Welcome

4/7/2017, 11:27

First topic message reminder :

1/9/2023, 01:48

So spokojným úsmevom na tvári si to brázdila na korčuliach po parku, sem tam očami prebehla okolo seba, hlavne aby náhodou do niekoho či niečoho nenarazila ale aby si to prezrela. Bolo naozaj pekne, tak to chcela využiť aj na prieskum. Možno by sem niekedy mohla prísť len sa prejsť a možno si sadnúť pod strom. Predsa len, vždy keď sem prišla tak to bolo buď na behanie alebo korčuľovanie, nie na obyčajnú prechádzku. Možno raz. A možno nabudúce vezme niekoho so sebou, samej sa jej tu asi nebude chcieť. Pri svojej lavičke, kde má položenú vodu si na chvíľu aj sadne, nech sa predsa len neunaví hneď, má v pláne tu byť aspoň pár hodín najlepšie. Preto sa chvíľu slní, nech naberie nejaký bronz (čo sa určite nestane, ale detail) a pritom sleduje okolie a ľudí, ktorí sa tam nachádzajú. Odbor psychológie robí svoje, možno preto ich tak stále sleduje všade kam príde a premýšľa nad ich životnými príbehmi. Možno by si nabudúce mala nájsť nejakú inú prácu než sledovať cudzích ľudí. Nakoniec vodu zase odloží a pomaly sa postaví na nohy (alebo má povedať na korčule?) a pomaly zamieri ďalej po parku s ďalším úsmevom, ktorý sa jej objaví na tvári. Pomaly si prechádza park, pričom pokračuje v obzeraní okolia, než hlavu skloní k mobilu aby si prečítala správu, ktorá jej pred pár sekundami prišla. Čo pravdepodobne robiť nemala. Vlastne.. samozrejme, že to robiť nemala. Pri niečom také je najlepšie si sadnúť, človek nikdy nevie kedy sa pred vás dostane malé dieťa, ktoré si nikdy nedáva pozor a skončí to katastrofou. Myslela si ale, že za tých pár sekúnd sa nič nestane, čo je vždy chyba si niečo také myslieť. A samozrejme sa jej to aj potvrdí, keď zdvihne zrak od mobilu a pred sebou uvidí postavu do ktorej má práve namierené. Všetko sa udeje rýchlo a trvá to len pár sekúnd, preto stihne zakričať obyčajné pozor, keď prudko do postavy vrazí a obaja skončia na zemi. Ten deň fakt nemôže byť lepší. Pomaly sa posadí aby sa mohla lepšie prezrieť, či je vôbec nejak zranená než ju od toho odtrhne hlas, ktorý na ňu prehovorí. Do prdele. Úplne zabudla na toho človeka, do ktorého to napálila, preto zdvihne hlavu od seba na mladíka do ktorého to tak nepekne trafila. „Hrozne ma to mrzí! Prišla mi správa, tak som si ju chcela prečítať, ale keď som sa vtedy pozrela či náhodou nikto nie je predo mnou aby som do neho náhodou nevrazila tak som nikoho nevidela a odrazu si sa zjavil predo mnou ale už vôbec nebol čas sa uhnúť! Fakt som nechcela, si celý?!“ vyhŕkne zo seba všetko na jeden nádych, pričom ho sama prejde pohľadom aby si ho prezrela. Až vtedy si uvedomí, že sa jej niečo pýtal, preto niekoľkokrát zažmurká aby sa spamätala. „Uhm, myslím, že mi nič nie je.“ Pomocnú ruku príjme a s jeho pomocou sa pomaly postaví na nohy, keď odrazu sykne od bolesti. Pustí mladíkovu ruku a skloní hlavu k sebe, aby našla zdroj bolesti, čo netrvalo ani dlho, keď uvidela ako jej z kolena tečie krv. „Do prdele,“ zahromží potichu. Povzdychne si a pohľad znovu uprie na mladíka, na ktorého sa ospravedlňujúco usmeje. „Nakoniec asi zranená som,“ uchechtne sa a zavrtí hlavou. Brať si kraťasy na korčuľovanie asi nebol dobrý nápad. Možno mala siahnúť po legínach, to by taká ujma pravdepodobne nebola. „Ešte raz sa ospravedlňujem, naozaj som nechcela, dúfam, že ty si v poriadku,“ povie, pričom sa od mladíka trochu odtiahne aby zamieri späť k lavičke kde si odložila fľašu s vodou, ktorú bude teraz očividne potrebovať. Len nie na to aby sa z nej napila.

