Altánek

Walter to ve svém životě nemá rozhodně jednoduché, proto by si zasloužil obdiv jak dobře to zvládá.. Zná toho kluka tak hodinu a už teď ví že je to skvělý člověk, proto by rozhodně nepochopila proč má někdo potřebu ubližovat lidem jako je on.. Jistě je to skvělý kamarád a rozhodně bude jednou i pro někoho dobrým přítelem, proto kdyby jí někdo řekl že ho nemá rád, nebo že mu úmyslně ubližuje, ať už fyzicky nebo psychicky nepochopila by to.. Zkrátka někdo jako Walter si zasloužil hodně přátel a lásku na celý život.. Bethany byla spokojená že může dnešní odpoledne trávit s ním. Zdá se že zatím rozdýchává i její hyperaktivitu a její bláznivou povahu.. Všimla si že Walter není úplně bláznivý jako ona, ale to přece nevadí. Možná to bude znít trochu zvláštně a kdyby to řekla nahlas tak možná i děsivě, ale rozhodně ho nenechá už odejít. Je to někdo s kým si rozumí řekla by. Zatím spolu mluví jen krátce, ale to se prostě pozná když si lidé sednou hned od začátku.. Možná se občas budou protínat jejich povahy, on je celkem klidný oproti ní, ale třeba je to tím že je nervózní když s někým mluví poprvé a nakonec s ukáže, že v něm Bethany dokáže probudit stejného blázna jako je ona.. Uchechtl se nad její poznámkou a tak se na něj podívala a čekala co řekne. Ano možná se uchechtl právě proto že si říkal kdo by v dnešní době neměl flickr nebo jakoukoliv sociální síť. Jeho odpověď jí ale překvapí.. ,,To jsem snad ani nečekala abych pravdu řekla.. Víš no.. Dlouho jsem neslyšela že by někdo neměl žádnou sociální síť, ale zase na druhou stranu je to hrozně super. Víš jak to myslím, prostě nemusíš pořád vytahovat telefon jako já a kontrolovat neustále co je nového.. Možná bych taky mohla někdy svůj telefon vypnout. Jsem na něm závislá řekla bych..” řekne se smíchem.. ,,Ale tak číslo nebo ten email mi stačí..” řekne se smíchem.. Prostě se s tím smíří že nebude jeho profil stalkovat..Není to zase něco s čím by se nemohla vyrovnat.. Není to důležité, nepřestane mít zájem jen proto že nemá sociální síť ne.? Možná by si z něj mohla vzít příklad a přestat se jim tolik věnovat.. Pořád jen řešit kolik dostane srdíček a podobně..
Pak se dostanou k Harry Potterovi a jakmile řekne že i on má rád Harryho usměje se od ucha k uchu.. ,,To je super, to máme zase další plán.. Koupíme si nějaký dobrý jídlo a pití.. No to už asi moc předbíhám..” řekne se smíchem… Občas má tendenci všechno hned plánovat a pak je smutná když jí nějaký bod z jejího plánu nevyjde.. ,,Na tom se domluvíme až bude třeba mám občas tendenci všechno moc plánovat, ale to už ti asi došlo..” zasměje se a možná trochu omluvně se na něj podívá.. Je to zatím fajn odpoledne, ale Bethany má taky nějaké učení ještě a ví že brzo bude muset jít. Bethany je vážně hodně zvědavá, ale pozná když někdo nechce o něčem mluvit a tak se dál prostě neptá a nechá věcem volný průběh.. Jednou se jí jistě svěří sám, pokud budou takovými přáteli jak čeká.. Rozhodně ho pak podpoří a podrží, co jiného taky že.? Nemá ve zvyku opustit někoho kdo si prochází něčím takovým.. ,,Dobře, rozhodně to neber tak že tě do něčeho tlačím..”řekne s úsměvem a hodí si pramen za ucho.. Bylo na něm vidět že vážně není zrovna zvyklí sbírat nějaké komplimenty a tak se rozhodla toho pro dnešek už nechat, přece jen by ho nerada přivedla do nějaké nepříjemné situace.. ,,Tohle je hodně dobrá myšlenka.. To si musím zapamatovat.. Víš já vždycky říkám, že by se na věci nemělo zapomínat, často nás ty věci dovedou tam kde jsme teď a no.. Teď jsem asi ráda kde jsem i když cesta sem nebyla úplně nejjednodušší..” řekne to možná na její vkus až trochu sklesle, proto to musí hned napravit a usmát se.. ,,Rozhodně je to lepší když nespíš, ale lidé se často tváří že poslouchají, ale stejně nevnímají jediné slovo co říkáš..” řekne se smíchem.. Je to možná spíš k pláči, hlavní je že s ním takový pocit nemá, tak by mělo být všechno dobrý.. Byla ráda že její pozvání na urbex přijal, mohli by se zkusit podívat po nějakých starých knihách, vážně se tam válí hromada věcí a je tam i hodně knih, častou jsou úplně nepoužitelné, ale třeba najdou nějaký ten poklad.. Když se omluví usměje se na něj.. Sledovala jak úpíše něco na kousek papírku a když ho položil před ní usmála se.. ,,Já děkuju za příjemný pokec a budu se těšit.. Brzy ahoj..” Taky se usměje a nemůže chybět pořádný zamávání. Když odejde pořád jí zůstává úsměv na tváři.. Nakonec sebere papírek i s číslem a pečlivě ho uloží, pak už si to taky namíří do spolku..

