Dívčí spolek --> Společenský sál

Na ples se těšila. Sice tam nešla se žádným svým přítelem, protože žádného neměla, či s někým s kým to na vztah vypadá, protože nikoho takového také neměla. Má mnohem lepší doprovod. Svého nejlepšího kamaráda Alvara, se kterým se dohodla, že tam spolu budou i vystupovat. To byla jediná část celého večera, ze které byla nervózní. Po dlouhé době měla hrát zase před mnoha lidmi a moc se jí do toho nechtělo, ale Alvaro ji uklidnil tím, že tam bude s ní a případně se ztrapní společně. Spíše ji to trochu rozesmálo, než uklidnilo, ale jí stačilo, že na tom pódiu nebude muset být sama. Netušila, co by jinak dělala a bůhví, zda by zvládla zahrát jediný tón před tolika lidmi. Ale momentálně se nacházela ve spolku, kde se připravovala, na ten večer. Byla to kulturní akce, tudíž chtěla vypadat nějak k světu. Oblékla se do svých černých šatů a poté si začala dělat vlasy, které si nějakým způsobem spletla do copu a poté z toho udělala nějaký drdol. Kupodivu to vypadalo poměrně hezky, tedy, alespoň jí se to nějak líbilo. Poté na sebe použila i nějaký ten make-up, aby nevypadala jako monstrum, obula se do svých bot na podpatku. Prohlédla se v zrcadle a musela se sama nad sebou usmát. Líbila se i sama sobě, ale nebyla ten typ holky, co by pronesla něco ve stylu, že kdyby byla klukem, šla by do sebe. Přes sebe si hodila koženou bundu, aby nezmrzla a do černého psaníčka si dala telefon, peněženku a pár věciček ohledně make-upu, aby se mohla případně upravit, kdyby byla potřeba. Ještě se zamyslela, zda případně něco potřebovat nebude. Přemýšlela, že si s sebou vezme noty, kvůli skladbě, kterou budou společně hrát, ale nakonec si raději vzala. Složila si je úhledně do psaníčka. Určitě by to zapomněla, až by seděla na té stoličce před klavírem, takže tohle bude její odrazový můstek, aby se případně rozpomněla. Poté vyšla ze svého pokoje, vydala se po schodech dolů, kde se pozdravila s dalšími dívkami ze spolku, které se pravděpodobně také chystaly na ples, ale neměla v plánu jít společně s nimi. Raději šla sama, aby mohla přemýšlet. Když vylezla ven ze spolku, na těle se jí objevila husí kůže, protože jí v tu chvíli ofoukl studený vítr. Na to, že přicházelo jaro, bylo ještě chladno, ale musí to přežít. Do sálu je to jen kousek, proto se k tomu musí odhodlat. Raději šla rychlejším krokem, aby jí rychlejší tempo trochu zahřálo. Možná to trochu pomohlo, ale ten rozdíl opravdu necítila. Odbočila za roh a už viděla skupinky lidí či páry, jak jdou stejným směrem jako ona. Počítala s tím, že tam bude mnoho lidí. S Alvarem byla dohodnutá, že se sejdou venku před sálem. Nedokáže si ani na chvilku představit, že by se hledali uvnitř mezi tou hromadou dalších studentů. Proto tak nějak usoudila, že toto místo setkání je pro oba nejideálnější a případně ještě budou moci být chvilinku venku. Beatrice se už trochu otužila, tak by venku mohla trochu vydržet. Už zahlédla vchod do sálu. Nějací studenti venku stáli, ale ani mezi jedním nezahlédla jejího nejlepšího přítele. Asi ještě nedorazil, což je dobře. Bea aspoň nebude mít špatný pocit z toho, že na ni třeba dlouho čeká nebo tak. Aspoň bude moci čekat jednou ona na něho, protože většinou byl někde dříve on než ona. Postavila se trochu stranou, aby nestála ihned před vchodem a nevadila tak při vstupu dovnitř či ven a jen vyčkávala, až se vynoří její drahý kamarád.

