Přišel víkend, kdy si většina lidí ráda přispí a nažene spánek, který přes týden ztráceli například kvůli nějakému popíjení v baru. To ale nebyl případ Meg, ta přes týden sice nabrala lehký spánkový deficit, ale rozhodně se nehodlala přes víkend válet. Naopak, právě se blížilo její oblíbené období – podzim, takže toužila každý den vyrážet do přírody a fotit krásy přírody. To jí ovšem umožněno nebylo, přeci jen se věnovala studiu a musela se primárně věnovat školním zadáním, ale dneska se rozhodla věnovat svým vášním.
Vstávala s východem slunce, protože v takové raní době můžete zachytit tu největší krásu. Jedním kritickým pohledem zhodnotila menší hromádku úkolů ze školy, tomu se bude věnovat večer. Anebo až v neděli. Oblékla si džíny, nějaké obyčejné tričko, přes které navlékla huňatý svetřík a obula kožené, poměrně retro, botky. Do batůžku si opatrně zabalila foťák a termosku s horkým čajem, přidala další podstatné věci jako klíče a peněženku, a vyrazila ze svého pokojíku v nerdském spolku. Jelikož chtěla stihnout hezké fotky, jela autobusem co nejblíž k místnímu lesíku, aby to měla blízko. Osobně preferuje chození před ježděním městskou dopravou, ale když člověk pospíchá, není zbytí. Rychlým tempem mířila od zastávky do lesa, celá natěšená na focení. Už dlouho nefotila to, co by ona sama chtěla. Sice si vždy úkoly přizpůsobuje, aby co nejvíce vyhovovaly jejímu charakteru, nicméně to není stejné, jako když fotíte podle sebe. V lese své tempo zpomalila, aby mohla hledat ideální místa na fotky a už z batůžku vytáhla foťák, připravena zachytit cokoli zaujme její očko. Potkala pár zvířátek, hlavně veverek, které s radostí cvakla, ale ty nemůžete fotit dlouho, protože stejně nakonec odhopsají pryč, takže pokračovala lesem, dokud nedošla na pohlednou mýtinku, která ji svým prostředím zaujala. Pořád vycházející slunce sem vrhalo paprsky, které jemně hřály listy a jehličí stromů, u země se držely zbytky mlhy a Meg se cítila skoro jako v pohádce. Našla to ideální místo, chopila se foťáku a začala cvakat.

Už dlouho nebyla fotit takhle po ránu, chybělo jí to, ale ne vždycky byl čas a chuť vstávat takhle po ránu, když se třeba den před tím učíte nebo čtete dlouho do noci. Chybělo jí to, protože to ranní kouzlo bylo prostě úžasné a takové fotky považovala za jedny z nejkvalitnějších, co kdy člověk může vyfotit. Samozřejmě, na to člověk musí mít cit, ne každý ho má, někdo umí lépe vyfotit například emoce v obličeji, ale každý fotograf má to svoje, to Meg umí ocenit, ale pro ni je to nejlepší a nejhodnotnější, když se jedná o fotky přírody, kvalitní fotky přírody. Foťák cvakal, cvakal, ona měnila pozice a snažila se zachytit nejlepší moment, různě si přiklekávala, dřepala si na zem, pořádně se vytáhla vysoko, prostě upravovala perspektivu, aby zachytila jemné paprsky, co procházely skrz koruny stromů a rozrážely zbytky mlhy, která už pomalu začínala mizet.
Byla zabraná do svého světa, takže okolí poměrně úspěšně ignorovala, ale jakmile uslyšela křupnutí větvičky pod něčí váhou, očka se jí radostně rozzářila. Při takovém křupnutí si totiž představila, že se za ní krčí nějaká laň nebo dokonce jelen, kteří by se nádherně na fotkách vyjímali! Naplnila se radostí a začala se usmívat nad představou, že by v tomto kouzelném světle a v posledních zbytcích mlhy mohla zachytit divoké zvíře. Takové fotky jsou vzácné, má jich jen pár, a i z toho mála jsou některé nepoužitelné, protože například foťák nestihl doostřit nebo byla zvěř už na odchodu pryč a nepůsobilo to tak, jak chtěla, aby to působilo. Holt vyfotit divoké zvíře majestátně není nejlehčí záležitost, hlavně, když se to objeví takhle nečekaně. Všimněte si, jak ji focení blbne hlavu, protože se ani na chvíli nepozastavila nad tím, že by to mohlo být něco nebezpečného, třeba divoké prase nebo dokonce vlk, ale vyskytují se tady vůbec vlci? Možná proto se nestresovala, protože moc neměla představu o tom, co se v tomhle lese vyskytuje a co ne, není žádný biolog, aby takové informace nosila v hlavě.
Pomalu se tedy otočila, foťák přitisknutý k obličeji a hned během otáčení už začala mačkat spoušť, protože je potřebné divoké zvíře začít fotit hned, co nejdříve, abyste měli co nejlepší fotku a velkou možnost výběru. Po pár stisknutích si ale uvědomila, že před ní nestojí žádné divoké zvíře, žádná laň, i když musela uznat, že se to děvče právě tváří, jako vyděšená laň. Od tváře odklonila foťák a narovnala se. „Promiň, za ty fotky, já myslela, že jsi třeba laň nebo tak, což by byly úplně úžasné fotky,“  očička jí nadšeně jiskřila,  „ale očividně laň nejsi, takže, promiň,“  znovu se omluvila a jemně nad tím pokrčila rameny. Raději se omlouvala, protože ví, že někteří fotografové nesnáší, když jsou oni sami foceni, protože patří za foťák, ne před foťák, což jí osobně přišlo jako hloupost, člověk musí být přizpůsobiví a umět se vyrovnat s každou situací, co přijde.

Nejenomže byla spokojená s krásnými ranními fotkami ještě ospalého lesa, pomalu probouzejícího se k životu, ale ještě před sebou měla vidinu fotek s lesním zvířetem v tak krásném prostředí. Ona si samozřejmě hned představovala laň, nebo nějakého majestátního jelena, ale třeba by to taky mohlo být divoké prase a vše by dopadlo zběsilým úprkem, ale třeba by i z toho byly nějaké dobré fotky! Holt prostě věřila jen v to, že to bude dobré a její fotky dostanou speciální nádech, ovšem nic takového se nestalo. Místo laně tam totiž stálo děvče, které vypadalo zmateně, ale když se probralo, hned si začalo zakrývat obličej. To už si vše uvědomila i Meg, takže rychle odložila foťák a samozřejmě se začala omlouvat, jak jinak, nerada by, aby se kvůli ní někdo cítil nepříjemně. Naštěstí to vypadalo, že to ona dívka celkem přijala, nevypadala totiž nijak naštvaně nebo uraženě, což Meg hodně ulevilo, hned takhle po ránu si znepřátelit někoho, to není ráno, o které by měla zájem. „V to jsem tak trochu doufala, přeci jen,“ kývla hlavou k jejímu foťáku, co tak opatrovnicky třímala v rukách, „na vnímání detailů se asi díváme trochu podobně,“ pousmála se, snažila se trochu uvolnit tu zvláštní atmosféru, ve které se díky svým zápalům pro focení nacházely. Překvapivě přišla omluva i od té brunetky, která působila celkem nepřístupně a ji ta omluva i celkem zaskočila, proto jí odpověď trvala o něco déle, než by bylo normálně nutné. „Prosímtě, nic se neděje – ani to plížení, ani to focení. Plížení mě nevyděsilo a focení, sice bylo bez souhlasu, ale koneckonců tam pořádně asi ani nejsem, když jsem byla zády, tak o co jde,“ mávla nad tím rukou, neměla potřebu se v tom nijak hrabat, navíc by to nechala být asi i kdyby tam byla vidět o trochu víc, prostě nepotřebovala být takový pedant, ráda vycházela ostatním vstříc a navíc byla od puberty zvyklá být focena. Kousavé poděkování své matce v duchu si nemohla odpustit, však to ona ji přivedla do světa modelingu, který jí nikdy úplně nevyhovoval. Tedy, nebylo to tak špatné, občas ji to i celkem bavilo, ale focení bylo pro ni mnohem kouzelnější, to ji bavilo pokaždé. Proto taky studuje fotografii místo toho, aby budovala kariéru v modelingu, jak po ní chtěla její matka. „Jo, v pohodě,“ přikývla a hned se na to vrhla. Koneckonců stejně toužila po fotkách s laní, což nedostala, tak neměla problém to smazat. Samozřejmě ale nějaký soucit k těm fotkám měla, proto je hned radikálně nemazala, ale každou si aspoň zběžně prohlédla, hlavně jí zajímalo, jak ty fotky dopadly, když se tak rychle otočila a mačkala spoušť jako maniak. Některé byly vážně dobré, zaostřené, jen ta laň tam bohužel chyběla. Každopádně aspoň ví, že příště tuhle metodu může taky použít a ty fotky dopadnou dobře. „A neboj, to jsem teď ty fotky nijak nezálohovala nebo tak něco, jen jsem je prohlížela, protože mě zajímalo, jak dopadly při takovém… bleskovém manévru,“ vysvětlila hned, co odložila foťák, protože když se jí očividně nelíbilo pořizování fotek bez souhlasu, rozhodně by ji nechtěla tuhle situaci činit nějak nepříjemnou, aby si ještě musela domýšlet, co tam takovou dobu kutila na foťáku.

