Altánek

Mierne sa pousmeje, keď s tým Noah súhlasí. Sama vie, že to tak ľahko nepôjde, možno ani vôbec ale stále verí, že sa to podarí. Ako už bolo spomenuté, tak mu to dávno odpustila a minulosť bola proste minulosť. Nechcela aby sa vinil za niečo, čo už dávno bolo. Keď uvidí aký je prekvapený, musí sa potichu zasmiať, než prikývne na súhlas. „To si asi nečakal, čo?“ Prekríži si ruky na hrudi a pokrčí ramenami. „Mám rada módu ale nie som ani proti športu. Pri behu sa mi lepšie premýšľa. A niekedy keď som naštvaná, tak si idem proste zabehať, čo ma ukľudní.“ Pousmeje sa a svoj pohľad otočí pred seba. Presne tá situácia sa jej stala niekoľkokrát, keď nemala práve dobrú náladu, či bola nahnevaná, stačilo si ísť zabehať a hneď jej bolo lepšie. „To je možno pravda. Ale tieto typy skoro nikdy nemajú nič v hlave. A ja som skôr viac na mozog než peknú tvár.“ Pousmeje sa a venuje mu pohľad. Aj keď je chalan akokoľvek pekný ale nemá v hlave nič, nejavila proste o neho záujem. Vždy to tak u nej bolo a vždy aj bude. Prikývne na jeho slová ale už nič viac nepovie. Tou otázkou sa ho nechcela nijak dotknúť ani nič také, len bola niekedy až príliš zvedavá. A táto odpoveď jej stačila. Aspoň, že nebol ten typ chalanov, ktorých na strednej niekedy videla, že by si kľudne s profesorom niečo začali. Ugh. Pre ňu naozaj odporná predstava. Pravdepodobne by si potom pripadala ako v tom jednom seriáli.. Pretty Little Liars alebo tak nejak. Ešte nech by sa ukázalo nejaké -A a bolo by to priam identické. Milovala všetky kvety, patrila k tej skupine dievčat, ktoré kvetmi  proste neohrdlo ale už asi odmala milovala žlté ruže, ktoré ju vždy potešili najviac. Nevedela či to myslel vážne aj keď máličko v to dúfala.
Tie jeho slová, ktoré jej povedal boli naozaj milé. A predtým by asi nepovedala, že on bude práve ten, kto jej práve povie niečo také pekné. Ľudia vedia vždy prekvapiť. „Vážne.“ Pousmeje sa a prikývne na súhlas. Myslela to úplne vážne, o takom niečom by naozaj neklamala, vlastne by neklamala vôbec. Tú peknú chvíľu ale narušil jeho kamarát, ktorý sa pri nich zastavil. Nie, že by jej to vadilo.. no dobre, možno trochu áno. Zmeniť to už ale nemohla. Predstavila sa mu skôr než to stihol urobiť Noah, hneď sa ale na neho pozrie s dosť prekvapeným výrazom, keď ju opraví. Kamarátka? Čakala, že to potrvá dosť dlhú dobu, kým budú vôbec priatelia alebo aspoň niečo také. „Kamarátka.“ Zopakuje s menším úsmevom na tvári. Je za to naozaj rada, preto aj vidno, že ju to potešilo. „Tiež ma teší.