Přestože zmínku o společném souznění prvoplánově nemyslel vážně, v daný moment bylo naprosto nemožné nepochybovat o opaku. Ač upozorňoval na slova, byly to právě její činy, které dokázaly jeho mysl naprosto ovládnout a přesvědčit o tom, že se koneckonců nejedná o pouhé slovíčkaření… Souzeni si být mohli a dnešek byl na to ideální. Její pohledy a smyslné úsměvy ho okouzlily natolik, že byl schopen jí splnit každé přání, které jí viděl na očích nebo dokončit ty, o nichž si řekla. Cílevědomost nepostrádal, a i kdyby to myslela s nadsázkou (podobně jako on), tušil že by byla mile překvapena z těch důkazů, že je toho vlastně schopen ze své vlastní vůle. Zprvu taky bylo, když se jistojistě přiblížil k vyhlášení války. Stačilo jen málo a její sny mohly být vyplněny, a když měl skutečně namále, nestalo se tak. Ba naopak. Zdálo se, jako by to Lacey byla naladěná na jeho vlnu; absolutně schopna číst jeho myšlenky, protože se toho chopila sama. Akorát místo vyhlášení války nějakému hlupákovi, se jí nevědomky podařilo vyhlásit válku jeho srdci. No a hned touha po prohloubení jejích dosavadního spojení byla intenzivnější, pro Dominica až nervy drásající. Každý dotek, každý pohled ho naplňoval dychtivostí, které se nakonec i poddal. Nicméně s ním cloumal i strach ze zameškání; kdyby ji nepolíbil teď, jak si mohl být jistý tím, že se mu to podaří příště? Nemohl, a proto se vzdal unáhlenosti, když ji bezmyšlenkovitě políbil v domnění, že se mu povede zahnat všechny starosti. A právě v tu chvíli, kdy se jejich rty spojily, cítil, jak se v něm rozpouští veškeré pochybnosti a obavy. Právě Lacey se stala tou chvíli, kdy se mu je podařilo uchopit a proměnit je v cosi nezapomenutelného; v něco co mělo nějakou hodnotu. Její vášeň a ruka v jeho vlasech do jeho těla vysílala nespočet elektrizujících signálů, jež se nedaly jen tak ignorovat a on z toho byl kvůli tomu akorát nesvůj. Možná právě proto se nakonec odtáhl s úsměvem tlačícím se do jeho koutků, posléze proměněným v ostýchavé uculení, když mu z rtů jemně smazávala rtěnku. „Co myslíš?“ odpověděl spiklenecky, zahalující pravou podstatu svých slov do tajemství, zatímco co ji hypnotizoval pohledem. Nehodlal utvářet přímé návrhy. Mnohem raději si pohrával s kontextem, který visel ve vzduchu, než utvářel nabídky ignorující spontánnost. Ruce z jejího těla nepouštěl, prostě tam patřily, jako by byla stvořena právě pro ně. Nad otázkou zahrnující tancování se zamyslel, ale nestačil odpovědět. Samozřejmě si všiml toho, jak očima bloudila kamkoliv jinam, místo toho, aby se věnovala pouze jemu. To jej nepatrně vyvedlo z míry, ale při vlastní obhlídce neboli ohlédnutí přes rameno, dosáhl zjištění, že k nepozornosti měla Lacey patřičný důvod. Jednalo se o její přeafektovaně žárlivou kamarádku, ze které se nakonec vyklubala i stalkera, když po nich tak pravidelně pokukovala. Její upřenosti se nedalo nepovšimnout; až to vypadalo, že jí na světě nikdo jiný nezajímal – jenom oni dva. Ta si vážně nedá pokoj, pomyslel si nad jejím obsesivním chováním. Místo toho však, aby se tím dále zaobíral, rozhodl se to efektivně využít ve svůj prospěch. „Nevím, jak tobě, ale mě tanec přešel,“ poznamenal tentokrát jako jistou věc, než na ni zpátky pohlédl s hravostí plápolajících v očích. Nejednalo se o rozpustilost, nýbrž o pouhá fakta… „Co kdybychom se někam vytratili?“ navrhl jakožto součást jeho plánu. Nepatrně se kousal do spodního rtu. „Žádné závistivé kámošky…“ přemýšlel nahlas, chyt její ruce a něžným pohybem ji donutil je stáhnout podél těla. „Jenom my dva…“ dodal chtivě, zkoumající její tvář a rty. Rukou zabloudil k jejím vlasům, které nyní zakrývaly její odhalená ramena. Prameny jemně odhrnul stranou; na její záda, aby se nerušeně mohl naklonit k jejímu uchu a tiše si připomínal obsáhlý seznam jejích nejtajnějších přání, který mu předtím pracně vyjmenovala. „Kdo ví,“ šeptal, důkladně až horečně zkoumající její profil, „třeba ti splním i to poslední přání… a vezmu si tě…“ vydechl, schválně vynech podstatný dovětek zdůrazňující do náruče, jen aby si pohrál se slovy a nevinnému podtextu dal úplně nový. Zvolna nechával ruce sklouznout po jejích bocích až dolů, konečně dotýkající se její kůže; přesně těch míst, kterých se předtím schválně vyhýbal. Teď to totiž myslel vážně a právě to, společně s dalším polibkem (sázeným tentokrát na krk), ji mělo ubezpečit.

Párové kostýmy byly shledány za netrapné a zároveň byla ujištěna, že přestože se tento pár rozpadl, nic nenarušila a nehrozilo, že by se na ni Mišákův Ken mračil, až si půjdou pro výhru. „Jestli je aspoň z poloviny tak společenský jako ty, tak to chápu,” uculila se. Z jejich dosavadního povídání, kdy jí Mišák pomalu vymluvil díru do hlavy (pouze v dobrém slova smyslu!) totiž byla přesvědčená o tom, že se musí jednat o extrovertního člověka, ale kdo ví, zda je jeho Ken stejný jako on. Občas se říká, že protiklady se přitahují, no ne? „Teda – pokud se zas nějaký pokladník někomu nebude snažit dát dražší lístky, to jsi měl k nepřátelství taky nakročeno,” rozpomněla se na prvotní incident, který je svedl dohromady, a na zápal, se kterým se Michael snažit rvát za spravedlnost. V ten moment se potenciálního konfliktu celkem obávala, takhle zpětně (a s bezpečným odstupem) se jí to zdálo vcelku roztomilé, že se dokázal rozohnit takovou maličkostí, a ještě k tomu kvůli ní (ok, spíše kvůli systému, ale chápeme se).  
Od konfliktů přešli k milejším záležitostem, pokud tedy nepočítáme šerifskou hrozbu s pistolkou v ruce, která stála mezi nimi a vyzvednutím výhry, ale která nakonec svou zbraň sklonila. Michael chvilku vypadal, že by možná radši zažil to přepadení, než aby zapíjel svou výhru, ale společně s Kenem jej podpořila. Ona pouze slovně, pití čistého tvrdého se doopravdy neplánovala účastnit, však mu to u baru říkala! Kdyby mu tam aspoň plavaly žížalky, co se mu v tom welcome drinku tak hrozně nelíbily, hecla by se, ale takhle to nepřipadalo v úvahu, proto slušně odmítla a nechala se napít ostatní. Jemně jí cukly koutky, když se kovbojka nespokojeně zaksichtila po napití, a hned věděla, že doopravdy o nic nepřišla, no zároveň na brunetce setrvala pohledem o něco déle, snad aby se přesvědčila, že to tu s ní nesekne. Moudře se však domáhala nealka na zapití, takže Gab si mohla dát pohov a své starosti hodit za hlavu. O to se postaral i letící džus, který jí přiměl se krátce zasmát, a s rozzářeným pohledem koukla na Michaela. „Ty bys mohl do cirkusu, ještě kdybys s tím začal žonglovat,” dobírala si ho jemně, a ještě se naposledy podívala za dvojicí, se kterou se právě bavili, a doufala, že s mírou skutečně pít budou, než svou pozornost opět začala plně věnovat vítězi vedle sebe. Aby nepostávali uprostřed všeho, navrhla přesun zpět k nějakému stolku. „No to si piš, barmanská show o dvou ingrediencích,” zakřenila se, jelikož s vodkou a džusem doopravdy žádné zázraky nevytvoří. Kdyby měla po ruce alespoň nějaké sirupy, ledy, čerstvé pomeranče, shaker... ach, i s tak nudným drinkem by zvládla něco vymyslet! Takhle se bude moct tak maximálně snažit o tu nejvyváženější vodku s džusem, co Mišák kdy ochutnal – ne příliš vodkové, ne příliš džusové. „Rozhodně, kdybychom to míchali tady, ještě by na to lidi začali stát fronty,” prohodila pobaveně a následovala Michaela zpět k jejich stolku, který byl ale bohužel už obsazen. No jo, na takových akcích je každé místo na sezení vzácnost, neměli ho opouštět. Rovnou se začala rozhlížet kolem, až si jednoho stolečku všimla – bohužel jen na stojáka, ale aspoň by měli stolek, na kterém mohou míchat drinky a nedržet to ve vzduchu, i to se počítá jako úspěch. Upozornila na volné místo a rovnou tam zamířila, když později najdou stolek i s místem na sezení, budou se moct přesunout. „Tak jdeme na to?” optala se a položila na stolek svou sklenku. Vzala si od Michaela lahev vodky, nechala ho položit jeho sklenku a jala se rozlévání vodky. Nalila jim zkušeně jednoho panáka, možná jednoho a půl, přeci jen už chvilku za barem nebyla, a pak se chopila džusu, se kterým se rozhodla dělat trochu blbosti a zalévala tu vodku džusem z různých výšek – lahev džusu zvedala a opět snižovala, u čehož se pobaveně culila, a po očku sledovala i Michaela. „Tadá, váš drink je ready,” posunula k němu jeho sklenku, „dala bych ti tam paraplíčko, ale zrovna mi došly,” výmluvně pokrčila rameny a úsměv neopouštěl její tvář, zatímco sahala po své skleničce.  