1/9/2023, 20:44

Rozhodně bylo na první pohled vidět, že z celého tohoto nečekaného setkání ve formě nárazu mu šla hlava kolem. Každopádně byl rád, že dívka byla při smyslech. Napálit do takové hordy svalů jako byl právě Michael nebylo zrovna příjemné. Chvíli mu trvalo zpracovat tu větu, kterou na něj vychrlila, ale pravdou bylo že oba mysleli na to stejné. Snažili se ujistit, zda je ten druhý v pořádku. Na její otázku jí odpověděl ve formě rychlého kývnutí. „Buďme rádi, že to bylo jenom koleno,“ Mike se nad tím pobaveně uchechtal. Pravdou bylo, že nechtěl, aby se dívka necítila blbě za to, že do něj vrazila, a ještě si díky své nepozornosti rozbila koleno. „Ne vážně. Hlavu vzhůru. Mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ pousmál se. Mimo lehce potřísněné nohavice její krví a ztraceného druhého airpodu (který kamsi odletěl. No nic zůstane u drátových sluchátek), byl Michael naprosto v pořádku tudíž se neváhal do konverzace více zapojit. „Ba naopak, víc než to. Byl jsem zachráněn před trvalou újmou nad psychickým zdravím, takže bych ti měl za tento pád střemhlav spíš poděkovat,“ zazubil se. Následoval ji směrem k lavičce, aby se ujistil, že alespoň k ní dorazí v bezpečí. Nestálo to za další odřené koleno. Na malý moment utichl a chvíli ji tak pozoroval, než mu to trklo. „Hele neviděli jsme se už někde?“ Zeptal se zmateně, protože přísahal že takovou ohnivě-zrzavou hlavu už někde viděl. Možná před sebou na přednášce. Když to tak zmínil nahlas, tak ho to trklo. Koneckonců zrzků na světě nebylo požehnaně, takže pravděpodobnost že na jednoho narazí během procházky za bez duhy a kotle zlata byla poměrně malá.

1/9/2023, 23:08

Bola by radšej keby sa takejto zrážke vyhla, nerada sa strápňovala, ale čo sa stalo sa stalo. Aspoň môže mladíkovi ukázať, že to schválne určite nebolo, preto na neho vyhŕkla takú paľbu slov, kde sa snažila vysvetliť čo sa vôbec stalo. Či niečo pochopil netušila. Ale možno predsa len áno, keď jej na otázku, tú dôležitú, kývne. Aspoň, že on je v poriadku. „To je fakt. Mohlo to skončiť aj s rozbitou hlavou,“ pousmeje sa trochu a zavrtí hlavou. Do nemocnice vážne nechcela, takže asi môže byť rada len za to koleno. „Si si ale istý, že ty zranený nie si?“ Prejde ho pohľadom, či náhodou neuvidí ako mu z nejakého miesta netečie tá prekliata červená tekutina, ale vyzerá to tak, že obeťou zranenia bola len ona. Teraz, keď nad tým tak myslela, začalo to dosť bolieť, preto si to pomalým krokom, a ako to korčule dovolovali, zamieri k lavičke s jej vecami, pričom hlavu natočí mierne do strany aby videla na jej spoločníka a aby to vyzeralo, že ho aj počúva. „Čo také sa stalo, že som ťa týmto mojim doživotným trapasom zachránila? Teda ak to nie je nejaké tajomstvo, samozrejme.“ Práve kvôli nej zletel na zem a mohol si ublížiť a on jej ešte ďakoval. Zaujímavý mladík. Posadí sa na lavičku a rovno sa natiahne po fľašu s vodou, ktorú tam nechala odloženú. Bez toho aby nad tým nejak dlho premýšľala si trochu vyleje na zranené miesto, pričom sa jej na tvári objaví výraz ako keď niekto olíže citrón. Aj ten by si radšej teraz dala. Pri jeho otázke sa ale zarazí a zdvihne hlavu aby sa na neho mohla pozrieť a tak si ho lepšie prezrieť. „Huh?“ vyjde z nej len nakoniec. Nakloní hlavu mierne do strany a prejde možno len pár sekúnd, keď sa nad jej hlavou objaví žiarovka, ktorá sa odrazu rozžiari. „Psychológia! Navštevuješ rovnaký odbor ako ja! Teraz, keď si to spomenul tak si spomínam na tvoju tvár! Len neviem, či som započula tvoje meno..? Ja som Lynn!“ dodá ešte nakoniec. Tvár nakoniec vždy spozná, ale meno? S tými nebola nikdy dobrá kamarátka. A to si myslela, že sa po tých rokoch konečne zlepší.