“ Kývne na Adama. Zasmeje sa nad nimi a pobavene zavrtí hlavou. Vyzerá to tak, že s Adamon až tak nuda nebude a za to je rada. Teda.. ak ho ešte niekedy vôbec stretne. No po nejakej chvíle svoje myšlienky oľutuje, keď spomenie jej vlasy. Na tvári má výraz z ktorého nejde určiť nič, možno iba to, že je naštvaná. Alebo aspoň trochu. Keď začuje Noaha ako sa smeje, v prvej chvíli je rada, pretože ho počuje smiať sa asi prvýkrát a hneď dúfa, že ho bude počuť smiať aj viackrát, aj keby to mal byť tento druh smiechu. V tej druhej chvíli.. až tak rada nie je, preto keby sa dali zabíjať pohľadom, Noah by bol už pravdepodobne na mieste mŕtvy, presne ako Adam. „Aké milé od teba.“ Prekríži si ruky na hrudi a ešte naposledy si ho prezrie s mierne prižmúrenými očami. Nakoniec to už nechá tak, aj keď naozaj veľmi dúfa, že takéto niečo už nevytiahne. Nemá to proste rada a nikdy ani nebude mať. Oprie sa o zábradlie a so záujmom svoj pohľad presunie na Adama, čo odpovie. Mykne jej kútikmi keď počuje jeho prvú odpoveď ale viac sa toho asi zatiaľ nedočká. Stále ju neprešla téma o jej vlasoch. Prekvapene zažmurká očami keď začuje jeho ďalšie slová. „Ako sme sa spoznali?“ Nadvihne obočie a pozrie sa na Noaha, než ho zase presunie na Adama. „Uhm.. stretli sme sa na strednej, v jednom klube a.. proste sme si asi nejak nesadli a mierne sme sa.. niečo ako pohádali. Odvtedy ma Noah ignoroval a tak isto aj ja jeho. Nakoniec sme sa stretli tu, po tých rokoch a rozhodli sme sa, že minulosť hodíme za hlavu. Alebo sa aspoň posnažíme.“ Pousmeje sa a pokrčí ramenami. Určite mu nepovie úplne presne ako sa stretli a hlavne čo mu aj povedala, to bude len medzi nimi. „A ja vás už opustím. Musím byť už niekde inde. Rada som ťa spoznala Adam.“ Pousmeje sa a prikývne, než sa otočí na Noaha. Vôbec nevie čo urobiť. Či sa len pozdraviť, alebo podať ruku či dokonca ho objať. Nakoniec sa rozhodne pre tú poslednú možnosť aj keď naozaj zaváha. Netrvá ale dlho, než sa k nemu proste natiahne a objíme ho a keďže je menšia, musí sa postaviť na špičky čo jej tak trochu vadí. Ale aj cez to sa usmeje a pohladí ho po chrbte. „Som naozaj rada, že sme si to všetko vysvetlili.“ Povie potichu nech to počuje len on. Teraz by to nahlas asi nepovedala ale bolo jej naozaj príjemne keď ho takto objímala, nevedela ale ako je na tom on, preto sa už od neho odtiahla –aj keď naozaj nechcela- a venovala mu ešte jeden úsmev. „Tak sa majte.“ Zamáva im, než sa otočí, prejde tých pár schodov dole a rovno si to zamieri odtiaľ.

*Díval se z jednoho na druhého a z druhého na toho prvního. Možná u toho mohl působit dojmem, že je docela zmatený, ale to on nebyl. Věděl přesně co se tady dělo a stále děje. V hlavě mu to šrotovalo o sto šest. Jak je tak viděl stát kousek od sebe tak si představoval jak by vlastně spolu vypadali, kdyby byli vážně spolu. Což se mu ani v nejmenším nelíbilo. Dobře, trochu jim to přál. Ale nechtěl aby se Noah vázal, ne teď. Přeci nesmí Adam zůstat sám, na ocet. Co by bez Noaha dělal? Při slovech té zrzky a popisu co vlastně jsou kamarádi jen přikývl souhlasně. Více k tomu dodat neměl. Přeci jim do toho nebude kecat a ta holka viděla, že Adam zde svou přítomností