Pff, zrovna oni a kácet stromy, podpalovat les a nahánět se se zvěří? Nemyslitelný! Samozřejmě ujistil Alvara, že nic podobnýho v plánu zcela určitě nemají a s tím se spolu s Domem vzdálili a jejich vyhlídnuté místečko k zakempení. Že se vůbec nic nestane, to mu nemohl zaručit, i kdyby nakrásně snad chtěl. Co si budem, tihle dva by se občas dali připodobnit třeba k tornádu. Nebo tsunami. Či jiné přírodní katastrofě s poměrně drastickými následky. Jen s tím rozdílem, že s nimi je to vážně zábava a většinou vám ani nepřijde, že se boříte, dokud neskončíte někde na záchodcích ohnutí nad záchodovou mísou a nevymalováváte ji. Jenom oni nějakým záhadným způsobem drží a na první pohled se nezdají ani tolik opilí. Ráno ovšem všechny spolehlivě vyvede z omylu fakt, že jejich kocovina je ta největší. Holt už taky nejsou žádní mladíci, že. Ale koho by to zastavilo? Je teda rozhodně ne. Stavění stanu se ukázalo jako maličko oříšek, jelikož Dom už si evidentně moc nepamatoval, jak na to, a Jude… No, párkrát stanovat byl, to ano, ale jeho vzpomínky jsou na tyto události z jistého důvodu poněkud matné. Jednak kdysi dávno, když někde byli s rodiči, stan nestavěl, protože byl ještě prcek, a později, když někam jel se střední, měl to štěstí, že se připletl do skupinky velmi aktivních jedinců, kteří se toho s radostí pokaždé zhostili. A co se týkalo let pozdějších… Inu, řeknu jen tolik, že se neřídil tím, co Dominic říkal před chvílí – aby stan postavili hned, než se úplně ztří- Tedy, než bude úplná tma. Překvapuje nás to? Nemělo by. „Na tohle aby jeden měl i maturitu…“ utrousil, když podmračeně zíral na součástky a průběžně se odhodlával ke stavění bez návodu. I kdyby se k tomu neodhodlal, stejně by je to čekalo, protože něco jako manuál jednoduše neměli. A ani nezáleželo na tom, jestli ho nevzal Dom záměrně, dost možná už se prostě za ty roky taky ztratil. Na čem však záleželo, byla jejich cílevědomost a ambice spočívající ve zdánlivě velmi prostém úkolu. Zdánlivě. „Noo, to bys asi vymyslet mohl,“ ušklíbl se a dal se do tyček – ty poskládat můžou, i když ještě neví, co přijde jako úplně první, protože je jasný, že poskládat se musí tak jako tak, tudíž mezitím nemusí jenom tak zevlit. „Teda pokud se nechceme někoho zeptat…“ dodal pomalu a lišácky k němu vzhlédl. Ne, stejně, jako se správní chlapi neptají na cestu, neptají se ani na to, jak mají postavit stan! To by přece nešlo. Kde by skončila jejich důstojnost? A sebevědomí?! Neexistuje prostě. Každopádně se zdálo, že zmínka o tyčkách Domovi osvěžila paměť, což Jude kvitoval úlevným výdechem. „To celkem dává smysl… Ty tyčky to podepřou, celtou se to přikryje a zajistí kolíkama v zemi a bude to!