First topic message reminder :


„Je milé, že to tak berieš. Ale vďaka.“ Naozaj sa snažila. Poznala ľudí, ktorí keď nejakí ten strach z niečoho mali, nechali to tak. Lynn sa snažila prekonať samú seba. Samozrejme nie pri všetkom, takých pavúkov sa bude vyhýbať do konca svojho života, tak ako to len pôjde. Už koľkokrát si chcela nechať na ruku položiť tarantulu, keď bola taká možnosť a keď na to narazila ale v momente ako to (odporné) chlpaté stvorenie uvidela, z miesta činu zdrhla. Také výšky boli oproti tomu prechádzka ružovou záhradou. A ako povedala Rafaelovi, tie výhľady stáli vždy za to, takže s tým nemienila skončiť ale len pokračovať. „Tiež si taká citlivka pri filmoch ako ja? Ja tie smutné filmy tak nenávidím ale pritom milujem. Dáva to vôbec zmysel?“ Opýta sa, na čo sa na chvíľu zarazí, než sa zasmeje a mávne rukou. Mala ich rada, vždy si ich rada pozrela ale pritom vždy pri nich plakala, čo patrilo práve k tej nenávisti. Ale to k tým filmom patrilo a vždy si nejaký rada pozrela. Jej spolubývajúca už bola tak zvyknutá na jej začervenané oči, že sa už na to ani nepýtala, vedela čo bolo vo veci. To, že plakával pri filmoch aj Rafael nebrala na veľkú váhu, preto to nejak nekomentovala. Bolo jej jedno, že to je chlapec, aj tí majú city, rovnako ako ostatní, tak prečo by si nemohol poplakať pri filme. Prišlo jej to hlavne milé, že sa za to nehanbí a prizná to. „To dúfam aj ja! Je to jeden z mojich obľúbených filmov a rovnako aj kníh, tak dúfam, že ťa to nesklame. Samozrejme by som to pochopila ale.. to sklamanie by tam stále bolo,“ prizná sa s úsmevom na tvári. Jasné, že by bola trochu smutná, keby sa mu náhodou film nepáčil ale ako povedala, pochopila by to, každý má iný názor. Ale uvidí, už teraz sa teší na jeho reakciu. Ale keďže vie, aký knihomoľ to je, je jej tak nejak jasné, že to asi nejaký čas potrvá. Bola rada, že sa mu prihovorila, bolo príjemné takto stráviť tento večer. Možno keby sem s niekým prišla, či si našla niekoho iného, možno by si zatancovala, opila sa či aj niečo iné. Ale na tú druhú stranu, bola naozaj spokojná. Možno bol ples na zábavu, aby si ľudia zatancovali a bavili sa, ale bavila sa aj takto.  A je si istá, že bude ešte niekoľko akcií, kde sa bude môcť zabávať koľko len bude chcieť. „Presne! Na to som práve myslela! Je to drobnosť ale nechápala som to. Prečo jej jednoducho nedali modré šaty? To by bol až taký problém?“ Toto bola jedna z vecí, ktorá ju na celej Harry Potter sérií štve. Z tých všetkých je ale táto tá najmenšia. Hlavne jej vadí, že sa do filmov nedostali nejaké postavy, ktoré by tam rada videla. Či scény. Videla ich na internete ale je predsa len iné to vidieť vo filme. A možno by potom ľudia videli, že tá postava nebola až taká zlá ako si mysleli. S jeho ďalšími slovami úplne súhlasí. Je určite skvelé mať nejakú svoju obľúbenú knihu, ale ako povedal Rafael, nikto nevie ešte aké knihy uzrú svet a to si to potom tí ľudia rozmyslia, že nie, toto je odrazu ich obľúbená kniha? Ale veď každého vec. Ona to určite nedokázala, preto obľúbených kníh mala asi milión. Vystúpenia boli skvelé, ale bola pravda, že už ku konci ledva vnímala čo sa na pódiu deje, keďže sa skôr venovala práve Rafaelovi. Pri zistení, že ale nikdy nepil bola naozaj v prekvapení. Nikdy nestretla nikoho, kto by to aspoň len neskúsil. „Páni.“ Skvelá reakcia to áno, ale naozaj zostala zarazená, čo je na nej aj vidno. „Naozaj to nemyslím nejak zle, ale naozaj som prekvapená. Niektorí ľudia čo poznám a nepijú, tak to aspoň vyskúšali ale, že nikdy? Páni.“ Zopakuje reakciu, kvôli čomu sa aj zasmeje, než len zavrtí hlavou. „Ale som vlastne hrdá. Alkohol je zlo. Neskúšaj to.“ A preto si ho niekedy vypije, že? Naozaj bola ale hrdá, ak to vydržal takto dlho, tak nech ani nezačína a zostane čistý. Na tom nie je nič zlé, skôr je to obdivuhodné, že sa nenechal nahovoriť a drží mu to tak doteraz. „Ah.. tak to chápem. Ale keby len niekedy ochutnáš, tak sa určite nič nestane. Ale je to predsa na tebe a keď nechceš, tak nemusíš. O veľa neprichádzaš, ver mi.“ Ona sa našťastie ničoho báť nemusela. Aj keď bola opitá, nerobila nič hlúpe, aj vtedy mala vlastné zmýšľanie. Len sa viac zabávala. „Jasná vec. Tiež som rada, že som sa ti prihovorila, aspoň som sa mohla s niekým porozprávať o knihách.“ A možno si ho nájde aj v škole, aby sa s ním mohla porozprávať znovu. Aj keď bol nervózny, tak jej to neprišlo nijak zlé, bolo to skôr milé. Jeden z tých, ktorý sa nehrá na nejakého zlého chlapca alebo drsňáka, ako niektorí. „Ja teba tiež!“ Zvolá so širokým úsmevom, než mu zamáva naspäť. Ešte chvíľu ho sleduje, než zmizne zo sálu. Zostala tam ešte chvíľu po ňom, len aby dopila džús, zamávala jednej spolužiačke, ktorú tam odrazu uvidela ale nezostáva tam, tiež si to namieri späť. Mohla sa k niekomu pripojiť, tak ako to urobila s Rafaelom ale na dnes jej stačilo. Možno nabudúce. Ešte raz sa pozrie na ľudí, ktorí tam ešte zostávajú, než si to zamieri von zo sálu, rovno na svoju izbu.

