Les

Boj o zrušení rychlopojídání pizzy sice prohrála, ale nehodlala svou porážku přijmout bez poznámek, které dokonce Caleba natolik pohoršily, až nad ní musel vrtět hlavou. To má za to! Pobaveně se ušklíbla jeho reakci a představě rituálního obřadu. Kdyby ten rituální obřad dokázal ochránit její žaludek před vzpourou po příliš mnoho snědených kouscích, vlastně by ho i brala… nicméně pokud by ten obřad probíhal během toho, co by vyprazdňovala svůj žaludek, o to by příliš nestála, jelikož v tu chvíli by měla starosti jinde než u obřadu. To ovšem Caleb vědět nemusí, že. „Rozhodně, kdo by nestál o rituální obřad na jeho počest, hm?“ uchechtla se, při tomto tématu již skutečně nedokázala udržet vážnou tvář. Ani předtím nebyla příliš dobrou herečkou, nyní už byla naprosto marná. Smíchy se zakuckala, když Caleb naznačil úklonu, načež si dlouze vydechla, aby se zklidnila, a nahodila co nejvznešenější výraz i postoj. Elegantně mávla rukou, aby naznačila, že se nic neděje, a cítila se jak o pár století mimo. Ještě kdyby byli na plese v překrásných róbách, to by se cítila fakt mimo. Na druhou stranu, v těch sportovních outfitech to jistě taky muselo být skvělé na pohled. „Protentokrát Vám tento omyl odpustím, chybovat je lidské,“ pokusila se o nóbl přízvuk, který se asi měl podobat britskému, ale ve výsledku to byl příšerný paskvil, který jí samotnou přiměl se krátce zasmát. Postoj raději zase uvolnila a připravovala se na vyběhnutí, což je jejímu tělu mnohem bližší než elegantní mávání rukou. A stejně blízká jí je i ironie a sarkasmus, o kterých se bavili… společně s reálnými světovými jazyky, se kterými ale přišla do styku tak maximálně na internetu, kde vůbec netušila, která bije. A právě v tom je ten problém, jak Caleb upozornil. „No, to ale asi umíš víc než já, amigo,“ prohodila pobaveně a ani si nebyla jistá, zda je to skutečně španělské slovíčko. Souhlasně pokývala na naučení se základních frází, přeci jen optat se kde například najdete záchody je jistě dobré vědět, no setkání s medvědem se jí jako dobrý nápad už příliš nezdálo. „To abychom se naučili volat o pomoc, ne?“ ušklíbla se. Možná by nebylo vhodné hlasitě volat, když vás nahání medvěd, ale… upřímně netušila, co jiného by měla dělat. Asi si bude muset nastudovat nějaké návody a hlavně mapy, aby věděli, jak se medvědům vyhnout. Zrovna v tomto případě totiž bude nejlepší obranou vůbec konflikt nevyvolat, ne útok, jak říká známé rčení.
