Netrvalo dlouho, dokud se nezačal nudit. Nebylo to zrovna překvapivé, přeci jen to byl Isaac, zkoušel různé aktivity a věci, nikdy u ničeho dlouho nezůstal, stále byl v pohybu. A teď stál s pivem v ruce u minibaru v naději, že tento napohled americký večírek bude o něco zábavnější, než se doposud zdál. Povzdychl si, obrátil se ke svému kelímku, kterého už teď bral za toho svého nejlepšího večírkového kamaráda, a pomyslel si na to, proč se sakra nevecpal k někomu známému. No, už asi bylo pozdě na to, aby litoval, a tak se pro jistotu napil. Nebylo to zrovna příjemné, nijak chutné, spíš teda hořké, ale… zvykal si rychle. V Anglii byl zvyklý mít pivo při každé příležitosti, a když sem nastoupil, těchto svých tradic se musel zdát. Až doposud. Pousmál se, připomnělo mu to ty nedávné a podivnější doby jeho života, vlastně by se v těchto svých vzpomínkách utápěl déle, ale ten tichý hlásek – možná rozum, kdoví – jej přerušil s tím, že se už musí dát do pohybu a najít si toho svého někoho. Známých zde zajisté měl dost, a tak by jim nevadilo, kdyby se přidal, ne? Ne? K tomu pil, to musel být bonus! A tak tedy šel náhodným směrem, ale to mu také dlouho nevydrželo. Po dvou krocích se ohlédl kolem sebe, až nakonec vážně narazil na někoho povědomého, jen… byla v obleku. Překvapovalo ho to? Ne. Vlastně mu to přišlo vážně skvělé, pěkné a husté, takže se jen uchechtl a pomalým krokem si to k ní vzal. Ke Claře tedy, té jeho skoro známé, která ho častěji zdravila urážkami a která mu v životě poděkovala snad jen jednou, pravděpodobně jen za odchod. To mu ale nijak nepřekáželo v tom, aby se k ní přidal, přeci jen ji chtěl blíže poznat už nějakou chvíli, případně ji prostě zase pomoci. Samozřejmě si ale všiml toho jejího pohledu, dokázal si tak odvodit i její slova. Lhal bych, kdybych řekl, že ho tím nějak odradila. Naopak. Byl náhle motivován k tomu, aby za ní přišel a vyřešil záhadu, proč jej tak strašně nemusí – a zároveň potřebuje, ovšem –, také, no, doufal v to, že je alkohol nějak sblíží. I když nepočítal s tím, že se opije, přeci jen to nedokázal přehánět a… no, věřil v další své ubohé lži k tomu, jak je silný. Opak byl pravdou, stačilo mu jen pár takových kelímků, aby se dostal do té mnohem veselejší nálady. „Claro!“ zvolal s úsměvem, to už přidal do kroku, a ať už se snažila o cokoliv, pravděpodobně asi chtěla splynout s minibarem, nepomohlo jí to. Prostě už ji dostal, teď nebylo útěku. Postavil se vedle, radostně si poskočil, a nakonec se na ni i vřele pousmál. „Vypadáš skvěle,“ pokračoval v tom svém až ohavně nadšeném tónu, napil se pro jistotu ještě jednou. „Proč jsi neřekla, že jdeš?“ optal se hned nato, čímž jí vlastně ani nenechával prostor k tomu, aby se vyjádřila k jeho komplimentu. Několika krůčky kolem ní popošel, asi kvůli tomu, že vážně nedokázal zůstat na místě. Prostě byl rád, že už konečně má s kým sdílet tu radost z toho, že se toho může účastnit. Bohužel, byla to Clara.

A&A - Arthur

Dnešek byl pro Aksel snad poprvé, co měl možnost vzít si na sebe oblek. Do nedávna ani žádný neměl, a asi by ani žádný neměl, kdyby mu mamka neposlala peníze a nedala mu za úkol nějaký si sehnat. Říkala, že jí přeci nebude dělat ostudu na plese a vůbec nevadí, že tam jeho mamka nebude, prostě musel poslechnout. Stačí, že jeho nejlepší kamarád půjde s kostýmu Kapitána Ameriky, což je mimochodem hodně super. A dost závidí. Kdyby mohl, tak by si na sebe taky nějaký vzal a šel tam s Arthurem, jenom Aksel nepřekypoval žádným talentem, takže bude jenom fandit, podporovat a tleskat. Ráno se vzbudil poměrně brzy, takže po několika dlouhých chvílích a přemlouvání se, dokonce i vylezl z postele a zamířil si to přímo do koupelny, kde si dal sprchu, umyl si své neposedné háro, vyčistil zuby a udělal všelijakou další ranní hygienu. Potom, když se blížil čas plesu, tak na sebe vzal svůj připravený oblek, nazul si své první společenské boty a po několika pokusech si dost lajdácky uvázal kravatu. No líp to prostě nezvládl, i tak ho to stálo dost nervů a asi tři video návody na internetu. Do kapsy od saka si dal peněženku s mobilem a mohl vyrazit. Vlastně ne, ještě se navoněl, jako by se snad snažil Arthura okouzlit a dostat do postele, ale popravdě to dělal jenom pro svůj dobrý pocit, jelikož si za poslední dobu připadal jako štramák. Jenom škoda, že to nikdo neocení. Ještě jednou se s úsměvem podíval do zrcadla: ,,no teda, dneska ses ale vyfiknul,” mrkne na sebe a pak nad tím pokroutí hlavou. Nejvyšší čas vyrazit. Po zabouchnutí si do kapsy hodí ještě klíče a vyrazí k Arthurovi. Dneska teda tak nevychovaný nebude a když přijde k jeho dveřím, tak třikrát zaťuká a čeká, dokud ho Arthur nepozve dovnitř. Nerad by mu tam vtrhl jako ta holka a viděl ho jenom v trenýrkách nebo dokonce bez nich,, o takový pohledy úplně nestojí.  Když ho pak jeho kamarád pozve dovnitř, bez váhání vstoupí a prohlédne si ho, ,,nevím, kdo z nás dvou vypadá víc jako šašek,” zasměje se a projede si ho pohledem, ,,já vím kdo. Já,” zvedl ruce a plácl si s nimi do stehen, ,,ten kostým vypadá fakt suprově. Jako fakt mega,” párkrát okolo něho prošel, aby si ho prohlédl ze všech stran, ,,doufám, že si připravený na mojí hlasitou podporu!” zajásá vesele a k puse si dá ruce, aby naznačil, že to bude opravdu hlasitý. Jak jinak, podporovat lidi co měl rád mu opravdu šlo. ,,Půjdeme? Abychom to stihli,” pronese ke svému kamarádovi a z kapsy si vytáhne mobil, aby se podíval kolik je a jestli vůbec stíhají.
