Park

Jakmile se Hilde jednou pustila do jakéhokoliv psaní, ať už to byla poezie, vyplňování dokumentů na poště a nebo prostě jen zpráva kamarádovi na sociálních sítích, naprosto vypla své senzory pro okolní svět a věnovala se jen a pouze písmenkům a slovům, které zrovna skládala do hromady. Dnešní večer nebyl výjimkou. Byla tak zabrána do svých myšlenek a zběsilého škrábání, že okolí už nevěnovala prakticky nejmenší pozornost, natož aby sledovala tu hrstku lidí, kteří ji v tuto hodinu v parku míjeli. Jistě, jak sem tam vzhlížela od svého psaní, všímala si postav. Zaregistrovala už maminku s kočárkem, nějaký zamilovaný pár a dokonce si i v dáli všimla jakési běžkyně. To, že doběhla až do těsné blízkosti lavičky, kterou zrovna obývala, si už však nevšimla. Vymýšlela zrovna nějaký složitý rým, když na ní dokonce dívka promluvila. Stále však neproběhl žádný kontakt mezi Hildou a vnějším světem. Do reality byla uvržena až ve chvíli, kdy se vedle ní s žuchnutím objevila noha ve sportovní botě. Nejdřív se vykulenýma očima s naprostým zmatením podívala na onu neznámou nohu, co si tak přisedla vedle ní a až po chvilce jí napadlo se podívat na vlastníka této končetiny. Na něj posléze zírala dobrou chvíli stejně zmateně až se jí podařilo zpětně si vybavit, že se jí vlastně ona sportovkyně na něco ptala. "Ne, ne... jen si posluž," odpoví ji hnedle, stále však značně zaraženě. Ono se vlastně není čemu divit. Nohy vedle vás takhle z nenadání nepřistávají zrovna běžně. Když konečně polnohodnotně zapojila tu část vnímání i pro něco jiného než bylo její předchozí psaní, dovedla si dokonce spojit že to je ta samá osoba, kterou viděla běžet na začátku cesty před pár minutami. To už se jí začíná rýsovat drobná vráska mezi obočím, jak začíná přemýšlet. "Neběžela jsi před chvílí? Proč se protahuješ až teď?" Vyptává se zvědavě, ani k cizím lidem nemá prakticky žádné zásady. Ach chudinka, sportem nepolíbená, Hilda, kdyby jen věděla, že se ptá na uplné hlouposti. Ona se však z během setkala pouze kdysi v Belgii na hodinách tělocviku. Tam ji donutili rozvičit se pouze před sportování, za to ale vždycky. S touto otázkou na rtech také definitivně zaklapla svůj notýsek a rychlým pohybem ho zase schovala do kapsy. Snad jako prevenci, aby neznámou nenapadlo do něj nakukovat.

Všimla si toho zmatení, které u dívky vyvolala, tak na ni jen omluvně koukla, no žádné omluvy rozhodně Hilde čekat nemohla, takovým typem naše drahá Cass nebyla. Sice se snažila s okolím vycházet, většinou jí to i vycházelo, ale občas uměla být pořádně neomalená, skoro jako kluci, což není překvapivé, když vyrůstala jen s otcem a jeho vliv se holt projevil. Na opožděné povolení o okupaci lavičky jen přikývla hlavinkou, kdo ví, jestli tím chtěla vyjádřit díky či jen dávala dívce najevo, že jí slyšela. Nad položenou otázkou se dobrosrdečně zasmála, ta slečna vedle ní se se sportem zná asi jen ze základky či střední z hodin tělocviku, kde to občas trochu ochuzují. Také si všimla toho, že dívka něco čmárala do bločku, ale nijak to nezkoumala, ani netušila, zda si tam něco kreslila nebo psala, protože do toho jí přece nic nebylo a tak do toho nebude strkat nos. „Ty se asi sportu moc nevěnuješ, co?“ milý způsob, jak začít konverzaci, někdo by si to mohl vzít k srdci jako urážku ohledně postavy, ale Cass se snažila znít neutrálně, tak snad se to podařilo. „Správně se člověk protahuje před i po, protože před výkonem potřebuješ svaly zahřát a po výkonu zase.. řekněme zklidnit, protože jak najednou přestaneš vykonávat pohyb a neprotáhneš se, je to pro ty svaly šok,“ vysvětlila, zatímco se pořád protahovala, a snažila se mluvit normálně, i když občas přeci jen zalapala po dechu, jak byla po sportovním výkonu. Připadala si jako nějaká profesorka z univerzity, co zasvěcuje ostatní do tajů cvičení a musela uznat, že jí to doopravdy nevyhovuje. „Ten bloček jsi schovávat nemusela, nebo rozhodně se u toho nemusíš tvářit tak vážně, mně je úplně jedno, co tam čáráš a stejně bych v tom šeru asi moc nevyčetla,“ odvětila dívce a jemně u toho pokrčila rameny. Už jen to, že zmínila bloček, mohlo být nezdvořilé, ale co už. I ta dívka na ní spustila otázky o protahování, proč by něco nemohla říct i ona, že?

