Byl začtená do knížky a ani nekoukal kolem. Má prostě rád chvíle pro sebe, kdy ho nikdo neotravuje a on může vstřebat atmosféry knížek nebo si jen tak polemizovat o životě a budoucnosti. Z jeho myšlenek ho vyrušila jedna mladá holčina. Koukl se jejím směrem a mírně se pousmál a jen se na ní tak dívá. Ani mu nedošlo, že zírá. Dlouho nikoho nepotkal, obzvláště holku se kterou by se bavil, takže chvíli ani nemluvil. Po chvíli si ale uvědomil, že není vůbec vhodné, aby na ní takhle zíral, ke všemu ještě když jí nezná. Kdyby jí znal, tak by to nebylo aspoň tak divné. Zavře knihu a mírně se usměje. "To je v pořádku, nerušíš." Řekl nakonec klidným hlasem a usmíval se. Prostě mu to nedalo. Knížku položil na rantl, kde seděl a seskočil dolů. S úsměvem na tváři k ní došel a podal í ruku. "Mimochodem, jsem William, William Andrews, těší mě." Když by mu podala ruku, tak jí mírně zmáčkne a zatřese s ní. "Takže sportovkyně jo?" Usmál se a opřel se o sloup a díval se na ní s mírným úsměvem na tváři, který ho ještě neopustil.

Klasická Cass, prostě předpokládala, že každý prostor může být vhodný k protahování a že bude volný, ani se neobtěžovala to pořádně kontrolovat. Ale co, tak na někoho špulila zadek, bože, tolik se toho zase nestalo, ne? Ona aspoň pořád má ty kraťasy, většina holek v dnešní době svoje zadky špulí do zrcadel div ne nahé a to pak fotí. V lepším případě to posílají jen svému příteli, který je teda většinou naprostý retard a rozešle to dál (takže výsledek je v podstatě stejný) nebo to rovnou neohroženě dávají na své profily na sociálních sítích. Cass tuhle módu nikdy nepochopila a asi nikdy nepochopí, ale možná by za ni měla být ráda, protože díky tomu určitě není tak společensky nepřijatelné, do jaké pozice toho mladíka vystavila, v takovém 17. století by to určitě bylo nepřístupné. Asi, nebo taky ne, ona Cass nikdy nebyla moc dobrá na dějepis. Pro jistotu se už ale protahovala tak, aby na chlapce viděla a hlavně aby ho nijak nepohoršovala, i když většina kluků z jejího oboru by si vůbec nestěžovala. Tenhle ale naštěstí působil... Jinak. Možná to dělala ta knížka a Cass měla stereotypní představy, nebo měl jen sympatický obličej, těžko říct, ale nepřišel jí jako někdo, kdo by celou dobu hladově civěl, jak se protahuje, jako to někdy dělal Tonkin, čistě pro pobavení okolí. Pro Tonkina totiž byla asi něco jako stará panna, nebo kdo ví, jaké termíny ten imbecil používá. Holt to byla holka, co mu nedala, a ještě se věnuje klučičímu oboru, upalte ji! „Cassidy Wheeler, mě taky,“ byla poměrně překvapená, že ho zaujala natolik, aby odložil knihu a ještě za ní i přišel. Ona kdyby si mohla venku poslouchat gramofonové desky, určitě by to kvůli nikomu nepřerušila, takže buď ten kluk měl pro čtení menší vášeň než ona pro vynil anebo byl zkrátka společenštější. Každopádně mu ruku podala a lehce si s ním potřásla. Když trošičku poodstoupil, až teď se na něj zaměřila a očkem ho jen tak zběžně prohlédla, snažila se být co nejmíň nápadná, ale zda uspěla? To ví jen William. „Ač se to některým lidem v oboru nelíbí, tak ano, sportovkyně,“ odkývala s hrdým úsměvem na rtech, svůj obor nikdy neskrývala a chlubila se s ním, kde mohla. „A ty jsi milovník literatury, který si občas chodí zasportovat,“ druhou větou narážela na jeho tělesnou stavbu, která byla jasným důkazem, že sportovat musí.„Nebo sportovec, který si rád čte?“ dala ještě jiný návrh, avšak jí upřímně bylo jedno, co z toho bude pravda, nijak by ho nesoudila ani v jednom případě. Ať si každý dělá to, co ho baví, ostatním je po tom velký houby, ti by se měli starat o své problémy.

*Dnešek nebyl moc jeho dnem. Na co sáhl, to se mu pokazilo. Ale on se přeci jen tak lehko nevzdává a proto místo toho, aby se zavřel u sebe na koleji, tak radši šel svou přebytečnou energii vypustit do jeho oblíbeného fitka s tím, že tam možná potká i Cassie a prohodí s ní pár slov. Jenže ji tam nezastihl a tak byl nucen tam prostě na sobě makat, místo povídání. Ve fitku strávil skoro hodinu, což pro něho bylo vyhovující. Vždy si stál za názorem, že se to nesmí přehánět. Se svou černou sportovní taškou vyšel z fitka, přičemž si to mířil na kolej. Aby to celé neobcházel a neprodlužoval si svou cestu, tak svou cestu zkrátil kolem altánku. Chtěl být na koleji co nejdříve, jelikož si tam ještě musel něco obstarat. Možná by v cestě pokračoval i nadále, kdyby neuviděl stát u altánku známou postavu dívky, která mu dneska ve fitku chyběla. To by nebyl on, kdyby se za ní aspoň na chvíli nezastavil. Po pár krocích už stál vedle Cassie a dal jí ruku kolem ramen. Vůbec mu nevadilo, že tam u ní stál nějaký kluk.* Myslíš, že ti ji můžu vzít? * Nadzvedne obočí směrem k tmu klukovi, kterého vidí snad poprvé ve svém životě. Podívá se na Cassidy a pobídne jí, aby se rozešla po jeho boku, přičemž svou ruku nechává stále danou kolem jejích ramen. *Čekal jsem tvůj okouzlující úsměv ve fitku, ale ty jsi tam nebyla. Aspoň vím, co jsi místo toho dělala.* Jeho slova míří k tomu klukovi, který se teď nacházel někde za jejich zády. *Myslel jsem, že jediný tvůj kluk, jsem tady já.* Poví hraně smutným hlasem, ale potom se na jeho tváři ukáže velký široký úsměv. *Jak jsi se vlastně měla. Nějak dlouho jsme se neviděli.* Zeptá se ji. Přeci jen to byla jeho dobrá kamarádka, takže o to jak se jí teď zrovna daří, se zajímá. Svou ruku z jejích ramen sundá dolů. Ne kvůli tomu, že by ho to snad už nudilo, ale kvůli tomu, že už ho ta ruka trochu bolela a taky si chtěl z tašky vytáhnout láhev s vodou, tak to byl ten důvod. Odšroubuje víčko z flašky a napije se, přičemž následně nakloní flašku s vodou směrem ke Cassidy. *Jestli se chceš napít, tak klidně můžeš.* Nabídne jí svou nabídku, kterou nenabízí jen tak někomu.

