Jej reakcia plná zmätenia a neistoty bola pre neho vďačnou odmenou za slová, ktoré povedal. Predsa len, už Cassie poznal natoľko, že dokázal odhadnúť, čím ju rozhodí a čím nie a povedzme si úprimne, čas od času ju vyviesť z miery bola pre neho naozaj veľká sranda. Nerobil to však nejakým zákerným štýlom, to naozaj nie, také niečo by si voči nej nedovolil, a navyše úplne stačilo spomenúť nejakú tú spoločnú budúcnosť a kučeravá kráska absolútne vôbec nevedela, ako reagovať. "Naozaj sú tvoje názory tak zastaralé, že potrebuješ mať svadbu pred dieťaťom?" Neodpustil si drobnú poznámočku na jej účet, pretože to by nebol on, všakže. Jemu osobne by niečo také ale naozaj nevadilo, bolo mu to viac menej jedno, čo by prišlo skorej. Jasné že by nešiel do vzťahu s cieľom splodiť čo najskôr potomka, no keby už s danou slečnou nejakú dobu bol a náhodou by sa im podarilo otehotnieť aj keby neboli zobratí, vedu by z toho určite nerobil. Podľa neho totiž také veci neboli úplne podstatné, no samozrejme, toleroval aj to, ak mal niekto iný názor, hoci bol pre neho naozaj predpotopný. "Moja intuícia je viac než dobrá, ďakujem pekne, a preto viem, že mi nehovoríš úplnú pravdu," provokatívne sa na ňu zazubil, no viac k tomu nehovoril ani na ňu nijako netlačil, to predsa nemalo význam a pravda bola taká, že aj keby mu klamala, mala na to právo. Nebol predsa jej kňaz, aby sa mu musela spovedať. Toto bola ich druhá schôdzka a ani jeden z nich nemal tušenie, ako to medzi nimi vlastne dopadne takže hoci ju podpichoval, naozaj to nemyslel do bodky vážne a nemusela mu hovoriť nič, čo nechcela. "Dá sa spať aj ako nenormálny človek?" Opäť nadhodil, pričom sa mu na perách stále pohrával pobavený úsmev, pretože celá táto ich konverzácia bola pre neho proste veľmi zábavná a hoci sa naozaj chcel posnažiť brať to seriózne, keď už ju zobral na také seriózne a formálne rande, no vôbec mu to nešlo. Jeho osobnosť proste nechcela spolupracovať s jeho mozgom ktorý mu neustále opakoval, že už by sa mal krotiť a možno ju až tak nepodpichovať, no jeho ústa reagovali úplne spontánne, akoby mali samostatné zmýšľanie. "Aj pri obyčajných filmoch sa dajú robiť neobyčajné veci takže beriem," zhodnotil nakoniec, opäť trochu dvojzmyselne, no týmto tú tému už naozaj uzavrel pretože ju nechcel trápiť ešte viac. Predsa len, hoci sa držala naozaj veľmi dobre, stále bolo cítiť, že je z jeho slov trochu vykoľajená, takže jej chcel konečne dať minútku na vydýchnutie a spracovanie toho všetkého, o čom sa bavili. Navyše, mal na to aj perfektnú príležitosť, keďže sa začali baviť o výhre v športke, čo znamenalo úplnú zmenu témy a odklonenie od toho sexuálneho, aj keď on by samozrejme dokázal na sex otočiť úplne všetko, no to robiť naozaj nechcel. Cassie totiž nevidel len ako nejaký sexuálny objekt, samozrejme že ho fyzicky priťahovala ale čo bolo pre neho oveľa dôležitejšie bol fakt, aká bola, ako sa správala a ako si ho bez problémov dokázala doberať. "Ešte aby nie. Nie len že nie sme zobratí a nemáme dieťa, dokonca si sa ma ešte ani nespýtala, či s tebou budem chodiť, a už by si chcela časť mojej peňažnej výhry," poznamenal teda, no v hlase sa mu jasne odrážal smiech takže bolo jasné, že si z toho opäť len robí srandu a trochu tú situáciu priťahuje za vlasy pretože naozaj vážne pochyboval o tom, že by bola Cassie zlatokopka. Za to by dal kľudne ruku do ohňa.
"Samozrejme že áno, pretože viem, že aj keď si to povedala v rámci vtipu, tak si to z časti myslela vážne," zazubil sa, spokojný sám so sebou pretože dohnať ju k tomu, aby priznala, že na neho myslí naozaj nebolo až také ťažké, ako si pôvodne myslel. Jeho malú dušičku to však naozaj úprimne potešilo, no to proste nemohol dať najavo tak okato, aby nepôsobil ako slaboch, všakže, a ako si už Cassie mohla všimnúť, on naozaj nedokázal vyjadrovať náklonnosť inak, ako s pobavením a poznámkami najrozličnejšieho charakteru. Holt, byť seriózny a vážny mimo práce mu naozaj nikdy veľmi nešlo. "Páni, to je asi to najkrajšie, čo si mi kedy povedala. To by som si mal naozaj zapamätať. Asi si to dokonca zapíšem do denníčka," vydýchol, opäť veľmi potešený, čo sa ukázalo aj na hrdo vypätej hrudi, pretože ktorému chlapovi by nelichotilo, keď mu žena lichotila, hoci nie úplne okato, no to, že o ňom nemala pochybnosti pre neho znamenalo viac, ako keby mu povedala, že vyzerá dobre. Vzhľad bol proste plytkou vecou, áno, jasné že bola dôležitá, bez vzájomnej príťažlivosti nemohol fungovať žiaden vzťah no bol naozaj veľmi spokojný, že jeho výzor nie je jedinou vecou, ktorá sa na ňom Cassie páči. Platilo to totiž aj opačne. "Neviem, to mi povedz ty. Je?" Samozrejme že si nemyslel, že by si ho mohla s niekým pomýliť, nie že by bol nejako namyslený, no nebol ani prehnane skromný, takže také niečo si ani v realite nepripúšťal, no prečo z toho nevyťažiť niečo viac, všakže. Jej reakcia ho naozaj zaujímala. "Takže ste mali celosvetový snem žien a vyšlo to na teba, chápem to správne?" Uškrnul sa, no aj keby to bola pravda, bol by rád, že to padlo práve na Cassie, pretože sa v jej spoločnosti proste cítil dobre a to bolo zrejme viac než jasné, keďže ju neustále bombardoval správami, komentármi a vyslovene vyhľadával jej spoločnosť. Veď kvôli nej začal chodiť aj do druhej posilňovne keď sa dozvedel, že tam pracuje, aj keď ju tam doposiaľ ešte stále nestretol. Potom už sa ale venovali spoločnému tancu a na reči ani jeden z nich pritom veľmi nebol, takže sa nad poznámkou svojej spoločníčky len usmial a vychutnal si tých pár minúť, počas ktorých jej mohol byť tak blízko, no keď hudba predsa len dohrala a rozhodli sa, že by mohli zamieriť k výstave, bohužiaľ ju musel pustiť, no za ruku ju držal stále. "Pár ich poznám, áno, no nie veľmi dobre. Označil by som ich skôr za známych," prezradil a v rýchlosti sa obzrel okolo seba, sledujúc mená na štítkoch pri jednotlivých vystavených kúskoch. "Beth, Teddy, Gabrielle, Kendrick....A to je myslím všetko," zhodnotil a pre istotu ešte raz zbehol pohľadom po celej výstave, či na niekoho náhodou nezabudol, no nemal ten pocit. Umelci veľmi neboli jeho šálka kávy, nie že by proti nim niečo mal, to nie, no keďže sa popri škole venoval aj práci a lakrosu, asi nebolo veľkým prekvapením, že sa stretával vo všeobecnosti len s tými ľuďmi, ktorí s ním boli v tíme alebo ktorí trávili veľa času v chlapčenskom spolku. A to teda dievčatá z umeleckého smeru veľmi neboli. "Ale áno, s tou Tempest máš pravdu," prikývol, hoci ryšavku nejako extra dobre nepoznal, vymenili si len pár komentárov na Flickri niekedy dávno a to bolo asi tak všetko. Áno, vyzerala dobre, no to mu popravde nestačilo na to, aby s ňou bol v kontakte o niečo viac. Predsa len, dievčatá s povahou ako mala tá ohnivá kráska neprinášali do života mužovi nič dobré, iba pokušenie. Radšej sa teda držal ďalej, maximálne si dovolil nejaké drobné, nevinné flirtovanie, no aj to obmedzil na úplné minimum. Nechcel totiž pokaziť to, čo prebiehalo medzi nim a Cassie. "Tak je to ale vo všetkom, nemyslíš? Tak isto ako má každý z nich svoje obľúbené jedlo, drink alebo meme, tak má každý z nich úplne iný štýl nazerania na umenie. Čo ťa zaujalo najviac?" Opýtal sa jej, pretože ho naozaj zaujímalo, aký je jej vkus aj keď niekde vnútri tušil, že u nej zrejme vyhrajú fotky so zvieratami, pretože na neho pôsobila ako človek, ktorý má na tieto veci v srdci slabé miestečko.