docela nechtěla, ale teď mu to bylo jedno. Další slova té holky mu vykouzlí malinkatý, ale přesto aspoň nějaký, úsměv na rtech. Taky jí těšilo, to bylo dobře. No, jeho úsměv opustil rty skoro hned poté co se tam objevil, když viděl jak se na něho Lydie dívá. Nebyl to moc příjemný pohled, spíše ho bral jako takový zabiju tě, hochu, ale nic si z toho nedělal, protože byl přeci jen silný, nezávislý kluk a on by si určitě poradil. Určitě šlo vidět, že Lydie z jeho poznámky ohledně vlasů nebyla nadšená a tak se obrátil s mírně vykulenými oči na Noaha, který se začal ale smát. Adamovi samozřejmě začaly cukat koutky úst taky, jenže to v sobě tak nějak vydržel. Co rychle začalo, to rychle skončilo a jeho parťák dostal od té zrzky taky takový strašidelný. Při poznámce o tom, že by Noah  vzal taky nohy na ramena se zasmál. Nebral to nijak osobně, tohle si mezi sebou říkají snad pořád. A ještě když si k tomu Adam představil Noaha s nohama na ramenou tak mu to přišlo mnohem vtipnější. * Haha, vtipný, vážně jo. Hledání už jsem vzdal tam za tím stromem. *Kývne k nějakému stromu opodál. Jistě, že si dělal legraci. Blondýnky sice byly pěkné, ale to není zrovna dvakrát jeho typ. A nebo byly? On je pro všechno. *Rande? Tak to jsem vážně nechtěl, kámo. *Zakroutil hlavou a podíval se na něho. Vážně nic takového přerušovat nechtěl, to by bylo moc i na něho. Ale dle všeho si Noah z něho dělal jenom legraci, takže se tomu přeci jen musel trochu zasmát. Při otázce jak se ti dva vlastně seznámili se otočí na Lydii, jelikož to ona začala jako první mluvit a tak jí bedlivě naslouchal, aby nevynechal ani jedno jediné slovo. Zajímavé, velice zajímavé. Chtěl říct něco ve smyslu to je celý Noah, ale nic takového nahlas neřekl a nakonec jen přikývl, že všemu rozumí. *No, tohle. Jak sis to mohl vůbec dovolit? *Tohle byla spíše řečnická otázka.Vlastně on ani nevěděl co na to říct. Neměl slov. Než se nadál tak se Lydie už loučila.* Taky mě těšilo. *Kývne jejím směrem s mírným úsměvem. Sledoval je jak se loučili a přitom mu to začalo opět šrotovat a přemýšlel jak by spolu vypadali, kdyby spolu chodili. Což by bylo špatné, jelikož vždycky to byl Adam a Noah, a teď kdyby se ti dva dali dohromady tak by to byl jen Adam. To by bylo špatné. Ještě Lydii zamával při odchodu a potom se obrátil na Noaha.* Rozumím. Přeci by jsi mě neopustil, kvůli nějaké holce, že? *Ušklíbne se. * Zatím! *Mávne na něho, jelikož Noah musel na nějaký pohovor, Adam neměl tušení jaký pohovor, ale určitě to z Noaha příště vymámí.*

