Lincoln & odcházející Teddy

Sister from another mister, Leonna + najmilovanejšia travel buddy Meg (+ okrajovo anjelik Vivi)

Momentálně dnešní večer nemůže okomentovat žádným pěkným slovem. Až začne litovat, že se nakonec nechala přemluvit. Dlouze si povzdychne v okamžiku, kdy se opět ocitne uprostřed ruchu společenského sálu. Rychlým pohledem přejede celý dav, hledajíc alespoň jednu známou tvář. Bohužel se jí nijak nepoštěstí, proto se v naději, že její kamarádky zůstaly poslušně na jejich poslední společné lokaci, rozejde poklidným tempem směrem k vestavěnému baru. Prokličkuje mezi skupinkami podnapilých studentů a zamilovaných párů, než se konečně dostane k desce barového pultu. Neodpustí si nepatrné protočení očima, protože právě oni jsou důvodem jejího nezájmu účastnit se této akce. Na jednu stranu jim to nemá za zlé, když si našli toho pravého, jenže v lidech jako je ona to dokáže občas probudit pocit samoty. Proto se jim raději vyhýbá. Ano, jádrem toho všeho je prostá závist. Dlaněmi se o kraj baru opře, lehce svěsí hlavu a opět si povzdychne, tentokrát lehce zklamaně. Po její skupince ani stopy. Nakonec se ale odhodlaně narovná a zastrčí si neposedné prameny vlasů za uši. Už chtěla vyrazit jiným směrem a pokračovat ve svém hledání, jenomže v tom se v její blízkosti ozve pokřikování a chaotické volání, zatímco se studenti kolem buď rychle vzdalují nebo naopak okamžitě vytahují své mobilní telefony. Zmateně se nad tím zamračí a nakloní se na stranu, aby zjistila původ rozruchu. Oči nepatrně vykulí nad tím, co spatří. Zuřící Noah a nějaký chudák, jehož obličej nevidí, jelikož k ní aktuálně stojí zády. Na vteřinu ale opravdu krátkou vteřinu pocítí jakousi radost, že toho egoistického sportovce opět vidí. A na znovushledání nemusela čekat ani nijak dlouhou dobu. Okamžitě se ale přinutí tento proud myšlenek zastavit. Po onom společně stráveném odpoledni na jeho osobu myslí častěji, než by se jí zlíbilo. Na jednu stranu si říká, že o nic nejde… jednoduše se bavili a na šťastné vzpomínky se vždycky lehce a hezky vzpomíná. Ale její rozum jí hlásí jasná varování ať se od něj drží dál. To, co jí v minulosti udělal, bylo od něj opravdu hnusné a každý normální člověk by nad ní kroutil hlavou a nechápal kde se v ní vzala ta síla a vůle mu to odpustit.
Třeba se změnil. Jenže ne každý se dokáže změnit. Ale naposledy co jsme se viděli na mě byl tak milý. To celé ale také jednoduše mohlo být pouhé předstírání jen aby si opět získal moji důvěru a měl možnost mi opět ublížit. No ale co když ne? Pak zahazuju možnost s ním navázat jakoukoliv formu vztahu.
