Chybí mu chvíle, kdy spolu mohli konverzovat o hloupostech. Momenty, kdy jejich mysli nic netížilo a jediné, nad čím si museli dělat starosti, byly nesmysly, které zrovna jeden z nich vypustil z úst. Přijde mu, že na něj poslední dobou dopadá čím dál tím více problémů, na jeho cestě životem se objevila nová hromada obtížných překážek. A když už se mu poštěstí a jednu překoná, před očima se mu zjeví nová, o to obtížnější. Jako by se mu někdo chtěl pomstít za ty roky bezproblémového a šťastného života, kterého si doteď užíval. A tohle mu přijde jako poslední kapka. Doposud to ještě zvládal s úsměvem na tváři, ale teď? Teď se cítí jako totální troska. Nevěděl, co očekávat, když se mu na obrazovce jeho telefonu zobrazilo její jméno. Omluvu? Výhrůžky? Pláč? Výsměch? Na jednu stranu s ní chtěl mluvit, toužil ten jejich spor vyřešit. Měl dostatek času na to, aby si uspořádal své myšlenky a připravil si co by jí chtěl říct. Jenže když se rozhodla udělat první krok ona a kontaktovala ho, náhle netušil, co dělat. Všechna ta příprava okamžitě přišla vniveč. Slyšet opět její hlas, to byla snad jediná dobrá věc, které se dočkal. Poté ale začala mluvit o tom, jak vážné tohle téma je a že by to měli vyřešit co nejdříve, protože oddalováním si nijak nepomůžou. S touhle částí on naprosto souhlasí, jenže co když to povede k devastujícímu konci? Na ten on rozhodně není připraven. Ale pak… bude na něj někdy vůbec připraven? Strnulý tam jen tak v tichosti stál minutu dvě, než si vzpomněl, že za ním Meggie stojí a určitě má hlavu plnou otázek. Pomalu se k ní tedy otočí a co nejlépe se pokusí tu bolest, kterou momentálně cítí, před ní skrýt. Jenomže naprosto zbytečně. Už ho nebaví tohle únavné předstírání a skrývání. Obzvlášť pokud jde o ni. Proto se zhluboka nadechne a s lehce třesoucími se rty jí velice stručnou, ale výstižnou větou oznámí, o co vlastně jde. A je to. Je to venku. Je nucen od ní okamžitě odvrátit zrak, protože opět pocítí jemné štípání v očích, které signalizuje příchod pláče. Nad tím se nepatrně zamračí. Kdy naposled měl takhle blízko k pláči? Navíc rovnou dvakrát v rozpětí pár hodin? Jeho pohled je soustředěn na nedalekou lavičku, proto ho mírně zaskočí ono objetí. Její drobná postavička se v rychlé chvíli ocitne v jeho těsné blízkosti a její paže ho pevně tisknou k sobě. Sklopí na ni pohled, překvapení v jeho očích je zjevné. Neváhá ale další vteřinu, a i on omotá své ruce kolem ní. Samotnému trvá několik vteřin, než si uvědomí, že se nepatrně usmívá. Tohle mu scházelo. O tohle přicházel, když v sobě všechno držel a nesvěřil se nikomu. Jenže teď už nemá co skrývat. Jen vysvětlovat. Sám nemá ponětí, jak dlouho v této pozici zůstali, ale nakonec se o sebe odtáhnout musí. „Děkuju… nevíš, jak moc jsem to vlastně potřeboval.“ Promluví celkem tiše, jeho hlas nezní tak energeticky a povzbudivě jako běžně, upřímnost zde ale zůstává. „Je mi jasný, že máš určitě hodně otázek, ale…“ na chvilku si odmlčí, než opět promluví, „nevím, jestli tě s tím chci zatěžovat. Určitě máš dost svých problémů, takže si ještě navíc lámat hlavu s mými-“ Raději sám sebe zarazí v tom mumlání, kroutíc nad sebou hlavou. Jedno jí ale rozhodně chce říct. „Promiň mi, že jsem ti o ničem neřekl… a kdo ví, jestli bych vůbec řekl, kdyby mi nezavolala takhle uprostřed plesu.“ Nedivil by se, kdyby se v ní probudil pocit ublížení. Třeba ji napadlo, že jí nevěří natolik, aby se s ní bavil o vážnějších tématech. Že se s ní raději bude bavit jen o blbostech, protože k tomu ji má. Jenže to není pravda. Nic z toho. On se se svými trápeními nesvěřil nikomu. Všechno držel v sobě, doufal, že to brzy vyřeší a nebude tím muset tak své přátele obtěžovat. Tenhle myšlenkový proces mu jaksi nevyšel. Teď má ale dobrou vílu (a to doslova) na své straně, takže je nakonec vlastně rád, že byl takhle nucen jí o tom všem říct.

