Jen se uchechtne, když ho od sebe odstrčí jakmile se dostanou ke všemu tomu jídlu, klasika. “Jdu na to,” zamumlá si spíše pro sebe, díky hlasité hudbě ho pravděpodobně neslyšela. Na stole opodál je naaranžováné několik lahví s kvalitním i méně kvalitním alkoholem, několik už jen z půli plné, nebo už leží prázdné na zemi. No ještě, že není jeden z dobrovolníků, kteří to budou po akci uklízet. Chvilku si prohlíží lahve a hledá to pravé, co se k sobě hodí a co by raději ani neměl zkoušet kombinovat. Po takové minutě je zase zpátku u Meggie se dvěma rudými kelímky v rukách, jeden jí podá. “Tady máš, Meg.” Druhý kelímek lehce pozvedne ve smyslu přípitku a se rovnou napije. “Uuhhhh špatný kelímek,” zareaguje ihned, co rozpozná hořkou chuť alkoholu. Sáhne po jejím kelímku a podá jí ten, ze kterého se zrovna napil. Na svoji kamarádku se jen zakření a napije se teď z toho správného kelímku. Nalil si do něj jen džus, přece sem přijeli autem a jestli je má pak někdo odvézt zpátky, tak to bude spíše on. “Tak co, jdem tancovat, ne?” Uchechtne se a začne do rytmu hudby pohybovat rameny, nohama stále stojí penvě na zemi, žádné šílené taneční variace se zatím nekonají. Možná, kdyby v jeho kelímku nebyl ovocný džus, který ostatní spíše míchají s alkoholem, než aby ho konzumovali samostatně. Navíc on nepotřebuje pomoc, aby se bavil. To v klidu zvládne i bez jakéhokoli popostrčení. “Hm?” Vyzávavě na ni pozvedne obočí a volnou rukou chytne tu její, aby se k němu přidala. Noc je ještě mladá, půlnoc je ještě daleko a jestli tu mají něco dělat, tak je to rozhodně bavit se. “Nikdy nevíš kdo se dívá a nikdo nebude chtít oslovil znuděnou holku na silvestrovské party,” ušklíbne se a rozhodně nepřestává tancovat.

Všechny ty životy jsou zkrátka něčím si propojené, pokud jsou další. Začíná se jí Benjamin zamlouvat čím dál víc. Dobře se s ním povídalo a jejich názory se dost shodují a i kdyby ne, není člověk, jež by se kvůli tmu dokázal rozhádat. Působil na ni mile a klidným dojmem, nemusela se tu bát nějakých konfliktů, aspoň v to doufá. Nemá na konflikty náladu, když je zrovna teď tak skvělá. Dostali se společně k nějakým lichotkám, které ona viděla, že potřebuje. Přímo z něj sršel pocit, jak je nikdy vlastně pořádně neslyšel. Nechápala proč to k ní tak jde, asi se uměla do lidí vcítit. Jak to poznala? Možná z toho pravého slova díky, jež vypustil z úst a ona se na něj jen usmála stylem, že je to v pořádku. Maličkosti se dějí a jsou, pro některé ale něco víc, než jen maličkosti. Doufá v lehké pozvednutí jeho nálady. Nebylo to asi už třeba, už společnost ji zlepší. Nebo, možná ne! Jde o to, jaká je to společnost. Některé slečny by ho tu dvakrát nepotěšily a nepodpořily. Ne jen protože se tu mohou vyskytovat mrchy, ale spíš protože jsou tu všechny skoro přiopilé či úplně na mol napamatujíc si ani své jméno, natož aby si pak pamatovaly jeho. Protáhnou se společně davem, přes který ho společně s muzikou nemohla slyšet. Snad nic neříkal, ráda s ním teď komunikuje, tak aby si nemyslel, že by se pokoušela o ignoraci. Taková není. Vejdou na dámské toalety a jakmile se zavřou dveře, všechno je to jiné. Ta hudba je utlumená stejně krásná. Možná víc. Nikdo do toho nekřičí. Rozhlédne se kolem sebe s uznalým výrazem. Tyhle toalety vypadaly nově, jako po rekonstrukci. Kolikrát zažila i hrůzy. "Asi by ses divil, jak moc ženy umí být prasata. Sama se tomu někdy divím." Uchechtne se. Nikdy jí to nejde do hlavy, jak někdo může odejít a nechat po sobě odpornou spoušť. Kolikrát to raději drží do spolku, než aby si zašla. Nejhorší na tom je, že člověk si řekne: 'Jsou to ženy a budou si čistoty vážit, když na tom sedí.' Neexistuje. Je to častý klam. Ale kvůli debatě o záchodech tu nejsou, jsou tu kvůli jeho tričku a bloku. Převzala si jeho tričko, ale oči jí šly možná trochu jinám. Jen ji to prostě zajímalo, a byla zvědavá. Otočila se však rychle k umyvadlu a ze svého batůžku vytáhla vlhčené ubrousky, aby aspoň ten puch vytáhly ven. Pak už triko namáčela. Respektive jen opatrně politou část. Umyla i svoje podpatky, jen lehce vodou a opět si je nazula na nožky. Jako nové, opět. Ohlédne se na něj po očku, když v tom si všimne jizev. Ani ne čerstvých, ale ne až tak starých. Nedokáže to poznat, ale zarazí jí to, možná rozzlobí. Nechce se šťourat ve věcech, do kterých jí nic není ale.. On si nezaslouží, aby s ním někdo jednal tímto způsobem. Dokráčí k němu a lehce se dotkne jeho zad konečky prstů, respektive těch jizev. Zachytí jeho zápěstí, spíše by to působilo roztomile než drsně. Nemá velké ruce, drobné a hubené dlouhé prsty. On měl větší ruku. Zahleděla se mu hluboko do očí, tak starostlivě. "Benjamine, tobě někdo ubližuje?" Vážně se zeptá. Cítila, že kdyby se něco takového dělo, musí pomoci, i když se dlouho neznají. Tohle si nikdo snad ani nezaslouží, ať se mu děje cokoliv. "Nevím, co se ti stalo, nepožaduji po tobě vysvětlení, je to soukromé. Ale pokud se to nadále děje, mohu ti pomoci." Ty její oči, člověk by jim chtěl prozradit všechno. Jako by se ta důvěra do ní přímo chtěla lít. Proč byla tak hodná? Asi to měla v sobě.. I díky Mattymu.