Po příchodu na místo je do očí praští krásně nazdobený a osvícený sál. Akselovi tedy spíš do oka padne fotokoutek na který okamžitě musí upozornit svého kamaráda! Sice je to spíš ples pro páry a tak, ale to Akselovi bylo úplně jedno, jelikož s Arthurem v převleku za kapitána vzniknou prostě skvělý fotky! ,,Arthure koukej!” drkne ho něho a hlavou se smíchem kývne k fotokoutku. On prostě fotky s Kapitánem Amerikou chtěl. Prostě jo!

Je to jako ve snu. Všude kolem jsou světla a květiny. Všechno tady září a Bay je oblečen, jak se patří. Na tuto akci se těšil snad celý měsíc. Konečně jaro. Ne, že by zima nebyla sama o sobě nádherným místem – a ne, že by v Kalifornii zima vypadala obzvlášť rozdílně od léta.
Naposledy viděl sníh v Berlíně na konci listopadu. Celé Německo bylo pod bílým závojem a hrálo všemi přípravami na již blízké Vánoce. Domů si tak přivezl ke všem těm vzpomínkám i nejméně miliardu fotografií.
Všude kolem byli lidé. Přítomnost tolika lidí uspokojovala jeho společenskou povahu a když se usadil, vzal do ruky sklenici vody. Na alkohol bylo přeci ještě poměrně brzo.
Poznával spoustu lidí. Všichni měli nádherné obleky, dívky naopak zase šaty. Jako vždy byl zklamán vždy, když si dívka vybrala pouze černé šaty. Ať už jsou jakkoliv nádherné a drahé, jsme přece na oslavě jara. Pozdravil se se svými přáteli a chvíli se jich držel.
Ray tady očividně ještě nebyl. - jakobys ty někdy přišel na čas - pomyslel si a podíval se na svůj mobil. Opravdu bylo velmi brzy. Dívka naproti něj již však držela sklenici vína – typická Addie. Tak nějak čekal, že zde zahlédne i toho tanečníka, kterého potkal při své procházce na Twin Peaks. Ale po chvíli rozhlížení se k němu nahrnulo tak maximálně milion dalších kamarádů.
Se všemi se zdravil, a ne že by byl on ten populární. Prostě jen znal hodně lidí a neměl s nimi příšerné vztahy. Vždycky byl rád, když mohl být pouze tichým fotografem, který je tu se svými přáteli.

Nechtěl přijít, vážně ne. Ruben Torres, ten všem neznámý chlapec, na školní akce prostě nebyl. Nenáviděl studentíky, ať již nižšího, či vyššího ročníku, nenáviděl ty stereotypní akcičky, které se tak často konaly, a nejvíce ze všeho nenáviděl ty, kde si všichni brali své kamarády, jako by tím měli ukazovat svou popularitu. Věděl o tom už nějakou dobu, nebyl slepý, vlastně ani hluchý, neměl tak v plánech přijít. Řekl si, že návštěva nějakého klubu, který by byl ušetřen jeho spolužáků, bude prostě lepší volba. Můžete to nazývat zázrakem – osobně bych tomu říkal debilita, ale to je na vás -, prostě se zde objevil v tom svém již několikrát nošeném obleku, spíše tedy saku, přeci jen pod ním měl čistě bílé tričko, s plánem se alespoň napít, najít další holčinu, která by mu třeba vrazila, rozhodnout s jít domů a pobrečet si nad svou naivitou někde u ginu. Co se týkalo jeho výběru, šel do toho obvyklého – tmavší sako a kalhoty, jíž zmíněné, překvapivě bílé tričko a k tomu ty kulaté brýle, které vlastně ani nepotřeboval, aby naznačil, jak mu je ta formalita nějak u prd… no, vy víte. Když občas do někoho po cestě vrazil, věnoval neznámým i letmý pohled, díky čemuž usoudil, že vážně asi nebude oblečen nejlépe. Tížilo ho to? Ani náhodou. Pokračoval ve své rychlé chůzi, přičemž občas někoho pěkně popostrčil. Neměl skvělou náladu, pouze chuť na alkohol, pokec s pěknou dívkou a možná i nějakou tu zábavu, umění, či cokoliv s tím spjato, hodlal ohodnotit jen v případě, že by na něm byla nahá ženská. Opět nic nového. Vlasy si co pár chvil ulízl dozadu, jako by mu měly každou chvíli spadnout. Dobře, jistým způsobem chtěl vypadat dobře, věděl, že není tím nejhorším klukem v okolí, a tak chtěl alespoň někomu darovat ten svůj lišácký úsměv. Nikdo se zatím nenašel, ale na to měl času ještě dost. Bez toho, aniž by si prohlédl své okolí, výzdobu, či vůbec lidi, se prostě vydal k prvnímu, co jeho smysly zachytily – alkohol. Minibar. Neměl na koho čekat, vlastně ani na co, a tak se prostě vydal tím svým rychlým krokem k minibaru, zcela připraven lidi odhrnout od toho potřebného kelímku alkoholu. Občas zahlédl známé tváře, ale nešlo o nikoho, ke komu