*Z hlavy stále nemohla dostať voľbu svojho odboru, hoci sa teraz snažila si od všetkého oddýchnuť, vlastne aj od celého premýšľania. Ak by jej otec bol vôbec niekedy doma, tak by sa s ním o tom aspoň mohla poradiť. S otcom sú veľmi dobrí priatelia, vážia si jeden druhého a užívajú si spoločný čas najviac, ako sa dá. Obaja vedia, že stratiť niekoho môžte nečakane, zo dňa na deň, a práve to ich vzťah ešte viac upevňuje. Je pravda, že otec stále pracuje, čiže sa doma stretávajú zriedkavo, čo ju niekedy naozaj štve, ale na druhú stranu to chápe, veď to v podstate všetko robí pre ňu. Aby mohla chodiť do školy, aby mala kde bývať a celkovo z čoho žiť. Avšak niekedy potrebuje, aby sa jej viac venoval, hoci už nemá päť rokov, otec jej často chýba. Často sa síce stáva, že sa aj pochytia kvôli nejakej blbosti, ale to patrí hádam ku každému vzťahu. Otec dokáže byť niekedy ž príliš ochranársky, čo ju dokáže poriadne vytočiť. Potrebuje svoj čas osamote a nepotrebuje, aby kontroloval každý jej krok. Z tohto premýšľania ju vytrhne drgnutie, ktoré jej náhle narazilo do chrbta.*V poriadku.*Mávne rukou do vzduchu bez toho, aby to nejak viac riešila. Veď to nebolo nič vážne ani bolestivé, takže tu kvôli tomu predsa nezačne vyvádzať. Niekedy má doslova náladu na hádku, ale dnes naozaj nie je jeden z tých dní. To má ten dotyčný naozaj šťastie, pretože ju nikto nechce zažiť nahnevanú, taký hurikán sa nevidí často. Narovná sa, aby si obzrela toho človeka, ktorý sa ju tu snažil zruinovať, ale vyrysovaná postava už dávno beží preč. Takže sa nebude diať žiadne osudové stretnutie, ako z romantického filmu? Aké sklamanie. V duchu sa na tom musí zasmiať. Pokračuje ďalej v preťahovaní, už sa naozaj chystá na beh, keď z diaľky vidí, ako sa k nej blíži mohutný tieň. Zdvihne pohľad k neznámemu chlapcovi a poriadne zaostrí na jeho tvár. Neznáma tvár už sa nejaví tak cudzo, je to predsa jej dlhoročný priateľ, s ktorým sa pozná už odmalička, Noah. Vlastne ho už viac nemôže nazývať priateľom, veľa vecí sa zmenilo a ich cesty sa už dávno rozišli iným smerom.*Noah, ahoj.*Oči jej na krátku chvíľu zažiarili šťastím, keď sa jej v hlave opäť premietli všetky tie pekné chvíle, ktoré spolu zažili.*Už je to nejaká doba, ale ty si sa vôbec nezmenil.*Po tejto vete si ho poriadne prehliadne od hlavy k päte a uškrnie sa. Veď prečo ho hneď na začiatku konverzácie nepodpichnúť,však? Veď predsa nemusí byť stále len vážna. Vlastne Sofia je väčšinu času vážna, teda aspoň tak pôsobí na okolie, ale vôbec tomu tak nie je. Ona je hotové slniečko, ale túto jej stránku nepozná každý. Noaha v škole už pár krát stretla, ale nikdy to nebolo takto tvárou v tvár. Vlastne sa mu pár krát aj chcela prihovoriť, ale ona nie je tá, ktorá tento vzťah pokazila, v podstate sa to tak dá nazvať, čiže ona by ho nemala napravovať.*Samozrejme, že si ťa pamätám.*Ujasní mu to, keďže on má stále na tvári neistý výraz, pravdepodobne si vôbec nie je istý, či si naňho ešte spomína. Pribudlo mu pár svalov, ale inak je úplne rovnaký, na takúto zlatú tvár sa predsa len tak nezabúda.*Vlastne je zvláštne, že sa mi vôbec prihováraš, po toľkom čase..*Založí si ruky na prsiach, je to ako keby taký ochranný postoj a mierne nadvihne obočie. Nechce sa hrabať v starých veciach, ale proste jej to nedá, pokračovať v tejto konverzácii bez toho, aby dostala nejaké vysvetlenie. Chápe to, ľudia sa menia, priatelia sa striedajú, ale čakala, že jej priateľstvo s Noahom vydrží celý život. Boli si taký blízki, nikto iný v jej živote taký nebol.*