On naštěstí není nějaká husa na plese, že jo. Takže se opravdu není třeba obávat toho, že by mu vadil její původ. Navíc kolikrát se setkal s lidmi, kteří mu zvedali krevní tlak už jen při pohledu na ně, a to byli z velké většiny z města, ne-li všichni. Tato slečna naštěstí jeho standarty splňuje - nevypadá špatně, dá se s ní mluvit a navíc mu ještě přijde roztomilá, takže co je komu po tom, odkud přišla. Kdyby je nesplňovala, tak by se s ní nebavil, jednoduché. „Heh, tak třebaa… Debil, kretén, idiot... Mam pokračovat?“ Pobaveně se na ni ušklíbne, jelikož mu je jasné, že tuto odpověď pravděpodobně nečekala, a hrdý sám na sebe si ucucne ze svého kelímku, po čemž si horní ret otře o ten spodní. Holt je rád, když může přijít s něčím nečekaným. A tím to ještě rozhodně nekončí, jelikož má v rukávu spoustu es, se kterými dnes večer hodlá hrát. Po její reakci na tu narážku, kterou si zkrátka nemohl odpustit, začíná přemýšlet, jestli to je tou její stydlivostí, i když vzhledem k tomu jak už se rozpovídala, to není moc pravděpodobné, anebo jestli je nezkušená i co se těchto věcí týče. Upřímně doufá, že to je pouze ta první možnost, protože když se s někým takovým setkal naposledy, skončilo to měsíčním rádoby vztahem a velkým haló kolem. Ne že by mu vadila nějaká dramata, protože co si budeme povídat, kolem někoho, jako je on, je to jedna drama za druhou, ale spíš jenom nechce, aby se kolem něj zase někdo takto motal. Momentálně na to zkrátka nemá náladu. Z hlubokých myšlenek ho naštěstí dostanou další Cassina slova, nad kterými se pousměje a zakroutí hlavou. Tohle nebere ani tak jako srandu, jako nějaký způsob, jímž se mu slečna snaží dokázat, jaká drzá a vyzývavá dokáže být. Zároveň si je vědom toho, že bez alkoholu by takto nemluvila, takže proč nevyužít situace a nezkusit, co je schopná pod jeho vlivem i udělat. Přeci jen ho to zajímá daleko víc, než nějaké kecy kolem. Z toho důvodu udělá krok vpřed, čímž se k ní o něco přiblíží a kdyby udělal ještě jeden krok, už by se dalo bavit o porušování osobního prostoru. „Fakt? Mně zas přijde, že tu je dost horko.“ Vypadne z něj, tentokrát však je dosti patrný o něco svůdnější tón. Možná i jeho ten alkohol trochu popohání, kdoví. Každopádně kelímek už v ruce nedrží, jelikož ho během toho, co na ni takto hledí, položí zpět na stůl a druhou rukou jí zahákne pramínek vlasů za ucho.

Samotnému Benjaminovi se líbila její přítomnost a byl hodně nadšený, snad až jako malé pětileté dítě, které dostalo lízátko po takové době. Sám se tomu moc nedivil, nikdo nikdy nebyl v jeho životě tím, že mu řekl nějakou lichotku nebo pochvalu, byla to jen tmavá místa, výprasky a plno nadávek. Nikdy nepochopil proč mu to dělali, vadil jim snad jeho jiný původ, copak jiné rasy neměli v té době práva v Americe? Jen nad tím pro sebe zavrtí hlavou a trochu se ošije od minulosti. Tolik připomínek, ale prostě byl rád za tak velmi milé lichotky a taky to dával až moc najevo. To že mu neodpověděla na poznámku o špuntech do uší ji ani trochu nevadilo, nemělo proč neboť to chápal, sám sotva slyšel svoje slova.