Nad zmínkou znepřátelení pokladníka (ke kterému měl zajisté blízko) pouze nakrčil nos a zavrtěl hlavou, načež mu koutky rtů opětovně vystřelily do úsměvu. Více se nevyjadřoval, jelikož si takových výlevů byl vědom. Asi byl mnohem radši za to, že se projevovaly pravidelným Karenstvím a ne agresivními výbuchy jako to třeba bylo kdysi. I tak by si zasloužil trochu uznáním, protože být profesionální Karen není jen tak, protože on na rozdíl od nich se k tomu manažerovi skutečně dostane na kus řeči.
Michael byl rád za to, že připíjecí kolečko měl za sebou, protože mu ještě teďka ta vodka pálila v krku; až tak moc, že byl ochoten láhev odmítnout, to mu však nesměl přilétnout do náruče džus. Hned věděl, že o pitíčka bude vystaráno. „By ses divila, ale žonglovat umím,“ podotkl s pyšným úsměvem, když na něj přilétla takováto poznámka. „Sice s pomeranči, ale pořád je to žonglování! Tak třeba to pod tvými instrukcemi povýším na jinej level a začnu konečně žonglovat i s těmi flaškami,“ ušklíbl se na ni. Z předchozí konverzace už moc dobře věděl, že s kurzem házení by u ní nepochodil, proto nad tím rozpustile hýbl rameny, než se společně rozešli pryč. Ač Peťasovi a kovbojce popřál pití s mírou, blondýnce nezbývalo nic jiného než zase pít s Míšou. „No, ale dvě je pořád víc než jedna, takže… o míchačku postaráno,“ zachechtal se. Byla to barmanská show tak či tak a už jen z jeho výrazu šlo poznat, že se na to možná těší víc než na nějaké Halloweenské menu, co měli vyvěšené u baru. „S naším štěstím by nás ještě nedej bože vyhodili za to, že máme větší tržby,“ se smíchem doplnil její myšlenku s frontou. Raději si to ani nechtěl představovat. Když se mu konečně povedlo uklohnit zpátky svou sklenici, ještě nesoucí nějaké zbytečky toho drinku, jehož název si už radši ani nepamatoval, následoval Gabču k jejímu vyhlédnutému stolku. Džusový náklad, co momentálně držel v rukou opatrně odložil na stoleček i se svou skleničkou a skleněnou láhev s vodkou předal blondýnce, aby se toho mohla konečně chopit. „No jen pojď. Lij to tam,“ podpořil ji pobaveně. No a sotva co to dořekl, tak u jejich soukromého baru začala pořádná barmanská podívaná, div, že z toho neodpadl. Hlavně barmančino nalévání džusu ho lehounce rozhodilo, až se mu v očích objevily obrovské jiskry štěstí. „Woooahh!“ vydechl samotným nadšením a uznale nad tím pokýval hlavou. „S tím džusem to fakt umíš, kam se hrabe to moje žonglování,“ pokračoval s vychvalováním. Nakonec jeho objednaný drink byl ready a jemu nezbývalo nic jiného než se zhostit té dobroty. „Oh, děkuji!“ vyjekl děkovně a natáh se k nově připravenému pití. „Hele, dokud tam nejsou žížalky, tak se spokojím se vším. To paraplíčko by tam stejně bylo jenom na okrasu, teď se můžu chlubit tím, že mám drink od tebe. A to je podle mě víc cool,“ konstatoval. Úsměv na rtech mu přetrvával i poté, co se rozhodl ochutnat její veledílo. „Mhmm?“ vydal ze sebe docela zmateně, protože tam cítil hlavně ten alkohol, ale výraz v jeho tváři se jako by rázem proměnil. Obočí mu nejistě zastříhalo, dokud samotným překvapením nevystřelilo zpátky nahoru. „Mhmmm!“ polkl a pak se na Gabrielle zadíval. „Nevím, jaks to udělala, ale tohle je fakt boží. Asi bys těm barmanům měla taky dát pár tipů, protože tamto se nedalo pít,“ povzbudil její výtvor způsobem, kdy znehodnotil cizí. Chutí toho hnusu se pořád oháněl, ale fakt, že to vypil do samotného dna, na to nehleděl, že? Klasický Michael. Na první pohled se míchání vodky a džusu mohlo zdát jednoduché, ale vyvážit alko s nealkem, aby se to navzájem nepřebíjelo bylo řemeslo, kterému Michael zrovna neholdoval. „Na kartu dýška berete?“ optal se zájmem a ač jí před chvilinkou znovu zatykal, musel pokračovat v jejich barman x štamgast roleplayi. „Kvalitní práce by se měla totiž tučně ocenit,“ hlásal rozzářeně, a proto bylo možný dobře, že svá slova znovu zapil tím bomba pitíčkem.

Sice si atletiku v televizi jen tak nepustí, stejně jako většinu sportů, ale až bude mít Ellie první termín závodů, může si být jistá, že ji dorazí podpořit. Na tak výjimečné události by přece nemohl chybět! A to ani přesto, že běhání vůbec nerozumí a sám by neuběhl ani tu nejkratší disciplínu ze všech. „Jasně že jo, doma už si chystám transparenty,“ s úsměvem na rtech ji ujistí o své přítomnosti na závodech, přestože žádné transparenty zatím nechystá a nejspíš ani nebude. Je spíš tichý pozorovatel, co svého favorita podporuje víc morálně než hlasitě, ale předpokládá, že Ellie stačí i tahle podpora a žádnou jinou od něj ani nečeká. Vrcholným bodem jeho fandění by pro něj bylo tak maximálně triko s podporujícím nápisem, o jehož obléknutí by ho ještě nejspíš musela přemlouvat teta, podobně jako ho přemlouvá k nošení vlastnoručně pletených svetrů, na které taky padá řeč. „Můžeš to vyzkoušet sama, když se ti tak líbí,“ spokojeně se na ni usměje, když se mu konečně podaří ji ohledně svetrů alespoň trochu vykolejit. To, jak moc koušou, si ale nechává pro sebe. Však ona ji touha po jednom z nich přejde, až se jí někdy jeden z nich dostane pod ruce a bude mít pocit, že vlezla do doupěte mravenců!
