Musí se lehce zasmát, když slečna ihned znepokojeně zakroutí hlavou nad jeho vyjmenováváním urážlivých přezdívek. Samozřejmě počítal s tím, že ji tímto zaskočí, ale popravdě čekal spíše pobavený výraz než takovýto napučený. Obzvláště když k němu ještě dívka přidá to gesto překřížených rukou, po kterém on s úšklebkem udělá to samé a povytáhne na ni jedno obočí. Musí uznat, že i takto jí to sluší. „Ale ale, snad sme se nenafoukli.“ Význam jejích slov skutečně neotočil za cílem, aby ji naštval nebo nějak znepokojil, ale chtěl ji pouze takto trochu pobavit a navíc to viděl jako skvělý způsob, kterým se vlastně vyhnul její otázce, opět. Ne že by jí nechtěl odpovědět, ale ono spíš jde o to, že ani neví, jak by jí odpověděl, protože se snad ani vyloženě žádná přezdívka, kterou po něm chtěla, ještě neobjevila - tudíž ta, jež by mu vyloženě vadila. I když je pravda, že ten medvídek mu bůhvíjak dobře nezní. Není to tím, že by byli na veřejnosti, ale spíš mu to už přijde moc dětinské a takové… přivlastňující, protože takto by jen těžko někdo oslovil někoho, pokud by neměl k němu nějak hodně blízký vztah. To ten brouk, ten skutečně byl něco jiného, dokonce mu to znělo i provokativně a více flirtovačně. „Hele, kotě, jasně že vim, ale tady ti je vyjmenovávat nehodlám.“ Slečna se holt bude muset spokojit alespoň s touto odpovědí k tématu, protože si za svými slovy stojí a navíc v tom vidí možnost, že by takto mohl dosáhnout toho, že by byla zvědavá a třeba by si zase ona trvala na tom, že by si je skutečně chtěla vyslechnout někde jinde. Inu, nezbývá mu, než v to doufat. Samozřejmě by se ale i tak nic nedozvěděla, jelikož jak bylo řečeno, žádné takovéto oslovení se ještě neobjevilo. Na druhou stranu by tak díky své vychytralosti konečně docílil svého, takže si je jist, že by ve finále stejně žádnou odpověď ani vymýšlet nemusel. To oslovení už raději neřeší, protože stejně pochybuje o tom, že kdyby by ho někdo zaslechl, bral by ho vážně vzhledem k tomu, jak se na sebe dívají. Co se však toho svlékání týče, dojde mu, že v tomto má zase Cass navrch, protože se stále nedá, což mu jasně dá najevo v momentě, kdy si bundou ještě víc zakryje namísto toho, aby si ji sundala, jak po ní chce. Holt co se dá dělat… Ale je to škoda, pro něj. A to už to vypadalo celkem nadějně. Jenomže on se i tak nedá a proto se k ní přiblíží, aby tak trochu naznačil své záměry. Je rád, že se společnice neodtahuje a dokonce se mu líbí, že tak znervózní a dokonce mu i odpoví, což dá najevo lehkým úsměvem. Její kelímek stíhá průběžně kontrolovat, takže je dost možné, že pro jeho úsměv je důvodem i značný úbytek tekutiny v něm. „Nepovídej.“ Udržuje si svůj svůdný tón, přičemž tentokrát natočí lehce hlavu na stranu. V ten moment jí upraví ty vlasy, kdy se nenápadně kousne do rtu. Toto bere jako skvělou příležitost pro polibek, ale pro jistotu se nenaklání, přeci jen je stále dívka ještě poněkud “krotká”. Proto je rád, že to ještě neudělal, když mu ruku odstrčí, avšak si velmi cení toho, jak jemně. Nedá se však říct, že by ho to naštvalo. Na její poděkování dokonce zareaguje dalším mrknutím, po čemž dopije obsah vlastního kelímku a už ho snad nadobro odloží.

Byl vtipnej. Takový její přerostlý štěně, občas měla chuť ho umačkat v objetí. Potom už se jen culila nad jeho uznáním, že je nejskvělelejší, protože ona samozřejmě nejskvělelejší byla, i když to ve skutečnosti nebylo slovo a oba dva to moc dobře věděli. Jí to ale přišlo hrozně vtipné a tak se to rozhodla používat i normálně. A tak tedy toto slovo oficiálně přidala do svého pomyslného slovníčku Megiiných slůvek. A že jich tam takhle zvláštních bylo dost. "Já mám dobrou výšku! Všichni ostatní jsou moc malí, nebo moc vysocí." pronesla rozhodně, to je jako s tou královnou. Ona se nikdy nespozdí, ostatní jsou tu příliš brzy. To ji znovu málem rozesmálo, naštěstí to udržela v sobě a jen se tak přidušeně uchechtla svým myšlenkám a raději to nechala plavat. Oni se totiž už začali přemísťovat přímo ke stolu s pitím, samozřejmě tím alkoholickým. Peter si začal hrát na barmana a vypadal opravdu vážně, čemuž měla Meg opět chuť se smát. Rozhodla se dát si to nejsilnější, potřebuje potlačit všechny svoje blbý pocity, aby o nich neměla potřebu mluvit. To by bylo vážně špatné, nerada je probírala. Sledovala, jak Peter míchá všechno to pití s docela minimem nealkoholického, na což se usmála a převzala si od něj kelímek. Ihned se dlouze napila. Nemohla říct, že se to pít nedalo, ale ani že by to bylo kdoví jak dobré...to ne. Ale bylo to pití a bylo poměrně silné. No a ona se hodlala opít. Poté zaslechla Petera jásajícího nad minihamburgery, které zahlédl až teď. Zasmála se tomu a napila se ze svého kelímku. Chvíli ho z povzdálí sledovala, než na ni mávl a tak se vydala pomalým krokem k němu. Přitom postupně upíjela z kelímku. Zastavila se hned naproti němu a vzala si také jeden minihamburger. Ona ale raději ty sušenky. "Jsi z toho šťastnej jak díte ze zmrzliny." zasmála se mu napila se z kelímku. Chvíli tam tak stáli, ona ho pozorovala, protože při tom vypadal docela vtipně. Alespoň jí to tak přišlo. Znovu se napila z kelímku a jak zjistila, už v něm nic nezbylo. Postavila ho tedy na stůl s tím, že si potom ještě dolije. Nebo si zase Peter zahraje na barmana. Kolem prošla skupinka lidí, kdosi do něj vrazil a když se otáčel, nějak potom nedopatřením svůj džus vylil na Meggie. Z nějakého důvodu se rozesmála, samozřejmě hned po tom, kdy vydala jakýsi polekaný, překvapený zvuk. Těžké popsat. A přišlo jí to vtipné. Především Peterova reakce. "No ne, sotva jsme došli a ty už mě chceš odtáhnout na záchody." uchechtla se. "Tak pojďme."