Už dlouho nikde na nějakém formálnějším rande nebyli ale.. To nebylo až tak nutné, ona nepotřebuje nějaké drahé restaurace v kvádru a šatech, nepotrpí si na tom, bude raději s ním zalezlá v postýlce, jíst nějaké dobré jídlo co si objednají a užívat si jeho polibky. Není tohle přeci jen nejlepší? Společně se rozhodli nakoupit si oblečení na samotný ples a ona mu samozřejmě pomohla. Věděla, co mu tak nějak padne a hodí se to i na ples. Nedokázala si ho představit v nějakém bílém oblečku, div ne fráčku, no nicméně společně vybrali, aby to nebylo až tak klasické černé, i když to mu neuvěřitelně slušelo taky. Jí se líbil taktéž ve všem, dokázala mu ale vybrat to jedno pravé! U ní to.. Bylo složitější. Matthew se rozplýval snad nad vším, úplně ve všem mu přišla jako naprostá princezna a i když jí to lichotila a ona ho často běhala objímat, skákala mu láskyplně do náruče, tak jí to nepomáhalo. Což mu vážně těmi roztomilými pohledy nespočetně krát naznačila. I přes to si vybrala. Něco něžného, co se k ní hodilo. Doslova jako kdyby se s těmi šaty narodila. Ta světlemodrá.. Hotový anděl na zemi. Byla tak.. Natěšená, vážně hrozně moc natěšená. Jen ji cosi pár dní před plesem rozhodilo. Vážně rozhodilo a její myšlenky se zamotaly jako klubíčko, se kterým si hrála malá koťata. Před Amélií, byla silná, ale jakmile se dostala do spolku.. Plakala. Vážně plakala. Vlastně ani nevěděla v tu chvíli proč. Možná ze strachu, že není tak dobrá, jako právě Amélie pro Mattyho tu noc určitě byla. Nalhávala si naivně, že si to neužil. Ale v tu chvíli byla slepice ona sama, ne jen Amélie protože jí to tak radostně oznámila, což ji neuvěřitelně zabolelo. Nebudeme si lhát, od toho dne se Mattymu skoro vyhýbala, aby měla čas na přemýšlení, které jí uvnitř vlastně ubíjelo. V podstatě si nepsali, protože ona tyhle věci nehodlá řešit přes zprávy. Bylo to tak.. Neosobní a člověk si mohl dlouho až zbytečně promýšlet, co řekne. V téhle situaci musí jedna upřímně  a hned. Proto bude nejlepší, když to nějak vyřeší. Doufala, že to nějak vyřeší. V Crystal se totiž začínalo vyvíjet nízké sebevědomí. Proč vlastně? To není složité. Amélie byla sebevědomá dívka, co mohla mít co chce. Otevírala si drzou pusu a to se klukům líbilo, ona se jim samozřejmě nedivila. Měla strach, že o Mattyho kvůli ní přijde. Je si totiž jistá, že se ta holka o něco ještě pokusí, jelikož už u prvního setkání bylo jasné, jak se ve sdělení této zprávy vyžívala. Jejich vztah tohle nezničí, rozhodně ne z její strany.. Mattyho nedokáže přestat milovat. Zamilovaná je do něj už snad od střední.. Vážně ano. Matthew ji chtěl vyzvednout dnes v den D dřív. Maličko z toho měla strach protože se cítila.. Zvláštně. Prázdně a slabá. Bála se toho jejich setkání, co jí řekne a pořád jí bylo lehce do breku. Sama se dnes dlouho připravovala, myla se.. Myla si vlasy, které nakonec samozřejmě také upravila do hezkého drdolu. Na tyhle věci byla vždycky šikulka a dokázala si s těmi vlasy něco udělat. Nakonec nějaký jemný makeup, nic přehnaného co by Crystal nesedělo a šaty.. Šaty to byla poslední část celé té dokonalosti. Její parfém.. A konečná. Botičky na vysokém podpatku, přičemž není se třeba bát, bude pořád menší o trochu než Matty, až taková žirafa to není. No a nakonec mohla.. Mohla ven. Za ním, kde už určitě čekal. Prohlédne si samotnou sebe ještě v zrcadle, uvolnila pár pramínků z účesu a už pomalu kráčela ven. Ano, plno dívek už vycházelo, prošlo kolem Mattyho.. Ale ona je ta pravá princezna pro prince Mattyho. Dokráčela až k němu, přičemž její úsměv ji samozřejmě donutil se usmát taky, jen ne tak vesele, jako to udělal on. Sice ještě to překvapení neviděl, ale už teď je překvapená. Otočí se k němu dobrovolně zády, nechá Mattyho aby jí uvázal šátech a pak už se ho sama nejistě chytí a kráčí s ním kamsi. Netušila, o co se jedná. “Tobě taky.. I když jsi mi nedal tolik času si tě prohlídnout.” Pousměje se. Přeci jen jí kolem očiček zavázal hned šátek a ani nestačila skoro mrknout. Zastavili. Byli na místě a jí šátek z očích zmizel. Naskytl se jí nádherný pohled na rozsvícený altánek srdíčkovými svíčkami. Ve tváři se jí objevil spokojený úsměv a ona něžně chytila svou lásku za ruku. Nečekala ani na moment, musela mu všechno říct, jelikož už nezvládala dusit to všechno v sobě. Usadila se na lavičku, společně s ním a zahleděla se sobě do klína. “Potkala jsem Amélii..” Už to je šok. Nebo.. Jak to říct. Potkat se je slabé slovo, na tom není nic špatného, narazíte na sebe lehce ve spolku. “Na pláži mi řekla o vás.. Neřekla bych ani slovo asi jen.. Řekla to tak pyšně. Měla radost že mě očividně rozrušila.” Zamumlá si celkem tiše a odhrne si pramen vlasů z obličeje. Celou dobu hleděla spíše na své dlaně, co se nervozitou třásly. “Mám hrozně moc otázek..” Povzdychne si, na kratičký moment zavře oči a sevře se jí hrdlo. Chvíli mlčela, musí se vzpamatovat. “Nevyčítám ti nic.. Je to tvoje věc a.. Chápu to.” Kývne hlavou, přeci jen vážně.. Kluci mají potřeby, co na to říct? Takhle mu to ale říct vyloženě nechtěla. “Jen.. Chci vědět důvod proč to nevím od tebe.” Pozvedne na moment k němu oči, které se opět upnou potom k zemi. “A jestli to něco znamenalo..” Zašeptá, přičemž se jí zlomí na moment hlas. Milovala ho celou dobu.. Tvrdil jí, že on ji taky. Jenže byla to pravda? Už měla hlavinku pomotanou.

