Alpha to nerad přiznával, ale domov mu vskutku chyběl. Tedy ne, domov ve formě toho starého, snad starobylého domku někde na venkově mu rozhodně slzy z očí nedral, myslel spíše ono okolí. Chyběla mu příroda, procházky, chyběl mu celý ten důvod, proč si vybral svůj obor. Podílel se na tom samozřejmě i jeden nejmenovaný klučina, o kterém neslyšel už několik dobrých let, ale větší zásluhu měla přeci jen až ta děsivě klidná krajina, ve které vyrůstal. Bral si z ní příklad, snažil se být jistým způsobem stejný, děsivě klidný, neustále svůj, to se mu bohužel ne vždy zrovna dařilo. Jeho dětinská povaha jaksi vždy působila nějak mimo, nijak klidně, ba naopak. Dnešní ráno tím bylo pěkným příkladem, opět jej strávil u nějakého ze svých pokusů, přičemž nadělal tolik bordelu, až se na některých místech, zejména koutech, zdálo, že se pod vrstvami plastových sáčků, kartónu a nějakých podivně vypadajících kovových stojanů ani nenachází podlaha, nýbrž jen propast plná těchto náhodných věcí. Dobře, tak špatné to nebylo, ale jeho spolubydlící a ti, kteří náhodou procházeli kolem v momentě, kdy byly dveře otevřené, si rozhodně museli myslet, co za génia tu musí bydlet. No, génius to nebyl. Vlastně se z jednoduchého pokusu změřit Bernoulliho rovnici v praxi, což zahrnovalo jen ty sáčky a malý stojan, stala katastrofa o velikosti jeho postele a všeho blízkého. Nic nového. Alphonsovy pokusy takhle končily vždy, jen se jimi nerad kochal, protože věděl, o jaké fiasko jde. Takže, kdyby se někdo vyptával, co celé dny dělal, tedy kromě obhlížení pěkných kluků, zde by měl svou odpověď.
Samozřejmě ale potřeboval svůj rozvrh nějak vyvážit, pokusů bylo náhle dost, teď přišlo na tu zábavnou věc. Ne, tím nemyslím nový dokument na Netflixu, nebo ten pěkně tučný anglicko-řecký slovník. Byl čas si najít nějaké pěkné brýle na ještě pěknějším chlapci, nebo se o to alespoň pokusit. Před odchodem z kolejí se pokusil hromadu věcí posunout směrem ke své posteli, aby případně nikomu nebránil v průchodu, tím myslel i sebe, hodil na sebe nějakou lehkou bundu, šortky nahradil džíny a všechno ukončil jen tím, že si do ruky vzal první knihu, kterou našel. Možná ji ukradl svému spolubydlícímu, ale ono to jinak nešlo, jmenovala se Zabiják a byla to jediná kniha, na kterou si matně pamatoval. Nehodlal ji nějak extra číst, jen potřeboval krytí. Tak tedy vyšel, samozřejmě si zapomněl sluchátka, aby si pustil nějaké pěkné nahrávky zdejších skupin, a tak raději pospíchal, aby dlouho nebyl pod vlivem vlastních myšlenek. Ty rozhodně byly mnohem pozitivnější než ty jeho včerejší, které si šel zajít do pizzerie. Měl pocit, že tam někoho potkal, ale nějak se mu nechtělo více vzpomínat. Rozhodl se navštívit park. Věděl, že zde nebude příliš lidí a že zde může zahlédnout pár pěkných sportovců, případně lidi se psy. Každopádně byla zima, ale to on jen uvítal. Společně s těmi stromky a pěkným okolím mu to tvořilo dojem svého domova. Takhle se toulával i v zimě, seděl by s partou svých kamarádů někde na stromě, a ačkoliv to bylo zcela nepohodlné a mrzli k smrti, do jednoho se cítili jako rebelové, jako tajná skupina v lesích. Ale tohle byl koneckonců park. Neměl kamarády. Měl jen vzpomínky, nad kterými se musel pousmát a pokračovat dál. Chvíli jen stál u nějaké prázdné lavičky, porozhlížel se a hledal někoho, komu by mohl zpříjemnit den, spíše tedy někoho, kdo by zlepšil den jemu. Nikdo. Pokračoval dál, na tváři měl mírný nostalgický úsměv, který napovídal o tom, jak příjemně se zde cítí. A nakonec konečně někoho našel. Neviděl na něj pořádně, před tváří měl nějaký sešit, do které si psal, či kreslil, ale ty brýle zahlédnout dokázal. Pousmál se ještě více, zrychlil v kroku, až se nakonec objevil před neznámým. Nějak nečekal, posadil se vedle, samozřejmě s mezerou, kterou zkrátil tím, že se nahnul blíže k sešitku, aby mohl zahlédnout ten nákres. On kreslit rozhodně neuměl, ale pěkné náčrtky poznat uměl. A jeden zahlédl. „To bude dub červený,“ prohlásil polohlasem, spíše jako poznámku navíc. Stále jej zcela zajímala kresba a pohyb ruky neznámého. „Dožije se pět seti let,“ dodal nakonec. Měl pár dalších zajímavostí, ale na mnoho si nedokázal vzpomenout. Právě měl v mysli jen obraz svého otce a jeho radost, když jej učil o stromech. Jo, dendrologie byla jeho svět.

Doufal, že mu bude zima v San Franciscu tak trochu připomínat rodné Colorado. Zatím se nedařilo. V zimě to bylo na něj docela teplo. V Coloradu měli běžně minusové hodnoty. Průměrná teplota v zimě zde byla minus deset stupňů Celsia. Zimu měl velice rád, protože Coloradská příroda v tomto roční období byla nádherná. Miloval se kochat pohledem na panoramata. Přírodu měl celkově velice rád, zvlášť, když jeho rodný stát byl obklopen horami a přírodou. Každý týden chodil s rodiči a sestrou na procházky do přírody. Rafael si dokázal přiznat, že mu domov chybí. Chyběl mu a sakra hodně. Chyběla mu příroda, rodiče, pokoj a sestra. Nejvíce teda sestra. Se svou sestrou měl opravdu výborný vztah, byla jako jeho nejlepší kamarádka a říkali si naprosto všechno, neměli žádná tajemství. Riley byla, ale o něco starší a studovala na vysoké škole v Coloradu. Rafael s ní byl dennodenně v kontaktu. I když jeho život nebyl nějak zajímavý, tak s ní sdílel detaily. Jeho sestra to měla opačně. Té se dělo neustále něco zajímavého a měla opravdu společenský život a Rafael ji velice rád poslouchal. Riley neustále chtěla, aby se Rafael socializoval a poznával nové lidi. Říkala mu, že teď žije, jak nějaký dědek. Obvykle čas trávil čtením nebo psaním poezie. S tím Riley opravdu nebyla spokojená. Kdykoliv slyšela od svého bratra, že byl venku v společnosti lidí nebo prohodil s někým nějaké slovo, tak byla převelice šťastná. Byla na svého bratříčka hrdá. Už bylo zvláštní, že měl nejlepšího kamaráda kromě své sestry. Jeho nejlepší kamarád byl takové pako, ale roztomilé pako. Vrátil se zpátky s myšlenkami k Coloradu. Představoval si, jak tam chodí po těch horách. Bydleli na kraji města, tak to měli k horám blízko. Každé léto jezdili na rodinnou dovolenou do chatky, která byl v horách a pod nimi bylo jezero. Miloval to tam. Nikdy nevystrčil paty z Colorada, tak byl velice rád za příležitost, že může studovat tady. V San Franciscu. Byl to úplně jiný svět, který se Rafaelovi taky velice líbil. Bylo málo věcí, co by se mu nelíbili. Byl optimista a všechno dokázal přijmout a dokázal na všem najít něco hezkého.
Soustředěně čmáral do notýsku. Do tohoto notýsku si psal úplně všechno, svoje nápady nebo myšlenky a taky tam čmáral. Rozhodně v kreslení nebyl bůh ví jaký talent, ale dokázali jste z jeho kresby rozeznat, o co jde. Byly takové jednoduché, ale měly svoje osobité kouzlo. Jeho sestra chtěla, aby jednou je vydal jako knížku. Rafael měl sen se stát spisovatelem, kvůli tomu studoval literaturu. Když si koutkem oka povšiml, že si k němu na lavičku sedl nějaký neznámý chlapec. Znervózněl. Jeho sociální schopnosti byli na bodu mrazu. Byl obrovský introvert a lidem se vyhýbal. Takže dneska nečekal, že naváže nějaké kontakty. To už si zažil v čajovně a nečekal, že se mu to stane znovu. Nechtěl zase zažívat ty pocity, kdy je v rozpacích a červená se. Modlil se, aby na něj chlapec nepromluvil. Soustředěně upíral zrak do notesu. Dělal jako nic, třeba si jen chtěl sednout někam, kde je místo. Ale park v této době byl docela prázdný. Byla zima, tak lidé zůstávali radši zalezlý doma v teple. To už, ale neznámý nakukoval přes jeho rameno do jeho notesu. Rafael se začal červenat, nedokázal to ovládnout. Docela se lekl, když mladík promluvil. Pomalu přestal kreslit a podíval se na něj. Chtěl vědět, s kým tu má čest. Upravil si brýle, které mu mezitím zase sklouzly níž. Chtěl tím zakrýt, jak se červená. Nejdřív nebyl slova schopen. ,,Eh," dostal jako první ze sebe. Umění konverzace opravdu neovládal. Byl v tom naprosto strašný. ,,no, to jsem, eh, netušil," dostával z sebe každé slovo s námahou jako, kdyby to bylo nějaké tajemství, které nikomu nechce říci. Sklouzl pohledem zpátky na strom, který kreslil a ukázal na něj tužkou, ale nic neříkal. Nejspíš se mlčky ptal, jestli opravdu kreslil správný strom. Lépe řečeno, jestli opravdu to, co na papíře označil za dub červený, je ve skutečnosti dub červený. On sám si nebyl se svými kreslířskými schopnosti jistý. Rafael si byl jistý s málo věcmi. Na strom se podíval, protože chtěl nenápadně uhnout pohledem. Cítil, jak se stále červená. ,,Eh, to je opravdu zajímavé," dostal ze sebe stejným způsobem tato slova jako předtím. Přidal k tomu velice nejistý úsměv, ale myslel to zcela upřímně. Tohle třeba vůbec nevěděl. Pohlédl do notesu a začal dokreslovat poslední detaily, jestli kluk má zájem o konverzaci, tak bude muset v ní pokračovat sám, protože Rafaelovi vedení konverzace, aniž by umřela na mrtvém bodě, nešlo.

Jeho otec mu jistým způsobem chyběl. Nebylo to ono klasické stískání se po rodiči, nostalgie z dob, kdy vše mělo být jednoduché a zcela bezúhonné. Tenhle pocit byl jednoduše jiný, jaksi specifický. Sám to úplně nedokázal popsat, jen se mu pokaždé udělalo smutně, když vzpomínal na onu skrytou radost z toho, když mu vyprávěl o stromech a krajině, ve které vyrůstal. Zněl by vesele, ale v očích měl již vytesán zármutek z dob, kdy vše vskutku bylo jednoduché a kdy se mohl naplno věnovat svému učení. Nikdy úplně neřekl, proč onu pozici ztratil, zda se již stal natolik nudným, nebo zda ztratil svou jiskru. Alpha doufal jen v to, že to neztratí, to své zapálení pro svůj obor a své sny, že se neobrátí do sebe a své apatie, která jej sžírala ze všech stran. Koneckonců mohl jen vážně doufat. Vzpomínky na tátu ho zčásti dělaly právě smutným, ale byla to ta malá část jeho mysli, většina již dávala pozor pohybům té ruky. Linie měl celkem rovné, ale kresbě už více pozornosti nedával, zatím. Po očku si chlapce vedle prohlížel. Rozhodně to nebyl ten nejhorší kus z okolí, včera přeci jen narazil na jeden horší, a tak si řekl, že mu ta nějaká chvíle s ním neuškodí. Oba byli sami, a ve dvojici jde přeci jen vše líp. Dobře, možná by sám musel přiznat, že ne všechno, čůrání a podobně úplně sdílet nemusel, ale pointu by v tom našel. Stále si od chlapce udržoval jistou mezeru v případě, že by se odsunul a vytvořil docela nemilou chvíli napětí. To on nepotřeboval, ne když, na první pohled, nešlo o někoho ukecaného. Konverzace vést neuměl, vlastně se většinou zakecával jen o nějakých zajímavostech, nebo podával urážlivé poznámky lomeno komplimenty. Věděl, že jestli se mají alespoň trochu poznat, tak bude muset začít, ačkoliv sám byl introvert. No, nebyl jim natolik, aby předpověděl, co si druhý myslí. Právě by se mu to hodilo. Nápovědou byla červená, která se druhému začala objevovat na tváři, musel se kvůli tomu sám pousmát. Nepotkával takové lidi zrovna často, zejména ne kluky, kteří, no, byli jeho typem. Klíčovým momentem bylo rozhodně to, když si opět upravil brýle, k čemuž se musel ještě jednou pousmát. Ve své hlavě si přehrával představy toho, co by se stalo, kdyby mu je narovnal on. A obvykle by to udělal, kdyby tedy vedle sebe neměl tak stydlivého klučinu.