Kolej --> Park
Další den se Rive nudila, ovšem u ní nuda vypadala tak že neměla opravdu co dělat a dokázala dobré klidně i dvě hodiny chodit z místa na místo aby si něco vymyslela. Na to, že se pomalu blížil Nový rok, a bylo zimní období bylo venku celkem hezky, no aspoň co se na zimu dá říct a proto se nakonec rozhodla že půjde tedy ven. Oblékla si teplý svetr, černé džíny a kabát. Vzala si do menšího batůžku potřebné věci jako peněženka, mobil, klíče, rukavice a hlavně nejméně dvě knížky. Prohlédla se v zrcadle, přeci jen jde mezi lidi tak se není čemu divit, že se musela zkontrolovat zda vypadá aspoň trošku lidsky a nakonec vyrazila z koleje do města.
Procházela se dlouhou dobu, všechny lidi Visa ve veselé náladě, taky nebylo daleko k svátkům kdy stráví všichni čas spolu, dokonce i ve škole byl pořádán večírek, ale na ten se jí moc nechtělo, radši stráví svátky s hromadou popcornu a nějakými filmy či knihami. Došla až do parku, který měl pár světýlek, ovšem ve dne nebyla zapnutá ale to ničemu nevadilo. V parku se jí vždycky líbilo, prošla asi celý park a pak znovu asi tak do poloviny než si nešla vhodnou lavičku. Vytáhla si rukavice, neboť trochu mrzlo a knihu by v rukou neudržela a nakonec si vytáhla i knihu a usedla. Tentokrát měla knihu od Charlese Dickinse Olivera Twista. Otevřela ji a pustila se do čtení. Málo lidí procházelo parkem, navíc koho by zajímala dívka s knihou, že?

Zahraban v knihách u sebe doma, on se nenudil. Od prázdnin je tu v podstatě zavřený neustále, nekomunikuje ani nic. Od doby co se stalo jednou na pláži.. Přišel si jako nejhorší člověk, ani se už dlouhou s Angee neviděl. Možná je to dobře, nezaslouží si ji z žádné stránky. Potřebovalo to něco.. Byl za vánoce jednou venku, neměl ani stromek, ani dárek, nic.. Možná vlastně na něj čeká pár od rodičů, až se tam někdy staví a bude mít... Nejde o čas, ale o náladu. Potřebuje vzduch. Oblékl si džíny a tričko, ve kterým se dneska válel si na sobě nechá. Přes něj si hodí černý svetr a džísku. Pohlédl do zrcadla, na ty kruhy pod očima, jež jsou z dlouhých nocí, kdy pořádně ani nespal. Už ani nevěděl, zda-li je noc nebo den. Bylo mu to asi zkrátka jedno, sledoval pouze datum, částečně. Pocuchal vlasy, nazul tenisky a vyšel s knihou z domu. Knihu měl obalenou v novinách, aby se nijak a ničím nepoškodila, vždycky to dělal. Kráčel krajinou ale hlavní problém byl, že se jí nekochal. Ani ona jím samotným. Jak by mohla? Vypadal strašně.. Na lavičkách o svátcích páry, rodiny a skoro všechny přeplněné, až na jednu lavičku, co byla vedle lavičky, kde seděla Rive si mlčky sedl. Udělal pár hlubokých nádechů a výdechů a zavřel oči. Nalistoval stránku kde skončil a začal číst.

