“Já osobně mám rád parky a i nějaké tiché místa, takže se tu rád porozhlédnu.“ Řekne se zájmem v očích. Poslouchá jí dál a až teprve mu dojde že říkala něco o běhání. “No popravdě jsem na minulé univerzitě byl jeden z nejlepších sportovců, ale troufat si opravdu nehodlám. Přeci jen jsem jiné kultury a už tak je to hodně změň, třeba i ten sport je jiný.“ Uchechtl se. “Ano sám, co jiného mi zbývá.“ Zasměje se tentokrát nahlas. “já si myslím, že se mi tu bude určitě líbit. Věřím že zbytek lidí bude stejně fajn jako ty, takže o to strach nemám.“ Pokrčí rameny. Zvedne z lavičky stejně jako ona a neváhá vydat se na cestu.

Ač se Hilda jevila, no, sama se reprezentovala jako nesportovní typ, Cass nebyla žádný pokrytec, co by ji za to odsoudil a nebavil se s ní. Holt každého baví něco jiného, bylo by hloupé podle toho lidi soudit, a hlavně by to bylo povrchní… No a povrchní lidi Cass z celého srdce nesnášela, i když je pravda, že nesnáší spoustu charakterních vlastností, které většinou označovala i za vady. Sice byla Hilda nesportovní, ale byla moc sympatická a příjemná, kdo by takovou společnost měl odmítnout? „Takže mám doufat, že tě nikdy běžet neuvidím?“ optala se pobaveně a v duchu připsala Hildě další bodík, protože si umí udělat legraci sama ze sebe, lidé s nadhledem řadí k příjemným lidem. Navíc Cass těšil i fakt, že byla Hilda trpělivá a vyslechla vše, co Cass říkala, ač byla sportem absolutně nepolíbená a mohla jí úplně klidně poslat do háje zeleného. No, neudělala to, a pozorně poslouchala, nad čímž se Cass pousmála. „Dobře, v tom máš pravdu, sice je to špatný, ale můj škrabopis mi život komplikuje méně než tobě ten tvůj,“ souhlasně přikývla, naštěstí z toho Hilde nevypadala tolik smutně, člověk si asi za takových dvacet let života zvykne a naučí se s ním nějak žít, snad i dokonce spolupracovat a luštit ho, alespoň tak to měla Cass. „No, nějaká řádka let to je,“ zazubila se na ni, ani ona sama vlastně nevěděla, kolik let přesně se sportu věnuje a nechtělo se jí to ani vypočítávat, prostě je to dlouho a tečka. S tím se vždy spokojila Cass, tak snad se s tím spokojí i Hilde. Jakmile se Hilde chytla části o její výchově, jen se nervózně pousmála. Netušila, jak to podat, aby se na ni nesesunula vlna lítosti, proto se rozhodla pro poměrně neosobní způsob. „No, jo, a ještě k tomu na venkově, lidi občas říkají, že se to projevuje na mým chování,“ odpověděla a jen pokrčila rameny, doufala, že řeč úspěšně svedla jinam a Hilda se nebude dál vyptávat, jaktože jí vychovával jen táta. „Nevadí,“ mile se pousmála a mávla nad tím rukou, pochopila totiž, za co se tak omlouvala, a doopravdy o nic nešlo. „Z tolika typů jsem se nemohla netrefit, teda, asi mohla, ale to by bylo vážně smutný,“ zasmála se sama sobě a představě, jak by jí Hilda zamítla všechny možnosti, to by pak asi přestala věřit na své usuzovací schopnosti. Zaposlouchala se do Hildina básnění o literatuře a na rtech jí pohrával úsměv. Sport byl u lidstva také dlouho, pokud za sport berete už třeba glatiátorské hry, ovšem s tím na tu literární dušičku nechtěla vyrukovat, protože její řeč byla mnohem působivější, než řeč, kterou by vypustila z úst Cass. „Každopádně, ráda jsem se s tebou seznámila a určitě se s tebou ještě ráda uvidím, ale už budu muset běžet, měj se,“ rozloučila se s Hilde a mile se pousmála, ovšem hned co se otočila a dala do běhu, sama nad sebou se zaksichtila. Další špatný vtip, co si může připsat na konto, protože musí běžet…a je to běžkyně.. chápete? Ne, je to hrozný vtip, měla by se to odnaučit říkat nahlas.
Park -> pokoj na koleji