,,Nějak jsem vytušil, že někdo touží po mé společnosti,” mrkne na něho s úšklebkem, ,,to beru!” přikývne a na jeho tváři se objeví nepatrný náznak úsměvu. Byl totiž rád, že měl Gorgon čas a že byl ještě v pokoji. Vypadalo to, že přišel opravdu právě včas. Když se dal hned na odchod, tak se vydal za ním, ,,mám pocit, že kdyby si byl holka, tak by sis teď uvědomil, že nemáš nalakovaný nehty a čekal bych na tebe další dvě hodiny,” pronese k němu, když po jeho příchodu hned zabouchnul dveře a vyrazil. Tak by to mělo být pokaždé a s každým. Co se týče večera, tak Reece taky nebyl zrovna plný očekávání, co se dneška týkalo. Měl v plánu dát si pár panáků a popít i něco dalšího a jen tam tak proplouvat mezi lidma. Takže by v podstatě nebyl zklamaný z ničeho, jelikož ani nic neočekával. Když se ho jeho společník zeptá na vystavování, tak se jenom nevinně ušklíbne a zakroutí hlavou, ,,nevystavuju. Myslím, že by moje fotky ani nevzali. Preferuju pěkný, a třeba nahý modelky. Myslím, že takový akty by tady narušily tu klidnou atmosféru a zničily těm romantickým dušičkám představy o jarním plese,” ušklíbne se pobaveně. Nefotil jenom akty, to by lhal. Ale fotil je nejraději. Ten pohled na krásný nahý tělo byl k nezaplacení, ,,co ty? Přijdeš mi jako někdo, kdo by hrál na housle, nebo flétnu? Rozhodně flétna,” sjede si ho pohledem a na jeho tváři se objeví menší náznak úsměvu. Baví ho do Gordona rýpat, protože ví, že bude oponovat. Je to docela zábava, moc dobře si vzpomíná, že takhle to bylo už na předešlá akci. V jeho hlavě se honily podobné myšlenky na cigaretu už po cestě, ale nechtěl se nějak hnát a do toho kouřit, to nikdy není příjemný, takže to plánoval že buď před tím než půjde dovnitř, aby se připravil, nebo potom, co to tam okoukne. Když se ale jeho společník zastaví, tak tak nějak rozhodl, jak to bude. ,,Skvělý nápad,” broukl k němu s přikývnutím a i on si v kapse vylovil krabičku od cigaret. Jenom asi tentokrát zapomněl zapalovač, je to vůbec možný? To jsou dneska věci. No, popojde stranou, aby nepřekážel u východu, a aby ho někdo náhodou nepozvracel, kdyby to už rozjel takhle na začátku a z krabičky si vytáhl cigaretu, kterou si dal do pusy, ,,půjčíš?” kývne hlavou ke Gordonovi, který v ruce drží svůj zapalovač. Kdyby tady nebyl on, tak by mu nedělalo problém najít si někoho o kom ví, že kouří a ten zapalovač si půjčit. Možná nechat. Je tak malý, že se v tý kapse ztratí tak lehce. Když si pak zapálí a potáhne, hodí mu zapalovač zpět s kývnutím hlavy, které mělo naznačit poděkování. ,,Nevím no. Je snažší sem jím s tebou, než s nějakou holkou, která by po mně pořád chtěla ploužák,” uměl tancovat, ale netancoval rád. Dost lidí by asi překvapilo, že ví jak se tancuje takový Waltz nebo Valčík, ale on do tanečních chodil. Když byl menší, tak ho to lákalo a dokonce mu to i šlo, ale s věkem ho to přestávalo bavit a teď už pěkně dlouho netančil. Tancovat by šel asi jen pod podmínkou, že by tu holku chtěl dostat do postele a tohle by mu stálo v cestě, ,,asi jsme párty parťáci,” pobaveně zakroutí hlavou, jelikož tohle bylo opravdu těžké říct. Byl rád, že tady s ním je, ale bylo těžké to přiznat. Proto si radši dal su pusy cigaretu a zhluboka nasál. ,,Jak to, že nejdeš s nějakou holkou ty?” kývne k němu hlavou a ledabyle mávne rukou ve které drží cigaretu. On už své rozhodnutí odůvodnil, teď byla řada na něm. ,,Asi si budu muset dát minimálně tři panáky, aby mi bylo hůř z něčeho jinýho než z té výzdoby,” už přes dveře a okna mohl totiž vidět, jak to tam asi bude vypadat. On na takové přezdobené a přeplácané věci nebyl, ale chápal, že se to někomu asi může líbit. Když po chvíli dokouří svou cigaretu, tak dojde ke koši, který je kousek od něho a típne jí o něj a nedopalek hodí do popelníku, který je vrchní části koše. Pak se vrátí za svým společníkem a jen čeká až dokouří i on, aby to mohli jít omrknout dovnitř.

Z toho, že slečna slovně neopětovala jeho pozdrav, si nic nedělal, to kývnutí hlavou a úsměv mu bohatě stačilo. Jestli mohla dívka v tomhle davu dvacátníků narazit na někoho, kdo má pro takové chování silné pochopení, byl to právě on. Neuvolnit se totiž předtím v tmavé uličce, asi by tu vedle ní postával úplně stejně tiše. Snad by se v takovém případě pokusil o telepatické spojení, ale ani to nemůžeme říct s jistotou. Jejímu následnému pohledu vzdoroval bez mrknutí oka, byl na podobné poměřování zvyklý a nikdy si z něj nic nedělal, naučila ho to snad ta nejpovolnější výchova pod jasným sluncem. Její schvalující úsměv ho však u srdíčka mírně zahřál. Napovědělo mu to v tom, že s touhle slečnou by přeci jen při této příležitosti mohl navázat kontakt a strávit v její společnosti třeba i část dnešního večera. A kdo ví, možná vyjde i ta telepatie. Zdálo se mu, že by na to byla vhodným adeptem. "Dobře," odpověděl na její pokývání hlavou a obrátil se stále s tím úsměvem na rtech zpátky k fotkám. "Nejsem sice odborník," započal jednoduše a trochu přivřel oči, protože se zrovna zaměřoval na fotografii někoho jménem Hayden Balor. "Ale tahle se mi líbí, má hezky vyváženou kompozici a kontrast," dokončil seriózně a ukazováčkem pravé ruky poukázal na fotografii, o které mluvil, než přejel k té vedlejší právě od Megary Morelli. "A ještě na téhle bych asi našel nějaké kvality, ale není to zrovna můj šálek kávy," podotkl s lehkým trhnutím ramen. "Kdežto ten zbytek..." zakroutil v lehkém nesouhlasu hlavou a jeden koutek úst mu ujel trochu do strany, než se zkroutil zpátky do přátelského úsměvu, se kterým se i on natočil směrem, kterým se k nim pomalu blížila další dívka. "Nebo máte jiný názor?" zeptal se tentokrát v množném čísle, čímž dal jasně najevo, že do party pomyslně přibírá i nově příchozí, a zastrčil si ruce zpátky do kapes. Měl chuť se bavit, vypouštět slova z úst nebylo obvykle jeho prioritou, ale na tuto akci za tímto účelem dorazil. Pořád berme v potaz, že se tady bavíme o Indigovi, takže pokud mluvíme o chuti bavit se, můžeme počítat klidně i s několika málo slovy během několika dlouhých minut, aby byl spokojený.

