Byla by to asi docela náhoda, kdyby oba dva znali Alexe, který se zajímá o koně a ve výsledku by nešlo o toho stejného. To by je pak museli seznámit, kdyby každý mluvil o někom jiným. ,,Taky přemýšlím, jak bych ti ho popsala. Třeba každý mluvíme o nějakým jiným Alexovi, který má rád koně. To bychom je potom museli seznámit,” zasměje se stejně podobně jako on a už jen vyčkává, co nebo jaký popis ho napadl, ,,jizva na tváři? Mmmm,” zapátrá v myšlenkách a vzpomínkách na nějakou jeho fotku tváře, kterou má na flickru, aby si vzpomněla, jestli má někde nějakou jizvu. V reálu zatím bohužel neměli to štěstí na sebe narazit, takže není úplně tak lehké si jeho tvář vybavit. Ještě když na sociálních sítích vypadá každý člověk úplně jinak. Pak jí to ale bleskne a plácne si ve vzduchu rukama a následně se na to zasměje, ,,jo, má jizvu! To bude ten stejný Alex! To je hustý,” zazubí se na něho. Ten svět, nebo spíš ta univerzita je tak maličká. Když se nad tím člověk zamyslí, tak to je skoro tak, že se každý s každým zná.
Člověk by se až divil, jak lehce to v obchodě probíhalo. Oni dva dohromady jsou poměrně velcí ňoumové, což si musel všimnout snad každý, takže až na pár zvláštních pohledů od prodavačky to proběhlo opravdu lehce. Proto už se nachází před obchodem a vymýšlí, kde by bylo nejlepší takovou opravdu provést. ,,Super, to ráda slyším,” vtáhne si pobaveně rty do pusy a pokroutí nad tím hlavou. Jejím uším ten nepatrný dvojsmysl neunikl a proto byla jeho reakce docela vtipná. No, nejsou žádní puberťáci, tak se rozhodla, že to nebude dál řešit a vydá se rovnou k lavičce. ,,Supeeer,” broukla a sledovala ho, jak si kleká na zem. Opravdu by se to teď těžko vysvětlovalo, kdyby je někdo z dálky pozoroval, ale co, jde jen o opravu šatů! ,,Jasně, v pohodě,” broukne k němu s úsměvem. Ona rozhodně nepatřila k dívkám, které by se bály odhalovat kotníky, nebo dokonce snad kolena. Ona ráda nosila krátké kraťasy nebo sukýnky. Měla ráda tu ženskost, kterou vyzařovala a proto jí nikdy neskrývala. A rozhodně jí nevadilo, že jí odhrne šaty. Udělala by to sama, ale předběhl jí. Akorát, když jí vyhrnul šaty až nad kolena, tak se mu mohl naskytnout pohled na růžovou náplast s motýlkama na jednom z nich, ,,koukej, mám památku na to, když jsme na sebe narazili,” zazubí se na něho a prstíkem ukáže na náplast na koleni. Potom už ho nechá pracovat na opravě šatů. Věděla, nebo spíš doufala, že to dobře  dopadne a dnešní večer ty šaty přežijou. Přeci jen měl šikovné ručičky, jak už bylo řečeno, tak to snad nebude tak složité. ,,Mmmm, mám ráda Popelku. Je to taková dětská klasika, ale v našem případě by to asi nebylo moc ono, ne? Když víš na jakou školu chodím, jak se jmenuju a jak vypadám? To by ztratilo to romantický kouzlo při hledání,” zasměje se pobaveně a nakoukne na Kendricka, jak se věnuje úpravě šatů. Šlo mu to docela hezky a rychle, takže by to možná mohl za chvíli a bez problémů mít hotové. Když se mu konečně povede šaty sešít, tak si vyrhnutou látku hodí zpět dolů a postaví se. Nejdřív svůj pohled skloní dolů k šatům a pak na Kendricka, ,,vypadá to super. Vážně máš šikovný ruce,” zazubí se na něho a párkrát se zatočí dokola. Bylo to možná trochu riskantní a ty šaty by se mohly znovu rozpadnout, ale nemohla odolat. Potom se znovu posadí na lavičku a využije toho, že Kendrick stojí hned vedle. Chytí ho za ruku a stáhne ho k sobě na lavičku, takže teď sedí oba, ,,děkuju,” věnuje mu jeden upřímný a široký úsměv, ,,ale asi bude lepší, když už mi na ně šlapat nebudeš,” zazubí se na něho pobaveně, ,,na co si vůbec bral ty žvýkačky?” natočí se tak, aby na něho dobře viděla a nemusela pořád jen natáčet hlavu, ,,nedal bys mi jednu, prosím?” udělá na něho psí oči a pak se jen lehce usměje. Na štěstí nebylo chladno, takže se venku na lavičce na chvíli posedět dalo.

