Zprvu jí tato skutečnost vůbec nedošla, ale tohle je Gii poslední šance jít na jarní ples jako studentka. Ano, absolventi jsou každoročně zvaní na veškeré univerzitní akce, jenže ona si nedokáže představit, že by na takové akce chodila, když tu už nebude vídat známé tváře. Proto je naprostá samozřejmost, že ihned, jak se o květinovém plesu dozvěděla, tak to brala jako biologickou potřebu k přežití se této akce účastnit. Jenže teď s kým? Svého prince bohužel nemá, zato má ale úžasnou kamarádku, která jí více než ráda bude dělat společnost na jejím závěrečném plesu. Domluva s ní byla jednoduchá, přemlouvání vlastně ani nebylo potřeba. Na Gab je spolehnutí vždy; takové zlatíčko by s ní šlo snad kamkoliv. Žádné velké nákupy a hodinové přípravy v jejím případě nebyly – nejen, že si takový přepych jejich rodina jednoduše nemůže dovolit, ale vlastně to ani nemá tolik za potřebí. Ve svých jednoduchých volánkových šatech v růžové se i tak cítí jako princezna, přestože je sehnala v sekáči, nikoliv v nějakém přepychovém butiku. Po tomto kouzelném nálezu byly veškeré přípravy zpečetěny a jediné co zbývá, je pořádně si akci užít.
S Gab se dohodly, že se sejdou venku před vchodem, takže jako správná dochvilná kamarádka dorazila deset minut před slíbeným časem. Moc dlouho ale čekat nemusela, ihned jak se jí za zády ozvalo hlasité zvolání jejího jména, koutky rtů jí vyskočily ihned nahoru a s nadšením v očích Gab vřele objala na uvítání. Smělý chichot je pro Giu charakteristická reakce na komplimenty a ani dnešní večer tomu není výjimkou. „Děkuju, ty vypadáš taky krásně. Ooh a taky spolu ladíme!“ Poukáže na jejich šaty s širokým úsměvem. „Jaká náhoda.“ Ani se se na to nemusely domlouvat, a i tak k sobě nádherně padnou. No není to naprosto perfektní začátek večera? „Nemůžu se dočkat,“ přikývne na její dotaz a jelikož na nic dalšího ty dvě nečekají, tak společně vejdou dovnitř.
Okouzlující výzdoba si získá její obdiv téměř okamžitě, ústa mírně pootevřená, ani ten nadšený úsměv rozhodně nemizí. „Spring Blossoms,“ zahihňá se nad názvem kapely, „jak tématické.“ Zvědavý pohled pokračuje prostornou místností sálu dál, nasávajíc postupně tu magickou atmosféru a dobrou náladu. Nemůže ale popřít ten stupňující pocit nervozity, který na ni pomaličku začne doléhat v momentě, kdy uvidí to množství účastníků. Ach na tenhle nedostatek ve svém charakteru jaksi zapomněla. Ona Gia nikdy nebyla společenský typ. Raději preferovala intimnější sešlosti s hrstkou blízkých přátel, masivní sešlosti v ní občas dokázaly přivolat pocit, že tam jednoduše nepatří. Obzvlášť nepříjemně se pak cítí v momentech, kdy je na takové akci odkázána na samu sebe, protože přišla bez doprovodu. To se jí stalo jen jednou na jedné party (už jen ten druh akce jde přirozeně mimo její komfortní zónu), a taková zkušenost jí bohatě stačila. Poprvé a naposledy. Nenápadně si proto přistoupí blíže ke Gab, hledajíc v její společnosti a blízkosti potřebný komfort a k udržení to pohodlí, ve kterém sem přišla.
„Tak kam vyrazíme jako první?“ Zahlcená všemi přichystanými aktivitami se rozhodne obrátit se na svoji růžovou partnerku, nechávajíc tak prvotní rozhodnutí večera na ní.
Společně toho zkusily spoustu. Upletly si navzájem věnce. Od každého kusu občerstvení ochutnali sousto, na což došly k názoru, že vítěznou cenu tu jednoznačně vyhrál mini mrkvový dortík s roztomilými květinami na ozdobu. Vzpomínkovou fotku z fotokoutku si bezpečně založila za kryt telefonu a po společně protančených hodinách na parketu i po vzájemném boku opustí prostory společenského sálu až když jejich nohy přestanou fungovat.

