Bol piatok čo znamenalo, že bol konečne víkend na ktorý sa Sebastian tak tešil. Konečne žiadna škola a žiadne tie priblblé úlohy a projekty a ostatné veci, ktoré tam od nich stále chcú. Teda, nie, že by si ich robil, to teda nie ale jednoducho mu to liezlo na nervy. Vlastne ako skoro všetko. Či sa jednalo o ľudí alebo nejaké veci. Jediný koho dokázal zniesť boli jeho priatelia a ľudia s ktorými niekedy trávil čas, ako keď išiel s nimi do baru či na nejakú párty. Aj dnes mal s nimi ísť na párty, ktorú mal na starosti niekto o kom ani nevedel, že existuje. Nakoniec si to ale rozmyslel a proste sa rozhodol, že si niekam vyrazí sám. Trochu sa ale zdržal, predsa len chcel vyzerať dobre. Hlavne chcel mať dokonalé vlasy, na tie si dal vždy záležať. Svoj outfit si prezrel ešte párkrát v zrkadle než nakoniec zamieri zo spolku do klubu kam mal namierené. Nešiel tam za zábavou, proste si chcel len vypiť tak ako to robil vždy. Cestou párkrát odpísal na správy od priateľov, ktorí sa ho stále snažili presvedčiť aby sa k nim pridal. Nakoniec keď už stál pred klubom, mobil si odložil do vrecka a rovno vošiel dnu, hneď si to zamieri ku baru, tak ako vždy.  Jeho obľúbené miesto, bolo jedno kde sa nachádzal, vždy prvé kam zamieril, bol práve bar. A ako by aj nie, bol vždy čo najbližšie pri alkohole. "Whisky." Žmurkne na barmanku a spokojne sa tam oprie. Odtiaľto mal výhľad na skoro celý klub, preto si ho aj rovno prezrel, či neuvidí niekoho známeho či náhodou nejaké dievča, ktoré by za niečo stálo.

Kolej -> noční klub
Konečně je pátek! A co že je na pátku tak skvělé? Že není škola? No, to se řadí k plusům, ovšem Annys až takové problémy s chozením do školy nemá, protože si vybrala ideální téma pro její dušičku, tudíž studium jí tolik netrápí. Ale může se opít a zítra odpočívat s kocovinou, protože nikam nemusí! A tak se rozhodla doopravdy jít někam pít, protože kdy jindy pít než v pátek? Hodila na sebe oranžový svetr se zdobením na zádech a světlé, potrhané džíny. Toť její slavný outfit na obrážení barů, ona se nepotřebovala oblékat nějak svůdně, aby lákala chlapce k tomu, aby jí kupovali drinky. Drinky si zásadně platila sama, možná tak od svých známých se nechala pozvat, ale aby se nechala opíjet od nějakého blbečka, který ji chce jen přetáhnout, z toho už vyrostla, z toho se už poučila. Nejdříve zamířila do baru, ale tam bylo nějak moc plno, proto své kroky přesměrovala do nočního klubu, kde počítala s menší kapacitou lidí, protože noční klub se většinou rozjížděl kolem půlnoci a teď bylo něco po osmé, což znamená, že tam tolik lidí zase nebude, pokud její úvahy fungují správně. Letmo přelétla pohledem klub a spokojeně si přikývla, doopravdy tam nebylo tolik lidí, ideální pro ni. Ale jinak se moc nerozhlížela, neměla potřebu tady někoho hledat. Nevyhlížela tady žádnou svoji nejlepší kamarádku, se kterou by radostně kvičela a chichotala se na celý klub. Ani nehledala svého přítele, se kterým by zašla pít, no a ani nehledala žádnou kořist, kterou by chtěla ulovit. Hledala jen volnou barovou stoličku, protože čas hodlala trávit na baru, ne nikde jinde. „Skotskou, prosím,“ poprosila barmanku, která si ji nedůvěřivě proměřila pohledem. Annys si povzdechla a z peněženky vytáhla občanku, tohle se jí stávalo často. Barmanka se okamžitě začala usmívat, protože věděla, že jí nalévat může, a během chvilky před ní stála její skotská. Zvedla sklenku k ústům, aby se napila, ale to uslyšela známý hlas. Celá ztuhla a oči se jí šokem rozšířily, ten hlas by poznala kdekoliv a vždy ji dokázal zaručeně rozhodit, právě proto jí z prstů vyklouzla sklenka na bar. Nerozbila se, naštěstí, ale celá se vylila. Omluvně se koukla na barmanku, doopravdy omluvně, v jejím výrazu se odrážela čistá a upřímná lítost, odhodila tu ironickou masku, protože přítomnost Sebastiana jí ničila vše, jako vždycky. „Můžu dostat ještě jednu, obě si zaplatím, nebojte se, vážně, jsem blbá,“ konec věty zamumlala a omluvně sklopila pohled k teď už otřené desce baru. Pokud doufala, že si ji nevšimne, tak tenhle výstup to rozhodně pokazil. A ona se musí dát dohromady dřív, než se spolu dají do řeči, nesmí ji vidět takhle! V duchu si dala pár facek, proto když před ní přistál další panák skotské, na barmanku jen kývla a obličej opět pokrýval ironický úšklebek. Skotskou vypila na ex a objednala si další, protože jestli má čelit Sebastianovi, rozhodně u toho nehodlá být střízlivá.