>> internát

Inu dobrá moc neočekávala to, že by šla s Joshuou tancovat, samozřejmě by se bez toho i obešla, ale když už byli na parketu, rozhodně si to plánovala užít, což nebylo složité. Snažila se vést nějakou konverzaci možná i kvůli tomu, že skoro nikdy nesklapne ale taky kvůli tomu, že ho chtěla a taky trochu potřebovala poznat o něco více. Jenom lehce přikývla na jeho odsouhlasení a pak už se hned na to ptala na jakým nejzajímavějším místě asi byl. Když zmínil, že jich bylo více samozřejmě ji očka svítila jistou zvědavostí a tak čekala co z něj vypadlo. "Páni, tak to je rozhodně zajímavé. Udělal to?" Pozvedla obočí jenom a naklonila hlavu lehce na stranu. Pak se jenom pousmála a pokrčila lehce rameny. "Myslím, že to zvládnu i z ruky," uchechtne se nakonec jenom. Ellie si zkusila samu sebe představit jak by rvala věšteckou kouli do kabelky nebo se snažila najít jiné místo, kam ji uložit než by nastal správný čas ji vytáhnout. Jo, pravděpodobně by něco takového udělala, kdyby tím byla posedlá. Naštěstí nebyla a tak tato věc zůstala jen představou. Podívala se na něj a pak se potulně usmála. "Koníčky, samozřejmě. Roztleskávání, atletika, bicí," pokrčí rameny. Někde v hlavě ji bliklo světélko, jestli zrovna on nenaznačoval něco jiného, ale to by z něj stejně nedostala. Už jen kvůli tomu, že takovým věcem se extra nevěnovala a taky.. by mu to jen tak napřímo stejně neřekla. Je sdílná, ale ne tak moc. Nakonec se i ona dala na popichování jeho osoby a pak se sama podívala okolo. "Pravda, možností více než dost," poví jenom tišeji a pak se podívá zpět na něj. "Ale myslím, že to zkusím ještě tu," pokrčí nakonec ležérněji rameny s menším úsměvem. Samozřejmě ji pohyb jeho rukou lehce vykolejil. Koho by nevykolejil?! Její dech se trochu zatajil, avšak se snažila to nedat úplně najevo. Dokázala si představit jak moc dobře to funguje na ostatní, ale část Ellie, která se najednou probouzela si řekla, že mu to jen tak snadno neukáže.
Proto nakonec přistoupila lehce na jeho hru, sama se na něj natiskla o něco více, její ruka samovolně začala klouzat na jeho hruď a nasadila stejnou hru, jako on nasadil na ní. Po její větě, se krátce podívala na jeho rty. Její já, by očividně dokázalo udělat ten jeden poslední pohyb, ale nakonec se hravě pousmála. "Noc je mladá ne?" poví na jeho až to uvidí, uvěří. Pak se sama ještě na moment podívala na jeho rty, ano opravdu byla lákaná opravdu dobře, uznávala to. Ovšem hudba skončila a tak mu pohled do očí oplatila ve stejný okamžik kdy se podíval on do těch jejích. "Škoda," zopakuje po něm jenom lehce a pak se nechá pomalu vyvést z parketu, aby nepřekáželi zpět ke stolku. "Oh, tak to si cením velkorysé společnosti ovšem," uchechtne se jenom a pak na moment sleduje jeho záda. Cítila jak ji hoří tváře, proto se snažila nabrat vzduch do plic. Sama se přistihla jak kouká okolo a nedaleko stolku, ke kterému se blížili ji přišlo dobré místo. Trochu zapadlé, najednou jako kdyby ji ovládl vnitřní čert co čekal, kdy vystrčit růžky. Chytla Joshuu za ruku, aby ho zastavila a pak jej lehce dovedla do zapadlejšího místa. Lidi okolo nebyly, podívala se okolo, jestli budou moc na očích, a když usoudila, že ne podívala se mu krátce do očí. Jedna ruka ji vjela až na jeho zátylek a během vteřiny co se lehce postavila na špičky si ho přitáhla do polibku. Po chvíli se odtáhla na krátkou vzdálenost. "Myslím si, že druhá šance za to stála," poví s lehce sebevědomým úsměvem a podívá se mu do očí těmi svými kde lehce jiskřilo uličnictví.

„To by som na teba nepovedala,“ mierne ju prekvapí Aidenov odbor, že ním je zrovna šport. „Hmm, neviem prečo, proste na prvý pohľad by som ťa tipla skôr na žurnalistiku alebo literatúru,“ poznajú sa naozaj len krátku chvíľku, možno je to trúfalé, takto si ho niekam priraďovať, ale proste to tak cítila, a preto mu to aj viac priblížila. „Vyzeráš ako človek, ktorý sa rád hlboko nad vecami zamýšľa,“ možno to znie ako blbosť, Aiden má ale pokojnú energiu, preto jej to k nemu aj tak sedí. „Nie ako typický športovec, ak ma chápeš,“  možno sa naprosto mýli a Aiden sa ešte úplne neprejavil, ale aspoň z tohto ich krátkeho stretnutia zatiaľ na Kirsten tak pôsobí. „Myslím si, že máme toho viac spoločného, ako sa na prvý pohľad môže zdať,“ zľahka pokrčí ramenami s jemným úsmevom. Je to príjemné, keď počúva Aidena ako rozpráva a ako keby jej občas čítal myšlienky. Nehodlala mu však prezradiť všetky svoje tajomstvá, predsa len bol pre ňu takmer úplným