→ koleje

Ani při čekačce na to slibované nealko ho hravost neopouštěla. Možná proto z něj vypadl tak riskantní dotaz. Naštěstí právě takováto blbost zahnala to nepříjemné ticho a oni se mohli konečně začít bavit jako normální lidi. Slyšet je někdo úplně random, tak vezme roha dřív, než by se zaposlouchal do dalších slov, co by sloužily jako vysvětlení. Naštěstí to začalo docela family friendly, a tak Jettovi nezbývalo než se usmívat (spíš culit) o něco víc, než měl původně v úmyslu. Jak jinak by měl člověk v takovou situaci reagovat? No rozhodně tam nemohl stát a nic neříkat. Valil oči, to jo… protože Jett a special? Naah. To nešlo moc dohromady. Takové tvrzení bylo dost bold i na něj. Snažil se z toho za každou cenu nějak úsměvně vycouvat a vzdát mu hold za schopnost to říct takhle narovinu. Byl ready oponovat, ale Enzo ho dostal svou odpovědí. „Well, něco na tom určitě bude,“ vypadlo z něj posléze, co se na něj soustředil, „jen já s tím moc dobrý zkušenosti nemám, ale tak co se dá dělat,“ krčil rameny, aby mu svůj podivný verdikt nějak jednoduše shrnul. Jett sám moc dobře věděl, jak přehnaně upřímné pocity (od těch nejbližších) mohly ostatním spíš ublížit než přilepšit.  „Tedaa,“ nadechl se při zmínce, jak by se informace měly říkat narovinu, „já taky se slovy moc extra nešetřím, ale být tebou bych byl opatrnej,“ cukl bradou k jeho maličkosti, zadívav se na něj s přimhouřenýma očima. „Obzvlášť když na mě tyhle blbosti až moc fungují,“ upozornil ho úsměvně. Nevěděl, jestli to byl úplně jeho účel, ale jestliže s ním momentálně byl na rande, musel ho nepřímo pochválit. Přijít na jeho slabinu, a ještě k tomu omylem? To chtělo aplaus. Co si budem, jemu pochvaly ostatní nesypaly jen tak z rukávu a už vůbec ne na první dobrou, takže překvapení na jeho straně bylo dost adekvátní. Řeč padla na pokémony a pochvaly šly stranou. „No,“ smál se, „asi by to nebylo zrovna album, na který by se člověk koukal před spaním, ale radost bys dotyčnýmu stopro udělal,“ krčil nad tím rameny jako by se nechumelilo. Chtěl dodat ještě: „a nejen to,“ ale povedlo se mu překonat invazivní myšlenky natolik, že tuhle dost chlípnou poznámku si radši nechal pro sebe. On sám by z toho neměl úplně radost, kdyby ji na něj zahulákal. Byl mega nadšený, když se kolem něj přimotal Josh a mohli prohodit pár slov (zalitých dost silného sarkasmu). I to stačilo na to, aby se kompletně vrátil k Enzovi a povyprávěl mu jednu z historek, co nasbíral během svého kontroverzního randění. „Yep,“ přitakal. Takhle z patra se mu nic dalšího nevybavilo. To konec konců bylo dobře, nechtěl ho v žádném případě vyděsit. Přišla řada na další program, a jelikož už se mu povedlo zahnat žízeň, ze které se mu v ústech dělalo sucho, nezbývalo zabrouzdat i k jídlu. „Tooo je dost možný,“ vydechl. „Omezování lidských práv stejně není moc in, takže se toho rád zdržím,“ pokusil se z toho roztržitého návrhu nějak rozpustile vycouvat. A když vycouvat, tak právě k těm švédským stolům, kde si Enzo mohl posloužit. Ani to ho však nevyvedlo z dost nepříjemného overthinkování. Zhostila se ho nejistota a on ji musel z plna hrdla zmínit. Pokud se někdo cítil v jeho přítomnosti rozpačitě, automaticky se považoval za důvod číslo jedna takového chování. „Oh!“ vyšlo z jeho úst při povedeném ujištění. „Oh,“ následovalo hned poté, co ho oslovil jménem. Zaskočeně až užasle nad tím zamrkal. Mít v blízkosti židli, tak už na ni dávno sedí se slovy: „I’m sat“ a už by neřekl ani slovo, protože mu ho samou radostí poslouchal celý večer. Musel tuhle představu dostat z hlavy. „Ehmm, tak to je hezký, že se naše stupidní mozky takhle sešly,“ popíchl ho úsměvně, aby v tom chudák nebyl sám. „Caaajk,“ vrtěl nad tím hlavou. Už, už byl připraven se mu do toho vmíchat a ubezpečit ho v tom, i kdyby si myslel cokoliv, tak by mu to nevadilo, ale tohle nečekal. Asi to bylo lepší než nic… „A já myslel, že super,“ vyhrkl s hraným zklamaným tónem, „no nic, budeme na tom muset ještě zapracovat,“ prohlásil se smíchem. Na druhou stranu takhle to mohli ještě vylepšit. Pokud by už začali na něčem, co by mohli oba nazvat ‚super‘, tak by očekávaní sestupovala jenom dolů. „Nee, díky, ale ty by sis měl jít někam sednout, protože takhle se moc nenajíš,“ očima skenoval, jak držel pití i talířek s jídlem. Vypadalo to prostě komicky, a tak se neubránil ani tichému smíchu. Naštěstí hnedka vedle byl jeden volný, a tak se k němu instantně vydal a jemu nějak pokynul, aby ho následoval.

Možná by měl příště přehodnotit, co před Bexy vykládá. Chudák Samantha se teď dostala do předních příček jejího blacklistu a ani o tom neví. A že je to místo, kde člověk opravdu být nechce. Sám má štěstí, že na něm není. Tedy, alespoň v to doufá. U týhle holky jeden nikdy neví, co se jí zrovna honí hlavou. „Myslím, že už tě toho napadlo dost,“ poznamená, trochu zhrozený vším, co jí prolítlo hlavou. Na její násilnický sklony si asi nikdy pořádně nezvykne. Ještěže k němu v sobě uchovává spíš opačný sklony, což usuzuje podle toho, jak mu uhlazuje košili. No jo, s žehličkou mu to nikdy moc nešlo. „Tak to jsem nesmírně poctěn, královno Bexy,“ pobaveně se nad jejími počiny usmívá, zatímco sleduje, jak napodobuje gesto z dob, kdy se ještě lidi pasovali na rytíře. Ještěže tady nemá meč. S touhle zbraní by byla vražedná kombinace. Doslova.