by měl nutkání chodit. Byl zde sám, a hodlal zde sám i nějaký ten moment zůstat. Po chvilce už tam byl, prohlížel si nabídku a přemýšlel nad tím, co by v něm nejrychleji dokázalo probudit tu vstřícnější náladu, kterou ke konverzaci s kýmkoliv právě potřeboval. Byl stále celkem naštvaný za to, jak jej nedávno jedna holčina udeřila do nosu, který byl stále docela… rudý. Ne moc, stihlo se mu to celkem zahojit, pomáhalo mu v tom i osvětlení sálu, tudíž sob Rubolf mohl dále zůstat v utajení. Po krátké chvilce už v ruce držel kelímek s rumem, který si zředil… Colou? Kdoví, co to bylo. Když si tak všiml, že si holka vedle něj nalívá totéž, možná jen v jiném poměru, musel se uchechtnout. Láhev alkoholu mu tak zůstala v ruce, načež prostě k neznámé blondýnce přišel, popadl její kelímek, ať už chtěla, či ne, a dolil jí tam ještě trošku rumu. „Na zdraví,“ pronesl tak, když jí nápoj konečně vracel, rovnou se tak i napil. Musel přiznat, že tohle mu vážně sedlo. Dal si tedy ještě jeden lok, dokud se pro chvíli neuspokojil. Obrátil se potom na neznámou – tedy chudáčka Finley -, aby jí daroval úšklebek. „Nemáš zač,“ pokýval hlavou, zněl hrdě, jako by ji právě nějakým způsobem zachránil od střízlivosti.

Gordon

Popravdě řečeno, tak Reecovi se na ples dnes moc nechtělo. Není to zrovna plesový typ člověka, spíš vůbec. Před formálním plesem by si třikrát vybral večírek. Ale dneska to bylo jiný, jelikož to nebyl úplně ples jako ples, ale bylo to zaměřené i na umění, tak mu to prostě nedalo. On je holt srdcem umělec a už jen ze zvědavosti se tam podívat musel. Vystavovat si tam nic nedával, i když mohl. Fotek měl hodně, a pěkných, co by se daly použít ještě víc, jenom tohle není jeho způsob. Nikdy se nezapojoval do školních nebo podobných výstav.  No, ale cizí práce to on očumoval rád. Hlavně když se mu nelíbily, nebo byly špatně vyfocené, tak ho bavilo se na tom smát. Moc lidí ho za to rádo nemělo, ale to mu bylo popravdě dost jedno. Když se mu něco zdálo špatný, tak to dal najevo. Pochvaly nikdy nikoho neposunou, takže kritika vám vždy dá něco navíc. On sám si ještě před plesem stihl udělat pár věcí a dokonce byl na chvíli i v ateliéru si zafotit. Asi hodinu před tím, než celý ples začal se i on začal chystat, aby vše stihl a nemusel se nikam honit. Dal si rychlou sprchu, kde si smočil i vlasy, aby si je mohl trochu upravit a když měl vše hotové, tak se šel obléct. Nezvolil nic extra formálního, jelikož to nebyl jeho styl, ale zase v riflích tam taky nemohl. Vzal si společenské kalhoty a k tomu jednu košili, která měla takový jarní nádech. Takže celkový vzhled byl formální, ale ne přehnaný. Vlasy si nijak neupravoval, jenom si je lehce přočísnul a nechal je uschnout tak, jak se jim zlíbí. Takový trochu rošťácký vzhled, aby tu formalitu narušil. No, a mohl vyrazit. Neměl na dnešek žádnou společnici, nebo spíš neměl domluvenou vůbec žádnou společnost, což by mohla být trošku nuda na takovém plese. Ale dívčí společnost by asi nebyla úplně nejlepší, jelikož to je ples a na plese si dívka vyžaduje pozornost a to není úplně to na co má dneska chuť. Dneska to chtělo spíš pánskou společnost, nějakou se kterým by se mohl smát na druhých. Nešťastné páry může pozorovat sám, ale ve dvou je to lepší. No, a když zavzpomínal na předešlý ples, vzpomněl si na Gordona. Jeho společníka, který se u něho objevil ani neví jak, což by byla pro dnešek asi nejlepší šance. Takže si vezme klíče, peníze a mobil a vyrazí k pokoji od Gordona. Netušil, jestli jde na ples a netušil, jestli už tam třeba dávno není, takže tohle bylo opravdu jenom čistě na náhodě. Přišel před jeho pokoj a dvakrát hlasitěji zaklepal. No a pak už jenom čekal, jestli, jestli mu někdo otevře nebo ne. Když mu pak Gordon po chvíli otevře, tak se narovná a sjede si ho pohledem, ,,jdeš na ples?” zeptá se neutrálním hlasem a bez jakékoliv grimasy na tváři. Pokud s ním Gordon dneska půjde, asi se z nich oficiálně stanou parťáci na akce. Ale jestli ho nakonec odmítne, tak by mu to v podstatě bylo jedno, prostě ho to napadlo, tak to šel zkusit. Už jen to, že byl vůbec v pokoji byla docela náhoda.

