Maličko zvážněl, když se před ním Zara začala obhajovat a očividně mu chtěla vtlouct do hlavy, jaká silná nezávislá žena to je. Nechápejte ho špatně, věřil, že je silná a že by to tomu machírkovi pěkně natřela, ale rozhodně ne po té fyzické stránce. Garett byl idiot, klidně ji byl schopný jednu natáhnout a nestydět se za to, což byla pro Noaha… no, děsná představa. Jenže chtěl se tu s ní o takové blbosti hádat? Navíc, rozhodně nechtěl vypadat jako někdo, kdo jí podceňuje, ještě by tu pak nakopala jemu samotnému. Nasucho polkl a trochu váhavě kývl hlavou. ,,Omlouvám se, měl to být vtip," tvářil se vážně a vzhledem k jeho sebestřednosti z něho ta slova lezla opravdu pomalu, ale omluva byla na místě a on doufal, že touhle blbostí neztratí její společnost. Nebylo divné, že mu na tom tolik záleželo?
Přišel sem vypnout, zahodit všechny problémy za hlavu a po dlouhé době se zase maličko pobavit ve společnosti lidí. Nevyhledával to, ale sem tam to přeci jen bylo potřeba, stále to byl tvor společenský, který jistou socializaci potřeboval. Vědět, že tu bude i jeho nejoblíbenější blondýnka, tak neváhá ani sekundu. Co tu však pohledávala ona? Toť byla otázka, která ho velice zajímala, a tak nebylo divu, že s neskrývanou zvědavostí vyčkával na její odpověď. ,,V mé společnosti to vždycky stojí za to," prohodil sebevědomě a zazubil se na ní. To už ale určitě sama věděla, že? Byl si jistý, že tenkrát v bazénu si jeho společnost náramně užila, a dokonce i věřil, že jí zlepšil den. Minimálně ona mu ten jeho zlepšila. Jejich důvody se tak shodovaly, oba zřejmě od této akce nečekali bůh ví co a Noah byl opravdu rád, když zjistil, že tu s ním chce Zara pár minut pobýt. No i když… možná to bude více jak pár minut, hm? To by se mu líbilo, nebude lhát, a určitě udělá vše proto, aby se v jeho společnosti nenudila. Oba tak zamířili k baru, kde si objednali drinky a trpělivě vyčkávali na jejich zhotovení. On sám si u toho neodpustil menší okukování Zary, chtěl si ji takovou zapamatovat, jak nejlépe dovedl. Mohla ze sebe dělat tu největší drsňačku a odpálkovat každé jeho slovo, ale on ji i přesto viděl jako křehkou dívenku, která je citlivá na okolní svět. V další moment však své oči upíral jiným směrem; jeho pozornost totiž upoutaly zrzavé vlasy, které i z takové dálky moc dobře poznával. Sladká Lynn. Mohlo ho napadnout, že tu bude. Pochopitelně ne sama, jak by taky někdo jako ona mohl jít bez doprovodu, že? Mávl na ni a věnoval ji široký úsměv, který je u něj, jak ona sama moc dobře ví, velmi vzácný. Byl rád, když si jej i ona všimla a jeho pozdrav mu opětovala. Zde však jeho pozornost věnována jí končila, přeci jen tu teď měl něco rozdělaného a vážně nechtěl, aby si Zara připadala, že se jí nevěnuje. Heh, vážně se nepoznával. ,,Jedna kamarádka," odpověděl bez jakéhokoliv rozmýšlení a s děkovným kývnutím si převzal svou objednanou whiskey. Bez ledu, samozřejmě. Počkat! Proč se ho na to vůbec Zara ptala?! Žárlila? Obhlížela potenciální konkurenci? No, dobře, to asi trochu přeháněl, ale pochyboval, že by se ptala jen tak. ,,Snad nežárlíš," prohodil s pobaveným úšklebkem a zvědavě zkoumal její hezkou tvářičku, ve které snad zachytí nějakou emoci. Sice to říkal s pobaveným tónem hlasu, ale i tak jej zajímalo, jak na to zareaguje.
Neubránil se krátkému uchechtnutí, když zmínila hledání nových kamarádů a s pobavenou tváří pokýval hlavou, přičemž si usrkl ze své skleničky. Whiskey tu neměli špatnou, ale rozhodně to nebyla ta dražší klasika, kterou si on rád v barech dopřával. ,,No, minimálně já tě nikdy neopustím," poznamenal s nicneříkajícím výrazem a pozornost obrátil na svou skleničku se zlatavou tekutinou. Sám netušil, proč to řekl a jak to vlastně myslel, ale… asi chtěl, aby věděla, že v něm má oporu. Ne, že by se bůh ví jak znali, ale nakonec, on jí to dlužil. Za to, co jí provedl. ,,Doufám, že si potom dáš něco silnějšího," prohodil po menší odmlce a s úšklebkem ve tváři poukázal na její skleničku s jakýmsi sladkým koktejlem. Fuj. On sám do sebe hodil ten zbytek whiskey, co mu zbýval ve skleničce, načež prázdnou skleničku odložil na bar a trochu od něj poodstoupil. Natočil se čelem k Zaře a zaposlouchal se do pomalé hudby, která se právě rozléhala z všudypřítomných reproduktorů. Vystoupení již skončila a pódia se zmocnil DJ. ,,Můžeš odmítnout, ale…" odkašlal si a natáhl k ní ruku, přičemž se pokoušel neuhýbat pohledem. ,,Zatancuješ si se mnou?"