Jo, je pravda že nikam už dlouho nevyrazili a asi je tu opět chvíle, kdy by bylo fajn se opět ukázat lidem na veřejnosti nějak ještě v krásnějším světle. Kvůli tomu to ale nedělá, zdálo se jí to ale jako dobrá příležitost si užít nějaký jiný druh zábavy. Navíc zde bude plno umění a na to se těšila. Na všechny ty hudebníky, fotografie, obrazy. Bude to mít určitě úžasnou atmosféru a té ona se nemůže dočkat. Ještě lepší to samozřejmě bude s jejím doprovodem, kterým je její přítel. Ten byl jasná volba jako partner pro takovou příležitost. Ona by s nikým jiným nešla, ani kdyby třeba neměl čas, za nikoho by ho nevyměnila. Dobře, třeba s nějakou kamarádkou ze spolku, či známou tvářičkou dívčí, proč ne.. Ale i tak, bez něj by to zkrátka nebylo to ono, to pravé ořechové. Nevyhnuli se složitostem, vzhledem k tomu, jak moc se Mattymu ve všem líbila. I to však překonali a ona odešla spokojená s šaty modré barvičky. Div v nich jako víla neodtancovala z obchodu. Vážně jí perfektně sedly, že i paní v obchodě na ni hleděla jako na princeznu. No, není divu. Docela si tak v těch šatech tak připadala, bylo v nich neuvěřitelně příjemně. Zlobit se ale za tu pomoc nepomoc na Mattyho nebude. Hlavní bylo že on i ona mají skvělé šaty na ples a už se mohou jen a jen těšit. Navíc ano, Crystal bude vystupovat, ale tohle je maličko jiné, než hrát jen Mattymu. Bude hrát před více lidmi, možná bude maličko nervózní.. Ale to se zvládne. Ví, jak je na ni pyšný a i přes to, že v sále bude dost lidí, ona bude stále myslet jen na to, že hraje pro něj. Dokázalo to uklidnit její mysl a ona se naprosto nechala unášet zvukem klavíru a těmi tóny. Bylo to, jako když mezi tóny tančila. Naprostý skvost a na tu malou chvíli, to bylo vážně perfektní. Nemyslela na těch plno lidí. Jen a jen na něj a tohle nedělala od dob, co byli spolu. Dělo se to dlouhodobě, což je jedině důkaz toho, že jsou to spřízněné duše. Ten vysněný domeček z karet.. Tedy vysněný ples.. Se začal maličko rozpadat kvůli jedné osobě, kterou byla Amélie. Dívka, co se rozhodla jim maličko komplikovat vztah a i když by jí to plno lidí nevěřilo, Crystal přišlo, že se nad tím dost dobře bavila, vzhledem k okolnostem a situaci na pláži, která nebyla pro ni dvakrát příjemná. Asi celkově myšlenka naprosto opilého Mattyho s ní v posteli, se jí taky nelíbila a že se jí maličko v hlavě přehrála a že bylo sakra těžké na to přestat myslet. Musela dělat spoustu věcí, aby dokázala sebe samu od takových hloupých myšlenek odreagovat. No stejně ji to vždy před spaním dohnalo a ona opět dumala nad věci, které jsou nereálné.. Jako třeba, co když jí Matthew opustí a blábláá. Člověk se pak do toho zamotá a Crystal jako overthinker obzvlášť. Dělalo jí problém být s těmihle myšlenkami s Mattym v kontaktu, tudíž se dost často vymlouvala na učení, na které se stejně nedokázala soustředit a tak měla jen hlavu položenou na stole v učebnici a zas dumala a dumala. A posléze, aby toho nebylo málo, byla na sebe ještě naštvaná, že se mu vyhýbala. Zkrátka začarovaný kruh ze kterého se lezlo těžko ven. Až teda den D ji ve výsledku donutil mu vše říct a promluvit si o tom, jelikož to zrušit nechtěla a tak se musela zkrátka nadechnout a vrhnout se do toho po hlavě. Vždyť Matty je zlato, hlavu jí neutrhne ale to asi není to, čeho se bála. Bála se, že se jí některé ty noční můry potvrdí. Netušila jaké mají plány před tím, jak to bude celé probíhat..  Snažila se na to nemyslet a věnovat se jen a jen přípravám, což se nakonec podařilo a ona už stála před spolkem, kde na ní čekal Matty s šátkem, co jí přivázal kolem očí. Nestačila se jím ani kochat, což je škoda.. Ale asi nebyl na to čas, měl pro ní jiné plány a bylo jaksi očividné, že je z toho nadšený. A jak to poznala? Sice neviděla ten jeho okouzlující úsměv, jež ji i v jejich vztahu dokázal dostat do kolen, avšak když mluvil, člověk už pak pozná, zda-li se dotyčný usmívá či ne. Za chviličku, za pár krůčků uviděla tu krásu, se kterou netušila kdo mu pomohl, avšak nějak myslela na Nathana. Kdo jiný by v tom měl prsty, co? V tu chvíli ale na moment zapomněla na všechno to špatné, jenž její mysl negativně ovlivňovalo. Usmívala se.. Ano, vážně usmívala. Matty vždy věděl, jak její srdíčko zasáhnout, zkrátka jak na ni. Jenže i tak, museli si to spolu vyříkat všechno. Vlezli si do svého zamilovaného altánku lásky a ona mohla konečně po jeho vybídnutí spustit to, co měla celou tu dobu, kdy se pořádně neviděli, jen leda na chodbách, na srdíčku. Nechtěla až tak házet na Amélii špínu, no musela zmínit to její chování, když to Crystal sdělovala. Ten její přiblblý a spokojený úsměv, za který měla chuť ji čapnout a zabořit jí hlavu do teplého písku. Jeho ruce neodmítne, přímo je stiskne, snad  jako když se bojí co v následujících minutách, kdy mu to vše vybreptá, přijde. Z části za to vlastně asi mohla ona.. Hleděla na něj, soucitně a trochu smutně. Nejde o to, že ona by ho odmítala, ona ho spíše.. Nikdy mu nedokázala dát úplně najevo co cítí, jelikož měla strach. Nepřišla si dost dobrá a byli skvělý kamarádi a jednou takovouhle chybou, se to mohlo celé zničit. Navíc se dlouho neviděli.. Nemohla pak po něm skočit, i když chtěla, to si nebudeme lhát. Zavrtěla nad ním hlavičkou, stiskla jeho ruce. “Tobě taky padají k nohám.. A to jim nemusíš ubližovat. Já ti padla k nohám. Nikdy mě nezajímal nikdo víc, než ty..” Zašeptala, palcem mu opatrně přejela po hřbetu ruku, kterou tak láskyplně tiskla. Byla mu oporou.. Nechce aby snad o sobě pochyboval, jelikož si je jistá, že by pro něj nějaké slečny zabíjely. No mají smůlu, tenhle princ už svou princeznu má. Vyslechla si ho a z jeho hlasu, či pohledu vyslyšela strach.. Cítila bolest a věděla, že strach byl jeden z dalších důvodu, proč se to nedozvěděla. Její srdíčko celkem poskočilo, když se dozvěděla o nevýznamnosti téže události, což by docela nejradši vmetla Amélii do obličeje znovu. Opatrně rozpletla jejich ruce, zvedla se a postavila se před Mattyho, ať na něj dobře vidí. Nejdříve mu ruce přiloží na ramena.. “Lidi dělají chyby.. Některé jsou horší a některé ne.  Jsem.. Jsem moc ráda, že jsi mi to vysvětlil.” Pousmála se.. Jejímu srdíčku, její mysli, se ulevilo. Celou tu dobu, kdy na něj mluvila a stála před ním, mu hleděla do očí. “Nedokážu si to bez tebe už představit.. A i když jsem se to dozvěděla ne zrovna hezky.. Není to tvá chyba. Já tě pořád miluju, Matthew.” Usmála se na něj hezky, ruce přejely přes jeho ramena, pomalu na krk a na jeho tváře, kde ho palci něžně pohladila. Nenechá, aby je někdo rozdělil. Už vůbec ne ta vyčůraná holka jménem Amélie, kterou měla chuť zadupat do země ještě se spokojeným úsměvem. Její rty, se za moment ani ne objevili vášnivě na těch jeho a ona ho dlouze políbila.. Jako kdyby to mělo být naposledy. Ale tak krásně ho líbala v podstatě vždycky. Trvalo to dlouho.. Bylo to krásné, ale přeci jen to skončit muselo, aby se mu opět mohla podívat do očí. “Miluju tě, ano Matthew?” Zašeptala těsně u jeho rtů, skloněná k němu. Ruce se přesunou opět na ty jeho a ona ho tak zřejmě, pokud se zvedne, zvedne na nohy a omotá si ručičky kolem jeho pasu a vtiskne se mu do objetí, které oba potřebovali.