Návštěva mraveniště by ale možná byla pořád lepším nápadem, než topení se v alkoholu a popíjení jednoho drinku za druhým. V tom, kolik jich do sebe už stihla nalít nemá vůbec přehled. Mizí v ní tak rychle, že je za ni ani nestíhá počítat. Přesto ji několikrát poučí o následcích, které by na ni tohle bezmyšlenkovité popíjení mohlo mít, ale jak se zdá, veškeré poučky jsou úplně zbytečné. Ellie ho totiž neposlouchá a jako malé dítě dělá přesný opak toho, co jí říká. Nezbývá mu tak nic jiného, než si nad jejími činy tiše povzdechnout a sledovat, jak si zajišťuje ráno plné kocoviny a nejspíš i výčitek. Pomoct se jí však i přes svou rezignaci stále snaží a protože ví, že pohyb napomáhá k rychlejšímu vstřebávání alkoholu v těle, poněkud překvapivě se nijak nebrání tanci na parketu. Jindy by ho nejspíš musela přemlouvat mnohem dýl a kdoví, jestli by mezi poblázněnými a divoce tančícími vrstevníky vůbec skončili, ale dnes je doopravdy ochotný na parketu předvést své taneční kreace jen proto, aby jí bylo líp. Jenže k tomu vůbec nedojde. Místo výletu na parket si s ní nakonec hodlá udělat výlet na čerstvý vzduch, protože mu stačí jeden pohled na ni a ví, že to potřebuje jako sůl. A tak i přes její protesty jejich původní cíl mění a s několika flashbacky do minulosti jí pomáhá najít cestu ven z baru, ignorujíc veškeré její opilecké průpovídky. Kdyby jí odpovídal, nejspíš by stejně ani nevnímala, co jí říká, jelikož se zdá, že je její momentální svět omezený pouze na vyhlídku tance, o kterém blábolí až dokud nedaleko nich konečně nezahlédne východ. Od čerstvého vzduchu a svobodného nadechnutí je moc velká vzdálenost nedělí, ale bohužel se během jedné vteřiny cíl jejich cesty zase změní, tentokrát na popud Ellie. Ta od něj totiž z ničeho nic s rukou přes pusu vystřelí směrem k záchodům.
Jen pár vteřin trvá, než mu dojde, že si na toalety nejspíš nešla upravovat rozmazanou rtěnku a přestože nejdřív trochu váhá, nakonec oním směrem vyrazí taky. U dveří se s rukou na klice opět lehce zaráží, když si uvědomuje, kam se právě chystá vejít, jenže přátelství mezi ním a Ellie nakonec poráží veškeré pochybnosti, které se mu před vstupem na zakázané území vkradly do hlavy a tak se hned vzápětí ocitá na místě, kde nemá co dělat. A to rovnou dvakrát, jelikož si napoprvé splete kabinku a místo na zvracející Ellie se mu naskytne pohled na holku na záchodě. S horkostí hrnoucí se do tváří a zpochybňováním svých životních rozhodnutí se s omluvami na jazyku z nesprávné kabinky co nejrychleji vypaří pryč a k jeho štěstí na druhý pokus nachází tu, kterou hledal. Na Ellie s hlavou v záchodě není zrovna nejkrásnější pohled, přesto na malou chvíli pociťuje úlevu, že ji konečně našel. Nerad by byl svědkem ještě nějaké další činnosti, kdyby natrefil na další špatnou kabinku. Takhle může alespoň morálně podpořit svou kamarádku a i přes její námitky jí z obličeje odhrnout vlasy, překážející její… činnosti. „Přestaň, přece tě v tom nenechám, ne?“ snaží se ji uklidnit, když se k němu obrací s viditelným ponížením vepsaným ve tváři. Netuší, jak trapně se momentálně cítí, protože podobnou situaci z její strany ještě nikdy nezažil, ale určitě nehodlá dělat nic, co by její rozpaky ještě navýšilo. Spíš přemýšlí nad tím, že ji odtud bude muset dostat domů, než že by uvažoval nad tím, jak nechutná a trapná situace tohle je. Pro její i vlastní dobro se snaží si z hlavy vytěsnit vše, co se tu odehrává a až když se zdá, že má Ellie to nejhorší za sebou, pouští její vlasy a odtrhává pro ni kus toaletního papíru, aby si mohla otřít pusu. „Půjdu teď zaplatit na bar a až se vrátím, půjdeme ven a zavolám ti taxi,“ obeznámí ji se svým plánem, aniž by se jí vůbec ptal, jestli souhlasí. Nic jinýho jí ani nezbude, protože dřív, než stihne namítat opouští kabinku i toalety a míří k baru, aby za ně zaplatil jejich útratu. Ellie tak alespoň čas, kdy není u ní může využít na lehké zkulturnění sebe samé, protože jakmile se po zaplacení útraty vrátí zpátky k ní, už ji vede před bar, kde taky rovnou vytočí číslo na taxi. A kdyby snad chtěla protestovat, tentokrát už se jí zvyklat nenechá.

Ona stačí jen trocha toho alkoholu, aby se zahnaly všechny známky nahromaděné úzkosti a kapitánovi fotbalového týmu se navrátilo jeho sebevědomí. Každou další kapkou vodky, která mu steče do hrdla, mu postupně mizí jeho zábrany jedna po druhé, až by se člověk mohl začít strachovat, co všechno bude Peter schopný vyvést, než se dostane do cíle této šílené jízdy. Dát si sekundy pravděpodobně nepatří mezi jeho nejbystřejší nápady, nemluvě o tom, že k tomu následně pobízel i ostatní kolem. Jenže jakožto kluk ze spolku se aktuálně cítí jako ve svém živlu, a jako správný hypeman nemůže nechat ostatní na suchu. Nicméně nutit lidi k pití, to nemá zrovna zapotřebí, avšak jediná osoba, u které by odmítnutí hnedka nevzal, je Michael. Přeci jenom mají co slavit! Ten se nejprve nad jeho pobídkou zdráhavě ohradí, moc přemlouvání ho to ale taky nestojí, než si vychlazenou lahev od něj nakonec přeci jenom převezme. Co Petera ale naprosto šokuje je, že se jeho výzvy zhostí hrdě i slečna Cassidy. Nesnaží se skrýt své ohromené civění v doprovodu s pootevřenou pusou, zatímco ona statečně polyká doušek čisté vodky. Obdivuhodné písknutí vyjde z jeho úst; tahle holka ho opravdu nepřestává udivovat. „Wow, tak teď jsi mě naprosto dostala…“ zakývá na ni s respektem v očích. „Chceš to zapít?“ Zeptá se pro jistotu, než se začne jednou rukou pohrabovat v ledovém kýblu, ze kterého jí nakonec vytáhne nějaký načervenalý džus.
Oslava jeho a Mikeova vítězství skončí stejně rychle jako začala, jelikož se oba v následujících minutách opět rozdělí – Peter s Cassidy k tomu opuštěnému stolu. V momentě, kdy se znaveně svalí na pohovku a spokojeně se kolem sebe porozhlédne, tak se k jeho uším dostane nespokojená poznámka, nad kterou se krátce zasměje. „Nemusíš smutnit, já ti něco namíchám!“ Zahlásí odhodlaně. „V tomhle mám už letitou praxi, stačí když mi řekneš svoje preference. Asi něco sladkýho, co ti bude chutnat jak limonáda?“ Hodí po ní bleskový pohled hledající potvrzení jeho domněnky, jeho ruce ale na odpověď nečekají, jelikož už mezitím stihne otevřít další lahev alkoholu, jejíž obsah začne lít do dvou plastových skleniček. „Hm hm hmm…“ přitaká si sám sobě, zatímco zkušeně vybírá a míchá Cassidy ten speciální lektvar. Není si jistý, zda za to může všechen ten požitý alkohol, euforie z výhry, vynikající společnost, nebo všechno dohromady, ale Peter si nemůže pomoci od konstantního culení na všechny kolem, přestože je třeba ani nezná. „Chceš taky?“ Zastříhá obočím na týpka, který stojí kousek od nich a obdivuhodně pozoruje Peterovy barmanské dovednosti. Ani na jeho odpověď nečekal a podá mu hotový drink, který měl být původně jeho, ten druhý nabídne Cass. „Je to fakt dobrý, přísahám. Mám to vyzkoušený,“ mrkne na Cassidy. A aby svým slovům dodal dodatečnou kredibilitu, tak po svém tvrzení pokývá souhlasně hlavou. Ona by přeci jeho speciální drink neodmítla, ne? „Za chvíli mě budeš prosit na kolenou, ať ti namíchám další,“ zazubí se na ni, jeho ruce už ale opět pracují o sto šest (přeci nenechá Cassidy pít samotnou… a sebe na suchu).
