Ta představa, že jejich kapela má i nějaké ty stálé fanoušky, co docházejí na každý jejich koncert, byla dost neuvěřitelná. Jasně, byl tu David a byl tu Charlie, ti je chodili podporovat pravidelně, jenže tam bylo primárním důvodem jejich přátelství a ne čistě to, že na ně narazili v jednom z barů a zalíbili se jim, a tak je teď „pronásledují“. Když s tím začínali, neměli žádné velké ambice a vlastně ani stále ještě žádné takové nemají. Nechávají se unášet svou hudbou a neřeší, co bude nebo nebude. Pokud prorazí, prorazí. A pokud ne? Budou to dál dělat jen pro zábavu a jako malý přivýdělek, vždyť to jim pro radost bohatě stačí. Nikdo s tím nepočítal jako s budoucí plnohodnotnou prací, což ale zase neznamenalo, že by se nesnažili a nevydávali ze sebe maximum, to zas ano. Užívali si to a chtěli v tom pokračovat, akorát si nedělali zbytečné naděje, aby pak nebyli zklamaní. Zdálo se mu to, nebo byl ten kluk vážně fakt nervózní, když se s ním bavil? Ale proč, proboha? Přece není nějaká kdovíjaká celebrita, aby tu před ním omdléval jako nějaká fanatická fanynka. Nebo snad jo a nikdo mu o tom neřekl? Ale ne, určitě ne. Dost možná se mu to taky jenom zdálo, takže to prostě neřešil a přecházel to. Vážně musel mít přehled o tom, kde a kdy hrají, což… Z nějakého důvodu přišlo Conniemu vážně fascinující. Teda ten fakt, že by si to někdo vážně takhle hlídal a pamatoval. Věřil si a věřil své hudbě i hudbě kapely, akorát nebyl zvyklý na podobné reakce mimo jejich koncerty jako takové. Málem by se až červenal, když takhle nenápadně prosmýkl pochvalu mezi řeč. „Nikdy nevíš, může vypadnout proud a nebude se hrát vůbec, takže to bude spíš nijaký než skvělý,“ uchechtl se a zakryl tím vlnu nepochopitelných rozpaků, které ho přepadly. Nedělalo mu problém přijímat komplimenty, bral to tak nějak… ne úplně samozřejmě, jenom prostě skromně a tak, jak to bylo, nedělal kolem toho zbytečný humbuk. „Každopádně ale díky za důvěru,“ dodal ještě, aby to náhodou nevypadalo, že si jeho slov neváží, protože vážil a moc. Pocházely od náhodného člověka (dobře, ne tak náhodného, ale chápeme se), jenže o to to pro něj bylo důležitější. Přátelé mívají tendenci přehánět, na čemž není nic špatného, ale nezávislý pohled v tomto smyslu opravdu potěší. Asi to nemusel dělat, ale stejně se mu představil, prý to je taková ta lidská slušnost. Plus to taky byl nenápadný způsob, pomocí něhož mohl zjistit jeho jméno. Lepší než na něho vybafnout „A ty se jmenuješ jak?!“, no ne? Dokonce i Connie si přebral v hlavě, že je lepší to nějak zaobalit. „Alpha?“ zopakoval po něm a očka mu pobaveně zasvítila, zatímco se mu po rtech rozlíval úsměv. „Proč ses k nám nepřidal? Chybí nám jedna třetina,“ zeptal se a pomalu se ten jeho úsměv měnil spíš na úšklebek. Byl to špatnej vtip a rozhodně si nechtěl jeho jména dobírat, i když předpokládal, že to bude zkrácenina něčeho delšího nebo prostě přezdívka, ale nemohl si to odpustit. Než se ale stihl ušklebit, upoutalo jeho pozornost vystoupení nějakého kluka oblečeného v modro-červeném obleku. Hrál dobře, jenom to oblečení… No, ples je ples a ani někdo jako Connie by si na něj nevzal něco podobnýho. „Takže máš radši zloduchy?“ povytáhl trochu obočí a musel nad tím potřást hlavu, jako kdyby se tím zbavoval nějaké iluze – jenže smůla, nezdálo se mu to, fakt to měl na sobě a fakt se nepřevlékl. Myslel, že bylo docela jasný, že si jenom dělá srandu, ale asi to tak úplně jasný nebylo. „Ne, fakt tu není žádná vedlejší budova a i kdyby jo, Comic-Con by v ní stejnak nebyl,“ ubezpečil ho pro všechny případy, na rtech pořád letmý úsměv. „Taky jsme si měli pořídit kostýmy,“ povzdechl si jen tak naoko, „ale asi teda příště, spíchnu něco doma,“ zašklebil se a opřel se rukou o barový pult, na který položil prsty. Ty hned začaly vyklepávat rytmus