Nadine bola naozaj veľmi rada, keď ju v jeden deň zastavila Leonna, jej spolubývajúca zo spolku a spolužiačka zo školy s tým, či by nechcela ísť na školský ples. Pravdu povediac o tom dovtedy vôbec neuvažovala, keďže bol jej program naozaj poriadne nabitý a voľnočasové aktivity mala fakticky na minime. Nebolo sa ale čomu čudovať, keďže popri štúdiu chodievala na pravidelnú prax do nemocnice, kde sa zdržiavala do neskorých večerných hodín, aby čo najviac pomohla pacientom. Holt, jej srdce bolo veľmi veľké a niekedy to možno bolo na škodu, no v profesionálnom živote sa jej to určite hodilo pretože to predznačovalo to, že z nej raz bude naozaj veľmi dobrá lekárka. Keď jej teda Leo dala tento návrh, Nadine to zobrala ako výbornú možnosť trochu sa odreagovať a stráviť čas v nejakej ženskej spoločnosti, keďže s Meg sa už taktiež nevidela dlho a povedzme si úprimne, chýbal jej ten klasický dievčenský pokec. Navyše, Leonna bola naozaj veľmi milá a ukecaná osôbka, takže Nad nemala ani minimálne pochybnosti o tom, že sa s ňou určite zabaví a že sa rozhodne nebude nudiť. V ten deň si teda zo skrine vybrala jedny zo svojich dvoch párov elegantných šiat, ktoré v San Franciscu mala, a hoci to bol jarný ples, vybrala si ľadovobiely satén, na sukni prekrytý svetlomodrým tylom a na korzete vyšívaný svetlomodrými saténovými stužkami a rovnako sfarbenou čipkou. Bol to jeden z kúskov, ktorý navrhla jej sestra, preto mali tie šaty pre ňu tak veľkú hodnotu a boli robené priamo na mieru Nadine, čo bolo úplne ideálne. Keď ich na seba obliekala a pozrela sa do zrkadla, na sekundu sa cítila ako Elsa z Ľadového kráľovstva, no šaty jej sedeli tak dobre a boli tak nádherné že ani na chvíľu nezvažovala to, že by sa mala prezliecť do niečoho iného. Namiesto toho teda zavolala Malii, aby jej poradila ako sa učesať a namaľovať, pričom spolu telefonovali celý ten čas, až pokým Nadine nebola úplne hotová. Každý kto Nad poznal veľmi dobre vedel, že sa nezvykne nejako extra líčiť a tak tomu bolo aj teraz, hoci jej sestra dosť namietala. Na očné viečka si len natrela jemný strieborný tieň, zvýraznila ich čiernou linkou a špirálou a pery pretrela balzamom, ktorý im dal len ľahučký ružový nádych. S vlasmi to ale bolo rozhodne komplikovanejšie, pretože jej Malia poradila účes, ktorý bol dosť obtiažny a nepodaril sa jej úplne tak, ako by chcela, no v konečnom dôsledku nevyzeral až tak zle, bol to akýsi rozstrapatený drdol na zadnej strane hlavy, ktorý držal pokope asi piatimi gumičkami a desiatimi sponkami. Keďže sa ale pomaly blížil čas, kedy mali s Leonnou vyraziť zo spolku, so svojou sestrou sa rozlúčila, mobil si zbalila do malej listovej kabelky spolu s peňaženkou, kľúčami a balzamom a už už sa chystala vyraziť do Leonninej izby, keď sa ozvalo zaklopanie na dvere. S úsmevom ich teda otvorila a rýchlym pohľadom si obzrela svoju kamarátku. Skôr, ako však stihla nejako zareagovať, prvá otvorila ústa práve Leo. "To je od teba naozaj veľmi milé, ďakujem," s jemne sklopeným, zahanbeným pohľadom sa na ňu usmiala, predsa len, komplimenty a Nadine, to proste nebola jej parketa a stále mala občas problémy ich príjmať. Cítila sa proste v rozpakoch, nech už ju pochválilo dievča, či chlapec. Reece be o tom vedel rozhodne rozprávať svoje. "Aj ty vyzeráš výborne, tie šaty ti veľmi pristanú a účes je fakt výborný," ocenila a ani nemusela zveličovať, pretože sa jej naozaj páčilo, ako sa ryšavka dokázala nastylovať a šaty jej úplne perfektne kontrastovali s belasou farbou pokožky a ohnivými vlasmi. "Jasné že sa veľmi teším, je to môj prvý voľný večer po veľmi dlhom čase. Ani si nepamätám, kedy som naposledy bola na plese takže dúfam, že tam bude zábava a že si to spoločne užijeme," zľahka sa zavrtela, aby mierne rozhýbala svoju sukňu, ktorá sa zľahka zavlnela okolo jej tela. V ten moment si ale spomenula, že im niečo zaobstarala, a tak Leonnu zľahla chytila za ruku a zatiahla ju späť do svojej izby. "Takmer som zabudla, že som nám kúpila toto," mierne sama nad sebou pokrútila hlavou pretože nechápala, ako jej to z nej mohlo vypadnúť, no potom prešla k šuplíku svojho stola a vytiahla z neho dve krabičky s rovnakými bielymi korsážami. "Nevedela som, čo si oblečieš tak som si povedala, že biela sa predsa hodí ku všetkému," dodala, keď krabičky otvorila a vytiahla z nej decentný kvetinový náramok aby ho mohla Leonne navliecť na ruku a potom si ten druhý natiahla na tú svoju. "Tak, teraz je to ideálne. Môžeme vyraziť," zvonivo sa zasmiala a hlavou kývla smerom na dvere, pričom nezabudla zobrať aj svoju malú kabelku, pretože by bez nej bola zrejme celkom stratená. Predsa len, mala tam všetko dôležité, čo sa jej v daný večer mohlo zísť.