“ rozzářil se mu obličej, jak mu došlo, že to fakt není až taková věda. „Ha! K čemu pomoc, když jsme prostě úžasní sami o sobě,“ zubil se na blonďáka a kriticky se zadíval na to jeho křupání prstů. Jeho před chvilkou okřikoval se zády a teď dělá to samý! „Bacha, aby sis je nevyviklal, dámy by nebyly rády,“ potměšile na něj mrkl s povytaženým obočím a pak už se soustředil hlavně na ty tyčky, aby je pospojoval a v procesu si nevypíchl oko – případně někomu (ehm ehm) okolo. Pobrukoval si Don’t Stop Me Now a nanejvýš spokojeně dával dohromady ty tyčky, ale jenom co uslyšel praskání papírku a uzávěru na flašce, zbystřil a zvedl hlavu jak surikata, co zmerčila nějaké nebezpečí. Nebo pes, kterej ucítil něco dobrýho. Vyberte si. Zasunul poslední část tyčky a ochotně si od kamaráda flašku přebral a lokl si. Vodka ho v puse příjemně šimrala a podobný pocit vzbuzovala i v jeho krku. Slastně mlaskl a lahev mu vrátil nazpátek. „Jenom aby se nám nesetmělo dřív…“ popíchl ho s významným pohledem právě na ten alkohol. Jakmile jednou začnou, bude hodně těžký končit. Ale co, postup už tak nějak znají a hned tak se skolit nenechají, tudíž už se nemají čeho obávat. Snad. Dokončil poslední tyčku a vyškrábal se zpátky na nohy. „Hejbni zadkem, ochlasto, a vem tu vnitřní část, strčím tam ty tyčky,“ vyzval parťáka s potměšilým úšklebkem, který zcela jasně naznačoval, že ho tím akorát provokuje jako obvykle, a hned si jednu dlouhou tyč nachystal. Jak ji držel uprostřed, konce se prohýbaly dolů a trochu se chvěly. Strčit je tam bude snadný. Ne? Základním kamenem úspěchu bude obezřetnost a jistota, nesmí to vzít zbrkle. No fajn, no fajn, základním kamenem úspěchu bude nevypíchnout sobě nebo Domovi oko (obou tvářiček by byla veeelká škoda!) a přitom ani nic jinýho a současně ji zasunout do příslušné díry a neroztrhnout plachtu. Pohoda, ne? Cesta možná bude trochu trnitá, jenže to by potom nebyla žádná sranda. Ale jsou to kluci šikovní a dohromady zvládnou i nemožný, tím si buďte stoprocentně jistí!

Skutečně tady neplánovala přespat, proto si taky s nikým nedomlouvala žádný sraz a na akci vyrazila sama. I přesto se s pár lidmi dala do řeči, prohodila pár zdvořilých slov, ale samozřejmě nejdéle se zdržela u Nadine, než si ji k sobě povolal Alvaro, vítěz voleb. Trochu ji zaujalo, co s ní asi chce řešit, ale nehodlala se v tom rýpat, koneckonců sem přišla fotit, ne zjišťovat tajemství. Ah, focení! Právě proto namířila foťák na Nadine s Alvarem, aby i jejich nový král měl pár foteček v jejím albu, které asi dá veřejně k dispozici, aby si lidé zavzpomínali na hezkou akci. Chodila takhle kolem, fotila různé okamžiky, cvakla i další kandidátku – Leonne, jak se vybavuje s Teddy, na kterou jemně mávla, přeci jen se znaly z oboru, mávnutí bylo na místě, ale vzhledem k tomu, že měla společnost, víc se k ní nehrnula. Nejvíce ji zaujaly skupinky, které se věnovaly stavbě stanu. Některým zkušeným zálesákům to šlo lépe, a některým… hůře. Více se bavila fotkami těch nešikovných a za foťákem skrývala pobavený úsměv. Ona sama v tomto není nejlepší, protože má zcela nulové zkušenosti, takže s nimi vcelku soucítí a ty fotky nepředstavují výsměch, jen pěkný moment, co by je mohl zpětně přivést k radosti. Takhle s foťákem cestovala skrz prostůrek, co měl jejich spolek vyhrazený, a snažila se zachytit co nejvíc upřímných momentů radosti. Občas zamířila ke svému batůžku, napila se čaje z termosky, a hned byla zpět v „práci“. Jedno z mnoha zaklepání na rameno si upoutalo její pozornost, proto sklonila foťák