písničky, na níž se Alpha ptal, skoro jako kdyby jí byl posedlý. A taky v podstatě byl. „Jsou docela známí, i když teda hlavně v Evropě, bych tak řekl,“ broukl s drobným kývnutím, „je to podobnej styl jako ten náš, takže se hodila, no a protože je známá, bude publiku asi blíž než ty naše vlastní,“ vysvětlil, proč se rozhodli právě pro Personal Jesus, i když se na to jeho společník vůbec neptal. Zas se dal do broukání té melodie, ale tu mu přerušilo Charlieho vystoupení, což nemohl neocenit. „Nás ale znáš, takže doufám, že tě uvidím,“ popíchl ho se zakřeněním, skoro jako kdyby to myslel vážně. Ale nemyslel, prostě jenom vtipkoval. Doposlouchal a přidal se k potlesku, přičemž mu nedošlo, že to znamená, že by se měl připojit ke zbytku Killerů a jít se připravit. Hrklo v něm, kopl do sebe zbytek toho džusu a sjel ze stoličky. „Tak jo, musím jít, ale… no, kdybys chtěl, můžem se tu zas potkat,“ navrhl mu rychle a už pádil na svých žirafích nohách ke kapele. Vylovil z pouzdra svou věrnou basu, pomohl jim nachystat základní aparaturu a stoupl si na své místo. Cítil, jak se mu žaludek houpe s tou vodkou a džusem, ale byl to příjemný pocit. Vyměnili si s kluky pohledy, kývli na sebe a rozjeli to. Hrábl do strun a v podstatě se nechal unášet, neřešil, že tu a tam to možná vyloženě neladí, to se ztratilo a dodávalo to jejich hře nádech řízeného chaosu – přesně tak, jak to mělo být. Jestli by někdo chtěl pochybovat, že si to užívá, hned ho vyvedl z míry svými pohyby. Nožkou zuřivě poklepával do rytmu, pohupoval se v bocích, na tváři měl usazený spokojený úsměv a nechybělo ani pár otoček. Jednou se málem vysekal, když skoro zakopl o kabel, ale povedlo se mu to zachránit a ještě z toho udělat zjevný úmysl. Sem tam se naklonil ke svému mikrofonu, aby se přidal jako druhý hlas, a jel si prostě svoje v rámci skladby, kterou vybrali. Moc do publika nekoukal, ale když už, věnoval pohled jak jinak Daviemu, Charliemu a pak i Alphovi – musel přece zkontrolovat, jak fandí. Na samém začátku možná maličkou nervozitu cítil, ale jenom co začal hrát, zmizla a nějak se ani neodvažovala vrátit. Na samém konci nechali doznít poslední slova a poslední tóny a teprve tehdy, jako kdyby se probral z toho basového omámení. Poťouchle se uculil, uklonil se spolu s ostatními a neodpustil si zamávání směrem k HSM duu. Posléze už si jen sebrali své náčiní a z pódia se odklidili. Prohodili pár slov vzhledem k tomu, co na to říkají a jak se jim to povedlo, a nakonec se dohodli, že se pak ještě někdy potkají a dají si spolu panáka. Connie tak byl volný a šel se podívat zpátky na bar, jestli na něj Alpha počkal.

sladký a nejlepší   W A L L A C E    E A G L T O N

Tu krátkou chvilku, na kterou si Nadine a Leo mohla ukrást, si opravdu užila, inu, s Nadine si užívá každou chvíli, to ví už dlouho, ale i s Leo jí bylo příjemně, a to je dobré znamení. Samozřejmě Leo odkývala jak ukázku děl, tak případnou spolupráci při focení, pokud se jí naskytne vhodná příležitost, a pak už si jen v bezeslovném pohupování se do rytmu na hudbu Viv užívala jejich přítomnost a Vivianino nadání, načež oběma děvčatům slíbila, že svou drahou kamarádku vychválí do nebes i za ně, až se s ní potká, což ale nebude hned po vystoupení, protože si ji pro sebe ukradl nějaký brunet. Nijak se nezlobila, ani se jí nechystala stát netrpělivě za ramenem, místo toho se pozdržela ve skvělé společnosti Nad a Leo, se kterými zamířila na bar. Ani ona nepatřila k typu lidí, co by bar označili za své nejoblíbenější místo, no sklenkou kvalitního vína by nikdy nepohrdla, proto si s děvčaty s chutí přiťukla a upila ze své sklenky, načež jim popřála pěkný zbytek večera. Přeci jen přišly spolu, což prozrazovaly i ladící korsáže kolem jejich zápěstí, a ačkoliv se vůbec necítila jako přítěž či narušitel, stejně