Musela svému kamarádovi pomoci, i když se z části cítila zle, že kamarádku na moment opustila. No ona se zlobit určitě nebude, to by totiž byla nerada a snažila se to hned napravit! Pomoci Patrickovi byla pro ni velmi odvážná věc a něco se v tý její hlavičce muselo zlomit, aby to vůbec udělala. Sama byla velmi nervózní ze svého vystoupení, ale v tuhle chvíli? Všechnu tu nervozitu snad zahodila před sebe na parket a rovnou ji zadupala. Tohle je prostě Vivian, pro ostatní by se někdy roztrhala, což samozřejmě nedělá dobrotu, no uvědomí si to ta holka? Trvalo by dlouho jí to vtlačit do hlavinky. Vystoupení s Patrickem skončilo, objala ho a milými slovy podpořila a někde uvnitř svojí dušičky doufala, že si teď ten kluk neublíží tím, že si bude nadávat jak to zkazil nebo hůř měl absolutní nával zlosti a rozbíjel svými pěstmi vše co vidí. Rozloučila se s ním a vrátila se opět za svojí nejlepší kamarádkou Meg, která ji hned zahltila lichotkami, za což je vděčná. Je ráda, že se to jí i lidem okolo líbilo, což bylo slyšet na potlesku. Patrick je zkrátka dobrý hudebník a každý někdy udělá chybu, dokonce i ona je dělá a tak nechtěla, aby pro něj skončil večer nějak špatně. To si nezaslouží. Ale Vivi si taky to provokování ze strany Meg nezaslouží! však víme, takové to pošťuchovaní, co mezi nima s tím klukem je a další. “Ne, to není on.” Uchechtne se nad tím lehce pobaveně a odhrne si nervózně pramen vlasů z obličeje. Na Darrena už delší dobu nemyslela, jelikož tak nějak si začala říkat, že jeho nabídka byla spíše řečená do vzduchu, jelikož přeci jen, on se chová k plno dívkám provokativně a taky ho zahlédla úplně s jinou společností. Nehodlala ho nějak rušit ani normálně ani tady na večírku. Ne že by dělala scény, nebo tak, ale když bude on chtít, nějak si jí už najde, ona nevymetala barů jak naděláno, aby ji nemohl někde sehnat. Většinou byla buď ve škole či ve spolku, takže žádná věda ani nic složitého. Ale nebavme se teď o klucích! Jsou tu ony dvě a spolu a přišly si to užít! Nemohly si nechat nic ujít a to ani focení, jelikož to jsou po vzpomínkách jako takových, co je má člověk v hlavě, ty nejlepší. Fotky si pak člověk vyvěsí a s úsměvem vzpomíná. Samozřejmě ne u všech fotek člověk vzpomíná s úsměvem, avšak to už je zase úplně jiná kapitola. Hned po focení následovala výstava, kde byla samozřejmě zaujatá ze všeho nejvíce právě fotkou Meg, do které se okamžitě zamilovala hned co ji uviděla. Meg si na moment někam odběhla, což jí nevadilo, soustředila se pak ještě na všechny fotky, ale pak už byla na řadě se svým vystoupením. Najednou už začala bejt mnohem víc nervózní, než když šla za Patrickem. No ale musela tam jít, když už se přihlásila a vše si zařídila. Bylo by trapné se nedostavit. A tak ani ne za moment stála na podiu a rozezněl se její krásný hlas, jenž zpíval vlastně to, jak se cítila. Kdo ví ale, kolik lidí to vnímalo a vlastně si to uvědomilo. Je si jistá že zrovna její kamarádka Meg z první řady ano.. Je moc ráda, že ji tam vážně měla takhle před sebou i přes to, že většinu času měla očka zavřená. Člověka ten pocit ale uklidní.. Nebo teda Viv uklidnil. Jakmile skončila, s úsměvem a oddechnutím se uklonila a už se těšila z části, až z pódia sleze, jelikož heleďme se, má to za sebou! Lidem se to líbilo a.. Bylo to skvělé. Rozhodně nebude potom litovat, že ji napadlo se přihlásit. Zvedla si opatrně svou sukni, kráčela ze schodů a už se jí uvolňovala ulička v davech, který z části ještě  třeba tleskal a hodlala najít svojí kamarádku aneb pravou druhou polovičku. Co si budeme, Meg jí stejně asi rozuměla nejlépe. V tom hledání jí ale kdosi zastavil a přitáhl do objetí, nad čímž lehce vykulila oči, až dokud nezjistila, kdo se před ní nachází. Charlie..  uculila se nad jeho slovy sladce a jen se k němu v ten moment přitiskla. “Děkuju..” Zašeptala nazpátek a poté ho pomalu pustila a užívala si ten jeho rozkošný úsměv. Děkovala mu celkově za oboje, avšak teda ta jeho poslední poznámka, za toho jemně plácla po hrudi. “Hele dej pokoj.” Zakroutila nad tím hlavou, jako když se zlobila, jenže ona se u toho zasmála. Protože co si budeme, bylo to vtipné, protože ona to tehdy vážně rozjela. Kdo ví co za tím bylo, možná ten panák co do ní tehdy kopnul. “Tobě to taky sluší, ale mohl by ses naučit upravovat si motýlka.” Ušklíbne se, natáhne ručky k jeho krku, aby mu ten křivý motýlek narovnala do normální pozice a ještě se k tomu uculila, jako že teď je to perfecto! Všimla si i v psaníčku zprávy od kamarádky, která jí nechala prostor pro konverzaci s její momentální společností. Díky za tu holku, fakt je to miláček.

