znalosti lunaparku.

„A naším největším problémem bude, jestli miluje víc knihy nebo mě,“ zasmál se, chtěl tím totiž Lacey naznačit, že se rozjela až moc, že už moc básní o tom, co bude. Však on nepotřebuje nějakou miss, královnu krásy, která bude dostávat celou školu do kolen.. Bohatě by se spokojil s milou osůbkou, která se na něj bude krásně usmívat, však on by si na ní už něco krásného našel sám, nemusí o tom vědět celá škola. „Sice bude super, že si bude rozumět s tebou, ale co když si nebude rozumět s Blainem, nebo já s ním?“ samozřejmě byů proti nápadu dvojitých rand, ale nechtěl to říct takhle na plnou pusu, protože Lacey byla až moc nadšená, aby jí praskl tu bublinku. Místo toho se rozhodl jen upozornit na menší problém, co by mohl vyvstat, rozhodl se svůj nesouhlas vyjádřit diplomaticky, aby nebyla zklamaná, že se kamarádí zrovna s ním, který není úplně dvojité-rande typ. Dvojité rande odmítnout dokázal, to už mu bylo opravdu až příliš proti srsti, nicméně dohazovačce Lacey se ubránit nedokázal, takže z jeho úst padlo povolení, ať mu někoho sežene. Bude to náročný boj, tím si byl jistý, asi proto jí to dovolil. Navíc to může fungovat jako rozptýlení, aby nemusela pořád myslet na Blainea, který jí v té hlavě poslední dobou dělal celkem nepořádek, a to se mu nelíbilo. I když, i jemu ta tajemná brunetka v prváku dělala v hlavě nepořádek, takže Lacey chápe a na Blainea se zlobit nemůže, schválně to nedělá, stejně jako to nedělala ta brunetka. „Dobře, jsem na tebe zvědavý,“ pousmál se, líbilo se mu to odhodlání, se kterým se k tomu stavěla, skoro ho až přiměla věřit, že se jí to opravdu podaří.
Úsměv jí oplatil, jen on v úsměvu neměl vděčný podtón, spíš takový vřelý, který vás zahřeje na duši. „Nemáš vůbec zač, tohle je samozřejmost,“ myslel to zcela vážně, jelikož tohle prostě kamarádi dělají, jsou tu pro sebe a poskytují si komfort, cenné rady, prostě vše, co druhý zrovna potřebuje, aby se cítil líp. „Posluchači možná, ale řečníci už asi ne,“ jemně se uchechtl, nedělal si z Lacey legraci, jen si takovou situaci představil s tím, že by vám ten méďa odpověděl a utěšoval vás. Vskutku děsivá představa, zažít by to rozhodně nechtěl, ani Lacey by to nepřál. Její slova ho potěšila, jemně se pousmál, ale nic na to neříkal. On sám svým slovům tolik nevěřil, očividně jim nevěřil tolik jako jim věřila Lacey, cítil, že je prostě člověk omylný a neříká tak revoluční věci, aby měly takový dopad, ovšem na hlas by se to neodvážil říct, to by Lacey moc nepotěšil.