a podívala se, kdo ji shání. Čekala kohokoliv, už na ni pár lidí ťukalo s prosbou o fotku, takže neměla důvod být překvapená, ale když zjistila, kdo na ni vlastně ťukal, překvapení se dostavilo okamžitě. Stála před ní totiž její drahá kamarádka Vivian, která měla na zádech batoh skoro větší než byla ona sama a hlavně vůbec nevypadala připravená na akci, co se měla konat v jejím spolku, v tom dívčím. Byla tak zaražená, že pohledem těkala na ní, pak na ten batoh a pak zpět na ní, než se dokázala vykváknout. „Neměla bys dělat společnost někomu u tebe ve spolku?“ dobrá, to možná nebylo nejvřelejší uvítání, ale zkrátka se jí hned do mysli vkradla myšlenka, že se kvůli ní vykašlala na svůj spolek, a i přestože ji neskutečně ráda vidí, mrzelo by jí to. „Ale jestli tě ještě chvíli oželí, budu za společnost ráda,“ dodala ještě a rozšířila úsměv, bylo vážně skvělé ji vidět a když už sem přišla, ráda by si ji na chvíli ukradla. Následně si ji ještě přitáhla do objetí, opatrně kvůli foťáku, co se jí houpal kolem krku, a když byly v objetí, neodpustila si drobnou poznámku o jejich podobném outfitu. „Koukám, že svetry jsou do lesa ideální,“ zaculila se a pak se od ní natáhla, celá nejistá, co tohle její překvapení má znamenat.

Odklonila foťák, připravená brzy znovu fotit, ale místo focení jen zůstala v údivu, protože se před ní objevila její drahá kamarádka, která tady vůbec neměla co dělat. Ne že by ji neviděla ráda, naopak, byla z toho nadšená, ale vůbec nechápala, co tady ten její skříteček dělá! Navíc ještě v oblečení, které se sice hodí na kempování, ale vůbec se nehodí na tu.. party či ples, co má dívčí spolek, kam Viv patří. Tedy, alespoň takové povědomí má Meg, jelikož o změně spolku nemá sebemenší ponětí. Kdyby o tom věděla, určitě by si naplánovala s ní sraz tady, ale byla tomuhle zcela nezasvěcená a opravdu se pro ni jednalo o překvapení. Svou radost po chvíli, když se probrala z toho šoku, projevila vřelým objetím, do kterého si Viv vtáhla. „Nápodobně,“ broukla jen a uchechtla se při zmínce o svetrech. Nemohla nesouhlasit, proto jen zlehka přikývla a už nic neříkala. Ještě chvíli v tom objetí setrvaly, asi si tím vynahrazovaly to, že dlouho už žádné nebylo, ale i tohle muselo skončit, proto se odtáhla a narovnala do původní pozice, zvědavá na to, co se tady vlastně děje. Z Viv to lezlo jako z chlupatý deky, ale na to u své kamarádky byla zvyklá, chápala, že s některými informacemi si člověk musí dát na čas, než je ze sebe dostane, proto trpělivě přikyvovala, aby dala najevo svou pozornost a snad i to, že se Vivi vůbec nemusí bát mluvit. Ať už za touhle situací vězí cokoliv, Meg to bez jakýchkoliv problémů přijme. „Některý tam sice namotávají kluky, ale určitě je tam plno hodných holek, jako jsi ty, navíc věř mi, krásou tam všem v pohodě konkuruješ,“ nemohla si odpustit drobnou lichotku, věděla totiž, jak to její oblíbená modelka měla se svým sebevědomím, proto slova povzbuzení byla nezbytná, a navíc zcela pravdivá. Viděla její krásu, jak tu vnitřní, tak tu vnější, a snažila se ji zachytit na své fotografie, snad aby si ji uvědomila i Viv. „Ale