*Dneska se rozhodl, že někam vyrazí. Není to zrovna studijní typ, takže se nehodlá učit ani dnes. Vždycky spíš tak nějak proplouvá. Očividně jemu nějakým neznámým zázrakem, ale hlavu si s tím nedělá. Vlastně tak jako obvykle s ničím. Je to hroznej flegmatik, občas by za to nejradši sám sobě nafackoval, ale pak si vzpomene, že se mu takhle žije vlastně dobře. Měl doteď trénink s fotbalem, takže se jen tak nějak rychle osprchoval a teď už má v plánu jen relaxovat a tak nějak pokud možno už nic nedělat.* /Nejlíp ležet, jíst čokoládovej dort a už se do rána nemlet./ *Tenhle plán mu zní dobře. Až na to, že nemá kde ležet, nemá dort a vlastně by s jeho povahou ani nevydržel chvilu v klidu. Ušklíbne se nad tím pro sebe. Vlastně ani neví, kam jde. Až po chvilce si uvědomí, že míří k altánku. Byl tu jen párkrát, nechodí na místa, kde je ticho a klid. Nebo ne nějak často. No kupodivu tu teď je. Povzdechne a prohrábne si vlasy, který má zase jako kdyby právě vylezl z postele a nebo na ně přinejmenším tejden ani nesáhl. Jsou ještě trochu mokrý ze sprchy, ale hádá, že to uschne. Dojde nakonec až k altánku. Nečekaně tu nikdo není. Pokrčí si nad tím už spíš jen tak rezignovaně pro sebe rameny. Na moment přemýšlí, že se prostě jen otočí na patě a zamíří spíš někam do centra města. No nakonec se rozhodne, že zůstane tady, když už sem tak pracně šel. Vejde do altánku a podívá se kolem. Opře se o zábradlí a koukne někam do dálky. Má celkem dobrou náladu, takže se rozhodne, že tu chvíli pobude a třeba se tu objeví nějakej spasitel, kterej ho zachrání.*

*Opírá se o altánek. Nebo spíš o zábradlí altánku pokud se to tak dá nazývat. Dívá se někam do dálky. Jsou tu jen stromy a příroda. Přijde mu to jako dobrý místo pro ranní nebo večerní běh. No zároveň si uvědomí, že to tu taky musí být ráj pro umělce. Nebo fotografy. Nebo i pro někoho, kdo chce prostě jen klid. On ale nikdy ani jedný z těchhle věcí nerozumněl. Když má kreslit, vypadá vše jako hodně nepovedená mutace daný věci. A co se týče focení, je rád, že umí foťák vůbec zapnout. Není hloupej, ale o většinu věcí se v životě nezajímá a máloco ho zaujme natolik, aby se tím chtěl zabývat. Aspoň co se koníčků týče. Co se týče lidí, je opak. Miluje společnost kohokoliv a kdykoliv. Proto ho překvapuje, že tu u toho altánku ještě postává a není někde ve víru velkoměsto, což by jemu bylo hodně podobné. Tak nějak přemýšlí nad úplnýma hloupostma, ale z toho ho vytáhne hlas. Konkrétně ženský hlas. Hádá, že neznámá mluví na něj a tak se otočí jejím směrem. Ví, že on se 'hej ty' nejmenuje, takže chvíli přemýšlí and nějakou poznámkou, což je přesně jeho styl, ale nakonec si to odpustí. Když slyší, že jí kazí fotky, koutky rtů se mu zvednou do pobavenýho úšklebku.* Kazím ti fotky? *Sjede pohledem k jejímu foťáku a pak zpátky k jejímu obličeji.* Tak to mě vážně mrzí. *Mrkne na ni a zatím se nehne ani o centimetr.* Co tady vlastně fotíš? Všechno je tu.. Stejný. *Podívá se tak nějak kolem a snaží se najít něco zajímavýho, no nevidí to. Jak sám vždycky tvrdil, nemá smysl pro detail. I když to vypadá, že se k tomu nemá, nakonec jí uhne. Posune se asi o dva metry bokem a koukne na ni.* Dobrý?