jim chtěla ten večer přenechat, aby si ho užily tak, jak plánovaly. Jeden z faktorů, proč je nechala o samotě, když pomineme fakt, že jim nechtěla narušovat ples, byla i krásná Řekyně, jež zahlédla stát opodál u baru, za kterou se po rozloučení s děvčaty vydala. Jelikož byla mimo její zorné pole, snažila se jít tiše a využít momentu překvapení, během kterého si přiťukla s její skleničkou. Očividně vytváří podivnou tradici v lekání Meredith, protože tak začalo i jejich setkání, ovšem tentokrát nevypadala ani z poloviny tak poplašeně, jako tehdy před květinářstvím. Snad jako by vytušila, jak poplašená Meredith bude, na rtech vykouzlila něžný úsměv, se kterým ji pozdravila a nezapomněla ani přidat onu přezdívku, kterou brunetku obdarovala. Původně něžný úsměv se zlehka rozšířil, když její společnost vyjádřila stejnou radost z jejich setkání a fakt, že na nikoho nečeká, Meg také potěšil. „Takže to může být krádež i na déle než jen na chvilku, výborně,“ trochu zkrotila svůj úsměv, nicméně radost se jí z obličeje stále dala jasně vyčíst, ale to bylo zcela pochopitelné – s Meredith se jí zkrátka dobře povídalo a čas s ní ubíhal vždy rychle, kdo by za takovou společnost nebyl rád? „Děkuji za to hodnocení, jsem ráda, že se líbí,“ od Meredith ji to obzvlášť potěšilo, když právě fotografie je spojily dohromady. „A vždycky ráda slyším, jak moje fotky na ostatní působí,“ dodala ještě se spokojeným úsměvem, jelikož jí to vždy dalo nový úhel pohledu na věc a o čem jiném než o úhlech pohledu, fotografování je, no ne? Zkrátka ráda prohlubovala své znalosti, ať co se týče praktiky focení, o kterém se nejvíce dozvídala ze školy, tak co se týče pocitů vyvolaných jejími fotkami. Minimálně dle ní i tento faktor umělce posouval dál. „Mimochodem, prohlédla sis všechna díla? Já to totiž nestihla, zahlédla jsem Nadine a pak Vivian, ta drobná blondýnka, měla vystoupení, při kterém jsem ji šla podpořit, ale ráda bych se tam vrátila. Doprovodila bys mě?“ optala se a rozpačitě na Meredith zamrkala, i když u ní neměla žádný důvod k obavám, navíc když jí i řekla, že na nikoho nečeká, no nechtěla ji do něčeho tlačit či v ní vzbouzet pocit, že se k ní přimluvila jen aby měla někoho, s kým půjde zpět k výstavě. Když mluvila o svých přátelích, přišlo jí většinou jednodušší používat jména, než neurčitá zájmena, obzvlášť když se těch osob v příběhu vyskytuje více, ale aby se Meredith necítila v těch jménech příliš ztracená, Viv popsala, protože tu mohla vidět před malou chvílí na pódiu, ačkoliv se od jejího vystoupení prostřídalo už pár dalších umělců.

I přestože že o romantických pocitech tak často četl, nyní k nim byl zcela slepý. Možná za to mohl i fakt, že jeho city (ty které tak úspěšně přehlíží) k Tabbs rostly pomalu, nejednalo se o zásah z nebes, při kterém by se aura kolem Tabbs ozářila a on by hned v ten moment věděl. Netoužil si s ní hned od prvního momentu dopisovat zamilovaná psaníčka jako Marius a Cosette v Les Misérables. U něj to zkrátka přišlo časem, jak to sluníčko poznával, ale ty rostoucí pocity náklonnosti přisuzoval sílícímu přátelství, protože to je to, co se děje mezi přáteli, ne? Jejich vztah sílí, tak to bývá, no z toho důvodu nedokázal určit, jakým směrem jejich vztah sílí, navíc když byla Tabbs tak sluníčková na všechny, neměl důvod tomu přikládat větší váhu u své osůbky, ovšem jeho mimika ho často zrazovala, jako nyní, kdy se mu na rty kradly rozpačité úsměvy. „Jenom realista,“ prohlásil s lehkým úsměvem, ačkoliv na té skromnosti něco je, obzvlášť co se týče jeho psaní a studijních výsledků, tam to ale kryje slovy o tom, že je zkrátka perfekcionista, což je sice pravda, ale k úplnosti této jeho charakteristiky patří i ta přílišná skromnost. U baru se občerstvili, Tabbs obstaral víno a sobě… inu, jen džus, protože