Rubolf

„Sice existuje lepší zábava, ale tohle by nám vydrželo dlouho,“ pobaveně se uculila, protože to, jak jeden neustále povzbuzovali měla na jejich přátelství zkrátka ráda. Jistě, zrovna na takovémto plese se našla hromada zábavnějších aktivit, ale to nic neměnilo na tom, že s upřímnými názory o tom druhém by si dokázali vystačit na celý večer. Nicméně měli spoustu jiných věcí na programu, proto bez otálení souhlasila s kompromisem, že lichotky tedy nechají stranou, a na jeho slova mu věnovala už jen milý úsměv. Po pseudo přehlídce, při které Bastienovi předváděla své princeznovské šaty, se dostali k jejímu obrazu, ale jelikož bylo u výstavy poměrně plno, rozhodli se zamířit k baru, kde sice taky bude s největší pravděpodobností plno, ale tam to tolik nevadí, protože vám dav neblokuje výhled na vystavené kousky. Výběr byl jasný – víno, jenže tím si poměrně zavařili, jelikož na tak zhýčkané studenty nebyli úplně připraveni, nicméně jeden dobrý vzorek se Bastienovi podařilo ukořistit. „A ty moc dobře víš, že za kvalitu vín se neperu, jen jsem se je v Itálii naučila pít, jinak jsem otevřená vínům z celého světa,“ chápala jeho lásku k vínům jeho národa, přeci jen je to jejich kulturní dědictví, ale ona nic takového ku Itálii necítila. Jednak to nebyla její rodná země, jednak ráda ochutnávala a zkoušela nové věci, proto si v tomto nechávala mysl otevřenou. Jednou by například chtěla zkusit i maďarské víno, o kterých se ale proslýchá, že bývají dosti sladká, proto se k nim ještě neodhodlala, a držela se známé klasiky. „A Prosecco se podle mě s šampaňským porovnávat nedá, obojí je… nevím, tak nějak různé? Nedokážu to přesně popsat, asi bych potřebovala nějaké školení, ale něco mi v nich přijde odlišné,“ nehodlala bojovat za kvality Prosecca, ačkoliv si ho v létě ráda dala, bylo totiž příjemným ochlazením, jen se s Bastienem podělila o svou úvahu. „Nemyslím si, že by ta odlišnost byla jen tím, že jsou z jiné země,“ dodala ještě, aby ten hlavní rozdíl mezi těmito nápoji vyloučila, protože minimálně podle ní to bylo v něčem jiném, no nevyznala se v tom, takže možná přeci byl onen rozdíl způsoben jen rozdílnou krajinou původu. Nechala si nalít červený merlot a po přípitku se na Bastiena zvesela zaculila. „Ale bylo by to těžké,“ pronesla naoko smutně, dokonce to doplnila psíma očima, ale ve skutečnosti si už nedokázala představit vrátit se jen k občasnému vídání, které jim umožnil surf. Teď, když s ním jeden semestr prožila přímo v San Franciscu, bylo by pro ni těžké se ho vzdát a poradit si bez něj, jak to sám nazval. Naštěstí nic takového nehrozilo a ona svůj obličej brzy rozzářila sluníčkovým úsměvem, nač se mračit, když teď je s ní a všechno je tak, jak má být. Inu, s Char-Oliverem věci nejsou tak, jak by měly být, ale to se asi už nikdy nesrovná, s čímž by se měla smířit. Raději se soustředila na zkoumání chuti vína, než se s jedním postřehem podělila s Bastienem. „Vážně?“ očka se jí rozzářila, když dostala pochvalu, protože střílela poměrně od boku, jistá si tím vůbec nebyla. „Co ještě bych v tom mohla cítit, pane vinaři?