Tyto otázky jí v hlavě běží pořád dokola a dokola od jejich posledního setkání a upřímně… doposud se ještě nerozhodla, a to i přes jasnou převahu strany, která argumentuje „proti“. I tak na něm svůj pohled nechá o chvilku déle, než vlastně chtěla – a ať už ji sebevíce zajímá co se tam odehrává za incident, nejedná se o její problém. Strkat nos do cizích záležitostí je jedna z věcí, co se snaží odnaučit. Ale její plnou pozornost si už získali. Jenže pak jí Noahův protivník odhalí svůj obličej. Teď i její tvář zrudne zlostí a oči náhle ztemní. Noahovo chování okamžitě chápe, nebo spíše schvaluje – zrovna tenhle idiot si to zaslouží se vším všudy. Trochu kruté, to si uvědomuje, ale což. Neměl na ni vylévat své pití, ať už to byla nehoda či ne, tak jako tak si za to zaslouží potrestat. A jako by toho nebylo dost, náhle zaslechne své jméno. Tak a teď už nemá jinou možnost než zasáhnout, ne? Chytá se této příležitosti a spěšným krokem si to k nim razí. Zastaví se přímo za Noahem, hned vedle jeho kamarádů, kteří se ho snaží uklidnit, bohužel neúspěšně. “Co se to tu děje?” Položí jemně svoji dlaň na Noahovo rameno; nechce ho vylekat, obzvlášť když je v tomto rozpoložení. Její hlas je překvapivě klidný, přestože to, co doopravdy cítí, je naprostý hurikán emocí. Nakonec když se její nebesky modré oči setkají s těmi jeho, povytáhne na něj obočí, zatímco čeká na jeho odpověď. Popravdě řečeno, jednoduše se mohla otočit na podpatku a jít naprosto opačným směrem. To, že zaslechla své jméno, mohlo být taky jen prosté přeslechnutí a ti dva o ní vůbec nemluví. Jenže přes to všechno s ním chce mluvit, i kdyby to znamenalo, že se bude muset mezi ty dva doslova postavit a pokusit se přerušit tu jejich bitku. (K tomu snad ale nedojde – pokud toho nedosáhli ani jeho kamarádi, tak jak to má zvládnout ona sama?) Však znáte onu filmovou frázi: „Když něco chceš, běž za tím. Tečka.“ A Zara má v plánu se této myšlenky držet.

Společný program musel na chviličku počkat, protože se na pódiu objevil kamarád Viv a ony ho společně šly podpořit. Vše se zdálo perfektní, tóny rozeznívaly celý sál, ale pak přišel menší zádrhel a místo líbivých tónu se sálem rychle začal šířit šepot lidí, kteří nechápali, co se děje. Inu, to nechápala ani Meg, proto bezradně koukla na Viv, která na své poměry udělala něco neskutečně statečného a ona nemohla být nadšenější z toho, jak skvělou kamarádku má. S pyšným pocitem na hrudi a podporujícím úsměvem sledovala tu svou drobnou blondýnku, která si prodrala cestu až na pódium. Byla zvědavá, co její hlavička vymyslí, ale upřímně? Vůbec nezklamala, vybrala krásnou píseň, její kamarád se probral a sálem se rozezněla jejich hudební souhra, na kterou byla radost se dívat a ona se podvědomě hýbala do rytmu. Sice byla většinu času soustředěná jen na svou překrásnou kamarádku, ale i na jejího společníka se občas podívala, a hřálo ji na srdci, jakou skvělou energii mezi sebou měli. Jakmile skončili, přidala se do hlasitého potlesku a sluníčkově se na oba (hlavně na Vivi) usmívala za to, jak si s tím skvěle zvládli poradit. Počkala u pódia, až si všechno vyříkají, což nakonec bylo rychlejší, než by čekala, a pak si opět ukradla svou kamarádku zpět pro sebe. „Určitě by to zvládl, no bylo moc krásné, jak jste se doplňovali,“ věnovala jí povzbudivý úsměv. „A víš, že nemáš zač,“ dodala ještě, protože lichotky pro Viv přicházely na jazyk úplně samy a navíc byly pravdivé, takže děkovat se za ně opravdu nemuselo. Kromě toho, co by to byla za kamarádku, kdyby ji nevychvalovala až do nebes, ne-li výš? Nevině se na ni usmála, když byla „potrestána“ za ty pohledy, které mezi nimi okomentovala, ale něco tam viděla… Nebo to možná bylo jen tématikou oné písničky, která sama o sobě vytváří romantický základ, to je dost možné. „Takže to není ten, co tě pozval na rande?