2/9/2023, 00:12

Vážně si myslela, že vysvětlování babičce, jak se používají textovky bude tajemství? Slova se mu začala hromadit na jazyku. Když se nad tím, ale zamyslel říct náhodné holce (vlastně jeho spolužačce), že si volal s babičkou těsně předtím, než do ní naboural. Nechtěl vyznít jako nějaký mazánek (ač byl babiččin nejoblíbenější a jediný), rozhodl se tedy nechat jazyk za zuby a pouze se jenom zakřenil. „To nic. Jen jsem s volal s někým, s kým jsem zrovna nechtěl. Takže díky,“ zasmál se nad tím, „zachránila jsi mě od nekonečného vysvětlování a vymlouvání.“ shrnul to. Michael doufal, že se k tomu zrzka už nebude vracet. Taky doufal, že mu babička nebude snažit dovolat a bude se sama pokoušet přijít na tu záhadu se psaním SMS. Krapet se mu rozzářily oči, když mu pouhou a jednoduchou větou dokázala spojit všechny myšlenky, které mu doteď lítaly kolem. Ano! Psychologie. No jasně, teď už mu to všechno dávalo smysl. I to že ji viděl na přednášce (jestliže to nebyla ta, u které si spletl učebnu). „Michael, ale kámoši mi říkaj Mike,“ (nikdo mu tak neříká) Michael se představil, ale pak se pozastavil nad jejím jménem. „Počkej… slyšel jsem správně?“ jeho obočí se na malý moment zvedlo a pak zase svraštilo. „Říkalas Lynn?“ Na malý moment se ztišil. Jeho zorničky se stáhly. „Ta Lynn z psychologie, která mi tehda ukradla ten semestrální projekt?“ Jeho oči div nevypadly z jeho důlků. Toto zjištění neváhal prozkoumat více. Vzpomínal si, že mu o tom psala profesorka a on pak musel dokazovat, že ho napsal první. Díky tomuhle fiasku málem propadl, takže si jméno Lynn pamatoval, ale za boha si nedokázal jméno k nikomu přiřadit a hle, teď jedna nejen do něj narazila ale i seděla přímo před ním. Svět je tak malý, Kalifornie jakbysmet.