“ zajímala se, protože francouzská vína byla Bastienovou doménou, proto čekala, že se toho od něj dozví více, než co jí prozradí její vlastní jazyk, který momentálně klesl na popis „Mňam, to mi chutná“. Bohužel přišlo to, co vlastně očekávala, jen v hloubi duše doufala, že se tomu vyhnou, protože nesebrala odvahu se svému nejlepšímu příteli pochlubit se svou ne tak skvělou minulostí, ale nechtěla mu lhát, když se zeptal, nebo mu to upírat, proto se do okrajového vysvětlení pustila, i přestože jí ubezpečil, že by chápal, kdyby si to nechala pro sebe. Bylo to od něj dobrosrdečné gesto, kterého si vážila, ale právě to gesto bylo dalším důvodem, proč před ním nechtěla něco tajit, už tak se občas cítila zle, když tajila všechno o Charlesovi, natož kdyby mu ještě tajila, proč nakreslila zrovna takový obraz. „Ne úplně šťastné příběhy zkrátka k životu patří,“ zlehka pokrčila rameny, ačkoliv to úplně nebylo něco, nad čím by dokázala mávnout rukou a přijmout to, proto se svými slovy pokračovala, „ale občas si přeju, abych i tyhle příběhy dokázala dovést k nějakému… šťastnému, nebo aspoň neutrálnímu konci,“ dodala a vlastně tím prozradila to jediné, co by si pro sebe a Charlese přála, ačkoliv po tom jednom setkání viděla, že tento příběh zkrátka skončí i přes veškeré její snahy nešťastně, ale to vůbec není konec, v jaký doufala. „A děkuju,“ po chvíli se na něj mile a jemně usmála, víc se jí ty koutky zdvihnout nepodařilo, ale to je zcela pochopitelné po tom, co přemýšlela o Charlesovi. „Jak by řekl Kurt Cobain – Thanks for the tragedy, I need it for my art,“ tentokrát už jí na rtech hrál o něco veselejší úsměv, zatímco s lehkou nepřesností citovala nadaného umělce, i když zrovna k němu by se asi neměla přirovnávat – jednak je to Umělec s velkým U a jednak jeho život neskončil… úplně zdárně a v těchto stopách by při své umělecké kariéře opravdu nerada pokračovala. Už tím citátem trochu uvolnila atmosféru ohledně její minulosti, no když uslyšela známý hlas z pódia, strhla pozornost k ní a celkově k hudebnímu umění, čímž svou minulost před Bastienem opět uzavřela, alespoň pro dnešek. S přítomností Charlese na univerzitě hrozilo, že by celá kauza jednoho dne opravdu mohla prasknout, proto si uvědomovala, že jednou by měla jít s pravdou ven, ale ples rozhodně nebyl vhodnou příležitostí, proto se zaměřila na něco jiného. Drobná blondýnka brzy pódium opustila a Gab ji podpořila potleskem, ale dalšího vystupujícího neznala, nicméně tím kostýmem si její pozornost získal na sto procent. Rozněžněle se nad ním usmála, protože vypadal… zkrátka roztomile a byla si naprosto jistá, že se jedná o prváka, jenže Bastienův smích prozradil, že o tom sladkém prvákovi ví něco víc než ona. „Hm? Ty ho znáš?“ zajímala se se širokým úsměvem, protože ráda viděla Bastiena tvořit si nové přátele. Přeci jen tu byl prvním rokem a byl z ciziny, takže tu víceméně nikoho neměl, a právě proto byla za každého nového kamaráda snad šťastnější než on – zkrátka mu přeje jen to nejlepší. Po skončení se přidala k hlasitému potlesku, přeci jen, kdo je kamarád Bastiena, skoro jako by byl i jejím kamarádem, takže si zasloužil velkou podporu. „Mě osobně nejvíc oslovil duet toho klavíristy s Vivian, ale celkovým provedením tohle nic nepřekoná, to máš pravdu,“ narážela tím na onen kostým, se kterým se chlapec prezentoval na pódiu, čímž se od ostatních značně odlišil… na tom ale přeci není nic špatného, že.