Holka, která jí jen o pár minut později padla do oka, když si našli stalkovací stoleček, může být ráda, že není tím, za koho ji Bexy měla. Vlasy se naštěstí nikomu trhat nebudou a drama je prozatím zažehnáno. „Už si chystám kalendář, ať si to tam můžu zapsat jako speciální státní svátek,“ uculí se na ni a na moment vyloví mobil z kapsy kalhot, aby to doopravdy udělal. Jakmile si k dnešnímu datu připíše tuhle nezapomenutelnou událost, nesoucí název Bexy loves me se srdíčkem k tomu, natočí k ní displej, aby jí to ukázal. „Za rok tě pozvu na oslavu tohohle speciálního dne,“ připraví ji předem, jako by měl v plánu to doopravdy udělat a telefon si zase schová do kapsy. Minimálně jedno kafe, nebo cokoliv co pije, jí však za dnešek fakt dluží. Nebýt ní, asi by teď doma přemítal nad tím, proč se na něj Samantha vybodla. „Všeho moc škodí, ne?“ povytáhne lehce obočí, přestože ona nad ním protáčí oči. Nocí strávených v cele ale fakt moc zažít nepotřebuje, a tak mu padá kámen ze srdce, když Bexy zmíní černý pásek v karate. „Spíš by to bylo převálcování Sam, než výměna názorů,“ vyhodnotí naděje na výhru Samanthy, docházejíce ke krásné nule. Proti Bexy by neměla šanci. „Neuvažovalas náhodou někdy nad debatními soutěžemi? Bys je tam všechny zničila,“ zasměje se už jen nad tou představou, jak se proti ní snaží někdo argumentovat. Nikdo by neměl šanci. Otázkou je, zda by ji pak nevyhodili, kdyby ji tam někdo nasral. Jemu se to třeba daří pravidelně, zvlášť když se před ní shazuje jako třeba teď. Naštěstí za to schytává jen lehkou šikanu a ránu do ramene, což se dá přežít. „Díky, můj život bude mít konečně smysl,“ společně se s ní na tom zasměje, nechávajíce tohle téma za nimi. Teď přichází řada na vyzvídání o jejím soukromém, a hlavně milostném životě. Pokud se to tak dá nazvat vzhledem k tomu, že jen po někom pokukuje. Ale i to mu na rty přivádí šťastný úsměv, způsobený radostí z úspěchu jeho kámošky. To, že by to mohla trošku přikrášlovat, ho samozřejmě vůbec nenapadá a jen ji se zaujetím pozorně poslouchá. „To je fakt super, Bexy, a taky docela cute, ani si nepamatuju kdy ses takhle culila naposled,“ usměje se na ni a lehce do ní šťouchne ramenem, aby ji taky trošku popíchnul. To se moc často nestává, ale tentokrát si to výjimečně dovolí; snad mu za to neutrhne hlavu.
Úsměvy ho ovšem přechází stejně rychle jako se dostavily. Otočené role se mu ani trochu nelíbí. Mnohem komfortněji se cítil v roli reportéra, nikoliv v té vyslýchaného. Neví, jak se z toho vykroutit a nejspíš se mu to ani nepodaří, a tak aspoň dopije zbytek svého drinku na posilněnou. „Nejsem,“ namítne, ale asi ne tak rázně jak by chtěl. Spíš to zakuňkal než cokoliv jiného. Vážně se od ní má ještě co učit, a to nejen její šarm, na který se snaží svést pozornost. A na chvíli má pocit, že se mu to i podařilo vzhledem k tomu, že se od tématu holek na chviličku odkloní k tanečním videím na tiktoku. Ty sleduje s lehkým znepokojením, protože ve většině z nich figurují dva lidé a on si nedokáže představit, že by tady něco z toho dělal. Na rozdíl od ní se o názory okolí stará o dost víc. „Možná tak po flašce vodky,“ utrousí, ale nakonec se tomu zasměje. Nebude přece kazit zábavu a navíc je mu stejně přisouzena jenom role kameramana. S tím žít dokáže a začne klidně hned teď, takže jí ukradne mobil z ruky, aby mohli začít. Jenže Bexy má úplně jiné plány, nad čímž poraženecky povzdechne, když mu mobil z ruky vytrhne zpátky. „To rozhodně není fér,“ pokusí se namítat, ale ví, že je to předem prohraný boj. Nespokojeně sáhne i po jejím pití na stole, aniž by si uvědomoval, že není jeho, a dopije i to. Na vylévání srdíčka se prostě potřebuje pořádně posilnit. Až poté, co odloží její sklenku na stůl, si uvědomí, že byla její. Zatěká pohledem z jedné na druhou a pak ho omluvně stočí k ní. „Došlo nám pití,“ zkonstatuje zřejmý fakt. „Potřebujeme nový,“ koukne směrem k baru, kam taky hned na to zamíří, předpokládajíce, že jde s ním, aby se mohla dozvědět nějaký ten tea z jeho života. „Můj love life vážně není zrovna ten nejrozsáhlejší román, ale fajn, byl jsem…“ zasekne se při svém povídání, když mu pohled padne ke stolečkům s výrobou věnečků. Uvidí tam Sofiana a na chvíli úplně zapomene, co chtěl Bexy říct. „Uhh, na kluzišti, tam jsem byl,“ vysouká ze sebe, jakmile odvrátí pohled od Sofči k ní, sám trošku zmatený svou náhlou ztrátou slov. „S holkou z roztleskávaček, s Betty,“ vydechne, skoro jako by se mu ulevilo, že se konečně vymáčknul. O Sofianovi neřekne vůbec nic. To, že teď na chvíli zapomněl, jak se mluví, přece nic neznamená, ne? „Tohle Vám stačí, Veličenstvo?“ trochu rozhozeně se pousměje a doufá, že jo. Ještěže už došli k tomu baru a může jim objednat další dávku alkoholu, kterou teď potřebuje jako sůl.

(hottie) cutie      a i l e e n

+

sweet
Oliver

Lhala by, kdyby řekla, že ji ani jednou nenapadlo, že by se v Ericově společnosti mohla cítit nepříjemně. Že by si ti dva jednoduše nesedli. Přeci jenom je to pro ni spíše cizí člověk než kamarád. A záložní plán, jak by tento potencionální problém vyřešila bohužel nemá. Naštěstí stejně rychle, jak se jí tato myšlenka v hlavě zrodila, tak i zmizela. Stačilo vidět, jak na ni kouká a jí bylo ihned jasné, že s ním bude ještě sranda.
