Slnko mojich dní, Aiden a lil hottie s menom Charlie

pôvabná Eleanor

Doopravdy si cenil toho, že mu tu možnost David dal. Pochopitelně ani předtím neměl pocit, že by ho snad nějakým způsobem nutil na ten ples chodit, to ani v nejmenším, jenom bylo hezké to takhle od něj prostě slyšet. Samozřejmě, i tak by měl pochybnosti, kdyby náhodou na to vážně přišlo, že ho tím otravuje a že ho tím akorát zatěžuje, když mu slíbil, že sem s ním půjde. Bylo sice naprosto zbytečné nad tím takhle uvažovat, vždyť věděl, jaký David je a že je úžasný kamarád, ale nemohl si pomoct. Měl to takhle se vším a mohl se snažit, jak jenom chtěl, a přesto se mu nedařilo toho přílišného přemýšlení nad každou hloupostí zbavit. A navíc – jestli byl v něčem dobrý, bylo to právě přemýšlení. Znovu ho proto ujistil, že vážně nechce zůstat tady a že ano, určitě mu když tak řekne, kdyby se tam přestal cítit dobře, a pak už vyrazili do sálu na ples. Rozhodně ho nechtěl obrat o tu zkušenost a zážitek z koncertů jeho přátel, ale nešel jenom kvůli tomuhle. Šel i kvůli Davidovi samotnému, vždyť ho měl rád a rád s ním trávil čas. Možná nepatřil mezi ty nejvtipnější, nejupovídanější a nejživější kamarády, ale to byla v jeho případě obrovská výhoda. Byl skvělým posluchačem a ještě skvělejším utěšitelem. Chápal ho ve spoustě věcech, a i přes to, že si nebyli tak blízko jako třeba nejlepší přátelé, rozhodně mezi nimi bylo silné pouto. David byl mimochodem také jedním z mála, kteří věděli o tom, co se přesně stalo s Tatianou, proč se s Niou rozešli a jak špatně do dodnes Nia vlastně nesl. Těžko říct, jestli by si k sobě našli cestu, kdyby ho tehdy „nenachytal“ ve spolku opilého, ale Nia se rozhodl věřit tomu, že ano, že takoví přátelé si tu cestu k sobě prostě najdou, i kdyby měla být těžká a trnitá. Dorazili společně do sálu a dalo by se říct, že se cestou Nia možná trochu uvolnil. Dokud se neocitli mezi všemi těmi lidmi, to to na něj opět padlo a měl dojem, že si o něm všichni okolo šuškají a ukazují si na něho. Byla to hloupost, pochopitelně, věděl to a stejně tyhle myšlenky neuměl potlačit. Byly jeho součástí a na každém kroku ho pronásledovaly, byť se i Darren pokoušel mu vtlouct do hlavy, že vůbec nemusí mít nízké sebevědomí a obavy z toho, že se mu lidé potají posmívají za to, jaký je nebo jak vypadá. Právě z tohohle důvodu se kolem sebe moc nerozhlížel, jako kdyby se bál, že jeho pohledy je ještě víc rozdráždí a přitáhne tak na sebe pozornost. Opět – hloupost, ale to mu prostě nevymluvíte. „To naprosto chápu,“ přisvědčil s procítěným přikývnutím, „ten čas jednou přijde, to se neboj, do té doby alespoň můžeš pilovat zpět a hru,“ zazubil se na něj povzbudivě. Věřil mu a podporoval ho v tom, ale současně si uvědomoval, že je na tom David se sebevědomím podobně jako on sám. Jenže jeho pohánělo to, že chtěl zpívat a hrát i před lidmi, jenom se na to zatím necítil – přesto tu měl tu motivaci, která ho jednou na to pódium před lidi dožene a posílí jeho sebevědomí. To u Nii nic takového nebylo. Neměl důvod se pokoušet zvednout si sebevědomí a naučit se vystupovat před lidmi, nepotřeboval to a nechtěl vykonávat žádnou takovou činnost či práci. „No vidíš, tak to by byla škoda, kdybys je neviděl a neposlechl sis je!“ Když už věděl, na koho přesně se jdou vlastně podívat, měl o to menší chuť odejít. „Taky jsem rád, protože co si budeme nalhávat, jinak bych pravděpodobně udělal to samé – zavřel se u sebe v pokoji, vytáhl si knížku a celý večer a pravděpodobně i noc bych jen četl,“ pobaveně přitakal a potřásl hlavou. Nu ano, co by se strachoval o to, jak vypadá, jsou tu s Davidem, ten mu řekl, že mu ten oblek sluší, a na ničem jiném mu přece záležet nemusí, no ne? „Musíš mi pak říct, až budou vystupovat, ať vím,“ dodal ještě s pousmáním. Hodlal se podívat aspoň na chvilku na každého, ale daleko lépe by se mu udržovala pozornost, kdyby vystupující alespoň od slyšení znal, zbytek mu nic moc neříkal. Přesto obdivoval jejich odvahu tam jít a něco předvést, to tedy ano. Souhlasil, že by se měli jít podívat na výstavu, a tak se rozešli tím směrem. Umění bylo jedno z mála věcí, o kterém Nia nevěděl prakticky nic. Samozřejmě znal jména některých velkých umělců typu Leonardo da Vinci, Vincent van Gogh a jim podobných, ale pokud by se ho někdo zeptal například na nějaký umělecký styl? Netušil by, která bije. „Vážně? Zazpíval bys mi? To tě asi vezmu na slovo,“ povytáhl potutelně koutek do úsměvu. Nebral to samozřejmě vážně a jen si ho trochu dobíral, ale popravdě by si ho klidně rád poslechl. „Můj strom by asi ani jako strom nevypadal,“ zasmál se, „vrcholem mého umění jsou chemické vzorce v sešitech a i u těch je s podivem, že poznáš molekulu vody od molekuly čpavku.