Docela klidně čekal, dokud nevyloví nějaká slova, mezitím si ještě prohlížel ten jeho notýsek, pak opět přešel k jeho tváři. Ani nevěděl, čemu dávat více pozornosti. Nějak neřešil to, jak z něj ona slova vyšla, vlastně očekával buď to, nebo jakési koktání, nebo vůbec nic. Takže se spokojil s tím, že na něj alespoň promluvil zpět, ač toho nebylo mnoho. Začal si prohlížet strom a porovnávat jej s kresbou, viděl v tom docela dost podobností, dokonce i pár nejasností, ale on se v těchto věcech nevyznal. Možná to mělo vypadat lépe až ke konci, nevěděl. Ale i přes těch pár maličkostí, které se zejména týkaly jen struktury kůry, by řekl, že jde o pěkný kousek, který by si na pár hodin dal i na nástěnku, než by se záhadně ztratil a odplazil k jeho koši. Bohužel, to mu mnohdy dělaly i důležitější papíry. Každopádně se i další chvíli věnoval tomu, proč tu sakra vysadili dub červený a ně něco přirozenějšího pro tuto krajinu. Tedy pravdou bylo, že jsou pěkné, ale nic víc k nim neviděl. Možná jen ten fakt, že se šíří jako špatná nemoc. „Konce těch laloků jsou špičatější,“ poradil mu s listy, stále ještě přebíhal od stromu k papíru v případě, že by si vzpomněl na nějaké zajímavosti od otce. Duby červené příliš nemusel, vlastně si ani nepamatoval, které stromky měl raději. Řekl by, že dub bílý. Těch na zahradě měli rovnou několik. „Jinak je to pěkný,“ pochválil mu kresbu. Nestávalo se, že by někoho jen tak pochválil bez toho, aby jej předtím ještě nějak urazil, ale v tomto případě se potřeboval představit v trochu lepším světle, když už tedy promlouval na někoho tak tichého. Moc mu to nevadilo, vystačil si s tím, když alespoň někdo poslouchá. „Na podzim má pěkně zbarvené listy, proto červený,“ pronesl další zajímavost, čímž mu rovnou i sděloval, že je lepší je kreslit na podzim s nějakými barvičkami. Neměl ale stroj času, vlastně neměl na koleji ani ty barvy, takže si musel vystačit s tím, co neznámý nakreslil. „Párkrát jsem se různých lidí ptal na rady ohledně kreslení. Až na internet mi neřekli nic užitečného,“ pronesl k vysvětlení své další otázky, „ale z téhle kresby soudím, že budeš mít něco lepšího.“ Vlastně jej tak požádal o nějaké rady a docela lehce mu daroval kompliment.

Rafael byl extrémní introvert a ještě ke všemu se šíleně styděl. Jestli si někdo myslel o sobě, jak velký introvert je, tak nepoznal Rafaela. On nebyl schopen při poznávání nových lidí říct ani slovo, aniž by se nezačervenal. Neměl tuto vlastnost moc rád a chtěl se jí nějak zbavit, ale zatím nic nepomáhalo. Bál se mluvit s lidmi, protože nechtěl říct něco špatně, dotknout se jich a nebo nějak je urazit. Z toho by byl ještě více nervóznější. Rafaela byste na žádné párty nebo akci, kde je více lidí než jeden našli opravdu výjimečně a to by se většinou držel svých a nenavazoval s nikým konverzaci. Sám od sebe. On měl svůj svět. Svět myšlenek a představ a v něm žil velice rád. Dokázal se do něj ponořit na celé hodiny, dokud ho někdo neprobral. Když v něm trávil čas, tak přestal úplně vnímat okolí. Jeho výraz byl zasněný, kdyby jste mu zamávali rukou před obličej, tak vás nebude vůbec vnímat. Nejdřív si jeho rodiče mysleli, že je to nějaká porucha a báli se o jeho zdraví. Po nějaké době ji došlo, že to nějak nezmění a nechali ho být. Jen jeho sestra se neustále snažila, aby se její malý bratr socializoval a komunikoval s lidmi. Chtěla ho všude tahat. Na různé akce a párty, ale téměř nikdy e jí ho nepovedlo přesvědčit. V tomhle prostě byl tvrdohlavý. Jinak se nechával přemluvit. Bylo mu blbé odmítat.
Zrovna často se mu nedělo, že by na něj někdo začal zničehonic mluvit. Nedělo se mu to vůbec. Byl toho neskutečně rozpačitý a nervózní. Nechtěl udělat špatný dojem. Nechtěl ho odehnat, když si už vůbec dal tu snahu na něj promluvit. To tiše oceňoval a udělalo mu to malou radost. Rafael lidi rád poslouchal. Vyhovovalo mu, když nemusel mluvit, ale jen poslouchat a sem tam zareagovat. To byste nejspíš od budoucího spisovatele nečekali. O tom, že píše, vědělo minimum lidí. Literaturu nestudoval jen tak. Velice rád četl a chtěl mít, co největší přehled. Jeho sešit byl jeho svatyně a okno do duše. Tak Alpha měl štěstí, že ten sešit hned nezaklapl a ani se k tomu nechystal. Když mu chlapec dal tip ohledně kresleného stromu, zdvihl jeden koutek rtu, pokývl lehce hlavou na znamení díky a začal obrázek překreslovat. Byl rád za tento zajímavý postřeh, teď bude jeho kresba ještě přesnější a lepší.
Když dostal nějaký kompliment, tak z toho byl ještě více rozpačitý. Neuměl je přijímat. Bylo mu nepříjemně je dostávat. Většinou nevěděl, jak reagovat a ani nechápal, proč je dostává, protože on to tak vůbec neviděl. Sám o sobě často pochyboval. Začervenal se ještě více, že mohl barvou připomínat rajče. ,,Děkuji,” dostal ze sebe poměrně tiše. Rozpačitě se poškrábal na bradě. Na chvilku přestal čmárat do notesu a poslouchal slova chlapce vedle sebe. Lehounce přikývl hlavou, aby chlapec viděl, že má jeho pozornost. Rafael se nikdy pořádně o stromy nezajímal. Dokázal rozeznat určité stromy od sebe, ale takhle hlouběji, nad tím nepřemýšlel, takže mu to přišlo opravdu zajímavé. Nejraději by si ty zajímavosti i zapisoval. Třeba by je někdy využil, ale zase nechtěl působit jako nějaký blázen, tak radši nic nedělal, jen poslouchal. Barvičky bohužel u sebe neměl. Měl na koleji pár základních barev, ale nejraději kreslil tužkou nebo propiskou. Přišlo mu, že to má takové kouzlo a každý si může domyslet barvy, jaké chce. Ani oblíbený strom neměl. Nenapadlo mu, že by si mohl oblíbit strom. Ale když už by se ho někdo zeptal, tak by mu odpověděl, že má rád všechny stromy. Nerad si vybíral mezi určitýma věcma. Ať šlo o stromy nebo něco jiného. Byl docela nerozhodný.
Přemýšlel právě nad tím, co řekl chlapec. Říkal si, že možná od něj chce nějaké rady, ale zase moc nechápal, proč zrovna od něj. Umění Rafael nestudoval. Kreslil si jen pro zábavu, kdyby na něm bylo, tak by se zeptal někoho zkušenějšího, ale měl pocit, že by mu pomoc měl poskytnout. Jednoduše, neuměl říct ne. ,,Hm,” odkašlal si a každé slovo si promýšlel. Nechtěl říct nějaký nesmysl. ,,No, možná bych ti, eh, mohl pomoci,” pronesl a podíval se na něj. ,,Ale,” začal rychle pokračovat, ,,ehm, nejsem v tom nějak, no, zas tak dobrý.” Uvedl radši na míru. Nechtěl, aby si kluk vytvořil o něm nějaké mylné představy. Navíc bál se, že by chlapci poradil špatně. I když šlo jen o kreslení a ani zdaleka nepochopil, že šlo o lehký kompliment.

Alpha nevěděl, jak s introverty jednat. Samozřejmě, měl v hlavě ty poučné věty dalších lidí, kteří mu říkali, ať na ně mluví jako na ostatní a ať toho příliš prostě neočekává. Představoval si to tak, jako kdyby měl mluvit na zčásti hluché, ale jediným problémem bylo to, že i ti by reagovali na to, co alespoň slyší. Pokud Rafael nějakým způsobem reagoval, úplně to nezaznamenal, možná jen pár těch krátkých vět, nebo to červenání se. Nebyl prvním takovým stydlínem, kterého kdy potkal, už jich přeci jen bylo několik, s některými se i dokonce dokázal spřátelit. I když ono slovo spřátelit mělo pro něj lehce jiný význam než pro ostatní. Jako kamarády zčásti bral všechny, kteří na něj jednou za čas promluvili zpátky, patřili tam však i tací, kteří o něj měli vážný zájem a snažili se k němu mít blíže. To byla ta jeho introvertní část, pokud nějakou měl mít. Málokdo se úplně dokázal přiblížit, získat jeho důvěru, onu pravou a nefalšovanou důvěru pravého přítele. Jedinou dobrou věcí bylo to, že měl dostatek ticha na to, aby mohl přemýšlet nad tím, jak vůbec jednat. Obvykle to tedy nedělal, říkal tomu své přirozené kouzlo, což ve skutečnosti byla snad jen dobrá improvizace a schopnost myslet a zároveň mluvit. Ale teď, když už se jednalo o někoho lehce jiného než ostatní, ten čas na rozmýšlení potřeboval. Jak ho rozmluvit? Mohl tedy začít mluvit o dalších faktech ohledně stromů, ale to by snad vedlo jen k tomu, že by jej zahltil kecáním. Tak tedy dále, mohl být také zticha, ale ono napětí by dlouho nevydržel. Ani tu nudu z toho, ačkoliv jej ty čisté brýle doslova lákaly k tomu, aby zůstal a využil nějaké blízké chvíle k tomu, aby mu je zapackal. Mohl se i na něco zeptat, čehož využil později. Zatím jen s mírným pousmáním se přikývl k jeho poděkování a dále sledoval, jak si těch pár lístečků opravuje.