Hneď, ako spoločne prešli romantickou uličkou a vstúpili dovnútra, výzdoba a počet ľudí jej vyrazili dych. Áno, priveľké množstvo cudzích ľudí ju stále desilo, no našťastie ju jej kamarátka dobíjala neskonalou pozitívnou energiou, ktorá bola brutálne nákazlivá. "Naozaj to tu vyzerá výborne. Ten, kto to pripravoval si dal poriadne záležať," odkývala jej a pozorne sa rozhliadla okolo seba, pričom neďaleko zahliadla Alexa, jedného so svojich kamarátov, a tak mu s úsmevom zľahka zamávala. Možno to nakoniec nebude až tak hrozné, hovorila sama sebe, keďže sa jej do zorného poľa pomaly ale isto dostávali aj ďalšie známe osoby. Hlavne sa ale sústredila na Leonnu po svojom boku, pretože jej sľúbila svoju dnešnú spoločnosť a nemala v pláne ju meniť za nikoho iného, keďže nikto iný ju ani na ples nezavolal. Hneď potom sa teda otočila späť k nej, aby mohla reagovať na jej ďalšie slová. "Samozrejme, že tvoju ponuku neodmietnem, práve naopak. Bude mi česť robiť ti na parkete spoločnosť," krátko sa zasmiala, a hoci nebola boh vie aká tanečníčka, jej silné stránky ležali úplne niekde inde, sama veľmi dobre cítila, že sa skutočne potrebuje trochu odreagovať a preto bolo vďačná, že prišla práve s Leo, s ktorou si užívala kopu zábavy už teraz, kým sa vlastne celá tá akcia ani poriadne nezačala. To už sa jej ale kamarátka pýtala, či  si spolu neobzrú vystavené fotografie a obrazy, na čo automaticky kývla hlavou a zamyslela sa rovno aj nad tými, čo niečo vystavovali. Prvé meno ju samozrejme napadlo úplne okamžite, no nad ostatnými sa musela zamyslieť. "Meg, prirodzene. Tá tmavovlasá kočka z nášho spolku, je to moja obľúbená fotografka," zareagovala, no hneď potom na pár sekúnd stíchla, uvažujúc. "Ale potom sú to už len nejakí známi. Bethany, Gabrielle, Kendrick, Aira, Teddy... Poznám ich hlavne zo sociálnych sietí, no všetko sú to veľmi milí a šikovní ľudia," dodala a viac už svoj mozog nenamáhala, hoci je možné, že na niekoho zabudla, no rozhodne si z toho momentálne neplánovala robiť ťažkú hlavu. Vykročila teda smerom k výstave a dúfala, že ju bude Leonna nasledovať, keďže aj ona si chcela obrazy a fotky obzrieť. Zastavila sa až pri prvých štyroch, ktoré si veľmi zaujato obzrela no samozrejme, takmer automaticky sa pristavila pri fotografii jednej zo svojich najlepších kamarátok - už spomínanej Meg. "Je neskutočne talentovaná. Toto by som si vedela predstaviť zarámované a vyvesené vo svojom dome v pracovni."

Již dlouho před tímto večerem Lucy věděla, že Jarní ples nemůže vynechat. Narozdíl od svého, poněkud introvertního, bratra Indiga byla ve společnosti jako ryba ve vodě a společenskou událost, která zahrnovala krásné šaty, alkoholový opar ale hlavně mnoho lidí a mnoho tance, si jednoduše nemohla nechat ujít. V předešlých dnech své přípravy tedy nevisela ve vzduchu otázka jestli, ale jak. Nikdy žádné přípravy nijak zvlášť přehnaně neřešila a rozhodně se s nimi nenervovala, se svými hadříky a oblečky si ale vždy moc ráda vyhrála. To, že potkala v jednom Franciscém sekáči onu bílou košili se zlatými aplikacemi byl zřejmě osud a taky láska na první pohled. Ve domácím prostředí maringotky ji doplnila svými oblíbenými širokými modrými kalhotami, které měla přesně vyhrazené pro tyto příležitosti. Přepásala je jedním z hnědých a prastarých kožených pásků, skočila do stejně hnědých bot na vysokém podpatku a mohla vyrazit. Možná to nebyla úplně typická dívčí plesová róba, to Lucy však v nejmenším nezatěžovalo. Cítila se v ní sebevědomá a to bylo to nejdůležitější.