Na jeho tvári človek úsmev alebo aspoň malý náznak nikdy nevidel, jedine úškrn, ktorý vlastne mal na tvári každý deň. Tak to bolo aj teraz keď si popíjal svoj obľúbený drink a prezeral si okolie. Presne toto mal rád, vždy bol v takýchto chvíľach spokojný. Tajne ale dúfal, že príde niekto koho pozná, nie, že by mal nejaký problém sa s niekým zoznámiť ale predsa je vždy lepšie keď je s ním nejaká známosť. Či niekto s kým je v spoločnosti rád alebo aj nie. Je to predsa jedno, zabavil by sa aj tak. Nakoniec ale pohľad vrátil späť pred seba, keď ho nikto nijak neupúta, čo sa stáva dosť často. Je proste vyberavý, hlavne ohľadne dievčat. Na prvom mieste boli a vždy aj budú blondínky, pre tie mal nehoráznu slabosť. Nevedel ani prečo, proste sa mu páčili najviac. Možno aj preto jeho prvý a vlastne jediný vzťah bol s blonckou. Alebo to všetko začala ona? Kto vie, sám od toho odpoveď nevie a zisťovať to ani nebude. Z myšlienok ho vyrušil zvuk, ktorý oznamoval, že niekomu spadla sklenička, preto nadvihol obočie a svoj pohľad presunul na narušiteľa. Mierne aj naklonil hlavu do strany, čo robil vždy keď si nebol niečím istý a premýšľal nad tým. Až keď slečna prehovorí, je mu jasné o koho sa jedná. Predsa o jeho malú Annys! Ako ju len dlho nevidel, normálne mu aj začínala chýbať. Dobre, tak by sa asi preháňať nemalo, pretože to vôbec pravda nebola. A možno bola ale bola tak hlboko v ňom, že to dokázal ignorovať. „Slniečko, to mi je ale náhoda.“ Slniečo, hah, tak ju nazval naposledy keď spolu chodili, než sa to skončilo. Prečo si tie časy nepripomenúť, bola to zábava. Pre neho. Vôbec sa jej nepýta, vlastne tak ako vždy a proste si presadne ku nej, nebude sa predsa rozprávať s ňou a sedieť tak ďaleko. Je pravda, že sa dlho nevideli aj keď sa tomu nedivil, ich posledné rozlúčenie neskončilo práve najlepšie. Odvtedy spolu v kontakte neboli, bola obrovská náhoda, že sa stretli práve tu. „Len mi nepovedz, že chodíš na tú istú univerzitu ako ja. To by bolo šťastie, aspoň by som sa s tebou mohol stretávať.“ Uškrnie sa nad tým, už len seba vidí ako sa s ňou práve bude stretávať alebo len na ňu hovoriť. O to naozaj nestál. Alebo by to bola zábava, on sa vždy rád zabával, to o ňom vedel každý kto ho aspoň trochu poznal. Spokojne sa napije a lakťami sa oprie o bar, svoj pohľad má stále otočený na ňu a prezerá si ju, ani sa to nesnaží nijak skrývať. Zmenila sa a to dosť, na strednej vyzerala inak. Teraz vyzerá.. no oveľa lepšie aj keď vtedy tiež nebola na zahodenie. Stávka či nie, keby nevyzerala aspoň nejak trochu dobre, nič by si s ňou nezačal. Možno. Na tvári má stále ten pobavený výraz, ten mu asi čoskoro nezmizne, určite nie, keď po takej dlhej dobe stretol ju. Aká náhoda.

Správně předpokládala, že její malé divadlo na ní upoutalo spoustu pozornosti, a v té spoustě byla pozornost i Sebastiana. Proč se jen nemohla víc držet a ovládat se? Vždyť se neviděli takovou dobu, ten člověk by na ni už neměl mít žádný, ale vážně žádný vliv! I přesto, jak sama sebe přemlouvala, že už je to dávno za ní, se při pouhém zaslechnutí jeho hlasu celá zasekla a byla neschopna normálně uvažovat. Bála se toho, co se stane, pokud k ní přijde, ale sama sebe v duchu napomínala a slibovala si, že bude neskutečně protivná a znovu si ho už k sobě nepustí. A byla si jistá, že to dopadne lépe, že tohle už zvládne. Jeho hlas zaslechla znovu, ovšem tentokrát ta slova byla určena pro ni. Při tom oslovení sevřela ruku v pěst, odfrkla si a pěst zase uvolnila. Ani nevěděla, co jí štve víc, jestli to oslovení anebo ta ironická poznámka o tom, jaká náhodička to je. Sluníčko, to už dlouho neslyšela. Říkával jí tak, když spolu ještě chodili, když byla šťastná a doopravdy se usmívala jako sluníčko. Možná k té přezdívce pomohly i její blond vlasy, které mohly působit jako paprsky slunce. Nikdy nevěděla, kde tu přezdívku vzal, ale líbila se jí.. No teď jí spíš připomínaly ty bývalé časy, což nechtěla. Na nějakou nostalgii s ním neměla chuť. Nadzdvihla jedno obočí a tázavě se na něj podívala, když se usídlil na místě vedle ní, samozřejmě, že se neptal, klasický Sebastian. „Vypadám snad jako sluníčko?“ optala se ho a rty stáhla do úzké linky, vyslovovat to slovo se jí vůbec nelíbilo a litovala toho, že nad tím raději nemávla rukou. „Jaká to náhoda, že oba tíhneme k alkoholu a chceme se napít,“ odsekla s úšklebkem, jí to totiž jako náhoda nepřipadalo. Spíš takový špatný vtip, který se vážně nepovedl. Kdyby věděla, že chodí na stejnou univerzitu, určitě by se všem barům a takovým podnikům vyhýbala, jen aby ho nepotkala. „V blízkém okolí je jen jedna, takže předpokládám, že chodíme na tu stejnou,“ odvětila a raději se napila ze své sklenky, potřebovala vymyslet vhodnou odpověď na to vídání. Odpověď by sice měla, ale nechce dělat scény na veřejnosti, vždyť tím by ho jen královsky pobavila, o to nestojí. „Myslím, že se moc potkávat nebudeme, jsem si jistá, že studuješ jiný obor než já, a jestli studuješ na stejném jako já, tak brzo propadneš, protože ty a tvoje šišatý kolečka moc daleko v umění nedojdete,“ ušklíbla se, vždy si ho dobírala za jeho malířské schopnosti, ovšem předtím to bylo v trochu víc hravé formě, teď se ho snaží vysloveně shodit, ovšem on si ze sebe umí udělat legraci, takže předpokládá, že to je jen marná snaha. Všimla si, že si ji prohlížel, ale nic na to neřekla, i přestože by mu nejraději dala facku. Neměl si ji co prohlížet, neměl s ní ani co mluvit, ale přesto tady byl a navazoval konverzaci.