Oni si vždycky našli způsob, jak trávit čas spolu hezky a odpočinek či nějaké výletování je to nejlepší. No jí je ve výsledku jedno jak ten čas tráví. Hlavně že může být v jeho společnosti a trávit s ním čas. Dobře, mazlit se v posteli je asi nejlépe trávený čas a pak jsou tam další věci, ale o tom teď ticho že jo. Ona je přeci něžná a nevinná dušička, to ví přeci každý. Původní myšlenka návštěvy plesu, k tomu se dostaňme. Crystal asi měla chuť vystupovat, maličko se o to zajímala, jak to tam celé bude fungovat a heleme se. S Mattym byli rozhodnuti jít na ples. Matthew musel samozřejmě s ní, je to její partner a navíc jí slíbil, že na každém jejím vystoupení bude, jestli se teda tohle dá považovat jako nějaké vystoupení. Je to jen nějaká maličkost ve škole, nic víc nic míň. Navíc ona by se na něj nezlobila, kdyby na nějaké nepřišel. Sice by neměla v hlavě myšlenku, jak tam sedí a dívá se na ní ale udělala by to jinak. Ví totiž, že na ní myslí často jako ona na něj. Akorát v posledních dnech před plesem se to maličko zkomplikovalo díky určitě osobě z minulosti. Ta osoba však trošku žije v tom, že je jejich přítomnost což ano, trochu je, ale oni to zajisté vyřeší a ona se opět vrátí do minulosti a oni se na ni nebudou ohlížet. Aspoň v to doufala. Crystal by nebylo dvakrát příjemné po tom výstupu Amélie, vídat je spolu jako přátele. Ale co by mohla dělat? Asi zkrátka nic. Nebude typ přítelkyně co zakazuje své polovičce přátele. Nenáviděla by sama sebe. Ale asi žárlivé scény, což by bylo asi nutno dodat rozkošné, se ze strany Crystal dít nebudou. Protože nejen že jí připravil úžasné překvapení v podobě altánku plného svíček a upřímně? Bylo to naprosto dokonalé a tak romantické a tak.. Jejich. Prostě z toho byla unešená, ale to je samozřejmě neodvedlo od situace, kterou potřebují vyřešit a i když je to docela nepříjemná záležitost, nelze to jen tak zkoušet přehlížet ve stylu “No ono se to vyřeší samo”. Nevyřeší.. Musí se jedné z prvních překážek jejich vztahu postavit čelem a to taky udělali. “Matthew.. Ty jsi úplně stejně výjimečný.” Něžně ho pohladila po tváři, nemohla zkrátka věřit jeho slovům, která naznačovala jisté pochybnosti o sobě samotném. Nebyl určitě výjimečný jen pro ni, ale zajisté i pro okolí.. Tím si je jistá. Líbí se určitě plno ženám, jen ty ženy si ho nezaslouží. Nevědí, jaký uvnitř je.. Žijí v tom, že je to ten usměvavý kluk, co je pořád jen milý a je by to nudilo. Ale ji tohle nikdy nenudilo. Naopak jí jeho povaha přitahovala a upřímně? Dokázal jí někdy pěkně provokovat a zlobit, aby viděl ten její naštvaný kukuč. Jenže to ony už neví a vědět nebudou.. Protože je její a ona jen a jen jeho. Dva výjimeční lidé spolu.. “To nic Matthew.” Jemně držela své drobné ručičky na jeho ramenou a jemně je zmáčkla, aby ho fakt ujistila, že se nic neděje. Jeho slova.. Ta jeho láska. Tak moc to zahřálo u srdíčka. Cítila se, jako kdyby si řekli svá miluji tě poprvé. Motýlci.. To všechno. Stála hned před ním, dívala se mu do těch nádherných modrých očí a přitiskla se nakonec láskyplně na jeho rty, čímž celé tohle vlastně ukončila. Už se začínala i pomalu usmívat od ucha k uchu, jako ostatně skoro vždy když s ním je a všechno se vrací do normálu. “Nikdy o mě nepřijdeš.” Zašeptala vážně, něžně mu palcem přejela po rtu a to už sledovala, jak vytahoval z kapsy nějaký dárek pro ní. Vůbec s žádným dárkem nepočítala, jelikož jí toho kupuje už tak dost a ona jemu taktéž. Dělají si radost i mimo nějaká výročí a takovéhle věci, no dnes to až tak nečekala a sama si nic nepřipravila, avšak ví, že za to se zlobit Matthew nebude. Však ona mu udělá nějaké překvapení jindy, no ne? Mají na to času dost a najde se plno dalších příležitostí. Prohlédla si ten nádherný řetízek, do kterého se i okamžitě podívala a div se jí nechtělo plakat. Bylo to tak krásné a vůbec neví, kde to sebral, ale je to dokonalost, za kterou ho objala rovnou ještě jednou a nechala si ho připnout na krk. Tenhle řetízek už nesundá a bude si ho pořád nosit sebou jako nějakou památku na Mattyho. I když toho nosí v srdíčku i normálně.. “Ano, vyrazíme.” Už si byla jistá docela, že jdou, ale to jí připomněl ty svíčky, nad čímž se musela docela pobaveně zasmát. Jeho reakce a stylem jakým to řekl.. Bylo to roztomilé a vtipné zároveň. No neměl by se o tohle postarat jeho pomocník, co to i zapálil? No dobře, Nathan už asi nemá čas, takže jasně, že mu hned začne s kývnutím pomáhat a sfoukávat všechny svíčky na druhé straně. To zkrátka nebylo ještě všechno.. “Matthew, já se normálně budu cítit špatně!” Zabručela rozkošně, ale už mu hned připínala korsáž na jeho krásné sako, co spolu vybrali. Chytne se jeho rámě, zahledí se do těch jeho krásných očí, co jí hned ujistí, jak moc připravená je. “Ano, m’lord.” Uculila se sladce a oni společně vyrazili až do sálu.