Dobře, když ho pochválil, neočekával takovou reakci. Obvyklé by bylo, kdyby prostě potřásl rameny a rozpovídal se o tom, jak není talentovaný a ve skutečnosti jen dobře naučený, nebo něco podobného. Ale jo, i s tím děkuji si vystačil. Potlačil chuť mu říci, aby neděkoval, ale nemohl riskovat, že by se jeho tvář proměnila v pravé rajče, a tak jen opět přikývl, načež využil známé chvilky mlčení k tomu, aby si uspořádal slova a svůj krátký výklad o dubu červeném. Vrátilo mu to spoustu vzpomínek z dětství, nad kterými se musel i pousmát. Jeho tón byl najednou o kapku šťastnější a živější, a tím, že Rafael vůbec přikyvoval, jej ujišťoval, že může pokračovat. Pokračoval by dál, mluvil by o stromech a o těch faktech, které mu táty daroval. Bylo možné, že část z toho byla lehce pozměněna, přeci jen už to byla nějaká doba, kdy jej naposled táta poučoval. Koneckonců zde nebyl kvůli dendrologii, ale kvůli fyzice, se kterou měl taky celkem nejasný vztah. Na jednu stranu se v ní lehce vyznal, rád si říkal, že díky ní lépe chápe svět, na druhou stranu to byla lež. Dokázal by lidem lehce vysvětlit optiku a k čemu brýle mají, ale důvod, proč je k nim přitahován, mu byl zcela neznámý. Tajemství jeho vlastní mysli.  
Jeho otázka padla hlavně kvůli tomu, aby mohl druhého nějak rozpovídat, bezpochyby chtěl ale i nějaké rady na kreslení v případě, že by se k tomu mohl nějak dostat. Neměl úplně uměleckého ducha, pokud mu múzy vůbec někdy přály, mohlo to být pouze ve vědě a schopnosti vytvářet pokusy. Takže doufal, že něco z něj alespoň vypadne. Jeho odpověď jej rozhodně nepotěšila, zároveň ho však nepřekvapila. „Hele,“ přisunul se blíže, pokusil se znít alespoň trochu něžně, více přátelsky, „nevyznám se v tom, neumím kreslit a v ruce stěží udržím propisku.“ Tu část s propiskou myslel ve vtipu, pokusil se nějak vysvětlit, že sám není zrovna někdo, kdo by jej mohl soudit. „Vím jen, že se mi to celkem líbí. Takže povídej, v čem je tajemství toho pěknýho stromku?“ pousmál se, načež do něj docela přátelsky dloubnul a další chvíli daroval té kresbě, potom pohledem přešel zpátky k němu. „Neboj, až tak nebezpečný nejsem,“ oznámil mu s dalším úsměvem. Dobře, obvykle tohle nedělal, ale nějak jej potřeboval přesvědčit, ačkoliv měl nutkání podat pár ostrých poznámek k tomu, jak je tichý. Ale to jindy.

Rafael zase neuměl jednat s extroverty. Tak si byli kvit. Samozřejmě, že měl od sestry spoustu úžasných rad, jak navazovat vztahy a socializovat se. Dokonce je měl sepsané o několik stránek dopředu v sešitě. Sestra při sepisování seznamu, jak se správně socializovat využila i barvičky. Velké nadpisy i všelijaké kresbičky. I jeho sestra hrozně ráda tvořila. To měli společné. Rafael si seznam několikrát četl, i se ho chystal využít v praxi. Přece jenom ty rady byly docela dobré, ale byl až moc stydlivý nebo prostě se nedokázal k tomu přinutit. Takže prozatím seznam zůstal nevyužit. Taky se díval na videa na youtube. No, většinou to natáčeli nějaký antisociálové jako on anebo nějaký životní kočouvé, co až přehnaně lidi podporovali a pokoušeli se motivovat. Snažil se dělat poznámky, ale většinou to byly nesmysly, tak pokaždé ten papír s poznámkami zmuchlal a zahodil někam do rohu místnosti. U videí to, ale nevzdával. Našel si i všelijaké články na internetu. Ty byly o něco lepší než videa, ale tak stejně to nikdy nevyužil jako rady od své sestry. Byl prostě beznadějný případ. Vždycky obdivoval extroverti, jak se dokážou s každým bavit bez problému. Chtěl by to umět jako oni. Prostě k někomu přistoupit a začít se s ním bavit a ne mít milion myšlenek, jestli dělá něco blbě nebo jestli ten člověk to pochopí, jak to myslel. Po chvilce, když opadla ta počáteční nejistota, tak by schopen se rozmluvit a když se mluvilo o jeho oblíbených knížkách, tak se nedokázal zastavit. Sice červenání bylo stále na místě. Jak bylo řečeno, rád poslouchal, takže by mu vůbec nevadilo, kdyby ho zahltil dalšími informacemi ohledně stromů. Aspoň by nemusel nic říkat, ale nevypadalo to, že se by mu to Alpha hodlal usnadnit. Přátele měl. Teda hlavně jednoho nejlepšího kamaráda, který byl stejný střevo jako on, ale jiným způsobem. Doplňovali se. Rafael prostě poslouchal ty jeho problémy, sem tam mu hodil nějakou radu. Chudák, jeho kamarád měl problém z děvčaty. Byli to prostě dvě dřeva, u kterých by se dalo očekávat, že se budou kamarádit. Ještě měl jednu kamarádku, která byla taky introvertka. Té se svěřoval se vším a s ní se schovával před celým světem. Rafael to s důvěrou měl jinak. Byl naivní a člověku dokázal snadno důvěřovat, hlavně v případě, když o něj začal jevit zájem. Popravdě mu chlapcova přítomnost nějak nevadila, ale byl z toho jednoduše nervózní.
Bral jako samozřejmost za kompliment poděkovat. Ani nevěděl, co jiného na to říci. Nemyslel si teda, že je talentovaný. Sám si uvědomoval, že zas tak jeho kreslení zas tak strašné, ale rozhodně se nedalo mluvit o talentu, ani to kreslení netrénoval neučil se, takže se nedalo mluvit ani o naučenosti. Kreslí vždycky, když ho popadla inspirativní nálada nebo myšlenka, kterou chtěl zvěčnit na papíře. Už čekal, co mu dalšího poví o stromech. Jeho rodiče byli učitelé, tak od nich neměl zas takové zajímavé věci jako podrobná fakt o stromech. Jeho táta učil na univerzitě a jeho mamka na střední škole. Samozřejmě, že slyšeli od nich zajímavé věci. Jeho táta totiž učil historii, takže když byl malý, tak jezdili na všelijaká místa, kde se stali různé události a poslouchal tátovo vyprávění. Jeho táta uměl hezky vyprávět, že to nikdy neznělo nudně a hezky se to poslouchalo. Možná, že po něm tento talent zdědil a rozhodl se studovat literaturu. Vlastně to bylo, i tak trochu i díky mamce, která učila angličtinu a francouzštinu. Jeho rodiče měli doma velkou knihovnu a on už odmala si z ní tahal knížky a četl je. Mamka mu pak doporučovala všelijaké autory a nejen americké, ale i různé světové. Měl docela dobrý přehled o světové literatuře, hlavně poezii, kterou miloval ze všeho nejvíce. Rád recitoval básně z hlavy, taky je chtěl umět psát, ale byl naprostý antitalent na rýmy, což bylo dost divné. Rýmy šly vždycky mimo něj, tak se musel spokojit s čtením básní od jiných autorů. Literatura byla jedna z mála věcí, kde si byl jistý.
Uvnitř sebe začal panikařit, když se přisunul blíže, i když šlo o úplnou zbytečnost. Rafael nebyl příliš na lidský kontakt. Tak se bál, že v tomhle ohledu udělá něco špatně, když osobu dobře znal, tak mu ten kontakt nevadil. Pozorně ho poslouchal. V hlavě se snažil vymyslet, jaké tipy mu vlastně dá. Nebyl opravdu nějak zkušený kreslíř. Vždycky kreslil, co mu přišlo na mysl a nebo co zrovna cítil. Takhle mu to asi nějak podá, snad to trošku pomůže. Pousmál se nad částí s tou propiskou. ,,Dobře,” promluvil po té chvilce. Zahleděl se na papír, kde byl onen stromek. Mírně strnul, když ho přátelsky dloubl. Vůbec tohle nečekal. Povytáhl nejistě obočí nad jeho poznámkou, že není nebezpečný. Dobře, rozhodl se mu důvěřovat. Nebylo ho až tak těžké přesvědčit. Neuměl říkat ne. ,,Jeho tajemství?” zopakoval jeho slova. Mluvil pomalu. Jako obvykle, protože každé slovo si rozmýšlel pečlivě v hlavě. ,,Myslím, no, já jsem se nikdy neučil kreslit. Eh, myslím to tak, že jsem nikdy netrénoval každý den nebo, no, nechodil na výtvarku,” uvedl ho pomalu do historie svého kreslení. Už se začínal pomalu rozmlouvat. Akorát jeho věty doprovázelo časté eh a nebo no. To mohlo být otravné, ale jinak to neuměl. Vypadal jako, kdyby byl s vyjadřovacími schopnostmi na úrovni základní školy, přitom on uměl se slovy pracovat, ale na na papříte.,,Řekl bych, že jeho tajemství je teda, eh, v tom, že kreslím v okamžiku, no, když chci vyjádřit svoje emoce a myšlenky. Eh, takže ve výsledku je jedno, jak kresba bude vypadat, hlavně, no, že dokáže popsat to, co jsi cítil, když jsi to kreslil,” vysvětloval mu velice nejistě. Nevěděl, jestli to bude znít úplně hrozně a chlapec si řekne, co mu tady vykládá za nesmysly. ,,Tím chci říct, no, že kreslení se nedá rozdělit na umím a neumím. Totiž, eh, umění je věc, která se nedá definovat,” broukl další větu potichu. Takže mu vlastně vůbec neporadil žádné kreslicí techniky, snad mu to nebude vadit. Jednoduše mu poradil, ať kreslí, když dostane nějaký nápad a neřeší provedení. Spousta lidí rozlišovalo kreslení na umí a neumí. On to nikdy takhle neviděl. Oceňoval každou kresbu a způsob kreslení. Miloval to, jak každý to dokáže pojmout po svém.

