Ať už k nim na koncerty chodil kdokoliv kvůli čemukoliv, byli za to vždycky rádi. Connie možná občas nechápal, proč by si to někdo dělal, ale měl z toho radost i tak. Ne že by si myslel, že je jejich hudba špatná, to ani náhodou, líbilo se mu, co hrají, akorát byl prostě holý fakt, že jejich podivná směska žánrů není právě nejpopulárnější na hudební scéně. A pak taky i ty jednotlivé složky, z nichž se skládá právě ten „jejich“ žánr, jako třeba grunge, taky nejsou dvakrát populární. Jsou, ale jenom mezi určitými skupinami lidí. To byl také důvod, proč si nikdy nedělali kdovíjaké naděje a iluze o tom, že by jednou mohli celosvětově prorazit. Vlastně se o to ani nepokoušeli, byli spokojení s tím, co měli. Asi by jim nevadilo, kdyby se proslavili alespoň nějak lokálně, přeci jenom to byla část jejich příjmu, ale jinak jim plně vyhovovalo, kde jsou. Mohli si hrát, co jenom chtěli, měli svou malou základnu pravidelných fanoušků a sem tam se k nim nachomýtl i někdo nový. Nikdo jim nevyčítal, že se odchylují od jejich normálního stylu hudby, neměli problém s neodbytnými fanoušky, co se na ně věšeli na každým kroku, a prostě vedli jinak naprosto normální život. Prostě ideál. Každopádně ale to, že by někdo přišel sem na ples, protože věděl, že tu budou taky hrát, aby si je poslechl i tady? Ačkoliv mají jenom jednu písničku? Z toho byl tak trochu na větvi, i když to vcelku dobře (a neúmyslně) skrýval za svou obvyklou aurou podivnosti. A navíc to byl kluk, což ho taky celkem udivovalo, i když moc nevěděl proč. Asi kvůli tomu, že když už po koncertech vysedával na baru, chodily za ním spíš holky a dělaly na něho oči. Což taky moc nechápal nikdy, ale taky se tomu nebránil. Akorát pak ty jeho vztahy dopadaly tak, jak dopadaly, že. Na druhou stranu měl takhle celou plejádu holčičích známých, které „znal“. S některými se už ani nezdravili, když se potkali, i když věděl, že se nerozešli v žádném případě ve zlém. Tenhle kluk byl ale překvapením, jaké prostě nečekal. Tomu se asi vážně ta hudba musela líbit. U těch holek se většinou setkával s opakem – přišly do náhodného baru, kde zrovna ACK hráli, zalíbil se jim ten divnej baskytarista a chtěly ho do postele, přičemž na té hudbě jim ani moc nesešlo. Každého věc. „Jsi si jistej, že ne?“ povytáhl obočí nad tou jeho jistotou a nemohl jinak než se smát. Nerad by to nějak zakřikl a přivolal to na ně, pořád si chtěl zahrát a vystoupit před tou spoustou lidí, ale stejně mu to nedalo, aby si z toho nedělal srandu. Taky mohla přijít Godzilla a všechno to tam zdemolovat, než by vůbec stihli začít. Fajn, možná to byl jeden z těch méně pravděpodobných scénářů, ale pořád ta šance nebyla úplně nulová. Alespoň dle jeho názoru. Fakt by se ovšem málem červenal, že jim tak věří, že to bude skvělý. Naštěstí nebyl jeden z těch lidí, co by se nutně začali bát, že někoho zklamou, když slyší, že se ten někdo těší a věří jim, pořád to tak nějak neřešil. Co by se asi tak mohlo nejhoršího stát? Nebude tam přece sám a i když je zvuk jeho basy pro výslednou písničku poměrně podstatný, pořád by se to do konce nějak dotáhlo. „A já snad jo?“ opáčil automaticky a musel se tomu ušklíbnout. „Fajn, blbá otázka, trochu jí asi rozumím, ale není to nic, co by se nedalo naučit,“ pokrčil rameny a nonšalantně vzal mezi prsty brčko ve své sklenici, aby s ním uvnitř zavířil a napil se, „čemu teda rozumíš?“ optal se, když už byli u toho. Předpokládal, že tu taky studuje, a vzhledem k tomu, že projevil zájem o něj a o ACK, mohl by mu ho na oplátku dát taky. A pak taky ho začínal celkem zajímat. Ten kluk v kostýmu, který vlastně ani nebyl kostým jako spíš jeho úbor pro dnešní večer a noc, se stal jejich dalším tématem. „Tak to tě musím zklamat – často smysl nedávaj,“ protáhl obličej a zklamaně si povzdychl. Nebyl kdovíjaký filmový fanoušek, pár jich ovšem viděl a pokud to teda zrovna nebyly dokumenty o řecké mytologii a mytologii obecně, případně o hudbě, byly to všelijaké fantasy, sci-fi i dramatické záležitosti, z nichž si toho už ani moc nepamatoval. Padouši v nich byli často ploší a povrchní a jejich charakter nedával smysl a o to horší pak byli ti hrdinové, co proti nim bojovali. Ale stejně je jako oddechovky čas od času měl možná i rád. „Fakt ne?“ Jeho úsměv se rozšiřoval čím dál víc a když do něj drcl tou rukou, trochu se k němu naklonil a vytrčil bradu. „Co ti vadí na kostýmech? Mohli bysme si hodit třeba revival Kiss nebooo… hudební ztvárnění všech Avengerů,“ dobíral si ho a čím víc slov z něho vycházelo, tím absurdnější ty představy byly. Vystupovat v kostýmech by bylo… divný. Minimálně u nich a ne v tom dobrým slova smyslu. Prozradil mu, co se chystají zahrát, a zevrubně vysvětlil, proč si vybrali právě je a proč právě tuhle písničku. Depeche Mode by se možná dali tak trochu považovat za jednu z jejich inspirací. Další přísada té jejich směsky žánrů. „Dost podobný,“ přitakal a projevil zájem na tom, aby jim Alpha fandil stejně, jako on teď fandil Charliemu. „Platí!