Altánek

Poèet pøíspìvkù : 122 Join date : 03. 07. 17

First topic message reminder :

Poèet pøíspìvkù : 71 Join date : 14. 04. 18

Ona taky vyloženě neumírá, nicméně jsou věci, co by mnohdy dělala radši. Tak to mají podle ní skoro všichni. Jenže kdo si studium vybral? Ona, a taky se tak chová a plní plně vše, jak má. Možná by mohla využít někdy svého těla a úsměvu k tomu, aby jí cosi prošlo, ale to není její styl. Je to dříč, co se jen tak nevzdá a ostatně mělo by pak cenu sem vůbec chodit, kdyby na to kašlala. Odpočinek je ale někdy třeba, i když toho člověk má moc, nejde pracovat pořád, a proto si ty přestávky mezi učením rozvrhuje, aby například jídlem dostala energii. Samozřejmě je tu ještě jakási sociální energie, kterou získáte z druhé osoby a měla by to být nějaká osoba, kterou má člověk rád a dokáže s ní být uvolněný. S muži uměla být taky uvolněná, to je pravda, avšak její kamarádka Zara je úplně jiný level a oni jí nesahají ani po kotníky. Obě byly vytížené a už je to nějakou dobu co se viděly, je tedy čas to změnit a pořádně si u něčeho dobrého popovídat, jelikož hovor a pár zpráv jí taktéž úplně nestačí. Na to je Zaruška moc výjimečná.
A protože je hezké počasí, podle čehož se i oblékla, rozhodnou se jejich setkání uskutečnit právě venku na nějakém hezkém místě. Tím hezkým místem byl prosím pěkně altánek na pozemcích univerzity, na které obě studovaly. Upřímně se malinko bála, aby nebylo v altánku až moc živo, jelikož je to poměrně oblíbené místo pro studenty a není divu, je to dobré místo, kde se učit či jen s někým potkat právě na nějaký ten oběd, jako to teď mají v plánu tyhle dvě. Nikdo jí vyloženě vadit nebude, ale nějaké nevyspělé jedince mužského pohlaví by asi dneska úplně nesnesla. Kvůli tomu, že si šla ještě pro něco dobrého a taky se rozhodla myslet na svoji společnost, tak se maličko zdržela, nicméně asi ne tak extrémně, jelikož už když jí Zara volala, bylo slyšet zvonění jejího telefonu až u ní. Společně s tím telefonem, co ani nezvadá, se objeví před tou kráskou, se kterou dnes tráví určitě příjemné odpoledne. „To bych si nemohla nechat ujít.“ A už vůbec by neodmítla takhle právě Zaru. Nějakého otravu by tak určitě potrestala, avšak ji? To by si tu hlavu na špalek dala rovnou sama. „Ceasar salát.“ Otevře si rovnou krabičku, hneed co se usadí, jelikož se na salát těšila. Nad jejím komplimentem si jen přitiskne si ruku hrudníku s vděčným úsměvem. „A viděla jsi dneska v zrcadle sebe? Větší krásy nenajdeš.“ Uculí se rozkošně a na její další slova přikývne. Dlouho se neviděly a nějaké novinky se určitě najdou, ale že by jich bylo nějak přehnaně se zase říct určitě nedá. „No i ty povídej a přeháněj.“ Taky o ní chtěla vědět všechno. Co se týče toho freshe, byla to jen maličko a prostě chtěla o svoji kamarádku co nejlépe pečovat, dělala taková gesta i ona pro ni. „Maličkost, za to mi nemusíš ani děkovat.“ Mrkne na ni a už se zamýšlí, co je vlastně nového. „Hmm, nic extra. Měly jsme s týmem roztleskávaček vystoupení, pár flirtíku jsem zase klasicky měla.“ Uchechtne se, ale až takovou váhu tomu nedává, ačkoliv ten večer si s Ericem užila, nicméně zrovna v přítomnosti Zarušky je radši, pokud si může poslechnout všechno o ní, než mluvit o sobě. Jinak o sobě mluvila ráda ale bůh ví proč, u téhle berušky dokáže být i velmi skromná, jelikož jí doopravdy věří a zbožňuje ji.