2/9/2023, 01:12

Nad jeho odpoveďou príliš nepremýšľa a len pokýve hlavou na znamenie, že rozumie. Možno išiel na to dosť okľukou ale je pravda, že sa nepoznali, takže nebol dôvod aby jej niečo vysvetľoval. Možno len bola zvedavá, už zase.. a ako vždy. „Tak to potom nemáš zač. Aj keď na spôsob tej záchrany nie som veľmi hrdá,“ odpovie so smiechom. Nejaké obyčajné vrazenie by bolo asi najlepšie, ale to je už predsa len jedno. Možno si za nejaký čas na to spomenie a len sa nad tým zasmeje. Historka do budúcnosti. Za tento deň ale očividne nestačil len tento šok z nepríjemnej zrážky. Dostala druhý v podobe toho, že tento mladík, ktorý pred ňou stál bol vlastne jej spolužiak. Aká náhoda. „Teší ma, Michael,“ povie s menším úsmevom na tvári, pričom sa zase skloní ku kolenu aby si na neho zase mohla vyliať trochu vody a trochu si pomohla. Odrazu ale zastane uprostred pohybu, ako keby niekto práve v tom moment uvalil kliatbu, ako to býva v tých nejakých fantasy filmoch a ľudia sa na okolí prestanú hýbať. Nevie koľko ubehne ako tam zostane takto zamrznutá sedieť, než znovu pohľad zdvihne aby sa na neho mohla pozrieť. To, že tváre sa jej trochu sfarbili do červenej farby, od hanby samozrejme, sa snažila nebrať na vedomie a ústa sa jej sformulujú do malého úsmevu, ako keby to malo pomôcť. „Nenazvala by som to úplne krádež, len.. menšia výpomoc?“ povie po tom dlhom tichu, ktoré sa medzi nimi usadilo. Že si fakt radšej neudrela hlavu a nerozbila si ju, možno by potom toto nemusela riešiť. Možno keby sa rýchlo postaví a odíde tak má šancu sa tejto konverzácie vyhnúť. Predsa len je na korčuliach a možno bude rýchlejšia než Michael. Aj keď s tým kolenom, ktoré ju stále bolí to asi tak jednoducho nepôjde. „Uhm.. prepáč?“ Možno ospravedlnenie pomôže? Predsa len už nejaký čas prešiel, takže malá nádej, že to zahodí za hlavu, tam je.