S tím klukem se sice dala do řeči, ale cítila se trochu blbě. Přeci jen ho vyrušila od čtení, a kdyby nechtíc vyrušila třeba někoho v knihovně od čtení, býval by ji určitě něčím umlátil. Jen ne tou knížkou, knížky jsou přeci vzácnost, alespoň pro některé lidi. Ale ona je nijak neodsuzuje a nepovažuje je za nerdy nebo tak, protože podle ní má každý pro něco slabinu, něco, co je jeho srdci blízké. Například pro ni to jsou gramofonové desky, za které by se taky bila. Jenže než se v konverzaci mohli dostat někam dál, objevila se vedle ní nějaká osoba, která ji objala kolem ramen. Cass trochu polekaně vzhlédla – přeci jen byla značně malá a menší než všichni kolem ní, ale když uviděla Adama, jen se usmála. Žádný divný cizinec, co by měl prazvláštní způsob flirtování, kterého by se musela zbavit, dobrý, byl to naštěstí její milý kamarád Adam. „Měj se, aspoň tě už nebudu rušit od čtení,“ pousmála se na Williama, na kterého i mávla, ale pak se rozešla s Adamem ven z altánku, i když vůbec netušila, kam to vlastně míří. To se bude muset ještě zeptat.
„Tak ho můžeš vidět tady,“ a s těmi slovy se i usmála. Asi to nebylo úplně ono, v tom fitku za pultíkem to mělo určitě větší kouzlo, ale něco lepší než nic, že? „Místo toho jsem byla běhat, abys věděl,“ drcla do něj bokem, kterým byla díky jeho ruce kolem ramen těsně u něj, a úplně nedomyslela, že když do něj strčí a on by se z toho zahoupal, zhoupla by se i ona sama. Inu, on stejně Adam to její jemné drcnutí ustojí bez nějakého vlivu, zase tolik se nesnažila použít sílu, a jak znala sílu Adama, nic nehrozilo. I když po tom fitku by mohl být unavený a nějaké drobné zhoupnutí třeba přijde. Z té jeho hrané žárlivosti se musela zasmát, Adam musel moc dobře vědět, že tím, co studuje, se baví se spoustou kluků, snad i s více kluky než s holkami, ale samozřejmě to brala jen jako vtip, takže tenhle argument vůbec nevytahovala. „Pokud tě to potěší, ten kluk, William, si to odteď bude myslet taky,“ zazubila se na něj, schválně v té žárlivé scéně, co nebyla myšlena vážně, pokračovala, přišlo jí to hezké. „Já? Úplná klasika. Na tom plese jsem pěkně potopila holky z holčičího spolku, ve škole dobrý, práce ve fitku fajn, a teď o volnu hodně makám. Jak na sobě, tak v práci,“ stručně shrnula své nedávné události, popovídala mu o svém životě a co si budeme, najednou to znělo poměrně smutně a nezáživně. Holt nebyla party člověk, co by si dělal miliardu vzpomínek. „Co ty? Něco zajímavého?“ optala se se zájmem, třeba on měl život záživnější a co se neviděli, nasbíral nové zážitky a teď bude mít o čem vyprávět. „Děkuju,“ po běhu se ráda napije, takže se pro lahev natáhla a odpila z ní. S úsměvem ji pak vrátila Adamovi, aby si ji zašrouboval a zase uklidil.

Dneska měl takový volnější den. Zrušila se mu brigáda, kterou má zařízenou v místní čajovně, což se mu dneska docela i hodilo. Tahle brigáda mu zabírala skoro polovinu dne a to se mu moc nelíbilo, no radši si nestěžoval. Byla to po dlouhé době brigáda, která ho tak nějak bavila a kterou si našel. Byla rozhodně lepší než házení letáků do schránek nebo práce ve Starbucks. Doteď si vzpomínal na ty malé upovídané holky, kterým prodával kávu. Černou sportovní tašku měl přehozenou přes levé rameno a rozhodl se zkrátit si svou cestu přes menší park ve kterém je hlavní prioritou altánek. Šel by normálně dál, kdyby v altánku neuviděl jemu dost známou osobu. Přehodí jí ruku přes ramena a ušklíbne se. Na ně vždy musí být vtipný pohled, jelikož Cassidy je oproti Adamovi malého vzrůstu. Kývne hlavou na toho kluka se kterým se Cassidy rozloučila, i přesto, že ho neznal. **Tady je ten úsměv.** Řekne hned, jakmile se na něho usměje. Sice to ve fitku bylo o něco málo lepší, ale pořád mu to stačilo a nestěžoval si. **Běhat? Někdy si rád zaběhám s tebou.** Zasměje se. Věděl, že Cassidy je ve sportovním oboru, na rozdíl od Adama, ale i tak nemůže být rychlejší než on. Aspoň si to tedy myslel. Pocítí pro něho lehké drcnutí do jeho boku. Možná by to s ním nějak hnulo, kdyby mu bylo jedenáct a on vážil poměrně málo, jenže teď to s ním nic neudělalo. Jen mu to vykouzlilo pobavený výraz ve tváři. **Nejsem z fitka tak unavený, aby mě to nějak dostalo.** Poví pobaveně na její drcnutí. **Ale dobrý pokus.** Mrkne na ni. Následně na to zkusí zahrát jak moc je ohledně ní žárlivý, i když dost dobře ví, že Cassidy si vybrala sportovní obor, kde jsou spíše kluci v převaze než holky. **Neříkej, že by ti to vadilo.** Nějaký William ho vůbec nezajímá a i kdyby, tak mu to bylo jedno. Vlastně si na něho ze školy ani nevzpomínal. No, je pravda, že na škole je docela hodně studentů, takže nemůže znát všechny. **Holky z holčičího spolku? Teď mě mrzí ještě více, že jsem na tom plese nebyl!** Chtěl by vidět, jak přesně se to stalo. **Adam neměl rád spolky, přišlo mu to jako největší blbost a vůbec to nehodlal podporovat. **Budu tě muset zklamat, ale u mě je to skoro to samé. Až na to, že jsem nepotopil kluky ze spolku a ani holky.** Zasměje se. Škoda, že to neviděl. **Brigáda, práce do školy a cvičení. Myslím, že to máme docela dost podobné.** Moc lidí by to do něho neřeklo, ale Adam moc nechodí na večírky. Občas se tam ukáže, ale nic víc v tom není. Při jejím poděkováním jen s lehkým úsměvem na rtech kývne hlavou a pití si opatrně schová zpátky do tašky. **Tak kam půjdeme? Výběr je zcela na tobě.** On sám moc nevěděl kam vlastně takže to nechá jen na jejím výběru.