alkohol zkrátka nebyl jeho typem pití. Jednak mu to nechutnalo a jednak nijak neprahl po omámení svých smyslů alkoholem, bohatě stačil ten cigaretový high, který si čas od času dopřával. Když se tedy občerstvili, popošli stranou, aby nepřekáželi dalším lidem, kteří toužili něčím utišit svou žízeň, a i díky tomu se jim naskytl lepší výhled na pódium, kde zrovna někdo hopsal v obleku Kapitána Ameriky, a brzy na to se dozvěděl, že se jedná o blízkého kamaráda Tabbs. Už jen z toho důvodu věnoval chlapci o něco hlasitější potlesk, protože věřil, že by se Tabbs nebavila s nikým… špatným, no stejně se nemohl zbavit vnitřního pocitu, který tížil jeho srdíčko i poté, co ho přirovnala na úroveň mladšího brášky. Dobrá, nějaká nevysvětlitelná úleva se objevila a jeho srdíčko už nebylo tak těžké, jenže i tak v něm něco šrotovalo a nemohl to zastavit, takže radši obrátil pozornost na svou společnost ve snaze se uklidnit a minimálně úsměv se mu na tvář vrátil zpět. „Chápu, ale i to člověku usnadní náhled na sourozenecké vztahy a větší rodiny,“ věnoval jí drobný úsměv, protože alespoň věděl, že sama může jeho příběhy z rodinných zážitků vnímat o trochu intenzivněji než jedináčci, což ho těšilo, protože si přeci jen na vztahu s rodinou velmi zakládat a bylo pro něj důležité, aby to pochopili i ostatní jeho přátelé. Nechtěl se ale celý večer bavit o jejím kamarádovi Arthurovi, proto konverzaci stočil jiným směrem a vyzvídal, zda na pódiu uvidí ještě další její přátele. „Pořád jich znáš víc než já,“ zdvihl jeden koutek do úsměvu sám nad sebou a tím, jak je nedostatečně sociálním člověkem. Jistě, znal Alvara, ale to jen protože je současnou hlavou nerdského spolku a kdyby nevěděl, kdo je jejich král, asi by to s jeho socializací bylo opravdu špatné, no nedalo se to počítat jako známost, protože ho víceméně znát musel, ale nikdo z jeho přátel se na pódiu neobjevil, což ve výsledku nebylo nijak překvapující. „Je to možné, ale občas se umí ztratit v čase při bavení se o fotografování,“ stejně jako Lincoln se občas ztrácí při debatách o literatuře, „takže se pravděpodobně přidá později,“ dokončil svou myšlenku s lehkým úsměvem tak typickým v situacích, kdy mluvil o své drahé sestře. „Tak co kdybychom si čekání na ni zkrátili prohlédnutím si její fotografie?“ navrhl a rovnou Tabbs nabídl rámě. Pokud souhlasila a přijala rámě, vydali se společně směrem k výstavě, kde už trochu upadlo původní přelidnění – takže byl čas pro ně, aby se tam porozhlédli.

Kdyby jen věděl, že i přestože to vyřešili a slunce se vracelo zpět do jejich vztahu, se touto událostí bude Cryst dále trápit, jistě by se s tím snažil něco udělat, no rozhodně by litoval svých činů víc než teď. O ničem ale neví, ale až přijde ten správný moment, i tento problém se jistě vyřeší a oni se přes celou tuto událost přenesou kompletně, silnější než kdy dřív. Prozatím jí ale věnoval procítěný polibek, jako kdyby další už přijít nemohl, ve kterém mohla cítit všechny emoce, kterými mu nyní bilo srdíčko… které bilo jen a jedině pro Cryst. To jasně dokazovaly i dárky, kterými ji obdaroval – ne že by jejich vztah byl o dárcích, to rozhodně ne, ale šlo o ten konkrétní dárek, protože v onom řetízku, co jí věnoval, byla jejich společná fotka, díky které jej mohla mít Cryst vždy nablízku, i když zrovna musel například něco vypracovávat do školy. Korsáž byla jen maličkostí, která k plesům jednoduše patřila, proto nad tím jen mávl rukou, jakože se o nic nejedná a že spolu alespoň ladí, načež se vydali společně do sálu. Cryst ale měla pravdu, lidé věděli i bez nějaké zdobné korsáže, že k sobě ti dva patří… zkrátka se k sobě hodili, navíc už bylo dost lidí zvyklých na ně jako na pár, nebylo se tedy čemu divit, že by je k sobě spojili i bez nějaké korsáže, no proč to nevyzdvihnout, že?