„Tak co na to říkáš?“ Skloní se lehce k ní, aby ho dobře slyšela přes tu dunící hudbu, zatímco dychtivě vyčkává recenzi jeho slavného koktejlu. „Přísahám, jestli ti to nechutná, tak se s tebou možná přestanu bavit,“ zažertuje, jeho pohled ale zůstává přilepený na jejím obličeji, jak se snaží vyčíst myšlenky z její mimiky. Přestože svůj komentář nemyslí vůbec vážně, potencionální negativní zpětná vazba by jeho sebevědomí dokázala srazit o pár příček dolů. Nemluvě o tom, že by jeho kámoška zůstala nespokojená. A taková skutečnost samozřejmě není vůbec přípustná. Něco mu ale říká, že o to se strachovat nemusí. Kdo ví, zda je jeho intuice vůbec správná…

Při poznámce Sof, že má ráda výzvy lehce pozvedne obočí a změří si ji poněkud zkoumavým pohledem. Zasekne se až v jejich očích a pomyslí si, že chudinka nemá ani ponětí o tom, jaká výzva on je. Nebo spíše lépe řečeno oříšek, který jen tak někdo nerozlouskne. Ale nechce se k tomu nějak víc vyjadřovat nebo ji dokonce přesvědčovat o tom, jak moc složitý je. Bylo by to nejspíš na dlouhé povídání a navíc, on se o sobě nerad baví. Mnohem raději poslouchá druhé a to dělá i teď, kdy poslouchá to, co ji baví a co se rozhodla studovat. Ale od Sof se toho moc nedočká a až ho i zarazí její skromnost. "To zní fakt zajímavě a zvlášť pro někoho jako jsem já, kdo je na kreslení úplný antitalent."  Přizná bez nějakých větších okolků a tím jí vlastně vyvrátí její slova. Pro něho to zajímavé určitě je. Veškeré umění, kterému on nerozumí a už vůbec k žádnému nemá nějaké vlohy. "Někdy bys mi mohla něco ukázat. Rád se podívám." Uzavře to nakonec a nechá jen na ní, zda bude chtít nebo ne. Nutit ji nebude. Pokud ale svolí, rád se podívá, co maluje.
On totiž sice není žádný profesionální závodník a v podstatě není ani moc, čím by se v tomto směru chlubil, ale baví ho to. Přijde vždy na jiné myšlenky a to také sdělí své společnici. Lépe řečeno se trošku rozvášní, když se o závodění rozpovídá a rovnou jí i nabídne, že by mohla někdy s ním. Tím ji zřejmě zaujme, a proto se na jeho tváři objeví spokojený úsměv. Ten mu ale zmizí ve chvíli, kdy jí zcela vážně dává pokyny, co by musela dělat, kdyby si sama chtěla zkusit řídit takové auto na okruhu. Nečeká však, že k tomu Sof svolí. Už od prvního setkání se jeví taková vzdorná. A nemýlí se ani v tomto případě. Jakmile se ale zadívá do jejich očí, pochopí, že to není myšleno vážně a jen ho opět popichuje. I tak si to ale nenechá zcela líbit a zamračí se, že i maska se mu trochu pohne na obličeji. "Tak tím pádem přijdeš o zážitek se projet v závodním autě na okruhu a zkusit si ho sama řídit." Pronese zcela vážně a upřeně se jí přitom dívá do očí. Pokud se totiž jedná o určité hazardování se životem, nikdy o tom Christopher nevtipkuje, protože se to nehodí. Ovšem v jejím případě je to malinko jiné. Proto, když zmíní Sof, že je to v podstatě to samé, zavrtí hlavou do stran. "Je mnohem silnější a má citlivější plyn, než normální auta." Objasní jí a přitom mu trochu cuknou koutky. V tom se mu totiž dívka svěří s tím, že ho opět jen popichuje. Zhluboka se nadechne a s výdechem se k ní skloní, aby jí sdělil větu, jež mu do hlavy s největší pravděpodobností vnukl alkohol, který vypil a není na něj poslední dobou úplně zvyklý. "Za to bys zasloužila na zadek, protože o takových věcích se nevtipkuje." Jeho hlas zní vážně a vůbec v tom nemá Sof hledat nějaký jiný úmysl. Proto se po této větě zase narovná. Napije se alkoholu ze své sklenice a zrovna ve chvíli, kdy pokládá sklenici na bar, na něj dívka opět promluví. Natočí se tedy jejím směrem a koutky úst pozvedne k úsměvu. "Když budeš hodná, tak v tom nevidím problém." Svá slova ještě doplní o mrknutí oka. To je ale vše, co poví, než je nucen ji vyzvat k tanci a že on netančí. Udělal výjimku a už teď jí lituje, protože její blízkost a přemíra alkoholu mu do hlavy vkládají myšlenky, které Christopher nemívá. Takový je Chris, ale on ne. Takže ho to trochu zaskočí. Stejně tak i dotek na její tváři, když jí zastrkával uvolněný pramínek vlasů za ucho. To zarazilo i Chrise, který to chtěl nějak okomentovat, ale nakonec se rozhodl nekazit tuto chvíli. Sofie na to reaguje také dotekem na jeho hrudi. Na tu sklopí zrak a chvíli sleduje, jak její ručka přejíždí po jeho hrudi. Ihned má tendenci zatnout na ní svaly. Tím ho totiž překvapí a neví, jak na to reagovat. Nakonec zvedne zrak a vyslechne si její pochvalu. Té se pousměje. "Zřejmě jsem to ještě po tolika letech nezapomněl. Ale nemyslím si, že na pohupování ze strany na stranu ke něco světoborného." Opět z něj mluví sarkasmus a pokrčí přitom ještě rameny. Pak ho ale napadne taková hloupost, která neví, kde se mu zrodila v hlavě a také na to dostane i takovou odpověď. Kývne hlavou s výdechem, že má vlastně pravdu, ale pak si vzpomene, co tomu předcházelo a přimhouří mírně očí, kterými se upřeně dívá do těch jejich. "Nevím, kdo tady uplatil týpka, aby mě na ten parket dostal." Pronese pobaveně, protože to fakt nemyslí vůbec vážně. Ale pobavený úsměv mu na tváři dlouho nevydrží, protože její věta ho .. dostane. On a přiznat, že se mu dobře tancuje, anebo že mu je dokonce její blízkost příjemná? To asi ne. Ale zase ji odmítnout taky nechce. Takže co udělá? Místo slov ji uchopí jednou rukou za pás a přitáhne si ji k sobě blíž. "Výjimečně ještě jeden tanec zvládnu." Poví tak nějak mimoděk, druhou ruku přesune k té první a tančí s ní, dokud píseň neskončí.
Potom se skutečně odeberou k baru, kde si Christopher dá už jen redbull a baví se o všem možném. Chvíli má i tendenci se jí dotknout, ale neudělá to. Když už, tak jen letmo. Večer se pomalu chýlí ke konci a pomalu se blíží k zavíračce. Christopher jako správný gentleman nenechá jít Sof samotnou, takže se nabídne, že ji doprovodí. Dokonce jí pomůže i do kabátu a po chvíli společně vyrazí ulicemi směrem, kde bydlí. Před domem se zastaví a stoupne si naproti ní. "Děkuji, že jsi to se mnou vydržela. Musím uznat, že to bylo fajn. Přizná bez okolků a dívá se přitom do její tváře, která vypadá opravdu hezky, ozářená světlem z lamp. Chvíli u ní stojí a v hlavě mu probíhá nějaká myšlenka, než ji nakonec zažene tím, že od ní o krok couvne dozadu. "Takže, když budeš chtít vzít na okruh dej vědět. Dobrou noc." S těmito slovy se rozloučí, chvíli se na ni ještě dívá a to i když se k ní otáčí zády , ale pak už se opravdu otočí a rozejde se směrem k domu, kde bydlí. Jde pěšky, protože si jaksi potřebuje srovnat myšlenky...