Doufala ve velmi poklidný večer s čímkoli méně klidným, a snad i zajímavým, přicházejícím až později. Bohužel pro ni, cosi neklidného, ale rozhodně ne zajímavého, se blížilo jako bouřka a zcela nevyhnutelně mnohem dříve, než plánovala. Měla i jméno, které by raději ani nevyslovovala. “Isaacu,” otravný červ. Byla to jakási reakce na jeho oslovení a na chvíli se snad i vážně snažila vypadat překvapeně a skoro až nadšeně, že ho tady vidí. Otočila se k němu s hraným překvapením, které bylo předstírané zcela očividně a naprosto příšerně, vůbec ne autenticky a spíše teatrální, než aby tomu někdo věřil. Ale taky to tak být mělo. “Ne, tohle prostě nedokážu,” zakroutila hlavou a pohledem zabloudila ke kelímku s neznámou tekutinou uvnitř. Teď jí bylo vážně jedno, co to je, ať ji to klidně otráví, jen ať ji to zbaví téhle noční můry, takže se pěkně napila – hořká chuť jí prozradila, že to opravdu alkohol byl. Ještě lepší. Nakláněla hlavu tak, aby na něj viděla a mohla si alespoň vyslechnout jakoukoli nepodstatnou věc, kterou se jí právě chystal sdělit. Nakonec se ozvalo poněkud jízlivé odfrknutí. “Ale no tak, Collinsi, nesnaž se mi lézt do zadku,” ten jeho opovrženíhodný až moc nadšený tón ji dokázal vážně ještě víc otrávit. Naštěstí už ne vytočit, začínala být tak nějak imunní. Neberte to špatně, Isaac byl Claře přeci jen v jistém ohledu docela blízký, ale stejně ho neměla ráda a držela si ho od sebe co nejdál to šlo. Párkrát jí s něčím pomohl, byl dobrý ve všech těch mluvících věcech, občas něco dobře odvodil a jí se sem tam celkem hodil. Víc hlav víc ví. Jenomže tím to končilo. Nehodlala se s ním kamarádíčkovat, byl otravný a jí nepřišel jako společnost, se kterou by chtěla trávit čas. Ostatně jako kdokoli jiný v téhle místnosti. “Přesně kvůli tomuhle,” odsekla sníženým tónem, zatímco se otočila na druhou stranu, když přecházel. Tentokrát se k němu otočila celým tělem, aby na něj mohla být hnusná pěkně zpříma ve všech ohledech. Krásný vztah. A když se na něj tak dívala, kopla do sebe zbylý obsah kelímku (to nebylo moc chytré,) aby si mohla doplnit. Z nějakého důvodu se asi rozhodl tu s ní zůstat, občas ho vážně nechápala, stejně jako spoustu dalších lidí, kteří se kolem ní prostě motali i přes to, jak neskutečně nepříjemná k nim byla. A taky pořád někoho urážela. Jeden by řekl, že těch uštěpačných poznámek už budou mít dost. Očividně ne.

Kdyby nebylo jejích kamarádek, které jí do nekonečna přemlouvaly, tak by ani na žádný ples nešla. Neměla v oblibě se soukat do úzkých šatů, lámat si hlavu s tím, co vymyslet se svými neposlušnými vlasy nebo mít celý večer pocit, že má hřebíky zapíchané do nohy, protože si vzala moc vysoké podpatky. Když už se parádí, je to protože sama chce, zrovna ten den se cítí sebejistá. Nakonec ale přece jenom svolila, že půjde. Tohle je její první rok na univerzitě, dokonce i první rok v San Franciscu, první rok bydlení s otcem. Tenhle rok je plný změn a jí jde z toho hlava kolem. Takže každá příležitost si odpočinout se hodí. Třeba nemyslet na štos papírů, co čekají na vyplnění, na jejím stole. Nebo to, že už týden odmítá matce zvedat telefon. Když se její hodný ale trochu moc starostlivý táta dozvěděl, že se koná ples, vyrazil se Sarou do nákupního centra, aby si vybrala šaty. Po dlouhých hodinách konečně našli něco, co by jejímu otci nepřišlo moc vyzývavé, líbilo se to jak jemu, tak i Saře a nebylo to moc drahé. Doufá, že se otec nikdy nedozví o jejím profilu na Flickru. Trefil by ho šlak. Dívala se do zrcadla, líbilo se jí, co viděla. Vlasy si dala do jednoduchého drdolu, který jí opticky prodloužil krk, a celý outfit doplnila černými lodičkami. Bude si muset dávat pozor, kam šlape. Otec jí zavezl až před školu, chvíli však v autě zůstala, aby se zhluboka nadechla. Společenské akce měla ráda, hlavně ty, kde nebyla středem pozornosti. Měla možnost tady vystavit svá díla, co zatím stihla vytvořit, ale odmítla. Byla perfekcionistka, když už bude vystavovat své fotky, chce, aby byly perfektní, což podle jejího názoru zatím nebyly ani zdaleka. Ale těšila se na díla ostatních. Sál si pořádně projela očima, jestli uvidí někoho známého, s kým by mohla strávit večer, jenže si uvědomila, že si asi měla narychlo sehnat partnera, protože teď byla jediná z jejího okruhu přátel, kdo neměl s kým do dvojice. Budu se tedy vystačit sama. Ne že by jí to nějak extra vadilo. Vydá se směrem k minibaru, který vypadal jako přijatelné místo, kde začít večer. Jenže nešika malá ztratila rovnováhu a spadla do náruče nejbližšímu člověku. Díkybohu ho, spíše jí, protože to byla dívka, nesrazila na zem. Rychle se narovnala a začala se hned omlouvat. „Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem. To ty blbé boty,“ ukáže na pár černých lodiček, které měla na nohou. Jako by to neříkala, že se na nich zabije. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a poupravila své nové šaty. Ach jo, tohle je trapné. Teď si bude myslet, že jsem nějaká nemotorná trubka. Rychle se jí omluvila, dala jí na sebe kontakt, kdyby chtěla zničené šaty zaplatit a rychle vylezla ven. Měla toho dost. Dneska zdřejmě nebyl její den, měla lidí plné zuby. Vytáhla krabičku cigaret a zapalovač a dala si jednu přímo před vchodem. Zavolala tátovy, aby jí vyzvedl, nic nenamítal ani se neptal, věděl, že by mu to stejně neřekla. Za hodinu už ležela v postleli, na obličeji pleťovou masku a projížděla znuděně Flickr.