cudzincom, ale mala taký zvláštny pocit, že by istým veciam rozumel. Ona sa však poriadne nerozpráva o týchto svojich pocitoch ani s jej najbližšími, nie že by ich zrovna bolo veľa. „Bolo by to príjemné, nechať veci len tak plynúť,“ pokýva súhlasne hlavou s jemným úsmevom. Nechce kaziť náladu a vyzerať smutne, ale nemôže si pomôcť, stále jej to v tej hlave šrotuje a nemôže len tak prestať nad všetkým premýšľať. Bodaj by mala nejaký vypínač, aby nad tým nemusela tráviť toľko času a mohla si, jednoducho, užívať prítomnosť. Kirsten tak úplne nevedela ako reagovať na jeho sladké komplimenty, ešte chvíľu a začala by sa červenať. Nebola na to úplne zvyknutá a popravde jej sebavedomie, momentálne, stálo za nič. Takže aj napriek tomu, že sa to dobre počúvalo si nemohla pomôcť a tak trochu tápala v tom, ako nato má odpovedať. „Uhm, ďakujem, ale nezaslúžim si takéto komplimenty,“ neodolala a musela sama seba podkopnúť a ukázať, že nemá žiadne sebavedomie. V duchu si zato nadáva, pretože si povedala, že to robiť nebude, aspoň teda nie nahlas, pred ostatnými. Ale to by nebola ona, jednoducho si nemohla pomôcť. Aiden bol, nepochybne, zaujímavým človekom a ona sa rada o ňom dozvedela viac. Preto ho pozorne počúvala a čakala na každú drobnosť, ktorú jej o sebe odhalil. Pôsobil tak tajomne, a preto jej na tvári vždy vyčarovalo malinký úsmev to, keď jej niečo ďalšie prezradil. „Milujem zachytávať tie obyčajné každodenné momenty,“ už len predstava jej zasadí drobný úsmev na tvári. „Tie skutočné emócie a úsmevy, keď ľudia častokrát ani netušia, že ich zrovna niekto sleduje a, jednoducho, si užívajú prítomný okamih,“ trošku viac mu priblíži, ako to myslela. „Každá takáto fotka má jedinečný príbeh a rada sa k ním vraciam a spomínam,“ pri jej poslednom výlete s Meg sa jej podarilo čo to opäť nafotiť, ale stále tam nie je tá istá iskra, ako kedysi. „Nie nejakým podivným spôsobom, že stojím v kúte a fotím ľudí bez súhlasu,“ zavrtí hlavou a zasmeje sa. Potrebovala mu to objasniť, aby si náhodou nemyslel, že je nejaká podivínka. Mala pocit, že na tancovanie na parkete nebola, momentálne, tak úplne pripravená a hoci sa jej úzkosť trošku ukľudnila s Aidenom po jej boku, nevymizla, samozrejme, úplne, a preto sa aj rozhodla pre jednu z ďalších zábavných činností. „Radšej by som zamierila k venčekom, trošku kreatívneho vyžitia nám isto nezaškodí,“ ona kreatívne veci zbožňovala, či už išlo o fotografovanie, čmáranie si do náčrtníka alebo sa pohrávanie s farbami na jej vlastnej tvári. Preto sa rozhodne využiť dnešnú akciu a všetko to, čo ponúka, čoho súčasťou je aj tvorba kvetinových venčekov, ktorými sa môžu skrášliť. Preto dlho neváha a rozhodne sa v spoločnosti sladkého Aidena prísť na iné myšlienky a popri zamestnávaní hlavy rovno zapojiť aj ruky. „Vieš, ako sa to robí?“ najskôr sa porozhliadne po materiály, s ktorým budú pracovať predtým ako pohľadom prejde späť k Aidenovi po jej boku. „Možno máš nejakú mladšiu sestru, ktorá ťa do toho už niekedy zatiahla?“ zľahka podvihne obočie v otázke, takýmto spôsobom sa snaží o ňom aj niečo viac dozvedieť. „Alebo ti mám ukázať ako nato?“ s jemným úsmevom ponúkne svoju pomoc v prípade, že by s tým nemal žiadne skúsenosti. Nechce predpokladať, možno kvetinových venčekov na hlavu vyrobil už viac, ako samotná Kirsten, avšak  nie každý je na takéto ručné práce a predsa len to nie je niečo, s čím by sa stretával bežne. Sama si zoberie pár kvietkov rôznych farieb a začne dávať dokopy jednoduchú kvetinovú korunku. Musí sa pochváliť, ide jej to celkom od ruky, nie je to predsa nič náročné. Počas toho očkom občas pokukne po Aidenovi, ako sa mu darí a či nepotrebuje náhodou s niečím pomôcť. „Taaak, čo povieš?“ venuje mu žiarivý úsmev, keď si na hlavu jemne položí hotovú kvetinovú korunku. Aspoň na chvíľku sa cíti ako lesná víla a jej úsmev nie je tak úplne hraný. Kreatívne tvorenie v nej prebúdza istý pokoj a príjemné pocity, a to je teda naozaj vítaná zmena od jej pochmúrnych myšlienok. „Ďakujem ..“ na krátku chvíľu sa zamyslí nad tým, ako to podať, aby nevyznela ako úplný blbec. „Uhm, ďakujem za dnešný večer,“ venuje mu jeden jemný úsmev. „Ani nevieš ako moc som potrebovala prísť na iné myšlienky,“ nebyť Aidena, tak by sa, pravdepodobne, ani neodvážila vstúpiť do tejto sály a jej večer by skončil ešte skôr ako stihol začať. „Takže zato ti ďakujem, Aiden,“ po týchto slovách od neho odvráti zrak, zatiaľ čo sa pohráva so zvyškami z jej venčeka, aby zamestnala nervózne ruky.

