Při téhle diskuzi lehce znejistila, protože přeci jen se mu chystala na podpichující otázku odpovědět o něco vážněji, ale přišla by si hloupě, kdyby ho jen něčím odbyla, takže i přes ten risk, že jim nastolí přespříliš vážnou atmosféru, se přeci jen podělila o svůj názor. „Nejde o to, jestli jsou zastaralé, ale spíš o to, že občas se lidi po dítěti berou, aby… no, utvořili kompletní rodinu, dali tomu dítěti stabilní zázemí, ale nevím jak ty, no já bych se jednou chtěla vdávat čistě pro,“ lásku, to by bylo vhodné slovo na doplnění, ale zarazila se, jelikož to znělo strašně romanticky, což sice není nic špatného, ale zkrátka to chtěla podat jinak, asi protože se o tom bavili původně jen s humorem, „pro ten svazek jako takový,“ a těmito slovy, se kterými byla mnohem víc spokojená, to zakončila. „A ano, já vím, i když je svatba před dítětem, vždycky tam může být nějaký ne příliš romantický důvod ke svatbě, ale tomu se asi ve výsledku vyhnout nedá,“ zlehka pokrčila rameny, než by stačil něčím podobným argumentovat. Ve výsledku jí bylo jedno pořadí, ve kterém by těmito životními milníky prošla, no raději by byla za nějakou pěknou svatbu a až po ní děti… Tak, jako to měli její rodiče.  Kdyby se to ale stalo jinak, rozhodně by se nesnažila během pár měsíců stihnout svatbu, jen aby si to odškrtla ještě před porodem. Sama nemohla uvěřit, kam se to dostali, ale pořád to bylo lepším tématem než porno, jež ji opravdu zaskočilo a upřímně se z toho po celou dobu nedokázala tak úplně dostat. „Že by se jednou tvoje intuice pletla?“ pokusila se z toho vybruslit, no bylo vidět, že arzenál poznámek jí začínal docházet. Holt na takové téma připravená nebyla, což na ní bylo dost vidět, div se nečervenala. Spaní u nenormálních lidí přešla bez komentáře, jen nad tím s pobaveným úsměvem zakroutila hlavou, no nic nenamítala, protože za tuhle poznámku si koneckonců mohla ona sama. „Ty dokážeš všechno překroutit, co?“ dostala ze sebe s pobaveným úsměvem, kterým se pokoušela, pravděpodobně marně, zamaskovat své předchozí zaskočené pomrkávání, při kterém několik vteřin nevěděla, co říct. Co bylo horší, pár těch neobyčejných věcí se jí promítlo do její vlastní mysli, což tedy samo o sobě nebylo špatné, ale akorát ji to více vykolejilo. Raději se tedy zaměřila na reálného Darrena v obleku, co stál před ní, ne na toho, co na ní v mysli vyskočil bez trička, ale za takové představy jistě mohou ty neustálé obnažené fotky na Flickru. „Ale to jen protože budu přidávat ke tvému štěstí z výhry další štěstí z mojí společnosti, takže určitě mám nárok,“ prohlásila poměrně odhodlaně, protože přeci dnes z něj udělala nejšťastnějšího chlapa ve městě, no sportka by ho posunula až na celosvětovou úroveň… Kdybyste z této rovnice odebrali Cass, jistě by klesl tak na státní úroveň, tak to samozřejmě funguje. Zmínku o chození se rozhodla galantně přejít a nevyjadřovat se k ní, protože i když se s ním cítila hezky, nechtěla to pokazit zbytečným předbíháním a unáhlováním v nějakém definování toho, co mezi nimi je. Prostě se vídají, dobře se jim spolu povídá a doplňují se v ironických poznámkách, víc se v tom hrabat nechce, ačkoliv moc dobře ví, že jednou se nad tím zamyslet bude muset, no dnešek to není.