2/9/2023, 12:04

Když se dívka začala chovat jako by byla v černobílém němém filmu, tak začal tušit, že se s tím náhlým obviněním skutečně trefil. Sjel ji pohledem. Vskutku netušil, jak se v daný moment měl tvářit. Přemýšlel nad tím, proč byla tak dlouho potichu. Nejspíš se snažila v duchu vymyslet nějakou výmluvu, anebo příběh, kterým by se ho pokusila přesvědčit o její nevinně. Koneckonců to byli dva studenti psychologie, takže přinejmenším se tahle soutěž v pozorování mohla přirovnat k souboji titánů. Ruce založil na hrudi, ale nespouštěl z ní oči. Přeci jenom teď byl ve výhodě. Na chvíli měl pocit, že vyzpovídává nějaké rajče. Nechtěl se nějak uchlácholit, ale ať už měla v plánu říct naprosto cokoliv, měl na to připravenou odpověď. „Tak výpomoc jo?“ zopakoval po ní snažící se nevyprsknout smíchy. Jeho pokerface byl mnohem lepší a neoblomný než ten, o kterém zpívala Lady Gaga. A hned na to přišla další rána (kupodivu horší než Lynnin náraz). Vážně se teď omluvila? Michael netušil co říct, ale věděl že omluva nic tak závažného jako krádež seminárky nespraví. Zavrtěl nad tím hlavou. „No nevím, jestli by se tak dala nazvat krádež celého úvodu a obsahu k dramaterapii,“ uchechtal se ale spíše nad její blbostí, „já si ten kurz nezaplatil a nechodil na něj celé měsíce pro nic za nic. Víš kolikrát jsem musel pozorovat lidi, jak si hrají s maňásky? Anebo kolikrát jsem slyšel tu scénu z Pride and Prejudice, jak se pan Darcy uchází o Elizabeth? Tolikrát, že to znám nazpaměť!“ Trochu si odkašlal. Myslel to vážně. Michael by nic takového nezmínil, pokud by se to nestalo. Vůbec netušil, kolik lidem tato scéna připomínala jejich tragický pokus o tom někomu vyznat lásku. „Miss Elizabeth. I have struggled in vain and I can bear it no longer. These past months have been a torment. I came to Rosings with the single object of seeing you... I had to see you. I have fought against my better judgment, my family's expectations, the inferiority of your birth by rank and circumstance. All these things I am willing to put aside and ask you to end my agony,“ citoval, ale pak se na chvíli odmlčel. „I don't understand,“ řekl vysokým hlasem, a podíval se do strany, aby od sebe odlišil jednotlivé role. „I love you,“ řekl zase tím normálním. Michael se zhluboka nadechl a pak se zase vydechl. Z pohledu kolemjdoucí to muselo vypadat sakra divně, když tady holce s rozbitým kolenem recituje text jako nějakou básničku. „Už to chápeš? To nebyla jenom myšlenka, to byl na nějakou dobu můj lifestyle! A pořád nemůžu uvěřit tomu, že se profesorka i přes všechny důkazy rozhodla dát lepší známku tobě a mě vynadat za to, že jsem to ukrad nějaký Lynn, kterou ani neznám.“ Nejspíš teď vypadal jako rajče on, ale jemu to bylo jedno. Stejně se hned za malý moment uklidnil. Pomohlo mu k tomu jedno dýchací cvičení. „A vůbec kde jsi tu moji práci vůbec sebrala? Já si nepamatuji, že by to byla public domain,“ optal se, s rukama již podél těla. Hlavou však cuknul. Míšův výraz ve tváři se trochu proměnil, když ho jakási paní sjela pohledem, když na chudáka Lynn zvyšoval hlas, jak kdyby se mělo jednat o nějakého pětiletého neposlušného spratka, co mu ukradl autíčko. Tohle sice bylo o něco horší, ale vidět na ostatních jakým způsobem na něj koukali, když zničehonic vybouchl kvůli takové prkotině, tak ihned polknul to cokoliv měl v plánu říct. Na jančení nebyla vhodná chvíle – a už vůbec ne někde v parku! Co