Rubolf a ještě trocha tance

Spousta z těchto lidí si ples představují jako nějakou nóbl událost nebo podobně. Jako něco velkého. Pro Finley tohle bylo jako plesy na střední škole. Divila se, že se vůbec něco takového koná ještě na vysoké škole, ale příležitost si nenechala ujít. Těžko říct, jestli příležitost se intelektuálně bavit o různých obrazech a nebo opít se dělat ptákoviny. No, těžko, s jistotou můžeme říct, že šlo o využití příležitosti dělat ptákoviny, na které se ani nemusela posilňovat alkoholem. Dnešní ples nejen, že alkohol pila, ale způsobila i to, že skončil na šatstvu nějakých jiných lidí. Našla první výhodu vysokoškolského plesu. Alkohol, na střední škole si museli vzít a nebo říznout punč, tady jim byl volný k obsluze, což bylo naprosto skvělé vzhledem k tomu, že Finley chyběl jeden rok do oficiální zletilosti, ale s tím si těžkou hlavu opravdu nedělala. Jako s většinou věcí, co se udála při hře na babu a po ní u galerie. ,,Předělávači Rubene,” uchetla se nad touto přezdívkou a jen zavrtěla hlavou. ,,Klidně ti tak budu říkat,” pokrčila lehounce rameny a znovu se uchetla. ,,Jestli tím chceš naznačit, že budeš moji pomoc potřebovat, tak samozřejmě dobrovolně hlásím,” ušklíbla se pobaveně a nad jeho gestem jen nazdvihla obočí. Nějak ji to nevykolejilo a a ni ji to nějaký způsobem nevadilo. To už, ale následovalo umění a tedy jeho kritizování neboli kochání a lehký výsměch. Říkejte si tomu, jak chcete. Ale v případě těchto dvou bylo jasné, o co zde šlo, takže umění se moc pochvaly a ani pochvaly od této dvojice nedočkalo. Samozřejmě, že to pak vynahradili jiný obdivovatele, tak umění, kdyby mělo city, tak nemuselo dlouho smutnit. Zasmála se nad jeho falešně přísným oslovením. ,,Ano, Předělávači Rubene?” poškádlila ho přezdívkou, kterou si vymyslel on sám. Přišla ji velmi dlouhá, tak začala přemýšlet nad něčím kratším. No, musíte ji dát chvilku, přezdívky nejsou zrovna její parketou, ale když se bude snažit, tak do konce večera určitě něco vymyslí. ,,Vážně, každej? Dobře, budu ti teda plně věřit, teď mi můžeš jen dokázat, že mluvíš pravdu,” mrkla na něj spiklenecky. Nehodlala o tom pochybovat, ale škádlit ho mohla. Jasně, že by nemusela věřit vůbec, když ho znala jen chvilku, ale Finley mu prostě věřila, že se toho zklamání nedočká, asi za to mohla mladíkova sebejistota nebo aspoň na Finley působil sebevědomě. Obrázky na výstavě už hodila za hlavu, jelikož byl čas na tanec, na který se opravdu těšila. Na každém správném plese by se mělo tančit, ať to umíte nebo ne. Finley rozhodně nemůžeme nazvat úžasnou tanečnicí, ale zas tak hrozné to nebylo. Hlavně, ona tančila pro zábavu a ne, že by měla soutěžit. ,,Neboj, využije nejlépe, jak dokážu,” bylo ji naprosto jasné, že nemyslí zrovna tanec. Jeho poznámky k tomu všemu nasvědčovaly. Finley nebránilo nic v tom, aby trochu si ho dobírala nebo mu ty poznámky vracela podobným způsobem. Poslouchala píseň od vystupujících na pódiu. Příliš ji neznala, ale to ji nebránilo v tom, aby předváděla všelijaké náhodné pohyby, které měly být nazývány tancem. Vlnila všelijak rukama, vrtěla hlavou a nechyběly ani boky. Jestli to bylo do rytmu a nebo mimo něj, no, spíše mimo rytmus, o to si zasloužil ten alkohol, který měla v krvi, tak hudbu nevnímala pořádně, jak měla. Rubena nepouštěla a jen se vlnila teda mimo ten rytmus, oči na chvíli zavřela. Asi chtěla vnímat tu hudbu, ale