Samozřejmě že se od ní Indigo po příchodu hned odpojil. Ona sama neměla chuť, snad později. Zlehka ho tak ještě poplácala ručkou po jeho paži a s úsměvem mu mávla na rozloučenou. Vánek ji naposledy foukl do jejích volně spuštěných vlasů, lehce jí polechtal tváře a ona byla pár kroky uvnitř připraveného sálu. Rozhlédla se po velikém vyzdobeném prostranství, prohlédla si osvětlenou uličku i ono enormní množství balónků, které se u stropu mačkaly jako sardinky. Pohled jí padl i na část místnosti, která byla vyhrazena pro výstavu uměleckých děl jiných studentů. Navštíví ji, určitě ano, ale až za chvíli. Prvně její kroky totiž zamířily k minibaru a nutno podotknout, že byly stále méně a méně stabilní. Co taky čekáte od dívky, která celé léto prochodí bosky a zimu tráví zásadně v plátěných teniskách. Během celé této unikátní přehlídky její ladné chůze tu a tam zahlédla nějaké známé tváře, ty však prozatím obdařila pouze mávnutím, veselým úsměvem, nebo rovnou obojím, ze své připravené trasy však neuhnula. Večer je ještě dlouhý a snad právě proto se rozhodla hned ze začátku doplnit síly kontrolovaným množstvím alkoholu. Krkolomným způsobem dokráčela k připravenému občerstvení a pro jistotu se jednou rukou opřela o stůl, aby ulevila svým nejistým nožkám. Možná to opravdu nebyl nejlepší nápad. Krátkým pohledem zrentgenovala celou nabídku až se odhodlala pro elegantní skleničku s bílým vínem.

*Hoci sa na tento deň už tak dlho nesmierne teší, nemôže si pomôcť, je naozaj veľmi nervózna. Felix je naozaj skvelý chlapec a ona stále nemôže uveriť tomu, že ju na ples pozval. Betty sa toto naozaj nestáva často, a práve preto je z toho taká očarená. Nedočkavo počíta minúty do Felixovho príchodu, keďže ju dnes má vyzdvihnúť a odtiaľto spolu vyrazia na ples. Od skorého rána pobehuje po celom dome a snaží sa prísť nato, či má naozaj na dnes všetko nachystané. Vlasy má jemne zvlnené, pre tentokrát si ich nechá len zľahka spadať na plecia. Svoj typický upnutý vrkoč dnes vystriedajú rozpustené vlasy, k tomuto looku sa jej proste hodia oveľa viac. Na sebe má svoje vysnívané ružové šaty, je z nich ešte stále úplne očarená. Keď ich po prvý krát uvidela v obchode, hneď vedela, že tieto šaty sú tie pravé. Sú celé ligotavé, ale stále veľmi decentné, presne to sa Betty na nich páči. Isto v nich zažiari, ale nie je to nič extravagantné, čo by nadmerne priťahovalo pozornosť. Na nohách ma bledoružové špicaté lodičky, ale to je vlastne úplne nepodstatné, keďže sú prekryté dlhými šatami. Hlboký výstrih a odhalený chrbát pôsobia veľmi žensky a sexy, takto sa Betty veľmi často neukazuje. Avšak dnes je výnimočný deň, môže si to raz za čas dovoliť. Tvár jej zdobí len veľmi jemný makeup, Betty ho vlastne len málokedy v bežné dni používa a dnes tomu nie je úplne inak. Pleť má len zjednotenú a jemne rozžiarenú, ten lesk pôsobí tak sviežo. Na očiach má bledé ružové tiene, opäť nič výrazné. Na líčkach má rovnako jemnú ružovú farbu, dodáva jej to takú zdravú šťavnatú farbu. Na perách má jahodový lesk, ktorý perfektne dotvára tento rozžiarený look. Keď Felix pozval Betty na túto akciu, bola z toho nesmierne nadšená. Nepozná sa s ním síce dlho, ale už po krátkom čase si veľmi dobre rozumejú. Felix je naozaj zlatý chlapec a majú toho veľa spoločného. Felix sa vo veľkom zaujíma o prírodu a celkovo o záchranu tejto planéty. Betty rada vidí, že sa ešte nájdu takýto ľudia, ktorým na tom naozaj záleží. Sama sa o to zaujíma, ale bohužiaľ, niektorých vecí sa stále vzdať nedokáže. Možno časom sa to zlepší, ale momentálne si svoj život ako vegánka predstaviť nevie. Avšak to ešte neznamená, že nemôže tomuto svetu pomôcť mnohými inými spôsobmi. Vegánstvo jej len ako prvé prišlo na rozum, keď tak veľmi zbožňuje jedlo. Už sa nevie dočkať celej tejto akcie, ktorá predstaví mnohých talentovaných umelcov. Je to naozaj úžasný nápad, takto podporiť mladých umelcov, ktorí majú problém svoje umenie dostať medzi ľudí. Bude tam vystupovať aj jej milovaná sesternica Lilith, to rozhodne nemôže premeškať. Keď Betty o tejto akcií počula, ani minútu neváhala a vedela, že sa tam rozhodne vydá. Avšak vtedy ešte nevedela, či sa tam objaví sama alebo si k sebe nájde nejakého partnera. Našťastie ani hľadať nemusel, partner na dnešný večer si ju našiel úplne sám.*Mami, idem tam s mojim priateľom Felixom. Už som ti to predsa hovorila. Áno, budem si na seba dávať pozor a neprídem neskoro.*Prevráti očami, keď schádza dolu po schodoch a matka ju stále bombarduje tými istými otázkami a nariadeniami. Betty sa v tomto dome naozaj niekedy cíti, ako keby je ešte stále malé dieťa. Pravdepodobne tieto návštevy rodinného domu čo najskôr obmedzí, aby jej matka nemohla kontrolovať celý život. Chápe to, že má o ňu starosť, ale Betty je už predsa dospelá. V tejto chvíli pri dverách zazvoní zvonček, to už isto musí byť Felix. Betty teda zamieri k dverám, pričom sa ešte posledný krát skontroluje v zrkadle, aby si bola istá, že na nej nie je žiadna chybička. Uhladí si vlasy a s úsmevom otvorí dvere, pred ktorými zbadá vysmiateho Felixa.