Možno by si ju ani nevšimol keby tak na seba neupozornila. Nie, že by za to nebol rád, po takej dlhej dobe ju rád uvidel. Alebo teda, ako sa to dalo povedať. Niekedy dávno k nej naozaj niečo cítil, čo nevedel vôbec nik, dokonca ani ona. Predtým n strednej, jej chcel povedať aj o tej stávke aj čo k nej cíti, to ale nestihol. Nakoniec sa ale na to vykašľal a proste to hodil za hlavu, na čo sa mal snažiť. Po čase už aj na ňu zabudol.. skoro. Až tak ľahko to nešlo, predsa len to bolo prvé a posledné dievča, ku ktorému si vytvoril city. Tie sú le teraz zahrabané niekde hlboko v ňom. Myklo mu kútikmi keď uvidel jej ruku ako sa zovrela do päste, to znamenalo, že v tom bude proste pokračovať. Vôbec sa to nezmenilo, rád provokoval ľudí aj teraz. Stále si pamätal aj keď nechcel, ako nejaký čas vymýšľal ako ju bude volať, dokonca vymeškal jednu hodinu čo mu bolo aj tak ukradnuté. Nakoniec mu tá prezývka napadla keď sa viac zameral na jej vlasy. V tej dobe sa jej aj hodila. Teraz už nie. „Nie. Ale ak dúfaš, že ťa tak prestanem volať, tak ťa asi sklamem.“ Bude v tom určite pokračovať. Náznak toho, že naozaj ľudí rád provokoval. Dnes to vyšlo na Annys. „Len mi nepovedz, že to, že som ťa len využíval, ťa zlomilo až tak, že si sa utiahla k alkoholu. To si ma naozaj musela milovať, aké rozkošné, slniečko.“ Hah, využíval. Možno nejaký čas. Ale predsa ju nechá v tom, svoje city, ktoré aj tak boli niekedy dávno, najavo dávať predsa nebude, aj tak to je už teraz jedno, nič k nej viac necíti. „Nevyzeráš ale nadšene. Ale no tak, len sa usmej. Budeme sa častejšie stretávať. Na to sa musíme napiť.“ Nemyslel nič z toho vážne, preto mal na tvári z jeho úškrnov tak ako vždy. Na nič nečakal, proste so svojou skleničkou ťukol o tú jej, aj keď ona si na to pripíjať určite nebude chcieť. To mu je ale jedno. Spokojne sa napije, pričom mu mykne kútikmi keď spomenie jeho kresliace schopnosti. Tak ako vtedy, tak ani teraz kresliť nevedel a nikdy sa to pravdepodobne nenaučí. Nebolo mu to predsa na nič platné, aj tak chodil na šport. „Aww, ty si to stále pamätáš. Nepovedz mi, že na mňa po toľkom čase stále myslíš.“ Vážny výraz mu nevydržal dlho, zase mal na tvári ten svoj obvyklý. Prekvapivo, si len robil srandu, hlavne takáto „urážka“ naozaj nestačila. Sám o sebe vedel, že kreslí naozaj príšerne, pravdou ho len tak nedostane aj keby sa snažila o to viac.

Mnohokrát si představovala, jak bude jejich znovusetkání vypadat, ale takhle to rozhodně nebylo v žádném z jejích scénářů. Vždy si představovala, že se s ním potká a bude mít někoho po boku, ať už přítele či kamarádku, nebo dejme tomu i přítelkyni, i přestože si ověřila, že s holkama to u ní nemá cenu, prostě to není ono, ale pořád by to bylo lepší než mu čelit osamotě. A ještě k tomu v nočním klubu nad sklenkou alkoholu, kde vypadala jako nějaký zoufalec, ale což… Vždyť i on v tom baru byl sám, taky byl zoufalec! Nebo třeba na někoho čeká, nebo vyhlíží holku, co by zase sbalil, to nemohla vědět, ale víc se jí líbilo uvažovat o něm jako o zoufalci. „Předpokládám, že to, že mě musíš zklamat, ti hrozně láme srdíčko, co?“ ušklíbla se na něj a protočila nad ním oči. Vůbec se nezměnil, pořád rád provokoval. Předtím se jí to na něm líbilo, měla ráda to jeho škádlení, které si pak žehlil jemnými polibky, když to přehnal a ona se urazila. Teď jí to naprosto iritovalo a ona měla chuť mu za to vrazit facku (nejen za to, možná mu chtěla vrazit facku čistě jen za jeho existenci). Krom toho, jak by něco mohlo zlomit jeho srdíčko, když žádné nemá. A kdyby, tak je celé prolezlé ironií a zlem a radostně se rozbuší tehdy, když někomu ublíží. Jeho další slova jí vyvedla z míry, ještě víc než jeho přítomnost, a překvapeně na něj zamrkala. Žádné slzy se jí do očí nenahrnuly, ani nezčervenala vztekem, ale naprosto ji odzbrojilo, s jakou lehkostí dokázala pronášet to, co se stalo, v jejich konverzaci. „Pokud si pamatuju, sám jsi mě snažil přivést na chuť alkoholu, takže myslím, že jsem na tu chuť alkoholu nakonec přeci jen přišla,“ odsekla mu, no byla to pravda. Vždycky se jí snažil přimět k pití, ona občas i povolila a asi nakonec tomu i na chuť trošičku přišla. Samozřejmě, že největší zalíbení v tom našla právě po rozchodu, ale to mu tady přiznávat nebude. „Takže vlastně ano, začala jsem pít kvůli tobě, ale ne kvůli tomu, co se stalo, prostě jsi špatný vliv,“ dodala ještě a pokrčila rameny, snažila se to uhrát někam jinam a hlavně se tvářit, že jí je to jedno. Ještě odpila ze své sklenky, aby se trochu uklidnila a v duchu se modlila, že mu brzo přijdou nějací kámoši a ona bude zachráněna. „Proč bych měla být nadšená? Běž si ťuknout na tohle s někým jiným, nějakou jinou blondýnkou, která z toho bude na větvi a bude tě chtít, ale já už mám tohle odzkoušené a znova bych do toho nešla,“ rozhodla se mířit na citlivější místa, a to na sex. Při slovech o odzkoušenosti totiž schválně namířila pohled na jeho rozkrok a pak se na něj tak soucitně podívala. Se svou narážkou byla natolik spokojená, že se napila znovu, i přestože si s ní ťukl, ale počítala, že to mu bude jedno. „Něco mě ve snech strašit musí,“ ušklíbla se, když se nad ní začal rozplývat. Krom toho, že jí bylo nepříjemné, že se nad ní rozplývá, tak moc dobře slyšela tu ironii v tom, věděla, že si z ní jen utahuje, což jí jen rozčilovalo. Chtěla mít klidný večer nad sklenkou skotské, ale co má teď? Večer nad sklenkou skotské a Sebastiana na krku.

