Jacob jakmile začal hrát byl zase jak sluníčko. Miloval to, tak hrozně moc svou “práci” miloval. Možná se o tom nedalo mluvit ani jako o práci, byl to spíš jeho koníček, ale nějaký peníze mu to přece jen hodilo. Nebylo to nic extra samozřejmě. Takhle si vydělal na svou kytaru kterou tady teď drží hrdě v ruce, ale pořád to nebylo dost aby mohl zaručit lepší život sobě a své rodině. Jeho život byl podle něj celkem zajímavý než se dostal sem na univerzitu.. Rád nad tím vším přemýšlí. Někdo by možná řekl že je to i trochu smutné, ale on to tak rozhodně nevnímá. Miloval svou rodinu a bylo jedno jeslti je tady nebo na druhé straně země.. Viděl jak se za celou tu dobu zlepšoval v tom co měl rád..Nebyla to ze začátku růžová cesta, musel se pár věcí vzdát ve svůj vlastní prospěch. Ano tahle cesta na univerzitu mu vzala jednu věc a to divadlo,které měl tak rád. Chybí mu postavit se na jeviště a hrát, nebo co by teď dal zato kdyby se měl učit nějaký text. Ale pokud chtěl být dobrý v hudbě musel se soustředit jen na ní..Musel se soustředit hlavně na psaní teytů a hudby. To že tady zpíval nemělo nic společného co by chtěl v životě dělat. Jacob není zpěvák, chce psát texty a pomáhat hudebníkům kteří mají nějaký blok.  Divadlo ho vždy rozptylovalo. Stejně přemýšlel že se možná přihlásí do dramatického kroužku, ale nejspíš by to ani časově nezvládal..Když není ve škole tak buď doma skládá nebo hraje na ulici. Občas něco podnikne se svými přáteli, ale to je tak všechno. Jeho život je celkem nezajímavý no.. Jak očekával lidí se tu sešlo celkem dost. Ono taky bylo fajn si občas v parku poslechnout živou hudbu.. Byl fakt rád že sem nakonec šel. Tohle byl ten důvod proč to dělal. Výrazy těch lidí když se jim to líbí. Často je donutí zpívat nebo se jen tak usmívat a za to byl pak rád. Snažil se v hudbě předávat radost. Samozřejmě ho neberte jako někoho kdo se pořád jen usmívá. Jacob uměl být pěkně nepříjemný občas. Také občas měl tendenci se s někým pořád dohadovat. Držel se toho jak ty na mě tak já na tebe.. Takže pokud na něj byl někdo milý on většinou udělá maximum aby se nechoval jak idiot. Když už se pomalu blížil ke konci přišla tam už vzpomínaná modrovlasá dívka.. Ne že by si jiných lidí nevšímal, ale prostě když máte barevné vlasy přivolává to jistou pozornost. Konečný potlesk mu samozřejmě zase vykouzlí úsměv na tváři.. Měl dneska vážně dobrou náladu. Doufal že se nenajde zase někdo nebo něco co mu jí pokazí.. Když už zbývá smotat jen pár kabelů vyhledá pohledem modrovlasou dívku. Stála jen kousek od něj a Jacob si prostě nemohl odpustit zahájit tady nějakou menší konverzaci. Kdo ví, třeba si padnou do oka a budou přátele..Na univerzitě už jí určitě viděl a tak si byl svým rozhodnutím ještě jistější.. ,,Ahoj.. Hledáš něco.? To já jen že se rozhlížíš jak kdybys něco ztratila..” řekne s úsměvem a dobalí poslední kousky jeho aparatury.. Když se rozhlédne jestli nic nezapomněl vše zapne a udělá dva kroky ke Sky.. ,,Jsem Jacob..” řekne s úsměvem a natáhne k ní ruku. ,,Mám pocit že navštěvujeme stejnou univerzitu, ale pokud se pletu klidně mi to můžeš vyvrátit, já se s tím nějak vyrovnám” řekne se smíchem. Jak tohle přesně myslel.? Myslel to tak že by nerad přišel o tak pěknou společnost. KDyž začne konverzaci tím že spolu chodí do školy tak se možná chytne a stráví spolu pěkné odpoledne..

Musela se znovu zastavit, do cesty jí vlezla další skupinka lidí, svěsila ramena a s jakýmsi odfrknutím se rozhlédla kolem sebe, hledajíc nejlepší způsob úniku od tolika lidí. Ano, pořád jich tu bylo ještě dost nahromaděných, a i když jí to vystoupení neznámého chlapce zlepšilo náladu, pořád nebyla kdovíjaká a necítila se mezi nimi moc dobře. Stála tedy na místě nedaleko toho hudebníka se založenýma rukama na prsou v trochu úzkostné pozici a rozhlížela se kolem sebe. Přemýšlela. To vlastně dělala docela často, ale tentokrát k tomu opravdu měla důvod. Možná by se mohla proplést kolem něj a zamířit pryč přes trávník, nebo to otočit a jít stejnou cestou zpátky, ale ani jedno se jí moc nelíbilo. Nebo taky mohla říct těm lidem, ať jí pěkně uhnou – na to neměla dostatek odvahy. Proto pouze čekala, až se uvolní trochu prostoru, kdy by mohla projít, jenomže ta skupinka ženských s dvěma kočárky jí docela znemožňovala pohyb kupředu, a jak už jsem říkala, vracet se nechtěla. Z toho jejího přemýšlení ji vytrhl hlas, ale původně ho nepřipisovala nikomu určitému, ani si vlastně nemyslela, že je to na ni. Splynulo to tak nějak s okolními hlasy a ona si nepřipadala jako cíl, až po pár sekundách jí došlo, že se to ozvalo od boku, takže tam také otočila hlavu a všimla si kluka, který stál o dva kroky blíže k ní. Až v tu chvíli jí došlo, že je to opravdu na ni – nestihla však ještě pořádně zareagovat, na táhl k ní ruku a představil se. “To jen ti lidi,” řekla hned na to a semkla rty do úzké linie, než si s ním potřásla s jednoduchým představením, “Skylary,” stačí Sky, ale to už neříkala, protože většina lidí si to stejně sama zkracovala – v horším případě jí vymýšlela i jiné přezdívky. Ne, že by nebyla fanouškem přezdívek ale...vlastně nebyla. Vzápětí přišla další slova, která jí trochu osvětlila, proč jí přišel svým způsobem trochu povědomý, i když netušila o koho se jedná. “Aha,” chápavě přikývla, “no jasně,” čímž tak nějak odsouhlasila jeho domněnku. Usmíval se na ni a celkově působil jaksi příjemně, trochu ji to uklidňovalo, což bylo dobré, protože doteď se cítila docela pod psa. Ne, že by se to kdoví jak zásadně změnilo, ale přeci jen to bylo trochu méně hrozné. A protože jeho přítomnost byla tak milá a ona ho rozhodně nechtěla odehnat, odhodlala se prohodit ještě pár slov, aby viděl, že i když je trochu tišší a momentálně vypadá i vcelku zmateně, má zájem o jeho přítomnost. “Studuju tam divadlo,” což se řadilo obecně pod umění. Měla nějak pocit, že by mu alespoň mohla sdělit co na té jejich společné univerzitě tedy studuje, kdyby náhodou věděla, kdo je. Ona bohužel ale tušila jen to, že už ho opravdu někde zahlédla. “Ty studuješ..hudbu?” povytáhla obočí s jednoduchou otázkou. Vzhledem k jeho výstupu a faktu, že mu to opravdu šlo, tak nějak předpokládala, že bude umění a hudba přímo jeho oborem.

Ano velké davy jsou vždy problém. Nedívají se kolem sebe a jdou jak stádo a válcují všechno co jim přijde do cesty. Jacoby byl samozřejmě velmi  rád když se vždy sejde víc lidí, ale tady ho pak celkem obtěžuje když uklízí a chce odejít a oni mu stojí v cestě.. Tentokrát mu naštěstí nikdo v cestě nestojí. Nikdo mu nepřekáží. Nikdo po něm nic nechce. Když hrál v Dublinu měl tam super místo. Hrál před kavárnou odkud mu zadarmo nosili kávu. Chodíval tam vážně skoro každý den a chodili na něj ve směs ty stejný lidé, tak si na ně nějak zvykl.  Hned by se tam vrátil jak nad tím teď přemýšlel. Ne že by se mu tady nelíbilo, ale prostě tam už to měl tak zažité. Tady se pořád setkává s někým jak mu někdo nadává že by si měl najít normální práci.. Ale tohle přece nedělal protože by byl líný pracovat rukama. Měl několikrát brigádu. Stejně bylo nejvíc vtipné že ho soudí lidé co ho ani neznají.. Dívka vážně koukala jak ztracené štěně. Na mysl mu přijde že je to možná kvůli těm lidem. Ale on to musel nejdřív uklidit než se za ní zajde podívat,doufal tedy že na místě vydrží.. Už se mu stalo že mu někdo něco ukradl když si nedával pozor a věřte není to zrovna nejlepvnější technika... Měl hotovo. Propletl se kolem dvou žen s kočárky a konečně měl šanci si promluvit s dívkou. Malou chvilku to vážně vypadalo že dívka mu nevěnuje pozornost. Napadne ho že se s ním třeba nechce vůbec bavit. Ale nakonec přece jen spozorní. Možná si mohla myslet chvilku že jeho slova míří na někoho jiného. Bylo fajn v těhle situacích daného člověka oslovit jménem, ale bohužel to teď nebylo možné. Trochu z jejího výrazu odhadl že asi nesdílí dobrou náladu jako Jacob, ale to se přece dalo lehce napravit. Tedy aspoň podle něj. Kdyby náhodou neměla chuť aby jí nějak zlepšoval náladu tak mu to snad řekne sama.. ,,Chápu..” Chápal to. Když člověk nemá svůj den tak dav lidí mu náladu rozhodně dokáže zkazit ještě víc.. ,,Těší mě Sky..” řekne s úsměvem. Sám jí okamžitě začne přezdívat Sky. Byla to milá přezdívka. Jacob asi od nikoho žádnou přezdívku nedostal když se nad tím teď tak zamýšlí.. Usmál se když mu odsouhlasila že společně vážně navštěvují. Věděl že mu je povědomá.. Když se před ním zmíní že studuje divadlo obdaří jí dalším úsměvem.. ,,To je skvělý.. Miluju divadlo, ale mohl jsem se věnovat jen jedné věci a tak jsem si zvolil hudbu..” řekne a tím odpoví rovnou na další její otázku.. Navštěvují tedy i stejný obor, to bylo fajn. Mohli najít nějaké společné téma. ,,Takže Sky. Pospícháš nebo máš teď chvilku.?” zeptá se možná trochu nervozně. Měl strach že by ho mohla třeba odmítnout.. ,,Nechceš se mnou ochutnat to dobře vypadající kafe tady ve stánku.?” Zeptá se a ukáže rukou na stánek který byl nedaleko nich. Ten ve kterém pracovala ta moc milá paní.. Mohli si pak společně projít park, nebo se jen tak někam posadit..