Když se dostali na ty toalety dlouho se rozhlížel a pak na ní koukl. "To se tedy divím, neboť dámské toalety vidím prvně a nikdo nikdy nebyl aby mi řekl jak vypadají. Ovšem na některé muže nemají ty ženy, které dokážou udělat binec," uchechtne se slabě. On se k těm mužům neřadil, byl hodně skoro až přísně vychovaný a navíc není čuně, aby se choval nechutně. Pak si zase uvědomil že mluví z cesty, jejich počínání na dámských toaletách bylo zcela jiné a tak ji předal to tričko. Možná že si všiml jejího pohledu, ale nějak ho nebral v potaz, dost možná i takový pohled zažíval prvně a kdyby to bral v potaz ještě víc by se mu červenaly tváře. Mezitím co mu čistila to tričko, on trhal opatrně stránečky z bloku a postupně je sušil, aby to tedy zachránil, ovšem pak sebou cukl a lehce nadskočil. Na ty malé jizvy byl hold háklivý, měl je snad všude po těle, tedy kromě hlavy, na tu nikdy neútočili. Podíval se na její malou, drobnou ručku jak ho chytila a tak se na ni natočil a tím ukázal jizvy na hrudi, sám je pomalu neviděl, na zádech byly o něco horší a na rukou skoro žádné. Tam měl spíš občasné zlomeniny, ale to kvůli tomu jak od ran vždycky špatně dopadl. Podíval se ji do očí a následně zavrtěl hlavou. "Ne...Teď už ne," poví, aby se nebála, nebo neměla takovou starost a pak ji ještě poslouchal. "Nevím jestli bys to pochopila," byl trochu rád za její soucit, ale i tak, být sirotek převezen z jiné země nebylo moc dobré. Možná ji věřil i natolik aby ji to řekl, ale nechtěl to říkat jen tak bezdůvodně aby získal nějakou lítost, to ani náhodou.

Zatímco se Meggie pustila do sušenek, jak už to měla ve zvyku, její drahý kamarád šel pro pití. Tak nějak doufala, že jí naleje něco trochu silnějšího, než nějakou vodu, jak by to určitě udělal její bratr. Byla přece ještě nezletilá a nemohla pít. 'Nemohla.' Polštářky prstů přejížděla po stole s občerstvením, zatímco v druhé držela koláček a sledovala Petera, který zrovna naléval druhý kelímek. Jakmile se otočil, otočila se také, tedy čelem ke stolu s občerstvením a dojela koláček. Samozřejmě že nechtěla, aby to vypadalo, že na něj celou dobu civěla, ač to vlastně byla pravda. Převzala si od něj kelímek, na chvíli si myslela, že jí vážně ten džus nalil. Zkoumavě prohlížela tekutinu v kelímku a poté se tázavě podívala na Petera. V tu chvíli se ale napil a uvědomil si, že jí podal špatný kelímek. Docela se jí ulevilo, potom by si totiž ten džus musela jít s něčím smíchat. Potom už jim jen prohodil kelímky zase správně a tak se zasmála. No jo, teď jí to došlo. "Ty seš matla." pronesla s pobaveným tónem a napila se. Ucítila hořkou chuť a i přes potřebu zatvářit se jako kdyby právě snědla citrón, na tváři se jí objevil úsměv a ona se znovu dlouze napila. Peter měl obecně špatné nápady, třeba jako teď. On a jeho taneční kreace. Zatím to ale nebylo nic tak hrozného. "Ne, že mě ztrapníš!" varovala ho jen tak ze srandy, což snad v jejím tónu hlasu šlo poznat. Potom se uchechtla a ještě jednou se stihla napít, než ji chytil za ruku. Se smíchem se k němu tedy připojila. Hýbala se do rytmu, hudba byla hlasitá, nedala se přeslechnout. Kdyby na to nebyla zvyklá, asi by jí to vadilo. Jenomže jí to nevadilo. Vlastně se teď bavila, ač to bylo zřejmě i tou společností. "Prosímtě, kdo by oslovoval holku v pyžamu?" poukázala na fakt, který dříve tak trochu naznačil. Potom už jen zakroutila hlavou nad tím vším a napila se z kelímku, zatímco dál tančila. "A hele, kdo by ti dělal společnost, kdyby mě někdo odvedl? Hm?" zasmála se a rozhlédla se mezitím kolem. Tak nějak si všimla pár lidí, které znala. No ona znala taky dost lidí. A potom jí do oka padla jedna blondýnka, vybavující se s nějakým tmavovlasým klukem. Zdálo se jí to, nebo to byla- sakra! Skoro jí vypadly oči z důlků, rychle se zase vrátila pohledem k Peterovi a dopila obsah svého kelímku.

Nenáviděla násilí, nesnášela to jak u žen, tak i u mužů protože lidé neustále blábolili o násilí na ženách, ale co muži? I to se děje, i znásilnění na mužích je možné. Není to jeho případ, je to více do hloubky, tohle téma.. Ale. Hodně se na to dle jejího názoru zapomíná. Mrzí ji, kolik lidí v tuhle sekundu, minutu může trpět a mohlo by mu být ublíženo. Přímo se jí na těle z toho tvoří husí kůži, aby se přiznala. Nic příjemného pro člověka mírumilovného, jako je ona. Ohlédne se na Benjamina s menším úsměvem a zavrtí hlavou. "Ono je to asi vyrovnaný, stejně to nechápu. Člověku se nikam na veřejné toalety ani chodit nechce. Nejhorší je, že i už ty placené jsou v bídném stavu." Pokrčila lehce rameny. Doba byla v některých věcech hrozná, ale i dobrá. Bez špatných věcí nejsou ty dobré. Více se už soustředila na mytí jeho trika, aby to aspoň vyčistila, jenže ji zarazil pohled na jeho zubožená záda. Přímo jí to trklo a vyrazila rychlým ale klidným krokem k němu a zachytila ho způsobem, jež ho přivedl se otočit. Prohlížela si jeho hruď a skousla si nervózně ret. Nevšimla si toho dřív, zřejmě špatné světlo, protože na hrudi to před chvílí neviděla. Ruku si na moment dala před pusu a prohlížela si ty šrámy. Šrámy zanechávající špatný příběh plný bolesti a jí to strašně mrzelo. Pozvedla k němu pohled, snad jako by v očích měla slzy. Až tak ji mrzelo, ať si prožil cokoliv. Muselo to být hrozné. "To nevíme ani jeden, stačí doufat. Pochopím, pokud o tom chceš pomlčet. Jen ti chci říct, že mě to mrzí a.." Zastaví se na moment. "Vím, moc se neznáme, i tak ti chci nabídnout kdykoliv pomoc." Lehce pozvedne koutek rtů do úsměvu. Nechce ho nechat samotného, smutného. Už to tak nesmí být, nesmí už trpět. Už chápala, proč se cítil tak polit tou smůlou. Ztracen v ní. Měl to těžké. "Ráda bych tě objala. Ale nevím, zda-li mohu a není to divné. Nejsem obvykle taková." Sklopí pohled k zemi. Důvodem není jen to, že nemá tričko, ale i fakt, že se neznají dlouho.