jsem ráda, že jsi u nás ve spolku a myslím, že se ti u nás bude líbit, no a kdybys měla s kýmkoliv nebo čímkoli problém, řeknu ti číslo mého pokoje,“ spiklenecky na ni mrkla, ale úplně zářila radostí. Víte totiž, co tohle znamená? Teď se mohou vídat mnohem častěji a navíc ani jedna nebude muset ťapkat v noci tmou po ulici, protože jen přeběhnou pár metrů na chodbě a budou ve vlastním pokoji, no není to úžasné? Nebo dokonce budou moct být ve společenské místnosti a pak si každá zamířit do svého pokoje, takový komfort! Těšila se na to jako malé dítě, úsměv by jí snad nic nemohlo smazat ze rtů a ona před sebou viděla spoustu krásných večerů. „No překvapení se ti rozhodně povedlo, ty tajnůstkářko,“ zasmála se a zavrtěla nad ní hlavou, no znovu si ji přitáhla do objetí, trochu rychlejšího než předtím, a u toho pošeptala, že má z tohohle strašnou radost! Ale i tato euforie se po chvíli zmírnila do únosné míry, no a přišla další otázka. „A uhm, co je sakra tohle monstrum?“ ukázala na ten batoh, který byl snad z poloviny velký jako Viv, a ona opravdu nechápala, co sem táhla a proč toho má v tom batohu tolik. A ještě kytaru! „Ráda vidím, že se odhodláváš hrát před lidmi,“ bradou kývla ke kytaře a obdařila Viv podporujícím úsměvem, asi takovým, jaký dělají rodiče na své děti, když je vidí hrát ve školní hře, opravdu byla na tento pokrok hrdá.

Alvaro bol rád, že sa našli všade dobrí ľudia. Mohla sa na to vykašľať alebo povedať, že tam miesto nemá. Bolo vidieť, že mala dobré srdce. No Alvaro mal možnosť to vidieť od prvého momentu. Možno mal dobrý, prvý inštinkt. Alebo to bolo len tým, že by to povedal každý človek. Vidieť to v jej očiach. Alvaro sa rozhodol nejako zmeniť tému, pretože stále riešiť voľby alebo túto oslavu nebolo niečo, prečo sa chcel s ňou rozprávať. Áno, bol zvoleným on sám ale nevidel v tom žiaden problém. V rozprávaní sa s Nadinou. On ju chcel skutočne spoznať o niečo viac. A možno aj kvôli tomu začal tému, ktorá sa u neho v hlave nachádzala už dlhší čas. „Premyslal som. Ale neboj sa, nie je to všetko!“ snažil sa začať túto konverzáciu menším vtipom. No možno nebol tým najvtipnejšim človekom na planéte. Ale nebol suchárom. Bol len svojský. Lojalny a úprimný človek. „Neviem či si už nad tým premýšľala alebo nie no napadlo mi, či by si so mnou nechcela byť v skupine pri plnení školských vecí, ktoré sú spojené s nemocnicou. Neviem na aké oddelenie by si chcela ísť ale určite by som bol rád, ak by sme sa mohli takouto formou možno lepšie spoznať.“ Povedal Alvaro a na tvári sa mu objavil úsmev. Nebola to žiadna narážka, ani niečo, čo by mohol ľutovať. Bol to jeden z tých skutočných a úprimných úsmevov. Alvaro nemusel premýšľať, ktorému oddeleniu by sa teraz chcel venovať. Nevedel, ako je na tom Nadine. No nič nedá za skúšku a sa milé opýtanie sa. „Chcel by som sa venovať teraz pediatrii. Takže detskému oddeleniu. Ak by si náhodou mala záujem, budem len a len rád za nejakú spoločnosť.“ Alvaro mal možnosť vidieť okolo ľudí, ktorí sa zabávali. Rozprávali sa a smiali a to sa mu skutočne páčilo. Bol rád za to, že mali možnosť sa zabaviť.