Tak samozřejmě že bylo jasné, že se najde věc, na které úplně se neshodují ohledně vkusu, pravděpodobně se najdou někdy další o tom Enzo nepochyboval. Byl samozřejmě rád ohledně toho, že se lehce shodli aspoň na animovaném crushu než přešli na hudbu, se kterou Enzo byl zřejmě poněkud vedle od Jettovýho výběru. ani se tomu nedivil, už jen kvůli tomu, že všichni lidi poslouchají cosi. Trochu dýl se smál nad tou přezdívkou, která tu během momentu co brouzdal svými myšlenkami zazněla a pak se nakonec dostali i k výběru hudby pro karaoke. Díky tomu se dozvěděl dokonce od Jetta další věc, kterou ještě nevěděl a nebude lhát. Docela se mu líbilo jak takto náhodně - alespoň pro něj to bylo náhodné - padaly poznávací věci. "Tak jo," poví s lehkým pokýváním hlavy. Rozhodně bude stát za to vidět malého Jetta v kostýmu, protože takový obrázek jeho hlava nedokázala moc dobře udělat a tak rozhodně ocení reálnou věc. Pak jen lehce pokrčil rameny a napil se svého pití. "Tak jako jistěže ji znám, takovým tím nejmenším způsobem jak je možné. Hraje v rádiu její hudba? Poslechnu si ji, a tam moje znalost končí," poví jenom s menším úsměvem. Pomalu dojídal své jídlo během toho, co mu Jett pověděl další zážitek. Což Enza samozřejmě poněkud šokovalo, že to řekl jen tak na férovku a prakticky nic si z toho nedělá. "Zvyklý?" pozvedne hned obočí. Jo, Enzo by si pravděpodobně nedokázal na toto zvyknout a rozhodně nepočítal že jakýkoli jiný člověk by to dokázal. Inu toto mu dokazovalo, že Jett nebude jen tak jakýkoli člověk. Enzovi osobně stačila jedna nehoda, která mu poškodila dostatečně život a rozhodně se dalším vyhýbá jak nejvíce může. Místo svých chmurných myšlenek se raději podělil o nápad ohledně hraní písniček. "Zrovna výběr téhle písničky mě neudivuje, ale jo, máš pravdu. Po chvíli by to asi začalo být hodně otravné," uchechtne se pobaveně nakonec jenom. Nakonec se ale jejich konverzace i přesunula na jeho osobu a na jeho koníčky. Věděl nějak v hloubi duše, že jich mnoho zajímavých neměl. Teda, on měl nedostatek i těch nezajímavých, ale to bylo vedlejší. Proto se mu rozhodl povědět o kávě a jen se usmál nad jeho komentářem. "Yeah, moc tam nechodím. Z prvního důvodu, většinu času stejně někde lítám s foťákem, a z druhého.. měl bych to rychle dokončené, takhle si to aspoň vychutnávám," nevinně pokrčil rameny. Ano, nechodil tam tak často hlavně z prvního důvodu, ale rád si přidává ten druhý, aby měl aspoň mnohem lepší důvod. Pak se k němu lehce nahnul, jako kdyby se chystal mu povědět to největší tajemství všech dob. Jo, pro něj to asi poměrně velké tajemství bylo, ale pro druhé to třeba tak ani není. Lehce mu cukly koutky nad jeho reakcí. "Tak.. přeci ti nebudu povídat všechna tajemství na prvním rande ne?" poví a jen na něj kulišácky mrkne. Jo, rozhodně se musel zapojit. Nakonec svoje koníčky stejně ukončil tím, že je nemá a když to svým způsobem Jett pochopil, jen se pousmál. Párkrát pokýval hlavou na potvrzení jeho slov. Pak se jen lehce zářivě pousmál. "No tak rozhodně tě vezmu někdy za slovo," řekne hned a pak jenom pokýval hlavou a přimhouřil oči. "Možná.. bych pár veršů pro tebe složit mohl," poví a chvíli ho sleduje. Asi by ho něco napadlo rovnou, samozřejmě by to stálo za starou belu, ale rozhodně v této práci je.. nějaký ten progress. "Oh, tak to bych chtěl vidět někdy tvoje verše," zazubí se nakonec i Enzo a během toho sní poslední kousek jídla na talíři. Podíval se na prázdný talíř a pak na něj. "Chceš další osvěžení, nebo budem ještě tu?" naklonil hlavu na stranu a trochu více se opřel o opěradlo. "Taky bys mi mohl povědět co ty dalšího děláš, krom lítání kolem a poslouchání očividně dobrých písniček," poví s velkým zájmem v hlase. Možná mnohem větším než chtěl úplně původně vypustit, ale aspoň tak Jettovi ukázal, že je opravdu zvědavý ohledně jeho osoby.