“ Pochopitelně přeháněl, zase taková hrůza to nebyla a ve skutečnosti jeho zápisky byly velice upravené a systematické, jen chtěl vyjádřit, jak moc mu kreslení nejde. „A máš pravdu, to tedy je, ty tahy štětcem jsou velice pozorné,“ uznal po tom, co prozkoumal jejich strukturu. Tomuhle tedy ještě rozuměl, na tohle měly jeho oči cit. Když David prohlásil cosi o fotce, odtrhl pozornost od malby a zadíval se na fotku, o níž mluvil. „To je fakt – a tenhle taky!“ s úsměvem ukázal na další fotku, tentokrát od nějaké Airy Fowler, kde nějaký kluk držel dalšího psa. „Tak to by ještě šlo, roztomilost poznáme, to asi stačí,“ uchechtl se tiše a koukl se Davidovým směrem, nu a zrovna v tu chvíli se na pódiu ocitla Vivian, o které mu před chvílí říkal, na což ho David upozornil. Nia se proto otočil směrem k pódiu, aby si mohl poslechnout, jak zpívá a hraje. „Sice vím přesně, jak hlasivky fungují, ale stejně mě pokaždé ohromuje, čeho všeho jsou schopné,“ přiznal pochvalně, a to byla jediná věc, kterou během jejího vystoupení pronesl, aby si ho mohli společně vychutnat.

Jednooký predátor Alex

„Jsem ráda, že se shodneme,“ pobaveně se ušklíbla a ani ona nijak neskrývala ironii ve svém tónu, protože se snad ani jinak nedalo reagovat. Možná kdyby tenhle typ humoru sama neměla ráda, reagovala by jinak, ale protože takové poznámky sama měla často, byla opravdu jako ryba ve vodě a nebylo se čemu divit, že na něj reaguje stejně sarkasticky, jako on na ni. V tomhle si zkrátka dobře sedli, což byl dobrý základ čehokoliv, ať už jen přátelství nebo něčeho víc, takže za to byla ráda, protože… no, se s Darrenem cítila fajn, i když to nedávala najevo příliš často, bylo tomu tak. Většinu času, to když jí zrovna nelichotil a nedostával ji do rozpaků, se s ním cítila uvolněná a zkrátka sama sebou, ovšem občas přišly chvíle, jako například teď, kdy ji dokázal stoprocentně znejistit. Nechápavě svraštila obočí, jakmile od ní poodstoupil a začal si ji prohlížet. Neměla sebemenší ponětí, co se teď děje, a tak na něj jen koukala s jasným nepochopením a čekala, než se to vysvětlí, ale když z něj konečně vypadlo, co se mu vlastně honilo hlavou, bývala by se to radši vůbec nedozvěděla, protože teď neměla co říct. Lehce pootevřela pusu, do tváře se jí nahnalo zmatení a v očích se jí zrcadlilo to překvapení, jaké právě pociťovala. „Ale,“ nadechla se, aby se na to nějak ozvala, no gesto s brýlemi ji vykolejilo nanovo, takže si jen povzdechla. „Moc dobře víš, že tak jsem to nemyslela a moje noční aktivity tě zajímat nemusí,“ dostala ze sebe nakonec a důležitě si překřížila ruce na prsou, ale to už jí na rtech pohrával jemný úšklebek. Tentokrát se mu podařilo ji rozhodit zcela prvotřídně, kam se hrabou lichotky, zmínka porna jí sebrala jakoukoliv pevnou zem pod nohama, naštěstí se dokázala vzpamatovat, protože se uklidňovala slovy o tom, že se jedná o podobnou poznámku, jaké na něj má ona… I když ty její nesměřují k pornu, ale což, každý má očividně jiné zájmy. Každopádně si vůbec neuvědomovala, jak to mohlo znít, protože opravdu po nocích neprocházela všechny kategorie na všemožných porn stránkách, a sice nebyla tak svatá, že by nikdy nic neviděla, ale zkrátka jí to moc nenadchlo, takže jak mohla vědět, co se v pornu říká? Tohle si snad zapamatuje, aby pro příště věděla, co nemá říkat, jinak se spustí další promluva do duše. „Ale o svůj noční program by ses měl dělit i ty, když víš, že je to hláška z porna,“ dodala nakonec a pobaveně se ušklíbla, nicméně o Darrenově nočním programu s největší pravděpodobností slyšet nechtěla. Debata o výhře ve sportce už byla klidnějším tématem, ona dokonce zase spustila své ruce volně podél těla. „Co spíš čtvrt a třičtvrtě?“ předchozí rozhození z porno tématu jí nesebralo schopnost vyjednávat, proto od něj s pobaveným úsměvem vymáhala 25 procent, ne jenom patnáct. Na tohle si troufla jen protože vtipkovali, kdyby si reálně měli rozdělit jeho výhru, žádné nároky by nevztahovala ani na těch patnáct procent, ale když je to jen teoretická diskuze, proč se nesnažit získat víc, že?