Překonali to a mohli hrdě pokračovat dál… posíleni touto zkušeností, která posílila jejich vzájemnou důvěru a minimálně Mattymu ukázala, že i o nehezkých věcech je dobré se svěřit včas, než vybublají do takové katastrofy. Nechtěl ale, aby se Cryst z toho cítila jakkoliv špatně či se snad s Amelii porovnávala, protože to nemělo význam. Byla jiná než Amelie, ale o to vlastně šlo, on ji miloval takovou, jakou byla – něžnou, nevinnou a i s těmi jejími pochybnostmi ji bral jako to nejúžasnější ženu na světě, takže se královna sebevědomí Amelie mohla jít někam zahrabat, u něj neměla šanci. „To jsme,“ broukl s jemným úsměvem a pln spokojenosti se jí podíval do očí. Výjimeční byli oba, ale i jejich vztah, který vlastně budovali už od střední, a i když se dali dohromady dali až na vysoké… vždycky tam něco bylo, co je táhlo zpět k sobě, jinak si to náhodné znovu setkání na vysoké ani nejde vysvětlit, ne? Aby stvrdil jejich sílu a vyřešený problém, přitáhl si ji do něžného, ovšem dlouhého polibku. Nepřišlo mu, že by bylo nyní vhodné se vášnivě vrhnout na její rty, ona jemnost se hodila mnohem víc, ale nedokázal se odtrhnout od jejích měkkých rtů, proto onen polibek prodlužoval, jak jen to šlo… jako kdyby měl být jejich posledním, ačkoliv je čekala ještě spousta dalších a on to moc dobře věděl. Poté, co se odtáhl, obdaroval svou milou náhrdelníkem, který si zkrátka nemohl nechat ujít, ta fotka uvnitř náhrdelníku byla příliš lákavou nabídkou, kterou by rád Cryst obdaroval. Navíc tento večer měla vystupovat, tak chtěl, aby si svůj večer užila, k tomu nějaká drobnost patří, ne? Kromě náhrdelníku měl pro ni připravenou ještě korsáž, ale to nebral úplně za dárek, protože se jednalo o jakousi pěknou tradici, co se k jarnímu plesu obzvláště hodila. Jaro je o květinách, nu a přesně z nich je korsáž tvořena, takže nejenomže ladí spolu, ale ladí i s tématem plesu. „Ale teď nemůžou mít pochyby,“ prohlásil s hrdým úculem na rtech, ačkoliv věděl, že se po boku toho druhého pohybují už nějaký ten pátek, proto je většina zná jako pár… A ti, kteří je neviděli ve škole, si jich dost pravděpodobně všimli na flickru, který sice nespamovali svými fotkami, takové věci nemají na potřebí, ale přeci jen čas od času něco přidají, protože… kdo by nechtěl sdílet svou lásku se světem? Navíc když je jeho láska tak krásná.