Je si vědom, že jí je jen devatenáct let, do styku s alkoholem by se neměla dostat ještě dobré dva roky. Ale buďme tu upřímní, jsou na vysokoškolské novoroční party, nebude se k ní chovat jako ke své sestře. Nejen, že ji v takovém světle rozhodně nevidí - jeho mladší sestře bude v jeho očích navždy malé dítě, přestože jí je přesně tolik, co tady Meg. Meggie vystupuje a prezentuje se daleko dospěleji, samozřejmě, že jsou chvílie, kdy se v člověku ozve to malé dítě v nich, ale kde by pak byla všechna zábava, kdyby se člověk choval neustále racionálně. Jako třeba teď, oba dva jsou dost dospělí na většinu životních rozhodnutí, a přesto tu právě ruku v ruce tancují jako dva blázni, nevnímajíc, jestli si o nich ostatní myslí, že jim přeskočilo. Samozřejmě, že nic nepřehání, nikdy by si neodpustil, kdyby udělal něco hloupého a ostatní by ho za to tolik soudili, že by ho všichni zazdili. Přesto se ale nemá v plánu držet na uzdě a nebavit se. Navíc se slaví nastávající rok, trochu šílenství lidi v tento moment jen podporují. Člověk má poslední možnost udělat věci, které za několik hodin může bezstrarostně hodit za hlavu, protože se jedná o záležitost minulého roku. “Já a ztrapnit? Neblázni!” Zasměje se, nic takového by si nedovolil. Její žertovný tón zaregistroval, ale přesto chtěl, aby věděla, že nic takového v plánu nemá. “Lidi mě zbožňují!” Dodá ještě, samozřejmě, že se přidává k jejímu vtipu. “Spoustu lidí. Tímhle ukazuješ, že nejsi nedostupná, přesto nejsi snadný cíl, protože se bavíš se mnou a to už stanovuje nějakou výši laťky, na kterou musí potencionální uchazeči alespoň dosáhnout.” Mrkne a udělá s ní otočku. Možná trochu neohrabaně, ale nikdo tu neočekává elegantní pohyby. Zasměje se tomu, když do sebe jemně narazí. “Já bych si někoho našel… o to se neboj. Ale stejně tě odvážím, takže bys mi nemohla utéct úplně,” ušklíbne se a napije se ze svého kelímku. Té náhlé změny v jejím obličeji si všimne téměř okamžitě, obzvlášť, když jí chtěl zrovna něčím poškádlit a chtěl vidět její reakci. “Copak? Zahlídla jsi svého bývalého, nebo tak něco?” Ani teď ho jeho smysl pro humor neopouští, otočí se tím směrem, tak směřoval její pohled, hned se ale obrátil zpátky čelem k ní. “Chceš jít? Nebo…” Větu nechává nedokončenou, nějak si není jistý, co se děje, na tváři se mu usadil nejistý, přesto podezřívavý pohled, dokonce i přestal tancovat.