“ opáčil se zakřeněním a v duchu si řekl, že se nesmí zapomenout podívat jeho směrem, až začnou vážně hrát. I kdyby nakonec zapomněl, stejně by se po něm podíval sám od sebe, co si budeme. Rychle kývl na to, že tu na něj počká, a už vyrazil nahoru na pódium, kde proběhlo to jejich vystoupení, během kterého se jeho směrem vážně nezapomněl podívat – a víc než jednou. A Alpha vážně vstal a přidal se k davu. Musel se nad tím pro sebe pousmát, než udělal malou otočku, zahoupal se do rytmu a pokračoval dál, dokud se skladba nenachýlila ke konci. Zdálo se mu to, nebo vážně i zapískal? Ten úsměv byl zpátky, ale tentokrát ho nešlo tolik vidět, protože se spolu se zbytkem kapely uklonil a dal se do sbírání jejich věcí, aby pódium opustili. Prohodil pár slov s ostatními a zamířil zpátky na bar, kde na něj Alpha vážně čekal. Se spokojeným zubením se od ucha k uchu, který perfektně vyjadřovalo jeho momentální vzletnou náladu, se loktem opřel vedle něho o pultík. „Pískal jsi? Vážně jsi pískal?“ ujišťoval se potutelně, jestli se mu to fakt nezdálo. Samozřejmě to přímo neslyšel – viděl ho, ale nebyl si jistý, jestli to bylo ono. Byl nabitý energií ze hry a měl chuť na panáka, proto mávl na barmana a tázavě se podíval na Alphu. „Dáš si se mnou?“

Představa, že by jej konfrontoval s tím, že jej zaujal, v něm vyvolávala podivnou směsici pocitů, snad ještě podivnější než ta těch jejich zmíněných žánrů. Bylo to vcelku odlišné od těch dalších chlapců, které bez jakýchkoliv obtíží dokázal nějak poznat a dostat se k nim blíže a které si na těch pár krátkých týdnů obmotal a ukončil to s tím, že nejsou tím, po čem vlastně touží. Connie vyčníval rovnou v několika věcech, nic rozhodně zásadního, pouze zde byl ten malý, vážně irelevantní fakt, že jej zatím viděl snad jen s dívkami. Ne tedy, že by to s ním již vzdával, stále zde byla jakási kapka naděje, že by to přeci jen někdy vyšlo, a stále jej zajímal natolik, že si ho přál mít alespoň jako kamaráda. Zatím jej ale potřeboval poznat, potřeboval se zbavit těch svých nejasných představ a podívat se na pravého, toho reálného Conrada, který seděl přímo vedle něj. Upřímně, zatím se nedalo říci, že by byl nějak zklamán, ba naopak. Myšlenka na to, že by přeci jen někdy přiznal, že se mu líbí, jej ale tížila ještě pár dalších chvil, byl to jakýsi strach, který obvykle ani nepociťoval, a byla to další z věcí, která přispívala té jeho nervozitě, kromě jeho samotné přítomnosti, ovšem. Přemítal nad tím dalších pár chvil, napadlo jej to také, když se zde ocitl sám, a celkově ho těch pár obav na delší dobu neopustilo – další z těch novinek, které zažíval. Nebyl zvyklý na nejistotu, nervozitu a obavy, ale to všechno mu přeci jen naznačovalo, že je to něco jiného, nového a snad i to, po čem tak prahne. Nebo také ne, záleželo. Teď se raději zaměřil na jejich hudbu, jež jej vážně zaujala, byť ne natolik jako ten pohledný baskytarista. Byly to dva důvody, proč sem přišel, dobrá hudba a Connie, ale rozhodně by se na ten seznam dalo připsat pár dalších banalit. „Jsem si dost jistej,“ probil jej docela vážným pohledem, který si vysloužil za to, že se vůbec opovážil pochybovat, rychle ho však vystřídal za ten další ne zcela povedený úsměv, „to dřív vypadne nějaká ta koule,“ uchechtl se, načež pozvedl prst směrem k těm zářícím koulím na stropě. Vlastně obojí bylo celkem nepravděpodobné, ale z toho, jak tam některé visely, očekával, že se po dalších dvou takových akcích stane nějaká nehoda. Asi by to s někým mohl probrat, kdyby tedy měl tu náladu a kdyby mu ta představa, že na někoho spadne disko koule, nepřišla vtipná. Nebyla to jeho práce, no ne? A tak se tedy vrátil zpět ke Conniemu a hudbě, ačkoliv se co pár chvil stejně vracel k té výzdobě, které si začal všímat až teď. Přeplácané, občasně pěkné, jinak nic neobvyklého. Prostý ples z toho, co by mohlo být v kdejakém zamilovaném románku z prostředí školy, pokud by tedy nějaký znal. Zmateně přikývl k té jeho otázce, mírně pozvedl jedno obočí a na tváři jako by měl otázku, „a snad ne?“. No, každopádně pokračoval, až se musel krátce zasmát. „Na to už je pozdě,“ potřásl rameny, stále se nad tím musel usmívat. Přišlo mu to humorné, tedy to, že by se někdy naučil na něco hrát nebo zpívat nebo… měl pocit, že by ho to stejně nezabavilo. S uměním si nikdy nerozuměl, jednoduše mu šlo skoro všechno ostatní. Skoro. „Biologie,“ prohodil docela stroze, „a fyzika,“ to už vyznělo o něco lépe, dokonce se mu na tváři mihl úsměv, „a rozumím jí dost k tomu, abych věděl, že proud vážně nevypadne,“ uchechtl se ještě jednou, poté si opět usrkl ze sklenice, aby mohl pokračovat v konverzaci o superhrdinech. Dle všeho svůj odpor k nim dostatečně nevyjádřil, ale k tomu by se mohli dostat třeba jindy. Ne tedy, že by toho neznámého začal nějak horlivě nesnášet, pouze se za něj cítil celkem trapně, ostatně jako každý jiný rozumný člověk v sále. „To