Bylo jen štěstí, že ji oslovil zrovna on, a ne nějaký nepříjemný protiva, který by jí den zkazil ještě víc. Naopak, tady Jacob si ji získal už jen tím pěkným vystoupením, které tu předvedl před chvílí. Měla ráda hudbu, vlastně kdyby nestudovala divadlo, možná by se pokusila o ni, jenomže v tom byla mnohem méně jistá než při hraní, takže to beru zpět – vybrala by si literaturu. Ano. Navíc, ze všech těch lidí kolem jí přišel nejsympatičtější, i když ji částečně i trochu znervózňoval protože... no, pořád to byl kluk a víme, jak to má Skylary s klukama. Nicméně, naštěstí se dostali k jakémusi pochopení, spoustě lidí přišlo divné, že nebyla společenská. Opět v návaznosti na divadlo. Ale všichni herci nemuseli být extroverti milující společnost, no ne? Samozřejmě, že i Sky někdy toužila po tom, aby si jí někdo všiml, ale to už byla jen ta její naivní dušička naplněná neuskutečnitelnými fantaziemi a představami načerpanými v knihách, filmech, seriálech, divadelních hrách a historii. Vlastně všem, kromě vlastního života. “Mě taky,” prohlásila a stáhla ruku k tělu, jen co se tedy oficiálně seznámili. Bylo to docela příjemné, i když na Sky asi stále šla poznat nervozita, té už se ale asi nikdy nezbaví, i když jí její přátelé (ano, ona opravdu nějaké měla,) dodávali kuráž a odvahu svými pěknými projevy a řečmi o tom, že je vlastně skvělá a měla by si víc věřit – a vy věřte mně, snažila se. Přišly ale chvilky, kdy si byla všeho nějak vědoma, které byly čím dál častější, a sama sebe v duchu přemlouvala, aby se postavila svým strachům a nejistotám a trochu důvěřovala slovům Sienny nebo třeba Nathaniela, kteří ji podporovali v jakémsi jistějším vystupování, nebo třeba jen zahajováním konverzace. Vlastně to nebylo tak těžké, jenomže se jí občas objevil v krku knedlík, nebo se prostě zakoktala. Tentokrát se jí však podařilo nějakým způsobem představit svůj obor, když už tedy navázali na školu, do které spolu chodili. Dokonce i na stejný obor! “Já mám zase ráda hudbu,” ovšem o tom, že hraje na ukulele (a vlastně trochu i na kytaru,) se nezmiňovala, protože jí to nepřišlo nijak podstatné. Taky to brala spíše jako koníček, zábavu a způsob odreagování. K jejímu, nutno říct milému, překvapení, přišel s další otázkou, kterou jí jaksi nahnal očekávání, že jejich rozhovor zřejmě ještě neskončil – to bylo vlastně dobře, možná jí nakonec přece jenom chyběl někdo příjemný, s kým by si mohla chvíli povídat, aniž by se musela cítit nějak...nepříjemně. Svůj dotaz doplnil o jakési upřesnění své nabídky, což ji donutilo tu lehce zamračenou tvář proměnit v mírný úsměv. “To by bylo fajn,” přikývla souhlasně přijímaje jeho nabídku.

Snad Jacob nebude nakonec ten co její náladu místo zlepšení nakonec zhorší.. Taky občas uměl být protivný víc než dost, ale zatím k tomu neměl jediný důvod.. Sky se zdála podle něj možná trochu smutná, taková bez nálady. To v jeho přítomnosti nemůže dlouho vydržet s takovou náladou.. Rozhodně jí bude muset nějak zlepšit den. Ne že by nutně potřeboval každému zvedat náladu, ale tahle holka vypada fajn, tak proč na ní nepřenést trochu své pozitivní a dobré nálady..Ano je trochu zvláštní že pociťuje něco jako je stud a nervozita když studuje divadlo. Ale na to Jacob nemohl nic říct on taky dokáže zpívat před lidma na ulici, ale kdyby měl jít hrát někam do klubu, nebo zpívat ve škole před všemi tak se snad zhroutí.. Bylo to sice komické a nepochopitelné, ale měl to prostě tak. Ve škole se nechtěl věnovat zpěvu, ale jen hudbě. Jacob byl do jisté míry společenský člověk. Rád si s někým jen tak popovídá, ale na druhou stranu taky rád tráví čas spíš sám se svojí kytarou.. Nemusel nutně vyhledávat někoho kdo si sním bude celé hodiny povídat. Tady ale udělal vyjímku, protože Sky vypadala sympaticky už od pohledu a prostě by asi neusnul kdyby jí nešel oslovit.. Když měli konečně seznámení za sebou mohl se pustit do konverzace. Zatím z ní toho moc nedostal, ale to sváděl na jakousi nervozitu. Protože znal pár lidí kteří nejsou nějak extra ukecaní nebo toho moc nenamluví.. Doufal že se mu jí podaří během odpoledne trochu rozmluvit.. Jistě kdyby se mu svěřila že je trochu nervozní by jí říkal to samé a to není její kamarád. Jacob nebyl zrovna ten nejlepší člověk na utěšování, ale aspoň by se o to určitě pokusil. Můžou se bavit třeba o divadle do začátku.. Můžou navázat rozhovor o něčem v čem si trochu věří.. Jacob býval taky často nervozní když šel hrát, ale každý uměl má právo mít trému i když by šel na jeviště třeba po tisící.. na jednu stranu ten pocit trémy miloval, protože ho to vždy nutilo překonávat překážky.. ,,Máš.? To je super.. Hraješ na něco.?” zeptá se hned zvědavě. Doufal že jí nějak nezatěžuje otázkama, ale přišlo mu to vhodné se zeptat. Rád se bavil o hudbě.. Třeba by to mohlo být další téma které by mohli probrat. Rád by se něco o Sky dozvěděl když už se rozhodl jí oslovit. Nemůže to zůstat jen u ahoj jsem Jacob. Proto doufal že jeho pozvání na kávu přijme. Byl by opravdu zklamaný kdyby ne.. Vlastně když se jí zeptal tak se ta její zamračená tvářička trochu usmála. ,,Dobře jen si vezmu věci, nerad bych o ně přišel..” řekne a vrátí se pár kroků pro svou kytaru a kufr s vybavení. Popadne to a během chvilky je zase u ní.. ,,Takže pila si tu už někdy kafe..?” zeptá se a podívá se na ní.. Možná zbytečná otázka, ale potřeboval jí trochu rozmluvit.. Bál se že by pak mluvil jen o sobě a to opravdu neměl ve zvyku.. Mezitím dorazí už ke stánku a na paní se usměje.. ,,Tak jsem tady zas..” řekne se smíche a paní mu věnuje také jeden úsměv.. ,,Mě udělejte nějakou silnou černou kávu prosím.. A pro slečnu.. Co si dáš..?”Otočí se na Sky a počká až si vybere. Pak vyloví peníze a zaplatí za ně.. Paní Jacoba pochválí že mu to pěkně šlo a on jí poděkuje a slíbí že ještě někdy přijde a možná jí zahraje něco na přání.. Pak už dostanou svou kávu a Jacob se rozhlédne kam by se mohli posadit.. Najde místo pod hezkým velkým stromem.. Ještě není úplně teplo a tak vezme kufr a řekne jí ať se posadí na něj. On si na něj taky pak hned sedl. Mělo by je to oba udržet.. Snad..

Jeho další otázka se týkala stále hudby, směřovala tedy přímo k nástrojům. Hrála? No, vlastně ano, ale trochu se bála to přiznat. Přece jenom nebyla žádná velká hudebnice, před lidmi se bála hrát na nástroj i zpívat, nevěřila si. Bylo to prostě zvláštní. “Mhmm,” souhlasně přikývla a trochu nervózně si promnula dlaně, asi by měla říct na co, že? “Na ukulele, a trochu na kytaru, ale...” nejistě pokrčila rameny, “mám mezery,” dopověděla zcela upřímně. Nikdy nechodila do žádného kroužku, učila se to sama a nijak intenzivně, nebylo tedy divu, že asi nespadala do úplných kytarových géniů. Náhle přišlo pozvání na kafe, měla to tak brát, ne? Ona celkově v těchto sociálních aktivitách moc nevynikala, takže občas byla jen tak kvůli ničemu neskutečně zmatená. Rozsekl to ale tím, že jí řekl, že si jen vezme věci. Což se taky stalo. Pár kroky vzad se ocitl u svých věcí, které sebral a přistoupil zase k ní. “Nemám ti vzít třeba alespoň tu kytaru?” přišla si docela špatně, že to má všechno vláčet sám, teda, jasně, měl jen kufr a kytaru, ale i to bylo dost. Navíc, ona měla ruce volné. “Ne,” zakroutila hlavou k jeho otázce, “myslím, že ne,” pohled poté stočila ke stánku, o kterém se bavili. To už se k němu ale pomalu rozešli a kupodivu jim tentokrát nikdo nestál v cestě. Ne nijak nepřekousnutelně. Jacob na tu paní mluvil, jako by ji znal dlouho, vlastně docela obdivovala, jak dokázal být milý a otevřený k cizím lidem. Samozřejmě nemohla vědět, jestli ji nezná, ale nepředpokládala to. Nicméně, pustil se do objednávky, načež jí nechal volný prostor k tomu, aby si vybrala, co chce. “Karamelové latté,” pousmála se s odpovědí tak nějak napůl směřující k Jacobovi a napůl té paní. Potom zaplatil – což od něj bylo vážně pěkné vzhledem k tomu, že se vlastně ani neznali. Prostě jí jen tak zaplatil za kávu. Milé. Jen co se jim do rukou dostaly kelímky s jejich objednávkou, vydali se k jednomu vyhlídnutému místečku a... prý si má sednout na ten kufr? Dobře. Vlastně i to bylo celkem pozorné, jelikož i když bylo celkem teplo, ještě ne dostatečné na to, aby si tu jen tak vysedávali na trávě. Usadila se tedy opatrně na kufr, načež si sedl i on. Bylo to zvláštní, ne nepříjemné, jen zvláštní. Zhluboka se nadechla a pohled po krátkém pozorování svého okolí přesunula na něj s přiložením kelímku k ústům. “Tak... odkud jsi?” poté se krátce napila. Tak nějak nevěděla, kam ho přiřadit, studenti univerzity pocházeli z různých koutů Californie, ale i jiných států a zemí.

