Nějak neočekával, že z něj právě teď něco poleze, ve skutečnosti tedy očekával jen jakési přikývnutí a, no, to bylo asi všechno. Dobře, většinou toho od lidí očekával více, docela vysoké nároky kladl zprvu snad na každého, ale v adaptaci také i vynikal. A tak si tedy musel vystačil s tím, co měl dostat – nepříliš slov, málo interakce a obvyklý rozhovor. On rozhodně v obvyklém nijak nevynikal, tudíž to bylo celkem nové pro oba, ač v jiném směru. Raf to viděl zjevně děsivě, upřímně, ani by se nedivil, kdyby mu vážně utekl, naopak pro Alphu to bylo prostě jaksi… nudné? Nedokázal to úplně vyjádřit, ostatně jako dost dalších věcí, ale přirovnal by to ke své střední, kdy byl doslova nucen se s lidmi bavit. Nebylo to nucené, jen se jaksi zapletl to té konverzace, ze které by normálně již dávno vycouval. Popravdě by řekl, že jej zde držely ty brýle a vzhled člověka vedle, což nebylo příliš neobvyklé. Většinou to byly tyto dvě věci, které jej přinutily s někým trávit čas. K jeho otázce přikývl, řečnické otázky často zrovna nechápal, ale na smyslu to přeci jen nijak neubylo. „Myšlenka,“ zopakoval si nato, obočí opět svěsil do rovné linky, načež začal dumat nad nápadem, jasnou myšlenkou něčeho, co by někdy chtěl nakreslit. Na nic nepřišel, a tak si jen představil nějaký strom, což bylo to nejjednodušší. Pokračoval tak v představování si té své vlastní pomyslné kresby, jeho postup přeci jen nezněl složitě. Ale když mu jednoduše řekl, že začne kreslit, musel se uchechtnout. „Začnu kreslit,“ pokračoval si připomínat kroky. Zde jeho fantazie již končila. Čáry? Vektory? Cože? Dobře, zkusil to jinak, ale to již Rafael pokračoval v křivkách a spojování a vzniku stromu, zatímco on sám měl v hlavě jen škrtance a nejasné představy toho, co by se mu obvykle vybavil při slovu „stres“. Takže výplod svých představ pojmenoval Stres. Zajímavé. Pokývl hlavou, samozřejmě chápal, ve skutečnosti ale pomalu přestal vnímat jeho slova. „Jsem ztracenej,“ pošeptl docela strnule, jako by jej ten vnitřní obraz nějak vyděsil. No, spíš byl vážně zmatený a potřeboval lepší pomoc. Tak přikývl ještě jednou, když se mu to nabídl ukázat. „Dík.“ Nakonec mu tedy upravil brýle. Vlastně to u něj bylo docela běžné, a tak si nad tím hlavu příliš nelámal, ale pomalu mu tedy jen došlo, že by k tomu mohl něco říci. No, to už mu však Rafael podával své brýle. Tázavě pozvedl obočí, musel se ještě jednou uchechtnout, až si nakonec brýle od něj vzal. Dobře, nepotřeboval je, zkusil si je však nasadit, aby poznal, že na něj jsou jednoduše moc silné. S vykulenýma očima a dalším úsměvem mu je tedy vrátil. Fakt ne pro něj. Každopádně poznal, jak je z toho Rafael mimo a zmatený. „Eh, tohle občas udělám,“ vysvětlil, aniž by se omluvil. Nějak neviděl důvod. Tak tedy pokračoval v historii. „Obojí jsem nikdy nemusel,“ přiznal se, pravděpodobně mu to zhnusila škola, ostatně jako mnoho dalších věcí. Víc se o ni tedy nezajímal. „Recitovat?“ pozvedl obočí, byl celkem ohromen, abych pravdu řekl. Sám s tím neměl dobré zkušenosti, ale od druhých to měl vždy rád. „Zkus něco,“ vybídl jej, zcela připraven zaslechnout nějakou pěknou, třeba známější báseň, ačkoliv jich příliš neznal. Neměl o umění příliš velký zájem, mnohdy to nechápal, mnohdy prostě ani nechtěl, občas se o to však rád pokusil. Co se týkalo autorů, pár z nich znal od svých známých, možná i pár děl by tipl. „Rupi Kaur se mi líbí nejvíc,“ poznamenal docela hrdě, měl pocit, že pár básní mu někdo četl. „Mléko a med, že?“ tipl si nato, aby měl jasno v tom, zda myslí tutéž autorku. Doufal v to, že ano, přeci jen si pár básní pamatoval, ne tedy úplně nazpaměť, nejvíc se mu však vybavovaly pocity, které při nich zažíval. Díky tomu měl v plánu se poezii více věnovat, nějak jej to však přešlo, stejně jako kreslení a dalších pár aktivit. Vždy nakonec zůstalo to, co mu bylo blízké – vědy a fakta. Co se jinak týkalo jeho a hororů, neděsily jej. „To zní… složitě,“ pronesl, na tváři měl úsměv, zejména kvůli tomu, že se mu tak rozpovídal. „Takže jaké osudy? Myslím, že kapku té tragédie má každý z nás,“ zeptal se, překvapivě se v tom snažil najít i něco hlubšího. „Jako nápad je mi to přijde zajímavé. Asi bych to stejně nečetl, ale zní to originálně,“ vyjádřil se ohledně toho nápadu. Možná to nevyznělo zcela jako pochvala, ale ve skutečnosti jej jen chválil. Ten fakt, že by to nečetl, prostě souvisel s tím, že příliš na knihy nebyl.

Rafael si kladl vysoké nároky především u sebe. Nebyl si jistý vůbec s ničím, co dělal. Když něco nakreslil nebo napsal, tak to většinou neukazoval, protože v jeho mysli to nebylo nikdy dokonalé. Podceňoval se a nikdy si nemyslel, že to bude dobré, proto svoje povídky a příběhy nikomu neukazoval. Stále se mu na tom něco nezdálo nebo něco mu tam chybělo. Povídky ve většina případech dokončil, ale pak leželi v krabicích a nebo byli uložené počítače. Občas ji je pročetl a začal nacházet stále více a více chyb než předtím. Jednou jeho sestra našla jednu a přečetla jsi. Vychválila mu ji, protože se jí opravdu líbila. Rafael jí prostě nevěřil a stále na ní hledal nějaké chyby. Takže povídku, kterou si přečetla jeho sestra, nakonec vyhodil. Od té doby si je všechny pečlivě schovává před očima ostatních lidí. Na ostatní lidi nikdy nároky nekladl. Teda měl o všech dobré představy a hledal na nich jen to nejlepší. Jejich špatné vlastnosti šli mimo něj. Nikdy se na ně nekoukal a nesoudil podle nich. Naivně věřil tomu, že lidé nejsou zlý, a když už potkal někoho takového, tak hledal chybu u sebe. Říkal si, že musel udělat něco špatně, co se tomu člověku nelíbilo, že byl na něj takový. To už se dostáváme znovu k tomu, že se neustále omlouval. Pokýval hlavou, když Alpha zopakoval první krok jeho postupu při kreslení. V jeho hlavě mu to dávalo smysl a znělo mu to jednoduše. Viděl strom, popadl tužku a začal ho čmárat na papír nebo ve snu viděl nějakou osobu, probudil se, pokud si pamatoval, tak se ji pokusil nakreslit, aby snad nezapomněl. Neviděl v tom nic složitého. Kreslení byla pro něj uklidňující záležitost, kde myslel jen v tu chvíli na tu konkrétní věc, kterou kreslil. Normálně měl v hlavě až moc myšlenek a velký nepořádek. Při kreslení jako by ten nepořádek na chvíli zametl pod koberec. Uklidnil se a uvolnil se. Nejistě se pousmál nad jeho další větou. ,,Já jsem na tohle vysvětlování, no, špatný,” podrbal se na zátylku. Pořád měl na tváři ten nejistý úsměv. Přemýšlel, kde by Alpha mohl najít lepší pochopení. Kde by mohl pořádně porozumět tomu, že kreslení je docela jednoduchá záležitost. ,,Můžeš zkusit Youtube. Je tam, eh, spoustu návodů. Věřím tomu, že ti to vysvětlí líp než, no, já,” uchechtl se zlehka nad tím, jak je marný. ,,Nemáš zač,” moc si nedokázal představit, jak mu to ukáže, ale doufal, že na něco určitě přijde. To už nastala situace s brýlemi. Pozoroval ho stále s tím zmateným výrazem, když si zkoušel jeho brýle. Pak si je pomalým tempem od něj vzal a nasadil si je zpátky na nos. Pořád si nevěděl rady s touhle situací. Pomyslně se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, protože se chtěl zbavit červenání. Cítil, jak se mu hrne krve do tváří. ,,Jasný,” odvětil krátce na odpověď Alphovi a znovu si upravil brýle. Vůbec nevěděl, kam s rukama. Byl pěkně vyveden z míry. Tak popadl radši tužkou, s kterou začal otáčet v rukou. ,,Eh, je to, no, ta krvavá část dějin,” povzdechl si. Během válek padlo spoustu lidí, proto tohle období ani Rafael moc nemusel, ale během války se stalo taky spoustu fascinujících příběhů, které dokazovali lidskost a ty Rafael moc rád poslouchal. Kývl na potvrzení toho, že umí recitovat nějaké básně. Netušil, co bude následovat, tak se nejistě odkašlal. V hlavě přemítal, kterou báseň by mu mohl zarecitovat. Napadl ho Tolkien, který měl v Hobitovi pár básní. Tolkien psal krásné básně. Odkašlal se a zavřel oči. To mu pomáhalo, protože pak myslel jen a jen na tu báseň. Jeden by řekl, že mu odmítne odrecitovat báseň, jak se styděl, ale tohle byla jeho vášeň, tak v tuhle chvíli, prostě myslel jen a jen na ty verše. Zapomněl, že vedle něj sedí Alpha. Nadechl se a začal recitovat:

 


Báseň je samojistě delší, ale Rafael nechtěl unudit Alphu, tak skončil po druhé sloce. Otevřel oči a nejistě se podíval na Alphu. Byl připraven na kritiku. Když nalezli společnou oblíbenou autorku, tak se musel usmát. Byl rád, když dokázal s druhou osobu najít společné téma. To si už byl o něco jistější. ,,Ano, Mléko a med,” její nejznámější dílo, když ji četl, tak měl pocit, že přesně ho vystihuje. Její básně byly docela jednoduché, ale obsahovali velmi emocí a pocitů. Rupi je zkrátka úžasná básnířka. Chtěl mít její talent a umět vyjádřit pocity ve verších. ,,Je skvělá,” dodal s tím spokojeným úsměvem na rtech. V hlavě si už přeříkával verše její básní. ,,Spíš takové obyčejné příběhy. No, prostě ne, že zničehonic někoho srazí, třeba, eh, auto,” pokrčil lehounce rameny. Měl pravdu v každém z nás je kousek tragédie. Jen Rafael ten svůj kousek potlačoval. ,,Jasně, chápu, děkuji,” odvětil a zdvihl koutky rtů do zasněného úsměvu. Měl pocit, že musí poděkovat za to, že si myslí, že jeho myšlenka je originální. Byl rád, že si to někdo myslí. Trochu se bál toho, že jeho nápad je velmi obyčejný a nudný.