--->domov

Ryker nedorazil zrovna nejdříve – nedivte se, není to poprvé -, možná takových pět minutek zpoždění, nedokázal to však říct s jistotou. Věděl jen to, že pár kluků ze spolku už vyrazilo a že on byl jedním z těch posledních. Netrápil se tím, přeci jen se už několikrát opozdil rovnou o hodiny. Takže pár minutek v přirovnání s tím, co obvykle dokázal, nebylo zrovna drastické. Dokonce měl i výmluvu! Přeci jen se musel chystat, upravovat, usmívat do zrcadla, hledat možné oblečky želv… no, zůstaňme raději u té přípravy. Překvapivě na sebe hodil rolák, příliš to tedy nemusel, ale chtěl tím svým jistým způsobem vyčnívat, kdyby náhodou měl zahlédnout tu dívku svých snů. Zbytek obleku se ničím neodlišoval od těch dalších. Stačilo mu poté upravit si vlasy, přesně tak, jak jej učila máma, podívat se ještě jednou na nějakou fotku želví Ev a mohl vyrazit. Vzal si taxíka, jízdu s dalšími ze spolku už jaksi prošvihl, a tak prostě neměl na výběr. Po několika minutách jej konečně šlo zahlédnout před sálem, jak si s údivem prohlíží tamější uličku zamilovaných a přemýšlí o tom, zda se tam jednou bude moci podívat. Jednou! Možná by tam zatáhl i tu svou želvičku. No, všiml si ale toho zpoždění, pomalu už mu totiž odbíhala čtvrtá minutka, kterou měl strávit vevnitř s Baymaxem, tak tedy jen přidal do kroku, aby se konečně mohl dostat dovnitř a rozjet ten večer. Chvíli čekal u vchodu, a tak si jen prohlížel druhé, občas na někoho pokývl na pozdrav, občas někomu pochválil i oděv, přeci jen každý vypadal vážně pěkně a elegantně. Ale žádná z těch dívek nebyla ta, kterou hledal. Zorientovat se mu trvalo pár vteřin, výzdobu úplně nekomentoval, viděl lepší i horší, a tak by ji označil jen za poměrně pěknou, a když už byl seznámen se svým okolím, zašel ke stolkům, kde měli domluvený sraz. Další chvíli už jen vyhlížel toho svého kamarádíčka, až jej nakonec i zahlédl uprostřed menší skupinky lidí. Většinu nepoznával, ale to mu nijak nebránilo v tom, aby se k nim přidal, ve skutečnosti tedy k Bayovi. Prstem jej šťouchl, aby získal jeho pozornost, a hned nato vyhrkl: „Baymax!“ Na tváři měl náhle ten svůj typický úsměv, který předcházel spíše zmatek, musel se dokonce i uchechtnout tomu, že se zde konečně oba potkali. Ani nečekal, vzal si jednu z blízkých židlí a usadil se vedle, přičemž celou dobu probíjel jednu z disko koulí nad ním, jako by šlo o hypnožábu. „Promiň za to zpoždění,“ omluvil se po tom, co jej strop přestal zajímat, natáhl se poté pro sklenici vody, ač se v blízké budoucnosti viděl spíše s kelímkem nějakého alkoholu. Tak tedy začal jeho večer – se sklenicí vody, Baymaxem a nějakými náhodnými lidmi. Konec plánoval mít o něco napínavější.

