Sice ji znal i v jiném světle než v tom, v jakém se dnes prezentovala světu, nicméně to neznamená, že se jejich vztah držel v sladkých kolejích jejich mladistvého přátelství. Sice věděl.. spíše doufal, že to, co si prožili, tam mezi nimi stále je, no přistoupil na její hru a jejich vztah se brzy naplnil flirtujícími pohledy a poznámkami, které čas od času proložil odkazy na jejich společnou minulost, to jen aby věděla, že nezapomněl na svou drahou kamarádku Evie. Přítomnost sexy Evelyn si ale užíval taktéž, byl by hlupák kdyby si to neužíval, navíc se mu to pěkně hodilo do jeho snahy vyhýbat se vztahům. Už tak měla významnou pozici, nechtěl její místo ještě víc zakotvovat, to kdyby ji ztratil, proto měl jejich hry rád. Vzhledem k této podstatě se nebylo čemu divit, když si její večerní outfit nadmíru užíval. Na druhou stranu, kdo by si ho neužíval, snad jen slepec či gay, alespoň o „konkurenci“ míň pro něj. Nejdřív zamířit na bar byla jasná volba, ale chtěl si i trochu užít plesu, popíjet u baru mohli i v nějakém nočním klubu, ale vydali se sem, tak by si to měli užít. Vyklopil tedy do sebe skotskou, ten milovaný alkohol, na ex a už tu provokatérku tahal na parket. Tentokrát se ji rozhodl pozlobit on, protože při držení své tanečnice sklouzl ručkami nebezpečně nízko, ne přímo na zadek, má svou úroveň, a navíc by ji tím vůbec nepotrápil, naopak by si myslela, že má navrch (ačkoliv pravděpodobně má), to nemohl dopustit. I přesto z jejích rtů vyklouzla poznámka, jak jinak, co si vůbec myslel, ale rozhodl se pokračovat ve své snaze mít poslední slovo, proto své ruce umístil výše. Jistě, okrádal tím i sám sebe, na druhou stranu neměl potřebu ji veřejně osahávat, krotit se dokázal, takže to až taková oběť nebyla. Svobodu zkoumání ženského těla si dopřává při větším soukromí, než je taneční parket. „Znám?“ překvapeně se na ni podíval, ale všechen jeho herecký talent (takže žádný) zmizel ve chvíli, co ucítil její rty na svém uchu. Zlehka nad ní pokroutil hlavou, dneska ho rozhodně nešetřila, jenže on to taky neměl v plánu. „Já jsem slušný, nevím kdo se tady ke mně tulí, jako kdyby jí šlo o život,“ provokativně na ni zlehka vyplázl jazyk a i když se uměla pohybovat do rytmu div mu to nevyráželo dech, protože jeho taneční kreace zase tak skvělé nebyly, udržel své ruce na původním místě jako ten slušný kluk, kterým on je. Proč každá holka pochybuje o jeho slušnosti, to má na čele napsané nějaké pomluvy? Dobrá, asi není tak úplně slušný, přeci jen má své slušné číslo slečen na jednu noc, ale na druhou stranu aspoň není podrazák, to se jistě počítá a dělá to z něj částečně slušného kluka! Kdyby to tak náhodou fungovalo, svět se mu tím nezboří, ať si ostatní myslí co chtějí, jen je fascinující, že se shodují… možná by se neměl divit, když si jsou ty dvě brunetky podobné vzhledem, očividně i myslí stejně.
Po jakémsi pomalejším tanci přišla rozprouděnější písnička, při které se mu parket ještě nechtělo opouštět, a tak Evelyn roztočil v divokém rytmu, který měl daleko od předchozího blízkého tančení v páru, ale tak úplně se jí vzdát nechtěl, proto si ji držel za ručku a čas od času si ji přitáhl zpět k sobě v rámci jakési otočky, v těchto věcech se moc neorientoval, naštěstí jim to celkem klapalo. Na každý její andělský úsměv se on zatvářil jako ďáblík, to protože jí tu hru na anděla nevěřil. Krásná by na to byla dost, ale uvnitř? Sice věděl o jejích dobrých kvalitách, ale rozhodně měla růžky, které se nebála vystrčit a použít. I tento song skončil, a i když by to s Evie klidně na parketu znovu roztočil, horko způsobené sakem a jejich rychlým tancem, mu to nedovoloval. Fyzičku měl dobrou, ale to neznamenalo, že se nepotí, obzvlášť s tolika vrstvami, proto si od své tanečnice vyžádal krátkou pauzu na ochlazení a ještě než stačila odpovědět, už ji vedl na bar. No co, potřeboval to. Objednal si další skotskou, ze které si jen odpil, tentokrát si ji chtěl chvíli šetřit, a ji nechal, aby si něco vybrala. „Myslíš, že bych mohl? Nebylo by to… neslušné?“ významně nadzdvihl obočí, však on je přeci slušný hoch a ti se na společenských akcích nezbavují svého saka, ne? Natož košile, po jejíchž knoflících mu tak provokativně přejela a on ji s jiskřičkami v očích pozoroval, bylo vzrušující vidět ji při hře. „Můžeme zkombinovat obě možnosti,“ navrhl s mrknutím a odpil ze své sklenky se skotskou, přičemž nespouštěl oči z Evie a sledoval ji rozverným pohledem. „Ale nemyslíš, že by to bylo nefér, kdybych se svlékal jen já?“ na moment se zatvářil lítostivě, jako kdyby se snad porušovala nějaká pravidla, než se mu na rtech zformoval hravý úšklebek a v očích se mu jasně odrážela zvědavost, ale vůbec se jí nedotýkal, vše nechával na svém pohledu. Vždy bylo otázkou, jak daleko zajdou, a bylo zábavné to pokoušet.

Její schopnost pozorovat byla vždy vytříbená. Možná dnes na svět pohlížela očima potlačené umělkyně, nicméně to jí nijak nebránilo všímat si takových detailů, jakých si jiní ani nevšimnou. Anebo všimnou a nepřikládají jim žádný význam. Zato Meredith věděla, že právě na takových maličkostech záleží nejvíce. Právě ty nám prozrazují pravdu o tom, jaký kdo je ve svém nitru – jaký skutečně je, ne pouze to, jak se prezentuje a přetvařuje. Její pozorování probíhalo však podvědomě, když například přejela lhostejným pohledem po tom klukovi, co se nedaleko nich u baru bavil s dívkou, a zatímco jeho úsměvy a ruka položená na jejím zápěstí hovořily o tom, jak k ní chová náklonnost, jeho oči ho prozradily. Bylo v nich opovržení a ledový chtíč, nic víc. Zbytkem těla se odtahoval, jako by ho odpuzovala. Jak nemilé. Varovat ji? Ale prosím vás. Na jednom zlomeném srdci opravdu nezáleží a rozhodně ne Dee. Dříve byla úplně stejně slepá a nenechala si nic vymluvit, dokud nebylo pozdě. Dalo jí to schopnost pozorovat a všímat si výměnou za schopnost empatie a starosti o většinu cizích lidí. Nestarání se bylo jednodušší než si nechat ubližovat pořád dokola. A přece se právě přistihla, jak v očích Megary zachytila náznak čehosi, co by pojmenovala nostalgie. Dosti nebezpečný pocit. Nicméně ptát se proč, když se pravděpodobně jednalo o osobní věc? Ne, strkání nosu do cizích věcí ve zvyku neměla a nepotřebovala se všeho chytat. „Hodí,“ přisvědčila a o kousek svůj úsměv rozšířila, poněvadž se zdálo, že ji ten kompliment k doplňkům potěšil. Sama to jarní téma do svých šatů či doplňků nijak nepromítla, což byla možná trochu smůla, ale popravdě byla mnohem raději v těchto šatech. Červená patřila mezi její oblíbené barvy, což jistě není moc velké překvapení. Ještě jednou se na její slova mírně pousmála a více k tomu neřekla, už ani nebylo co. Být nějakým uměleckým kritikem, pravděpodobně by o tom dokázala žvanit celý večer, ale to by nebavilo ani ji a jistě ani Meg. A pak také bylo lepší si některé věci vychutnat v tichu než jen neustále mluvit a mluvit, jako kdyby mohla přehnaná snaha o konverzaci zakrýt něčí nudnost. Body za snahu, ale to bylo tak celé. Avšak to, že by se s Meg nudila, nepřicházelo v úvahu. Samotné bytí v její společnosti ji nepochopitelně činilo šťastnou. Byla jako malé dítě, které zjistilo, že se zamlouvá někomu staršímu a „lepšímu“, než je ono samo. A nebylo to daleko od reality – v tomto ohledu nikdy nestihla moc vyrůst, přátel nikdy mnoho neměla, a ačkoliv to byla prve její vlastní volba, později jí tato možnost byla vzata násilím. Neměla proto ani tušení, co pociťuje a jak se k něčemu takovému chovat. Naštěstí byla dobrá ve skrývání toho, co skutečně cítí, a tak se nemusela většinou bát, že něco nechtěného vypluje jen tak na povrch. Nu dobrá, snad by další skleničku ještě zvládla, jen ne tak rychle. S alkoholem obecně byla spíš opatrnější a daleko víc než jeho efekty na lidské tělo a mysl měla raději jeho chuť. A že se zrovna s Meg pil dobře. Musela