Z původního úšklebku přešla do drobného úsměvu a ani se nesnažila protestovat, když ji tak skvěle prohlédl, ale co jiného od novináře čekáte, že. Vlastně nebylo nic špatného na tom, že na něj myslela, tak proč by mu to měla vymlouvat. „To bys měl, protože tohle už nic nepřekoná,“ prohlásila s pobaveným úsměvem, který vyvolala hlavně zmínka deníčku, no ve skutečnosti by to překonat dokázala poměrně snadno, protože i přes její neustálé poznámky měla pro Darrena i povzbuzující slova, jenže jí přišlo zvláštní něco takového říkat, obzvlášť když se neustále pošťuchovali, a tak nějaké drobné poklony zkrátka vsouvala do oněch poznámek a bylo jen na něm, zda si jich všimne… A bylo milým zjištěním, že si jich všímal, nicméně o jeho inteligenci nikdy nepochybovala, takže ve výsledku nebyla překvapená, že je vnímal. „A ten deníček bych si někdy ráda přečetla,“ dodala a prosebně se na něj podívala, jako kdyby něco takového skutečně existovalo, ale aby bylo jasné, že jen žertuje, brzy se na něj ušklíbla. Kdyby totiž opravdu deníček měl, číst by ho nechtěla. Ne že by nebyla zvědavá, ale ctila jakési hranice soukromí a toho, že věci, které lidi sdílet chtějí, ty sdílet budou… a ty ostatní nejsou určeny našim hlavám. „Hmmm,“ pronesla zamyšleně a prohlédla si ho, jako by ho viděla poprvé v životě a měla ho od pohledu odhadnout, což bylo příjemné, protože si ho mohla prohlédnout v tom slušivém obleku a když jí pohled padl na květinku v jeho klopě, zamyšlený výraz na moment rozrazil drobný úsměv. „Na verdiktu se pořád ještě pracuje,“ koukla na něj s jasnou výzvou v očích, že by se měl začít snažit, ačkoliv oběma bylo jasné, že si Darrena nejde splést. Byl zkrátka natolik osobitý, že se člověku vryl do hlavy, i když jí se tam pravděpodobně vryl i tím chováním k ní a inu, i tím pohledným vzhledem, který se mu upřít nedá, ale to nebylo odlišujícím znamením, no rozhodně mu to šlo k dobru. Pobaveně se zasmála nad celosvětovým sněmem žen, načež mu to odkývala. „Přesně tak to bylo, vždycky losujeme, kdo na koho vyjde, ale musím říct, že já se celkem bavím, to určitě neplatí u každé vylosované dvojice,“ když už mu předtím neřekla to, co chtěl pravděpodobně slyšet, rozhodla se mu drobnou poklonu složit teď. Zrovna tohle mu jistě říkat nemusela, protože její nemizející úsměv mluvil za vše, no opravdu se bavila, i když jí čas od času dostával do rozpaků, ale ve výsledku se nad tím usmála, stejně tak to bylo i se začátkem jejich tance, ze kterého se spíše culila, než usmívala, protože ta blízkost a tiché houpání se do rytmu bylo něco nového, obzvlášť u nich dvou, když sypali poznámky z rukávu. Jejich taneční moment sice skončil, ale kontakt ani na cestě k výstavě nepřerušili a minimálně jí to přišlo zcela přirozené. „Kendrick, to mi taky něco říká,“ hlesla k jeho výčtu známých, který byl mnohem delší, než ten její – nulový, co mezi umělci měla. Jak jinak, pan žurnalista se zkrátka vyzná, ona má přehled spíše ve svém oboru, proto poznala Tempu na fotce jakési Theodory, pravděpodobné té Teddy, co Darren zmiňoval. O svém objevu se podělila i s Darrenem, protože se s Tempou zase tak dobře neznala, mohla se tedy splést, no když jí to Darren odkýval, nabyla větší jistoty. „To máš pravdu, ve všem máme své favority, to asi koneckonců dává lidem jejich osobnost,“ odkývala jeho slova a rovnou jí v hlavě naskočila představa, kým by vlastně byla, kdyby neměla ráda atletiku… Pravděpodobně by měla ráda něco úplně jiného, což by asi trochu ovlivnilo její přístup k životu, ale to byl jen její odhad. „Upřímně, asi ty fotky od Grace a Airy, ze vztahu ke zvířatům se dá o člověku dost říct, ale i ta fotka od Bethany je zajímavá. Přijde mi, že se něčím odlišuje od ostatních,“ sdělila svůj názor a zakončila to nejistým pohledem na onu fotku, protože na popis svých myšlenek opravdu nenacházela slov, zkrátka to bylo něčím odlišné, víc mouder ze sebe dostat nedokázala. „Co tebe?“ oplatila mu se zájmem otázku a ještě, než jí stačil odpovědět, položila mu další. „Budeš pak chtít jít na ten čerstvý vzduch?“ minimálně jí přišlo, že své umělecké duše vyplýtvali, takže by se mohli posunout dále, no neměli kam spěchat.