On sám o ich stretnutí ani nikdy nepremýšľal, možno preto, že si myslel, že sa už nikdy nestretnú. San Francisco nie je predsa malé mesto, bola by malá pravdepodobnosť, že sa stretnú. A predsa sa stretli a k tomu chodia na rovnakú univerzitu. Irónia osudu. Výhoda toho, že neboli rovnakí, takže neboli na rovnakom odbore. Ona nikdy nebola na šport a on zase na umenie. Či spev, tanec alebo kreslenie, vo všetkom bol hrozný čo vedela len Annys, v tej dobe jej všetko hovoril. Teda až po nejakom čase, na začiatku to bola proste len obyčajná stávka, veľmi jej o sebe nič nehovoril. Až po čase sa otvoril, čo teraz aj trochu ľutuje. „Ako keby mi na tom záležalo.“ Uškrnie sa a zavrtí nad tými slovami hlavou. Nikdy si k srdcu nič nebral a vlastne mu ani nikdy na niečom záležalo, či to čo povedal alebo mu niečo povedal niekto druhý. Ľudí, ktorý neboli v jeho partii proste považoval za podradených a takí ľudia mu nestoja za to aby sa cítil hrozne. „Len som ti ponúkal aby si to skúšala. Alkoholika som z teba urobiť teda nechcel.“ Nemyslel to tak, že by ten alkoholik naozaj bola, len z jej slov usúdil, že proste pije asi oveľa častejšie než predtým. Huh, ako si len pamätal keď bola ešte taká nevinná a stále ho odmietala, že sa napiť nechce. Aj tak bol na seba pyšný, že práve on ju donútil piť. To z akého dôvodu to bolo, mu už bolo ukradnuté. „Nikdy si klamať nevedela, Inna. Ale fajn, hovor si čo chceš.“ Pokrčí ramenami a s neutrálnym výrazom na tvári sa napije. To, že ju nazval jej druhým menom si uvedomil až potom, veľkú vedu si ale z toho nerobil. Tak si pamätal meno niekoho, kto mu je ukradnutý. Nadvihne obočie nad jej narážkou, pričom nezabudol ani na svoj slávny úškrn. „Je to také milé, keď sa snažíš. Ale ja si stále pamätám ako si si to užívala, slniečko.“ Žmurkne na ňu, vtedy ale svoj pohľad od nej odtrhne aj keď len na malý moment, len kvôli tomu, že okolo nich prešla jedna ženská, ktorá vyzerala sľubne.. len škoda tie vlasy, bola čiernovláska. Nie, že by si celý čas vyberal podľa vlasov.. ale asi mal proste úchylku na blond. Nikdy by nepriznal, že by to aspoň trochu mohlo mať spoločné niečo s jeho spoločnosťou, ktorá sedí vedľa neho. „Takže priznávaš, že sa ti o mne sníva?“ Otočí sa na ňu aby jej videl do tváre, čo mu ale dlho nevydrží a pozrie sa na obsluhu. „To isté čo pred chvíľou.“ Rozkáže si, pričom skleničku pri tých slovách aj rovno dopije. Vždy si dával dve, to mu viac než stačilo na obyčajný večer a teraz, pred Annys to určite preháňať nebude. „Máš vôbec niekoho? Aj keď to asi pochybujem, teraz vyzeráš presne ako ten typ, ktorý bude sám. Ani jeden úsmev, čo sa len s tebou stalo, Inna? Veď si sa predsa vedela tak krásne usmievať.“ To uznať musel, jej úsmevy mal naozaj rád, čo jej aj niekedy povedal, väčšinou času jej dával komplimenty, len tak aby ju videl červenať sa, či sa usmiať. Vedel aj prečo sa už neusmieva ale popichnúť ju predsa musí nie? To by nebol on keby sa nezabavil.