Pěkně překroutil její slova, ale co by od něj taky mohla čekat. Trochu rozpačitě na něj koukla, než nad tím pokroutila hlavou. „Samozřejmě, ve dne v noci,“ ušklíbla se, a i když se jednalo jen o hloupou poznámku, přeci jen na ní trocha pravdy byla. Opravdu na něj nemyslí ve dne v noci, má i jiné věci na starost než řešit Darrena ve svých myšlenkách, ale čas od času se k němu její myšlenky rozutekly a ona s tím zkrátka nemohla nic dělat, nicméně to mu opravdu nehodlá říkat, ještě by si o sobě začal myslet víc než teď, a to nemůže dovolit, všechny ostatní poznámky by pak přišly vniveč. „Gentleman,“ ušklíbla se na výzvu pití piva v těchto něžných šatech, ale byla ráda, že kromě toho nepřišla žádná jiná poznámka, protože si moc dobře uvědomovala, že to asi není příliš typická kombinace, ale jestli Darren hledal někoho, kdo s ním bude v rohu upíjet šampaňské a diskutovat o významu jednotlivých tahů na obrazech, tak si měl sehnat jinou společnost, protože k ní tohle vůbec nesedělo. Zatímco byl Darren pryč, rozhlížela se kolem, zda zahlédne nějakou známou tvář, ale nikoho si nevšimla a když už měla pocit, že někoho vidí, objevil se u stolku Darren s jejich pitím a ona si od něj převzala to pivo, aby mu za chvíli mohla předvést, jak skvěle to k těm šatům bude vypadat. „S tebou je to náročný, Darrene,“ uchechtla se a zakroutila nad ním hlavou, tentokrát to nebylo myšleno jako ironická poznámka, spíše jen dobrosrdečný povzdech, což naznačoval i jemný úsměv, který se jí držel na rtech. „Ale protože si na tu výhru věřím, tak se určitě můžeme dohodnout, že pak tě konečně pozvu na pivo,“ ne že by měla na výběr, ale přeci jen s jeho návrhem vyjádřila souhlas, když je ta silná a soběstačná žena, že jo. I když existuje možnost, že jednu rundu by jim objednala ještě dřív, než vyhraje (protože ona zkrátka vyhraje), ale pořád je vlastně dlužníkem a dluhy se sluší urovnávat, s tím by Darren jistě souhlasil. „Promiň?“ nevině se na něj usmála, ale i přesto zněla spíše pobaveně, než že by se upřímně omlouvala. Ačkoliv normální omluvy byla schopná a kdyby byl Darren jejími slovy opravdu nějak poznamenán, jistě by se mu omluvila, protože koneckonců mu nepřála nic zlého, jenže věděla, že teď jen vtipkují, tak proč se namáhat. Ještě by se jí vysmál, že ho vzala až příliš vážně. Při tom jeho gestu se tiše uchechtla, i když měla co dělat, aby se nerozesmála, a zakroutila nad ním hlavou, protože ačkoliv to mohlo třeba působit i dětinsky, ve výsledku to bylo zkrátka… no, roztomilé. V roztomilých gestech pokračoval i nadále, protože i když div nemohla dýchat, jakmile se dostala do těsné blízkosti Darrena, pořád to bylo milé, ale to zhodnotila, až když se trochu probrala. Svou volnou ruku volně položila na jeho rameno, aby zaujali pořádnou taneční pozici, a na rtech jí hrál jemný úsměv. „Jsem ti chtěla dopřát chvíli klidu,“ vysoukala ze sebe, protože mu přeci nemůže říct, že tak úplně v pořádku nebyla a že se mu podařilo jí naprosto pomotat hlavu, načež ho konečně nějakou poznámkou obdařila, aby mu to nebylo líto, když to vypadalo, že se mu po oněch poznámkách velice stýská.