„Ostudu? A ty jsi něčeho takovýho snad schopný?“ Pozvedne na něj vyzývavě obočí, rty má přesto stále zvlněné do potutelného úsměvu. Škádlení je jedna z jejích oblíbených aktivit jak lehce a nevině potrápit ostatní. Obzvlášť kluky se sebevědomím. Nejen že je to zábava, ale taky skvělý soudce charakteru. Ti dospělí se nad tím zasmějí a když jsou i inteligentní, dokážou vám na to odvětit stejně chytrou odpovědí. Zbytek jedinců se nad tímto přístupem dokážou i urazit. Prohlásí, jaký chladný charakter máte, a vy si pak ušetříte spoustu nepříjemných situací, jelikož skutečnost, že je jejich sebevědomí ve skutečnosti hrané, zjistíte na samotném začátku. „Si na tebe budu muset dávat větší pozor, ty potížisto,“ zasměje se krátce, než se společně vydají k fotokoutku. Bohužel její návrh aktivity nepatří mezi ty nejoriginálnější, proto se nejdřív musí zařadit do fronty – tři, čtyři páry před nimi… zas tak hrozné to nakonec není. Po pár minutách na ně mávne fotograf a oni společně docupitají na předem vyhrazené místo. Bokem se o Erica lehce opře (přeci jen nechceme mít trapnou pózu, kdy je mezi nimi půl metrový rozestup) a zářivý úsměv na kameru. „Činky?“ Zvedne na něj pobavený pohled, i krátké uchechtnutí jí unikne z úst. Zara není nijak agresivní člověk, ale pokud by jí opravdu mimořádně zkazil dnešní večer, tak by na něj při dalším shledání nekoukala zrovna přátelsky, to je pravda. „Tak to se ještě uvidí…“ Mrkne na něj a celé to divadlo ukončí laškovným úsměvem. Že byla právě v tento moment pořízena fotografie jí dojde až když uvidí probliknout blesku.
„Vezmeme si dvě,“ kývne hlavou na mladou slečnu, která jim následně poslušně podá vytištěné fotografie, jednu pro ni, jednu pro Erica. „Ah, no naprosto úchvatně vypadáme,“ zaculí se při pohledu na jejich společnou fotografii. Jak zamilovaný pár. Nad tou myšlenkou musí nepatrně nakrčit nos; nikoli kvůli oporu k takové představě vůči Ericovi, to spíše nad tou hloupostí situace, jelikož reálně nezná ani jeho příjmení. Nicméně na památku je to krásná maličkost, proto si ji ihned uloží do kabelky, aby se jí nic nestalo.
„Že se vůbec musíš ptát,“ pokrčí nad jeho pošetilou otázkou rameny, chytne ho za ruku a vede ho k již přeplněnému baru. Holt přesně takhle se pozná, že jsou na studentské akci – nejvíce rušno je tam, kde je alkohol. „Piju cokoliv piješ ty.“ Rozhodne se pro lehce nebezpečné oznámení, za svým rozhodnutím si nicméně stojí. Je tu přeci od toho, aby si večer pořádně užila, tak proč se držet zpátky, ne? Ať už jí tedy do rukou přistane nápoj jakéhokoliv druhu, Ericovi věnuje upřímné: „Díky,“ a skleničku lehce pozvedne k přípitku. „Na nezapomenutelný večer!“ Zvolá radostně a po společném cinknutí ochutná Ericův výběr. „Hmm jde vidět, že se v pití vyznáš. Spoustu praxe předpokládám?“ Přeci jen vypadá jako typický populární kluk v ročníku, který nesmí chybět na žádné společenské akci, holky z něj padají na kolena a z úspěchů má zaplněnou plnou zeď v pokoji. „Tak přeci jenom nejsi tak slušný kluk.“ Vypadá to, že Zara si společníka na skvělou noc lépe vybrat nemohla. Jestli si ale neukousla příliš velké sousto, nebo to celé společně zvládnout, na takový úsudek je noc pro tento moment ještě mladá.
Ničeho ale naštěstí nemusela po svém návratu domů litovat. Po celý večer, který oni dva strávili ve vzájemné společnosti, jí opakovaně dokazoval, že je to přeci jen kus kvalitního chlapa. Určitě to taky nebude naposledy, kdy se ti dva vidí... nejpozději na sebe opět narazí při další návštěvy posilovny.