Představa, že se s ním bude vídat častěji, protože chodí na jednu univerzitu, ji ze začátku poměrně vyděsila, ale pak si vlastně uvědomila, že na tu univerzitu už oba nějaký čas chodí a potkali se teprve teď! Takže tak časté setkání zase nehrozí, obzvlášť když si přečte jeho rozvrh a bude vědět, kterým částem školy se má vyhýbat, pak už bude jen stačit doufat v to, že Seb neudělá přesný opak – že by si přečetl její rozvrh a naopak mířil na všechna místa, kde hrozí možnost setkání, protože jí prostě chce kazit život dál, jednou mu to totiž očividně nestačilo. Proč nemůže jít kazit životy jiným lidem, ona si svoje problémy s ním už vybrala, ne? Nemůže mít aspoň chvíli klidu? „Tobě hlavně nezáleží na ničem,“ poznamenala a odpila ze své sklenky, která se pomalu začínala blížit ke dnu. Nebyla s tím tempem, v jakém pije, moc spokojená, ale jeho přítomnost jí prostě nutila se něčím obrnit, no a nejlepší metodou byl momentálně alkohol, jelikož žádné brnění ani zbraně po ruce neměla. Pobaveně se uchechtla, jak se obhajoval, a musela nad ním zakroutit hlavou. O alkoholismu jí má zrovna on co povídat, od koho to asi okoukala, hm? „Dospěla jsem, to člověka změní a nemusí ho to nutně proměnit v alkoholika,“ odvětila na jeho slova, která zněla jako urážka, i když on na takové označování vůbec neměl právo, vždyť sám pil, co mu hrdlo ráčilo, obrážel všechny party, a teď se tady na ní kouká jako na alkoholičku, pokrytec jeden. Při jeho slovech pohled sklopila ke sklence, se kterou si mezi prsty začala hrát, a nespokojeně svraštila obočí. Ona lhát neuměla, za to on byl v lhaní mistrem, vždyť i ten jeho zájem o ni byla lež, nedivila by se, kdyby se tady teď s ní bavil a vše, co říkal, byla lež. To k němu sedělo, nikdy nic nemyslel vážně a lhal, tak si ho zafixovala a takový názor se těžko mění. Ovšem to, že jí řekl jménem, a vůbec neřešila, že to bylo její druhé jméno, a ne tou trapnou přezdívkou, jí trochu ulevilo. Hned jí ta konverzace připadala o něco… normálnější, v rámci mezí, ale aspoň si nemusela představovat ty časy, kdy si hrál s jejími vlasy, ona se usmívala, a on ji oslovoval “sluníčko“. Nechtěla, aby se jí tyhle vzpomínky vracely, dost dlouho je držela hodně hluboko v sobě, zavřené za tlustými dveřmi, a sama sobě je nepřipouštěla, ale pak přijde on, jemně do těch dveří ťukne a všechno je zpět. „Samozřejmě, že jsem si to užívala, byl jsi první a já tě neměla s kým srovnat, ale pak…“ nechala větu vyznít do prázdna a pokrčila rameny, nechtěla mu tady hned líčit svůj milostný život, nemá potřebu si před ním nic dokazovat. Znechuceně protočila oči, jakmile Sebastian sjel pohledem tu černovlásku. „Klasika,“ zamumlala si pod nos a ušklíbla se, kolikrát se asi takhle díval na holky, zatímco ji obelhával? Zakroutila nad ním hlavou a povzdechla si, on prostě potřebuje mít vždy pravdu, jak se zdá. „Sny a noční můry jsou něco jiného, ale pokud tě těší být v mých nočních můrách, raduj se,“ ušklíbla se, ale lhala. Nezdají se jí o něm noční můry, ale ani normální sny, nejčastěji totiž mívá bezesné noci, proto tak často raději po nocích kreslí a místo v říši snů bloudí v říši své fantazie. „Soustředím se na školu a usmívám se jen, když jsem šťastná, ne abych se zalíbila ostatním, takže v baru mě usmívat neuvidíš, nemám zájem o frajírky, co přijdou a budou mi říkat, jak krásně se usmívám,“ vysvětlila mu jednoduše a trochu narážela i na jeho přístup, ač nevědomky.

Pravdepodobne odteraz bude Annys hľadať a zisťovať si o nej informácie. Nie, že by sa o ňu nejak zase zaujímal, proste sa rád zabával a videl na nej ako ho nerada vidí. Tak ju bude stále otravovať, aký skvelý nápad. Netušil ešte u koho a kde si to vôbec zistí ale niečo mu určite napadne, v tomto sa určite nevzdá, tak ako vždy. Nad jej slovami sa uškrnie a svoj pohľad presunie pred seba, pričom sa ale aj trochu zamyslí. Možno keby nemal takú povahu akú mal, zhoršenú ešte viac tou jeho tvrdohlavosťou, ohradil by sa, že to nie je proste pravda. Teraz len nad tým pokrčil ramenami ako keby to bolo jedno.. čo mu vlastne aj bolo. „Nie je žiadny dôvod aby mi na niečom či niekom záležalo.“ Ešte by k tomu niečo dodal ale nakoniec si to rozmyslel a nechal to tak. Nebude sa k tomu viac vyjadrovať. Bolo mu jasné, že jej je jedno čo tu vlastne hovorí, tak na čo sa má snažiť a míňať si hlasivky. „Hovor si čo len chceš, aj tak si budem myslieť svoje, slniečko.“ Zase sa vrátil k tej prezývke, nemohol si proste pomôcť, videl ako jej to vadí. A to čo jej vadí, bude používať proti nej. Spokojne sa uškrnul keď videl jej reakciu a žiadne slová. Vždy sa mu páčilo, keď povedal niečo na čo niekto nevedel odpovedať, vždy sa cítil lepšie a vždy mu to dvihlo sebavedomie.. aj keď to sa už pravdepodobne nedalo, pretože ho mal už priveľké. „No páni. Chceš mi povedať, že chcel s tebou niekto potom spať? S takým výrazom aký máš teraz? To by si ich jedine odradila a nie ich zlákala do postele.“ O jeho schopnostiach v posteli sa nijak nevyjadroval, on si aj tak bude myslieť svoje a to mu nik nezmení aj keď sa snažil viac než dosť. Počul jej poznámku veľmi dobre, preto sa s obrovským úškrnom na tvári, otočil na ňu. „Neboj sa, budem sa venovať len tebe. Nie je to môj typ.“ Jasné, že bol, postavu mala skvelú ako si stihol všimnúť. Bral zrzky, čiernovlásky, kohokoľvek ale proste preferoval blondínky, hlavne dnes. Asi za to môže trochu Annys aj keď nechcene, hlavne by to nikdy nepriznal. „Stále som v tvojich snoch, takže som spokojný. Je mi jedno aké sú. Aj keď by ma zaujímalo o čom tak sú. Ako som ti zlomil srdiečko? To by som si rád pozrel, mohlo by to byť zaujímavé na pozeranie.“ Usmeje sa pobavene a napije sa z novej skleničky, ktorú mu obsluha podala. Hlavu otočí späť na Annys, pričom si hlavu podoprie rukou, stále ju ale pobavene sleduje. To, že ju stretol mu veľmi zlepšilo náladu, čo je aj vidieť, a to dosť jasne. To ako narážala na neho a jeho prístup si všimol, ešte aby nie, stále ale mal na tvári svoj neutrálny výraz, nehodlal sa k tomu nejak vyjadrovať. „Ach, takže keď ťa stretnem v škole, tak ťa uvidím usmievať sa? Skvelé, tak to si ťa určite nájdem.“ Žmurkne na ňu, pričom sa nezabudne zase napiť a spokojne sa tam rovno oprie, tak aby stále na ňu videl, hlavne na jej reakcie, ktoré ho stále pobavia.