Nepřišlo mu nevhodné pokládat jí tolik otázek. Byl to způsob jak se o ní může něco dozvědět. A také způsob jak jí více rozmluvit.. A celkem se mu to i dařilo, protože mu hned po malé chvilce odpověděla.. Pořád byla trochu nesvá a on doufal že to není tím že je tady on..Když řekne že hraje Jacob okamžitě začne ve své hlavě přemýšlet na co by mohla tak asi hrát. Hádal by možná klavír, nebo kytara.. ,,Wow.. Na ukulele jsem ještě nikdy nezkoušel hrát.. A kytaru chválím..” Byla si v tom hrozně nejistá a asi to do jisté míry dokázal pochopit.. ,,Jistě taky je ještě mám a to už hraju celkem dlouho, mít mezery neznamená nic špatného..” řekne s úsměvem.. Vlastně je to něco co vás nutí se pořád zlepšovat. Jacob se ze začátku učil také jen doma sám, sice byl o dost mladší a tudíž tolik nevnímal nějaký stres nebo něco takového, ale by to těžké. takže trochu chápal její nejistotu v tomhle ohledu.. ,,Může tě klidně naučit pár věcí někdy..Když budeš chtít..” nabídne jí pomocnou ruku. Třeba by jí to mohlo pomoc a jemu by nepřišlo tak hrozné že vyhodil nedávno hodně peněz za kurz kytary. Třeba by takhle mohl aspoň někomu trochu pomoc. Ano sice se neznají, ale studují přece stejný obor, takže Jacob neměl jediný důvod nenabídnout pomocnou ruku..,,Jestli chceš můžeš si zahrát tady a hned..” řekne s úsměvem a ukáže na jeho kytaru. Měl pocit že tohle stejně odmítne, ale aspoň se zkusil zeptat.. ,,V pohodě, já to zvládnu..” Nechtěl aby musela tahat jeho věci, kufr byl celkem těžký a kytaru si hodí přes rameno.. Cítil by se blbě kdyby mu holka měla nést jeho věci když je úplně v klidu zvládne pobrat sám.. Jacob rád zkoušel nové věci, například stánky s rychlým občerstvením. A stejně tak stánky s kávou. Proto si dělal takový menší průzkum zda už tu kávu pila. Mohli se třeba ušetřit jedné dost nechutné kávě.. Ano Jacob neměl problém se s lidma bavit jak kdyby je znal roky.. jelikož paní byla moc hodná neměl v tom problém i nadále pokračovat. Samozřejmě to dokáže většinou odhadnout s kým se může a nemůže takhle bavit.. Prostě hrál na ulici už celkem dlouho.. Když si objednávali musel pochválit její výběr kávy.. Taky má celkem rád karamelové latté, ale dneska měl chuť na pořádně silnou kávu.. Samozřejmě že za ní zaplatil. Bylo by divné kdyby jí pozval na kávu a pak jí nechal aby za sebe platila sama. To se přece nedělá. Zima dneska vážně už moc nebyla, ale pořád to nebylo ono aby si mohli sednout na zem. A Jacob miluje sezení na zemi..Rád chodí po trávě jen tak bos. No celkem zvláštní chování, ale tam odkud pochází je to úplně normální.. Když se usadí hned musí ochutnat tu kávu..,,Tak káva by celkem ušla..” řekne s úsměvem.. I on si chvilku užíval a rozhlížel se po okolí pak se otočí na Sky a musí se nad její otázkou usmát.. ,,Jde hodně vidět že nejsem odtud.?” zeptá se s úsměvem.. Měl celkem jiný přízvuk než ostatní, takže to bylo většinou poznat.. ,,Já jsem z Bali..Pak jsem teda žil chvilku v Dublinu, ale pocházím z Bali..” řekne s úsměvem byl hrdý na to odkud je.. ,,Ty celý život žiješ tady.?” Taky ho zajímalo jaký je její životní příběh..

Za normálních okolností by jí bylo mnohem nepříjemnější, kdyby ji jen tak nějaký cizince oslovil, ale nakonec se ukázalo, že ho přeci jen tak trochu zná. Tedy ne přímo, ale alespoň společně chodili na univerzitu, tudíž si mohla být jistá, že to není nikdo nebezpečný. Ne? Vlastně o to ani tak nešlo. Byla pravda, že fakt, poukazující na společnou návštěvu stejné školy ji trochu uklidňoval, ale rozhodně nebyl tím, co ji přimělo vnitřně ještě nezešílet. Měla dobré dny a špatné dny, občas dny ještě horší, dnešek se naštěstí pohyboval pouze někde v tom vcelku špatném, od rána jí vše padalo a co vzala do ruky, pokazila. Takový den blbec neměla už dlouho. Příjemný přístup toho chlapce, kterého tedy vlastně ani pořádně neznala, ji jaksi uklidňoval. Netušila, jak to dělal, ale opravdu se cítila po chvíli mluvení s ním méně úzkostně v davu lidí. Nacházela si pevnou kotvu, ty ona potřebovala, když byla ve velkém davu. “Je to vlastně docela jednoduché,” řekla by, že možná o něco jednodušší než kytara, tedy, určitě jednodušší než kytara. Na ukulele už ale hrála odmalička, ani nevěděla, jak se k tomu pořádně dostala, pravděpodobně jedním z těch hračkových, až se jí nakonec zalíbilo natolik, že chtěla zkusit hrát i na opravdové – netušila, mohla by se třeba zeptat rodičů. Jeho (zřejmě) pokus o uklidnění ji celkem zabral, měl pravdu, mezery může mít každý, že? I přesto by ale byla radši, kdyby v ničem mezery neměla. Jemně se na něj pousmála a přikývla jeho slovům. Poté jí nabídl, že jí někdy klidně pomůže něco se naučit, což jí přišlo jako skvělý nápad, jen kdyby nebyla tak úzkostné klubíčko nervů. Přesto však souhlasila s jeho návrhem. “To bych ráda,” přijala tedy jeho nabídku pomoci s kytarou. Dokázala zahrát spoustu písniček od oblíbených interpretů, ale měla pocit, že to vždy nezní úplně přesně tak, jak by chtěla. Na kytaru nehrála zase tak často a občas jí trvalo si uvědomit, na kterém pražci se zrovna pohybuje a který akord, jak vypadá, pravděpodobně to byla spíš otázka tréninku, jelikož byly písničky, které skvěle odehrála zpaměti a jiné, třeba i se stejnými akordy, jen jinak rozmístěnými, které nezahrála vůbec. Ano, zřejmě to bylo v tom. Poté navrhl, že by si dokonce mohla zahrát tady a teď, načež mu věnovala další nepatrný úsměv a souhlasila s tím, že až si vypijí kávu, ráda zkusí něco zahrát. Její pomoc s nošením nechtěl, a tak se tedy přesunuli ke stánku, kde jim dle objednávky dali kávu. Poté už si jen sedli na kufr pod jeden stromek a chvíli se rozhlíželi, než ticho proťala (kupodivu) Skylary. Uchechtla se jeho reakci, zcela upřímně, a pokrčila rameny. “Možná trošku,” sice pochytila, že měl jakýsi přízvuk, ale nedokázala ho úplně přiřadit. Následovala tedy jeho odpověď, při které ho zaujatě pozorovala. Vždy ji fascinovali lidé z odlišných zemí, kultury po celém světě se tolik lišily. “Páni,” uteklo jí, raději se tedy znovu napila kávy. “Jaké to tam je?” docela ji to zajímalo, nikdy na Bali nebyla a z jejího pohledu to bylo spíše nějaké místo na dovolenou. Poté přišla otázka směřovaná na ni. “V San Franciscu? Ne, ale v Kalifornii ano,” odpověděla neurčitě, což si také ihned uvědomila. “Vlastně jsem z jednoho malého městečka kousek odtud,” podívala se kamsi bokem, jako by ho mohla náhle uvidět a jemně se pousmála.

Jacob taky nebyl zrovna fanouškem rozhovorů s cizími lidmi. Možná se to teď nezdá, ale bylo to tak. Sky viděl ve škole, navštěvovali společný obor, to byl důvod proč neměl problém začít s touto konverzací… Taky mu nějak extra nevadilo když za ním někdo přišel po tom co dohrál a prohodil s ním pár vět. Ale pokud šlo o to že by měl vést rozhovor s někým úplně cizím na ulici nebavilo by ho to. Možná by ho to trochu i obtěžovalo.. Tedy s tou paní ve stánku taky neměl žádný problém, protože tohle bude nejspíš nové místo kde bude hrát a tak potřeboval mít dobré vztahy.. Den blbec Jacob taky párkrát zažil a prožíval ho tedy hůř jak Sky. To ona na tom ještě podle něj byla celkem dobře.. I když neznal jí. Nemohl vědět co se jí hodní v hlavě, ale on byl většinou mnohem víc vzteklej a nepříjemnej.. Byl by rád kdyby věděl že jeho společnost jí pomáhá trochu zahnat ten špatný den.. Možná to bylo tím že jí hgodně zatěžoval otázkama a pořád tak moc mluvil, že neměla ani čas myslet na ten špatný den.. ,,Tak to mě zase někdy musíš naučit ty..” řekne s úsměvem.. Věřil že by na to dokázal zahrát, přece jen to bylo hodně podobné kytaře.. Ale nikdy to ještě nezkoušel. Nějak neměl čas si to zkusit.. Hrál ještě na budny a klavír a to mu zabíralo dost času.. Tohle mu bude muset taky někdy ukázat. škoda že ani jeden z nich neměl ukulele sebou.. Teda ona, on ho ani nevlastnil.. On byl za mezery rád a Sky by taky měla být, teda aspoňm podle něj. Je to něco co žene lidi vpřed a žene je za tím zlepšit se v určitých věcech.. On měl hodně mezery ve hře na klavír. Hrál na něj jen občas a často si vůbec nepamatoval noty ani nic.. Když jí nabídl že jí něco ukáže konečně se zase trochu usmála. Byl rád že se taky konečně trochu usmívá..,,Jen neber to tak že bych byl nějaký profesionál.. Pořád mám dost mezer..Občas popletu akordy nebo tak..” řekne se smíchem.. Vážně se mu to stávalo, rpotože když hrál na ulici měl to trochu jinak. Používal techniku se kterou si něco nahrál, šlápl a ono se to pořád opakovalo dokolečka a on si pak hrál jen doprovod. Možná je to úplně divně vysvětlené, ale asi to líp nedokážu.. ,,Ale moc se těším.. Rád ti pomůžu..” Byl vždy rád když s někým mohl jen tak hrát nebo zkoušet na kytaru. Vždy se sám od daného člověka něco naučí.. Sám hraje na kytaru už dlouhé roky a má nějaké písničky které nezvládá zahrát.. Hrozně by se chtěl naučit ještě na basu, ale nějak nebyl prostor pro další hudební nástroj.. Když se pohodlně usadí s kávou pod strom můžou konečně zahájit nějaký hlubší rozhovor, přece jen ve stoje uprostřed parku se to úplně podle něj nehodilo. Nemůže se tam podle něj člověk dostatečně uvolnit. Prostě ve stoje by se rozhovor podle něj vést neměl, divné to jeho podmínky.. Musel se zasmát když řekne že na to možná trošku vypadá.. Bylo mu to jasné.. ,,Je hezký že říkáš trošku.. Já jsem takový mix že je to většina říká že je to poznat hned na první pohle..” řekne se smíchem.. Ano jeho rodiče se vážně potkali náhodou a vznikl z toho někdo jako je Jacob.. Lidé jsou hodně překvapený když řekne že je z bali. Všichni hned vidí super dovolenou, ale tak růžové to nebylo.. ,,No vlastně je to tam nic moc.. Když tam teda jedeš na dovolenou je to krásný.. Ale jinak je tam dost velká chudoba.. Svůj domov teda miluju, jsou tam krásný místa, krásná příroda, hodný lidi, ale oproti Americe velká chudoba..” bylo to tak sám pocházel z chudých poměrů a nebylo to zrovna lehké.. Pak on zase začal poslouchat jí.,,Aspoň to máš blízko domů co..Já jezdím domů jednou ročne když se to povede. Mám to trochu z ruky..” řekne se smíchem.. Letos by se chtěl domů ale podívat víckrát než jednou.. ,,Takže studuješ divadlo. Jaké to je.? Je to těžký.? Měl jsem v životě pár kurzů, ale studovat divadlo mi nevyšlo.. Hrozně mě zajímá jak to probíhá..” zeptá se skoro až zasněně.. Bude se jí muset zeptat zda má někdy nějaké představení třeba. Mohl by se na něj přijít podívat..