Očividně pochopila, proč by se mezi nimi cítil nesvůj, holt by to bylo určitě příliš velké dívčí obležení a on sotva zvládal obležení v podobě jedné dívky, heh, co by si třeba mezi šesti asi počnul? Asi by se ukýval, protože to by bylo jediné, na co by se odvážil, pak by ho taky hrozně bolely rty od neustálého držení úsměvu.. Tedy, ne že by se teď ve společnosti jedné slečny nesmál, ba naopak, culí se víc, než je u něj zvykem, ale kdyby byl ve větší skupině, rozhodně by to bylo méně upřímné než je to teď. „Protože by byla škoda, abys tady byla sama,“ dodal ještě k tomuto tématu a mile se pousmál. Ne že by si myslel, že nenajde společnost, to ona by zvládla lusknutím prstů, ale nechtěl, aby musela chodit od člověka k člověku ve snaze někoho najít, takový novoroční večírek si nikdo nezaslouží.
Jelikož byla dnešní večer ve vedení Tabbs, nijak se nebránil, když ho začala vést stranou, jelikož si byl jistý, že k tomu má dobrý důvod a že přijde první část jejich jakéhosi programu. A tak se s lehkým úsměvem na rtech nechal vést, cupital za ní a celou cestu nespouštěl zrak z jejich spojených rukou, které mu bůh ví proč jen posilovaly úsměv na jeho tváři. Málem by do ní i narazil, když se zastavila, ale naštěstí zareagoval včas a rychle pohled přesunul na ni a obraz jejich spojených rukou vyhnal z hlavy. Diskuze o tajných přání ho přiměla k úsměvu, každý totiž nějaké má, ani on není výjimkou, a je si jistý, že každý v tomhle sále má nějaké taky. Na její argument jen pokrčil rameny, inu, co se dá dělat. Když ho vyzvala k tomu, aby také něco prozradil, trochu se zarazil… Co je jeho nejtajnější přání? Nebude to moc, když to Tabbs řekne? Jemně se pousmál a podíval se do davu studentů, kteří se různě k sobě lísali, nebo se smáli či pili. „Aby mě lidé brali takového, jaký jsem,“ vydechl ze sebe nakonec a samozřejmě se bavil o svém velkém tajemství v podobě cigaret, ale o tom Tabbs nepotřebovala vědět, zkrátka jí tohle muselo stačit. „Co tvoje?“ optal se jí, aby odvedl pozornost od sebe a raději se napil z punče.

Nikdy nebyla dobrá herečka, proto svůj rádoby uražený výraz povolila hned, jak se i on tak začal tvářit, prostě se musela zasmát, vypadal komicky. No a předpokládala, že stejně komicky musela vypadat i ona, což vytvořilo na jejích rtech jemný úšklebek. „Ne, na to já nejsem, ale tys taky nezareagoval, jak jsem chtěla já, tak jsem se pokusila udělat to samé, ale tys mi to moje uražený divadlo pokazil,“ vysvětlila mu své úmysly a plány, a i zhodnotila jeho uražený postoj, který ten její naprosto pokazil, jelikož se neudržela a zasmála se. Nijak mu to nevyčítala, teď už jen konstatovala fakta a znovu se přesvědčila, že být uražená zkrátka není její styl. Přiznal se, že jen hezky otočil její slova tak, aby mu více vyhovovala, a dokonce se v ní snažil propudit zvědavost, což se mu i víceméně podařilo. Jestli se mu ale něco povedlo perfektně, tak to, že Cass už úplně ignorovala, jak jí říká, zkrátka už to přijala a nepřišlo jí to nijak nepříjemné, asi si i zvykla, nebo zkrátka pochopila, že nemá cenu se bránit, ale už pár přezdívek úplně pustila jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, asi by to mohl považovat za úspěch. „A kde bych se je jako měla dozvědět?“ tázavě zdvihla obočí, nepotřebovala je nutně vědět, jen jí zajímalo, které místo mu přijde vhodnější, a jestli se jí tímhle snaží někam vytáhnout nebo mu skutečně tento sál nepřijde jako dobrá možnost.