>>> společenský sál

vnitřek univerzity >>>

Bolest. Člověk by si myslel, že po všech těch ranách, jizvách, vymknutých zápěstích či kotnících a otevřených zlomeninách je schopná zvládnout tu trochu bolesti. A přestože se jí daří určitou část jaksi potlačit, pořád je tu ten fakt, že krvácí z četných ran, a kdyby nevěděla, jak to ve skutečnosti bolí, tak by si myslela, že má snad zlomenou i klíční kost. A jak že vlastně k tomuto všemu došla? Moc si toho upřímně nepamatuje. Pamatuje si nějaké namyšlené chlapce, když se k večeru vracela na kolej. Pamatuje si nějaké narážky. Pak už si pamatuje jen zvuk narážení lidského těla do zdi, bolest a… přísahala by, že někoho zmlátila učebnicemi, avšak ruku do ohně by za to nedala. Kdykoliv ji takto popadne jeden z jejích záchvatů, vidí rudě a moc si z toho nepamatuje. Když přišla k sobě, seděla na zemi a držela si prsty zápěstí druhé ruky. Sotva byla schopná vstát, posbírat některé své učebnice a vydat se odtamtud, co nejrychleji to šlo. Obvykle se snaží neprat ve škole. Párkrát už z toho měla problémy a nebýt její naprosto úžasné matinky, která se ji snaží mermomocí udržet na škole, tak už by dávno vyletěla. Proto i ji samotnou překvapilo, jak snadno se nechala vyprovokovat. A přitom beztak o nic nešlo. Určitě to bylo jenom pár hloupých poznámek na její vzhled, na její jizvy a už blednoucí monokl. Avšak po posledním zápase, kdy na ni nějaký ha*zl vytáhl nůž (což je mimochodem proti pravidlům), tak je nějaká přecitlivělá. Už jenom při pomyšlení na poslední zápas ji svrbí bok, který má zalepený, jelikož se sotva vyhnula. Kdyby byla o něco pomalejší, tak by skončila s propíchnutým břichem.
Což však není teď jaksi podstatné. Teď je podstatné to, že pomalu vkročí do docela ztichlého parku. Sem tam potká nějaké děcka, jak si povídají, možná snad i popíjí. Snaží se jim co nejvíc vyhýbat. Musí se prohrabat skrz park, aby se dostala domů. Respektive na kolej, jelikož ona domov nemá. Ne od té doby, co její otec začal chlastat. Jakmile jí tohle přijde na mysl, nespokojeně potřese bolavou hlavou. Má rozbité klouby na rukách, kterými drží popruhy tmavého batohu, co jí hopsá na zádech. Jinak je oblečená do naprosto obyčejného oblečení – tenisky, roztrhané rifle, triko s krátkým rukávem, přes které má přehozenou lehkou bundu. Všechno v tmavých barvách, takže moc ani nejde vidět všechna ta krev. Na jednom oku už má blednoucí monokl. Na tom druhém naopak čerstvý, sotva to oko otevře. Ret rozbitý, tvář taktéž. Na břiše podlitiny a (už chápe, proč ji tak ta klíční kost bolí) má taktéž pěknou šlehu přes levou klíční kost, čímž jenom upozorňuje na už zahojené, krabaté jizvy, které vykukují z dekoltu. Ani by se nedivila, kdyby měla ještě něco na bolavých zádech nebo na noze, jelikož na ni moc nemůže došlapovat. Už se prostě těší, až se zavře do sprchy, hodí si pořádnou sprchu a zalepí nové rány. Bože. Jak ji to bolí.
Je tak zabraná do představ o horké sprše a doufání, že žádná z těch ran není na šití, že si ani nevšimne blížící se postavy. Když do toho někoho vrazí ramenem, nespokojeně si pod nos zanadává, protože na něco takového vážně nemá náladu. Jakmile se ale ohlédne po vlastně docela známém obličeji, chvíli na něj zůstane hledět, vystavujíc tak svůj překrásný obličej. "Já tě znám," prohodí. Ach, samozřejmě! Přísahala by bohu, že ho viděla se potulovat kolem nějakých těch děcek z medicíny. Pár z nich využívá jako svoje osobní lékaře. Oni se procvičí a ona přežije. Je to oboustranně výhodná dohoda. Aniž by nad tím nějak zvlášť přemýšlela, popadne chlapce za zápěstí a začne ho táhnout s sebou. "Jdeš se mnou." Oznámí mu, jako by to snad z jejího počinu nebylo zřejmé.
Zprvu má v plánu ho dotáhnout prostě s sebou do pokoje, ale pak jí do očí padne altánek, v tuto dobu už prázdný. Výborná skrýš, kdyby se ji náhodou ti tupci rozhodli hledat. I když o tom tak nějak pochybuje. Přece se nenechají znovu zmlátit holkou. Tak hloupí být vážně nemůžou. I když… většina mužů je takových. Takže by se tomu možná ani moc nedivila. Prudce změní směr cesty, což ji donutí trochu zasténat bolest. Zatne ale zuby a nadále bez slova pokračuje v cestě. Není zrovna moc výřečná. Navíc toho kluka nezná. Potřebuje jenom jeho šikovné ruce (aspoň teda předpokládá, že jsou šikovné), aby ji trochu spravil.
Jakmile ho zavede dovnitř, jednoduše ho odstrčí směrem k nějaké židli. Ona sama se na nějakou s tichým syknutím svalí, ne příliš elegantně. Nikdy si nepotrpěla na ty představy o ideálních ženách. Úsměv, pěkná pleť, pěkná postava, ambiciózní, ale ne moc, protože přece musí vychovávat děti. Blah, blah, blah. Tohle se do ní pokoušela nacpat její vlastní matka. A pořád se snaží. Co si budem, není zrovna spokojená s tím, jak si dívka vydělává peníze. "Potřebuji pomoct. Pokud teda chodíš na medinu," osloví konečně chlapce. Potichu, klidně, jako kdyby nevypadala jako oběť domácího násilí. "Pokud ne, tak promiň a můžeš zase jít. Pokud ale jo, potřebovala bych… abys mě nějak spravil," zamáchá jednou rukou na svůj poněkud pokažený zevnějšek, snad jako by nebylo jasné, s čímže to vlastně potřebuje pomoct.

Celý den pro něj probíhal snad tím nejnormálnějším možným způsobem. Ráno vstát, zaběhat si, pročíst poznámky, strávit pár hodin v lavici při přednáškách tvořením dalších poznámek a pokládáním hromady dotazů, které jeho spolužáky nerozčilovaly snad jen proto, že pokaždé, kdy někdo zahrozil, že po něm něco hodí, pokud se ještě na něco zeptá, omluvně zvedl ruce a věnoval mu ten nejupřímnější omluvný úsměv. Chápal, proč se na něj většina jeho spolužáků, byť počet podobně ambiciózních studentů byl na medicíně podstatně větší, než na jiných oborech, dívá jako na cvoka. Byl vždycky v jednom kole, buď ve škole, nebo v práci, nebo někde za sportem a pokud ani jedno z toho, spal. Jen tak se poflakovat prostě neuměl, pokud ho k tomu vyloženě někdo nedotáhl. O to víc si tyto vzácné momenty užíval.

Sotva se školou pro dnešek skončil, následovala dobrovolná praxe. Měl v plánu pak ještě na hodinku, dvě zapadnout do knihovny a už si připravit poznámky k jedné ze zkoušek. Ne že by ještě neměl dost času, ale pokud udělá alespoň pár zkoušek v předtermínu, prodlouží si prázdniny. Krátil si cestu posloucháním jedné písničky a v duchu si promítal hmaty na kytaře, aby se ji doma rychleji naučil, když do něj blondýnka vrazila. Sluchátka si strhl z uší zrovna ve chvíli, kdy vypustila z pusy pár peprných nadávek. Nedivil se jí, měl si jí všimnout. "Moc se omlouvám, vůbec jsem tě neviděl," prohodil s provinilým úsměvem. Samozřejmě, že ji znal. Kdo taky ne… Ivy měla pověst, která ji předbíhala snad na kilometry. On však z nějakého důvodu neviděl důvod se jí vyloženě vyhýbat. Ano, slyšel už nejednu historku o tom, komu a jak moc dala do zubů. Těžko říct, zda byl jen nenapravitelně pozitivní, nebo prostě nevěřil, že by v Ivy nebylo nic jiného, než nenapravitelný rváč. Stav jejího obličeje a trička, které sice možná krev zakrylo před někým, kdo ji minul o pár metrů, ale ne před budoucím lékařem, mu naznačovaly, co asi bude následovat. Jeho odhady se potvrdily hned vzápětí, když ho popadla za ruku a táhla směrem k altánku. Ani se nesnažil bránit. Potřebovala pomoc a ze zcela zjevných důvodů si o ni nemohla říct u některé z autorit. A proč by jí vlastně nepomohl? Byla to jeho práce. A kdo ví, čím si procházela. Mohla být jen rebelující puberťačka, ale něco mu říkalo, že zrovna tohle její případ nebude.