Překvapivě jí to ani nepřišlo jako tak špatný nápad, no, aby si navzájem pomohli ve zlepšení, či naučení na zmiňovaných nástrojích. “Jo,” přikývla s dalším z těch nepatrných úsměvů. Nebylo to tak, že by se snad nerada usmívala, nebo že by se usmívala málo, ráda se zcela srdečně smála třeba i na celé kolo, ale nejprve se musela s člověkem trochu otrkat, než trochu prolomila tu svou hroznou trému z poznávání lidí. Tedy toho jednoho člověka. V tomto případě právě Jacoba. Ta jeho pozitivní energie ji nějakým způsobem uklidňovala a trochu polehčovala jisté okolnosti, jen ne zcela stoprocentně, což bylo vlastně nemožné. Mohla tedy být ráda za to, co bylo. Nehledě na jeho vstřícnost při pomoci s kytarou, byl vážně milý. “Ale hraješ dobře – a zpíváš,” což mohla zcela jasně zhodnotit z těch pár čísel, kterým byla svědkem. Vážně mu to hraní šlo, i zpěv, nehledě na to, jakou písničku zpíval jako poslední. Hoziera měla ráda – byl to jeden z jejích oblíbených interpretů. “To ráda slyším, a taky se těším,” samozřejmě. Mluvila však vcelku tiše, jako by si tím snad byla nejistá, ale to nemělo nic dočinění s ním nebo ničím, co říkal, to jen ten špatný den a fakt, že se pořád ještě necítila úplně svá kolem něj – taky se potkali tak před deseti minutami, často jí trvalo měsíce, než se začala s někým cítit úplně klidně. Jistě, se Siennou to bylo rychlé, jenomže to byl snad osud, ty dvě pro sebe, jakožto kamarádky, byly snad stvořeny. Nicméně, přesunuli se místem i konverzací dál a její otázka padla na místo, odkud pochází. A vskutku se dozvěděla nějaké zajímavé informace. “No víš, vypadáš trochu-” zasekla se a pohledem chvíli mlčky zkoumala jeho tvář, snažíc se najít správné slovo, “exoticky?” povytáhla obočí v jaksi ztraceném výrazu jako ’říkám to správně?’ stylu věci. “Ale neboj, jinak vypadáš celkem jako Američan,” uchechtla se, nějak jí to přišlo vtipné, hlavně kvůli tomu, že ani nevěděla, jestli někoho nemůže urazit, když mu řekne, že vypadá jako Američan. Myslela to samozřejmě znovu v tom slova smyslu, že Američané vypadají všelijak, jsou všech barev a často se spletou, stejně jako jiní lidé na světě, mohli jste se narodit v Americe a považovat se za Američana, ale mít kořeny v Indii, nebo kdekoli. A Amerika byla známá pro svou smíšenost všech takových vzhledů – však víte, jak to myslím. Potom už ale raději sklapla a poslouchala ho, když mluvil o Bali. Opět šlo vidět to zaujetí, protože to bylo něco, co ji doopravdy zajímalo. “Pověz mi ještě o lidech,” vybídla ho, jakmile větu dokončil, jiné kultury ji prostě nějak fascinovaly. Vždy jí přišlo, že lidé z chudších poměrů si více vážili i těch největších maličkostí. Bylo to tak pěkné. Ona sama nebyla z kdoví jak bohaté rodiny, pohybovali se v jakémsi bezpečném průměru, ale jako malá taky zažila horší dny. Přesto si nedokázala představit, jaké to je. “Pravda, domů to mám opravdu blízko,” souhlasně přikývla a tiše si povzdechla, podobné rozhovory ji vždy přiměly trochu více se zamyslet nad tím, jestli si dostatečně váží toho, co má a rodiny, kterou zřejmě dost neoceňuje. Ale ona to jen nedávala najevo tak, jako jiní. Poté se zeptal na divadlo, to pro ni bylo jakési bezpečné místo, divadlo. Jinde nedokázala být tolik uvolněná. A jistě, mívala strach a trému, ale všechno přešlo, když vstoupila na jeviště. “Já ti nevím, je to prostě tak nějak...” snažila se najít správná slova, ale asi to ani nedokázala. “Nějak to jde, přirozeně, je to jako jediná věc, která je správná, jistá,” bylo to jasné, hraní byla její kotva, její vášeň, a nikdy se ani neohlédla na to, jak nepraktické může být následovat svůj sen. Ona jen chtěla jediné – opravdu se věnovat tomu, co milovala. “I když historie divadla umí být občas těžká, ale vždycky jsem tak nějak měla ráda dějepis,” pokrčila nakonec rameny a odpila si ze svého kelímku.

On sám si byl taky jistý že to byl dobrý nápad. Vážně skvělý nápad.. Doufal že to není jen takový ten slib do prázde. Jo teď ti to tady odkejvu a ty mi dáš s tím už pokoj. Ale takhle na něj zatím Sky vůbec nepůsobila. Bylo vidět že je to milá holka, jen asi není tak mluvná jako on.. I když ze začátku to vypadalo tak že nemá svůj den. Čím déle tady s ní zůstává tím líp to vypadá.. Kdo ví. Třeba jí Jacob trochu pomohl najít v sobě kousek té lepší nálady a nakonec z toho bude nějaké nezapomenutelné setkání… No dobře asi tak extra to nebude, ale můžou si aspoň hezky pokecat.. ,,Bude to fajn..” řekne. Znělo to jakoby jí chtěl přesvědčit k tomu že to vážně musí udělat. Na její tváři se zase na chviličku objevil malinký úsměv. To bylo dobré znamení že se Sky neumí jen mračit. Byla by to škoda, vůbec to holkám nesluší podle něj když se pořád na někoho jen mračí.. ,,Děkuju.. Pořád mám občas problémy v nějakých výškách, ale nejsem profesionální zpěvák, takže je mi většinou odpuštěno..” řekne s úsměvem. Těšilo ho když ho někdo pochválil. Ne že by si na tom nějak honil své ego. Ale bylo hezké slyšel slova chváli.. KDyž na něčem dřete a nikdo vás za to nepochválí většinou vás to pak celkem mrzí.. Bude fajn až se příště setkají. Za těch pár minut co tu jsou zjistil že nejspíš jen není úplně zvyklá mluvit s každým takhle na potkání. Možná na ní měl jít trochu pomaleji když za ní šel, snad nebyl moc hrr jak se říká. No nakonec se přece jen baví, tak by řekl že je to v pořádku.. Nevadilo mu že se ptá na to odkud. Rád jí odpoví na všechny otázky které mu položí.. On by se taky rád ptal, jen má pak kolikrát pocit že je moc zvědavý a že se to úplně nehodí. Jakmile slyšel to že vypadá trochu exoticky musel se zasmát. To prostě nešlo jinak.. ,,Jo to bych řekl..” řekne pořád ještě se smíchem.. ,,To mě těší. Taky se v Americe cítím už skoro jako doma, ale já jsem doma všude kde mám svojí kytaru..” řekne s úsměvem. On vlastně ani nic jiného k životu nepotřebuje.. ,,Moje matka je z Indie a táta z Monaka. Takže jsme taková exotika s tím nejsi daleko od pravdy…” řekne se smíchem. Jacob si na jednu stranu ani neuvědomuje jak zajímavý život měl. Jeho nebylo tak lehké urazit. Jemu bylo většinou jedno co o něm kdo říká. Spíš ho bylo lehčí nějak zranit než ho urazit.. V Americe je opravdu hodně lidí a ze všech různých koutů světa, ale on se narodil na Bali a tak tam taky patří. Dodržuje jisté zvyky a na ty americké kolikrát i zapomíná. Samozřejmě jen ty které nejsou i na Bali. Pak samozřejmě ještě indické kvůli jeho matce. Ano to nadšení když mluvil o Bali se dá jen těžko přehlédnout.. ,,Co by tě tak zajímalo.? No můžu ti říct pár věcí který se mi na Bali fakt líbí.. Třeba například tam je taková jedna zásada kterou se drží snad všichni i já.. Říká se že nic není tak zlé, aby to pro nás nebylo dobré..” řekne s úsměvem a neví jestli jí k tomu říkat ještě něco víc, protože si nebyl jistý aby jí nějak nenudil. ,,Je to něco jako Jin a Jang, taková rovnováha mezi mezi dobrem a zlem.. Nechci tě ale nudit..” řekne. Měl totiž k tomuhle mnohem víc, ale vážně by už asi mluvil moc dlouho.. ,,Pak tam lidé každý den obětují bohům.. Jsou tam velmi věřící lidé. Myslím tím ty co se tam narodili a žijí tam..” on tohle třeba nedělal. Nějak víře nepropadl. Dodržoval doma jisté zvyky, ale tohle nikdy nedělal.. Nakonec se rozhodne přestat mluvit nechtěl jí tím nějak nudit nebo tak.. ,,Je hezký když se můžeš vlastně kdykoliv vrátit domů co..?” zeptá se s úsměvem. V tomhle měla velké štěstí.. On sovu rodinu měl rád, měl obrovskou rodinu. Pak se ale dostanou k divadlu a to už zase on má nastražený uši aby mu něco neuniklo.. Když mluvila o divadle bylo vidět že si je o něco jistější než když mluvili o hudbě.. ,, Je důležitý že můžeme dělat to co chceme..” Tohle bylo vážně důležité, sám věděl že ne každý má takový štěstí.. ,,Myslím že v té historii bych nebyl dobrý..” řekne se smíchem. To by mu určitě nešlo.. ,,Můj největší úspěch v divadle byl když jsem získal hlavní roli Romea a tím jsem taky skončil..” Znovu se nad tím musel zasmát. Protože on to opravdu bral jako nějaký super úspěch..