Už teď tušila, že se ho nyní bude jen obtížně zbavovat, ale pevně věřila, že to dokáže, a že se mu popřípadě bude vždy schopná postavit, jako teď. Ten začátek sice nebyl úplně nejlepší, ale to bylo jen prvotním šokem, při zbytku konverzace se držela celkem silbně, ačkoliv ji jeho přítomnost a ty otravné vtípky a poznámky neskutečně dráždily. Nikdy předtím si nevšimla, jak jeho společnost může být otravná a nechtěná, předtím s ním totiž byla ráda a za každou chvíli s ním byla vděčná, ale ty časy jsou ta tam. „Čekala jsem, že řekneš, že aspoň na sportu ti záleží, ale jsem ráda, že si umíš přiznat, jak bezcitný jsi,“ zašklebila se na něj, občas mu ale vlastně celkem záviděla. Kéž by i ona uměla být bezcitná a to, co se jí stalo a v jaké rodině vyrůstala, jí nijak neovlivnilo, a ona se pořád mohla vesele usmívat na všechny okolo. Její ideály ovšem praskly, když byla ještě malé dítko, ovšem on roztrousil ty zbytky ideálů hodně daleko, tak daleko, že už by je nikdy dohromady nedala a holt se na svět už vždy bude dívat přes černé brýle. „Jak jinak, názory ostatních tě nikdy zajímat nebudou, takže vlastně ani nevím, proč si povídáme, když tě nezajímá nic, co vypustím z pusy,“ odfrkla si nad jeho egem, které bylo nemožné zlomit, jak ona by si přála ho zlomit… Kdyby jen věděla, že se jí to už jednou podařilo, jen on to nikdy nedal najevo. Pomalu si začínala zvykat na tu přezdívku, ono když ji slyšíte asi popáté, tak se to přeci jen trochu omrzí. „Celou dobu se netvářím takhle, jen jsem si svoje užila na střední a řekla jsem si, že na univerzitě se zaměřím na školu,“ vysvětlila mu a ona raději nerozváděla to, co si na střední užila. Tušila sice, že jí bude zpovídat, ale aspoň to může oddalovat, ne? „A protože chodím do barů, motá se tady plno připitých debilů, kteří se se mnou chtějí vyspat nebo něco zkoušet, ale na to teď fakt nemám chuť, proto se tvářím takhle,“ dodala ještě a významně se na něj podívala. „Ale dnešního debila ten výraz bohužel neodehnal,“ vpálila mu do obličeje a pak se zase napila ze své sklenky. Protočila oči znovu, když se na ni s tím úšklebkem otočil, vážně by se měla naučit šeptat, teď mu totiž zcela očividně nahrála. „Myslím, že kdybys šel za ní, bylo by to lepší – udělal bys totiž radost hned dvou holkám najednou,“ poradila mu a hraně se na něj zasmála, pak své rty spustila do pro ní mnohem přirozenějšího úšklebku. „Co si představuješ? Že se mi zdá, jak mi vyrváváš srdce? Nebuď naivní, zdá se mi o tom nic moc sexu,“ pořád se držela toho, co se mu snažila vecpat už před chvílí, a sama sobě slíbila, že s tím nepřestane. Jednou o svých schopnostech musí začít pochybovat.. ne? Vůbec se jí nelíbilo, jak spokojeně se tvářil, radši by se měl jít takhle spokojeně koukat na tu tmavovlásku, ne na ni, ta by o to totiž aspoň stála. „Na tebe speciálně se budu mračit,“ oplatila mu to mrknutí, ovšem následně se ušklíbla, aby mu ukázala, jak iritující je a všechny ty jeho blbé narážky taky.