Pokyvoval hlavou, tohle téma znal, přehled to on má, ale probírání do hloubky zažívá jen ve škole, což zbožňuje. Přehled je sice fajn, nicméně jemu to nepřijde jako něco extra, když ví, že se o tom všem bude učit detailně a bude mít víc než jen pouhý přehled. „Nejenom od nich, knížek je obecně strašně moc,“ přidal se k jejím stížnostem. To neberte zle, on knihy miluje, ale víte, kolik času to bere? A ještě když byste nejraději přečetli všechny knížky na světě? Až moc času, ale miluje to, nemá na výběr, holt bude pořád přicházet o čas a trávit ho v knihách… Jeho absence sociálního žití netrápí, jen ta občasná absence spánku ho trápí, to už jo. Konverzaci zakončil jejich příchod ke strašidelnému domu, do kterého se s odhodláním pustili. Pár lekaček zažili, ovšem společně prošli bez úhony ven, dokonce se i pobavili, zasmáli a celkově to bylo dobrodružnější než předchozí ruské kolo. I přesto mu bylo ruské kolo víc sympatické, přeci jen na něm byl poprvé, zatímco pár strašidelných domů už prošel. Odcházeli oba s úsměvem, Lacey od ucha k uchu a on jen s takovým jemným zdvihem rtů, ale tím se nesmíte nechat zmást, spokojen byl. „Nemůžu nesouhlasit,“ přikývl na nadšený výkřik své blond společnice, která zářila jako sluníčko. Jejich další zastávkou byl řetízkáč, na který se celou dobu těšil, protože to byla asi jediná atrakce, o které věděl, že má rád a líbí se mu. Cestu nechal na Lacey, znala to tu líp než on, ale i přesto jí to očividně dalo zabrat. Nedivil se, ten park dosahuje úctyhodných rozměrů, orientace tady asi nemůže být vůbec jednoduchá a on Lacey obdivuje, i když se chvilku musí zamýšlet a přemýšlet, kudy vede cestička. „Čtu Orwella. Přečetl jsem Farmu zvířat, teď jsem začal 1984 a to se mi líbí teda víc,“ shrnul své zkušenosti s Orwellem, kterého každopádně obdivoval, jak dokázal přesně vystihnout politickou situaci, jakou hloubku jeho knihy mají, do čeho Orwell nahlíží a do čeho všeho vidí. Holt v té době žil, to jde poznat. „Oboje je ale zajímavé počtení, jen je bolestivý, jak je to pravdivý,“ větší zhodnocení zatím poskytnout nemůže, 1984 ještě nedočetl a tudíž knížky nemůže efektivně porovnat. Tato konverzace jim bohatě vystačila na cestu k řetízkáči, u kterého se chopila placení zase Lacey. Neprotestoval, ono by to stejně bylo marné. „Ta fronta nevypadá tak zle,“ zhodnotil těch pár lidí, co bylo před nimi, a pak pozoroval právě točící se řetízák. Po nějaké chvíli začal zpomalovat, bylo vidět, že konec je blízko, jen otázkou bylo, zda na ně zbude místo na kolotoči. „Vejdeme se?“ optal se, když se řada začala sunout dopředu, jak lidi začali nastupovat na svá místa. Jeho otázka byla brzy zodpovězena, vešli se tam, ale nasedali jako poslední, náhoda jim byla nakloněna. Kolotoč se začínal rozjíždět a sedačky se pomalu začínaly pohybovat, vzduch začínal zrychlovat kolem jejich tváří a nohy byly odlepeny od země. Cítil se zase jako malý kluk, spokojeně si houpal nožičkama a usmíval se – ne tím svým poloúsměvem, ale opravdu široce, skoro až od ucha k uchu. Zkrátka nostalgie vás umí zavalit příjemným, hřejivým pocitem, kterému se neubrání snad nikdo. Užíval si to létání ve vzduchu, cítil se svobodně, lehkomyslně a tyhle pocity moc neznal, takže si to užíval neskutečně. Když se začalo zpomalovat, tíha reality na něj znovu dopadla, nicméně šťastný pocit uvnitř stále přetrvával. „Tohle bylo skvělý,“ prohlásil, když se společně s Lacey dostali stranou od řetízáče.
Den se začal schylovat ke konci, asi by bylo nejlepší, kdyby zamířili už pryč z lunaparku, i když ten určitě ještě chvíli zavírat nebude, ale tak trochu se bál, že teď tam začne proudit opilá mládež, kterou neměl moc v oblibě. „Co si dát cukrovou vatu a zamířit do spolků?“ navrhl Lacey, protože koutkem oka zahlédl stánek. I kdyby neměla chuť, zamířila by tam s ním, proto se tam vydali, Lincoln hrdý sám na sebe, že někam došel podle svých smyslů. Pokud si bude Lacey přát, objednal cukrovou vatu i jí, teď byl stejně na řadě s placením on. „Byl to hezký den,“ poznamenal, když okusoval svou cukrovou vatu, se kterou se už začali pomalu courat ke spolkům. Neplánoval ji doprovodit až ke dveřím, ještě by se to doslechl Blaine a zkomplikovalo by to Lacey život, plánoval dojít jen tam, kde ještě měli společnou cestu. Celkem se táhli, on si okusoval svou cukrovou vatu a ještě si povídali o knihách, dnešních zážitcích, až jim cesta utekla natolik rychle, že stál na posledním místě, co jim bylo cestou společné. „Děkuju za hezký den, rád jsem tě zase viděl,“ pousmál se a jemně ji objal, na rozloučenou. Ještě jí mávl a pak už se vydal svou cestou do spolku, kde zapadl rovnou do postele.