*Když mu jen potvrdí, že mu kazí fotky, skoro se nad tím zasměje. Občas je to arogantní idiot. Vlastně hlavně při prvních setkáních. Je to zvláštní osobnost a musí si na něj lidi zvyknout. No není to zase ten typ zamlklý osoby. Spíš je s ním trošku těžký vyjít. No na slova o foťáku už nic neřekne. Ptal se jí na to, co ji tu zaujalo na focení. V podstatě ho to i zajímá, protože on tu prostě vidí jen stromy a trávu. Semtam nějakou kytku. Nemá bohužel pro něj a jeho okolí umělecký vidění a asi mu nepřijde k focení vůbec nic. Na druhou stranu ho dokáže zaujmout to, že někdo naopak umí najít umění v čemkoliv. Přikývne na její odpověď.* Takže na fotce dokážeš vystihnout i klid? *Koukne do okolí altánku, jako by to soudil. I když tomu nerozumí, může se aspoň snažit. Nebo zkoušet vypadat, že absolutně tuší, o čem mluví. Nakonec mu ale zacukaj koutky a podívá se na ni.* Popravdě nejsem zrovna uměleckej typ. Ale toho sis hádám všimla.. *Odtuší a nakonec jí uhne. I když dokáže být vůl, nechce jí kazit fotky. Třeba to potřebuje na nějakou prezentaci nebo nějakej projekt. Kdo ví. Třeba i pro radost. To je mu v podstatě jedno. Jen nechce být vůl. A trošku mu došlo, že tak zatím asi působí. No je to už tak trochu jeho přirozená aura. Škodí ale jen jemu. Potom nakonec už jenom zmlkne a nechá ji fotit, když tu má teda být ten klid. Ani nepostřehne, že ho fotí. Když na něj křikne, i když ne ve zlým, podívá se automaticky k ní. Neodolá a musí se zasmát.* Uhni, kazíš mi fotky. Dívej se mým směrem.. *Trošku mu cukaj koutky.* Nezačínáš s tím ženským dirigováním trošku brzo? *Povytáhne tázavě obočí, ale jako poslušnej pejsek se zůstane dívat jejím směrem.*

*Ráno ju prebudili slnečné lúče, ktoré sa predierali cez žalúzie, priamo do jej očí. Prekvapivo sa neotočila na druhý bok s nepeknou poznámkou a nepokračovala v driemaní, ale ihneď ju to postavilo na nohy. Dnes mala náladu robiť niečo produktívne a užívať si toto pekné počasie, kým ho tu máme, určite teda nebude zavretá doma, ale vydá sa na prechádzku po okolí. Po výborných, zdravých raňajkách sa teda začne pomaly chystať, užíva si to, že sa nemusí tentokrát nikam ponáhľať, ako to väčšinou býva. Navlečie na seba krátke rifľové kraťasky, veľkú šedú mikinu a to doplní jednoduchými bielymi teniskami.Outfit. Samozrejme, že nemôže chýbať jej typický červený rúž, ktorý nadovšetko zbožňuje. Je toho názoru, že dokonalo ladí s jej čiernymi vlasmi a perfektne podčiarkne ženskosť. Do kabelky cez plece si vezme svoj skicár, mobil a o krátku chvíľu už vybieha von z domu. Po pár minútach sa už prechádza po okolí univerzity, vlastne to tu za ten čas ešte ani nestihla poriadne preskúmať. Už z diaľky ju zaujme veľký nádherný altánok, ktorý je v tejto chvíli ako stvorený pre ňu. Ani sekundu neváha a vydá sa rýchlym krokom bližšie k nemu. Zrovna ho opúšťa pár ľudí, čo ju ešte viac poteší, keďže tam bude mať kľud na rozvíjanie svojho talentu. Vyberie si z tašky skicár, pričom sa chrbtom oprie o zábradlie tak, aby mala ten najlepší výhľad na okolie a ihneď sa pustí do kreslenia. Začne kresliť stromy, ktoré sú všade navôkol a naozaj sa nesústredí na nič iné, rukou čmára sem a tam, pričom dúfa, že z toho vznikne niečo naozaj pekné. Kresleniu sa venuje už veľmi dlho, ale má pocit, že v tom stále nie je úplne najlepšia, čiže sa musí zlepšiť, aby sa udržala na tejto škole. Oveľa viac sa venuje športu, ktorý zaberá všetok jej