Jistě, zrovna Peter by nebyl schopný ztrapnit nikoho, ne svou přítomností. Meggie si všímala jeho snahy všem se zavděčit, nesnesl, když ho někdo neměl rád. Jenomže byli i lidé, kterým vadil, samozřejmě. Naštěstí to většina z nich nedávala moc najevo. Ona sama nechápala, co by někomu mohlo vadit zrovna na člověku, jako je Peter. On byl v podstatě skoro perfektní, ne tím způsobem, jako její bratr, ten pro ni byl perfektní jinak. Pravda byla, že měla při sledování Petera občas chuť nabídnout mu doučování, ale jednak byla v nižším ročníku, také by se tím ale určitě prozradila. Vždyť on netušil, že je ve skutečnosti chytrá hlavička a ne hloupoučká holčička. Hele, to se rýmuje! Nebo tušil? Ona sama nevěděla, ovšem pokud ji už prokoukl, nijak se neozval. Asi docela doufala že ano, i když by si to nikdy nepřiznala. Jeho poznámce se zasmála a přikývla. "Hlídej si svý ego!" upozornila ho je smíchem, těžko říct, co jí na tom přišlo vtipného. Samozřejmě byl ten vtip slyšet i v jejím tónu, když už u toho tedy byli. Poté se dal do vysvětlování své filozofie, což jí také přišlo nadmíru vtipné. Hned na to přišel pokus o jakousi otočku, což Meg vůbec nečekala a dopadlo to tak, že při dotočení zpět k němu do něj jemně narazila. Zasmála se a zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře. "Tím mi tedy říkáš, že potencionální zájemce musí být minimálně tak skvělej jak ty a je možné, že může být i skvělejší, nebo skvělelejší?" a jelikož to byla Meg, zase si zahrála na blbou a vytvořila nové slovo! Skvělelejší. No slyšeli jste to už někdy? "Ale určitě by ses s tím někým nebavil tak skvěle jako se mnou." oznámila mu a zakřenila se. No vážně, s kým by se tu asi tak mohl bavit tak skvěle jako s ní? Pche. Určitě s nikým! Potom tu ale byl samozřejmě ten fakt, že ji opravdu odváží, pokývala nad tím hlavou. Jo, takže si ho bude muset taky hlídat. Potom si všimla Crystal, tedy předpokládala, že je to ona, už roky ji neviděla, ale vždycky byla takhle pěkná, snad na ni v tu chvíli začala i trochu žárlit, ale to raději hned setřásla. Více ji tížil fakt, že se bavila s nějakým klukem a zdálo se, že probírají něco vážného a konverzace s hloubkou jsou... pro ni například mají zvláštní význam. A taky jí přišlo, že jsou nějak blízko. Dobře, to jí možná vážně jen přišlo."Ne!" vyhrkla na svého všímavého kamaráda a koutky úst jí lehce cukly do úsměvu. "Jsme tu přece, abychom se bavili!" prohlásila a přiměla ho udělat s ní ještě jednu otočku. "Ale budu potřebovat víc tohohle!" řekla a pozvedla kelímek do výše jeho očí, kdyby jej snad přehlédl. Byl vyšší než ona. To se přehlédnout nedalo.

"To je pravda. Ty placené vypadají někdy mnohem hůř než takové ty budky. Člověk by normálně ani sto chutí za ně nezaplatil," zavrtěl hlavou ze dvou důvodů. Nechápal proč tomu tak je a cítil se zvláštně, že se opravdu spolu baví o záchodech. Bylo to vtipné, protože si prostě nemohli najít lepší téma. Sušil stránky a pak je opatrně zkoumal. Propiska se tolik nerozpila, takže byl šťastný, že svoje už tak hrozné písmo přečte. Po tom co ho donutila se na něj otočit ji jen sledoval a mlčel. Nikdo se nikdy nezajímal o jeho tělo, nebo tu smutnou historii, vždycky na to byl sám a myslel si, že ke všemu pořád bude. A pak potkal ji, která se mu snažila pomoct, i když se znali sotva dvě hodiny. Po jejich slovech jen přikývl a s nádechem sklopil pohled. "Měl jsem dětství bez rodičů v dětském domově. Zasedli se na mě asi jen protože jsem egyptského původu a tak, když jsem cokoliv udělal blbě dostal jsem páskem, holí nebo něčím jiným," řekl to velmi stručně, nechtěl rozvádět to že jeho rodiče jsou mrtví a jak moc velký horor to byl. Už tak moc se divil, že to nakonec se ze sebe vysypal, ale musel vzít v potaz jednu věc. Hodně se mu ulevilo a to jen stačilo, že ho poslouchala. "Nemusí tě to mrzet, Crystal. Je to minulost a já se podle ni už neřídím," slabě se pousmál. "Jsi moc hodná, a taky první člověk co se mi snaží takhle pomoct. Teď už jsem v pohodě, jen mám nějaké šrámy z minulosti, ale to je všechno," vydechne a pak se tiše zasměje. "Jestli mě chceš obejmout, do toho, ale sám nevím jestli to je vhodné, nemám tričko," tváře mu stydlivostí nabraly lehce růžovou. To by bylo snad prvně co by ho nějaká dívka objala, proto se možná tak červenal.