Podzim. Jeho krize byla zažehnána s příchodem tohoto ročního období. Očividně jen potřeboval trochu změny a něco, co by nebylo až tak letního a pro něj už docela fádního. Načerpal inspirace a byl připravený fotit v lunaparku, na místě, kam kdysi rád chodil, ještě tehdy když bydlel v Anglii. Asi se mu po ní stýskalo, přeci jen, byla to jeho domovina, tohle pro něj bylo cizí a také měli všichni připomínky k jeho přízvuku. Někomu to přišlo skvělé, někdo si pořád stěžoval, že mluví divně. Rádoby přátelé si z něj dělali srandu a on tam jen tak seděl, nebo stál a říkal si, jak rád by se vrátil do starých kolejí, tam do své milované země, kde tohle řešit nemusel. Na druhou stranu je pravda, že by se mu stýskalo i po Californii, ono tu bylo pořád tak pěkne teplo a to počasí se pořád tak otravně nestřídalo. Člověk si na to zvykne, když je v tom odmalička, ale teď už byl tak nějak zvyklý na zdejší počasí. DOkonce i na podzim tu bylo docela teplo, tedy stoprocentně více, než v takovém Londýně, například. A tento den, zrovna tento, ano, byl jako stvořený pro takovou procházku. A jak už jsem říkala, chtěl fotit ve starém dobrém lunaparku. Stál tu už přes půl hodiny a přemýšlel, že si zajde koupit kávu, ale nějak se k tomu neměl. Místo toho se snažil co nejlépe zachytit jednu z atrakcí. Jak už ale zjistil, mnohem lée mu to šlo, když fotil přímo něakého člověka, to tehdy zjistil u jezera. Bavilo ho to asi také víc. No co už. Zatím se musel spokojit s tím, že bude fotit jen davy, ne nikoho přímo. A přeci jen ho zaujal jeden člověk, který mu zřejmě nechtěně prošel přímo kolem foťáku, zaznamenal ji. Dívku s blonďatou hřívou, zapadala tam perfektně. Problém byl však v tom, že než se rozkoukal, někam mu zmizela. A tak se jen chvíli rozhlížel kolem sebe, jestli ji náhodou někde neuvidí...a zahlédl ji, znovu. Aniž by přemýšlel nad tím, jestli by se jí třeba neměl zeptat, prostě ji vyfotil. Tedy stánek, ale šla tam velmi dobře vidět, ostřil totiž na ni. A nějak nepřemýšlel, prostě uviděl něco, co mu do fotky pasovalo dokonale.