Když sklouzla na židli, mlčky si ji vyposlechl. Pohledem občas zkontroloval cestu k altánku, jako by čekal, že po ní někdo přiběhne a bude blondýnku hledat. Když se tak nědělo, otočil se zpět k ní. "To už mi došlo," kývl k jejímu obličeji a smutně se pousmál. "Na medicíně jsem, pomůžu rád a šířit to nebudu, neboj." Nepatrně se zamračil, když si ji prohlížel. "S tou modřinou toho moc neudělám, na to si budeš muset dát led. Můžu ti případně zkusit nějaký sehnat. Co se týče zbytku… Co tě bolí nejvíc? Chápu, že asi všechno, ale je něco výrazně horší?" Shodil si ze zad batoh, vytáhl z něj příruční lékárničku a začal prohledávat další kapsy kvůli obvazům a náplastem. "A shoď si to tričko. Neboj, nebudu tě okukovat, jen potřebuju vědět, jak na tom doopravdy jsi," dodal, a i s věcmi se přesunul k ní.

Ajaj, očividně má právě po boku jednoho z mála zástupců mužského pokolení, který neodmlouvá a ještě se omluví za něco, za co vlastně ani nemůže. To je rozhodně příjemná změna, to musí uznat. I když to rozhodně nečekala. Přeci jen ona vrazila do něj (nebo do sebe vrazili navzájem? bože, vždyť to je jedno!) a ani nevydala tu trochu námahy na to, aby se omluvila (buranka), takže by čekala, že aspoň bude odmlouvat, když ho táhne nějaká cizí zmlácená holka do altánku. Co kdyby ho chtěla rituálně obětovat, hm? To samozřejmě ale neudělá. Sice je to svině, ale není žádná satanistka ani nic podobného. Vlastně je ateistka. Zmlácená ateistka, což je také důvod, proč ho do toho altánku vůbec tahá.
Sleduje ho, jak ji sleduje a trochu se u toho mračí. Alespoň tak, jak jí namožené a zraněné mimické svaly dovolí. Nechce žádnou lítost, starostlivost nebo co se to do ní čas od času někdo snaží valit. Může si za to sama, že takto dopadla. Potřebuje jenom, aby u ní spravil, co to jde. A když se mu to podaří, možná bude tak ochotná a sem tam ho poctí svojí přítomností, aby ji opravil. Vypadá to totiž, že výhodou u tohoto chlapce nebudou jenom jeho znalosti a šikovné prsty, ale taky žádné vyzvídání. Většinou dostane alespoň pár dotazů, co se jí stalo, proč to dělá a blah blah blah. A on (jak se vůbec jmenuje?)? Ani ťuk. Je to osvěžující, i když podezřelé.
Převrátí oči v sloup, když se jí dostane odpovědi, že to nikam šířit nebude. Točení očima doprovodí nepříjemným šklebem. "Jen vřele do toho. Třeba mě konečně vyrazí." Ano, na univerzitu nikdy jít nechtěla. Sice se nesnaží nechat se vyloučit, avšak rozhodně by jí to nevadilo. Už jenom kvůli tomu, aby mohla pořádně svojí matce a jejímu manželi (nehodlá mu říkat taťka, idiotovi) pocuchat nervy. V takových chvílích si občas přijde jako malé děcko a ne dospělá žena, ale… stejně to ráda dělá. Ach, jak ji myšlenky na její matku vždycky vytočí. Kráva jedna. Už odmala měla blíž k otci… kterého se teď nedokáže ani donutit navštívit.
Z myšlenek o jejím otci, zničené pubertě a na nic rodině ji vytrhne až hlas chlapce, který se jí ptá, co ji tak nejvíc bolí. "Hm…" Zamručí, aby dala najevo, že ho slyší, hodlá odpovídat a doopravdy nad tím přemýšlí. "Klíční kost. A pravá noha. A bok. A hlava, což není nic překvapivého," odpoví nakonec opatrně. Samozřejmě ji pak bolí oko či ret, avšak to jsou věci, se kterými kluk asi nic neudělá, a tak nemá jaksi cenu je zmiňovat. Holt si na to pak bude muset dát led, aby snížila škody. Občas je donucena po trénincích nebo zápasech si rovnou vlézt do vany s ledem, protože její tělo dostává často pěkné nakládačky. A přesto se toho ne a ne pustit. Člověk by si myslel, že je masochistka, avšak ona jenom vybíjí přebytečnou energii. Je jednodušší si jít zaboxovat, než pak riskovat, že někoho omylem zabije. Vypouští tím páru.
Obočí jí vyjede pomalu až k vlasům, když uvidí tu lékárničku. "Proč s sebou proboha nosíš lékárničku?" Zahučí nevěřícně, přičemž se pomalu opět postaví, váhu na levé noze. Čekala by něco jako, že musí jít k němu do pokoje, kde tu lékárničku možná má. Rozhodně nečekala, že ji jen tak vytáhne z batohu, jako by se nechumelilo. Ne že by si stěžovala. Díky tomu je ušetřeno zbytečnému zacházení na… kde že ten kluk bydlí? Během přemýšlení nad pravděpodobností, že člověk má v batohu lékárničku, se začne pomalu svlékat. Nechá si bundu sklouznout ze zad, přičemž se připravuje na tu horší část. Triko. U toho má zatnuté zuby, skrz které trochu syká bolestí, jak se z něho ne příliš atraktivně pokouší vysoukat, aniž by musela příliš hýbat jednou rukou a tím si krabatit otevřenou ránu u klíční kosti. Po nějaké chvíli, kdy jí skrz rty vyklouzne i nějaká ta nadávka, je triko dole, odhozené na židli.
Zůstane tak jenom ve sportovní podprsence. Nikdy neměla ráda ty kosticové blbosti nebo hezké podprsenky. Ty podle ní slouží možná tak k vystavování. A jelikož ona nikdy nikoho neměla, tak neměla (a nemá) zapotřebí si takové hlouposti kupovat. Společně s podprsenkou odhalí i lehce vyrýsované břišní svaly. Ne že by se chtěla chlubit, ale je na ně dost pyšná. Na co však už tak pyšná moc není, tak jsou modřiny na žebrech a zalepená rána na pravém boku, kde právě skrz látku prosakuje krev, což je také důvodem jejího klení. Do toho má ještě mezi ňadry nepěknou jizvu, která dle ní přitahuje až příliš pozornosti. Avšak ta jizva tam není sama Jedna senachází na žebrech, poblíž pupíku a sem tam menší na pažích. "Do prdele, asi jsem si vytrhala stehy," hlesne nespokojeně, když se tak na sebe dívá. Sice si nepamatuje, kolik těch stehů jí tam dávali, ale nějaké to byly. Aspoň teda myslí. Moc si toho z toho večera nepamatuje. Pomalu zvedne hlavu, odhrnujíc si blonďaté lokny z tváře. "Umíš šít?" Zeptá se ho rovnou, přičemž si pomalu odlepí tu věc, co jí doteď překrývala ránu na boku.

