Věnovala Meredith poslední vřelý úsměv jako znamení vděku, čímž považovala lichotky na jejich večerní róby za uzavřené. Ne že by neměla už nic hezkého, co by mohla říct, kdepak, ale i těmi pár slovy (snad) vyjádřila vše potřebné, stejně tak to viděla u Meredith, proto nemělo důvod se v tom zbytečně ztrácet a upadnout do kolotoče pochval a slov díků. Ráda pochválí, ráda přijme pochvalu, ale opravdu od ní nečekejte, že s vámi bude hrát nějakou zdvořilostně pochvalnou přestřelku. Nic takového nečekala ani od Meredith, jelikož měla pocit, že v tomto byly na stejné vlně, a prozatímní průběh konverzace ji v tom utvrzoval, což pro ni získávalo plusové, leč zcela bezcenné, bodíky. Ne že by ty bodíky Meredith potřebovala, ona jich už tak měla hotový arsenál, protože ať už se jednalo o prezentování se na Flickru – které se nakonec ukázalo býti pravým odrazem cherry girl, ne nějaká internetová póza, nebo se jednalo o nejmenší gesta při jejích konverzacích, tato brunetka si uměla získat její sympatie, které jí Meg s radostí dávala najevo jemnými úsměvy. Zkrátka měla to něco, co u lidí hledala a snad to i potřebovala pro navázání komunikace, ale u této květinky nedokázala určit, co bylo tou její odlišností a výjimečností… však ono se to časem ukáže, když nechá věci volně plynout, tak jak to má být. Společně se vydaly k výstavě, kterou nebude komentovat nijak profesionálně, jak to Meredith slíbila, ale o to víc se na to těší. Probírat techniku ji baví, nicméně musí být v tom správném kruhu a musí se jednat o konstruktivní kritiku, která autora posune dále, ne že by někomu cizímu vysvětlovala, jaké metody byly zvoleny a nějaké důvody, proč to mohlo být lepší. Možná v tomhle byla netypická, těžko říct, moc netušila, jak jiní studenti fotografování komunikují s okolním světem, ale ji mnohem více bavilo fotky rozebírat z pohledu normálního pozorovatele, který tam nehledá zlatý řez a nezkoumá úhel slunce, ale jen pociťuje čistou radost a duševní obohacení, o tom se povídá mnohem lépe a obě strany se cítí stejně důležitě, protože tento názor je čistě subjektivní, žádná správná odpověď neexistuje, o čemž se děvčata brzy samy přesvědčí. „Myslím, že nepřekvapila, protože i když jsem biologii na střední měla, nemůžu říct, že by to ze mě udělalo doktora… Maximálně nebudu překvapená, že se tady,“ ručku si na krátký moment položila na vhodné místo, „nachází žaludek, ale to mi není moc užitečný, nemyslíš?“ uchechtla se tiše a párkrát pokroutila hlavou do strany, jelikož byla několikrát svědkem neznalosti lidí o základních biologických termínech. Samozřejmě si nemyslí, že každý musí být div ne renesanční člověk, co všechno zná, všechno ví a všude byl, no určité základní znalosti by lidstvo mít mělo, za tím si stála. „Je mi to jasné, přeci jen každý máte ten svůj obor a pochybuju, že by dětský lékař musel umět i to, co umí třeba chirurg,“ odkývala její vysvětlivku a lehce se nad zvoleným příkladem ušklíbla, nechtěla ale tohle téma zlehčovat, doktořina byla těžká, ať k nim učitelé přistupovali jako v bavlnce nebo ne, byl to náročný, ale obdivuhodný obor, proto z úšklebku přešla do jakéhosi neutrálního výrazu, který se jí ale na tváři příliš dlouho neudržel, jak už bylo v přítomnosti Meredith zvykem. „Nejsem v tom sama,“ pronesla s potutelným úsměvem na rtech, zatímco pohledem zkoukla večerní outfit Meredith. Její šaty nepřekypovaly drobnými detaily a mohutnými vrstvami zdobné látky, jako například šaty Nadine, i přesto byly krásné a k Meredith zkrátka pasovaly, nicméně ona byla krásná i bez nich.