Její tvrzení, že jí není teplo, se stalo lživým, když se k ní přiblížil tak blízko, protože v krvi jí začalo vřít, tolik adrenalinu zná snad jen ze sportování, koneckonců v takových situacích se neocitá nijak často, takže je to opravdu nezvyk, o to silněji na něj její tělo reaguje, což se jí vůbec nelíbí. Na jeho slova pokrčila rameny a dokonce trochu odsunula bundu, protože předtím ji stáhla až příliš k sobě, což teď byla nevýhoda, vzhledem k tomu teplu. Vlastně mu tak začínala dávat to, co chtěl, ale pořád se ještě neměla k tomu, aby si tu bundičku sundala, zatím ji jen rozhrnula víc, než jak byla, když se viděli poprvé. Po zastrčení vlasů za ucho, což znamenalo i jeho větší blízkost, se teplo ještě zvýšilo, ale ona si hodlala stát za svým a nesundat si bundu. Proto se raději napila z kelímku ve snaze se ochladit, proto do sebe hodila rovnou celý zbytek, co se v kelímku nacházel, a když se od kelímku odklonila, všimla si, že i on dopil. Aha, její šance! „Myslím, že máme oba prázdno,“ kývla ke svému i k jeho kelímku a pevně věřila, že bude vzorný společník a chopí se dolití nápoje, aby nebyli na suchu. Ona by si něco ještě rozhodně dala, něco hodně chladivého, aby jí z něj nebylo takové horko. Ten gin s tonikem byl celkem fajn, i docela chladil, ten by si klidně dala znovu. Navíc by se tak Kier dostal pryč z její blízkosti a ona by si mohla na chvíli oddechnout. Není to ale tak, že by jí jeho blízkost byla nesympatická, jen se jednalo o veliký nezvyk a její hlava netušila, co s tím dělat, a takový pocit se jí zkrátka nelíbil, neměla ráda, když nevěděla, co si počít.

Byl rád že téma o záchodech už odložili stranou, ale zase ani trochu mu to nevadilo. Byl vděčný za každé téma a navíc s ní se povídalo opravdu dobře. Na tohle téma jen tak nezapomene, celkově na ten večírek nikdy nezapomene, protože po dlouhé době měl v životě nějaký ten kus úsměvů a štěstí. Ovšem i pak přišla ta temná stránka, ale tentokrát to bylo jiné. Hodně z něj opadlo, když to měl komu říct, když měl konečně komu věřit. V tom momentě kdy ji všechno řekl, alespoň si to myslel, už nevypadala jako ta milá dívka, ale jako dívka která se jen kvůli němu chtěla pomstít. Ani na tohle nebyl zvyklý, ale byl za to hodně vděčný. Jen si hlasitě povzdechl a sám sklopil pohled k zemi. "Třeba si to nezasloužím v téhle době, ale když jsem byl kluk asi jsem měl opravdu trpět ve strašidelném domově pro děti s mrtvými rodiči," pokrčí rameny, neboť nebyl moc komunikativní co se tohoto týkalo. "Je zlý a vždycky bude, ale taky jsem neměl komu věřit," zvedl pouze jeden koutek rtů a pak se na ni podíval. Zamilovaná, to má štěstí. Pomyslel si a tak se pokusil o úsměv i přes jeho rozebíranou minulost. "Láska? Tak to ti to moc přeji. Ať to dopadne jakkoliv já budu věřit že to dopadne dobře," snažil se říkat povzbudivá slova, taky je myslel velmi vážně. Znal tuhle dívku jen chvíli, ale věděl že to ona si zaslouží to nejlepší ze světa. Ani trochu by mu nevadilo, kdyby nezažil první objetí zrovna teď nebo dnes, ale pak zaslechl její slova a než stihl cokoliv říct už cítil jak mu omotala ruce okolo těla a přitiskla se k němu. Trochu se napne, možná že i cukl, ale pak ucítil to teplo z ní vycházejíc a tak se pořádně uvolnil. "Zbavit se tě? Ani náhodou," zamumlal a nakonec i on nejistě omotal ruce okolo ní. Nevěděl jestli má ruce na správném místě, nebo jestli ji moc nedrtí, nechtěl ji přeci jen rozmáčknout. Jen chtěl, aby věděla jak moc za to všechno je vděčný.

Pousmála se jeho dodatku a přikývla. Asi by nerada byla sama, i když ona by vlastně sama zřejmě byla, kdyby Lincoln nakonec nepřišel. Tedy jistě, asi by se někdo našel, ale to nic neměnilo na tom, že za Lincolnovu společnost byla mnohem raději, než nějakého neznámého člověka. Zkrátka se z nějakého důvodu cítila dobře v jeho přítomnosti. Její úsměv byl spokojený, tak přetrvával i během cesty ke kraji místnosti. Potom přišlo to téma o lidských přání a snech. Bylo to zvláštní, její přání byly většinou takové maličkosti, dost často spíše takové vysněné zážitky, něco, co viděla ve filmu, nebo tak podobně. Třeba vždycky chtěla prožít tu scénku z Titanicu, kde Jack drží Rose v čele lodě, muselo to být nádherné. Vítr čechrající vlasy -a kéžby také reálné. To asi ne. Celkově jí momenty ze známých, i těch méně známých filmů přišly kouzelné. Potom se jí Lincoln na její žádost svěřil se svým tajemstvím. Pousmála se odolala chuti ho pevně obejmout. "Já budu." ujistila ho nakonec a zůstala na svém místě. Poté se zeptal na její, to její úsměv rozšířilo. Při té myšlence se skoro začala červenat. "Je toho vlastně docela dost, hm, zažít spoustu věcí a tak," nadechla se a nechala si pár vteřin na rozmyšlení, "zkusit tančit jako v hříšném tanci, překonat všechny svoje strachy a postavit se osudu, být hrdinkou v příběhu." zasněně koukala na lidi kolem. Poté svůj pohled přesunula k Lincolnovi. "A tak, jsou to blbosti." pokrčila rameny a usmála se.