*Felix je naozaj sladký chlapec, ale Betty popravde ani len nepomyslela nato, že by Felix k nej mohol cítiť niečo viac ako priateľstvo. Ona sa s ním cíti úžasne, Felix vie vždy nájsť tie správne slová, ktoré Betty zahrejú pri srdci. Aj keby sa jej Felix páčil, ona rozhodne nie je z tých, ktorý sa odhodlajú spraviť prvý krok. Možno práve preto všetky jej lásky skončia skôr ako začnú, keďže nedokáže nazbierať odvahu a svoje pocity vysloviť. Betty je krehká dušička a naozaj sa veľmi bojí odmietnutia od ľudí, ktorých miluje. Keby jej niekto takto zlomí srdce, ešte dlho by sa z toho spamätávala. Preto radšej pre svoje dobro nič na základe svojich pocitov nepodniká, takto je to lepšie. Aj keď jej Felix doniesol koláč a ružičku, berie to ako sladké priateľské gesto, nehľadá za tým nič viac.*Talentovaná rodina? Tak to neviem, ale Lilith isto nesmierne talentovaná je.*Kývne hlavou opäť s úsmevom na perách. Ten jej tvár bude pravdepodobne zdobiť celý večer, keďže ho strávi s Felixom.*Ja som zabudla, že som ti vlastne o nej nič nepovedala. Do San Francisca prišla len nedávno, ale hneď sme sa museli stretnúť a všetko dobehnúť. Už odmalička sme boli nerozlučná dvojka, ale keďže žila v New Yorku, videli sme sa možno raz ročne. Každý deň sme si volali, pri týchto hovoroch sme strávili hodiny, keďže sme si vždy mali čo povedať. Keď jedna plakala, tá druhá plakala s ňou. Keď sa jedna smiala, tá druhá sa smiala s ňou. Proste sme spolu prežívali každú jednu maličkosť, hoci sme boli tisícky kilometrov od seba.*Ako už Betty spomínala, o Lilith a o tom, aká je úžasná môže hovoriť naozaj hodiny. Avšak až po chvíľke si uvedomí, že pravdepodobne Felixa zahrnula takými podrobnosťami, ktoré ho vôbec nemusia zaujímať. Venuje mu jeden ospravedlňujúci sa pohľad zato, že je taká ukecaná a radšej sa vráti k jeho otázke.*Vystúpi s baletným číslom.*Betty sa už naozaj nemôže dočkať tohto nádherného vystúpenia od Lilith. Je si istá, že to bude úplne magické. Sesterničku už viackrát videla tancovať, ale samozrejme, že dnes je to úplne iné, ako u nich v detskej izbe. Bude v žiari reflektorov, všetky oči na nej, ona si to naozaj veľmi zaslúži.*Výborne, tak poďme.*Zamieri spolu s Felixom k pódiu, na ktorom sa všetky tieto čísla budú odohrávať. Postavia sa do prvej rady, našťastie to tu zatiaľ ešte nie je preplnené, aby na ňu mali ten najlepší výhľad. Felix by so svojou výškou vôbec nemal problém ani niekde vzadu, ale Betty také šťastie nemá.*Toto je perfektné miesto.*S nadšením spľasne ruky k sebe a uškrnie sa. Porozhliadne sa navôkol, ale Lilith nikde nevidí, pravdepodobne sa už v zákulisí pripravuje na vystúpenie. Veď už o malú chvíľku to celé vypukne.*Som tak šťastná, že tu dnes s tebou môžem byť. Ani si nedokážeš predstaviť ako veľmi..*Opäť pohľad zdvihne k Felixovým očiam s úsmevom, myslí to naozaj úprimne. Keď Felix pozval Betty na ples, sama tomu nemohla uveriť a mala pocit, ako keby snívala krásny sen. On je také zlatíčko a Betty je nesmierne vďačná za každú jednu chvíľku, ktorú spolu môžu stráviť.*Lepšieho partnera na ples som si ani nemohla priať.*Jemne vezme Felixa za ruku a usmeje sa naňho. Každý kto Betty pozná predsa vie, že ona zbožňuje dotyky a objatia. Zahŕňa ho mnohými komplimentami, ale ona si to proste nemôže pomôcť. Felix si to naozaj zaslúži, veď je na ňu stále tak sladký.*Ale ja už som toho narozprávala dosť. Ako sa dnes cítiš ty?*Opätuje mu túto otázku, ale úprimne ju zaujíma, ako sa dnes Felix má. Hádam sa na dnešný ples tešil rovnako, ako Betty.*

Připomínal by právě nějaké vážně otravné štěně, které zahlédlo něco nového k pobavení. V tomto případě to asi byla kočka, vážně zuřivá a nevrlá – nebyly to náhodou všechny? – kočka, která byla zcela připravena jej i poškrábat. A mu to nevadilo, rád se pobavil u takových bručounů, kteří se jej zoufale pokoušeli zbavit. Samozřejmě ale nebyl až takový blbec, dokázal poznat, kdy jej lidé vážně, vážně nepotřebují a kdy se naopak jen snaží hrát na to, že jim je nepříjemný. Clara byla někde mezi, a tím, že zde neměl nikoho blízkého, se ji rozhodl prostě trochu potrápit svou milou, sluníčkovou náladou. Jako naprostý andílek se pousmál, když vyřkla jeho jméno s tím nadšeným pohledem, který jaksi bral za milý, i přestože jej ta přetvářka až do očí bila. Musel vydat i takové tiché „aww“ ve stylu „koukejte na tu šikulku, jak se snaží!“, ale v tom jej už vyrušila její další slova. „Ale vždyť ti to šlo tak pěkně…“ zafňukal si ze srandy, načež se krátce uchechtl té naivní představě hodné Clary. Měl pocit, že to by si už dříve zakládal rodinu. Udělal totéž, napil se ze svého kelímku, aby si připomněl tu chuť milovaného piva. Pro jistotu ještě jednou. Jistým způsobem to bylo odporné, ale zároveň mu to chybělo, pomáhalo mu to si udržet úsměv na tváři i v okolí takové holky. „Ty jsi ale nevděčný chlapeček,“ zatřásl hlavou s úšklebkem na tváři, když nepříjemně odmítla tu jeho pochvalu, čímž narážel i na ten její oblek. Nemyslel to vážně, ale, no, chtěl být vtipný. Přeci jen také musel zvládat ty její jízlivé, vážně nevrlé poznámky ke… všemu. Jednou by mohl napsat seznam všeho, co tato dívka odsuzovala, ale místo na takových sedm miliard jmen prostě neměl. Namířil si to konečně k ní, aby si mohl toho pěkného chlapečka prohlédnout zblízka, případně pronést pár dalších komplimentů. Vážně jí to tedy slušelo, prostě mu to přišlo skvělé. Byla to jedna z prvních holek, kterou zahlédl v obleku, a tak se musel ptát – proč? „Stejně tě vždy najdu,“ odfrkl si, přičemž si ji poměřil ještě jednou. Nelhal, vskutku měl na tuhle dívčinu štěstí, prostě na ni narážel vážně všude, pokaždé se jí tak pokusil pomoct. Její práce byla zajímavá, k tomu byl také zvědav na všechna ta tajemství, která Clara vyhrabe. Ústy naznačil „wow“, když obsah jejího kelímku tak rychle zmizel, a aby udržel tempo, udělal totéž. Přidal se k ní na honbě za dalším alkoholem, až několika kroky opět došel k minibaru, aby se chopil náhodného kelímku s čímkoliv to vevnitř bylo. Víc chyb udělat nemohl, ale několik dalších určitě následovalo. „Hlavně to nepřežeň,“ zaprosil, krátce se nato pousmál představě opilé Clary. No… asi by mu to příliš moc nevadilo. A jako na zavolanou tak zaškytal.