„Tiez mi s tým napadlo niekoľko vecí. Myslím si, že by škola mohla robiť niečo viac pre spoločnosť.“ Toto nehovoril v tejto chvíli ako kráľ spolku. V jeho hlave sa to tvorilo už niekoľko mesiacov a potreboval na to stále čas, aby sa to začalo diať. „Myslim si, že tento svet nie je pre deti bezpečným miestom. O mne veľa ľudí vie, že mám blízky vzťah k deťom. No a rád by som našiel niekoľkých ľudí, ktorí mi pomôžu k tomu, aby sme robili radosť aspoň raz do mesiaca deťom na onkológii alebo rodinám bez domova v takom zmysle, že usporiadame pohostenie.“ Alvaro mal naozaj veľké vízie do života. A možno sto ani neuvedomoval ale niekedy premýšľal viac ako dospelý človek, inak ako jeho rovesníci. Možno to bolo spôsobené aj tým, že on je otcom ktorý má už nejakú zodpovednosť za živú bytosť. No to veľa ľudí nevie. „Na miesto toho, aby som sa pre dnešný večer uvoľnil tak premýšľam nad prácou. Ale asi to bude tým, že ten čas sa blíži a čoskoro sa ani nenazdáme a budeme mať život pred sebou a vybrať si zameranie svojej kariéry lekárov.“ Alvaro bol naozaj rád za spoločnosť. Pretože nevedel by sa možno tak celkom uvoľniť ak by sa nachádzal sám.

Trpělivě vyčkávala, až se její kamarádka vypovídá a ona se tak konečně dozví, co tohle všechno znamená. Byla z toho velmi zmatená, ale jak se postupně dozvídala, co se tady děje, rty se jí roztahovaly do úsměvu. Takže ony dvě budou spolubydlící! Tedy, víceméně, ale chápeme se, budou bydlet blíž než předtím, takže to se prostě počítá jakoby byly skoro už spolubydlící. A vlastně by u ní na pokoji mohla i doopravdy přespat, sice nemá manželskou postel, ale pořád je to širší než lůžko pro jednoho, takže se tam dva lidi vyspí úplně v pohodě, ještě když jsou obě tak drobné. Ale to už asi trošičku předbíhá, koneckonců nebude jedinou jejím jediným človíčkem ve spolku, takže si ji nebude moct tolik přivlastňovat. Má tam totiž i bratra, to si pamatuje, a ještě jednoho kamaráda, o kterém se zmiňovala, ti oba s ní určitě taky budou chtít trávit čas a ona by jim v tom nerada bránila. Ale co, to se bude řešit, až to nastane. „Jsi šikovná,“ jemně se zasmála, bylo to od ní vážně hezké gesto, že si už něco takového zjistila, možná měla nějaký záložní plán, kdyby ji tady dnes nenašla, tak by udělala přepadovku na pokoji, kdo ví. Tohle byla taky svým způsobem přepadovka, protože vůbec nebyly domluvené předem, ale to Meg nijak netrápilo, byla totiž šťastná, že vidí svoji kamarádku a taky že ji teď uvidí mnohem častěji než předtím, na to se velice těšila a odráželo se to na její tváři. Něco ji ale přeci jen znejišťovalo, konkrétně to obří monstrum, co sem Viv dotáhla, takže když se ztišila prvotní radost, optala se, co to přinesla. Možná by bylo dobrou otázkou i to, jak to sem přinesla, vypadalo to těžce. Ne že by nevěřila její síle, ale nechtěla, aby se nějak přetáhla nebo takové věci, co se mohou se svaly stát (moc přehled o tom nemá nu). „K přespání?