*Felix, veľmi pekne ti ďakujem.*Neistý pohľad sklopí do zeme tesne potom, ako sa stretne s očami Felixa. To však trvá iba pár sekúnd, následne svoj pohľad presmeruje opäť k jeho očiam.*Vyzeráš naozaj úžasne.*Opätuje mu tento sladký kompliment, ale samozrejme, že to nerobí len zo slušnosti. Felix naozaj vyzerá výborne, v tom obleku mu to neskutočne sekne. Betty tieto komplimenty zahriali pri srdci, je rada, že Felix jej krásu dokáže oceniť. Sama sa dnes cíti ako naozajstná princezná.*Ty si tak sladký, ďakujem ti.*Betty s úžasom preberie od Felixa červenú ružičku spolu s krabicou s koláčom. Tento chlapec je naozaj ako z romantického filmu, pravý gentleman. To už sa tak často nevidí a o to viac si to Betty váži.*Najradšej by som ho hneď ochutnala, ale už nemôžem zdržovať a musíme vyraziť.*Uškrnie sa, pretože sa jej v tejto chvíli naozaj zbiehajú slinky. Avšak koláč musí počkať, pravdepodobne sa doňho pustí hneď potom, ako sa vráti z plesu. Krátko si pričuchne k ruži, ktorá tak nádherne rozvoniava a opäť venuje jeden sladký úsmev Felixovi. Na krátku chvíľu zmizne vo dverách, aby si tieto krásne darčeky od neho odložila a zobrala si kabelku. Svižnými krokmi zamieri k autu s doprovodom Felixa a nasadne doňho.*Moja milá sesternička Lilith bude vystupovať hneď ako prvá, to nemôžeme premeškať.*Prehodí tieto slová po tom, ako už dorazia na miesto a opäť vylezú von z auta. Spolu zamieria do spoločenskej miestnosti, kde sa dnes celá táto akcia odohráva. Popravde sa už toho vystúpenia nemôže dočkať, Betty je predsa jej najväčšia fanúšička.*

Ta chvilka, kterou strávila v jakémsi nostalgickém vzpomínání, dlouho netrvala. Bylo těžké se toho nějak vzdát, vlastně by docela dobrovolně strávila dalších pár momentů s představou sebe a Meg pár let zpátky, ale po chvilce byla přinucena se opět věnovat svému okolí. Bylo to složitý, její emoce, všechno jí to náhle chybělo, ty zážitky a ta blízka osůbka, až se nakonec musela i lehce pousmát nad představou, že je někde za ní a sleduje tu její reakci na jednu pouhou fotografii. Pootočila se za sebe, jako kdyby se to mělo stát skutečností, žádná známá tvář se za ní však nenacházela. Nějak nesmutnila, další úsměv tak patřil už tomu jejímu blbému nápadu se o to vůbec pokoušet. Pomalu pohledem přecházela k dalšímu dílu, fotografii jí neznámé osůbky, v tom ji ale vyrušil cizí hlas, pozdrav. Otočila se na osobu, tedy chlapce, který se k ní tak hrdě opovážil přiblížit, a darovala mu pouhý úsměv, přikývnutí, načež se otočila zpět na dílo nějakého Lawrence, ačkoliv se co pár chvil stejně vrátila zpět k tomu od Meg. To jméno jí bylo povědomé, ale to snad většina, přeci jen záhadným způsobem znala dobrou část svého oboru. Ptáčci. Opět se pousmála, zjevně díky jakési představě, přirovnání toho malého, nevinného káčátka k chlapci vedle ní, který jí také překvapivě přišel roztomilý. No, bylo toho ale více, a tak se otočila ještě jednou, aby si ten jeho oblek mohla lépe prohlédnout. Nijak se nesnažila zakrýt ten fakt, že si jej právě poměřovala, úsměv na její tváři však značil, že jej snad jen chválí za výběr. Tím svým barevným oblekem, který dokázala stěží popsat, jednoduše vyčníval v davu tmavých barev, až nakonec začala mírně žárlit, něco takového přeci jen mohla najít svému bratříčkovi. Už teď ale slyšela ten jeho obvykle naštvaný hlásek, představu, jak takové věci odsuzuje - další ze záhad, jak spolu mohli vůbec bydlet. Původně to nazývala „záhady, jak můžeme sdílet stejné geny“, ale… to už prostě nešlo. Zaměřila se raději na neznámého, cítila se tak v jeho okolí o něco klidněji. Bezpochyby kvůli tomu už dokázala prohlásit, že půjde o dalšího podivína, a tak se rozhodla, že se ho může na chvíli držet. Ale mohla za to třeba i šalvěj, které si mimochodem i všimla, kdoví. Ona se v parfémech příliš nevyznala, pravděpodobně protože formálnost nebylo něco, pro co byla narozena, a tak tedy použila nějakou značku, kterou dostala před několika měsíci na Vánoce. Dokázala to odhadnout na vanilku, ale jejím smyslům, tedy krom zraku a hmatu, se vážně věřit nedalo. K jeho otázce potřásla hlavou, otočila se nato k němu s vybízejícím pohledem, docela ji zajímalo, jak se k těmto fotografiím vyjádří. Samozřejmě, úplně nechtěla slyšet kritiku na dílo Meg, jednoduše si ráda říkala, že musí jít o skvělé fotky, ač se o to nikdy nezajímala. A stejně jako naposledy, i teď se musela porozhlédnout kolem sebe, jako by na ni měla narazit. Nenarazila, každopádně zahlédla další dívku, která si zjevně prohlížela tutéž fotografii, od které se sama nemohla odpoutat. Darovala jí stejný, vřelý úsměv jako chlapci vedle, kterým jako by ji vybízela k tomu, ať se k nim konečně přidá.