Odkývala návštěvu Francie s úsměvem na rtech, bylo zkrátka na co vzpomínat. „Myslím, že by se ti tam líbilo. V té Francii myslím,“ s významným úsměvem nadzdvihla sklenku s vínem, čímž odkazovala na skvělou vinařskou pověst této oblasti, a rovnou si i odpila ze svého vína. „Je to kouzelné, minimálně to historické centrum, ale to je úžasné kdekoliv v Evropě, jako kdyby ty budovy měly duši. Je radost to fotit, i když mi přijde, že to nelze tak úplně zachytit, na některé věci je objektiv krátký,“ na moment se jí po tváři mihlo nespokojení, zcela pochopitelné, když její hlavní zaměření je zachytávání chvil, ale při vzpomínkách na Evropu není možné příliš dlouho smutnit, obzvlášť když Meredith zmínila ono magické Řecko. Trochu jiné než Francie, ale pořád krásné. „Tam jsem zrovna nebyla, ale fotilo by se tam nádherně,“ očka se jí zatřpytila a ona se už viděla před Athénami, jak se tiskne na fotoaparát a dokumentuje ze všech možných i nemožných úhlů.  Ačkoliv by se dokázala o cestování a fotografování bavit hodiny, svou rozpravu více nerozvíjela, leda kdyby se Meredith zajímala, ale hlavní slovo přenechala jí, protože se o ní i chtěla něco dozvědět, ne jí jen malovat před očima krásy cizího kontinentu. „Tak proto patologie?“ tázavě zdvihla obočí, jakmile našla tuto možnou spojitost v detektivních příbězích, i když bylo dost možné, že o žádné spojení opravdu nešlo a byly to jen náhody. „Páni, cherry girl, snad to nebude znít špatně, ale tímhle jsi mě překvapila,“ koutky jemně zdvihla vzhůru. Nikdy si nemyslela, že by Meredith byla jen křehkou květinkou, která se stará o své pěkné fotky, nicméně zájem o historii bylo to poslední, co by si k ní spojila. O tomhle ale poznávání nových lidí je a ona byla ráda, že mohla do tohoto kousku její osobnosti nahlédnout. „Můj zájem o různé knižní a filmové série oproti tomu zní strašně nevzdělaně,“ zavtipkovala s pobaveným úsměvem na rtech, čímž rozšířila původní seznam oblíbených věcí, co na sebe práskla. Přeci jen má důvod, proč je v nerdském spolku a tak snadno si tam s lidmi rozumí – přes fandoms se snadno najde společná řeč, i když na to občas nahlíží… hlouběji než jiní.
Zasekly se popisem u jedné z mála fotografií, které by ji upoutaly, což nemyslela zle vůči jiným dílům, ale příspěvek od Bethany si ji zkrátka získal, v čemž očividně nebyla sama, protože se k jejím myšlenkovým pochodům připojila i Meredith, kterou poslouchala s jemným úsměvem na rtech. „I to je možné, může chtít být viděna jako bezbranná slečna v nesnázích, ale přitom by byla hrdinkou, co zachrání den,“ koutky rozšířila do většího úsměvu, jen co periferně zachytila pohled své společnice, se kterou se jí tak dobře toto dílo rozebíralo. Možná na to koukaly pod trochu odlišným pohledem, ale tohle bylo zkrátka subjektivní, nic jí nevyvracela, nic jí nedokazovala, jen si užívala tu diskuzi, která díky jejich rozdílným názorům vznikla. Nebylo ale už co více říct, proto se posunuly i k dalším fotografiím, které si zasloužily jejich pozornost – některé si to tedy zasloužily více, některé méně, ale pohled věnuje jistě všem. „Přesně tak,“ kývla se starostlivým výrazem v očích, foťák představuje citlivé téma, protože představuje fotografovu nejdůležitější součást, o kterou by nerad přišel, i když zrovna Meg by neměla problém se sehnáním nového… to ale dělat neplánuje. „Asi je to pravděpodobnější, ale risk tam určitě byl. Na druhou stranu to za to stálo, nemyslíš?“ optala se a obrátila pohled z tohoto hlavu matoucího obrazu na Meredith. Platí, že risk je zisk, nebo to ve světě cherry girl takto nefunguje? I na to byla zvědavá, pravděpodobně více než na způsob vzniku Haydenovy fotografie. Přesunuly se k dalším dílkům, ale až o pár fotek později si něco získalo její pozornost natolik, aby prolomila tiché obdivování. „Ano, ty barvy jsou dobře zvolené,“ odsouhlasila její slova a tentokrát se do žádných složitých popisů nepouštěla, jen cítila spokojený pocit, že se v tomto ohledu shodnou a zvolí architekturu nad zvířaty. Ne že by zvířata, ať už divoká či domácí, neměla ráda, jen ty fotky s nimi příliš neobdivuje. „Nemyslím si, že by to bylo o tom, že by na ně sázeli, ale… Chápu, co tím myslíš, taky mám oblíbenější okruhy, ať už na koukání, tak na focení,“ mezi zajímavější subjekt focení patřila například i cherry girl, ačkoliv jejich první setkání skoro připomínalo fotografy divoké zvěře v moment, co si jich zvířata všimnou. „Ale u divokých zvířat je to přeci jen zajímavější než u domácích, ale to protože dávají větší volnost kreativitě. Například srnku můžeš vyfotit na několik stylů a jen záleží v jakou část dne se vydáš fotit,“ zlehka pokrčila rameny a uvedla příklad posledního zvířecího zadání, které do školy zpracovávala. Jemně se nad tím usmála, to ráno sice zachytila i někoho jiného než srnky, ale o tom tento příběh nebyl. „Chceme si dát ještě jednu?“ opatrně zakroužila svou prázdnou skleničkou, jelikož výstavu měly už prohlédnutou a i když se nevyjádřily úplně ke všemu, ne všechno toho bylo hodno, proč se tedy přemáhat. To by si raději zašla s cherry girl ještě na sklenku, protože kdo ví, kdy zase budou mít příležitost.

Samozřejmě jí vrátí onu kousavou poznámku, byl by to zločin, kdyby ne. I on to zajisté myslí jako vtip, ale přesto si nemůže pomoci od uklidňujícího pocitu, když ji ujistil, že jí při nejhorším bude držet vlasy. Nemyslete si, že se doposud ještě nikdy pořádné neopila a další den netrpěla hrozivou kocovinou. I ona si toho stihla dosti prožít. Obvykle ale v koupelně trpěla sama nebo s někým ze spolku. Nikdy se nejednalo o kluka, natož o toho, který tak trochu může za tu bolest hlavy a nevolnost. Díky tomu se okamžitě cítí o trochu lépe, že kdyby dnešek opravdu neskončil zrovna dobře, tak by byl ochotný se o ni postarat. Jestli svá slova myslel vážně či ne, to ona netuší, ale nemá problém předstírat, že si čirou srandu nedělal.