V sále se již odehrávala vystoupení, přišli prostě trošičku pozdě, ale vysvětlit si tu situaci museli, nedalo se nic jiného dělat. Aby tedy využili z plesu maximum, zaposlouchal se do známých tónů, na které následně vytáhl Cryst na parket. „Nápodobně,“ šeptl jí do ouška, když se chytili do objetí na tanečním parketu. Nejdříve se jen volně houpali, jenže on chtěl, aby byl tento večer výjimečný, a tak ji po lehkém varování v očích, protočil v otočce, ve které působila neskutečně přirozeně, snad jako kdyby byla tanečnicí. Nenechával ji od sebe ale příliš dlouho, rychle si ji přitáhl zpět do objetí, aby si mohl vychutnávat její sladkou blízkost a omamnou, již dobře známou vůni své drahé, nu ale ještě pár otoček s ní udělal, ale jen decentně, aby se jí nemotala hlava, ale když viděl, jaký úsměv jí vykouzlila ta první… zkrátka chtěl, aby si ten krásný úsměv na tváři udržela co nejdéle a aby se dobře bavila, kvůli tomu (a jejímu vystoupení) tu přeci jsou. Na závěr písně ji lehce zaklonil, na nějaký hluboký záklon si úplně netroufl, protože přeci jen není profi tanečníkem a nerad by se tady válel s Cryst po zemi (to si nechají až do spolku, mrk mrk), prostě jen chtěl hezky zakončit jejich tanec, přičemž jí věnoval pěknou poklonu o jejich tanečních schopnostech. Roztomile se uculil, když ho nazvala králem, a polibek své královně s chutí oplatil. Něžně si na krátký moment přivlastnil její rty, ale pak se rozezněly tóny další písně a i když původně plánoval jít po jednom tanci pro občerstvení, ploužáček si odpustit nemohl, a tak s ní na parketu setrval ještě o nějakou chviličku déle. Ručky jí obmotal kolem pasu, nemířil ovšem na její zadek, protože neměl potřebu svou přítelkyni osahávat před zraky všech přítomných, hezky slušně ručkami spočinul o kousek výš, navíc sjet níž mu stejně blokovaly i její šaty. Na rtech měl zamilovaný úsměv celou dobu, co se spolu pohupovali do rytmu, ale při každém tom hrabkání ve vlasech se mu koutky o kousíček zdvihly výš, protože to byla jeho slabost, která ho přiváděla do nebeského blaha. U toho pohrabování tak rád usínal, koukal se na pohádky, jen tak odpočíval… no dobře, asi je jasné, že to zkrátka miloval a miloval za to i Cryst, proto když si nekradla polibky ona, kradl si je on i jako poděkování za tu rozkošnou péči, co mu vždy dopřávala. Když skončila píseň, další se už k něžnému pohupování příliš nehodila, proto navrhl návštěvu baru, no musel se pobaveně zazubit, když si do něj ta potvůrka tak rýpla. „Nemůžu tě přece moc unavit před tvým vystoupením,“ objasnil jí své důvody, no rošťácký úsměv na rtech značil, že si jen dělal legraci a důvody byly někde úplně jinde, no to Cryst jistě tušila, protože ho přeci jen znala jako své boty. Společně tedy zamířili k baru, aby si dali nějaké výborné víno… podobné, co si dali při počátku jejich vztahu, to bylo poměrně tematické, když dnes překonali první větší překážku. „Bylo,“ odsouhlasil s úsměvem, sám snad lepší víno nepil. Při přiblížení se k baru si všiml Pat, která na ně mávala, jenže nebyla sama. Tedy, v tom mávání sama byla, jenže měla novou společnost, a on jen doufal, že to nebyl stejný týpek, který ji nedávno odhodil, protože upřímně? Trošku na ten typ vypadal, ale nechal to být, přeci byl na plese s Cryst a nemohl se starat o srdíčko Pat, maximálně se o ni mohl jen strachovat, tak jako vždy. Mávnutí jí nakonec se širokým úsměvem oplatil a se slovy: „Hele zlato, támhle je Pat,“ upozornil svou drahou polovičku na přítomnost jeho dobré kamarádky z oboru. „Vím, ale já zase takový alkoholový gurmán nejsem, takže víno si dám vážně rád,“ ujistil ji, ale věnoval jí milý úsměv za tu nabídku, jenže neviděl možnost, jak by to využil. Samozřejmě si často dával s Nathanem pivko, když jen tak kecali o věcech, ale to se příliš na ples nehodilo. Jindy si dal i skleničku něčeho tvrdšího, ale to se v jeho očích víc hodí do barů, ne na ples, a proto zvolil víno, které jim oběma sehnal. „Na nás,“ věnoval jí hřejivý úsměv a ťukl si s její skleničkou, načež se napil. Sice to nebylo stejné víno jako v té restauraci, nicméně i tak mu chutnalo, i když on nebyl v tomto ohledu zrovna kritickým človíčkem, zkrátka neměl zmlsaný jazyk, alespoň ne co se týče vína. Zlehka se opřel o její ruku, když ho pohladila, a na rtech měl úsměv, snad jako vždy, když viděl tu krásku před sebou. „Taky tě miluju, Cryst,“ odpověděl jí stejně tiše a pohled jí oplácel, zatímco se ztrácel v jejích očích a v tom, co měli. Někde na pozadí dohrála ona hudba, na kterou se rozhodli netančit, a i když netvořila moc romantické prostředí, stejně si ho nějakým kouzlem dokázali vzájemně vytvořit, jako kdyby měli osobní bublinu romantiky nehledě na hudbu, co ve skutečnosti hrála, v jejich hlavě zaznívaly pravděpodobně ty nejromantičtější tóny, které jsou člověku známé. Tento moment završil polibkem, do kterého si ji něžně přitáhl, a cítil se jako nejšťastnější chlap v celém sále. Nic víc ke štěstí nepotřeboval.