mě nepřekvapuje,“ zamumlal si, následoval krátký povzdych, poté se toho tématu vzdal pro případ, že by se zde naučil nenávidět snad většinu těch fiktivních světů, tedy až na sci-fi universa, která nadále miloval. Jednoduše netrávil příliš času u knih a televize, bylo mu tak mnohdy záhadou, čím jej mrhá. Odpověď dle všeho ležela někde u knih a pohledných, brejlatých klučinů, těžko říci. Přišlo mu to smutné a podivné, rozhodně si to přál napravit – to zjevně nešlo. „Ne, ne, ne…“ zopakoval mu několikrát, s každým tím nesouhlasem zatřásl hlavou, a když se mu tak po několika vteřinách začala motat hlava, raději s tím přestal, přeci jen se k němu ještě naklonil. A ten pohled si musel užít, dokud trval. „Je to dost dětinský,“ pozvedl jeden prst, vlastně to nebyl ani řádný důvod, přeci jen měl sám dost dětinských zlozvyků, „trapný,“ pokračoval, zdvihl tak další, „a… lepší pohled je na tohle,“ zakončil to své odůvodňování tím, že ručku nahnul k jeho obleku. Byl to jakýsi marný pokus o kompliment, ale to se mohlo počítat, no ne? Samozřejmě mohl přidat i to, že je to vážně divné, ale takhle se urážet nepotřeboval. Značku podivného tu měl on, případně každá další dušička, která neměla… kostým. Vyslechl si tedy těch pár vět ohledně výběru písně, k čemuž jen přikyvoval na náznak, že nadále poslouchá, až jej ujistil, že je to vcelku podobné jejich stylu. To mu stačilo k tomu, aby opět nahodil úsměv, a když se zakřenil, musel se zazubit nazpátek. Dále už jenom vyčkával, než se to na pódiu rozjede, upíjel ze své sklenice a přemýšlel. Hnalo se mu toho v hlavě docela hodně, a nikoho ani nepřekvapuje, že středem těch jeho myšlenek byl právě Connie, kterého nespustil z pohledu po celé to jejich vystoupení. Cítil se být poctěn, že přeci jen získal jeho pohled, nejednou, a v kombinaci s tou hudbou se do té jejich kapely snad zamiloval ještě více. Po tom svém zapískání se konečně jakžtakž uklidnil, konečně se zase usadil, zapil to všechno vodou a pokračoval v tom svém jakémsi přemýšlení, dokud se vedle něj zase neobjevil. Se stejným zazubením, kterým se s ním rozloučil, si do něj drcnul, načež se konečně dal do řeči. „Bylo to suprový!“ zahoukl s uchechtnutím se, ruku mu položil na rameno, a ještě jednou s ním potřásl, poté ji tam na další chvíli nechal, „a ta tvá otočka? Celé to bylo skvělé!“ zachechtal se, nakonec jej konečně pustil, aby se mohl na své stoličce také opřít o pult. K jeho otázce se jen hrdě vzpřímil, přikývl, vlastně tomu také nedokázal uvěřit. A to, prosím, dělá voda s citrónem. Teď bylo záhadou, co dokáže ten panák. Nejistě na něj pohlédl, úsměv se jej nadále držel, nakonec ale přikývl. „Neručím za sebe,“ varoval jej při pohledu na barmana, který se již dal do nalévání. S alkoholem si vlastně taky příliš nerozuměl, a rozhodně nevěděl, co s ním ta dobrá nálada, hudba a voda udělá. A možná to ani vědět nepotřeboval, přeci jen si to chtěl užít. Tak tedy své skleničce daroval poslední pohled, její obsah poté rychle dopil, načež se připravoval na bůhvíco se tam nalévalo.

Zlehka se pousmála nad slovy obdivu, i přestože na její otevřené mysli vůči vínům neviděla nic tak světoborného, zkrátka neměla žádné vlastenecké sklony, o čemž vypovídá i její útěk (a nechuť se vrátit) do Itálie. Ale i přesto, že se jí Itálie i za tu krátkou dobu stala druhým domovem, necítila potřebu zbrojit kvůli každému špatnému slovu o jejich víně, ačkoliv za to pravděpodobně může i její snaha vyhýbat se konfliktům. Vzhledem k její povaze se tedy nebylo čemu divit, že mezi šampaňským a proseccem neměla favorita, s chutí si dala obě, ale na rozdíl od Bastiena by se neodvážila je porovnávat, protože jí zkrátka přišly jiné, což jí její drahý a znalý přítel v následující chvíli objasnil. Sama věděla, že to jsou různé odrůdy hroznů, přeci jen každé rostou úplně jinde s jinými podnebnými podmínkami, ale o rozdílném tlaku při výrobě neměla tušení, protože kromě dobré chuti se o vína nijak hlouběji nezajímala. „Přesně tak, každé člověka osloví něčím jiným,“ věnovala mu hřejivý úsměv, kterým národní vinný souboj hodlala uzavřít. Zná Bastienův postoj a nikterak mu to nevyčítá, vlastně je to ve výsledku pěkné, jak hrdý na svou zemi je, no ona měla ve svém srdíčku místo pro všechna vína, a i její mlsný jazýček uvítal vše, co mu podstrčila. „Já vím, Caruccio,“ na rtech měla úsměv, jak jinak, když se nacházela v přítomnosti Bastiena, ale v tomhle úsměvu jako kdyby skryla vše, co si prožili. Dívala se na něj pohledem staré známé a byla plna nostalgie na den, kdy se poprvé poznali, a byla ráda, že se vše stalo tak, jak se stalo, jelikož byl její život díky Bastienovi o něco lepším. Podělila se s ním o své postřehy pocitů, které měla z chuti vína, nicméně odhalila jen jednu, zatímco Bastien jí představil hned tři. Ze samé zvědavosti si znovu odpila, aby tam ony příchutě identifikovala, a po chvíli rozkošného, soustředěného výrazu souhlasně pokývala. „Teda, tu čokoládu