Na parketu se pohybovali do rytmu hudby alespoň do té doby, co nějaká hudba hrála, ale když přišlo to přerušení, musela se podívat, co za tím stálo. Na rozdíl od Darrena, ona nepoznala ani tmavovlasého chlapce a ani tu drobnou blondýnku, která přišla jako spasitelka, ale díky ní se mohli rychle vrátit zpět k pohupování se do rytmu hudby a podium ji přestalo v ten moment zajímat, protože se obrátila pohledem zpět k Darrenovi. I přes počáteční zmatek v hlavě si nyní jeho blízkost užívala, a ačkoliv nikdy nepatřila ke světovým tanečnicím, tohle houpání se do rytmu jim vyšlo bez jakéhokoliv trapného pošlapání si nohou. Písnička skončila a ona si nedopustila menší komentář o vystoupení, které právě zažili, a v ten moment jí Darren odtajnil, že onu blondýnku na podiu vlastně znala. Tedy, osobně ji opravdu neznala, ale to jméno vídávala často pod Darrenovými fotkami na Flickru, ačkoliv nepůsobila tak… lačně jako jiné dívky, no upřímně nikdy nevěděla, jestli to je lepší nebo horší, protože ostatním šlo pravděpodobně jen o to jedno, zatímco u ní… kdo ví. Byl to jeden z mnoha faktorů, kvůli kterým zkrátka netušila, jak na tom u Darrena může být, proto se k jeho slovům vyjádřila jen pokýváním hlavy, a raději se zaměřila na další dvojici, která přišla na podium. Na chvíli se z ní ten komfortní pocit z jejich blízkosti vytratil, ale jen co začala hrát hudba, přeci jen se ho optala, zda si dají další kolo, a při jeho souhlasu se spokojeně usmála. Po pár krocích z hlavy blondýnku zcela vypustila, ať už za to mohla ta blízkost Darrena, díky které mohla cítit, jak hezky voní, nebo ten jeho uvolněný úsměv, nebo snad jen ten fakt, že s ní šel na ples, ale podařilo se to a těch pár minut prožila ve spokojeném ploužení v rytmu hudby. I tato píseň se ale dobrala ke svému konci, který ukončil jejich taneční sérii. Bylo zvláštní cítit opět záda bez Darrenovy ruky, ale i ona sklouzla jeho ramene, zatímco druhou ruku ponechala v té jeho a bojovala s touhou k jejich propleteným rukám cuknout pohledem. Darren naštěstí promluvil a tím si získal její plnou pozornost, takže propletené prsty šly stranou. „Možná výstava a pak na vzduch?“ navrhla, ačkoliv jí na pořadí, ve kterém si jednotlivé činnosti odškrtnou, příliš nezáleželo, protože umění nerozuměla natolik, aby se hnala k té výstavě, ale přeci jen byla zvědavá na tvorbu spolužáků, takže s nějakým rychlým obhlédnutím počítala. Protože příliš nepomohla jejich rozhodnutí, kam se vydají, rozhodla se ten čas vyplnit navrácením ke stolku, kde si odložili pití, a tak využila toho, že se pořád drželi za ruce a společně s Darrenem zamířila pro jejich občerstvení, kterého se u stolku chopila.

Radost se mu rozlila po celém obličeji, když i samotná Tabbs byla tak nadšená z výstavy, které se Teddy účastnila. Že byl nadšený on bylo samozřejmostí, přeci jen je její dvojče a ve všem ji podporuje, ale byl rád, že stejně nadšená byla i Tabbs, pro Teddy relativně cizí člověk, což podle něj jistě muselo Teddy povzbudit. „Souhlasím,“ odkýval slova Tabbs a ještě nezapomněl na pár povzbudivých slůvek, která směřoval na svou drahou sestřičku, protože když už se odhodlala vystavovat, nechtěl slyšet žádné obavy či slůvka nedůvěry v její schopnosti, které byly vskutku dechberoucí. Abych byla upřímná, tohle nerad slyšel kdykoliv, ale teď obzvlášť, protože v jeho očích patřila k oficiálním umělcům tohoto večera. Na výstavu se ale teď podívat nešli, nyní šli tvořit vlastní příspěvky do výstavy, akorát ne té školní, ale spíše té rodinné či jejich osobní, protože se budou fotit přeci i s Tabbs a i když je mu blízká, rodinou opravdu není a navíc by nerad procházel vyslýcháním o tom, co je to za kamarádku. Bohatě mu stačí, že se ho vyptává Teddy… A vlastně i Lacey. Aby měli doma co ukázat, naklonil se k Tabbs s opatrnou omluvou, a div celý nezčervená, když ho osloví zlatíčkem. Moc dobře věděl, že Tabbs byla tím typem člověka, který takto hezky oslovoval všechny své přátele, a že to tedy není nic neobvyklého, ovšem stejně ho to vždy dokázalo vyvést z míry, protože na to nebyl zvyklá a… a navíc se mu pokaždé v hrudi rozlezl hřejivý pocit, podobně jako se jeho rty nedokázaly přestat usmívat, což si nedokázal vysvětlit. „Děkujeme,“ hlesl tiše a už se odebral s Teddy před fotoaparát. Bylo nezvyklé, že oba sourozenci stáli na stejné straně, protože mnohem častěji byla Teddy za fotoaparátem a on před ním, když jí dělal již po sté modela. Nikdy se v tom necítil příliš pohodlně, protože neměl pocit, že by byl dobrým modelem, ale když se teď fotil s Teddy po boku, mohla z něj cítit