voľný čas, takže na kreslenie toho veľa nezostáva. Jej oči zachytia chlapca, ktorý sa jej strčil do záberu aj s veľkým oblakom dymu, ale tentokrát jej to vôbec neprekáža. Fajčenie neuznáva, pretože to považuje za absolútne ničenie zdravia, ale tak každý má vlastnú hlavu. Poriadne si ho preskúma, aj keď mu do tváre vôbec nevidí, rozhodne sa tento moment zachytiť. V tejto chvíli sa už úplne ponorí do kreslenia a absolútne nevníma, čo sa deje okolo nej. Tieto chvíľky zápalu pre maľovanie nemáva až tak často, preto sa to teraz snaží naplno využiť.*

*Ona už bola úplne naladená na slnko a celkovo leto, pretože sa už naozaj nemohla dočkať. Nebola zrovna milovníkom toho neskutočného tepla, ktoré sa niekedy ťažko prežíva, ale bola rada, že konečne môže vytiahnuť letnejšie veci a nemrznúť. S letom taktiež prichádzali vonkajšie bazény a ako každý vie, ona je najväčšou milovníčkou plávania, takže toto ju taktiež náramne tešilo. Keď sa môže len tak slniť pri bazéniku, potom si tam skočí a pláva si dookola. To znie ako perfektne strávený čas. Svoju letnú náladu prejavila aj tým, že už dnes vytiahla tieto šortky, hoci ešte až také teplo ešte nebolo, takže jej hádam úplne nezamrznú nohy a zadok. Aspoň si k tomu dala túto oversized mikinu, ktorá ju aspoň ako tak udrží v teple. Slnečné lúče krásne prenikali pomedzi stromy, takže sa snažila ich takto pekne znázorniť aj na svojej kresbe. Naozaj sa s tým snažila pohrať a vytieňovať to, aby to vyzeralo čo najlepšie a najreálnejšie. Na chvíľku prestane kresliť, pričom len pozoruje svoju kresbu a premýšľa nad tým, ako pokračovať. Nemôže len zbrklo čmárať, ak chce aby z toho vyšlo nejaké umelecké dielo. No ako sa tak nato díva, bude musieť na tom ešte veľmi popracovať, aby z toho bol výstavný kus. Z tohto hlbokého premýšľania ju vytrhne neznámy hlas, ktorý sa k nej prihovára a po zdvihnutí pohľadu od kresby zistí, že je to nejaký chlapec, pravdepodobne zo školy. Má známu tvár, ale naozaj si ho nevie nikam zaradiť, takže je možné, že ho len nejak zaregistrovala na chodbe v škole.*Ehm, prepáč, vlastne nie, to bola len náhoda.*Nevedela lepšie vysvetliť, prečo práve jeho postava sa ocitla v jej skicári. Priplietol sa jej do cesty a no už sa to tak nejak stalo, naozaj náhodou.*Proste si sa do tejto kresby úplne hodil.*Venuje mu jeden letmý pohľad, ale po pár sekundách ho opäť skloní k svojej kresbe. Hmm, naozaj nie je najlepšia, ale neznámy chlapec tam vyzerá dosť dobre. Možno keby použije veselé farby, obrázok by hneď vyzeral inak, istotne oveľa lepšie. Teraz je to tam celé tak pochmúrne, čo vôbec nechcela dosiahnuť. Veď predsa kreslila slnko a stromy, ako náznak života a prichádzajúceho leta. Radšej si pritiahne skicár bližšie k telu, aby on nemohol ďalej skúmať jej tvorbu, pretože nechcela dostať nejakú kritiku.*Ale neboj sa, toto dielo rozhodne nikde nebude.*Nad slovom dielo si musí povzdychnúť, keďže so svojou tvorbou naozaj nie je veľmi spokojná. Nechce sa podceňovať, nejaký talent určite má, ale má pocit, že nie je dostačujúci. Kreslí, aby to mohla ukázať svetu, to je pravda, ale jej názor je aj tak stále najdôležitejší. Ďalej sa už tomuto chlapcovi nevenuje, iba chvíľu sleduje obrázok v skicári a stále nad tým premýšľa. Radšej ho na chvíľku zavrie a popremýšľa nad nejakou inou inšpiráciou, keďže toto sa zrovna nepodarilo. Avšak Sofia sa len tak nevzdá, to nehrozí, bude vytrvalo pokračovať a čoskoro sa pustí do nového diela. Hneď ako si užije chvíľku slniečka, príjemného čerstvého vzduchu a vyvetrá si hlavu.*