se tomu zrychlení ušklíbnout a několika kratičkými, zato rychlými krůčky ji dohnala. Na podpatcích si byla poměrně jistá, ale že by v nich mohla například sprintovat, to vůbec. Především se jí líbilo, jak vypadají, nicméně ani za cenu krásy by nebyla ochotná se mučit v nějakých příliš malých nebo nepohodlných. Na to měla své nohy až moc ráda, než aby si je nechala zdeformovat a pokrýt jizvami po puchýřích a rankách. Takže ne, stylu přijít domů, sundat podpatky a vylít z nich krev opravdu nefandila, to jen tak na okraj. „Co ty víš, třeba bys překvapila i samu sebe. A navíc – ne vše je tam tak složité, jak se zdá. To nejtěžší je zapamatovat si to všechno tak, že i kdyby tě o půlnoci vytáhli k operaci, byla bys schopná postup vysypat i napůl spící,“ uchechtla se a pochopitelně přeháněla, ačkoliv někteří jejich vyučující se k nim chovali a jednali s nimi právě takhle. To byli ti, co stále ještě byli v té své iluzi, že si lze toto všechno zapamatovat, a zapomínali, že lidé nejsou stroje či géniové. „To samozřejmě přeháním, ani reální lékaři neví všechno, to jen my musíme, než pak selektivně zapomeneme vše, co už k praxi nepotřebujeme,“ dodala, aby v tom bylo jasno, a pobaveně se usmála. Mohla si na to stěžovat, mohla na to nadávat, jenže jak by si tím pomohla? Nijak. Nemělo cenu se zaobírat a fňukat nad něčím, co prostě nejde změnit. Bohužel podobný přístup zachovávala i sama k sobě a svým problémům, tudíž je jako neřešitelné a nezměnitelné odsunula stranou a smiřovala se s nimi jako s hotovou věcí, místo aby s nimi pracovala. To řešení tam jednoduše neviděla. „Jde to vidět. Dodáváš heslu ‚V jednoduchosti je krása.‘ úplně nový rozměr,“ zasmála se kratičce, nicméně to tak vážně myslela. Tohle byla složitá jednoduchost. Jednoduchost s hloubkou. „Páni, ve Francii? Jaké to tam je? Nikdy jsem v Evropě nebyla, i když bych ráda - hlavně do toho Řecka,“ přiznala se a zvědavě nastavila ouško, aby si poslechla všechno, co jí mohla o tom vzdáleném a v Deeiných představách kouzelném kontinentu prozradit. Samozřejmě se sem tam někam podívala, jen nikdy ne do Evropy. Cestovala tak akorát s Cleo, s otcem… Když byla menší, brával ji na výlety, ovšem jak šel čas a odcizili se, přišli i o ty. Ty svíčky a čaje – tedy hlavně ty čaje jí byly taky blízko. Asi ne tolik jako Meg, jen měla ráda tu chuť, jinak její znalosti sahaly tak leda k základní přípravě. „Kupodivu ano,“ musela se znovu uchechtnout, „ráda čtu, hlavně tedy detektivky – třeba ty severské. A, nu, pak tu jsou samozřejmě rostliny a Disneyovky a…“ zaváhala, jestli to zmínit, ale rozhodla se, že proč ne, „taky mě zajímá druhá světová válka. Okultismus, její záhady, teorie a tak různě,“ to se jí do maličkého úsměvu přikradly drobné rozpaky. Říct to někomu jinému, tedy cizímu, nezáleželo by jí na tom, co si o tom budou myslet. U Megary ale ano, jak jí postupně docházelo. Daly se do rozebírání jednoho z děl, toho od Bethany, na němž figurovala nahá dívka ležící u schodiště nějakého starého a pravděpodobně i dost velkého domu. Hezky se jí poslouchalo, když Meg mluvila o fotografování. V jejím hlase byl znát její zájem a znalosti, díky čemuž se naprosto vytratil ten otravný element chytračení a poučování, jaký někteří lidé měli. „V tomhle případě…“ odmlčela se a ještě se zadívala na fotku ve světle toho, co jí bylo řečeno. Nechtěla jí přímo oponovat, ta poznámka byla mířena mimo tuhle výstavu, což však neměla Meg jak zjistit. „Možná není bezbranná, jen se rozhodla tomu domu odevzdat, takže… Bezbranná jen působí,“ prohodila, čímž vlastně potvrdila to, co řekla, jen k tomu přidala svou vlastní malou teorii, a natočila hlavu směrem ke své společnici, na rtech malý úsměv. Bavilo ji rozebírat a dělit se takhle o názory a i kdyby jí dala Meg najevo, že nějaký jiný akceptovat nebude, stejně by se s ní o ten svůj podělila, dávat najevo svůj názor se nebála. Nicméně se vůbec nemusela bát, že by ten její rovnou zavrhla a nazvala hloupostí, to už jí u Megary došlo, a o to raději se nechala slyšet, co si o tom myslí. Aby se trochu rozptýlila od toho zvláštního pocitu, přesunula svou pozornost k další fotce, která jí tentokrát trochu motala hlavu. A ne v tom smyslu jako ta předchozí, tady jen nechápala, jak jí ten kluk dosáhl. „Asi ale menší risk se zrcadlem než s foťákem, ne?“ povytáhla koutek do náznaku úšklebku. „Ale to, že někdo fotil jeho, zní asi daleko praktičtěji a rozumněji, i když i tak to muselo být docela nebezpečné,“ uznala s drobným kývnutím. Takhle jí to asi stačilo. Leda by si ho tu mohla najít a vyzpovídat ho, jak tu fotku vytvořit, jenže to by se připravila o společnost Meg, a to přirozeně nechtěla. A tak se také napila vína a pokračovala k dalším dílům. Ty fotky se zvířaty byly hezké, ale… Jednoduše ji nezajímaly tolik jako ty ostatní. Neviděla v nich nic, nad čím by mohla déle přemýšlet, a to u fotek prostě potřebovala k tomu, aby ji oslovily. „Architektura,“ vybrala, „a příroda,“ kývla k fotce od jakési Peach, na níž figurovaly levandulové lány. „Ale... ty se mi zamlouvají asi hlavně kvůli barvám, přitahují k sobě oči,“ vysvětlila svou volbu a trochu nakrčila obočí při pohledu na kačenky na vodě. „Nejsem si jistá, že mě úplně oslovuje, když někdo vyfotí pár roztomilých zvířat a sází hlavně na ně, tedy… pokud nejde o divoká zvířata – vzhledem k trpělivosti a odvaze takových fotografů,“ pokrčila ramínky a věnovala Meg podívání, zatímco si zastrkovala za ucho uvolněné prameny tmavých vlasů. „A ty?“ zeptala se i přes to, že tak nějak tušila vzhledem k tomu, jaký byl její obvyklý styl. A pak také – fotek roztomilých zvířat existují tisíce. Zato fotek s významem a hloubkou? Méně, než by se jí líbilo.

Nepatrně se nad jejím ušklíbnutím pousměje a nedovolí si přemýšlet nad tím, co to asi tak může znamenat, jestli je pobavená, anebo se mu vysmívá, je mu to fuk, bere to tak, že dokud před ním neutekla, jde vše podle plánu. Navíc, kdyby se měl zamýšlet nad vším, co ženy, se kterými se zrovna seznamuje, dělají a co tím sledují, nedostal by se k akci, jelikož by z toho byl určitě akorát tak celý zkoprnělý; nevěděl by, kterým směrem se pohnout dál a něco takového si vážně nechce osvojit. Nemá přeci tak pěknou tvářičku proto, aby se ženských bál, naopak, osud tomu chtěl, aby jich k sobě nalákal co nejvíce, to je jasné, a zradit osud, to by si v životě nedovolil (tvrdí nevěřící Tomáš). Prostě a jednoduše, vzkaz v podobě jeho vzezření je jasný, má se těšit z přítomnosti žen. O to víc si je pak jistý svou osobou, když Patricia při pohledu na něj z ničeho nic zjihne, čehož si nejde nevšimnout, ani on z ní totiž po celou dobu nespouští své oči, jen při tom myslí na mnohem pikantnější věci než ona. Netuší sice, čím přesně si její reakci vysloužil, ale to asi ani není důležité, hlavní je, že je z něj hotová. Co jiného by to také mohlo znamenat? Lepší důvod ho nenapadá a ani nechce, aby ho napadl, tohle mu naprosto vyhovuje. Líbí se mu i její slova, kterými s největší pravděpodobností konečně přistoupila na jeho hru, anebo se mu vážně chystá podstrčit konvičku s tím, že jí má předvést své zahradnické schopnosti; ani to by ho ovšem nerozhodilo, jelikož by se toho ještě stále dalo využít v jeho prospěch. V jejím pokoji by nebyl nikdo, před kým by si musela hrát na hard to get, bylo by snadnější ji tam zlomit. Takže, ano, ať to klidně udělá. "Tak to je opravdu štěstí, že jsi mě potkala, kytky by se neměly zanedbávat, prý jsou pak,” odmlčí se na okamžik v zamyšlení nad vhodným slovem pro ženy, které si dlouho nevrzly. “Protivné,” dokončí myšlenku a semkne rty, aby se nezačal smát - baví sám sebe. Samozřejmě vůbec netuší, jaké ženy v takovém případě jsou, s žádnou tak dlouho nebyl, aby to zjistil, spíš to soudí podle sebe. No co, není první a ani poslední, kdo si upravuje fakta, jak se mu to zrovna hodí.
