Ačkoliv se k této tmavovlásce dostal úplnou náhodou, velmi si tento omyl užíval, jelikož slečna s ním rozhodně nejednala v rukavičkách, ale upřímně? Ani mu to nevadilo. „Zatím? Takže jsem pořád na tenkém ledě, říkáš?“ tázavě zdvihl obočí a pobaveně se usmál. Tohle seznámení, které proběhlo omylem, jej zatím velmi bavilo, ačkoliv mu tu právě utrousila drobnou výhružku, přesto to bylo lepší než kdyby mu při prvním oslovení chrstla drink do obličeje – toho se doopravdy v první chvíli, kdy si uvědomil svou chybu, bál. Navíc to vše bylo v dobrém duchu, jakési přátelské podpichování. I když, možná není vhodné to označovat za přátelské podpichování, když to celé má spíše flirtující podtón, což potvrdila ještě ta lichotka, nad kterou se spokojeně usmál. Kdo by totiž neměl rád lichotky, ještě když vám je řekne sympatická slečna. „No tak já se budu snažit, aby mě škoda nebyla, neboj,“ mrkl na ni. Konečně se jí tedy představil, aby nebyl jen náhodný maník z klubu, a společně si přiťukli, u čehož začal vyzvídat, od koho ji tu zdržuje… nebo zda naopak má šanci s ní strávit delší dobu než tuto několika minutovou výměnu. „Sama? Štěstí stojí při mně,“ zalichotil tentokrát on jí, jelikož potkat jí bylo vlastně skutečně štěstí… náhoda… či snad osud? No dobrá, na osud úplně nevěří, ale náhoda to rozhodně byla. Ta slečna se doopravdy ničeho nebojí, tak soudil dle její poznámky, a když mu tlapkala na ruku, naklonil se k ní blíž. „Já ti rád ukážu, že je to „lepší jak nic“,“ mrkl na ni a sladce se usmál, načež se odklonil zpátky na své místo mimo její osobní zónu. Na to, aby jí narušoval osobní bublinu, bude případně ještě dost času po zbytek večera, přeci jen jsou v nočním klubu, mohli by si skočit na parket, no ne? „Něco o mně?“ zopakoval její slova se zamyšleným výrazem na rtech a natočil se k ní, čímž zrcadlil její gesto. „Očividně mám špatný zrak, takže bych svůj volný čas měl trávit návštěvy lékařů, ne hraním lakrosu… a vlastně vůbec, na to, že studuju medinu, jsem očividně svoje vlastní dost zanedbal,“ zakřenil se, nechtěl totiž tuhle klasickou představovačku dělat úplně obyčejně, takže to zabalil do jakéhosi vtípku, který tušil, že by člověk se smyslem pro humor jako Sof, mohl ocenit. „A co mi prozradíš ty? Kromě toho, že se touláš po klubech sama, hm?“ otázku ji oplatil a zatímco jí nechal prostor mluvit, odpíjel ze své whiskey. Jakmile položil na bar již prázdnou sklenici, díky gestu Sof mu bylo dolito, nad čímž spokojeně pokýval hlavou a hodil na barmana vděčné gesto, než obrátil pohled zpět ke své společnici. „Koukám, že s tebou pít je radost,“ zhodnotil její tempo i schopnost zajistit další rundu, a znovu se napil. Hudba kolem nich všude dunila a s rostoucím množstvím alkoholu v krvi to s ním pomalu ale jistě začínalo hýbat, proto se s veselým úsměvem k Sof naklonil a řekl: „Dopijeme a zatančíme si?“

„Jen možná?“ tázavě nadzdvihl obočí. „Asi se budu muset víc snažit, mám takový pocit, že od tebe nikdo nezíská nic zadarmo,“ shrnul nakonec a jemně se na ni usmál. Nemyslel to ovšem jako výtku, naopak si cenil lidí, kteří znali svou vlastní hodnotu a nenechali se světem vláčet sem a tam. Někteří jeho kolegové by si na takové vlastnosti u ženy možná stěžovali, ale jemu nikdy nešlo jen o to, aby si našel snadnou společnost do postele, které by tak akorát druhý den zlomil srdíčko, to skutečně nebyl jeho styl, měl mnohem raději ženy, které znají svou hodnotu a budou si uvědomovat, že jim skutečně nabízí jen tu jednu noc. Výmluvně pokrčil rameny, když okomentovala jeho studijní obor – moc dobře si totiž uvědomoval, že některými svými činnostmi silně vybočoval ze škatulky běžných studentů doktořiny. Minimálně tím, že se tu věnoval lakrosu a pobýval většinu času v klučičím spolku, což nebylo úplně shromaždiště největších myslitelů světa (ne že by to myslel zle, má ty kluky ve výsledku rád, jen s většinou si o blížících se zkouškách nepokecá – výborně s nimi ale upustí páru, když je toho na něj prostě moc ze všech stran). „Vážně? Představuješ si mě v bílém plášti?