Byla ráda, že se celá situace nakonec vysvětlila a že z ní neodešla jako nějaký stalker. Protože přesně takhle musela vypadat, kdyby je z dálky sledovala nějaká třetí osoba – což se snad nestalo. Letmo zatěkala pohledem ke svému foťáku, na který hnědovláska poukázala a který tak moc pevně svírala v rukách, skoro jako by se bála, že jí ho někdo sebere. Ale tak, nebylo se čemu divit. Taková věcička byla dosti drahá a jelikož si Eleanor na vše vydělávala sama, tak si takových drahých věcí velmi vážila a opatrovala je. ,,To je asi… pravda," řekla malinko váhavě a zase na ni zaměřila své zelené oči. Nebude lhát, bylo příjemné potkat dalšího človíčka, který je zapálený do focení, ovšem dlouho se tu s ní vybavovat nehodlala. Ke všem lidem byla nedůvěřivá, kromě své nejlepší kamarádky Sierry, samozřejmě, na tu by nedala dopustit. Ostatní ji připadali… zlí. Lawrence, ten kluk z fotoateliéru, sice působil jako někdo hodný, ale určitě by byla jen otázka času, kdy by se z něj vyklubala další lidská nestvůra. Takoví totiž byli všichni. Nestvůry, které ostatním přáli jen to nejhorší. Proto se ani nenamáhala na někoho usmívat, bylo to k ničemu, nač namáhat své mimické svaly, že? No i přesto všechno měla, bůh ví proč, potřebu se té hnědovlásce omluvit za tiché sledování její osoby za účelem vyfocení dechberoucí fotky. Zřejmě za to mohlo její svědomí, to se ozývalo velmi často, ačkoliv Eleanor byla toho názoru, že si žádný člověk na této planetě její omluvu nezaslouží – zase ale opomiňme Sierru. Stejně tak i navrhla, že fotky, na kterých se nachází, může smazat, protože ji to přišlo vůči ní fér. Sice by se tak zachoval málokdo, ale tak alespoň se tím mohla řadit mezi dobráky, no ne? Omluva byla přijata, výborně, dokonce i ty fotky si mohla nechat, což byla skvělá zpráva, protože je tak bude moci použít do časopisu, kde za to dostane pár peněz k dobru. Uvnitř sebe sice byla nadšená, ale z té vnější strany? Na tváři měla usazený stále ten samý nepřítomný a nicneříkající výraz, jí se totiž velmi těžko dávala najevo jakási radost. A vlastně své city ani nechtěla ukazovat světu. Její reálné pocity si totiž zasloužili jen ti, kteří pro ni v životě něco znamenali, a to tady hnědovláska pochopitelně nebyla. Vždyť ji teprve poznala. ,,Dobrá," přikývla a opět si hrábla do svých vlasů, skoro jako by doufala, že si je tímto dokáže nějakým způsobem upravit. Chystala se k odchodu, protože se tu nehodlala zdržovat déle, než bylo potřeba. Nebyla zrovna komunikativním či přátelským tvorem, proto z jakéhokoliv procesu socializace spíše utíkala. Pak si však vzpomněla, že má hnědovláska ve svém fotoaparátu její fotky, kde nevypadala zrovna nejlépe, když se zrovna v tu chvíli nacházela v šoku. Ale to nebylo podstatné. Spíše byla nerada, že měla její fotky bez jejího povolení. Musely být smazány z povrchu zemského, o což taky hnědovlásku požádala. Měla štěstí, že nenatrefila na nějakou fiflenu, která by ji odporovala, tahle holka se zdála být ochotná, ovšem ona si i přesto hodlala počkat na to, až budou všechny fotky smazány. Muselo toho být dost, když cvakala tak rychle. Přenesla váhu z jedné nohy na druhou a trpělivě vyčkávala, přičemž hnědovlásku upřeně pozorovala. Moc se jí nelíbilo, jak si některé fotky prohlížela o něco déle než ty ostatní, ale prozatím to nechala být, vždyť si to stejně poté zkontroluje, aby se ujistila, že v jejím zařízení opravdu nezbyla žádná fotka, na které by se nacházela. No co, na tyhle věci byla dosti opatrná. Už si toho v životě prožila mnoho, takže se vlastně nebylo čemu divit. Když hnědovláska konečně s promazáváním skončila, tak se rázným krokem vydala směrem k ní. Její vysvětlení sice dávalo smysl a Eleanor to jen potvrdilo, že má stejný vztah k focení, jako ona, ale ona se i přesto musela ujistit. Jak ráda by jí věřila, ale… nešlo to. ,,Chápu, ale…" pronesla, když už se nacházela jen pár centimetrů od ní a odkašlala si. ,,Raději bych se o tom přesvědčila sama," řekla s vážným tónem hlasu a natáhla k ní svou pravou ruku. Těžko říct, jestli ji hnědovláska vyhoví i v tomto případě, přeci jen toho chtěla poněkud dost, ale trvala si na tom. Byla ze světa a z lidí tak zklamaná, že si musela ověřit i takovou blbost jako bylo obyčejné smazaní fotek.