Věřil mu a podporoval ho, poněvadž přesně to dělal i David. Od toho jsou přece přátelé, aby se vzájemně podrželi, podpořili a povzbudili. Nia sice občas úplně nezvládal všechny tyhle sociální věci a někdy jim ani moc nerozuměl, nicméně se nepochybně snažil, a i když si sem tam připadal dost podivně a nepřirozeně, ve výsledku se mu to dařilo. Plus když byl ve společnosti svých kamarádů, bylo to mnohem lepší – znal je lépe a oni znali jeho, tudíž jim bylo jasné, že ne vždy zareaguje přesně podle toho, jak by reagovali jiní. „Co jsem tak vypozoroval i u jiných lidí, není dobré do takových věcí někoho tlačit,“ pokrčil s pousmáním rameny na vysvětlenou, proč to chápe, i když používat u něj a u společenských záležitostí sloveso „chápat“ je docela přehnané. On se tak tváří a může to i říct, ale skutečnost je často trochu někde jinde. Nejde mu to jednoduše jenom tak, ve větší společnosti není jako ryba ve vodě jako třeba Darren, ačkoliv by rád. „Ale dost to záleží na osobě – někomu to zase pomůže a… jak se to říká? Vyhecuje ho to, takže pak zjistí, že ho to tam nahoře vlastně baví a chce v tom pokračovat,“ dodal ještě a uhladil si neviditelný záhyb na lemu saka. Pokud už náhodou vypadá jako šašek, nemusí být pomačkaný šašek. Pravdou však bylo, že oblek byl dokonale nažehlený a žádné nechtěné puky nehrozily, to jen on byl paranoidní a perfekcionistický. Nic nového koneckonců. Netušil, který z těchto typů by byl právě David – mohl by se to pokusit odhadnout, ale neviděl v tom žádný účel. Kývnutím potvrdil, že tomu také věří, a dále se k tomu nevyjadřoval – však uvidí, jakmile na jejich vystoupení přijde čas. Těšil se na ně a byť to nebyli přímo jeho přátelé, David je měl rád, a to bohatě stačilo. Tušil, že budou všichni také z umění – a jak by také nebyli, když tu všichni vystupují a jsou tak talentovaní. Samozřejmě, že se proti té škole musel ohradit. Pochopitelně věděl a hlavně třeba v chlapeckém spolku pozoroval, že ne všem je tak blízká jako jemu, ale popravdě ještě stále luštil tu záhadu kolem toho – proč? Co proti ní tak mají? Vždyť je skvělé moct se učit a vzdělávat a mít takovou příležitost získat tolik vědomostí, zkušeností a třeba i možností do dalšího života. Samozřejmě, kdyby tu nechtěli být, nejsou tu a dávno někde pracují, takže nějakou motivaci nejspíš mít museli, jenže… Proč toho tedy nevyužívali víc? Proč na to někteří kašlali? Proč, proč, proč? Kdoví, možná na to jednou přijde. A možná taky ne, každopádně teď by si tím neměl moc zatěžovat hlavu. „To máš asi pravdu, občas je toho až moc a vyučující přidávají ještě víc a víc prací,“ uznal, ačkoliv úplně přesvědčeně nevypadal, „mně se to ale moc nestává, že bych toho měl až nad hlavu – snažím se všechno splnit hned, jak je to možné, abych tomu předešel a pak se mohl věnovat ostatním věcem,“ vysvětlil, jak to má ohledně školy on, a nepokoušel se tím vychloubat nebo znít nějak nadřazeně, že se mu povedlo překonat kletbu nekonečné prokrastinace, prostě jen říkal, jak to bylo. Současně se však ale nikdy nepokoušel školní povinnosti odbýt jen tak, jen aby měl splněno a nic pořádného si z těch činností neodnesl. Věděl, že je to důležité a že potřebuje tyto úkoly vypracovávat, aby se mohl někam posouvat – ale to i v jiných ohledech než ve škole. Když měl totiž vše splněno, mohl se věnovat například sportu, v němž sice neměl kdovíjaké ambice, ale bavil ho a sloužil mu jako skvělé odreagování. „Necháš mě vybrat? To abych už začal přemýšlet, jsem na tohle hrozný,“ uchechtl se a zapsal si to do paměti, aby nezapomněl. Ne že by po něm za každou cenu chtěl, aby splnil slib, byl prostě zvědavý a chtěl si ho poslechnout. „I na pianu? To jsem nevěděl!