kdyby to někdo pochopil špatně a už by ho nějaká bába hnala holí anebo mu někdo do očí nastříkal pepřový sprej? To se naštěstí zatím nestalo, to však neměnilo nic na tom, že se to stát může! Bohužel Míša nebyl Doctorem Who, aby vracel čas a všechny své problémy vyřešil. Nebyl ani všemohoucím vypravěčem v DnD, aby si prostě mohl říct uprostřed rozehraté kampaně: no počkej, takhle to nepůjde! Koneckonců Michaelovi se nelíbilo, že do téhle práce vynaložil tolik úsilí, aby se posléze u hodnocení projektu dozvěděl, že to má někdo podobné. Vždyť to nepřipadalo v úvahu! No ale sotva co viděl ty prazvláštní pohledy míjejících běžců, tušil, že to se svou reakcí víc, než přehnal. Michael se zhluboka nadechl a vydechl. I přesto že ho tato „výpomoc“ vnitřně dusila, přesto nakonec posílila nějakým důvodem jeho ego. Odvrátil od toho zrzavého nebožátka pohled a prsty si poškrábal kořen nosu. „Jejda, teď jsem to přehnal zas já,“ dodal Míša vzápětí, poté mini chvilce, co se mu povedlo uklidnit své ublížené ego, které ho donutilo vřískat tady vzteky jak na lesy. „Fakt promiň, Lynn… Trošku mě to vyvedlo z míry. Já jen nemám rád, když někdo bere mé věci bez mého svolení,“ vysvětloval ji, aby z toho nebyla špatná. „Navíc profesorka o tobě mluvila jako o nějaké přebornici v dramaterapii, a chválila tě. A já málem taky! No… A pak zjistím, že celou tu dobu šlo o moji práci. Teda ne jako úplně, ale viděl jsem tam tu inspiraci,“ opětovně si povzdechl. Sice pořád přemýšlel nad tím, že musel znít jako ten největší bručoun, ale bylo to tak – prostě ho to mrzelo. „Ono se stačilo zeptat nebo mě prostě citovat. Možná bych z toho nedělal teď takové haló, což je právě moje chyba a já se moc omlouvám.“ Do rtů se mu stejně nakonec vkradl lehký úsměv (ač to mohlo vypadat, že její vyzpovídání plánoval věčnost). Michael se pořád marně snažil vymyslet, jak to mezi nimi vyžehlit. No a v ten moment mu svitlo v očích. „Anebo víš co? Příště bychom to měli dat dohromady! Teda pokud bys chtěla. No, vzhledem k mému povyku, bych se tomu ani nedivil, kdybys nechtěla, ale i tak…“ Ani by se nedivil, kdyby mu právě nad hlavou blikala žárovka. „Mělas tam napsané nějaké postřehy, které jsem já sám nezaznamenal, takže si myslím, že třeba by nám to oběma mohlo bodnout—“ Zasekl se uprostřed návrhu, když se mu rozsvítil opět vyzvánějící telefon. „Pardon,“ omluvil se Lynn a hovor vzal. Sotva co Míša vydal hlásku, ozvala se opět bábi (volající z dědového čísla), která ho začala uhánět, že za chvíli bude u něj doma, aby že se jí s mobilem cosi stalo, aby to opravil. „Jojo neboj, hned tam budu,“ zamumlal směrem do mobilu a pak vzhlédl zpátky na Lynn. „No… Já musím pádit, babča si myslela, že jí píše George Clooney, tak se jí z toho zaviroval telefon,“ houkl k zrzečce. „Lynn, ještě jednou fakt promiň. V tomhle jsem docela jelito. Ale tak aspoň oba z toho máme nějaký to ponaučení, ne?“ Chechot asi v tuhle chvíli nebyl zrovna vhodný pro reakci, ale tak co se dalo dělat. „A kdybys chtěla přece jenom příště fakt pomoct a nechtělo se ti krást cizí nápady, tak mi napiš. Když sis našla můj projekt, se vsadím, že najdeš i mý číslo,“ smál se. Posléze se z mobilu zase ozval babiččin hlas a jemu nezbývalo než to v parku zabalit. Na Lynn jenom mávnul s tiše říkajícím: „Měj se.“ A ač už pádil domů, Michael si byl pořád vědomý, že to přehnal. Tak snad to dobře dopadne – jednak v budoucnu s Lynn, ale i s babiččiným telefonem.