Nasucho polkne, jaksi doufala, že jí to pomůže od toho nepříjemného sucha, ale bohužel. Její oči okamžitě vyhledají ty jeho, docela ji zajímá jak si vede on. K jejímu zklamání s konzumací absintu má opravdu minimální problémy, soudíc podle jeho úsměvu s očividného užívání jejího mírného utrpení. ”Každý den... uhu,”uchechtne se nad jeho slovy. Ty určitě nemyslí vážně. Jeho oči možná naznačují něco jiného, ale ona není naivní. Nebo to snad doopravdy myslel vážně? Koneckonců to do sebe lije s jakousi lehkostí. Nepatrně na něj přimhouří oči, jako by jí to mělo pomoci určit pravdu. Na co ale jaksi zapomněla, je hlavní poznávací znak absintu a ten je, že se jeho účinky projeví velice rychle. A právě jak se její schopnost číst lidi absolutně zhoršila, tak se své analýzy raději vzdá.
Umí Zara tancovat? Samozřejmě, že ano. Nezapomeňme, že je její rodina patří mezi ty bohaté, takže znalost klasických tanců, i kdyby šlo jen o základy, je pomalu až nutná. Takže když chce, tak si tuto aktivitu dokáže užít. I v tomto opilém stavu je schopna se bez problému pohybovat tělem podle tempa písně. Považuje to za něco elegantního, půvabného... krásného. Jen je škoda, že je její mysl zaneprázdněna myšlenkami, takže si tuto chvíli není schopna naplno užít. Ono je to vskutku těžké udržet oční kontakt. Trochu se stydí za to, jak ho před chvíli ignorovala, to od ní nebylo zrovna hezké, jen jednoduše potřebovala chvilku, i když ta chvilka nakonec trvala jen pár vteřin. Jeho něžný hlas ji trochu uklidní, přesto to nestačí k tomu, aby zabránil jejímu koktání. Je natolik mimo, že si ani nevšimla jeho pohledu, který na krátkou chvíli těkal na její rty. Nejprve se zhluboka nadechla, než mu prozradila co ji tíží, toho ale ihned začne litovat. Možná by se necítila zas tak příšerně, kdyby od ní náhle neodstoupil, jako by se bál se jí vůbec dotknout. Její tělo náhle obklopí chlad, jak mu už není nablízku, a ona si frustrovaně přešlápne.
No dobrá... teď jí dělá co ona předtím jemu - jeho pohled se jí záměrně vyhýbá a už chápe jak nepříjemné to je. Už ho ani nemůže obviňovat z toho, že ji přinutil k tomu, aby mu to řekla, jelikož ji teď samotnou přemáhá ten samý pocit, který ho určitě trápil před chvílí. Jeho otázka ji probere a přivede zpět do reality. Zprvu neví jak odpovědět, jeho otázka ji vcelku zaskočila. Opravdu lituje svých činů? Lítost ukazuje. Může mu ale věřit?
Instinktivně k němu udělá tři malé kroky a zmenší mezi nimi onu vzdálenost. Pokud to všechno předstírá, musí uznat, že je zatraceně dobrý herec. Možná by měl zvážit jinou kariéru. Přesto se mu rozhodne věřit. Je tento postoj až příliš důvěřivý? Možná, ale prozatím se rozhodne ignorovat jakýkoli špatný pocit a hlasy, které jí říkají, aby se otočila a odešla.
”Já-“ tohle koktání... opravdu to nesnáší. Jakože hodně. Přijde si, že musí působit příšerně nejistě a nesebevědomě. ”Já nevím... možná někdy.”Nejedná se o jasné ano, ale ne to taky není. Pravděpodobně se nejedná o odpověď, ve kterou doufal, ale snad mu i ta špetka naděje bude stačit. Asi nikdy nezvládne říct, že to co provedl, je akceptovatelné. Protože není. Ale doposud se k ní choval mile a nepůsobil jako jeden z těch arogantních borců, kteří věří, že jim patří svět. A to ji dává naději.
Tato situace musí působit trapně a nepříjemně, ani se neodvažuje rozhlédnout a zkontrolovat, zda jejich výměnu někdo sleduje. Vypadá to, že oni dva ví, jak na sebe strhnout pozornost davu. Jí osobně nevadí být středem pozornosti, ale toto pravidlo neplatí, když je moment spojen s něčím trapným a špatným. To platí samozřejmě jen tu pro dobrou pozornost. Nyní se cítí nesvá a upřímně... nejraději by odtud zmizela. Možná si jich nikdo ani nevšiml, ale ona se ani neodváží to zjistit. Proto její pohled zůstává na něm. Od kdy jí tolik záleží na tom, co si o ní ostatní - cizí lidi - myslí?
”Um- myslím, že potřebuju na čerstvý vzduch." Najednou se jí ztěží dýchá. Pohledem se ho beze slova otáže, zda jí stále chce dělat společnost. Doufejme, že ano, protože noc je ještě mladá.