→ zpátky do postýlky

Ačkoliv se stále rozjímal nad tím, kam se jeho kámoš poděl, jedno klopýtnutí a girlandový jumpscare mu poslal všechny myšlenky k šípku. Stačilo, aby na něj vybafla tak květinová výzdoba a on měl v hlavě prázdno. Přesně s takovým vyjeknutím měl tehdy reagovat na to narozeninové překvápko, kdy na něj rodina čekala se zhasnutým světlem a počítala vteřiny, než dorazí. I s vygumovanou hlavou se mu podařilo nemožné a padající slečnu v zelených šatech chytil jako princeznu. Šikovný kluk; a to měl pocit, že ji skácí jak kuželku na bowlingové dráze. V moment, co se mu povedlo vyvážit jejich balanc a plavovlásku uzemnit, odtáhla se od něj nejen jako divá… dokonce i rudá! „Jeejda, to jsem nechtěl,“ vydal ze sebe dost zasekaně, ač se snažil být empatický. Ruce rychle stáhl směrem k sobě a letmo zvedl je nahoru v obranném gestu alá ‚pardon, to samo‘, aby nějak doložil svou nevinu o neúmyslnosti téhle prekérní situace. Reading the room nebyl zrovna jeho oblíbený koníček. Nedělal totiž drahoty, a tak zmínku o jisté nepraktičnosti té agresivní girlandy musel pronést dostatečně nahlas. No fakt! Kdo měl tušit, že ta holčina na schůdkách tu výzdobu tam přidělala. To se měl zeptat publika jako v Mickeyho klubíku, aby mu s kouzelným zaklínadlem ‚Myška, muška, Mickey Mouse‘ poradili jaké vylepšovátko by tuhle situaci doživotně vymizelo z paměti všech tří? Kde jsou muži v černém, aby na ně vytáhli to svoje magický světýlko a vymazaly holkám paměť? Nikde.  Obličej se mu zkřivil soucitem. „To je tvoje práce—?“ poukázal nahoru na květinovou výzdobu. Ukazováček se mu zachytil ve vzduchu s pohledem upírající na dívku v zelených šatech, dokud ruku křečovitě nestáhl dolů. Koukl na blondýnku, která z toho měla větší zábavu než ti dva dohromady. „To je její práce?“ naznačil rty směrem k Viv bez toho, aniž by vyslovil jedinou hlásku. Slečna se zřejmě naladila na jeho vlnu, protože stačil jediný pohled, odkašlání a došlo mu to. Na sucho polknul. „Chtěl jsem říct, že je to moc hezký, jen by to mohlo být líp přidělaný než jedním špagátem,“ pokusil se to napravit každým coulem (joo, jen by na tom tónu mohl trošku zapracovat, protože by mu to nikdo nesežral ani s navijákem). Ruce dal v bok a zahleděl se na tu spadenou girlandu a uznale nad tím pokyvoval jako dozor stavby. Těmihle kecy si však karmu nenapraví, a proto se na obě starostlivě podíval a zeptal se jich, zdali jsou v pořádku s další komickou omluvou. Úlevně přitakával nad blondýnčinou odpovědí, jenomže ta druhá se k tomu neměla. Měl pocit, že každou chvilkou omdlí. „Fakt se moc omlouvám, tohle jsem neměl v úmyslu,“ rukou kroužil jednak směrem k výzdobě, ale i k holkám; jedna z nich z něj nejspíše bude mít trauma. Nad filmovým momentem se musel pousmát: „Doufám, že to má někdo natočený, byl by z toho virál.“ Pro jistotu se rozhlédl po ostatních studentech, jenže ti se spíš bavili mezi sebou natož aby pozoroval jeho girlandové fiasko, což bylo jedině dobře. Poznámka o natáčení asi taky nebyla adekvátní; to by se Teddy rozklepala snad ještě víc. Chtěl tu poznámku opětovně vylepšit, jen se k tomu neodvážil. Byl tak mimo, že se ani jednou netrefil do jejich emocionálního rozpoložení, třebaže se snažil sebevíc. Sám nad sebou si povzdechl. Jedno věděl jasně; chtěl to za každou cenu napravit. „Ne vážně, vypadá to dobře i takhle; ani tam nemusela být,“ přidal se do uklidňování Teddy společně s Viv. Ta po něm hodila pohled, takže automaticky sklapnul. Nechtěl zbytečně přilévat olej do ohně. Už, už se automaticky přikrčil v ramenech, ale Vivian se na něj opáčila s dost dobrým nápadem; v něm to však vytvořilo náznak nejistoty. Michael si zjevně uvědomoval, že jeho suchá poznámka nebyla úplně na místě, zase na druhou stranu jim taková situace nemohla zkazit večer. „Dobře, dobře,“ kapituloval rychle, „náhodou oběť jedné girlandy za dva drinky, to je docela výhra,“ zkusil zavtipkovat, aby rozhozenou atmosféru trochu oživil. Všichni tři se rozešli směrem k baru. On sám čekal na drink, který mu měl přinést Peter Express, ale toho se nedočkal, takže se o svůj pitný režim bude muset holt postarat sám. „Takže… co si dáte?“ optal se děvčat, rezignovaně přecházeje k baru. On sám už houkl po barmanovi ať mu namíchá Cuba Libre (konečně), a pokud si holky taky něco vybraly, tak se rozhodl opětovně debatovat, ačkoliv mohl předpokládat, že s ním nebudou chtít mít nic společného. „Stačí takhle, nebo si to budu muset ještě nějak odpracovat?“ zajímal se úsměvně. „Jestli to je celý nějaký sociální experiment s novou praktikou, jak lapit kluky, tak to klobouk dolů. To bylo dost povedený,“ podotkl v záchvatu úžasu a konspiračním teoriím. Silně o tom pochyboval, ale chtěl Teddy alespoň trochu rozveselit; vypadala jako by měla každou chvilkou vypustit duši.
Ať už si holky vymyslely k pití cokoliv, byl ochoten za to dát každou korunu. Zpočátku při jeho držkopádu se trávení času společně nezdála jako ta nejlepší volba, ale po teambuildingovém rychlokurzu u baru, u věnečků, na parketu, a ještě ve fotokoutku, to nebylo tak špatné. I ta stydlivá dívka, jejíž jméno se nakonec dozvěděl, nebyla zdaleka tak zakřiknutá, jak působila na první pohled. Teddy i Viv se nakonec ukázaly jako opravdu milé slečny, a tak mu vůbec nevadilo, že Peťas šel pro drink a už se nevrátil. Večer se pomalu chýlil ke konci, a tak se s děvčaty rozloučil, doufaje, že zapomenou na jeho motání se v girlandách a budou si ho pamatovat jako nejlepšího tanečníka pod sluncem. Nakonec mu nezbývalo než zamířit domů.  