"Ale prosím tě. To ti to tady opravdu přijde tak špatné, nebo tě sem dohnali rodiče proti tvé vůli?" Zeptal se, aby alespoň na chvíli odehnal její mysl od zápasů. Měl chuť se zeptat, kdo přesně ji tak zřídil, ale… K čemu by to bylo? Vedení školy zápasy řešilo jen v případě, že to někdo přímo vyžadoval, nebo pokud byl někdo skutečně vážně zraněn. A pokud si někdo stěžoval, obvykle to stejně skončilo tím, že dotyčného znovu zmlátili, nezřídka kolektivně. Hrdinové… Navíc, blondýnka zrovna nepůsobila, že by si chtěla na něco stěžovat, naopak. Působila dojmem, že hned poté, co s ní skončí, se odbelhá domů, pokusí se vyspat a nachystat na podobně tvrdý zítřek. Svým způsobem to chápal. On se sice dřel spíš psychicky, než fyzicky, pokud teda nebyl u koní, ale to vnitřní uspokojení, když padl do postele po náročném dni, protože na nic dalšího neměl sílu, aby se druhý den dřel úplně stejně a u další zkoušky či na závodech zářil, to byl ten nejlepší pocit. Na bolest a únavu nehledě.

"Takže opravdu všechno," povzdechl si a tiše, nevesele se zasmál. Když zmínila jeho lékárničku, zamyšleně si s ní pohodil v ruce. "Obvykle si ji beru na praxe, protože na rozdíl od školních mám jistotu, že je v ní všechno, možná i něco navíc a kde přesně to v ní je. A taky kvůli nouzovým případům. Dneska je to na tobě," dodal s rozpačitým úsměvem a přešel k ní, aby si ji prohlédl. Žádná z těch ran nevypadala dobře, snad kromě jedné na rameni, která se hojila celkem dobře. Zbytek by potřeboval zašít a ideálně několik dní v naprostém klidu. A při pohledu na Ivy mu bylo naprosto jasné, že ‚klid‘ je to poslední, čeho se u ní dočká.

"Podívej, Amazonko, nějak tě dám dohromady. Zašít to půjde a je mi jasné, že ležet tě nepřinutím, ani kdyby tě k té posteli někdo přikurtoval, takže…" Ještě chvíli si ji zamyšleně prohlížel. "Zašiju ti to, dám ti na to stahovací náplast a obvaz, ale zkus si je, prosím tě, na sobě alespoň pár dní nechat, ať ti to nemusím přešívat hned zítra, nebo mi někde nevykrvácíš. Hlavně ten bok." Podíval se na ni, zatímco si začal chystat desinfekci, šití a ostatní věci na její ošetření. "A podívám se, jestli nemáš něco zlomeného. Hlavně ta noha nevypadá dobře, jen takhle nevidím, jestli je to kotník, nebo něco jiného… Nezvažovalas pevnější boty? Něco nad kotník?" Ne že by ji v zápasech přímo podporoval… Ale možná by mohla zkusit alespoň minimalizovat škody, když už se potřebovala vybít. "Zvládneš šití bez injekce, že jo? "

"Možná obojí, možná ani jedno," odpoví neurčitě, když se jí ten klučina začne vyptávat na to, proč tak moc chce ze školy. Ne že by mu do toho něco bylo. Proto taky zvolí neurčitou odpověď. A ať si to přebere, jak chce. Do toho už jí nic není a ani ji to nezajímá. Ona ví své. Na školu jít nechtěla. Sice to tu není tak hrozné, ale stejně? K čemu je mít vzdělání v něčem, čemu se ani nechce věnovat? Navíc… s tím jejím životním stylem stejně do třiceti chcípne. Tak co. Ano, svůj život nebere zrovna vážně. Nikdy ani nebrala. Alespoň ne od té doby, co se její otec změnil v noční můru. Pochopila, jak snadno se člověk dokáže změnit, jak snadno se život dokáže rozpadnout na kousíčky, že jí už je docela jedno, co dalšího do ní narazí. Ustojí to. A pokud ne, tak odejde alespoň s nějakou drsňáckou hláskou. Nejlépe. Fakt by jí naštvalo, kdyby umřela nějakou potupnou smrtí. Dneska ale umřít rozhodně nehodlá. Což je taky důvod, proč je právě teď tady, vysléká se před tím cizím klukem, jehož jméno nezná a trochu se chechtá tomu jeho rezignovanému povzdechu.
Fakt, že se ho sama na něco ptá, ji dost udiví, ale chlapec jí ochotně odpoví, což je vlastně docela… fajn? Tohle dokáže pochopit. Je jednodušší mít své vlastní věci, vyznat se v nich a vědět, že se na ně kdykoliv může člověk spolehnout. "Nouzový případ? Ty jsi ale lichotník," zabručí se zakoulením očima, přičemž jí na rtech hraje takový divný škleb. Snaží se těmi všemi poznámkami nějak zablokovat tu bolest, ze které má pocit, že vyvrhne svůj… co to jedla naposledy? Oběd? Asi ano.
Škleb jí ale zmizí, když uslyší tu přezdívku. Ta ji donutí se zamračit a přimhouřit na něj vražedným způsobem oči. "Amazonko? Mám jméno, kluku," zavrčí na něj. Má jméno. Ivy. Není žádná Amazonka nebo co. A to, že to i její drsné povaze přijde příhodné a hezké, rozhodně najevo dávat nebude. Co ale najevo dá, je chuť ho praštit. Postupně se ale naučila, že mlátit lidi, kteří se jí snaží pomoct, není zrovna vhodné, tak si i toto bude muset odpustit. A tak zůstane pouze u vrčení a zaujatého poslouchání, kdy jí chlapec vysvětluje, co všechno na ní bude provádět, aby někde po cestě neumřela. A ano, má pravdu. Klid u ní zrovna moc nefunguje. Mohla by si ale zítra dát trochu pohov. Sice tam měla jít s ostatníma se dívat na jeden zápas, ale sama ví, jaká to tak je vždycky vřava, že by odtamtud stejně vylezla ještě s více zraněními. Tak to by mohla odpískat a strávit, kromě školy, den hezky v posteli. Sice to nesnáší, ale k čemu bude, když sotva chodí? Navíc se má sama za tři dny účastnit zápasu, a tak potřebuje být fit. "Za tři dny…" Začne opatrně. Co si budem, ne všechny ty zápasy jsou úplně legální, a tak o tom nerada mluví mimo uzavřené kruhy osvícených jedinců. "Za tři dny se mám účastnit jednoho… zápasu. Spravíš mě tak, abych se toho mohla účastnit?" Zeptá se ho narovinu. I kdyby jí řekl, že by nedoporučoval se toho účastnit, šla by tam. V nejhorším případě by prohrála. Vždycky se najde pár idiotů, kteří ji podceňují, protože je to malá, blonďatá holka. Chce si být ale jistá, že jim tam neumře.
"Zlomenina? Děláš si prdel? Nemůžu mít nic zlomeného!" Namítne poněkud hlasitěji, než by si přála. Když se ale zmizí o botech, jakákoliv nejistota, která na ní byla trochu vidět, v momentě zmizí a zůstane jenom ten klasický úšklebek, kterým schovává všechny své emoce a problémy. "Pevnější boty?" Zopakuje a zadívá se na svoje kotníkové boty. "To je vlastně docela chytrý nápad." Usoudí zamyšleně a trochu se ušklíbne při představě, jak půjde utrácet. Nerada utrácí své peníze. Snaží se jaksi osamostatnit, aby odsud mohla vypadnout, co nejdřív to půjde. Ale je pravda, že se asi moc daleko nedostane, když bude mít rozšrotované kotníky. "Ach, moje peněženka zase zapláče," postěžuje si téměř holčičím fňukáním, načež se s úšklebkem opět zadívá od bot na toho blondýna. Ve tváři je trochu bledá při tom slově šití, ale jakékoliv pochyby prostě potlačí, když sebejistě přikývne. "Možná ale uroním trochu slz. Pro efekt." Dodá. Přestože to říká tak ledabyle, je to v podstatě varování, že i ona cítí bolest a je dost velká pravděpodobnost, že mu tu bude brečet jako malá holka.
Tahle hravá nálada ji ale přejde, jakmiel uslyší nadávky, které má na svědomí partička docela domlácených kluků. "Do prdele," uleví si blondýnka tiše, když jí dojde, o co jde. Převrátí pohled na chlapce, který jí chtěl tak ochotně pomoct a odstoupí od něj o krok, i dva. "Kdyby cokoliv, nikdy jsi mě neviděl," poručí mu s hravým, leč docela bolestným úsměvem na rtech. Poté, bez jakéhokoliv rozloučení, se otočí na patě a dá se na útěk.