Alphonse nebyl někým, kdo by měl umění hodnotit. Dost jeho blízkých se mu už několikrát snažilo říci tím milým, přátelským přístupem, že jednoduše nemá uměleckého ducha a že na oplátku ho spíše popadla ta múza vědy. Držel se vždy reality, ačkoliv se jej mnohokrát snažila setřást. Vždy zůstal. Měl to v sobě odmalička, možná si to neuvědomoval a přímo nepřiznával, ale měl. Jeho otec mu daroval všechna fakta reality již v mládí, potlačil ty představy malého kluka o tom, jak by svět dle dětí fungovat měl, poznal jej z té pravé stránky. Jeho matka na druhou stranu měla jisté komplexy, nezdařené sny. Říkala mu, že všechno, co vidí v televizích, je jen pouhá přetvářka a že knihy jsou jen sny těch, co se je bojí uskutečnit. Tak tedy vznikl Alpha, ten rádoby nadaný génius, který dokázal všechno popsat z té pravé vnější stránky a který bál zbytku, nevěřil mu, pokládal za subjektivní výmysl. A slovo subjektivní u něj byl jakýsi neznámý pojme, po kterém občas toužil. Takže ne, kdyby se mu Rafael rozhodl něco předvést, neocenil by to natolik jako někdo jiný. Označil by to za pěkné jen z pohledu toho nováčka ve světě výmyslů a iluzí – fantazie. Stále to tedy byly jeho začátky, a když mu osoba vedle začala s tím pomyslným návodem, jak na strom, docela rychle selhal, ačkoliv si to ihned nepřiznal. „To teda,“ pronesl docela stroze, že mu to nejde. Vlastně to už za něj opět mluvil ten pravý, podivný Alpha, pomalu z něj vyprchávala ona chvilka slabosti a nostalgie. „Já zase neumím poslouchat,“ uchechtl se nakonec, čímž jako by téma toho, co nedokáží, čehož zajisté bylo více, zametl pod koberec. On sám se tedy nedokázal mnohdy ani ovládat, dobrý příklad bylo upravení těch brýlí, ale samozřejmě bych o tom dokázal povídat skoro celý den. Jednoduše toho dost neuměl a nikdy se vlastně ani nenaučil. „Chtěl jsem něco autentického,“ vysvětlil, proč se jej vůbec ptal. „Ale…,“ odmlčel se, jeho myšlenky se náhle neshodly v tom, co by měl říci, „…možná to zkusím.“ Chtěl tedy původně říci, že si pravděpodobně nevzpomene, ale jakási ta společenštější část jeho hlavičky mu řekla, že tohle vyzní o něco lépe. Tak i tak nakonec poděkoval, snahu přeci jen dokázal ocenit. Také to nějak padlo v jeho chvíli slabosti, kdy neodolal a musel se dotknout těch brýlí, což se docela ohavně změnilo v půjčení těch brýlí, a to nakonec vedlo k tomu, že zažil docela nemilý pohled skrz cizí brýle. Párkrát zamrkal, pousmál se, a kdyby právě neviděl lehce rozmazaně, všiml by si lépe toho, jak je Rafael vytočený a červený. Nějak to ale očekával. „Těch je rozhodně více,“ poznamenal k jeho slovům ohledně krvavých dějin. Ne, že by byl expert, ale ten počet válek a bojů by v jeho hlavě jakoby vypálen. A tak se od školy dostal raději k recitování, což jej taky extra nezajímalo. Obvykle. Ve spojitosti s chlapcem vedle ale viděl možnou pěknou chvíli, jakési otevření jeho osoby. Jak ale bylo řečeno, nebyl připraven nějak ohodnotit tu uměleckou stránku jeho projevu. Takže když si Raf odkašlal, poznal, že bude načase mlčet a poslouchat. Představoval si jeho slova, v hlavě se mu tak pomalu stvořil obraz jakéhosi lesa, až mu to všechno nakonec přišlo celkem tragické a smutné a… skončil. Chvíli jako by hleděl do prázdna a očekával pokračování, ale vše, čeho se dočkal, byl jeho nejistý pohled. „To bylo…,“ opět se zamlčel, což už zjevně bylo obvyklé, „zajímavé. Asi bych rád věděl, jestli to nějak pokračuje, ale, eh, asi se mi to líbilo.“ Nedokázal to popsat zrovna tak, jak se cítil, ale mělo to k tomu nejblíže. Líbil se mu výběr slov a jeho způsob recitování, líbila se mu ona představa a pocit, který mu báseň předávala. Ale vše mělo ono jakési omezení. Pomalu se tak opět vzpamatovával během jejich konverzace ohledně básníků, ihned mu tak při zmínce Rupi Kaur narostl úsměv na tváři, zejména když mu potvrdil, že se trefil. „Asi jo,“ přitakal. Jeho posledních několik vět znělo nejistě, pomalu se dostával do nového teritoria literatury. Samozřejmě, měl ji na střední a docela mu i šla, ale to už bylo pár dobrých let a kluků zpátky, taky ještě před tou jakousi životní metanoií. „Ah, asi chápu,“ pokývl hlavou, což ještě sloužilo k jeho poděkování. No, stále by řekl, že se toho najde více, ale neviděl cenu v tom to zmiňovat. „A co ty a tvé osudy?“ zeptal se s úsměvem, jako by byl pyšný na svou otázku. Možná by se o něm něco dokázal dozvědět, nebo by jej prostě zase rozmluvil. Tak i tak jej zajímal.

Rafael se nikdy nepokoušel umění hodnotit, jednak se necítil na to, že by byl hoden toho kritizovat cizí díla. Chodil do galerií a obdivoval všechny obrazy, i na těch obyčejných dokázal najít něco kouzelného. Ke všem obrazům si dokázal vymyslet příběh. Nejvíce příběhů ho napadalo k obrazům z renesanční doby. Tam bylo většinou namalováno spoustu lidí, kteří vypadali, že buď trpí a nebo vznešeně, jak tam bylo velké množství lidi, tak o tom byl schopen přemýšlet hodiny a hodiny, dokud nedostal každý človíček, který tam byl vyobrazen, svůj vlastní celoživotní příběh, od narození až do chvíle, jak skončil na obraze. Příběhy většinou si všechny nepamatoval, to by mu snad praskla hlava. Zapamatoval si především, kde ho ohromil hlavně ten obraz. Některé si i zapisoval do svého sešitu, který nosil neustále u sebe. Často se mu stávalo, když ten příběh zaznamenával do sešitu, tak psal a psal a nedokázal se zastavit. Dělalo mu problém svoje povídky a nápady ukončovat. Napadalo ho vždycky milion věcí, jak to může být dále. Z čehož by pak, ale vznikl nekonečný román. Musel najít vždycky nějaký konec, i když mu to dalo zabrat a bylo mu to neskutečně líto. Cítil se špatně i vůči hlavním hrdinům. Možná byste řekli, že Rafael jako snílek a optimista ukončuje všechny svoje díla šťastným pohádkovým koncem. Není tomu tak, napsal i spoustu špatných konců, ale pokaždé je olitoval a oplakal. Bylo to pro něj skoro jako pohřeb. Asi by se nikdo nedivil, kdyby ten pohřeb vystrojil doopravdy. Jen krátce kývl na jeho slova, netušil, jak dál pokračovat. Cítil se stále na nic z toho, že to neuměl vysvětlit nebo alespoň viděl to tak, že je chyba hlavně na jeho straně. Rodiče učitelé by na něj v tuhle chvíli moc hrdý zrovna asi nebyli. Byl rád, že toto téma už zametl víceméně pod koberec, protože nebýt toho, tak by se mu zřejmě omlouval. Ale díky bohu, že k tomu nedošlo. Chudák by z toho byl ještě více špatný. ,,Autenticky,” zahuhlal si pro sebe velmi zamyšleným tónem. ,,Eh, jednou ti to, no, ukážu,” poznamenal velice nejistým tónem, i když to bylo řečeno už předtím. Tím chtěl dát najevo, že kdyby opravdu to zkoušel a pořád by mu to jaksi nešlo a nepomohl by mu strýček youtube, tak že je vždy ochoten nabídnout pomocnou ruku. Pokusit se mu to vysvětlit o něco lépe. Jestli tedy dojde někdy k nějakému dalšímu setkání, třeba tohle byla jen náhoda a už se jejich cesty znovu nepřekříží. Byl rád, když slyšel, že to zkusí, i když to třeba pravda nemusela být. Snahu taky dokázal vždycky ocenit. Brýle měl na dálku, on by je nejradši ani nenosil. Někdy ho docela otravovaly, ale čočky nechtěl, protože mu to bylo nepříjemné, tak zůstal teda u těch starých klasických brýlí. ,,Jistě, je jich více,” přitakal souhlasně a pokýval hlavou. Rozhodně recitování měl mnohem raději než dějiny. I když spousta básních mohla být taky tragická a krvavá. Samozřejmě, že je četl, ale nepatřili mezi zrovna jeho oblíbené. Tahle patřila mezi jeho oblíbené. Mohla být trochu tragická, ale on ji měl rád, protože byla velice krásně napsaná. Poškrábal se na zátylku. ,,Eh, jasně, ono to pokračuje. No, mohu ji, eh, dorecitovat, jen jsem totiž nechtěl, no, unudit tě,” přiznal se mu na rovinu, vysvětlil mu tím pádem, proč nedorecitoval celou básničku. Slova si pamatoval samozřejmě, tak byl ochoten do celé dorecitovat, možná by z toho měl lepší zážitek. Hlavně teda by chtěl umět ty básně psát, ale nikdy takový talent nezískal, což bylo zvláštní, když jinak se slovy na papíře docela uměl pracovat, ale ty rýmy mu prostě nikdy nenaskakovaly. Zkrátka to neuměl jako Rupi Kaur. Jeho snem bylo potkat tuto básnířku a zeptat se jí na to, jak to dělá, i když toho by asi nebyl schopen. Ten by asi omdlel, kdyby ji viděl naživo, samozřejmě, že samým štěstím a radostí. Připadal by si jako ve snu. Otázka ho docela překvapila nebo spíše nevěděl, co na to odpovědět. Jeho osudy? Jeho život vlastně nebyl tak zajímavý. Do teď byl spokojený a zatím se mu nic dramatického nestalo. ,,Hm, eh, asi nemám moc zajímavé osudy. No, narodil jsem se v Coloradu a, eh, začal jsem studovat tady, no, protože jsem nikdy předtím nevystrčil paty, eh, z Colorada. Jinak bych asi studoval, no, se sestrou právě tam, ” svůj rodný stát měl opravdu rád, ale chtěl poznat něco nového.