“ optala se, protože tehdy na akci nerdského spolku se vlastně nedozvěděla jméno a… vlastně ani obličej, takže si nebyla jistá, zda se jedná o někoho jiného či ne, no zkrátka to musela zjistit. Jednak byla zvědavá, ale jednak se o Viv bála, aby si neublížila, ne každý může mít štěstí a potkat do vztahu skvělé lidi, popřípadě s nimi i v dobrém rozpoložení skončit, jako tehdy skončily s Norou. Samozřejmě nemůžeme tvrdit, že by jí to vůbec nebolelo, koneckonců byla její první slečnou, ale věci si urovnaly a alespoň jako… kamarádky si zůstaly ve svých životech. Ale dost bylo debat o romantických vztazích, kolem těch se stejně svět netočí a dnešní večer také ne, ten si přišly užít, proto rovnou zvesela zamířily, respektive Meg zamířila v těsném závěsu s Viv, do fotokoutku, kde několikrát zapózovaly, jak seriózně, tak i trošku vtipně, než uvolnily místo dalším, aby příliš dlouho nezdržovaly od vytoužených fotek. Další program byl jasný, protože už od začátku se Viv chtěla podívat na výstavu, primárně tedy na fotku Meg, a tak se rozhodla ji tam vzít. Dokonce jim i zajistila lepší místo, protože se dokázala obratně protáhnout mezi lidmi, co tam zrovna stáli. Kromě náhodných studentů, jejichž tváře možná poznávala matně ze školních chodeb, ale zahlédla jednu, která jí byl dobře známá, a tou byla Nora. Po tichém pozdravu se rozhodla vytratit k jiné známé tváři, protože na bavení se s Norou zrovna dnes připravená nebyla, navíc jí ty šaty opravdu slušely a měly zkrátka ten její vibe. „Na vystoupení koukej do první řady,“ slíbila jí a s těmito slovy se už vydala za Nadine a její zrzavou společnicí.
Jen co pozdravila, přitáhla si svou drahou přítelkyni do objetí a na rtech se jí objevil spokojený úsměv, bylo úžasné, že na sebe v tak zaplněném sále dokázaly narazit. „Nápodobně, je hezké vidět známou tvář,“ úsměv se jí rozšířil, až ladil s tím úsměvem Nadine, a stejně jako ona si ji prohlédla, protože ty princeznovské šaty byly božské a k jemné Nadine se zkrátka hodily. Sice ji většinu času znala spíše za kuchyňským pultem, ale díky jejich občasnému focení věděla, jak krásnou ženou Nadine je, no tohle byl jiný level a nějaký takový outfit asi bude muset zapojit do příštího focení, pokud se to tedy bude hodit do zadání ve škole. Pak už se otočila na ryšavou společnici, aby ji nijak nezanedbávala, nebo aby ji dokonce od Nadine neodehnala, to by nerada, a jala se představování. „Taky mě těší, Leo,“ doufala, že se neurazí touto zkráceninou, ale jí se to líbilo, protože Leo k této slečně alespoň od pohledu poměrně sedělo. Hřívu měla také jako lev a v následující chvíli, kdy se ptala, zda je autorkou ohnivé fotky, se ukázalo, že je i houževnatá jako ono majestátní zvíře, takže s touto přezdívkou či zdrobnělinou byla spokojená. Jemně tedy přikývla na její slova, ačkoliv byla nejdříve mířena spíše na Nadine. „Ano, to je moje práce,“ odsouhlasila jí, když už byla otázka mířena opravdu na ni a jemně se usmála, ovšem ten úsměv se jí rozšířil, jakmile se chvála začala hrnout z obou stran a ona se nedokázala ubránit spokojenému uculení. Sice nikdy netvořila s hlavním záměrem se lidem zalíbit, spíše se svou tvorbou chtěla vyjádřit či zachytit něco zajímavého, ale i přesto ji dokáže potěšit pochvala, protože koho by nepotěšila, že? Navíc když je ta pochvala od vašich blízkých osob. „Děkuju moc, to je vážně hezké slyšet, od vás obou,“ vděčně na ně koukla, jak na Leo, tak na Nadine, u které ale zůstala pohledem o něco déle, protože Nad koneckonců lépe znala její tvorbu, o to víc si té podpory vážila – její podpora tu totiž pro ni byla vždy a to ji hřálo u srdíčka. „Pravda, Nadine je skvělá společnost,“ odkývala slova Leo, ale nebyla to jen slůvka jen tak do větru, přeci jen s Nadine prožila krásnou dovolenou, takže věděla, o čem mluví. Tam si dělaly společnost déle než na jeden večer