Bylo tedy domluveno, zahraje si na kytaru a on jí pomůže s tím, co jí nešlo, minimálně tedy s něčím. A bude to fajn, netřeba se zbytečně stresovat, Skylary! Tak tedy jen mlčky přikývla, ale na tváři se objevil jeden z těch letmých úsměvů. Další slova ji tak nějak navedla na myšlenku, že tedy zřejmě nemíří na dráhu profesionálního a světoznámého zpěváka, jehož koncerty budou vyprodané už pár sekund po spuštění prodeje online. “Takže nechceš být zpěvák?” zeptala se na takovou jednoduchou otázku, jež jí mohla poskytnout třeba i důležitou informaci o jeho plánech do budoucna. Alespoň nějaké měl, no ne? Ona, na druhou stranu, měla v budoucnosti poměrně velký otazník. Ani nevěděla, jestli zůstane tady nebo se odstěhuje. Což ji přivádělo k jeho původu, jež se ukázal být poměrně exotickým. Jemně se pousmála, možná šel zaslechnout i krátký smích. Prvně se bála, že by ho to třeba urazilo, pár lidem to tak připadat mohlo, ale on se tomu jen zasmál. “To je pěkné,” řekla v návaznosti na to, že je doma tam, kde má svou kytaru. To bylo opravdu hezké, ona byla zase doma na jevišti. “Páni,” pokývala hlavou, “a byl jsi tam někdy s nimi, nebo jen na Bali a v Dublinu?” pokračovala ve svých otázkách, které si vlastně ani moc neuvědomovala. Zkrátka byla trochu zvědavá, ani jí nedocházelo, že by někomu to vyptávání se mohlo přijít otravné. Jenomže než si to třeba stihla uvědomit, už přišly další otázky. “Tak nějak všechno, jak to chodí v takové průměrné rodině, jak žijí a...a tak,” pokrčila rameny s tím, že je vlastně na něm, co všechno jí o tamějších lidech řekne a potom už jen poslouchala, co jí tedy říkal. Přikývla, občas ze sebe vydala nějaký mlčivý souhlas, aby věděl, že ho stále velmi pozorně poslouchá, a sem tam si upila ze svého karamelového latté. “Nenudíš,” zakroutila hlavou, “klidně povídej, zajímá mě to,” vybídla ho, samozřejmě na něj nechtěla vyvíjet žádný nátlak, kdyby to nechal na jindy, nebo to nechtěl moc rozebírat vůbec, nezlobila by se. Následně znovu poslouchala, vlastně i z toho mála se dozvěděla věci, které předtím nevěděla, přeci jen, Bali zrovna nebylo místem, o němž by mnoho věděla. Vlastně skoro nic, možná tak zhruba kde leží. “A ty?” zamrkala a vyčkávala na odpověď, takové oběti bohům si asi představit nedokázala, myslí tím jako zvířecí oběti? Úrody? Jiné věci? Asi by si měla prostudovat trochu i jiné národy, že? “Jo, vlastně celkem jo,” pokývla souhlasně hlavou, ale moc nadšeně nevypadala. Ne, že by se domů nevracela ráda, ale být někde dál by jí třeba prospělo. Třeba. Potom se uchechtla, “to málo kdo,” prozradila mu. Jelikož ale opravdu milovala historii a učení se o životech autorů a vývoji divadla, bylo to pro ni o něco méně...nesnesitelné? “To je náhodou skvělé!” rozšířil se jí úsměv a tentokrát dokonce i vydržel o trochu déle. I ona si párkrát zahrála Julii ve hrách ještě na střední škole.

Ano pomůže a rád. A hned klidně ještě dneska tady. Pokud to bude tedy v jeho silách.. Ale doufal se že ano.. Na kytaru už hraje opravdu docela dlouho. Takže pokud to nebude něco co vyloženě ještě nikdy nezkoušel půjde to.. Rozhodně by se měla pokusit přestat tolik stresovat nebylo to zdravé.. Jacob bral jako pozitivum to že se na něj Sky více a více usmívala. Měla hezký úsměv. Jen škoda že ho zatím moc často neukazovala. Všechno má svůj čas a i k tomu se jistě brzo dostanou.. ,,Ne že bych úplně nechtěl. Miluju zpívání.. Však to vidíš, zpívám skoro každý den. Ale chtěl bych spíš psát vlastní hudbu a texty..” řekne zasněně. Jacob měl plány do budoucnosti jasné. KDyby si nedal takový cíl nikdy by nebyl tady na univerzitě. Vlastně měl velké štěstí že dostal stipendium právě sem.. Nějak se tím extra nechlubí že tu není kvůli tomu že si to můžou dovolit jeho rodiče. Byl tu kvůli svému talentu a že dostal stipendium.. Občas to bylo ponižující to někomu říkat.. Takže se tím nechlubí ani tady před Sky. Jistě si před ní nehraje na nějakého boháče, ale tenhle fakt prostě vynechá.. ,,Co ty.? Co bys chtěla dělat dál.? Asi se věnovat divadlu co.?” zeptá.. Dost ho to zajímalo. Vždy ho zajímají cíle jiných lidí.. Jacob se rozhodně odstěhuje. Měl v plánu se vrátit zpět do Dublinu zatím. Samozřejmě se mohlo změnit spousta věcí, ale zatím to viděl tak že se tam vrátí.. Znovu se na něj usmála a to i jemu vykouzlí úsměv na tváři.. Jeho to určitě neurazilo. Vlastně se nad tím musel taky zasmát.. ,,Jo svojí kytaru si jednou vezmu..” řekne se smíchem.. Teda aspoň to pořád říkal. ,,Byl jsem v Indii. Kdysi..Ale nějak extra si to nevybavuju.. Moc mě tam máma nebrala.. Všichni jsou tam hodně věřící. Myslím naší rodinu a úplně nesouhlasí s tím že můj otec a já nejsme..” vysvětlí jí proč tam vlastně nejezdí.. Kdyby jí vyprávěl do čeho ho matka občas nutila smála by se jistě na plné kolo.. Jo možná by jí to mohl říct třeba by jí to pobavilo.. ,,Tak třeba představ si,.” řekne a na to se musí postavit. Protože u toho bude potřebovat asi hodně házet rukama.. Kelímek s kávou si položí na kufr a spustí.. ,,Že moje máma mi už jako malému dítěti našla nevěstu..” řekne se smíchem a rozhodí rukama.. ,,Jako myslím to vážně.. Opravdu mi našla holku kterou jsem si měl vzít. Naštěstí z toho nějak sešlo. Jinak nevím.. Asi bych tu teď nebyl..” řekne se smíchem a natáhne se pro svou kávu. S chutí se konečně napil, protože jak pořád mluvil, úplně zapomněl že má kafe… Pak se chtěl vrátit k jeho rodné zemi když jí to tak zajímalo.. ,, Je to na jednu stranu dost jiné než tady.. Hodně musíš pracovat například na poli. Protože rodiny častou žijou z toho co si vypěstují sami.. Nebo třeba moje máma chodívala na trh pak zeleninu prodávat..Teď ti nepopisuju ty místa co znáš z fotek kam lidé jezdí na dovolenou… Tam je to mega krásný. Bali je celkově hrozně hezký, ale třeba v Dublinu nebo tady se mi líbí víc..” přizná.. Za tohle se možná trochu styděl. Ale Jacob chtěl rozvíjet svůj talent kdyby tam zůstal nikdy by se mu to nepovedlo.. Nakonec si zase sedne vedle ní.. ,,Hodně se tam dodržují různé tradice.. Třeba že jíme většinou na zemi.. Nebo třeba náš dům co tam máme tak u když tam teď není nikdo až na tetu dům se prodat nesmí.. Prý kvůli duchům pozůstalých..” On na tyhle věci moc nevěřil no, ale svůj domov by neprodal.. Bylo fajn že jí nenudil, ale nechtěl pořád mluvit jen on. Přišlo mu to trochu divné.. ,,Kdybych tě ale nudil včas mě zastav..” řekne se smíchem.. On o tom mluvil rád. Měl spoustu věcí co by jí jestě chtěl říct, ale nějak netušil kde začít.. ,,když jsem u toho domu. Může se dům dědit jen z otce na syna. Na dívku jen v případě že rodiče dovolí, aby si nastěhovala domů svého manžela.. Nebo adopce je ještě řešení..” řekne. Prostě tam panují zvláštní pravidla.. Ale rozhodne se vážně už přestat mluvit. Aspoň teď na malou chvilku. Měl by zase dát prostor jí.. ,,Já tohle nedělám.. Otec není věřící a máma nás do toho nějak nenutila. Ale všichni mí sourozenci to dělají no.. Jsou to většinou dary v podobě ovoce nebo tak.. Nelekej Se že by třeba zabíjela nějaká zvířata..” řekne se smíchem.. Protože už se ho na to pár lidí ptalo.. No nadšeně sice moc nevypadala, ale chápal to.. On by taky nechtěl být asi pořád doma.. ,,Romeo a Julie je taková klasika.. Byl jsem na sebe předtím tak hrdý..” řekne se smíchem.. Vážně to bylo něco na co nikdy nezapomene.. ,,Jako lepší než hrát strom.. To jsem jako dítě dělal pořád..” Nevěděl proč, ale jako dítě hrál vždy strom nebo keř.. ,,Ty teď nezkoušíš třeba nějakou roli.?” zeptá se plný očekávání.. Tohle ho zajímalo. Jestli na něco zkouší například..