Hlavu naklonila mierne na stranu a premerala si ho krátkym, no zato veľmi intenzívnym pohľadom zvažujúc, či to myslí vážne alebo nie, pretože pri Aidenovi si nikdy nemohla byť úplne istá na sto percent. Predsa len, bol pomerne vážny človek a aj keď sa v jej spoločnosti dokázal ako-tak uvoľniť, niekedy si naozaj nebola istá, čo myslí vážne a čo len ako žart. V tejto situácii ale vyhodnotila, že len nadviazal na jej slová a teda to myslela ako srandu, tak hlavu vrátila do svojej pôvodnej vztýčenej povahy a odarovala ho širokým, zubatým úsmevom od ucha k uchu. "Aj som si myslela. Mám ťa prečítaného tak podrobne, ako knihu o plánovanom tehotenstve," samozrejme si neodpustila ďalší vtip, ktorý bol možno tak trochu čiernym humorom, no aj ten čas od času patril k jej osobnosti, či už sa to jej okoliu páčilo a či nie. Bola si však istá, že jej najlepší kamarát ju rozhodne odsudzovať za nič nebude, takže si v jeho spoločnosti naozaj nikdy nedávala pozor na ústa, ani si pred ne nekládla servítku, keďže jej to nepripadalo potrebné. Vždy bola najradšej, keď mohla byť úplne sama sebou a pri Aidenovi mala pocit, že taká môže byť neustále, čo bol jeden z dôvodov, prečo ho mala tak veľmi v láske. "A čím potom? Pomalým ale istým dožívaním?" Nadhodila na jeho slová, pričom sa jej na tvári ešte stále odrážal veľmi silný, pobavený výraz, no potom mierne zvážnela, keďže pokračovala v malej dramatickej divadelnej scénke, no keďže nikdy nevydržala byť vážna veľmi dlho, aspoň teda nie v spoločnosti svojich najbližších, tak samú seba veľmi rýchlo prezradila smiechom. "Ja som to tušila! Vyzeráš ako niekto, kto v posteli obľubuje sado-maso," chytila sa za srdce a po milovanom Aidenovi hodila hraný zhrozený pohľad, no jasné že veľmi dobre vedela, že žiadny sadista ani masochista nie je. Teda, rád sa s ľuďmi hádal, to áno, čo sa možno do určitej miery dalo chápať ako masochizmus, no aj ona sa zvykla s ľuďmi hádať a za masochsitku sa nepovažovala, takže nemala dôvod za jedného z nich považovať ani svojho najlepšieho kamaráta. Navyše, keby mal nejaké takéto sklony či tendencie, snáď by sa jej k nim priznal už dávno. Predsa len, nepoznali sa prvý deň, ani prvý mesiac. Nejaká doba to už bola. "Ale veď ja viem, drahý. Moja spoločnosť je ako solárny panel - dobíja ťa čistou a nepoškvrnenou energiou," nevinne zaklipkala mihalnicami, ako keby naozaj bola ten najväčší anjelik na svete, aj keď to rozhodne nebola pravda. Energická ale naozaj bola, niekedy zrejme až priveľa, no pasivitu nikdy nemala veľmi v láske a obsedieť na jednom mieste dokázala len vtedy, keď tvorila hudbu, spievala alebo hrala na klavír. Inak bola proste nezastaviteľná, a to vo všetkých možných ohľadoch. To už ich ale z konverzácie vyrušil Charlie a ona sa na pár sekúnd venovala jemu, pričom sa nad jeho slovami o družičke musela krátko zasmiať. Toto jemné no zato nápadné balenie z jeho strany nebrala nejako extra vážne pretože vedela, že k ničomu nevedie, a tak sa radšej znovu sústredila na svojho spoločníka, ktorý mal očividne veľmi veľa na srdci, aj keď sa mu zo začiatku vôbec nechcelo zdôveriť sa s tým. Kenna ale bola Kenna a povedať Kenne nie? To bol pre daného človeka v skratke a veľmi stručne jeden veľký prúser. Aiden to však vedel, preto sa nenechal prosíkať a ani jej nedal priestor na to, aby ho presviedčala pretože zrejme tušil, že by ju to mierne podráždilo, a tak jej to nakoniec celé predsa len vyklopil, čím ju ale jednoznačne poriadne zaskočil. "To je úplne...," odmlčala sa, snažiac sa nájsť nejaké vhodné slovo, slovné spojenie alebo frázu, ktorá vyjadrovala jej momentálne pocity a to, čo si o tom myslela, no vôbec jej to nešlo. Vážne totiž nerátala s tým, že by takáto situácia mohla niekedy nastať, a tak z toho bola vážne vykoľajená a... áno, a trochu nasratá, to musela uznať. "Ja neviem, proste by som niečo také na neho vážne nepovedala. Za tú dobu čo ťa poznám a čo k vám chodievam som ho videla zakaždým s inou ženou, aj keď možno si tým len kompenzuje to, že si nechce priznať, že sa mu páčia chlapci," zamyslela sa, pretože by to možno do určitej miery dávalo zmysel, no nič to nemenilo na veci, že jej to stále tak úplne v tej ryšavej hlavičke nedopaľovalo, pretože aj keď Aidena nikdy nevidela so žiadnym dievčaťom, nevidela ho ani so žiadnym chlapcom, a preto mala vždy akýsi vnútorný pocit, že ho proste veci typu vzťahov a sexu proste vôbec nezaujímajú. "Som rada, že si mi to povedal. Naozaj," znovu sa natiahla za jeho zápästím, aby mu ho mohla zľahka povzdbudivo stlačiť, čo bolo to jej špeciálne vyjadrenie náklonnosti, ktoré si v jeho spoločnosti sem-tam dovolila, pretože hádzať sa mu okolo krku, to by bola proste hlúposť. Aiden nebol štýl človeka na objímanie a to ona veľmi dobre vedela, takže to ani neskúšala. Jasné, pri špeciálnych príležitostiach si to dovolila, ako keď jej dal ten náhrdelník, ktorý jej ležal na krku, no inak ho zbytočne nechcela privádzať do rozpakov tým, že by ho nasilu stláčala na svojom hrudníku. "Ja vážne netuším. Popravde, som z tohto všetkého asi rovnako zmätená, ako ty," priznala, pričom sa neubránila drobnému úškrnu, pretože aj keď sa jednalo o naozaj závažnú vec, tak proste nedokázala byť nonstop úplne seriózna a možno to bolo iba dobre. Celej tej situácii to totiž dodávalo akýsi nadhľad a nevyrieknutý sľub, že to bude určite v pohode a že pokiaľ nejde o život, tak nejde o nič až tak vážne, že by sa na tom nemohli spoločne aspoň trochu zasmiať. Rozhodne ale tú situáciu nechcela zľahčovať pretože na druhej strane vedela aj to, že musí byť naozaj divné bývať s niekým, kto sa na vás len tak bez okolkov vrhne ako hladné zviera. "Uuuuu, len do toho zlatko. Mal by si si konečne užiť, ak teda vôbec si na nejaké to užívanie. O sexe som ťa počula rozprávať dokopy asi... nulakrát. Je sexy?" Tentokrát sa už zazubila naozaj poriadne a zľahka do neho drgla lakťom, no keďže mal na toho chlapca očividne tak trochu zálusk, vyvrátil jej predchádzajúcu domienku, že by mohol byť asexuál. Ona ho ale mala v pláne podporovať nech už bol čokoľvek, pretože ho proste mala úprimne rada a chcela, aby bol šťastný a mal sa dobre. Svojim pohľadom však na malú chvíľku predsa len opäť skĺzla z Aidena na Charlieho, ktorý sa medzi tým konečne dostal na pódiu a začal spievať, pričom na sebe zachytila jeho pohľad, takže mu venovala jeden zo svojich povestných úškrnov a zdvihnutý palec na znak toho, že mu to ide naozaj fajn, no potom svoju plnú pozornosť vrátila svojmu milovanému Aidenovi.