→ hřiště

Ono povídání ohledně neuvěřitelného – nebo nemožného… neschopného? – jej jistým způsobem mátlo čím dál tím víc. Tedy aby bylo jasno, v tomto stavu byl již více než dost zmatený, pomalu se neorientoval v tom, kde se nachází, ačkoliv měl tucha, že to byl jeho nápad se takhle geniálně ztratit a pozorovat… ten pár hlemýžďů (anebo to byli lidé, co tak vypadali, vážně už nevěděl). Každopádně si byl jistý tím, že to nebyla jen jedna z jeho myšlenek, tedy to ohledně toho, že se mu to příliš nelíbí, důkazem mu bylo to, že Clara odpověděla. Ne, byl si také jistý tím, že telepatickými schopnostmi neoplývá, to by jej přeci jen přizabila v první den, co se potkali a co ji tak pomyslně pomluvil až do morku kostí. Rozhodně nebyl jediným, a rozhodně byli další mnohem mentálně vyspělejší lidé, kteří uznali, že Clara není jednou z těch příliš sympatických lidí. Překáželo mu to teď? Ne. Mohl za to alkohol? Možná. Jedinou relevantní věcí ale zůstávalo to, že se oba jakžtakž baví a uchechtávají vlastní myšlenkám nežli brblání, které z nich vycházelo jako z nějakého špatně ucpaného kohoutku. „Vsadím se, že jim taky ne,“ zašeptal uprostřed dalšího ze svých velice zaujatých pohledů do jednoho z účastníků té divoké líbačky, a pravděpodobně se to stejně ztratilo někde v jeho škytání a zvucích, které vycházely z těch dalších dvou mnohem… nudnějších lidí v této části uličky. Ale dobře, přiznal, nějaká ta jeho rozumnější část mysli mu naznačovala, že by se měli sbalit – byli vážně na šrot, jak to další ráno pod silným bolehlavem popsal, neměli ponětí, co zde dělají, a pravděpodobně si to ani neuvědomili, ale zbytek akce byl už pomalu u konce, což… jim dojít i přesto mohlo. To jen neočekávejte od Isaaca. Co z něj nakonec vyšlo, byla vážně nevhodná poznámka, která by mu obvykle získala rozsudek smrti několika dobrými kopanci. „Jsi hezčí,“ nadhodil tedy zcela obvykle a bez přemýšlení, přičemž si ji ještě jednou poměřil, ačkoliv bylo pravděpodobnější, že se prostě díval někam za ní. Nepřišel k žádnému závěru, ale jeho mysl jej dokázala přesvědčit o tom, jakou má pravdu. Clara byla dokonalá! Většinou. Občas. Dobře, vlastně ani ne. Spíše nikdy. Nakonec se ale jejich konverzace dotkla i kluků, což jej na jednu stranu těšilo a na druhou docela vystrašilo – co kdyby se zeptala, jak to s nimi má on? A odpověděl by vůbec? Asi ne. Nebo by nadhodil něco vážně blbého, co by oběma těmto zamlženým myslím vystačilo. „Tak já se zeptám jindy, no,“ povzdychl si k té její zrovna nepřekvapující odpovědi. Dal najevo, že s tím otravovat nepřestane, byť ta šance byla mizivá z důvodu, že si bude z tohoto večera pamatovat na máloco. V podstatě to také zamumlal. Když mu tedy povolila názornou ukázku za cenu pěti různých – to slovo bylo zjevně důležité – kopanců do jeho slabin (čímž asi nemyslela knížky), pohlédl na ni se stejným, snad jen zmatenějším pohledem, který po chvilce prolomila až sprška smíchu. Ještě chvíli si tedy napůl povídali, nebylo to nic zajímavého, snad pár dalších napůl nesmyslných poznámek, načež mu dala najevo, že bude odcházet, pravděpodobně to zase bylo něco kousavého a vážně nemilého, což odbyl takovým úsměvem a něčím pozitivním. Dostal poplácání, vzdušnou pusu, kterou opětoval, a nakonec i chvilku samoty k tomu, aby sledoval, jak mu odchází i ten zajímavý páreček. Vážně k němu za těch několik minut přirostli. Až dostatečně vystřízlivěl, opovážil se vrátit zpět do sálu, aby mohl najít svého spolubydlícího. Potřeboval doprovod domů a někoho, kdo mu ukáže, jak se správně trefit do klíčové dírky.  