Dále Pat obeznámí s jejím prohřeškem a svým prázdným kelímkem od piva, aby získal trochu víc času k jejímu oblbování, a světe div se - on se tedy moc nediví - vyjde mu to, což musí být naprosto jasné ve chvíli, kdy se mu začne omlouvat a tahat ho k baru. Ještě před tím jí ovšem věnuje samolibý úsměv - souhlasí s ní, má velké štěstí, že jí odpustil. U baru se mu Pat představí - přijde mu to zvláštní, je si totiž jistý, že si jeden druhého pamatují, ale rozhodne se to neřešit, stiskne její ruku a kývne ve znamení, že ji také rád poznává. Její pozornost se poté stočí k nějakému páru. Jde o lidi, které v životě neviděl a jak tak na ně kouká, necítí se ani trochu ochuzen a modlí se, aby je k nim nepřizvala. Musel by pak nejspíš předstírat, že ho zajímají, aby se Pat nezprotivil a to se mu nechce. Naštěstí při něm však stojí všichni svatí - ti dva se k nim nepřipojí a zanedlouho má Pat zase jen pro sebe. Na to se musí napít a jen uvítá, když ho v tom jeho společnost napodobí. Je to pro něj známka toho, že není upjatá. Nesnáší lidi, co se chlubí tím, že nepijí a ještě se u toho tváří hrozně pyšně, jako by objevili lék na smrtelnou nemoc. Nejenže neobjevili, ale také to, že nepijí, ještě neznamená, že netrpí žádnou jinou neřestí, takže mu s tím třeba mohou políbit prdel. Je moc rád, že se s tím u ní nemusí potýkat.
Krátce nato jakýmsi vhodným výrazem naznačí, že ta náhoda, co se stejné univerzity týče, už nemůže být hustější, zatímco se mu na rtech ještě stále drží pobavený úsměv z její volby slov. Kdyby měl vysvětlit, proč mu přijdou tak vtipná, nejspíš by řekl, že by je od ní nečekal. Nevypadá jako holka, která takhle mluví, spíš mu to sedí k nějakému týpkovi se skateboardem nebo něco takového, ale na tom nakonec zase tak moc nesejde, aspoň se pobavil. Následně přikývne, aby potvrdil svá slova, která po něm Pat zopakovala a opět se usměje, když to vypadá, že se jeho přítomnosti jen tak nevzdá a dokonce od něj neustoupí v okamžiku, kdy zkrátí vzdálenost mezi nimi. Má takový pocit, že si s ním pěkně hraje, nejdřív dělá, že neví, co se po ní chce a teď ho klidně nechá, aby narušoval její osobní prostor. Jeho odhad samozřejmě nemusí být správný, ale to se nedá nic dělat, neumí číst myšlenky, může usuzovat jen z toho, co vidí a slyší. Sjede pohledem k jejím rtům a brčku, se kterým v něm vyvolává nemravné představy. Okay, je dobrá a to se ani moc nesnaží, anebo je on prostě jen hrozný chlípník, když v tom hned vidí sex. “Jen jsem chtěl být v obraze, zjistit, jestli tu má někdo talent,” osvětlí své pohnutky, jen co se probere, a znovu vyhledá její očka, zatímco se z těch jeho vytrácí mlžný opar. “Ty studuješ umění?” optá se, jelikož by ho zajímalo, jestli je blázen, co sem přišel jen tak, anebo jestli přišla podpořit spolužáky. Možná tu má nějaký výtvor, který přehlédl - chtěl by ho vidět. Pak se jí také optá na potencionálního přítele, aby se ujistil, že na něj někdo nevyběhne, jenže dřív, než mu Pat odpoví, se ozve křik, za kterým se nejde neohlédnout. Překvapilo ho to natolik, že málem vyletěl z kůže, dlouho však otřesen nezůstane, když mu dojde, co se právě stalo - nějaká krasavička uklouzla na kaluži, kterou zanechali uprostřed sálu. Ježíš, to je ale nemilé. Musí se držet, aby nevyprsknul smíchy. “To.. bych řekl, že bude na tebe,” poznamená, když zaslechne všechny ty nadávky a loupne očkem po nezbednici, kvůli které si nějaký hastroš nabil zadek. Ano, je to samozřejmě jen její vina, on za nic nemůže a pokud se ho na to někdo zeptá, bude tvrdit, že jí řekl, aby to vytřela, ale ona ho neposlechla. Je tak zkažená.

Jestli něco vážně chápal, byla to právě nervozita a rozpaky ostatních. Vlastně… to bylo asi tak to jediné, co chápal a s čím soucítil, to ostatní, co se týkalo lidských emocí, mu prostě bylo tak trochu záhadou. Učil se, ta malá hrstka jeho přátel mu v tom pomáhala, ale přesto často narážel na situace, kdy jednoduše nechápal. Pobaveně se zasmál spolu s ním, avšak nic dalšího už k tomu neřekl, nebylo co. Třeba se na to pódium jednou vážně odhodlá a třeba se mu to i zalíbí. Sice nechápal, co by se těmto lidem mohlo líbit na tom, že stojí tolika lidem před očima a všichni se na ně dívají a čekají, až předvedou to, kvůli čemu tam šli, nicméně jestli to tak někomu vyhovovalo, co on by do toho komu mluvil. „Vážně ne?“ podivil se a překvapeně zamrkal. „Tak… Nepomohl by ti nějaký denní rozvrh nebo něco takového? Já si všechno musím zapsat pro jistotu do kalendáře, abych na nic nezapomněl, třeba by tě to… Já nevím, motivovalo?“ nejistě se poškrábal na zátylku. Pro něj to bylo snadné. Jednoduše dal dohromady seznam toho, co musí udělat a do kdy to musí udělat, sedl si a začal na tom pracovat. A pracoval tak dlouho, dokud se vším neskončil, neodevzdal a neměl od toho klid. Nedocházelo mu, proč by to někomu mohlo dělat potíže. „U mě je to s hudbou celkem jednoduché, to se neboj, ale dobře, něco vymyslím,“ přislíbil a zazubil se na něj – bylo to od něj hezké, že by mu něco zahrál a že by ho dokonce nechal si i vybrat, co mu má zahrát. To, že umí hrát na víc nástrojů a k tomu ještě i zpívat, bylo prostě fascinující. Už jen ta hra na jeden nástroj. Jistým způsobem to bylo sice technické a požadovalo to určitou znalost těch nástrojů, ale byl k tomu potřeba hudební sluch a určitý talent. Takže ne, Nia se hodlal držet hezky svých laboratoří a hudbu tak akorát poslouchat. „To teda!“ přiložil si dlaň na pusu a svůj údiv a obdiv ani trochu nehrál. „Tak to chápu. Ale stejně… Páni, tolik nástrojů,“ zasmál se krátce a nevěřícně. Tedy, ne že by mu nevěřil, prostě ho to vážně překvapilo. A obdivoval proto Davida i přes to, že zatím ještě neměl dost odvahy, aby šel tam nahoru a předvedl, jak umí hrát. Vůbec mu nevadilo, že se o tom rozpovídal, byl dobrý posluchač a o něčem, čemu sám moc nerozuměl, se vždycky rád něco nového dozvěděl. Nemusely to být ty nejdůležitější informace, bez nichž by se neobešel, ale je fajn věděl něco málo o všem. A vzdělání není nikdy dost, to bylo jeho motto. „Přesně tak! Každý má svůj vlastní styl, a to je na tom všem tak hezké. A jde to vidět i tady – máš několik fotek zvířat a když pominu to, že na každé je jiné zvíře a vypadají jinak, jde poznat, že každou z nich fotil někdo jiný, mají jiné barevné spektrum, jinou náladu, všechno,“ přitakal a v očích mu zasvítila ta jeho vášeň pro rozdílnost a originalitu děl. Oceňoval tímhle způsobem především literaturu, ovšem uměl ocenit i jiná umělecká odvětví. „To samé i v literatuře – určitá témata jsou omílaná třeba i století neustále za sebou, ale jelikož je každý autor jiný, i jeho díla jsou jiná, ačkoliv se zabývají stejným tématem,“ dodal ještě, jak se tak nad tím zamýšlel a ucítil potřebu říct to nahlas. A i kdyby jeho hlasité úvahy David neposlouchal, nevadilo by mu to, samomluva byla u něj běžná. „Platí,“ opáčil čistě jen pro to formální potvrzení ze své strany a uchechtl se. To si bude muset vymyslet nějaký pořádný experiment, aby se vyrovnal té písničce od něj. Pak si na chvilku odskočil ke Cass s Darrenem, které zahlédl opodál, ty jednoduše nemohl vynechat a musel je jít alespoň pozdravit. Po tomhle se vrátil a stihl to tak akorát na vystoupení prvního Davidova kamaráda. Neprožíval ho tak jako on, ale líbilo se mu to. A taky mu bytí na pódiu evidentně vyhovovalo. „Tak to by ti ho měl trochu půjčit příště,“ odvětil pobaveně a zamrkal na něj. Takhle jednoduché to bohužel nebylo, ale může si ho vzít třeba jako inspiraci. Jako další se na pódiu ocitl druhý jeho kamarád, Connie, jak mu bylo potvrzeno. I ten hrál dobře, i když ne sólově, a zase šlo