#f7a09c • xxx

Poèet pøíspìvkù : 59 Join date : 24. 11. 17

Jasné sluneční paprsky jí nejen dodávají nutně potřebný vitamin D, ale zároveň díky nim absolutně září, čímž může působit odpočatěji, než ve skutečnosti je. Jaké štěstí to má; na venek zrovna nijak nepůsobí jako rozpadající se mrtvola, přestože se tak tak trochu cítí. Hned jak může, tak si upije větších doušků svého osvěžujícího džusu. Jo, tohle přesně potřebuje. Chvilku klidu, kdy se nemusí stresovat s všemožnými povinnostmi, jejichž termín odevzdání se nevyzpytatelně blíží. K jejímu štěstí ani nemusela nijak dlouho čekat na sjednanou společnost, Evelyn se během krátké chvilky ocitla v jejím zorném poli, a než se nadála, tak již seděla naproti ní. Instinktivně se jí roztáhnou koutky do širokého úsměvu, když uvidí svoji blízkou kamarádku a po přivítání se opět pohodlně zády opře o dřevěné opěradlo židle. „Hmm… klasika, která nikdy nezklame,“ usměje se nad jejím výběrem a na svoji vidličku napíchne kus avokáda. „Ale prosím tě…“ uchechtne se nad jejím komplimentem. Těchto maličkostí si ale váží na přátelství s jinými holkami. Komplimenty jsou neustále rozdávány sem a tam, takže je téměř nemožné, aby se člověk pak cítil jako nicka. A jelikož je to už pěkná doba, co se naposledy tyhle dvě krásky viděly, očekává velkou hromadu drbů a novinek. Proto čekala, že na ni okamžitě vybalí spoustu věcí z akcí a tak dále, ale to právě naopak, Evelyn obrátí téma konverzace zpět na ni. „Hmm…“ tak se teda nad svým životem, nebo spíš jen těch pár posledních týdnech, pořádně zamyslí a zavzpomíná co se vlastně stalo. „Vlastně skoro nic… samá škola, škola, škola. O víkendu jsem byla na menším výletě do přírody s pár lidmi, ale to bylo asi naposledy na nějakou dobu, protože mě z toho neskutečně bolelo celé tělo.“ Už jen z té vzpomínky se musí oklepat. Ani z odpoledne stráveného v posilovně nebyla natolik vyčerpaná jako z onoho výletu. Proto si raději vloží do úst ono avokádo a další sousto salátu. „Jo a vlastně byl ten ples,“ vzpomene si náhle. Pak se ale na mizivý moment zamračí. Doteď je vzpomínka na celý večer tak trochu mlhavá. Za to určitě může ten alkohol. Jestli na Noaha někdy narazí, dá mu to pěkně sežrat. Večer si sice nepamatuje, ale ráno… to už bohužel ano. Nakonec se i Evelyn rozpovídá a poví jí co se stalo jí. Zaře lehce zajiskří v očích, když se zmíní o flirtování. Boy talk, to je její. „A jéje… a s kým tentokrát? Přede mnou se nemusíš stydět,“ uculí se na ni a čeká, než se konečně bude mít k pořádné odpovědi. Ví, že Evelyn není zrovna holka, která by se honila za kluky a toužila po vztahu, to ale neznamená, že by to bylo něco, čeho by se asi zrovna štítila. Navíc slyšet a poté teda hlavně i vědět koho má na svém radaru její kamarádka se vždycky hodí, nejen se tak poté může ujistit, že nikomu neleze do zelí, ale zároveň jí v nejhorší situaci může k něčemu popostrčit. K tomu ale nejdříve potřebuje detaily, takže se na ni ještě více usměje a už jen trpělivě čeká, co vše je jí ochotná sdělit.