Bylo lehce chladno a tak se zaprcla do kabátu a jen se snažila zahřát dechem. Rozhodně se jí nechtělo odcházet, neboť to okolí bylo hezké a konečně byla na čerstvém vzduchu. V klidu si četla,kniha ji držela její oblíbenou záložku, na které byli malinké krabičky s popcornem. Nikdo se nemohl divit, byla milovnice popcornu a ta záložka byla možná sice dětská, ale úžasná a roztomilá. Pořádně se zacetla, ale všimla si kluka který najednou přišel a sedl si na lavičku vedle její, tedy na které seděla a lehce ji překvapil když vytáhl knihu a sám si četl. Jak posledně řešila s Michaelou, je málo lidí kteří si sednou s knihou někde venku nebo kdekoliv a čtou si a kluci ještě dvakrát víc. Chvilku na něj zírala, ovšem pak uznala že to není dobrý nápad a znovu se ponořila do knihy. Najednou se však zvedl vítr, začal ji cuchat vlasy takže nic neviděla a její záložka s roztomilým poprconem vzlétla do vzduchu a utíkala pryč okolo kluka. "Ne, ne! Prosím chyťte tu záložku někdo!" zavolala bezmocně a snažila se upravit vlasy tak, aby mohla vyběhnout a chytit ji. Čekala že se něco pokazí, ovšem o svoji záložku opravdu přijít nechtěla, hold se špatně sháněly.

On byl na chlad zvyklý. Panoval v něm poslední dobou neustále. Vždy byl zmrzlý, jako smrt byl a hodně lidí to udivovalo, jenže jemu zkrátka zima třeba ani nebyla. Zvyk je zvyk. Už od mala je studený jako led. Byl docela šok po tak dlouhé době se vydat z bytu ven, přeci jen je to velká změna teplot. Měl pokojovou teplotu a teď najednou se ochladilo, tak ho to trochu překvapilo. Ale když se na to nesoustředí, zima mu na ruce, v nichž uchopil knihu, nebude. Listy se rychle otáčí, jelikož jeho oči text přímo hltají. Často u mnozí řekli, že čte strašně rychle a že ani nemůže stíhat vnímat, co čte. Nějak moc nevnímal okolí, lidi z okolí. Spíše krajinu, ale to jen občasně a nic zvláštního. Jako by lidi ze svého zorného pole dočista vymazal. Když v tom ho někdo odtrhne od čtení Hamleta a on je nucen pozvednout svou hlavu. Není zrovna dvakrát nadšený, že musí odtrhnout pozornost od čtení. Nejradši by to dotyčnému předhodil, ale nechce být mrzutý, už od pohledu musí děti lekat dneska. Hlas se mu vštípil do hlavy a něco po něm chtěl. Ohlédl se kolem sebe a jeho oči zpozorovaly letící papírek, na němž se nacházel popcorn. Ne popcorn k jídlu, nebo vlastně ano ale jen na papíře, nejde to sníst. Ano jde, v předpokladu, že vám chutná papír. Velice výživné. Natáhne ruku, jakmile mu proletí u hlavy a zachytí ji do dvou prstů. Chytne si ji poté do druhé ruky a svou knihu opatrně přivře, nerad by ztratil konec, odkud byl nucen odvrátit oči. Pomalu se zvedne, aby záložku slečně navrátil, nevšimla si ho však přes vlasy, jež jí zavlál vítr do obličeje. Tudíž do něj při rozběhu za záložkou narazila. Nic moc to s ním neudělalo, chytil ji spíše, aby neupadla a nepřišla k úrazu. Zároveň si její záložku ponechával v ruce, aby o ní nepřišla. "Opatrně.." Upozorní ji lehce, aby se postavila už na nohy a byla v klidu. Proto jí záložku ukázal před oči. Jestli teda s nima už vyhrála boj s vlasama a vidí pořádně, co jí ukazuje. Milovanou záložku s popcornem. Ruce klidí z jejího těla pryč, když najde dívka své těžiště a z něj balanc. "Myslím, že jsi hledala tohle." Podotkne nenápadně.