o úplně jinou hudbu. Všechna ta diverzita a odlišnost jednotlivých vystoupení mu dělala radost. Samozřejmě i jemu zatleskal a pak, jak se na pódiu objevil zase někdo další, se začal věnovat plně své lady, jíž tu dnes dělal garde. Navrhl cestu na bar, kam by se i vydali, jenže se u nich objevil právě Charlie a v závěsu i Connie. S milým úsměvem na ně kývl. „Nevadilo, počkám u toho baru,“ ujistil je, věnoval jim poslední pousmání a zamířil přesně tam, kam říkal, že půjde. Tam se usadil na jednu z volných stoliček, nechal si nalít minerálku a díval se, jak ti tři jdou na pódiu. Cosi se však dělo a nevypadalo to úplně jako úklid. Že by snad… Ne. Byla to past! Popravdě nevěděl, jestli se o něj má bát, smát se nebo co. Sám David mu ještě před chvílí říkal, že není připravený, a ti dva teď… Nervózně sevřel skleničku a přál mu, aby to zvládl, zatímco přemýšlel nad tím, proč to udělali. Žádný kloudný důvod ho nenapadal, ale to ještě nic neznamenalo. Tyhle sociální věci prostě šly mimo něj. Starostlivě ho pozoroval a držel mu palce – a vyplatilo se. Začal zpívat, kluci mu pomohli s hudebním podkladem a všechno nakonec dobře dopadlo. Tedy… víceméně. Přidal se k potlesku, a odhodlal se k jednomu zahvízdnutí, než se musel zasmát tomu, co vyžbleptl do mikrofonu. Vůbec se mu nedivil. Vstal ze židle, aby ho mohl hned pochvalně poplácat po rameni a povzbudivě se na něho zazubit. „Zvládl jsi to! A bylo to skvělé!“ Tedy, doufal, že to bylo povzbudivé. Za ním se jako velká voda přihrnul i zbytek, teď navíc i s Vivian, která také vystupovala. Připadal si mezi všemi těmi hudebníky a umělci skoro až nepatřičně, zvlášť když znal pořádně jenom Davida, ale… Nebylo cesty ven. Proto se na všechny spíš rozpačitě usmíval, přidal se k té melounové vodce, kterou dostal i David, přikývnutím podpořil přípitek na tu jejich nervózní a málem zvracející hvězdu, a nakonec na ně zase zamával, jak se vzdálili. Co by lhal, trochu se mu ulevilo, v takové velké společnosti mu jednoduše nebylo moc příjemně. „Ještě pořád si myslíš, že budeš zvracet? Nebo se nemusím připravovat na držení vlasů?“ ujišťoval se se zvednutými koutky, i když to měl být spíš jen vtip na uvolnění. Sám byl rád, že si dal jen tu melounovou, čistou vodku by asi úplně nezvládl.

Úplně nechtěl zpochybňovat jeho znalosti fyziky, teda v tomhle případě znalosti elektrických jevů a podobných… souvisejících věcí, ale zaprvé toho kluka ani moc neznal, tudíž nemohl vědět, že studuje vědy, a zadruhé prostě byla daleko vtipnější a zajímavější představa, že by tu najednou vypadl proud a setmělo se tu. Pochopitelně by to asi bylo nemilé pro ty, kdo ještě nevystupovali (včetně jeho samého a Charlieho – a pak taky Davieho), ale to by za tu zábavu možná i stálo. „Jo? I kdybych šel a vlastnoručně ho vypnul?“ vytáhl z rukávu svoje poslední eso, které v něm schovával, nedbal jeho strohosti a ten potměšilý úsměv mu hezky oplatil. Neměl to v plánu, to vůbec, ale už jenom možnost toho, že by mohl jít a prostě ho sám vypnout, znamenala, že si nemohl být stoprocentně jistý, že by to neudělal někdo jiný. Ne? Mrkl na ten jeho mobil, ale ne, nenutil ho nikomu volat, beztak by se ani neslyšeli tady v tom hluku. „Žejo!“ opáčil s rozzářenýma očkama, skoro jako kdyby se mu v hlavě rodil plán, jak něco takového skutečně zrealizovat. Jenže ne, bohužel žádný takový plán neměl, tím by totiž dost možná překazil jejich geniální plán s Charliem. Dokázal si představit, že kdyby ta koule vážně spadla a někoho praštila, byl by z toho poměrně povyk. Sanitka, panika a tak. A kdyby ji na někoho vyloženě shodil? Nooo… ublížení na zdraví a tak? To by asi nebylo úplně ideální. Navíc měl vystupovat a kluci by mu neodpustili, kdyby si ho odvezli jako útočníka a nemohl jim zahrát na basu, tedy na sice nenápadný, ale dost důležitý nástroj. A v té písničce, kterou chtěli zahrát, byl obzvlášť důležitý, protože se na basu soustředila. Takže se soustředil na rozhovor s tím svým fanouškem a víceméně se soustředil na to, co mu říkal. To byl úspěch, normálně byl na takových větších akcích celkem roztěkaný, jak na ně nebyl úplně zvyklý. Stačil mu nějaký zapadlejší bar s menším publikem i společností. V tom, že by se jednou třeba i hudbě nebo teda konkrétněji hře na nějaký nástroj mohl věnovat, ho pochopitelně podpořil. Podle něho prostě nikdy nebylo pozdě, dokud jste nebyli úplně na smrtelné posteli. „Tak to jsem zvědavej,“ uchechtl se tomu jeho „možná“, ale moc se v tom nerýpal, byla to jeho věc. On mu jenom chtěl projevit podporu. „Jo, to radši jo, ono je to těžký na zapamatování si,“ musel si do něj trochu rýpnout, i když věděl, že to je vtip, „ne? Škoda,“ povytáhl obočí a zvedl koutek do úšklebku, než se přímo rozesmál tomu jeho dodatku. Dobře, dalo se v tom vidět i něco trochu… jiného než kanibalismus a ačkoliv Connie nebyl jedním z těch, co musí pořád myslet jenom na to jedno a neustále si z toho dělat legraci a trousit oplzlé poznámky, něčemu takovému se smát prostě musel. „Ses měl zeptat někoho, kdo jo,“ poradil mu se spikleneckým mrknutím a bolestivým úšklebkem. Nemyslel to tak úplně vážně, měla to být spíš parodie na tenhle typ poznámek, jaké měl občas tu smůlu poslouchat. Asi bylo dobře, že se přesunuli k trochu jinému tématu – k tomu, co Alpha studuje. „No… jo, prostě mám pocit, že se na to hodíš, máš… inteligentní auru,“ pokrčil rameny a zkusil popsat, proč mu to tak přijde. Moc mu to nešlo, ale nebylo se čemu divit, své myšlenky mu nikdy moc nešlo vysvětlovat, natožpak tak, aby je někdo další zvládl pochopit. „Jo? Rodiče se taky pohybují ve vědě?“ zajímal se, když už to nakousl, a naklonil hlavu trochu na stranu. Tohle dědění oborů z rodičů na děti nebylo neobvyklé. A taky se u toho dost zvláštně tvářil, takže mu to asi bylo vážně blízké. Znovu se vrátili k tomu vypadlému proudu, jen tentokrát Connie uvažoval, co by se dělo, kdyby ho nenahodili zpátky. „Ne? Šel bys jim to spravit?“ zacukaly mu koutky a vnitřně se tak nějak zvláštně zachvěl nad těmi slovy, že ho ještě potřebuje vidět hrát. Jak jinak to maskoval vtípky a dobíráním si a vším tímhle, ale pořád měl takový divný pocit. Možná, že kdyby byl Alpha holka, došlo by mu to. Ale on holka evidentně nebyl, tudíž bude ještě chvilku potřebovat. „To je taky možnost, jenže to by ses musel smířit s mnohem víc kostýmama,“ zasmál se krátce té představě, že by je nahnali do té neexistující budovy na Comic-Con s tím, že dokončí vystoupení a ples tam. Na jeho poděkování za ten slib se jen zazubil a napil se svého pití. Už to netrvalo dlouho a nastal i jeho čas a chvilka slávy na pódiu, kterou si řádně užil. A potěšilo ho, že Alphu uviděl přece jenom na nohách fandit. Hned po svém vystoupení se k němu vrátil na bar a přišel s návrhem panáka, na kterého dostal chuť. S pobaveným úsměvem kývl na dodatek k přípitku a vodku do sebe obrátil. Dokud nepil tak moc, uměl panáky bez problémů kopat bez mrknutí oka. Jakmile ale překonal tu pomyslnou hranici, už to dost dobře nešlo a musel zapíjet. Anebo radši nepít vůbec. A jelikož mezitím skončilo i poslední vystoupení, objevil se u nich Charlie s tím, že už musí za Daviem, než se jim někam stihne vytratit. Plnění jejich plánu právě začínalo! „Třeba, ale stejně pochybuju, že by nám něco zvládl provést,“ uchechtl se a krátce se ještě otočil na Alphu. Bylo mu líto, že zas musí jít, ale nedalo se nic dělat, slíbil to. „Dík!