Konce byly pro Alphonse něčím podivným. Nedokázal nikdy určit, zda jej těší, či naopak rozčilují, zda je z nich zcela nadšen, že se může posunout dále, nebo jestli ten sžíravý pocit není jen nostalgie, která jako by jej táhla zpátky. Netušil, nevěděl. Nedokázal nad tím nikdy dlouho přemýšlet. Prostě to bylo jakýmsi zvykem, neschopnost hledět do budoucnosti, promýšlet své plány a něco očekávat. Bál se toho, ale zároveň k tomu přihlížel. Pomalu to tak navazovalo na jeho práce, které, pokud byste měli chuť a čas se na ně podívat, byly mnohdy nedokončené, zanechány přesně v posledních slovech vlastního závěru, připravené k odevzdání, ke slávě a pochvalám a známkám a… ke konci. Zatímco tedy Rafael nedokázal nějak najít správné konce, se jim on sám raději vyhýbal, pokud mohl, samozřejmě. Dělal to stěží, ale když musel, musel. Což jej dále zavádělo k myšlenkám ohledně vztahů, které mnohdy nechal tak nějak otevřeně, bez pořádného ukončení, objasnění, omluvy, či slov, které by druhou stranu mohly nějak přesvědčit. To se ale týkalo kluků, těch zatraceně pěkných, brejlatých a užvaněných chlapců, do kterých se tak lehce zahleděl a které tak lehce opouštěl. Raf, no, tím si stále nebyl jistý. Bylo ale docela brzo na to, aby si někoho takhle vybral, to i na něj, a tak jen zůstával u toho, co si řekl na začátku – je pěknej, zní mile, dokonce na něj byl i sám milý. Ale u toho rozhodně nekončil, to už jsme si přeci jen objasnili. „Jo,“ přikývl opět, když si druhý zopakoval jeho slova. Vlastně by to slovo s radostí i perfektně nějak vysvětlil, ale nedokázal najít správná slova. Měl jen jakési představy, vše by to trvalo dlouho a on jednoduše nebyl znám tím, že by mluvil bůhvíjak zdlouhavě, hlavně ne při popisech svých myšlenek, které častěji byly matoucí než užitečné. „Super,“ pousmál se, když mu potvrdil, že mu to příště ukáže. Vlastně mu ten mírný úsměv na tváři přineslo to slovíčko příště než představa toho, že by jej učil kreslit. Prostě už teď věděl, že až na pár technických věcí nenakreslí nic úctyhodného. Tak proč by se potom měl snažit? Kvůli Rafovi, možná. Ne kvůli jeho pocitům, které jej zrovna dvakrát nezajímaly, spíše jen kvůli tomu pěknému klučíkovi na povrchu. Vnitru to myslel dobře, podával jakýsi skrytý kompliment a urážel jeho radu – ta videa těch cizích lidí mu přijdou falešná, špatná. Nic pro něj. Od Rafaela, na druhou stranu, mohl dostat něco více osobitého, něco, co patří jen jim, ne dalším tisícovkám na netu. Tu část ohledně krvavých dějin raději rychle přešli. Nebylo to tak, že by mu to bylo nepříjemné, to už vážně máloco – možná předčasný rozchod s nějakým brejlounem? -, pouze se v tom neorientoval. Neměl rád věci, kterým dobře nerozuměl, krom lidí. „Unudit?“ uchechtl se, mírně pozvedl obočí, „ani náhodou.“ Teď příliš upřímný nebyl, napadalo jej totiž alespoň deset různých způsobů, jak by jej mohl Rafael unudit, ale tomu se raději vyhnul. „Tak pokračuj,“ pobídl jej, cukl koutky, pohodlněji se opřel o lavičku a čekal, dokud nenaváže na své předchozí verše. Jistým způsobem jej to uklidňovalo, nedokázal přesně říci jak, ale cítil se s tím nějak lépe, s těmi představami té básně. Nebylo to zatím nic skvostného, co by v jeho životě vytvořilo jakýsi zvrat, prostě se mu to jen líbilo, což byl úspěch pro každého, kdo jej znal. Pomalu se tak začínal poznávat s ním, popsal mu část toho svého jakoby nudného živůtku. Opět se pousmál. „Tohle jsem úplně nemyslel,“ pronesl, nějak se opět snažil vysvětlit svůj záměr, „prostě… každý má něco zajímavého, víš? Jednou jsem musel skočit do jezera pro svůj slovník.“ Uchechtl se, na tváři měl jaksi nostalgický úsměv z dob, kdy pro tu jednu knížečku skočil i do vody. Vlastně byla zničená už ve chvíli, co tam spadla, ale musel ji mít alespoň jako připomínku. „Tyhle osudy, zážitky, jsou něco, o čem bych klidně i něco napsal,“ pronesl, na chvíli jako by působil zasněně, ale docela rychle se zas vzpamatoval z těch svých vzpomínek. „Tak co, v Coloradu tě nic nepotkalo?“

Nedalo by se říct, že by Rafael měl radši začátky než konce, co se týkalo příběhu, hlavně v reálu. Jeho nejoblíbenější částí byly prostředky. Začátky byly pro něj nejhorší především u seznamování s novými lidmi, změna prostředí a kolektivu. Trvalo mu dlouho si zvyknout. Na střední si zvykl až v posledním ročníku, bum a musel jít na vysokou školu, kde si zase musel zvykat na nový kolektiv. To mu zase potrvá dlouho a bude tady už konec vysoké školy a bude muset si najít nějakou práci. Vždycky si přál, že se bude živit psaním, ale to nebude jen tak jednoduché. Je taky možnost, že se hned neuchytí, i když jeho knížka bude skvělá. Jenomže, pokud se mu to povede a jeho knihy se proslaví, tak bude i on slavný. Zatím na to nemyslel, ale pokud to přijde, tak to bude pro něj obtížné si zvyknou, zvlášť stydlivost a introvertní povaha na tom opravdu nepřidávají. Klidně může vystupovat pod jiným jménem, aby na to lidi nepřišli, ale žijeme v době internetu. V době, kdy všichni mohou být snadno FBI agenti a všechno vystalkují a dohledají pomocí internetu. Tak by se na to dřív nebo později přišlo, když už by mu teda nevyšla ta kariéra spisovatele, tak by chtěl pracovat v nějakém nakladatelství, protože učit literaturu by rozhodně nezvládal. Před těmi studenti by nebyl schopen vykoktat ani jedno slovo. Kdo ví, třeba se to v průběhu let změní, získá sebevědomí a odvahu a začne vyučovat literaturu. Život může mile překvapit a nakonec se stane něco, kdo nikdo nebude čekat. Rafael se rozhodně chtěl naučit se s lidmi komunikovat bez problému, protože se slovy to uměl výborně na papíře, tak proč ne i nahlas. Mohl by vést intelektuální debaty o literatuře, ohromovat lidi svou slovní zásobou, jen se zbavit té stydlivosti. Jak bylo řečeno, zkoušel se dívat na různá videa na youtube. Většinou je, ale dělali nějaký podivínové, že to prostě nefungovalo. Sice Alphovi doporučil kreslící videa, ale on sám na ně nějak často nekoukal, protože si většinou všechno kreslil od ruky, jak se mu zlíbilo. Lidé na videí se to snažili dělat, co nejrealistěji, ale o to Rafaelovi zkrátka nikdy nešlo. Líbilo se mu, když kreslili lidé svým stylem. Takové obrázky miloval mnohem víc než realistické malby. Přišly mu mnohem více osobitější. Samozřejmě, že obdivoval i realistické malby. Tady zase ho fascinovalo, jak se jim to povedlo. Povytáhl tázavě obočí. ,,Fakt?” zeptal se s trochou nadějí v hlase. ,,Dobře, tak jo,” odvětil, když dostal pobídku k pokračování v recitaci. Znovu zavřel oči a myslel jen na ta slova a jejich pravý význam. Co tím básník chtěl říci. ,,Pak vítr k východu se zdvih, les znehybněl a ztich, leč přes močál si vítr dál surově hvízdal v notách svých,” úplně i hlavě představoval tu scénu, o které báseň pojednávala, ,,Sténala tráva, rákos lkal ve vlnách vod, když dál se hnal ševel a šum až k nebesům, kde cáry mraků roztrhal. Nad naší Horou povětřím přeletěl dračí sluj, a tím i balvany tam u brány, kde dosud ve vzduchu čpěl dým. Pak se ten vich nechal svést přes moře noci dálkou cest. Měsíc jej hned jal do plachet a znovu svitla záře hvězd.” Dorecitoval celou báseň a chvíli nechával ještě zavřené oči, aby nechal doznít v hlavě ten svůj film. Úplně tam viděl ty balvany, trávu, rákosy. Film dojel a on otevřel oči. ,,Skákal si pro slovník do jezera?” zeptal se velmi zaujatě. Přišlo mu to i docela vtipné, ale nechtěl být nezdvořilý, tak jen se zlehka usmál. ,,Eh, to bys mohl,” poznamenal s přikývnutím, ,,určitě by se to četlo, no, dobře.”  Rafael by si něco takového rozhodně rád přečetl. On by si snad nejraději přečetl skoro všechno, co kdy bylo vydané. To už přišla zase řeč na něj. Musel se zamyslet. Měl pár zážitků z Colorada. Hlavně se zvířaty. Jelikož miloval procházky v přírodě, tak se dostal nejednou do styku s nějakou šelmou nebo jiným zvířetem. V Coloradské přírodě jich bylo spoustu. Vzpomněl si na jednu příhodu, která se mu stala, když byl ještě malý chlapec. ,,Eh, vlastně jo. S rodiči jsme neustále chodili do přírody. No, a vždycky jsem s sebou tahal nějakou knížku nebo, eh, nějaký sešit. Vždycky jsme se někde zastavili a jednou jsem se začetl, no a nevšiml jsem si, že eh vyrazili. To mi došlo, až se najednou u mě objevil, eh, los a okusoval mi stránku,” což bylo divné, že se k němu přiblížilo takové plaché zvíře. Zřejmě, jak Rafael si tiše seděl a četl, tak los se ho nebál. ,,No, šíleně jsem se ho lekl a chudák utekl s mojí, eh, knížkou v zubech. Začal jsem hledat lose s knížkou a taky no rodiče. Skončilo to tak, že mě hledala horská služba, eh, s vrtulníkem.“ Pro něj byla priorita především ta knížka, neuvědomoval si, že se ztratil v lese, zrovna těch hustých coloradských. Vznikla z toho záchranná akce. Dokonce to bylo v televizi. Ten den byl Rafael mediální hvězdou a to je kvůli knížce.