Nikdy nebyl velkým tanečníkem, minimálně ne v klubech, to nebylo po jeho gustu, ale se svou princeznou po boku se dokázal proměnit v mistra a točil ji v otočkách a odvážil se i na záklon, zkrátka vše pro to, aby jí vykouzlil úsměv na rtech. On sám se usmíval celou dobu a očka mu jiskřila tou hřejivou radostí, která mu tepala v srdíčku kdykoliv byl s ní. Byla zkrátka tím dobrem v jeho životě, se kterým se všechno zdálo naprosto perfektní, a to i přestože si právě prošli menším problémkem, ale stačilo ji mít zpět v náručí, moct cítit teplo jejího těla, moct si přivonět k tak dobře známé vůni, a všechno bylo zalité sluncem tak jasným jako její vlásky. I když přešli jen do prostého ploužení, které se dalo využít k různému ošmatlávání, on si ji držel tak hezky, tak akorát. Neodsuzoval doteky na veřejnosti, do určité úrovně, ale on sám si takové věci rád nechával do soukromí, v čemž se naštěstí perfektně shodli s Cryst. No není ona přímo jako pro něj stvořená? Roztomilý úcul se mu při jejich tanečku nehnul z tváře, protože byl zkrátka šťastný, že tu krásku smí držet ve svém náručí, a protože chtěl, aby byl i tento večer výjimečným, pozval ji na bar na symbolickou skleničku červeného vína, které pili v ten jejich večer. Přiťukli si na další krásné společně strávené dny a následně mohli z chuti poznat, že víno v restauraci bylo o něco kvalitnější, ale on rozhodně nebyl až takovým kritikem, takže ho to netrápilo, no raději po očku mrknul na Cryst, která s tím, zdá se, také neměla problém. S úlevou, že nepokazil výběr drinku na tento večer, si znovu odpil a pohledem se zvolna rozhlédl po sále. Jednu ruku obmotal Cryst kolem pasu, čímž si ji k sobě přitáhl a věnoval jí jeden široký úsměv. Díky tomuto gestu je přesunul trošku stranou, aby tolik nepřekáželi u baru, ale hlavně aby měli soukromí a mohli se v klidu bavit. Když totiž mluvila Cryst, nechtěl vnímat nikoho jiného. Zbožňoval jejich debaty do pozdních hodin, ať už to byly debaty o něčem důležitém, či jen o pohádkách, na obsahu tolik nesešlo, ale jen poslouchat její hlas? Nebeská hudba. Navíc se nezamiloval jen do jejího vzhledu, bylo vždy příjemným připomenutím, že to má v hlavince srovnané, a že se na svět dívá podobně jako on, i to z ní dělalo tak skvělou ženu, jakou je. Nyní se ale do žádných dlouhých debat nepouštěli, však se přišli bavit, a navíc nastal čas vystoupení. S povzbudivým úsměvem ji vyslal na pódium a nespouštěl z ní zrak po celou dobu, co tam seděla a hrála. Tyhle melodie znal, častokrát mu hrávala a on jen sledoval ten její talent se srdíčky v očích – ostatně tak vypadal i teď. Na konci jí věnoval hlasitý potlesk a nezapomněl ji vychválit do nebes, jen co se mu vrátila, a i když už se role na pódiu zhostil někdo jiný, moc to nevnímal, protože to hlavní dnes už viděl, respektive slyšel. „Tak pojďte, krásko,“ rozkošně se na ni uculil a odvedl ji znovu na bar pro další vínko, se kterým se vydali k vystaveným dílům. S tím vínem v ruce se tam cítil jako nějaký umělecký kritik, nad čímž se na chvilku pobaveně zakřenil a samozřejmě se o tento poznatek podělil se svou milovanou kolegyní, no ani jeden z nich se v tomhle moc nevyznal. „To je pravda, je to jako jejich osobní podpis,“ odkýval její slova a pohledem přeskočil z káčátka na fotku architektury, naprostý žánrový rozdíl, ale i přesto bylo obojí skvělé, jiné, ale skvělé. „Určitě bys to zvládla líp než já,“ zazubil se pobaveně, jelikož jeho kreativita končila u slov. Do těch uměl zachytit kouzlo momentu, ale do fotky? To by nezvládl, on jen cvaká fotky Cryst, když jim chce vytvořit vzpomínky. Pomalým krokem a ručku v ruce prošli celou výstavu, u některých obrazů se zastavili, Matty obdivně pokýval hlavou nad sochou, která tu byla jako jediná a ani netušil, že na škole mají sochaře, ale díky tomuto jim čas utekl jako voda. Poslední vystupující opouštěl pódium a hraní se ujal DJ, jasné znamení, že se večer blížil ke konci. Vyzval svou krásku k poslední taneční sérii, chvíli si zaploužili, než se rozjely rychlejší písně, které nebyly úplně jeho doménou, nicméně kdyby na tom Cryst trvala, pár by pro ni zvládl odtančit. Šel by pro ní až na konec světa, tak pár písniček dokáže odtančit. „Co myslíš, nezamíříme zpátky do spolku?“ navrhl jí, protože nepatřil k lidem, kteří by toužili odcházet až když akce skutečně skončí. On mnohem raději odejde v tom nejlepším, navíc půjde bok po boku s Cryst a dokud ji má vedle sebe, večer pro něj nekončí. Jakmile souhlasila, ruku jí obmotal kolem pasu a s přitulenou princeznou se vydal pryč ze sálu. V uličce zamilovaných na moment zastavil a přitáhl si ji do polibku, o něco intenzivnějšího, jelikož už se tu nepohybovalo tolik lidí, a když se odtáhl na pár milimetrů, tiše hlesl: „Děkuji za ten večer, vážně jsem si to užil, lásko.“ Pak si ji jen chytil do objetí a zamířil volným krokem k dívčímu spolku, protože kdyby náhodou plánovali každý přenocovat v jiném pokoji, potřeboval by ji doprovodit. „Tak co máte v plánu teď, slečno? Kam půjdeme?“ s jemným úsměvem se na ní koukal a cokoliv, co odpověděla, on udělal. I kdyby se rozhodla, že chce přespat u něj, vydali by se ke klučičímu spolku, nechával to zkrátka na své princezně.