“ tázavě nadzdvihl obočí a laškovně se zazubil. Veselý úsměv mu ale mírně poklesl, když se k jeho studijnímu oboru více vrátili, jelikož výběr konkrétního směřování byl silně ovlivněn i tím, co ho vůbec dovedlo k doktořině. Byla to samozřejmě jeho úžasná teta, ale kdyby mu nezemřela máma, nikdy by pod takovým vlivem své tety nebyl, že… a kdyby mu nezemřela máma, nikdy by nepřemýšlel, zda se nemá vydat tímto lékařským směrem. Dlouho přemýšlel, že by se staral o trvale nemocné, pomáhal by pacientům s rakovinou, ale nakonec usoudil, že by to nedokázal, že by v každém pacientovi viděl svou matku… ale touha pomáhat jej přesto neopustila. „Pravděpodobně urgentní příjem, člověk má šanci pomoct spoustě lidí,“ odpověděl s neutrálním výrazem, který na konci rozbil drobným úsměvem. Nechtěl tu totiž dlouho setrvávat v myšlenkách o své minulosti. Obrátil list na Sof, aby nemluvil jen on, a napil se ze sklenky. Sof se naštěstí slova ujala a on tak mohl naprosto vypnout své myšlenky. Jen ji poslouchal a přikyvoval, pohledem něžně přecházel po rysech jejího obličeje, a upíjel svůj drink. Cítil, jak mu postupně alkohol stoupá do hlavy a on se dostává do podobně uvolněného stavu jako předtím. „Tak to jsem rád, že jsem nedostal ránu, když jsem za tebou přišel… bych nemohl tak týden hrát,“ zasmál se od srdce nad jejími bicepsy, hlavně tedy nad tou poznámkou, jinak její bicepsy jistě nebyly k smíchu… ale kdo ví, neviděl je, možná by ale stály za kontrolu – však je lékař. „Paní umělkyně… chodíš sem čerpat inspiraci?“ záměrně se rozhlédl kolem a on osobně neviděl nic, co by kohokoliv mohlo jakkoliv inspirovat, pouze lidi bavící se hudbou, alkoholem a sami sebou, a pohled vrátil zpět k Sof. „Přiznám se, že zkoumat nová místa úplně nemám čas, ale rád si přijdu pro tip,“ mrkl na ni. Ne že by nechodil do společnosti, to vůbec ne, ale mezi učením a tréninky během semestru zkrátka neměl čas hledat nová místa, kam by mohl zajít, a držel se svých zajetých klasik. Leda když někdo vysloveně přišel s něčím novým, to se klidně přidal, ale kluci se většinou drželi těch svých podniků, jako třeba tohoto klubu, než aby zkoušeli štěstí jinde. „Budu se snažit držet se slečnou krok,“ usmál se na ni, ale Sof se neměla čeho bát – nuda s ním rozhodně není. V očích se mu temně zablýsklo, když zmínila, že je radost dělat s ní i jiné věci, a ten úšklebek a pohození vlasů mu velmi šikovně vsugeroval všelijaké myšlenky, které nebyly veřejně sdělitelné… alespoň zatím ne. Spokojil se tedy s jinou fyzickou aktivitou, kterou by mohli jít vykonávat, a vyzval Sof na parket. Přeci jen jsou v klubu, že. „Tak si ty myšlenky kroť,“ zavrněl a provokativně se usmál, načež se začal zvedat k přesunu. Ještě napodobil její konání a taktéž dopil svůj drink, s úsměvem přijal její drobnou ručku a společně mohli zamířit skrz dav na parket. Bylo tu plno, takže bylo dobře, že se drželi, ale lámat se tu skrz lokty naštěstí nemuseli, takže se brzy ocitli na parketu v docela solidním místě, kde kolem sebe měli i trochu prostor. Písničku, která zrovna začala hrát, příliš neznal, no dalo se na ni hýbat, takže se společně se Sof začal houpat v rytmu. Na jeho společnici bylo vidět, že si tu písničku užívá, a tak jí dopřál její moment slávy a zeširoka se na ni usmál, ačkoliv on tak maximálně tušil, že je to od Pink.