Bylo jí to blbé křičet po celém parku ať někdo chytí tu záložku. Její husté vlasy měla v obličeji, ale i tak se za tím rozeběhla. Nikdy se nemohla cítit trapněji než v téhle chvíli, ale když měl člověk něco rád, opravdu hodně rád dokázal udělat cokoliv, tedy ona dokáže udělat cokoliv. To jde poznat už i tady. Když běžela, bohužel nic neviděla a najednou narazila do nějakého těla. Měla lehce drobné tělo, navíc se i lekla a už pomalu padala když v tom ji zachytily i nějaké ruce. Nechápala co se děje, ovšem když na bocích cítila velké mužské ruce, začala panikařit. Pohodila hlavou a konečně něco viděla. Chystala se něco říct, když v tom ji ukázal svoji záložku. Pootevřela ústa a hned byla v klidu. Znovu nabrala díky němu rovnováhu a rukou si prohrábne vlasy aby nevypadala jak nějaké strašidlo. "Mockrát děkuji. Jak za záchranu tak za chycení," zamumlala tiše a nastavila ruku jestli by záložku vrátil. Kousla se do tváře a lehce na něj koukla. "Za naráz se omlouvám," šeptne ještě omluvu aby nebyl naštvaný. Rozhodně to neměla v plánu, a tenhle naráz ji dokonce znovu vnutil myšlenku že si vlasy ostříhá. Tělem ji projela úleva, byla mu opravdu vděčná i když to byla pouhá záložka, ale rozhodně neví kde by sehnala novou.

*Sofia často ľudí podpichovala, v rámci zábavy samozrejme, ale očividne nie každý rozumie takémuto druhu srandy. Pravdepodobne by to nemala používať len tak na niekoho, koho práve spoznala, pretože nie každému sa to páči. Už sa jej pár krát stalo, že sa zato ľudia urazili alebo na ňu vyskočili späť, no to už bohužiaľ nebolo len tak zo srandy. Avšak aj sama Sofia je taká, že občas  si to nechá, ale nechcite ju s tým zastihnúť práve vtedy, keď nemá dobrú náladu. Z úst jej v tom čase vyjde veľa nepekných slov a musí sa veľmi držať, aby vzduchom nelietali aj päste. Hm, keď si to tak v hlave premieta, pravdepodobne by mala zapracovať na svojom zvládaní hnevu.*Au, to zabolelo!*Pravú ruku si priloží na miesto na hrudi a mierne jej klesnú kútiky úst smerom nadol. Áno, chápe, že je to zase len podpichovanie, ale ona len pokračuje v svojej hre. Avšak keby to Noah myslí vážne, naozaj by ju to zranilo. Teda skôr urazilo, ak máme použiť presnejší výraz. Dennodenne pracuje na svojom zovňajšku, teda na svojej postave a taktiež si dáva veľmi záležať na tvári. Rozhodne má pocit, že sa z nej stala úplne iná žena, čiže prirovnávať ju k 8 ročnej Sofii nie je práve najlepší kompliment. Nemôže povedať, že niekedy bola tým škaredým káčatkom, tak to vôbec nebolo. Sofia bola skôr vždy označovaná za zlaté dievčatko a práve tomuto slov zlatá by sa radšej vyhla. Teraz skôr preferuje niečo ako sexy, výrazná alebo očarujúca. Wau, to sebavedomie je naozaj veľmi vysoké, mala by sa vrátiť späť na zem.*Vyzeráš naozaj dobre, Noah! Vidím, že sa tam niečo rysuje.*Skonštatuje po preskúmaní jeho svalnatej ruky, do ktorej mierne šťuchne, len tak, aby sa uistila a pousmeje sa. Nechce, aby to medzi nimi bolo stále len tak vážne, takže mu zloží takýto jednoduchý, ale pravdivý kompliment. Avšak to by nebola ona, keby sa nevŕtala v starých veciach, ale proste to nemôže len tak hodiť za hlavu. Nie bez  toho, aby si to všetko vysvetlili a uzavreli. Chápe to, ľudia sa menia, priateľstvá sa taktiež môžu zmeniť, ale neprejdeš zo dňa na deň, z najlepšieho priateľstva na ľudí, ktorí sa na chodbe ani nepozdravia. Sofia sa snažila, ale keďže sa Noah neustále hral na slepého, táto snaha ju čoskoro omrzela. Nechápe presne tomu, čo Noah hovorí, keďže sa mu do toho očividne moc nechce, takže mierne nakloní hlavu nabok a naďalej ho počúva.