Kluka, kterého omylem vyrušila od čtení, opouštěla v Adamově objetí, což asi muselo působit vtipně. A to nejenom kvůli jejich nemalému výškovému rozdílu, hlavně kvůli tomu, že vážně vypadali, jako kdyby si žárlivý přítel odváděl svou přítelkyni z dosahu cizích potencionálních nápadníků. Hm, asi kvůli tomuhle chování o tom s Noahem tak často vtipkují, začíná to chápat.. „Ale ve fitku to má větší kouzlo, co?“ zasmála se, on si sice nijak nestěžoval, ale přeci jen ten úsměv ve fitku už byl taková uvítací tradice, úsměv mimo fitko byl v podstatě jen obyčejný úsměv. Ale co se dá dělat, holt se tam tentokrát nesešli, vynahradí mu to jindy. „Mám to brát jako výzvu nebo jen milou nabídku?“ optala se ho, protože si vážně nebyla jistá. S Noahem to byla vždycky výzva, protože ten ji pořád podceňoval a bál se, aby si neublížila, ale Adam o ní smýšlel trochu jinak, přeci jen si ji, JI, spletl s fitness instruktorkou, takže ten se asi nebojí, že by si mohla sportem ublížit, ale jestli s ní chce závodit, to nevěděla. Jak předpokládala, to jemné drcnutí s ním ani nehnulo, ale on měl ještě tu drzost a komentoval to, hrůza. „Pff,“ odfrkla si jen, ale nijak se neurážela, to nebyla ona, aby se urážela.. A když se urážela, tak to jen hrála, protože se jí to zrovna hodilo do konverzace, ale to nebyl tento případ, jen si potřebovala nahlas vyjádřit své nespokojení z té jeho poznámky. „Chyběl tam totiž tvůj dozor,“ ukázala důležitě na sebe, „pod jehož dohledem by ses vyřídil tak, že by tě tohle vykolejilo,“ dodala ještě s naprosto důležitým výrazem, jako kdyby byla nějaký opravdový fitness trenér, a ještě k tomu jeho trenér. Přitom chudinka nebyla ani jedno z výše jmenovaných. „Co ty víš,“ zazubila se zvesela, trošku ho chtěla vymáchat v tématu, které on sám začal, což je možná trochu škodolibá, ale tak koneckonců… jednou za čas si může dovolit ostatní trochu pošťouchnout, ne? Musela se zasmát, měl vlastně podobnou reakci jako Noah.. skoro zapomínala, že si umí být v některých ohledech podobní. „Je to historka, se kterou se budu chlubit do konce života, chceš to slyšet do detailu?“ optala se ho, vážně jí nedělalo problém mu to celé převyprávět, protože ráda ukazuje, že se nezalekne nějaké namyšlené barbie a že se za sebe umí postavit, holt nerada působí jako křehká holčička. „Velká škoda,“ přitakala mu, protože stejně jako nemusela většinu holek ze spolku holčičího, nemusela většinu kluků ze spolku klučičího. Někteří byli fajn, když se uměli aspoň trochu chovat, nějak je neřešila, ale když to byli pitomý děvkaři, ráda je neměla. „Kam jsi vlastně měl namířeno, než jsi na mě narazil?“ chtěla to vědět, než jim vymyslí, kam spolu půjdou. Ona vlastně ani moc nemusela přemýšlet, protože jí zakručelo v břiše… Odpověď byla jasná. „No, někam na jídlo?“ zasmála se sama sobě, uměla to, tak proč to neudělat a proč se navíc nějak stydět za to, že vám kručí v břiše? „Třeba pizzu bych si dala, co ty?“ pokusila se jim okruh jídel trochu zúžit, ať vědí, kam teda půjdou.
Altánek -> pizzerie

Jess byla dnes celý den jako u vytržení. Naprosto nadšená tím, že se konečně nachází na místě, o kterém snila už jako malá holka. Často si představovala, jak jednoho dne si do krabic sbalí jen to nejdůležitější a pojede vstříc novým dobrodružstvím právě do Ameriky. Tohle sice nebylo takové spontánní jako v jejích představách, ale možná to bylo ještě lepší, než očekávala, protože měla dokonce tu možnost zde studovat předmět, který ne jen že jí ohromně bavil, ale také to byl její koníček. A co víc si přát? Dělat něco, co vás baví je v životě přeci to nejdůležitější a přesně tímhle heslem se Jess řídila celý její život. A možná právě proto jí na tváři po každé hrál veselý úsměv, který by se zdál snad až nakažlivý.
Dnes se téměř celý den zabývala hlavně tím, aby si na koleji vyzdobila svůj pokoj, na kterém si dala pečlivě záležet a také to podle toho vypadalo! Také už měla možnost se seznámit s pár lidmi a poznat nějaké ty učitele, které tento den měla. Ale byl to její první den na nové škole a v nové třídě, potřebovala se nejdříve trošku rozkoukat, aby si zvykla na nové prostředí. Ale rozhodně nemá v plánu se stranit lidem, naopak už se těší, až pozná nějaké nové tváře, se kterými by mohla sdílet nějaké ty zážitky, které se jí v Americe nabídnou. Jess opravdu měla ráda společnost a ráda se bavila, nikdy by neodmítla žádnou zábavu, tedy pokud by se jí to opravdu příčilo a nelíbilo, je jasné, že by nedělala nic z donucení. Ale měla ráda bláznivé a nové věci, takže jakmile měl někdo šílený nápad, byla první, kdo byl ochotný do toho skočit po hlavě. Ať už to bylo šílené jakkoliv. Na druhou stranu nezákonné věci také nedělala, nikdy se nedostala do žádného problému, kde by musela zasahovat policie. Bylo to hodné děvče, za to s bláznivou duší.
Dnešek byl opravdu náročný po všech stránkách! A i když opravdu tráví čas v něčí společnosti, pro zbytek dneška se rozhodla prozkoumat sama na vlastní pěst, co všechno se zde nachází a hlavně chtěla najít nějaké to klidné místečko, kde by se mohla na moment zastavit a jen přemýšlet nad tím, jak je vlastně možné, že je opravdu tady! Proto si sbalila i své malé ukulele, které si přetáhla přes rameno a vyrazila na dobrodružnou cestu po univerzitě. Všechno, na co narazila jí připadalo naprosto kouzelné, ale to možná bylo jen proto, že tu byla první den a tohle byl v podstatě její splněný sen. Viděla proto všechno až moc růžově. Stihla si prohlédnout hřiště a školní zahradu, ale nejvíc jí zatím uchvátil altánek, kde se pro zatím nikdo nenacházel a kam se mohla Jess na chvíli posadit a vydechnout. "Nemůžu uvěřit, že jsem vážně tady.." v tu chvíli se jí objevil na tváři potutelný úsměv, když si začala uvědomovat onu skutečnost, že se jí vlastně plní sen, kterou si zatím nedokázala přiznat na hlas. Svými prsty přejela přes struny svého ukulele, ze kterého vyšel líbezný ton. Nehrála žádnou písničku, jen brnkala náhodné tony, které jí v tu chvíli přišly pod ruku.