Nejistě si ji ještě jednou poměřil v naději, že zjistí, co má za lubem. Proč vlastě potřebovala nazvednout? Neptal se, jednoduše do ní drcl. „Přijímám,“ pozvedl obočí, ušklíbl se na ni, přičemž se ještě nahnul, aby se ocitl takřka na její úrovni. Samozřejmě jej při tom nemile bolela záda, ale nic s tím nenadělal, chtěl se aspoň na pár těch krátkých vteřin podívat do těch očí. „Ale později,“ odložil ty plány, jelikož se jim naskytly další, byť méně zajímavé, spíše tedy dětinské. Pobavilo je to, o to šlo, no ne? Ostatní lidé si zde užívali té své formální akcičky, která mu přišla nadevše vtipná, lidé kolem jej iritovali svou přítomností, což ani alkohol nedokázal zcela zakrýt, tudíž je potřeboval trochu poškádlit tím, že si zahraje něco, co i jemu přišlo vcelku trapné. Co by on pro tu svou škodolibou povahu neudělal, to bylo stále záhadou s odpovědí někde blízko u všeho. Průběh té hry musí být všem celkem známý, možná to stačí jen okořenit alkoholem, nemilými nárazy do dalších chudáků, kteří takové duo zjevně neočekávali, a brbláním ohledně toho, jak tuhle hru nenávidí. Vážně ji nemusel, šlo to po chvíli jednoduše poznat, trvalo však chvíli, než jej alkohol přesvědčil o tom, že nemá cenu vyhrávat. Řekl si, že se pravděpodobně ztrapnil již dost, k tomu se jeho zájem přesunul od ostatních lidí k té dívce, se kterou čas na plese trávil. Fox. Nevěděl, co studuje, kolik jí je, či jak se vůbec jmenuje, ale již teď dokázal s jistotou pronést, že s ní je zábava a že vypadá dost pěkně na to, aby o ní choval o něco hlubší zájem. No, hlubší to úplně nebylo, ale chápeme. „Temná a tajemná,“ pronesl dramaticky, protočil očima na náznak toho, že s tím vlastně ani nesouhlasí, „romantická a plná zamilovaných skřeků a… no, prostě by to potřebovalo předělat,“ vysvětlil nakonec, to už ji držel za ručku a táhl ji nějakým směrem k výstavě, ačkoliv ani nevěděl, zda jde správně. Případné změny kursu už mohla určit Finley, byť nebylo pravděpodobně, že právě ta by věděla, kam to míří, na chvíli se i pozastavil, blíže se k ní naklonil a šeptem pronesl: „Bude to tam pěkný, věř mi.“ A s tím svým ďábelským pohledem se již odtáhl, aby se mohl jít smát všem těch uměleckým dušičkám v okolí. Pokračoval vstříc jasnému cíli, který z jeho pohledu mohl zářit nanejvýš nudnou, přeceněnou aurou a několika nafrněnými lidmi, které již teď jistým způsobem nemusel. Pokrytecké, ale to se u něj dalo očekávat. Předal jí řízení v naději, že se ujme roli toho pomyslného baviče a trochu rozproudí tu zábavu na tak nudném a monotónním místě. Musel uznat, že jej vážně nezklamala. Odchytila si nějakou dívku, snad doslova ji odtáhla ze zasněného pozorování nějakého pole květin, což byl samotný počátek toho jeho záchvatu dusivého, vážně pobaveného smíchu, který trval dalších pár vteřin. Stál těsně vedle Fox, jednu ruku lehce položil na její rameno, musel se na neznámou zazubit, když na ně pohlédla. Rukou jí tak přejel dolů, až ji pěkně držel obě dvě, čímž dával najevo, že je v tom nevinně. Dostali nejistý a nenávistný pohled takové obvyklé šprtky umění, zasmáli se, načež začali vyhlížet další oběť. „Mohla bejt víc otrávená,“ protočil očima stejným způsobem, otráveně, zjevně tak, jak si to přál dostat od ní, si povzdychl. Pro jistotu se tak podíval ještě jednou na fotografii, zdali tam nenajde nějaké hypnotizující prvky, jež ostatní tak přitahovaly. Nic. Jen fialová, či růžová, kdoví. Nikdo zajímavý zde nebyl, většina studentů stála v páru, případně větší skupince, a mumlala si nějaké podivné poznámky ohledně těch děl. Možná by to mohli zkusit ještě jednou, ale byl pro každý lepší nápad, přeci jen byl už celkem opilý, což mu také zcela znemožňovalo u něčeho zůstat déle než dvě minuty. Ovšem, Fox byla nadále výjimkou. Přidal se do dvojice zahleděných pohledů, ač on vypadal spíše jako pes baskervillský. Prohlížel si své okolí, dělal by třeba kolečka, kdyby se s ní stále nedržel. Pohlédl na výstavu, nic zajímavého tady, pak k baru, také nic zajímavého, pouze alkohol a kupa lidí, až nakonec skončil u pódia, které jej lákalo snad jen tím, kolik lidí se před ním nacházelo. Měl pocit, že tamtudy běžel, těžko říci. „Tanec?“ zopakoval si, byl z toho zmatený, jako kdyby tohle slovo snad nikdy neslyšel. Pak se uchechtl, zjevně se mu vrátila angličtiny do toho stěží existujícího mozku. „Jo, tanec!“ vyhrkl s radostí, krátkým úsměvem na tváři, který nato vystřídal zase ten úšklebek, „bez tý baletky to bude mnohem, mnohem lepší.“ Nedokázal skvěle tančit, to už se snad objasnilo, ale měl chuť se dát do pohybu, vidět svou společnici v pohybu, a tak nic nenamítal, nechal se táhnout k parketu, chodil loudavě, pomalu, ale jakžtakž se k tomu blížili. Poté jí stačilo znovu promluvit s tou lákavou nabídkou, aby lehce zrychlil. „Beru,“ přikývl s podobným výrazem, krátce se uchechtl, načež pokračoval k parketu, aby si mohli zatancovat na kdovíco to hráli. Hudba ušla, vlastně ani na ní nezáleželo, potřeboval jen dostatek prostoru k tanci a pořádný důvod, proč to rozjet – a že ho teď měl, bylo snad již jasné. Tak se k parketu dostali, potáhl ji ještě jednou k dostatečně velkému místu, až se tedy pomalu začal vlnit do hudby té hudby. Stále ji držel za ruku, čistě již kvůli té výzvy, a očekával, co mu předvede ona. „Aby ses mi tu nezhroutila,“ pronesl s úšklebkem, ačkoliv to byl on, kdo se tu víceméně kymácel div mu brýle nespadly.