Sebedisciplína je věc, se kterou se Eric velmi dobře zná, jak jinak by dokázal studovat medicínu, hrát lakros za školní tým, a ještě do toho mít (čas od času) i nějaký ten osobní život, že? I proto by to u Sof velmi ocenil, avšak dnes se oba setkali v jakémsi méně sebedisciplined módu, Eric si šel s odpočinout od učení a Sof dnes také vypadala, že se přišla bavit ve velkém... a proti tomu nic neměl, takže s ní ty drinky do sebe klopil velmi ochotně. Na druhou stranu, jemu pravděpodobně nebude druhý den tak špatně jako Sof, muži se alkoholu zbavují z těla přeci jen o něco snadněji – což je dobře, zítra totiž bude muset zasednout zpět k učení. Ale to je problém zítřejšího Erica, ten dnešní může takové myšlenky spokojeně spláchnout drinkem. „Barová bitka? Na rváčku bych tě netipl,” sice mu zmiňovala, že se věnuje posilování, takže nebude křehkou květinkou, no stejně mu nesedí do toho obrázku někoho, kdo se vrhne na lidi v baru. Pokud se tedy bavíme o tom agresivním vrhání se, to druhé... to by si představit i dokázal. „Ale kdyby cokoliv, rád si zahraju na tvého osobního doktora,” dodal ještě a laškovně na ni mrknul. Teď si z toho sice dělal srandičky, ale vlastně to myslel vážně. Kdyby se na něj obrátila Sof, nebo kdokoliv z jeho blízkých a známých, tak by pomohl, alespoň v té první vlně, než by je přemístil do nemocnice. Ve štychu by nikoho nenechal, k tomu se koneckonců i jako budoucí doktor zavázal. Lehce mávnul rukou nad obdivem jeho oboru studia, jelikož za to byl nerad chválen. Samozřejmě si uvědomoval náročnost a potenciální přínos pro společnost, chápal tedy ten její komentář, ale pro něj při volbě vysoké ani nebyla jiná možnost, když po své zkušenosti z dětství chtěl věnovat svůj život pomáhání lidem, a proto to neviděl jako něco extra. Rozporovat jí to ale nehodlal, pouze to přešel, a raději nechal vypovídat Sof o tom, co ráda dělá a čemu se věnuje. „Kromě večerů jako jsou tyhle,” pobaveně se zakřenil, „hraju lakros za univerzitu... a když se najde čas, tak rád cestuju, většinou jen po Americe teda, nic extra exotickýho, ale jednou bych se třeba do Evropy rád podíval,” podělil se s ní o své zájmy, které nejsou tak úžasné jako zachraňování životů, jak to sama označila, ale nějak si odpočinout musí, že.  
Hravý úsměv jí oplatil, když si ho bez jakéhokoliv skrývání prohlédla, a dodal: „Akorát jsem chtěl říct, že zpocená těla můžou být dobrou inspirací.” Ne že by tomu extra rozuměl, rozhodně není umělec a cit pro detail mu chybí, ale... může se tvářit, že tomu rozumí. Čemu už ale rozumí je tanec, ne že by byl nějaký přeborník, ale rytmus slyší a se správnou mírou alkoholu, kterou teď v krvi jednoznačně má, se umí do rytmu hýbat celkem obstojně. Nijak tedy neprotestoval a společně se Sof se přesunul na parket, kde se začal houpat do rytmu právě hrající písničky, kterou si Sof dle všeho velmi užívala, a tak se rozhodl jí udělat radost a dopřát jí pohled na své ultimátní dance moves. Když se zklidnila hudba, zklidnil i on své pohyby do nového rytmu, a zlehka se usmál, jakmile se k němu Sof přiblížila a omotala si ručky kolem jeho krku. Hrála jim k tomu celkem smyslná písnička, a tak se rozhodl nebýt pozadu a položil ruce na její boky, nejprve vcelku vysoko, ale jak se pohyboval do rytmu, hýbal i s rukama a jemně jí hladil, zatímco s nimi sklouzával, níž a níž, skoro až k zadku a kousek po kousku si ji přitahoval blíž k sobě, ale stále mezi nimi zanechával drobný prostor. „Teď o něco víc,” tentokrát se on přiblížil k jejímu uchu, samozřejmě jen aby jí mohl odpovědět... jen se u toho zcela náhodou otřel svými rty o její ušní lalůček, než se opět lehce odtáhl, aby si viděli do obličeje. V očích mu provokativně jiskřilo, když si prohlížel její obličej, hlavně když se pohledem významně zastavil na jejích rtech, než jej zvedl zpět k jejím pronikavým očím.