tam… nějak nemůžu najít, ale jinak to tam cítím, když jsi to řekl,“ doplnila své kývání i slovy, nicméně bylo dost možné, že si po Bastienově shrnutí příchutí jednotlivé chutě do své mysli vsugerovala. I kdyby si to vsugerovala, jistě by to nevadilo. Tuto vinařskou vložku si užívala a bylo jí úplně jedno, že se víno nepovažuje za typicky mužské, ale ona příliš na genderové role nedbala, i proto si ráda čas od času črtala mužské obličeje například se slzami v očích, protože neviděla důvod, proč by mělo plakat jen „něžné“ pohlaví. Všichni jsou přece lidé a lidé mají emoce, ať je to radost, která se projevuje smíchem, či smutek, jež se projeví v perličkách, co se nám kutálejí po tvářích. Zkrátka ať se každý projevuje tak, jak uzná za vhodné, proto si Bastiena nedokázala bez onoho vína představit, zastupuje tím svůj milovaný národ, není to úctyhodné? Nicméně informace o chutích a krásách merlotu byly jen chvilkovým rozptýlením, než přišly ty skutečné tíživé skutečnosti, které s tou největší opatrností Gab vysvětlovala. „Snad máš pravdu.. Io spero,“ tiše si povzdechla a na moment jí zahalil tvář melancholický závoj, ale jednak se nechtěla v tak slavnostní večer trápit, trápila se již dostatečně, a jednak jí Bastien dokázal zvednout náladu jednoduchou poklonou. Ten chlapec v sobě měl zkrátka doopravdy kus slunce, kterým uměl všem ostatním vyhnat chmury z mysli. Pro dnešní den vážná témata stačila, čemuž přispěl i vystupující chlapec v kostýmu Kapitána Ameriky, což jí přimělo k pobavenému úsměvu a ten se jen rozšířil, když se ukázalo, že se jedná o známého Bastiena. Společně mu tedy hlasitě vyjádřili podporu, než se vrátili pozorností jeden k druhému. „Já jich znám, ale většinou to byly slečny, které znám ze spolku,“ někomu takové uskupení děvčat možná přišlo dětinské či stupidní, no ona za to byla skutečně ráda, protože díky tomu poznala spoustu skvělých slečen, které by těžko po univerzitě hledala, a navíc byla řada z jejich členek dost nadaná. „Ale to je pochopitelné, jsi tady jen prvním rokem, no uvidíš, že člověk jako ty skončí na konci studia obklopen přáteli, protože kdo by si tě neoblíbil, bambino,“ povzbudivě se na něj usmála, jako kdyby byla mamča, co svému milovanému synkovi dává rady na první školní den, a zlehka položila volnou ruku na jeho rameno. „A já tady pro tebe budu celou dobu, neboj se,“ sice to myslela jen na jejich přátelství, ale ve výsledku tu pro něj bude klidně i jako víla kmotřička, která ho popostrčí k těm správným lidem a pomůže mu najít podobná sluníčka, jakým je on sám. Pro něj by se zkrátka rozdala, ale kdo by se jí divil? Stačil by jeden pohled na Bastiena a jistě by se nedivil nikdo. „Co byste řekl na tanec, pane? Když jsme na tom plese, takovou příležitost si nesmíme nechat ujít,“ vyzývavě zdvihla jedno obočí, zvědavá, zda její nabídku přijme, a po očku se rozhlížela po místě, kam by si odložila skleničku pro případ, že se na parket vydají, protože víno na ex dopíjet nebude. Vhodné místečko i našla a po souhlasu Bastiena se přesunuli na parket. Možná ho musela trošičku přemlouvat, ale minimálně jeden tanec byl zkrátka nutností. Zda to prodloužili do více tanců nechala už čistě na něm, ona ten správný plesový pocit měla, což jasně zářilo z jejího dnes skoro nemizejícího sluníčkového úsměvu, a mohli se vrátit zpět ke svým vínům. Chvíli tedy popíjeli, sledovali vystupující a Gab se občas ozvala, že některé dívky zná - samozřejmě ze spolku, snažila se mít totiž přehled, ale jen co měli dopito, navrhla, že by se mohli vydat do fotokoutku. Přeci jen musí zdokumentovat pro jeho mamku, jak mu to v tom roláku sluší, no ne? S úsměvem ho tedy dovedla k fotokoutku, kde si vystáli menší frontu, než přišli na řadu. Rovnou kolem něj obtočila familiérně ručku, na co by si měli hrát, vždyť jsou dobří přátelé. S úsměvěm se k němu přitiskla a věnovala onen úsměv kameře. Nechali si vyfotit několik fotek a když bylo hotovo, pravděpodobně zamířili zpět na bar pro druhou várku vína. nad sklenkou vína čas ubíhá vždy jinak, o tom se přesvědčila mnohokrát a dnešek nebyl výjimkou, po prokecané noci se program přiblížil ke konci. Dopili poslední sklenku vína a i když dorazili odděleně, k dívčímu spolku, který nebyl příliš vzdálený, se vydali společně. U spolku si Bastien pravděpodobně zavolal odvoz, k nim do bytu to nebylo tak blízko jako do spolku, a proto si s ním ještě chvíli povídala, aby tu nečekal sám. „Děkuji za hezký večer, Caruccio, ani nevíš, jak jsem si ho užila,“ usmála se, když opravdu přišel čas se rozloučit, a přitáhla si ho do objetí, při kterém mu na každou tvář věnovala drobný polibek, načež se odtáhla a zamířila do spolku. Přede dveřmi se ještě otočila, aby mu zamávala. „V pořádku doraž!“ houkla ještě jako starostlivá mamča a sama zapadla do spolku. Uvnitř vyskočila ze svých lodiček, vzala je do ručky a bosky došla až do svého pokoje. Stihla rychlou sprchu, ale pak s příjemnou únavou zalehla.