Poèet pøíspìvkù : 71 Join date : 14. 04. 18

Zara pro Evelyn zářila v podstatě vždycky. Evelyn tedy nikdy nenašla úplnou nějakou romantickou lásku k dívkám, ale uměla je samozřejmě dobře podpořit a dát jim dobré komplimenty, pokud jí za to stály a nebo si s nimi byla blízká. Což je asi ten největší problém, jelikož si blízká je nejvíce jen se Zarou, tudíž ty komplimenty dostává převážně jen ona. Co už, Evelyn ji ráda podpoří, byla pro ni totiž opravdu nádherná. Tak nějak si dokázala odvodit jistotu mrtvolnost její kamarádky, o které ví, jaký pracovitý student umí někdy být. Proto chtěla být jejím dalším sluníčkem, co jí sice nedodá vitamín D, ale potřebné složky pro život v podobě jídla, které je ještě ke všemu zdravé a dá jí všechny živiny, jenž tělo potřebuje. Přeci jen nějaký fast food sice působí, že nasytí a jste plní, nicméně to neobsahuje úplně zdravé složky a je to jen jakési placebo pro nasycení. Ona by to tak nazvala. To ale neznamená, že ani ona si někdy nedá cheat day a nedá si něco nezdravého. Je ale toho názoru, že když chce člověk hamburger, nemusí nutně do McDonaldu, ale může zajít někam úplně jinam, kde dělají kvalitnější jídlo. Sebrala tedy rychle salát, jelikož už tušila, jaké má zpoždění, a utíkala rovnou do altánku, který se nacházel na pozemcích univerzity, kterou obě navštěvovaly. Kdyby se ještě nestavovala pro salát, už by zde dávno byla. Naštěstí její pozdní příchod nebyl otázka dlouhé doby, bylo to třeba jen pět až deset minutek a to člověku uteče poněkud rychle.
Ceasar salátem člověk doopravdy nemohl nic moc zkazit. Pro lidi, co se v salátech trochu vyznali tak ví, že je to taková klasika známá. Pak už jen hold vědět, zda-li to dotyčnému chutná, či ne. Ona by osobně tento pokrm neodmítla. “Já nežertuju!” Odpoví jí docela vážně, aby tomu dala důraz. Kamarádky si doopravdy dávaly komplimenty často, jenže pro ni je Zara tak jako největší a skoro jediná kamarádka. Bylo těžké se s Evelyn stát nějak blízkým přítelem, protože měla dost často až moc požadavků. Komplimenty nedávala jen tak někomu a vždy byly upřímné. Nečerpala drahými slovy, které by si někdo třeba nezasloužil. Je ohledně věcí upřímný, jelikož už nejsou děti, aby pomlouvali někoho za zády, protože nemá například to nejvkusnější oblečení. Pryč od tohohle tématu k její společnosti a plno novinkám.. Nebo jak se to vezme, ona sama jich ani moc nemá. A co poslouchá, tak právě ani její Zara ne. Co slyšela byla škola, škola, ale pak nějaký hezký výlet, čehož se i trochu chytne. “Nějaký románek na výletě?” Nadzvedne pobaveně obočí, poté se však pustí do debaty dál. “Někdy je fajn vypadnout do přírody, akorát to člověk s nadšením přepískne a pak se jako ty nemůže hýbat. Znám to.” Uchechtne se. Občas takhle s rodinou někam chodili a její nadšení nešlo zastavit. Rodiče chodí mnohdy víc než ona, což může znít vtipně, protože dost působí jako snobská rodina, což i trochu jsou. Ale tohle její rodiče mohou, dovolené a tam různé procházky a někdy delší a někdy kratší. Evelyn by většinu času ocenila ty kratší. Nebo aspoň její tělo. “Aa.. Ples. Ano. Myslíš ten jarní ne?” Ten byl nějakou dobu nazpět, ale i tak, je to pro ni téma. Přeci jen je to poslední ples, na kterém byla. Soustředila se poslední dobou více na studium, tak neví, jaké akce se zde na univerzitě dějí. “Určitě znáš Erica.. S ním se už bavím tak nějak dlouho, to víš. Ale bavíme se i teď a je to mnohdy docela zajímavé.” Pokrčí flirtovně a hezky rameny, přičemž si skousne jemně ret. Nechce znít jako nějaká zamilovaná puberťačka, to určitě není. Jen sděluje, že ji to baví, ale více v tom není. “Je otázka času, kdy mi skončí doma omylem..” Omylem trochu zdůrazní a zasměje se jako největší neviňátko pod sluncem což víme, že Evelyn určitě není. “No a co ty a chlapci, povídej hm?” Celá zaujatá nakloní hlavu ke straně jako štěňátko a pustí se opět do salátu.

#f7a09c • xxx

Poèet pøíspìvkù : 59 Join date : 24. 11. 17

Ne opravdu jí tyhle chvilku odpočinku, kdy nemusí řešit absolutně nic, neskutečně chyběly. O to víc jí je připomenuto, jak moc jí vlastně chyběla Evelyn. Ona a její nebojácnost, odvaha, ale hlavně vlídnost a loajalita. Rozhodně není její jediná kamarádka, ale určitě ji u sebe řadí mezi své nejbližší. Tak nakonec je to ona, s kým asi tráví nejvíce času, a je to taky ona kdo o ní asi také ví nejvíce. S veškerými detaily Zary minulosti asi úplně seznámena ještě nebyla, ale na to přeci mají nespočet času ne? Od toho také jsou takovéto setkání. Pro bližší seznámení a prohloubení jejich přátelství. Při zmínce o románku si nepomůže od krátkého smíchu. Před očima ji prolétnou obličeje osob, se kterýma strávila víkend, a ani jednoho z nich nepovažuje za vhodného kandidáta na jakoukoli zajímavou akci. “Ne.” Utne toto téma konverzace hned co ho začala, stále s širokým úsměvem na tváři. Co se týče této části jejího života, nepovažuje žádné její dosavadní setkání za dostatečně zajímavá, aby je vůbec zmiňovala, proto to nijak nerozvíjí. Naopak její drahá kamarádka má očividně zajímavé novinky. “Uhu...” pokývá lehce hlavou nad zmínkou jednoho ze známých školních sportovců. Osobní vztah s ním rozhodně nemá, ale působí jako super kluk. Proto byste se neměli divit, když se na Zary obličeji vykouzlí úsměv. Nenazývala by to láskou, ale rozhodně je ním okouzlena a líbí se jí trávit čas v jeho společnosti. “Tak omylem v posteli... jasný, chápu moc dobře.” Mrkne na ni spolu s žertovným smíchem. Nakonec se rozhodne i ona sdílet něco ze svých zkušeností, jen ta její je už pár let stará. “Až teď jsem pochopila, co na těch plesech lidé vidí. Poslední ples, na kterém jsem byla, byl ještě zpátky v Miami. Středoškolské plesy jsou už samy o sobě příšerné, ale ten můj byl snad ten nejhorší, co mohl být.” Její panenky bleskově obrátí v sloup nad vzpomínkou na tu chaotickou noc. “Alespoň jsem vypadala skvěle... počkej, snad najdu fotku.” Její levá ruka už dávno sahá po mobilu, který doposud odpočíval na desce stolku, a bleskovými gesty začne hledat několik let starou fotografii. Po chvilce hledání její prsty zastaví a konečně je připravena Evelyn ukázat její volbu pro tehdejší ples. “Jednoduché, nadčasové. Alespoň že ten vkus jsem měla vždycky,” uchechtne se, zatímco jí podá mobil, aby se mohla pokochat, jak krásně onen večer vypadala. Co jí ale nedošlo je, že v pozadí oné fotografie jde jasně vidět obličej jejího bývalého přítele, který zas tak vtipné vzpomínky v její mysli nevyvolává. Na to je už ale dávno pozdě, mobil je již v rukách její drahé kamarádky a Zara je natolik unešená svým starým outfitem, že takový detail kompletně přehlédla. Pár vteřin na to se ale její mobil rozvoní velmi dobře známou melodií. "Ah promiň..." omluvně se na ni podívá a vezme si mobil zpátky do ruky. "Ano?" Přijme příchozí hovor a po minutě ticha hovor ukončí a hodí po své drahé kamarádce smutný pohled. "Tohle je vážné..." sklopí pohled na stůl a začne si sbírat své věci, "nelíbí se mi vůbec, že tě musím takhle opustit." Povzdychne si zklamaně. Opravdu doufala, že si dopřejí klidný odpočinek od všeho, ale očividně jim to někdo nepřeje. "Vynahradím ti to, slibuju!" Zvolá ještě, než se s ní obejme na rozloučenou a zmizí pryč.