*Nie je rozhodne z tých, ktoré by chlapcov ťahali za nos, tak to vôbec nemyslí, ale rada s nimi flirtuje. Na tom hádam nie je nič zlé, či? Veď je predsa nezadaná, tak prečo sa trochu nepobaviť? Sofia sa zatiaľ na vzťah tak celkom necíti, ale keby stretla toho pravého a cítila to tak, rozhodne by sa tomu nebránila. Hoci nato pravdepodobne vôbec nevyzerá, práve ona sa dokáže rozcítiť pri romantickom filme a keby jej niekto donesie kyticu ruží, asi by sa roztopila od šťastia. Miluje tie veľké romantické gestá, ako lístočky ruží vedúcich po dome až do miestnosti, ktoré je celá obklopená zapálenými sviečkami a ružami. Proste v jej vnútri sa skrýva jemná romantická dušička, avšak takto ju spozná naozaj iba ten vyvolený. Navonok sa tvári ako drsňáčka, rada podpichuje ľudí a odpovedá sarkasticky, nechce byť žiadna jemná kvetinka.*Ako som povedala, ja ťa už mám prekuknutého.*Žmurkne naňho s úškrnom. Baví ju zahrávať sa s ním, naťahovať ho, kým mu konečne povie, čo si o ňom naozaj myslí. Avšak nehovorí toho veľa, nemôže mu predsa všetko hneď prezradiť. To by predsa nebola zábava. Nejaké tie veci, ktoré spozorovala si musí nechať aj na ich ďalšie stretnutie, ak sa teda k niečomu takému opäť dostanú. Sofia by popravde bola veľmi rada, čas s Charliem si tu naozaj užíva a dúfa, že on to cíti rovnako.*Takže teraz si trochu zlepšíš formu a už ťa tu neuvidím? Škoda, tak možno sa tu opäť stretneme pred ďalším zápasom.*Pokrčí zľahka ramenami a venuje mu ďalší veľký úsmev. Chápe, niektorí ľudia beh berú ako takú nejakú povinnosť, teda keď sa potrebujú dať rýchlo dokopy, zvolia práve túto činnosť a hneď sa cítia lepšie. Avšak Sofia v tom nepochybne vidí oveľa viac ako len prostriedok na zlepšenie kondície, svoju vášeň k behu nezaprie. Ako už spomínala, zbožňuje cvičenie, či už to je zdvíhanie činiek v posilňovni, beh alebo plávanie. Rada sa spoznáva s rovnako založenými ľuďmi, keďže im to ponúka nespočetné množstvo aktivít, ktoré spolu môžu podniknúť. Popravde by sa veľmi nechcela stretávať s niekým, kto večne len sedí na gauči pri telke a celý deň sa ani nepohne. To by sa pravdepodobne zbláznila. Sofia potrebuje každý deň aspoň nejaký pohyb, aj keď má toho veľa do školy, nájde si aspoň hodinku na prechádzku. Kto dokáže sedieť doma na zadku, keď vonku je tak neskutočne krásne? Ona nedokáže obsedieť, stále potrebuje robiť niečo aktívne.*Taktiež sa teším, že ťa uvidím na zápase. Tak sa zatiaľ maj!*Venuje mu jeden sladký úsmev, keď sa s ňou takýmito milými slovami Charlie rozlúči. Vidieť na ňom, že toho behania už má na dnes dosť, a pravdepodobne preto sa od nej už odpája. Nebude ho predsa nútiť tu zostávať a trápiť ho chudáčika. Následne mierne zrýchli tempo, keďže o chvíľku sa už sama poberie preč z parku. Predtým sa chce ešte poriadne zapotiť, nechodí sem predsa nato, aby si tu prechádzala. Po pár minútach intenzívneho behu sa teda miernym poklusom poberie smerom domov. Dnes to bol naozaj nádherný deň v parku, krásne počasie a príjemná konverzácia s Charliem.*
---> Domy

Jeho krapet geniální mozek na žádné rady nepřišel. Nebyl to problém fyzikálního či matematického typu, vlastně to ani zdaleka nesouviselo s tím, jak by takové potíže řešil. Jeho jaksi nesprávný přístup k lidem celkově pramenil z té jeho schopnosti skvěle analyzovat své okolí. Dokázal si jednotlivé lidi rozložit na menší částí, zařadit je do svých stereotypů. Ale že by někdy viděl tu větší skutečnost pravého člověka jako celek, by se říct nedalo. Ne často, ne teď. Chlapce vedle si dobrých pár chvil prohlížel, snažil se přijít na to, zda je jednoduše stydlivý, nebo zda mu je jeho přítomnost nepříjemná, nebo… nevěděl. Neměl rád, když něco nevěděl, dokázal však lehce přiznávat prohry, a tudíž se vzdal toho koumání. Věřil v to, že se zanedlouho dozví, jak to s tím klukem vůbec je. Zatím si ho mohl zařadit do těch stydlivějších jedinců z uměleckého oboru. Připadal mu tak, ačkoliv tu jeho kresbu nemohl posoudit jinak než z pohledu biologa, kterým vlastně ani nebyl. Pomalu mu tak tedy docházelo, že z introvertů se toho dozví mnohem méně. Mnoho lidí, zejména tedy jeho kamarádky, mu častokrát říkávalo, aby si všímal pohledů, gest a mimiky, že slova nejsou vším. Nedokázal to, nevěděl jak. Viděl jen to, že se červená, a od toho se musel odpíchnout. Cítil se docela úspěšně, nedokázal určit proč. Každopádně věděl jen to, že ty brýle jsou sakra roztomilé a že jeho chování je sakra odlišné, což dohromady tvořilo skvělý pár k tomu, aby byl v té jakžtakž probíhající konverzaci aktivní. Hodlal podat další pochvalu týkající se těch listů, které opravil docela trefně. Byl ale zastaven představou toho, jak se neznámý červená ještě víc a jak je po chvíli z toho neschopen mluvit. Bylo to nepravděpodobné, ale nechtěl riskovat to, že by ztratil možnost si s ním popovídat. Taky to jaksi neměl úplně v povaze, chválit ostatní bez toho, aby je předem nějak zkritizoval. Vždy se snažil svá slova mít v té pomyslné rovnováze. To byla jeho jediná stránka, která by se dala popsat za celkem rovnovážnou. Vše ostatní bylo značně odlišné. Třeba jeho nadání ve vědách, což pomalu přecházelo v talent. Jeho společenské schopnosti, no, nebyly zrovna nejlepší. Rozhodně ne ani nejhorší, táhl za sebou tu svou napohled podivínskou a tajuplnou atmosféru. Vše tak probíhalo celkem přirozeně, ale nikdy ne dle jeho představ. A taky se tedy v jeho životě naskytla tak velká slabost pro chlapce s brýlemi. Věděl, že do té kategorie patří i on, tedy Rafael, ale co již netušil, bylo to, zda se to náhodné setkání promění alespoň ve známost. Nepleťme se – on se těch brýlí dotkne za každou cenu.
Dobře, ono přiblížení se nepatřilo mezi jeho nejlepší nápady. Ale byl to pokus alespoň ukázat, že není přímo odtažitý či chladný, jak obvykle býval. Začínal tedy mít pocit, jako kdyby se snažil spřátelit s nějakou kočkou. No, zatím to asi fungovalo, nedokázal úplně určit, co si o tom neznámý myslí. K tomu jednomu slovu se ještě jednou pousmál, načež dále už jen očekával ty rady. Vlastně cokoliv, úplně mu o to nešlo. Chtěl ho jen slyšet mluvit nazpět, trochu se posunout v té konverzaci, která se stále točila kolem toho nakresleného stromečku. Sám nedokázal úplně ocenit umění, mohl říci tak jen, že je pěkné, nebo divné, a posunout se dále. Dub červený na papíře označil za něco pěkného, a s radostí by se tak dostal k něčemu záživnějšímu, pokud něco takového oba měli společně. Když se poptal, docela nadšeně přikývl, čímž jej i pobídl k tomu, aby to konečně vyklopil. Nijak nespěchal, jaksi už věděl, že druhý pečlivě vybírá svá slova. Nebo s nimi má problém, přišlo mu to zcela nepodstatné. Koneckonců si chtěl jen poklábosit, když už tedy byl jeden z těch dnů, kdy se venku dalo vydržet déle než pár desítek minut. „Nadání můžeš mít i bez toho,“ pronesl s potřesením ramen, když mu sdělil své umělecké pozadí. Žádné nebylo, a to mu také nepřišlo podstatné. Jeho talent také spočíval v něčem, čemu se nikdy příliš nevěnoval, to až na výšce. Do půlky střední se chtěl stát svým otcem a studovat biologii. Zčásti se jí stále věnoval, ale dával přednost fyzice. Jeho vysvětlení ocenil, dokonce nad tím i docela přemýšlel, což se pak odrazilo v té chvilce ticha, které využil k tomu, aby si jeho slova ještě jednou probral. Zčásti je pochopil, zčásti ne. Úplně nepochytil ono zachycení emocí a myšlenek, protože zatímco je Rafael mohl vidět jako pěknou kresbu, on si představoval čísla a slova a zkratky. Opak. „Asi to chápu,“ pronesl s úsměvem. „Budu muset zapracovat, eh, na zachycení svých emocí a myšlenek,“ dodal pomalu, a když si uvědomil, že použil ono Rafovo eh, tak se musel uchechtnout. Bylo to celkem nakažlivé. „To máš pravdu,“ uznal mu tvrzení, že umění je jaksi nedefinovatelné. Přemýšlel by nad tím víc, ale nějak se nechtěl ztratit v myšlenkách. Příliš mu nepomohl, pravda. Ale aspoň se trochu otevřel, donutil jej se zamyslet. To mnoho lidí nedělalo. „Fakt díky,“ poděkoval s dalším tím dloubnutím. „Tak těžké to nebylo, že?“ Myslel tím tedy mluvit, ale víc to nespecifikoval.  „Jinak jsem Alphonse, lidi mi říkají Alpho,“ představil se konečně, nasadil dokonce i ten svůj jediný vřelý úsměv. Nastavil ruku, i když to úplně nebyla jeho věc. „Rád tě poznávám.“

Rafael nikdy nebyl na fyziku. V ní byl totálně špatný a šla mimo něj. Stejně jako matematika. Tyhle předměty mu nikdy nešly. Musel se na ně doma hodiny a hodiny učit, než to konečně pochopil. Dřív i u toho brečel, když mu to nešlo. Odjakživa je citlivý a dokázal se snadno rozrušit. Sestra se mu s matikou pokoušela pomáhat, ale moc u něj nepochodila. Vlastně nikdo u něj nepochopil. Nakonec prošel. Učení se vyplatilo a navíc matematiku na literatuře díky bohu nepotřeboval, jinak by asi byl opravdu zklamaný. Na čísla nikdy nebyl. Nedokázal si je uspořádat v hlavě, jak mají. Byl schopný si s nimi začít vymýšlet nějaké příběhy. Jeho myšlenky utíkaly do snového světa, nedokázal se nikdy pořádně soustředit. Vymýšlel třeba jaká písmenka nebo čísla by se k sobě hodila. V snovém světě trávil nejvíc času, tam mu bylo nejlépe. V realitě to vypadalo tak, že měl blažený úsměv, a když jste mu zamávali rukou před obličejem, tak vás vůbec nevnímal. Až když jste s ním pořádně zatřásli. To na vás pak koukal jako kdyby vás viděl poprvé v životě. Z snového světa často čerpal inspiraci na svoje nápady, které pak sepisoval. Už měl sepsáno několik povídek, které nikdo nikdy nečetl. Sestra si ho dobírala, jak se chce stát spisovatele, když nedá nikdy nikomu přečíst. Vždycky odvětil, že až jednou něco napíše a bude cítit, že to je ta věc, kterou si má přečíst někdo další, tak to vydá. Zatím takový pocit neměl u ničeho. Ten, kdo jeho povídky jednou spatří, tak musel mít opravdu velké štěstí a důvěru, když to nedokázala ani jeho sestra, s kterou se dělil o všechno a neměl před ní žádná tajemství. Třeba se jednou objeví někdo, kdo prolomí toto tajemství. Musel si přiznat, že nějakým způsobem cítil tu zvláštní atmosféru kolem druhého mladíka a ta na něj působila. Normálně by utekl nebo by se schoval pod lavičku, ale neudělal to, cosi ho pořád drželo na místě. Byly i světlé dny, kdy nikam neutíkal a trpětilsky zůstal na místě a pak třeba čistou náhodou navázal nějaká nová kamarádství. Zrovna tuhle se potkal s jednou holkou v kavárně. Tam byla výhoda, že se znali z knihovnu, tak to šlo snadněji a asi si udělal kamarádku. Tedy doufal v to. Sestra na něj byla náležitě hrdá, ale od té doby si už další kamarádi neudělal. Rafael zatím neměl slabost pro nikoho konkrétního. Neměl žádný typ lidí, který by se mu líbil, ani pohlaví, nic. Zřejmě by byl schopen se zamilovat do každého. Hlavně by ocenil, kdyby daná osoba uměla skládat nebo psát poezii, ale obešel by se bez toho. Vůbec nevěděl, co od tohohle setkání očekávat. Netušil, zda se vidí naposled nebo ještě se bude něco dál dít.