Viděla, že děvče nebylo úplně sdílné, přátelské, nazývejte to, jak chcete, ale bylo to zkrátka dobře vidět hned na první pohled. Meg to ale nepřišlo něco jako u namyšlených fiflenek, které byly hned nepřátelské a koukaly na vás, jakože jste něco méně cenného, a to většina z nich ani nevěděla, kdo vlastně Meg ve skutečnosti je – lépe řečeno, kdo je její ikonická matka. Se svým jménem by hned do jakékoliv holčičí skupinky zapadla, ale to by musela mít zájem o nejnovější módní výstřelky a nestarat se o city ostatních. Ona taková nikdy nebyla, asi proto si i nikdy nerozuměla se svou matkou a asi i proto chtěla z domu vypadnout co nejdřív. Možná si něčím takovým prošla i ta dívka před ní a proto není otevřená světu, nebo si prošla něčím úplně jiným, ale Meg na ní viděla, že není zlá nebo sobecká, jak by asi mohla z toho chladného přístupu působit, ale viděla v ní jakési dobro. Vždyť se i starala o to, aby neporušila její práva ohledně fotografování, to by zlý člověk neudělal, to musí uznat každý. Ať to bylo jakkoliv, nenechala se tím nijak odradit, nechystala se na ni začít být zlá, protože k tomu důvod neměla. Děvče se chovalo tak nějak neutrálně se světlými výjimkami, i když její neměnný výraz Meg značně znepokojoval, ale to bylo určitě jen tím, že kolem sebe měla plno usměvavých lidí a na tohle zkrátka nebyla zvyklá. A proto jí tahle holka zaujala, vlastně okamžitě se jí v hlavě začaly honit nápady na nějaký photoshoot s ní, který by poukazoval na to, jaký z ní má Meg pocit. I když, nebyly to úplně nápady, spíše takové odhozené papírky, co vyplodila její múza, ale žádný se nezdál dostatečně dobrý ani domyšlený, byly to jen chabé výkřiky do tmy, které nic neznamenaly a i kdyby znamenaly, ono to hlavně vypadalo, že by ty nápady ani nemohla uskutečnit. Ale ani to jí nezabránilo, aby si v duchu nad tím nesnila, zkrátka vždy měla trochu hlavu v oblacích. „Vkus máme podobný minimálně v tomhle,“ foťák držela v jedné ruce a druhou mávla kolem sebe. „Ranní fotky,“ dodala pak ještě, aby se nestala nějaká nedorozumění, a pousmála se, ani ne tak aby vypadala vlídně, ale protože jen to téma těchto fotek jí vnášelo úsměv na tvář, byly prostě kouzelné. Musela ale přestat přemýšlet nad kouzelnými fotkami lesa a musela se vrátit do reality, protože to děvče na ni mělo prosbu, které bez problémů vyhověla. S mazáním si dala načas, ale jen zkoumala, jak dobře se zaostřily, kdyby totiž tenhle manévr někdy skutečně použila na divokou zvěř, alespoň by už měla nějakou jistotu a nešla by tak naslepo jako teď, teď jen doufala, že se to povede, což vlastně bylo ve výsledku jedno, jelikož se o divokou zvěř skutečně nejednalo, ale to je jen zanedbatelný detail. S úsměvem pak oznámila, že bylo vykonáno tak, jak bylo žádáno, ale úsměv jí ze rtů zmizel, jakmile to děvče vykročilo k ní, protože to moc nechápala. S otázkou v očích ji sledovala, jak se k ní přibližuje a jen doufala, že se vše brzy vysvětlí. Instinktivně více sevřela v ruce foťák, nerada by, aby se jejímu miláčkovi něco stalo. Samozřejmě by si mohla pořídit nějaký nový, matka se totiž ze zvláštních důvodů rozhodla, že ji během studia bude podporovat, ale o to Meg neměla zájem, byl to zkrátka její věrný foťák, který nebyl nijak zastaralý, dobře se o něj starala a ještě lépe se jí s ním fotilo, zkrátka zvykat si na nový by nechtěla. Naštěstí se vše vysvětlilo, i když to tedy Meg zmátlo snad ještě více. Překvapeně na ni vykulila oči a chvíli přemýšlela, jestli to myslí vážně nebo ne, ale dle vážnosti, s jakou mluvila, to asi myslela doopravdy. Nejistě se podívala na tu nataženou ruku a pak na svůj foťák, že by ho měla pustit z ruky jen tak někomu cizímu? Jedna věc je někomu nechat vaše fotky, které jsou zdarma, ale svěřit někomu věc za několik tisíc je úplně něco jiného, i kdyby byl ten člověk sebevíc opatrný, může na ně někdo vybafnout, daný člověk se lekne a s fotoaparátem bude ámen. Právě z obav o nebohý foťák se Meg rozhodla zvolit takovou metodu střední cesty a přistoupila k děvčeti tak, aby pohodlně vidělo přes její rameno. Probudila obrazovku foťáku, naklikla galerii a tam se hned otevřela první fotka – tudíž fotka přírody. Meg popojela o pár fotek dozadu, což byly podobné fotky ranní přírody, pak se vrátila na fotku výchozí, a popojela pár fotek dopředu, kde byly fotky z Řecka, to byla pěkná dovolená. Těchto fotek ukázala samozřejmě méně, bylo to už trochu více soukromé a hlavně ani nevěděla, co za fotky by se tam mohlo objevit, občas si taky fotila zajímavé lidi, co tam potkala, někdy i bez jejich vědomí (i když se jich většinou alespoň dodatečně zeptala), ale to nebylo úplně něco, čím by se chtěla chlubit někomu cizímu. Po této ukázce zase vyskočila z galerie a foťák vypnula, stejně ta hezká atmosféra už pomalu mizela. „Stačí takhle?“ s těmito slovy odstoupila zase na původní vzdálenost a aby si opět čelily tvářemi, protože to musela přiznat i Meg, že se k té dívce přisunula přeci jen o něco blíže, což by pro hovor, i kdyby krátký, nebylo příjemné. „A mohla bych vidět ty fotky mně? Stačí třeba jedna nebo dvě, co se ti zdají nejpovedenější,“ asi by tento požadavek ani neměla, kdyby se samo to děvče nedostalo k ní tak blízko, no a když už je tady, tak toho přeci jen využije.

Na ten malý moment se měla chuť usmát nebo minimálně pozvednout koutky úst o něco vzhůru, protože hnědovláska před ní měla pravdu. Vkus měli opravdu stejný. Komunikaci s lidmi sice neměla ráda, ale nevadilo jí, když se s někým bavila o fotkách. Nakonec – přesně tak se seznámila se svou nejdražší kamarádkou Sierrou. Kdyby nebylo jejich společné záliby, tak by se pravděpodobně nikdy nesblížily. A představit si svět bez Sierry? To by byla hrůza. Byla to ta nejbližší osůbka, kterou měla a bez ní by v tomto světě zřejmě nepřežila. Ono totiž bylo dost těžké najít někoho, kdo sdílí vaše názory a je stejně pesimistický. Většina Američanů na svět pohlíželo až moc sluníčkově, což jí štvalo, svět byl krutý, alespoň tedy k ní určitě. ,,Ranní fotky vypadají úžasně, obzvláště v lese. Nebo na pláži, tam je hezký východ slunce," pokývala hlavou, ovšem tvář měla stále stejně neutrální, nakonec se hold žádný úsměv nekonal. Nechtěla vypadat přátelsky, akorát by se pak musela přetvařovat, a to přeci nechtěla. Byla raději k lidem upřímná. Už tak stačilo, že se teď o něco více rozpovídala a její odpověď se neskládala ze dvou či tří slov. Nehodlala se v přítomnosti hnědovlásky nějak více zdržovat, ale přeci jen tu byla ještě jedna věc, kterou chtěla vyřešit. A sice vymazání fotek, které