Otevřít se někomu pro ni nebylo lehké. Ano, bez potíží se dovedla bavit o tom, co měla ráda, co studovala, co dělá ve volném čase… Jenže nic z toho nebylo tak důležité jako samotné její nitro, ta nejzranitelnější část obehnaná trnitým věncem s krásnými a lákavými rudými květy. Kdo se nechal zlákat a chtěl ten proces poznávání uspíšit, škaredě se o ně pobodal a pořezal – podobně, jako se kdysi pobodala Meredith. Chtělo to jemný a ohleduplný přístup, který neměl jenom tak někdo. A podle toho také vypadal okruh jejích přátel. Tedy tak, že se to za okruh snad ani považovat nedalo. Meg však zatím opatrně rozhrnovala jednotlivé větvičky a nakukovala za ně a oplácela jí tím samým, nechávala Dee ji poznávat a zapřádala s ní rozhovory na mnohá témata, jimž vždycky Dee nerozuměla, ale bylo to tak nějak jedno. Už jí docházelo, že je úplně jedno, o čem se baví – mohla se s ní bavit o čemkoliv. „Nu dobrá, máš pravdu, taky jsem měla fyziku a pamatuju si z ní jenom to, co je mi užitečné v praktickém životě a ve škole, což… není moc,“ uznala nakonec, že má asi pravdu. „Ale to, že někde tady je žaludek, tady zase játra, ledviny, slinivka, střeva a tak dále, užitečné být může. Když tě pak začne něco bolet, můžeš odtušit, co by to asi tak mohlo být, jestli se máš strachovat a k jakému doktorovi jít,“ doplnila ještě s uculením. Samozřejmě se takhle mohl člověk snadno splést, zvlášť úplný laik, ale pokud má alespoň nějaké tušení, že vzadu na bocích jsou ledviny a začnou ho bolet, tuší, že bude nejlepší jít rovnou na urologii. Takže do jisté míry to užitečné být mohlo, i když asi ne tolik jako pro samotné zdravotní sestry, doktory a další zdravotnický personál. „Přesně, na druhou stranu chirurgové zase nemusí mít ten… jak to říct, lidský přístup k dětem, minimálně ne v takové míře,“ přitakala s drobným úsměvem, jak byla ráda, že ji Meg chápe. A nebrala to jako zlehčování, lékařství bylo těžké, ale to byla třeba i jaderná fyzika a spousta jiných oborů. Zase ze sebe nehodlala dělat něco víc jenom proto, že studuje něco takového. A bylo jí jedno, jak se na to ostatní dívají – i kdyby si o ní mysleli, že je špatná, dokud by to neovlivňovalo její výsledky třeba v případě profesorů, neřešila by to. Maličko sklopila oči při tom komplimentu, než jí ten potutelný úsměv oplatila spolu s malým pokývnutím místo poděkování – nějak neuměla nic říct a pravděpodobně by jen něco zachrčela, kdyby se o to pokusila. Slyšet něco takového od umělkyně, jejíž práci obdivovala, ji prostě zahřálo, i když se tomu obecně pokoušela bránit a nepouštět si takhle nikoho k tělu, obrazně i doslova. Že Meg navštívila Francii, ji překvapilo a musela se uchechtnout – pravda, jejich víno bylo pověstné. „Dobře, umístím Francii na druhé místo lokalit, kam se chci podívat, hned za Řecko,“ zazubila se, „to si umím představit! Stačí mi vidět jen ty fotky a je mi jasné, že naživo ta místa musí mít naprosto úžasnou atmosféru,“ povzdychla si zasněně. Těžko mohla plně soucítit s její nespokojeností, že jí nejde plně zachytit kouzlo těch míst na fotografiích, když sama nebyla fotografka, ale mohla se o to minimálně pokusit. „Třeba se časem dostaneš i tam,“ povzbudila ji – ostatně to samé si přála i sama u sebe. Na kratičkou chvilku jí v hlavě proběhla představa jich dvou na výletě v Řecku. I tam měli, pokud si dobře pamatovala, spoustu vinic, a tak nebylo těžké si představit, jak navštěvují staré chrámy, upíjí ze skleniček vína a… Ale prosím, něco takového snad nepřicházelo v úvahu. Z mnoha důvodů. „Možná to k tomu přispělo, ale patologii chci hlavně kvůli tomu, že na ní nepracuji s tolika lidmi – tedy těmi živými,“ trochu to zlehčila mírně černým vtípkem, ale už jen to, že přiznala, že to je kvůli menšímu počtu lidí, s nimiž by musela spolupracovat, byl docela úspěch. Normálně to sváděla právě na ty detektivky a fakt, že v nich našla opravdové zalíbení. „Nezní to špatně,“ zachichotala se, za to mohlo to víno, „asi bych se popravdě divila, kdybys to očekávala,“ přiznala pobaveně. Normálně se takhle o svých zájmech a zálibách s lidmi nebavila, alespoň ne v tomhle stylu, ale uměla si představit, že to není něco, co by se u někoho, jako je ona, dalo očekávat. „Ale no tak, zase si mě nepředstavuj jako vzdělaného historika, spíš mě zajímají ty ne úplně potvrzené věci jako kopí osudu, svatý grál a tak, takže třeba u Indiana Jonese jsem šťastná,“ mávla nad tím se smíchem ručkou, aby si snad nemyslela, že ví o druhé světové všechno. Indiana Jones byl sice jenom fikce, ale o některé z těch mystických předmětů měl Himmler vážně zájem. „Každopádně… které knižní a filmové série máš třeba ráda?“ zajímala se hned, jak už to nakously, a nastražila ouško.