Stačilo povedať, že sa bojíš porážky od ženy.*Hlasno sa zasmeje a zavrtí hlavou. Veď nemusí byť stále všetko také vážne. Síce ho nepozná dlho a nevie, či si môže takéto "vtípky" dovoliť. Vlastne to možno príde vtipné len jej, ale aj takí musia byť. Chang ale nevyzerá ako jeden z tých, čo sa ohradí za niečo takéto nevinné.*Ďakujem, ak to teda bol kompliment.*Znelo to úplne ako kompliment. Síce iba povedal, že je fajn, ale je to veľmi milé. To znamená, že pravdepodobne spravila dobrý prvý dojem a to je hlavné. On je na tom rovnako. Je milý, slušný a slniečko. To je presne všetko, čo ona potrebuje. Nerada sa stretáva s negatívnymi ľudmi, pretože to na ňu má otrasný vplyv. Potom má temné myšlienky a z toho naozaj neschádzajú dobré veci.*Tak mi povedz niečo viac o sebe. Hocičo, čo máš rád alebo čo ťa baví.*Povzbudí ho, aby sa viac rozrozprával a nemusela stále bláboliť len ona. Po chvíli to začína už byť únavné. Pomalým krokom sa teda vyberú po cestičke, ktorá vedie parkom. Zatiaľ čo ho počúva, tak sleduje nádhernú prírodu a nasáva čerstvý vzduch.*

Její následující otázce se krátce zasmála, "to bude asi nejlepší," zavrtí nad tím kebulí, zatímco se jí na tváři zračí široký pobavený úsměv, "myslím, že pak už by ses se mnou bavit nechtěla." S dalším smíchem vyvznesla na světlo světa svou velmi napumpovanou a nadnesenou obavu, která byla až okatě přehnaná. Jistě, že nějak běhat umí, na druhou stranu počítala také s tí, že Cass, tedy alespoň tak, jak ji za tuhle kratičkou chvilku poznala, by se nezachovala tak krutě za takovou prkotinu. Když tedy přešli část výkladovou, (a to by bylo velmi podivné, kdyby Hilda neposlouchala, když si o tuto přednášku prakticky sama požádala,) dostali s k pravděpodobně pověstnému škrabopisu u obou zúčastněných. "Hlavně to jak se k tomu staví ostatní, to taky stojí za to," zavrtí jen skoro až nevěřícně hlavou, jak jí mysl zaplavují myšlenky na všechny ty tupé komentáře, které ji denodenně zahrnují. "Jakto, že píšeš tak ošklivě? Vždyť si děvče!" Zamoduluje hlasem do nějaké ukvílené a nepříjemné tóniny, snad aby podpořila svůj názor na tyto výroky a opět nad tím zavrtí hlavou až jí tmavé vlasy lítají všude možně. "Páni, tak to si asi musíš umět poradit skoro se vším, ne?" Vypustila z úst skoro až obdivně na Cassidino sdělení o její minulosti. Vždycky měla za to, že o holky z vesnice jsou ty do nepohody, což asi měla za následek její předchozí, zřejmě řečnickou, otázku. "To je asi pravda," odvětila jí a ani ona se neuržela smíchu. I když tu pořád jakási pravděpodobnost byla, tato škola zas tak málo oborů neměla. To už se ale zase rozbásnila nad svými oblíbenými písmenky na papíře. Ano ano, určitě by se to dalo říct i o sportu, dalo by se to říci snad o každém oboru. Možná snad fotografování bylo onou jedinou výjimkou. Hilda se až krátce uchechtla nad tím, když si představila, co by takový Michelangelo dělal s nejnovější zrcadlovkou. Ani se však nenadála a už se s ní dívka, kterou zrovna poznala, zase začala loučit. Vyslechla si její omluvu i vtip, nad kterým jí koutky pobaveně vylétly skoro až k uším. Až moc jí připomínal vtípky, které měl často na jazyku její drahý otec. "Jen utíkej," pokračovala rozesmátě, "já tebe taky, snad se zas brzy někde potkáme." Vzhledem k jejímu velkému úsměvu bylo jasné, že tato slova nebyla pouze zdvořilostní frází. Pak už jen pozorovala, jak jí běžící děvče mízí z dohledu. Ještě parkrát nad tou situací zavrtěla hlavou a opět vytáhla notýsek se svým rozepsaným kouskem poezie. Po zjištění, že je z one poetické nálady již naprosto vytržená, opět jej zaklapla, strčila do kapsy a vydala se bůh ví kam.