před nemalou chvíli dívka před ní pořídila. Byla na nich ona, určitě to nebyli žádné umělecké kousky, protože se na nich Eleanor tvářila vyděšeně, a to muselo působit spíše vtipně než umělecky. A tak hnědovlásku požádala o jejich smazání, přeci jen ji moc neznala, a tak nevěděla, jaká je. Mohla to být nějaká namyšlená fiflena, která by ty fotky pak každému ukazovala a Eleanor by se tak stala středem výsměchu. Hnědovláska se smazáním ochotně souhlasila, a tak už jen stačilo vyčkat na to, až bude hotovo. Trvalo jí to déle, než předpokládala, ovšem nezazlívala jí to, vždyť jí samotné to pokaždé trvalo pěkně dlouho. Ovšem neubránila se jistému podezření. Nemohla si pomoct, hold nebyla zrovna důvěřivým človíčkem, proto se začala obávat toho, že si hnědovláska její fotky ukládá jinam. Ráda by věřila, že tomu tak není, ale… co když? Lidi byli zlí, ani v tomhle už nedokázala téměř nikomu věřit. Proto si to vzápětí rázným krokem vykročila směrem k ní a požádala jí, aby ji ukázala, že jsou opravdu všechny fotky smazané. Možná ji ta prosba zněla hloupě, ale to teď Eleanor bylo jaksi úplně jedno. Natáhla k ní svou pravou ruku a trpělivě vyčkávala na to, až vyhoví její další žádosti. Vypadala překvapeně a ona by se jí vlastně ani neměla divit, ale co bylo špatného na tom, že chtěla mít jistotu? Jasně, byly to jen blbé fotky, ale možná si tím Eleanor chtěla dokázat něco více. Třeba jen chtěla vědět, že na světě je stále někdo pravdomluvný, protože takoví lidé jsou vzácní. Mohla pro to mít více důvodů, každopádně to byla zcela jistě poslední věc, kterou po hnědovlásce bude chtít. Pak už si zase každá půjde po svých. Nadále čekala, v tomhle byla docela trpělivá, hlavní bylo, že dostane, co chce. A to taky nakonec dostala, jen jinou cestou, než chtěla. No, ono to nakonec bylo fuk, účel to přeci splnilo, no ne? Své zelené oči zaměřila na obrazovku od foťáku a přejížděla pohledem všechny fotky, které se na obrazovce objevily. Sice to neviděla v úplně nejlepší kvalitě, ale i přesto poznala, že hnědovláska měla na focení talent. ,,Fotíš moc hezky," zamumlala skoro až nesrozumitelně a udělala malý krůček dozadu, aby se od hnědovlásky zase vzdálila. Ve fotoaparátu ji opravdu žádné fotky jejího vystrašeného obličeje nezůstaly a ona tak mohla vyrazit pryč z lesa. ,,Děkuji, že jsi mi to ukázala," kývla hlavou směrem k její foťáku a dala si neposlušný pramínek vlasů za ucho. Teď už se opravdu chystala odchodu, ovšem dívka ji překvapila svými dalšími slovy. Bylo logické, že po ní chtěla to samé a El by se k ní zachovala nefér, kdyby jí ty fotky neukázala. ,,Proč ne," pokrčila nad tím rameny a natočila se k ní tak, aby viděla na obrazovku jejího fotoaparátu. Pomocí tlačítka rozsvítila displej a najela na poslední vyfocenou fotku. Právě na ní byla hnědovláska a nádherný výhled na les před ní. Sama El byla na tu fotku velice pyšná, teď už jen doufala, že se stejně tak bude líbit i lidem pracujícím v časopise, pro který tuto fotku vyfotila. No a aby se neřeklo, tak hnědovlásce ukázala ještě jednu fotku, která byla v podstatě úplně stejná, jen focená z jiného úhlu. Nějakou chvíli ji dala na to, aby si ji prohlédla, načež fotoaparát zase vypnula. Odstoupila od ní a obrátila se k ní zase zpátky čelem. ,,No, už raději půjdu," semkla rty k sobě a ukázala za sebe, snad aby ji naznačila, že zamíří zpátky do města. Sice se tu chtěla zdržet o něco déle, ale potřebovala si zapálit. V lese by to byl hřích, nehledě na to, že by mohla napáchat i nějakou škodu, což nehodlala riskovat. ,,Měj se hezky… asi," svraštila obočí a ruce si zabořila do kapes své bundy, načež se k hnědovlásce otočila zády a pomalým krokem si to zamířila zpátky do města.

Ona sama se při zmínkách o ranních fotkách nikdy neubránila úsměvu, takovému zasněnému, protože v představách její mysl okamžitě odplula do právě takového lesního prostředí a ona sama se v něm viděla, samozřejmě s foťákem. To stejné se samozřejmě stalo, když se od dívky dočkala souhlasu ohledně ranních fotek – rty opět roztáhla v úsměv a přenesla se v představách na pláž, na tu ranní pláž, na které zrovna za horizontem moře vychází slunce a zlatavé paprsky prosvětlují nejenom nebe, ale i moře a vytváří krásný obraz. S touhle představou v hlavě začala litovat, že nešla fotit na pláž, ale.. Půjde příště, to je jasné. „Pravda, to se vážně skvěle fotí a vypadá to krásně,“ nemohla s ní nesouhlasit, zkrátka to byla skutečná nádhera, úplný ráj na zemi, a ze rtů ji nemizel onen zmiňovaný úsměv. Ani ji nijak netrápilo, že si děvče zachovává neutrální výraz, holt ne každý je hned společenský a usměvavý, to ona chápe, proto si její absenci úsměvu nebere nijak osobně, ona totiž celkově ta slečna působí trochu odtažitě, takže neusmívání k tomu sedí, aspoň Meg to tak vidí. Tenhle celkový odosobněný dojem, který ta dívka vysílá, se Meg potvrdil ve chvíli, kdy si brunetka vyžádala důkaz o smazání fotek, které Meg vyfotila v podstatě omylem. To, že je chtěla smazat, bylo pochopitelné, přeci jen ty fotky nevypadaly dobře a brunetka mohla být citlivá na fotky ji zachycující, což chápala, taky by asi neskákala radostí, kdyby někdo ji fotil v nějakých nevhodných momentech, to dá rozum. Neměla tedy problém vyhovět bez mrknutí oka, ale žádost o zkontrolování, zda je vážně smazala, to už tak lehce neprošlo. Ne že by nebyla ochotná, to nakonec samozřejmě byla, ale zkrátka byla překvapená, to je nejlepší výraz. Pohled na tu dívku to ale ovlivnilo v kladném slova smyslu, jelikož ji ještě více začala zajímat, zkrátka ji něco začalo táhnout k tomu, aby zjistila, proč je tak odtažitá a nedůvěřivá, ale ještě více ji lákalo objevit, jestli má i jemné stránky, na to byla opravdu zvědavá. A tak se nevzdávala, rozhodla se dívce vyplnit i toto přání, ovšem trochu po svém. Není nedůvěřivá, ale nehody se čas od času stávají, no a jestli se má stát nějaká nehoda s jejím foťákem, ať si za to raději může sama než někdo cizí, proto se k dívce natočila bokem, aby mohla na displeji foťáku ukázat momentální uložené fotky, mezi kterými ty s ní rozhodně nebyly, protože dodržela své slovo. Jakmile přehlídka fotek skončila, přišla pochvala, kterou opravdu nečekala, to bylo poznat v jejích očích, které na chvíli ztratily tu milou jiskru, co si celou dobu držela, a teď z nich čišelo překvapení. Kdyby od sebe stály dál, asi by to i přeslechla, ale díky jejich vzájemné blízkosti, kterou následně zbořily, to opravdu měla štěstí slyšet. „Díky,“ koutky rtů zamířily nahoru, jednalo se o upřímně potěšený výraz. Zvláštní, že