Vždy mal rád, keď sa mu postavila, vtedy ho to bavilo ešte viac. Jasné, že v ďalekej minulosti keď spolu ešte chodili, to bolo všetko len zo srandy, teraz to také určite nebude. A určite len tak neprestane, hlavne nie u nej. „Nebudem predsa šport spomínať, keď to je jasná vec.“ Odfrkne si a zavrtí nad ňou hlavou. Naozaj ho tu spomínať nebude, bolo predsa nad slnko jasné, že to bola jediná vec na ktorej mu záležala, možno preto, že v ňom bol tak dobrý. Bezcitný bol, to nebolo žiadne tajomstvo a ako mohol človek odpozorovať, bolo mu to ukradnuté a nejaké narážky na neho mu nikdy nevadili. Uškrnie sa a hlavu nakloní mierne do strany. „Možno som ťa chcel proste len vidieť a zblížiť sa. Tak ako za starých čias, zlatovláska.“ Povedal to s vážnym výrazom na tvári ale aj tak sa mu na tvári vyformoval pobavený výraz. To určite, o niečo také vážne nemal záujem a určite ani ona. Je mu to naozaj ľúto, až mu to žily trhá. Tentoraz sa zlomiť určite nenechá, nemá už nad ním takú moc ako mala predtým, už sa to znova proste nestane. „Užila na strednej? Ale nehovor. A čo také? Nepovedz mi, že ťa jeden rozchod zložil.“ Nezdalo sa mu, že by hovorila len o tom čo bolo niečo medzi nimi a možno sa mýlil, preto sa spýtal. Po dlhej dobe ho naozaj niečo zaujímalo, len či na to vôbec dostane odpoveď, o čom tak nejak pochybuje. Je to predsa len Annys a on ju pozná. Možno ju dlho nevidel ale stále ju pozná. Napije sa, pohľad od nej ale neodvracia, stále ho má zapichnutý na nej. „Vieš, že mňa tak ľahko neodoženie. Odídem keď budem chcieť.“ A to v pláne ešte nemal, zatiaľ. Nechcel tu byť zase nejak dlho, len preto, že je tu ona a že má ďalšiu obeť z ktorej si bude robiť posmech. Ale odtiaľto ešte nechcel, možno si dá ešte tretí pohárik a až potom pôjde. „Možno áno. Ale ak si myslíš, že ti urobí takú radosť a odídem, tak si na omyle. Je mi jasné, že moja prítomnosť ti vadí. Preto tu zostanem.“ Pokrčí ramenami ako keby to bola jasná vec, čo podľa neho aj bola. Nechce ho tu? Tak pri nej zostane, tak ľahko sa odradiť nenechá, jej reči mu vôbec nič nerobia, už sa proti tomu všetkému obrnil. Z jeho úst nevyjdú žiadne slová, len smiech nad tým ako ho jej slová pobavili. Je naozaj rozkošná ako to stále opakuje a aj tak to s ním nič nerobí, pretože v tomto si dosť verí. „Ani som nevedel, že si tak vtipná. Naozaj si ma pobavila.“ Už dlho sa tak nezasmial, keďže nemal ani dôvod ale teraz mu to dobre padlo. Je ale naozaj milé ako sa snaží ho zhodiť rečami o sexe, ktorý s ním bol vraj na nič. To určite. „Tak to som naozaj potešený, urobila si mi nehoráznu radosť.“ Aj sa na ňu usmial, akú radosť mu urobila, ale ten úsmev by skôr človek prirovnal k leda tak nejakému diablovi.

Asi začne chodit na nějaké kurzy sebeobrany, aby se Sebastiana vždy spolehlivě zbavila, protože měla v živé představě, jak ji teď bude otravovat. A vzhledem k tomu, jaký ignorantský blbeček to je, jeho její urážky neodradí, ale ji ten jeho otravný humor po chvíli začne štvát. Měl nad ní výhodu, tu měl ale vždycky. „U tebe není nic jasné,“ odfrkla teď zase ona, protože nikdo nad ní nebude takhle kroutit hlavou, jako kdyby byla hloupounká malá holčička! „Klidně bych i věřila, že tě sport nezajímá a děláš ho jen protože je to ta nejlehčí cesta, jak se v životě uživit a nemuset se nic učit, nikdy jsi na to totiž neměl buňky,“ poznamenala a se svými slovy mu cvrnkla do čela, na náznak jeho hlouposti. A ano, ona sama se ho dobrovolně dotkla! Sice ten dotek nebyl zrovna příjemný, ale byl dobrovolný, a to se počítá.. Asi to ovlivňuje fakt, že pije asi už čtvrtou sklenku skotské. „Na sblížení si najdi jiné zlatovlásky, tahle o to už nemá zájem,“ odsekla mu, vůbec mu nevěřila ten vážný výraz, nejenom protože mu semtam ujel pobavením koutek úst výš, ale hlavně protože ho znala a to, co říkal, byla prostě blbost. „Nebyl jsi můj poslední, překvapuje tě to?“ naklonila hlavu do strany a tázavě se na něj zadívala. Tohle jí totiž doopravdy zajímalo, chtěla vědět, jak ji vidí a co si myslí, jak po jeho zradě dopadla. Ne že by jí na tom záleželo, jen chtěla vědět, do jaké míry jí v jejich vztahu věnoval pozornost a jestli se o ní něco naučil. Protože pokud ano, určitě by to proti němu použila. „Těch rozchodů bylo víc,“ upozornila ho s milým úsměvem, chtěla, aby věděl, že měla i jiné.. Osoby, než jen jeho. „Bohužel,“ zamručela si sama pro sebe, ačkoliv věděla, že jí může slyšet. Vlastně se ani nesnažila být potichu, takže ji slyšel určitě. „Když odejdu já, budeš mě pronásledovat?“ nadzdvihla jedno obočí a odpila ze své sklenky, upřímně doufala, že by jí dal pokoj, ale on by pro vtip udělal cokoliv, takže se obávala, že by ji doprovodil až ke koleji a ještě by zjistil, kde bydlí. No to by Annys asi nezvládla, protože by snad ani neměla způsob, jak se mu vyhnout a on by ji mohl terorizovat kdykoliv by se mu zlíbilo.. Jak ho znala, zlíbilo by se mu to dost často. „A co kdybys udělal radost té slečně? To zní fajn, ne?“ zkusila to jinou metodou, protože jí asi radost dělat nebude, ale proč by nechtěl jít a obšťastnit tu tmavovlásku? Nevypadala špatně, tak by do ní jít mohl, ne? Určitě by mu to přineslo větší potěšení než psychické týrání nebohé Annys svou přítomností. Dobrá, Annys asi úplně nebohá není, ovšem na tom nezáleží. Jen si odfrkla a protočila oči, když se jejím slovům pouze vysmál, vůbec se jí to nelíbilo, nebral ji ani trochu vážně. Možná trochu přeháněla, že sex s ním byl špatný, ale doopravdy jeden lepší zažila, ovšem nemohla se s tím moc ohánět, jednalo se o vztah na jednu noc a ještě k tomu si toho frajera nabrnkla v trochu opilém stavu, ani jeho jméno si nepamatuje. „To jsi zjistil až teď?“ tvářila se naoko uraženě, protože ona přeci byla vtipná vždy, nejenom když se ho, marně, snažila shodit. Upřímně, bylo jí jedno, kolik si toho o ní pamatoval, ale teď jí to hrálo do karet a vzhledem k tomu, že celé jejich setkání je jedna velká komedie, proč to ještě nerozvést. Schválně se na něj zamračila, aby potvrdila svá slova, že nežertuje a doopravdy se na něj bude extra mračit. Třeba si pro něj vymyslí speciální mračení, kterým ho bude proklínat na kilometry daleko, což zní velmi pravděpodobně.