Ten kluk prostě umí všechno! S neuvěřením pokroutila hlavou, on je vážně neskutečná víla všeumělka, ale vlastně by ho ráda viděla žonglovat, klidně s těmi pomeranči, a ideálně s nějakým hezkým kostýmkem klauna. Jeho žonglování ovšem na nový level nezvedne, s lahvemi za zády žonglovat bohužel neumí, a pravděpodobně se to v nejbližší době ani nenaučí, takže mu mentorku nebude moct dělat. „Bude žonglování součástí uvedení toho tvýho bestselleru na trh?” rýpla si do něj se širokým úsměvem, a už si představovala, jak tam žongluje s čerstvými výtisky své knihy... no, to by možná nebylo nejchytřejší, jelikož by riskoval nějaké poškození, ale na druhou stranu – který autor tohle na svém uvedení předváděl, hm? „Takovou trochu smutnou míchačku,” zaksichtila se nespokojeně, zcela očividně trošku kyselá z toho, že se nemůže při tom barmanování vyblbnout tak, jak by chtěla, jelikož doopravdy vlastní pouze dvě ingredience, a ještě k tomu velmi basic ingredience, nicméně Mišákovo nadšení bylo nakažlivé, a i jí se na rty dral úsměv. „Nebo by nám třeba nabídli práci přímo za barem, kde bychom jim ukázali, jak se to dělá,” významně pokývala hlavou, no případnému vyhození by se skutečně ráda vyhnula, když už se sem přes všechny komplikace dostala. A tak místo založení konkurečního baru přímo před jejich očima, společně zamířili bokem ke stolku, který zůstával volný až do chvíle, než jej obsadili. Srovnala si vedle sebe jejich skleničky a pustila se rovnou do přípravy těch drinků. Snažila se lít správnou míru, ale přeci jen už taky měla lehce upito a Mišákova slova podpory jí taky trochu namotivovala kápnout o něco víc. Pak se chopila džusu, kde se rozhodla být o něco kreativnější a předvést Mišákovi skutečně barmanskou show. Při lití džusu z různých výšek po očku mrkla na Michaela, jak si to užívá. „Díky díky, ale kdybys tu ještě žongloval s pomeranči, měli bychom fakt vyprodáno,” zakřenila se, zatímco dolila džus a odkládala krabici bokem, aby mohla finální grand drink předat svému prvnímu zákazníkovi. „Žížalky bohužel taky došly,” skromně pokrčila rameny nad svým spoře vybaveným barem, ale ze rtů jí nemizel úsměv. „Každopádně kdybys někdy chtěl opravdovou míchačku, můžu ti dát vědět, až budu zas někdy za barem, a můžeš se stavit, vymyslím nějakou specialitu.” S tím vymýšlením by měla začít co nejdříve, zatím se totiž Mišák jeví jako muž činu a beztak jí navštíví hned při první příležitosti. Nijak jí to ale vadit nebude, uvidí ho ráda, a možná mu tam někde sežene i ty pomeranče, aby mohl předvést své žonglování. Do oblečku ho ale nutit nebude... možná. Vyčkala si na recenzi, která nezačínala úplně nejlépe, u čehož se nespokojeně zavrtěla na místě. Prvotní nespokojení naštěstí netrvalo dlouho a brzy se Mišákův výraz mile rozzářil, čímž se sluníčko vedralo i do jejích očí. „Yay, to ráda slyším!” zaradovala se, že i ze dvou ingrediencí dokázala vykouzlit něco poživatelného. „Ale nebuď na ně tak přísný, ten drink se stříkačkou byl jednak cool, jednak i dobře chutnal,” zastala se místní obsluhy konejšivě, jelikož oproti Mišákovi neměla žádnou vnitřní Karen a spíše měla tendence o každém mluvit co nejlépe. Zároveň ale nikdy neměla potřebu vyzdvihovat sebe sama, takže za to, že namíchala správně poměr vodky s džusem, se jako barman roku necítila, i přestože Mišák vypadal nejvíc spokojený za celý večer. „Samozřejmě, nebo mi to rovnou můžete poslat na soukromý účet,” zasmála se a mrkla na něj, aby teda mohl tučně ocenit její velkolepou práci. Rozhodně to nebyl poslední drink, který jim za ten večer namíchala, dost možná nechala některé drinky míchat i Mišáka - samozřejmě pod přísným dohledem šéfkuchaře (jí)... a dost možná se dávky vodky postupně zvyšovaly, až bylo na čase jít domů. Posbírala si všechny své věci, asi třikrát si překontrolovala, že skutečně má klíče, u čehož se zvesela smála, a spokojeně si vydechla, když vyšla na ten čerstvý noční vzduch. Několikrát se nadechla s přiblbe spokojeným úsměvem, než se obrátila na Mišáka. „Tak ještě jednou díky za tu prvotní záchranu, ta akce byla fakt super,” culila se jako měsíček na hnoji, „mějte se pěkně, pane vítěz,” byla připravená spadnout do postele a zachumlat se do peřinky, ale to ještě bylo daleko, tak se prozatím zachumlala jen do rychlého objetí s Michaelem na rozlučku. Jen co se odtáhla, objednala si taxík směrem spolek, ještě si vyměnila s Michaelem kontakt a naposledy mu zamávala, než naskočila do taxíku těšíc se na svou měkkou postýlku.  

>>> ende (do spolku)

Umění žonglování se naučil čistou náhodou. V Michaelově případě se jednalo o takový koníček, který si jednoho dne usmyslil, když jej někde zahlédl; v jeho případě nejspíše v nějakém filmu. Spojilo se to i s jeho snem hodit si s flaškami při barmanství, jenže když zůstala po jeho nepovedených pokusech na zemi jenom hromada střepů, rozhodl se poslechnout rodiče a začít házet s něčím, co se jen tak nerozbije. A tak si pravidelně házel s otlučenými pomeranči, dokud žonglování nepřišel na kloub. „Týý jooo,“ hlasitě vydechl při návrhu cirkusáckého kousku, „to mě nenapadlo! Tak když to bude budoucí bestseller, ten křest si taky zaslouží pořádnou show.“ S úšklebkem se nesl cocktail barem vyhlížeje nové místečko. „Náhodou, pro tebe by to bylo ideální, když už v tom máš takovou praxi,“ smál se, šťouch jí loktem, ač měl plné ruce čerstvě ukořistěné vodky a ovocného džusíku. Posléze si ukořistili i místečko pro otevíračku jejich soukromého baru a když se Gabrielle chopila potřebných (ne moc bohatých) surovin, příprava těch legendárních drinků mohla započít. V očích mu tančily jiskry, když se se zatajeným dechem koukal na barmanskou podívanou. Bylo naprosto očividné, že si najde pár momentů, kde bude moct talentovanou blondýnku opět pochválit. „Tak někdy příště dáme třeba síly dohromady, a budeme barmanský duo. Ty obstaráš pití, já zábavu a zisk si pak rozdělíme fifty fifty,“ hustil do ní svůj podnikatelský plán a záměr, když džus po vydařeném nalití odložila bokem a on si po vybízení drink s radostí převzal. Z čela si hraně setřel falešný pot a úlevně se zatvářil, aby dal najevo, že je moc rád, že se těm žížalkám vyhnul. S první ochutnávkou jako by se po jeho duši rozprostřel vřelý pocit, protože přesně takhle si ten drink představoval; tudíž byl nadmíru nadšen, že se toho ujala právě Gabča. Ač polknul nahlas, zvuk zalknutí byl přehlušen muzikou. „To se určitě ozvu, takové pozvání se rozhodně neodmítá,“ uznale nad tím přitakával. Když se jednalo o něco speciálního, a ještě pro něj, tak tam rozhodně nemohl chybět a vzhledem k tomu, že se to týkalo dokonce i Gabčiných barmanských schopností, musel tam být jako na koni. První příležitost a on tam bude cobydup. Míchačku si spokojeně vychutnával a po přijetí komplimentu na ni pouze mrknul, zatímco si usrkl ještě jednou. Zadíval se na bar, u kterého ostatní postávali a netrpělivě vyčkávali na jejich objednávky. On moc na pomlouvání nebyl, ale vědět, že právě jejich soukromý bar nabízí ty nejlepší služby, bez pomluv na cizí podniky se to neobešlo. „To věřím, ale pořád to byl tvůj drink,“ konstatoval, když se Gabča nadšeně rozmluvila a bránila obsluhu jinde. „Můj drink byl úplnej opak. Necool a ani mi nechutnal,“ zaksichtil se kysele. Jazyk se mu zamotával i nadále, ale to byl ochoten svést na ten super drink. A proto nebylo divu, že ho jako první napadlo ji obměnit dýškem; v rámci roleplaye teda. Takhle to přeci v barech chodilo, ne snad? Od té doby to šlo z kopce. V dobrém slova smyslu samozřejmě! Lítal jeden drink za druhým, a to samé se dalo říct i o tématech konverzací. Gabrielle byla dokonce natolik hodná a nechala ho si míchaní drinků vyzkoušet (pod jejím dohledem samozřejmě). Z toho, jak se mu motal jazyk se ani nedivil tomu, kdyby něco pokazil. Takhle si alespoň mohl vyslyšet pár tipů a umíchat to nejlepší pití na světě. Že by si našel nový koníček jakožto novodobá Barbie? Měl k tomu nakročeno. Na druhou stranu za to mohla i přátelská společnost blondýnky. Však i to hezké se jednou musí rozplynout, a když se oba shodli na to, že je ideální čas jejich bar zabalit (pravděpodobně tím, že jim došly zásoby), neváhal a Gabrielle alespoň doprovodil k taxíku. Vyšli ven a ten čerstvý vzduch ho do nosu praštil natolik, až mu z toho mysl začala sama samotinká střízlivět. „Alee za málo,“ mávl nad tím rukou, když přešlo na konečné loučení. „Vlastně je dobře, že jsem tě zachránil, bychom se jinak nepotkali,“ opravil svou prvotní myšlenku a upřímně ne-li opilecky se usmál. „Vy se taky mějte hezky, paní barmanko,“ ušklíbl se. Byl připraven na to jí zamávat na rozloučenou, jenže se mu blondýnka vkradla do náruče, což absolutně nečekal. Takže tam stál krapet zaraženě, zatímco ho Gabča objímala. Zvládl ze sebe maximálně vydat podivný zvuk připomínající hlasité zmatení. No a zrovna když si na objetí konečně navykl a došlo mu, že by možná bylo ideální ho i opětovat, holčina se od něj odtáhla. Sakra Michaele!!! Na rtech se mu ihned vykouzlil úsměv a z rtů mu vylezlo nepatrné uchechtnutí. „Tak čaau,“ řekl posléze, zatímco ji sledoval, jak zalézá do taxíku hned na to, co si navzájem vyměnili kontakty. „Hlavně opatrně a dobrou noc!“ zvolal ještě za ní, než si stihla zabouchnout dveře a autem vyrazit pryč. Chvilku tam stál jako ženská, co se loučí a mává kapesníčkem na rozloučenou. Už teď se těšil, na její výraz a názory co se jeho knížky týče. Ta sice ještě nebyla dokončená, ale jednou se to určitě stane. Konec konců Michaelovi také nezbývalo nic jiného, než si sbalit svých pár švestek a zajistit si taxíka, který ho odveze do jeho bejváku. Noc byla sice ještě mladá, ale spánek byl v tuto chvíli mnohem důležitější.