Po jejích slovech se malinko lekl, že se nakonec ztratí oba dva, protože to neznělo moc přesvědčivě, že by tu cestu znala. Co když šla také zcela náhodně a naslepo, jako on? Ale i přesto ji následoval, protože chtěl mít alespoň trochu naději, že znovu uvidí světlo civilizace. Ani si nedokázal představit, jak by vypadal život Lesního Muže Lawrence. Asi by dříve umřel, než by nasbíral dostatečné množství bobulek a hub. Vlastně jenom bobulek, protože houby nejí a na lov zvěře by neměl srdíčko, tudíž by pravděpodobně moc nevydržel. Nakonec se usmál, když souhlasila s jeho návrhem, který vlastně ani netuší, zda se uskuteční, pokud vůbec odsud odejdou živí. Sice by si hráli na domorodce společně, ale něco mu říkalo, že ani ve dvou by moc dlouho nepřežili a dříve nebo později by se buďto rozhádali a každý se vydal svou vlastní cestou nebo by si povídali tak dlouho, dokud by neumřeli na vyčerpání z povídání. Pokud to je vůbec možné, ale asi ano. Lidé umírají na mnoho věcí.
Nakonec byl rád, že za Teddy opravdu šel, protože díky ní se dostali ven z lesa. A díky tomu vlastně mohli uskutečnit jejich procházku do parku, kam už se opravdu těšil, protože prostě… Civilizace. Takhle se ukazovala ta stránka, kdy by asi nezvládl vydržet v přírodě. Tedy, zvládl by tam vydržet, ale musel by to tam znát a nesměl by být zcela ztracený. Celou cestu do parku si spolu povídali. Povyprávěl jí o tom, jak se mu málem podařilo rozbít si foťák, jak kvůli jedné fotce lezl i do výšky a pochlubil se jí jednou naprosto skvělou fotkou, kterou jí sice nemohl ukázat, protože ji má na pokoji ve spolku, ale jednou jí uvidí! Na tu fotku byl opravdu pyšný a podle něho byla zřejmě nejkrásnější, jakou kdy vyfotil. A pokud někdy bude nějaká možnost se přihlásit do soutěže, tak ji použije. Sice mu nebude vadit, že by nevyhrál nebo se neposunul dál, ale aspoň by se s ní pochlubil dalším lidem, kteří by ji třeba také trochu ocenili. Nakonec se Lawrence optal, zda by si nedala zmrzlinu, protože zahlídl stánek a usoudil, že by trochu nějaké sladké odměny za jeho záchranu bodla. Byl nadšený z té radosti z obyčejné zmrzliny. No, už to tak vypadá, že i Teddy má radost z maličkostí, což ho opravdu těšilo. I on měl radost z maličkostí! Byl rád, že v tom alespoň není sám, a proto se vydali ke stánku se širokým úsměvem a už z nich sálala čirá pozitivní energie. Což bylo opravdu dobře v tento krásný den. A hlavně měl Lawrence mnohem lepší náladu po jeho incidentu v lese, kdy se tam ztratil a už začal panikařit. To bylo snad poprvé, ale zase udělal mnoho krásných fotografií, které se dají použít a vystaví si je ve svém pokoji mezi ty další fotky. Hlavně bude muset nějaké protřídit a dát do krabice a nahradit je novými. Sice to udělá opravdu nerad, ale už to bohužel bude muset udělat. Měl tam i rok staré fotky! Ale byly zase plné hezkých vzpomínek a dokázal by mluvit hodiny o tom, jaký byl den a co se mu i stalo, aby tu fotografii pořídil. Když došli ke stánku se zmrzlinou, Teddy se ho optala, jakou si dá. Správně by se měl ptát on, jakožto správný gentleman, ale ona byla tak hezky natěšená, až si jí společně dají a vychutnají si ji. Prohlídl si příchutě a byl rozhodnutý, že si dá vanilkovou. Tu má nejraději a nerad ji míchá s nějakou další. Jakmile ji nadiktovali, Lawrence za obě zaplatil a spokojeně pokračovali ve svém výletu dál. Bylo opravdu nádherné počasí na takovou příjemnou procházku a pohodové popovídání si s Teddy. Je to opravdu delší doba, kdy se neviděli, a tak měli opravdu hodně, co probrat a podělit se o to s tím druhým. Společně si hodně zasmáli a zavzpomínali na to, jak mu pomáhala s jeho projektem do školy. Kdy mu překontrolovala chyby a tak. Za to jí byl stále vděčný a chtěl se jí za to nějak odvděčit, ale zatím nepřišla žádná ideální doba, kdyby to mohl udělat. Ale jednou určitě přijde a on něco vymyslí! Ani on se nevšiml, že se již začala stmívat. Byl tak zabraný do jeho společnosti, že se nevěnoval realitě a úplně ztratil pojem o čase. Takže pokud měl s někým něco domluvené, měl dotyčný bohužel smůlu. “Taky v to doufám. Rád jsem tě zase potkal, rozhodně jsem měl den mnohem příjemnější.“ Úsměv jí samozřejmě oplatil. Vlastně se usmíval od ucha k uchu a objetí ji oplatí. Nebude lhát, byl z toho překvapený, protože to rozhodně nečekal. Samozřejmě to bylo příjemné překvapení o tom žádná a byl rád, že už si na něho Teddy zvykla natolik, aby udělala i takový krok v jejich přátelství! Nakonec jí také zamává a sám se vydal opačným směrem. Ještě se šel trochu projít, zda nenajde nějakou další inspiraci a poté se vydá už zpátky do spolku, aby se pořádně podíval na ty fotky a mohl je v klidu promazat a případně si je přetáhnout do počítače, kde je ještě malinko upraví.