mnohem větší uvolnění, než když se fotil bez ní. Uvolnění překvapivě trochu zmizelo, když se k nim přidala Tabbs, protože kromě občasných objetí nebyl zvyklý být s ní v tak těsném kontaktu, ale úsměv mu z tváře nemizel, jak by mohl? Různě pózovali, ale drobná ručka Tabbs na hrudi ho spolehlivě vykolejila, takže v ten moment vypadal překvapeně a zaskočeně z toho, proč ho jen tak drobné gesto dokázalo znejistit, čímž jim pravděpodobně celou fotografii pokazil, ale měli i jiné, které se jistě vydařili lépe. „Já-děkuju,“ nejistě se koukl na Tabbs, načež trochu polekaně vytřeštil oči, když opravila svá původní slova a on hlupák už na ně zareagoval. Nervózně se uchechtl a přikývl se slovy: „Kromě jedné určitě.“ Nepřímo tak na sebe práskl, že se před malou chvílí tvářil trochu zvláštně, proč asi, ale než se v tom začal piplat, ozvala se Teddy a on se na ni podíval jako na svůj záchranný maják, který mu snad dokáže i říct, co a proč se mu teď odehrává v hlavě. „Řeknu to, až se zase budeš fotit ty se mnou,“ opravil její slova, protože samotné focení nebylo tím, co ho bavilo, ale líbilo se mu, že tu byl se svými blízkými lidmi a mohl si tak na ně utvořit nemizející památku. Od koutku se vzdálili, aby dali prostor dalším dvojicím či skupinkám, ale než se rozhodli o dalším programu, Teddy se jim rozhodla zmizet. „Nevadí, jen ji běž pozdravit, pak se najdeme,“ povzbudil ji s jemným úsměvem, rád totiž viděl, že se Teddy k někomu sama hlásí, a přitáhl si ji do krátkého objetí na rozloučení. „Zatím,“ ještě jí zamával a sledoval, jak její záda mizí v davu, načež trochu svraštil obočí. Kdo je vlastně Annie? Nikdy se o žádné nezmiňovala, jsou vůbec kamarádky? Nebyl tu ovšem sám, aby se v takových myšlenkách mohl utápět, proto se opět jemně usmál, už se nemračil, a pohledem vyhledal obličej Tabbs. „Tak… Si skočíme na něco k pití?“ navrhl a nabídl jí rámě, pokud se rozhodnou vyrazit k minibaru, nebo kamkoliv jinam. Myšlenkami zabloudil i k tanečnímu parketu, kde si na silvestra moc hezky zatančili, ale to jim jistě nikam neuteče.

Spokojeně se uculila, když uzavřeli debatu o rozdílech mezi přehnanou skromností a dobrou výchovou, protože ať už byste Bastienovu skromnost nazvali přehnanou či ne, ona ji na něm zbožňovala. Byl to osvěžující rozdíl oproti sebevědomím překypujícím lidem, se kterými sice neměla problém, ale těch byla spousta, no čistých a upřímných duší, jakou je například Bastien? Pravděpodobně by je dokázala spočítat na prstech ruky, snad i dvou, ale to je dle jejího skromného názoru stále málo, o to více si Bastiena a dalších takto liliově čistých lidí cení. „Aspoň bychom měli zábavu jistou, ne?“ zvesela se na něj zazubila, ovšem ve skutečnosti ani nepochybovala o tom, že by se nedokázali zabavit jinak, protože přeci jen sál nabízí snad i nekonečné možnosti, co mohou dělat, a i kdyby už vše prošli, prohlédli a zažili, vždy si mohou zkrátit dlouhou chvíli povídáním, protože mezi nimi řeč nikdy nestála. „Ale na tom kompromisu se ráda shodnu,“ dodala a předchozí široký úsměv proměnila na jemně zdvižené koutky, aby si snad nemyslel, že se mu vysmívá. Ačkoliv si ve své hlavince pořád myslela, že je Bastien z nich dvou ten lepší (a vlastně nejlepší na celém světě), ale nehodlala strávit večer handrkováním se o tom, kdo má pravdu, protože ani jeden by se nehodlal vzdát, což jen dokazuje sílu jejich přátelství a jejich charakter, oba dva by totiž do nebes vychválili svého drahého, ne sami sebe. Ona sebe ale ani vychválit do nebes nemohla, přeci jen ji jeden hřích značně tížil, a toho se už nikdy nezbaví, jenže o tom skoro nikdo nevěděl, takže nebylo divu, že by ji ostatní, včetně Bastiena, do těch nebes vychválili, a i když věděla, že ta chyba je v minulosti a posunula se od ní, stejně v ní semínko pochybnosti zůstávalo. Na to ale nyní nebyl vhodný čas, takže se raději zaměřila na svého drahého a jeho vzhled, který právě řešili. „Sei il benvenuto, mio caro“ hezky se na něj usmála a opravdu o nic nešlo, protože ráda rozdávala radost a lichotky byly ta nejlehčí cesta, jak někomu vykouzlit úsměv na rtech. I přestože to říkala ráda, vždy to myslela upřímně, protože i když dělala lidem ráda radost, nechtěla to dělat na sílu, jelikož by to podle ní ztratilo ono kouzlo. „No vida,“ viděla, jak si ji a její princeznovské šaty prohlédl, proto mu za pomocí oné vlečky udělala maličkou show, aby mu předvedla krásy oněch šatů, a kdyby se zrovna nedržela jeho rámě, klidně by mu tu předvedla otočku, ale noc je ještě mladá, třeba se dostanou i na parket a ona bude mít k předvádění otoček druhou šanci.