Před sálem si prošli i uličkou zamilovaných, krásným místem na sladká slůvka, ale o krásné místo pro svá slůvka plná lásky se sám postaral a přetvořil si altánek k obrazu svému, alespoň tam měli více soukromí, než by měli zde, ale i přesto neodolal té atmosféře, a věnoval jí jednu hubičku na tvář, načež se už konečně přesunuli do sálu s menším zpožděním, ale lepší pozdě než-li nikdy. Zrovna začal hrát klavírní a kytarový duet písně, ve které po chvíli poznal November Rain, a noblesně nabídl své princezně ruku k tanci. „Zvládneš všechno,“ ubezpečil ji s úsměvem a už se přimotali do davu lidí, kteří tančili. Našli si tam vhodné místo, aby se mohli volně pohupovat. Ruce jí položil na boky a pomalu se začal pohybovat do rytmu hudby, co se ozývala z pódia. „Nápodobně,“ špitl, ale v očkách se mu blýskly jiskřičky, které měly Cryst varovat před jeho následným pohybem. Lehce si ji od sebe vzdálil, jen aby ji mohl jako princezničku protočit pod svou rukou, a pak si ji přitáhl zpět k sobě, ale tentokrát si ji chytl to takového tanečního postavení, aby mohl dále předvádět své kreace. Ještě několikrát jí nechal udělat otočku, párkrát si ji od sebe vzdálil, jen aby se opět přiblížili zpět k sobě jako dva magnety, které od sebe nic neoddělí, a na závěr písně přišel záklon. Opravdu jemný, nešel s ní nijak hluboko, přeci nechtěl, aby se jí udělalo špatně, ale jako gesto se to jistě počítalo. „Královna celého parketu,“ okomentoval jejich předchozí kreace a s hravým úsměvem ji zdvihl do normální polohy, jen aby si ji přitáhl do polibku. Vzápětí se ozvala další píseň, na kterou si už nechystal dělat podobné hlouposti a chytil si ji jako na ploužák – ručky obmotal kolem jejího boku, snížil vzdálenost mezi nimi na minimum a čas od času ji věnoval jemné líbnutí, ale jinak se nechával mlčky unášet hudbou a opojnou a dobře známou vůní jeho drahé. I tato píseň skončila, věnoval slečně jemné zatleskání, ale následující chlapec už nehrál úplně k tanci, minimálně ne k ploužení, proto koukl na Cryst s otázkou v očích. „Půjdeme si něco dát? Třeba červené víno, jako tehdy v restauraci?“ odkazoval na jejich první oficiální rande, kde se vlastně dali dohromady, a pokud souhlasila, nabídl jí rámě, aby ji odvedl k baru.

Kdyby tušil, co se honí hlavou tomu klukovi, co za ním na bar přišel, asi by si myslel, že na něčem jede. Tak za prvé, jak by mohl být někdo ním tak okouzlený? A za druhé, proč? A pak taky za třetí, je to kluk. Connie proti jiným orientacím ani náhodou nic neměl, přijímal všechny lidi bez rozdílu, ale ta ironie osudu, kdy hledá lásku a vztah u holek, aby ji nakonec měl najít u kluka, by mu přišla prostě směšná. O ničem z toho ovšem neměl nejmenší tušení, a tak se mohl podivovat akorát tak tomu, že za ním někdo dobrovolně přišel. Protože si to představte – podivnej kudrnáč, co si tu pomalu prozpěvuje sám pro sebe, upíjí vodku s džusem, klepe nohama pomalu víc jak epileptickém záchvatu, a ještě je zjevně vážně celkem mimo. I když někoho to asi přitahuje – evidentně. Nějak se mu nechtělo věřit, že po tom, co odešel Charlie, by za ním jen tak někdo dobrovolně přišel a chtěl s ním komunikovat. Tedy někdo, s kým se normálně nepřátelí. Ani nenormálně. Ale každopádně