--> Nerdský spolek

Rafaelova účast v té jejich konverzaci mu přišla dostačující. Samozřejmě, napadaly jej další způsoby, jak se právě pobavit, zejména s využitím toho, co nazýval humorem, ale s kapkou úsilí dokázal přijít na to, že tohle by měl již tak brát za zázrak. Bavil s člověkem tak tichým, zažívajícím jakési problémy se vyjadřovat, a ačkoliv to pro něj bylo nové, dokázal se s tím poprat. Ne, že by to měla být bůhvíjaká překážka, Alphonse jednoduše vždy upřednostňoval ty hlasitější, ukřičenější a jednoduše výraznější jedince společnosti. Že by byl teď zklamán, se ale říci nedalo. Prostě se snažil být jen jemnější, potlačit ty své obvyklejší impulzy, nutkání ostatní opravovat, kritizovat, případně jen nacházet všelijaké drobné chyby a výtky. Jeho nadáním přeci jen bylo v jedné větě někoho zcela urazit a zároveň pochválit, známí mi tak mnohdy říkali, že je postaven k tomu, aby skvěle hodnotil. On sám to ale viděl jako prokletí, znemožňovalo mu přeci jen se zastávat té jedné strany. Co ale viděl jako překážku, přeci jen mohlo koneckonců být darem. Nic nemělo jen jednu stranu, ať už nějaký banální předmět, či taková osoba jako Rafael, někdo tak tichý a zároveň plný nápadů a slov a myšlenek. Alpha to dobře viděl, ale nedokázal jej pochválit za všechno, co se skrývalo v něm, a neokomentovat i to, co na povrchu tvořilo velké nic, bohužel. Vlastně to začalo již ve chvíli, co mu tu kresbu laicky pochválil, čímž ještě dal najevo, že to není zrovna přesné a skutečné. Nějak ale chápal, že ne všechno umění bude reálné. Přijímal ten fakt, že jde i o subjektivní pohled na věc, myšlenku, kterou stále jakoby nedokázal uchopit. Blížil se k tomu, pomalu. Přikývl mu, vlastně se musel i pousmát tomu tónu, skrytému nadšení z toho, že mu dovolil pokračovat v té básni, která jej zaujmula. Měl pocit, že ji už někde slyšel, možná i četl. Tak i tak jej uchvátila, vtáhla do svého prostředí, myšlenek. Stále to nedokázal slovy popsat, ale bylo to prostě zajímavé, natolik, aby mu docela netrpělivě odvětil: „Super." Tak tedy počkal, pozoroval jej, jako kdyby se tak měl naučit stejný způsob toho recitování. Nakonec jednoduše skončil u toho, že to bude těmi myšlenkovými pochody a vším, co probíhalo mimo svět jeho očí. Když tedy začal, otočil se zpět ke stromům v jeho okolí, pokusil se pomyslně tak navázat na předchozí verše, které minutku zpátky slyšel. Šlo to stěží, ale dokázal si připomenout ten dojem, pomalu si tak opět představoval ono prostředí, chvíli jako by vlastně ani nedával pozor jeho slovům, ale své mysli, ale dříve, než by se nějak úplně ztratil, již skončil. Chvíli jen mlčky pozoroval své okolí, vypadal vlastně celkem uklidněně, což od jeho obvyklého stavu uspěchaného a nemotorného studenta byl docela velký skok. „Asi to furt pořádně nechápu,“ myslel tedy poezii, „ale líbí se mi to, je to vážně pěkné.“ Nedokázal to stále popsat, ale ten úsměv, který mu právě zdobil tvář, musel Rafovi postačit k tomu, aby poznal, že se s koncem spokojil. Další chvíli strávil stejně, beze slůvka sledoval své okolí, přemýšlel, načež se na něj otočil zpátky, aby mohl odpovědět. „Už ani nevím, kdo mi ho tam hodil, ale nechtěl jsem ho takhle ztratit,“ uchechtl se, na tváři se mu stále držel ten nostalgický úsměv. Pamatoval si, že jej od té doby nepoužíval, pouze si ho vystavil. A když měl odejít na výšku, spálil ten slovník. Nic jiného ho nenapadalo, k tomu mu to přišlo vtipné vzhledem k tomu, kolik vody si předtím užil. „Nejsem zrovna dobrej na psaní,“ přiznal se mu po tom, co mu navrhl napsat pár ze svých příhod. Nebyl na to, vážně, těch zážitků měl dost, ale nedokázal to poutavě sepsat, neměl uměleckého ducha pro takové věci. Věděl to. „Nečetlo,“ opravil jej, načež se krátce zasmál, „vážně ne, ale kdybys nějaké potřeboval, řekni.“ Nabídl se mu rozdávat své osobní a vtipné příhody, nevěděl zcela proč. Slovo osobní mu blízké nebylo, takže to viděl jako něco přímo k rozdávání. Každopádně se mu tedy rozhodl Rafael svěřit s historkou, která se taky týkala knížky. No, nebyla ale zrovna tak vtipná, vystačil si tedy s tím, že byla docela zajímavá. „Los?“ pozvedl obočí, snažil se vypadat docela neutrálně, aby jej nijak náhodou neurazil svým úšklebkem, ale po chvilce sehnal. Musel se lehce uchechtnout. „A vrtulník,“ pokračoval v tom uchechtávání se, dobře, prostě byl trochu škodolibý, ale na tom nebylo nic až tak špatného. „Přesně tohle zní jako něco, u čeho bych se zasmál, i kdyby to bylo na papíře.“ A samozřejmě, pravděpodobně jen on. Chvíli se mu ten úsměv na tváři držel, ale stejně jako ty ostatní, i ten se zase vrátil k tomu svému obvyklému, nic nenaznačujícího předchůdce.

Rafael uměl být ukecaný, když byl v správné náladě a se správnými lidmi. Ne, že by Alpha byl nějak špatný, to vůbec, spíše šlo o lidi, které už nějakým způsobem znal. Například se svou sestrou dokázali řešit všechno hodiny a hodiny. Bavili se o úplných kravinách, snech, knížkách či o její zážitcích z společnosti, které Rafael nezažíval. Nadále se uměl docela rozkecat před svým kamarádem, který byl takový mimoň. Vlastně je až docela zvláštní, že se s ním dokázal začít bavit a nebo měl ještě jednu kamarádku, s kterou ho spojila příhoda na letišti, ta někdy využila jeho stydlivosti a introvertní povahy a seznamovala ho s věcmi, které ještě předtím nikdy nezažil. Vlastně se dá říci, že Rafael měl dvě tváře. Ne, že by měl nějakou nemoc, ale jednoduše lidé ho museli poznat lépe, aby zjistili, že se dokáže bavit o čemkoliv možném, ale zase byl toho schopen, když byl v přítomnosti dvou lidí. Jeden člověk, to byl on sám byl ideál. Pak když byli dva, to byl on a někdo jiný, to bylo ještě dobré, teda samozřejmě, že to musel být nějaký známý a tři lidé, což byl Rafael a další dva, byla hranice. Víc lidí už pro něj byla velká skupina, bál se promluvit, protože si myslela, že všechny v skupince unudí k smrti. Navíc nechtěl ty ostatní ani překřikovat, bál se vůbec promluvit, protože mu to pak přišlo nezdvořilé. No, zkrátka typické problémy introvertů. O těch bych dokázala Rafael mluvit hodiny a stále by nekončil. Byl jich celý seznam. Bylo zvláštní, že se při recitování nestyděl. To bylo tím, že myslel jen na ty slova a okolní svět vypustil z hlavy. Nějak tušil, že Alpha těmto slovům nemusí rozumět, jelikož to bylo v naváznosti na příběh Hobit, takže asi by bylo lepší, kdyby si to přečetl a pak by mu ta báseň začala dávat smysl. Zapadala by mu do toho, takhle to bylo docela vytržené z kontextu. Rafael si říkal, že možná mohl vybrat nějakou lepší a kratší. Třeba nějakou od Rupi Kaur nebo John Lennon měl skvělé básničky. Nervózně se poškrábal na zátylku. Slova Alphy ho nepřekvapovala: ,,Eh, já to chápu. No, ono je to lepší, když si to přečteš v tom, eh, příběhu.” Tím ho trošku nabádal, že by si možná knihu mohl přečíst, kdyby chtěl. Lidé by zřejmě ho na první pohled na fantasy moc netipovali, někteří se pak divili, když zjistili, že jedna z jeho oblíbených knižních sérií je Píseň ledu a ohně. Tyto příběhy byly plné násilí, lží a intrik, ale přece jenom Rafael studoval literaturu, tak byl otevřen všemu. On nepohlížel na tuto stránku, kterou milovali lidé na této sérii, on pohlížel na ty romantické příběhy, setkání rodin nebo okamžiky, kdy postavy projevili hrdost, lidskost, odvahu či dobré srdce. Ale další jeho slova ho už překvapily, on se sám hodně podceňoval, na své recitaci viděl milion chyb, které byly třeba napravit, tak mu to udělalo radost, co slyšel. Byl velice rád, když se někomu líbila nějaká báseň, kterou odrecitoval. Měl, co dělat, aby nezačal zmiňovat další a další. Ovládl se a zlehka se pousmál: ,,ano, je to moc pěkné.” Dle úsměvu na tváři druhého mladíka soudil, že zřejmě to myslí upřímně. Příběh se slovník mu přišel skvělý, klidně by ho někde použil, ale nechtěl krást něčí zážiky či nápady. Možná se jen lehce inspirovat. Chtěl být, co nejoriginálnější, snažil se brát pouze jen inspiraci, když něco zaslechl nebo když něco viděl. Jinak všechno bylo vymyšleno v jeho malém světě, který měl v mozku. ,,Um, třeba to nebude tak špatné,” broukl k němu, kdo ví, jestli ho chtěl jen povzbudit a nebo opravdu měl čirý zájem o to přečíst si jeho příhody, když ho ale Alpha opravil, tak už nějak nenamítal. Věděl, že by to asi bylo zbytečné, že by nejspíš Alphovi jeho názor nevyvrátil. ,,Vážně? No, řeknu ti, eh, možná bys mi říct, no, ještě nějakou, teda jestli se ti chce,” pronesl opravdu nervózně. Velice rád poslouchal cizí historky, jednak nemusel poslouchat a jednak miloval cizí příhody. Fascinovalo ho, co všechno se lidem může stát, že každý zažil něco vyjímečného, co se nepoštěstilo nikomu dalšímu. V některých případech teda bylo dobře, když se to nestalo nikomu dalšímu. Měl rád i trapné historky, protože se u nich mohl zasmát, teda ne, že by se vysmíval tomu člověku, ale smál tomu s ním nebo ho i litoval. Záleží, jak moc nepříjemná situace by to byla. ,,Ano,” pokýval hlavou. I on se nad touto vzpomínkou musel pousmát. Nejlepší na celé téhle příhodě, ale bylo, že když dělali o tom reportáž do televize, tak Rafael z sebe vykoktal jen Dobrý den a pak utekl se schovat za mamku, protože nechtěl být na kameře. Lidé z televize byli opravdu milý a nechali to tam celé. Jeho sestra měla záznam a vždycky si to pouštěla, když se mu chtěla zasmát. ,,Eh, možná to jednou napíšu. No, bylo to i v televizi,” přiznal se mu a tváře měl lehce červené.