moc se ji to nedařilo. Píseň za chvíli skončila a Finley se taky zastavila. ,,Co si málo pamatuji z programu, tak teď by mělo být něco vážného. Celkově ty písničky by měly teď být smutné,” broukla k Rubenovi, tím naznačovala, že by mohli už jít dělat něco jiného než tanec. Třeba se vrátit zase k tomu opíjení a nebo jednoduše něco, co si vybere Ruben, jelikož Finley mu slíbila, že pak budou dělat něco, co bude chtít. Tanec si užila, takže si odškrtla na svém pomyslném seznamu další bod. Měla ho celý hotový, možná tam měla ještě jiné body, ale to si asi díky následkům alkoholu napamatovala. ,,Na to se moc nedá tancovat,” dodala jako nějaký znalec a zalétla pohledem k pódiu, aby zahlédla dalšího vystupujícího. ,,Teď vybíráš ty, co budem dál dělat,” oznámila Rubenovi a povytáhl jedno obočí nahoru v očekávání, co z něj vypadne, co bude další náplní jejich dnešního večera.

Zavrtěl lehce hlavou a s pobaveným úsměvem na rtech nad jejím další vtípkem. Nebýt jí, tak asi nepokouší vtipkovat. Jinak mu humor byl docela cizí, ať šlo o černý nebo obyčejný, ale když vtipkovala jeho kamarádka, tak se zasmál. Úsměv na tváři moc často k vidění nebyl, ale když už mu ho někdo vyčaroval, tak to byla právě jeho nejlepší kamarádka. Proto ji nikdy za její vtípky neodsuzoval. On se ani necítil, že by na to měl nějaké právo. Dyť v její společnosti mohl být svůj a nikdy ho za to neodsuzovala, tak proč by to nemohlo být ani opačně. Chtěl, aby se Mckenna po jeho boku cítila naprosto uvolněně, hlavně ji měl rád za to, že dokázala v něm probudit tu trošku vlídnější stránku, kterou se snažil před ostatními skrývat. ,,Ano, přesně tak, pomalým, ale jistým dožíváním.”  Na rtech se mu stále držel pobavený úšklebek nad tou její malou dramatickou scénkou. ,,Ano, a v bytě mám jako správný boháč ten red room nebo to byl gray room?” v hlase měl ironický tón, který mu pak zkazilo zaváhání. Aiden opravdu neviděl Padesát odstínů, tak netušil, jak se ona proslulá místnost jmenuje. Jen něco málo o tom zaslechl.  Ale nemusíme se obávat toho, že by se vyžíval v sadomaso. Docela mu to přišlo i zvláštní takové choutky, tak nepřemýšlel o tom, že by je měl sám praktikovat. Teda jestli se nepočítalo, že rád provokoval lidi, aby dostal ránu do nosu. Někdo by to za machomismus opravdu považoval, ale Aiden to tak neviděl. Zkrátka ho to bavilo, teda rána do nosu samozřejmě pro něj nebyla zábavná. Jeho bavilo to, jak se druzí naštvou a vypění. Ještě se jim smál, protože věděl, že to je naštve ještě více. Díky tomu měl už nos nejednou přeražený, ale za tu zábavu to pro něj stálo. Zasmál se znovu nad poznámkou své nejlepší kamarádky. Jako solární panel. ,,Co by se stalo, kdybych přešel na jiný zdroj energie?” ušklíbl se, samozřejmě, že se pokoušel jen o nějaký vtípek, který nebyl příliš úspěšný. Možná Mckennu pobaví, kdo ví. Aiden rozhodně se mezi vtipálky neřadil. O vtípky se pokoušel jen v společnosti své nejlepší kamarádky, ale jinak se většinou smál cizímu neštěstí. Ano, je prostě takový. Nehodlal se kvůli lidem měnit, protože nikdo se v jeho životě kvůli němu taky neměnil. Akorát byl ochoten se přizpůsobit Mckenně, ale to bylo asi všechno. Jinak si rád určoval svoje pravidla.  To už nastala momentka s Charliem. Nechal je pokecat, přece jenom asi šlo o nějakého kamaráda Mckenny. Jen ho poslouchal a kritizoval. Jednoduše typický Aiden. Je asi dobře, že Charlie se přišel pokecat s Mack, tudíž mu došlo, že to bude asi nějaký kamarád nebo tak, jinak by ho asi zkritizoval  nahlas. Nebál se lidem říkat, co si myslí do očí. I když jeho nos by o tom mohl vyprávět svoje.  