*Bolo to už naozaj dávno a mrzí ma, že to všetko takto dopadlo.*Zľahka pokrčí ramenami a na tvári vyčaruje drobný úsmev, ktorý venuje práve Noahovi. Sofia si posledné roky nahovára, že tento zlom nebol jej chyba, ale kto vie, ako to naozaj je. Nechce to ďalej rozoberať, keďže Noah vyzerá, že mu nie je zrovna príjemne, keď o tom musí hovoriť.*Viem, že to medzi nami už nikdy nebude ako predtým, ale dúfam, že sa k tomu môžme aspoň priblížiť a veľa vecí dobehnúť. Ak máš teda stále záujem..*Úsmev sa jej mierne rozšíri a zadíva sa Noahovi do očí s nádejou, avšak stále si je celkom neistá. Možno sa len chcel ospravedlniť a teraz dúfa, že si každý pôjde svojou cestou.*

Komu by to blbé nebylo? Ne jen že na ní lidé koukali jako na blázna, protože tu křičí, ale i proto, že kvůli záložce. On na ní tak ale nekoukal, raději byl pomocník než přihlížející s hloupým výrazem ve tváři. Kolikrát si na lidech raději představoval otazníky, místo jejich výrazu tedy. Zachytil ji právě včas, holka by si asi jinak pěkně natloukla. Dlouhé vlasy má rád u holek, i nějaké ty vlasy po ramena bere jako dlouhé. Je s tím starost, věří tomu. On si to párkrát prohrábne a tím to hasne. Ale tohle postavilo tuto dívku do nevýhody. Její dlouhé vlasy jí přímo zabraňovaly letící záložku, jež si užívala vánek, zachytit. Ani na ni v podstatě neviděla. Jak by mohla? Ani na špičky si v tu chvíli nedosáhla pohledem a proto tu byl ve správnou chvíli a své mužné ruce zamotal kolem jejího pasu a narovnal ji. Pár pramenů jí pomohl narovnat, už vypadala ale, že ho za to pěkně sprdne, že ji zastavil před honbou za pokladem. Nestalo se tak hlavně z důvodu záložky v jeho ruce, kterou sám chytil, když kolem proletěla. Vítr je občas zlo. Podal jí záložku a pevně se ujistil o pevný stisk v její dlani. Nerad by, aby opět viděl tu její bezmoc. "Není vůbec za co, ale rychle s ní do knížky, asi ti je.. vzácná.." Pozvedne jeden koutek rtů do vzduchu. Nic velkého to nebylo, ale možná největší úsměv za poslední měsíc. Pokrčil nad její další omluvou rameny. Ne že by mu to bylo jedno, to ne! Jako.. Jedno mu byl náraz, nikoli omluva. "Měl bych něco vydržet.. Prý.." Zamumlá tiše, promne si lehce obličej, vidí v ní najednou ten klid. To je poprvé snad, co navázal konverzaci sám od sebe, aniž by ho někdo nenutil nebo nebyl ten druhý. "Ehm.." Nadechne se zamyšleně ke slovu, styděl se? Možná. "Četl jsem v knize.. Nějaké sci-fi to bylo a pamatuji si tuhle frázi: "Věci nejsou důležité. Tak se to říká. Jestlipak ale ten, kdo to tvrdí, někdy přišel o všechno?"." Snažil se.. Vážně tohle se dlouho nestalo a on doufal, že nenarazil na osobu, které by to přišlo trapné. Snad čte protože chce a nejedná se o povinnou četbu, zřejmě by ho poslala k šípku. "Ty věci.. No, věci jsou důležité. Plno lidí tu sice koukalo na tebe jako na blázna ale.. I kdyby přišli o vše a i o věci. Bude jim to chybět."