→ konec hry

Poèet pøíspìvkù : 108 Join date : 05. 07. 17

← Holčičí spolek

Léto se pomalu blížilo ke svému konci a do Kalifornie zavítal podzim i s menším dárkem na uvítanou – studeným vánkem. Lacey čekaly poslední volné dny před začátkem školy, které hodlala využít produktivně, a to aktivitami, které ji bavily nejvíce; čtením, sledováním seriálů, posezením v kavárnách či trávením času s přáteli. Rozhodně se neřadila mezi studenty, kteří měli potřebu každou noc strávit v klubu a pak další den vše dospávat a tím zameškat poslední hřejivé paprsky sluníčka tohoto roku. No a ani dnešní den nepředstavoval žádnou výjimku. Vstala brzy ráno, udělala si ovesné vločky se spoustou ovoce, šla si zaběhat, napsala si pár myšlenek do svého žurnálu, načež se rozhodovala, co dneska podnikne. Už dlouho ji na nočním stolku ležela kniha poezie Mléko a med od Rupi Kaur. Slyšela na ní nespočet nadšených ohlasů, v knihovně byla často půjčovaná, avšak ji samotnou po pár stránkách rozbrečela, protože ji až moc připomínala Blainea. To však bylo tak rok zpátky, nyní už byla v mentální pohodě, kdy dokonce pokukovala po ostatních klucích a nebránila se žádným novým známostem. Byla moc ráda, že se z jeho spárů konečně dostala a mohla se posunout v životě zase někam dál; to však neznamenalo, že k němu občas ve svých myšlenkách nezabloudila. Třeba jako teď, když si prohlížela obyčejnou černou obálku oné knížky a rozhodovala se, jestli ji dá opět šanci. Dám. Převlékla se tedy do něčeho ležérního, do kabelky sbalila veškeré nezbytnosti včetně proteinové tyčinky a láhve s vodou, knihu si přitiskla ke hrudi a rychlými krůčky vyrazila ven, protože by byla přeci škoda nevyužít toho hezkého počasí.
Nechtělo se jí do města, chtěla zůstat v kampusu, protože věděla, že tu nyní, když ještě škola nezačala, nebude moc studentů a ona bude mít tak na čtení klid. Kroky ji zavedly až k altánku, který se nacházel u univerzity, a který byl pokaždé během semestru někým obsazený. Většinou se jednalo o zamilované páry, které se po sobě nedokázaly přestat plazit, což bylo na jednu stranu rozkošné, avšak na stranu druhou ne moc příjemné, když se člověk potřeboval na něco soustředit. Dnes však altánek zel prázdnotou, čehož Lacey pochopitelně využila a ihned ho svou přítomností zaplnila. Se spokojeným vydechnutím si odložila kabelku hned vedle sebe a otevřela knihu na první stránce.