Byla tak překrásná, to si opakoval kdykoli, kdy ji viděl nebo mu napsala. Už si to říkal od té doby, co ji viděl v těch rudých šatech, když spolu jeli v ten večer k jezeru. On si to vlastně říkal už od té doby, co ho praštila v tom autě a odešla. Tím ho opravdu překvapila a také dostala. Tím si zasloužila jeho pozornost a nakonec i jeho srdce. A teď? Teď jen myslí na to, zda jeho city opětuje a zda k němu cítí to samé, co on k ní. Byla u něj tak blízko. Kdyby se jen trochu přiklonil, tak by ta mezera mezi nimi zmizela a on by se nemusel starat o jakékoli vyznání, protože tohle by to všechno řeklo za něj. Ale nemohl to tak udělat. Když už o tom věděla, nebo aspoň si to myslela a myslela si správně, chtěl ji nechat v tom. Ale jeho mysl byla dosti zmatená, protože nevěděl, co udělat. Zda to udělat tady a teď nebo to udělat nějak kouzelně na co jen tak nezapomenou oba dva. No, v ten moment se mu vyklubal geniální plán. Tím, že ji pozval na ten večírek, tak tam ho hodlá uskutečnit. Ale otázka je, zda to jeho pozvání přijde. “Vím, že mě nenávidíš a už jsi mi to říkala tolikrát.“ Lehce se ušklíbl, protože věděl, že si z něho utahuje. Svůj pohled sklopil dolů, k tomu prstu, který mu teď dloubal do hrudi. Ten prst, kterým mu kdysi vykouzlila ten úsměv, když se ještě nechtěl tolik usmívat. Tolik vzpomínek se mu teď vybavuje a ještě dost se mu jich vybaví během toho, co ty dva ještě čeká. Lehce se pousmál, když se rozhodla, že mu vybere nějaký outfit, ačkoli vůbec nemusela. Ale, kdo by nechtěl obléknout tak hezkého mládence jako je Blaine. Hah, cítíte to menší ego ve vzduchu? Sledoval ji, jak se od něho odtahovala a přesunula se k jeho skříni. Prohrabovala se jeho oblečením a on byl překvapený, když sem tam zahlédl něco, co v životě ani neviděl. Možná by si měl ve svém šatníku udělat pořádek a někdy si jít nakoupit něco nového. Nebo zkusit nosit oblečení, které je až vzadu v přihrádce. Pomalu začala vyndávat vhodné kusy oblečení na jeho postel a musel uznat, že třeba tu košili v životě neviděl. Možná si ji někdy dříve kupoval, ale ještě ji na sobě neměl. Ani to triko. Jenom ty kalhoty mu byly bližší. Jo, měl by více prohrabávat svou vlastní skříň, aby se nějak hezky oblékl. A teď to mohl udělat, protože měl tady tak pohlednou pomocnici, která mu vybrala tak slušný outfit. Podíval se na ni s pozvednutým obočím a pak pohled zase přesunul na svůj připravený oděv. “Vezmu si ho rád.“ Usmál se, pomalu se přesunul k posteli a začal se oblékat. Lehce přikývl, jako odpověď, že boty nechá v jeho výběru. Ihned věděl, co si k tomu vezme za boty. Své oblíbené vysoké hnědé. Jakmile hotový, obutý a upravený, byl připraven vyrazit. Tedy, ještě si přes sebe přehodil koženou bundu, aby nikde nezmrzl, že jo. Sice ho nijak neochrání před mrazem, ale lepší než nic. To by pak nemohl uskutečnit ten plán, který má v hlavě, jen nesmí zapomenout na to nejdůležitější. A to je jeho inhalátor a ten super papír, který má pod hromadou knih. Sice to nestihl dopsat celé, ale většinu má napsanou. Což je úspěch, zbytek domyslí na místě. Do kapsy od bundy si vložil klíče, do kapsy kalhot si dal telefon. Ještě si prohrábl vlasy a vydal se ke dveřím svého pokoje. “Tak jdeme, ať to stihneme.“ Lehce se pousmál, otevřel dveře a vyšel jako první. Poté nechal vylézt Lacey a zamkl své dveře od pokoje. Nechce, aby mu tam někdo během jeho nepřítomnosti lezl, ať už by to byl kdokoli. Sešli schody a pomalu se blížili k hlavním dveřím, když vtom si vzpomněl. “Počkej, zapomněl jsem si nahoře peněženku. Hned jsem zpět.“ Dlouze vydechl, otočil se a rychlým krokem se vydal směrem, odkud přišli. Odemkl dveře a vletěl dovnitř. Vzal svou peněženku a hlavně vzal skrytý papír, který si vložil do náprsní kapsy své košile a tužku, kterou schoval do peněženky. Byla malinká, už byla dost ořezaná, takže se tam ideálně vešla. Připadal si jako nějaký tajný agent. Ale nechtěl ji nechat čekat dlouho a tak skoro vyběhl ze svého pokoje, tentokrát zapomněl zamknout dveře, ale to už asi neřešil. Teď ho čeká příjemný večer, který nikdo nezkazí, snad. Seběhl schody a už zase byl u jeho společnosti. Omluvně se usmál a otevřel vchodové dveře. “Tak, teď už můžeme vyrazit.