Hlavně by mu nevadilo, kdyby zde Charlie setrval o nějakou tu chvilku déle, protože pak nastala situace se svěřování, které se chtěl velkým okruhem vyhnout, ne, že by to bylo kvůli Kenně, ale jednoduše to chtěl vyhodit z hlavy a myslet na jiné hezčí a příjemnější věci jako byl blonďák, s kterým si vyměnil svoje telefonní číslo a nebo nějaká kráska z Flickru. No, ale stejně ji to vyklopil, protože Mckenna by to z něj vypáčila dřív nebo později. Pohlédl na ni a stiskl rty do jedné úzké linky. Čekal, jestli najde nějakou frázy na tuto situaci. Ani  on to nedokázal pořád vyjádřit. Jako kdyby v jeho hlavě nastal nejvyšší level zmatení. Musel si to tam urovnat a pochopit jednání svého kamaráda. Přece jenom studoval psychologii, tak si říkal, že by mu to mělo dojít, že by měl pro  to chování najít nějaké vysvětlení. No, nedařilo se mu. Jednak ještě nebyl v psychologii, tak výborný a jednak tohle se mu těžko vysvětlovalo, protože si myslel, že Phoenixe velmi dobře zná. ,,Možná to netušil? Možná to v něm probudil alkohol? No, to je jedno, spíše bych byl radši, kdyby si vybral na to svoje objevování nějakou oběť a ne mě. Teď to bude určitě divné. Nic neřekl, tak si nejsem jistý, jestli si to vůbec pamatuje a nebo ne. Ale teď je mi to nějak jedno. Chci to hodit za hlavu,” poznamenal k ryšavé nejlepší kamarádce, která asi po tom polibku se trochu přesunula na první místo. Hlavně, protože ho nelíbala, další kamarádské líbání by už nezvládl. Tím chtěl i dát najevo, že toto téma je pro něj uzavřené, že se mohou začít zase bavit, přece jenom jsou na tom plese, tak by se měli věnovat zábavě.  ,,Přiznám se, že se mi trochu ulevilo, když jsem ti to řekl. Já bych ti to pověděl později. Jen jsem ti nechtěl kazit ples,” vysvětlil Mckenně a zahleděl se do kelímku, který držel v ruce a nakonec se podíval i na ni. Věnoval ji jeden lehký úsměv, když mu věnovala to gesto s zmáčknutím zápěstí. Opravdu mu dodalo klid a mír na duši. Teda jestli nějakou duši měl, lépe řečeno, byl klidnější, protože věděl, že ať se stane cokoliv Mckenna bude vždycky po jeho boku, a že se na ni může spolehnout. ,,Tak on nezmátl jen mě, ale i tebe,” zakroutil hlavou a na tváři se mu taky objevil menší úšklebek. Vážně nakonec byl rád, že to z něj vytáhla, protože s Mckennou je nejlepší takové věci řešit, jelikož ona není tak seriózní jako on, tak k tomu dokázala dát jiný nadhled. Za což ji neskutečně zbožňoval. Dokázala ho jako jedna z mála lidí rozesmát. Za což už měla ocenění a lásku Aidena, protože i suchar se potřebuje občas usmát. Stačí jen občas, ale s Mckennou to prostě nešlo nesmát se, protože ona byla prostě takový třeštidlo a většinou její smích byl nakažlivý. ,,Jasně, že jsem na užívání, jen o tom nemluvím. Hm, asi protože to není důležité? Ani nevím proč. Jestli byl sexy? To teda byl. Možná by se ti taky líbil. Hlavně byl hodně vysoký,” popsal zamyšleně blonďáka. I když Aidena přitahovalo spíše, jak mluvil, než jak vypadal. Pohlédl krátce na vystupujícího, když mu došlo, že to byl, který se u nich zastavil na chvilku. ,,Tvůj spolužák?” zkusil odhadnout, hlavně chtěl už oddálit ten vážný rozhovor, tak chtěl, aby se Mckenna o něčem rozpovídala, aby ten večer nebyl jen o něm.