Pôvabná Aira

kráľovná medicíny Nadine + rozlúčenie sa s talentovanou Meg

Na tváři se ji rozlil nepatrný úsměv, který značil její pobavenost nad dlouhánovou odpovědí. Jen slepý by si nepovšiml jeho nadměrné výšky, kterou na sebe zcela jistě poutal spoustu pozornosti a která musela být terčem posměšků. Oceňovala, když si někdo ze svých nedokonalostí dokázal udělat srandu; ať už byl tady dlouhán jakýkoliv, tak tohle mu musela uznat jako obrovské plus. ,,Pravda," uznala s úšklebkem a letmým pohledem do jeho očí, načež své kroky přesměrovala k baru, kde si objednala Mojito. Nechtěla do sebe ládovat tvrdý alkohol, byla po něm kolikrát až moc uvolněná a pod jeho vlivem dělala věci, kterých ráno dosti litovala. Za to její společnost se toho nebála, což by jí zřejmě nemělo překvapovat, vždyť většina studentů sem přišla hlavně chlastat. ,,Proč?" svraštila obočí a ve tváři se jí mihlo zmatení. Eleanor by se to přiznávalo asi velmi těžko, ale někde ve skrytu duše byla romantickou dušičkou, která jen vyčkávala, až do ní někdo pronikne a ukáže ji i tu světlou stránku života. Jenže tahle výzdoba už byla moc, taková… přeslazená. Zkrátka úplně mimo její vkus; ne všechny holky holt holdovaly třpytivým věcičkám a jí se moc nelíbilo, že ji Levi házel do stejného pytle s ostatními. To by se vlastně nemělo dělat se žádnou holkou, všechny byly něčím výjimečné, ačkoliv některé se chovaly jako totální nány, které by si zasloužily několik facek. Ano, i ona se kolikrát za své pohlaví styděla. S kývnutím hlavy, které značilo jakési poděkování, si převzala od barmanky hotové Mojito a skrze brčko z něj trochu usrkla. Přítomný led ji zase hezky osvěžil mozek a pomohl zvládnout všechen ten hluk okolo. Na pódiu právě vystupoval jakýsi brunet s poněkud chytlavou písničkou a ona k němu na chvíli stočila svou pozornost. Zrovna se houpal do rytmu, svůj zpěv doprovázel jednoduchými tanečními kreacemi, které na pódiu tvořily show, na kterou se kupodivu dalo dívat. Všechny přítomné tu brala jako amatéry, kteří se jen horko těžko zavděčily jejímu citlivému sluchu, ovšem tenhle holomek měl talent, to musela uznat i ona. Dlouho na něm však pohledem viset nezůstala, nechtěla vypadat jako nějaká zažraná fanynka, kterých tu měl očividně dost. Navíc ji Levi poněkud vyděsil svými slovy o tanci, který ona odmítala. Jasně, se Sierrou by si klidně zatančit šla, ale tady s dlouhánem? To ani náhodou. Netušila, o co mu tu šlo, a rozhodně si tím nehodlala nechat užírat mozek, a tak na něj vše vychrlila. Byla holt velmi přímočará a nebála si otevřít na ostatní pusu. Co mohla ztratit?