Pro něj bylo výdy tak nějak důležité vyfotit okamžiky, které stojí za to, aby byly uchovány. Například jako když vidíte někoho, kdo vám přijde zajímavý, nebo chcete jen zdokumentovat pěkný den. Nyní se mu podařilo spojit obojí, ale nestačilo mu to a připadalo mu, že by mohl vyfotil i lepší fotky. Foťák tedy ještě párkrát cvakl a dívku s blonďatými vlasy zaznamenal. Očividně si toho všimla, viděl její pohled, jenomže jí nedošlo, že nefotí stánek, nýbrž se zaměřuje spíše na ni. Možná to tak bylo lepší, mohla by být naštvaná, že ji fotí bez jejího souhlasu, ale byla pěkná a fotogenická, žádný problém by to neměl být. Udělal pár rychlých kroků blíže k ní, když poodstoupila bokem a po chvilce zaváhání ji oslovil, jelikož si nechtěl nechat ujít příležitost pořídit více fotek. "Promiň ale-" promluvil na ni a polkl chvilkovou nervozitu. Zase se v něm objevilo to, co se zase tak často neobjevovalo. Nejistota z odmítnutí. Byl to kluk, měl své ego tam, kde mělo být, ale občas byl také trochu nejistý. "Mohl bych tě vyfotit ještě u toho stánku, jak jsi stála předtím?" tolik k jejich seznámení. Wallace nebyl ten typ kluka, který by nějak dal na takové to ahoj, já jem blabla, jak se máš a podobně. Nikdy se s lidmi moc neseznamoval, kdyby je náhodou už nikdy neviděl, alespoň mu nebudou moc ležet v hlavě. Chtěl prostě jen pořídit pár fotek, možná jí za to koupit ještě jeden kornout těch skvělých oříšků... a sobě taky.

Bylo pro něj kupodivu těžké světlovlasou dívku oslovit. Zhostila se ho nejistota a tu on pociťoval velmi nerad. To bude zřejmě tím, že se bál odmítnutí. Mohla by ho poslat pryč, možná mu vynadat, on však doufal, že se tomu vyvaruje a když už ho bude chtít  odmítnout, bude to nějak...mile. Nevypadala jako zlá osoba, jedna z těch povrchních dívek, které se víc zajímají o sebe, než o ostatní. Takové znal a znal jich dost. Bylo jich mnoho. Stejně to však bylo i s chlapci. Byli arogantní a šlo jim jen o ně. To se ho netýkalo, většinou. Ovšem, že měl své ego, ale byl kluk, to všichni. Uměl se ale krotit, věděl, že i jiní lidé mají své potřeby a ne jen on je důležitý na světě. Dívka mu naštěstí věnovala svou pozornost. Zněla mile, docela příjemně a to mu docela dodalo odvahu. Ne, že by ji neměl, jen byl nejistý. Ač to nesnášel. Na její dotaz jen krátce přikývl, načež vyvstanula ta myšlenka. "Snad to příliš nevadí." zatímco v jedné ruce stále svíral svůj foťák, druhou se poškrábal na zátylku jako znak nervozity. Po další otázce směřující od dívky se mu na tváři objevil lehký úsměv. "Vlastně ne," což na něm očividně šlo docela poznat. Když povolila a udělala pár kroků k tomu stánku, připravil si foťák a čekal na znamení, že je připravená. Přesto se mu podařilo udělat jeden snímek ještě z chvíle, kdy se otáčela, zřejmě aby zjistila, zda je na správném místě. To šla tedy vidět z profilu a její výraz se zdál přirozenější, než když si je člověk jistý, že je focený. Jakmile zavlál vítr, a do její tváře se nahrnuly blonďaté vlasy, ani chvíli neváhal a několikrát zmáčkl spoušť. Zdálo se sice,že fotka pěkná být nemůže, ale zrovna ve chvíli, kdy se ani nepokoušela nějak vypadat před foťákem, byla právě nejpěknější. Ano, některé fotky stály za nic, jeikož vítr jí nafoukal vlasy do tváře až příliš, ale jakmile s nimi začal jen tak jemně povlávat, vznikly krásné fotografie. Když se k němu vydala se slovy jakéhosi nesouhlasu, pouze se uchechtl a zakroutil hlavou. "Jsou to dobré fotky." nejistě k ní posunul foťák a ukázal jí, jak se fotky posunou, potom už nechal na ní, zda si je chce prohlédnout.