“ Jak řekl, tak se konečně jednalo. Šli tak nějak pomalu, protože měli ještě dvě hodinky čas a sál, kde se celá akce konala, nebyl tak daleko. Šli pěšky, bavili se, povídali si o všem možném. Sem tam bylo takové to trapné ticho, kdy ani jeden neví, co říct, ale pak se přišlo na nějaké téma. A tak se bavili celou cestu až k sálu. Oba dva byli tak nějak udivení, kolik lidí je uvnitř. Sice měli hodinu a pár minut čas, ale než by se dostali skrze dav k baru, aby si něco mohli dát a zpátky, to by jim rozhodně skoro tu půlhodinu či skoro hodinu trvalo a pak by mohli přijít o nějaké skvělé místo, odkud by mohli koukat na ohňostroj! “Vím o jednom perfektním místě, odkud koukat.“ V té tmě vypadal dosti tajemně. Obloha byla zatažená, že to vidělo, jakoby mělo začít pršet. Ale nic nehlásili, takže by to mělo být v pohodě. Blaine se vydal po takové menší cestičce, která vedla podél budovy sálu a pak se odpojila do takové ještě menší cestičky, která vedla mezi pár stromky a hustým křovím. Doufal, že si o něm nebude myslet, že ji tam chce teď znásilnit. Nakonec vylezl na takovém opravdu malinkatém plácku, odkud bylo krásně vidět na místo, odkud se ohňostroj bude pouštět. Což je i ideální místo, pro jeho plán! Což je plán V – jako vyznání. Otočil se, zda šla Lacey za ním a nezasekla se někde uprostřed cesty. Ale musel se usmát, když se vynořila u něho. Úsměv se mu lemoval od ucha k uchu, byl to snad ten nejširší úsměv, který za tu dobu mohl vykouzlit.

Chtěla být tou, které mohl věřit. Nešlo o to, že to bude ona, šlo o to, že to bude někdo. Lidé vždy někoho potřebují, nesmí být sami. Ví jak to pak dopadá, bere se jako příklad. Když byla sama, byla nepříjemná, nemluvila, styděla se a přímo od sebe jakékoliv milé lidi odháněla. Odmítala jim to věřit. Nad jeho odpovědí se lehce zarazila, zakroutila okamžitě hlavou. "Víš.. Je dost možné, že za to mohla tvá národnost. Lidé jsou nenávistní. Jakmile je někdo jiný, nelíbí se jim to." Odpoví, rozhodně si nemyslí, že si to zasloužil. A i kdyby se choval jako malý, jako sebevětší hajzl, dalo se to řešit jinak. Pár ran páskem nic není, ale aby mu to někdo dělal všude po těle? Aby zanechal stopy na jeho těle? Tohle je mučení. To není výchova. To je věc, kterou by měli zakázat. Představa, že se tohle ještě někde děje ve světě, ji přímo děsí a husí kůže se jí objeví najednou po celém těle. Hlava jí to nebrala. To celé. Proč? Proč tolik nenávisti. Je jí jasné, že mír nikdy nebude. Ale proč do toho tahat to násilí, co stejně nikomu nepomůže. "Hmm.. Ale teď máš. Zní to možná bláznivě, ale chci abys věděl že kdyby něco, můžeš se na mě obrátit." Usměje se nad tím pěkně, maličko se začervenala. Nenabízí to jen tak někomu, ne všichni si to zaslouží. Zahleděla se na moment na sebe do zrcadla. Kývne lehce hlavou.. Byla to láska? Z její strany. Zřejmě ano. Ale co Matty? Tak moc to tížilo její mysl, zarývalo se jí to do těla. Nutilo ji to přemýšlet jenže ji přemýšlení často ničilo. Byla podle ní naivní. Proč by si Matty vybíral ji? Kolem je tolik sebevědomých dívek, co mají čím zaujmout, jenže co ona? Pomohl jí, zatížila mu tím z velké části život a.. On. Je to tak na dlouho a ona neměla s kým o tom mluvit. Respektive s ním. Jenže na to neměla stále dostatek odvahy. "Děkuji." S úsměvem se ohlédne na něj. S úsměvem bolesti. Byla vidět? Ano či ne? To se nedozví. Přistoupí k němu a obejme ho kolem jeho těla. Omotala si kolem něj příjemně teplé ruce a přivřela oči. Bylo to objetí jak pro ni, tak pro něj. Oba ho potřebovali. Chvíli byl pevný jako skála, napnutý v pozoru jako voják ve službě, naštěstí se to změnilo. Objal ji taky, to ji velice uklidnilo. Přivřela na moment oči a lehce se zahihňala. "Zdá se to, jako bychom byli přátelé věčnost." Usmála se, opatrně ho pustila. "Dobře, já tě.. Nechci nechat samotného. Kdykoliv ti mohu pomoci." Uculí se, vezme společně s ním další papíry a pustí se do sušení, samozřejmě si prohlédne i jeho triko, které pak pověsí nad sušák na ruce taky. Díky bohu usychalo rychle, tak na nový rok ho možná mít bude. Ohlédne se na hodiny a kývne si sama pro sebe. "Vezmu tě na ohňostroj. Prý bude něco velkého před sálem."