Po nějaké té chvilce si uvědomil něco docela podstatného. No, až tak důležité to vlastně nebylo, ale jeho pohled jako by se změnil po tom, co mu došlo, jak zřetelně a pěkně pronášel svá slova v básni a jak stěží vycházela, když se k němu snažil obvykle promlouvat. Že by za to mohlo umění? Mohl to být dar, něco, co darovávalo ostatním – jistotu. Zněl jednoduše jinak, hrději, jasněji si dokázal představit jeho slova. Prostě to byl jiný zážitek, zcela odlišný od toho, který strávil tou obvyklou konverzací ohledně jejich rodičů a stromů a kreslení a… jednoduše šlo o převrat. A Alpha si nestěžoval, ba naopak, a pokud se měl do té osůbky vedle něj nějakým způsobem zahledět, bylo by to pravděpodobně do toho brýlatého klučiny hrdého na umění, který mluvil tak, jak právě recitoval. Neměl od toho daleko, vážně ne, přeci jen si v každém dokázal najít něco, čeho se uchytit, co si zamilovat a čeho si rádoby cenit tím svým podivným, vážně neštědrým způsobem. Právě teď jej uchvátila báseň, ta jemu povědomá básnička, kterou mu recitoval a která v jeho hlavě zplodila představu toho krásného lesa. Vše se to v něm hluboce zakořenilo, ačkoliv tomu příliš nerozuměl. Ne všechno jednoduše pobral, ale mnoho věcí si dokázal odvodit, zbytek domyslet – a jeho fantazie jako by zažívala pomalé znovuzrození. Určitě by uvítal i další básničky, vážně jakékoliv, ale ty známější by ocenil. Nějak o to nežádal, říkal si, že to může nechat na někdy jindy, pokud se tedy ještě měli někdy setkat. Úplně nepochyboval, na téhle škole dokázal vážně narazit na každého, ať už jej vidět potřeboval, či ne. Tak tedy vyjádřil své nepochopení, zároveň i pochvalu té básně. „Přečíst?“ optal se pro jistotu, nějak mu tak došlo, že to pravděpodobně bude z nějaké knihy, teď mu to najednou přišlo ještě povědomější, „jak se to jmenuje?“ Jeho tón byl spíše napjatý, nedočkavý, potřeboval vědět název toho díla. Nečetl, četba jednoduše nepatřilo mezi něco, co by zrovna obdivoval a co by dokázal zcela prožívat, zdlouhavé příběhy v něm vyvolávaly jakýsi pocit prázdnoty a zanechávaly jej bez patosu, ty kratší měl naopak raději, ale stále ne natolik, aby je vyhledával. Musel ale na střední něco přečíst, a tak se nejraději držel těch povídek, divadelních her, popřípadě byl ochoten zkusit i fantasy. Nevěděl proč, pravděpodobně, aby zapadl. Věřte, nebo ne, zkusil tak i Hobita, příliš si na něj nepamatoval, ale to právě teď bylo něco, co si potřeboval připomenout – věděl, že mu je báseň povědomá. Přikývl ještě jednou, když se překvapivě názorově shodli na té básni, na tváři se mu mihl i úsměv, ale ten zase vystřídal ten jeho obvyklý, rádoby chladný a zamyšlený výraz. Pohled vědce, tak to nazývala jeho matka, ačkoliv to spíše byl důvod, jak se usmířit s tím, že její miláček nebude hereckým materiálem. Měl pocit, že se s tím doteď musela nějak vypořádat. „Nechám to na tobě,“ pousmál se krátce, čímž jako by mu předával tu svou historku, povinnost ji zvěčnit na papíře, i když to mu přišlo celkem absurdní a nereálné, ostatně jako cokoliv jiného, co mělo být pomyslně věčně. Nic nebylo, bohužel. Jeho vztahy tím byly skvělým důkazem. „No, jestli chceš,“ uchechtl se, když jej pobídl, aby začal s další historkou. Na chvíli zmlkl, přemýšlel nad něčím, samozřejmě toho měl dost, ale snažil si vzpomenout na něco, co by Rafaela třeba pobavilo. No, nakonec na nic nepřišel, a tak začal s tím svým obvyklým příběhem, který říkal snad každému. „Bylo mi sedmnáct, měl jsem svou první holku,“ uchechtl se náhle, „jmenovala se Kath, byla o hlavu vyšší a ani nevím, proč jsme spolu byli. Každopádně se naštvala, už ani nevím proč, a prostě mi slovník hodila do kaluže bahna. Tak jsem ji tam teda strčil, vzal si slovník a od té doby to nějak skončilo. Mám pocit, že to mi ho ona hodila pak do jezera,“ zamyslel se, načež se pouze uchechtl. Tak tedy padla jeho příhoda s hlučnou, vysokou hnědovláskou, kterou chvíli nazýval přítelkyní. „Mám toho víc, ale nic mě teď nenapadá.“ Samozřejmě, že měl. Celá jeho puberta byla doprovázena těmi zážitky, ať už vtipnými, což zažil dost se svým slovníčkem, tak zase smutnějšími, to zase třeba s rodinou. Kdoví, možná by si to zasloužilo knihu se žánrem „coming of age“ a „weird“. Prostě to k němu sedělo. „Napiš, určitě se to bude ostatním líbit,“ pobídl jej tentokrát, docela příjemně se na něj i usmál. Pravděpodobně kvůli těm jeho rudým tvářím. „Někdy mi to ukážeš,“ pověděl na to k tomu faktu, že měl vedle sebe televizní hvězdu. Ušklíbl se nad tou myšlenkou, nějak si to nedokázal dát dohromady.

Nikdy nechápal, jak běžnou konverzaci sotva zvládá, zatímco básně recituje na pohodu. Bylo to pro něj záhadou, kterou zkoušel vyluštit. Zjistil, že když to chtěla recitovat více než jednomu člověku, tak už to nešlo, protože to pro něj byl “dav”.  To už měl ten svůj blok a byl rád, že to dokáže vykoktat. Bylo to s ním opravdu těžké, ale třeba je to jen nějaké období a v dospělosti za několik bude mít větší sebevědomí. Byl to takový koloušek. Spoustu věcí pro něj byla neznámá. Měl jednu kamarádku, která měla ráda tu jeho neznalost a občas ho někam vytáhla, aby ho zasvětila do něčeho nového. Byla jiná než on, přesto je spojila příhoda s kufrem na letišti. Je skvělé, jak přátelství mohou vznikat. Naprosto nevinným a náhodným způsobem, kdyby nebyl takový stydlín, tak může takových lidí více a více. Spousta věcí mu unikala kvůli povaze, ale zase mělo to i nějaké výhody. Všechno má své plusy a mínusy. No, dobře, najde se i něco, kde jsou například jen mínusy, ale podstatu myšlenky, chápeme. Pokýval souhlasně na dotaz Alphy. Jeho nenápadný záměr zabral. ,,Ano, přečíst,” přitakal na odpověď. Říkal si, že Hobita musí určitě znát alespoň název. Tolkienovi příběhy byly populární, dokonce i zfilmované. Pravda je taková, že Rafael jejich zfilmování neviděl, jen je pouze četl. Za všech okolností dával přednost knize před filmem. ,,Hobit. Eh, o tom jsi určitě musel, no, někdy slyšet,” zamyslel se znovu nad touto knihou. Tehdy, když to četl, tak ho naprosto ohromila. Měl rád fantasy knihy, kde autor dokázal vytvořit, tak popracovaný příběh a k tomu i celý svět. Například, jak to udělala Rowlingová u Harryho Pottera. Ne, jenomže vymyslela chlapce, který se postaví proti nepříteli, ale celý svět vedle toho. Vymyslela si školy, ministerstvo, řadu kouzel, lektvarů, povolání a mnoho dalších věcí. Rafael měl rád Harryho Pottera, teda nebyl do toho takový blázen jako řada lidí. Kdyby opravdu měl tu možnost tuto legendární školu navštěvovat, tak by skončil v Mrzimoru. Tohle si taky dokázal v té své hlavě představit, jak by tam chodil a učil by se všechna ta kouzla, ale před Voldemortem by utekl. Chtěl jednou dokázat něco takového jako Rowlingová. Vytvořit vlastní svět, do kterého bude unikat miliony lidí a snít o tom, aby se to stalo realitou.  Hlavně ho měl, akorát byla potřeba ho přenést na papír, aby ho nějaké ty oči mohly vidět a představovat si ho. V případě potřeby do něj unikat před skutečným světem jako to dělal stejně on. ,,Jestli to někdy napíšu, tak ti, no, ukážu,” pronesl zamyšleným tónem. Považoval to za povinnost mu to předat k přečtení, jelikož to byla jeho historka, takže tím pádem měl na ní “neviditelná” autorská práva. Záleželo na tom, jestli ji opravdu Rafael někdy zvěční. Navíc by chtěla, aby mu tam Alpha opravil detaily, které by třeba neodpovídali té historce nebo si z ní vezme inspiraci a zkrátka mu ukáže, jak se s tím zvládl poprat, jestli to vůbec bylo úspěšné, jestli se to dá číst. Nechtěl tím špatným podáním někoho urazit. ,,Děkuji,” pousmál se spokojeně, když se Alpha svolil k další historce. Pohlédl na něj a zamyšleně očekával, čím ho překvapí a zaujme. První historka mu už přišla úsměvná, tak věřil, že v zásobě má ještě něco dalšího. Pozorně poslouchal a zkoušel si to v hlavě představit jako vždycky. Zasmál se nad tou představou, jak se chudák holka válí v bahně. Bylo ji líto, ale více mu bylo líto asi slovníku. Přece jenom holka se může umýt, ale slovník jde těžko a mohlo ho to poničit. Rafael neměl špatné zkušenosti s přítelkyněmi. Vlastně neměl žádné zkušenosti, tak si stěžovat nemohl. Přece jenom být single má řadu výhod. Nikdo vám neháže slovníky do bláta. ,,Oh, tady jsou jen dvě možnosti, no, neměla buď ráda tebe a nebo, eh, ten slovník,” zarozumoval zamyšleně, spíše to tipoval na ten slovník, kdo ví, jestli to nebylo opačně. ,,Jak to poslouchám, tobě, eh, na tom slovníku hodně záleží, že?” když slyšel, jak mu slovník skončil v jezeře a i v blátě a pokaždé si pro něj šel, tak to bylo jen pro nic za nic. ,,To nevadí. Eh, tahle byla taky skvělá,” pousmál se na něj a dával mu najevo, že mu to opravdu takhle stačí. Rafaelův život se neskládal z tolika historek, aby z toho byla jedna kniha, tak čerpal z své fantazie. ,,Ukážu,” přitakal souhlasně ohledně plánovaného možného příběhu. Vlastně, to je poprvé, kdy někomu řekl, že mu ukáže svou povídku.