slova neznámé odtažité cizinky ji dokázala tolik potěšit. „Maličkost,“ mávla nad tím rukou, skutečně o nic nešlo, jen se ukázalo pár fotek, dokonce foťák ani neopustil její ruce, prostě se nic nestalo. A navíc se teď díky této situaci i podívá na fotky sama sebe. Ne že by byla nějaký narcista, koneckonců na těch fotkách nebude tolik vidět, ale určitě není na škodu se na ty fotky podívat. Mohla si prohlédnout dvě, které si sice byly hodně podobné, ale přesto jiné. Největším pojítkem bylo krom stejného prostředí i kvalitní vyfocení. „Máš talent,“ pochválila ji, rozhodně ne z toho důvodu, že by jí snad dlužila lichotku, ale myslela to upřímně, ty fotky jí padly do oka a kdyby je někde jen zahlédla, určitě by k nim svou pozornost vrátila. Tenhle moment ovšem skončil, děvče si svůj foťák přitáhlo zpět k sobě, odstoupilo od ní, ale překvapivě se dalo do řeči. Chápavě přikývla, ona sama přemýšlela, že by se už vydala zpět do města, jelikož potřebné fotky už ukořistila, teď už neměla co dělat a bylo by nejlepší, aby se vrátila a udělala si i nějaké věci třeba do školy. „Ty tak-“ chystala se s ní rozloučit, stejně jako to udělala ona, ale pak jí docvaklo, že vlastně budou mít stejnou cestu a teď by akorát znovu opakovaly předchozí situaci, kdy se jedna plížila za druhou, teď by si akorát prohodily role. Tak si raději trochu popoběhla, aby ji dostihla, což naštěstí nebyl nijak dlouhý běh. „Nebude vadit, když se přidám?“ kývla hlavou směrem k cestě, která před nimi ležela, a aby na ni lépe viděla, zastrčila si přečuhující vlasy na straně u oné dívky za uši. „Fotky už mám, mlha pomalu mizí..“ nechala větu nedokončenou, spoléhala totiž na to, že ji pochopí. Fotografové se přeci chápou, ne? Navíc se ve stylu poměrně shodly, takže by se i mohly pochopit, alespoň v to Meg doufala. Upřímně si nebyla jistá, jestli nebude dívce překážet, prozatím se zdála prostě ne moc nadšená ze společnosti, a tak by nerada otravovala, ale asi trochu naivně věřila v to, že když už se tu chvíli bavily, zvládnou to spolu ještě další chvíli, tak.. Snad. „Mimochodem, jsem Meg,“ konečně se i představila, přeci jen už spolu chvíli byly a pokud ještě teď stráví nějaký ten čas na cestě, určitě by se hodilo se představit. Váhala, jestli si mají podat nějak profesionálně ruku, ale nakonec usoudila, že to dělat nebude, protože jestli ona nemá moc v lásce socializaci, nebude ji nutit k dotekům, hlavně pokud se jedná jen o nějaký společenský zvyk, který je mezi nimi v jejich postavení asi celkem zbytečný, Meg tyto formality zkrátka nikdy nemusela.

Potěšilo jí, když s ní hnědovláska souhlasila, dokonce ji i letmo zacukaly koutky úst do stran, což Meg mohla spatřit pouze tehdy, pokud ji pozorně sledovala. Víc už se však k ranním fotkám nevyjadřovala, přeci jen zas nebyla taková kecka, aby komentovala úplně všechno. On už byl totiž sám o sobě zázrak, když se vůbec slovně projevila. Byla sice pravda, že zrovna o fotkách mohla básnit klidně i celé hodiny, ovšem tady hnědovláska pro ni byla cizincem a s těmi ona moc nemluvila, vlastně se jim vyloženě vyhýbala, k čemuž pochopitelně měla své důvody. Bylo tedy logické, že se od ní chtěla co nejdříve vzdálit a taky by to byla udělala, kdyby hnědovláska neměla fotky jejího vystrašeného výrazu. Nebude lhát, vadilo jí to, na daných fotkách musela vypadat příšerně, proto se taky rozhodla jednat. Nejprve požádala o jejich smazání, což taky hnědovláska ihned udělala a ano, Eleanor to klidně mohla nechat být a zase si hledět svého, jenže už několik let měla problémy s důvěrou. A to i u takových věcí jako bylo debilní smazání fotek. Možná jí to bylo malinko blbé, ale ona i přesto hnědovlásku požádala o to, aby ji dosvědčila, že fotky opravdu smazala. Ani se nedivila, když v její tváři viděla výraz překvapení, on to byl totiž docela nevšední požadavek, ale Eleanor si jednoduše nemohla pomoci. Přistoupila k ní a natáhla jejím směrem svou pravou ruku, přičemž si na tváři udržovala vážný výraz – to aby její společnost pochopila, že svá slova myslí smrtelně vážně. Bylo docela naivní si myslet, že ji hnědovláska fotoaparát na chvíli půjčí, aby si smazání fotek mohla zkontrolovat; přeci jen, pro každého fotografa byl jeho foťák nesmírnou cenností, a taky právem, nebyla to totiž zrovna levná záležitost. A právě proto ani hnědovlásce nevyčítala, že jí foťák nepůjčila, zřejmě by se zachovala úplně stejně – a nakonec, dostala přeci to, co požadovala, a to pro ni bylo nejdůležitější. Moc často lidi nechválila, ale tahle dívka měla na focení talent a ono by od ní bylo docela nefér, kdyby to nahlas neocenila. Zřejmě to i za to stálo, když viděla, jak moc její pochvala hnědovlásku potěšila. Na její poděkování jen kývla hlavou a stejně jako u předchozího tématu, i k tomuhle se už nijak nevyjadřovala. Fajn, takže fotky byly smazány, teď už byl opravdu čas na to, aby zmizela. Už byla na odchodu, jenže zarazil ji v tom požadavek od hnědovlásky, která chtěla na oplátku ukázat fotky, kde je ona. Už nutně potřebovala cigaretu, proto ji vadilo, že se tu bude muset ještě nějakou chvíli zdržet, ale tak dlužila jí to a Eleanor vždycky jednala fér, ačkoliv svět k ní takový nebyl. Otočila se tedy směrem k ní zády, svůj foťák pozvedla do výši ramen, probudila obrazovku a pak hnědovlásce ukázala dvě ranní fotky lesa na nichž se nacházela i ona. V takové pozici však vydržela jen minutu, pak foťák zase vypnula a nechala ho viset na šňůrce, kterou měla okolo krku. Nechápala, co se to s ní dělo, tak těsná přítomnosti hnědovlásky ji totiž dosti znervózněla, a tak od ní chtěla co nejdříve vypadnout. Zřejmě za to mohl fakt, že ji v poslední době docházelo, že jí kromě kluků přitahují i holky a taky párkrát pomyslela na tu noc, kdy se políbila se svou nejlepší kamarádkou Sierrou. Stále nevěděla, jestli do ní byla skutečně zamilovaná nebo to byla jen přátelská láska, která byla v jejím případě dosti silná. A vlastně to ani nechtěla zjistit. Teď už k ní tak silné pocity naštěstí nechovala, ovšem ochranářská byla vůči ní pořád stejně, ale tak to má snad každá nejlepší kamarádka, no ne? Horší bylo, když šla po ulici a v duchu hodnotila kolemjdoucí holky – samozřejmě v tom pozitivním slova smyslu. Její myšlenky se nikdy tímto směrem neubíraly, proto z toho byla tolik zmatená a nebude lhát, vyděšená byla taky. A možná proto začala vnitřně plašit i teď, ještě štěstí, že z té vnější stránky nešlo nic poznat, tudíž se s hnědovláskou mohla s tím svým klasickým neutrálním výrazem v klidu rozloučit a rozejít se zpátky směrem k městu.