Zmateně na něj koukala, když ji i dokonce vlasy pomohl narovnat a tak se ji na tváři hned vytvořil slabounký poloúsměv, už jen díky tomu že byl zachránce její záložky. Ano, mohla jít do knihovny ve škole a najít si novou hned na to vytisknout, ale tohle byl dárek z knihkupectví ke knížce a ona si ji prostě zamilovala. Pořádně si ji v ruce stiskla, aby tady nemusela znovu běhat jak nějaký blázen, no radši se ani nedívala okolo, neboť se bála těch nechápavých pohledů. "To se neboj, hned si ji založím a ano, sice vypadá obyčejně, ale je na ni popcorn," uchechtne se, jen ona prostě je takový blázen do popcornu, ale což, byl to její život. Všimla si toho malého úsměvu, který vypadal u toho kluka tak...prázdně? Vypadal úplně bez nálady a tak jen zvědavě naklonila hlavu. "Tak vydržel jsi náraz," uchechtne se, ji přišlo snad všechno vtipné a pomalu se začala strachovat, že je blbé, že se tomu všemu směje, ale byl zajímavý a jeho styl mluvy taktéž. Stála stále před ním, jen ho pozorovala a nechtěla nikam spěchat, když se zdálo, že ještě něco poví. Poslouchala ho a pak se mile usmála, o knihách se bavila velmi ráda a on se zdál jak již říkala velmi zajímavý. "Škoda, že si ten název nepamatuješ, ráda bych si přečetla něco takového v čem byla povedená fráze," vydechne a sama se nad tím zamyslí. Něco na tom bylo pravdy, určitě to tvrdil nějaký člověk, co nikdy nic neztratila ni oblíbenou záložku. Po jeho slovech se nakonec rozhlédne okolo a nechápavé pohledy se ztrácely. "To je pravda, určitě strašně litují když někde nechají drahý telefon, či hodinky a nic neudělají pro jejich záchranu. Jen ať na mě koukají jako na blázna, možná jim jsem, ale dokážu si zachránit oblíbené věci...," sjede ho pohledem. "...s menší pomocí," dodala ještě a pak se zhoupla na patách. Bylo to příjemné navazovat hezky pomalu konverzaci a ničemu ji to nevadilo, aspoň zažívá něco dalšího prvně.

Je velice rád, jak záložku rychle stiskla k sobě. Ne že by mu vadilo jí pomoci, ale běhat se mu pro ní tady nechce, vítr je velice zrádný. Už teď má ale dost zajímavý příběh k poznání nové osoby, možná nového charakteru, kdo ví. Jen tak se nestává, že někomu chytáte záložku v parku. Při jejích slovech o popcornu se lehce pousmál, díky bohu za chápavého Waltera. Někdo by nad ní spíše pozvedl obočí a odešel Blázínci někde nejsou hold vítáni. Chápavě přikývl a záložku si prohlédl. "Líbí se mi, takže chápu tvojí starost o ní." Náraz vážně vydržel, jak by ne? Je lehká jako pírko. Vypadala štíhle, takže se žádná velká zátěž nedá úplně očekávat. On není zrovna silný, jen pokud se naštve. Nezná se, najednou mu zrudne před očima všechno a on by byl člověka, jež někomu z jeho okolí ublížil, i ubít. V tu chvíli se neovládal, bylo mu jedno, jak moc to bolí jeho. Jenže v těhle stavech vážně nebyl skoro jako při vědomí. Nechápal po tom nic. Rovnou se zamýšlel nad knížkou, ze které si frázi pamatoval. Skousne si ret, zadumaně upře pohled do studené země pod nimi, jež vedla přes celý svět. "Já nejsem moc.. Na ty nové knížky. Raději zajdu do antikvariátu nebo čtu klasiky." Pokrčí lehce rameny, přešlápne si a pozvedne hlavu! Žárovička! Vzpomněl si, gratulace přijímáme ve velkém, vážně! "Illuminae. Chtěl jsem zkusit sci-fi a tohle na mě vyjelo jako jedno z prvních." Ano, vážně si představme Waltera sedícího u svého uklizeného stolu, jak hledá na notebooku sci-fi knihy. Našel si tuhle jako jednu z prvních. Zdálo se mu to být fajn, i když tomu extra nerozuměl, není to jeho žánr. I když, třeba se to změní. "Zpracování bylo.. No.. Poněkud, poněkud zvláštní. Není to souvislý text, závisí to i hodně na grafice a je to všechno.. Z moderní doby a vesmíru. Lodě.. planety. No, chápeš." Kývne nejistě, nerad by řekl něco trapného, už tak si to u lidí dost posral za svůj život. Nerad by měl za sebou všude neplechu. Usadí se na lavičku, rozhlédl se kolem. Neví úplně jak naznačit, že si může sednout k němu. Na tohle zrovna chytrý není, tak doufá, že to nějak vydedukuje, vypadá chytře. "Já mám strašný strach když ztratím i maličkost. Asi bych dokázal způsobit i mezinárodní pátrání, ať je to cokoliv cenného pro mě a pro ostatní sebevětší blbost." Odloží si knihu vedle na lavičku, byla suchá, tak to nevadí. Navíc si knihy balí do vrstev novin, aby se nepoškodily. Takový lifehack. "Ta pomoc.. To je jak nic. Není za co vůbec.."