→ mickeyho klubík

1/2/2024, 00:26

Povzdychne si a od mladíka odtrhne pohľad. Úplne by chápala, keby bol naštvaný, vôbec by sa nedivila, má na to právo. Nečakala ani, že na seba takto narazí práve.. s ním. Možno sa mala predstaviť druhým menom. Alebo tretím. Nie, že by to niekedy urobila, možno tak raz a to ešte na strednej škole. Dávna doba. Vlastne tak nejak dúfala, že práve tohto mladíka, ktorý stále pred ňou ani nikdy nestretne, už len kvôli tomuto fiasku, ktoré sa práve teraz deje. Čo keby sa proste postaví a odíde? Ale to by si ju mohol nájsť inokedy. Možno keď to pretrpí teraz, tak to bude lepšie. „Naozaj ma to mrzí,“ ozve sa zase, pričom pohľad stočí späť na neho. Nevyzeral, že by ho to jej ospravedlnenie nejak zaujímalo.. alebo proste nestačilo. Makes sense. „To som nevedela.“ Ako mohla samozrejme, keď ho doteraz nepoznala, až dnes, nemohla vedieť, že sa tomu venoval tak moc. Prekvapene ale párkrát zamrká, keď jej začne recitovať tú pasáž o ktorej práve rozprával, dokonca aj mierne pootvorí ústa. Nečakala to, čo je na nej dosť jasne vidieť. A naozaj nekecal, vie to od slova do slova. „Páni,“ povie potichu, s pohľadom stále upreným na Michaela. Očami znovu zamrká, keď ju z jej menšieho tranzu vytrhne už normálny Michaelov hlas, pri ktorom si povzdychne a prejde si rukou po tvári. „Chápem to, naozaj a vážne ma to mrzí, aj keď viem, že nejaké ospravedlnenie to nevráti. Možno.. pomôže ak by som zašla za ňou a povedala jej o tom? Aj keď to by asi nepomohlo a známku by nezmenila,“ zamumle už pri konci s povzdychom. Zavrtí hlavou a pohľad uprie niekam za neho, než sa zase zadíva späť na neho. „Úprimne? Už si to nepamätám. Tak nejak som to odovzdala a.. proste som sa nad tým viac nepozastavila, čo som asi mala.“ Skrčí sa trochu pri tom zvýšení hlasu, pohľad ale drží stále na ňom s krušeným výrazom na jej tvári. Nemohla samozrejme vracať čas, keby mohla tak by ho kľudne vrátila po tomto zistení, bohužiaľ nebola ovplyvnená touto schopnosťou, takže mohla len dúfať, že nezostane naštvaný dlho. Nie sú priatelia, len sa spoznali ale aj tak by nechcela aby bol jej spolužiak na ňu naštvaný. Čo ak niekedy bude chcieť od neho pomoc ale neurobí to, kvôli tomuto? Mierne sa ale narovná, keď sa jej ON ospravedlní. Nakloní hlavu do strany a nakrčí čelo. Na tvári sa jej objaví menší úsmev, pri čom len zavrtí hlavou. „Mal si na to právo. To čo som urobila.. bola to dosť veľká vec a ja som to od teba zobrala.“ Zahryzne si do pery a natiahne si nohu, pričom sykne od bolesti. Strelí pohľadom na svoje koleno, na ktoré sa mierne zamračí, než zase zdvihne pohľad na Michaela. Pootvorí ústa nech mu odpovie, on ale pokračuje ďalej v rozprávaní, preto ústa zase zavrie a len ho ticho sleduje a samozrejme počúva. Viac ho naštvať nechce, ak má byť úprimná. Nakoniec keď uvidí pauzu medzi vetami, tak sa toho chytí s pokývaním hlavy. „Ja viem, malo mi to napadnúť. Vôbec som ale nepremýšľala, čo sa mi stáva v poslednej dobe dosť často, čo je dosť na hovno ak chceš vedieť môj názor. Ale.. viem, že som to hovorila už veľakrát ale naozaj sa ospravedlňujem a dám si nabudúce pozor. Teda, snáď sa nič podobné zase nestane, ale.. dám si pozor.“ Povie s úsmevom s menším výdychom, keď jej došlo, že.. to nechá byť. Samozrejme ho to bude asi stále štvať, ale očividne nebude na ňu naštvaný večne. Pri jeho ponuke jej trochu zažiaria oči, než ale stihne niečo povedať, čo nemala šancu, keďže bol on sám prerušený v strede vyprávania, tak mu zazvoní mobil, pričom pokýve hlavou a oprie sa o lavičku, na ktorej po celý čas sedí. Je rada, že sa to tak nejak utriedilo a rovnako je aj rada za tú ponuku, ktorú určite niekedy vezme. Mohlo by sa jej to hodiť. Pri probléme, ktorý jeho babča má, sa dokáže len zasmiať, čo by ale za sms od takého Clooneyho dala. „To je v poriadku, len bež. A neospravedlňuj sa. Myslím, že väčšiu škodu som spravila aj tak ja.“ Pohodí ramenami a mávne rukou, na čo sa potichu zasmeje. „To znie ako výzva,“ prehodí so smiechom v hlase. Asi to vyzerá tak, že bude teraz hľadať na neho číslo. Ale aspoň nejak sa zabaví. „Ahoj.“ Pozdraví mladíka a vyprevádza ho pohľadom z parku. Odvráti pohľad až keď jej zmizne z dohľadu, čo ju už donúti sa pomaly postaviť a zamieri z parku na kolej, nech sa pozrie na to jej koleno a nejak si ho aspoň vyčistí.

Welcome

The construction crew

Name of the current event

Park