Netrvalo moc dlouhou chvíli a Aidenovi došlo, že právě mají vystupovat oni. Pohlédl na Mack. ,,Jak tuším správně, tak jsme na řadě zrovna my,” kývl hlavou směrem k pódium. Nabídl ji rámě, pokud ho přijala, tak ji dovedl až ke schůdkům. Převzal si kytaru a došel na židli, která tam byla připravená. Uchopil ji jako správný kytarista, znovu věnoval Mckenně. ,,Připravená?” bylo mu jasné, že se ani nemusí ptát. Přivřel oči a začal vybrnkávat první tóny písničky. Nebyl vůbec nervózní. Naopak si byl velmi jistý. Ponořil se celý do písně a hlasu své nejlepší kamarádky. Zněla jako vždycky famózně, takže hned věděl, že jsou skvělý. Soustředil se na struny. Byl velmi soustředěný a ponoření do hudby, kterou zde odehrával. V životě spoustu věcí nesnášel, ale hudba byla opak. Stejně jako to, že zde může hrát jako doprovod své nejlepší kamarádce. Té nejlepší zpěvačce, která vůbec může být, když dobrnakl poslední noty písně, pohlédl na Mckennu. ,,Byli jsme naprosto úžasný, hlavně ty, nezklamala jsi,” věnoval jí jedno lehké pousmátí a kytaru odložil. Neukláněl se nebo podobně. Jen nabídnul své kamarádce rámě, jelikož měli hotovo, tak měli by dát prostor ostatním na odehrání, i když vlastně po nich následoval jen jeden človíček. Aiden byl jejich výkonem naprosto spokojený. Byl hrdý na sebe a hlavně na Mckennu, že všichni viděli, jak jsou skvělé duo. Nečekaně si to velmi užil a doufal, že to stejně pociťuje i Mack. To už se podíval na svou nejlepší kamarádku a pak na hodinky, které měl na ruce. ,,Hele, já bych už šel, když máme to vystoupení za sebou, zase tě odvezu na kolej," nabídl se, jestli Mckenna souhlasila, tak s ní vyšel z sálu, podržel ji dveře a vydal se s ke koleji. Zastavil před budovou, kde měla bydliště Mckenna. ,,Musím říct, že jsem si to vážně užil, děkuji, že jsem se ti mohl svěřit," usmál se na ni, měl očividně po tom všem slabou chvilku, což se tak často nestává. Následně ji doprovodil až k dveřím a pak nečekal na nic a vyjel nazpět domů. Byl to určitě pro něj hezký zážitek, i když se tam vyzpovídal z svého nepříjemného zážitku.