Mhouřila na něj oči a vyslechla si jeho, poměrně dlouhý, monolog, který nepřerušovala, jelikož mu do toho jako nějaký neomalenec nechtěla skákat. Zkoušela z jeho tváře něco vyčíst, doufala, že spatří nějaký náznak toho, že ji tu teď dlouhán ve všem kecá a hraje tu na ni jakousi hru, která ji má obelstít. Bohužel však neúspěšně. To ale neznamenalo, že mu to všechno sežrala. Haha, ani náhodou. Svým slovům snad nevěřil ani on sám, takové kecy… Díky své práci znala muže moc dobře, i ty největší neviňátka měli někde v koutku sebe ten neskutečný chtíč, který nakonec získal nadvládu nad jejich tělem. Dlouhán před ní nebyl výjimkou, mohl si říkat, co jen chtěl, Eleanor zkrátka měla temno před očima a ono ji bylo opravdu těžké přesvědčit, že vaše úmysly jsou čisté. ,,To byla ironie," objasnila mu s protočením panenek. ,,To s tím přátelstvím," dodala ještě, aby si to náhodou nepřiřadil k něčemu jinému. Co se týče toho ostatního… Stála si za svou pravdou, vždyť kluci šli balit holky i sem, na ples, nač k tomu vymezovat jen bary a noční kluby? Že by mu to ale slovně vyvracela? Ale ne. V plánu bylo něco mnohem lepšího. Hodlala mu tu dokázat, že je jen další prase, kterému nejde o nějaký rozhovor nebo co to tu mlel, ale o to, o co jde všem klukům na této planetě. ,,Dobře," zamumlala si pod nosem a zase trochu upila ze svého drinku. ,,Dáš si další drink?" poukázala na jeho sklenici, jejíž obsah se už zcela jistě nacházel v něm samotném, přičemž se v její tváři odrážela stále ta samá neutrálnost. Nehodlala být zničehonic milá, to by bylo moc okaté, ono ho jen možná stačilo trochu opít, poukázat na její velký výstřih a hotovo - dlouhán bude ztracený.

Možná, že kdyby měl od začátku s kým jít, stavěl by se k tomu plesu jinak. Chtělo by se mu, těšil by se. Takhle vlastně ani nepočítal s tím, že půjde, a proto se nemohl psychicky připravovat delší dobu na to, že se bude nacházet mezi takovým množstvím lidí. Na davech nebylo nic tak špatného, ale že by je vyhledával a liboval si v nich, to ani nápad. Měl rád svůj klid a těch pár lidí, s nimiž trávil čas. Jakmile tu však už byl, u sebe měl Davida a nebyli nuceni do tance, pití a podobných aktivit, nebylo to tak špatné. Pořád ho přepadaly myšlenky na to, jestli je jeho oblek vhodný a jestli v něm vážně nevypadá jako šašek, nicméně postupně se uvolňoval a nepříjemné vzpomínky se pomalu vytrácely. „Určitě se časem vypiluješ natolik, až ti to bude připadat dostatečně dobré, abys mohl vystupovat,” ujistil ho s jemným úsměvem a maličko kývl, „navíc – takový přístup není vůbec špatný. Bez něj by se ti nedařilo dál se zlepšovat a dělat pokroky.” Což byl holý fakt – ti, kdo si sami před sebou připadají jako dokonalí a bez možnosti pokroku, holt zakrní a nakonec je překoná někdo, kdo se nenechá ukolébat pochvalami a pár úspěchy. Niovi cosi napovídalo, že tohle nebude případ Davida právě kvůli tomu, co mu teď řekl. Co se týkalo těch vysokých nároků, tam ho moc poučovat nemohl, sám je na sebe měl a nehodlal od nich upustit, ačkoliv by mu to občas nezaškodilo, spíše naopak. Ale přesvědčujte ho o tom a budete mít stejný úspěch jako tady u Davida. „Myslím si, že bude už jen proto, že se zamlouvají tobě. Jsem na ně ale vážně zvědavý,“ přikývl s úsměvem, „chápu a je to od tebe hezké. Určitě bude za podporu rád.