“ překvapeně vytřeštila očka na svou kamarádku, protože na to vůbec nebyla připravená. „Ale já mám jen.. no, deku a teplé ponožky,“ přiznala se, protože s tímhle vůbec nepočítala a teď se trochu bála, že tím pokazila její kouzelné plány, proto se i trochu mračila. „A jaký, že nevíš, když už ji tady máš, chci tě slyšet hrát,“ zase ta její nejistota, achjo! „Navíc jsem tě už dlouho neslyšela hrát,“ byla to pravda, žádná výmluva, kterou by jí chtěla přesvědčit, čistá pravda a jakési postěžování, že už jí to chybělo. Pak ale uviděla zázrak, Meg z toho monstrózního batohu vytáhla všechno dvakrát! Chápete to, dvakrát, i pro ni! Byla tak neskutečně úžasná a pozorná, to se ani nedalo. „Ty jsi vážně skvělá,“ hlesla užasle a očička se jí úplně rozzářily nadšením z toho, že tu budou stanovat. Ani by nečekala, že by z něčeho takového mohla mít takhle velikou radost. „Tak kam to postavíme, támhle?“ kývla na jeden z volných míst vhodných ke stavbě stanu, a jen co s ní Viv souhlasila, přesunuly se tam. Jako moudré ženy se nejdřív podívaly na návod, o to stála hlavně Meg, protože nikdy stan nestavěla, takže chtěla aspoň trochu vědět, co dělá, a ne být jako ta dvojice, co připomínala Pata a Mata. Viv ale vypadala, že zhruba ví, co kam patří, proto jí věřila, občas nakoukla do návodu, ale brzy se jim poměrně úspěšně podařilo vztyčit jejich stan, i když opravdový problém měly s upevněním stanu do země, ale i s tím si nakonec poradily. Pak už stačilo nastěhovat věci dovnitř, nejdřív karimatky, na ty se pak hodil spacák a polštář, no a na závěr i ten batoh a prozatím kytara. Během celé stavby spolu jen tak žertovaly a dělaly si legraci ze svých schopností stavby stanů, ale nic důležitého zatím neprobíraly, mají na to přeci celý večer. „Tak já si skočím pro svůj batoh, ať ho taky dáme dovnitř, a pak si můžeme vzít něco k jídlu?“ navrhla a hned mazala pro batůžek, aby se s tím dlouho nezdržovala a ony mohly jít na lov něčeho na zub. „Je u tebe ještě něco nového, krom toho, že jsi teď u nerdů?“ optala se se zájmem, protože ona měla velkou..no, ne novinku, ale hezký příběh o svých prázdninách, na který se těšila, až bude vyprávět.

Vyučovanie v škole sa delilo na niekoľko celkov. Ako napríklad teoretické prednášky, ktoré boli tvorené okruhmi daných oblastí. To poznal už každý človek. Týmto žiaden predmet nebol výnimočným. Zaujímavejšie boli napríklad aj cviká, ktoré sa taktiež nachádzali v škole, kedy študenti medicíny majú možnosť vidieť rôzne časti tela. Spočiatku sa to učia len na figurínach ale neskôr prechádzajú aj do pitevní v ktorých sa nachádzajú telá umiestnené a zachovávané tak, aby sa dali používať dlhšie obdobie napríklad aj niekoľko rokov. Nemôžu len tak študentov poslať do nemocnice. V niektorých prípadoch to sú aj tie momenty, kedy sa človek rozhodne pre odchod zo školy, pretože ešte na začiatku pochopí, že na to nemá správny žalúdok. To nikto nemôže mať nikomu za zlé. Možno si predstavovali, že to bude naozaj krátka cesta za úspechom. Ale takto to nefungovalo. Rovnako to bolo aj s praxou v škole. „Príde aj prax, kde si budeme môcť vybrať oddelenia. Kde budeme môcť tú prax absolvovať. Väčšinou je to mesiac alebo dlhšie, nemám ešte o tom presnejšie informácie.