Omluvného pohledu si všimla a kdyby dívka i něco na ten způsob vyslovila, vyvrátila by jí, že se přece nemá za co omlouvat, vždyť nemůže za to, že je Hilda věčně tak mimo. Ale dívka nic nevyslovila a Hildě to bylo jedno. Její smích, který zaslechla po své vlastní položené otázce ji také vykouzil úsměv na tváři. I přes to, že ji běžně takové obavy netrápily se přeci jen trošku bála, aby sportovkyně nezavrtěla hlavou a neodešla, nebo aby se neurazila, na jaké hloupé otázky se jí Hilda ptá. Nic z toho se však naštěstí nestalo. Její otázku si vůbec nevzala osobně, popravdě by ji to ani nenapadlo. "To je všeobecně známý fakt," zasměje se, ona a sport, to je jako kdybyste chtěli po hrochovi aby předvedl akrobatické číslo. Tedy, ne že by postavou připomínala hrocha, ale s obratností na tom byla až žalostně podobně. To už se ale dala neznámá do vyprávění, Hilde se na ní se zájmem podívala a stáhla si nožky k sobě na lavičku a založila si je do tureckého sedu a poslouchala zásady sportu. "To vlastně dává dost smysl," musela nakonec uznat, nikdy ji nenapadlo zamyslet se nad tím tímto směrem. "Promiň, že jsem tě tak vyrušila z uklidňování svalů," omluvila se ji hned jak ji došlo, že si s ní třeba neznámá vůbec nemá čas nebo chuť povídat. "Mimochodem, já jsem Hilde," představení následovalo hned po tom, aspoň na pár náležitých slušností si v praxi vzpomene. Žádnou pravačku snad nepodává, snad jen proto, jak je to strojené. Hned na to už však komentuje neznámá její ukrývání notýsku. Jen nad tím zavrtěla hlavou, dívka to pojala tak, jako by si psala nějaký tajný deníček, což nedělala. Jen prostě psala básně, to že je nikomu nechtěla ukazovat je už věc jiná. Ale neurazila se, taková zase nebyla. "Spíš pochybuju, že bys po mně ten škrabopis vůbec přečetla," zasmála se vlastní poznámce. Pravda byla pohužel taková, že ona sama někdy mívala problém se čtení svým vlastních čáranců. "Jak dlouho už sportuješ?" Vyptávala se dál se zájmem, aniž by se třeba zajímala o to, jestli na ní má vůbec děvče čas. Prostě jen měla chuť si povídat.