Pobaveně se zasmál, když se Sofia přirovnala k rambovi. Ne že by si nemyslel, že by se o sebe nedokázala postarat, ještě když mu vyprávěla, jak ráda chodí do fitka, ale stejně měla hodně daleko stavbou těla do legendárního rváče Ramba, jehož svaly mají snad vlastní svaly – jak jinak by mohl být tak namakaný. „Pardon, moje chyba, už to tam vidím,” zdvihl ruce do znaku, že se vzdává, a pobaveně se na svou společnici uculil. Při jejím popisu se uculil, no v duchu si pomyslel, že k tomuto skvělému výčtu pravděpodobně chybí ještě jeho abandonment a commitment issues, aby to bylo kompletnější a hned by to přestalo vypadat tak perfektně. Kazit tím večer ale skutečně nehodlal. „To říkáš ty? Vtipná, krásná a Rambo ještě k tomu všemu? To nemůže dorovnat nikdo v klubu,” rozhodl se přenést pozornost ze sebe zpět na ni, nikdy nepotřeboval být ve středu veškerého dění, takže tuto čest milerád přenechá Sofii. „Tak to se třeba jednou uvidíme na hřišti,” mrkl na ni, ačkoliv vlastně při zápasu osazenstvo tribun příliš sledovat nestíhal. Nu což, třeba se příště víc posnaží! „Jo, to stejný platí i o situaci na poli, hlavně když se chodí koukat hledači talentů pro týmy mimo univerzitu,” jeho tohle nikdy extra nelákalo, hraje sice rád, ale rozhodně v tom nevidí něco, čemu by chtěl věnovat svůj celý život a kariéru, proto rád při zápasech dává prostor klukům, co chtějí někam pokračovat, a rád jim umožní být tou hvězdou zápasu. I to je důvod, proč si svůj kapitánský post užívá – chce dávat příležitosti všem, a nevadí mu být v pozadí, aby jeho hráči mohli zazářit, což by někdo, kdo chce prosadit hlavně sám sebe, nikdy nedělal. „Souhlas, jen by to chtělo letět tam aspoň tak na měsíc, aby se to vyplatilo... ale kde má člověk vzít ten čas,” nespokojeně vydechl a náhle se cítil, jako kdyby byl třicetiletý manažer, který pracuje od nevidím do nevidím a večně tvrdil rodině, že musí ještě něco dodělat v kanceláři. Tím tedy nebyl, ale studium medicíny si zkrátka vybíralo svou daň, ale nestěžoval si (tolik), jelikož to studuje skutečně rád. „Costa Rica? To si před létem přijdu pro tipy a doporučení,” usmál se na ni, klidně by si je vyslechl hned, cestování má skutečně rád, ale... něco mu říkalo, že o cestování se dnes večer bavit nebudou, chápeme se. A nemýlil se, jakmile dopili zbytky drinků, odebrali se na parket, kde už se doopravdy horko těžko uslyší, a budou se tak muset spokojit s neverbální komunikací, což Ericovi ani v nejmenším nevadí. Sofia vypadá, že je celou dobu na stejné vlně, baví se, a bere to jako zábavný večer v klubu.
Užili si několik rychlejších písniček, než se přehoupli do pomalejších skladeb, díky kterým se mohli dostat blíže k sobě, na což si vůbec nestěžoval. Užíval si Sofiinu blízkost, jelikož oproti Rambovi, ke kterému se dřívěji přirovnala, se na ní dívalo mnohem lépe a rozhodně si užíval jezdit ručkama po jejím vypracovaném těle. Provokovala ho svými pohyby, což se jí rozhodl oplatit, ale zapomněl počítat s tím, že tahle potvůrka ho nenechá mít poslední slovo a povznese jejich hru o level výš. S otočkou jí ještě napomohl a spokojeně si ji přisunul co nejblíž k sobě, zatímco měl ruce na jejích bocích, čímž jí pomáhal hýbat se do rytmu – jako kdyby to potřebovala, hýbala se jako kdyby jí rytmus pulsoval v žilách. V tuhle chvíli pro něj existovala jen ona a její jemné tělo před ním, její vůně, kterou vdechoval z jejích vlasů, které ho jemně lechtaly na obličeji, a kdesi vzadu slyšel dunící hudbu. V tuhle chvíli by s ní potřeboval být někde sám, s méně oblečením... než se jeho myšlenky rozutekly dál, Sof se přetočila opět tak, aby proti němu byla čelem. Rovnou pohledem vyhledal její oči, do kterých se automaticky vpil a jediné, co bylo v jeho hlavě, byla ona. Pohledem sklouznul k jejím rtům, na kterých se chvíli zasekl, než zdvihl oči zpět k těm jejím, jako by tam hledal souhlas. Toho se dočkal, jen co ucítil jemný tlak na svém zátylku a víc než rád se sklonil k jejím rtům. Lehce svraštil obočí, když se od něj odtáhla, jelikož ten jemný polibek absolutně neodpovídal potřebě, kterou cítil. Netrpělivě se k ní sklonil dřív, než se natáhla k jeho rtům ona, a hladově ji políbil, jako kdyby byla jedinou věcí, kterou v tuhle chvíli potřeboval k žití. Jednou rukou z jejích boků sjel drze na její zadek, zcela ignorujíc jejích okolí. Spokojeně zamručel, když ho kousla do rtu a lehce stiskl její zadek. „Nechceme se někam přesunout?” zamrmlal jí do krku, když se odsunul od jejích rtů (velmi nerad), na který jí rovnou líbnul.