“ Bola pravda, že sa na to ešte až tak nezameriaval, ako by možno mal. Zatiaľ mu stačili tie veci, ktoré k nemu prichádzali. Aj tak mal rád tie okamihy v nemocniciach. A každé jedno oddelenie vie ponúknuť človeku nejaké pochopenie. Alvaro si uvedomoval, že možno to nevysvetlil tak, ako mal. A to bolo aj z toho dôvodu, že mal v hlave tak mnoho myšlienok, ktoré možno chcel povedať, že to povedal v rovnakom časovom intervale a nenaznačil, že to je niečo iné. Nechcel vytvoriť skupinu na prax. Vlastne, nevedel ani, či sa má do tejto témy púšťať, pretože to bolo niečo, kde by sa mohol zamotať a tým pádom by nechcel niečo podobné riešiť v tejto chvíli. „Ospravedlňujem sa Nadine. Možno som bol doteraz len teoretickým človekom. Problémy za mňa riešili iní ľudia, to musím priznať.“ povedal so zjavnou pokorou, pretože to tak bolo. Jeho rodičia sa starali o všetko. Čo sa jednalo napríklad domácnosti, nemusel ani pracovať až neskôr sa rozhodol príjemné spojiť s užitočným. „Možno pripadám ako človek, ktorý je mysľou mimo. Sníva veľké sny a nedotiahne to dokonca. No takto to nie je. Som zodpovedným človekom len svoje srdce by som možno vedel rozdať na tie správne miesta.“ povedal Alvaro a vedel, že musí prísť na niečo, ako zmeniť tému. Nechcel vyzerať ako niekto, kto má sny a nevie nič uchytiť do rúk. Po svete chodilo tak mnoho teoretikov, ktorý sa iba týmto zaujímali, že to napokon mohol byť každý druhý človek chodiaci po planéte. Alvaro si uvedomil, že mal pri sebe svoju gitaru, ktorá bola položená na bezpečnom mieste. Dokonca sa na jeho tvári nachádzal aj malý úsmev. „Inak Nadine zaujímala by ma jedna vec. Patrí tvoje srdce aj niečomu inému? Ako napríklad hudbe? Vieš hrať na nejaký hudobný nástroj alebo spievať?“ v tejto chvíli sa jej na moment vzdialil a potom si zobral do ruky gitaru, ktorá už mala čo to odskúšané. On sám ju miloval, hranie na gitare bolo niečo, čo ho vedelo naplňať. Dokonca sa tomu venoval aj mierne profesionálne. Ak sa to tak dalo nazvať. Kedy doučoval iných ľudí, ktorí o to majú záujem. Mnoho ľudí sa venovalo viacerým veciam. On sám nechápal ani to, odkiaľ berie na toto všetko čas. Na učenie, ktoré mu berie dostatok hodín týždenne, po učenie ľudí na gitare a víkendy strávené doma so svojou malou dcérou. Možno aj to bol ten dôvod, kedy on sám chcel, aby z neho nebol teoretik. A k tomu mu dopomôže aj vedenie spolku. Pretože aj s výchovou jeho dcéry mu pomáhala rodina. Ak by sa mal konečne postaviť na nohy, bolo by to iné. Ale on chcel prv doštudovať a až potom sa postaviť na nohy. Nemalo by pre neho žiaden zmysel ukončiť školu predčasne. Alvaro si potrpel na tom, ako ho ľudia vnímali a teraz mal pocit, že v pohľade Nadine ako človek zlyhal. Pretože niekto ako on, by možno nemal byť na tomto mieste. No on sa rozhodol ju ubezpečiť o tom, že je dobrým a vzorným a dokonca aj zábavným človekom. Nebolo to nič chorobné, kedy by myslel len na to, čo si o ňom myslia ostatní ľudia. Ale každého zaujímalo to, aby ho ľudia videli v tom lepšom svetle. No možno dnes to Alvaro pokazil. Alvaro držal v ruke gitaru a mal dokonca v pláne jej ju aj požičať, ak by sa venovala rovnakej záľube.