Spokojený úsměv jí sídlil na rtech od momentu, co na tuto Řekyni narazila, nicméně nešlo popřít, že se jí zdvihly koutky o něco výše, když zjistila, že spolu mohou strávit kolik času jen budou chtít, protože ji od nikoho nevyrušuje. Meg sice svou společnost měla, ale tu si ukradl jakýsi brunet a ona nechtěla být na obtíž, navíc… chvíle s Meredith byly vždy něčím speciální, že si ten čas s ní hodlala užít naplno. „Výborně,“ hlesla ještě, když se tedy dohodly ohledně absence jiné společnosti, díky které budou moci pár chvil strávit společně. Byla mile překvapena z toho, že Meredith nakonec dorazila, protože i když jí tak nepřímo pozvala, a i když doufala, že ji tu alespoň zahlédne, do poslední chvíle si nebyla jistá, zda to štěstí bude mít, a hle, stála tu před ní v krvavě zbarvené tóze, jež jí připomínala tématiku filmu, který zkoukly, když se viděly naposledy. Už tehdy jí došlo, že má pro Herkula Meredith slabost, nicméně by si v ten moment asi nepropojila lásku k oné pohádce k takovýmto šatům, ale slušely jí. „Mimochodem, když už jsme si cinkly, tak připíjím na slávu Řecka,“ koutky jí pobaveně zacukaly, a ačkoliv o inteligenci své společnice nepochybovala, přeci jen studuje medicínu, i to samo o sobě něco vypovídá, tak si ji celou prohlédla. Samozřejmě ne nijak oplzle, jen aby jí naznačila, na co naráží tou zmínkou o Řecku… ale kromě toho se na ní příjemně dívalo, ty šaty byly netypické, a to očko umělce vždy rádo vidělo (možná to bylo spíš tím, že očko Meg vždy rádo vidělo Meredith, ale to je trochu jiný příběh). „To mě těší a taky jsem ráda,“ jednak protože bylo milé slyšet tuto chválu, jednak bylo příjemné se znovu setkat s Meredith, i kdyby chválu na její fotku nepěla. „Vyfotit fotku s významem, který pochopí i ostatní, je těžké, ale ráda slyším, že se mi to daří, protože to je, abych byla upřímná, asi to nejhlavnější, o co mi v momentech, kdy koukám na svět skrz objektiv, jde,“ Meredith přesně věděla jak volit slůvka, aby se Meg cítila jako nejúspěšnější umělec v celé místnosti, a aby jí nemizel úsměv ze rtů. Nicméně i ona čas od času fotila něco, co až tak skrytý význam nemělo, občas ráda fotila své přátele a blízké v různých momentech, ať už pózovaných nebo ne, protože i to mělo své kouzlo, nicméně není to něco, čím by chtěla prezentovat a definovat svůj styl, tyto fotky by označila spíše za volnočasové, co by nikam na výstavu nedala, ale to, co viselo na oné zdi? To byl její podpis, tak se toužila prezentovat. Nechtěla se ale bavit jen o sobě, proto s lehkou nervozitou požádala Meredith o doprovod k výstavě, pokud si ji tedy již nestačila prohlédnout. Div jí nespadl kámen ze srdce, když souhlasila. „Teď už jsi ale vybavená, inu, obě jsme,“ nejdříve pohledem sklouzla k její skleničce, načež se podívala na tu, co sama třímala mezi prsty, a hravý úsměv jí zdobil tvář. „Budu se snažit znít profesionálně,“ přislíbila Meredith a na moment nasadila výraz oceněného uměleckého kritika a v této roli si zcela důležitě odpila ze své sklenky, než se na svou společnici opět pousmála. Vděčně kývla na vřelá slova o Vivi, už jí musí vyřídit tři pochvaly, snad aby si to pomalu začala sepisovat, ať na nic nezapomene. Nic tedy nebránilo v cestě a ony se vydaly bok po boku k výstavě. „Vycházela jsem z toho, že už jsem skrz objekty, jako je ta trhlina v papíru, fotila, ale chtěla jsem nějaký větší kontrast, no ne úplně černý versus bílý, až jsem narazila na tu tmavovlásku s něžným obličejem… Díky těm tmavým očím k ní oheň šel skvěle, barevně to ladí, ale přitom jsou tam zachyceny tak protichůdné elementy, no o tom život je, ne?“ z přednášky o svých myšlenkových pochodech udělala otázku, se kterou na moment otočila pohled ke své společnici, aby si mohla vyslechnout její názor, ale brzy na to dorazily k výstavě. „Mě osobně zaujala fotka Bethany, nejenomže to má skvělou kompozici, má to i nádech tajemna a nebezpečí, do kterého ale byla vržena nahá, tudíž absolutně bezbranná, dívka,“ nerada hanila cizí díla, pokud to tedy nemohla podat přímo autorovi jako formu konstruktivní kritiky, proto se nejdříve zaměřila na to, čeho si při své předchozí návštěvě všimla a co ji, jako toho fotografa, doopravdy zaujalo. Nicméně třeba o kousek vedle nacházející se fotka Peach a Haydena ji moc neoslovila. Tedy, u Haydena oceňovala alespoň poutavý snímek a dobrou kompozici, což měla i Peach, ale chybělo tam něco navíc, co by si ukradlo váš pohled a nutilo vás to od oné fotky neodtrhnout zrak.