On tak nějak předpokládal, že ten její rádoby uražený výraz není opravdový, a proto na něj zareagoval tím svým. Nechtěl ji nijak napodobit, přeci jen se od ní lišil tím obočím a úšklebkem, ale jakmile se slečna dá do smíchu, přidá se i on, což potvrdí jeho domněnku ohledně “pravosti” jejího výrazu. „Jo? A jak sem měl teda zareagovat?“ On si však nadále udržuje ruce zkřížené na hrudi, zatímco ji pobaveně sleduje. Opravdu by ho zajímalo, co od něj slečna očekávala, když na něj předvedla to divadlo. Měl se jí snad omluvit? Nah, to není ani náhodou jeho styl, takže i kdyby se Cass skutečně urazila a dala to výrazně najevo, omluvu by z něj dostala asi jen těžko. Samozřejmě on v sobě ještě tolik alkoholu nemá, takže mu neunikne nejen fakt, že tentokrát se oslovení ‘medvídku’ nedočkal, ale především že ani jí už nevadí přezdívky mířené z jeho strany. Jeden úspěch za druhým, vskutku. On už ale z toho žádnou vědu nedělá. Přeci jen to, že přijala jeho oslovení, ještě neznamená, že musí nutně přistoupit i na jiné věci, ačkoli už jistě ví, že se alespoň vydává správným směrem. Každopádně když už jsme u toho směru, se kterým více méně souvisí i její další otázka, on nemůže jinak, než se na ni ušklíbnout a využít blízkosti mezi jejich těly, kdy se jí svůdně zadívá do očí a lehce si skousne spodní ret, přičemž si dává docela načas s odpovědí. „Co takhle někde, kde bys mi i ty mohla říkat, jak se ti zachce?“ Má zato, že tímto už jasně naznačil, kam tím míří, takže ačkoli je velmi zvědavý, jak na to společnice zareaguje, nadále si udržuje svůj sebejistý a svůdný pohled. Vtom se však k jeho uším odněkud dostane zmínka o blížící se půlnoci, pravděpodobně z konverzace přítomných hostů, což ho donutí odtrhnou svůj zrak od slečny a na chvíli ho přesunout k východu, kde již zaregistruje první odcházející partu. To znamená jediné, jeho šanci. Nadšen ze svých plánů se proto rychle vrátí pozorností ke své společnosti, že si ani pomalu nevšimne té odhrnuté bundy. Když půjdou ven, tak by si ji stejně musela zase obléct, takže ve finále si je vědom toho, že v podstatě o nic moc nepřišel. Doufá však, že mu to ale i tak Cass brzy vynahradí. To se podle něj naštěstí nezdá být zas tak nepravděpodobné vzhledem k tomu, jak rychle do sebe dívka obrátí zbytek svého nápoje a dokonce by měla zájem i o další, což ho přinutí se uchechtnou, ale poté rázně zakroutí hlavou na znamení nesouhlasu a kelímek jí vezme, aby ho mohl položit na stůl vedle svého. „Myslim, že to zatim stačilo.“ S odmlkou se na ni pousměje, zatímco ji chytne za ruku a udělá první krok směrem k dalekým dveřím. „Za chvíli bude půlnoc a přece si nenecháme ujít ohňostroj, ne?“ Ušklíbne se a poté se konečně rozejde k východu, přičemž s sebou vede samozřejmě i slečnu, kterou drží gentlemansky za sebou, aby jí mohl prorazit cestu mezi davem.
Jakmile se ocitne venku na chladném nočním vzduchu, zalituje toho, že si bundu, kterou má stále přehozenou přes předloktí, neoblékl už vevnitř, jelikož se do něj ihned dá chlad, s nímž hlasitě vydechne. Tím pádem je nucen Cass pustit a znovu na sebe natáhnout svou bundu, kterou si však nezapíná. Potom by přece nevypadal tak dobře, že jo. Pohledem se mu však i nadále daří věnovat dívce, na kterou se pousměje, rukama si zajede do předních kapes u džín, ale prozatím nic neříká.