Jejich diskuze nad fotkou od Bethany sice postrádala to jejich typické plné souznění v názorech, nicméně i přes to tam bylo to souznění v jejich společném hodnocení umění. A také to vědomí, že ani jedna nebude shazovat názor té druhé. Byla ráda, že uznala i její možnost – i kdyby na ni plně nepřistoupila (o což jí ani nešlo), ten respekt jí bohatě stačil. Ne vždy totiž byly její postoje a názory respektovány. Věnovala jí proto úsměv a jen něco zabroukala, že souhlasí, a dál se k tomu nevyjadřovala. Přišlo jí hezké, že mohou mít odlišný názor a přesto se chápat. Posunuly se k dalším fotografiím, aby je mohly zhodnotit, a téma padlo na fotku nějakého Haydena. Její vytvoření Dee moc nechápala, ale Meg jí ho aspoň trochu osvětlila. Kdoví, jak to ve skutečnosti provedl, avšak asi to bylo jedno, povedla se. „Myslím, že stálo. Asi bych kvůli fotce neriskovala například život, ale něco málo… Proč ne?“ pokrčila ramínky s drobným pousmáním a vrhla pohled na Meg, co na to říká zase ona. S ní a riskováním to bylo takové trochu prazvláštní. Někdy jí nedělalo potíže něco jednoduše risknout a hrát si s ohněm, jindy raději volila tu bezpečnější cestu. Záleželo na její momentální náladě a vůbec všech okolnostech. Pokračovaly zase dál a tentokrát se nabídla otázka, jestli spíš architektura nebo zvířata. A ano, zvířata jsou roztomilá, jenže v těchto případech ji jejich fotografie tolik neoslovovaly. Zmínila se, že se jí líbí levandulové políčko, protože má hezké a vyvážené barvy, a pak se pustila do zhodnocení fotek se zvířaty. „Spíš, že… Zaujmou raději tou roztomilostí, která přitáhne víc lidí, ale nad kterou úplně nemůžeš moc dumat a přemýšlet, leda bys uvažovala, proč je ten pes roztomilý z tohohle úhlu a zezadu ne,“ zkroutila koutek do náznaku úšklebku. Nemyslela to ani v nejmenším zle, samozřejmě, že se sama někdy ráda rozplývala nad nějakým roztomilým zvířetem, jenom by takové fotografie úplně nestavěla na úroveň těm, co v sobě mají nějakou hlubší myšlenku. Každopádně všechno je to umění a všechno to vyvolává emoce. „To je fakt – a podle mě chtějí i daleko víc trpělivosti a asi i opatrnosti. Buď jsou moc plachá nebo rovnou nebezpečná, takže…“ pokývala hlavou a znovu přejela očima přes vystavené fotky. „U divokých zvířat mám asi i větší umělecký dojem – příroda nabízí spoustu různých kouzelných úkazů, stačí je jenom objevit,“ doplnila ještě mírně a s drobným pousmáním dopila své víno tak akorát, když se Meg zeptala, zda si dají ještě jednu. A byť už původně nezamýšlela si další dávat, s Meg další skleničce neodolala. „Chceme,“ vydechla proto, a pokud se už nechtěla pozastavovat u dalších dílek, vyrazila k baru, aby jim oběma skleničku koupila – a trvala na tom, že ji pozve. Výstavu měly prohlédnutou, ale řeč jim rozhodně nevázla. Ať už rozebíraly další filmy, fotografie, jejich obory a školu obecně či cokoliv jiného, měly si co říct a večer jim prokluzoval mezi prsty rychleji než voda v potoce. Najednou skončilo i poslední vystoupení zakončené tak trochu trapným a současně vtipným momentem toho kluka. Vypadal dost nervózně, přesto byl šikovný. Ale Dee stejně visela očima i pozorností především na Meg, u níž byla ráda, že s ní mohla strávit zbytek plesu. A nebýt ní, nejspíš by tu ani tak dlouho nezůstala. Jak začal hrát DJ, byla ochotná přistoupit ještě na jednu skleničku, pokud ještě chtěla i její společnice, a tak ples i zakončily. Netušila, jestli se bude Meg vracet ke své kamarádce nebo jestli bude odcházet zároveň s ní, ale tak či tak se s ní rozloučila buď ještě v sálu nebo až venku před tím. „Jsem moc ráda, že jsme se tu potkaly – a že jsem mohla vidět tvou fotku,“ začala se loučit na samém sklonku plesu, jak už bylo jasné, že vše končí, „dobrou noc a… zase někdy,“ zvedla svou útlou ručku, aby jí zamávala, a s úsměvem neopouštějícím její rty nasedla do taxíku, který ji odvezl až domů. Tváře jí vlivem vína hořely a uvnitř byla celá zvláštně rozechvělá, až se musela před domem pozastavit, aby si zapálila mentolovou cigaretu. Ta jí trochu pomohl zklidnit mysl, ovšem tu stejně Meg neopouštěla. Rychlá sprcha ji sice zbavila horkosti, ale toho rozechvění už ne. A tak usínala s malým úsměvem na rtech, spokojená s tím, že na ples šla.