Amerika je pro ní.. Domov. Domov, ze kterého čas od času ráda i odcestovala pryč. Přeci jen je otravné býti furt na jednom místě, i když Amerika je krásná, to ano. A teď je trochu jinde, v jin části Ameriky a přesněji na univerzitě. Vzhledem k tomu, že nebydlí s rodiči, protože jsou z větší dálky, je ve spolku. V dívčím spolku. Často jí ale napadlo, že nešla raději na kolej. Kolikrát si totiž nepřipadala jako součást dívčího spolku. Hodila se tam vůbec? Jo, tyhle otázky měla v hlavě skoro každý druhý den. A jeden ze dnů, co mohla přemýšlet, právě začal. Okolo desáté hodiny, se začala probouzet. Ne zrovna dobrovolně. Její záclony rozfoukal jemný vánek, jež prošel škvírkou otevřeného okna a sluníčko jí zasvítilo do obličeje a jemně ji tam pošimralo. Chudinka neměla to štěstí, že nebyla otočená zády. Jinak by spala ještě dál. Lehce nakrčila nosík a rozespale se otočila. Mnula si oči, div jí je sluneční zář nevypálila. Dnes sluníčko docela žhne, na to, co je za období. Z jejích úst se ozvalo menší zamručení a ona konečně otevřela oči. Mrtvolně hleděla ke stropu, až nakonec si do ruky vzala telefon a zkontrolovala, zda-li jí někdo nepsal nebo se nesháněl. Odepsala na pár zpráv, ale nic zvláštního. Jen se zvedla a postavila se před šatník plný oblečení. Má ho v oblibě, to ano, ale často třídí a je schopna něco darovat lidem, co ho tolik nemají a potřebují ho. Svlékla své pyžamo v podobě obyčejného bílého trička, kde byly otisknuté všude dlaně. No, dlaně jejího mladšího brášky a sestry. Aby měla na ni vzpomínky.. Ano, na ni, protože už není mezi živými a aspoň tohle jí ji připomene. Vytáhne si černé tričko s polorukávem, šusťákové kalhoty a tmavě šedý a dosti tlustý kardigen, kdyby se najednou ochladilo. Navíc ona je člověk, co dokáže být zmrzlý jako rampouch. Oblékla si to na sebe a vydala se do její maličké koupelny, co byla k pokoji ve spolku. Své vlnité vlasy jako vlny na moři jen lehce prohrábla rukou. Navoněla se, namazala krémem a nic si na pleť neplácala. Žádné šminky ani nic, chtěla nechat pleť hezky dýchat a odpočívat protože přeci jen, nikam na ples nebo tak nejde. Vyčistila si zuby a mohla jít. Přes rameno si vezme bílou plátěnku, kterou si sama pomalovala a nacházel se na ní kus textu z její písničky. Nazuje si černé conversky a hurá! Outfit je hotov! Může vyrazit do ulic. A tak i udělala. Měla namířeno do altánku, ale cestou necestou dostala chuť na dobrou snídani a tak zalezla do kavárny, kde si objedná dva chutné donuty a perníčkové latté. Příprava od obsluhy netrvá dlouho a Vivi vyběhne celá nadšená se sluchátkama v uších ven a kráčí si to vpřed k Altánku. Měla dobrou náladu, kvůli hudbě nejspíš a protože po delší době pocítila na svém těle hřejivý pocit od sluníčka. Jo, občas jí sluníčko štvalo. Kvůli němu se šklebila na fotkách jako blbec, ale měla své kouzlo. Miluje ho. Hopsala si ulicemi, po přechodech a trávníku, až se dostala k altánku. Vlezla tam, jenže to nevěděla, kdo tu je.. Nějaká další dívka. Nervózně se ohlédne kolem sebe, vyndá si sluchátka z uší a vypne hudbu v kapse na mobilu. "Ahoj.. Omlouvám se. Nebudu tě rušit, budu tiše jako myška. Doufám, že tu nevadím." Pípne lehce a maličko se usměje, tohle jí trochu zkazilo plány a pokud tu dívka bude chtít být sama.. Tak neví kam půjde, je tu totiž klid. Posadí se na jednu z židlí a tašku položí na stůl. Vyndala z ní deník v koženém obalu černé barvy a otevřela ho.. Nacházelo se v něm plno not, textů a písniček. Samozřejmě před sebe položila donuty a kávu. Krásné to ráno.. Vskutku.

Jess se kochala okolím, které bylo vidět z altánku, ve kterém se právě nacházela. Na její tváři stále byl vidět široký úsměv, který značil, že euforie by jí tekla snad i z uší, kdyby to šlo. Už se těšila i na zážitky a vzpomínky, které si odveze domů, až se bude vracet zpět do jejího sladkého domova, který se nacházel v Austrálii. Jess z toho všeho byla natolik nadšená, že si ani neuvědomila, že Austrálie jí bude opravdu chybět. I přesto, že Amerika byla její vysněná země, o které sní už od dětství, Austrálie měla také své kouzlo a přátelé, které tam měla jí samozřejmě budou také chybět, stejně jako její rodina, kterou miluje nade vše. Bude se jí stýskat po večerech strávený u rodinného stolu, večerní hraní a zpívaní s jejím tátou, který jí mnohé naučil, také po jejím pejskovi a samozřejmě po legendárních výletech se svými přáteli. Na druhou stranu už se těšila na nové přátele, které potká zde na univerzitě. Chce si to tady užít na plno a jakmile se naskytne nějaká příležitost, musí jí čapnout za pačesy a jít do toho na 100%. Tím se Jess tady chtěla řídit. Najednou jí z jejích myšlenek vyrušil tichý hlásek, za kterým se hned otočila. Ani si nevšimla, že by sem někdo přicházel, ani by snad o ní nevěděla, kdyby se sama neozvala. "Ahoj, samozřejmě, že nevadí, že jsi tu.. Ten altánek přeci není jen můj" přívětivě se usmála a sjela jí zběžně pohledem. Vypadala na první pohled a dojem jako moc fajn holka, kterou už ale přeci jen někde viděla! Jenom si nemohla vzpomenout, kde to bylo. Je možné, že studovala umění stejně jako ona a možná jí zahlédla ve třídě, nebo také jí potkala jen na chodbě, nebo se jednoduše plete a jen jí její obličej někoho připomíná. "Tentokrát se omlouvám já, že tě teď na moment vyruším, ale jsem tady první den a uh.. Moc to tu ještě neznám a nevím, kde co je, kromě mé třídy, ale ředitel téhle univerzity mi říkal, že zde mají na škole i hudebnu, jenom jsem ještě neměla to štěstí a nenarazila jsem na ní.." pokrčí nad tím bezradně rameny. "Myslíš, že bys mi mohla poradit, kde bych jí měla hledat?" nadzvedla tázavě obočí a naklonila svou hlavu mírně na stranu. Hudebnu opravdu hledala docela dlouhou doba a chtěla se tam jít podívat, jak to tam vlastně vypadá, jen tahle univerzita byla opravdu tak obrovská, že pořád tápala z jedné chodby na druhou, jako kdyby byla v začarovaném kruhu. "Připadám si tady na té škole jako v bludišti, potřebovala bych nějakou mapu" zazubila se. "I když ani ta by mi nejspíš nepomohla. Můj orientační smysl moc nefunguje a myslím, že ani nikdy fungovat nebude. Smůla pro mě" dodala a mírně jí nad tím zacukaly koutky. Jess se opravdu ztrácela všude, kde se dalo a bylo opravdu vyjímečné, když se někde v novém prostředí neztratila. A opravdu ani ta mapa by jí v ničem nepomohla. "Huh, ani jsem se nepředstavila!" vyhrkla najednou ze sebe, když si uvědomila jaký je to nezdvořák, že se ani nepředstavila a hned na ní začala mluvit a vyptávat se. "Jsem Jess Bauer, moc mě těší" přisunula se k ní blíž a podala jí rukou, aby se řádně a slušně představila. Jakmile byla u Vivi blíž, tak si všimla i jejích not a textů, které si sebou přinesla. Nechtěla se jí koukat do osobních věcí, to v žádném případě, jen jí zrovna tohle praštilo přímo do očí a aby ne! Jess miluje hudbu a všechno okolo toho, možná díky tomu se z nich stanou kamarádky. Ale nemohla na to vsázet, přeci jen ne každému padne do oka a ne každému se bude líbit její zbrklé chování, které má. A i když vypadá jako jedna z těch nevinných holek, tak je spíše svým vlastním způsobem ztřeštěná. I když se snaží udržovat si pověst hodné holky. "Páni, ty se také věnuje hudbě?" podotkla nakonec a hlavou kývla směrem k notám, které měla před sebou. "Protože, jestli ano, tak si můj člověk!" lehce nadzvedla koutky do úsměvu a spokojeně vydechla.