>>> dům Evelyn T. Delano

Dnes měla taktéž poměrně náročný den. Věnovala se hlavně učení, ale díky bohu seděla jen doma a měla svým způsobem své tempo a se svým časem mohla naložit, jak jen chtěla. Samozřejmě je to dříč, tudíž si od ní neslibujme bůh ví, jaké přestávky. Pití a jídlo u učení, žádný klidný čas a jen dřít, dokud vše nebude dokončeno. Jediná věc, na kterou si teda vyhradila čas je její psí fenka Sassy, se kterou šla ven na procházku. Přeci jen si nezaslouží, aby se do jejího dne plného učení taky zapojila tím, že bude jen pobíhat na zahradě, a ještě ke všemu sama, bez Evelyniny pozornosti. To teda Ev nezanedbala a její psí společnosti venku pořádně prohnala, aby byla unavená a ona tak měla čas na studium. Zvládala to dobře, mezitím vždy i zvládala správně jíst a dodržovat pitný režim, což však ale neznamenalo, že z toho není nějakým způsobem unavená. Jasně že byla, dávala do toho svoji pozornost a energii, kterou ještě ale chtěla na později. Snídani si dala velkou, ale ani tak jí nedala úplně extra energie a byl čas si dát nějakou tu pauzu, i když uměla jet i bez přestávek. Tak nějak přemýšlela, kam si zajít na nějaký dobrý oběd, ale nechtěla jít úplně sama. Nevadilo jí to, jenže nechtěla být celý den bez žádné společnosti, aspoň tedy ne dnes, a do hlavičky jí okamžitě vletěl nápad. Pozve přeci její milovanou Zaru! Je to tak dlouho, co se viděly naposledy, musí to napravit a dohnat všechny nedostatky, jelikož si dokážou o čemkoliv povídat hodiny, a to už se nějakou dobu neudálo, tudíž to přepíšeme na dny, ne hodiny. Oblékla si na sebe nějaké volnější kalhoty s vysokým pasem a lehce průsvitný top. Důležité věci, které potřebuji k funkci ve městě, takže peněženka a mobil, si hodila do drobné kabelky, co měla přes rameno. Samozřejmě, že se trochu i namalovala, avšak nedělejme z toho úplně vědu. Troška korektoru pod oči, řasenka, rozjasnění a rtěnka neutrální barvy. Ano, rtěnky má vážně ráda. Vlasy se nechala přirozeně a hezky vlnit a vydala se po dnešek, když je krásně, pěšky na univerzitu. Respektive tím směrem, ale cestou se ještě stavila, aby koupila sobě nějaký dobrý oběd a aby taky něco koupila její milované Zarušce. Tak nějak vytušila z jejich konverzace, že měla dnes náročný den, a proto se rozhodla jí koupit nějaký ovocný fresh, který by jí možná mohl trochu nakopnout. Sama si koupila ceasar salát plus fresh. Zvládala u toho klasicky i odepisovat na všechny zprávy od Zary a bohužel když čekala na jídlo, bylo hned jasné, že se maličko zpozdí. Nelze to nazvat jako nějaké dvaceti minutové čekání, jedná se třeba o pět minut maximálně a toho si už její společnice mohla všimnout. Dokráčela si až do areálu univerzity, na které sama studuje a přesněji na její pozemky až k altánku, kde už jí zřejmě Zara vyhlížela s obědem a chudák celá hladová po náročném dni plném studií. Samozřejmě že už slyšela, jak jí zvoní telefon v kabelce, avšak nemělo moc cenu ho zvedat vzhledem k tomu, že už ji v altánku viděla. Dokráčela pomalu až za ní, s úsměvem se nahnula k její tváři a na ni ji líbla. „Ahoj, moc se ti omlouvám za menší zpoždění, hold jsem čekala, než mi to jídlo připraví.“ Povzdychne si otráveně nad tou představou té kruté minulosti, kdy musela čekat o pár minut déle, než měla. Ani slevu na příště, jak vždy říkají, nedostala. Ale to ona se zas kvůli tomu nezblázní. O peníze až tak nešlo, spíše o princip. Usadila se naproti ní. „Samozřejmě jsem myslela i na tebe, jak jinak a koupila něco, co by tě maličko mohlo nakopnut.“ Postavila před ní melounovo-malinový fresh a šťastně se uculila. Už teď věděla, že to bude skvělé odpoledne.

(outfit)