Musela se pousmát, byla ráda že i někomu dalšímu se líbila její záložka. "To máme stejné, sice si občas přečtu nějaké novější knihy, ale mám radši Austenovou, Dickense nebo klidně Shakespeara," pousměje se. Novější knihy pro ni nebyly až tak moc velký požitek, ano některé se dali počítat hodně jako dobré knihy tohoto století, ale staré knihy ji přišly vždycky lepší. "Illuminae? To opravdu neznám, děkuji, třeba si to někdy přečtu," snažila se znít klidně, no ona stejně klidná byla, ale zdálo se ji chvíli jak kdyby toho kluka mohla vylekat. Potom ho poslouchala a jen chápavě přikyvovala. "Chápu, i tak to stále zní zajímavě," usměje se uvolněně a pak si všimla jak se posadil. Jen si sáhla pro svůj batůžek a knížku a nakonec usoudila, že si má zřejmě posadit k němu a to taky hned na to udělala. Sedla si na lavičku a jen přes zadek cítila studený chlad, který ji projel tělem a tak se trochu ošila. "To znám až moc dobře, kdyby si nechytil záložku, už bych volala na nějakou vyšší moc ať začnou hledat," zasměje se a pak ho pouze sleduje. Ani neví, jestli má cenu říkat jméno, jak kdyby se bál že to neocení. "Je to dost možné, ale já jsem zvyklá děkovat i takovému nic," poví a pak začne zvědavě sledovat okolí.

Měla poměrně dobrý vkus, sdíleli ho. On se věnoval poměrně hodně poezii a nějakému fantasy. Jak kdy. Měl rád knížky všeho druhu, ale ty staršího rázu. Ale! Jako bonus k jeho zájmu co se týče literatury. Začal, jak už zmiňoval, číst novější knihy. Rád by se do toho pustil, takový menší projekt k novému roku. Aspoň něco přínosného.. Možná má i něco, co se týče vztahů. Trochu víc se seznámit, ale to bez tak nevyjde. Je to pro něj.. Poměrně velké sousto, řekněme. Podrbe se na zátylku. "Shakespear. Toho taky mohu." Pozvedne koutek rtů lehce do vzduchu. "Já jsem to taky neznal.. Dokud jsem nehledal. Jinak jsem neměla ani páru." Pravda, pravda. Internet je občas přeci jen užitečný. Je pravdou, že odhání lidi co jsou s námi a přibližuje ty, co s námi nejsou. Má to negativní stránku, však i pozitivní, jako většina věcí. On čas od času zajde do knihkupectví, ne tak často jako do antikvariátu, ale.. Občas ano. Pročítá ty novinky, někdy jen nakrčí nos, někdy zaujatě pročítá. Jenže tomu něco chybí. Ta vůně. Ta vůně starých stránek a zažloutlejší stránky. Má to kouzlo, něco do sebe. Usadil se na lavičku, na tu zmrzlou lavičku, co mu ale nevytvářela pocit chladu. Byl studený tak jako tak, tudíž to není nic strašného. On na to je zvyklý. Vyčkal na společnost , co teď má a usmál se nad tím trochu. Vážně, usmál. Byl za ni kupodivu celkem rád, za společnost. Vážně. Asi to potřeboval po té dlouhé době. Málem zapomněl, že ty hlasivky může používat. Jsou si asi v něčem podobní. Mají rádi své osobní věci a.. Asi rádi vyvolávají pátrání a vyšší moc. "Udělal jsem to rád.. Aspoň se mohu cítit, že jsem pomohl. Sice s maličkostí, avšak.. Přeci jen." Ohlédne se na ní lehce. Měl říct své jméno, měl se zeptat na její? Není si jistý. Je to vážně nějaký.. Rozhovor co má cenu? Odejde od něj za moment se slovy, že už musí jít? Hodně komplikované.