Sice si od Bastiena na chvilku odskočila a v ten moment ho nechala nad jejím dílem rozjímat o samotě, ale jen co se vrátila, zkoumavě se na něj dívala a snažila se z jeho výrazu vyzkoumat, co si o tom myslí. Většinou o své tvorbě nepochybovala, ale slyšet verdikt od někoho blízkého bylo přeci jen něco jiného než přidat skicu na Flickr. Srdíčko jí zběsile bilo a v očích se jí odrážela zvědavost, která byla následně nahrazena absolutním nadšením a trochou slz dojetí, zkrátka ze svého rozněžnělého období ještě nebyla úplně venku, ale naštěstí měla v Bastienovi oporu. Od výstavy se vzdálili, ona se mezitím sebrala a všechny zbytky slziček byly ty tam, takže při výběru vína neměla zamlžené vidění, ale i přesto byl Bastien rychlejší. „Víc se orientuju v oblastech Itálie, takže asi nemám svého favorita z Bordeaux, jen vím, že ta oblast mě zatím nezklamala,“ přiznala se k neúplné znalosti a zlehka nad tím pokrčila rameny, ale rozhodně to nebrala jako něco, za co by se styděla, proto se k tomu i otevřeně přiznala a nedělala složité manévry, s Bastienem mohla být upřímná. I proto si mnohdy pohrávala s myšlenkou, že by se mu svěřila se svou minulostí, ale strach, že by o něj přišla, ji vždy překonal. Ačkoliv z toho, co Bastiena znala, opravdu pochybovala, že by ji kvůli tomu odmítal, pořád v ní byla nějaká iracionální část, která byla celá bez sebe strachy a překvapivě byla opravdu silná, proto to skrývala i před Bastienem, tím nejlepším kamarádem, jaký jí život hodil do cesty. „Co já bych bez tebe dělala, Caruccio,“ zasněně si povzdychla, ale pravděpodobně na těchto slovech bylo více pravdy, než by se z jejího podání mohlo zdát. Koneckonců byl jejím několikaletým přítelem, bez těch si člověk horkotěžko představuje život. Poté si i ona odpila ze své sklenky a jako správný gurmán chvíli poválela víno na jazyku, než ho spolkla. „Není to špatné, má to takový nádech třešní, to se mi líbí,“ s úsměvem pochválila jeho výběr a znovu se napila, tentokrát normálněji. V ten moment ale přišla zvídavá otázka, se kterou zcela upřímně měla počítat, protože Bastien opravdu nebyl hloupým, a ačkoliv nebyl mistrem na umění, byl div ne mistrem na ni, takže odhalení, že se za malbou skrývá něco víc než moře, bylo celkem očekávané. „Jsi zlatý, ale nechci tě napínat,“ jemně se pousmála a při setkání jeho ruky s tváří na moment přivřela oči, aby si urovnala myšlenky, které se na něj chystá vychrlit, ale akorát jí před očima vyvstal podobný moment – tam akorát byla její dlaň na cizí tváři, no rozhodně to nebylo něžné. Raději proto oči zase otevřela a prudce zamrkala, jako kdyby to mohlo onu vzpomínku vyhnat z její hlavy, což nepomohlo, ale pohled na klidně vypadajícího Bastiena zabral o něco lépe. „Původně to začínalo z lásky k oceánu, i když možná už tehdy se v tom začaly objevovat první vlny minulosti,“ sama si nebyla jistá, jaké byly její předchozí myšlenkové pochody, protože ty pochody při dokončování obrazu byly natolik intenzivní, že ty předchozí přebily. „Ale pak jsem měla jedno nemilé setkání z minulosti, vlastně mě doslova minulost přišla hryznout do zadku, a pak… myslím, že pak už obraz mluví za mě. Myšlenky jsem měla všude a nikde, pocity byly zmatečné, ale tohle mi pomohlo,“ během svého proslovu pohledem pozorovala hladinu vína, se kterým zlehka točila, a teprve když domluvila, zdvihla pohled zpět k Bastienovi. Tvářila se poměrně plaše, ačkoliv mu vlastně nic konkrétního neřekla, ale stejně šla s kůží na trh a navíc na docela veřejném místě, což nebylo dobré, protože Charles mohl mít uši všude. Do tohoto pomyslného svěřování se sálem rozezněla píseň, která až bolestně seděla na její náladu v posledních dnech, a protože jí onen hlas přišel povědomý, pohled na krátký moment stočila k pódiu, kde okamžitě poznala Vivian, drobného andílka, který jim z dívčího spolku „utekl“ k nerdíkům, což jí neměla nijak za zlé, ale mrzelo ji, že neměly více času se poznat. „Ta písnička, páni, tuhle podobu umění nikdy nepřestanu obdivovat,“ ačkoliv to bylo trochu mimo současné téma, nemohla si odpustit ohodnocení vystoupení té sladké blondýnky, načež se opět podívala na Bastiena.