Na jeho slova ohledně krabice jenom přikývne lehce hlavou. Sehnat si tu nejpohodlnější krabici je prostě základ. Někdo by řekl, že takové témata jsou nevhodná, to jim to bylo jedno, když tím zrovna nikoho nevědomky neuráželi. ,,Dobrej nápad. Čím starší, tím vzácnější. A to potřebujeme!” zazubí se na Atrhura a plácne si rukama do stehen. Tahle časová schránka byl boží nápad! Nevadí, že s tím je práce jako na kostele, jak se říká. ,,Ajo, to máš pravdu. Dělají se vůbec tak velký časový schránky? To bude hrozná práce. Pak jí někam zakopat a pamatovat si, kde to bylo. Snad jí časem nevykope někdo jiný, nebo tam třeba nepostaví dům,” stejně jako Arthur, tak důmá i Aksel. Toho když něco napadne, tak se přes to nejde vlak a musí se to nějak uskutečnit. Prostě nějak jo! Tohle ani není zrovna vhodné téma na ples, ale to jim je v podstatě úplně jedno. Teď jsou jenom oni dva. ,,Já se na to tak těším!!” promne si ruce nadšením a jeho oči doslova září. V tomhle jsou opravdu jak malé děti, ale to je na nich to krásné. Dokážou se radovat z maličkostí. Kolik lidí je na tomhle plese asi tak smutných z jejich doprovodu nebo kvůli něčemu jinému? A oni dva? Šťastně si řeší časovou schránku. ,,Já občas taky, měla by jí naučit, jak si je stahovat sama,” zasměje se a zakroutí nad tím hlavou, ,,to bys  jako správný superhrdina měl udělat hned! Není čas otálet! Víš jakou mají novorozenci malou šanci na přežití!” podívá se na něho a pak ho rukama popožene, že by měli vyrazit Olava zkontrolovat. No nakonec se musí zasmát, protože moc dobře ví, že je živej a zdravej. Při představě Sněhurky se neudrřží a smíchy vyprskej i on, ,,ty seš fakt hňup,” zasměje se a plácne ho po zádech, ,,myslím, že zrovna jako Sněhurka vypadat nechci. Stačí že jsem jako holka vypadl už dřív,” uchechtne se nad tou vzpomínkou, jak měl delší vlasy jak polovina holek u něj ve třídě. ,,Děkuju,” položí si ruku na srdce a přikývne. ,,To máš pravdu. Tak vypadáme oba,” podívá se na svou postavu a pokrčí rameny. On byl sice vysoký, ale svaly by na něm nenašel asi nikdo, takže..On ale vždycky byl toho názoru, že hlava je důležitější než svaly, takže mu to ani nijak nevadí. ,,Tak super! Na to jsem zvědavej,” přimhouří oči a naposled si ho prohlédne. To bude určitě obří změna. Zarostlý Arthur. ,,Budu ti mávat jak blázen,” zasměje se, ale pak se jeho úsměv zjemní a ustálí se. Nebylo to vážné téma, ale na druhou stranu trochu jo. To, že se chce Arthur jednou vypravit do vesmíru je velký a nebezpečný krok a Aksel se o něho bude rozhodně bát. ,,To bylo rozumný,” zachechtá se, ,,byla by to fakt škoda,” dodá pobaveně a zakroutí nad tím hlavou. ,,Jo, asi to je rozumný,” odkýve mu to a už jen sleduje, jak si do mobilu ťuká budík. Těžko říct, jestli je to nakonec zachrání, ale snad ano. Opilecké fotky jsou klasika. ,,Určitě budou nadšení. Byla to pecka,” ujistí ho ještě jednou upřímným hlasem a úsměvem. On sám na něho byl opravdu hrdý, že to dokázal a jak dobře to znělo, ,,to by bylo hrozně trapný,” plácne se do čela a zasměje se. To už ale pokračují k baru, kde se společně zastaví. ,,Já nevím, co mně to napadlo,” cvrkne se do spánku a zasměje se, když mu Arthur potvrdí, že Lone Star nikdy nepil. Nějak to tušil už předtím, proto to ho taky zvolil jako první možnost. ,,To je nějaký irský, ne? To jsem nikdy asi neslyšel,” broukne přitom, co mu podává jeho pivo, ,,tak do toho, ty kovboji,” zachechtá se a dojde na ochutnání. Sám Aksel si po ochutnání trochu mlaskne, tohle je pivo, které mu chutná, takže nemá problém, ,,chápu. Možná by bylo lepší ochutnat nějaký ochucený. Třeba ti bude chut…-,” položí se do toho, ale v tom ho vyruší poťukání na rameno. ,,Nadine, ahoooj!” zajásá vesele, až si skoro vylije svoje pivo. I když se moc neznali, tak moc dobře věděl, že je Nadine skvělá a hrozně hodná! Kdyby to nebylo divný, tak by jí klidně i skočil okolo krku na uvítání. Hrozně rád se objímá. ,,Jasně! Zkoušíme s Arthurem piva, který tady mají a hledáme to nejlepší, který mu zachutná,” zazubí se na ní vesele a sám se podívá na své pivo v ruce. To se ale Nadine otočí na Arthura, bylo hezký, že ho se ohledně toho vyjádřila. Každé hezké slovo se počítá, a obzvlášť, když se u toho zmíní Tony Stark! ,,Napsat? Jo? jo, tak jo!” zazubí se a podívá se krátce po Arthurovi, až si skoro nevšiml, že se dala Nadine na odchod, ,,dobře se tady bavte,” houkne ještě a zamává jí na rozloučenou. Přesně věděl, že až se otočí na Arthura, tak jaký bude mít výraz. ,,Já nevím. Byla tady, že jo? Nebo,” podívá se na flašku, kolik je tam opravdu procent, jestli náhodou není opilí. ,,Nadine je u nás ve spolku. Nikdy si jí tam neviděl?” dostane ze sebe, když mu dojde, že asi není opilí a že tam opravdu byla, ,,vlastně, že se vůbec ptám,” mávne nad tím rukou a zasměje se. ,,Radši se vraťme k pivu, citíš se na další? Potom, co dopijeme tohle? Měli bychom si vzít brčka a pít to tím. To by tě odrovnalo,” se smíchem se znovu podívá na nabídku piv, ,,máme vítěze pro druhý kolo. Anderson Valley Briney Melon Gose. Melounový pivo. To bude asi pěkně hnusný,” ušklíbne se, ale bylo rozhodnuto. Další bude melounový pivo.