Od prvního momentu, co ji znal, nikdy nepochyboval o její andělské duši. Jednak je seznámila Lacey, o jejím vkusu na lidi by si nikdy nedovolil pochybovat, takové sluníčko může přitahovat jedině jiná sluníčka (ignorujme, že to tak ve vesmíru úplně nefunguje, o tom to teď není) a hlavně se od začátku prezentovala tak... hodně. Možná to bylo i tím, o čem se bavili, díky čemuž mohl její očka zářit upřímným nadšením a viděl tu její spalující vášeň pro její obor a vodu... a slunečnice, zkrátka její auru dobroty nešlo přehlédnout či zpochybnit. Možná mu trochu úsudek mátl fakt, že kdykoliv byl s ní, cítil se jako v oblacích, hlavu měl najednou lehkou (pokud zrovna nervózně nepokukoval po jejich spojených rukou), úsměv se mu dral na rty a nebylo možné jej potlačit a hřejivý pocit objímal celý jeho hrudník. Na téma rodiny jí už jen věnoval úsměv, o té své by sice dokázal mluvit hodiny, o Arthurovi ale netoužil mluvit hodiny, těchto pár minut mu stačilo, a tak se pozvolně posunul dál. „To já taky,” zlehka se pousmál při vzpomínce na tu boudu, co na ně Lacey ušila. Sice jí byl vděčný, že mu někoho tak skvělého přivedla do života, to ale neznamená, že si nemůže stěžovat. Zkrátka to bylo nefér, o tom se pochybovat nedá. Milé, ale nefér, hlavně když vezmete v potaz hlavní důvod, proč je Lacey spojila. Jediné štěstí, že to zůstalo jen mezi nimi a Tabbs se o tom nedozvěděla, ještě by si myslela něco špatného... Toho se ostatně bál i u cigaret, ale ty si střežil mnohem více než toto.
Dovedl Tabbs k výstavě, lépe řečeno se od ní nechal odvést a její vedení pro něj bylo jedině dobré, alespoň mohl neskrytě zamrkat na jejich spojené ručky a tupě se nad tím uculit, aniž by byl spatřen. Fotku Teddy našel poměrně snadno, tušil totiž, co by měl hledat, i přestože fotku ještě neviděl. Květiny nezklamaly a nejvíc květnatá fotografie patřila právě jeho sestřičce, kterou u výstavy i zahlédl, a tak mávl jí i její společnosti, o které si myslel, že je již zmiňovaná spolužačka, za kterou jim utekla. „Ano, talentovaná opravdu je, to bys měla vidět i fotky, které se občas odváží přidat na Flickr, to je taky krása,“ odvětil s úsměvem hrdého rodiče a hodil poslední pohled na Teddy, než jí dopřál soukromí a klidný večer se spolužačkou, a podíval se zpět na Tabbs. „Pravda, někdy se za ní můžeš stavit v květinářství, myslím, že byste se dokázaly zabavit na dlouho,“ potutelně se usmál, jak si ty dvě představil rozplývat se nad nabídkou květin v obchůdku, kde Teddy občas vypomáhá. Navíc pevně věřil, že v takovém prostředí by Teddyina nervozita rychle zmizela a ony by se tedy mohly bavit zcela bez zábran. „Ano, docela milý kluk, slíbil jsem mu, že mu půjčím nějakou knihu,“ odkýval svá slova a doplnil drobný detail o jejich setkání. „Znáš tu ty něčí výtvor?“ optal se, ale odpověď už předem znal. Jestliže znala někoho na pódiu, určitě by znala i někoho mezi těmito umělci.
Když si prohlédli celou výstavu, doplněnou o zmínky lidí, které zná, vrátili se zpět do víru dění, a na pódiu se zrovna objevila jakási Crystal, o které se dozvěděl, že spolu strávily spolkovou akci, o které si posledně na kávě popovídali, ale bylo milé si spojit obličej ke jménu z příběhu. Na počest její kamarádce, pokud to nebylo příliš odvážné označení jejich vztahu, jí nabídl tanec na onu klavírní skladbu. Vyvolávalo to v něm zvláštní vzpomínky na silvestrovský večer, které mu vyčarovaly na rtech nemizející úsměv. Na parket se ten večer ještě párkrát podívali, to když Tabbs prohlásila, že se jedná o opravdu hezkou písničku, ale většinu času jen seděli bokem u stolů, popíjeli a případně si došli doplnit skleničky na bar. Jakmile se hudby ujal DJ, bylo jasné, že se večer blíží ke konci a když rychlou hudbu přestal prokládat ploužáky, takže z toho vznikla spíše party než ples, Lincoln věděl, že bylo na čase jít spát. Nechtělo se mu ale úplně opouštět společnost Tabbs, proto ji galantně doprovodil až ke dveřím jejího spolku, kde rozloučení už přijít muselo, ať už se mu nechtělo sebevíc. „Děkuji za hezký večer a že jsi se mnou šla,“ pronesl tiše při jejich obejmutí a při jemném polibku se neubránil uculení se. Ještě jí mávl a sám se vydal na cestu ke svému spolku, kde rovnou zapadl do svého pokoje a svalil se na postel, ale ještě napsal zprávu Teddy, to jen aby si ověřil, jestli už dorazila z plesu. Však tam původně šli spolu, musel ji zkontrolovat. Než mu stihla přijít odpověď, připravil se do postele a jakmile se dozvěděl, co potřeboval, spokojeně ulehl a nechal se unášet na vlnách spánku.