Dívka se očividně nijak neurazila při drzém dotazu, který Cass položila, za což byla ráda a vážně jí spadl kámen ze srdce, jelikož nebyla tím typem, co by chodil po okolí a urážel ostatní. „Budu si to pamatovat,“ pousmála se a v duchu si přiřadila dívku k necvičící skupince a pomaličku se k ní snažila přiřadit nějaký jiný obor. Obecně nechápala, co mají lidi proti cvičení, tedy ne že by po každém vyžadovala, aby šel studovat sport, to ne, jen neviděla, co je špatného na troše cvičení? Holt holka z venkova, kde to všechno funguje jinak než ve městech. Ovšem velkým plusem, co dívce musela přiznat, bylo to pozorné poslouchání výkladu o svalech a protahování, maličká Cass si připadala důležitě. Hah, tím se bude muset pochlubit Noahovi! Šíří sportovní moudra kolem, co dělá on? Určitě nic. „Ale ne, to je dobrý,“ mávla nad tím rukou, protože se vlastně vyrušily tak nějak vzájemně, ani jedna by se neměla omlouvat. Stáhla nohu k sobě a stoupla si normálně, čímž dala najevo, že s protahováním skončila a u ničeho ji neruší. „Cassidy,“ odvětila na dívky představení a mile se na ni usmála. Přežily spolu už první ne zrovna mile začínající rozhovor, takže se rozhodně blížily další úžasná témata k hovoru a Cass si už slibovala, že se bude snažit vyhýbat nějakým kontroverzním tématům, i přestože se Hilde zdála být v pohodě a s hroší kůží, že jí nic neurazí. „To znám, taky škrábu jako kočka, někdy to po sobě nepřečtu ani sama,“ chápavě pokývala hlavou a přidala se k dívčině smíchu. Vida, jedna společná věc! „Uhh,“ vypustila ze sebe zvuk, který měl značit hluboké zamyšlení a vypočítávání roků, ovšem Cass jen marně vzpomínala, co by označila za začátek sportování. „Sportovala jsem tak nějak odmalička, tátovo vedení se projevilo, ale začátek sportu, co mě dostal sem, je rozhodně konec základky, kdy jsem začala hrát volejbal,“ vyloudila ze sebe nakonec, sama zněla nejistě těmi slovy, protože i předtím sportovala, ale to jen střídala jeden sport za druhým – od fotbalu až po plavání, ale nic jí nevydrželo. Pak potkala volejbal a bylo jasno. „A co vlastně ty? Studuješ umění, nebo literaturu? Ještě mě napadla žurnalistika, ano, vycházím z toho bločku,“ zvědavě se optala a snažila se používat nějakou logickou dedukci, ale ten bloček zaokrouhlil počet oborů jen na polovinu, to moc nepomohlo. Alespoň má velkou šanci, že se trefí, jelikož si je jistá, že jeden z těch třech oborů to bude určitě.

Do dějin se psal další krásný den i když Changkyun byl velmi nervózní z onoho dne. Chtěl se alespoň trošku hodit do pohody, proto šel do parku. Lepší místo, kde je klid a ticho na přemýšlení opravdu neznal. Na sobě měl potrhané černé rifle na kolenou, jeho nejoblíbenější, s volným bílým tričkem, přes které měl přehozenou černo červenou kostkovanou košili. Došel k nějaké lavičce, na kterou se posadil a okolo sebe si vytvořil svou bublinu, do které se dostat někdy bývá obtížné. V dálce viděl šťastnou maminku s kočárkem, jak venčí svého chlupatého kamaráda, který z kočárku vzal dítěti plyšovou hračku. Musel se nad tím pousmát alespoň někdo tu má den plný radosti, zatímco on je neklidný. Dnes je to jeho první den a už má strach. Dlouho v USA nebyl, tak se obává že nezapadne a že ho ostatní odsoudí kvůli tomu, že je Asiat. Přeci jen v Asii je jiná kultura. Vytáhl svou knihu poznámek, kde měl sepsané vše ohledně místní kultury. “To bude sranda začít zase jíst normálním příborem namísto hůlek.“ Mumlá si sám pro sebe. Hodně často si povídá sám pro sebe aniž by si to někdy uvědomoval, ale co každý člověk něco má. Četl si dále své poznámky a poté si do uší dal i své sluchátka. Když bublina, tak se vším všudy. Pročítal si blok a do toho si nevědomky broukal. Zavzpomínal na své přátelé z Koreje, s kterými měl takovou malou kapelku a pousmál se nad tím. Jsou to krásné vzpomínky, tak doufá že si hezké vzpomínky udělá i na tomto místě.