On taky nepřišel na nějaký lov. Vlastně na tyhle věci ani nebyl, nepovažoval by se ani za sukničkáře. Neměl to úplně v oblibě tyhle věci. Nechtěl střídat holky v posteli jako ponožky, prostě se mu nelíbila ani ta idea a přišlo mu to vůči nim.. Ošklivý i přes to, že s tím souhlasily. Holky si podle něj zasloužily mnohem víc, ale pokud jim to samotným vyhovuje, well fine then. Dělejte si co chcete, je to vaše věc. Dělejte si se svým tělem co chcete, když se vám to líbí, ale on by nechtěl jako žena být kýmkoliv viděn v těhle chvílích. Asi je divnej, kdo ví no, někdo by to nazval staromódním. Ale jemu to nepřijde tak wow a zajímavý. Na tohle prostě není a je mu jedno co si o tom druzí myslí. Holce zalichotí, ale tam to většinou končí. Dojde možná i na nějaké provokace, ale že by s nima vlezl jen tak do postele? To určitě ne. To není Caleb. Holky na jednu noc musíte hledat jinde. Dneska nepřišel za holkama, i když je s nima někdy sranda.. Někdy.. Ehem. Ale spíše se podívat na nějaké to umění a  pokochat se a nebo naopak mnohdy třeba blinkat. Ne to asi ne, věří že na jejich škole jsou jen nadané duše, tedy aspoň doufal v kvality lidí, ale i kvality této univerzity, kterou sám navštěvuje. Bylo tu plno dost skvělých fotek a i se tu našel nějaký ten obraz, který sice nebyl jeho styl, ale vypadalo to hezky. Možná ho trochu mrzelo, že nebylo na univerzitě trochu víc malířů. Vypadalo to, že se hrozně lidí věnovalo fotce spíše než třeba malbě. Což  je podle něj škoda a tak se rozhodl maličko přispět. Sice nelegálně, ale koho to zajímá? Nikdo si toho ani nevšiml. Dobře, tak všiml a náhodička je, že zrovna ta hezká zrzka z fotky, kterou dost možná mohl pokreslit, kdyby chtěl, protože to určitě nejsou nějaké originály. Ale dobře, dneska si to odpustí a radši trochu ozdobí papírovou stěnu, na které díla visí zezadu. Tam se může schovat a pak nepozorovaně zmizet. Asi to tak nepozorované nebude, jak si myslel. Když jsou ale venku, je tajnější, vážně. Navíc tohle nebyl trestný čin. Když maloval na starý nepojízdný vlak, bylo to trochu horší. Fixa, kterou chtěl kreslit v jeho prstech nebyla. Držela ji už zrzečka z obrázku. Tohle mu čert přinesl, už mohl kreslit a pak dávno vypadnout a najednou tohle zjevení. Dobře, nutno podotknout krásné zjevení. “Jo tak vyvlíknout? Co proto mám udělat?” Ušklíbne se, napadlo ho samozřejmě utéct a nechat ji tu s fixou v ruce, že je to celý její vina. Ještě samozřejmě před tím něco nakreslit, avšak to by se jí asi nelíbilo. Na moc dlouho jí tu fixu nenechal, za momentík si ji vzal aby s ní mohl udělat nějaká ta kouzla. Uchechtl se nad jejími slovy..  Jak přišel na to že by měla být s nějakým princem? Normálně. Holky takhle krásný tady většinou samy nebyly a tak mu to bylo divný. Ne že by snad holka nemohla jít sama to ne! Ale holky mají tyhle plesy v něčí společnosti rády, no ne?  Naklonil hlavu a celou dobu jí docela s pobaveným úšklebkem ve tváři sledoval. “A copak se stane pokud nechci čmárat někde jinde?” Přistoupil k ní a shlédl k ní, protože přeci jen byla o proti němu maličko menší i přes to, že stále měla ty hezké podpatky, na kterých se tak ladně vznášela. Pobaveně se zasmál a zakroutil nad ní jen hlavou. Dělilo je pár centimetrů od sebe, avšak on je poté zkazil, jelikož doopravdy udělal jakýsi tag zezadu té výstavné stěny no a poté se opět věnoval své společnosti, co ho tady takhle překvapila svou návštěvou. To si totiž úplně nepředstavoval. Uchechtl se nad tím její rebelským gestem a nazvedl obočí. “Aby náhodou ta Mona Lisa nebyla ta tvoje fotka, zrzko.” Zašeptal směrem k ní, ale pak už strčil fixu do kapsy a vylezl ven zpoza stěny a klidně bez ní. A i kdyby tomu někdo dal pozornost, že třeba za moment za ním vylezla ona, až tak by to neřešil. Ať si lidi o něm myslí co chtějí, on svou pravdu zná a to mu stačí. Dokráčel si až ke stolu s pitím a následně se vrátil jí naproti, aby úplně nezmizel a i jí nabídl skleničku šampaňského. “Kdo ví, jestli při mém odchodu nepřibude knírek zrovna tobě.” Olízne si pobaveně spodní ret a nevinně se ohlédne kolem, i když až tak nevinný není a klidně to udělá. “Teď bychom měli dělat jakože nic.” Zamumlal si spíše tak pro sebe. Trochu mu to holka zkomplikovala. Právě udělal menší možná trestný čin a tak by se měl asi maličko přizpůsobit celému plesu a třeba tancovat. No kdo ví, zda-li by ona s ním šla nebo on vůbec šel.

Občas prostě chtěla vědět, nad čím ta jeho dutá hlavička zase přemýšlí – a pak si uvědomila, že vlastně raději ne. Mírně se zamračila při jeho oslovení a napila se. No fuj. “Nechutný,” okomentovala jeho pokus o... kdoví, o co se vlastně pokoušel. Ale to ”kotě,” bylo fakt moc. Ew. Její slova bohužel vyvolala lavinu jeho – divnosti? Je to vůbec něco? No, v jeho případě asi ano. Tedy zcela očividně ano. Mírně pohoršeně ho sledovala při tom jeho mírném výskoku, a dokonce se snad i málem zasmála, naštěstí si to uhlídala a včas se zarazila, protože tohle už by bylo vážně moc. Asi se ale snažil jenom být vtipný, že? “Božíčku,” pronesla tlumeným hlasem, jen tak, aby nepřerušovala jeho rozběhnutou spršku informací o jeho čůrání. To asi vážně nepotřebovala slyšet, ale budiž. Potom se zamračila ještě o něco víc. “Sexistický,” pronesla se zcela očividně odsuzujícím pohledem. Už teď jeho otce neměla ráda. Tedy pokud to byla pravda. O čemž z nějakého důvodu i pochybovala, ale to je jedno. Prostě jí to přišlo takové... prapodivné, ale u Isaaca by se asi nedivila ničemu. Byl velmi zvláštní človíček. Možná až moc. Jeho otázka, ač byla vcelku dobře mířená, ji nijak nevyvedla z míry. A pokud ano, natolik nepatrně, že to byla schopná zakrývat tou svou tvrdou skořápkou nepříjemné a podrážděné Clary. “Normální,” zopakovala to slovo s jakousi nechutí a zakoulela očima. “Neměla jsem ráda štěňata a nevěřila jsem v Santa Klause, to je tak všechno, co tě může zajímat,” odfrkla si, přičemž si také zakázala myslet na své dětství. Mnozí na tom možná byli hůř, ale ona s matkou samoživitelkou trpící depresemi, neschopnou najít si na ni čas, příliš z dětství neměla. Že už odmalička vařila obědy i večeře a uklízela doma, protože její matka byla po práci příliš vyčerpaná na to, aby něco udělala, nebo se Clary alespoň zeptala, jak jí to šlo ve škole – to už nezmiňovala. Možná proto tolik toužila po uznání, po tom, aby ostatní lidé viděli, že je chytrá, že něco dokázala.  