“ Měl dojem, že ti dva jsou nejlepší přátelé, často je ve spolku vídal spolu. Seděli k sobě a vzájemně se doplňovali nebo tedy takový z toho měl Nia pocit. Charlieho totiž neznal natolik dobře, aby to mohl posoudit, vlastně – znal ho akorát od vidění. A vzhledem k tomu, že čtení v lidech mu nikdy moc nešlo, těžko říct, jak to bylo doopravdy. Podobný problém měl i dlouho u Darrena – může se považovat za jeho nejlepšího přítele? Nebo jsou prostě jen dobří přátelé? Až pak konečně jeho mozek pochopil, že jsou vážně nejlepší kamarádi a že se o něj může kdykoliv a s čímkoliv opřít. Co by bez něj dělal, to netušil. Současně byl také jediným člověkem, kterému řekl o tom, co se stalo s Tatianou. Ano, věděl o tom i David, ale to proto, že ho tehdy našel ve spolku po tom, co se to stalo. Zato Darrenovi o tom přímo řekl, i když to nebylo lehké. I oni se vzájemně doplňovali, často připomínali takového toho ďáblíka a andílka. „Na škole ale není nic špatného!“ ohradil se s pobaveným zazubením se. Dobrá, asi kdyby někdo konstantně jen studoval, asi by se tomu také podivoval – světe, div se, ale ani on svůj volný čas nezaplňoval pouze studiem. Důležitou porci zastával i sport a přátelé, byť jich neměl zase tolik. „Tak z toho obavy opravdu nemám, to se neboj,“ ubezpečil ho, „budu se těšit,“ dodal ještě, aby bylo jasné, že s tím počítá, a věnoval mu navrch ještě i jedno zazubení. „Co hraješ vlastně za žánr? Mám dojem, že tohle jsme spolu nikdy ani neprobírali,“ zajímal se, jakmile mu došlo, že na to, že se o hudbu David tak zajímá, se o ní nikdy ani tolik nebavili. Vsadil se, že mu to opravdu jde. No a to, že bude hrát někomu dalšímu, by ho mohlo podpořit a pozvednout mu sebevědomí a schopnost hrát před různými lidmi. Hlavně ho ovšem chtěl slyšet, byl vážně zvědavý. Co se týkalo jeho uměleckých schopností, nebyl na tom nijak slavně. Sice před chvílí dost přeháněl, když říkal, že kolikrát po sobě svůj text nepřečte ani on sám, jelikož měl zápisky vždycky hezké a úhledné, ale jakmile by po něm někdo chtěl nakreslit něco složitějšího (i jednoduššího), byl by v koncích. Během povinných výtvarek patřil k těm žáčkům, co ten papír nějak zapatlali, zatímco se těšili, až půjdou po škole jít hrát na hřiště lakros nebo cokoliv jiného. „Každému jde něco jiného, není potřeba se cítit trapně, ne?“ věnoval mu nejistý úsměv. Jemu zase nešel zpěv ani hra na nějaký nástroj, tohle pro něj byla jednoduše španělská vesnice. Zato mu šly jiné věci, na které byl hrdý a o nichž věděl, že by se nimi mohl časem i živit. „Myslíš, že by mě vzali, kdybych se chtěl přihlásit s chemickým pokusem? Ty občas taky vypadají docela umělecky,“ prohodil napůl pobaveně, napůl vážně. Něco takového ho napadlo už předtím, ale nebyl si vůbec jistý. Primárně to bylo mířeno na umělce – malíře, fotografy, zpěváky a hráče na nástroje a dokonce i na sochaře, takže těžko říct, jestli by vzali i vědce. Kývnutím a úsměvem potvrdil to o zvířátkách a pak už se věnoval hlavně pódiu. Vivian neznal, jen od Davida, ale líbilo se mu, jak zpívá, když utrousil tu poznámku o hlasivkách. Musel se rozesmát nad odpovědí, kterou dostal. „A přece to z tebe vychází!“ zakřenil se a dál pozorně poslouchal, dokud neskončila a nenahradil ji nějaký kluk v obleku Kapitána Ameriky. „To tedy je! Musíš jí to potom vyřídit – že je její technika vážně pěkná.