Být lepším kamarádem, nejspíš by se i přes svůj hektický rozvrh Sofianovi ozval. Pravdou však bylo, že na osobní život neměl tolik času, kolik by chtěl. Zanedbávání přátel to ale neomlouvá a tak je provinilost, kterou během jejich konverzace pociťuje, docela na místě. Stejně jako omluvy, které by dle jeho názoru vůbec neměly padat ze strany Sofiana, ale z té jeho. „Pořád mě to ale neomlouvá, měl jsem ti napsat, takže… se omlouvám,“ věnuje mu jeden rozpačitý úsměv a protože mu omluva nepřipadá dostatečná, nezapomíná mu připomenout, že tu pro něj vždycky bude. I kdyby mu napsal o půlnoci, klidně ho vyrazí morálně podpořit. Zkrátka mu stačí vědět, že o to stojí a bude tu pro něj kdykoliv si zamane. A že by Sofča hlídání nejspíš potřeboval valnou většinu času, protože i teď mu málem přivádí infarkt, když šípem tak nebezpečně šermuje kolem svého obličeje. Vypíchnuté oko by mu asi udělalo čáru přes rozpočet, protože by večer v baru musel vyměnit za noc v nemocnici, o což nejspíš ani jeden z nich nestojí. S obtížemi tak sám sobě zabraňuje ve vytrhnutí šípu z jeho ruky a své ochranářské instinkty v sobě dusí co nejvíce to jde. „No jo, už bylo na čase, aby ti nějaký rytíř vyrazil na pomoc, tak jsem to vzal rovnou na sebe,“ to, že nebýt šípu, který po něm vystřelil, by tu spolu nejspíš vůbec nebyli, vynechává. Důležité je, že tu je, ne? „Budu, teď už se mě nezbavíš,“ s cukajícími koutky a o něco lehčím svědomím na něj koukne, vděčný za jeho milá slova. Teď, když konečně vyřešili jádro jejich problému, mu ze srdce padá všechna tíha a díky tomu z něj opadá i téměř veškerá nervozita. Pronesení přípitku i přiťuknutí bere jako gesto, které za jejich hloupým nedorozuměním tvoří tlustou čáru a jakmile slyší, jak Sofi jejich nové motto domotá, ze rtů mu unikne smích. Žádný další nedorozumění už se snad nestanou! Alespoň v to doufá, když nad ním s pobavením vepsaným ve tváři kroutí hlavou, neuvědomujíc si, že by měl jeho kamarád v pití alkoholu možná trochu zpomalit. Však co, je Halloween a to se může zřídit třeba do němoty, když bude chtít. Sám se ale tímhle heslem řídit nemůže vzhledem k tomu, že na něj před barem čeká auto a tak na rozdíl od něj upíjí ze svého drinku s obezřetností, zatímco očima začne bloudit po prostorech baru. Snaží se najít své sestry a zkontrolovat, jestli náhodou nedělají něco nekalého. Nebo jestli naopak někdo jiný nedělá něco nekalého s nimi. V druhém případě by potřeboval výpomoc svého amorka, aby těmi šípy všechny podezřelé jedince v blízkosti jeho sester sestřelil. Pokud by se teda vůbec trefil. Jak se zdá, šípy nejsou na jeho straně a tak trochu si dělají co chtějí, když mu věčně vyklouzávají z rukou. Tentokrát se po zemi válí všechna jeho munice, jak si všímá, když vrací pohled zpátky k němu. Bohužel až moc pozdě na to, aby mu s posbíráním šípů pomohl. „Individua motající se kolem Rory by možná potřebovali zachránit od ní,“ podotkne s lehkým ušklíbnutím, když si vybaví, jaká Rory je a v čem sem šla. Lepší na to nemyslet, i když jistým ochranářským sklonům zkrátka uniknout nemůže vzhledem k tomu, že žádného dalšího bratra v rodině nemají. „A ty zas potřebuješ spíš záchranu od toho luku než od Carol, nebo odtud neodejdeš vcelku,“ poznamená, když sám sebe nešikovně střelí do prstu, ale luk mu z rukou nebere. Což je chyba. Kdyby to udělal a plastovou zbraň mu pro jistotu zabavil, nenastala by pohroma v podobě šípu letícího směrem k baru a flašce Aperolu roztříštěné na zemi. Na barmana se ani nemusí dívat, aby věděl, že ho tím asi nepotěšil, ale i přesto, že pro chlápka za barem to moc k smíchu není, jemu to v tuhle chvíli vtipné připadá. Musí k sobě dokonce semknout rty, aby se nezačal smát a teprve až když mu Sofian naznačí, že by měli z blízkosti baru vypadnout, sahá po svém drinku a následujíc pohromu kráčející před ním, konečně povoluje uzdu svému pobavení a nad celou situací se chtě nechtě směje. „Jsem si jistej, že široko daleko žádnej další Sofian není,“ ujistí ho, když se k němu se steskem v očích znenadání otočí. „A jestli náhodou jo, tak to nějak napravíme, kdo by ti s tou svatozáří na hlavě dneska odolal?“ dodá, věnujíc mu povzbudivý úsměv, aby se dál nestrachoval a mohl si zbytek večera užít s klidem.
A že si bylo co užívat! S každým dalším drinkem, v jeho případě nealkoholickým, byla se Sofčou větší a větší zábava, že sám ani žádný alkohol nepotřeboval. Sofian toho vypil dost za ně za oba a tak není divu, že když někdy v průběhu večera vážně narazili na Rory bavící se s nějakým Edwardem ze Stmívání, vyslali jejich směrem šíp. Hned po přesném zásahu se museli dát na útek, protože se nezdálo, že by jejich cíl obdivoval Sofiho střelecké schopnosti, ale naštěstí pro ně už na jeho ségru po zbytek večera nenarazili. To, že se vměšoval do jejích vztahů si určitě vyslechne až doma a jediný, kdo je pro něj středobodem noci, se tak stává Sofian a to až dokud nedojdou k závěru, že je načase jejich dnešní dobrodružství ukončit. Jakmile se jim podaří probojovat si cestu ven před bar, s úsměvem na rtech se k němu otáčí, doopravdy vděčný za to, že se mu podařilo ho do baru dotáhnout. „Díky, žes mě sem vytáhnul,“ poví upřímně a se stejnou upřímností se na něj i usměje. Uvolněný večer v blízkosti jednoho ze svých přátel potřeboval víc, než si myslel a to, že jím byl zrovna tenhle amorek, mu dělá víc radosti, než kdyby tu byl s kýmkoliv jiným. „Máš u mě minimálně střelecký kurzy, ať tu lukostřelbu do příštího Halloweenu trochu vypiluješ,“ vesele se na něj zakření, odhodlaný ho někdy na kurz střelby luku vážně vytáhnout. Musí mu přece ukázat, že na něj nebude zapomínat a že už se ho teď doopravdy nezbaví! „Tak zase někdy a slibuju, že tentokrát ti fakt napíšu,“ s neustále usazeným úsměvem na rtech se s ním rozloučí, přislibujíc mu, že už ho nenechá ve štychu. A aby svůj příslib dodržel, jen co zaleze do auta, vytáhne z jedné ze svých kapes telefon a ještě předtím, než vyrazí domů, svému amorkovi rovnou napíše.