“ zazubil se na něj a poplácal ho po rameni, což bylo asi hlavně kvůli tomu panákovi a předchozímu drinku – alkohol v něm prostě probouzel ještě větší rozjařenost. S máváním se vzdálil a dohnal Charlieho, který našel Davieho ve společnosti toho druhého kluka. „Ale prosímtě, co si o nás myslíš, jasně, že si tě potom na chvíli ukradneme aspoň na jednoho panáka,“ vrátil mu ten úšklebek – kdyby jenom věděl, co se na něho chystá! Odkráčeli na pódium, kde se ale vážně žádný uklízení nekonalo a Davie dostal mikrofon. „To teda můžeš! S náma jo!“ houkl na něj ze svého místa na pódiu a se zdviženým palcem se na něj zubil od ucha k uchu. Jasný, že to zvládne, má to v sobě, jenom to musí probudit. A když se mu to nedařilo samotnýmu, holt mu s tím museli pomoct. Vyměnil si souhlasný pohled s Charliem a hrábl do důvěrně známých strun, aby začal s předehrou. A šlo mu to! Teda Daviemu! Usmíval se jak jeho hrdá máma, trochu nepřítomně, trochu nadšeně a nezapomněl i na pár svých tanečních kreací, aby to trochu okořenil. Jasně, že byl Davie nervózní, ale stejně to bylo skvělý! „Ježišikristedavie,“ zabrblal, když zapomněl odstoupit od mikrofonu a pronesl tu jednu větu, která se s ním pravděpodobně potáhne už celej život, a měl dost co dělat, aby na místě nevyprskl smíchy. Sundal basu a hned za nimi utíkal dolů z pódia, aby mohl taky poplácat Davieho po zádech za jeho výkon. „Máš to v sobě! Bylo to boží!“ pochválil ho rozzářeně a nastavil dlaň Charliemu, aby si mohli plácnout na to, jak se jim to povedlo. Jeho touhu po něčem k pití naprosto chápal, takže se spolu s Charliem a Vivian vydal za ním na bar, kde je čekal i Nia. Souhlasil s panákem vodky a připil si s nimi se všemi. Po něm už se mu nohy houpaly zase o trochu víc a tváře měl maličko červené. Narovnal si brýle, protože si do nich šťouchl skleničkou a měl je nakřivo, a ušklíbl se tomu, že se Charlie s Vivian vydává někam kdovíkam. „To mě nepřekvapuje,“ zamumlal si s uculením, „mějte se!“ mávl na ně a otočil se k Daviemu. „Fakt skvělá práce! Pak se k vám připojím na cestě zpátky do spolku, jo? Teď na mě ještě někdo čeká,“ roztáhl rty do úsměvu a byl ten tam. Po tomhle vystoupení začal hrát DJ, což ale bylo dobře? Aspoň ho ta klasická popová hudba moc nerozptylovala. Vrátil se k Alphovi, a to už s ním vodka docela mávala – podobně jak na koncertech. „Takjo, dneska už nevystupuju,“ prohlásil a s žuchnutím dopadl na barovou stoličku. „On se Davie bojí vystupovat, takže jsme ho lstí dostali nahoru, aby to zkusil,“ vysvětlil mu a promnul si pod brýlemi kořen nosu, jako kdyby mu to mělo pomoct srovnat se a nemotat. Bez úspěchu.

To kulení očí bylo roztomilé, stejně jako to klopení očí, ale pochyboval, že ten zdánlivý stud a ostych byl pravý a upřímný. Ne s tím, jak se s ním doposud bavila. Takže na ni zacukal obočím, jakoby jí mlčky sděloval, že ji stejně prokoukl, a andělsky se usmál. Začínalo být celkem jasné, na čem jsou, plus v sobě měl dost gintonicu na to, aby své flirtování nijak neklidnil. Účelem toho drobného představení nebylo ani v nejmenším někoho urazit, vždyť by tím v podstatě urážel i sám sebe, což by ale (kdyby si to neuvědomoval) bylo dost pokrytecké. Navíc bylo dávno všeobecně známo, že gayové nejsou jen tyhle zženštilé typy, což právě Jude měl hned z první ruky. „Ještě, že tak,“ odvětil a mrkl na ni. To, jak si předtím skousla ret, ho k ní táhlo ještě víc. To ho taky ještě víc podpořilo v následujících gestech, jak se jí letmo dotkl a šeptal jí do ucha. „To mě těší,“ uculil se a měl co dělat, aby se spokojeně nezatetelil, když už mu bylo takhle přímo oznámeno, že se jí líbí. Neodrazovalo ho to, nebyl ten, co by se nechal odradit tím, že je někdo „snadná kořist“. Takhle on to vůbec neviděl a navíc – aby ženy či muže viděl jako nějakou kořist, kterou prostě uloví a pak někde vystaví, by bylo naprosto nemyslitelné. Po velice odborném a procítěném zhodnocení fotografií zapluli na chvilku i k filozofii, jíž JC choval hluboko ve svém srdci. Bavila ho a zajímala i přes svou složitost a přes to, že studoval psychologii, která se z ní vyvinula. „A neznuděná, doufám, většinu lidí tyhle věci nezajímají,“ doplnil ji se smíchem. Nebral si to od nich nikdy nijak osobně, filozofie je složitá a pro většinu lidí i nepochopitelná, stejně jako pro něj je třeba nepochopitelná a složitá fyzika či chemie. Její smutek z nevzdělanosti a nedostatku pití však hned nato rozehnala radost z aktů a pak taky… ten pád. Vážně se ji pokusil zachytit, jenže se to prostě nepovedlo. Nakonec Ophelii ze země posbírat půjde, ten gin už úplně ne, a to by byla škoda. „Nebo co?“ vyzývavě zvedl bradu a smál se dál – jakmile mu někdo řekl, aby se nesmál, smál se ještě víc. Hned jí ale taky pomohl na nohy a kontroloval přitom, aby omylem neodhalila něco, co by odhalit nechtěla. „Určitě? A… hm, i to by se dalo napravit,“ zamrkal na ni potutelně. Ale tohle byla tentokrát vážně jenom legrace, na takové věci tak úplně nebyl. Žádné plácání, svazování a kdoví, co všechno ještě k tomu patřilo. Věděl, že to myslela jinak, jenže takovou poznámku si nemohl odpustit, ještě když mu byla takhle naservírovaná. „Mám kamarádky, které si nechávají radit, tohle je ten jedinej typ šatů, který umím pojmenovat,“ ušklíbl se na vysvětlenou, aby se netvářila zase tak moc uznale. Jenom si tipl – chtěla méně látky a víc kůže, takže by chtěla kratší šaty a jediné, které znal, byly koktejlky. Spadlá sklenička naštěstí vydržela a neohrozila svými případnými střepy nikoho okolo. Občas se to na plesech stává, ale lepší, když se bez toho obešli. Pobaveně ji pohladil po zádech, když se mu vrhla kolem krku. „Ale prosímtě, to je maličkost,“ zamumlal a následně slíbil, že ji raději na ty toalety doprovodí, než aby po cestě spadla ještě jednou. „A to je taky maličkost!“ zazubil se nakažený její rozjařeností a následoval ji na dámské toalety, kde se pustila do úpravy svého líčení. Mezitím se opíral o jedno z umyvadel vedle ní a pokradmu se na ni díval. „Ale nu, ty červené fleky za chvíli zmizí a jinak bych nepoznal rozdíl, pořád rozkošná,“ ubezpečil ji s jednoduchým a naprosto upřímným úsměvem. Pochyboval, že kdyby byla dokonalá po všech stránkách, zamlouvala by se mu tolik jako takhle. „Mm?“ zabručel a zvědavě si ji prohlédl. Maličko se mu zatajil dech, jak se k němu začala přibližovat a nakonec se ho i dotkla. Koutek rtů mu povyjel o kousek výš, sklopil k ní pohled a výraz mu zněžněl. Nic neřekl a prostě oči zavřel a oplatil jí polibek. S tím sakem se jí pokoušel pomoct, ale byl až moc zaměstnaný tím líbáním, takže moc nevnímal ani nic jiného. „A já tebe,“ zahuhlal jí do rtů a ani se nenamáhal se odtrhávat. Místo toho jí položil jednu ruku na rameno a pokračoval s ní výš až k jejímu krku a vlasům a tu druhou na její bok a pomalu s ní skrz záhyby jejích šatů sjížděl níž. Ještě aby taky nesouhlasil. Že nejsou schovaní ani v kabince, to vypustil spolu s obavami z toho, že by sem kdykoliv mohl kdokoliv přijít. A to byla chyba. Přerušilo ho až prásknutí dveřmi kabinky, jak se nějaká tmavovlasá dívka rozhodla neposlouchat jejich společensky nevhodné hlasové projevy a učinit tomu přítrž. Celý sebou škubl, protože to vůbec nečekal. Měl ty kabinky preventivně zkontrolovat. „Co takhle to přesunout někam jinam, vy dvě hrdličky?“ sjela je pohledem a nespokojeně mlaskla, jak přecházela k umyvadlu, aby si umyla ruce. „No… jo, to by se asi hodilo,“ ušklíbl se trochu zadýchaně a hodil očko na Oph, jestli souhlasí. Úplně se mu nechtělo to přerušovat, ale ta cizí holka měla pravdu. Jen trochu povolil sevření a naposled ji líbl, než si navlékl zpátky sako a zkontroloval, že má sukni zase hezky dole. Pak udělal posunek ke dveřím, jestli půjdou. Bylo mu jedno, zda k němu do spolku nebo k ní. Hlavně někam do soukromí, kde je nebudou vyrušovat pohoršené studentky.