“ Dobře, to asi nebyl nutně kompliment, který jako zpěvák chcete slyšet, ale to byl celý Nia. Věděl, jak zní čistý hlas, teorii okolo tohoto ovládal podobně, jako věděl, z jakých komponentů se skládají třeba olejové barvy, ale jakmile by je měl dát nějak dohromady? Vůbec by to nezvládl. Ten kluk-Kapitán hrál dobře a tu znělku poznal, i když ty filmy nikdy nesledoval, tudíž se domníval, že je to vážně jen součást vystoupení. Věnoval Davidovi podobně zmatený a zaražený pohled a cukl rameny, jako kdyby říkal, že nemá nejmenší tušení, a ještě vyjeveněji se po něm podíval, když ten kluk slezl z pódia a nešel se převléct. Nu, asi je to jeho věc. Jak se tak díval tím směrem, zavadil očima o povědomou tvář. Nebyl to Darren? A s Cass?! „Prosím tě, počkáš tu na mě chvilku? Zahlédl jsem Darrena, musím ho jít pozdravit!“ A už byl pryč. Protáhl se mezi ostatními lidmi a už stál u své nejoblíbenější dvojičky. On byl taková jejich paní Hudsonová jako u Sherlocka s Johnem. „Dobrý večer! Páni, vám to sluší!“ A hlavně spolu. Položil dlaň Darrenovi na rameno, aby na sebe upozornil, a hned se na ně oba s Cass zubil od ucha k uchu. Měl z nich hroznou radost. „Užíváte si ples? Proč jste se mi nepochlubili, že jdete spolu?“ koukl z jednoho na druhého a očka mu jenom svítila. Tohle byla jedna z těch výjimečných chvil, kdy byl schopen zahodit to své otravné přemýšlení nad každým detailem, proto byl tak bezprostřední. Jakmile dostal jejich odpovědi, případně jim povyprávěl o tom, jak sem vlastně původně nechtěl jít, ale David se ho zeptal, a tak nakonec přece šel a že to není tak špatné, jak se obával, a už zase spěchal zpátky za svým randíčkem. Nechtěl je rušit dlouho, tenhle večer byl jenom jejich, ale alespoň pozdravit je a prohodit pár slov musel. A stihl to právě včas na Charlieho vystoupení. „To je Charlie, že?“ ujišťoval se s úsměvem Davida a byl odhodlaný jeho kamarádovi projevit taky podporu, protože jen co začal hrát a otevřel pusu, opět musel žasnout nad tím, jak jsou místní umělci talentovaní. 

Nikdy se nebránila dobré mužské společnosti, a to ani dnes ne. Jen měla trochu větší nároky a to, co pro ni tehdy znamenalo „dobrá“, dnes považovala spíš za „podprůměrná“ a „ucházející“, což rozhodně nedostačovalo. Podle jejích tehdejších kritérií by museli být minimálně „výborní“ nebo „neuvěřitelní“. Takoví se nehledali snadno, což bylo možná trochu smutný, ale na druhou stranu pak alespoň nevěnovala svoji pozornost jenom tak někomu. Ne všichni si ji prostě zasloužili, ne každý jí za ten čas prostě stál. Možná to zní hnusně, ale je to tak. Pokud ji někdo nudil, prostě mu to řekla nebo se zdejchla. Život je prostě příliš krátkej na to, aby ho trávila s nudnými lidmi. Takže bylo docela dost možné, že kdyby tu nenarazila na nikoho, s kým by mohla trávit čas, prostě by odešla a nijak by jí to nevadilo. Holt ne pokaždé se zadaří a na plese se úplně nejde zabavit o samotě. Mohla by to zkusit, jenže by pravděpodobně moc úspěchů neměla. Mimo takové akce se vždy uměla nějakým způsobem zabavit i sama, tady by akorát kazila večer ostatním, což možná mohlo znít lákavě, nicméně na tohle dnes náladu neměla. Chtěla si jen zatančit, trochu se napít a kdoví, třeba by se mohla ocitnout v něčím vřelém objetí. Ale netřeba předbíhat závěru plesu, to vše zatím leželo ještě ve hvězdách. Teď právě zmerčila, jak se nějaký snědý kluk nenápadně rozhlíží a zalézá dozadu za výstavku. Což jí pochopitelně nedalo a musela ho sledovat. Bylo jasné, že tam hodlá provést něco