„Nic,“ pokrčí rameny, když mu odpovídá na otázku související s blondýnami, na kterých fakt nic špatnýho není. Vtípky o nich nejspíš vznikly jenom kvůli filmovému průmyslu. „Je to jen celosvětová mýlka, nikdo nemůže být hezčí a inteligentnější než ty,“ poplácá ho po rameni, vědom si toho, že mu sarkasmus nejspíš zase unikne. Na světě se však doopravdy nenajde o moc čistějších duší než ta, kterou má Sofian. Milejšího člověka asi nikdy nepoznal, až se občas diví, že se s ním vůbec baví vzhledem k té časté šikaně z lásky. Cítí se najednou trochu provinile, že mu vnesl do hlavy další pochybnosti, ale naštěstí se nezdá, že by byl díky jeho poznámce rozladěný dlouho. O minutu později se začíná stresovat kvůli úplně jiné věci; věnečkům. Zatímco on už ho má dávno hotový, ten Sofianův odmítá držet vcelku. Působí to docela komicky a jemu tak při pohledu na tu katastrofu na stolku cukají koutky vzhůru. „Promiň, měli už jen poslední místo, byl o to fakt hroznej zájem,“ zdrceně povzdechne, aby si přidal na dramatičnosti. Smích deroucí se mu na rty mu ale v zachování vážné tváře moc nepomáhá. „Žádný kurzy nebyly ty blbe,“ zasměje se, doufajíce, že mu dojde, že mu nenadává s cílem ho urazit. „Ale když tě tak sleduju, asi tě na nějaký vezmu,“ dodá. Není nad bonding time dvou kluků na kurzu v květinářství. Příběhu s lukostřelbou se mu moc věřit nechce, ale kdoví, možná má skryté vlohy a jen ho zbytečně podceňuje. Na internetu nic o tom, že by se halloweenská party zvrhla v Hunger Games nepsali, tak na tom asi něco bude. Stejně jako na tom, že má Sofian určitě mnohem víc obdivovatelek, než si připouští. A ne, Bloom není ta, koho má na mysli. „To, že o nich nevíš, neznamená, že neexistujou,“ povzbudí ho, aby o sobě tolik nepochyboval. Klidně by se vsadil, že se za ním dneska nejedna otočila. Bohužel tomu moc pozornosti nevěnoval a nevěnuje se tomu ani teď, protože řeč padne na Cassidy. Tu tady dneska ještě neviděl. Kdyby jo, možná by za ní zašel a zkusil z ní vymámit aspoň jeden tanec. S tímhle nápadem zvedne hlavu od věnečků a rozhlédne se po nejbližším okolí. Moc nevnímá, co mu Sofča vykládá. Zachytí až posledních pár slov, a to až v momentě, kdy k němu s pocitem zklamání vrací pohled zpátky. Cassidy totiž nenašel. „Možná jo,“ odsouhlasí to, přestože ho plně nevnímal. Kytky asi potěší každou ženu, takže má pravděpodobně pravdu. To, co Sofian tvoří na stolku, by ale nepotěšilo vůbec nikoho. Proto mu s tím začne po žádosti o pomoc pomáhat a ve snaze věneček zachránit, si ho od něj na chvíli převezme a všechny svoje rady mu na něm předvede. Sofian ho stejně neposlouchá, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. Na zaplétání kytiček se soustředí tolik, že si jeho nepozornosti ani nevšimne. Víc ho vnímá teprve až mu věneček vrací zpátky a pobaveně se přitom směje nad debatou o tkaničkách. „Ale dneska už to umíš, ne?“ zeptá se a podívá se směrem k jeho botám. Až potom začne sledovat Sofianovu práci. Chystá se mu zatleskat, když je veledílo dokonáno, ale místo vítězného potlesku nakonec sleduje, jak se kytky v rukách Sofiana rozpadají. „Tohle už ani první pomoc nezachrání,“ poznamená, načež souhlasně přikývne. „Jasný, chce to jen trochu tréninku,“ ukonejší ho, aby tolik nezoufal. Bez květinové korunky to, světe div se, přežije. Proti pozvánce k baru ovšem nic namítat nemůže, takže když jedna taková přijde, bez námitek se s ním přesně tímhle směrem vydá.
Jenže k baru bohužel nedojdou. Na půli cesty je zastaví dvojice, z jejíhož složení nezná ani jednoho. Matně pozná pouze Cassiana a to jenom kvůli Sofianovi, který mu ho jednou někde ukazoval. Vyhlídka kvízu ho moc neláká, ale jelikož očividně nemají na výběr, poslouchá brunetku, co před ně strká mikrofon; respektive před Sofiana. A nedá se říct nic jiného, než že ta otázka stojí za hovno. Zatěká pohledem z ní na mikrofon a pak na Sofiana, přičemž postřehne pohled, co po něm ta holka hodila. Netuší, proč chce, aby odpověděl zrovna jeho kámoš, ale zároveň na tom nevidí nic špatnýho. Ani ho totiž nenapadne, že by měla něco proti jeho víře a pokud to tak Sofča vidí, proč to neříct. Bohužel zapomíná, že každej není tak unbothered jako on a připomene mu to až poznámka tý holky, po který hodí trochu šokovaným pohledem. What the hell? Z míry to evidentně vyvedlo i Sofiana, protože se od nich s omluvou vytratí jako pára nad hrncem. Dřív, než za ním stihne vyrazit, ho předběhne Cassian a on končí s novým drinkem v ruce. Podívá se na něj, než se na chvíli zadívá tam, kam ti dva utekli. „Well, to šlo dobře,“ vyhodnotí situaci a konečně se podívá i na brunetku, která to celý zavinila. „Řekl bych, že ti zdrhl kameraman,“ prohodí a hned na to pokrčí rameny, „a nemyslím si, že se ti ještě dneska vrátí,“ dodá a trochu si povzdechne. „Mimochodem, biologie mi taky moc nejde, takže budu asi taky potřebovat novej mozek nebo lekce navíc,“ pokusí se odlehčit situaci, přestože u něj má tahle holka tunu mínusových bodů. Do konfliktu se mu ale zrovna tady moc pouštět nechce. „Nebylo to zrovna cool,“ nakonec na její výstup přece jen trochu narazí, protože mu ty její kecy přišly zbytečný. Snad Sofianovi ten jeho Cassian zvedne aspoň trochu náladu.

Louis jen přikývne, bohužel pro většinu lidí je takový ten introvert a enigma, a tak je vlastně Lizzie jedna z mála. Jedna z mála těch, co ho poznali o trošku víc. I tak však k ní pořád přistupoval jako k fajn holce, jako k holce, ze kterou by něco mohlo být... než jenom ke kamarádce. Lizzie mu připadala jako super holka, která miluje zábavu a navíc i sport (ke kterému on nikdy moc nepřirostl). Neví, zda se jí líbí nebo jestli je jen ráda s ním, ale i tak to byla zábava... byla jinací než jiné holky. Jako by se mu snažila aspoň trochu více otevřít a budovat vztah.

Plesy a další maškarný, kde nejeden kluk propil peněženku a holka protančila střevíce, zbožňoval. Sám si myslel, že ON je ten lev salónu. Navíc po svém boku měl stejnou lvici, která očividně mu nechtěla přenechat vše zadarmo. Bral to jako výzvu, jako svoje poslaní... ochočit si tuhle lvici. Svůj pohled jí věnuje nastřídačku, kdy vždy na chvíli věnuje pozornost okolí a sleduje i ostatní. Bylo mu jedno, co si o něm ostatní myslí, i tak bylo fajn vidět že to ONY jsou ten top pár večera. Viděl ti závistivé pohledy, kdy se dívkám vařila krev z toho, že tu není sám. Na dámskou společnost byl navyklí... je to sladká droga, které se žádný muž nehodlá zbavit. /Král a královna přišli/ Pomyslí si v hlavě, když míjí ostatní.

Ani nepřemýšlí nad chováním a prostě rád občas dá pocítit Lizzie hřejivost jeho dotyku. Možná už to bude po několikátý, ale ani on nemohl si nepřiznat, že rád s ní hraje hru na škádlení. Sám by si řekl, že možná by měl být odvážnější, kreativnější a tak dál. Ale s Lizzie to bylo jiné, škoda toho že se teď vidí až tak po dlouhé době od Halloweenu. Při donesení pití jen zamžourá nad jejím obočím. /Nekoukej, že to nebylo vtipné/ Řekne si v hlavě. “Ten stojí za to i tak.” odvětí jí stejným šibalským úsměvem. Louis přitom jen myslí na to, jak se vyvine dnešní večer. “Šampaňské pro královnu Lizzie.” Dodá a zazubí se na ní. Chvíli sleduje její pohyb zakroucením skleničkou, než uhne pohledem a podívá se na chvíli okolo. “Uvidíme tedy příště.” Odpoví a připije se s ní.

“Lizzie” odpoví ji pousmáním, mezitím co sleduje její reakci. Možná byl hodným klukem, to neznamená, že by Lizzie byla první holka, kterou by chtěl okouzlit. Je to pro něho něco tak přirozené, jako dýchání. Je to hold anděl s ďáblem vevnitř, jak řiká moudrost. “Taky nepřipíjím moc často, ale dnes večer je co slavit.” řekne a povzdechne si. Ale i tak mu zůstává na tváři úsměv, i když spíše to je takový menší úšklebek. “Na dnešní večer...” pousměje se s ní a připije si s ní nakonec.

S pomalým pousmáním sledoval její reakci. Trošku se i červenal, přemýšlí, jestli zrovna má takhle s Lizzie pospíchat. Bez vedlejších úmyslů, které má minimálně, a s elegancí pomalu přejíždí jemně nohou po jejím lýtku. Nejdříve jen tam a zpět, než se posune dál nahoru a tam opět vpřed a zpět. Rád laškoval a byl si jistý, že zrovna ona to ocení. Moc toho necítil přes látku, ale dokáže si představit, jak hebká je Lizzie zde. Někdy snad jí pohladí i rukama. “Pokud máš chuť na hudbu, určitě to spolu vymyslíme.” odpoví jí a zamhouří, jak se k němu nahnula. Oplatí jí to a taky se nahne. Její slova ho povzbudí, aby šel dál. “Jsem si toho vědom.” Řekne a konci prsty jí pohladí po líci tváře až pomalu zajede na její bradu, jenž promne mezitím sleduje Lizziny kouzelné oči s šibalským a svůdným úsměvem.