to oceňoval, byl mu navíc povědomý a říkal si, že když už sem šel, může se zkusit alespoň trochu socializovat. Nedělal to moc často, alespoň ne dobrovolně a z vlastní iniciativy, takže byl docela rád, že si někdo našel jeho. I když i kdyby k tomu nedošlo, byl by s tím v klidu. Počkal by si, než přijde řada na ACK, šel by si odehrát jejich kousek, načež by si počkal, než nastane čas na jejich ďábelský a naprosto geniální plán s Charliem na únos Davieho a donucení ho ke hře a zpěvu před publikem. No a nakonec by si spokojeně připili, jak to hezky zvládli, a odebrali se zpátky do spolku. Nevadilo mu zabavit se sám, dělal to prakticky neustále a vyhovovalo mu to tak. Stačilo mu jeho pár blízkých přátel a nepotřeboval mít velký okruh lidí kolem sebe, vždyť to nedělá dobrotu. Než mu došlo, že vážně míří k němu, byl už dávno u něj a promlouval k němu. Ten jeho zmatený pohled musel být fakt k nezaplacení. Společnosti se ale ani v nejmenším nebránil. „Díky, snad se to bude zamlouvat, ještě jsme nehráli pro tolik lidí,“ opáčil, ale na rozdíl od něj nebyl ani trochu nervózní – v podstatě ani neměl z čeho, že ano. Teda, o tom by se s ním Davie nejspíš hádal vzhledem k tomu, že měl zanedlouho Connie vystupovat, ale on to takhle prostě nebral. Moc neřešil, že se ten kluk chová trochu divně, sám měl co říkat. I tak se ale cítil o něco líp, když se zazubil a potvrdil mu, že je vážně ten jeden fanoušek, co jim chodí prakticky na každej koncert. Nezdá se, ale celkem si lidí všímá – zvlášť, když na ně z pódia mívá dobrý výhled. „Tak… jsem Connie, i když… To asi už víš, takže jsem to představování asi měl nechat spíš na tobě, hmm,“ představil se mu a natáhl k němu ruku, aby mohli jejich setkání a konečné seznámení posvětit potřesením si dlaněmi. „Jo, superhrdina, mám dojem, že je to jeden z takových těch hrozně dlouhých filmů, co mají furt další a další díly.“ Možná by si měl dávat pozor na jazyk, nikdy nemohl vědět, jestli to zrovna nejsou něčí oblíbené filmy, ale i kdyby, bylo by mu to fuk. Ne každému se to prostě musí líbit. „…do prdele je? Nemám tušení,“ doplnil ho a pobaveně se zazubil. „Jo, to ti klidně slíbím, to nehrozí,“ ubezpečil ho hned vzápětí. „Oceňuju odvahu – asi? Ale Comic-Con se koná ve vedlejší budově,“ odfrkl si a s lehkým úsměvem nad tím zakroutil hlavou, načež se napil vodky s džusem. Kostým to byl hezký, o tom žádná a nehrál dvakrát špatně, jenom prostě nepobíral, jak to někomu může přijít jako vhodné oblečení na takový ples. No co, každého věc. „Tentokrát jenom cover – Personal Jesus od Depeche Mode,“ pochlubil se poměrně spokojeně – však taky s tou volbou spokojený byl. Pak se odmlčel a v ten moment skončilo vystoupení toho podivného Kapitána a hlavní hvězdou se stal Charlie. Na moment zapomněl, že se tu s někým baví, sklouzl ze stoličky na nohy, čímž se odhalila jeho závratná výška, a nadšeně zahvízdal. Pak zvedl ruce nad hlavu a nijak se nebál svého kamaráda podporovat. Byl na něho tak hrozně hrdý, až z toho měl v koutku oka i slzičku. „Promiň, bez toho to nešlo,“ obrátil se pak rozzářeně zpět na Alphu a zase se posadil i přes to, že s ním šili všichni čerti. Možná to nebyl úplně jeho styl hudby, ale stejně byla zatraceně dobrá.