San Francisco se v mnohém vůbec nelišilo od Los Angeles, přeci jen obě města byly od sebe kousek. Ale od Atlanty to byl pořádný rozdíl. V Californii je stále teplo na tílko a kraťasy. Za to v Georgii znají jen dva druhy počasí. To které je na mikinu s bundou a to, kdy si stejně tu mikinu a bundu dáte. Simon je v tomhle opravdu strašný, má stále velké tendence všechno přirovnávat k tomu co bylo. Neměl by. Je to tak trochu jeho zlozvyk. Na sobě má tričko s nápisem 'Mluv na mě nerdsky.' Tohle tričko dostal od bráchy v loni na Vánoce. On sám se za nerda nikdy moc nepovažoval. Ano rád hraje různé videohry, rád čte, má relativně dobré známky ale nerd není. Nebo aspoň v porovnání s těmi, které často potkával na chodbě na střední. Ale ostatní, třeba jeho bratr, ho často tak vnímají. Možná je to i tím, že se tak trochu nevědomky často baví s takovými mimoňi.
Před tím byl na vysoké v Taxasu, také na literatuře, ale necítil se tam dobře. Už jen proto, že jeho spolubydlící na pokoji chodil stále polonahý nebo při 'nejlepším' uplně nahý. A o prvním dni a prvním setkání ani nemluvě. Simon bude mít z toho trauma ještě hodně dlouho.
/Brr, už nikdy víc. Bože to bylo takové prase a hovado./ Otřese se a zatřese nad tím hlavou, jako by snad chtěl všechny špatné vzpomínky vytřást z hlavy.

V San Franciscu už bola nejaký ten čas, stále si ale nevedela zvyknúť. Bolo to tu úplne iné ako v Anglicku, kde žila predtým. V škole bola len párkrát.. vlastne tam bola len raz, školu potom vynechávala tak ako to robila vždy. Muselo by sa stať niečo vážne aby tam prišla. Ani tam nikoho nepoznala čo jej bolo úplne ukradnuté, väčšinou času trávila proste sama.
Aj keď bolo v San Franciscu vždy teplo, svoj štýl obliekania nezmenila aj keď to malo znamenať, že v tých teplách mala na hlave čiapku. Nikdy by sa toho nevzdala, to ju robil tým čím je. So svojim outfit bola viac než spokojná a proste sa to rozhodla nemeniť. Práve teraz bola v parku aj keď predtým chcela ísť úplne inam. Možno tu bola necelé dva týždne ale vôbec sa tu nevyznala, preto obchod do ktorého chcela ísť, nenašla. Zamračí sa a pozrie sa do mobilu na názov ale keď sa pozrie znovu okolo nič nevidí. Odfrkne si a rýchlejším krokom si to zamieri k chalanovi, ktorý tam bol neďaleko. Stihla si ho za ten čas prezrieť, preto mohla usúdiť, že bol rozkošný. „Hej ty.“ Žiadne prosím ani prepáč, od nej to človek očakávať nemohol, nikdy sa tak s nikým nerozprávala. „Nevieš či tu je niekde tento obchod? Neviem ho nájsť.“ Zdvihne mobil aby mu ukázala názov, pričom aj nadvihne jedno obočie. Mohlo sa stať, že nebol odtiaľto, preto by sa potom rovno otočila a proste od neho odišla k niekomu inému čo sa jej práve nechcelo, preto dúfala, že to vedieť bude.

Jednou rukou si prohrábl své zlatavé kudrliny a povzdechl si. Nepodařilo se mu zahnat zlé vzpomínky. Když uslyšel "Hej ty." Ohlendul se, kdo na něj volá a jestli to je vlastně na něj. Všiml si dívky, možná i něco starší než on sám. Když se ho zeptá jestli neví, kde je obchod zamyslel se. Nebyl zrovna místní ale tenhle obchod zrovna zná. Jen je problém, že je úplně na druhé straně parku a ještě pár ulic dál.
"Eh, ahoj," řekl jí jednoduše a kouknul se směrem do leva.
"No, vím kde je ten obchod. Musíš jít úplně přes celý park a pak pár ulic a konec zabočit do prava." Ukázal jí to tím směrem, kterým jít a ještě dost jasně ukazuje kde zabočit. Ale aby se v tom jeho vysvětlování čert vyznal.
"Nechceš tam zavést?" Zeptal se že slušnosti, protože mu přišlo že vysvětluje dost blbě.
"Mimochodem... Jsem Simon." Podal jí ruku na seznámení. Rozhodně ho nějakým způsobem upoutala. Ať už to bylo nezvyklým vzhledem nebo tam, že ta holka fakt má na hlavě čepici.
"Studuju tady na škole literaturu. " Dodal a pomalým krok m se rozešel směrem k obchodu.