Uchechtl se, když slyšel jak hráči jejího týmu nechtějí přiznat, že je nejlepší. “Možná se málo snažíš je přesvědčit. O jakým metodách vlastně mluvíš? O strategii na zápase či spíše jak trénovat a tak dál?” Zeptá se a trošku se poškrábe na bradě. “No jo, taky vyhledávám výzvy jako ti.” Usměje se a protočí očima, než je přitažen zvědavostí nazpět k Lizzie. Připadalo mu vše tak plynulé, jako by zde seděli od pradávna a znali se jako staří známý. Přitom pomalu dopil svoji skleničku.

“Budu rád tě vidět na zápase. Tohle si nemohu nechat ujít, jak moje Lizzie drtí konkurenci u soupeřů.” odpoví jí se zazubením. Na pořádným zápase už nebyl... dlouho. Naposled na střední jako maturant fandil lakrosovému týmu jejich školy při zápasech, kdy postoupili až do... už ani neví kam. Byla to ale zábava. “Opravdu?” Zeptá se a nahne se k ní. “A co je pod povrchem ukryté?” Optá se jí popíchnutím a odtáhne se nazpět. Jestli se mu tady svěří, bude to brát jako velký kompliment. Lizzie se mu nezdála jako ten člověk, který každému se otevře hned. Na její komentář o dost o mně jen protočí očima a přikývne. Ona byla dobrým tématem i po těch měsících, co se znali. “Teprve večer začíná a jsem si jistý, že si ho užijeme.” Pousměje se nad jejím naklonění a sám se k ní nakloní. Nejdříve jí pomalu políbí na tvář a pak i rty, přičemž druhou rukou jí pohladí po vlasech a omotá si proužek vlasů okolo prstu. Při tom se na ní jen svůdně usměje a odtáhne se opět jakoby nic. Jeho prst opouští jí jako poslední.

 

Denny sledoval Winnie, jak na něj hledí bez mrkání, a v tu chvíli mu přišlo, jako by mezi nimi panovalo ticho. "Jak je to dlouho už mlčíme?" přemýšlel. Když nakonec promluvila, její slova měla trochu sarkastický nádech, a on si uvědomil, že si vlastně užívá její ironii. "Přesně tak, nic extra" usmál se, aby jí ukázal, že to bere v pohodě. S Joshuou si neměl moc, co říct, takže by jen marně tápal v paměti, aby dal Winnie adekvátnější odpověď. Neměl na to čas ani nervy, aby se zahazoval s někým, kdo mu za to zkrátka nestojí. Možná by mu nemělo přijít vtipné to, jak svou prohru Winnie prožívá, ale vždyť to byla jenom hra. To se stává i v běžném životě, že jednou vyhrajete a jednou prohrajete. Obdivuju na ní však to, že se hodná vrítit na výslunní arkádového guru, v čemž jí plně podpoří. Od toho jsou přece kamarádi ne? "Je to prostě… no, zkrátka blb. Což znamená, že bys neměla ztrácet čas přemýšlením o něm" Jeho tón byl povzbudivý, snažil se ji ujistit, že je lepší se soustředit na to, co mají teď, a ne na to, co bylo. Přesto ho Winnie ujistí o tom, že na svém vzestupu opět pracuje. "To je skvělé! Pochopitelně to tvoje zapálení obdivuji" uznale jí přikývne s mírným úsměvem a na znamení, že svá slova myslí vážně, k ní pozvedne pohár svého drinku, kde už má beztak na dně. To už to skoro vypil? Nicméně na druhou rundu už nebyl čas, neboť je oba vytáhla na parket, čemuž se Denny ani trochu nebránil. Na párty chodil dost často a nejeden by si myslel, že s oborem, který studuje, to tak úplně dohromady nejde. Ale když vás něco baví, a víte, že je to to pravé pro vás, tak vám to jde od ruky a to byl přesně i Dennyho případ. Na parketě to spolu řádně rozjedou a jde vidět, že si tohle upuštění páry oba dva užívají plnými doušky a to přesně šlo! Denny byl ohromen tím, jak se Winnie tancem uvolnila. Její energie byla nakažlivá a on se brzy přidal k jejímu rytmu. "Jsi vážně skvělá tanečnice" pochválil ji s úsměvem, když se její pohyby staly stále odvážnějšími. "Nikdy bych neřekl, že jsi taková dynamická. Kde jsi se to naučila?" zeptá se zvědavě, leč možná s trochou popíchnutí a podtočí si jí pod rukou jako nějakou princeznu. Pozoroval Winnie, jak se vlní do rytmu, naplno ponořená do hudby, která sálala energií stejně jako ona. Vidět ji takhle uvolněnou ho překvapilo, skoro až vyvedlo z míry, protože tančila s takovou lehkostí, jako by nevnímala nic kolem. A možná nevnímala – ztracená ve svých pohybech, ruce volně zvednuté nad hlavou, krátké šaty jí dovolovaly pohybovat se svobodně, bez obav, že by si šlapala na lem. tancoval lépe, než si myslel, a taky si to očividně užíval. Každý její pohyb byl jako další vrstva jejich zábavy toho večera, jako kdyby se oba ponořili do stejného proudu. On sám tancoval lépe, než si myslel, a taky si to očividně užíval.
Když hudba zpomalila, cítil, jak se mu trochu ulevilo – po tom energickém tanečním výstupu si oba potřebovali na chvíli vydechnout, proto se odebrali kousek stranou, kde se opřeli o sloup. S lehkým úsměvem zvedl obočí, když na něj odpověděla, že by zvládla tančit i déle. "To věřím" odvětil s úsměvem, přičemž sledoval její výraz, ve kterém bylo znát naprosté nadšení, ale i malý záblesk únavy. "Jsi v tom vážně dobrá. A já si asi poprvé uvědomil, že tanec vážně není jenom o pohybu, ale i o tom, s kým ho děláš" lehce se uchechtne, protože teď zněl jako nejaký speaker, přičež o tanci moc nevěděl. Věděl jen to, jak se to dělá a tím jeho znalosti skončili. Denny se uchechtl a pohodil hlavou k baru. „Starší generace už prostě tolik nevydrží, co?“ zazubil se na ni. „Ale neboj, kdyby něco, skočíme ti pro rozkládací židli a termosku s čajem“ dodal s hranou vážností a s pobaveným zablesknutím v očích. Pak se lehce naklonil, aby jen ona slyšela další poznámku. „A kdyby ti šel tanec hůř, tak na zavzpomínání stačí i tyhle barové hity… Nebo alespoň než ti přijdou ortopedické vložky“dodal s úsměvem a mrknutím, aby byla vidět jeho vřelost v žertu. Rozhodně si o ní nemyslel, že je stará, protože kdyby ano, tak z něj už by se asi prášilo nebo tak něco. Popravdě si není jistý, jestli je starší ona nebo on, ale pokud si s někým rozumí, tak se na věk opravdu nedívá. Navíc i jeho rodiče od sebe mají znatelný, věkový rozdíl a kdyby jim bylo dneska tolik, co před x lety, tak by byl jeho otec považován za pedofila, i když na osmdesát jim ještě opravdu netáhne. "Pití a pauza zní jako plán" souhlasí ochotně a pokyne jí rukou k baru jako gentleman. Nedělá se to, aby šla žena za mužem jako jeho ocásek. "O rekordech se bavit nebudeme, ať se znovu naštveš" dodal, zvedající ruce v gestu kapitulace, aby ukázal, že je připraven ji podpořit v každém ohledu a posadil se vedle ní na bar. "Co bys chtěla pít? Mám pocit, že za ten tanec si zasloužíme trochu zábavy. Třeba něco exotického?" usmíval se na ni a snažil se, aby večer byl co nejpříjemnější. Poté k ní pošoupnul nápojový lístek a výběr nechal na ní. "Když teď máme chvilku, tak ti ukážu to moje veledílo" sáhl do kapsy, vytáhl telefon a s rošťáckým úsměvem na rtech posunul obrazovku směrem k ní. „Město to sice původně chtělo jen jako dekoraci na zeď u zastávky, ale myslím, že se jim to trochu vymklo z ruky, když mě tam pustili s barvami“ zasmál se a nechal jí ať si to pořádně prohlédne. Na fotografii byl zachycen rozsáhlý a promyšlený graffiti mural na jedné ze zdí města. Na levé straně díla se nacházela energická a výrazná tvář mladého člověka s živým pohledem, ve kterém se odrážela kombinace vzdoru a zvědavosti. Vlasy portrétu byly stylizované do grafických linií, které se postupně proměňovaly v abstraktní geometrické tvary, symbolizující pohyb a propojení lidí ve městě. Střední část byla věnovaná rušné ulici zobrazené z nadhledu – auta, autobusy a chodci procházející mezi budovami, kde každý prvek měl své specifické barvy a linie, ale přesto všechno tvořilo harmonický celek. V pravé části pak byly vyobrazeny stylizované ruce, které jakoby z různých stran rozbíjely zdi – symbol změny a svobody. Denny do této části přidal jemné detaily, jako drobné čáry a textury, které připomínaly starou cihlovou stěnu rozpadávající se pod náporovou silou těchto rukou, což symbolizovalo naději na zlepšení a pohyb vpřed. „Lidé u zastávky teď často zastavují a zírají“ uchechtl se Denny a ukázal na další fotku, na které byly zachyceny postavy kolem jeho díla – někteří si dílo fotili, jiní jen obdivně koukali. „Myslím, že můžu říct, že to je zatím to nejlepší, co jsem udělal“ dodal s nádechem hrdosti. Pak už jim objednal drinky a znovu pohlédl na Winnie. "No a co ty a tvoje umělecké tvoření s kameny?" pozvedne na ní lehce obočí a změní téma, aby se nebavili pořád jen o něm.