Rozhazováním drobků se planeta netrápila, ale Sofi ano. Porozumět kontextu pohádky o Jeníčkovi a Mařence to mu chvilinku trvalo, avšak Calebovu trpělivost to ničím nenarušilo. Pochvalou si zajistil další z těch jeho nakažlivých úsměvů. To nebylo jediné u čehož nakažlivost zůstala. Ač se na svých oblečcích nijak nedomlouvali, nakazili se výběrem alespoň na dálku. Jakmile mu začal líčit jaký příběh se nacházel za ignorování rodinných varování alias jeho košile s odepnutými knoflíčky, začal svých rozhodnutí plně litovat. Cal tomu nasadil korunku při zmínce strany temna. Rukama si prudce tu odhalenou část hrudníku zakryl. „To neříkej,“ naříkal vystrašeně. Vidět to máma tak ho zavře ve věži, jak Lociku a už ho nikam ven nepustí. Povědomě se třásl trochu jako ratlík, ale s tím že to už jeho sestra otočila a Cal před ním stál v podobném rebelském rozpoložení, rozhodl se to tiše rozdýchat a nenatahovat se ke knoflíčkům. S každým slovem však se k té temné straně přibližoval rychleji, než by chtěl. Víc než svou poznámku k velkému výstřihu rozmrkával Calebovu zdrženlivost se zeptat, odkud o tom podniku slyšel. „S tím bych si starosti moc nedělal. Já bych neprošel ani pohovorem,“ vyhrkl horlivě, přestože se zjevně jednalo o vtip. Byl v takovém naladění, kdy se mu zdál každý žert smrtelně vážný. „Klášter? Já myslel, že to je restaurace,“ dodal duchem nepřítomně. Teď netušil, jestli vůbec mluvili o tom stejném Hooters, když to porovnal s klášterem. Chudák si myslel, že to bude tematická restaurace se sovami… no, ukázalo se, že tam preferují jiný pár zvířátek. Červeň v tvářích mu vydržela až k baru, kde si objednali pití a pak zamířili ke koutku s věnečky. S kreativní vlnou by mohl přijít myšlenky, což se mu i potvrdilo poté co si začal prohlížet jednotlivá kvítka, co mohl do svého výtvoru zapojit. Kromě smrtelných hříchů mu v hlavě vrtalo i sestřino přesvědčování, o tom že Calovi pravděpodobně překazil plány a teď tu s ním musel strávit zbytek večera. Na jeho ruku ve znamení skautského znaku se zadíval. Pousmál se nad tím. „Neříkáš to jen, abych se necítil špatně, že ne?“ optal se ho. Ostatně to byl blondýnův nápad a on ho do toho neúprosně uvrtal. Nečekaným šťouchnutím a důležitým podotknutím ho navrátil zpátky do reality. Zachichtal se nad tím s pohledem sklopeným k barevnému kvítí. „Co ty víš, třeba by se někdo našel. A tím myslím úplně někoho jiného a ne mě,“ ozval se v podobné rozpustilosti. Culení ho neopouštělo ani po další pochvale. Musel se na ten jeho květinový výtvor podívat a srovnat ho s tím svým. „To teda,“ prohlásil s rozšířenými zorničkami. Sofčův věneček oproti tomu jeho vypadal, jako kdyby ho koupil na aliexpressu; nebo hůř kdyby byl obětí exploze černobylského reaktoru. „Že ty jsi předtím absolvoval přípravné kurzy?“ vyptával se ho zamračeně, protože tohle nebylo absolutně možné. I s tím výběrem barev Sofi moc nepochodil. Tichounce si nad svým věnečkem povzdechl. „Taky jsem se měl na nějaký přihlásit,“ okomentoval ten svůj rozpadající se výtvor. Naštěstí Caleb moc dobře věděl, jak ho rozveselit a usadil mu do vlasů květinovou korunku. Slušně poděkoval a rozesmál se nad tím, už jen kvůli těm gestům, kterými doprovázel korunovační proslov. On se jako na povel zhostil toho typického princeznovského úklonu, tak že si přidržoval pomyslnou sukni. „Není třeba,“ mávnul nad tím rukou nad poznámkou, kde hlásal, jak by byl pro něj ochoten položit i život, „už mám odzkoušenou lukostřelbu, takže ochranu budu mít na starost já,“ chlubil se. To, že sejmul láhev v baru už nezmiňoval. „Jen se ode mě budeš muset držet trochu dál,“ špitl vzápětí s přikrčenými rameny jako to dělával, když si nepovedeně přikrášloval pravdy. Neuměl moc lhát, což šlo poznat i z jeho postoje těla. A když Caleb vytvořil věneček pro něj, najednou dostal druhou múzu dokončit ten, co začal pro něj. Pár barviček kvítek vyměnil, ale šel na něm vidět zápal přemýšlení a kreativity. „Co se týče nápadníků, moc jich nemám, takže se nemusíš ničeho obávat,“ poznamenal s chichotem. Ve většině případech byl totiž on ten nápadník, takže moc nerozuměl tomu, jaké je být na opačné straně. Kdyby nebyl zaneprázdněn tvorbou věnců, určitě by Cassiana v dáli vyhlížel. „Za to ty s nimi nešetříš,“ pípl a posilnil se drinkem. Samozřejmě tím myslel sebe a taky tu holku, o které se mu občas zmínil v chatu. „Copak ona není na věnečky?“ zajímal se. Nechtěl po něm, aby na něj vysolil veškeré informace, ale třeba jméno by neuškodilo, protože s tím se ještě nepochlubil. Jen co však začal květiny k sobě svazovat, došel teprve na kámen úrazu. „Jak jsi to udělal, aby držely u sebe?“ optal se ho, ač mu před minutkou naznačil, že jeho služeb nebude potřeba. Rukama tak vtipně ukazoval (spíš mával) nad stolkem, aby mu přiblížil, co tím vlastně zamýšlel.