nekalého, a nebyla by to Tempa, aby ji to okamžitě netáhlo k sobě jako magnet. Vklouzla proto za ním a hned se do něj pustila – možná nejdřív působila spíš jako nějaká akorátní slečinka, co mu jde vyhubovat, avšak to bylo to poslední, co bylo jejím úmyslem. Zato jeho úmysl s tou fixou byl docela očividný. Kdyby chtěl pokreslit fotku někoho, koho neznala, bylo by jí to asi docela jedno, ale na fotku od Teddy? Nebo od Airy? To ať si zkusí. Chňapla mu po ní a na chvilku mu ji sebrala, než si ji zase uzmul zpátky, čemuž se ani nepokoušela bránit, koneckonců byla jeho. Stejně se ale nenechala jenom tak vzdát, navíc z toho čišela určitá možnost, jak se zabavit, i kdyby jen na chvíli, takže i toho musela prostě využít. Maličko povytáhla obočí a s pokrčením ramínky zvedl ruku, aby mu konečkem prstu jemně ťukla do čela. „Zkus používat hlavu,“ poradila mu přitom, potměšile se ušklíbla a zase ruku stáhla. Byla to čirá provokace, cítila z něj totiž, že by možná na její hru mohl přistoupit. Když ji nazval princeznou, nepotřebovala se nutně urazit, na to jí byly cizí kecy až moc ukradené, zvlášť tady od pana Drzounka. Potýkala se s daleko horšími. No a to, že by tu měla mít nějaké své princátko, pro ni ani nebyla urážka. I kdyby tady snad nějaké princátko vážně měla. Tiše se uchechtla, když se jí zeptal, co se stane, pokud se rozhodne čmárat právě tady, což pro ni byla v podstatě výzva. „Několik možností, ale můžeš si bejt jistej, že i když možná vypadám jako princezna, rozhodně se tak nechovám,“ zavrkala sladce a zamávala na něj přírodními dlouhými řasami zvýrazněnými řasenkou. Nedělalo by jí problém zarýt mu podpatek do nártu – nebo i někam o kus výš, tam, kde by ho to bolelo vážně slušně. Jo, byla by to doslova podpásovka, ale ona tu nebyla od toho, aby hrála fér. „Tak ať, jestli si chceš dělat problémky,“ jakoby nic si prohlédla své nehty, které sice byly upravené, ale to, že nebyl nijak zvlášť dlouhé a načančané, napovídalo tomu, že je zvyklá dělat rukama, tudíž by se vůbec neštítila mu ukázat, zač je toho loket. „A zrzko? Vážně? Velmi originální.“ Ano, musela se tomu oslovení vysmát, stejně jako se posměšně podívala i směrem k té zdi, kterou počmrkal. Velice kreativní. Mít tu se sebou pár svých sprejů a příležitost, ukázala by mu, jak se to má dělat. Místo toho akorát zakroutila hlavou a dívala se, jak vychází ven, aby ho asi po minutě následovala. Venku se rozhlédla a případným čumilům věnovala úsměšek ve stylu „Bavíte se dobře? Já se bavím líp.“ S klapáním podpatků se vydala za ním a vzala si tu skleničku šampaňského. Hezky ji uchopila – hra na dámu jí šla dobře, ale bylo jasné, že do ní má docela daleko. Nebo teda, abychom jí zase nekřivdili, ona uměla být dáma, mnohdy se tak tvářila, akorát nebyla vždy úplně lady-like. „To bys mě musel nejdřív chytit,“ odvětila s naprostou samozřejmostí a nonšalantně si přiťukla s jeho skleničkou, aby se nato napila. „Proč? Kdo by se tam dozadu vůbec šel dívat?“ ušklíbla se. „A navíc,“ zvedla prst druhé ruky, „jakmile tam někdo půjde, budeme dávno pryč a nikdo si nás nebude pamatovat.“ A i kdyby na to snad někdo přišel, nešlo o nic zase tak hroznýho. Asi kdyby pokreslil přímo ty fotky nebo jiná díla, asi by to bylo horší, ale takhle? „A co takhle tanec, Drzounku?“ prohodila s kývnutím směrem k parketu, kde už se vytáčelo nespočet dvojic. A o čem je ples? No přece o tanci.