Aiden se zasměje, když Kirsten zmíní, že by ho spíš tipovala na žurnalistiku nebo literaturu, jako by slyšel něco, co ho překvapilo, ale přesto rezonovalo s tím, jak se v hloubi cítí. Zamyslí se, jeho pohled na okamžik sklouzne dolů, jako by hledal ta správná slova. „Sport je jen část toho, co dělám. Je to způsob, jak se zbavit stresu, udržet se nohama na zemi… Ale taky mě to učí soustředění a disciplíně, které pak můžu využít i jinde. Možná proto vypadám jako někdo, kdo se rád zamýšlí“ řekne s lehkým úsměvem, jako by si právě uvědomil, jak moc sám sobě odpovídá na něco hlubšího. „Rád si čtu, to jo, ale na novinařinu nemám úplně povahu“ pokrčí nakonec lehce rameny. Navíc sám na vlastní kůži poznal, jaké to je, když jeho nebo jeho rodinu někdo nehezky opisuje v novinách. Naštěstí jeho obličej nešel nikdy tak často vidět, takže si ho spousta lidí ani nezařadí tam kam má. V Kirstenině společnosti cítí zvláštní druh klidu, který mu umožňuje být otevřenější, než je u něj obvykle zvykem. Když zmíní, že má problém nechat věci volně plynout, Aiden přikývne, ale jeho pohled zůstává jemný a empatický. „Znám ten pocit. Mám to někdy podobně. V hlavě se mi honí milion věcí, a pak je těžké zastavit se a prostě jen být.“ Pohlédne na ni s povzbudivým úsměvem, jako by chtěl dodat, že nemusí být na to sama. „Ale když se z toho aspoň na chvíli vytrhneme… já nevím, myslím, že to za zkoušku stojí, co myslíš?“ potlačí nutkání do ní drhnout ramenem a místo toho si zastrčí ruce do kapes. Dneska večer by chtěl opravdu přestat přemýšlet nad svým zpackaným životem, nad tím, jak daleko je od své rodiny, leč ne psychicky. Nikdy ale takový vztah neměli, a i když se na venek tváří jako někdo, kdo to má naprosto a bez váhání u zadku, není to pravda. S tátou byli vždycky skvělá dvojka a s bráchou jak by smet. Ovšem vězení a neříkání pravdy všechno změnilo. Nejspíš by za tohle měl dostat metál, že tak brání čest svého bratra a raději si to všechno odbude sám. Nač kazit život ještě někomu jinému, kdo si to hlavně ani nezaslouží? A když nemůže dělat radost své vlastní rodině, tak to alespoň zkusí u Kirsten a složí jí pár komplimentů, které jak se zdá neumí úplně přijímat. Nechtěl jí tím nějak rozhodit a popravdě ho překvapí její reakce, kdy má pocit, že se nevědomky shazuje. Přikývne, ale nevzdává to. „Víš, není to o tom, jestli si je zasloužíš, nebo ne. Zkrátka vidím, co vidím“ podotkne a na chvíli se odmlčí, snažíc se najít slova, která by jinezatěžovala, ale podpořila. „Myslím si, že často nevidíš, co vidí ostatní. A možná bys měla dát šanci tomu, abys sebe viděla trochu jejich očima.“ Dodá nakonec s pohledem do jejích očí a sám nad sebou se musí uchechtnout. Dávat rady ostatním, na to je opravdu expert, ale pomoct sám sobě už je trochu složitější. Občas má totiž pocit, že už to lepší nebude a pak se dostane do fáze, kdy spíš upadá do deprese než, aby se zvedl ze země a udělal krok vpřed. Občas to tak ale jistě mívá každý, protože takový je život, a když v něčem takovém žijete tři roky, jen těžko se z té země zvedá. Takže je možná pravda to, co říkala Kirsten, že si jsou více podobní než by se mohlo zdát. Fotografování je rozhodně něco, co mu není cizí, ale takovou vášeň jako má Kirsten, pro to nemá. Přesto si jednou za čas rád vyjde s foťákem někam do přírody a nikdy nechybí na žádném jeho výletě, které provádí dost často. Usměje se na ní s lehkou jiskrou v očích. „To je krásný způsob, jak zachytit svět“ odpověděl s uznáním. „Řekl bych, že takové fotky mají opravdovou hodnotu. Jak říkáš – příběhy, které v sobě nesou, jsou jedinečné a nepotřebují žádnou přetvářku. To se v běžném životě, dle mého moc často nestává“ zauvažuje nahlas, když si vezme jak dnešní svět funguje, a bohužel mu připadá, že už skoro nic není opravdové. Vždyť ani on sám není k ostatním plně upřímný, tudíž nemůže očekávat, že oni budou k němu. To je ale něco, co si vybudoval už před roky, když byl ještě jeden z těch oblíbenců a neměl na čele napsáno vrah. Aiden se zasmál s ní a zavrtěl hlavou. „Neboj, to mě vůbec nenapadlo“ ujistil ji. I když představa, že by ho stalkoval někdo jako Kirsten je popravdě i docela hezká. Ještě by jí nakonec rád zapózoval, což jí ale nahlas neřekne, aby jí zase nerozhodil svými komplimenty. Aby si ale dnešní večer užili, navrhne pár nápadů, co by mohli dělat. To, že se jí nechce tančit jí za zlé nemá a ochotně přikývne. „Kreativní aktivity tě evidentně baví – a upřímně, taky mi to zní jako příjemná změna.“ Pousměje se na ní a přemístí se s ní ke stolu s různými květinami, s kterými si vyrobí nějaké věnce. Aiden nikdy nic podobného nedělal, ale zkusit se má přece všechno. Připadalo mu, že Kirsten díky svému smyslu pro detail vnímá věci s určitou hloubkou, a proto se s radostí nechal strhnout k něčemu mimo jeho běžný rytmus. „Jsem zvědavý, co vytvoříš“ dodal s lehkým úsměvem, zatímco si připravoval květiny a přemýšlel, jak se do toho pustit. „No, musím přiznat, že zkušenosti s tímhle nemám“ zavrtí hlavou a trochu se ušklíbne. “Mám mladšího bratra, ale ten je spíš na věci, jako je věda a technologie, než aby si hrál s květinami. Vždycky měl ambice dostat se do NASA, takže jsme spolu nikdy nedělali takové kreativní aktivity“ odpoví s úsměvem, jako by mu ta vzpomínka na bratra přinesla radost. A opravdu přinesla. Je na Milese náležitě pyšný a moc by mu přál, aby se mu splnili jeho sny. Zaslouží si totiž všechno na světě a pevně věří tomu, že jeho život bude podle jeho představ. Pustí se tedy do výroby korunky, u čehož po očku sleduje Kirsten, aby alespoň trochu věděl, jak na to. S rukama trochu neohrabaně vplétá kvítky dohromady, přičemž se občas zamračí, jako by se koncentroval na raketovou vědu. Kirsten si všimne, že se u toho trochu trápí a že mu to moc nejde, ale nechá ho snažit se, což ho motivuje. U ní to netrvá moc dlouho a její korunka je světě. Na chvíli jen obdivně přikývne, jako by mu chyběla slova. „Vypadáš jako lesní víla“ řekne s lehkou úctou a sám si na hlavu nasadí tu svojí. V tu chvíli se ale jeho výtvor rozpadne a květiny se mu rozsypou po vlasech a ramenou. Zůstane sedět s komickým výrazem překvapení, které se rychle změní na pobavený smích. „Dobře, takovou hrůzu jsem teda nečekal“ dodá přes svůj smích a začne si okvětní lístky sbírat z ramenou a vlasů, načež je po Kirsten hodí. „Vypadá to, že budu potřebovat tvoji pomoc, abych se dostal na úroveň lesní víly“ dodá se smíchem a poté se o to pokusí znovu, tentokrát s Kirsteninou pomocí, a oba se pobaví tím, jak se snaží tvořit něco pěkného, zatímco se se smíchem prohrabávají květinami. Nakonec se to podaří i jemu, alespoň v takové kvalitě, že mu věnec drží na hlavě. „Krása“ zazubí se na ní a popravdě má ze svého výtvoru radost, i když mu Kirsten musela pomáhat. Pak ovšem uslyší něco, co je mu cizí. Chvíli jen seděl, překvapený Kirsteninými slovy. Dík, který od ní slyšel, ho zaskočil. Popravdě nebyl zvyklý, že by mu někdo za něco děkoval, a už vůbec se nepovažoval za někoho, kdo by lidem nějak zvlášť pomáhal. Většinou jen procházel vlastním životem, spíš neviditelný a mimo cesty ostatních. Přesto ho její uznání hřálo u srdce víc, než si sám chtěl přiznat. „Nemáš za co“ pronesl nakonec s jemným úsměvem, tónem, který měl být co nejvíc odlehčený. „Občas každý z nás potřebuje nějaký ten útěk… i kdyby to mělo být jen k lepidlu a kytičkám.“ Z jeho pohledu, který sklouzl k jejím rukám pohrávajícím si s kousky věnečku, se dalo vyčíst, že ví, že to ještě všechno nemá zcela za sebou. Možná potřebovala víc než jen rozptýlení – možná někoho, kdo by tu s ní prostě byl. Sám nevěděl, proč má tak silné nutkání být tím někým právě pro ni, ale teď nad tím radši moc nepřemýšlel. Možná v tom byl její úsměv, který na něj zapůsobil, aniž by chtěl. Má teď ale období, kdy se snaží najít sám sebe a kvůli svým pocitům se cítí lehce trapně. Rozhodne se proto myšlenkami zůstat u květin. „Jednou jsem se snažil potěšit mámu a vymyslel jsem, že jí přinesu květiny. Vůbec jsem se v nich nevyznal, takže jsem koupil nějaké, které vypadaly pěkně, ale netušil jsem, že je na ně alergická. Když jsem jí je dal, byla nadšená a říkala, jak jsou nádherné. Ale samozřejmě začala mít alergickou reakci. Nechtěla mi ale ublížit, tak si je nechala a týden trpěla, než uschly. Když mi to nakonec řekla, skoro jsem se rozplakal smíchy. Vždycky mi pak říkala, že mě má ráda, ale pokud jí přinesu květiny, ať se nejdřív ujistím, že na ně není alergická.“ Pobaveně se zasměje, načež u toho pokrčí rameny. Teď už mámu zná jako svoje boty a taky si na to od té doby dává velký pozor. „Ale nejspíš to nakonec dopadlo líp, než moje tvoření rukama“ dodá ještě s lehkým smíchem a opatrně ke Kirsten natáhne ruce, aby jí poupravil onen věneček a z pramínku vlasů jí vytáhl zbloudilý lístek. Usměje se na ní, ale po vteřině uhne pohledem do prostoru. Hudba už zpomalila a zvolnila tempo. „No a teď už by sis semnou zatančila?“ optá se s mírně pozvednutým obočím a nabídne jí svou dlaň.