>>byt

Dobře, tu nejlepší přezdívku si zrovna nevymyslel – ale přiznejme si, ten rum v něm mohl vyhrabat mnohem vtipnější a méně povedenější věci, které se mu proháněly myslí už nějakých těch pár chvil. Zejména při myšlence na temnou uličku a s nějakou dívkou jej napadlo jedno pěkné slovíčko, které měl ještě dalších pár chvil na jazyku, díky svým jakýmsi zbytkům rozumu však dokázal odolávat, ale ono bylo jistým způsobem jasné, nad čím přemýšlí, protože ne, doslova to tam předělávat nehodlal, chápeme se. Díkybohu měl na práci mnohem zábavnější aktivity, které ty jeho myšlenky odstrčily někam do kouta té jeho již tak malé a omezené mysli, tudíž to na něm pár dalších chvil ani poznat nešlo, pouze se párkrát uchechtl tomu, na jak skvělou a vtipnou přezdívku to přišel, načež i Finley daroval takové pyšné zazubení se. „Tak se mi to líbí!“ zahoukl s úšklebkem, když jej oslovila jako předělávači, čímž mu myšlenku na onu uličku zamilovaných opět na chvílí vrátila. A ne, ani příliš nepřemýšlel nad tím, že vedle sebe má dívenku, která se pití neměla ani ještě dotýkat – abych pravdu řekl, vlastně by jej to netížilo ani za střízlivosti. Zažil horší případy, sám jedním i byl. „Ano, anóo,“ pokračoval v tom jakémsi houkání, tentokrát do toho všeho zamíchal i škemrání, škubl tak za její ručku jako naštvané dítě. Nijak dlouho mu to nevydrželo, takové dramata mu úplně nešla, ne tedy na dlouho. Většinou to stejně skončilo zlomeným nosem, nebo něčím takovým. Docela přímočaře a lehce mu přikývla k tomu, že mu „vypomůže“, což mu na tváři vyvolalo letmý překvapený pohled. Mělo to být tak lehké? Nestěžoval si, ovšem, pouze ji pevněji stiskl dlaň a nasadil o něco odhodlanější výraz, který také dlouho nevydržel. Dále se k tomu nezmiňoval, ale bylo patrné, že se po cestě ještě snaží přijít na nějakou chytlavou a vtipnou přezdívku pro ni. Na nic nepřišel, dle všeho se mu to vypařilo chvíli po tom, co tam konečně dorazili. A také na to víceméně zapomněl – blbé pití. „Předě-“ pozastavil se v otázce, rychle si tak vzpomněl, že to vlastně byl jeho výplod, „jo, samozřejmě,“ zamumlal si, nechal ji nato doříci to své, k čemuž zase nahodil ten typický a všem známý úšklebek plný nekalých předtuch a… takových věcí, no, vy víte. Extra špatný. „Dokážu ti to tím nejlepším způsobem,“ zavrčel ihned nato, dosti sebejistě k tomu, aby se dokázal zbavit těch nejistot, které jej tížily vlastně více než jí. Nic dlouhotrvajícího, vše zmizelo ve chvíli, co se rozhodli opět přejít jinam, tentokrát na parket. Nebylo to tam tak příšerné, jak si původně představoval, což mohlo být ovlivněno těmi několika kelímky a společnicí, které se stále držel jako klíště. S ní po boku neřešil, kde se nachází, právě teď se snažil jen vyčkat na vhodnou chvíli, kdy ji konečně zatáhnout směrem k východu. Zatím neměli naspěch, na pódiu se nadále střídali hudebníci, což jen značilo, že se večer ke konci ještě neblíží. No, blížil, ale o tom neměl ani ponětí, teď se jen soustředil na to, ať nepřepadne, samozřejmě i na samotnou Finley. „Snad nezklameš,“ utrousil si z ní podobným způsobem jako ona předtím, překvapivě, ačkoliv také nijak nepochyboval. Tak se tedy přidal k těm jejím rádoby tanečním kreacím, na tváři se mnohdy krátce zjevil úsměv, občas si tak na ni jen mrkl, dále ji také držel za ruku. Na tu blbou hru stále nezapomněl a prohrát rozhodně nemohl. Každopádně to po chvíli přestalo, hudba opět na pár chvil utichla a dominovat začalo něco pomalejší a, jak říkala, smutnějšího. Povzdychl si, obrátil oči v sloup a vydal docela otrávený povzdych. „A to jsem se jako začal bavit,“ potřásl hlavou, načež se obrátil k pódiu, jako kdyby tím měl tu uměleckou duši přimět k něčemu hlasitému, „takový nud…“ zamlkl. Pohlédl na dívku, která právě seděla u klavíru, a ačkoliv se mu to představení příliš nelíbilo, zaujala jej právě ona, ten pocit, že ji už někde viděl. Viděl! Došlo mu docela rychle, že právě ona, něco na C, jak si ji právě pojmenoval, byla začátkem jednoho z jeho nejhorších školních dnů. Na pár chvil strnul, docela zmateně ji pozoroval a snažil si vybavit něco z toho dne, co s ní strávil. Pamatoval si jen na to, že se mu líbila, zatraceně, vždyť teď vypadala dvakrát tolik k nakousnutí, až jej to přinutilo pootevřít ústa. A když tedy po další chvilince skončila, potřásl hlavou, snad nejkratším potleskem v historii se probudil z toho svého kratičkého transu a raději se obrátil na svou Finley. „Nedá,“ přitakal snad i zasmušile, byť o pár vteřin později, odmítal se obrátit za sebe na tu dívku, raději se rovnou s Finley rozešel směrem k východu, nebo alespoň tam, kde by mohl být. „Ty víš,“ pronesl stroze, rychle nato se přinutil k úšklebku, dále však mlčel. A bylo poznat, že je vcelku vytočený – zmiňoval jsem už, že nenávidí selhání? A v ten den, který mu svou přítomností Crystal připomněla, zažil rovnou tři. Byl čas zapomenout.