*Krásny slnečný deň. Perfektný čas nato, aby konečne spravila niečo pre seba. Miluje beh a práve preto ho volí aj dnes. Kvôli učeniu nemá veľa času na jej obľúbené aktivity, takže je rada, že si nato nájde aspoň nejakú tú chvíľku. Oblečie si sivé legíny, biele tričko a prehodí si cez to ružovú mikinu. Vlasy si vypne do typického vysokého vrkoča a vydá sa na cestu do parku. Smerom k parku sa neponáhľa, aby sa nevyšťavila hneď na začiatku. Slnko dnes poriadne páli, ale fúka popritom príjemný ľahký vetrík. Po čele jej steká pár kvapiek potu, avšak vôbec jej to neprekáža, užíva si toto nádherné počasie. Zazrie pár ľudí, ktorí si taktiež užívajú toto počasie a obdaruje ich širokým úsmevom. Pár mamičiek s deťmi, pár bežcov a iní, ktorí zase oddychujú na lavičkách s knihami. Na začiatok sa poriadne popreťahuje do strán, čo môže prilákať pohľady úchylov, takže to radšej nechá tak a pustí sa do behu, ktorý stále zrýchľuje. Vo vrecku nemôže nahmatať slúchadlá, takže iba ďalej beží a prezerá si krásne okolie parku.*

Čtení svých zápisků už ho nebaví, tak si ho uklidí a opakuje si vše co si zapamatoval. Nechce vyčnívat svou nevědomostí. Sleduje u toho dění okolo něj. Viděl věci hezké, ale i ne velmi hezké. To raději nechtěl nikdy vidět. Jednoduše a zkráceně úchyl za keřem. “Fuj.“ Zhodnotil jednoduše situaci, která se děla za keřem. Všímal si různých lidí. Někteří tu jsou sami a někteří s někým. Někteří tu jsou jako rodina a někteří tu sportují. V tom si všimne dívky, která běží okolo něj a usměje se na ni. “Někde jsem ji už viděl.“ Mumlá si pod imaginární vousy a přemýšlí kde. Poté si vzpomněl. Viděl ji poblíž univerzity, když se tam stěhoval. Kdy že to bylo? Moc to tedy neutíká, páč to bylo dnes. Stopne si písničky na mobilu a vyndá si sluchátka z uší. Přemýšlí, zda si je má přeložit na půl a poté zase na půl a poté zas, jak mu bylo řečeno od mnoha lidí, aby se mu neponičily, ale vykašlal se na to, čapl je a narval do kapsy u batohu. Jednou stejně přestanou fungovat, buď dříve nebo později.

*Počas behu sa snaží usporiadať si myšlienky a jednoducho len tak premýšľa nad životom. To je pravdepodobne jej obľúbená každodenná činnosť. Snívať a premýšľať nad tým, čo by bolo keby. Z tohto ju vytrhne známa tvár, ktorá jej opätovala úsmev. Nestáva sa to často a tak ju to okamžite zahrialo pri srdci. Práve preto sa vráti pár krokov späť, aby sa pristavila pri mladíkovi, ktorí sedí na lavičke. Má povedomú tvár, pravdepodobne ho videla niekde pri škole. Áno, to je správne.*Ahoj. Som Betty Cooper.*Na tvári preňho vyčarí ďalší z jej širokých, okúzľujúcich úsmevov a načiahne k nemu ruku.*Si z našej školy, však?*Mierne pozdvihne obočie pri tejto otázke, ale je si takmer istá, že sa nemýli. Ak to tak náhodou nie je, nevadí, aspoň pozdraví príjemného neznámeho a môže sa opäť venovať behu. Nerada takto kazí plány, ale nemôže zmeškať šancu spoznať sa s niekým novým.*Prišiel si mi sympatický a tak som sa pristavila. Dúfam, že ti to neprekáža.*Ani nepočká na jeho odpoveď a prisadne si na lavičku. Necháva medzi nimi ale odstup, predsa len sa vôbec nepoznajú a nechce narúšať jeho zónu.*Veľa ľudí neopätuje úsmev, niekedy len zazerajú alebo k tomu majú ešte aj nejaké blbé poznámky. Veď to asi poznáš.*Mierne pokrčí ramenami a zahryzne si do jazyka. Možno by mala nechať šancu prehovoriť aj jemu.*