Netrvalo mu dlouho, dokud si neuvědomil, že ona báseň bude pravděpodobně pocházet z nějaké knížky. Myslel si to, byl si tím na chvíli snad i jistý, ale nechtěl to ještě vyslovit, raději si počkal, zda by mu to neobjasnil přímo on. Nestalo se tak, a tudíž se zeptal na název knihy v naději, že si vzpomene na své starší doby na střední, kdy ještě vážně četl. Ne tedy s bůhvíjakým zájmem či vůbec nějakou radostí, ale alespoň tedy s myšlenkou na nově nabyté představy, poznání těch iluzí, kterým lidem s tak velkým úsměvem rádi propadali. Proč? Netušil. Nebylo to ale nic jedinečné, lidé v sobě ukrývali více tajemství, která nedokázal nijak rozluštit. Bohužel. Bylo to jeho prokletí, tak to tedy nazýval. Vyměnil ty své obvyklé lidské interakce za schopnosti v oblasti vědy, ke které měl koneckonců blíže než k nějakým lidským tvorům. Ne, že by tedy byl nespolečenský, to rozhodně ne, pouze byl toho názoru, že věda a podobná učení jsou v jádru mnohem jednodušší a přehlednější. To měl rád. Tak to všechno viděl. „Hm,“ zapřemýšlel se, jako kdyby měl na ten název nějakým záhadným způsobem opět přijít – nepřišel. Prostě jen hleděl na nebe, takový ten typický ztracený pohled, přičemž čekal, zda se nad ním nerozsvítí nějaká žárovečka. Nic. Takže nakonec na něj pohlédl s nadzvednutým obočím, a jako na zavolanou padla odpověď. „Jo!“ vyhrkl docela nečekaně s tím překvapivě jedinečným blbým pohledem, který se mu na tváři objevoval docela vzácně. Pousmál se nad tím, že konečně dokázal rozluštit tu záhadu básně. „Hobit,“ zopakoval si, „to jsem četl.“ Moc si na to nepamatoval, dobře, viděl i film, ale z toho si také příliš nepamatoval. Filmy byly spíše něčím, co sledoval s dalšími lidmi, a to se většinou zaměřoval na něco lehce jiného. „Moc si na to teda nepamatuju,“ přiznal nato, aby odůvodnil to své marné tápání. Prostě takové věci nebral za příliš důležité, ostatně jako další filmy, seriály, knihy… snad cokoliv, krom poznatků k vědám a podobně. Ale že by mu to nepřišlo zábavné, se říci úplně nedalo, přeci jen si pamatoval, že některé filmy jej bavily. Prostě jen neměl tolik místa, aby si zapamatoval i je. Každopádně Harryho Pottera znal, pod kamenem nežil, a tak s tím měl pár zkušeností. Vlastně si zkoušel i ty online testíky, které jej pokaždé zařadily do Zmijozelu. Nevěděl proč, nebyl s tím zrovna spokojený, ale nestěžoval si – lidé jej dle všeho měli raději, když to věděli. Další záhada. „Super,“ pousmál se krátce, když mu slíbil, že mu to dá přečíst. Nebyl úplně natěšený, ale líbila se mu ta představa, že by mu to někdo ukazoval, zejména autor té knihy. Ten pocit privilegií potěšil každého, jeho v podstatě také. Nemusel to dělat, samozřejmě, úplně by to neřešil. Nebyl to člověk, který by si nad takovými věcmi lámal hlavu. Ovšemže ale hodlal tu povídku nějak zkritizovat a popřípadě upravit s tím, jak ve skutečnosti probíhala. Tak tedy pokračoval s další inspirací pro jeho psaní, začal povídat ohledně té své bývalé přítelkyni, ze které stále dokázal mít noční můry, přeci jen ji totiž vídával v létě a o dalších prázdninách. Nezměnila se, stále mu připomínala to bahno, které si musela drhnout z oblečení, pokaždé mu to tak na tváři vyvolalo ten úsměv. Staré dobré časy, no ne? No… ne. Ale to nebylo podstatné. Ať už měl přítelkyni, či přítele, pokaždé měl těch svých pár zajímavých příhod, jednoduše si jej nacházely jako nějaké otravné mušky. Dokázal tak vzpomínat s úsměvem na tváři a bolavým srdíčkem najednou. „Vlastně na něj žárlila,“ vysvětlil mu docela pobaveně, lehce se i uchechtl takové blbosti jako holce žárlící na slovník. Ta další otázka jej nepřekvapovala, nebyl by první, kdo se na to ptal. „Dal mi ho táta v den, co dostal padáka,“ odvětil, tentokrát již vypadal spíše zasmušile, zamyšleně. Pamatoval si, že mu říkal, ať se jej drží, učí se z něj pro případ, že by kdykoliv ucítil tu touhu utéct ze států. Chvíli to byl i jeho sen, žít v Řecku, najít svou dávno ztracenou část rodiny a pokračovat v jiném, jemu souzeném životě. Nakonec si ale uvědomil, že něco takového bylo naivní, že je sám podmíněn svým otcem. Nedokázal změnit svůj osud, ale ovlivnit docela ano, a tak jej spálil. Jako vtípek, ale i jakousi připomínku na den, co jeho otec ztratil ten oheň, onu zálibu pro svůj obor. „Díky,“ pokývl hlavou, načež se ještě jednou pousmál. Nějak to šlo samo, pak pokývl ještě jednou, ale v dalším úsměvu jej vyrušil mobil, který si vyžádal jeho pozornost. Byl to jeho spolubydlící, našel ve zprávách několik přátelských výhružek a zároveň i varování před tím, že si plánuje někoho vzít na pokoj. Zamračil se, vypadal docela naštvaně, nakonec tedy našel i prosbu, aby se vrátil a uklidil tu svou obří hromadu plastů a papírů a knih a pokusů. Dobře, až tak naštvaný nebyl, spíše ten mobil byl jako jakýmsi budíkem, který jej probral z toho podivného pocitu. „Hele… asi budu muset jít,“ špitl najednou, stále docela zmateně, lehce iritován. Tak se tedy zvedl, pohlédl na Rafaela, kterému daroval malý, bezvýznamný úsměv, a nakonec se k němu docela lehce přiblížil. Prstem se dotkl nosníku jeho brýlí, a lehce mu je tak upravil. „Zase někdy, Rafaele,“ zamával mu, nato se docela rychlým krokem rozešel ke kolejím, aby mohl spolubydlícímu a jeho návštěvě uklidit ten nepořádek, který za sebou zanechal. No, byl si jistý tím, že i teď za sebou zanechal víceméně další takový nepořádek.

--> Kolej

Rafael, když knížku četl a někdo o ní jiný mluvil, nemusel moc dlouho lovit v paměti a hned si vzpomněl na název a obsahovou stránku a to ten druhý nemusel říct ani název. Člověk by si řekl, že si nemůže pamatovat všechno, co za život četl, ale ono to není těžký, když je knížka poutavá a baví vás, tak na ni jen tak nezapomenete, navíc se vám vryje do paměti. Když Rafael byl něčím oslněn, tak dokázal o knížce přemýšlet i několik dní po její četbě nebo i o rok později ho něco napadlo, jak to mohlo být a proč to tak udělal ten hrdina. Stejně podobně přemýšlel o svých činech a rozhodnutí. Dělo se mu často, že se uprostřed noci vzbudil a vzpomněl si, že tenkrát toho člověka mohl oslovit a nebo, že této dívce mohl pomoci. Pak kvůli tomu celou noc, jak se cítil provinile, nespal. Trochu s sebou cukl, když Alpha dokázal rozluštit záhadu básně, lekl se, protože to nečekal, když si uvědomil, že to bylo radostné jo, tak se mu ulevilo, že se neděje nic hrozného. ,,Tak to je skvělé,” odvětil Rafael nadšeně , byl rád, když potkal někoho, kdo četl něco stejného, protože to bylo vždycky téma ke konverzaci. Knihy a filmy dokázali zajistit konverzaci, když šlo do tuhého, tak ještě se mohlo povídat o počasí. I když o počasí se toho právě moc nedá říct, když si s někým povídáte o počasí, tak je jasné, že je něco špatně a že byste odtamtud měli vypadnout, než to bude ještě více trapnější, rozpačitější a nepříjemnější. Už chtěl rozpoutat diskuzi o Hobitovi, ale to už ho v tom zastavila další slova Alphy. ,,Ah, nevadí. Ehm, možná by sis to mohlo znovu, no, přečíst,” nenutil ho do to nějak, ale navrhl mu to, protože jemu se Hobit opravdu líbil. Třeba to bude námět na konverzaci, pokud se někdy znovu setkají. Rafael měl často ten problém, jestli si má přečíst něco nového a nebo něco, co už četl. Jestli má dál objevovat a nebo prostě si zopakovat svoje vzpomínky a zážitky. No, většinou si rozhodl zopakovat četbu nějaké starší knížky a novou si pak přečetl hned potom, aby mu to nebylo líto. Pokýval s lehkým úsměvem na jeho stručné “Super”. Teď si uvědomil, co mu tady vlastně slíbil. Trochu ho začal chytat panický záchvat, že to pak bude hodně špatné a nebude se mu to líbit. Ještě ani nevěděl, jestli mu to někdy opravdu ukáže, jestli se znovu setkají. Jak typické na Rafaela, že nad vším hodně přemýšlí a ani se to nemusí stát. Zbytečně si takhle přidělává starosti, přitom by mohl mít bezstarostný a krásný život. Kdyby nad vším nepřemýšlel a nestyděl by se, tak by si mohl najít i více přátel nebo i nějakého partnera. Na druhou stranu, ale Rafael byl spokojený se vším životem, stačilo mu těch pár kamarádů a partner mu zatím taky nechyběl. Ano, Rafael byl snílek a i romantická dušička, tak doufal, až se jednou ten pravý partner ukáže, že všude budou lítat motýlci a ptáčci zpívat, no, nějak podobně jako ve Sněhurce. Povytáhl překvapeně obočí. Nechápal, jak někdo mohl žárlit na slovník. Pousmál se a zavrtěl hlavou, docela by ho ta holka zajímala a chtěl by se jí zeptat, proč žárlila na neživou věc. To už se omluvně podíval na Alphu. ,,Eh, to je mi líto,” broukl potichounku. Nevěděl, jak reagovat. Jeho rodiče nikdy nebyli vyhození z práce. Doma u nich vždycky všechno fungovalo, jak mělo. Teda někdy sestry popadly hysteráky z neúspěšných lásek či nějaké problémy ve škole, tak ji Rafael vždycky jako mladší brácha utěšoval. Poslouchal její nadávky na ty kluky, kdyby nebyl, tak stydlivý a malý, tak by ti kluky i zmlátil, ale kdyby se o to pokusil, tak by se z toho stal akorát opačný případ. Jeho sestra zastávala roli toho rváče, když se Rafaelovi někdo posmíval, tak si je ona podala. Bylo pro něj superhrdinou. Bez ní by si vůbec nedokázal představit svůj život. Sestra byl jeden z lidí, o kterých chtěl napsat nějaký příběh. O ní by byl schopen i celou knihu jen, aby projevil tu vděčnost za to, co pro něj všechno udělala. Byli nerozlučitelná dvojka, protože byla jen o necelé dva roky starší. Bylo právě divné, když se oba dva rozhodli pro jiné univerzity. ,,Eh, nemáš zač,” poškrábal se nejistě na zátylku. Stejně nejistý byl i jeho úsměv. Pohlédl krátce na ten strom, který se tyčil před nimi a zpět pod svoje ruce do notesu. To už se podíval na Alphu, když pronesl další svá slova. ,,Oh, jasně,” kývl na něj a věnoval mu jeden z dalších nesmělých úsměvů. Další úpravu brýlí opravdu nečekal. Ztuhl a začal se červenat jako rajčátko. ,,Eh, no, na viděnou, eh, Alpho,” vykoktal z sebe a zmateně zvedl ruku, zřejmě to mělo být zamávání, ale zapomněl s ní zahýbat do stran. Zase ho vykolejil, už podruhé ho pokoušel infarkt. Chvíli se díval, jak mizí v dáli a rozdýchával to. Jeho pozornost si pak získal znovu červený dub, který na svém papíře, ještě doladil. Povzdechl si, zvedl se a naprosto zmateným výrazem ve tváři, jako kdyby se ztratil, zamířil ke koleji. Dali se do řeči díky stromu a pouhý pohled na jeho kresbu v něm vyvolával naprostý zmatek v hlavě. Netušil, zda toho chlapce někdy potká, ale nevadilo by mu.