Rafael byl opravdu takový chudák vyplašený, když se ho někdo dotknul. Opravdu byl jako kočka, ale spíš jako takové malé nevinné koťátku, co si neví rady se světem.Třeba z toho ještě vyroste, ale i když to spíš ne. Bude navždy takové to zasněné a naivní koťátko. Moc dobře věděl, že ty rady, které mu dal jsou špatné a nijak mu nepomohou, ale nevypadal, že by mu to nějak nevadilo. Jinak by se Rafael cítil opravdu špatně a pronásledovala by ho ta myšlenka ještě několik dní. Byl schopen se trápit všelijakými maličkostmi, které by jiné lidi dávno hodili za hlavu. Měl příliš velké srdce, tak se tím trápil. Přikývl hlavou: ,,Pravda, nadání můžeš mít i bez toho,” pronesl první větu bez no a eh, to je zázrak, ale to asi byla jen vyjímečná situace. V tuhle chvíli prostě pohotově zareagoval. Souhlasil s ním. Někdo se s nadáním prostě narodí, což měl ten člověk obrovské štěstí. Pro něj zase byla nedefinovaná ty čísla. Byl z nich zmaten a radši se teda koukal na tahy štětcem a různé barvy. Prostě na díla, kam lidé vložili svoji duši. Přišlo mu, že do čísel nikdo svoji duši, pocity a myšlenky nikdo nemůže dát. Čísla byla prostě až moc logická činnost, která postrádala jakoukoliv fantazii. U čísel si nemůžeš vymýšlet, co chceš, ale musíš je počítat podle daných pravidel. Možná matematici a fyzici do toho dali svoji duši, ale on to neviděl. Unikal mu ten význam. Tím se omlouvá všem matematikům světa. Povytáhl obočí, naivně mu věřil, že to pochopil. Byl za to ohromně rád. Doufal, že třeba Alpha někdy vezme opravdu do ruky tužku a nakreslí něco. Třeba nějaký strom. Vypadal, že o stromech toho ví sakra hodně. Rád by i tu kresbu viděl, kdyby měl tu možnost. On si toho eh nevšiml, díky bohu, jinak by se asi zase začal cítit blbě a nebo by se začervenal. Neuvědomoval si, jak to od něj mohou lidi, tak snadno pochytit. Podrbal se na zátylku a znovu si upravoval brýle na nose, zřejmě to bylo gesto, které prováděl často, když byl nervózní a nebo nejistý. ,,No, promiň, ono to zní hrozně, eh, blbě,” začal se pro jistotu omlouvat. Rafael měl tendenci se neustále omlouvat. On byl ten typ člověka, který se omlouvá i za to, že se až moc omlouvá. Jen znovu přitakal souhlasně, když mu dal Alpha za pravdu. I on byl se zamyslel, neměl k tomu moc daleko, ale to by nastala situace s zasněním a Alpha by si asi potom už vůbec nepopovídal. ,,No, nemáš zač,” odvětil s lehce zasněným a spokojeným úsměvem. Při dloubnutí už neztuhl jako při prvním. Zřejmě už tušil, že druhý mladík by mohl něco takového udělat. Zavrtěl hlavou a na tváři mu stále zůstával ten úsměv. ,,Nebylo,” přitakal souhlasně. Pořád odpovídal v krátkých větách. Třeba se opravdu rozmluví, jen to prostě chvíli trvalo. Pohlédl na ruku, opatrně ji chytil a potřásl s ní. ,,Těší mě, eh, Alpho,” věnoval mu nejistý, ale upřímný úsměv. ,,Já jsem zase Rafael,” tohle byla zase jedna z mála vět, kterou dokázal říct bez eh. Se svým jménem si byl jistý. Byl i na něj velmi hrdý. Zvlášť na to druhé francouzské po dědečkovi. ,,Taky mě, no, velice těší,” odvětil s kývnutím. Zhluboka se nadechl. Chtěl se o něm něco dozvědět, tak se rozhodl, že sebere všechnu svou odvahu a riskne to. ,,Ty stromy, no, víš o nich toho hodně. Eh, studuješ je?” Teď uvnitř sebe byl štěstí bez sebe, že dokázal ze sebe vyklopit otázku na někoho cizího.

Tyto dva opaky ke společnému tématu svedl jen jeden strom. Přišlo mu to jaksi symbolizující, že to byl právě strom. Byly to stromy, dendrologie, díky které se v něm zakořenila láska pro objevování, pro vědu jako takovou. Bylo to pak na střední, kde potkal svého první přítele. A opět to bylo díky stromům, které tam tak často zkoumal a na které psával pár prací. Teď to byl dub červený, který tvořil ten pomyslný můstek mezi dvěma odlišnými světy. Na jedné straně byl Alpha, jeho věda, čísla a vzorce a teorie, poznání pravého světa. Na té druhé byl zase on, Rafael, jeho vymyšlené světy, útěky před skutečností. Myšlenky a abstrakce, které Alphonse chápal zčásti, ale ne do hloubky jako ostatní. Nevěděl, proč k tomu neměl blízko, životním snem jeho matky přeci jen bylo herectví, popřípadě spisovatelství. Nebylo to ale nijak neobvyklé, jeho život byl proložen mnohými záhadami. Když se ho někdo zeptal, jednoduše potřásl rameny s tím, že je prostě víc po otci, což zase pravda nebyla. Povahově se podobal matce, zdědil po ní ten svůj přirozený, mnohdy docela podivínský šarm. Otec mu naopak daroval svou filozofii, občas si tedy dělal srandu, že mu přenechal i pár kapek svých depresí. Nelhal. Zatímco se dědičně podobal matce, při vyrůstání bral svého otce za vzor. Naučil se tak, že cítit se jako zlomená větev prostě není špatné, a že jediné, co někoho zachrání od smyšleného světa smutku, bude jen věda. To byl možná ten rozdíl mezi Rafaelem a Alphou – jeden utíkal od reality, druhý od vlastních myšlenek. A ačkoliv se dali brát za přesné opaky, pár věcí je přeci jistým způsobem spojovalo. Třeba ten tvořivý duch, který je docela obšťastnil. On sám tedy nebyl zrovna skvělý, ale když přišlo na pokusy, dokázal jich vytvořit skvělou hromadu. Něco pro ně měl, rád lidem dokazoval různé jevy, rád je poučoval o nových věcech. Často si tak připadal jako táta, a cítil se dost hrdě, že se tak cítí. Nezáleželo na tom, kde jeho otec skončil, on jej stále bral za učitele génia, kterého nikdo nedokázal ocenit. Teď už jen stačilo doufat, že bude trochu úspěšnější. Něco mu říkalo, že na doufání příliš nezáleží. Tak tedy své naděje vložil do konverzace s neznámým, jaksi věřil tomu, že jej dokáže rozpovídat. Rozhodně na to nebyl nijak dobrý, jeho společenské schopnosti se daly přirovnat k těm batolecím, ale i malá mimina něco dokáží, no ne? Tak se tedy pokusil, a hele, zčásti se mu to podařilo. Zčásti se podkopl těmi myšlenkami o tátovi, které mu docela lehce zahltily mysl. Pokusil se je nějak potlačit, ale pár těch vzpomínek v něm přeci jen vyvolalo tu dojemnou chvilku nostalgie. A to byl celý důvod, proč natolik změkl. Proč se tak lehce dokázal dostat do té konverzace. A věřte, obvykle by to probíhalo trochu hruběji, možná pár kritizujících poznámek k tomu, jak potichu druhý je, trochu drsnějšího tónu, zapackané brýle – panika pro Rafaela. Zároveň to ale byla dobrá chvíle k tomu se naučit ostatní poznávat, a rozhodně si z toho něco vzal.
Dobře, Alpha možná moc nepřemýšlel nad tím, jak by to skončilo, kdyby mu řekl, že ty rady byly celkem na nic. Obvykle by to tedy vyklopil, řekl by to společně s tím, že se mu to zároveň hodí i pro jiné věci než umění, a poděkoval by mu alespoň za tu pěknou myšlenku. Zachycení emocí a myšlenek, vyznělo mu to jaksi, no, známě, lehce. Ani náhodou to lehké nebylo, ale cítil se, jako kdyby se k tomu dokázal nějak dostat, jako kdyby vážně dokázal něco nakreslit. Šance byla malá, ale i tak do toho vkládal naděje. Každopádně mu osůbka vedle připomínala své mladší já v prváku, které poprvé zažívá svět větší než ten o pěti lidech. On z toho vyrostl, naučil se orientovat a přežívat, našel si to své, nakonec se i docela otevřel. Zda to tak má Raf stejně a vyroste z toho, nebo zda je to jeho součástí, už nevěděl. Když zaslechl tu první pořádnou větu bez pauzy, pousmál se, přikývl. Nijak to neoznamoval, bral to za takový osobní úspěch. Očekával jich teda víc, když už se dokázali konečně zakecat alespoň o něčem. Sám se zatím zdržoval nějakého povídání o svém oboru, který tak zbožňoval. Měl ten pocit, že by ho tím zase umlčel, to si nepřál. Pravděpodobně by jen mluvil o tom, jaký dobrý pocit je z toho chápat svět kolem sebe, dokázat si vysvětlit pro mnohé nevysvětlitelné, očekávat neočekávatelné a jaké je jednoduše rozumět všem tě složitostem okolo. Viděl to všechno jako brýle, které mu umožňovaly vidět tu větší pravdu, které dávaly klid jeho duši od bádání a zjišťování. To bylo to, po čem toužil, po vědomostech. Ne po místu, kam utéct, na které se podepsat. Chtěl jen pochopit věci kolem. Jednou by se mu to i možná snažil vysvětlit, kdyby se k tomu nějak dostali. „Neomlouvej se,“ pokusil se jej utěšit, když náhle vyhrkl nějakou omluvu. Na tváři mu stále zůstával ten jakýsi úsměv, ne zrovna ten nejpěknější či nejroztomilejší, pouze upřímný. „Jako určitě toho skrýváš víc,“ zapřemýšlel se, chvíli tak i mlčky dumal, zatímco sledoval tu kresbu. Lovil z ní tipy na kresbu, ale nic moc. „Je to ale lepší, než kdybys mě tu nutil kreslit rovné čáry,“ uchechtl se, čímž mu nakonec uznal, že je vlastně spokojený. Pousmál se ještě jednou, když mu tedy potvrdil, že to nebylo úplně těžké se rozmluvit. Stále tedy bylo na čem pracovat, ale v rámci možností byl Alpha spokojený s tím, co vedle sebe měl. A taky měl skvělou možnost vidět, jak si ty brýle upravuje, takže si rozhodně nemohl stěžovat.
Potřásli si rukama, úsměv mu nakonec i oplatil. „Rafael,“ zopakoval si jméno, chvíli nad ním i přemýšlel, docela se mu i zamlouval. „Raf?“ tipl si nejistě přezdívku, tedy samozřejmě, nevadilo by mu říkat celým jménem. Měl ale rád přezdívky, přišlo mu pak, že se s těmi lidmi znal trochu lépe. Což také nebyla zcela pravda. Jeho otázka jej překvapila, sám už tedy začal uvažovat nad nějakým dalším tématem. Byl nakonec rád, že na nic přicházet nemusel. „Táta učil dendrologii, strašně rád mi o tom říkal,“ vysvětlil mu původ té zásoby svých zajímavých faktů. „Na biologii občas zajdu, ale zaměřuju se spíš na fyziku,“ dodal nakonec, jeho tvář zdobil nostalgický úsměv, lehce zasněný, což bylo docela vzácné. Rychle se z toho však probral, aby se mohl zase zaměřit na Rafa. „Co studuješ ty? Řekl bych, že umění,“ zeptal se nato. Překvapivě se dokázal zabránit v nějak příliš dlouhé odpovědi, kterou by zaplnil několik minut. Zajímal jej spíš druhý, když už se tedy poznali jménem, mohli pokračovat v dalších faktech.