Samozřejmě nemusel hned toužit být zpěvákem, byli i lidé, co studovali hudbu a toužili po jiných věcech. Třeba skládat, nebo se prostě jen tak nějak okrajově pohybovat v hudebním průmyslu. Možná někdo chtěl skládat singly k reklamám jako Charlie z Dva a půl chlapa, či třeba psát písně do her, ve kterých lidé jako Sky jednou budou moct hrát – i když je pravda, že se do muzikálů zatím příliš neodvažovala vkročit. Povedlo se to jen jednou, sebrala veškerou odvahu a odnesla si pěknou vedlejší roli, za niž byla ráda, protože se se svým zpěvem ještě samostatně necítila naprosto jistě před publikem. Měla opravdu pěkný hlas, vážně, asi by nemohla studovat hudbu a stát se profesionální zpěvačkou známou po celém širém světě a obdivovanou mladými teenagery, ale byl poslouchatelný a v určitém směru ve vás snad dokázal vyvolat i nějaké emoce – to však bylo spíše jejím nadáním pro hru, divadlo. Ona sama by jednou nějakou hru ráda napsala, to že studovala divadlo tedy nutně neznamenalo, že chce být pouze herečkou její cíle se mohly ubírat i jinými směry. Zkrátka se příliš nedivila Jacobově odpovědi, a vlastně se nad ní i usmála, zdánlivě budoucích zpěváků už v oboru potkala spoustu, písničkáři ale nebyli všichni, ne každý měl talent psát si své vlastní texty, dát na papír svou myšlenku v takovém tvaru, aby dávala smysl s melodií a notami. Ale ona o tom ostatně zase tolik nevěděla. “To zní pěkně,” pokývala chápavě hlavou a šlo vidět, že ji to opravdu zaujalo. Vedle divadla, literatury a historie byla hudba také velmi důležitou složkou jejího života. Poslouchala hudbu stále, měla ráda různé písničky, interprety a u většiny hudebních stylů si našla něco svého. Byla trochu všestranná, hudba ji zkrátka pohlcovala v téměř jakékoli podobě, pokud k ní promlouvala také slova – v řadě skladeb od klasicistních umělců samozřejmě mnohdy ani ta nebyla potřeba, opera jí příliš k srdci nepřirostla, ale zvuk piana se jí líbil a ráda poslouchala celý orchestr, pokud jí měl co nabídnout. Jistě, asi to zrovna neposlouchala ve volném čase, ale kdyby měla možnost jít na nějaký koncert klasické hudby (což je sice v mnoha případech špatné označení, ale budiž,) určitě by neváhala. Právě kvůli jejímu rozmanitému výběru volnočasových činností a lásce k těm, které má tak trochu povinné, by pro ni nebylo nijak těžké odpovědět mu na otázku ohledně jejího zaměření, avšak co se budoucnosti týkalo, visel jí nad hlavinkou jeden velký otazník. Jistě, měla jisté rysy, kterých se asi chtěla držet, ale přece jen to nebylo stoprocentní, nikdy nevíte, co člověku změní náhled na věc, co ho zaujme, jakou dostane příležitost. Třeba se i před Jacobovými dveřmi jednou ocitne velmi známý a úspěšný producent a bude s ním chtít nahrát desku, jak by potom zareagoval? Asi podobně jako kdyby ji oslovil někdo od filmu – nebylo to totiž přesně to, na co by se v životě zaměřila, její srdce patřilo pódiu v divadelním sále, nikoli plátnu, ale pokud dostanete životní nabídku...no ne nadarmo se říká, že takové věci se zkrátka dějí jen jednou za život. “Nejsem si moc jistá,” pokrčila tedy nakonec rameny s lehkým povzdechem, jímž se ze sebe snažila setřást všechnu tu nejistotu, která se jí opět rozlehla po těle. Ne, nebylo špatně, že se jí na to zeptal, bylo to dobře, nikdy totiž s nikým o své budoucnosti nemluvila – možná to ale bylo právě to, co potřebovala. Říct své myšlenky nahlas, aby je mohla urovnat a třeba dojít i na správné řešení. “Určitě nechci opustit divadlo, i kdybych měla hrát pouhou roli kostymérky pro herce, na jevišti se cítím jako doma, vlastně...” pousmála se s jistou zasněností a něžností, “říká se, že tvůj domov je tam, kde srdce, viď?” povytáhla obočí a pohled přesunula z trávníku pod svými nohami přímo do Jacobových očích. Její zelené oči jiskřily jako drahé kameny, smaragdy, do kterých kdosi vtisknul život. “Ale nevím, co mi život přinese, ani nevím, jestli budu úspěšná, vždyť víš, umění málo kdy zaručuje opravdové bezpečí těm, kteří se rozhodnou mu věnovat život, právě proto si jsem nejistá v určitých...” přemýšlivě zapohybovala nosem jako v tom filmu o světlovlasé drobné čarodějce, jehož jméno by jen s velkou námahou hledala v paměti, “aspektech budoucnosti,” pak však náhle přikývla, “ale ano, určitě bych si přála zůstat u divadla, snad i nějakou hru napsat, když osud dá, třeba se tím i uživím,” tím už tak nějak ukončila svá slova a nejisté vyhlídky do budoucnosti, jeden by řekl, že konec konců v tom má i celkem jasno, ale stále se strachovala právě toho, co jí do cesty přinese osud. Další věcí bylo, jestli hodlá zůstat tady, nebo se někam přestěhovat, Los Angeles bylo v tomto případě nejlogičtější volbou, ale zároveň také poměrně riskantní. Byla si však jistá, že ať už bude kdekoli, k divadlu si stejně svou cestu najde, ať už v jakékoli podobě. Možná, že kdyby se jednou ocitla v nějakém známém a opravdu dobrém divadelním souboru, naskytla by se jí příležitost se svým vystoupením objet pár měst, jak se to dělávalo. Ne, že by toužila po vyprodaných sálech, ač to by ji samozřejmě potěšilo, jelikož to značilo; Sky, dokázala jsi to, i přes ty svý nejistoty jsi skvělá herečka, ale i kdyby se jí nepodařilo dosáhnout kdoví jaké hvězdné úrovně, nikdy by nelitovala let, které divadlu věnovala. Protože chvíle, kdy stála na jevišti v osvětleném sále a shlížela dolů na omámené tváře diváků v hledišti, tehdy byla opravdu šťastná, zcela nefalšovaně, upřímně. Samozřejmě, že to se dělo i v jiných příležitostech, ale tomu pocitu se nemohlo rovnat nic. Nemohla se ale ubránit myšlence...co kdyby spojila své vášně a přeci jen se odhodlala angažovat v muzikálech? Mohla to zkusit, přeci jen její jediný pokus proběhl před několika lety a od té doby se podstatně změnila spousta věcí – naučila se při zpěvu lépe dýchat a pravděpodobně i její hlas zněl o něco lépe, ale o tom by zřejmě musel rozhodnout někdo, kdo tomu opravdu rozuměl, Skylary měla jen domněnky a s těmi se nikam nedostanete. Pohled strhla zpět do hlíny a zelenkavých trsů trávy pod jejíma nohama. Pomyslela si, že bílé podrážky černých vansek už musí mít docela špinavé od vlhké hlíny a dost možná i se zeleným nádechem, když pravou nohou přejížděla po trávě, která byla vlhká, jako by ji před chvílí pokropil déšť. Teprve teď si uvědomila, že předchozí večer dost možná i pršelo, nebo minimálně pršet bude, půda totiž i tady měla takovou podivnou vůni. Petrichor. To slovo měla ráda. Petrichor byla vůně půdy po dešti. Ale mizela celkem brzy, jen když jste byli opravdu pozorní a soustředili se na její vnímání, ucítili jste ji i po několika hodinách, zvláště pokud to byl vydatný déšť. Chodníky se ale zdály být docela suché a na obloze svítilo sluníčko, které se snažilo bezúspěšně ohřát občany města. Tedy jistě, bylo teplo, ale ne kdoví jaké. I přes to, že chodníky a silnice už uschly, půda byla vlhká deštěm, a kdoví proč si toho Sky zrovna všimla. Ona si však takových věcí všímala, dívala se kolem sebe a dávala pozor na vše, co se dělo. Nejvíc ji bavilo pozorovat lidi, to, jací byli, jak se vyjadřovali. Možná od nich také pochytila něco do hraní, když znáte různá prapodivná a nezvyklá gesta mimo ta základy, je lehčí svou postavu ozvláštnit, udělat z ní nezapomenutelnou. A mnohdy k tomu stačí jediný výraz, něco zvláštního.
V návaznosti na jeho další slova se s ním naprosto dokonale dokázala ztotožnit, stejně jako on a jeho kytara byli něco jako jedno tělo a jedna duše, a jeho srdce leželo hudbě, která pro něj byla takřka vším, ona to stejné měla s divadlem, vlastně cosi takového už i říkala. Nebylo to pro ni tedy nic podivného, nového. A kdyby divadlo byla osoba, pravděpodobně by si ho také vzala. Ovšem, právě si dělali jen srandu, ale když máte pro něco opravdový zápal, jde o emoce, které jsou opravdu těžko srovnatelné s... no, vlastně s čímkoli. Je to čirá láska k tomu, co zrovna děláte, něco tak moc nevinného a krásného, čistého a osvobozujícího – alespoň do doby, než vás někdo začne tlačit. Toho se právě bála, že jí někdo vezme tu krásnou emoci, lásku a něco, co je jejímu srdci tak blízké. Podobně jako milovat člověka a přijít o něj, tragické, těžké. Vyrvaný kus srdce, duše i mysli. Máte potom pocit, že cosi chybí, nejste kompletní, vášeň a chuť do života se vytratí, než najdete odvahu a sílu svou mysl zaměřit na něco jiného, jinou práci, rodinu, ale víte, že už nikdy to nebude stejné. Cosi zkrátka chybí. “Přijdu na svatbu,” poprvé doopravdy zavtipkovala, a to zcela neplánovaně. Sama sobě se divila, často to nedělala s lidmi, se kterými se znala sotva pár minut, ale už teď jí bylo jaksi příjemně v jeho přítomnosti, proto jí k tomu asi nic nebránilo. Byl na ni milý, koupil jí kávu a chtěl si s ní povídat o tom, co mají oba rádi, odkud jsou a poznat své životy alespoň z té základní úrovně, kdyby nebyla takové sociální nemehlo, možná by jí i došlo, že právě takto začínají dobrá přátelství, ale protože většinu svých přátel získala zcela náhodou, a většinou také při jídle, nějak se té myšlence na vznikající přátelství nevěnovala. A kdyby ano, zřejmě by ji to stejně jenom trochu znervóznělo. Soustředila se tedy na jejich pěkně se vyvíjející konverzaci, zcela jí vyhovovalo, že její zásah byl nutný jen občas, když totiž přišlo na Jacobův původ a ona se dozvěděla, že se narodil na Bali a jeho rodiče jsou z Indie a Monaka, nadhodila pár otázek a potom už jen stačilo poslouchat jeho odpovědi, díky nimž se samozřejmě dozvídala více o jeho