V kapse začala nahrabovat krabičku s cigaretami, a stejně tak i zapalovač, aby si mohla zapálit hned jakmile bude trochu dál od lesa. Chvilku se kochala tou přírodou okolo, ovšem netrvalo dlouho a v její přítomnosti se opět ocitla hnědovláska. Svraštila obočí a věnovala ji tázavý pohled, kterým se ptala, co tu dělá. Odpověď se jí dostala téměř okamžitě, a dokonce společně s ní přišlo i odůvodnění. Fajn, to bylo pochopitelné, jen ji udivovalo, že hnědovlásku svým chováním neodradila. Většina lidí totiž v její přítomnosti nevydržela a nebylo divu, Eleanor dokázala být kolikrát dosti nepříjemná, obzvláště když měla po své směně v práci. Tam totiž musela být usměvavá a na všechny příjemná, k čemuž musela trpět i ty nechutné narážky na svojí osobu. ,,V podstatě už ses přidala," poznamenala jen tak mimoděk a ušklíbla se nad tím. Těžko říct, jestli ji to bylo úplně nepříjemné, na světě byli i horší lidi než tady hnědovláska, v jejich přítomnosti se kolikrát nedalo vůbec vydržet, a každá sekunda byla utrpením. Tohle však nebyl ten případ, navíc ty dvě pojil stejný zájem, takže o téma na konverzaci měly taky postaráno. A co, stejně spolu půjdou jen chvíli, pak se rozloučí a už se nikdy neuvidí. Přesně tak to v jejím světě chodilo. Několikrát pokývala hlavou, když se jí hnědovláska představila, zřejmě jí její jméno bude k ničemu, ale tak bylo to od ní hezké, to musela uznat. Ona se představovat nehodlala, vždycky se bála, že by si pak daný člověk mohl zjistit, kde pracuje a… to by pro ní byla ostuda, i když se tady s Meg pořádně neznala. ,,Studuješ fotografování?" optala se jí s jistým zájmem v hlase a věnovala ji letmý pohled. Bylo lepší hned změnit téma, aby se Meg nedožadovala jejího jméno, které si tolik chránila. Šly sice pomalou chůzí, ovšem netrvalo dlouho a ony byly venku z lesa, což byl pro El jasný signál k tomu, aby si z krabičku vytáhla jednu cigaretu. ,,Dáš si?" natáhla krabičku s cigaretami směrem k Meg a vyčkávala, jestli si vezme. Byla skromná, tudíž ji nikdy nedělalo problém se o něco podělit, i když pro ni Meg byla zcela neznámou holkou, kterou potkala teprve před pár minutami.

Vzhledem k tomu, že se zatím hnědovláska prezentovala jako taková trochu ledová královna, ale ne úplně, taky byla jako někdo, kdo má rád svůj prostor, no, určitě by se dalo vymyslet spousta dalších přirovnání, ale ona Meg nebyla úplně schopná určit, jak to vlastně působí a nepůsobí, byla v té dívce zatím trochu zmatená, nedokázala si přesně určit svůj názor na tu dívku před sebou a ani nedokázala odhadnout, jaký názor má ona na ni. Byla to pro ni zkrátka záhada, která ji ale zaujala. Každopádně vzhledem k té neurčité auře se Meg snažila nebýt moc na obtíž či nějak dívku otravovat, vlastně si ani děvče moc neprohlížela, aby ji nějak nebrala její pocit intimity a pohodlí, takže bohužel prošvihla ten něžný úsměv, co problikl na její tváři. Samozřejmě kdyby ho viděla, potěšilo by ji to, brala by to jako velký osobní úspěch, jelikož dokázala probudit úsměv u této tajemné slečny. Ale možná bylo dobře, že ten úsměv nezahlédla, akorát by byla moc nadšená a usměvavá, takže by oproti neutralitě brunetky doslova zářila úsměvem a to by byl, inu, velký rozdíl, lepší když zůstanou u toho občasného rozdílu u úsměvů, nepotřebuje vedle ní zářit jako sluníčko, ještě by ji tím odehnala. Chvíli to už vypadalo, že brunetka odejde, ale Meg si teda byla jistá, že neudělala nic špatně, spíše jen bylo děvče raději o samotě, ale to zasáhla jejich společná vášeň - ironicky je u sebe udržely ukázky fotek, brunetka je chtěla vidět z nedůvěry a Meg už jen využila momentu, že stály u sebe a navíc byla taky trošku zvědavá. Během toho měla pocit, že musela narušit takových komfortních zón, ale jen chtěla dokázat, že své slovo dodržela, a hned, co to dokázala, se jako hodné děvče odsunula a umožnila brunetce opět mít vlastní prostor a jen doufala, že nezašla příliš daleko, aby se jí to nedotklo. Naštěstí to nevzala zase tak špatně, alespoň to tak na Meg působilo, i když v obličeji se jí možná zračilo jakési nepohodlí, ale tím si Meg nebyla úplně jistá, nedokázala v jejím obličeji moc číst, mohla jen odhadovat. Jakmile ale přišla lichotka, Meg se stejně proměnila na takové malé sluníčko, skutečně jí to potěšilo. Tedy, ona ráda slyší pochvalu od kohokoliv a to ne protože by to potřebovala jako jakési potvrzení své tvorby, ale byla ráda, když fotkou dokázala předat přesně to, kvůli čemu to fotila a když někdo chválil, tak měla pocit, že to aspoň trošku pochopil, což byl její hlavní cíl. Navíc tady brunetka nevypadala, že by ostatní často chválila, minimálně ne nahlas, takže si to asi musela skutečně zasloužit. Po chvilce se společně rozloučily a brunetka poměrně spěšně zamířila do města, ale ona i Meg měla stejnou cestu, a tak si trošku popoběhla, aby ji dohnala a přidala se k její cestě, minimálně do doby, než vyjdou z lesa. Ne že by ji nutně chtěla obtěžovat a sledovat na každém kroku, ale když už mají společnou cestu, přeci nepůjdou v trapném tichu s metrovým rozestupem, jedna z nich by vypadala jako nějaký úchyl.. No a padlo by to asi na Meg, protože to ona by šla za hnědovláskou. Viděla, že společnost úplně nevyhledává, ale rychle vysvětlila své důvody a vypadalo to, že přeci jen trochu polevila a nehodlala poslat ji někam. „Jo, to máš pravdu,“ pokývla hlavou a na chvíli se zahleděla na cestu před sebou, vlastně, před nimi. „Ale kdyby ti to nějak vadilo, stačí říct, klidně přejdu na trapné následování pár metrů za tebou,“ ušklíbla se nad tou představou, ale vážně by to byla ochotná udělat. Raději půjde sama v takovém divném rozmístění než aby tu brunetu do něčeho nutila a ještě jí zhoršila den svou společností, ještě když spolu pravděpodobně sdílí obor, to by byla nepříjemná potkání na chodbách. Nepotřebuje si z každého dělat přítele, ale minimálně jí vyhovuje mít neutrální známosti, na které maximálně lehce kývnete hlavou, než někoho, kdo nad vámi bude protáčet oči. „Joo, rychle jsem zjistila, že stát za objektivem je příjemnější než před objektivem,“ jemně se nad tím pousmála a koukla na ni, třeba to má úplně stejně. Ale už vynechává, že i když si to uvědomila, tak vlastně do dneška pořád před tím objektivem stává, čas od času, ale to nikdo vědět nepotřebuje. Ne že by to nezmínila ze strachu, aby to nedopadlo jako s jejím vztahem na střední, který měla jen díky modelingu, toho se tady od brunetky nebála, protože ona působila jako ten poslední člověk, co by vás soudil za to, co děláte, ale stejně to nerada zmiňovala. „Ty taky, předpokládám?“ oplatila onu otázku, jejíž odpovědí si byla skoro stoprocentně jistá už od momentu, co viděla její fotky. Každý člověk může mít focení jako koníček, to samozřejmě, ale když už mají vaše fotky takovou jiskru, tak je téměř jisté, že se tomu chcete profesionálně věnovat a ty její fotku takovou jiskru měly. Ale přeci jen nemůže si tím být jistá a optat se je vždycky lepší. Tímto krátkým rozhovorem vlastně zaplnily celou dobu cesty z lesa, stromky kolem nich začaly řídnout, vyskytovaly se vedle nich spíše jen nízké stromečky a keříčky, už měly město na dohled. Klidnou cestu ale narušila nabídka, která od dívky přišla, hned z několika důvodů. Meg trochu vykulila očka na ty cigarety, nikdy s tímhle nepřišla do styku a i když to vypadalo dobře na fotkách, žádnou zvláštní touhu k tomu neměla, ale neměla k tomu ani odpor, přeci jen je na každém, co má rád a všichni jednou umřeme, tak proč si nedopřát to, co vám dělá radost. No ale větším šokem bylo to, že se děvče, které působilo neskutečně uzavřeně, najednou chtělo dělit, to jí zaskočilo asi i víc než ty samotné cigarety, zkrátka… nevypadala jako ten typ, co by se s cizími dělil, což tedy Meg nevidí jako špatnou vlastnost, přeci jen to jsou cizí lidé a tohle je Amerika, nikdy nemůžete vědět, co čekat. „Ne, děkuju,“ dostala ze sebe nakonec po delším tichu než by bylo potřeba. „Nikdy jsem to nezkoušela, ale děkuju,“ usmála se na ni skutečně mile, jakoby jí tady nabízela nějakou sladkou koblihu a ne cigaretu.