Mezi Rafaelovi nejoblíbenější filmy patřily černobílé klasiky a nebo filmy s zvláštním nádechem. Měl rád třeba Casa Blanca, Prázdniny v Římě nebo Kafe a cigára. Když bychom se měli bavit o “divných” filmech, tak miloval filmy především od Andersena. Jako správný člověk, který se zajímá o umění, literaturu a podobně, viděl Amélii z Montmartru. Tento francouzský film mu pustila jeho máma, když chtěla, aby viděl, co svedou francouzi. Okamžitě se do toho filmu zamiloval. Miloval tu energii a atmosféru, která byl v onom filmu. Amélie byla první holka, která se mu kdy líbila a asi i poslední nebo ne úplně líbila. Byla roztomilá, líbilu se mu ty její oči a její úsměv. Byla velice zvláštní, ale pěkná, ale kdyby měl mluvit o Ninovi. To by byla jiná. Kvůli Ninovi tento film taky velice miloval, měl na tom svůj podíl. Nino ho taky velmi uchvátil, když se zamyslel a podíval se na Alphu, došlo mu, že mu připomíná Nina. Toho ani neznal zas tak dlouho. Taky toho moc nenamluvili, ale na první pocit mu prostě dodával pocit Nina. Působil tou zvláštní a podivínskou energií, která Rafaela zaujala, teď když mu došlo, proč ho ještě ta energie přitahovala k tomu, aby nikam nezdrhl. Zvláštní, že se tyhle dva dneska setkali. Jejich světy byly naprosto odlišné. O to zajímavější bylo toto setkání. Mohli jeden poznat svět toho druhého. Rafael nikdy nehledal fakta, informace a vzorce, aby si ověřoval, jak mají věci fungovat. Nechtěl poznávat tu pravou podstatu světa. Měl svůj vymyšlený svět, kde bylo všechno krásné a růžové. Všemu, tak naivně věřil. Jeho tátu to někdy dříve rozčilovalo, než si na to zvykl. Vadilo mu, že se jeho syn ztrácel ve vymyšleném světě a nevěnuje pozornost skutečnosti. Jako historik sahal po faktech a hledal pravdu. Ano, uměl krásně mluvit o historii, ale zase dbal na to, aby řekl všechno přesně. V historii je spoustu domněnek, o hodně věcech se neví, jak se staly. Tak jeho táta se buď na to snažil přijít a nebo radši řekl jen to, co ví. Nikdy nezačal konspirovat, o tom jak to mohlo být. Když to začal místo něj dělat Rafael, když jeho vyprávění poslouchal, tak ho to vytáčelo. Snažil se mu vysvětlit, že si nemůže domýšlet, že to pak není pravda. Rafael ho neposlouchal a dále si vymalovával svět i historii růžovým štětcem. Nakonec to jeho táta přijal a podporoval ho v jeho snu stát se spisovatelem. Jeho mamka byla nadšená, když zvolil takovou cestu. Popravdě ho k tomu vedla celou dobu a velmi nenápadně. Rafael, když se rozmluvil, měl dobrý den a nestyděl se, tak uměl dobře vypravovat. To zdědil po tátovi. O tom věděla hlavně jeho sestra, které často vyprávěl svoje myšlenky a nikdy u toho neusnula. Jeho mamka, jako správná učitelka, si hlídala, jak jsou na tom a četla si jeho slohové práce, z kterých snad nikdy nedostal horší známku než áčko. Nenáviděl je psát. Vadilo mu, že to pak ten učitel čte. Kdykoliv psal, tak do toho dal část sebe, ať šlo třeba jen o nějakou slohovku a teď to bude číst ten učitel. Nerad lidem ukazoval, co napsal, protože se bál, že se jim to nebude líbit, a že se mu vysmějí. Slohovky a jejich následné hodnocení protrpěl. Někteří učitelé chtěli, aby nejlepší práce předčítali spolužákům. To vždycky zpanikařil, celý zrudl a nebyl shopen z sebe vydat žádné kloudné slovo. Držel tam jen ten papír a mlčky se do něj díval, nedokázal věnovat ani jediný pohled spolužákům, někdy se stalo, že se i potil. Učitel, který ho vyvolal, se pak podivoval, že někdo takový napsal něco takového. Postupem času, když zjistili, že je to s ním je marné, ho přestali vyvolávat k tabuli a Rafaelovi se ulevilo a už to nemusel tyhle panické pocity zažívat.
Věřil tomu, že každý dokáže něco nakreslit, když se do toho ponoří. Nemusí jít vůbec o nějaké veledílo. Důležité je, aby se to líbilo tomu člověku a měl pocit, že kresbou dokázal vyjádřit to, co chtěl. Rafaelovi se líbily kresby i malby. Dokázal ocenit každý pokus a dokázal najít v každém obrázku příběh, i když to tak autor původně nezamýšlel. I ten obyčejný strom, který momentálně kreslil nebo tedy už dokresloval, taky měl svůj příběh. Dneska měl příběh, o tom jak tady stojí a pozoruje všechny ty lidi a pak vypráví jejich příběhy. Zítra to může mít zase úplně jiný příběh. Byl by nadšen, kdyby mu Alpha někdy potom ukázal, co nakreslil. Už dopředu věděl, že se mu to určitě bude líbit, i když by to byla opravdu jenom čmáranice a navíc by byl velice rád, že se o to Alpha pokusil a dal se na jeho “rady.” Byl by přímo nadšený a i hrdý. Alpha byl zase někdo, čím by chtěl být Rafael, chtěl taky mít tu odvahu, prostě si k někomu sednout a začít na něj mluvit. Kdyby on tady viděl někoho kreslit, tak by si v hlavě představoval ten rozhovor, ale ve skutečnosti by jenom kolem něj a ještě daleko prošel. I on dokázal být otevřený, ale ne hned, pak byl problém v tom, že se otevřel až moc. Lidé toho někdy mohli někdy zneužít. Zatím se to nestalo, ale jeho sestra ho už varovala na toto téma. Bohužel on si nikdy neuvědomuje, jak se moc otevře a snadno začne člověku důvěřovat. Rafael se bál začít mluvit o svém oboru, protože literaturu vážně zbožňoval a někdy by se o ní dokázal pořádně rozkecat, že lidi by se divili, kolik toho dokáže říct. Hlavně se velice rozjímal o poezii a o tom, co chtěl autor básně říci. Neznal moc lidí, co by poezii četli. Vlastně téměř nikoho. Trošku jeho slova pomohla, ale určitě se minimálně jednou omluví. Bylo to takové automatické. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že to myslel špatně nebo podobně. Zmateně na něj pohlédl a zase na svou kresbu. ,,Eh, jak to myslíš?” Nebyl si jistý, zda ho správně pochopil. Tak se radši zeptal. Z tohoto stromu se nedaly moc ulovit tipy na kresby. Dub červený nebyla jedna z těch vydařenějších kreseb. Měl i jiné, na které byl velmi pyšný. Rafael se taky uchechtl. ,,Horší je, no, stínování, věř mi,” pronesl s lehkým úsměvem. Byla to pravda. Stínování nesnášel. Párkrát se o to pokoušel, nakonec to vzdal a dělal kresby prostě bez stínování. Přece ho nemohl ochudit o pohled na to, jak si upravuje brýle.
V momentě, když Alpha zopakoval jeho jméno, tak nejistě přikývl. ,,Klidně,” přitakal na tu zkráceninu, kterou navrhl. Rafael nikdy přezdívky nedostával. Všichni mu říkali celým jménem. Teda rodiče a hlavně sestra mu někdy říkali i Milo, ale ještě neslyšel, aby mu někdo říkal Raf. Přitom je to u tohohle jména docela běžné. Nebyl na to zvyklý, ale byl rád, že mu ji někdo vymyslel a nějak nenamítal. Vyslechl si jeho odpověď. ,,Páni, no, to je fakt fascinující,” pronesl upřímně. ,,Můj táta učí historii, no a taky, eh, mi o tom povídal,” pokračoval dál s lehce nejistým úsměvem. Možná tohle mají společné. V tomto případě mu přišla zajímavější dendrologie než historie. ,,Fyzika,” vydechl. Představil si tu velkou zmeť věcí, kterém ani ň nerozuměl. ,,Páni, to máš můj obdiv,” zareagoval na to opravdu obdivně. Sice nechápal tyhle věci, ale lidé, kteří tomu rozuměli měli taky jeho obdiv. Rafael většinou dokázal obdivovat všechno. Hlavně, když lidé uměli věci, které neuměl on. Nestihl si všimnout jeho nostalgického úsměvu. ,,No, umění tak úplně ne,” těsně vedle, ,,studuji literaturu.” Uvedl na pravou míru. Popravdě Rafaela zase zajímal Alpha, tak se dál nerozkecával o tom, jak je literatura boží a jak ji miluje.

Co se filmových podobností týkalo, moc jich nenašel. Viděl už několik těch známějších klasik, které často hodnotil za značně podivné a nudné, když tedy šlo o nějaké ty romantické komedie. Neviděl v nich význam, humor mnohdy nechápal a postavy mu přišly falešné, typické a prosté. Po čem jeho srdíčko toužilo, byly ty podivuhodné filmy, jejichž děj se točil kolem ničeho, což ve skutečnosti viděl jen jako skrytý smysl. Miloval ty estetické zážitky, které mu ty filmy dopřávaly, a nejvíce miloval, když v nich našel ty nové druhy postav s osobitým humorem. Často ho i přejímal, rozšiřoval si tu podivínskou povahu. Amélii znal. Tedy neviděl ji, měl ji rozhodně na seznamu, poslední dobou jej však filmová nálada pomalu přecházela, měnila se do té chuti celý den prosedět u dokumentů a ty využít v nějakých pokusech. Jednoduše jej to táhlo zpátky ke svému oboru, což se v tomto období i hodilo. Samozřejmě jej to ale i občas omezilo, tedy když už se Alpha něčemu začal věnovat, musel to rovnou i dokončit. Několik sérii týkajících se dendrologie dokázal projet za pouhý den, vlastně se pak ani nešlo divit, že byl celý rozrušený a nesvůj, ještě více podivínský než obvykle. Nostalgie se v jeho mysli hluboce zakořenila, pomalu vytahovala ty dávno zapomenuté vzpomínky jeho táty. Nějak nevěděl, zda mu ty emoce vyvolával ten fakt, že se dlouho neviděli, nebo pouhé osvícení, ke kterému došel. Řekl by, že to bude směsicí. Domů nejezdil tedy často, i některé kratší prázdniny trávil u příbuzných. Taky si jaksi uvědomil, že všechny ty informace, které do něj odmalička tloukl, se k něčemu vyplatily. Lehce proklouzával botanikou, a dokonce si našel i kamaráda, pokud jej tak mohl popsat. Spíše tedy nového známého, s čímž si bohatě vystačil. Nebyl zrovna v takovém rozpoložení, aby si dokázal vytvořit něco dlouhodobějšího, co se kamarádů týče, samozřejmě.
Označil by to za chvíle samoty, které potřeboval naplnit konverzací s kýmkoli v okolí. V tomto případě to byl Rafael, a obvykle by takové štěstí zrovna neměli. Jeho pohled by za těch normální podmínek, kdy se cítil značně lépe než jako zlomená větev, padl jen k brýlím neznámého, načež by jeho jediný záměr byl dotknout se jich, přiblížit se a případně jen odejít. Dnešek jim ale přál, a ačkoliv si to často nepřiznával, byl za tu společnost rád. Hodil se mu někdo po boku, jednoduše kdokoliv, s kým by na pár chvil sdílel alespoň těch pár myšlenek, které by se rozhodl sdílet. Co se jeho představ týkalo, měl plány si vážně někdy zkusit něco nakreslit. Neviděl to na nic velkého, možná nějaký strom, kterým by se poté mohl Rafaelovi, nebo svému tátovi pochlubit. Šance zde byla malá, nerad dělal tak nové věci, které mu nešly, ale přeci jen by se to za správných podmínek mohlo stát. Nevěděl by tedy, jak by o tom Rafovi řekl. Jeho styl by byl asi ten, že by prošel půlku školy za cílem jej najít a ukázat mu ten svůj špatný pokus o stromek. Každopádně by byl hrdý, jak na sebe, tak na toho klučinu. „Musíš mít nějakou techniku, ne?“ pokusil se nějak vysvětlit, bylo to vlastně i docela obvyklé. Často mluvil buď nesrozumitelné, nebo v krátkých útržcích svých myšlenek. Jednoduše mu to více myslelo, také i rychleji, což často vedlo k nedorozumění. Ale zlepšoval se, krok po kroku se učil své věty lépe formulovat, zejména v případech, kdy šlo o fyziku. „Tak to věřím,“ pronesl s úsměvem a myšlenkou na to, jak složité to musí být. Dobře, možná si nemyslel, že to bude zrovna tak složité. Měl s tvary a geometrií určitě zkušenosti, ale přenést to na papír tak jednoduché rozhodně být nemohlo. Stejný pohled měl nejen na tvary, ale na mnoho dalších věcí – třeba lidi.