Po zbytek cesty běželi téměř ukázkově, tedy hlavně bez mluvení, ale před koncem se trochu moc zabrali do vzájemného rýpání, až jí z toho začal docházet dech, strašidlu Calebovi se ale zasmát musela. Na odpověď už se ale nezmohla, jen si hlídala své tempo a zvolení správné trasy – té kratší, aby jí Caleb doopravdy nezačal chodit strašit. I to umělé dýchání by mu dala, jen aby jí tu nezkolaboval! Nicméně byla opravdu ráda, že i přes ty průpovídky se nakonec nechal vyhecovat k rychlejší rovince na závěr, a solidně s ní držel krok. Samozřejmě nejela na své maximum, ale nepřišla se sem zničit, přišla jen zničit Caleba a otestovat jeho fyzičku, a to se jí dle jeho oddechování podařilo na jedničku. Sama se rovnou začala protahovat, zatímco Caleba nechala se vydýchat a pevně věřila, že si na protažení vzpomene sám – vzpomněl, šikula! „Né, to bych neudělala,“ zazubila se na něj mezi protahováním. „Přece jsem tam ze shora, nezapomněl jsi?“ široce se usmála a aby dala důraz na svá slova, ukazováčkem ukázala směrem k nebesům, ke kterým se i krátce podívala, než vrátila pobavený pohled na Caleba. Dál se věnovala protahování, myšlenkami byla všude možně a po očku sledovala jeho. Snad i to ji přivedlo na otázku ohledně tetování, sám Caleb se pyšnil několika malůvkami, ale pravděpodobně po všem tom běhu zapomněla, že by měla nejdřív přemýšlet, pak mluvit. Musela se skoro až kousnout do rtu, když položila tak hloupou otázku, která i samotného Caleba rozhodila, a ona se spěšně opravila, aby bylo lépe rozumět jejím myšlenkám. Holt ne každý vidí tvoje myšlenkové pochody, Cass, napomenula se v duchu, a raději se zaměřila na výklad, během kterého lehce pokývala hlavou. „Aha, aha,“ zamrmlala zamyšleně, pravděpodobně přemýšlejíc o návrzích, co Caleb zmiňoval. „No, vlastně jo, ale vůbec se v tom nevyznám a nevěděla bych ani ke komu zajít, proto mě napadlo se obrátit na tebe,“ přiznala s lehkým úsměvem. Navíc se s někým, koho zná, bude pravděpodobně cítit komfortněji než s někým úplně cizím – ať už při samotném tetování nebo při těch návrzích. „Takže kdybys měl někdy volnou chvilku, bylo by to super, ale samozřejmě nechci předbíhat pořadník,“ ubezpečila ho. Ačkoliv od něj bylo milé, když řekl, že si na ni udělá čas, stejně by nerada někoho zdržovala. „Jestli něco takového vůbec máš,“ dodala spěšně k tomu pořadníku, jelikož doopravdy netušila, jak to v tomto businessu chodí. A navíc neměla ani pevnou představu toho, co by chtěla, tak by bylo hloupé Caleba nahánět a pak vlastně ani netušit, kam to povede, spíše si chtěla zjistit možnosti. „A jestli jsi protaženej, klidně můžeme mířit zpátky do města,“ sama již byla hotová a cestě zpět na kolej by se nebránila – ráda by skočila do sprchy.

Překvapeně koukla na Caleba, když jí začal líčit, co vše by jí při rituálu s ním mohlo čekat. Obětovat vlastní krev? Však to má být rituál na její počest, u toho by se jí nic stát nemělo, ne?! Takhle to nemohla nechat. „No počkej, počkej,“ prohlásila a nespokojeně si mlaskla, „ten rituál má přece být na moji počest, a nechat mě obětovat vlastní krev přece není moc uctivý, ne?“ nespokojeně překřížila ruce na hrudníku, aby dala najevo, že tento přístup je naprosto špatný, nicméně nezněla vůbec vážně a autoritu jí nepřidával ani úsměv hrající na jejích rtech (a ani její výška, ale to je jiný příběh). Od rituálů se přesunuli do jiného století a do jiné části společnosti, proto se pokusila napodobit jakýsi posh akcent, no dopadlo to naprosto marně, že se i sama sobě musela zasmát. Napodobovat přízvuky jí zkrátka nikdy nešlo, v tomhle byla Američanka jak poleno a nic jiného ze sebe vytvořit nedokázala. „Uhm, vy neznáte… Britsko?“ znovu se pokusila ten předchozí paskvil napodobit a zapasovat jej do smyšlené země, skončilo to ovšem opět smíchem. „To je mezi Irskem a Británií, měl byste se dovzdělat,“ dodala ještě mezi smíchem, ze kterého se musela krátce vydýchat, aby mohla běžet tak, jak se má. U zeměpisu ještě chvíli zůstali, dostali se totiž do Itálie, konkrétně do Alp, které by bylo skutečně krásné jednou projít… pokud tedy nenarazíte na medvěda, kterému nebudete schopní vysvětlit, co se děje. Tiše se uchechtla, když Caleb ocenil její znalost jednoho cizího slovíčka, které je bohužel před medvědy nezachrání. Nicméně Caleb přišel s naprosto skvělou strategií, kde nebylo cizí slovo vůbec třeba, a která měla pouze jeden drobný, maličký háček – on by ji tam nechal tomu medvědovi napospas! „No to nevím, abych tě nenechala na letišti a neletěla tam sama,“ pohrozila mu zdviženým prstem a ušklíbla se. Pošťuchování u nich bylo na denním pořádku, a čím víc se poznávali, tím častější to bylo, proto se nebylo čemu divit, že se ještě párkrát do slovní potyčky dostali, což při běhu nebylo úplně nejefektivnější, i přesto se snažila trochu moderovat jejich tempo, aby si dopřáli ten nejlepší možný trénink. Drobnou výzvu na konci si ale odpustit nemohla.