Už len podľa vzhľadu dokázala usúdiť, že bol mladší než on, čo jej bolo v tejto chvíli naozaj jedno, proste len potrebovala pomôcť. Nad jeho pozdravom len nadvihla obočie ale nevydala zo seba ani slovo. Už sa ozvala, nebude sa mu ešte zdraviť. Aj keď by sa nezdravila aj tak, nemala to vôbec zapotrebné. Jednu ruku si dala v bok a stále ho len sledovala či jej odpovie. „Konečne.“ Zašomre zarovno s tým ako prevráti oči a rovno sa pozrela tam kam ukazoval. Nadvihne obočie nad jeho vysvetľovaním na čo sa aj k nemu otočila, než ale stihla niečo povedať, on sa jej už ponúkol, že ju tam zavedie. „Je mi to jedno. Keď nemáš čo iné na starosti.“ Pokrčí ramenami a už sa chce otočiť, že vyrazí to sa jej ale predstaví a natiahne k nej ruku. Pár sekúnd ju sleduje, než sa vráti na jeho tvár. „A to ma má zaujímať prečo?“ Nikdy toto nepochopila. Keď mu bude chcieť povedať svoje meno, tak mu ho predsa povie. Čo sa asi nestane aj keď si to možno ešte rozmyslí a svoje meno mu nakoniec povie. Kto vie. Zamieri už rovno za ním, bez toho aby mu niečo povedala, zase. Vyzerá to ako keby tú informáciu s ktorou sa podelil ako keby nezaregistrovala čo povedal, aj keď to počula dosť jasne. Z tašky, ktorú má so sebou si vytiahla fotoaparát a hneď si odfotila veveričku, ktorá práve skákala zo stromu na strom. Skoro vždy fotila proste čo videla, vždy ju to bavilo. „Myslím, že ti môže byť jasné, čo študujem.“ Aby nebola úplne ticho, nakoniec sa ozvala aj keď mu vlastne presný odbor, ktorý študuje nepovedala. Na čo, mala v rukách fotoaparát, mohlo by mu to dojsť aj bez toho aby mu to vôbec povedala. Alebo aspoň v to dúfala, nevyzeral ako nejaký blbec ale vzhľad mohol klamať.

„Dobře tedy, prokoukla si mě.“ Zasměje se stejně jako ona. Už se bál, že to bude vážná seriózní debata a ono ne, za což je rád. “Klidně to jako kompliment ber.“ Řekl s humorem, snad to pochopí. Začal ji vyprávět něco záživného jako to jak se sem vůbec dostal, ale v tom mu došla jedna neuvěřitelná věc. Zastavil se na místě a podíval se na hodinky. Zvedl od nich pohled na Betty. „Promiň, musím jít. Už jsem měl být deset minut jinde.“ Podíval se na ní omluvným pohledem, ze zvyku se trochu uklonil, rozloučil se a rychle utíkal na určité místo kam už teď běží stejnak pozdě.

*Chvíľu sa len tak prechádzala s Changom po parku a snažila sa ho lepšie spoznať. Nebol veľmi výrečný, ale na tvári mal neustále veľký úsmev, čo to dokonale vynahrádzalo.*V poriadku. Ešte sa uvidíme.*Mávne mu na rozlúčku, pričom mu venuje ešte jeden úsmev a sleduje ako odchádza. V zápätí  sa teda rozbehne ďalej, aby vlastne uskutočnila to, prečo sem práve prišla. Dá si teda pár koliečok okolo parku a potom sa vyberie domov, znovu za študovaním. Na dnes jej musí stačiť takéto malé odreagovanie.*