Jacob měl už od rána dobrou náladu. Vlastně dobrou je ještě hodně slabé slovo. Měl dokonce skvělou náladu. Od rána si broukal nějakou melodii písničky a nemohl jí dostat z hlavy.. Broukal si po cestě na univerzitu. Pak celý den na přednáškách. Na hodině kytary melodii vybrnkal. Znáte ten pocit když si musíte pořád něco broukat a vy ani nevíte co.? To je jedna z věcí která ho dost často mučí. Jacob byl hudebník a tvrdil o sobě že má celkem přehled o hudbě a tak, ale tohle se mu stávalo skoro denně. Prostě si vybavil nějakou melodii a nemohl si vzpomenout na slova. Občas když mu pak dojde co si celý den broukal jde mu hlava kolem že mu to nedošlo dřív.. Nakonec došel k závěru že písničku vlastně zná. Byla to písnička Take me to church. Byl tu znovu ten pocit jak je možné že to nepoznal líp.. Když pro něj dneškem škola skončila, rozhodně neměl padla. Jacob si zrovna nepotrpí na válení se na koleji. Sotva otevřel dveře pokoje, pozdravil svého spolubydlícího zase vypadl ven. Jediné co udělal bylo že se převlékl.. Vzal si na sebe klasicky černé kalhoty, své černé vansky, žlutou mikču a přes to hodil bundu. Nejspíš si jí nakonec stejně sundá, protože mu bude horko.. Vzal svůj stříbrný kufr ve kterém měl všechnu techniku k hraní a do druhé ruky pouzdro na kytaru ve kterém měl svou krásku.. Jeho kroky prvně automaticky vedou na náměstí, dnes už tam ale pár muzikantů bylo a jelikož se tak nějak všichni znají navzájem tak je jasné že jim nepoleze do kšeftu. Občas si společně i zahrajou, ale peníze vždy vybírá jen jeden. Nakonec ho napadne jít si zahrát do parku.. Ještě v parku nikdy nehrál a netušil kolik se tam pohybuje lidí. Také netušil zda tam bude někde plac kde by to mohl celé rozbalit. Ještě jeden problém měl a to že si nebyl jistý zda v parku může vůbec hrát.. Rozhodne se to zkusit, přinejhorším ho někdo vyhodí.. Když dorazil na místo musel se nejdřév rozhlédnou kde prochází nejvíce lidí.. Bylo tu takové malé rozcestí kde stál maličký stánek s kávou. Takový ten roztomilý kde vám dají kávu do barevného kelímku sebou na cestu. Možná i nějaký koláček či sušenka našla.. Paní uvnitř stánku mu řekla že rozhodně nebude problém když bude zrovna tady. Prý je možný že jí to přiláká více zákazníku a nebo jí to alespoň příjemně uteče v práci. Bylo to od ní milé.. Všechno si připravil a mohl začít..Zpíval tam asi tak dvě hodinky než si řekl že by to pro dnešek nejspíš stačilo.. Našel si skvělé místo. Lidi se kolem něj přece jen za chvilku shromáždili. Někteří dokonce i zpívali. V jeho pouzdru se objevilo pár drobný. Rozhodl se přejít už k poslední písničce. A byla to právě ta kterou si celý broukal. Ještě jí nikdy nehrál na živo, trvalo možná trochu dýl než si tam všechno připravil ale za krátko spustil.. Zahlédl v davu modrovlasou dívku a věnoval jí jeden, možná čtyři delší pohledy.. Nebylo to jen kvůli barvě jejích vlasů, ale měl pocit že už jí někde zahlédl. Dost možná chodila na stejnou univerzitu jak on. Stejný obor asi neměli, ale byl si jistý že už jí někde viděl.. KDyž skončil všem poděkoval a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl se přesvědčit že se dívka ještě nacházela na místě kde byla. Nakonec si ale začal uklízet vše potřebné.. Peníze si nastrkal do zadní kapsy svých kalhot a mohl začít balit. Vždy to trvá třeba deset minut než ty kabely všechno smotá..

Byl to jeden ze zcela obvyklých dnů. Skylary se rozhodla pro svou ne nijak nečekanou a poslední dobou vcelku pravidelnou procházku parkem. Ani už nevěděla, proč tam vlastně chodila, asi aby měla nějaký kontakt s lidmi a necítila se špatně, že je pořád jen zalezlá ve svém pokoji a s nikým nekomunikuje. Tady vlastně také s nikým nekomunikovala, ale kolem ní procházeli lidi, mezi nimiž se sice kdoví jak ráda nepohybovala, ale měla pocit, že by alespoň trochu měla. Procházky parkem byly většinou to nejpoklidnější v jejích dnech, ne seriály, ne knihy, procházky. Nechala se unášet zvuky ulice, smějících se dvojic i větších skupinek, šuměním listů a vřelými úsměvy, které jí občas někdo věnoval. Park se zdál jako takové bezpečné místo. Opravdu. Přišlo jí, že jsou tu všichni docela milí a dobře naladění – což především v tento den potřebovala. Už od rána měla jaksi skleslou a smutnou náladu, nevěděla, odkud to přicházelo, ale nic se jí nedařilo. Nejprve se hlavou bouchla do otevřeného okna, kterého si nevšimla, potom si při vstupu do sprchy spletla ručníky a vzala si moc malý, a pokračovalo to naprostou neschopností soustředit se na učení, které si na ten den naplánovala. Právě proto se rozhodla odložit na chvíli učebnice a vrátit se k nim, až bude v trochu lepším rozpoložení. Přesně z toho důvodu se také rozhodla zamířit do parku. Netušila moc, jestli je tam už větší teplo, nebo ještě celkem zima, a tak si oblékla červené kalhoty a černé tílko, na které si dala džínovou bundu. Mohla si ji tedy kdykoli sundat, aby jí nebylo teplo, a případně bude dostatečně oblečená, aby nezmrzala. Potom už si jen obula klasické černé vansky, nastrkala pár důležitých věcí do kapes a vyšla ze svého pokoje i budovy na ulici, po které mířila směrem k parku. Párkrát mezitím zkontrolovala čas na svém mobilu. Ta cesta jí přišla delší než obvykle, asi už se nemohla dočkat, až se dostane pryč od hrozného ruchu aut a přemístí se tam, kde je ho přeci jen trochu méně slyšet. Byla jen škoda, že měla tak hrozivě smutnou náladu, den to byl totiž pěkný, takový hezky slunný, i když stále trochu pofukoval vítr, takže byla opravdu ráda, že si vzala džínovou bundu, v pouhém tílku by jí totiž asi byla trochu zima. Ne, že by zrovna zmrzala, ale chápete. Po nějaké době tedy konečně dorazila do parku. Zhluboka se nadechla a vydala se po jedné z cestiček, snažíc se zabránit své tendenci chodit rychle a trochu zpomalila, aby si mohla prohlédnout své okolí. Pozorovala tak nějak lidi kolem, co dělají, jak se tváří. Přemýšlela, jak se zrovna cítí, kdo jsou. Dělala to vždy, ale to asi skoro všichni. Z nějakého důvodu ji prostě lidské osudy zajímaly, byly stejné jako v hrách, které předváděla v divadle? Kdoví. Se svým životem to nějak porovnávat nemohla. Přišla si, jako by byla jen pozorovatel, trochu nezúčastněná, jako by ani pořádně nežila, jen chodila a pozorovala ostatní, hrála roli budoucího vypravěče, chór jí seděl. Z takových myšlenek ji najednou vytrhl zvuk hudby. Byla docela překvapená, park byl vždy tak klidný, hudba tu nehrála, a ona si až po chvíli uvědomila, že to asi bude živá hudba. Šla tedy za tím pěkným hlasem a zvukem kytary, až se ocitla u rozcestí a zahlédla tam kluka, který jí na jednu stranu přišel docela povědomý, ale zároveň vůbec netušila, o koho se jedná. Nebo...? Ne, nevěděla nic jistě. A tak, docela zaujatě, tam jen tak postávala asi přes tři písničky a poslouchala, jak hraje a zpívá – šlo mu to. Poté přišla písnička, kterou moc dobře znala, vlastně celkově interpreta, jehož písničku hrál, měla ráda. Tuhle obzvlášť, byla taky hodně známá. Ta však byla poslední a on si začal balit své věci. Ten kroužek lidí, který se kolem něj sešel, mu tedy zatleskal a rozešel se pryč. Ona je tedy napodobila, zatleskala mu spolu s nimi, a ještě chvíli tak nějak sledovala, co se děje, protože nechtěla vplouvat do davu, který se najednou vydal pryč, než se rozhodla, že už tedy bude nejlepší také jít. Obešla poslední hlouček, který jí zabíral cestu, tudíž se objevila přímo u toho hudebníka, načež kolem něj prošla a mířila pomalým krokem za nejasným cílem. Možná se ještě projde, možná už půjde domů. Vlastně kdoví.