Jejich rozhovor o tajných přáních mu přišel velice intimní, odhalit někomu svá osobní přání člověka může skutečně odhalit, ale to vlastně Tabbs sama říkala, než s tímhle přišla – doopravdy takhle člověka dobře poznáte, proti tomu se nedalo nic říct. Ačkoliv nikdy nebyl svěřovací typ, neuměl se lidem otevřít na lusknutí prstů a hned při první schůzce na sebe vše prásknout, tak i přesto Tabbs svěřil své největší přání. Samozřejmě jí už neřekl, co za ním je a proč by ho někdo neměl brát, na to už skutečně odvahu neměl, tajemství o cigaretách neví ani jeho drahá sestřička, ale od něj bylo už dostatečně velké gesto, že řekl to přání. Ať už si pod tím Tabbs představila cokoliv, nesešlo mu na tom, necítil potřebu to dovysvětlit, a opravdu ho potěšilo, že v tom Tabbs nijak nedloubala, za což jí věnoval vděčný úsměv. „Budu s tím počítat,“ pousmál se, myslel to ale vážně, zkrátka z Tabbs vyzařovalo něco, co člověka přimělo cítit se…dobře. Naštěstí se pak rozpovídala Tabbs, on pomalu ucucával z punče a občas se na ni usmál, její sny a přání byly roztomilé, nic jiného by ani nečekal. „Každý je hrdinou svého vlastního příběhu. Možná je vedlejším charakterem v příběhu někoho jiného, ale v tom našem vlastním,“ dramaticky se odmlčel, „jsme my vždy ti hrdinové,“ dokončil svůj proslov s úsměvem, hrdý na to, co řekl, to už byl jako ryba ve vodě, přeci jen tohle byla tématika literatury, jeho tématika! Navíc Tabbs snad ani jinou odpověď od studenta literatury nemohla čekat, ti jsou až moc začtení do příběhů, ti vědí, že každý je hrdinou. A tady Lincoln to s radostí šířil dál. „Hříšný tanec jsem nikdy neviděl,“ přiznal se jí, hlavně kvůli tomu, že ho zajímalo, co je na tom tanci v tom filmu tak výjimečného, že by si to chtěla zkusit. Jelikož měli tak dobrý výhled na celý sál, začal si všímat, že většina začíná mířit ven, což ho trochu zmátlo, vždyť ještě nebyla půlnoc… No jasně! Kdyby byl sám, plácl by se do čela, protože si vzpomněl na ten ohňostroj, co je naplánovaný na půlnoc. „Patří mezi tvoje strachy ohňostroje, protože jestli jo, pomohl bych ti se mu postavit, protože, no, mohli bychom se jít podívat, nemyslíš?“ nabídl ji s jemným úsměvem. Přeci jen když už tu je, chce si to užít se vším všudy, proto jí nabídl rámě, pokud by se rozhodli vyrazit. „A nemyslím si, že by to byly blbosti,“ pronesl k ní jemně, nelíbilo se mu, že to tak shazovala.

Sice pokazil její malé divadlo, ale aspoň se spolu oba dobře zasmáli, takhle uvolněně se s ním zasmála poprvé a těžko říct, jestli si na něj už začínala zvykat nebo to bylo tím alkoholem. Tedy, ono by to asi nebylo tak těžké rozhodnout, za normální situace, ale teď Cass všechno splývalo dohromady a moc se ve své hlavě neorientovala. „No ty víš, říct mi ty přezdívky, já bych to použila a ukázala ti, že normální jména jsou fajn, medvídku,“ sdělila mu svůj původní plán, který jí tak nehezky pokazil, když začal vyjmenovávat urážky, které nemá rád, ale… existují snad nějaké urážky, které mají lidi rádi? Asi ne, takže ten jeho seznam byl nakonec úplně zbytečný, prostě mohl říct, že nemá rád urážky. Navíc ho nezapomněla potrápit alespoň tou jednou přezdívkou, o které se dozvěděla, že mu není úplně po chuti, i když se u toho pořád nedokázala tvářit jakoby to myslela vážně, vždy jí u toho na rtech hrál pobavený úšklebek. Začínala tu jejich slovní přestřelku brát jako nějakou hru, kterou sice zcela očividně medvídek uměl hrát lépe, ale ona se mu snažila konkurovat, a z jejího pohledu jí to šlo perfektně! Ovšem v další moment tento pocit ztratila, protože se ocitla v pasti jeho očí, které měl vážně hezké a takové uhrančivé, člověka by zaujaly už na dálku, proto mu pohled opětovala, minimálně do doby, než zaslechla, co říká. „Uh, už i tady jsem se odvážila říct ti medvídku,“ bleptla první věc, co jí napadla jako způsob, jak se vyvléct z konverzace, která mířila k jejich přesunu někam do soukromí, což se jí rozhodně nelíbilo, to šlo vidět na tom, že trochu ztuhla, pohled opět stočila do místnosti, díky čemuž si i ona všimla shromažďujících se skupinek volným tempem se odebírajícím ven, a taky si projela vlasy rukou, aby se uklidnila. Tohle gesto taky uvolnilo ten pramínek, který jí tak pracně zastrčil za ucho. Nejenomže naznačoval věci, které ji značně znervóznily a ji neskutečně štvalo, jak moc to na sobě dala znát, to ten zpropadený alkohol!, ale jeho následné přiblížení a celková blízkost tomu rozhodně nepřispívaly, protože akorát z toho její hlava šílela a ona měla pocit, že potřebuje trochu odestup, aby se mohla sebrat. To se pokusila udělat tím trikem s pitím, ale on ji místo dolití jen kelímek sebral a dal ho stranou. Možná ji jeho slova, že už dál pít nebudou, i uklidnila, aspoň ho neviděla jako někoho, kdo se ji snaží opít, ale někoho, kdo i trochu myslí na to, aby jí nebylo špatně. To ji už trochu uklidnilo, takže ji jeho ruka kolem té její nijak nerozhodila, jen se usmála, protože to bylo nevinné gesto, nic, co by ji muselo znervózňovat, navíc soudila, že se ji nesnaží nikam odtáhnout, pouze ji vede na ohňostroj. A jak záhy poté zjistila, myslela si to správně. „Rozhodně ne,“ přikývla, ona na ohňostroje moc zvyklá nebyla, poprvé viděla ohňostroj až tady v Cali, když nastoupila na univerzitu, takže to pro ni pořád bylo něco neobvyklého.