*Dnešek byl jeden z těch dnů, kdy se Blair rozhodla sama od sebe se jít podívat do města nebo do blízkého parku. Moc často se ji tohle nestává, ze by si jen tak někam zašla, ale tak proč ne. Cestou ven ze spolku potkala několik holek, na které jen kýval hlavou, jelikož se ji s němi nechtělo moc mluvit. Ostatně tak jako vždy. Černé šaty končící někde nad koleny s jemným vzorem dneska byly její volbou. Žádná rudě červená nebo světle, jen černá. Vlasy měla učesané, i tak to tak moc nevypadalo a tak se musela smířit s prohrábnutím. I tak vypadala skvěle, ne že ne. Černé boty na podpatku se ji přesně hodily k výběru šatů. Blair byla už odmala menšího vzrůstu takže podpatky ji dělaly o něco vyšší, ale ne zase o moc. Taková ideální výška. Ve městě si koupila ledovou kávu, dneska bylo totiž jeden z těch dnů kdy v San Franciscu bylo vážně hezky a teplo. Prošla pár uličkami až do parku, kde moc lidi nebylo, ale přesto jich tam bylo tak akorát. V parku nebývá moc často, spíše jen čas od času park navštíví. Napije se ledové kávy , která ji dodá aspoň nějakou tu energii a rozjede se dále parkem. Na takové procházky ona moc upřímně nebyla, občas udělá ale výjimku. Park navštěvovala jen při běhání a to vždy jen tak proběhla a ani se kolem nepodivala. Jak si tak šla , uviděla kousek od ní někoho koho by tady asi nečekala. Ve společnosti kterou by také určitě nečekala. Opět se napije a rozjede se tedy k nim. Už z dálky si ji prohlížela a jakmile došla až úplně k ní tak si jí ještě jednou prohlédla.* Já myslela, že si více na holky. * Podotkne. Nemohla si nevšimnout v jaké je společnosti a proto taková poznámka. Věděla o tom, že Lyria nebyla jen na kluky ale byla také na holky. Nedělalo ji to problém, sice z toho byla trochu nervózní ale nedávala na sobě nic znát. Podívá se na toho kluka s docela drsným pohledem, čím dává najevo aby nezacláněl a šel si dále po svých. Svou pozornost tak zase věnuje Lyrii. Když si ji prohlížela tak si nemohla nevšimnout čepice kterou měla na hlavě, no nijak to nekomentovala.* Už tě to v Anglii nebavilo? * Upřeně se ji podívá do očí. Nikdy ji nedělalo problém se někomu dívat dlouho do oči, vážně ne. Vědela totiž že to nějaké lidi dokonce znervózňuje a tak to využívá pro svůj prospěch, jak jinak. * Znám mnohem lepší místa, kde by si mohla fotit než je tenhle park. * Pokrčí rameny, sledující foťák v jejich rukou. Jistě, ze věděla o lepších místech k uplatnění fotoaparátu, jen ji to nechtěla říkat. Ještě. Blair si na nějaké to místo sama zalezla a zkoušela něco nakreslit do jejího skicáku jež má v pokoji ve spolku dobře schovaný. Byla to její skrytá vášeň. Kdyby si nevybrala psychologii tak by jednoznačně šla na umění. *

Po celý čas ako kráčala vedľa neho ho ledva počúvala čo jej rozprával. Nikdy nebola typ, ktorý by nejak veľmi rozprával, možno pri ľuďoch, ktorý za niečo stáli. On nevyzeral práve ako ten typ. Preto jej jediná odpoveď bola hm a fajn. Skoro celý čas si skôr fotila čo jej prišlo do zorného pola a čo jej prišlo aspoň trochu zaujímavé. Prestala s tým až kým sa pred ňou neobjavila osoba, ktorú pozná veľmi dobre. Pri tom sa ale nezabudne usmiať. Hlavu nakloní mierne do strany a ruku si dá v bok. Teraz má už ten chalan smolu, jej pozornosť má niekto iný. „Nebodaj žiarliš, kvietok?“ Uškrnie sa a popritom nadvihne jedno obočie. Bola rada, že ju vidí, to bolo jasné. V Anglicku si s ňou naozaj sadla aj keď v pár veciach boli dosť rozdielne. Ako obliekanie, čo je dosť jasne vidieť. No vždy si stála za svojim a do toho patrilo aj obliekanie, takže ak by niekto na to niečo povedal, poslala by ho pravdepodobne do horúcich pekiel. „Len som potrebovala niekoho na ukázanie jedného obchodu, ktorý som hľadala.“ Vysvetlí jej to nakoniec, na čo hlavu otočí na neho. „Už ťa nepotrebujem.“ Ani poďakovanie, klasická ona. K čomu by sa mu ale mala poďakovať, veď k tomu obchodu ani nedošli, no nie? Pobavene sa usmeje ale len pokrčí ramenami a svoj pohľad presunie pred seba. „Tak nejak. Starí rodičia potrebovali zmenu a ja tiež.“ Pozrie sa späť na ňu, presne do očí tak ako ona. Vôbec ale neuhýba, žiadny problém s tým nemá. Už na začiatku keď sa stretli s tým problém nemala ani ju to nijak neznervózňovalo. Pri nej proste nervózna nebola nikdy, nemala žiadny dôvod. Svoj pohľad sklopí k foťáku, ktorý vezme do ruky, namieri na ňu a bez toho aby ju nejak upozornila či sa spýtala, či ju môže odfotiť, to aj urobí. „To by som ich najprv musela vidieť. Potom by som mohla posúdiť, či máš pravdu.“ Očný kontakt už preruší úplne, keď sa upriami na fotku, ktorú práve odfotila. Prekvapivo, Blair vyzerala skvelo, tak ale vyzerala stále a to sa ani nemusela snažiť. Nevymazala ju, proste si ju tam nechala, než foťák nechá zase visieť na krku. „Vôbec si sa nezmenila. Vyzeráš stále dobre, tak ako aj predtým.“ Znova nakloní hlavu do strany, tak ako aj keď ju uvidela, tentoraz preto aby si ju lepšie prezrela. To, že bola bi o nej vedela, preto nemala vôbec pred ňou čo skrývať. To, že Blair bola pred ňou niekedy nervózna, že nebola len na chalanov, netušila ale.. pravdepodobne by jej to problém aj tak nerobilo a robila by si čo chce, tak ako teraz. Keď niekto vyzerá dobre, vie to oceniť a tak to bolo aj u jej spoločnosti.