Se svými dnešními úlovky, které pořídila skrze svůj milovaný fotoaparát, byla velice spokojená. Nakonec se jí to brzké vstávání přeci jen vyplatilo, nehledě na to, že ten výhled na sluneční paprsky prosvítající skrze stromy ji dodal i pokoj v duši. Možná by mohla podobné procházky absolvovat častěji, i doktoři to prý doporučují, jen je docela těžké si na to udělat čas. Tak to dneska ve světě funguje. Všichni se honí za lepším životem ať už v práci, či ve škole a na nějaký odpočinek moc nepomyslí. Ona samozřejmě není výjimkou, jen je smutné, když se nad tím člověk více zamyslí. Nemohla za to, její myšlenky k tomu sběhly samovolně, jelikož se ocitla sama a jí čekala poněkud krátká cesta k holčičímu spolku a nad čím jiným přemýšlet, že? Její život byl zoufalý a kdyby nad ním více přemýšlela, tak by se její stav uvelebil v určité depresi, která se odháněla jen velmi těžko. Možná by to bylo jednodušší, kdyby byla optimistou, jenže hold nebyla, bohužel byla učebnicovým příkladem pesimisty, ačkoliv ona sama by se spíše nazvala realistou. Tudíž přemítání nad dnešní zkaženou společností bylo jedním z těch lepších řešení. Než se však stačila dostat k dalším myšlenkám, které ji teď zmateně lítaly v hlavě, tak ji vyrušila hnědovláska. Ta, se kterou se před nemalou chvíli rozloučila a ze které byla poněkud nervózní, což nebylo nic osobního, protože Eleanor byla nervózní ze všech kromě své nejlepší kamarádky Sierry. Ovšem i začátky s ní byly poněkud těžké, obě jsou stejné povahy, takže nějaké větší sblížení bylo… těžké. Ale teď je za to samozřejmě ráda. Už si nedokáže představit život bez ní. To však neznamená, že byla díky tomu více otevřená světu, pf, to ani za nic! Proto taky nebylo divu, že k hnědovlásce byla i nadále dost neurčitá, ovšem nehodlala ji od sebe odhánět, obzvláště, když v její přítomnosti bude jen dalších pár minut. Pak zmizí v holčičím spolku, kde zapluje do svého pokoje, pustí se do úpravy fotek a ty dvě už o sobě nikdy neuslyší. Takže co, tohle přežije. ,,Jak jsi sama řekla, bylo by to trapné," poznamenala s pohledem upírajícím před sebou. I ona by se cítila nesvá, kdyby hnědovláska šla za ní, bylo lepší mít danou osobu po svém boku než za svými zády. Bůh ví proč ji taková věc dost znejišťovala, nejen teď. Stačilo, aby šla během denní doby ulicí, přičemž by jí někdo následoval za každý roh, což by samozřejmě nemuselo nic znamenat, ale… ono, když na tu osobu nevidíte, tak vám to dodává jakýsi nepříjemný pocit. Jasně, tady hnědovláska byla neškodná, ale jeden nikdy neví, že? Dnešní svět byl zvrácený, každý by si měl dávat pozor. Když už se tedy hnědovláska jménem Meg ocitla vedle ní, tak se rozhodla trochu pobavit o fotografování, jelikož to byla očividně jejich společná vášeň a zrovna El by se o tom dokázala bavit celé hodiny. A to aniž by se svěřila s něčím důležitým, možná právě proto ji vyhovovala právě tohle téma. Nad její odpovědí jen kývla hlavou, snad na znamení toho, že ji zaregistrovala. Sice by se mohla vyptávat dále, protože tady Meg očividně dělala modeling či něco takového, ale El takové věci moc nezajímaly, a hlavně brala modelky jako děsně stupidní slečny, takže tak. Meg udělala dobře, že se od toho vzdálila, což si sama určitě uvědomuje. ,,Ano, brzy už ale budu končit," pokývala nepatrně hlavou a svou pravou rukou přejela po fotoaparátu, skoro jako by se ujišťovala, že je stále s ní. Už se docela těšila, až vypadne z univerzity, protože jí to v životě dosti brzdilo, ačkoliv studovala to, co milovala. Jen… ubíralo to dost času. Její práce byla unavující, plus si na sebe ještě brala pár malých zakázek – jako třeba teď. Jenom malé focení pro neznámé časopisy, které vám za to zaplatily pár dolarů. Ale tak někde se začít muselo a ona si celý život nehodlala vydělávat svým tělem, už se jí to vyloženě příčilo. Nečekala, že na tom jednou bude finančně lépe, vlastně nedoufala v nic, ale práci by změnit chtěla, to nepochybně.
Nějakou chvíli šly v tichosti, nebo alespoň Eleanor byla ticho, protože nebyla zrovna komunikativním člověkem, obzvláště v cizí společnosti. Ale toho už si Meg zajisté všimla. Když však vyšly z lesa a ona vytáhla krabičku s cigaretami, tak na ni přeci jen ještě promluvila. Nabídnutí cigarety už brala jako automatickou věc ať už to byl člověk cizí, známý či nejbližší. Nebyla komunikativní, ale slušně vychovaná byla. Ačkoliv tedy nějakou roli v tom hrála i skromnost. Nikdy ji nedělalo problém se dělit, asi to byla jedna z jejích světlých stránek nebo to tak alespoň ostatní tvrdili. Ona by to spíše brala za jakousi slabost, ovšem ani to ji neodradilo od toho, aby své návyky změnila. Hnědovláska však její nabízenou cigaretu odmítla, a navíc se tvářila dost překvapeně, což El moc nepobrala. To snad existuje někdo, kdo nekouří? Divné. Ona sama cigarety k životu potřebovala, a to hlavně kvůli svému častému stresu. Dokázaly ji uklidnit jak nic, možná i více jak ty procházky, co se doporučují. Na světě zkrátka neexistovalo nic lepšího než cigarety. A ty nemoci, které sebou přinášely? Ty jí byly fuk, stejně všichni jednou zemřou. ,,Chápu, slečna je slušňačka,“ malinko si do ní rýpla a ušklíbla se nad tím, přičemž krabičku s cigaretami schovala zpátky do kapsy své bundy. Pak už si jen cigaretu vložila mezi rty, zapálila ji, nasála a s jistou úlevou vydechla. Přesně to bylo ono. Ta úleva. K nezaplacení. ,,Stejně to jednou zkusíš," prohodila směrem k Meg s neurčitým výrazem ve tváři a pokračovala v pokuřování. Co by to pak byl za život, kdyby člověk nezkoušel nové věci?