Díky tomu, že je vedl a prorážel jim cestu davem, se ven dostali poměrně snadno i rychle, samozřejmě se celou dobu držela hezky za ním, protože taková cesta skrz dav byla skutečně jednoduchá, to se jí líbilo. Až bude mít jednou přítele, rozhodně musí být vysoký, aby ji takhle mohl provádět skrz davy. Ačkoli byla vevnitř úplně rozhicovaná, tady už jí taková teplo rozhodně nebylo, znovu si přitáhla bundu víc k sobě a překřížila ruce na hrudi, aby bunda držela u sebe i bez zapínání, se kterým se nechtěla obtěžovat, když se za chvíli znovu půjde dovnitř. Podívala se na Kierana, na rtech jí hrál úsměv a sama v duchu přemýšlela, jak na Silvestra skončila s někým, jako je on. Někdo ze skupiny, která také stála venku, držel v ruce telefon a Cass pochopila proč, až když začal odpočítávat od deseti k neústupně blížící se půlnoci, k čemuž se postupně připojilo více i více lidí, a někde kolem „Pět!“ se připojila i sama Cass.

Z nějakého důvodu jí přišlo, že by snad dokázala přetrpět cokoli, s čím by Lincoln přišel. Zkrátka to byl skvělý člověk, minimálně v jejích očích, no a všechno s ním bylo tak nevysvětlitelně pěkné. Vážně to nedokázala odůvodnit. A stále tíhla k myšlence pevně ho obejmout, to ovšem neudělala, jelikož jí v tom bránila myšlenka, že by asi vypadala docela divně. No a ona samozřejmě před Lincolnem divně vypadat nechtěla. Líbila se jí jeho slova, teď to opravdu viděla, to, že doopravdy studoval literaturu, ten knižní hrdina v něm občas prostě promluvil. A i když to, co říkal znělo hrozně obvykle, od něj se zdálo, že jde o životní moudro. A možná také bylo. Vykouzlilo jí to ještě širší úsměv na tváři, který skryla kelímkem, ze kterého se napila svého punče. Mhh, byl vážně nečekaně dobrý."To dává smysl." souhlasila ho s ním a aby potrvdila svá slova, pokývala hlavou a znovu se napila. To ale málem vyprskla když jí oznámil, že hříšný tanec ještě nikdy neviděl. Vykulila na něj oči a polkla punč. "To musíme napravit, někdy se na to podíváme spolu!" rozhodla s velkým, nadšeným úsměvem s vidinou více času stráveného s Lincolnem. A už jen to ji na tom opravdu nadchlo. Všimla si, stejně jako Lincoln, že se spousta lidí dere ven. No jistě, ohňostroje, málem by zapomněla. "Ohňostroj jsem viděla v životě jen párkrát, vlastně naposledy docela dávno, vždycky jsem se bála, že to na mě nějak spadne a ocitnu se v plamenech." svěřila se mu, ona to byla taková blbost. No a jelikož by nebyla Tabitha Tabithou, kdyby výzvu nepřijala, nakonec přijala jeho rámě a po jeho boku vyrazila ven. "Jsi vždy tak hrozně milý..." zhluboka se nadechla, jako by chtěla ještě něco říct, nakonec však jen zamrkala a s úsměvem přesunula pozornost na cestu.

Jen přikývl. Dost možná to byla pravda, ovšem nikdy moc pořádně nechápal proč vlastně lidé viní všechny snědé pleti za sebevražedné útoky. Ne každý jeho národnosti nebo třeba i turecké jsou ti zlí, ovšem lidé to nechápali a proto byl dost možná trestán. Nic na to neřekl vlastně ani nevěděl proč, ale i když ji mohl věřit dlouho choulostivé téma na jeho minulost nezvládal. Po dalších slovech musel vypustit na tvář vřelý úsměv. "A já tu jsem pro tebe. Sice nemám tolik zkušeností s normálními problémy, ale kdykoliv tě vyslechnu," chtěl aby věděla, že tu vždycky bude i on pro ní. Po tom co řekl o té lásce, vážně vypadalo jak kdyby to bylo jen z její strany a po smutném děkuji se chtěl Benjamin začít omlouvat, že to přehnal, ale hned jak ho objala ztratil slova. Bylo to úžasné, hlavně pro něj. Dokonce i zvláštní, když cítil jiné tělo nalepené na sobě, ovšem v přátelském objetí. Ale pak si řekl, že bude nejlepší objetí opětovat a to taky hned udělal. Sám se hned uvolnil a nevěděl jak ten nový pocit popsat. Sám přivřel oči na malou chvíli, tiše vydechl a pak se uchechtne. "To teda," poví na vypadající dlouholeté přátelství a pak se jen pousměje dalším slovům od ní. Byl to vděčný úsměv a velký, díky tomu že poznal jak to myslí vážně ale taky aby pochopila že vto samé platí z jeho strany. Přeci jen opravdu to polití trička a částečné zničení bloku k něčemu bylo. Prolétlo mu hlavou a pak začal spolu s ní sušit stránky. Nemluvil, nebylo potřeba neboť okolo nich panovalo takové to příjemné ticho. Když byly stránky suché opatrně si je vložil do kapsy od bundy a pak ji jen sledoval jak suší jeho tričko. Musel se uchechtnout, že až teď si znovu uvědomil, že jsou na dámských toaletách a že ho stejně zatím nevyháněla nějaká jiná holka kabelkou. Asi měl štěstí. Po její větě o ohňostroji se podíval na hodiny a jen přikývl. "To je nejvyšší čas, abychom se dostali ven," usmál se a přešel k ní pro tričko. Bylo suché, takže aspoň mu do nového roku zůstalo všechno oblečení zacož byl rád. Převzal si od ní to triko, přehodil ho před sebe s několikátým děkuju a pak na sebe hodil i bundu. "Můžeme jít," poví a pak očekává zda-li opravdu půjdou.