“ podivil se ohromeně. Lidi, co umí hrát na jednom hudebním nástroji, vždycky obdivoval, ale ti, co uměli hrát třeba i na dva různé? To ho jednoduše fascinovalo, byť věděl, že to není zase tak neobvyklé. Jeho hudba a její tvorba fascinovala totiž obecně, bylo to něco, čeho sám nebyl schopný, to proto. A taky se v hudbě moc nevyznal – respektive v tom, co je zrovna populární a jaký umělec patří do jakého žánru. Poslouchal prostě to, co se mu líbilo, a neřešil, co to je zač. Jinak by se Davida možná i na jeho oblíbené hudební interprety zeptal, takhle by se o tom moc bavit nedokázal. „To by pak asi bylo i docela nudné,“ přisvědčil, „takhle můžeme obdivovat ostatní, inspirovat se a tvořit něco vlastního, což – kupodivu – platí i o vědě,“ zazubil se nad tím poznatkem. Každý tvoří něco jiného, každý má jiné cítění a každý má jiné schopnosti. Viděl v tom velkou krásu lidské společnosti a společně s tím i úskalí. Velký talent u jiných plodí také nenávist a závist, z nichž neplynou hezké věci. Například napodobování něčí práce či rovnou krádeže cizích výzkumů a jejich publikace pod svým jménem. Nebylo to ani náhodou férové, ale stávalo se to snad ve všech odvětvích vědy, umění, čehokoliv. A Niovi to přišlo více než co jiného smutné. Tihle lidé měli často svůj talent, bez kterého by nedokázali někoho jiného napodobit, tak proč ho raději nevyužili k tvorbě něčeho svého? „Zkusím, třeba by to vyšlo,“ odvětil pořád ještě pobaveně, „ale některé ty experimenty jsme předváděli zájemcům o studium u nás na vědách – většinou jen nějaké chemické pokusy na parádu, ale často jsou hezké a zajímavé,“ dodal už v o něco vážnějším duchu. Třeba taková sloní pasta, ta uměla být dost ohromující – ale také uměla udělat velký nepořádek a dost pravděpodobně ji většina lidí tady už viděla. Nebo třeba faraonovi hadi, další takový klasický experiment. Pokud by však chtěl ohromit zdejší publikum, musel by vymyslet něco lepšího, tyhle pokusy se dělaly často i na středních školách, tudíž to opravdu chtělo něco složitějšího a zajímavějšího. Kývl, když mu slíbil, že to Vivian určitě vyřídí, nu a pak už si na chvilku odskočil za Cass s Darrenem, které zahlédl. Měl z nich takovou radost a byl rád, že tehdy přesvědčil Cass, aby se ho zeptala, jestli s ní někam nezajde. Normálně by si na dohazovačku nehrál, vztahy šly mimo něj, jenže ti dva se k sobě tak hodili! Když se pak paní Hudso- chci říct – Nia vrátil, stihl to tak akorát na Charlieho představení. Ujistil se, že si pamatuje správně, že to je právě on, a když se mu dostalo potvrzení, přestal mluvit a jenom si vychutnával jeho zpěv. Bylo to vážně dobré, nohou si podupával do rytmu a mírně se přitom usmíval, dokud vystoupení neskočilo a také se nepřidal k potlesku. Sice postrádal Davidovo naprosté nadšení (které bylo vlastně docela roztomilé), které bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že vystupoval jeho nejlepší přítel, ale tleskal stejně silně. „Za to se vůbec neomlouvej!“ zazubil se na něj – co by se měl omlouvat za to, že podporuje svého kamaráda? „Bylo to skvělé! Má hezkou barvu hlasu,“ pochválil ho, „to mu také musíš vyřídit, ačkoliv to nevypadá, že by si nebyl svými schopnostmi jistý,“ dodal s mrknutím, jelikož Charlie mu opravdu na tom pódium přišel jako ryba ve vodě s těmi jeho tanečními krůčky. Vážně šikovný. K oddechu ovšem neměli moc času, poněvadž po něm následovala skupinka hudebníků a mezi nimi rozpoznal i toho kudrnatého dlouhána, kterého s Davidem také jednou nebo dvakrát zahlédl. „A tohle bude Connie?“ ujišťoval se s pousmáním a kývl jeho směrem. Jejich hudba byla zase něco trochu jiného, než zatím slyšeli, tedy – ne jejich, byl to cover písně, kterou Nia kupodivu znal, a tak si sem tam pro sebe dokonce i zamumlal pár slov. „Vážně fascinující! Všichni jsou tak talentovaní!“ prohlásil na samém konci, kdy se přidal k potlesku ostatních a pomalu s nevěřícným úsměvem nad tím kroutil hlavou. Po tomhle vystoupení následovala nějaká dívka s klavírem, kterou neznal a ani mu nebyla povědomá, dostal tak chvilku na vydechnutí. „Bar se docela uvolnil, nedáme si něco?“ všiml si a informoval o tom svou lady, jíž tu dělal garde. Sice nevěděl, co si představuje pod tím něčím, ale to vymyslí případně až po cestě tam.