Altánek - Stránka 6 48500d464be6dd3c075a8393fc0e1438

Altánek - Stránka 6 608c22144495285cddf5ae8bb43d8cf0

Altánek - Stránka 6 A814fce4f754dd960362b079dd5f2d41

Altánek - Stránka 6 A3941da8e181fd1ffeca30516b404191

#d40f21

Poèet pøíspìvkù : 10 Join date : 04. 06. 23

← Kolej

Začalo nebo končilo léto ? Těžko odpovědět. Na Louise určitě došlo. Měl přijít jeho první podzimní semestr na škole. Doufal ze snad se i příští léto znovu podívá do Provence. Nebýt krize, tak by tam zůstali a nestehovali se. To je ale jedno. Teď je zde, má začít studovat svojí lásku literaturu a najít si nové přátelé. Možná proto ho napadlo si vydat směr altánek. Je to místo, kde přeci dochází ke komunikaci. Jeho kožená bunda skrývající bíle tričko a modré džíny budou mást okolí o jeho podstatě. A to je to chce. Jakmile dorazí do altánku je překvapen. Nikde nikdo až na jednu slečnu co akorát krmí svojí dušičku. Pomalu k ní přijde a osloví jí. "Dobré ráno, nosíte stále tak dobrou náladu sebou ?" Pousměje se na ní. Připadala mu hezká, ale nebude jí tak brát dokud se nedozví více. "Asi budete odsud nebo ne ?" Otočí se směrem k budově univerzity, které stojí do oblak. "Jsem Aldrick." Povzdechne si když jí podává ruku. Pokud jí přijme, tak jí trochu otočí a symbolicky a elegantně zároveň ji jí políbí, hold to jsou Ti Francouzi. Pokud ne, tak jí nenuceně stáhne.

Poèet pøíspìvkù : 108 Join date : 05. 07. 17

Očka jí zběsile lítala po stránkách knihy a ona nedokázala přestat užasnout nad obsahem, do kterého se už rozhodně měla začíst dříve. Asi by jí to bolelo o dost víc než nyní, avšak neměla přesně to ve vás kniha vyvolat? Nemělo to být součást zotavování se? Totiž ta myšlenka, že nejste jediná osoba na světě, která má zlomené srdíčko na milión kousků a že plno dalších lidí zažívá to, co právě vy; ba dokonce něco horšího. Na malý moment se zadívala na neviditelný bod před sebou, když přemítala nad jednou básní, kterou v knize nalezla.

tvá krev
proudí v mých žilách
řekni mi
jak můžu zapomenout

Smutně se nad tím pousmála a mírně sebou trhla, když se kousek od ní ozval mužský hlas. Neslyšela nikoho přicházet, byla ponořená do svého světa myšlenek, a proto její prvotní reakce byla především zmatený výraz, který klučíkovi věnovala. ,,Spíše ahoj, ne?" nervózně se uchechtla a rozečtenou knihu skoro zavřela – ukazováčkem si přidržovala stránku, na které skončila. Netušila, co přesně po ní mladík chtěl, ale jelikož se jí hned přátelsky představil, zřejmě mu šlo o seznámení se. Měl štěstí, že natrefil zrovna na Lacey, protože ta vycházela snad s každým. ,,Člověk by měl být neustále pozitivně naladěný a dneska obzvláště… Venku je příjemně, svítí sluníčko," široce se na něj usmála a letmo jej sjela pohledem. Byla si jistá, že se ještě nepotkali a nová známost se vždycky hodí. ,,Jo! Jsem odsud," vyhrkla téměř ihned a pokývala hlavinkou, načež se postavila, aby jejich představování se mělo nějaké ty základy etikety; přeci u toho nebude jako nějaká divoška sedět. ,,Já jsem Lacey, tě-,“"zarazila se v půli věty, protože Aldrick udělal pro ní nevídanou věc – a sice věnování polibku na hřbet ruky. Musela se nad tím uculit, protože ji to přišlo rozkošné, možná gentlemani přeci jen nevymřeli a svět nebyl tolik ztracený. ,,Těší mě," dokončila po chvíli s lehkým červenáním se a věnovala Aldrickovi další zářivý úsměv, přičemž ručku stáhla zpátky podél těla. ,,Jsi tu nový?" zeptala se s jistým zájmem v hlase a posadila se zpátky na lavičku. Knihu už zaklapla úplně, protože bylo jasné, že nyní se jí věnovat nebude.

#d40f21

Poèet pøíspìvkù : 10 Join date : 04. 06. 23

Chůze byla tichá, a tak si nevšimla, to jí asi trošku vyděsilo. Znervózněl, když měla zmatný výraz poté co jí oslovil. /Asi jsem jí vyrušil..sakra!/ „Tak ahoj ?“ Rozesmál se s ní. Snažil se očkem zachytit co četla, ale nepovedlo se. Snad příště. Vypadala otevřeně, proto zůstával s ní nesnažil se rychle utlumit diskuzi, aby odešel a nerušil. Kdyby ale chtěla, tak samozřejmě odejde. „Souhlas, spousty lidí se pořád mračí. A co se týká počasí. Až moc svítí, ale určitě je lepší teplo než zima.“ Podíval na ní a spíše to nechal vyznít jako otázku preference. Opáčil jí úsměv. Její těkání očima po něm bral trošku jinak. Musel si přiznat, že asi na ní udělal dojem.
„Super!“ Je tu nový, pokud tu najde někoho, kdo ho zasvětí, tak jenom dobře. Chtěl jí nabídnout pomoc, ale ona vstala rychle a bezpečně. Věnování se její ručičce ho zaměstnalo, ale stále si všiml jejího culení. /Co na tom pořád Ti holky vidí? / Nebral to jako něco extravagantního, žil ve Spojených státech, ale jeho rodina měla pořád kus své Francie zde. „Taky mě těší.“ Pousmál se nad jejím červenáním. Jejich ruce se stáhli ke svým tělům. „Ano. Ztratil jsem se tu.“ Tentokrát se na ní podívá trochu s poťouchlým úsměv. Přitom si ale sevře rét kousnutím.Tohle by mohla být zajímavá zkušenost.