Jejich ďábelský plán byl domyšlen a naplánován, takže mohli bez obav, že ho někdo nepovolaný vyslechne, vstoupit do sálu, kde už se rozjížděl ples. Vážně tam bylo trochu moc lidí, ale zatím měl možnost soustředit se hlavně na Charlieho, nu a jejich první zastávka měla být na baru, což samo o sobě napomáhalo v jeho dalším uvolnění se. Panákovi s kamarádem prakticky nikdy neuměl říct ne, no a Charliemu ne říct neuměl už vůbec, i kdyby snad nakrásně zrovna chtěl. „No teda!“ ohradil se se smíchem, když takovým způsobem okomentoval to, že ho kupodivu i něco chytrýho napadlo. Samozřejmě věděl, že to nemyslí vážně a jenom si ho dobírá, to bylo mezi nimi normální a tenhle humor byl jejich denním chlebem. Navíc si byl vědom toho, že občas nemá zrovna nejbystřejší chvilky, což se stávalo občas každému, jen u něj i častěji. Bez nich by to ale nebyla ta pravá sranda, že. „Bude muset, ale tak to nějak dáme, věřím nám a tak,“ uchechtl se a odhodlaně přikývl, že jiná možnost nepřipadá v úvahu. A ani nepřipadala. „Jo a přinejhorším už ho nějakým způsobem prostě odtáhnem, bude nás na to dost. Pokoj víme, kde má, takže ho i uložíme a bude to všechno v klídku,“ uculil se spokojeně, jak to hezky mají všechno vymyšlený. To byla pro ně ta nejtěžší část, ten zbytek už nějak zvládnou. A dopadne to dobře, protože nijak jinak to ani dopadnout nemůže. Ještě je čekalo domyšlení posledního detailu, který byl současně ale i tím nejdůležitějším – co tam vlastně bude zpívat. Nemůžou ho tam jen tak hodit a nechat osudu, aniž by mu nepomohli a nezadali mu něco, co zná a co by mohl zazpívat. Asi těžko by to zvládl jen tak vymyslet pod vším tím tlakem a jenom tak bez přípravy. Nemohl si pomoct a musel si do něj trochu rýpnout skrz High School Musical, ale jedině v tom nejlepším smyslu. Každej má prostě něco, co se úplně nehodí k jeho image a na čem si v soukromí ujíždí. „Tak dáme to. Zná to on i my, takže to nějak půjde,“ uzavřel tedy i závěr jejich plánu, který zvládli dovést prakticky k dokonalosti. Není možné, aby se jim to nevydařilo. To by se mohlo stát tak leda v případě, že by… Že by jim Davie utekl nebo tak něco. Ale to se nesmí stát, proč by jim utíkal? Leda že by pojal podezření, což těžko, nikdo o jejich plánu neví, takže se o něm neměl jak dozvědět. To by na nich musel mít nalepené štěnice, aby je mohl odposlouchávat, což by Davie asi úplně nezvládl, buďme realisti. „Jo, třeba to, že to je vlastně úplně v pohodě.“ Kdyby se to vyplnilo, bylo by to vážně super. Jasný, že pořád chápal, že se prostě necítí úplně dobře při představě, že by měl vystupovat před lidmi, ale proto cítil potřebu ho k tomu tak trochu popostrčit, aby se to naučil. A tohle byl ten jeho první krůček, po kterým bude každý další lehčí a lehčí. Teda snad. Přiťukli si svými panáky, Connie ho do sebe automaticky obrátil, až se trochu nad tou chutí zašklebil, a poslal prázdného panáka zpátky na bar. Pohled se mu podobně jako Charliemu zatoulal na pódium. Toho kluka úplně neznal, tu dívku, Vivian, znal jen od vidění. Nebyl to jeho styl tak úplně, ale i tak uměl ocenit umělecké nadání někoho jiného, takže poklepával nohou do rytmu, dokud neskončili a Charlie nepřišel s tím, že by za ní zašel. „Vůbec ne, jenom utíkej,“ pobídl ho a podle jeho vědoucího pohledu bylo jasné, že moc dobře ví, co má za lubem. A ne, vážně to nebyl žádný problém, stejně se potom dřív nebo později ještě potkají, aby realizovali jejich plán, takže si z toho vůbec nic nedělal. Následující vystoupení měla sama Vivian a Connie její hlásek musel v duchu ocenit. Asi by ji nemohl poslouchat dennodenně, měl radši jiné žánry, ale talent měla velký. A navíc byla hezká. Moc se nad ní v tomhle směru ale nepozastavoval, na to tu byl Charlie a do zelí mu rozhodně lézt nechtěl. „Nápodobně, s těmi fandy ale nevím, nevím,“ uchechtl se a zakroutil nad tím hlavou, až se mu kolem ní trochu rozletěly ty kudrny a brýle mu sjely na nose o něco níž. „To si piš, dotáhnem to do konce!“ ujistil ho a nasadil ten nejlepší poker face, jakého byl v tu chvíli schopen, ale působil spíš komicky než skutečně. Pak mu už jen mávl na rozloučenou a otočil se k baru, aby si nechal nalít džus s vodkou. Jo, teď už pil samotný, ale to proto, že byl načatý tím panákem s Charliem a nehodlal tu být na suchu. Zvedl ruku, chytil okraj brýlí a posunul si je výš na kořen nosu, načež si prohrábl vlasy a napil se ze skleničky. Takhle sám z toho plesu asi byl trochu nesvůj, ale začínal být docela v náladě po tom panáku a k tomu se začínal těšit i na jejich vystoupení – podvědomě si začal opakovat slova písničky Personal Jesus, kterou měli zahrát, a naznačovat je i rty. Že se po něm někdo dívá, to šlo absolutně mimo něj.