Univerzitu má ráda, má k ní kladný vztah, ačkoliv párkrát byla i dost ve stresu, ale stojí jí to za to, co si budeme. Avšak jí to naučilo a dalo mnoho zkušeností. Našla si nějaké ty přátele a z části objevovala sama sebe víc do hloubky. Dnes potřebovala nějaký ten vzduch, který by jí napomohl se třeba i soustředit a altánek se zdál být jako jedno ze skvělých míst, proto se tam taky vydala. Nikoho tu po ránu neočekávala, všichni beztak spí, ale to se mýlila. Byla tu zde jedna dívka a tak se Vivian raději ujistila, že jí nenaruší nějakou její rutinu. Sice není altánek její, ale zná plno lidí, co by ji vyhnalo ať to vlastní či nevlastní. Našlo se tu hodně charakterů, někteří jí byli sympatičtí a některé by poslala někam na převýchovu, což už asi moc nefunguje, jako za druhé světové války. Není zastáncem převýchovy v té době, nejednalo se totiž o pozitivně branou věc, protože židi byli v pořádku. Všichni byli stejní a stále to tak je, jen někdo si to v hlavě neumí srovnat. Teď už je převýchova v podobě pasťáku a to už je.. Fakt pro zvláštní případy. Tam by asi rozmazlené holky neposlali. Vděčně se na ni usmála a usadila se k bílému dřevěnému stolu se stejně materiálovou židlí. Vyndala si z plátěné tašky ty své serepetičky, když v tom se jejich konverzace ještě neukončila. Otočila se k dívce zaujatě, překvapeně jak jí pusa jela. Vivi nebyla extra výmluvný typ, respektive ano, pokud jí někdo zná déle, nebo konverzaci začne a ujistí ji o tom, že se nemusí být, pusa jí jede jako o závod a jen tak nejde zavřít. Umí zázraky no. Trochu se bála otázek dívky, vzhledem k tomu, že třeba na ně není schopná úplně odpovědět, ale to se nestalo. Vydechne úlevně a rukou si projede své blonďaté vlasy. "Tak to.. vítej mezi námi!" Vřele se usměje, první den tady. Jako by to bylo i pro Vivi včera. Byla stejně ztracená jako právě ona. Pár lidí co jí poradilo se našlo, ale ona nebyla až tak odvážná se ptát jako Jess. I když, kdo ví, nezná ji tak dobře, třeba jí to taktéž dělá problém. Hodlá jí pomoci! Vivi totiž byla na začátku roku tady taky jako Alenka v říši divů. "Uh.. No jasně, není problém! Hudebna je poměrně.. Ukrytá, nenajdeš ji přímo pod názvem. Je to naproti laboratořím, přes sklo je černý závěs, aby někdo nenakukoval a v rohu skla je malá samolepka The Beatles." Jo, hudebna je z části i zašívárna. Občas se to odkryje, aby to někdo našel, ale teď se to očividně nestalo. Je to z důvodu, že by tam pak chodil každý, nemyslí se to zle, ale zrovna aby tam třeba sportovci s holkama dělali bordel, to nepřipadá v úvahu. Nad dalšími jejími slovy se lehce zamýšlela a přikyvovala. V hlavě se jí opakovalo stále jedno slovo a tím bylo: "mapa, mapa.. mapa. MAPA!" Cvak cvak, žárovka zablikala a Vivian si vytáhla z tašky desky, ve kterých bylo plno papírů, taková její malá kartotéka i na ostatní předměty, ne pouze k hudbě. Dá se říci, že jsou to školní materiály. "Když už jsme u toho, mapu jsem si v prvním ročníku tiskla. Byl to pro mě veliký problém, ale už ji nepotřebuji." Obrací stránky fólií, až nakonec se někde zastaví a vytáhne přibližně pět papírů velikosti A4 a secvaknuté k sobě. Jsou trošku pomačkané, odrbané, ale stále se to dá. Na nich jsou různé poznámky, co si sama sepisovala, tak se jí to možná bude i hodit. V rohu papírů je bohužel otisk hrnku, kdy se jí asi trochu vylila káva. "No, není to moc pohledný plánek," Zastrčí ho opět do fólie a tu vycvakne i s tím a podá jí plánek. "ale třeba poslouží." Pozvedne kousek rtů do vzduchu, bojí se, aby jí ta neúprava papíru nějak neodpudila, avšak co by mohla dělat, aspoň něco. Tahala ten plánek v podstatě všude, tak není divu, že vypadá tak, jak vypadá. Ohlédne se k Jess a překvapeně k ní natáhne drobnou studenou ruku a stiskne tu její. "Vivian Rose Alvey, těší mě taktéž.." Uculila se hezky, usadila se opět a otáčela další stránky v diáři a sešitech, kde byly všude noty a písničky. V hlavě si říkala, proč říkala obě svá jména, většinou to moc neříká a tak moc lidí neví její druhé jméno. Možná se jí začalo zamlouvat. Ohlédne se s úsměvem opět k ní a přikývne. "Ano, ano! Už se tomu věnuji od mala, takže jsem si řekla, že bych toho měla využít. Navíc jsem chtěla být i blízko bratrovi, ten to ocenil, rád mě prý poslouchá.." Zasněně se nad tím usmívá, je to zlatíčko, ne že ne. I když spolu moc nekomunikují, protože toho má hodně, pořád se často zdraví a vídají na chodbách, kde na nějaký ten kratičký moment prohodí řeč. No a pak se jejich cesty někde rozdělí, protože každý spěchá někam jinám. "Tudíž předpokládám, že ty taky, což jsem ráda. Konečně někdo další z oboru. Pokud bys s čímkoliv chtěla pomoci, Vivi k tvým službám. Klidně i s nějakými prácemi do školy mohu pomoc.. Chápu jak jsou začátky občas těžké." V tomhle byla chápavá, stýskalo se jí třeba po rodině, dost často a nedokázala to dobře ovládat a uklidnit se. Když se toho navalilo ve škole moc, to taky moc nepomohlo. Už v tom však umí chodit.