Lizzie si užívala každý moment večera po boku Louise. Viděla, jak je na ni pyšný a hrdě s ní prochází sálem, a cítila se výjimečně. Není pro ni snadné nechat někoho nahlédnout do jejího světa, ale s Louisem se cítí jinak. Vnímá jeho zájem, a i když netuší, jestli je to ten druh pocitů, který by mezi nimi měl být, líbí se jí ta možnost. V duchu se usměje nad tím, jak se občas tváří nadšeně a občas odměřeně, jako kdyby se snažil udržet masku. Miluje ty plesy stejně jako ona – ráda sleduje závistivé pohledy kolem a ví, že v tenhle okamžik jsou právě oni ti, co v sobě mají něco navíc. Možná Louis není ten typ, co vždycky vystřelí do víru zábavy jako ona, ale právě to ji k němu přitahuje. Je v něm něco záhadného, co ji nutí chtít vědět víc. Čím dál tím víc jí připadalo, jako by každý pohled, každý dotek byl malým slibem něčeho víc. Ale to bylo něco, co Lizzie nesměla dopustit, aby se přehouplo do něčeho vážného. Neměla čas a už vůbec ne chuť se připoutat k někomu, kdo by mohl narušit její svět. I když…ty pochybnosti tam byli očividné.
S úsměvem přijme skleničku, užívá si, jak jí Louis říká královno – je to hravé a přesně podle jejího gusta. Baví ji ten jejich tanec mezi flirtováním a škádlením, kdy si navzájem dávají i berou kontrolu nad atmosférou. Mírně nadzvedne obočí nad jeho poznámkou a napodobí jeho šibalský úsměv. „Šampaňské od tak šarmantního gentlemana nemůžu odmítnout“ odpoví s náznakem úsměvu v očích. Sleduje jeho reakci, jak přelétne pohledem po místnosti, a cítí, jak je jejich propojení pro ni příjemné. Ani ona si není jistá, kam večer povede, ale ten pocit nejistoty a očekávání je opojný. Připijí si, a zatímco zakrouží skleničkou, trochu nakloní hlavu a dodá. „Tak na další společnou výzvu.“ V ten moment ji ovládne myšlenka, jak je vlastně příjemné trávit čas po boku někoho, kdo chápe její potřebu svobody, ale umí ji i spoutat pohledem, který jí vždycky něco připomene – že právě s ním se cítí být královnou. Zvedne skleničku a jemně se na něj usměje, cítí se poctěná tím jeho menším úšklebkem – věděla, že to je jeho způsob, jak vyjádřit nadšení. Hravě přimhouří oči, jako kdyby byla naladěná na stejnou vlnu, a odpoví. „Na dnešní večer. A možná i na něco dalšího, co přijde…“ užívá si ten moment, kdy jsou oba uvolnění a otevření, i když ho stále vnímá jako lehce tajemného. Něco na tom kontrastu mezi jeho klidnou a zároveň trochu rebelantskou povahou ji přitahovalo a nejspíš uvnitř doufala, že takový okamžik mezi nimi bude jen dalším střípkem jejich zvláštního vztahu.
Všimne si jeho nenápadného červenání a pocítí příjemné teplo, které se rozlije jejím tělem, když se jeho noha dostane pod její šaty. Připadá jí, že si tuhle chvíli Louis užívá stejně jako ona, ale rozhodně mu nechce dát nic zadarmo. Cítí, jak jeho noha přejíždí po jejím lýtku, trochu nečekaně se posouvá výš, až blíže k jejím slabinám. Překvapení jí prolétne tváří, ale zůstane klidná, schovává vše za svůj zvednutý, pobavený úsměv. Jemně se usměje a nakloní se k němu blíž, přičemž si nechá jeho prsty na své tváři vychutnat. „Na hudbu jsem vždycky připravená“ odpoví mu s mírným náznakem tajemna. Cítí, jak se jí dech trochu zrychluje, ale i přesto se rozhodne, že ještě chvíli udrží jejich škádlení na úrovni hry a přitom se mu dívá do očí se stejnou odvahou a hravostí, která mezi nimi kolovala už při prvním setkání. „A jestli jsi si vědom toho, co děláš, tak bys měl vědět, že se nenechám zlákat tak snadno“ přiblíží se ještě o kousek blíž, přičemž si možná zamyšleně a možná hravě lehce zkousne spodní ret.
Nakonec se ale zase odtáhne, protože jak říkala, nedá mu to zadarmo, i když by jí popravdě zajímalo, jestli jeho rty stále chutnají tak sladce. „Metody?“ zvedla obočí, když slyšela jeho otázku na trénink a strategie. „Když to budeš vědět, už to nebude taková zábava, nemyslíš?“ odpověděla s úsměvem, který byl plný výzvy. Ale něco v jeho pohledu ji přimělo promluvit víc. „No, občas je to o strategii na zápase, ale většinou je to spíš o motivaci a tréninku“ řekne a lehce pokrčí ramenem. „Každý vidí jen povrch, ale to, co je uvnitř, je většinou to pravé a lidé se bojí dívat pod pokličku, kde netuší, co najdou“ upřeně se na něj zadívala, jakoby čekala, jestli tentokrát bude mít odvahu proniknout pod její masku. Bavili se sice o zápase, ale Lizzie se takto cítila i v běžném životě. A pokud lidé nemají odvahu, ona jim to na zlatém podnose nosit rozhodně nebude.
Na chvíli se zamyslí nad tím, jak důležité je pro ni to, co řekl. „Moje“ – to zní jako něco, co by si každá přála slyšet. Cítí se poctěná, ale zároveň to v ní vyvolává pocit závazku. „Takže se mě snažíš vlastnit, Louisi?“ zeptá se s úsměvem a v očích jí září zvědavost. „To zní skoro jako výzva!“ dává si pozor na jeho reakci, jak se jeho úsměv rozšiřuje. „Ale víš co? Já bych si to užívala. Ráda se cítím výjimečná, zvlášť když vím, že budeš na mé straně. A pokud mě budeš skutečně podporovat, můžeme toho spolu dokázat víc, než jen na hřišti.“ V očích jí znovu zajiskří a její slova jsou pro něj jako povzbuzující vzkaz, že jejich spojení je silnější, než si oba možná uvědomují. Lizzie se na něj podívá s lehkým úsměvem a pokrčí rameny. „Opravdu bys chtěl vědět, co se skrývá pod povrchem?“ její tón je hravý, ale v očích se jí zračí náznak tajemství. „Myslím, že není jen tak jednoduché to odhalit. Možná tam je něco, co bys ani nečekal.“ Lehce nakloní hlavu na stranu, jako by čekala na to, kdy se toho zalekne. „Musíš si zasloužit, abych ti ukázala, co je pod povrchem“ odpoví s nádechem provokace. „Ale protože se tak hezky snažíš a já nechci být bitch“ pobaveně se uchechtne a hlavu vrátí do původní pozice. „Tak ti něco málo prozradím. Jsem dost soutěživá. Chci být nejlepší ve všem, co dělám, ať už je to fotbal nebo cokoli jiného.“ Řekne, ale v podstatě mu neřekla nic, co už by za tu dobu nemohl poznat nebo si nevydedukoval z jejího chování. „A taky se nejspíš snažím roky zavděčit někomu, kdo si to ani nezaslouží. Ukázat mu, že jsem víc než jen tatínkova holčička, a proto jsem tady“ mírně rozhodí rukama, aby mu tím naznačila, co myslí. Zavděčit se chce svému bratrovi, který jí z nějakého jí úplně záhadnému důvodu nesnáší a je přesvědčen o tom, že za její úspěchy může jejich otec, což ale není vůbec pravda. Vždyť tu přece není, aby za ní mohl řešit její problémy a taky za ní nekope do míče. A jak lépe mu to dokázat, než chodit na stejnou školu, kde se vídají tak často, jako nikdy předtím? Hned potom uhne pohledem, protože zrovna tohle téma je pro ni snad nejtěžší ze všech a skoro nikdo to nechápe. Je si jistá, že by od lidí kolem slyšela věci typu – „nech ho být“, „je to ztráta času“ a podobně. Jenže přesně tohle ona slyšet nechce. Je to její bratr a navíc se Lizzie nikdy nevzdává. Pak se znovu usměje, aby zmírnila napětí a dodala trochu lehkosti. „A teď bys měl taky překvapit nějakým tajemstvím. Přeci jen, to je fér, ne?“ pozvedne na něj své obočí, čímž ho samozřejmě vyzívá. Nechtěla mluvit jen o sobě, leč to bylo u ní dost zvláštní, ale měla potřebu ho zkrátka poznat. „O tom nepochybuji“ mírně přikývne na jeho poznámku, jakmile se k němu víc nakloní a očekávala, že jí na sebe taky něco prozradí, ale místo toho se jeho rty dotkli její tváře. Přimělo jí to na okamžik zatajit dech a pocítila náhlý nával vzrušení, když jeho rty opustili její tvář a zaměřili se na její rty. Srdce se jí rozbušilo rychleji a ona sama byla překvapená, jak moc si ten okamžik užívá. Bez váhání mu polibek opětovala a prsty se zlehka dotkla jeho zápěstí, jako by se tenhle okamžik snažila udržet, co nejdéle. Pomalu otevře oči, jakmile přestává jeho hebké rty cítit na svých a nechá jeho ruku vyklouznout zpod té její. Promne si o sebe své rty, aby si ještě na okamžik vychutnala jeho chuť a vrátí mu onen úsměv, který jí věnoval. „To bylo…zajímavé“ přizná. „Jestli se mě snažíš umlčet, měl by ses víc snažit“ podotkne, načež opět zmenší vzdálenost mezi nimi. Chytne ho totiž za zátylek, přitáhne si ho k sobě a o něco vášnivějším polibkem, než jaký věnoval on jí, mu ukáže, jak by to mělo vypadat. Dlaň pak stáhne pod jeho klíční kost, od které se lehce odrazí a sedne si zpět na své místo. „Nějak mi z toho vyschlo v krku, pane králi“ pobaveně se na něj usměje a prsty zvedne prázdnou skleničku šampaňského. Nechá si od Louise donést tedy ještě jedno šampaňského, u kterého ani tentokrát nechybí doteky, flirtování a rozhovor. Musí říct, že si to vážně užívá a pozornost, kterou od Louise dostává jí pěkně hřeje na srdíčku. Nechá se od něj dokonce vytáhnout na parket, kde si pro změnu užívá pohledy ostatních, kteří musí uznat, že jsou opravdu dokonalý. Alespoň ona si tak připadá a s Louisem po svém boku si tohle náležitě vychutná. Nechá se jim vést a ještě více se k němu natiskne, aby to bylo intimnější. Celý večer je jako z pohádky až jí přijde hrozně líto, že to o pár hodin později skončí. Nenamítá vůbec nic, když se rozhodnout sál opustit a nechat se ještě zatáhnout do černé noci, kde je velmi zvědavá na to, jak to dopadne. Tak či tak ulehne k ránu do postele s úsměvem na tváři.

Konec