Jen štěstí, že už byli v uličce, kde bylo o poznání méně lidí. A vlastně, momentálně teď, v tomhle malém úseku byli sami. Seděli na té dřevěné bedně, lavičce, nebo jakýmkoli objektu, na kterým se dalo sedět. Ani jeden z nich to nezkoumal, a vlastně to bylo poměrně jedno. Hlavní asi je, že se na tom zkrátka dalo sedět, protože jinak by museli stát, nebo si to kecnout na zem, protože s tou opilostí to moc nadějně neviděla v žádné poloze, natož ve stoje. Totiž... však chápete. Neberte si z toho nic perverzního, na Isaaca Collinse by doopravdy nesáhla – stejně jako on by nesáhl na ni, proboha, to bylo nepředstavitelné. “Hahaha,” pověděla ironickým tónem a zakoulela očima, jak už jí to tedy bývalo zvykem. “Beru je jenom tak vážně, jak je potřeba,” i když to samozřejmě byla lež, ale to si ani moc neuvědomovala. Byla kapku upjatá, to je pravda, viděl to každý a možná jí to i chvílemi docházelo, ale většinou si říkala, že jen takovým stylem může zvládnout svět. Ten venku i uvnitř sebe. V další minutce se mu podařilo klopýtnout, zrovna když dokončil svůj projev o tom, že se baví a je i bezpečný. No to určitě. Uchechtla se. “Jasně,” pronesla dost pochybovačně, což zřejmě stačilo k tomu, aby věděl, že ho bere asi tak vážně, jako nějaké malé děcko kecající jí do její práce. Když se znovu dostali do té debaty ohledně vztahů, myslela si chvíli, že vyletí z kůže, ale ten alkohol jí dal tak pěknou facku, že už ani nebylo třeba. Když Collins povídal, soustředěně ho poslouchala, a tedy netušila, jestli je to tím, že je sama opilá, nebo že je on opilý, ale vůbec netušila, o čem to mele. Tak ze sebe vydala jen nějaké “uh?” a raději to dál nekomentovala. Hlavně kvůli tomu, že se zvedl a natáhl k ní ruku, kterou pak nakonec kupodivu přijala. Vytáhla se na nohy a chtěla ho následovat, ale on se pěkně bouchl do zdi. Blbec jeden. “Ty, to určitě,” zahuhlala se škytnutím na konci a zasmála se. Fakt blb. Pak už jen pokračovali ve své cestičce dál, až nedaleko nějakého zamilovaného párečku ocucávajícího se v šeru uličky. “Jo,” pověděla a nahnula se do strany víc k němu, aby ji lépe slyšel, když šeptala. “Zatím je to jenom celkem odporný,” poznamenala. Teda – fuj, láska?

Líbil se jí způsob, jakým se tak rozpačitě usmíval. Vždy to ale dávala za vinu jen tomu, co říkala, nikoli sobě a tomu, jak blízko se nacházeli, nebo třeba čemukoli takovému. Její hlavinka si totiž neuvědomovala, co jiní lidé museli vidět na sto honů daleko. Ty jiskřičky, ty zakoukané pohledy obou, kterých si ani jeden nikdy pořádně nevšiml, nebo je tak nedokázal pojmenovat. Bylo to vskutku něco zvláštního, leč kouzelného. A tak se opravdu cítila, když byla s Lincolnem, očarovaně. Prožívala právě spoustu pocitů, které neznala, ne v takové míře, a pořád si tak nějak neuměla doopravdy přiznat, že k Lincolnovi něco cítí. “Jsi příliš skromný!” zaculila se a tiše se uchechtla, přišlo jí to z nějakého důvodu vtipné. Potom už se ale vydali k baru, aby si vzali něco k pití a mohli pokračovat v povídání si, což bylo něco, na co se Tabitha neskutečně těšila. Vlastně se těšila z celkové jeho přítomnosti, to se nedalo popřít, a ani by se o to nepokoušela. Jisté obavy tu byly, hlavně z toho jejího pití alkoholu, protože se bála, aby se na ni Lincoln nedíval trochu jinak. Mohl by si naráz pomyslet, že je úplně stejná jako ta děvčata, která se opijí a vyspí s prvním chlapíkem, který je při baru osloví a zalíbí se jim, nebo vlastně kdoví, jenomže taková ona nebyla, to rozhodně ne. A přeci jen, kdyby věděla, že i on má nějaké takové tajemství, byla by klidnější. A oba tedy něco skrývali před tím druhým. Nakonec se to ovšem vyřešilo tak, že navrhl víno, a jí to zkrátka přišlo jako skvělý nápad. Proto tedy přijala a poté už jen pokývala hlavou. “Děkuji,” usmála se a brzy už si převzala svou skleničku. Potom už se vydali kousek bokem, aby nikomu nezavazeli, což byla zrovna chvíle, kdy se na pódiu ukázal Tabithin velmi dobrý kamarád Arthur. Byl takové její zlatíčko, jako mladší bráška, kterého si velmi vážila a měla ho ráda. Byl jedním z těch hodných kluků, navíc oba milovali vesmír, což je také v prvé řadě spojilo – mimo tedy to, že studovali stejný obor.  Její nadšení z toho, že ho viděla na pódiu v tom úžasném oblečku Kapitána Ameriky, ji donutilo dokonce povědět Lincolnovi o tom, že je to její kamarád. A také nezapomněla zmínit, že je jako její mladší bráška. Hezky poslouchala to jeho vystoupení až do samého konce, a nakonec také zatleskala, protože si to určitě zasloužil. Samozřejmě ji také na chvíli zarazilo, když si všimla, že se z kostýmu nepřevlékl, ale zamířil ke své společnosti, což byl Aksel, pokud si správně vybavovala jeho jméno, stále oblečen v kostýmu. Ovšem nebyla typ člověka, který by soudil, ba naopak jí to přišlo naprosto úžasné. Vážně vtipálek. (A jestli ji třeba náhodou zahlédl, zamávala mu na pozdrav, a ukázala palce nahoru, čímž naznačila, že se jí jeho vystoupení líbilo.) “To sice ne, ale ta sourozenecká láska je mi asi přece jenom bližším pojmem než většině jedináčků,” pověděla s úsměvem odpovědí Lincolnovi, načež si upila ze své skleničky. Bylo hezké, že si pamatoval, o čem se ještě nedávno bavili, a nějak na to navázal. Vlastně ji to nutilo usmívat se ještě víc, a byl to zvláštně příjemný pocit. “Hm, tím si nejsem jistá,” pověděla a podívala se na pódium, kde už probíhala další vystoupení. “Ale určitě tam ještě někoho poznám, jen asi ne tolik,” nevěděla totiž o tom, že by někdo z jejích blízkých přátel vystupoval. Annys ani nebyla na plese, což vlastně nebylo překvapením, a... někdo další? Asi ne. Poté už se tedy otočila na Lincolna, věnujíc mu svou plnou pozornost. “Myslíš, že se k nám Teddy ještě připojí?” optala se, protože ji kolem nezahlédla. Asi se jí jen ztratila někde v davu. Ovšem by Tabbs nevadilo mít Lincolna po zbytek večera pro sebe, ale společnost Teddy jí byla také příjemná.