Měl dneska všeho dost, škola, trénink a další taktiky na zítřejší zápas, který bude hrát. Chtěl se odreagovat, akorát nevěděl, kam by mohl jít. Centrum města nebylo ani v úvahu. Všude dost lidí a ruch, to pro člověka, který se chce odreagovat není zrovna nejlepší místo. Nakonec se po dlouhém přemýšlení rozhodl, že se vydá do altánku. Na sobě měl černé triko, ve stejné barvě džíny i boty, takový black outfit. Šel tak pět minut, v uších mu hrál pop. Bez sluchátek se neobejde, jen v případě, kdyby měl s někým sraz. Vešel do altánku a podíval se kolem. Všude byl klid a v okolí nebyla slyšet jezdící ani troubící auta, což mu vyhovovalo. Ze svého batohu vytáhl knížku od jeho nejoblíbenějšího autora, kterým byl Jo Nesbo. Vždycky když četl, tak si vybral místo, kam nikdo moc nechodí. Většina kluků z jeho týmu nečte a vždycky mu to dají sežrat. Jemu to sice nevadí, ale nemusí poslouchat tyto poznámky každý trénink, takže čte na místech, která jsou odlehlá, aby nedošlo k dalším poznámkám. Sedl si tedy na zábradlí, které bylo dost široké. Jednu nohu si natáhl, druhou pokrčil. Na pokrčenou nohu si dal knihu, kterou otevřel a začal číst. Sluchátka tentokrát v uších neměl, poslouchal okolní zvuky.

Pokoj na koleji -> altánek
Skončila škola a Cass místo toho, aby si dala odpočinek, měla naplánované rušné odpoledne. Dobrá, ono asi zas tak rušné nebude, ale místo na odpočinek tam prostě moc není. Jen co přišla na kolej, převlékla se do sportovnějšího oblečení, protože přišel čas na odpolední běh. Někdy si raději chodí zaběhat k večeru, ale dnes to chtěla mít za sebou už brzo, protože měla ještě nějakou práci do školy, nad kterou si plánovala navečer sednout. Volnější tričko, sportovní kraťásky a běžecké botky byly nutností, stejně tak mobil se sluchátky – to aby jí ten běh rychleji uběhl a ona nemusela nad ničím přemýšlet, jen poslouchat hudbu a relaxovat. Možná by se to mohlo zdát jako zvláštní forma relaxace, ale Cass to prostě vždy pomáhalo a byla na takový relax už naučená. Díky dobrému playlistu jí dnešní hodinka běhu utekla velice rychle a ona se už pomalým výklusem, to kvůli svalům, aby nedostala nějakou křeč nebo aby nezatuhly, vydala zpět ke kolejím. Sluchátka si ještě pořád nevyndávala z uší, prostě jen koukala pod nohy a do blízkého okolí, aby do někoho nenarazila, ale jinak moc pozorná k okolí nebyla. Cestou minula altánek, který se rozhodla využít k protažení a z něj měla v plánu už jen dojít na kolej. Vběhla dovnitř a využila jednoho volného zábradlí, aby se o něj protáhla, a vlastně ani moc neřešila, jestli uvnitř někdo je. Na první pohled nikoho neviděla a tak to nijak dál neřešila, proto se začala protahovat. Až když si dala nohu na zábradlí a sehnula se dolů k noze druhé, se zarazila – vzhůru nohama tam seděl nějaký kluk, který na ní určitě musel divně zírat, ale tím si nebyla jistá, protože se rychle vymrštila nahoru, a na osobu, kterou zde už značnou chvíli rušila, se otočila. „Ehm, neboj, hned zase vypadnu, nenech se.. rušit, od čehokoliv, co děláš,“ pronesla k němu poté, co ho poctila takovou zdvořilostí, že si kvůli němu dokonce i vyndala sluchátka z uší, aby slyšela jeho reakci, pokud se nějaká dostaví. Jakmile řekla své, vrátila se zpět k protahování, stejně jí už zbývalo jen pár cviků a pak už tradá zpátky na kolej.