Dál si přemýšlí o dění se venku, o tom, jací jsou asi lidé tady na škole, tady ve státě, když v tom vidí jak se běžkyně, na kterou se usmál vrací pár kroků zpět k němu. Lekl se co provedl, vždyť se pouze usmál, ale pak slyšel důvod a spadl mu kámen ze srdce. “Ahoj, já Changkyun Lim.“ Řekne trochu více potichu, protože mu bylo jasné že jeho jméno je trošku neobvyklé pro Evropany jak pro zapamatování i vyslovení. “Ano jsem a ty taky že?“ Řekl s úsměvem. Je hold ten typ člověka, který se na ostatní hodně usmívá. Má to ve zvyku, a hlavně je to lepší než se na každého jen mračit. Velmi důležitý fakt je ten, že úsměv léčí, povzbuzuje a hlavně je nakažlivý. “Klidně se posaď.“ Trochu se uchechtl, protože dívka už dávno seděla, ani to nestihl říct. “Já se prakticky usmívám skoro na všechny. Většina si teda spíše myslí, že se jim posmívám, ale tak to rozhodně není.“ Řekne se seriózním výrazem, ale na konci věty se stejně mírně usměje.

*Jeho meno ju mierne zarazí, ale prečo sa vôbec čuduje, veď sa pozrime naňho. Toto vôbec nemyslí ako urážku, ale je očividné, že má iné korene. Z toho zložitého mena si zapamätala len Chang, ale z tváre jej neschádza úsmev, tvári sa ako keby rozumie.*Máš nejakú prezývku? Alebo môžeš byť proste Chang?*Zasmeje sa, pretože mu musí byť jasné, že z jeho mena nepochytila nič viac.*Áno. Chodím na psychológiu a čo ty?*Začne okamžite vyzvedať, aby sa dozvedela čo najviac.*Nepotrebuješ previesť po škole? S radosťou to spravím, ak by si chcel.*Vždy rada pomôže, ak je to možné. Určite je ťažké byť nováčikom, ale všetko sa dá zvládnuť. Vlastne tu sú všetci ako keby nováčikovia, takže to nemusí byť až tak hrozné.*Ja som rovnaká. Snažím sa všetkých obdarovať úsmevom a zlepšiť im deň. Škoda, že nie každý to dokáže oceniť.*Aj ona máva zlé dni, kedy nemá náladu, ale to neznamená, že bude na ľudí zazerať. S očakávaním naňho pozerá, pretože dúfa, že sa viac rozrozpráva. Naozaj by sa jej tu teraz zišiel niekto komunikatívny, pretože má veľa energie a dobrú náladu. Avšak to nezmení to, že je tichá a nie moc ukecaná, aj keď prvý dojem pravdepodobne spravila úplne iný.*

Všiml si jak se trošku zarazila když uslyšela jeho jméno. “Přezdívku nemám.“ Poškrábe se nervózně na zátylku. “Klidně mi říkej Chang, je mi jasné že mám pro tebe neobvyklé jméno.“ Usměje se na ní takovým způsobem, že ukáže i své hlodáky. “Byl bych ti moc vděčný. Je to pro mě jako bludiště místo školy.“ Uchechtne se. Bál se že mu to nikdo nenabídne a že se opravdu ztratí, což by opravdu nerad. Vzpomněl si jak měl jednou někoho provést po škole a nakonec se ztratil i s oným člověkem, neboli prostě a jednoduše řečeno má mizerný orientační smysl. “Nejhorší asi je když se usměješ na malé dítko a to se rozbrečí. To se mi stalo na letišti, hned potom jsem byl smutný, protože jsem nevěděl co jsem udělal, ale tím přeci život nekončí, tak jsem se z toho oklepal a teď se zase na své okolí usmívám.“ Vyprávěl jí s radostí, že si s ním někdo povídá. Cesta byla dlouhá a tady ještě nikoho nezná, tudíž si povídal jen sám se sebou a teď může někomu “vykecat díru“ do hlavy.