Když jí pro Jess zatím beze jmenná dívka přivítala, vřele se na ní usmála. Zatím se jí Vivi jevila jako člověk, kterého by si mohla oblíbit. Jess se vždycky snažila být ke všem vstřícná a milá a nedělat ihned ukvapené první závěry, to stejně aplikovala i tady na blondýnku, kterou měla tu možnost dnes potkat. A také byla při nejmenším ráda, že hned nenarazila na prvního největšího morouse téhle školy nebo snad nějakou povrchní holku, se kterou by si jistě nerozuměla. "Děkuji, já jen doufám, že všichni mě přivítají stejně jako ty a budou stejně tak přátelští" zazubila se. Byla ráda, že jí takhle uvítala, hned jí to udělalo příjemnější ráno a vlastně už jen to, že tu mohla s někým sedět a dát se do řeči, bylo pro ní příjemné naladění do nového dne. "To zní na velkou dobrodružnou cestu, když tak poslouchám, jak se dostat do hudebny. Jsem si jistá, že budu bloudit nejméně ještě půl roku, než si zvyknu" pobaveně se nad tím pousmála a pokrčila rameny. Ani nevěděla, kde by mohla hledat laboratoře, nějak ještě jí nikdo neměl šanci tady provézt, když teprve včera přijela. A u Jess je známé, že se opravdu ztrácí ze zásady všude a vždycky, ale vždycky se jako na všem snaží vidět to pozitivní, proto jí vždycky ani nijak netrápí, když bloudí někde, kde to vůbec nezná. Vždycky si našla cestu zpět, netřeba žádný stres přeci. Když se najednou zmíní o mapě, tak se párkrát překvapeně zamrká. "Páni, to je náhoda.. Ještě, že jsem na tebe narazila, ta mapa se mi jistě bude hodit, i když ani v té se určitě pořádně nezorientuji" uchechtla se a s vděčným pokývnutím hlavy si od ní tu mapku vzala. "Děkuji" odvětila jen ještě a začala si tu mapu prohlížet. Byla přehlednější, než si myslela, že bude. Nakonec přeci jen možná nebude mít až takový problém s tím, že se tu bude ztrácet. "Vivian, to je opravdu nádherné jméno!" řekla uznale."Ty pocházíš odtud?" zeptala se zvědavě, přeci jen Vivian nezní jako typické americké jméno, ale kdo ví, třeba je to jen její mylné zdání. "Také se hudbě věnuji už od malička, je to má velká vášeň" podotkla se zasněným úsměvem, který se jí objevil na tváři. Vypadalo to, že pro Vivian je hudba také důležitá a už jen pro to jí byla čím dál tím sympatičtější. "Tak to doufám, že tě někdy uslyším zpívat, ráda si tě poslechnu" podotkne k tomu celému. A opravdu! Jess by byla nadšená, kdyby si Vivi mohla poslechnout. "A možná bychom si i někdy mohl zazpívat i spolu,.." skousla si lehce spodní ret. Zpívání s přáteli jí nejspíš bude chybět nejvíc, stejně jako večerní zpívání s tátou a tak možná i tajně doufala, že zde si najde někoho, s kým by si to celé mohla vynahradit a Vivian vypadala jako dobrý kandidát! "Tedy jen pokud bys chtěla! Do ničeho tě samozřejmě nenutím" dodala k tomu celému hned, protože také by se jí to nemuselo líbit a Jess by to plně chápala. Respektuji přání ostatních a i tohle by respektovala a samozřejmě by Vivi do ničeho nenutila, kdyby opravdu nechtěla. "Moc ráda někdy určitě využiji tvých služeb!" zasmála se. "Takže.. Jaká je vůbec tahle škola? Omlouvám se, že takhle pořád na něco vyptávám, doufám, že tě tím nijak neotravuji, ale ráda bych věděla víc o mých nových spolužácích. Doufám, že jsem si vybrala tu správnou školu na navazování nových přátelství a vytváření nových zážitků!" nadzvedla obočí a tázavě se po ní koukla. Školu si vybrala na základě svých sympatiích a nějak tak tajně doufala, že tahle škola bude opravdu ta pravá pro ní. Jess neměla vysoké nároky, prostě jen měla ráda zábavu a rozhodně se nebála nových životních zkušeností, byla nadšená z každého momentu jejího života, který za něco opravdu stál. A tak to také zůstane, protože to jednoduše patří k její bláznivé povaze.