a ani na chvilku se nenudily, ať už se jednalo o menší přispání si či celý výlet po Paříži, takže si dokázala představit, jak se teď musí bavit Leo na plese. Vděčně se usmála na kompliment o šatech a na znamení díků kývla hlavou, než svou pozornost obrátila k Nadine. „Taky, už jsme stihly fotokoutek a Vivi stihla i zachránit někoho z nesnází, takže zatím všechno skvělé,“ široce se usmála a odkazovala na nedávné vrhnutí se na pódium, co Viv předvedla. „Nervózní je už od začátku, ale když už se odhodlala se vůbec přihlásit, tak věřím, že to zvládne,“ své kamarádce věřila bezmezně a plánovala být po jejím boku, jak jen to bude možné, proto i chtěla být během vystoupení v první řadě, aby věděla, že ji někdo podporuje, i když si byla jistá, že Viviin talent ničí podporu nepotřeboval, hlas měla magický i bez pomoci ostatních. Teď to ale nebylo o talentu Viv, to až za chvíli, nyní měla moment slávy sama pro sebe. „Já si při focení obecně ráda hraju s perspektivou a už jsem párkrát někoho nebo něco fotila skrz nějaké objekty, ale tentokrát jsem chtěla nějaké spojení… něžnosti a nebezpečí, až z toho vzniklo tohle, něžná modelka v pozadí a před ní oheň spalující slova, jejichž význam se s tím ohněm ztratí,“ celou dobu jí na rtech hrál jemný úsměv a v očích jí zářily jiskřičky jako vždy, když měla mluvit o své tvorbě, respektive o nějakém konkrétním obrazu, nicméně to nepodávala jako tvrdý fakt, protože lidské vnímání je rozdílné a Leo v tom mohla vidět cokoliv jiného než kontrast něžného a nebezpečného, což měla na umění opravdu ráda. Sice existoval záměr umělce, ale nic nezaručuje, že to je jediný správný záměr. Lidem to zkrátka dává svobodu, kterou Meg tak zbožňovala, však to jde vidět i v její lásce k cestování. „Ale jestli jsi za tou fotkou viděla nějaké jiné myšlenkové pochody, ráda si je poslechnu, stejně tak od tebe, Nad,“ dodala ještě, aby se Leo v případě odlišného názoru necítila neschopně, což by si opravdu nepřála, jelikož takový pocit z umění mít nemáte. „Neboj, ty máš oheň už sama na sobě, ty bys nic podpalovat nemusela, každopádně to zní skvěle, když se mi naskytne ta správná příležitost, ráda se ti ozvu,“ zmínění ohně brala jako pozitivní pochválení jejích ryšavých vlasů a doplnila to vřelým úsměvem se skrytou nadějí, že to bude Leo brát stejně. Po očku si ji prohlédla, aby si ji zařadila do pomyslné kategorie, to aby věděla, do jakého stylu fotografií by ji ráda zapojila. „Jak říká Nadine, klidně tu zůstaň, já vás rozhodně nechci rozdělovat,“ ujistila ji ještě ona, kdyby náhodou slova Nadine, která mluvila za vše, nestačila. Ovšem nápad s podporou Viv se jí líbil, nejenom že by v první řadě stála ona, ale byly by tam další dvě osůbky, které by jí fandily. Snad i to by mohlo nakřápnout cestu k uvědomění si, jak skvělá zpěvačka (a nejenom to) je. „Určitě tam můžeme jít společně,“ rozzářila se jako sluníčko, když i Nadine s tím nápadem souhlasila, a pěkně za ručku se vydaly všechny tři do první řady. Jen co tam byly, jemně mávla Viv, která už stála na pódiu, i když si nebyla jistá, zda si toho mávnutí všimne, a ještě na ní ukázala pěstičky, jakože jí drží palce. Pak už se konečně sálem rozezněl její hlas, Meg se kolíbala do rytmu a zaposlouchala se do textu písně, který měl hořkosladký tón, ale Viv znala dobře, proto chápala, jak tahle píseň vznikla… I ona se přidala k hlasitému potlesku, který se v sále strhl, a nadšeně se usmívala na svou kamarádku, no než se k ní chtěla vydat, ještě se otočila na děvčata. „Tak co říkáte?“ optala se jako hrdá mamka, co právě viděla vystupovat své dítko ve školním sboru, ale po očku si všimla, že se k Viv přidal nějaký chlapec, proto nakonec obrátila plnou pozornost k děvčatům plna očekávání, co se dozví. Viv později napíše SMSku, že je to v pořádku a ať si klidně popovídá, což jí ostatně už jednou říkala.