Koutky mu při její poznámce cuknou vzhůru, stejně jako obočí. Damn, ta holka se nezdá. Vypadá spíš jako sluníčko než jako někdo s drzým jazykem, ale na druhou variantu si rozhodně stěžovat nebude. Pokud chce Ellie vystrkovat růžky, klidně může. On je před ní taky schovávat nebude. Uličnický pohled nechá zaklesnutý v tom jejím a uhne jím až ve chvíli, kdy k ní přistoupí o krok blíž, aby se lehce sklonil k jejímu uchu, jako by se jí chystal vyzradit své nejtemnější tajemství. „Bude, protože si to tu dneska tak užiješ, že doma budeš odpočítávat hodiny do příště,“ přislíbí jí a vzápětí se od ní zase odtáhne. V očích se mu hravě zajiskří, když se na ni podívá s rádoby nevinně působícím úsměvem na rtech. Je odhodlaný ji dostat tam kam chce, takže se dneska jen tak nevzdá a bude se minimálně snažit o to, aby nějaký příště doopravdy bylo. Už jen kvůli svýmu egu. Prozatím ale ve veškerém provokování aspoň na chviličku ustane, jelikož je čas na drinky a na trochu toho vzájemného poznávání. Bez toho by se teda klidně obešel, ale protože Ellie nevypadá jako holka, co by se hned vrhla do neznáma, asi to jinak nepůjde, pokud chce z dneška aspoň něco vytěžit. Při čekání na drinky se pozdraví s pár lidma, ale u toho to končí. Dneska tady není od toho, aby prohluboval přátelský vztahy, to může dělat někdy jindy. Věnovat se musí holce vedle něj, takže jakmile mají drinky v rukách, vzdálí se společně s ní od hlaholu u baru k nějakýmu volnýmu stolku.
Její osobní život ani záliby ho sice moc nezajímaj, ale aby řeč nestála, začne se jí vyptávat na roztleskávání. V duchu přitom děkuje Sofii za to, že o tom tak často blábolí. Co si budem, když je na hřišti a pohled mu náhodou padne směrem k roztleskávačkám, jejich rutiny fakt nejsou to, co oceňuje. Naštěstí se nezdá, že by to Ellie prokoukla, za což asi trochu může to, že jí o Sof rovnou řekl. „No jo, trocha vzrušení ještě nikoho nezabila,“ mrkne na ni, zatímco zvedne sklenku s drinkem, aby se napil a aspoň trochu skryl, co se mu při týhle poznámce asi tak honilo hlavou, hint; adrenalinový sporty to nebyly. A nebyl to ani basket, o kterým se začnou bavit o pár minut později. Nijak se netají tím, že v tom svou budoucnost nevidí a nikdy ani neviděl. Hraje rád, ale vysoký ambice prostě nemá, tak proč předstírat že jo? „Asi si dovedu představit i lepší osud než trčet na přednáškách, ale jo, nemám si na co stěžovat,“ pokrčí rameny a na okamžik zavzpomíná na dobu, kdy dřel jako kůň na přípravách na přijímací řízení u policajtů. Tam ho samozřejmě nepřijali, jinak by tady dneska vůbec nebyl. To je ale dávná minulost, nad kterou teď nehodlá přemýšlet. Ještě aby jo, když před ním stojí pěkná holka, který slíbil provětrání na parketu. Nechce to oddalovat, a tak dopije všechno co má ve skleničce a jakmile ji položí zpátky na stůl, už k Ellie s výzvou v očích natahuje ruku. „Jen ty, který za něco stojí,“ prohodí s pobavením v hlase a počká, než přijme jeho nataženou ruku. Jakmile ji drží v té své, zamíří s ní mezi další páry na parketu, chystající se k nějakýmu ploužáku, který kapela, jejíž název už dávno zapomněl, před chvílí vyhlásila. Část večera s DJem si nejspíš užije víc než pomalý pohupování, ale i tohle má něco do sebe, zvlášť když mu to umožňuje ovinout ruku kolem pasu Ellie a přitáhnout si ji blíž k sobě; možná až moc blízko, but who cares? Pokud ho od sebe neodstrčí, klidně tu vzdálenost v průběhu tance ještě zmenší. Prozatím ji však udržuje tak, jak je a chvilku ticha, která mezi nimi nastane, využívá k prohlížení její tváře. „Žurnalistiku,“ odpoví, když prolomí ticho další otázkou. „Investigativní žurnalistiku,“ upřesní svou předchozí strohou odpověď, aby ji úplně neodbyl. „Nech mě hádat, psychologie?“ snaží se uhádnout, co je její obor, ale pravdou je, že nemá tušení. Řekl to první, co ho napadlo, aniž by nad tím nějak víc přemýšlel. „Ale víc mě zajímá, kolik bodů z deseti zatím mám,“ nevinně se na ni uculí, a zatímco se s ní dál pohupuje v rytmu hudby po parketu, se mu v očích začnou objevovat uličnické jiskřičky. „Víš co, potřebuju vědět, jak moc se musím ještě snažit, abych tě přesvědčil, že tohle není naposledy, co se vidíme,“ nepatrně pokrčí rameny, ochotný se začít snažit ještě víc, pokud to bude potřeba. V rukávu totiž ještě pár přesvědčovacích taktik schovává a nebojí se je použít.

Jednak byla Sof v těch rudých šatech naprosto okouzlující, jednak ho posílalo do kolen její sebevědomí. Pro svérázné slečny s prořízlou pusou, které se nebály říct svůj názor, měl vždy slabost. Proto se její poznámce o bodyguardovi upřímně zasmál a strčil si před rty prst, aby jí naznačil, že má být potichu – to je totiž děsně tajná informace. „Kdo ti to řekl, všichni mi říkali, že to bude tajný,“ zakroutil nad tím hlavou, jako kdyby byl ze svého (fiktivního) týmu velmi, velmi zklamán, ale ten typický kulišácký úsměv na rtech ho prozrazoval. Copak se ale šlo v její přítomnosti neusmívat, když na něj tak hezky mrkala? Je to jen muž, vůbec to není jeho chyba! „Tak… mělo to být tajemství, ale teď když už to víš, tě příště vyzvednout můžu,“ mrkl na ni spiklenecky, nijak se nebráníc nějakému potenciálnímu příště. Nu což, i kdyby byla i jen z poloviny tak sexy, jako je dneska, měl by se na co těšit. „Ale samozřejmě se velice omlouvám, jsem rád, že je mi odpuštěno, jinak bych se tím celý večer trápil,“ melodramaticky si položil ruku na své srdce a na krátký okamžik se zatvářil jako utrápené štěně… kterému se divoce leskly oči. Nemohl si pomoct, Sofia v něm probouzela hravou stránku a on si hrál moc rád. Na to bude mít ale celý večer, teď bylo na čase se vůbec dostat do sálu a obhlédnout, co jim dnes večer univerzita nachystala – on už má svůj program ale naprosto jasný (samozřejmě mluvím o rozkošné brunetce po jeho boku).