Takže Chang. Ale je to krásne a zaujímavé meno.*Pokýve hlavou a pridá k tomu hneď kompliment, aby sa necítil divne, no myslí to naozaj úprimne. Aspoň je niečím výnimočný. Jeho vzhľad sám o sebe je zaujímavý.*To chápem. Takže sme dohodnutí.*Žmurkne naňho so širokým úsmevom. Je rada, že môže byť práve ona tá, čo mu takto pomôže.*To sa ti naozaj stalo?*Nemôže si odpustiť jeden hlasný smiech, ale snaží sa prekryť si rukou ústa. Možno to nie je ani také vtipné, ale úplne si predstavuje Changa ako sa široko usmieva na malé dieťa a vyzerá pri tom naozaj strašidelne. Pravdepodobne to len trochu prehnal a preto dieťa zastrašil. Naozaj by si túto situáciu pozrela naživo a nemusela si ju len predstavovať.*A ako sa ti tu zatiaľ páči? Myslím, že toto mesto je naozaj krásne a ľudia tu sú milí. Teda aspoň väčšina, vždy sa nájdu nejaké výnimky.*Pokrčí ramenami, ale aj naďalej sa usmieva. Dnes rozdáva len pozitívnu energiu a preto je rada, že tu sedí práve s Changom. Hoci sa rozprávajú len pár minút, tak vidí, aký je milý a pozitívny. Presne takýto prístup sa jej páči.*Bývaš tu na univerzite alebo s rodičmi?*Vyzvedá ďalej a dúfa, že mu to neprekáža. Je to jeho súkromie, ale nie je to nič také hrozné.*

“Děkuji.“ Poděkoval s úsměvem, přeci jen mu to zalichotilo. Moc lidí mu neříká že má zajímavé jméno. Všichni spíše říkají jak ho má hrozné, protože si ho nemůžou zapamatovat. “Ano a moc ti za to děkuji, sám bych to asi fakt nezvládl.“ Řekne ji pravdu, kterou o něm vědí i ti co ho neznají. Je tím profláknutý, jako ničím jiným. “Ano, a to jsem se na něj usmál normálně jako na každého jiného. Asi dětem hold přijdu strašidelný.“ Zasměje se upřímným smíchem, který je u něj slyšet celkem často, protože když se směje tak to myslí vždy upřímně, teda kromě ironického smíchu. “Mno, zatím se mi tu líbí, ale je to jen první dojem. Moc jsem to tu ani nestihl omrknout, ale to co jsem viděl se mi líbilo.“ Pohodí rukama do vzduchu a koukne se do dáli aniž by mu došlo že se nedívá na školu nebo její okolí, ale na strom v parku, přičemž se ušklíbne nad jeho fantazií. “Poněvadž a jelikož moji rodiče se nechtěli zase stěhovat, o čemž ti možná budu i někdy vyprávět, tak zůstali v Koreji a já jel sám a někdy bych se tam mohl i stavit, i když asi tak jen jednou ročně, páč to není zrovna nejlevnější. Z čehož vyplývá že bydlím na univerzitě.“ Když to vypustil bez přemýšlení z pusy tak mu až poté došlo kolik nepotřebných věcí řekl a proto se koukl do parku, bouchl se rukou do hlavy a nasadil takový pohled jako že co to sakra mele.