Jamie

Reece

Gordon možno nemal podobné oko na umenie ako jeho spoločník no na detaily sa vedel sústrediť veľmi dobre. Aj z toho dôvodu mu nerobilo problém sa pozireť na tie obrazy, presnejšie fotografie a povedať si svoj názor. Už len z toho dôvodu, že práve o tom tento večer bol. „Myslím si, že s tebou súhlasím až na jednu vec..“ nebolo to o tom, že by sa zisšli a mali v pláne kritizovať každú jednu fotku na ktorej by hľadali niečo nedokonalé. Ale v skutočnosti len prejavovali svoj záujem alebo nezáujem to bolo všetko. Gordon sa na neho pozrel a potom sa mu na perách objavil menší úsmev. „Myslím si, že to, že by mal povedať ten človek príbeh nie je pravda… práve o to ide. Ty sa máš pozrieť na tú fotku a predstaviť si niečo. Je jedno aké zamýšľanie bolo toho autora, má to v tebe niečo vzbudiť. Pracuje tam fantázia alebo nie? Neviem si predstaviť, že by bol autor nejakého portrétu, maľby alebo fotografie na mieste a hovoril svoj záujem, ako to myslel a prečo sa rozhodol pre to odfotenie.“ povedal Gordon pričom nemal v pláne ho poučovať ale prišlo mu to nelogické. „Vieš si predstaviť dielo, ktoré je vystavované v niektorých krajinách.. kedy putuje po jednej výstave na druhú a nikto nečaká len na to, kedy mu to ten autor ozrejmi?… aspoň ja si myslím, že takto by to fungovať nemalo..“ zamyslel sa nad tým. Rovnako to bolo aj s inými vecami. Napríklad s knihami. Tiež pri niektorých veciach musel človek premýšľať. Najjednoduchšie to bolo ako ukážka nejakého konca kedy záležalo len na človeku ako si to vedel predstaviť. On mal rád knihy a ešte radšej mal tie knihy, ktoré konce boli prekvapivými a vzbudzovali v ľudoch pochybnosti o tom, čo by sa mohlo diať ako ďalšie. „Ale máš pravdu. Je to možno ešte tým, že to sú amatérske práce. Nemôžeme očakávať, že by sme prišli na výstavu a boli tu také veci za ktoré by som chcel vysoliť polovicu svojho majetku.“ povedal Gordon pričom nemal to ani v pláne a dokonca ani nevedel, či tento deň je tým dňom, kedy si niekto mohol niečo so sebou zobrať alebo nie. Napokon mali možnosť sa zastaviť pri fotke Beth pričom jeho slová ho ani len neprekvapili. Možno by na začiatku nemal hovoriť, že sa to jedná jeho kamarátky, pretože to mu vniklo možno tú otázku, ktorú sa ho opýtal. „Nemylsím si, že by nejaký kontakt, neviem či sa dá hovoriť o priateľstve asi nie.. by mohol nejako zmeniť môj úsudok na túto fotografiu. Ak si myslíš, že len z toho dôvodu, že o niekom mám nejaké informácie by som sa pokúsil vychváliť jeho dielo takmer do nebies tak si na veľkom omyle. Musím ti povedať pravdu..“ povedal Gordon a na malý okamih na miesto toho aby sa díval na tú fotku nad ktorou tak uvažovali mu venoval svoj pohľad. Možno by to v niekom mohlo vzbudiť to, že Gordon udržuje ten pohľad až príliš dlho. No to bolo jeho charakteristické znamenie. Skúmať človeka, pozerať sa na to ako pracuje, pozerať sa na to ako jeho myseľ funguje. Ale napokon mu venoval len jeden úšklebok a potľapkal ho po ramene. „Pozri sa.. aj teba poznám a ak by si tu mal dielo a niečo by sa mi na tom nepáčilo povedal by som to. A bolo by mi jedno či by si sa nachádzal pri mne alebo niekde za mojim chrbtom pričom by som nemal ani len to najmenšie tušenie o tom, že by si sa nachádzal v miestnosti.. vlastne ma týmto pádom zaujíma jedna vec. Ako si na tom ty a..