Celý večer bude určitě skvělý, doufal v to. Přeci jen s Beth se už tak nějak lépe poznali a jsou si docela blízcí, to musí uznat i on, jelikož se jí začínal otvírat víc než jiným lidem. Pokud by nešlo o otevření se, už to že se s ní bavil déle než pár minut a jednalo se o něco osobního, tak to už je výhra, je v tomhle totiž vážně mnohdy složitý a lidem moc nevěří. Pořád o něm Bethany hodně věcí neví a bude pro něj doopravdy složité jí to například říct. Říct jí někdy o tom jaké problémy psychické má, jaké hrozné pocity v něm kolují, co mu lidé z okolí dělají. Možná to přijde samo. Možná nebude muset být ani nervózní a ten stav prázdnoty bude mít přímo před ní, nebo se mu někdo pokusí ubližovat před ní. Bylo by to lepší, aby se to dozvěděla takhle, nebo horší? Nějak se to zvládne, tedy doufejme. Třeba z něj prostě bude dál dělat frajera, jako dělá teď. Prostě on v tomhle žil. Díky Bethany je teď trochu víc “cool kluk”. Vždyť ona tu všechny zná, každý jí v podstatě znal a věřil že jí i každý měl rád. Takže záviděli určitě spíše jemu, než jí, protože o něj někteří ani nezakopli a ani by se nedivil, kdyby jeho spolužáci ani nevěděli, že spolu mají nějaké hodiny. Ano, vítejme v životě Waltera. Dobře, je to mnohem složitější než se asi teď může zdát, ale o tom se úplně bavit nechce, ne teď na plese a nechce na to ani myslet, protože si to vážně chce užít. Myšlenky může upustit ve své knize, která je tak jako ve výsledku i o něm, ale tam to vypustit může. Tady na to není zrovna čas a není to vhodné. Navíc se teď má krásně. “Jo, já taky.” Asi.. Je to složité protože je to vlastně jakýsi jeho deník. Jenže to není ten klasický deník, protože v jeho životě se toho vlastně stalo hodně, jen to lidé nevidí. Stalo se tolik soubojů, kdy bojoval sám se sebou a i s myšlenkou vzít si například život. Chtěl vůbec aby někdo o takových myšlenkách věděl? Aby se do toho jeho nitra dostal? Nebyl si jist. Nebyl si v tomhle jist doopravdy s ničím a ani, jestli bude knihu nějak vydávat do světa. Přeci jen mu pořád dělalo problém o sobě trochu mluvit, ale Bethany mu s tím pomáhala a on se to pomalu učil.. Tedy aspoň u ní. “No.. Asi klasika. Hodně jsem četl, takže máš pravdu. Ale neseděl jsem u toho jen doma a opět jsem začal chodit číst ven.” Jo, aspoň něco nového, už není zavřený doma a čte si venku. No wow, poměrně pokrok že? Co ale za tím asi nechtěl jako pokrok bylo to focení. Z části to strašně znělo hezky, jenže on na tohle nikdy nebyl. Na ten výlet se s ní ale vydá určitě moc rád, jen teda bez toho focení jeho osoby, protože to si asi nechá spíše ujít i přes to jak dokáže být přesvědčivá. Kdo ví, třeba ho nakonec nějak donutí a nebude to pro něj tak hrozné a nepříjemné, jako mnohdy bylo. Po tom všem co se stalo prostě na tohle není a ani není společenský jako Bethany. Nejspíše by možná ale ani nebyl, kdyby si těmi věcmi neprošel. Dělá mu problém svěřit se i dospělým normálním lidem, takže na tom asi tolik nesejde. Nesvěřuje se skoro o ničem a už vůbec by se nesvěřil o tom, že třeba pošlapal Bethany špičky a ani by se nepochlubil že to udělala třeba ona jemu. Nezlobil by se na ní, naopak by se asi nasmáli. To že by ho ale nesla určitě nehrozí, vždyť ona je určitě