Poèet pøíspìvkù : 108 Join date : 05. 07. 17

Málokdy se k ní někdo takhle přikradl, když četla, ale byla to příjemná změna, kterou vítala s otevřenou náručí. Většina knihomolů sice byla spíše introvertního rázu, ovšem Lacey se k nim rozhodně neřadila. Navíc se s tím tak trochu muselo počítat, že když jste šli ven mezi lidi, že bylo dost možné, že se k vám někdo přimluví; ačkoliv takové šance byly samozřejmě velmi minimální. ,,Rozhodně!" prohlásila s širokým úsměvem na rtech a letmo nahlédla do knížky, kde očkama vyhledala číslo stránky, na které skončila. Zapsala si to do paměti a pak knížku zavřela, protože teď, přeci jen, svou pozornost soustředila jinam. Následovalo seznámení, ke kterému se Lacey postavila, protože nechtěla působit neslušně. Dozvěděla se, že klučík před ní se jmenuje Aldrick, což nebylo úplně americké jméno – a jestli ano, tak o něm nikdy neslyšela. Že by cizinec? Určitě se na to později musí zeptat. Nyní však její mysl zcela zaměstnalo jeho, dnes už nevídané, gesto, které bylo příčinou jejího náhlého zčervenání. Tohle se jí už nestalo pěkně dlouho, ale bylo milé vidět, že gentlemani ještě stále nevymřeli. ,,Ztratil?" povytáhla obočí o několik milimetrů výše a koukla po liduprázdném kampusu univerzity. Byla pravda, že to tu bylo vskutku velké a jí samotné trvalo snad půl roku, než se tu začala pořádně orientovat. Teď ji čekal už poslední ročník, takže tu byla v podstatě jako doma; Aldrick měl holt šťastný den! ,,Můžu tě tu trochu provést, jestli chceš," navrhla s milým úsměvem. ,,Taky tu někde jsou k rozebrání mapky, ale buďme upřímní – kdo se v nich vyzná?" podotkla s letmým úšklebkem, ovšem na rtech ji stále hrál její typický sladký úsměv. Zrovna ona měla orientační smysl velmi tristní a s mapami nebyla velká kamarádka, takže se většinu času, kdy byla na pro ni neznámém místě, musela spoléhat na něčí pomoc.

#d40f21

Poèet pøíspìvkù : 10 Join date : 04. 06. 23

Velmi rád se šel takto projít do parku, ale ne vždy měl nějakou tu odvahu někoho oslovit. Nejspíš byl introvertem, užíval si však společnost druhých, což by se dalo označit za miniaturní paradox. S holčinou udržuje slušný kontakt, občas se pousměje, ale nepřehání to. „Raději moře nebo hory?“ Zeptá se, rozhlédne se, protože ho napadlo, že až ho zaučí do místních zvyklostí, mohli by si vyjít na pláž. Kalifornské pláže jsou vyhlášené po celém světe a měl takový pocit, že možná proto se sem přestěhovali z Francie. Dívka se mu představila jako Lacey a nešlo si nevšimnout jejího překvapení. „Jo teď jsem tu na prvním semestru.“ Zasmál se. Připadalo mu vtipné, že první člověk, koho tu potká je zrovna Lacey. „Budu velmi rád.“ Pousmál se znovu. /Budu Ti to muset nějak splatit./ Řekl si pro sebe a v dušičce se usmál. „Nikdo ?“ Ušklíbali se společně. „Půjdeme ?“ Zeptal se a nabídl jí dlaň, aby se mohl pohodlně zvednout. „Jinak musím říct, že je to tu pěkně upravené.“ Očima zabloudí k jednotlivým částem k parku. V dáli asi tak sto metru vidí vysokou budovu s hodinami. „To je hlavní budova ?“ Zeptal se a ukázal na ní celou rukou.