Nebýt toho, že ji už při příchodu sem do sálu tak rozhodil ten kluk, pravděpodobně by reagovala více klidně. Jenže on ji polekal – chtěl na ni sahat, ačkoliv ne tím špatným způsobem, prostě jen chtěl, aby mu nezavazela v cestě, to bylo omluvitelné. Omluvitelné, a přesto se vylekala a raději prchla k baru, jenž jí poskytl tekutinu v barvě jejích šatů, která jí měla pomoci se uvolnit a vstřebat ty nepříjemné pocity. Tentokrát u sebe neměla svůj věrný zapalovač, s nímž by si mohla pohrávat, aby ji uklidnil. Byl schovaný v kapse kabátu odloženého v šatně. Beztak by ho nemohla mít v kapse, když tyto šaty žádné kapsy nemají, nu a bylo by asi dost neslušné ho mít neustále v ruce a hrát si tu s jeho plamínkem. Ráda by, ale nešlo to. Nebylo proto divu, že se znovu lekla i Megary, jež se rozhodla za ní přijít a udělat jí radost svou společností. Ten šok z náhlého příchodu byl ovšem o dost menší než tehdy na ulici a její úsměv a něžný pohled jejích krásných očí jí pomohl se uklidnit lépe a rychleji, než by to dokázal zapalovač. V mysli se jí totiž promítly ty společně strávené hezké chvilky v květinářství a na cestě městem a pak u ní době při sledování pohádky. Samozřejmě si neuvědomovala, co a proč ji na Meg tolik uklidňuje, tohle se jí stávalo snad jen u Cleo, u níž hrál důležitou roli fakt, že se znají tak dlouho a že ví o všem, co se stalo. „To úplně klidně být může,“ zajiskřilo jí v očích a stejně tak neovládla koutky rtů, které se jí ještě o kousek víc rozšířily při zjištění, že by tu mohla s Meg setrvat o něco déle. To by totiž znamenalo, že by nemusela odejít za chvíli, jak měla původně v plánu vzhledem k tomu, že tu už neměla co pohledávat, ale že by tu setrvala klidně i do konce plesu. Její tajné přání, které nevyřkla ani sama před sebou, se jí splnilo. Ani se pomalu neodvažovala si něco takového přát vzhledem k tomu, že tušila, že tu Meg jistě bude s někým jiným. Třeba s podobně talentovaným přítelem či jinou kamarádkou – proč by sem taky chodila sama? „Nemáš vůbec zač, jsem ráda, že jsem sem přišla a mohla ji vidět,“ odvětila naprosto upřímně a byla moc ráda, že ona je… nu, ráda. Často něčí poděkování zní neupřímně a prázdně, což však nebyl v žádném případě případ Megary. „Už jsem to asi říkala, ale tvůj styl focení se mi vážně zamlouvá – odráží se v něm to, že fotografování opravdu není jenom o tom, že vezmeš foťák, párkrát cvakneš a vyleze z toho fotka s významem,“ doplnila ještě svou pochvalu o pár dalších slov a jemně se nad tím pousmála. V teorii to focení neznělo asi moc obtížně, ale můžete vyfotit klidně sto fotek a při jejich prohlížení se budete nudit, jelikož na nich není nic zajímavého, nic, co by k sobě okamžitě přitáhlo pohled, nic, co by probudilo emoci. A emoce byly pro Meredith důležité, dlouho je v sobě dusila a tlumila a dost se o to pokoušela i v současnosti. Proto, když v ní něco probudilo takhle bezprostřední emoce, to považovala za něco výjimečného. „Všechna jsem nestihla, došlo mi víno,“ pozvedla maličko svou sklenku, která už ale byla zase hezky plná, a trochu se tomu uchechtla, „takže se ráda vrátím s tebou a podívám se i na ta zbylá – můžeš mi dát svůj profesionální názor na ty fotografie,“ mrkla na ni, přičemž si vůbec nevšimla, že by snad byla v rozpacích. Souhlasit, že se s ní půjde podívat na výstavu, bylo naprosto jednoduché. I kdyby už všechna ta díla viděla, stejně by šla. „A ano, Vivian jsem si všimla, byla moc šikovná,“ dodala ještě, aby nezůstala opomenuta ani její stejně tak talentovaná kamarádka, a přidala další úsměv. Všichni, kdo se tu rozhodli vystupovat nebo něco vystavit, měli talent – někdo možná více, někdo méně, ale co bychom si nalhávali, nejdůležitější byla pro Dee právě Meg. Nebýt ní, vlastně by sem ani nešla. „Nad čím jsi přemýšlela, když jsi fotila právě tuhle fotku?“ zajímala se po cestě k výstavě a zvedla zamyšlený pohled od svého vína ke své – odváží se ji tak označit? – nové kamarádce.