Pomalými kroky šly dál, Eleanor si mlčky vychutnávala svou cigaretu a vnímala tu krásu přírody okolo sebe. Ani ji nebylo blbé, že mezi ní a hnědovláskou panovalo hrobové ticho, právě naopak, byla za něj ráda. Někteří taková ticha považovala za trapná, což nechápala. Vždyť muselo být unavující, když člověk pořád jen mluvil, mluvil a mluvil. Jak pro posluchače, tak i samotného mluvícího. Pokud však Meg sem tam něco prohodila či se dokonce na něco zeptala, tak ji samozřejmě nedělalo žádný problém na to odpovědět. Zas tak asociální nebyla, aby někomu neodpověděla na otázku. ,,No, teď už se hádám rozloučíme na dobro," prohlásila, když se po pár minutách ocitly u holčičího spolku, kde už pár let bydlela. Zbytek cigarety odhodila na zem, špičkou své boty ji pořádně udusala a pak pohled zvedla k hnědovlásce, ke které se pro změnu otočila čelem. ,,Tak se tedy měj," kývla hlavou na znamení jakéhosi rozloučení a ještě ji rychle sjela pohledem, načež malinko přimhouřila oči. To dělala, když si někoho v hlavě hodnotila. ,,A hodně štěstí s focením," dodala ještě polohlasem a pak se již bez jakéhokoliv otálení vydala ke hlavním dveřím spolku, do kterého následně zaplula.

Nebylo nijak složité dohnat brunetku, co kráčela před ní, přeci jen neměla takový náskok. Sice se cítila trochu jako vtěrka a navíc ani nedokázala určit, jestli se její společnost brunetce nějak příčí nebo jí je příjemná, ale riskla to a pokusila se znovu navázat kontakt. Přeci jen ji brunetka zaujala právě tím neurčitým postojem, jak Meg nedokázala nic z brunetky vyčíst, tak pomalu začínala toužit něco vyčíst a jak toho lépe dosáhnout než se bavit, že? Ona z toho sice nevypadala kdovíjak nadšeně, ale ani se netvářila nepřátelsky, takže asi lepší než nic. „A taky trochu divný, cítila bych se jako divnej týpek, co tě sleduje na každým kroku,“ pokroutila hlavou nad takovými úchylnými lidmi, co tohle často dělají a bůh ví co tím sledují, jestli vás chtějí okrást nebo něco horšího nebo je to snad jen lidská představivost. Obzvláště v noci se tohle stává úplným hororem pro vaši představivost, která běží na plné obrátky a neukazuje vám zrovna pěkné obrázky. I z toho důvodu se Meg moc po nocích venku netoulá, nebo se alespoň netoulá v bočních uličkách a poblíž barů, kde se také často objevují pochybné existence. „Ale kdyby ti tohle přišlo víc trapné, tak bych tě do toho nenutila, prostě, nerada bych tě nějak omezovala,“ sice se shodly na tom, že pronásledování by bylo trapné, ale Meg nechtěla, aby se hnědovláska cítila, že nemá jinou možnost. Pravda, sice se s ní Meg chtěla bavit, ale nechtěla ji do toho nutit, proto jí dávala možnost volby. Když budete člověka do něčeho nutit, akorát ho od sebe odradíte, nebo co víc, ještě ho můžete odradit obecně od kontaktu s lidmi, což by Meg skutečně nerada udělala. Už tak to vypadalo, že brunetka není úplně vstřícným typem a kdyby ji ještě do něčeho měla tlačit, tak tomu rozhodně nepomůže. Právě proto byla ráda, že se pohybovaly po takovém neutrálním tématu – tedy u tématu focení, ke kterému měly obě blízko a jak zjistila, obě ho studují. „No, tak to já před sebou ještě pár semestrů mám,“ původně se chtěla zeptat, kam míří po studiu. Vlastně by se na to kohokoliv i zeptala, ale tahle brunetka nebyla úplně kdokoliv, proto se rozhodla, že tuhle relativně osobní informaci z ní vyzvídat nebude a místo toho jí nepřímo sdělila, že je mladší než ona. To možná už poznala, těžko říct, ale Meg by tedy při pohledu na brunetku neřekla, že už bude končit. Jistě, nevypadala jako někdo, kdo by začínal první semestr, ale ani jí nepřišla jako někdo, kdo bude končit. Vzhled je tak zavádějící.
Během tiché cesty z lesa si ji koutkem oka prohlédla, ano, pořád jí vrtalo hlavou, že nevypadá na brzké končení vysoké! Nedošla ale k žádným novým závěrům a musela se spokojit se svou původní myšlenkou – vzhled je zavádějící. Z těchto myšlenek ji vyrušila až nečekaná nabídka od brunetky, která na ní byla natočená a postrkovala k ní krabičku cigaret. Překvapivé byly jak ty cigarety, tak ona nabídka, ale jemně ji odmítla. Při tom oslovení nejistě kmitla pohledem mezi brunetkou a krabičkou cigaret, nejistá, zda se jednalo o urážku nebo jen nevinnou poznámku, ale trochu ji to rozhodilo. Nevyznala se v ní, tak nevěděla, jak to myslí a raději to ani nekomentovala, prostě to přešla a raději se tím snažila nezatěžovat v duchu. „Je to možný,“ přitakala a pokrčila rameny. Nové věci se zkoušet mají, že, tak proč by někdy nemohla zkusit i tohle. Momentálně k tomu ale nepociťovala žádnou chuť, nijak jí nelomcovala zvědavost, prostě zrovna v této konkrétní chvíli neměla důvod, proč by to vyzkoušela. Ale jednou? Kdo ví, stát se může všechno. Debata o cigaretách bylo to poslední, co spolu řešily, protože pak se brunetka plně věnovala oné cigaretě a Meg? Ta přemýšlela nad tím, zda je vážně taková slušňačka, že nic nevyzkoušela, nebo jen svou zvědavost ventiluje jiným směrem a po opojných látkách netouží. Ona totiž není ani moc alkoholově zkušená, tedy kromě vína, to je její slabina, na kterou narazila během cestování a od té doby v každé zemi zkoušela jejich místní víno a porovnávala to. Ha, vidíte, až taková slušňačka to není! Proč nad tím vlastně tolik přemýšlí a co záleží na názoru dívky, jejíž jméno ani nezná? No trochu na tom očividně záleží, protože to byla jedna z mála věcí, co o ní brunetka poznamenala, a i přesto to bylo tak žalostně málo, že Megina zvědavost se upnula na další setkání s touhle slečnou ledovou. „Minimálně něco do sebe ty cigarety mají, vytváří moc hezký efekt a myslím, že na nějaká focení je to skvělý,“ ohodnotila kouřící brunetku, kterou občas pohledem zkoumala a hlavně díky té cigaretě si začala představovat možné fotografie. „Pro dnešek na dobro, ale třeba se ještě uvidíme ve škole,“ pousmála se při jejich loučení a byla poměrně překvapená, že se zastavily zrovna u budovy dívčího spolku, protože brunetku by na typickou představitelku dívčího spolku netipla. Ne že by nebyla pěkná, to rozhodně byla a její rysy by se na fotografiích vyjímaly dobře, ale byla… jiná, než dívky, co znala z tohoto spolku. Ne ve špatném smyslu, jen prostě byla jiná. „Ty taky,“ mávla na ní rukou a už se otáčela na svou cestu k autobusové zastávce, když ji brunetka svými slovy zastavila.„I tobě a snad ti ty dnešní fotky k něčemu budou,“ rozšířila úsměv a znovu na ní mávla, takové poslední rozloučení, ale pak si už každá šla po svém, brunetka zalezla do spolku a Meg zamířila na autobusovou zastávku, aby se dostala do města.

-> město