„Tse, takhle se rouhat,“ s úsměvem na rtech pokroutila hlavou, když zpochybnil její nebeský původ, nicméně moc dobře věděla, že skutečně není novodobou matkou Terezou. Jistě, ke svým přátelům je milá, ráda pomůže, když může, a pro ty blízké by se klidně rozdala, jenže… jakmile se najde někdo, kdo si takové chování nezaslouží, nebojí se mu to dát sežrat, a to příliš andělské není. Na druhou stranu, takovou ji Caleb asi nikdy neviděl, takže vůbec netuší, o čem tu mluví, měla by na něj vyzařovat jen tu andělskou auru! Uchechtla se tomu, jak ustoupil, ale nerozmáchla se po něj, raději se dále věnovala protahování, aby druhý den nebyla ztuhlá. Když mezi nimi vyvstalo ticho, po chvilkovém rozmítání na Caleba vytáhla otázku o tetování, která jí už nějakou dobu leží v hlavě, ale kterou tak nějak nevěděla, s kým probrat, no a kdo by byl lepší než přímo tatér, že? Nechala si vše vysvětlit a pozorně Caleba poslouchala, vděčná, že se na něj může obrátit. „No dobrá, ale ne aby mě někdo přišel ukamenovat!“ pousmála se. Byla to od něj skutečně milá nabídka, které si vážila, ale doopravdy by nerada někoho nějak naštvala. Vyslechla si vše o jeho kreativním procesu a chápavě přikývla. „Dobře, to zní super,“ usmála se na něj široce, odhodlaná se do toho pustit. Když skončili s protahováním, navrhla přesun zpět do města. Sice se v jeho přítomnosti vždy bavila, ale upřímně, nechtělo se jí jen tak postávat na kraji lesa. Caleb to však viděl stejně, tak přikývla na jeho návrh: „Autobus.“ Ani ona se nechtěla úplně zničit, a tak se vydala s Calebem k nejbližší zastávce, přičemž po cestě zkontrolovala, jak dlouho budou muset čekat na spoj. Naštěstí to jelo relativně brzy, a oni tak během několika minut seděli v busu směr centrum. Vzhledem k tomu, že Cass mířila zpět do prostor školního kampusu, zatímco Caleb do svého bytu, vystupovala dříve než on. „Tak díky za dnešní proběhnutí se,“ usmála se, když se autobus blížil k její zastávce, „a ohledně toho tetování se ti ozvu!“ slíbila mu se širokým úsměvem a zvedla se ze sedačky. „Doufám, že zítra neumřeš,“ provokativně se ušklíbla a poplácala se po noze, aby naznačila, co má na mysli, „měj se!“ mávla mu a jen co bus zastavil, protáhla se dveřmi. Ještě jednou Calebovi mávla do autobusu, načež zamířila do svého pokoje na kolejích.