Nebylo tedy žádným překvapením, že byl Wallace bezhlavě zamilovaný do své kamarádky, která o tom zřejmě neměla ani ponětí. Všichni ostatní to ale nějakým způsobem už prohlídli, ani se jim nedivil, zase tolik to neskrýval. Bohužel měl tak nějak pocit, že ona necítí to samé – minimálně ne tím způsobem, kterým on. Smiřoval se s tím, ano, velmi pomalu se s tím smiřoval, ale fakt, že společně šli na ples mu přeci jen dodával ty falešné naděje. Pozval ji, jelikož se dala brát za jeho nejlepší kamarádku, jeho zamilování odložme stranou, i kdyby k ní nic necítil, asi by tam chtěl jít s ní. Měl tam totiž vystavenou fotografii, na které, mimochodem, byla právě Grace. Jeho andělská Grace. Domluvili se tedy, že se pro ni staví a společně půjdou na onen jarní ples. A ten den konečně nastal. Nebylo to tak, že by třeba nemohl dospat, ale do jisté míry byl určitě trochu nervózní a nesvůj, protože přeci jen, nebyl zvyklý k někomu něco cítit. Byly tu takové, které ho třeba přitahovaly, nikdy v tom ale nebyly pocity. Nikdy. Až teď, snad doopravdy poprvé za jeho život. Bylo to zvláštní a nečekané, ale když Grace znáte nějakou dobu, nemůžete se divit. Kdo by si ji nezamiloval? Wallace jejímu kouzlu bohužel neodolal. A to na pohled dokonce vůbec nevypadala jako ten typ dívky, o který by se zajímal, vlastně byla přesný opak. Měla světlé vlasy a andělskou tvář, byla vždy milá a příjemná, nevinná, ale vydržela to s ním, měla pochopení, snažila se. A on se snažil být dobrým kamarádem. To byl však odjakživa ten problém, přátelství mu najednou bylo tak trochu málo. Věděl ale, jak to měla s kluky – ubližovali jí a on nechtěl být jedním z nich. Měl by na to romantické zalíbení zapomenout a soustředit se na to, co mezi nimi bylo opravdu reálné. Přátelství.
I když by asi za jiných okolností na ples nešel, měl tam vystavenou fotografii Grace, což byl jen o důvod víc tam opravdu jít. Hlavním bylo samozřejmě trávení času s Grace. Když už se blížil ten pravý čas, oblékl si svůj připravený oblek, avšak kravatu či motýlka vypustil – nebyl to jeho styl, opravdu. Dokonce i jeden, dva knoflíčky si v zapínání odpustil a dosáhl tak docela nenuceného vzhledu, zvláštně když vezmete v potaz jeho nijak příliš upravený a spíše takový ledabylý účes, avšak nikoli špatný, nějak mu to sedělo. Stačilo si navíc vlasy jednou, dvakrát prohrábnout, aby se trochu uklidnily. Poté už jen napsal Grace, že vyráží, což se také stalo. Zanedlouho už stál před jejími dveřmi a s krátkým objetím ji pozdravil, pochválil její šaty a společně se mohli vydat na ples. Jeho pohled se sice soustředil především na cestu, ale neodpustil si ani letmé uhýbání jejím směrem. Byla přece krásná, a opravdu jí to slušelo, jak by mohl vypustit to nutkání mít ji pořád na očích? Naštěstí se už zanedlouho objevili před sálem, načež jí nabídl rámě s jemným úsměvem a slovy: “můžeme?”