Vivi byla milá, ačkoliv občas ne úplně výmluvná. Musel to být pro ni někdo hodně výjimečný, aby se rozmluvila, nebo naopak taky milý a padnoucí jí do oka. Pousměje se nad slov Jesse, protože pochybuje, že se zrovna tady potká jen s dobrými lidmi. Občas jí i přišlo, že se to tu hemžilo špatnými a to převážně jen špatnými. Všude každý druhý kluk měl holky jen do postele, dívky měly potřebu se neustále povyšovat. Přála jí jedině aby narazila na ty dobré lidi, když bude chtít, najde si je a oni si najdou přirozeně ji. Jenže život není tak růžový, občas se do našich životů pár idiotů hold přimíchá, to se nedá nic dělat a musíme se s tím smířit. "Ono se to nezdá, ale časem ti to rozvržení školy začne dávat logiku. Sama jsem si to nemyslela, ale třeba ateliér je blízko hudebny a všechny tyhle věci jsou po spolu." Byla taktéž ztracená, říkala si ty samé věci, jaké právě tady Jess. Připadala si ještě menší, než doopravdy je a to ona je vážně prcek, za což si jí často dobírali. Už si z toho nic moc nedělá, že z ní hold vysoká modelka nebude. Napadlo ji ale usnadnit Jess nový začátek na této univerzitě mapou, kterou kdysi dávno sama používala. Nebyla už v tak dokonalém stavu jako na začátku, avšak věří že Jess to bohatě postačí. "Heleď, chvíli ti to potrvá a za moment s tou mapou najdeš poklady, které potřebuješ." Uculila se lehce, prohlížela si mapu na moment s ní a zavzpomínala na časy, kdy běhala jako magor s mapou pomalu až k zemi po chodbách, a všichni na ni hleděli jako na absolutního mimozemšťana. Nutno poznamenat, že občas na ni tak hledí a to nemusí mít ani tu mapu. Urovnala si ve svém diáři nějaké ty papíry, jež musela kvůli mapce vyndat taktéž a mezitím si je taky prohlížela. Našla tam nějak ty výkresy jejích sourozenců.. Dokonce i její zesnulé sestry. "Děkuji no.. Ne ze San Francisca ale.. Američanka jsem." Podle jména se to si tak zdát nemusí, to je pravda, ale jinak je její původ americký. Dostaly se od menšího seznámení až k hudbě, a není divu, když se tomu obě věnují! Kde jinde to mohlo skončit, než u tohohle? Oběma tento témat je velice blízký, takže už to je velice sbližuje. Tím samozřejmě nechce Vivi naznačit, že by si s lidmi mimo obor nerozuměla. Její nejlepší kamarádka je fotografka a perfektně se domluví. Co by bez Meg dělala? Zatím to však vypadá, že si našla další kamarádku a tím je Jess. Kdyby měla Vivi nějakou špatnou pověst, byla by to pro ni velká výhoda. Jess by nesoudila hned podle pomluv, jelikož je tu nová a neznala je. Naštěstí je Vivian andílek, tudíž nějaké tyhle "hry" nehrozí. "Zpívat spolu rozhodně můžeme! Už jsem tohle jednou praktikovala s.. kamarádem. Na jedné akci, takže někdy můžeme zkusit zpívat na nějaké akci třeba my dvě." Usmála se nad tím jako sluníčko. Tenhle nápad se jí hrozně zamlouval. Nejprve by rozhodně začala cvičením spolu a až potom když bude akce poprosila jednu profesorku, jež by jim s tím velice pomohla. Je si jista, že by to zvládly samy, ale je větší pravděpodobnost, že jim to povolí s pomocí profesorky, než kdyby o to žadonily jaksi "samy". Jde tam spíše o organizaci, než-li o cvičení a pomocí se zpěvem. Navíc to je podle Vivi velice příjemná nabídka pro někoho, kdo je úplně nový a zatím nemá hodně přátel. Je připravena jí s plno věcmi třeba pomoci, ona neměla lidi, co by jí pomáhali dvakrát, takže je pochopitelný, že to ocení. I Vivi to chtěla. Neměla to štěstí dvakrát velké, co si budeme. "Jess.. Klid. Nevadí, že se ptáš, přece jsem ti nabídla pomoc, musela bych být blbá, kdybych ti to teď vyčítala." Jemně ji pohladí po rameni, nechtěla, aby se cítila, že tím Vivi nějak obtěžuje. Je sice pravda, že jsem nešla za účelem dlouhých debat, avšak si spíše odpočinout, ale Jess je milá společnost, která se nedá odmítnout. "Mhmm.. Lidé tady jsou zvláštní. Je tu plno charakterů a někteří ti hold sednou a někteří ne, na to musíš přijít sama. Je těžké o tom takhle mluvit, každému vyhovují jiní." Nepochybuje, že by zrovna Jess měla jiný vkus na lidi než právě Vivi, respektive extra rozdílný, jenže o tohle tématu se mluví těžko. Každý je zvyklý na jiné lidi, rozumí si s lidmi z určitých skupin a ty má každý jinde. Je názoru, že každý by si na tyto věci měl přijít svým způsobem sám. Nechce být holka z filmů typu: "Na tu si dávej pozor, strašně smrdí a nepoužívá deodorant.". To nikdy nepochopila a asi ani nepochopí. "Školu sis vybrala podle mě dobře.. Aspoň já jsem teda spokojená a musím říct, že mě to baví." Vivi je dosti studijní typ, ale musí jí to bavit a tady se chytla. Takže často se prostě učí, i když nemusí. Trouba no..

"Doufám, že časem na to opravdu přijdu a začne mi to dávat logiku, jak říkáš. I když na tyhle věci jsem hrozné nemehlo a chvilku mi trvá, než pochopím onen systém. Což by mohl být trošilinku problém, ale věřím, že ta mapa mi opravdu pomůže" zazubila se. Jess byla vždycky vděčná za každou maličkost, kterou pro ní ostatní udělali a to stejné měla i u Vivi, byla jí opravdu vděčná, že se jí snaží takhle pomoct. Mohla také narazit na někoho, kdo by se ani nesnažil a raději by jí odbyl, ale to se naštěstí nestalo. "Budu tvým velkým dlužníkem, pokud někdy budeš chtít pomoct, jsem tu zase já k tvým službám!"mrkla na ní s přívětivým úsměvem na tváři. Vždycky se totiž snažila ostatním oplatit to, co pro ní dělají a pokud jsou na ní milý, tak to ocení ještě víc a má pak nutkavou potřebu jim to za každou cenu oplatit. A pro Vivian, díky její vstřícnosti jí to jednoho dne oplatí ráda. "Aah, Vivian totiž nezní jako typické americké jméno" podotkla jen k tomu, když jí odpověděla, že pochází ze San Franciska, ale američanka je. Jakmile souhlasila s tím, že jednou by si mohly zazpívat spolu, na tváři se jí objevil široký, ale hlavně nadšený úsměv. Byla ráda, že souhlasí, zpěv pro ní znamená víc, než cokoliv jiného. Tedy samozřejmě, že rodina je víc, ale zpěv by si troufla říct hned potom. Našla se v tom, vždycky když zpívá, jakoby  to byla ona a v té chvíli se cítí nejlépe. Až tak miluje hudbu. "Zpívat na akci zní opravdu lákavě a já budu moc ráda, pokud se to uskuteční" souhlasně na to ihned přikývla. Před publikem už ne jednou zpívala, takže z toho nebude ani nervozní, naopak.. Bude si to užívat každým douškem. Tak jako vždycky když zpívá, je na ní opravdu vidět, že k hudbě má opravdu blízko. A to samé cítí, že nejspíše bude i u Vivi. A možná právě hlavně díky tomu se z nich stanou dobré kamarádky. Nebo v to alespoň Jess tajně doufala, jelikož si tuto osůbku zamilovala i přesto, že se znají snad jen pár minut. Bylo to zvláštní, ale cítila se v její blízkosti dobře a rozhodně nechtěla promarnit šanci, aby mohla být s tímhle človíčkem kamarádka. Jakmile jí dala najevo, že jí nevadí, že se neustále na něco ptá, tak se spokojeně musela usmát. Čím dál tím více jí měla radši, jestli to snad bylo vůbec možné v tuhle chvíli. Jen přikývla, když jí vysvětlila, že je tu spoustu charakterů a že na to bude muset přijít sama. A upřímně se na to těšila, až zjistí, jací lidé tady jsou. "Ne každý může tvrdit, že ho škola baví" podotkla pobaveně a hned po té se koukla na hodinky a pak zpátky na Vivi. "Moc ráda bych si s tebou dál povídala, ale bohužel už musím být zase jinde.. Čeká mě schůzka s ředitelem a nejspíš bych neudělala dobrý dojem, kdybych přišla pozdě. Ale doufám, že brzy se zase setkáme a budeme si moc popovídat a hlavně si zazpívat!" začala se pomalu zvedat, protože už měla opravdu naspěch. Nemohla si přeci jen dovolit přijít pozdě, to by opravdu neudělala úplně dobrý dojem na ředitele téhle školy, ale věděla nebo alespoň doufala v to, že tohle nebude jejich poslední shledání. Přeci jen spolu chodí do stejné školy a dokonce na stejný obor, byla by to opravdu obrovská smůla, kdyby se tyhle dvě už nesetkaly. "Měj se hezky, Vivi." zamávala jí s úsměvem na rtech ještě předním, než jí zmizela z dohledu. Její začátek dnešního dne si opravdu zpříjemnila tím, že měla tu možnost potkat Vivian.