Nervozitu z jeho strany žádnou nevycítila, zatím jí nepřijde, že by se nějak necítil ve své kůži, že by možná každou chvíli mohl zmizet a zamezit tak případnému trapasu. A upřímně, ona je teď za jeho společnost vskutku vděčná. Jméno ani nic jiného kromě faktu, že rád fotí, o něm neví, a přesto se v jeho společnosti cítí pohodlně. Žádné nevhodné pohledy a připomínky nepadly, takže proč by také měla. Navíc její mysl tak rychle odtáhl od smutné skutečnosti proč tu vlastně dneska je. Kdyby nebylo jeho, tak by asi s největší pravděpodobností byla zpátky doma, s horkou čokoládou ve svém červeném hrnku a dívala se na nějaký díl oblíbeného sitkomu. Dalším plusem je fakt, že jeho zájem o fotografování jí není úplně vzdálený, ona sama je přeci na uměleckém oboru, tohle ji přece zajímá. Kompozice, sladění těch správných barev, osvětlení… v tom všem se ona vyzná a vyžívá. Jen tuto zálibu využívá v trochu jiném odvětví než je fotografování. Při jeho úsměvu se sama široce usměje a to ji přiměje se ještě více uvolnit. Snad už může své zábrany odhodit stranou, z něho se žádný fetišista asi nevyklube. A pokud se máme vrátit k těm fotografiím, co on pořídil… ona nikdy za profesionální kamerou snad nikdy nestála, takže neví, že to všechno - vítr, její odpoutání od napjatého soustředění vypadat dobře, její smích - vlastně dokáže vytvořit perfektní fotografii. “Uhuh,” jemně pokýve hlavou na jeho dotaz a podívá se mu přes rameno na ony fotky. Její koutky vyšplhají ještě výše, než už byly. Není až tolik zaujatá svojí postavou či výrazem, spíše obdivuje jeho umění správně naklonit foťák, vybrat správné místo a vytvořit tak neskutečně působivé dílo. Doposud si neuvědomila jak fotogenické je vlastně celé tohle místo a jak ona, když stojí na tom správném místě, zapadá do toho všeho jako poslední díl skládačky. “Jde vidět, že víš, co děláš,” pochválí ho a lehce ho poplácá po rameni. Její pohled se z jeho očí přesune hned někam za něj, konkrétně tedy na ruské kolo, které ozařovalo park všemožnými světly. “Mám nápad, pojď se mnou.” Ani tolik nečeká na odpověď, chytne ho za zápěstí a vede ho směrem ke kolu. “Jen si to představ, všechny ta světla, majestátné ruské kolo v pozadí, hvězdy na nebesích… asi jsem našla perfektní místo pro fotku.” Ze své představy je tak nadšená, obzvlášť když před pár vteřinami viděla jeho fotky, jako by tím v ní něco probudil. Většina si myslí, že fotografování je lehké jak facka, ale je to mnohem složitější než se zdá. A to, že on to zvládá s takovou lehkostí, to v něm obdivuje. “Co myslíš?” Jeho názor ji opravdu zajímá, ona se možná vyzná v barvách, ale to on je tu ten, co zmáčkne spoušť.

Pro něj bylo fotografování něco, jako pro spoustu lidí naložení se do horké vany s pěnou, nepotřeboval zavírat oči, chvíli relaxovat, pustit si uklidňující hudbu, nebo ke svému spánku přispět ještě odpoledním šlofíkem. Jemu bohatě stačilo nechat oči otevřené a vnímat svět kolem sebe s foťákem v ruce a párkrát překonat i sám sebe. Vlastně se překonával stále, například dnes, když oslovil zlatovlasou dívku. Bylo mu to blbé a měl docela strach, že ho dívka odmítne, nebo se bude zlobit, že ji fotil. A fotit chce. Což chtěl, zkrátka tak dokonale pasovala do jeho fotografií, až to šlo samo. Spousta lidí se na své fotky potřebuje soustředit, trvá jim, než najdou správné světlo, úhel, ba i místo, Wallace však viděl kousek od správného všude. Potom už to bylo jen a jen na něm a na jeho foťáku. Byl to jeho jediný opravdový přítel, protože jinak se s nikým déle nebavil. Bylo zvláštní takhle fungovat, být pořád sám za sebe. A