Při prvním náznaku o jarním plesu se samozřejmě ušklíbal, běžně by se takové akce nezúčastnil. Zvlášť, když mu záleželo na pověsti. Nechtěl pověst nějakého dobráka, který se rozdá pro každého. Naopak chtěl od lidí respekt a uznání. Na tom, ale musel ještě musel pracovat. Pak se stalo něco, co mu jeho plány obrátilo vzhůru nohama, ale to nemění nic na tom, že by Mack nikdy neodmítl, rozhodně by měl kecy kolem toho, ale neodmítl ji, protože je čest dělat garde někomu jako je Mack. Hlavně Mack chtěl podpořit v jejím zpívání, tak neodmítl ani to, že tam i vystoupí, i když ještě s kytarou nikdy nevystupoval a bylo to mimo jeho obvyklé způsoby. Řekl si, že by pro jednou mohl vyjít z komfortní zóny. McKenna byla jeho nejoblíbenější dámou v životě, věděl, že ona by ho taky jakýmkoliv způsobem podpořila. Vlastně bylo opravdu zajímavé, jak se tyhle dva rozdílný lidé spřátelili, každý měli úplně jiný život a přesto se jejich cesty střetli. V tomhle případě mohl být Aiden opravdu vděčný hudbě a tomu, že navštěvuje ony kavárny. Zbožňoval trávit čas s Mckennou, miloval tu její energii a povahu, jak se stále smála, s ní se cítil vždycky v pohodě a uvolněný, je jasné, že tuhle osobu nechce nikdy ztratit. Musel se zasmát nad jejím grandiózním gestem. ,,Vypadáš ještě více reprezentativněji než pan Dixon, slečno Kavanagh,” mrkl na ni, byla to, ale pravda. Měl na sobě jen obyčejný černý oblek, zatímco jeho společnice vypadala naprosto úchvatně. Popravdě mu i vyrazila dech, ne, že by takhle úchvatně nevypadala každý den, ale chápeme se. Zasmál se nad jejím komplimentem, zbožňoval její specifické komplimenty. Zvlášť, když byl přirovnán k Marlonovi, který byl opravdový fešák a ikona své doby. To Aidena zahřálo na jeho ledovém srdci. ,,Víc sexy a víc bohatší? To zní opravdu dobře. Třeba se ze mě nakonec stane herecká legenda,” poznamenal po tomto komplimentu s obrovským úsměvem na rtech. Aiden sice možná vypadal jako Marlon, ale herecký talent rozhodně neměl. Ještě to nezkoušel, ale tušil, že to nebude žádná sláva. Jedině, kdyby měl zahrát nějakou bohatou a snobskou postavu, tak to by nemusel ani hrát. Zkrátka u filmu by neuspěl. To už došlo k předání jeho dárku. Pozoroval pečlivě Mckennu, aby zjistil, jak moc se jí líbí jeho dárek. ,,Mám kapesník, kdybys chtěla,” nabídl se lehce nejistě. Kapesník měl jako správný gentleman, aby ho mohl nabídnout dívce v případě nouze. Nechtěl, aby se mu tady rozplakala, i když to bylo dojetím. Plakající lidé ho, tak trochu vyváděli z míry, pokud je k pláči dovedl on. Teda pokud to nebylo úmyslně. Nechal se obejmout. ,,Viděl jsem to při nákupu a vzpomněl jsem si na tebe,” dodal ještě, jak se dostal k tomuto řetízku. ,,Jsem vážně rád, že se ti to líbí,” na tváři měl pořád úsměv. Wow, že se ho možná celý večer ten úsměv neopustí. Pohled na usměvavého Aidena bude pro ostatní, kteří ho tak trochu znají, zvláštní. Zapnul ji opatrně řetízek a nechal ji, ať se chytí jeho nabídnutého rámě. O chvilku později už seděli v autě a jeli na ples. Aiden nemohl si nechat ujít příležitost, aby ukázal své milované auto, které mu samozřejmě pořídili rodiče, ale Aiden miloval řízení a navíc takovou krásku nemohl schovávat v garáži. Měl v plánu s k této Audi pořídit i nějakého sporťáka nebo kabriolet, aby mohl mít otevřenou střechu. Byl vzal Mckennu na nějaký roadtrip. Musí být skvělé, když jedete a vítr vám při jízdě cuchá vlasy, jak je to v těch amerických filmech. Navíc roadtrip není vůbec špatný nápad, takže až bude mít kabriolet, tak to navrhne. Vystoupení před lidmi. To bude pro Aidena úplně poprvé, kdy bude hrát před živým publikem. Kytaru měl vždycky jen jako koníček, ale nenapadlo ho, že by mohl někdy před lidmi hrát. ,,Úplně první, páni. Jsem si, ale jistý, že určitě zaválíme,” byl zvědav, jak jejich vystoupení dopadne. Bylo jasné, že Mckenna bude úžasná. Aiden zatím nervozitu nepociťoval. Dosud mu nikdy nedělalo problém před lidmi vystupovat a mluvit, tak snad to bude i teď. Usmál se na Mckennu, jeho ego bylo samozřejmě spokojené, když ho někdo pochválil, ale když to byla pochvala od Mckenny, tak to bylo něco jiného. Před ní neměl potřebu si něco dokazovat, protože věděl, že ona ho má ráda takového jaký je. ,,Hlavně, teda musí vidět, jak jsi skvělá zpěvačka,” poznamenal k Mckenně, to bylo nejdůležitější pro něj. On ji jen chtěl, co nejvíce podpořit hudebním doprovodem. V tomhle případě pro něj nebylo důležité, aby byl vidět. Nebýt Mckenny tak by tam vůbec nehrál. To už spatřil onu uličku. Povytáhl obočí. Na takové věci nikdy moc nebyl, ale když viděl, jak se Mckenně objevil na tváři obrovský úsměv, tak se musel taky usmát. ,,Toho se fakt nemusíme obávat, spíš to bych já se měl bát, aby si tě tady neodnesl nějaký svalovec,” zavtipkoval. Popravdě Aiden ani moc neměl v plánu tady někoho nahánět, ale kdyby Mckenně tady někdo sedl a chtěla by si s ním pak užít večer, tak by ji v tom vůbec nebránil. Jsou tady, aby si to hlavně užili. Prošel s ní uličku a rozhlédl se potom sále. Už tady viděl nějaké lidi a dokonce i nějaké známé tváře, ale Aiden rozhodně nebude rozdávat pozdravy na všechny strany. To se od něj nedočkáte. ,,Kam první?” Optal se McKenny, bylo toho tady dost na prozkoumání. Mohli si dát něco k pití, kouknout na výtvory ostatních spolužáků, dát si fotku v fotokoutku a nebo jít si zatancovat. No, zatancovat. Aiden ve většina případech netancoval, ale jak bylo řečeno, dnešní den je mimo jeho normální režim, tak by se vůbec nebránil nějakému tanci, teda asi to tam úplně nerozjede, ale trochu zavrtí bokami. Taneční talent rozhodně nemá v krvi. ,,Ten fotokoutek vypadá zajímavě,” poznamenal ohledně koutku. Nebudeme lhát, Aiden se rád fotil, protože měl rád svou tvářičku. Navíc taková malá vzpomínka na tento ples přijde určitě vhod. Chvíli váhal, jestli to tančení navrhnout nebo ne, ale nechtěl kazit zábavu, tak si povzdechl. ,,Nebo si můžeme jít zatančit?” pohlédl na Mckennu, ,,vím, že to není úplně obvyklé, ale dneska si to chci s tebou užít naplno.” Dodal hned na upřesněnou a na tváři měl pořád ten vzácný úkaz, kterému normální člověk říká úsměv.