Jen ta samotná představa, že by se v blízké budoucnosti sbalil, nechal tu v San Franciscu všechno, co zná a miluje, a prostě odjel, ho děsí. Snad nikdy nemusel řešit takto závažná životní rozhodnutí, nikdy mu nic nepřišlo natolik intenzivní jako byla tato volba. Jenže v tomto případě má pocit, že ať už se rozhodne tak nebo tak, ztráta milovaného a bolest jsou zaručeny. A právě tento pocit bezmoci ho trápí ze všeho nejvíce. Ona sama mu vyloženě neřekla nic ve smyslu „buď já nebo San Francisco“, jenže on to tak bohužel vidí. Zoufale doufá, že mu třeba někdo poradí s možností, kde bude moci mít obojí a nepřijít tak o nic. Nebo že ho náhle napadne dokonalé řešení. Ale přestože se vždycky považoval za optimistu, tak i on tuto situaci vidí černě. Dlouze a zoufale si povzdychne, lokty se opře o kolena a hlavu si položí do dlaní. Frustrovaně si prohrábne vlasy, zatímco čeká na Meggie odpověď. Ona mu ale místo rady položí další otázku, která není o nic jednodušší než ty předešlé, které mu v hlavě plují už několik dní v kuse. Miluje ji více než tohle město? Na první pohled celkem zvláštní otázka. Jak to má vědět? Nikdy nad tím nepřemýšlel. Navíc… jedná se o dvě naprosto odlišné věci. Ono srovnávat partnera a rodné město je trochu těžké. „Vím jen to, že ji teď miluju,“ zamumlá, zatímco tupě zírá do země. Silně k sobě stiskne víčka. Megs ale nepřestává s pokládáním otázek, jedna těžší než druhá a odpověď nezná ani na jednu z nich. „Nejde o to, jestli se někdy v budoucnu zase zamiluju nebo ne. To je blbý říct, když momentálně chci jenom ji.“ Prudce se zvedne na nohy a spěšně si upraví vlasy, jelikož si je před malou chvilkou lehce rozcuchal. Frustrovaně si zamumlá něco nesrozumitelného a v zoufalém pokusu o uklidnění kopne do neškodného kamene, který ležel kousek od něj. „Jsem hrozný kamarád. Jednoduše jsem ti zkazil večer.“ Náhle nemá odvahu se jí podívat do očí. Náladu jim oběma zkazil už dostatečně, proto se rozhodne toto téma raději nechat být. Sám neví, jestli v sobě ještě najde sílu se o tom dál bavit, a jestli ho k tomuto rozhodnutí donutil strach z jeho možného konečné volby nebo se mu opravdu jenom nelíbí, že tím musí zatěžovat i Megan.
Jeho pozornost si náhle získá nedaleký sloupek ozdobený pastelovými květy, které jsou s jistotou umělé. Studenti… nebo kdo vlastně zdejší výzdobu zařizoval… si s tím dali velkou práci, nezapomněli na sebemenší detaily. On samozřejmě že ví o oné tradici, kdy se dívkám kupují korsáže. Sám vlastně nechápe, proč ho nenapadlo Meggie jednu nechat udělat. To k plesu jednoznačně patří. No asi nemusíme přemýšlet dlouho nad tím, co jiného mu běželo v hlavě. Bez dalšího rozmyšlení se proto rozejde směrem k onomu sloupku a opatrně utrhne malý kousek oné květinové ozdoby. K jeho štěstí jsou tyto ozdoby omotané kolem oněch dřevěných sloupků hebkou stužkou, takže s minimální úpravou si během minuty vytvoří provizorní korsáž. Sám pro sebe se pousměje, vzhledem k okolnostem a dostupným zdrojům se mu to i celkem povedlo. „Určitě sis dnešní večer představovala trochu jinak. A nic neomlouvá to, že jsem ti nebyl schopen poskytnout jen to nejlepší. Protože to si jednoznačně zasloužíš.“ Uchechtne se plaše a dvěma kroky je zpátky u Meggie. Bůh ví, co si o něm teď myslí. Celou tu situaci bere opravdu v klidu. Chová se k němu vstřícně a ohleduplně. Dospěle. Málo kdy ji takovou vidí. Většinou spolu totiž řeší naprosté hlouposti a vážné konverzace spolu mají jen málokdy. Vždyť se kvůli němu i takhle vyparádila, přestože nemusela. Na jednu stranu je rád, že tuto její část poznal, jen ho mrzí okolnosti.
Jemně sáhne po její levé ruce a bez dalšího komentáře korsáž uváže kolem jejího zápěstí. „Promiň, že jsem ti nesehnal nějakou pořádnou.“ Nebýt všeho toho zmatku a tížících myšlenek, chaosu, který jeho mysl zaneprázdnil natolik, že naprosto zapomněl na své povinnosti jako je třeba pořídit své plesové společnici korsáž, tak by dal 110 % své energie do toho, aby si Meggie prožila pohádkový ples. Samozřejmě, že jí nezapomenutelný večer chce zařídit tak jako tak, jen bude muset nad jeho provedením přimhouřit obě oči.