Poèet pøíspìvkù : 108 Join date : 05. 07. 17

Překvapeně zamrkala víčkama, když ji položil otázku, která byla úplně mimo téma jejich konverzace. Moře nebo hory? Od malička vyrůstala v Kalifornii, takže si nedokázala představit, že by žila v horách, kde je zima, a příležitost jít se zchladit do moře minimální, tedy vlastně nulová. Možná na Islandu by to šlo? Jenže kdo by se chtěl v zimě koupat v moři? Navíc by si nedokázala představit život na ostrově, určitě tam hrozilo mnoho přírodních katastrof. ,,Moře, rozhodně," řekla po menší odmlce, kterou věnovala utřídění myšlenek a nepatrně se na něj usmála. ,,Proč se ptáš?" zeptala se rázem a hlavu naklonila mírně do strany. Bylo by od ní pochopitelně slušnější, kdyby se zeptala, co má raději pro změnu on, ovšem jelikož ji to přišlo úplně mimo mísu, tak jí spíše zajímal důvod, proč teď zabloudili právě k tomuto tématu.
Během seznámení se Aldrick projevil jako gentleman, a právě proto mu nabídla, že jej provede po kampusu; nezapomněla u toho zmínit, že všudypřítomné plánky pozemků jsou k ničemu, protože se v nich nikdy nevyzná. ,,No, možná někdo jo, ale mít osobního průvodce je přeci jen lepší, ne?" podotkla s širokým úsměvem na rtech. Po jeho vybídnutí se chytla jeho nabízené ručky, za jejíž pomocí vstala a pomalu se po jeho boku rozešla od altánku pryč. ,,Pěkně se tu o to starají," pokývala na znamení souhlasu a letmo se porozhlédla okolo sebe, přičemž si knihu přitiskla k hrudi. ,,Ano, je," pousmála se na něj a pak ukázala kamsi do dáli napravo od sebe. ,,Tam jsou koleje a kousek odtud ještě spolky. Máme klučičí, dívčí, a pak taky nerdský. Přemýšlel jsi, že by ses k některému přidal?" vyhrkla na něho nadšeně a pomalým krůčkem kráčela směrem k univerzitnímu náměstí. ,,Je to super, často se tam pořádají různé večírky, kde poznáš plno nových lidí, ale taky tam máš samozřejmě svůj klid," chrlila ze sebe dál a sem tam mu věnovala letmý pohled. ,,To se podle mě o koleji říct nedá," nervózně se uchechtla a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Nikdy na koleji sice nebydlela, ovšem slyšela, že tam člověk jen těžko hledá klid a soukromí. Byla ráda, že mohla být v holčičím spolku, kde tyto dvě důležité věci má pokaždé zajištěné.

#d40f21

Poèet pøíspìvkù : 10 Join date : 04. 06. 23

Poťouchle se pousměje nad vlastně hodně nevhodnou otázkou, neb jí Lacey nečekala. Jen jí přikývne nad odpověď o moři. „Já jen…mohli bychom se jít projít na pláž. Na drink?“ Jemně jí odpoví s mírným začervenám uší. Nechce tlačit na pilu, ale tady by mohl najít v Lacey parťáka na roky učení. Byl si trochu nejistý, co dál. Přijel na vysokou do nového města, bez známých tu byl. Jaký to tu asi bude? To už se nechával provádět Lacey skrz kampus, kde plánky nepomohou.
„Stoprocentně…“ Nedokázal moc doříct větu, když se na ní díval. Na její úsměv. Pomohl jí tedy aspoň na nohy. Společně šli parkem a rozhlíželi se, co všechno tu je. Na její slova jí pokýval hlavou a otočil jí směrem kudy Lacey ukazovala. „Koleje, spolky…budu pamatovat. Zatím vůbec jsem neuvazoval nad tímhle.“ Pousměje se a popřemýšlel, zda klučičí nebo nerdský, spíše tedy klučičí. Potom ale začíná zaostávat v chůzi za průvodkyní, a tak jí musel rychle doběhnout. Lacey byla asi z těch spolků nadšená a určitě v nějakém je, říkal si Louis. „Zní to velmi dobře. Večírky…kdo je tu organizují?“ Zvědave se zeptá Lacey, která už na něj letmě podívá. „Třeba umím udělat tiché místo.“ A nejenom tiché místo, ozve se mu hlavou. Podívá se na Lacey jak si upravuje pramínek za ucho a pousměje se. Kéž by měl jí, co říct.