Nechtěla se bavit už o záchodech. Velice špinavé téma, navíc s ním se dá zaručeně probírat lepší téma, než je tohle. Ale bylo fajn se nad tím pobavit, to nikdy nepopře! Taky na to nezapomene. Na celkově tuto situaci, kdy ho vtáhla na dívčí záchody. Všechno to ale pominulo. Ta její veselost se trochu změnila, jednoduše jí zarazilo, jak zubožené tělo měl. A pokud to někdo dělal nadále, což ji ujistil, že tak není a trochu úlevy v ní narostlo, musela by to řešit. Nemusela, ale chtěla, tohle se nesmí nikomu dít. Nenáviděla násilí, hnusilo se jí to a snažila se proti tomu bojovat. Byla v tomhle ohledu dost rázná a průbojná, jinak byla myška, co se raději schová. Poslouchala, očima slova hltala a všechno se jí to zařezávalo do paměti. Nebyla násilná, ale vše by jim to oplatila. Ale ono se jim to jednou vrátí. Vrátí se jim utrpení do života, je jedno jakým způsobem ale něco se zkazí. Karma totiž existuje. Zavrtěla nevěřícně hlavou, ani tomu věřit nechtěla. "Mrzí Benjamine.. Protože to poznamenalo tvůj charakter do budoucnosti. Ty si nezasloužíš být smutný a trpět.. Nikdo si takhle trpět nezaslouží." Odpoví k němu, pohled sklopí zamyšleně k zemi. Lehce se nad jeho slovy usmála. "Nechápu, jak mohu být první. Svět nemůže být tak zlý ne?" Poví svou myšlenku nahlas, sama zná však odpověď. On už je zlý. Pozvedne k němu hlavu, zhluboka se nadechne a vydechne. Měla v plánu ho obejmout, ví totiž, že on si toho bude cenit. Nedivila by se, kdyby to bylo jeho první objetí od kohokoliv. "Někomu by to mohlo přijít zvláštní.. Ale já zamilovaná do někoho jsem. Nevím sice.. Jak je na tom on." Zašeptá tiše zbytek věty, zřejmě jí to téma ve výsledku bolelo. S Mattym si byli tak blízcí, i polibek co se udál u ní doma něčemu naznačoval, ale copak ona ví, jak moc významné to bylo pro něj? Od té doby se neviděli.. Ani jednou. Třeba se přesvědčil, že to není to pravé, co hledá. A když se podívá kolem, jak to lidi se vztahy mají, všechno jí to zamotá. "Myslím, že to nevadí. Je to přátelské objetí." Naschvál naznačila, že je přátelské, aby věděl, že je jeho přítel. Usměje se na něj mile, ruce si omotá kolem jeho těla a přitiskne se pevně k němu. "Benjamine, máš nového přítele. Ať chceš nebo ne, nezbavíš se mě." Usměje se pěkně.

On ví moc dobře, že ne všichni ho zbožňují, nemá na nose růžové brýle. Přesto se snaží co nejvíc může, aby se zavděčil všem, nechce, aby ho ostatní nesnášeli, pokud k tomu nebude jasný důvod. Nikdy ale o tom nahlas nemluví, tohle bere spíš jako něco, co prostě je, ovládá to jeho chování, ale nic víc. Asi je to viditelné okolnímu světu dost jasněji, než si myslí, když si toho všimají i ostatní, ale netrápí ho to, obzvlášť když z toho on sám nedělá žádnou vědu. A pokud je řeč o egu, každý ho má. Je pak úplnou samozřejmostí, že u něj existuje také, jen ale není přehnaně vysoké. Takových je ve společnosti už dostatek, přesto mu přijde, že každým dnem jich jen přibývá. Proto se raději drží svých přátel a známých, lidí které zná. Ne, nevyhýbá se střetnutí s novými lidmi, ale pokud se z nich vyklube jeden z namyšlených jedinců s nosem nahoru, raději vycouvá. “Přesně tak, říkám, že níž nemůžeš, horší si jednoduše nezasloužíš,” zakření se na ni a napije se ze svého šálku. Tím samozřejmě nechce nijak naznačit, že po Meggie touží, v jeho očích ji vidí jen jako dobrou kamarádku. Navíc on už svoji vyvolenou našel, před pár lety. To mu připomíná, že by jí měl zavolat. Hned jak se najde volná chvíle, tak se jí ozve. Teď je ale momentálně uprostřed konverzace a bylo by to od něj tak trochu neslušné, obzvlášť když sem zrovna přišli. Nad její volbou slov se zasměje. “Tak nejskvělelejší, jo?” Uchechtne se, rozhodně ji nepovažuje za hloupou, tu její hru překoukl celkem rychle. Člověk si může předstírat jak chce, aby skrývat část sama sebe věčně nejde, sem tam to každému uklouzne. Nikdy to nepochopil proč se tím více nechlubí, vždyť to není nic, za co by se měla stydět. Navíc ví, že není žádný génius, takže ho jen mate proč to před ostatními tají. Ale nikdy se o tomhle nebavili, nedošla na to nikdy řeč. “No jak myslíš.” Stále je trochu nejistý, nevěří tomu namlouvání, že se nic neděje, většinou je tomu přesně naopak, když tohle lidi řeknou. Nechce to z ní ale tahat, pokud mu to nechce sdělit, jestli se bude chtít podělit, ví, že tu pro ni je. Rty se mu opět roztáhnout do úsměvu, když se pokusí opět o otočku, tentokrát ale s přehozenými rolemi. Jeho výška a nepřipravenost ale pokazí celý pohyb a skončí opět zapletení, takže ji musí pustit. “Pokud budeš chtít dělat kluka, tak budeš muset trochu vyrůst,” poškádlí ji. On je oproti ní alespoň o hlavu vyšší, takže už tak jsou ty taneční kreace, které tu provádí, dost složité, a ta náhlá změna rolí to jen ztížila. Celému pokusu se jen pobaveně uchechtne a když ho požádá o doplnění, okamžitě se toho ujme. “Jdu na to!” Vezme si její kelímek, tentokrát ji ale táhne s sebou. “Tak co by si slečna přála?” Zeptá se a on sám se dostane na druhou stranu stolu, takže má přístup ke všem dostupným lahvím. Teď se cítí jako barman. Sám do sebe kopne zbytek džusu, kelímek někde odloží, takže se může plně věnovat mixování jejího drinku.