Bavilo ji štvát ho? To si pište, že ano. Nejdřív sice chtěla hlavně vidět, co má za lubem, ale poněvadž se následně ukázalo, že nebude zase tak těžké se s ním zabavit, hodlala toho využít. Od toho taky na tomhle plese byla – aby se zabavila. Nemuselo to nutně být s druhým pohlavím, stačil by kdokoliv, kdo by nebyl úplně nudný a měl smysl pro humor. Což se jí asi najít podařilo? Pořád ještě nevěděla, co si o tomhle klukovi má myslet, ale ani nad tím nijak zvlášť nedumala, na přemýšlení neměla čas, prostor ani náladu. Nejlepší jsou spontánní činy, nemůže být pořád všechno přesně naplánované a nachystané. A když to všechno podle toho plánu jde? Je to nuda. Občas se to asi hodí, třeba když si se Sebastianem plánují, jak se budou učit a následně podvádět při testech, je ráda, když jde všechno podle plánu, jenže to je něco jiného. Tam jde o něco, co oba potřebují k tomu, aby prošli, nemá to být zábava. Zato teď? V takových chvílích, aby neustále přemýšlela nad tím, co udělá nebo neudělá, to prostě nešlo. Občas musí přece překvapit i samu sebe. Z toho jeho protáčení očí si nic nedělala a jen se mu dál ušklíbala. „Bacha, ať si neurveš zrakový nervy a nezůstane ti to,“ utrousila mu k tomu takovou menší radu a vlastně ani nezněla nijak jízlivě nebo kousavě, jenom zvedla koutek do náznaku úšklebku a dál už to nechala být, nepotřebovala to dál rozmazávat, když o nic nešlo. Vylezli ven zpoza výstavy, kde se k němu přidala a vzala si od něj skleničku šampaňského. Trochu ho ochutnala, ale soustředila se hlavně na svou společnost. I kdyby ho to snad otravovalo, že šla s ním, dokud by jí to nedal přímo najevo, nikam pryč by se nechystala. A pokud by ji to nepřestalo bavit. Znudit se uměla bohužel až moc rychle a i když věděla, že to není úplně nejlepší vlastnost, neřešila to. Život je moc krátký na to, aby svůj vyměřený čas trávila s nudnými lidmi. Proto se ani nedržela nijak zpátky s tím, co říkala. Jak jinak by si užila nějakou tu legraci? Sice nemusela za každou cenu pořád něco říkat, rýpat nebo flirtovat, nicméně když mohla, ráda tím obohatila konverzaci. Akorát nesměla mluvit s někým, jako byl tady pan Nechápu vtip. „A ty hrozně rád nechápeš vtipy, co?“ na oplátku zvedla zase svoje obočí a zkroucením rtů do malého úšklebku mu dala najevo, že jí je jedno, co si o ní bude myslet. Doufala, že se toho chytne a něco jí na to odpálí, aby mu mohla nahrát zpátky. Místo toho si tu hrál na ztělesněnou morálku, což nebyl její šálek kávy. Ano, podporovala boření stereotypů týkajících se pohlaví a vůbec všeho – a právě proto si z toho dělala legraci, doufajíc, že se toho chytne. Nechytil, respektive chytil, ale ne tak, jak doufala, takže měla smůlu. „Nemáš odpověď? Škoda,“ prohlásila pak, když jí na to poflusání nic neřekl. Stupeň toho, jak se zatím baví, povážlivě klesal a nebýt toho tance, asi by se už chystala k odchodu. „Ale ne, nehodláš se tu teď přede mnou shazovat, abys vzbuzoval lítost, že ne?“ zasténala po těch jeho slovech a měla chuť nad tím obrátit oči v sloup, ale neudělala to. Tušila, že on není jeden z těch, co tohle za takovým účelem dělají, bylo to jenom další neškodné rýpnutí si. Nad tím, jestli zůstane, tak trochu uvažovala, ovšem zase ne tolik, jelikož se raději soustředila na ten tanec. Který byl vlastně celkem fajn a takhle zblízka si tu jeho tvářičku mohla lépe prohlédnout. Dívala se mu ale hlavně do očí a na rtech držela drobný úsměv. „Ne, ale budiž ti to odpuštěno,“ uchechtla se a na to jeho jméno kývla, chystajíc se představit na oplátku taky, jenže k tomu ještě neměla možnost. „Hmm, teď bych se měla urazit nad tím, žes mě za někoho takovýho uvažoval,“ pobaveně se tomu zašklebila a zakroutila hlavou, že ne, něco takového nemá vážně zapotřebí. „Tempest, těší mě,“ představila se a trochu pevněji mu stiskla jeho ruku, jíž se držela při tanci – místo potřesení. Byla docela zvědavá, jak na její jméno zareaguje. Někteří se smáli a ptali se, jestli byli její rodiče hipíci. Někteří se trochu divili a ptali se, jak jí mají říkat. A ten zbytek… To byli ti, co vlastně ani neposlouchali a hned její jméno zapomněli. To dokázala přežít a bylo jí to jedno, svoje jméno měla ráda, i když patřilo k těm méně tradičním. Respektive… Jo, tak trochu připomínalo přesně ta jména, která svým dětem dávali a dávají hipíci. A málem by zapomněla – ani reakce, že to k ní sedí, nebyla neobvyklá. A taky sedělo.