Poèet pøíspìvkù : 108 Join date : 05. 07. 17

Nebylo divu, že jí jeho otázka zarazila; nebyla zvyklá, že na ni někdo při seznamování hned vybafl dotaz o tom, jestli preferuje moře či hory. Tedy, pochopila by to, kdyby se už bavili delší dobu a nastalo by mezi nimi kupříkladu dlouhé ticho, které by Aldrick prolomil právě touto otázkou. Bylo tedy logické, že Lacey zajímalo, proč mu tato otázka přišla na mysl, a nakonec se jí dostala odpověď, která vlastně dávala perfektní smysl. Svým způsobem to vlastně bylo rozkošné; jen se bála, aby Aldrick v jejich procházce na pláž neviděl něco víc. ,,Myslíš po prohlídce nebo někdy jindy?" zeptala se s mírným úsměvem na rtech a letmo na něj pohlédla. Asi by jí nedělalo problém s ním někam vyrazit, ráda poznávala nové lidi, ačkoliv byla pravda, že teď toho času bude mít minimum. Čeká ji závěrečný ročník, ve kterém ze sebe hodlá dostat své maximum a jako by toho nebylo málo, hodlá si zabojovat i o post kapitánky roztleskávaček. Věřila si v tom a věděla, že kdyby to svůj poslední rok na vysoké alespoň nezkusila, vyčítala by si to do konce života.
Pomalu postupovali areálem školy a Lacey byla připravená Aldrickovi odpovědět na vše, co jej zajímalo. Mezitím mu jen tak krátce představila spolky a taky kolej, aby nepůsobila zaujatě, ačkoliv bylo jasné, že holduje právě spolkům. Jak by taky ne, když ten holčičí obývá už od prváku a je nad míru spokojená. Zážitky, které má s holkami, by na koleji jen těžko našla na koleji. ,,Určitě bys měl, budeš tam trávit dost času," podotkla s úsměvem, které její rty snad nikdy neopouštěl a na moment se zastavila, jelikož si všimla, že Aldrick byl trochu pozadu – zřejmě se kochal okolím. Nebylo se čemu divit, areál měla univerzitu vskutku nádherný. Bude jí to tu chybět. ,,Většinou králové nebo královny daného spolku," pronesla jako by nic, než si uvědomila, jak vtipně muselo její prohlášení vyznít. Nebyli přeci ve středověku! ,,Ehm, chci říct, hlavy spolků. Říká se jím králové a královny. Je to takové vznešené," vysvětlila s nevinným uculením. Nevěděla sice, kdy se takové označení zavedlo, ale líbilo se jí; vyjadřovalo to důležitost, kterou hlavy spolků měly. ,,Umíš udělat tiché místo?" prohodila s lehkým pobavením a zvědavě nadzvedla obočí. ,,To mi asi musíš vysvětlit," vybídla ho a u toho se zastavila. ,,Nevím, na jaký obor nastupuješ, ale určitě se ti bude hodit knihovna, kterou najdeš támhle," ukázala na okna před sebou, načež ukazováček posunula více doprava. ,,Hned vedle je studovna, kde je klid na učení, to doporučuji," krátce na něj koukla a úsměv zase o malinko rozšířila. ,,Máš nějaká místa, které bys chtěl především ukázat?" vyhrkla rázem, protože si uvědomila, že ho tu přeci nemůže nudit něčím, co ho nezajímá.

#d40f21

Poèet pøíspìvkù : 10 Join date : 04. 06. 23

Cítil se okouzlený ochotou Lacey snášet jeho otázky. Možná přeci jenom neměl narušovat to stereotypně dlouhé ticho, které tichostí tvořilo hluk v hlavách... co říct.. co udělat... to byl ten hluk, jenž byl jen skrytý. Nejspíše jí pobavil, protože neodpověděla zamítavě na výlet na pláž s téměř neznámým člověkem. "Záleží na tobě... ale večer nebo ráno je to prý pěkné..." Pousměje a poškrabě se za uchem, aby dal najevo ze není žádný hráč co to zkousí na každou.

Cestou areálem mu bylo vyprávěno o spolcích, kolejích a celkovým místním životem. Trošku na něho upadli chmury, přeci jen tohle je na pár let. A co pak? Bude život s prací stejně zajímavý? To mu ukáže čas. "Uvidím, určitě to nenechám plavat." Řekne jí úsměvem. Možný by nebylo na škodu vyjít z konformní zóny samoty a angažovat se v životě na vysoké. Až když si on všiml jejího pohledu došlo mu teď, že se vleče za Lacey. Kývl na ní a pár kroky se vyrovnali. Hold areál byl opravdu pěkný. Podíval se na ní s přimhouřenýma očima, když zmínila krále a královny. Její opravený nakonec ho donutilo přeci jenom k tomu něco říct. "Vznešené to je... snad taky nejste královnou hlavou spolku. Nestihl jsem se uklonit, má lady." Řekne s vtipem a sleduje její uculení. /Achjo! Opravdu to není královna... spíše princezna./ Zamyslí se nad jejím uculením. Dotaz na tiché místo ho dostal, i když s ním začal sám.. nechá jí chvíli se topit ve vlastní zvídavosti. Nakloní se k ní a konspiračně jí pošeptá do ucha s úsměvem. "Dokážu několik hodin nepromluvit, ale nebaví mě to.." Pak se raději vrátí zpět a mrkne na ní s malým uculením taktéž. "Tak to přijde vhod, nastupuji na literaturu." Kyvně a snaží se zapamatovat polohu knihovny. Očima sleduje její ukazováček, který přejede doprava. "Klid na učení.." Řekne a kyvně na srozuměnou. Její rozšiřující úsměv ho zaujme. /Copak asi teď řekne?/ Zeptá ses pro sebe a otázka opravdu není špatná. "Hm.. spolky vím, knihovnu vím, co takhle něco k pití? Dal bych si velmi dobré kafe s pěnou... nevíš o něčem?" Zeptá se na zpět s úsměvem, zároveň to bere jako menší popíchnutí pro Lacey. Přeci jen kafe je kafe a hoši jsou hoši. Jakmile mu Lacey oukáže vše co uzná za důležité pro univerzitního novice, rozloučí se spolu jako nový známý, nový kámoši.