Stačil jí jeden menší doušek čisté vodky, aby zkřivila celý svůj obličej a koukala se na své okolí jako kdyby jí právě donutili sníst lžičku soli, ale vydávali ji za cukr. Slova chvály tedy od Petera celkem ignorovala a nepříjemně se ksichtila, nabídka na zapití ji ovšem probrala. „Jo prosím,” vychraptila a vděčně se napila jakéhosi červeného džusu. Bylo jí vcelku jedno, co za džus to je, v ten moment totiž chutnal jako božský nápoj a to nejlepší, co kdy pila. Spokojeně vydechla, když polkla několik velkých doušků. Přesunula se s Peterem k opuštěnému stolku, kde se hodila na pohovku a konečně se přestala ksichtit, ačkoliv tu lahev s průzračným nápojem stále nedůvěřivě po očku probodávala pohledem. Naštěstí se Peter objevil v roli zachránce, jal se totiž míchat jakýsi speciální drinčík, aby se už nemusela mračit. „Přesně, ty sladký nebo i kyselý drinky z baru mi chutnaly,” odkývala popis toho, co by pro ni bylo ideální, ačkoliv to bylo zbytečné – Peter se totiž dal do práce ještě než se vůbec nadechla k odpovědi. Zdálo se, že skutečně ví, co dělá, a tak ho nechala kuchtit. Pozorně ho pozorovala, asi aby si zkontrolovala, že tam nebude příliš alkoholu... nechtěla by se tu zas nespokojeně šklebit. Navíc se dost možná blížil čas, kdy by měla pomalu brzdit, jelikož takhle lehkou hlavu neměla už pěkně dlouhou dobu, ale zároveň jí bylo tak příjemně, že se na ten drink od Petera těšila. A jeden drink nic nezkazí, no ne? Převzala si výsledný drink společně s náhodným týpkem, co celou dobu Peterovi pokukoval pod ruce, a zvesela si s tím neznámým přiťukne. „Na vítěze a barmana,” prohodila směrem k tomu týpkovi, až by sama sebe ve střízlivém stavu překvapila, jak snadno tu navazuje nové kontakty, a obrátila pozornost zpět na zmíněného vítěze, který ji ubezpečoval o kvalitě drinku. Pokývala nad tím hlavou a rozhodla se, že to tedy otestuje. Nejdřív si k tomu přičichla, akorát z toho poznala velké nic, tak sebrala veškerou odvahu a napila se. A světe div se, nebylo to vůbec špatné! Z prvotního nejistého výrazu se pomaličku zformoval úsměv a ona si cucla ještě jednou... a ještě jednou. „Mhmh, je to fakt dobrý!” zhodnotila nakonec a konečně se opět zeširoka usmívala. „Jsem nevěděla, že jsi takovej talent na drinky, to jsme si nemuseli dávat nic na baru, kdyby ses rovnou pochlubil,” samozřejmě, že by neměli z čeho ty drinky míchat, veškerou výbavičku dostali až teď, ale to Cass v tuto chvíli tak úplně nedocházelo... a pravděpodobně jí to ani brzy nedojde, jelikož si už znovu přikládala pitíčko k puse. No co, bylo to mnohem lepší než ta vodka předtím, a ona tu pachuť chtěla spláchnout! „Ale na kolenou tě prosit fakt nebudu,” dodala a důležitě mu zavrtěla ukazováčkem před obličejem, „to u tebe stejně nehrozí, určitě bys mě na suchu nenechal,” Peter byl zkrátka hodný a věděla, že by se o ni postaral, i kdyby ho o další drink neprosila, však o tom velmi dobře svědčilo i to, jak se před chvílí podělil s cizím týpkem, který se tu na kolenou rozhodně neplazil. Navíc o dobrotě jeho srdce vypovídal i fakt, že se spolu už nějaký ten pátek baví, a Cass nemá úplně potřebu bavit se s lidmi, co jsou dementi, takže Peter má zkrátka razítko kvality certified by Cass. „Hej!” plácla ho po rameni, „to bys neudělal,” zamrmlala a nakrčila nespokojeně čelo, ačkoliv si byla poměrně jistá, že si z ní jen utahuje. Měla samozřejmě pravdu, ale stejně se musela ozvat, i když to možná bylo zbytečné, jelikož další drinky jí chystal stejně ochotně jako ten první.
S každým dalším napitím se jí dělalo větší a větší problém soustředit se na Peterova slova, hudba byla neskutečně hlasitá a to, co říkal, šlo jedním uchem tam, a druhým zase hned ven, nicméně přiblbý úsměv jí ze rtů nemizel a dost možná několikrát Peterovi odkývala hroznou pitomost, no bylo jí to vcelku jedno. „Jdem tančit,” zahlásila zničehonic a odhodlaně se odebrala od jejich VIP stolku kamsi na parket, a bylo jí vcelku jedno, jestli ji Peter následuje nebo ne, prostě jí ta všudypřítomná dunivá hudba nutila se zvednout, tak šla. Na parketu byla snad poprvé v životě jako doma, užívala si hopsání do hudby a ani jí nevadilo, když se k nim připojila jakási skupinka, kterým věnovala široký úsměv. Dokonce odignorovala i to, když se jeden člověk z té skupinky připojil k jejímu tančení o trochu blíž, no jakmile pohledem vyhledala jeho tvář, zalila ji vlna zklamání. Na krátký moment se totiž cítila jako tehdy u Caleba v kuchyni, jenže proti ní ani zdaleka nestál Caleb a ona se do očí dívala komusi cizímu. Tváře jí zalila červeň, což v té tmě asi stejně nebylo příliš vidět, náhle ztuhla a pohledem zběsile skenovala okolí, jelikož potřebovala najít Petera. Jen co se jí to podařilo se k němu přifařila, jednak protože potřebovala pryč od toho týpka, jednak protože v tuto chvíli představoval jakýsi záchytný bod, který zoufale potřebovala. „Potřebuju domů a potřebuju se zbavit crushe, jak nad někým nemůže člověk nepřemýšlet?” vychrlila na něj páté přes deváté jedním dechem, takže dost možná Peter nestihl pochytit všechno, část o odjezdu ale pochopil, a tak ji jako správný starostlivý kamarád doprovodil ven, kde ji uvítal studený vzduch jako facka, no hlava se jí točila dál a musela využít Petera k opoře, aby udržela balanc. „Dobrou,” zamumlala jeho směrem, když se začala soukat do taxíku, aby se dostala domů. Ugh, to bude ráno.