Jen s úsměvem přikývla, neboť byla ráda, že je ještě někdo na světě a má rád staré knihy jako je právě Shakespear. "To je mi jasné, ten kdo hledá vždycky najde," měla to přísloví dobře? Netušila, ale nechala si v hlavě myšlenku že je to dobře a tak jen vydechla a následně viděla od úst malinký nenápadný bílý kouř hlásíc chladno. I ona internet používala, celkem často pro práce různé, aby se dopracovala k větším informacím, sama měla nějaké ty sociální sítě, ale nebylo to nic pro ni. Jednou za sto let si měnila profilový obrázek nebo něco přidala na zeď a to bylo tak akorát všechno. Dost dobře se toho závislého života držela dál a byla na sebe i hrdá. Sedla si k němu a trochu se uvelebila, i kdyby se najednou zvedl a s prostým "už musím jít" by odešel ona měla v plánu tu ještě nějakou dobu pobýt, i když by byla ráda za jeho velmi zajímavou přítomnost, ale nahlas to neříkala. Cítila by se hodně zvláštně. "Maličkost se někdy může počítat i jako velká věc," usmála se na něj vřele a pak si povzdechne. Prohrábne si svoje dlouhé a husté vlasy, neboť ji lezly do obličeje a hned na to k němu napřáhla ruku. "Abychom tu na sebe nemluvili stylem hej ty a takové tak ti prozradím své jméno. Rive, Rive Austin," pousměje se na něj a vyčkává jestli ten její krok měl tedy nakonec cenu, anebo se zalekne její drobné ručky a odejde pryč aniž by věděla jeho jméno.

Staré knihy jsou život. Teď asi zní dost zvláštně ale ano. Vyplňují dost často tu prázdnotu, jež se v něm odehrává a užírá jeho nitro. Přikývl na její slova, v nichž se skrývala pravda. Kdo hledá, najde. Ale co si budeme, občas když něco nemohl najít, byl ta zoufalý, že na tuto frázi nebo přísloví, dosti nadával. Hm, ale vzít to více v potaz, je to pravda. Co hledal, vždy našel. Ne třeba hned, ale za nějaký ten týden, kdy to nepotřeboval, to našel. Do toho už se plete zákon schválnosti. Tudíž tohle polemizování, by bylo dost na dlouho. A co on a sociální sítě? Používal je, ale spíše anonymně. Neměl v podstatě žádnou profilovou fotku, nebo fotku, kde byl on. Spíše knih a všeho možného, takže třeba ani nikdo nevěděl, že se jedná o něj. Jen díky jménu. Nijak se v tom nevyžíval. Rive zůstala kupodivu s ním, za což je rád vzhledem k tomu, že společnost ještě chvíli potřebuje. Aspoň nějakých pár minut, co tu bude sedět. "Jo, to je pravda, ale jsou lidi, co tohle vůbec neví. To má pak důsledek ve společnosti. Pořád si někdo myslí, že si musíme pomoc oplácet a očekáváme, že se nám to vrátí, přitom to tak být nemusí. Jsme nevyzpytatelní." Zakroutil hlavou. On takový občas byl taky a neměl to na sobě rád, snažil se to napravit. Nikdo mu nic nedlužil. Otočí se k ní a natáhne ruku taktéž a lehce tu její stiskne. "Já jsem Walter.. Walter Collins." Své prostřední jméno nezmiňoval, nikdo ho stejně v konverzaci nepoužíval a pochybuješ, že ona by ho používala. Navíc na něj není pyšný. Jako mladšímu se mu děti smáli, že má holčičí jméno. "Těší mě." Usměje se lehce.