Ona sama měla problémy s orientací na téhle škole. Přeci jen je to unverzita nabízející plno možností a prostorů. Je tu vážně plno žáků a tím se to odvozuje, že tu musí být i plno učeben a místností a tak je občas těžké se vyznat. Jakmile si člověk zapamatuje aspoň svůj rozvrh a učebny, jež navštěvuje, je to hračka a ostatní věci jsou jen detaily, a ty se časem podají. Je tedy ráda, že Jess pomůže a ten velký vděk, toho si zaručeně váží a moc si ho cení. Stejně je to milá dívka, doufá hlavně, že ji tu někdo nebo někdo nezkazí. Je tu plno lidí, jež by se v tom přímo dokázalo vyžívat a tak doufal, že nikoho takového nepotká a nebo přinejhorším, ať potká, jen ať se nenechá zkazit jako už někteří. Je ti příjemná dívka, co i přes všechny starosti co na nové škole má, jí nabídla své služby pomoci. Vivian neví, zda-li je využije vzhledem k její malé sdílnosti. Navíc, a to nemá být urážka, by se spíše svěřila její nejlepší kamarádce, jelikož ji zná lépe a déle, zatím! Nikdo neví co se může stát. Jenže je dost nepravděpodobné, že by se dvojice Vivi a Meg rozdělila, zdá se to být až neskutečné. „No, asi není, já nevím. Nikdy jsem se o to asi moc nestarala.. Jsem beztak tuctová, jako plno dalších.“ Takhle si připadala často, ničím nevýjimečná, ztracena v ostatních holkách a přímo se topící v davu, ze kterého nejde jen tak vykročit. Originalita je všude, jen se těžko hledá, ale při velkém úsilí ji zaručeně najde. V tom přišla nabídka o zpěvu a od Vivian, není si totiž jista, že s ní bude Charles chtít opět vystupovat, i když tajně doufala jako malé natěšené dítě. Bavilo jí to s ním, bavit se s ním, zpívat, trávit čas ale.. Možná se na něj moc upínala, za což se moc nezbožňovala. Jenže jak to změnit? Co když je?.. Ne to ne. Vymazat, vymazat z paměti a myšlenek tyto věci. Nějaké to vystoupení s Jess by bylo absolutně perfektní, už protože mají dokonalý vztah k hudbě a všemu s ní spojenou, což je u Vivian zaručeně i tanec a to plno lidí o ní už ví, když to roztočila pořádně na vánočním večírku, to nikdo hold nečekal, ne u slečny její povahy. „Dobře, to nevadí Jess, jen utíkej, ať to stihneš.. a nezapomeň na mapku!“ Zavolá na ni při odchodu, který naprosto chápe. Nechce problémy na začátku, i když problémům se občas člověk nevyhne, přímo se lepí lidem na paty. To by Jess nepřála, rozloučila se s ní a jen hleděla jak přímo utíkala do budovy školy a ztrácela se v tom občasném zmatku a davu. Vivi chvíli seděla, sama a odpočívala v altánku, kde ji nikdo nerušil. Mohla přemýšlet nad věcmi, co si ještě před chvíli snažila smazat z hlavy. Ne na dlouho tu byla, sbalila si své věci, všechny si je vzala do svého malého batůžku a odkráčela někam pryč. Zřejmě do dívčího spolku.

Bethany měla dneska v plánu prozkoumat části univerzity které ještě nestihla navštívit. Nebo se alespoň na místech delší dobu zdržet. Jako první měla na seznamu altánek. Jednou tady okolo projížděla na skejtu a napadlo jí že by to mohlo být vlastně celkem fajn místo na odpočinek. Mohla si tu číst nebo jen tak poslouchat hudbu, učit se prostě super místo.. Měla ráda tyhle klidná místa. Je otázka, jestli tohle místo bude klidné i po jejím příchodu. No bude si muset najít hodinku kdy je tu nejméně lidí, moc lidí znamená velké rozptylování pro Bethany.. Měla v plánu cestou do altánku ještě vyřídit pár věcí. Nebylo nic divného že Beth má svůj den pečlivě naplánovaný u sebe v diáři, který tahá dá se říct pořád sebou. Bylo pár věci které si ještě chtěla dokoupit. No byl konec školního roku a mohla počkat s nakupováním, měla na to přece celé prázdniny, ale Beth nerada něco nechávala na poslední chvíli, raději to udělá hned. No nakonec stejně nesežene nic co hledala. V knihkupectví sežene alespoň pár dobrých knih. Beth patří mezi vášnivé čtenáře, no aspoň si to myslí. Přečte týdně jednu až dvě knihy, ale zná lidi co toho zvládnou i mnohem víc, nechápe co pak můžou číst, protože ona sama často nemohla sehnat nic co by jí zaujalo. Když měla tyhle všechny své obchůzky hotové zamířila si to rovnou k altanku. Měla chvilku kdy zalitovala že nejela na skejtu. Nebyla zvyklá chodit moc pěšky. Skoro všude už jezdila jen na skejtu, ale vzhledem k jejím odřeným kolenům se rozhodla nechat ho chvilku doma odpočívat.. Když dorazila až k altanku a všimne si že tu není tolik lidí jak předpokládala spokojeně se usměje. Nechce si sedat někam ven na trávu, to by mohla sedět v parku. Šla sem hlavně kvůli tomu altanku. Proto hned zamíří po schodech nahoru. Vlastně tam byla jen ona a nějaký kluk který si taky četl. Sama si ze situace usoudí že ho rušit nebude a sedne si přímo naproti němu na jinou lavičku. Knihy položí vedle sebe a než se pustí do čtení rozhlédne se kolem sebe. Bylo to tu parádní, líbilo se jí tady. Proto začala hledat vhodnou polohu na čtení. Způsobilo to jen vrzání lavičky a rušení kluka naproti. Bethany se snažila předstírat že tam není, raději se na kluka ani nedívala, bylo jasné že ho teď trochu ruší.. Nakonec zůstane sedět na lavičce v tureckém sedě a mezi nohy si položí novou knihu kterou začne hned číst. Nějak jí nová kniha nechytla a tak se začne rozhlížet kolem sebe, začne věnovat svou pozornost zase klukovi. Prohlédne si ho a je možné že už ho někde na univerzitě zahlédla. Nepřekvapuje jí že ho nezná, Bethany tady zatím nezná skoro nikoho, ale nedělalo jí problém se seznámit..