zážitcích spojených s těmito zeměmi. Byly to zcela jiné kraje a bez pochyb odlišné od toho, co sama znala. Vyrůstala v Kalifornii a odjakživa to byl její jediný domov, její matka byla slabý věřící, katolička, ale nikdy to nedávala moc najevo. Měli v ložnici pověšený kříž, u svých pár šperků z bižuterie měla položený na čestném místě růženec a v některé dny se modlila, občas taky před jídlem, nikdy však Sky nenutila, aby chodila do kostela, kromě Vánoc a některých dalších svátků, když byla malá, nebo aby snad věřila v totéž. Proto neměla nijak pevně vyhraněný názor na Boha a věřící obecně, tedy určitě je respektovala, ale nelezla jim do zelí a příliš se nestarala o to co říkají a čemu věří a čemu ne. Její křesťanský zážitek byl proto natolik mizivý, že o něm ani nemělo cenu se příliš zmiňovat. V životě nebyla pokřtěná a její matce to nijak nevadilo, otec se nehlásil k žádné víře a prarodiče vídala jen při některých svátcích, těm to mohlo být jedno, jelikož do jejího života příliš nezasahovali. Možná právě kvůli její neznalosti s ohledem na víru byla zcela fascinovaná prostředím, ve kterém Jacob vyrůstal. Věděla, že je tam mnoho lidí, kteří byli silně věřící, také různá náboženství, z nichž však převládalo vždy jedno nebo se půlilo s jiným. Z hodin dějepisu by pravděpodobně dokázala vyjmenovat, pro které území bylo jaké typické a čím ho v minulosti ovlivňovalo, ale tím se teď nemohla namáhat, protože pozorně poslouchala, co jí říkal Jacob. Zeptala se totiž, zda navštívil také rodné země jeho rodičů, což ji také velmi zajímalo. Ona by se ráda podívala někam jinam, než byla Kalifornie, stěží se z ní podívala párkrát při dovolené, ale když tu měli pláže a všechno, nač odjíždět mimo stát, když se můžete uvelebit v nějakém karavanu při pláži a užívat si slaný mořský vzdoušek, že? Exotická místa jako to, kde vyrůstal, nebo odkud pocházeli jeho rodiče, jí tedy byli velkou záhadou hodnou prozkoumání. Snad jednoho dne. Bohužel nebyla dostatečně odvážná na to, aby se rozhodla někde to objevovat sama. Už tak měla štěstí, že ji poslední léto vytáhla Sienna na dovolenou, za což jí byla vděčná, bylo to jedno z nejpěknějších věcí, které pro ni kdo udělal. A taky si slíbily, že se jednou společně podívají do Francie, což byla zase rodná země Sienny. “To dokážu pochopit,” přikývla jeho slovům, bylo to tak. Opravdu s ním soucítila, i když její rodina nebyla natolik nábožensky založena, které rozpory, které se týkaly její výchovy, na určitý čas dokázaly rozdělit její rodinu. Bylo to smutné, jistě, ale její rodiče jí vždy kladli na srdce, aby se pro ostatní neměnila, i když to jsou její prarodiče. Ano, asi nemusím zmiňovat, že jednou z věcí, se kterou zásadně nesouhlasili, byly její barevné vlasy. Prý s takovou skončí jako tanečnice u tyče. Což byla docela ironie vzhledem k tomu, že Sky nebyla nadanou tanečnicí a její pohyby byly často docela prkenné – za to mohla ta její nervozita. Nebo prostě neměla nadání k tanci. Poté už však nezbýval čas na její myšlenky a musela se plně soustředit Jacobovu projevu, kvůli kterému si dal i tu námahu a postavil se, kelímek si položil na kufr a ona ho chvíli nejistě pozorovala, jako by z něj měl každou chvílí spadnout. Když si ale byla jistá, že se tak nestane, svou pozornost znovu přemístila na Jacoba, který už začal ve svém vypravování – už teď si byla jistá, že to bude stát za to. Připouštěla si zatím však jedinou věc, byla opravdu zvědavá, co z něj vypadne. Právě proto ho sledovala s takovou soustředěností a zaujetím, až naprosto zapomněla, že něco jako káva v tom kelímku, který držela, existuje, a že by ji třeba mohla i pít, nebo tak něco. Možná ale přeci jen bylo dobře, že ani nepomyslela na pití, jelikož by hned při jeho prvních slovech zřejmě dozajista vyplivla tekutinu z úst samým překvapením a také jistým pobavením. Věděla, že jsou kultury, v nichž rodiče vybírají nevěstu svým dětem, ale nikdy se nesetkala s obětí tohoto pro ni poněkud nepochopitelného zvyku. Nepřerušovala ho však, pouze v sobě zadusila smích dříve, než se dostal napovrch a poslouchala ho i nadále se stejnou soustředěností, možná jen větší zaujatostí než před chvílí. Nakonec ale došlo k tomu, že z toho prostě sešlo. Zvláštní.  A asi to bylo dobře, přeci jen, nikdo by se neměl nutit do manželství s někým, koho třeba ani nezná, jí to přišlo naprosto hrozné, představa, že by si někdy měla vzít někoho, koho nemiluje... zkrátka jí to nezapadalo do jejího života, do toho, jaká je. Asi by to neunesla. Ale při té představě Jacoba a nějaké jeho dětské nevěsty se musela zasmát, tentokrát už to v sobě nedržela. Nic moc k tomu ale neříkala, pouze se chtěla dozvědět víc o jeho rodné zemi a lidech, kteří tam žili, jaké to asi bylo, žít v chudobě a s nedostatkem? Amerika měla všeho hodně, vlastně až příliš, až jí ze sebe samotné bylo trochu zle, ale nedávala nic najevo. Jistě, že ji to mrzelo, byla by nejraději, kdyby všichni byli spokojení a šťastní, nikdo netrpěl hladem a neumíral na nemoci, které v jiných zemích byly naprosto přehlédnutelnou banalitou. Netušila, jaké to bylo, žít tam, nedokázala si to ani v nejmenším představit. “Bylo těžké tam žít?” otázala se ještě nakonec, protože to byla otázka, která ji prostě po jeho slovech opravdu zajímala. Obvykle by se uchýlila spíše k ’muselo být těžké tam žít,’ ale protože s tím vypadal jaksi srovnaný a mluvil s lehkostí, jako by to vlastně nic nebylo, jen jeden z jeho příběhů, nevěděla, jestli by to bylo správné složení věty. Otázka, ta byla lepší. A taky poukazovala na to, že ji to opravdu zajímalo, taky že ano, nebyl to žádný falešný a předstíraný zájem, jaký mnozí lidé ukazovali, ona se opravdu chtěla dozvědět co nejvíc o... no, o všem. Jenomže jeho slova pokračovala a ona zůstala znovu s tím soustředěným pohledem koukat na něj, jako by mohla všechna jeho slova pohltit nejen ušima, ale taky očima. Mluvil o nějakých zvycích, vlastně jí to přišlo opravdu zajímavé, to s duchy pozůstalých jí trochu nahnalo husí kůži, ale to možná jen kvůli tomu, že ji vždy duchové a podobné nátury děsily. Nepřerušovala ho, neměla to v plánu, ale když podotkl, aby ho zastavila, až ji bude nutit, pouze zavrtěla hlavou a horlivě ho vybídla, aby pokračoval. “Jen povídej, zajímá mě to,” těmi stejnými slovy by odpověděla pokaždé při náznaku nějaké nejistoty v tom, zda ještě může mluvit, tohle by ji nemohlo přestat bavit ani za dlouhé hodiny, spíš, aby to nepřestalo bavit jeho. Její záliba v historii jaksi probudila touhu po poznání kultury jeho země, přece jen to má často velký dopad na vývoj také literatury i samotného divadla, a náboženské motivy byly častým zdrojem múzy pro mnohé tvůrce všelijakých uměleckých děl, ať už se to týkalo sochařství, malířství, či literatury, do níž spadaly i hry. Dramata. Další slova, kterými popisoval, co si přála znát se tak trochu dotýkala témata, které bylo samo o sobě velmi složité. Patriarchální společnost a pocit, že muži mohli, co ženy nesměly. Zkrátka něco, co se jí vůbec nelíbilo, ale v některých zemích to prostě bylo nevyhnutelné. S povzdechem přikývla na znamení, že chápe, nebyla z toho samozřejmě nijak nadšená. “Je to pěkně hloupý pravidlo,” podotkla ještě v pauze, než se vrhli na další z témat jako hladoví psi. Nějak jim to povídání šlo, Sky se sama sobě divila, že se tak rychle dokázala odprostit od své nervozity, i když stále byly chvilky, kdy si nebyla stoprocentně jistá, jestli třeba něco neříká nebo nedělá špatně. Možná jí pomáhalo to, že se rozmluvil on a ona mohla jen poslouchat, posluchačka byla přeci jen o něco lepší, proto to bylo tak příjemné. Stihla se mezitím kapku uvolnit a po chvíli si dokonce uvědomila, že v rukou drží kelímek s karamelovým latté, které už jí pomalu vystydlo. Ale nebylo se čemu divit, byla natolik zabraná do jeho vyprávění, že na nějakou kávu dočista zapomněla. “To je dobře,” tiše se zasmála a byl to spíše takový chichot, ale ne ten, který předvádějí hloupá děvčata ve středoškolských filmech z Hollywoodu, prostě jen byla pobavená, ale pokud se zrovna nesmála z plna hrdla, zněla zkrátka jako myška. Byla by zvláštní představa, kdyby obětovali zvířata, to bylo barbarské, už tak se mnohdy cítila špatně, že jedí maso, něco, co dříve žilo. Ale nechtěla nad tím přemýšlet, byly to smutné myšlenky točící se kolem životů němých tvorů. Téma jejich hovoru se opět přesunulo, naštěstí už to bylo něco radostnějšího, u čeho se jí zase na tváři usadil úsměv, který konečně vydržel i hodnou chvíli. “To ano, ale jsem si jistá, že i jako strom jsi byl senzační!” pověděla s neskrývaným nadšením, už jen kvůli tomu, že zmíněna byla jedna z jejích oblíbených her. Bylo to trochu klišé, zkrátka klasika, chvílemi to nedávalo smysl, ale to jen pro logiku dnešního světa, tehdy to tak snad i opravdu mohlo být! Shakespeara zkrátka milovala, byl jejím velkým vzorem, inspirací, i když nepředpokládala, že by někdy dokázala napsat něco tak známého a skvělého jako on. Mohla jen doufat. Po jeho otázce byla nucena zakroutit hlavou. “Zrovna na nic nezkouším, ne,” odpověděla, nebylo totiž na co, nedávno dohráli hru a přišla chvíle odpočinku, aby se mohli nadechnout, než se vyvěsí nové konkurzy na plánované hry. “Ale přemýšlela jsem, že bych se možná mohla zkusit ucházet o nějakou menší roli v příštím muzikále,” přiznala se, i když si tím vůbec nebyla jistá. Jak by také mohla, obyčejné hry už měla zažité, ale s muzikálem měla jen jednu zkušenost. Někde však začít musela, no ne?