Na rozdíl od ní hned pozná, s kým má tu čest. Netuší, jestli je to něco, čím by se měl chlubit, ale tak to prostě je. Pamatuje si ji z flickru, kde nesleduje tisíce lidí, nemá tedy problém vybavit si obličeje a přiřadit k nim jména. Navíc si s ní vyměnil pár poměrně zábavných komentářů, což jednomu utkví v hlavě, ať už chce nebo ne. Nemá paměť blechy jako mnoho jiných, ale občas chápe, proč raději zapomenou, že se s dotyčnými znají, anebo to v mnoha případech předstírají - lidé někdy, spíš hodně často, dokáží být pěkně otravní. Je Patricia otravná? To, že si děla srandu z jeho jména, indikuje, že by mohla být, jeho dobrý úsudek je teď ovšem lehce zastřen jejími šaty vystavujícími zajímavé části jejího těla. Není ještě jednoduše připraven to s ní vzdát, úšklebku nad její odpovědí se však neubrání. To si hraje na hard to get? Dobře, to klidně může, když to musí být a pokud se pak bude cítit lépe, až se s ním bude válet v posteli. Nevadí mu to své tokání trochu protáhnout, celá ta hra je pak přece jen o něco zajímavější. “Zvládnu i pokojové rostliny,” nenechá se odradit, pohledem zakotví v jejich očích, aby to nevypadalo, že se nechá snadno ovládnout hormony, a usměje se na ní. Jednou mu někdo řekl, že má na vše rychlou odpověď, v tu chvíli mu to neznělo jako pochvala a ona mu díky tomu také zatím nepadla k nohám, přesto by se za svou pohotovost nejradši poplácal po rameni. Umíte si představit, jak geniální by to bylo, kdyby ho do toho pokoje vážně vzala? Po té studené sprše pochybuje, že se tak stane (nakonec se mu to podaří, tomu věří, jen se smiřuje s tím, že to nebude hned), ale musel to říct, stejně jako ji musel informovat o tom, že mu rozlila pivo. To nemohlo zůstat bez komentáře, přece ji nenechá odejít, aniž by mu to vynahradila a dřív, než ji okouzlí. Tahle taktika na ni naštěstí zapůsobí, což mu získá dalších pár minut k dobru. Ustoupí od kaluže, aby si mohla řádně prohlédnout, co provedla a věnuje jí jeden z těch polovičních úsměvů ve chvíli, kdy se mu začne omlouvat. “Protentokrát bych ti to snad mohl odpustit,” odvětí teď již pobaveně. Nemá cenu brečet nad rozlitým pivem, a pokud na ni chce zapůsobit, musí v sobě potlačit toho bručouna, kterého v něm probudila, když do něj vrazila. O dost lehčí to pak pro něj je v okamžiku, kdy ho Pat vyzve k tomu, aby od té pohromy utekli, aniž by se to pokusili alespoň setřít. To se mu líbí, je to evidentně rebel. Jistě, není to kdovíjaká rebelie, ale stejně je rád, že si hned neběžela pro ubrousky, znamená to totiž, že to se slušným chováním moc nepřehání, takže snad nebude ani moc nudná. Rozhlédne se kolem sebe společně s ní a zasměje se nad tou její paranoiou. Nikdo jim nevěnuje ani tu nejmenší pozornost, ale nemá v plánu se o tom s ní dohadovat a následuje ji k baru, jakmile k němu zamíří tím svým ladným krokem.
Na místě pak kývne hlavou, čímž pozdraví obsluhující slečnu a ohlédne se k pódiu, aby se podíval, kdo to tam právě zpívá, než mu jeho společnost obstará nové pití a při tom dopije ten zbytek, co má ještě v kelímku, který poté odloží, aby měl ruce ready na další rundu. Zjistí, že vystupuje kapela, jejíž součástí je Timotheus, chlapík s lví hřívou, kterého zná taky jen z flickru. Musí uznat, že jim to docela jde, tahle hudba sice není úplně jeho šálkem kávy, má radši utahanější melodii, jakou produkuje Chase Atlantic nebo The Neighbourhood, ale i tak je to okay. K rozsáhlejšímu hodnocení se nedostane, jelikož si jeho pozornost opět získá Patricia a její francouzský přízvuk. Pozvedne obočí nad tím, že se mu představuje a pohledem sjede k její natažené ručce. Vždyť on ví, s kým má to potěšení mluvit, a jelikož ho i ona označila za zahradníka, je jasné, že ho zná, tak k čemu ty formality? Zdá se mu to zbytečné, ano, ale nakonec se to rozhodne moc nerozebírat, možná je přece jen lepší, když si myslí, že se mu musí připomínat. Třeba to znamená, že se na flickru nechoval moc vlezle, což je dobře. “Seth,” přijme po krátkém rozmyšlení její nabízenou ruku a potřese si s ní, načež se oči Francouzsky zaměří na jakýsi šťastně vypadající pár. Proboha, je tu dneska někdo, kdo nevypadá, jak z pořadu Marthy Stewartové? Šťastný život, dokonalá láska, krásná zahrada, elegantní interiér domu, chutné dortíky - to všechno se mu promítne při pohledu na někoho takového. Je to závist, anebo je opravdu znechucený? Těžko se to určuje, on si samozřejmě říká, že jsou tyhle páry hrozně trapné, existuje však i ta možnost, že si to namlouval tak dlouho, až tomu uvěřil, protože má pocit, že je příliš pokažený na to, aby sám v něčem takovém obstál. Zní to jako úryvek z knihy od Cassandry Clare, ale tak to prostě je. Má pocit, jakoby byl špinavý, když se postaví vedle lidí, jako jsou tihle. Nezná sice jejich background, je možné, že sami mají kostlivce ve skříni, ale na tom nezáleží, jemu stačí, že vypadají šťastně a do hlavy se mu hned vkrade jeho minulost - ušmudlané oblečení, hrozná matka, děsný byt. Zanechalo to na něm jakýsi stín plný studu, který se snaží překrýt tím, že se chová tak, jak se chová. Nějaký guru by mu nejspíš řekl, že to není nejlepší cesta ke štěstí, ale na to kašle, on to prostě jinak neumí a vážně si není jistý, jestli chce poslouchat rady lidí, co si myslí, že je jejich život řízen vesmírem. Dokud mu to nebrání v tom, aby si občas s nějakým tím sluníčkem užil trochu nezávazné zábavy, je na tom jistě stále dobře. Natáhne se pro své pivo, zatímco tam Pat mává na již zmíněný pár, z plna hrdla se napije a pak čeká, až si ho zase začne všímat. Naštěstí se toho dočká poměrně rychle, kdyby ne, upozornil by na sebe, ale je rád, že se k tomu nemusel snížit - má mít přeci oči jen pro něj. “Fakt husté,” přikývne a pousměje se nad slovy, která použila, z nějakého důvodu mu to přijdou vtipná. Možná je to tím, že by je sám nepoužil, on by řekl, že jde o příjemné překvapení, kterého hodlá v brzké době využít, ale to si taky nechá pro sebe. Následně zakroutí hlavou, aby ji ubezpečil, že ho nikomu neukradla. “Neměl jsem v plánu se tu zdržovat moc dlouho,” přizná, “Navíc tak má člověk možnost se seznámit s někým novým,” dodá a s pohledem zapíchnutým do jejího obličeje se postaví o kousek blíž k ní, aby zjistil, jak moc si bude chránit svůj osobní prostor. “A jak je to s tebou, mám očekávat žárlivého přítele?” Ani se nesnaží být nenápadný, proč taky, to ona dělá, že je těžké ji sbalit, ne on.