A&A - ten míň hustej

Dnešní ples byla příležitost, jak předvést svou hru na saxofon, z čehož byl trochu nervózní. Rozhodl se, že to vezme netradičně a vnese na ples trochu geek nádechu, tak zvolil na saxofon znělku z Marvelu. K tomu dostal úžasný, ale šílený nápad, nemohl to hrát v obleku, to je nuda, tak nečekal ani chvilku a objednal si kostým komiksového hrdiny Kapitána Ameriky. Ten kostým ho stál velkou část svých úsporů, ale rozhodně toho nelitoval. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v jeho životě. Tak trochu věděl, že tím bude strhávat pozornost, ale nestyděl se zato. Jen si plnil jeden z dětských snů. Kdo říká, že Kapitánův oblek není elegantní? Každé ráno začala jako obvykle, líně spadl z postele. Doslova. To ho docela probralo, tak se dostal do koupelny, kde si jen promnul oči. Trochu lekl svého ranního vzhledu. Umyl si svůj obličej, vyčistil si zuby, trochu si sčísl svoje vlasy. Vrátil se k sobě do pokoje, kde si ještě zahrál jednu hru Fortnite. Nebyl moc úspěšný. V momentě, když už byla nejlepší chvíle na to, aby se dal dohromady na ples, tak vytáhl z skříně svůj kostým, který měl ještě zabalený, aby se neponičil. Dalo to docela práci se do něj obléknou, ale po chvilce byl hotový. Vlasy si znovu upravil. Neříkejte, že s těma modrýma očima a blonďatým hárem není živoucí mladší verze Kapitána Ameriky. Sice nemá svaly jako Chris Evans, ale takhle to stačí. Pokochal se pohledem na sebe v zrcadle. Trochu ho mrzelo, že si nemůže vzít na ples štít, ale to by už bylo trochu moc. ,,Jak skutečný hrdina,” zazubil se na svůj odraz v zrcadle. Kapitán Amerika byl jedna volba z tří. Měl ještě nápad, že by zahrál znělku Star Wars jako Stormtrooper nebo nějakou hudbu z Pokémonů jako Ash. Kostým Ashe navíc doma měl, ale nakonec to prostě musel vyhrát Kapitán Amerika. Musel si ještě zkontrolovat saxofon, jestli je vůbec ready na ples. Včera na něj samozřejmě cvičil, to se moc nemuselo líbit ostatním nerdům, co tady s ním bydleli v spolku. Zkontroloval popruh, který měl samozřejmě s logem Marvelu, chtěl celý kompletně ladit. Tohle byl pro něj nejvyšší vrchol módnosti. Vyrušilo ho klepání jeho nejlepšího kamaráda. ,,Pojď dál!” vyzval ho s obrovským úsměvem na tváři, protože jeho kamarád, teď spatří živoucího superhrdinu. Takže se rozhodně nemusí obávat toho, že by ho zahlédl jen v trenýrkách. Nasadil i superhrdinskou pózu. ,,Ale ne, ty taky vypadáš dobře. Ne, tak hustě, ale dobře,” okomentoval jeho oblek, přece je to dobrý kámoš a ocení, když se ten jeho vyfikne. ,,Štve mě teda, že si nemohu vzít ten štít,” broukl nespokojeně a kývl hlavou do rohu, kde se nacházel onen zmiňovaný předmět. ,,Kdybych tu podporu neslyšel, tak bych se divil,” zasmál se. Popadl saxofon a nejnutnější věci, které potřeboval. ,,Razíme, ať to nezameškáme,” zavelel s imitací hlasu Kapitána Ameriky.
Po příchodu odložil saxofon stranou na bezpečné místo, aby tady nemusel s ním lézt po celém sálu. Výzdoba ho až tak nefascinovala jako nějaké jiné jedince, ale musel uznat, že to tady mají pěkné. Nějak neřešil, jestli je to ples pro páry nebo jestli na něj lidé čumí, když si tam vykračuje v tom kostýmu. Nejspíš si pomýšlejí, že se tam zatoulal a chtěl původně jít na Comic Con. To už se podíval na fotokoutek a zazubil se na kamaráda: ,,Tak na co čekáme?” Vyrazil rovnou k fotokoutku a postavil se do řady, nebyli jediný, co si chtěli dát fotku. ,,Můžeš vyhlížet, jestli nepotkáš nějakou tu z svých lásek,” rýpnul si do něj pobaveně, ale i on sám vyhlížel nějaké známé tváře. ,,Hele, dostal jsem nápad,” ukázal na svůj kostým. ,,Tohle by nám mohlo vydělat peníze,” doufal, že to jeho kamarádovi dojde. Kdo by nechtěl fotku s Kapitánem Amerikou?