Dům Nicholase --> Společenský sál

Z dnešního večera byl Nicholas nervózní. Ano, neměl k tomu tak nějak důvod, protože tam jde jenom se svou kamarádkou. Kterou dlouho neviděl a bál se, aby neřekl nějakou blbost. Sice jí chtěl toho tolik říci a ona jemu určitě také, ale nemůže jí vykecat díru do hlavy. Celou dobu, než vyrazí, aby mohl Aileen vyzvednout v dívčím spolku, se tak nějak snažil ze sebe udělat člověka. Tedy, hlavně se snažil zkrotit své vlasy, které trčely do všech stran. A ještě si šel dát pořádnou sprchu, protože ještě předtím si trochu zacvičil. Díky té sprše se trochu uklidnil a přestal být trochu nervózní. Oblékl si bílou košili, košili, kterou si ještě pracně žehlil a poté zbytek jeho saka. Doufal, že nebude jediný, kdo bude mít nějaké sako jiné barvy, než je černá, bílá či modrá. To fialové se mu opravdu líbilo a byl opravdu rád, když si sehnal i fialové lakýrky, aby ke svému saku krásně ladily. Jakmile byl oblečený, podíval se na sebe do zrcadla. Byl se sebou tak nějak spokojený, ale přišel jeden problém. Ještě, než si zapnul onu vestičku, musel si uvázat kravatu. S tou měl vždycky problém a nebylo tomu jinak i nyní. Trvalo mu to snad i půl hodiny, protože nakonec si pustil video návod, jak si kravatu správně uvázat. Vypadalo to nějak k světu, proto si potom svou vestičku zapnul, vzal si klíče, telefon a peněženku, které si tak nějak vložil do kapes, rozloučil se s drahouškem Bronzem a odešel. Vydal se směrem k dívčímu spolku, kde měl sraz s jeho doprovodem. Byl natěšení a nervózní zároveň. Netušil, zda mu to sluší. Třeba vypadá jako totální exot, třeba je někde špinavý a nevšiml si toho nebo mu jeho vlasy opět trčí do všech stran. To by bylo úplně na číču a akorát by se ztrapnil a pravděpodobně by se cítila špatně i Aileen. Když došel před spolek, vyndal z kapsy telefon, aby jí mohl napsat, že již přišel. Čekal tam chviličku a poté se dveře otevřely. Zahlédl Aileen a na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu. Pár kroky se vydal k ní, dokud se tak nějak nesetkali uprostřed toho chodníčku, který vedl ke spolku. “Ahoj.“ Pozdravil ji a lehce ji objal. Když se odtáhl, tak si ji prohlédl. “Sluší ti to.“ Zalichotil jí a pomalu se otočil čelem od spolku a byl připraven vyrazit. Aileen také, a proto se hezky bok po boku vydali směrem k sálu, kde se celá akce konala. Nicholas byl opravdu nadšený a natěšený. Dokonce to na něm mohlo být vidět, protože se usmíval jako měsíček na hnoji.
Přibližně za deset minut tam došli. Je pravda, že z dívčího spolku to je blíž než od něho, ale nevadilo mu to. Alespoň se trochu prošli. Cestou si i povídali, ale Nicholas si takové to nejdůležitější chtěl nechat až tam. Jakmile došli k sálu, moc lidí venku nebylo. Jen ti, co si museli dát jejich pravidelnou dávku nikotinu do jejich těla, ostatní museli být již uvnitř. A tam zamířili i tito dva. Nicholas podržel dveře, aby Aileen mohla projít dovnitř a on jí byl v patách. Výzdoba mu vyrazila dech. “Páni, tentokrát si s tím opravdu vyhráli.“ Vydechl uchváceně a rozhlédl se po sále. Dokonce byl tak nějak uchvácen i množstvím studentů, kteří se zde nacházeli, ale tak… Nemohli si také nechat ujít ples stejně, jako právě Nicholas s Aileen. “Dáme si něco k pití? Nebo se chceš jít podívat napřed po výstavě?“ Nabídl jí možnosti, protože nechtěl rozhodovat on. Nerad takhle o něčem rozhodoval, protože nechtěl svým rozhodnutím moc ovlivňovat ostatní a raději tento prostý výběr nechal na dámě.