Nad jejím nevinným úsměvem jen utrousil další pochybovačné „Ts ts,“ a zakroutil nad ní hlavou, až mu ty jeho kučery trochu poskočily, ale pobavený úsměv na jeho rtech jasně naznačoval, že si z toho opravdu nedělá těžkou hlavu. Holt moc dobře věděl, že je jejich současný vztah založený na provokacích, i když si toho prožili mnohem víc, své smutky a tajnosti, se kterými si dříve pomohli, do toho teď netahají, a jen si užívají svou znovunalezenou přítomnost. Nebylo tedy divu, že jí dělá doprovod na ples s opravdovou radostí, protože kromě toho, jak neokázalé a sexy šaty si Evie vybrala, což bylo rozhodně velkým plus, i když mu to jemně zatěžovalo mysl, tak kromě toho byl zkrátka rád s Evie. Jistě, většinou se jen škádlili a provokovali, nic vážného neřešili, ale to mu vyhovovalo. Zároveň ale věděl, že by se na ni mohl spolehnout, to ano, ale udržovat jejich přátelství v nadlehčené verzi? To měl rád. Navíc měli i podobný vkus na zábavu, nebylo tedy žádným překvapením, že ihned po příchodu na ples zamířili na bar, kde se chopili skotské, kterou se s Camem hodně naučil pít. Ne že by ji předtím nepil, jen si k ní díky svému skotskému příteli vybudoval o něco užší vztah. Nedělalo by mu problém dát si ani to víno, no většinou mu stačila tak jedna sklenička na chuť a poté přešel k něčemu jinému, takže byl ve výsledku rád, že s ním jeho společnost rovnou pila skotskou, i když kvůli Evie by se snad překonal i na dvě skleničky vína, ale dnešní večer není jejich poslední, tak třeba někdy jindy. Při té její hře na roztomilé a nevinné štěně se pobaveně ušklíbl. Tedy, roztomilá byla, o tom žádná, ale nevinná? To těžko. Sice ji více znal v době, kdy nevinná vlastně tak nějak byla, ale teď měl tu čest s o něco starší, a hlavně méně nevinnou Evie, s čímž ale neměl vůbec problém. Ve výsledku mu to vyhovovalo, protože nebyla žádnou naivní slečinkou, která by se do něj zakoukala a on by jí zlomil srdce, stejně jako byla zlomena srdce jeho rodičů. Zlehka jí při tom jejím výrazu štěňátka pohladil po tváři, ovšem pohled jasně říkal, že jí tuto hru ani trošičku nevěří, načež do sebe hodil zbytek skotské a už si ji vedl na parket. Co jiného než pít a tančit se dá na plese dělat, obzvlášť když ani jeden z nich neholduje umění.  Úsměv mu ze rtů nemizel, když si ji k sobě přitáhl a začal se pohybovat do rytmu písně s vcelku zajímavou tématikou, tak to i vhodně doplnil pozicí rukou. „Samozřejmě, že jsem,“ zatvářil se jako největší andělíček, co se v tomto sále nachází, a aby dostál svých slov, povyjel svýma rukama o něco výše. „Je teď slečna víc spokojená?“ vyzývavě na ní zastříhal obočím a v očích mu tančily škodolibé jiskřičky, které se tetelily nadšením a těšily se, až se bude Evie tvářit nespokojeně, protože jak by se jí tohle mohlo líbit více? Nicméně při tom vrtění se do rytmu mu ruce stejně sklouzly zpět na původní pozici, obzvlášť když to Evie tak šlo… holt to s těmi boky umí. Klučinu po skončení písně odměnil krátkým zatleskáním, hlavně protože mu umožnil zatančit si tak pěkně tady s Evie, a když se z pódia ozvaly první tóny Personal Jesus, znovu se chopil ruky své taneční partnerky a rozjeli to na parketu znovu. Tyhle tóny nebyly tak úplně vhodné na nějaké držení se v ploužáku, proto jí dopřál vlastní prostor, aby mohla všem předvést, co v ní je, no za tu ručku si jí u sebe držel a čas od času si ji k sobě přitáhl blíž a věnoval jí kulišácké mrknutí. I tato píseň skončila, opět zatleskal, ale cítil na sobě trochu horka, přeci jen měl celý oblek i košili, v tom se člověk na parketu zapotí raz dva, a to i když se věnujete sportu. „Co říkáš na další skleničku? Na zchlazení?“ optal se a ať už souhlasila nebo ne, obmotal jí ruku kolem pasu, díky čemuž ji odvedl z parketu, no nechal na ní, zda zamíří k baru nebo kamkoliv jinam.