Sice celou dobu tušil, že je Betty poklad, ale každé její další slovo ho utvrzovalo v tom, že ji i tak dost podceňoval. Byla totiž mnohem úžasnější, než si doteď myslel. Nádherná, inteligentní, ale především milá. Tolik krásných slov jako od ní se mu během tak krátké doby nikdy v životě nedostalo. Možná toho na něj bylo až příliš. Za její poslední kompliment na ni upřel káravý pohled, načež s předstíranou naštvaností protočil oči, ale hned nato vydal smířlivý povzdech. „Děkuju. Asi ti ty lichotky budu muset tak jako tak odpustit. Stejně se na tebe nedokážu zlobit,“ koutky úst mu zacukaly. Stále ještě pociťoval mírnou nervozitu, ale už to bylo nic proti tomu, co ho mučilo na začátku plesu, takže byl schopný sem tam prohodit i nějaký ten vtípek. Jeho humor však nebyl nic, z čeho by šli lidi do kolen. Samotného Felixe obvykle pobavilo ledacos, ale schopnost rozesmávat ostatní do vínku jaksi nedostal a nedalo se říct, že by ho to trápilo. Když se někoho snažil zaujmout, vyprávěl mu raději o svých zážitcích z cest, kterých měl tucty. Už se moc těšil na to, až všechno bude moct povědět Betty. Určitě bude z jeho historek nadšená, protože to pro ni bude něco naprosto nového. Alespoň tedy on usuzoval, že její duch nebyl tak dobrodružný, aby se dostávala do takových situací jako on, když se vydá do přírody.  Teď na to ale nebyla vhodná chvíle. Zrovna společně mířili k baru a byli rádi za to, že se dokázali prodrat skrz ten chumel lidí, na nějakou konverzaci tu zkrátka nebyl prostor. U baru ani na vteřinu nezaváhal a rovnou si objednal. Nebylo o čem přemýšlet. Alkohol si dnes vážně mínil odpustit a sladké limonády zrovna nemusel. „Dám si ještě jeden tonik,“ odpověděl jí a zároveň tím upozornil i barmana. „A ty?“ pohlédl na Betty, aby si také objednala, když už jim obsluha věnovala pozornost. Pak už následovala její nečekaná otázka na jeho popíjení nealka, na což se nezatvářil zrovna nadšeně. Na chvíli zaváhal nad tím, co odpoví. Samozřejmě se nabízela varianta, že se bude snažit mlžit a utajit před ní okolnosti, které obnášel jeho dlouhodobý duševní stav, mohl si teď něco vymyslet a během pár měsíců se z těch problémů dostat, aniž by Betty cokoli tušila, ale to vážně nebyla cesta, kterou se chtěl vydat. Rozvíjelo se mezi nimi něco výjimečného, a to by mohla i taková nevinná lež roztrhat na cáry. „To i to. Nemůžu pít, protože beru léky, se kterýma by se to tlouklo. Neboj, nejde o nic vážného. Jen by to dohromady dělalo neplechu, tak se pití radši vyhýbám.“ Obě paže napřáhl k barmanovi, který mu podal obě pití. Svůj nápoj si ponechal a Betty chtěl podat to její, ale ona se mezitím nepozorovaně přemístila ke švédskému stolu, na němž se nacházely různé pochutiny. Jen zběžně všechny přejel pohledem, ale na většinu z nich si musel nechat zajít chuť, neboť se pravděpodobně nejednalo o dobroty vhodné pro vegany. Občas mu jeho stravovací návyky tak trochu komplikovaly život, ale jeho přesvědčení bylo neoblomné, navíc sám určitě pekl daleko chutnější koláčky, než se zde nacházely, takže si je mohl dopřát kdykoli jindy. „Něco tady pro tebe mám,“ zasmál se její plné puse a počkal na to, až dojí, aby jí mohl podat to pití. „Další důvod, proč mám tohle,“ kývl hlavou směrem k toniku, „je, že tenhle večer chci prožít s nezastřenou myslí a nezapomenout ani na okamžik,“ věnoval jí sladký úsměv. „Nevím, co bych dělal, kdybych zapomněl na to, jak se takhle krásně nacpáváš dortem.“ Ten pohled byl vážně jako z pohádky o Otesánkovi – v jedné ruce pití, v druhé koláček a rty od čokolády… byla neodolatelná. Felixovi její chuť k jídlu vlastně byla docela sympatická. Byl zvyklý na to, že musel dívky k jídlu přemlouvat, protože pořád povídaly něco o tom, jak přibraly a že musí zhubnout, ale Betty si s ničím takovým hlavu nelámala, a přitom vypadala skvěle. „Tak zase na nás, co nám zbývá“ pronesl pobaveně, pozvedl svou sklenku a následně si dopřál pár doušků svého oblíbeného pití. Poté následoval Betty k vystaveným obrazům, fotografiím a sochám. „Tak na tom se shodneme.“ Také nebyl zrovna odvařený z výtvarného umění, ale když už tu ta díla vystavená, měl pocit, že by o něco přišel, kdyby je nezhlédl. „Tohle je třeba nádherný,“ okomentoval obraz, před nějž se Betty postavila. Byl namalovaný studenými barvami a vyobrazoval lidský obličej bez horní části, která byla rozmazaná do čehosi, co zdánlivě připomínalo oceán. „V tom bych se docela dokázal najít. Je hlavou mimo realitu,“ pousmál se a trochu doufal. že nebude působit jako nějaký fanda malůvek, protože do toho měl vážně daleko. „Já už jsem spokojený,“ prohlásil, když s postupným upíjením prohlédl všechno, co výstava nabízela. Nechtěl to dál moc rozpitvávat, když věděl, že Betty na umění tolik není, a tak raději vymýšlel náhradní plán. „Co takhle procházka na čerstvém vzduchu?“