Zasmeje sa potichu nad jej reakciou a pobavene zavrtí hlavou. Aj vtedy keď sa spoznali, si z nej stále robila srandu, neprešlo ju to ani teraz keď sa stretli po tak dlhom čase. Bavilo ju si z nej uťahovať, vždy ju zaujímala jej reakcia, pretože Blair určite nebola ako ostatní ľudia, to bolo jasné. Prezývka, ktorou ju nazvala, jej vyšla z úst automaticky ani si to najprv neuvedomila. Nebavilo ju v Anglicku stále volať po mene, tak jej vymyslela prezývku, ktorá jej proste prischla. Nijak, vtedy ani teraz, na ňu nejak nereagovala tak to brala ako dobré znamenie. „Ubehol nejaký čas čo sme sa nevideli ale to si pamätám. Ja ale neviem kde bývaš, takže som si ťa nemala ani ako nájsť. A nemám ani tvoje číslo, pretože mám nový mobil. A telepatiu naozaj nepoužívam.“ Teraz sa jej ale bude hodiť aj keď po pravde do nejakého obchodu už chuť ani nemá ako stretla ju. Predsa sa dlho nevideli a v jej prítomnosti sa cítila fajn. Niekedy viac než by asi mala. Pousmeje sa trochu nad jej slovami a len prikývne. Je trochu nezvyk nebyť v Anglicku, keďže tam žila od svojho narodenia ale keď tu je zrzka, až také hrozné to možno nebude. „A vieš, že mne to je úplne jedno.“ Žmurkne na ňu než fotoaparát proste odloží aby sa venovala jej. O tom či má pravdu alebo nie, je ticho pretože je to proste fakt a tú pravdu mala zatiaľ vždy keď niečo povedala, čo bolo niekedy naozaj strašidelné. „Páni. Blair Blossom mi práve zalichotila? Čo sa stalo? To sa predsa nestáva.“ Uškrnie sa a sleduje ju kým ide ku košu. Nesleduje ju, skôr určitú časť jej tela, nad čím len pokrčí ramenami v znamení, že to nie je zlé. Svoj pohľad ale odvráti skôr ako sa k nej zase otočí, ešte by ju vystrašila alebo čo. „Nebolo by to na škodu. Vôbec neviem čo tu je, takže..“ Pokrčí ramenami a pozrie sa okolo. Jediné čo pozná je tento park a kde sa nachádza univerzita, to je asi tak všetko. „V spolku nie som, tie sú podľa mňa poriadne hlúpe. Som stále u starých rodičov, hľadám si ale niečo kde by som bola sama.“ Nezmienila ale to, že to bude trvať viac než chcela, pretože narozdiel od Blair, nemala peniaze na rozdávanie. „Fajn, kam ideme? Keď už som ťa stretla, nechcem tu len tak stáť.“