Je opravdu vděčný za její přívětivý přístup k této situaci. Ono objetí v něm vyvolá dobrý pocit. Hřejivý a komfortní pocit. Sám netušil že i takhle jednoduché a prosté gesto ho dokáže v rámci vteřin uklidnit, proto ji v ten moment k sobě pevně přitiskne. Ještě že Megan má. Co by bez ní dělal. Kdo ví, jak jinak by probíhal dnešní večer a v jaké společnosti by se nacházel v momentě onoho osudného telefonátu. Poté co se od sebe odtáhnou, na ni okamžitě vytasí omluvu a pochopení, že od něj očekává pořádné vysvětlení, aneb naprosto přirozenou a pochopitelnou reakci. Jenže ona se tak vůbec nezachová, to spíše naopak. Chytne ho za ruku a ujistí ho, že vysvětlení po něm nepožaduje. Trochu ho to zaskočí. Jeho pohled na krátkou chvilku spadne na jejich ruce, než rychle zakroutí hlavou nad jejími slovy a opět promluví. „Ne, měl bych ti o tom říct,“ povzdychne si, načež si vzpomene na onu nedalekou lavičku. Hlavou k ní lehce pokývá a pak si to k ní zamíří. „Myslel jsem, že když půjdu na ples, tak na to nebudu myslet. Chápeš… rozptýlit se. Přenést pozornost na něco jiného.“ A na krátkou chvíli si i myslel, že se mu to povedlo. Ze začátku se tak příšerně jako teď necítil, jenže postupem času to na něj zase dolehlo až toho nakonec bylo příliš.
„Jde o to… však víš,“ suše se uchechtne, zatímco usedá na chladnou školní lavičku, „lidí říkaj jak jsou vztahy na dálku zbytečný. Nestojí za to a nikdy to nevyjde. To je ale blbost. Když do toho dáš dostatek úsilí a opravdu ti na tom druhém záleží, všechno se vyřeší.“ Opravdu dává nadbytečnou sílu do výslovnosti a srozumitelnosti svých slov, jelikož on sám má problém tyto věty vůbec formulovat. Zády se opře o opěradlo lavičky a zadívá se do dále, než pokračuje. „Mělo to být báječný rande. Dlouho jsme se neviděli a chyběla mi. Dokonce jsme měli naplánovaný program aktivit, což nám oběma přišlo vtipný, jelikož jsme se ho vůbec nedrželi-“ Náhle se zarazí, jelikož si uvědomí, že místo toho, aby vysvětloval jádro problému, tak tu spíše fantazíruje o těch překrásných chvilkách před vším tím zmatkem, co následoval. „Řekla mi, že bych měl udělat to co ona, a opustit San Francisco.“ Spěšně po vyslovení oné informace vyhledá její oči, jako by v nich hledal komfort. „Ty víš, že nic takovýho udělat nemůžu. Narodil jsem se tu, vyrostl a vždycky jsem si představoval, že tu i zestárnu.“ Všechny, co zná, všechno, co zná, je tady v San Franciscu. Opravdu a bezprostředně se do tohoto města zamiloval. Klidně si myslete o tomto městě to nejhorší, on vidí zejména jeho krásu. A pokud jím opravdu neskutečně opovrhujete, stačí abyste v Peterovi přítomnosti strávili malý moment a on ve vás probudí vděčnost a zálibu i pro tu největší hloupost, která je pro San Francisco typická. Jenže Lilya, jeho přítelkyně, následně přivedla řeč na toto téma, že věří, že je toho Peter schopný dosáhnout mnohem více, kdyby nebyl omezován svým rodným městem. Protože více příležitostí na něj čeká za hranicemi města. Jenomže on si sám sebe nikdy nepředstavoval jinde než tady, ani v New Yorku, Los Angeles natož třeba někde v Evropě. Aby byl naprosto upřímný, taková představa ho mírně děsí. Jak by mohl opustit všechny na kom mu záleží? Rád riskuje, čelí výzvám a zkouší nové věci, ale tohle? To je na absolutně jiném levelu. Tohle je závažné rozhodnutí, které ovlivní jeho budoucí život. „Ale ztratit ji taky nechci.“ Jeho hlas je opět zpátky v oné zranitelné verzi a jeho oči vyobrazují beznadějnost, kterou cítí. „Co si o tom myslíš ty?“ Zeptá se na její názor, opatrně, jelikož sám neví, jaký druh odpovědi by od ní měl očekávat. A jestli je na ni vůbec připraven.

Rubolf (a tanec)