Měla na Peterovi ráda hned několik věcí. Byl k ní vždy milý a i přes vzájemné popichování si mohla být jistá, že jsou přáteli. A to vážně dobrými. Nikdy se ji nesnažil přesvědčovat, že si hraje na něco, čím ve skutečnosti není a pokaždé se tak pěkně usmíval. Přál si pro ni to nejlepší a i když byl okouzlující, mohla si být jistá jak to mezi nimi je a že jí hlavu jen tak nepomotá. Čehož by se jindy u kluků jako přátel bála. Vlastně to byl jeden z jejích největších společenských strachů. Nicméně o tom nikdy nemluvila, stejně jako o svých hlubších pocitech a podobně. Vlastně nikdo, dokonce ani Peter, nebo Kieran o ní nevěděl skoro nic, takového toho...reálného. Znal ji bratr a někdy jí ani to nepřišlo reálné. Zvláštní. Jako kdyby se uzamkla přede všemi, dokonce i před sebou. "Je pěkný, že pro mě chceš to nejskvělelejší." a znovu používá to slovo. Musela se tomu zasmát, i jí to přišlo směšné, no možná přeci jen trochu roztomilé. Poté s širokým úsměvem přikývla. "No jasně, tos ještě neslyšel? Pche!" znovu smích, tentokrát kratší, takové uchechtnutí. Skoro posměšné, spíše z toho dělala vtip. Těžko popsat.
Pokoušela se vypadat v pohodě, však to je dobré. Třeba to není její kluk, ani tak něco. A Matty má pořád šanci! Ano, tím se uklidňovala. Následoval hluboký nádech a výdech a jisté přikývnutí k Peterovým slovům, nezněl moc přesvědčeně. Potom se zasmál jejímu pokusu o jeho otočku. "No co, chtěla jsem, aby sis taky zkusil být princeznou, ale co si budem, jde mi to líp." pokrčila rameny a znovu se uchechtla. S Peterem byla obecně docela sranda. Potom ho ale praštila do ramene. "Tak hele, jsem tak akorát vysoká a přetékám skělelostí!" upozornila ho s teatrálně vážným výrazem a potom ho nechala, aby ji odtáhl ke stolku s alkoholem. Zakřenila se při pohledu na všechno to pití. "To nejsilnější co tam máš!" a potom to možná hodlá smíchat s druhým nejsilnějším.

Nespokojeně zakroutila hlavou, tohle vůbec neměla na mysli, což on moc dobře věděl, a taky rozhodně nepotřebovala, aby pokračoval s vyjmenováváním urážlivých označeních. „Nemusíš, o tomhle jsme se totiž vůbec nebavili,“ nespokojeně překřížila ruce na hrudi, což muselo působit poměrně roztomile vzhledem k její výšce, takové trucující dítě, protože trucující dítě je taková roztomilá nafouknutá bublina, co odmítá mluvit. Pokud to jsou takové ty rozmazlené děti, co se urazí a div vás během toho nezavraždí, ty roztomilé rozhodně nejsou, i když i taková Cass umí být. Ona tedy vůbec netrucovala, jen se chtěla tvářit nespokojeně, protože úplně otočil její slova a změnil jejich význam, což se jí samozřejmě nelíbilo, ale nebyl to důvod k tomu, aby se na něj doopravdy naštvala. Navíc, kdyby byla naštvaná doopravdy, rozhodně by tady nestála jen s překříženýma rukama, ona by se za sebe rvala. „Ty moc dobře víš, jak jsem to myslela, viď, medvídku,“ na rtech měla najednou hravý úšklebek, on se možná téma snažil otočit, ale ona nezapomínala na to, že zrovna tahle přezdívka se mu nikterak nelíbila, což se mu takhle na veřejnosti rozhodně nedivila, i ona se trochu styděla za každé tohle označení, ale uklidňovala se tím, že se jedná o pouhou legraci, nic vážného, a jestli je někdo poslouchá… No, doufá, že ne, že se každý věnuje svým konverzacím a s nimi se nezaobírá. V to začala doufat hlavně v moment, co se jejich konverzace začala stáčet k svalům a svlékání, ze kterého neměla nijak zvlášť radost a dokonce si volnou rukou chytila lem bundy a stáhla si ji víc na hruď. V podstatě to nic nezakrylo, víc to vypadalo jako nervózní tik, ale jí to vnitřně alespoň do nějaké míry uklidnilo, cítila se lépe, více zahalená, a přitom se žádná změna nestala. Raději se obrátila zpět ke svému kelímku, ke kterému se teď obracela nějak příliš často, ale zkrátka v jeho přítomnosti, která ji přiváděla do jakýchsi rozpaků a nejistot z toho, co se právě děje, co on na ni zkouší a co by si ona měla či neměla nechat líbit, se kelímek jevil jako dobrý přítel. Taky že byl, už se blížila nebezpečně ke dnu. Nejistě se mu dívala do očí, když přistoupil tak blízko k ní, ale dlouho to nevydržela, a pohledem brzy začala těkat po celém jeho obličeji, až se zase dokázala vrátit k jeho očím. „Teď už celkem je,“ zamumlala, z jeho přítomnosti jí vážně začalo být větší horko, než když stál o ten velký krok vzadu. Jeho dotyk nebyl nečekaný, viděla, jak se k ní jeho ruka blíží, a přesto celou dobu poctivě držela a neucukla, ale jakmile ruka splnila svůj účel, tak k ní natáhla tu svou, což určitě muselo Kiera potěšit, ovšem ona to udělala jen, aby ho za tu ruku vzala a jemně ji vrátila zpět k jeho tělu, kam taky pěkně má patřit. „Ale díky, takhle je to lepší,“ pousmála se nad tím, sama si prameny vlasů častokrát strkala za uši, pokud je tedy zrovna neměla v culíku.