>>> na kolej a spinkat

Jedna z věcí, která ho dokázala natolik rozhodit byl fakt, že se kvůli němu ostatní trápí. Záchvatu lítosti se neubránil, a právě proto se rozhodl, že omluvy padnou na něj. Takhle Sofi přemýšlel. Pokud by omluva z jeho strany měla zabránit dalšímu nedorozumění; neváhal a omluvné řeči se nakonec zhostil sám. S tím nádechem alkoholu se nejednalo o něco světoborného, ale doufal, že se to omluvě alespoň přiblíží. No jo to by se však Sofík nesměl utnout při výběru slov, když nešikovně označil oba za špatné kamarády. Autentickému přikrčení ramenou se nevyhnul ba naopak měl pocit, že by takhle měl zůstat nonstop, protože každým nádechem z něj lezla větší blbost za druhou. Konec konců takový byl prostě Sofian, takže se pitomostí jen tak vyhnout nemohl. To samé se dělo i se šípem, který se každičkou vteřinou nebezpečně blížil k jeho obličeji. Soustředěnosti se v tuto chvíli nezapřel, ale sotva co zaslechl poznámku o rytíři neubránil se smíchu, což se projevilo i pohybem ramen a faktem, že měl sklopený pohled. „Jooo? To abych si tě vážil ještě víc tím pádem,“ prohodil poté co se mu povedlo zvednou zrak od jeho původní fascinace a zakoukat se na tu novou; na něj, ještě s úsměvem a s očima, ve kterých se blyštila veškerá radost, co ho v danou chvíli oplývala. Zářivý úsměv ho neopouštěl ani když se začal kousat do rtu (v zájmu pečlivosti při hraní se šípem) a už vůbec ne když se ho pokoušel bláhově navést k tomu, aby ho ve volném čase otravoval častěji. Oči měl rozzářené, a to mu pomohlo dát najevo jeho nadšení a zároveň jak byl až dychtivě nesvůj z toho očekávání. K praštění Cassiana se neodvážil už jen kvůli svému svědomí. To však neměnilo nic na tom, že jeho ruka přistála alespoň na jeho paži, zatímco se k němu nahýbal mrkající s předstíraným rozmrzelým kukučem a s rty našpulenými a zakřivenými do obloučku, nucen ho si pořádně rozmyslet svou odpověď. Nakonec jeho modlitby byly vyslyšeny a z jeho rtů se vydralo cosi co připomínalo vypísknutí. Div, že si samou radostí neposkočil. „Jooo!“ Záhy veselost z něj jenom sršela. Přesně tohle se muselo zapít, proto byl ještě víc rád za to, že Cassian uměl číst jeho myšlenky a navrhl přípitek. Toho se ujal, ač ne podle jeho představ, ale vzhledem k tomu, že se jenom smál a nepoukázal na jeho chybu co se přípitkové řeči týče, Sofi se mohl dál nerušeně radovat.
Radování u něj přetrvávalo dokonce přestože mu všechna munice popadala na zem. Kdo by neměl radost z brigády? Teda zaplaceno za to určitě nedostane; protože by to bylo jednak neslušné a druhak by se kvůli tomu pak musel jít vyzpovídat, na druhou stranu alespoň se tak postarají o zábavu. „Nemůžeš to zas brát takhle. Jen ať se baví… Teda v rámci možností,“ chechtal se poněkud obtížně, když si seřazoval šípy tak, aby se mu lépe držely a zabránil tak dalším přešlapům. „Halloween je jediný den, kdy se každý může obléct za co jen chce… a holky zas chtějí být sexy, no… s tím už holt nic nenaděláš,“ pokrčil nad tím rameny se smíchem jako by se nechumelilo. Po chvilce se nad tím sám zarazil, protože teď prohlásil, že Cassova mladší sestra je sexy. Výraz jako by se mu proměnil. „Tedaa to myslím jako celkově, ne že si myslím, že je Rory sexy nebo tak,“ pokusil se mu vysvětlit horlivě. Z jeho výrazu se mu naštěstí podařilo usoudit, že to pochopil, ale i tak mu to nedalo a musel se podrobit pořádnému rozboru, aby se ujistil, že jeho věty budou pochopeny v původním kontextu. A proto se rozhodl zmínit Carol ve snaze své blábolení zakecat, což se obrátilo proti němu a málem si urazil prsty na ruce. „Alee prosím tě, žádné strachy, vím, co dělám,“ mumlal jeho směrem. Hned co to dořekl tak se všechno pokazilo a nechtěně vyslal palbu přímo na bar, kde rozbil láhev aperolu. „Beru zpět,“ špitl a pak se začal omlouvat barmanovi. Ovšemže před jejich úprkem pokukoval po Cassianovi, aby mu dal najevo, že je vhodný čas na to vzít nohy na ramena. A tak se společně rychlostí blesku prodírali davem, načež mu pak trkla pravděpodobnost stejného jména u vícero lidí. Své podezření mu musel sdělit. „Faaakt?“ protáhl překvapeně až se mu z toho v záchvěvu rozbušilo srdce. Když byl menší, tak si myslel, že se jména nesmí opakovat, a proto byl dlouhá léta přesvědčený o tom, že je jediným Sofianem na světě, dokud mu jeho úžasná sestřička nepromluvila do duše a neukázala mu, že zas tak speciální není (kromě toho, že jeho rodiče si řekli že bez e nakonci to bude víc znít jako chlapecké jméno). No a najednou se Sofi cítil speciální, a to jenom kvůli Cassianovi. Jeho další slova jeho domnění spíše utvrzovala, než vyváděla z míry. Amorek měl neskutečné štěstí, že okolím problikávala barevná světla nebo bylo přítmí, jinak by Cass viděl, jak se mu do tváří hrne červeň. Zmateně nad tím zamrkal a nezmoh se na nic jiného, než na nesmělé pokývnutí až se z toho začal kousat do tváře. „No já jen aby nám za můj výkon ještě něco namíchali… Tak jsem to myslel,“ hlesl nakonec rozpačitě, uvědom si, že na něj doteď jenom koukal a nic neříkal. „Nechci abys kvůli mně zůstal na suchu, víš?“ vložil se mu do jeho idylky.
A přece jenom měl Cass pravdu. Při jeho štěstí se na jeho lukostřelecký výkon za barem zapomnělo raz dva a oni si tak mohli dopřát další drinky. Sofík si dával ty alkoholické, ačkoliv měl pocit, že každou chvíli někde lehne na zem a už se nebude hnout. Kupodivu pak na pití už moc nemyslel, protože je oba zaměstnalo střílení na terče; přesněji na týpky motající se kolem Rory. Jeho přesné míření nakonec všechny odradilo, aby se k ní, byť jen přiblížili. Chudák. Jako správný Robin Hood se na to však nesnažil nemyslel a když se mu povedlo porazit i bledého Edwarda Cullena, ego, co se týče lukostřelectví se mu hrnulo do neskutečných výšin. Za to však bude moct i Cass, který se u toho bavil stejně jako on. Tedy… do té doby než si při útěku a následného odpočinku si ten luk nerozsedl, takže ze střílení taky padlo. Normálně by byl z toho smutný, ale vzhledem k tomu, že trávil čas s Cassianem, tak na smutek ani nepomyslel. Žal se ho zhostil až v tu chvíli, co se rozhodli to jejich setkání rozpustit. Přemlouvání se taktéž nevyvaroval, jenomže usoudil, že by od něj nebylo správné ho tady držet, tudíž ho doprovodil ven. „Neee, to já děkuji, že jsi mě nechal tě trefit,“ culil se. Nebylo to něco, čím by se měl chlubit, ale zase je to spojilo po dlouhé době dohromady. Sofi byl samý úsměv; v Cassově přítomnosti to vlastně ani jinak nešlo. „Vždyť mi to tak šlooo,“ hraně se zamračil. „Jejda… Já pro tebe nic nemám,“ pípl ostýchavě. Nad hlavou se mu však objevila rozsvícená žárovka s nápadem. „Tak ti budu muset stačit já, snad nevadí,“ zamumlal úsměvně. Ruce už měl prázdné (kvůli tomu, že luk i šípy udělaly pápá), a proto neváhal a pořádně ho obejmul. Dával mu tím najevo jak moc pro něj dnešek znamenal. Trochu mu trvalo, než se od něj odtáhl, protože jeho mazlícím náladám se meze nekladly, jenže mu v tom bránil kamarádův odchod. Bylo možné, že ho svou svatozáří nechtěně praštil do brady nedej bože do obličeje, ale za tu momentku to stálo vzhledem k tomu, že ani Cass na to nic nenamítal. „Tak jooo, ale až potom, jo? Za volantem by se psát nemělo,“ usmíval se na něj uchváceně, couvající zpátky, aby mu dal trochu prostoru, zatímco mu ruce sundával z té jeho červené mikiny po rozloučení ho nechávaje jít na svobodu. A když ho tak pozoroval, jak se rozchází směrem ke svému autu, cítil, jak jeho úsměv mizí s ním. V tu chvíli ho našla i jeho kostýmová parta, jenže on ne, a ne odtrhnout pohled od Cassiana. Nějaký úsměšek se mu do rtů vkradl, když jej pobízeli, aby se šel ještě bavit a on i svolil. Jenže jeho pozornost si získalo zabzučení mobilu v jeho kapse, a proto se rozhodl zjistit o co jde. Cass mu napsal přesně jak slíbil a ještě předčasně, což mu znovu vykouzlilo ztracený úsměv na tváři. Nabitý dopaminem neváhal a s kluky vešel zpátky do baru, kde se začal znovu bavit. Ač tam s ním Cassian už nebyl, neustále na něj myslel, a to i poté, co se po užitém večeru přesunul domů.