lehoučká jako pírko. Takže ani to, že třeba se neučila tančit, nevadí. On ji povede! Společně to celé zvládnout a užijí si perfektní večer. I kdyby se jim stal nějaký trapas, byla by to sranda a nic, za co by se museli stydět a chtít ten večer celí nervózní a v rozpacích ukončit. Walter dlouho nezažil něco.. Romantického. Od určitých dob a to od dob, kdy ho v podstatě Angela odkopla. K tomu se ale vracet nechce, chce si užívat tenhle večer v tom krásném duchu, jaký už má. Byl připraven Beth doprovodit domů, nedělalo mu to problém a vlastně s tím tak jako počítal. Bralo se to u něj jako cosi automatického. Přece by ji sám pozdě večer nenechal jít samotnou domů! Proboha, jen to ne..  Ne jen že by dostal asi na budku od jejího bratra, ale asi by dal na budku sám sobě. Počkat, to asi už ne, jelikož kdyby ji nedoprovodil, byl by hloupý a hloupému člověku nedojde většinou kde chybu udělal, dokud mu to někdo pořádně nenaznačí. Na takové věci ale nedojde, protože Walter je na tohle přímo skvělý a umí být velmi pozorný. Jen tomu spoustu dívek (skoro všechny) nevěnuje pozornost a ve společnosti je přehlížený. To že se mu ale líbí fotografie Beth není protože by chtěl být slušný a pozorný, zkrátka lézt jí do zadku. Myslel to upřímně a tak nestačil ani mrkat když spustila dlouhý dialog v podstatě sama se sebou, do kterého ani nestačil skočit. Počkal tedy až dopovídá a pak se usmál. “Bethany.. Vážně se mi ta fotka líbí.” Pohlédne jí do očí a upřímně se usměje. Byl v tu chvíli jako naprosté sluníčko a byl tu pro ni jako příjemná podpora. Ví totiž, že Bethany je skvělá a tohle je jen maličký ‘breakdown’, který přejde. Musí si uvědomovat, jak dobrá je, ale zároveň to nepřehánět a posunovat se kupředu. Člověk musí mít vždy sebekritiku, protože ta posouvá dopředu stejně jako kritika ostatních a možná ještě víc. “No, já raději budu chodit do knihovny tady a ve městě.” Zasmál se nad jejím poznámkou. Do vězení by se Walter dostal leda že by chránil své přátele tak moc, až by někomu ublížil a to se doufejme nikdy nestane a skončí to leda v ředitelně. Knihovna ve vězení zní sice fajn.. Ve výsledku by se jeho život až moc nelišil. Četl by, ležel by, spal by, jedl.. Byl by vězni kvůli své slabosti občas šikanován. Nic by se moc nezměnilo, což je upřímně smutné. Občas si totiž připadal, že jeho život není dar, ale nějaký trest z minulého života. Teda teď je to fajn ale jako celek.. Bylo to až moc komplikované. Uvědomuje si že život by bez překážek být nebyl, jenže toho někdy bylo až moc a dohánělo ho to k šílenství. A tak se raději od myšlenek na věznici s knihovnou přesunuli k něčemu jinému a to byla krádež dobrého jídla, co zde univerzita nechala připravit. “Vypadá to vážně všechno skvěle.” Uchechtne se nad tím spokojeně a sám si něco vezme stejně tak jako ona. “Můžeš si to dovolit Bethany, u tebe bych se nebál, takže si dej co chceš.” Uculí se na ní a sám snědl jeden cupcake a byl toi vážně skvost. Ta chuť.. Nečekal že to bude až taková dobrota. “Já taky.. Ale ještě bychom mohli dokončit jednu věc.” Kývne k parketu a už k ní natahuje ruku, aby si ji mohl na parket mezi lidi odvést. “Smím prosit?” Usměje se na ni trochu, protože nebudeme si lhát, je trochu nervózní.