“ na malý moment sa zastavil, pretože si to prv chcel v hlave predstaviť a až tak pokračovať vo svojej otázke. „Ako si na tom ty a kritika na tvoje dielo? Myslím konštruktívna. Nie taká, kedy sa niekto za každú cenu chcel nejako nad tým pohoršovať..“ povedal Gordon a napokon svoj pohľad opäť venoval tej fotke. Bola zaujímavá to musel uznať. Dokonca aj to decentne uložené ženské telo, ktoré vyzeralo ako keby tam patrilo hovorilo svoj príbeh. Niekto by tam mohol vidieť samotu, niekto zasa hnev alebo nenávisť. Dalo sa tam vidieť tak mnoho vecí, bolo to určite niečo iné ako videli predtým. Kedy sa na lúke nachádzala iba bedňa, ktorá nič nenahovárala. Následne sa už presunuli k inej fotke, pretože si chceli spoločne prejsť niekoľko a nie sa stále zamýšľať len nad jednou. O tom to bolo, Gordon chcel vidieť tie diela a pochopiť mnoho vecí. Bolo to zvláštne, pretože niekto by si nemusel spájať umenie s človekom ale mnohokrát vedelo to umenie aj napovedať niečo o tom umelcovi, ktorý sa rozhodol to dielo vystavovať. Gordon sa zastavil pri fotografii na ktorej boli vyobrazené vtáky. Bola to pekná fotografia, kedy sa tam dalo pohrať s farbami aj so zaostrením. „Je to zaujímavé. Musím uznať, že musel mať veľmi dobrú a vypestovanú trpezlivosť. Zaujímalo by ma, koľko takých snímkov predtým muselo vzniknúť len aby sa dopracoval k niečomu takému pretože si nemyslím, že by to vzniklo len tak. Celkovo fotenie zvierat musí byť náročné..“ povedal Gordon a následne sa pozrel na dalšiu fotografiu kde sa nachádzal človek, ktorý mal na svojich rukách psa. Bolo to pomerne milé zobrazenie ale niečo mu na tom nesedelo. „čo povieš napríklad na toto? Je to zaujímavé, že tam nevidno do tváre toho človeka. Tým pádom pozornosť je presmerovaná len na to zviera, ktoré drží na rukách. To je rafinované.. no ale to svetlo? Myslím si, že to kazí takmer celý dojem. Nemyslíš si? To svetlo j až príliš ostré. Myslím si, že..“ musel sa pozrieť na meno, pretože nechcel osloviť niekoho len tak. Nemal v pláne zamýšľať sa nad tým či toho človeka niekedy vo svojom živote videl alebo nie. Pravdu povediac by mu to bolo možno jedno hoci by ho zaujímalo to, ako táto fotografia vznikla. „Tým pádom, že sa tam láme to svetlo nemáme poňatie o tom, kde sa to nachádza. To skazilo dojem z tejto fotky nemyslíš?..“ povedal Gordon a otočil sa k nemu pričom mu venoval jeden pohľad. Skutočne ho zaujímali jeho názory. Nebola to kritika, ktorá by hovorila, že to je otrasné kedy by chcel vychváliť len to, že on je tu tým človekom, ktorý by mal talent na fotenie a ostatní ľudia by sa mohli od neho učiť. Ak by to tak bolo a Reece by sa začal takýmto povrchným spôsobom správať v jeho prítomnosti rozhodne by nemal problém ho nejakými slovami uzemniť. Kedy by mu vysvetlil, že niekedy menej je viac. A v tejto situácií to úplne platilo.