Nijak se na Tabbs nezlobil, že mu nedala přesný program, i když jeho vnitřní introvert si to žádal, holt ale bude muset dnes ještě více vykročit ze své komfortní zóny a žít okamžikem. Něco, co neumí a snad nikdy nedělal, tak si to dnes vyzkouší, a snad to nedopadne špatně. Vážně doufal, že si tento večer užije a pevně věřil, že se svěřil do nejlepších možných rukou, co tady jsou, tudíž do rukou Tabbs. Ani to, že mu nesdělila program, nijak její šikovnosti a jeho důvěře v ní neubíralo. Naštěstí to ale nezačínalo tak špatně, jelikož první party věc, se kterou přišel do styku, což byl punč, se mu vcelku zamlouval, nechutnalo to vůbec špatně a byl si jistý, že tohle po zbytek večera pít dokáže a bude s tím spokojený. „Tak jsem rád, že jsem vychytal dobrý večer pro punč,“ usmál se, protože kdyby nebylo tohle, asi by musel sáhnout po úplně obvyklém nealku, co může pít i doma. No a nebo by mohl sáhnout po alkoholu, ale na to se opravdu necítil, takový zkrátka není. Ne že by to viděl jako zlo, přeci jen má slabost pro cigarety, které jsou v očích mnohých horší jak alkohol, jen mu to zkrátka nikdy moc nejelo a nechutnalo.
Nevěřícně pokroutil hlavou nad tím, s jakou pohodou se k tomu stavěla. Kdyby měl skupinu přátel, kteří by se mu rozutekli, určitě by to takhle v pohodě nebral. Samozřejmě to je jen teoretické odhadování, protože nikdy takovou skupinu přátel neměl, jemu se neměl kdo rozutéct, většinou se vídal jen s jednotlivci, jedinou skupinu, co měl, byla třída a jejich literární debaty, ale tam se nikdo nikam nerozutíkal. „To jsi měla napsat, já hlavně nechtěl, no, necítil bych se dobře mezi samými děvčaty,“ nervózně se pousmál, tohle by byl určitě sen každého kluka, být ve skupině hezkých dívek, ale Lincolna by to nelákalo, vážně by se cítil, že překáží, což není pocit, co chcete mít na oslavě nového roku, že. Ovšem tyto nehezké myšlenky ho okamžitě přešly, jakmile viděl ten její nadšený úsměv, to se ani on sám nedokázal úsměvu ubránit, i když celkově v její přítomnosti se značně usmíval, více, než byl zvyklý v přítomnosti někoho cizího. „Hm?“ to bylo jediné, co ze sebe dostal, pak ji jen sledoval dolévat punč a následně se nechal odvést někam stranou, což mu naprosto vyhovovalo, nijak nepotřeboval být v centru hlavního dění. Se zvědavým výrazem koukal na Tabbs, byl opravdu zvědavý, co si pro ně vymyslela. Když mu položila otázku, pokynul ji, aby ji rovnou zodpověděla, což se mu velice líbilo, přimělo ho to se lehce pousmát, asi protože na tom, co řekla, opravdu něco bylo. „Vsadím se, že každý má jako to úplně nejtajnější a nejdůležitější, aby je někdo měl rád, člověk zkrátka závisí na vztazích a potřebujeme je, neskutečně,“ to vše se naučil z literatury, z té se totiž člověk může naučit opravdu spoustu různých informací i z jiných oborů, to bylo právě to kouzlo literatury, co ho k ní tolik připoutalo.

Po jeho slovech se musela uchechtnout. Jistě, že by se necítil dobře mezi samými děvčaty, chápala to. "Jistě, to chápu, příště budu přesnější." přikývla. Snad nějaké příště bude. A jak nad tím teď přemýšlela, jí by to možná taky trochu vadilo. Však víte, Lincoln mezi samými děvčaty, hloupě se chichotají, pořád na něj sahají a smějí se kdejaké věci, co řekne. Jistě, Lincoln byl vtipný, i když si to možná neuvědomoval. To na něm bylo fajn, neříkal pořád ty otřepané fráze a byl příliš svůj na to, aby se choval jako blbec. Tedy tak se někdy choval každý, ale víte, jak to myslím. Zbytečně sebevědomím příliš nepřekypuje a je stále milý. Alespoň k ní. Zhluboka se nadechla a tím tyhle myšlenky tak nějak odehnala. Zřejmě. Na co to sakra zase myslela. Raději se napila svého punče a dala se do svého malého plánu. Chtěla ho na chvíli odvést bokem, snad že tu bylo vidět všechno. Občas vážně ráda jen tak pozorovala, nezúčastňovala se. Nezapojovala. Prostě jen sledovala vše kolem. Bylo to zajímavé, lidé se chovali zvláštně. Potom přišlo na její otázku a rovnou k odpovědi. Dívala se mezitím na všechny ty tančící studenty. Bylo to vlastně i docela vtipné. Po jeho zhodnocení se zasmála a zakroutila hlavou. "Ale to přece už není tajné." řekla a podívala se na něj. Při takových chvílích jí v očích zářily malé jiskřičky zvědavosti a nadšení. "Řekni jedno." vybídla ho. Samozřejmě myslela jedno jeho. Každý měl nějaká, byla zvláštní a zajímavá, občas taková usměvavá.