*Naďalej ho pozorne počúva, pretože ju naozaj zaujíma to, čo hovorí. Rada sa o ňom niečo dozvie.*Neprejdeme sa? Vlastne som sem prišla behať, ale nie som si istá, či by si to so mnou zvládal.*Namysleno sa usmeje a zavrtí hlavou do strán. Samozrejme, že to iba hrá. Teda vlastne nevie, ako je na tom so športom, ale odhaduje, že nie veľmi dobre. Možno by ju prekvapil a okamžite by ju predbehol. Pre dobro oboch radšej teda zvolí tú prechádzku.*Aspoň si môžeš poriadne prezrieť park. Toto je pravdepodobne moje obľúbené miesto. Je tu kľud, ticho a krásna príroda. Čo viac si priať?*Zasnene prejde pohľadom celý park a povzdychne si úľavou. Naozaj ju to tu upokojuje a chodí sem celkom často a rada. V meste má popravde viacero takýchto obľúbených miest. Napríklad útulná kaviareň, tú tiež naprosto zbožňuje, hlavne keď si môže dať karamelové frappuccino. Mňam!*Úplne sám? Tak to si odvážny.*Udivene kývne hlavou a znovu sa usmeje.*Ja som vlastne ešte nikdy nikde nebola bez rodiny.  Popravde by som to rada zažila.*Vôbec by sa nesťažovala, keby sa aspoň na nejaký čas zbavila otravnej, prísnej matky, ktorá jej neustále kontroluje život. Celkom závidí svojmu bratovi, ktorý sa už od nich odsťahoval. Má pocit, že to čo ona od svojej matky znáša by nevydržal naozaj nikto.*Ja sa pravdepodobne taktiež presťahujem na univerzitu.*Niekomu to príde nezmyselné, keď má dom iba pár minút od školy, ale bude rada, keď konečne odtiaľ vypadne. Aspoň chvíľka pre seba, vlastné rozhodnutia, vlastný život. Sloboda. Slovo pre ňu doposiaľ absolútne neznáme.*Je to skvelá príležitosť spoznať sa s novými ľudmi a celkovo zapadnúť. Určite sa ti to bude páčiť.*Zdvihne sa pomaly z lavičky a čaká, či bude pokračovať v ceste spolu s ňou.*

Když tedy přešli nesportovní část Hildiny osobnosti mohly bez problému pokračovat v dalším rozhovoru. Nová známá Hildě připadala jako docela správná holka, daleko lepší, než všechny ty nafrněné fifleny co se srocovaly v tom jejich holčičím spolku. Vlastně byla i docela ráda, že na někoho takového narazila, i přes to, že zájmově si byly evidentně už po první pár větách naprosto odlišné. "Myslím, že to ani nebude potřeba, bude stačit, až mě někdy uvidíš běžet," hořce se zasmála své nešikovnosti. Jediné její štěstí bylo, že více méně ani žádný sport nepotřebovala a svou štíhlou postavu měla jaksi vrozenou. Kdyby to bylo jinak, pravděpodobně by se po San Franciscu valila jako nějaká obrovská koule. I přes tuto svou nesportnovost si však ráda vyslechla to, co ji běžkyně vysvětlila. Ráda se dovídala nové informace, ať už byly jakéhokoliv druhu. Tak jako Cassidy hned po představení roztáhla koutky do širokého veselého úsměvu, do kterého se nemusela jakkoliv nutit. Poznání dalšího studentna místní univerzity pokládala jako fantastickou událost. "Tak u tebe to při sportování zase až tolik nevadí, ale já se svým oborem, tam už to je trochu průšvih," s pokrčením ramínek se nad tím pouze zazubila. Ach kolik už jí jen její špatný rukopis natropil problémů. Ani ji nenapadlo, že by mohla dívce objasnit, na jaký obor vlastně že to chodí. Nu což, vždyť ona se to jednou nějak dozví. To už ale byl zase čas na poslouchání, tentokrát Cassidiného životního příběhu o sportu, který si Hilda vyžádala. "Ale i tak už to musí být pěkná řádka let!" Prohlásila obdivně po dokončení její výpovědi. "Tebe vychovával táta?" Vykulila očka v otázce. Chytla se pravděpodobně te nejméně důležité části její věty. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že o sportu se tolik bavit nedokázala, vzhledem k tomu, že o něm zase tolik nevěděla? "Ah ano, promiň," začala naprosto nesmyslně, jako by si snad až teď vyčítala, že jí to neřekla dříve, "literaturu, uhodlas' to správně," zvesela pozvedne ukazováček, snad aby ještě více vyzdvihla chválu k její osobě. "Přijde mi famózní, jak se s lidstvem drží od nějakého jeho kulturního prvopočátku až doteď! A jak je důležitá pro historii!" Zasněně pozvede své zraky k nebesům a zavrtí nad tím hlavinkou. Jistě, toto by se dalo říci také o čemkoliv jiném, vizuální umění tu bylo ještě dříve, ovšem ovlivněnost jejím oborem byla více než zřejmá.