„Měla bys mi víc věřit,“ pokáral ji s docela hraným nevrlým výrazem, netrvalo to nijak dlouho, vlastně mu stačilo dojít jen na parket, aby se mu na tváři zase usadil úšklebek. Pobavený, nekalý úškleb, který jej doprovázel po celý večer a který jej dle všeho ještě na nějakou dobu neopustí, a ne, že by mu to vadilo – byla to taková jeho poznávací značka. To, možná i ten zarudlý nosík, který by denním světle byl o něco nápadnější. Naštěstí na něj dokázal zapomenout, jinak by jej tedy horší nálady tížily ještě pár dalších momentů, to společně s nutkáním si tu holčinu v davu lidí vyhledat a nějak jí to oplatit. Teď se jen vrtěl do rytmu hudby, která se co pár minut neustále střídala, lidé na pódiu mu v paměti byly takovou jednou velkou šmouhou, pravděpodobně by si další ráno na nic z toho ani nevzpomněl, kdyby tedy nezahlédl jemu známější (ač ani ne) tvářičku. Zavrtěl hlavou, pokračoval v tanci a snažil se ji dostat z hlavy, přeci jen zde měl o něco zábavnější, možná i pohlednější, ač to zase bylo subjektivní, společnici, která mu za ten večer nabídla o mnoho více než jen pár éterických minutek ve studovně. Stále měl ale pocit, že by si ji měl prohlédnout ještě jednou, tedy tu dívku na C, jejíž jméno mu bylo stejnou záhadou jako to, proč jej v ten den vůbec zaujala. Kdoví, jeho typ holek byl již tak dost výstřední a pofiderní, zejména v těch jeho podnapilých chvilkách, kdy stěží rozpozná pohlaví – ale to je zase na jindy. „To se ještě uvidí,“ poměřil si ji tím svým kritickým pohledem, ačkoliv toho příliš ani neviděl. A když si uvědomil, že na něj vyplazuje jazyk, udělal totéž, jen ne tak nápadně. Ne, že by o ní tedy pochyboval, ovšem, v tomhle stavu dokázal máloco, přičemž pochybování do toho rozhodně nepatřilo. Co zase ano… byl ten zbytek. I přes svůj stav a všechny ty pohyby se Finley nadále držel, byl to již takový zvyk toho večera, tedy držet se jí, a to mu také pomohlo se věnovat Crystal, tanci a zároveň i Fin, aniž by se jí pouštěl. Také zapomněl proč. Prostě se to právě hodilo. A když si uvědomili, že se k tomu, co právě hraje, moc tančit nedá, alespoň ne jejich stylem, rozhodli se tu zábavu posunout na trochu jinou úroveň a trochu jiné místo. Tedy dříve, než by se tam zcela ztratil v té dívce, která jim tam pěkně hrála na klavír. „Ty mi můžeš předvést třeba jindy,“ ujistil ji při zmínce dalších tanečních kreací, které celkově jaksi ignoroval, zčásti teda. Nevěděl, o jakém „jindy“ mluví, vlastně si ani nebyl jistý, zda si na to bude pamatovat, a tudíž to nemělo ani jakousi formu slibu. Prostě něco plácl, což dělal snad celý ten večer. Když se tak plánoval loučit s parketem, opět daroval jemu neznámé krátký pohled, lehce přehlédnutelný, z toho jej až vyrušila její slova. Potřásl hlavou, nato i rameny. „Na nic,“ odvětil poněkud hrubě. Nečekali, jednoduše se rozešli k východu a zanechali za sebou tu pomalou, zcela nudnou hudbu, kterou ani jeden právě nepotřeboval. A co tedy potřeboval, náleželo té uličce, ke které se blížili. Čerstvý vzduch byl pro něj úlevou, mohl se konečně pořádně nadechnout, vstřebat trochu toho dávno ztraceného rozumu. Nakonec tam tedy byli, v té tak slavné uličce, která vážně nevypadala tak zamilovaně. Každopádně jej teď příliš nezajímalo, zda je zamilovaná či zda je zde plno – pohledy dalších by tu byly nanejvýš dosti ubohým znamením -, jednoduše pohlédl na Finley, jejíž výraz celkově naznačoval, že je připravená. „Že se ptáš,“ zamumlal, mrkl nazpátek, úšklebek na tváři snad jen zesílil, načež jedním krokem překonal tu mezeru, která je dělila. Vlastně ani nevěděl, co dělá, prostě se nechal řídit instinkty. Volnou rukou ji tedy uchytil za bok, ačkoliv se nedalo popřít, že směřoval o něco níže, a tou, kterou se drželi, zase směřoval výš. A bez dalšího čekání se tedy naklonil blíže pro jeden krátký, drsný a nijak romantický polibek – a stačilo jen doufat, že pach rumu přebila jeho kolínská.

„To bys neudělal,“ zatřásl divoce hlavou, na tváři se mu objevil ten patrný úšklebek. Nedalo se říci, že se nezhrozil, v podstatě byl zcela připravený jej zastavit v jakékoliv to nekalé činnosti související s vypínáním světel, ale najevo to vlastně ani nijak nedával. Potřásl rameny, dle všeho asi už k tomu neměl co říci – ale třeba ten jemu neexistující známý elektrikář ano. Kéž by nějakého měl, obvykle by se nijak nebál zavolat, aby druhého přesvědčil o opaku. V podstatě neznal meze, když šlo o fyziku a… takové věci. Mobil zastrčil, bohužel, zpět do kapsy, ale tohle téma mu v hlavě trčelo ještě nějakou dobrou chvíli. Prostě potřeboval, aby mu lidé věřili. A také měl mít vždy pravdu, ovšem. Když se přešlo k představám padajících disko koulí a hromadné panice, musel se krátce uchechtnout, zejména té jeho reakci. Docela pyšně přikývl, to asi z toho, že to byl zprvu jeho nápad, načež ještě jednou pohlédl nahoru, aby se ujistil, že se nic z toho vážně neděje. Ne, že by to vtipné nebylo, v prvních několika minutách by se z toho válel smíchy, ale zbytek… tak pěkný nebyl. No, přeci jen ještě toho musel dosti vidět – alespoň Connieho. A co nejdéle, aby bylo jasno. Jistým způsobem mu nezáleželo na tom, co řeší, ať už tedy osvětlení, či kostýmy, stačila mu jen jeho přítomnost. Ten pocit úspěchu, že jej konečně někde zastihl a že se spolu baví, byť ne zrovna o něčem, čemu by úplně rozuměl. „Spíše nikdy,“ přiznal nakonec, následoval takový krátký povzdych, ale všechno to zastřel dalším úsměvem, vlastně na tom stejně nezáleželo. Každý je nadaný v něčem jiném, známe to, ty velice pozitivní řečičky. „Příště si raději vezmu notýsek,“ uchechtl se, a když nato padla i jeho další slova, přešlo to k smíchu. Zavrtěl hlavou, překvapivě to i pochopil, přeci jen měl už dost problémů ty smysly… najít. Jen měl pocit, že to teď bylo o něco lehčí, možná tou jeho náladou, možná jen tím, že to nijak horlivě nevyhledával, přeci jen mu takový typ poznámek nikdy úplně neseděl. Ale přišlo mu to vtipné, ne že ne. „To jsem mohl,“ přitakal poněkud zmateněji – asi to nepochopil tak, jak si myslel – a s radostí nechal tohle téma zalézt někam velice, velice daleko. I když ani představa inteligentní aury mu nebyla příliš blízká, při její zmínce vypadal alespoň zamyšleně. „Tak… to jsem ještě neslyšel,“ poznamenal, nahodil alespoň úsměv, „díky.“ Vlastně ani nevěděl, co mu na to říci, a bylo to lepší než jej zmateně pozorovat. Každopádně byl rád, samozřejmě, přeci jen ten svůj celý vztah k vědám bral vcelku vážně a cenil si každého, kdo to poznal. „Táta a rodina z jeho strany,“ odvětil, nemohl se tvářit jinak než se jen docela nostalgicky usmívat, čímž jasně dával najevo, že je mu to celé blízké. Až moc. Z toho menšího zasněného stavu jej vyrušila zase ta představa naprosté tmy v tom sále, celkem děsivá tedy. Na odpověď zatřásl hlavou. „Spíš bych našel někoho, kdo jo,“ odvětil, obrátil se k okolí, jako kdyby snad měl náhle spatřit někoho známého z oboru – nenašel. Svůj obor znal dobře, alespoň jeho špičku, ty geniální mozky schopné opravit cokoliv a kdekoliv. Jemu se elektřina prostě nelíbila, ne natolik jako třeba aerodynamika, termika… a Connie. „Pokud byste hráli, cokoliv,“ přiznal, ač ne příliš radostně, prostě nad tím potřásl rameny a dále se potají modlil, že se náhle nezjeví ta vedlejší budova a tuhle zase nepostihne nějaký zkrat, nebo něco. A když už mu odběhl, byl zcela natěšený, přeci jen se konečně dočkal toho vystoupení, zároveň nevypadla ani jedna žárovka (a ani disko koule), tudíž vše proběhlo hladce, sám se mohl přidat k jásání, a nakonec i reakce Connieho mu byla zcela dostačující. Možná jen ta vodka byla takovou nečekanou proměnnou, na seznam se poté přidal i neznámý, dle všeho nějaký kamarád Connieho. A ať už měli v plánu cokoliv, nechal je se zamáváním odběhnout, přičemž je zdálky pozoroval a doufal, že se ta vodka nijak neprojeví. A tak raději požádal o další sklenici vody, pro všechny případy. Na chvíli je tak kvůli tomu i ztratil, ale… docela rychle mu došlo, o co jde, když jej na pódiu zahlédl s tou svou partou. Oznámili, že se bude ještě vystupovat, což jej vcelku zaujalo a těšilo, samozřejmě díky Conniemu, který to tam mohl ještě jednou rozjet. Pár vteřin tak sbíral odvahu, tu z té vodky, aby se mohl postavit a přidat se k tomu fandění (a i kdyby žádné nebylo, stále by se o něco pokoušel). Bylo to pěkné, rozhodně, i když se mu vystoupení ACK líbilo více – asi netřeba vysvětlovat proč. A co mu tedy zlepšilo celý večer, byť to snad už ani nešlo, byla slova toho chlapce. Začal se smát, bezpochyby tam nebyl jediným, a pár dalších vteřin mu to jednoduše okupovalo celou mysl, ta jeho slova a způsob, kterým je podal. To je zase už ztratil. No, obrátil se zpět k té jemu důvěrně známé sklenici vody, aby se mohl nějak uklidnit. Moc mu to nešlo, dalších pár chvil se prostě uchechtával. Pro jistotu tak vytáhl mobil, měl jednoduše takové tušení. A bylo to správné tušení – těch pár zpráv to naznačovalo dost jasně. Ve zkratce to tedy byly dosti uboze napsané zprávy jeho dosti opilého a dosti unaveného spolubydlícího, který opět někde ztratil klíče a který jim vysedával před dveřmi pokoje, a ačkoliv na něj výhružky typu „budu spát na rohožce“ příliš nefungovaly, musel se podívat na čas. Přiznal, bylo již celkem pozdě, přeci jen se na pódiu již objevil DJ, dokonce měl pocit, že ten dav lidí nějak prořídnul. Viděl všechno, měl všechno, co potřeboval, ač by s radostí zůstal a pokračoval v té konverzaci s Conniem, na kterém se alkohol už trošku, ne tak nápadně, podepsal. „Jako… nic bych proti tomu neměl,“ uchechtl se, to i tomu způsobu, jak se usadil, načež si vyslechl něco o Daviem, což musel být ten klučina, který se tam lehce ztrapnil. Jen lehce tedy, jeho vystoupení by jinak dokázal chválit. „To je podlé,“ poznamenal s úšklebkem, „ale šlo mu to vážně pěkně, myslím.“ Měl chuť říci ještě něco, ale zastavil se, daroval mu jeden nejistý pohled. Nevypadal úplně v pořádku, ale… jo, alkohol. Vlastně. Pomalu se odsunul, čímž dal najevo, že bude odcházet. „Hele, už je celkem pozdě a můj spolubydla má menší problém a vyhrožuje, že mi podpálí většinu pomůcek do Bernoulliho rovnice a-“ zastavil se, raději se prostě uchechtl, potřásl rameny, snad už dal dost najevo, jak vážné a tragické to všechno je. Tak se tedy pousmál, pomalu se i vyškrábal na nohy. A náhle ani nevěděl, co říci. „Bylo to vážně skvělý, takže… díky za všechno,“ vyšlo z něj celkem krkolomně, nejistě, „a kdybys mě potřeboval, postav se na pódium a rozhlédni se – budu tam.“ Musel se ještě jednou pousmát, a když mu tak zblízka darovával poslední pohled, musel se naklonit o něco blíže, aby mu ukazováčkem lépe nasadil brýle – ať už mu seděly dobře, či ne, bylo irelevantní. Bez dalšího čekání s krátkým zamáváním vyšel, a když už se tedy ztratil v tom davu lidí, zrychlil – potřeboval na čerstvý vzduch, aby si udělal pořádek v myšlenkách, a potřeboval také dojít domů dříve, než se stane nějaká katastrofa.  