jediné, co jeho mysl odpoutávalo, aby se z něj nestal naprostý melancholik, byl právě ten foťák. "Jo...díky." řekl vcelku tiše, ne však vyloženě šeptem. Překvapeně se na ni podívá s úlekem, když ho poplácá po rameni, tohle vážně nečekal. Ne, že by pro něj byly doteky nepříjemné, jen se prostě lekl. Když už se tedy podívala na fotografie, prohlásila, že má nápad. Pohlédl na ni se zvědavě povytáhlým obočím a zapřemýšlel, co asi tak tahle holka může mít v plánu. Dříve, než však zkusil jakkoli zareagovat, už ho kamsi táhla. Všiml si pár stánků, lidí, plačícího dítěte a ruského kola, ke kterému zřejmě mířili. Když tedy tak mluvila o tom, jak skvěle by to mohlo vypadat, zkusil si to představit. A že představivot měl opravdu dobrou. Přeci jen se na to musel podívat z jiné perspektivy. Před tvář si dal svůj foťák a hledal správný úhel pro zachycení všeho, co zachytit potřeboval. Svět takhle viděl lépe, jinak se mu tolik nelíbil. "No..." narovnal se a podíval se na ni s foťákem v ruce, svěšené podél těla. "Bude mi ctí s tebou spolupracovat." jeho britský přízvuk dodal větě na podivné vznešenosti, která mohla působit snad i trošku vtipně. Přitom k ní natáhl volnou ruku. "Jsem Aidan, mimochodem." konečně se představil.

S něčím takovým jako je modeling zkušenosti nemá. Nikdy jí nenapadla možnost, že by něco takového mohla ona sama dělat. Samozřejmě, že tento obor sleduje - a s jakou vášní - to je ale úplně něco jiného. Stát před kamerou a být tak středem pozornosti, přestože jen na onen krátký moment… ten moment v ní probudil něco, co by se možná později mohlo vyvinout v něco většího a silnějšího. Už dlouho s někým takhle nemluvila, většinou se ukázalo, že je má druhá osoba trochu ostřejší slovní zásobu a to zase donutí jí se bránit. Připomíná jí to časy, kdy žila ještě v Miami, na druhé straně země, kdy jí drzost a ironie nic moc neříkaly. Jenže časem zjistila, že být milá a vstřícná ke všem není klíčem k úspěchu, člověk musí být občas i trochu neohleduplný vůči ostatním, jinak se na něm budou ostatní jen vézt. To se ona naučila ne zrovna příjemnou cestou životem. Ani neví co to způsobilo, ať už za to může on a jeho společnost, nebo něco jiného… stalo se. Jeho reakci na její návrh sleduje velmi pozorně, asi by ji mrzeno, kdyby ji odpálkoval svým nezájmem, obzvlášť když v ní jeho vášeň pro fotografování probudilo něco nového. A další poznatek, kterého si všimla až teď, on není Američan! Dost to taky vysvětluje. Nikdy si nad takovými věcmi nelámala hlavu, proč by taky měla. Nad tímto poznatkem se pousměje, na chvilku se zaposlouchá do jeho přízvuku. Rozhodně se k němu hodí, podtrhuje jeho osobnost. “Zara,” představí se a potřese mu rukou. “No dobrá… tak jo,” povzbudí se spolu s tichým uchechtnutím a otočí se na podpatku, tentokrát míří k tomu ruskému kolu. Stačilo jen pár kroků a jeho světla a reflektory už tancují i na ní. Obrátí se čelem zpátky k němu a věnuje mu vřelý úsměv. Přestože tohle poprvé dělala teprve před pár minutami, tentokrát se už cítí uvolněněji, všechno to napějí, které předtím cítila je pryč. Uběhne pár vteřin a ona je zase zpátky u něj. Pro dnešek by tomu asi stačilo, nechce ho zase zatěžovat, třeba tu má fotit nějakou akci, ne ji. “Jak dlouho se tomuhle věnuješ?” Chtěla by ho více poznat, zatím tu nepotkala lidi, kteří by se o takové věci zajímali, se kterými by se o takových věcech mohla bavit. “Studuješ tady, nebo fotíš profesionálně?” Nevzpomíná si, že by ho někdy v okolí školy potkala, či snad jen zahlédla, a podle jejího názoru dovednosti na to být profesionální fotograf určitě má.