Nebylo to tak, že by si o nich myslel, že by lidé byli jednoduší, to rozhodně ne. Jen měl tu tendenci si lidi dělit podle svých daných kritérií, které souvisely hlavně se zkušenostmi. Neměl jich mnoho, ale dostatek na to, aby již předem odhadl, jaký vztah k dané osobě může mít. A co nejvíce nenáviděl, byli lidé, kteří vyčnívali všemi možnými způsoby. Dobře, možná pro ně měl jakousi slabost. „Super,“ pousmál se, když souhlasil s tou jeho přezdívkou. Jaksi mu to ušetřilo námahu si vzpomenout na celé jeho jméno, a k tomu měl ten pocit, že si jsou o kus blíže. No, ve skutečnosti ani ne. Jeho přezdívka se ho stále překvapivě držela, na střední ji tedy neviděl jako dobré znamení. Ne, že by jej názory ostatních nějak extra zajímaly, jen nevěděl, zda šlo o posměch, nebo úctu. Na výšce si z toho teprve udělal své druhé jméno a přidal tomu trochu více smyslu. V mnohých případech mu tak začali říkat i rodiče, zejména tedy otec, který jeho nadání pro matematiku rozpoznal dříve než kdokoliv jiný. Jeho matka, stále v nadějích, že se dočká nějakého úspěchu svého syna, mu častěji říkala celým jménem. Ne, že by to myslela špatně. Jen to byl její způsob, jak naznačit, že do světa vědy sama úplně nepatří. „Ani moc ne,“ vyjádřil se upřímně ke svému tátovi. Až tak zajímavě to nepojímal. Viděl to jen jako věc, kterou si projde každý, poučováním. Když pak opět promluvil Raf, uvědomil si, že se toho mohla týkat i jeho předchozí slova. Učící tátové jednoduše neviděl jako něco extra fascinujícího. „Historie zní zajímavě.“ Kdyby se měl vyjadřovat dál, pravděpodobně by skončil u toho, že mu je stále bližší a zajímavější dendrologie. Bylo to vše, co znal, a těch několik historický dokumentů by to nikdy nepřebilo. „Díky,“ prohodil s docela vřelým úsměvem k té reakci ohledně fyziky. Dobře, teď už se vážně nedokázal úplně udržet a musel něco říci. „Není zrovna těžká, jen musíš chápat souvislosti,“ pokusil se ji zkráceně popsat, „a taky musíš mít sakra dobrou paměť.“ To tedy on neměl, ale vše si vyrovnával logickým myšlením. Lehce dokázal najít ty zmíněné souvislosti. „Literatura musí být skvělá, na střední mě teda brala jen antika, asi kvůli Řecka.“ Stále neměla na jeho vědy, ale líbila se mu. Jednou za čas přeci jen četl. „Takže se věnuješ i psaní?“ tipl si, vlastně zněl i docela sebejistě. Odjakživa si ten obor spojoval s pisálky, Raf jako jeden i vypadal.

Romantické komedie mu vůbec nevadili. Vlastně se na ně i rád někdy podíval.  Jasně, všechno v romantických komediích bylo přeslazené a růžové. Přesně byl někdy i takový svět jeho myšlenek. Růžový a přeslazený. Nosil často růžové brýle. Obrazně, ale v realitě by mu přece jenom slušely. Někdy si představoval, že je v tom filmu, ale pozor, ne jako hlavní postava, která prožívá tu lásku, ale jako jeden z těch přihlížejících lidí. V momentě, kdy se hlavní hrdinové dokázali najít a dát si vytoužený polibek, tak ve většina případech tam byl nějaký dav, který tleskal. Rafael tam chtěl stát mezi nimi, vzdychat, usmívat se a rozplývat se nad šťastným koncem páru, kterému samozřejmě fandil od samého začátku. Popravdě byl radši, když věděl, že ten film s největší pravděpodobností dopadne dobře. Smutné konce ho dokázali odrovnat i na několik dní, protože měl potřebu o tom neustále přemýšlet a litovat osoby či zvířete, které potkal onen špatný osud. Nejlepší kombinací, která mu dokázala po špatných koncích zvednout byli romantické černobílé filmy, které doprovázelo osobité kouzlo. U černobílých filmů si vždycky představoval, jaké barvy ve skutečnosti měli herci na sobě. Mohl tam využít svou fantazii. Filmy dle jeho představ hrály všemi barvami, když byl mladší, tak si myslel, že herci při natáčení měli na sobě černobílé oblečení. Už jako malý chlapec měl obrovskou fantazii a sny. Mnohokrát se mu stalo, že si hrál s nějakou hračkou, najednou se zasnil, zaplul do svého světa, který se nacházel v hlavě a probral se o pár hodin později. Jak bylo řečeno jeho taťkovi to ze začátku vadilo, i jeho mamka při prvních takových stavech si nevěděla rady. Přemýšleli, zda mu něco není, zda nemá nějakou lehkou formu autismus. Byla mu, ale zjištěna pouze diagńoza snílek. Někdy kvůli tomu míval problémy ve škole, uprostřed se hodiny se vytratil pryč a pak dostal seřváno, že nedává pozor, tedy moc je ani nevnímal, když na něj křičeli. Jeho rodiče začali uvažovat nad tím, jestli by to mělo být prohlášeno za nějakou diagnózu, aby neměl takové problémy, ale pak si řekli, že kdyby to měl na papíře, že by to bylo horší a dávali by mu to pořádně sežrat.
Kvůli těmto stavům a ještě antisociální povaze byl někdy terčem lehkých posměšků a úšklebků. Díky bohu, nikdy se to nevyvrbilo v šikanu. Díky jeho sestře, která vždycky v správnou chvíli zakročila a děti si na něj netroufly. Ona byla pro něj hrdinkou a nejlepší kamarádkou. Tady, ale neměl svou sestru, aby ho ochránila před lidmi. Ať zlými nebo dobrými. V momentě, kdy mluvil s někým cizím, tak myslel na svou sestru, co by udělala. Ta by se hned začala Alphy vyptávat na všelijaké blbosti, dokonce by ho zahltila “pravými” radami, ukázala by mu, jak se to kreslí. Ale ona tu nebyla, tak si musel poradit sám. Nejradši by udělal něco z toho, ale příliš se stihl a nedokázal se k tomu přemoci. Musel si vystačit s tím málem, co měl. Tím jsou myšleny jeho schopnosti socializovat se. Rafael by se styděl, teda prošel by celou školu, ale na poslední chvíli by se rozmyslel, kdyby mu něco chtěl ukázat. Jednou za čas ho přepadl nával odvahy, už byl odhodlán něco vykonat, ale na poslední chvíli ho odvaha opustila a on to vzdal, pak toho vždycky litoval. V momentě, kdyby to udělal někdo jiný, tak by byl překvapen a zahřálo by ho to na srdíčku. ,,Techniku,” zopakoval po Alphovi ono konkrétní slovo. Musel se zamyslet. Nikdy nekreslil konkrétní technikou, ani si neuvědomoval, že kreslí nějakou techniku. Rafael vždycky popadl tužku a začal kreslit, co ho napadlo. Na tužku spoléhal, protože vždycky pak chybu mohl vygumovat, ale to nedělal, protože si říkal, že v životě nemůžeš jen tak vzít gumu a pomocí ní chybu odstranit. Tak se snažil obrázek upravit, aby chyba nebyla chybou. ,,Vlastně, no, já asi nemám žádnou techniku,” pronesl nejistým tónem a pohlédl na stromek na papíře, snažil se najít nějaké označení pro jeho techniku. V tuhle chvíli se cítil i trošku hloupě, i když k tomu nebyl žádný důvod. ,,Eh, já totiž prostě vezmu tužku, no a nakreslím to, co mě napadne v tu chvíli,” znovu se podíval na strom. Rafael kreslil většinou pomocí čar a nějak nezkoušel další techniky. Párkrát vodovky, ale jinak radši zůstane u čar, zvlášť po těch katastrofách se stínováním. Ono se to dá naučit, když člověk bude trénovat. Všechno je o tréninku. Rafael kreslil nejraději různé předměty nebo nedefinované předměty. Lidem se vyhýbal.
Lidem se vyhýbal nejen na papíře, ale i v skutečném životě. Člověka by zvládl nakreslit, ale pak by měl pochybnosti, jestli tomu kreslenému človíčkovi něco nechybí. Když už neodolal a pokusil se někoho nakreslit, tak nechtěl, aby na to ten daný člověk přišel, protože se obával toho, že mu to bude připadat divné, že ho někdo jen tak nakreslil. Rafael měl někdy nutkání nakreslit někoho, když mu přišel neskutečně zajímavý a chtěl zachytit na papíře nejen vzhled, ale i energii. Většinou šlo i lidi, kteří nějak vyčnívali. Měli jeho obrovský obdiv, že se toho nebojí. Chtěl být jako oni, ale zatím se toho příliš bál a radši se schovával v davu. Když takhle seděl na lavičce a pozoroval procházející se lidi, tak tipoval, kdo z nich se nebojí vyčnívat, ale to nebylo ani těžké, pak jim dával různé milé přezdívky. Co se týkalo jeho přezdívky, byl za ni rád. Rodiče mu říkali celý jménem, protože nesnášeli zkráceniny. Tedy hlavně mamka, neustále hudrovala nad tím, proč mají lidi potřebu všechno zkracovat, když jsou ty jména hezčí v celém znění. Rafael jí to nikdy nevyvracel, ale zase na druhou stranu, zkráceniny mohou taky znít fajn a je to i milé. Vzpomněl si na jednu přezdívku, kterou používal jeho kamarád. Říkal mu podle sladké pochoutky Raffaello. Rafaelovi přišlo hodně věcí fascinujících, dokázal se pro všechno nadchnout, takže i učící tátové pro něj byli něco úžasného. ,,Je zajímavá,” přitakal souhlasně. Zřejmě nevěděl, jestli to téma nějak dále rozebírat. Popravdě on o tématu mimo tátovo vyprávění moc nevěděl. Na dokumenty koukal jen, když mu je někdo pustil ve škole. Historie byla tátův svět. Fakta a pravda, žádné domýšlení. Rafael nemohl ty chybějící fakta skousnout, tak je vyplňoval svou fantazií. Často to mělo daleko od skutečné reality a jeho vymyšlené verze byli pozitivní, bez násilí, intrik a s šťastným koncem. Takové historie ani zdaleka nebyla. Popravdě tenhle obor byl docela těžký, stejně jako fyzika. No, fyzika teda byla z Rafaelovo pohledu mnohem těžší. Historie byla jen o zapamatování a fyzika byla i logice. Nejistě se na Alphu podíval. Ty souvislosti mu ve fyzice opravdu nikdy nedocházeli, mohlo to být i tím, že se zasnil při hodinách, uniklo mu a pak už to nedal dohromady. ,,No, ty souvislosti jdou mimo ně,” odvětil docela nervózním tónem:,,ale, eh, s pamětí by to nemuselo být špatné.” Dodal vzápětí. Paměť měl docela dobrou. Dokázal recitovat zpaměti básně i nějaké úryvky textů. ,,Antika je skvělá. Mám rád všechna období, v každém je něco zajímavého,” když mluvil o literatuře, bylo poznat, jak moc tenhle obor miluje, jak ho velmi zajímá. Kývl hlavou, aby potvrdil jeho slova:,,Především píšu.” Tím chtěl dát najevo, že kreslení je jen jeho další koníček. Psaní bylo jeho vášní. Měl popsáno milion papíru všelijakými myšlenkami, příběhy či úvahami. Literatura byla pro něj ideální.