Kolikrát ho dohánělo k šílenství, když nevěděl, jestli tady drahá Zarča myslí svá slova vážně či si z něj jen utahuje. Sem tam šlo o věci, na kterých mu poněkud dost záleželo, a tak by ocenil, kdyby její odpovědi byli… konkrétnější nebo minimálně zřetelnější. To platilo i teď. Byl si samozřejmě jistý tím, že jeho společnost stojí za to, a ještě aby ne, vždyť byl boží, úžasný, a tak dále, ale přeci jen by uvítal spíše její souhlas než jen další provokativní slůvka a nevinný úsměv, který značil bůh ví co. ,,Jak myslíš," pronesl s neutrálním výrazem ve tváři a pokrčil rameny, aby dal najevo, že mu to je fuk, ačkoliv ve skutečnosti nebylo.
Moc často se nesmál, pravda, nebyl holt ten typ člověka, kterého pobavila každá pitomost, takže ano, jeho smích byl poměrně dost vzácný – stejně tak jako jeho úsměv, který věnoval opravdu málokomu. Většina lidí ho znala spíše jako toho sportovce, co si moc nevšímal svého okolí a na tváři skoro pořád nosil nicneříkající výraz. Rád si zachovával svou tvář drsňáka, lidi pak na něj moc nemluvili, a to mu vyhovovalo. Ano, obdivujte si mé svaly, ale hlavně na mě nemluvte. Vědět, že se Zaře jeho smích tolik zalíbí, tak se snad i pokusí smát o něco častěji. Myšlenky však číst neumí, bohužel, a tak zase na nějakou dobu skončil u svého typického úšklebku, který se mu na tváři rozprostřel hned po jeho menším záchvatu smíchu.
Nebylo to tak, že by Zaru vyloženě plánoval opít, to opravdu ne, spíše ji chtěl vidět pít něco mnohem tvrdšího než nějaké sladké pitíčko, ve kterém se, alespoň podle jeho úsudku, nacházelo minimum alkoholu. Berte to tak, že Noah na koktejly fakt nebyl, tudíž ani nevěděl jejich složení, což snad jeho menší neznalost mohlo omluvit. Zkrátka a dobře to chtělo něco tvrdšího, a když Zara tak ochotně souhlasila, tak zvolil snad tu nejhorší možnou variantu. Absint. S tím byl velký kamarád na střední, tenkrát to byl takový ten typický namachrovaný idiot, kterého sice chtěly všechny holky na škole, ovšem v hlavě měl totálně vymeteno. Byl rád, že už má tuhle fázi za sebou, nerad vzpomínal na všechny ty odporné věci, které stihl napáchat. A ano, mezi ty odporné věci řadil i to, co udělal tady Zaře. Nebo Lynn. Dodnes nechápal, kde se v něm ten hnus vzal, ale pravděpodobně to vše začalo u šikany, kterou jako malý prožíval na základní škole. To teď ale nebylo podstatné, minulost se už nedala změnit a on chtěl žít přítomností. ,,Myslím, že to bude spíše tvůj případ, ale neboj, podržím ti vlasy," zareagoval na její provokaci s úšklebkem na tváři, načež do rukou popadl skleničku s ďábelským obsahem. Přiťukl si s ní a rázem do sebe začal ládovat jednu várku za druhou, u čehož pochopitelně nevynechal již známé šklebení se. Sem tam hodil očkem po Zaře, která nad nápojem krčila nos a on se neubránil škodolibému úsměvu. ,,Jasně, každý den," utrousil ironicky, ovšem tvářil se vážně, aby ji taky trošičku znejistil a ona mohla ochutnat svou vlastní medicínu. Zanedlouho byly obě skleničky, kupodivu, prázdné a oni se začali nořit do uvolněnější nálady.
Byli na plese, tedy akci, na které se předpokládalo, že půjdete tančit. Asi by litoval, kdyby Zaru nepozval na parket, alespoň jednou, a to i přesto, že společenské tance zrovna nemusel. Vlastně celkově tanec… eh, jak to mohl brát někdo za sport?! Absolutně netušil, jestli jeho pozvání přijme nebo ne, ale chtěl to zkusit a hle, byl úspěšný. Zanedlouho se tak ocitli na parketě a pomalu se pohybovali do rytmu hudby, přičemž si Noah tuhle jejich chvíli užíval více, než si dokázal sám přiznat. Užíval si její blízkost a detailní skenování její dokonalé tvářičky, na kterou měl teď hezký výhled. Jediné, co se mu nelíbilo, byla její ignorace a ne, vážně se nemohl smířit s tím, že někde v dáli je něco zajímavějšího než on sám. Nic takového totiž neexistovalo. Bez jakéhokoliv ostychu tak na sebe upozornil, a přitom od ní neodvracel svou tvář – rád totiž koukal do jejích nebesky hezkých očí. Chmm, asi by měl přestat být z ní tolik hotový a připomenout si své priority, ale v její přítomnosti to holt bylo těžké. Obzvláště při tom očním kontaktu, který byl tentokrát nepřetržitý a Noah si jej bůh ví proč náramně užíval. ,,Nad čím?" vylezlo z něj tichým hláskem a on zase začal nevědomky kmitat pohledem po její tváři. Dokonce se krátce zastavil u jejích plných, měkoučkých rtů, které před pár lety ochutnal, ovšem včas se napomenul a oči zase zakotvil v těch jejích. Jeho obočí začalo klesat o několik milimetrů níže, když Zara začala koktat, a nakonec ze sebe dostala něco, co Noaha přimělo v jejich tanci ustat. Pustil ji a spěšně udělal krok vzad, přičemž se rukou poškrábal na svém zátylku. Nerad si to připomínal, nesnášel se za to, co ji provedl a teď ani nevěděl, co říct nebo udělat. ,,Promiň, nechtěl jsem…" Co nechtěl? Měl teď dost velký problém s vyjádřením, byl tak nějak zaseknutý a pořádně se na ni ani nedokázal podívat. Jeho oči lítaly všemožně po sále, ovšem na ni upřené nezůstaly. Povzdychl si a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Těžko říct, jestli to horko, co ho teď trápilo, měl na svědomí absint nebo celá tahle situace. ,,Je nějaká šance, že mi někdy odpustíš?" vylétlo z něho dříve, než si to celé stihl promyslet a konečně na ni upřel své hnědé oči. Mluvil vážně, nedělal si srandu. Bez alkoholu by na taková slova zřejmě neměl odvahu, obzvláště tady, na plese, obklopen hned několika lidmi, protože nezapomeňte, baví se tady se Zarou, která mu to je schopná dát pořádně vyžrat. Už to ale bylo venku a mu nezbývalo nic jiného, než na ni se zjemněnými rysy ve tváři koukat a trpělivě vyčkávat na odpověď.