Jeho slová ju nijak neprekvapia, ako by aj. Už od začiatku ako sa mu prihovorila je vidno, že je nervózny, takže nemusela veľmi premýšľať nad tým či by urobil alebo neurobil tú istú vec ako ona. Ale nič zlé na tom nevidela, veď každý človek je iný. Niekto je introvert a niekto zase extrovert. Takže to, že by on niečo také nezvládol, nebolo práve zlá vec. „A na tom nie je nič zlé. Možno je niečo, čo by si ty zvládol ale ja by som nemohla, lebo by som sa bála alebo.. by som bola nervózna.“ A že určite niečo také je. Jeden človek sa môže báť hadov, iný ich môže milovať a to samozrejme ide aj s inými zvieratami, ale aj niečím iným než len zvieratami. Vedela ale, že sa to nakoniec zlepší a tak nervózny pri nej nebude. Dobre, skôr v to verila, než si bola úplne istá ale snažila sa k nemu správať čo najlepšie vedela aby videl, že nemal žiadny dôvod byť pred ňou nervózny. Vie, že to nebude také ľahké ale noc je ešte dlhá. A možno toto nebude poslednýkrát kedy sa uvidia ale bude to aj niekedy cez školu. Bol príjemná spoločnosť a to sa jej potvrdilo ešte viac, keď téma padla na knihy. Nebola nejaký obrovský milovník ale samozrejme, že ich milovala. Ako by aj nie, keď boli takou záchranou od reálneho života, ktorý bol niekedy.. povedzme si pravdu, dosť na hovno. Najlepšie je upustiť myšlienky od toho, niektorým ľuďom pomáha hudba, iným pozeranie seriálov a dokonca sa nájdu aj takí, u ktorých to sú práve knihy. A do tej kategórie patrí práve Lynn. „To je škoda. Horory sú naozaj skvelé, hlavne ak nájdeš naozaj dobrú knihu. Alebo teda, hlavne dobrého autora, ktorý to všetko skvelo opíše. Ako King!“ Hororové filmy priam nenávidela ale čo sa týkalo kníh, tak jej to nikdy nevadilo, tie patrili k jej obľúbeným. A samozrejme ešte nejaké psychologické, tie boli vždy skvelé. „Páni, poézia. To zase mňa nikdy až tak veľmi nebralo. Ale je to náhodou skvelé! Aspoň vidno ten rozdiel medzi nami a že obaja máme radšej niečo iné. Koľkokrát som videla, ako sa niekto naštval, keď niekto druhý nemal rád nejakú knihu či žáner a vždy mi to prišlo divné. Nie každý má predsa rád to isté, no nie? Niektorí ľudia sú naozaj hlúpi,“ povie, pričom až keď jej z úst vyjde posledné slovo, zhlboka sa nadýchne. Povedala toho viac, než najprv chcela ale nemohla si pomôcť. Keď už začala rozprávať o niečom o čom vedela viac, alebo sa chcela s tým niekomu podeliť, už to z nej išlo tak, že niekedy dokonca zabudla dýchať. Tak ako teraz. To už sa ho opýtala na obľúbenú knihu, preto zvedavo čakala, čo odpovie. Pri jeho slovách pokýve hlavou, aby videl, že ho pozorne počúva a nie, že ho necháva rozprávať a pritom nevníma nič čo jej hovorí. Párkrát si nejakú poéziu prečítala, neodcudzovala to, ale zistila, že to asi veľmi pre ňu naozaj nie je. Aj tak ale pozorne počúvala, ako ma rád Hamleta napríklad, čo ju donúti k menšiemu úsmevu. „Od Tolkiena som čítala knihy! Len.. nie práve básne. Ale Pána prsteňov,“ povie, pričom sa zasmeje, než pokrčí ramenami a odpovie na jeho otázku, „ale asi ako ty, nemám jednu. Vlastne ani neviem, či mám nejaké knihy, ktoré považujem za svoje úplne obľúbené. Mám rada asi všetky knihy, čo som čítala. Nájde sa samozrejme pár výnimiek. Ale asi nemám obľúbenú knihu. Možno niektorá od Kinga? To je ťažké povedať.“ Mala až príliš veľa kníh rada, na to aby mala nejakú obľúbenú, takže by bolo teraz dosť ťažké vybrať, keď ich je toľko. Pri jeho ďalších sa jej rozšíri úsmev, je rada, že s ňou súhlasí. Každý kto sem niečo vystavoval si dal s tým prácu, cítila by sa dosť zle, keby to mala zhodiť po čiernu zem. „Keby mi tvoja prítomnosť vadila, tak by som sa s tebou už nerozprávala a bola by som na ceste.. netuším, pravdepodobne ku baru. A hlavne by som sa nepýtala, nemyslíš?“ Venuje mu aj ďalší z jej úsmevov, aby sa tak nebál o to, či jej to bude alebo nebude vadiť. Pri jeho otázke nadvihne obočie, pričom sa tiež zahľadí na pódium, kde práve dospieval jeden mladík, ktorý jej bol dosť povedomý. Nie, že by sa s ním rozprávala tvárou tvár ale videla ho na flickri, dokonca jej niekedy komentoval fotky. Pravdepodobne len kvôli tomu tušila, že sa volá Charles. Inak by nemala ani tušenie. „Ale vôbec. Nemám žiadnych priateľov, ktorí by sa venovali práve spevu alebo niečomu z umenia. Rada ale ostatných počúvam, čo dokážu. Či spievať alebo hrať na nejaký hudobný nástroj. Ja keď spievam, tak to znie ako keby niekto mučil mačku. A možno by aj tá mačka znela lepšie,“ dodá so smiechom, než sa otočí na Rafaela. „Nechceš si dať niečo? Myslím na pitie. Ak chceš samozrejme.“ Možno chcel ešte zostať u výstavy, preto sa ho na to opýtala. Ona by sa rada niečoho napila, ale ak Rafael nebude chcieť, tak jej to samozrejme vadiť nebude.