Zničehonic zůstali sami, cvakli si ještě jednu fotku a pak… poodstoupili stranou a Tabbs se na něj otočila s těmi slůvky, která ho vždy znejistila, protože nebyl zvyklý být oslovován jako zlatíčko. Vždy mu to dávalo jakýsi pocit důležitosti a náklonosti, nicméně sám sebe lynčoval za to, proč těmto slovům připisuje takovou hodnotu, když je Tabbs takto sluníčková na všechny, protože je zkrátka… je to zkrátka Tabbs, slunce a zdroj radosti pro celé její okolí. A jistě, on jakožto milovník literatury vždy dával slovům speciální význam, k tomu tíhl již od dětství, ale v tomto ohledu mu to bylo akorát na škodu. Překvapeně na ni zamrkal, když se k němu naklonila, a na rtech se mu usadil rozpačitý úsměv – jak z toho oslovení, tak z jejich náhlé blízkosti. „Vypadám na nich úplně normálně,“ pronesl jemně, no zasněně se na ni culil, což po jejím dodatku přešlo v povzbuzující úsměv. Znal ty situace, kdy se například Teddy zapletla do svých slov, proto si z toho nic nedělala, a jen jemně kývl na znamení pochopení. Následně se vydali k baru, kde si on bez zaváhání objednal obyčejný jablečný džus neředěný žádným alkoholem, ale na Tabbs se otočil s otázkou, co by si dala ona. V kavárně sice její vkus už znal, no na takovýchto akcích si tím nebyl zcela jist. Jistě, na Silvestr si připili šampaňským, ale to se sluší, zkrátka přípitek na nový rok, ve kterém si každý přeje být úspěšný a šťastný, tam se šampaňské hodilo, ale zda ho pije i mimo takové příležitosti? Neměl tušení. Rozhodl se jí tedy vyjít vstříc a optal se, zda by si dala například víno, čímž se očividně trefil do černého. „Máš ho mít,“ broukl jemně, načež jí víno obstaral a podal jí sklenku, zatímco on sám v ruce držel jen skleničku s obyčejným jablečným džusem. Na chvíli se zacítil trochu nejistě, přeci jen i absence potřeby experimentovat s alkoholem ho na střední škole odlišovala, takže se mu pár střípků vzpomínek vrátilo, až z toho zatoužil jít si zapálit, ale jednak by to bylo neslušné, opustit dámu, jednak ani cigarety s sebou neměl, takže raději Tabbs nabídl rámě, aby poodstoupili od baru a nikdo příliš nemusel řešit, že on tam stojí pouze s nealkoholickým nápojem.
Z pódia se ozval zvuk saxofonu, který si získal jeho pozornost, ale oblekem chlapce byl poměrně zaskočen, no neměl příliš času nad tím přemýšlet, protože se vedle něj ozvala nadšená Tabbs. Trochu poplašeně na ni kouknul, ne že by mluvila tak nahlas, jen to nečekal a byl příliš zaujatý chlapcovým... tedy, Arthurovým kostýmem. I přestože kostým sváděl k pohledu, nedokázal uhnout pohledem od Tabbs, protože ho zkrátka zajímalo, kdo ten Arthur je, jelikož o něm nikdy neslyšel, ale ano, čas od času ho zahlédl v komentářích u Tabbs na flickru, nicméně o to se s ní nemohl podělit. „Ach tak,“ zlehka se pousmál a konečně od Tabbs odlepil pohled, aby se mohl podívat na jejího dobrého kamaráda. Nebo se spíše cítil zvláštně, když viděl, jak se pro něj culí, a tak se kamarádi necítí, proto se díval raději na něj, jak to v kostýmu rozjíždí na pódiu. „Takže přeci jenom trochu víš, jak to vypadá ve větších rodinách?“ navázal na jejich nedávnou debatu v kavárně, kde jí povídal o prázdninových zážitcích z domova, a zlehka se na ni usmál, než se koukl na již zakončujícího Arthura. Vystoupení samo o sobě mu přišlo dobré, jen nechápal, zda byl ten kostým potřeba, přeci jen nebyli v divadle, ale na plese, protože jak si všiml, Arthur se nijak nepřevlékal, ale rovnou v onom kostýmu zamířil k baru, kde se nacházeli i oni dva. Pohledem ho sledoval, zda se tam nacházel s nějakou slečnou, ale spíše to vypadalo, že si vyrazil jen s kamarádem, škoda. Pohled vrátil raději zpět na Tabbs s jemným úsměvem na rtech. „Vystupuje ještě někdo jiný, koho znáš?“ zajímal se s lehkým úsměvem, zatímco po očku sledoval dalšího vystupujícího, co se chystal vystupovat.