Jen se ušklíbla, když nad ní protočil oči. Má to znamenat, že ho otravuje? To by totiž bylo výborné, třeba by ho otravovala tolik, až by odešel! A ona by byla volná… Alespoň pro dnešní večer, ale to je taky fajn, lepší než nic. „I jiné věci jsi říkal víckrát, a nebyly pravda, tak třeba jsi lhal i o sportu,“ oplatila mu jeho narážku na časy jejich vztahu, myslela třeba to, jak jí říkával, že ji miluje, nechtěl by jí ublížit a kdo ví co všechno jí tehdy ještě nakecal a pak to všechno pokazil, vlastně ukázal, že jen lhal a věšel jí bulíky na nos. Klasický kluk, nic jiného neumí. „Jsi příšerný herec, Pricei,“ zhodnotila jeho výkon a nespokojeně nad ním zavrtěla hlavou. Také se rozhodla, že ho bude oslovovat jen příjmením, protože si nezaslouží, aby ho oslovovala jménem, tak mu říkala, když spolu byli a měla ho ráda, tak aby to odlišila, teď ho neosloví jinak než příjmením. Sice to je nic moc trest, ale jak by ho mohla potrestat, aby se aspoň z jedné setiny přiblížila k tomu, jak jí ublížil? Viděla, jak si ji prohlíží, proto si hlasitě povzdechla, schválně aby to on slyšel. „Mám si stoupnout a projít se jako na přehlídkovým mole?“ tázavě na něj zdvihla obočí, z jejího pohledu a tónu bylo jasné, že se jedná o pouhou ironii a rozhodně by něco takového nedělala. Ale znala ho, takže čekala, že on bude jen pro a nadšeně souhlasit, blbec jeden. Nejraději by mu za takové blbé kecy, kterých má nekonečně mnoho, dala facku, ale to by se za chvíli ufackovala. Nijak nekomentovala jeho odpověď, neříkala to, aby ho přiměla žárlit, takže ji jeho reakce ani nijak nezajímala. „Místo potlesku i květin bych si přála mít od tebe pokoj, šlo by to?“ optala se ho a dokonce se na něj usmála! Ten úsměv byl samozřejmě hraný, navíc se to nijak nesnažila skrývat, takže bylo jasné, že ji odhalí. „Zoufalý? Ne, to ne. Jen dostatečně dementní a vyžívající se v otravování ostatních,“ opravila jeho slova a jemně nad tím pokrčila rameny. „Což vlastně potvrzuješ tím ostatním, co jsi řekl,“ podotkla ještě a vítězně na něj koukla, i přestože vlastně nic pořádného nevyhrála, možná tak jednu zbytečnou slovní přestřelku. Ale Annys povzbuzené alkoholem to očividně dělalo radost, kterou pak ještě zapila zbytkem obsahu své skleničky. Kolikátou že to vlastně má? Měla by si objednávat ještě další? Než se zmohla k objednávce, už před ní přistála sklenička, takže neměla na vybranou a musela si dát ještě jednu sklenku. Jen protočila oči, když vyprávěl o tom, že někoho si najde určitě. Moc dobře věděla, že má pravdu, vždycky měl na dívky vliv, čehož ona sama byla jasným důkazem, bohužel. „Nevím čí mamka byla Molly a Irene, ale moje je Leah,“ opravila ho a raději se zadívala na obsah skleničky, protože se jí doopravdy nelíbilo, kam jejich konverzace směřuje. To byla možná raději, když dělal narážky na jejich vztah, než když do toho tahal její mamku. I ta si toho s chlapama dost vytrpěla, tak by jí Sebastian mohl nechat na pokoji, vždyť mu stejně jde jen o Annys, chce otravovat ji, tak ať otravuje jen ji. „Byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo,“ zamrmlala a kvůli jeho dalším slovům se pořádně napila ze skleničky, jakoby ten alkohol mohl jeho slova přehlušit. „Neotevřela by ti, a když jo, možná by ti aspoň chrstla něco do obličeje,“ odsekla mu jen a mile se na něj zaculila. Annys byla v chování dosti podobná mamce, akorát u Annys to chování bylo asi stokrát horší než u její mamky, holt její mamka byla dospělá a vyrovnaná, zatímco Annys je mladá a… nevybouřená. „Pokud mě omluvíš, už půjdu,“ nečekala na jeho povolení, prostě jen dopila svou sklenku a zvedla se od baru. Za ty narážky na její mamku mu měla chuť dnešní večer ještě trochu osladit. Mrkla tedy na barmanku, která už k ní mířila kvůli placení, a překonala sama sebe, protože položila ruku na Sebovo rameno, což byl neuvěřitelně známý pohyb, ale nějakou nostalgií se zabývat nechtěla, a zlehka ho pohladila, čímž se servírce snažila zaplatit, že platí on. Ta na souhlas přikývla a Annys se vítězně zašklebila. „Díky za pití,“ pronesla k němu a ruku stáhla zpět k tělu. Jelikož si byla jistá, že se na ni dívá, záměrně si otřela ruku, kterou na něj sahala, do kalhot, to aby si z toho doteku nedělal velké naděje.
Noční klub -> kolej