„Techniku,“ přitakal ještě jednou ve chvíli, co se z osoby vedle ozvalo ono slovo, ještě nezapomněl souhlasně přikývnout a dát najevo, že ano, technika jej zajímala. Ne tedy ten obor, který tak strašně nenáviděl a ke kterému měl mnohdy blízko, jen, no, postup. Raf se možná neptal, ale měl jisté nutkání mu to odsouhlasit ještě jednou, protože proč ne? On dělal dost zbytečných věcí, tohle byla prostě jedna z nich. Obvykle by na to přišel nějak sám, přeci jen mu to dobře myslelo, spojil by si tak těch pár tahů tužkou s tím, jak obrázek vypadá, a odvodil by si, jak při tom osoba vedle myslela. Bylo ale také už zmíněno, že se neptal přímo kvůli tomu, aby zjistil, jak na uměleckou kariéru. Chtěl jen rozproudit konverzaci, která zde žila možná tak dobře jako velryba na souši. Docela malá, jaksi nepatrná a trochu nesmyslná velrybka. Jeho další slova jej zčásti zklamala, ale to on docela lehce skryl. Jako cokoli jiného. „Nic?“ zeptal se, nenechal jej však zareagovat a pokračoval. „Musíš mít nějaký postup,“ pronesl docela stroze, nezapomněl zdůraznit ono musíš, čímž na chvíli jako by jej poučoval, ačkoliv tedy nerozuměl ničemu, co se umění a takových věcí týkalo. Byl si jen jistý, že něco takového na mysli mít musel. Stejně jako on, když své myšlenky převáděl na papír ve formě čísel a špatně vypadajících nákresů. „Třeba tohle,“ odmlčel se, posunul se k němu blíže, možná se jejich ramena nechtěně na chvíli dotkla, ale víc jej tentokrát zajímal dub červený na papíře, poukázal na jeho kmen, „tenhle kmen. Vypadá teda trošku odbytě a moc reálný taky není, ale je zajímavý a docela se mi i líbí.“ Dobře, možná se trochu zakecal ohledně svého názoru, což dělával docela často, zároveň se ale svým způsobem pokusil vysvětlit, že nějakou technikou a přístup k té kresbě mít musí, ačkoliv se mu to ne vždy dokázalo nějak rozumně pronést. Prostě s tím občas míval problémy, zejména v případech jako tyto. „Někdy mi to můžeš ukázat nějak lépe,“ potřásl rameny nevnímaje to, že se s ním právě rádoby domluvil na dalším setkání. Prostě na to byl jaksi zvyklý. Uvědomil si to i docela rychle, což jej nakonec přinutilo se na Raphaela zase otočit, ač je oddělovala docela malá mezírka. A jeho další pohyb vlastně nikoho nepřekvapoval. Jeho ručka, která si pěkně odpočívala na kůře nakresleného stromku, se právě docela rychle přesunula k jeho brýlím, čímž mu je upravil. Náhodný člověk by to asi označil za příznak OCD, někdo, který však Alphu znal, by to označil za docela normální a přirozenou věc. A že byl spokojen, značil jen ten úsměv, který se mu usadil na tváři. Dobře, udělal by to s radostí znovu, ale pár těch hlásků jeho blízkých mu připomínalo, že tohle se zrovna nesluší, proto se také opět odsunul, překřížil nohy, a jako kdyby vlastně nic neudělal, se rozhodl pokračovat v té jejich konverzaci ohledně rodičů a školy a bůhvíčeho – vždyť měl stále jen na mysli ten úspěch z toho, že se dotkl těch brýlí. Jeho srdíčko se tak doslova roztápělo.
Možná by se roztopilo o nepatrný kousek více, kdyby mu bylo oznámeno, že je Raffaello také přezdívka. Každopádně tedy nic takového zatím netušil, a tak si spokojeně vystačil s Rafem a brýlemi. „Zaměřoval se na něco?“ zeptal se nato, co historii označil za pouze zajímavou. Nepřišlo mu to příliš zajímavé, ale jednou za čas se o lidech rád něco dozvěděl. Nepřiznával to často, ale historie patřila mezi ty obory, ve kterých značně plaval a měl zmatek. Ne, že by ji neměl rád, občas mu přišla fascinující, lehce dokázal určit vlivy jedné akce na ty další, ale co se týkalo těch faktů, složitých jmen a nezajímavých povídání o tom, co kdo udělal, tak v tom se ztrácel. „Škoda,“ řekl poté, co zjistil, že Rafaelovi fyzika nepůjde. No, měl tedy víc do fyziky zblázněných známostí, a tak se z toho přímo nehroutil. „Ne?“ optal se pro jistotu. Nějak ho to přímo neuchvátilo, ale doufal, že to trochu rozvede. Nebyl úplně zapálen pro objevování dalších lidí a zjišťování jejich biografie, ale s Rafem se mu docela dobře povídalo, ač toho zrovna moc neříkali. A taky se dotkl jeho brýlí, to mu náladu zlepšovalo samo. „A autoři?“ pokračoval v otázkách ohledně literatury, docela rychle poznal, jak je pro to zapálený. Nedivil se mu, on to měl s jinými vědami. Nijak jej nepřekvapovalo, že píše. Nějak to už mělo s tímto oborem spojené. On tedy také psal, nebyly to však žádná umělecká díla, jen nějaké práce. A smsky. „Já to věděl,“ pousmál se, čímž se jako by pomyslně pochválil, „takže co všechno píšeš?“ položil nakonec otázku, ke které očekával, no, rozsáhlejší odpověď. Sám příliš nečetl, ale psaní jej jaksi fascinovalo. Možná si to nějak spojoval brejlatými lidmi, nebo jednoduše toužil mít takovou fantasii jako oni. Kdoví.

Reakce Alphy ho uvedla trochu do rozpaků. Znejistěl a pohlédl znovu na strom na papíře, jako kdyby v něm hledal jakousi odpověď. Čekal, že mu strom prozradí jakou technikou ho nakreslil. V jeho představách dostal strom dvě velké kreslené oči jako v animovaných filmech a větví mu vlepil facku, ať se probere a něco řekne. Div, že Rafael sebou netrhl, jeho představy byly opravdu živé. Jeden by řekl, že něco bere. V hlavě už na plné obrátky snažil přijít, jak Alphovi popíše postup při kreslení. V tuhle chvíli by nejradši už někam zdrhl, ale věděl, že by to bylo jednak trapné, kdyby se náhodu někdy znovu potkali a jednak neměl odvahu, třeba mohl být sprinter a dohnat ho, pokud by se o to pokusil. Takže riskovat radši nechtěl. Už se chystal, že mu něco tedy poví, ale zarazil ho, když ukazoval na kmen. Jeden by řekl, že ho ta slova raní, i když na konci řekl, že se mu ten kmen líbí. Výtka vůči kmenu ho naštěstí neranila. Byl rád za to, že mu řekl, co na tom dělá špatně. Aspoň se mohl poučit pro příště. Příště se pokusí ten kmen nakreslit víc realisticky, i když se teda většinou moc o realistickou kresbu nepokoušel, ale kdyby to nezkusil, tak by pak měl výčitky a špatný pocit. Dokázal mít výčitky i u každé prkotiny. Chudák se trápil s i tím, když zapomněl zalít květiny a dělal to o den později. Pak se i těm květinám omlouval. Nadechl se k slovům, chtěl už konečně Alphovi vylíčit svoji techniku. ,,No, tak jak postupuji?” položil na začátek řečnickou otázku, na kterou navázal a pokračoval. ,,Eh, takže první je myšlenka,” ukázal tužkou k hlavě. Jeho kresby byly založené na myšlenkách. Strom sice kreslil podle předlohy, ale první ho napadla myšlenka, že nakreslí strom. Vyrazil do parku a takhle se zrodil tenhle obrázek. ,,No, pak popadnu tužku, eh a začnu kreslit,” to už začne kreslit na papír další linie do kmenu. Pokoušel se, aby každá vypadal jinak. Tím vlastně zopakoval svá předchozí slova, ale jinak. ,,Kreslím čáry,” uvedl rovnou na pravou míru, takhle zřejmě chtěl popsat techniku. Čáry. Jednoduché a obyčejné křivky a čáry, které dohromady dávaly obrázek. ,,Ty čáry a křivky, no, pospojuji nějak a pak vznikne, eh, třeba strom,” teď to zaznělo, jako kdyby vysvětloval, jak funguje spojovačka, kde máte čísla a postupně je pospojujete rovnými čarami až nakonec vám vznikne nějaký obrázek. Ve vysvětlování byl opravdu špatný, to Alpha už musel poznat. Krátce přikývnul. ,,Dobře, ukážu,” stejně krátce i odvětil. To, co udělal chlapec v následujícím okamžiku, nečekal ani za milion let. Momentě, kdy se natáhl k jeho brýlím, aby je mu upravil, tak ztuhl. Jeho tep se zrychlil. Neměl daleko od infarktu, kdyby mu nebylo dvacet let, tak by ho už museli odvézt na pohotovost. Ještě chvilku potom byl stále v strnulém postoji. Zpracovával tu informaci, že mu někdo šáhl na jeho milované brýle. Ne, že by na to byl háklivý, ale prostě tohle se mu nikdy nestalo. Nevěděl, jak si to gesto vyložit. Jestli opravdu měl ty brýle špatně posazené nebo jestli si je Alpha chce půjčit? Nejistě se na něj podíval. Dělal jakoby nic. Sundal si brýle a natáhl je směrem k Alphovi. Tím mu je nabízel, jestli si je nechce půjčit. Opravdu netušil, co dělat, byl z toho stále v rozpacích. To se dalo poznat i podle toho, že jeho obličej měl hezky červenou barvu. Pokračoval v konverzaci jako by se nic nedělo. ,,Eh, no, jo,” byl z toho tak vykolejený, že nebyl schopen říct ani jednoduché ano. Několikrát se musel zhluboka nadechnou a vydechnout. Bylo na něm viditelné, že se snaží dát dohromady. ,,1. a 2. světová válka,” dodal k svému jo. Ať Alpha z něj nemusí dostávat další informace páčidlem. Chtěl se víc snažit, aby konverzace nevázla, protože tady zatím ji jen vedl Alpha a on pouze odpovídal. Docela mu tenhle způsob vyhovoval, ale zase cítil se jako obvykle provinile. Zavrtěl krátce hlavou. ,,No, dokáže recitovat poezii nebo eh úryvky zpaměti,” zašeptal. Nechtěl, aby to vyznělo jako vychloubání. Na tuhle schopnost, ale byl hrdý. Takhle si mohl zapamatovat svoje oblíbené básně a pak je někomu přednést. Vlastně to by asi neudělal, na to se moc styděl. Miloval recitování básní, ale všechny jeho recitace zatím slyšely jen kytky v jeho pokoji. Kdysi dávno četl, že kytky rostou lépe, když někdo na ně mluví, tak to začal praktikovat a opravdu to nějakým zázračným způsobem zafungovalo. Rafael tím byl naprosto fascinován až skoro dojat, že to zabírá. ,,Luisa Alcott, Rupi Kaur, Arthur Conan Doyle nebo Jane Austen,” všechny autory vyjmenoval na jeden nádech. Měl jich rád x dalších, ale tyhle ho napadli zrovna v tuhle chvíli. Četl všechno možné, protože chtěl mít obzory ve všem. Jediné čemu se vyhýbal, byl horor. U hororu se docela bál díky své živé představivosti. Po přečtení v noci ani oka nezamhouřil, proto se raději tomuto žánru vyhýbal. Nad tím, že to věděl se nevědomky nejistě pousmál. V obličeji byl stále rudý jako rajčátko. Nevěděl, jestli je to špatně nebo dobře, že píše. ,,Eh, všechno možné. Teda nepíšu poezii, protože ta mi, no, moc nejde, ale chtěl bych to umět. Rád, eh, píšu o lidech s různými osudy a příběhy, ale ne s nějakými tragickými, jako že je třeba, eh, srazí auto, ale takové obyčejné příběhy. Chtěl bych, eh, udělat knihu, která se bude skládat více různých, no, příběhů,” tohle byla zřejmě jeho nejdelší odpověď během tohoto rozhovoru. Sdělil mu i svůj nápad, i když mu ho Alpha klidně mohl ukrást, ale Rafael nějak věřil tomu, že by to neudělal.