„Pochybuješ o mně snad?“ zatvářil se naoko dotčeně a aby celé situaci dodal na efektu, ublíženě se chytl za hrudník v místě, kde se nachází srdce. „Jsem si jistý, jinak bych tu nebyl,“ zakončil své vystoupení sebevědomým mrknutím, jež věnoval své překrásné společnici, a nabídl ji rámě, aby ji doprovodil k Uberu, kterým se měli odebrat na ples, ačkoliv onen ples nebyl ani jednomu z nich tak úplně blízký, ale dlouho spolu nikam nevyrazili, tak proč si nedopřát trochu luxusu a vyměnit bary, ačkoliv luxusní, za formální událost? Minimálně Eric si nemohl stěžovat, byl zvyklý na to, že se Evie obléká provokativně i normálně (a o provokativně nahých fotkách na Flickru ani nemluvě), ale ty šaty, které odkrývaly tak akorát, aby vás udržely v napětí… Tohle bylo úplně něco jiného a on byl s jejich rozhodnutím opravdu spokojen. Za to přemlouvání téhle potvůrky, co si chtěla hrát na nedostupnou, mu to stálo. Té časové mezery po cestě využil předáním dárku, drobného náramku, za který dostal pusu jako poděkování. Jistě, překvapila ho, ale v milém slova smyslu… bylo hezké vidět, že se dokázali bavit jako tehdy, když se znávali, akorát k tomu tedy přibyly nějaké ty provokace, ale byli také jen lidmi, byl snad hřích pochválit jeden druhému vzhled? Rozhodně nebyl. Cesta autem jim díky tomu utekla rychle, ale než se stačili dostat dovnitř, dostal dáreček i on – jako kdyby samotná Evie nebyla dostatečným dárečkem, že. V očích mu zaplály jiskřičky, když si slečinka neodpustila drobnou provokaci, ale moc dobře věděl, že to k jejich současnému vztahu patří, proto nad jejím gestem zdvihl jeden koutek vzhůru, než se vydali do sálu. „Chápu,“ pokýval hlavou a jen co vešli, téměř bez váhání zamířili k baru. Holt cit pro umění úplně neměli, proto vynechali výstavu, a že by šli tančit? Inu, nehrála k tomu úplně vhodná hudba, proto byl bar tou nejlepší možnou variantou, protože zkrátka alkohol. Po cestě se ale minul se svou přítelkyní, jejíž přítomnost na tomto plese ho poměrně zaskočila, protože i když ji vystalkoval na Flickru, pořád si nebyl jistý, zda navštěvují stejnou univerzitu, ale nyní? Jo, vypadalo to tak. V tom případě se mohl těšit, na rozdíl od ní, na náhodná setkání na chodbách. Na její milý vzkaz jí rty naznačil vzdušný polibek, protože mu zkrátka přišlo vtipné ji provokovat, ale pak už ji nechal v rukou Forda, zatímco on stočil svou pozornost na Evie, svou dnešní božskou společnost, díky (či kvůli?) které tehdy narazil na onu brunetku. Snad díky půvabu Evie se rychle dostali k baru a vzápětí drželi skleničky skotské, na což by byl jistě Cam hrdý. „Ano, vznešené znovushledání,“ dodal k jejím slovům, načež si i on odpil ze skotské. Známá tekutina mu projela skrz krk a on se spokojeně usmál, tahle chuť se zkrátka neomrzí. „Ts, ts, ts,“ nespokojeně si mlaskl jazykem o patro a zakroutil nad Evie hlavou. „Ty o mně dneska nějak pochybuješ, krásko,“ po těchto slovech dopil na ex svou skotskou, protože si ji nechtěl nikam odkládat, a natáhl ruku k Evie, aby ji vytáhl na parket. Počkal, zda i ona dopije či si sklenku jen odloží bokem, aby se pro ni později vrátila, ale jakmile měli oba dva volné ruce, odvedl si ji na parket a zrovna do slov „We’re getting real real close“ si ji přitáhl k sobě. Ruce umístil na její boky, ale co si budeme, byly nebezpečně nízko, a zlehka se s ní začal pohybovat do rytmu písně, která byla snad ne stvořená pro jejich dnešní večer. Inu, hlavním tématem oné písně sice byl sex, ale to neznamenalo, že všechny předchozí slova o provokacích se jich netýkaly… A kdo ví, třeba by se jich týkalo i to hlavní téma, ale to on sám netušil, jak daleko by byl schopný s brunetkou, jež zná až z dětství, zajít. Zkusit se má ale všechno, no ne?