„O tom bych nepochyboval,“ ujistil ji, „jinak bys to na univerzitě nedotáhla tak daleko,“ a zároveň si nemohl odpustit drobné popichnutí, které doprovázelo roztomilé uculení, jako kdyby neřekl vůbec nic drzého. Na druhou stranu to byla ale i pochvala… jen zabalená do drzého obalu, ale to k Charliemu zkrátka patřilo. Navíc věděl, že Sof takové slovní přestřelky ustojí a ještě mu to vrátí dvakrát tak intenzivně, nemusel se tedy obávat, že by před ní mohl říct něco nevhodného nebo že by se musel držet zpátky. Kdyby nedejbože překročil nějakou hranici, ona by si ho zvládla srovnat… a to mu přesně vyhovuje. „Ale tenhle titul ti rád přenechám,“ dodal ještě hravým tónem. Sofia ale ve skutečnosti od nejroztomilejší víly měla skutečně daleko, a to rozhodně nemyslel zle. S jejím tělem a pronikavým pohledem byla všechno jen ne roztomilá, on si ale vůbec nestěžoval. Jí by měl korunovat spíše na tu nejvíce sexy vílu.
Na baru si objednal klasický rum s kolou, nic fancy, ale byla to klasika, která ho nikdy nezradí, ačkoliv to oproti fešnému martini mohlo působit lehce komicky. Než se vrhnou do víru zábavy, která pořádně ještě nezačala, navrhl posezení u jednoho z nazdobených stolečků, a rovnou nějaký vyhlížel, jelikož si byl jist, že Sofia nebude proti. „No,“ pobaveně se ušklíbl, „sice mi změny nevadí, go with the flow mi vyhovuje, ale tahle změna je i na můj vkus šílená,“ shrnul své celkové pocity a zlehka nad tím pokrčil rameny, ačkoliv to bylo asi poprvé v životě, kdy se po hlavě nevrhal do něčeho, co mu život nachystal. Měl svůj studentský život rád, jak trefně poznamenala i Sofia. Měl rád basket, i když jen pro zábavu, měl rád kluky v týmu a tu jejich bro atmosféru, kterou má ostatně rád i ve spolku, ze kterého se bude muset vystěhovat a najít si solo bydlení… Prostě přijde o své společenské zázemí a jakožto velmi společensky založený člověk se toho zkrátka mírně obával. „Jsem tě chtěl ještě rok potkávat na chodbách,“ obrátil její poznámku ve svůj prospěch a laškovně na ni mrknul, přičemž mu rty zdobil široký úsměv. Samozřejmě i to bylo jedním z mnoha plusů, které mu prodloužení studia přineslo, lhal by ale kdyby to označil za hlavní důvod. „Ale mám to úplně stejně jako ty, jen u mě to, že by mi to chybělo, vyhrálo, a řekl jsem si, že není kam spěchat,“ i on umí občas odpovědět seriózněji, když se vážně snaží. Sof mu navíc popisem vlastních pocitů z jejího odchodu nahrála, nemusel ta správná slova hledat on sám, jen odkýval ta její. „Navíc se hudbě věnuju i při studiu, takže nemusím jako někteří studenti spěchat, aby měli hotovo a mohli v životě dělat to, co je baví,“ dodal ještě, ačkoliv i on tušil, že po studiu bude mít na hudbu mnohem více času, i když si tedy nějakou práci najít bude muset, doopravdy není na takové úrovni, aby se mohl živit jen svou muzikou. Alespoň prozatím. Do té doby mu bude stačit, když bude hudbě alespoň poblíž, už pokukoval po místních producentských studiích. „Studentský shon bych teda klidně oželel,“ zasmál se, „ale jo, ta atmosféra tady mi chybět bude,“ snažil se neznít sentimentálně, pravděpodobně mu to ale vůbec nešlo. „Proto tu budu každou akci, kam budou zvaní absolventi, poctivě chodit kontrolovat,“ uličnický úsměv vystřídal sentimentální chvilku, a on byl zpět ve svém běžném já. Ne že by se nedokázal bavit o vážných věcech, jen se mnohem raději bavil, obzvlášť na akcích. Naštěstí to vypadalo, že to má Sof stejně, proto se na ni zaculil, když zmínila jeho soukromý koncert. „Třeba ho zvládnu vymyslet i mimo univerzitu,“ už by to muselo být víc naplánované, protože se pravděpodobně náhodně uprostřed města v přítomnosti klavíru nepotkají, ale zná spoustu míst, kde mají klavíry volně přístupné a člověk si může zahrát, nebo může někomu předvést (o něco méně) soukromý koncert. „Na to si připiju rád,“ vzal si do ruky drink a rty se mu rošťácky zvlnily, jen co ucítil její ručku na stehně. Tohle bude ještě dlouhá noc. Odolal však pokušení pohledem sklouznout k její ruce a místo toho se jí díval do očí, zatímco v těch jeho se leskly jiskřičky s příslibem všemožných provokací. Ťukl si s její skleničkou a přisunul se k ní o něco blíže. „Tyhle akce mi budou vážně chybět,“ usmál se nevinně a napil se z drinku.

Joshua mrk mrk