Ano když studujete hudbu není pravidlem že chcete být skvělým zpěvákem. Ale většina co znal to tak měla. Ono uchytit se jako textař nebude rozhodně nic jednoduchého, proto se trochu obával své budoucnosti.. Možná jeho písně nebude nikdo chtít.. Má už vůbec nějaké.? No vlastně pár by jich bylo. Dokonce jednou napsal se svým kamarádem. Dvě písničky ze své tvorby pravidelně hraje i na ulici. Jednou by k té jedné chtěl natočit nějaký aspoň amatérský videoklip. Ale i tak to bylo celkem náročné, hlavně finančně.. Možná někdy pozná někdo kdo se tomu věnuje a pomůže mu s tím a nebude ho to ani tolik stát. Zatím proto tyto plány odsunul někam do ústraní.. On úplně ještě nepřemýšlel pro koho by chtěl psát. Jestli pro ty nejznámější zpěváky na světě, nebo právě pro různé muzikály. Na tom zase tolik nesejde, hlavní bude že budu tvořit hudbu.. Pokud by mu nevyšlo tohle chtěl by se spíš stát bubeníkem v nějaké skupině. Vážně miloval zpěv. Ale to maximálně takhle na ulici. Nemohl by mít vlastní kapelu. Jacob neuměl úplně nejlépe pracovat ve skupině.  Od malička se soustředí na své cíle které jsou celkem vysoké. Zatím mu vše šlape podle plánu, takže má pocit že může dokázat úplně cokoliv.. Sice ho to stálo hodně práce, ale nakonec se dostal tam kam chtěl. Věřil že bez práce nejsou koláče, proto se pořád snaží na sobě něco zlepšovat. Bohužel občas kvůli tomu zapomíná na svůj život. Nemá moc čas chodit se jen tak zabavit s kamarády někam do baru. Asi by ho to ani nebavilo, ale občas by možná bylo fajn vypnout. Vlastně když není ve škole je na ulici a hraje.. Dělá to protože to miluje a naplňuje ho to a ještě si u toho něco málo vydělává. ,,Je to zatím jen takovy sen v nedohlednu, ale doufám že jdu tím správným směrem..Ty na co se v divadle snažím nejvíce zaměřit.?” Stejně jako on nemusí být zpěvák může i ona toužit po tom být něčím jiným. Zajímalo ho to. Jacob byl taky velmi všestranný co se týká hudby.. Kdyby mu řekla aby si vybral jen jeden styl hudby nevěděl by který. Měl své oblíbence co se týkalo kapel, ale stejně by si nevybral jen jednu.. Stejně jako si nedokázal vybrat jen jednu písničku. Občas se ho někdo zeptá jakou písnučku nejraději na ulici hraje a na to prostě nezná odpověď. Hraje ve směs každý den to samé, ale nedokáže si vybrat jen jednu.. Opera.? No tak to by asi i Jacob uznal že to není jeho šálek kávy. Samozřejmě umělce uměl ocenit, ale nebylo to úplně ono… Vlastně na upeře ani nikdy nebyl. Měl v Dublinu spolužačku co se snažila stát operní pěvkyní a až díky ní poznal jak je to vlastně náročné.. Někdo by řekl že Jacob je nakonec dítě štěstěny. Že mu všechno tohle spadlo jen tak do klína když ho teď vidí že studuje na špičkové univerzitě v San Franciscu.. Ale spousta lidí už nevidí tu práci kterou do toho musel vložit než se tam dostal. Možná byla pravda že si za to může tak trochu sám, protože prostě neříkal vždy celou verzi jeho příběhu… Ale koho by zajímalo jak se učil hrát a zpívat doma v obýváku. A věřte ze začátku se to vážně nedalo poslouchat. Prostě jen tím že ho doma pořád učili že se nesmí ničeho bát se dostal až sem. Pamatuje si jak bylo těžké se prvně postavit na ulici a hrát.. On si to pamatuje jako by to bylo včera. Hrál písničku Let her go. Hraje tu písničku až do teď, protože na ní vidí ten pokrok. občas se sám sebe ptát jak je možné že se tohle všechno naučil.. To že si nebyla jistá ještě svou budoucností nebylo tak zvláštní. Hodně lidí v jejich věku netušila co bude vlastně jednou dělat.. Pak mu sdělila že rozhodně nechce opustit divadlo a to mu vykouzlí úsměv na tváři a její následující věty ještě víc.. ,,Ano.. Domov je tam kde je tvé srdce.. Rozhodně se nenech nikdy nikým otrávit až ti bude říkat že musíš mít jistou představu jakým směrem chceš svůj život vést..” řekne povzbuzující slova která mu říkali doma. ,,JE přece normální být z toho trochu nervozní. Kdyby jsme se nebáli nejspíš by pak zmizela ta radost když překonává člověk sám sebe..” on sám měl každý den trému když šel hrát. Prostě tréma a nervozita k tomuhle všemu prostě patří a podle něj to bylo naprosto v pořádku.. Bez toho by to prostě nešlo… V tomhle byli hodně rozdílný.. Jacob kdyby byl teď ona by prostě řekl chci zůstat v divadle a psát hry. Rozhodně se tím chci jednou uživit.. Ona byla vážně o něco víc nejistá než on.. ,,Práce plodí zlatá jablka.. Rozhodně když si za tím půjdeš tak se to podaří..” mrkne na ní s úsměvem.. Nakonec v tom přece jen měla celkem jasno, jen si nebyla jistá sama sebou. Viděl už několikrát jak jen kvůli nejistotě lidé dělají nakonec něco co nechtějí. Doufá že to nebude její případ a že to nakonec nevzdá a popere se o to místo na výsluní.. Také je to hodně o štěstí. Může si jí někdo všimnou koho zaujme tak moc že jí nabídne práci. Jak říká klidně třeba jen jako maskérka a potom by se během chvilky jistě dokázala dostat na vysoká místa.. Tohle prostě bylo něco o čem by se tu mohli bavit hodiny a nejspíš by je to nakonec jen znervoznilo. Ta radost na konci vystoupení musela být pro ní opravdu úžasná. On měl stejný pocit když se kolem něj vytvoří obrovská skupinka lidí a nakonec mu všichni zatleskají nebo s ním dokonce zpívají.. Možná přece jen jednou bude litovat toho že zpěvu nechá. Miloval to víc než cokoliv jiného. Ale psaní textů ho prostě lákalo víc. Měl také své období kdy se na ulici neukázal týdny. Prostě občas člověka přepadne taková ta nejistota kdy neví co dál. Kdy se zamýšlí jestli dělá všechno správně. Možná je to od něj trochu nevděčné k jeho osudu, protože co chtěl to má a pak si na to občas stěžuje nebo chce víc. Musel spoustu věcí obětovat aby se dostal tam kde je. NEbylo by správné to jen tak vzdát. Jistě by na sebe nebyl moc pyšný kdyby teď se vším skončil a vrátil se na Bali. Rozhodně by měla vzít všechnu svou odvahu a měla by to jít zkusit do toho muzikálu. Pokud to chtěla zkusit neměla by váhat. Nemusela k tomu mít už pak ani příležitost.. Wow. Stejně jako on měla vansky. On miluje vansky..Dneska bylo vážně pěkné počasí. Miloval když mohl hrát na ulici prolité sluncem. Hodněkrát hrál když pršelo a to nebylo už tak příjemné. Jacob si myslí že snad nebude nikoho milovat víc než hudbu. Hudba mu dokázala pomoc vždy, to lidí kolikrát nedokážou.. Hudba v něm dokázala probudit tolik emocí najednou, že občas byl překvapený co dokáže při poslechu hudby všechno cítit.. Stejně tak i Jacob byl naplněný strachem, že o to jednou všechno přijde. Že se něco podělá a on bude muset skončit s hudbou. Zničilo by ho to. Určitě by ho to zničilo tak moc že by nejspíš už nikdy nebyl stejný jako dřív. Teď snad poprvé za dnešek opravdu zavtipkovala.. ,,Tobě to přijde vtipné, ale věř mi já se nejdřív moc nesmál..” řekne se smíchem. Nedokázal si představit že by měl mít teď už manželku. Hrozná představa.. Musel by se o ní starat a nemohl by dělat hudbu ani studovat.. Kdyby si měl vybrat mezi spokojeným životem s manželkou a hudbou byla by to hudba. Doufá že jednou bude stíhat obojí.. Možná vážně takhle začínají ta pěkná přátelství jak známe z filmů. JAcob i přes to jaký byl moc přátel neměl. Měl strach někomu věřit na stoprocent. Nechtěl nikoho zklamat. Přátele mu důvěřují že zvládne všechno jak sám říká a pak kdbyy to náhodou nevyšlo, jak by se na ně mohl vůbec podívat.? Stačí že zklame občas sám sebe, ještě aby zklamal hodně lidí okolo. Ale se Sky si zatím pěkně rozumí a možná právě jí bude řadit mezi své dobré přátele… Stejně jako Sienna i Jacob by jí mohol někdy vzít na Bali. Samozřejmě pokud se z nich opravdu stanou přátele. Když byl v Dublinu jelo s ním domů dokonce šest jeho přátel. Jeho matka všechny uvítala s otevřenou náručí. Provedl je vším co na Bali bylo úžasné. Představil je lidem kteří dodržují jisté tradice a upřesnil jim tak to tam chodí. Na Bali jsou lidi tak přátelští že je každý hned zval domů. V městečku kde vyrůstal ho znali snad všichni a tak jeho přátele jsou přátele i jejich sousedů. ,,Myslím že i přes to že nejsem věřící mě mají svým způsobem rádi. Ale jejich víra jim to nejspíš zakazuje..” řekne. Podle něj náboženství dokázalo rozdělit už mnoho rodin a i když jeho matka chtěla aby se stal věřícím i tak to neudělal. On věřil hlavně sám v sebe. Protože jedině on sám si může v životě vybudovat nějakou cestičku. Nikdo jiný to za něj neudělá, ale to matce samozřejmě neříkal. Sice ho k ničemu nenutí, ale tohle by slyšet nechtěla. Pořád tak nějak doufá že Jacob v nějakého boha věří.. Sešlo z toho hlavně kvůli tomu že se jejich horoskop nespojoval. Ano vážně tahle maličkost to všechno ukončila. Prostě hodně zajímavý zvyk.. ,,Nebylo.. Podle mě.. Miluju to tam. Lidi jsou spokojený s tím co mají. Nepotřebují toho nadbytek.. Jen teď jak jsem už celkem dlouho pryč a vrátím se tam.. Mám trochu pocit že jsem rozmazlený z některých věcí..” řekne se smíchem.. ,,Tady jdeš do obchodu a můžeš si koupit oloupaný banán. To tam se ti to nestane.. Teda ne že bych si je kupoval jo, tak pohodlný nejsem. Ale dal jsem příklad který mě napadl hned jako první..” řekne se smíchem.. V Americe mu přijde že má všechno na dosah ruky, tam stojí nějaké úsilí něco dostat.. ,,Třeba je tady pohodlnější to že nemusíš z kuchyně vyhánět krokodýla..” řekne se smíchem.. ANo vážně se mu to už stalo a ne jednou.. ,,Mám dokonce i video, ale je dost ukřičený..” řekne se smíchem. Jeho máma totiž křičela asi na celý město když našla doma maličkého krokodýla. Kluci se tam běžně vsázejí kdo přeplave krokodýlí řeku, Jacob osobně to nikdy nezkoušel. ,,Takže pokud se někdy rozhodneš jen na Bali a bez tak suprového průvodce jako jsem já, dej mi vědět. Dám ti pár rád čemu se vyhnout..” Tohle myslel vážně. Bali nebylo zrovna nejbezpečnější místo.. ,,Ano to je. Ale prostě to tam platí. A to bych řekl že možná není ani to nejhorší.” zasměje se. Pro něj to prostě bylo normální no..JAcob na svou kávu úplně zapomněl, takže když se napil byla úplně studená. Rozhodně až sem půjde příště vezme si svůj termohrnek.. ,,Vlastně jo.. Byl jsem celkem dobrej..” řekne se smíchem.. Nedalo se asi ani zkazit nic na tom jen stát na místě.. Když se dostanou k divadlu začne zase poslouchat on jí. Nadšeně se na ní podívá když řekne že chce zkusit muzikál.. ,,wow.. Takže i zpíváš..? Měla bys to zkusit. Nebo toho budeš jednou litovat věř mi..” snaží se jí zase trochu povzbudit.. ,,Nechceš si.. No.. Zazpívat..?” zeptá se a koukne na svou kytaru.. Klidně jí udělá doprovod nebo můžou dát něco společně.. ,,Nikdo tady není pokud se bojíš.. Jen já a já nejsem zrovna moc hrozivej člověk..” řekne s úsměvem.. ,,Můžeme zkusit něco společně..” navrhne nakonec a nechá jí ať se rozhodne. On hrozně rád zpíval písničku Shallow jako duet..