Očividně se ještě stále přizpůsobuje tomuto novému já, takže asi právě proto se v ní náhle zrodila potřeba se před jeho očima obhájit a dokázat mu, že už není tou naivní panenkou, která se nechá snadno zmanipulovat. Jenže zjevně si nedala dostatečný pozor na to jak vážně její tón hlasu zní, jelikož Noahův pohled na krátkou chvíli náhle a neočekávaně znejistí, až ze sebe dokonce vykoktá omluvu. To zase udiví ji samotnou, což může snadno vyčíst z jejího výrazu – lehce povytažené obočí a nepatrně pootevřená ústa. Toto překvapení se ale hned pokusí zamaskovat hravým smíchem. Koneckonců svá slova natolik vážně nemyslela, jen si na krátkou chvíli chtěla cítit jako ta, která drží otěže v této konverzaci… no bohužel její plán selhal. „Já vím,“ s nepatrným úsměvem nad jeho rozkošnou nejistotou zakroutí hlavou a jemně ho pohladí po rameně, aby ho kompletně uklidnila. Nad tímto gestem se ale náhle zarazí. Sama vlastně ani netuší proč to udělala. Proto svoji ruku spěšně stáhne zpátky a na krátký moment odvrátí pohled, předstírajíc, že se nic nestalo; její tvář během vteřiny opět působí sebevědomě a laškovně, připravená ke každé špatnosti. Nechce před tím působit plaše, jenže pak udělá nějakou hloupost jako je třeba tahle, a ona pak nemá jinou možnost než reagovat za pochodu. A v tomto případě jí to zrovna dvakrát nevyšlo. No snad si toho nevšiml.
„To ti věřím,“ letmo jeho směrem pokývá souhlasně hlavou. Její rty ale nepouští ten šibalský úsměv v doprovodu zářících jiskřiček v očích, na které už musí být Noah zvyklý. Upřímně? Teď svá slova naopak myslí sakra vážně. Na tu jejich společnou chvilku u bazénu vzpomínala častěji, než se by jí zlíbilo, takže ano, být v jeho společnosti to vždycky stojí za to. Jenže říct mu to na plnou pusu, sebevědomě a vážným hlasem… na to ona není připravená. To může rovnou přímo teď a tady padnou na kolena a začít se mu klanět. Otevřít se mu takhle brzy nehodlá, jednou mu na tyhle sladké řeči skočila a bohužel to nedopadlo zrovna krásně. Nebo alespoň pro ni. Proto do všech svých odpovědí přimíchává škádlivé pohledy a ironické poznámky, a doufá, že tak své pravé pocity zamaskuje.
Nikdy by se nepovažovala za žárlivého člověka, jenže to by asi měli spíše posoudit ostatní než ona sama. Navíc… zvědavost a žárlivost jsou dvě naprosto odlišné věci, ne? Ona věří, že se silně přiklání spíše k té zvědavosti, jenže v momentě, kdy se jí dostane odpovědi a jí se nečekaně uleví a z plic konečně vydechne zadržovaný vzduch, tak si uvědomí, že možná špetka žárlivosti v ní přeci jenom byla. Ať už je pravda ale jakákoliv, akceptovatelná odpověď na jeho narážku existuje pouze jedna, a tu na něj bez váhání vybalí. „Nelichoť si, Noahu. Jen se zajímám, kdo všechno je ochotný a schopný pravidelně snášet tvé velikánské ego,“ široce se na něj uculí a hned nato si upije ze své sklenky.
Jenže ono neuběhne pár minut a on ji překvapí další frází. Že ji nikdy neopustí? Užasle na něj kouká dobrou vteřinu či dvě, než se krátce uchechtne a se sklopeným pohledem lehce zakroutí hlavou. Že by špatná volba slov? Snad nám chlapec nezapomněl na onen osudný večer, kdy využil její nevinnosti a poté odešel z jejího života stejně rychle jako do něj vešel. A kde se v ní bere síla se na tím teď jen smát? Kdo ví…
„Něco silnějšího?“ Povytáhne na něj zvědavě obočí, zatímco její pohled na kratší chvilku spadne na chlazenou skleničku v jeho ruce, než opět vyhledá jeho oči. „Snažíš se mě opít, Andersone?“ Pobaveně se na něj ušklíbne a bez jakéhokoli varování vypije zbytek svého koktejlu. „No dobrá. Tak se předveď. Objednej mi něco lepšího, silnějšího. Cokoliv.“ Pobídne ho lehkým gestem ruky a věnuje mu vyzývavý pohled. Nikdy nebyla fanouškem konzumace nemíchaných nápojů, natož těch čistých s vysokým procentem alkoholu. Jenže taky nechce vypadat jako slaboch. Takže ať už před ní položí cokoliv (a ona se ujistí, že se to objednalo dvakrát, přeci jenom pití ve dvou je větší zábava než v jednom), ona se toho odvážně a bez známky pochyb napije. Poté k ní natahuje ruku a zve ji k tanci. Na tváři se jí okamžitě objeví potěšený úsměv, pozvání opravdu nečekala, ale je za to rozhodně ráda. Navíc jí to umožňuje zůstat v jeho společnosti o chvilku déle. Její nebesky modré oči vyhledají ty jeho a možná ho chudáka nechá čekat na odpověď o pár vteřin déle, než by měla. „Ráda si s tebou zatancuju.“ Sama neví, jestli se jí to jen zdálo, nebo opravdu v jeho očích zahlédla známky nervozity. A pokud to vyčetla správně, tak bude jen ráda, na jednu stranu jí to přijde opravdu sladké. Jeho ruku přijme a následně se nechá zavést na taneční parket. Jeden jediný dotek, vskutku nevinný, v ní náhle a bez varování probudí jakýsi pocit, který nedokáže identifikovat. Nervózně od něj odvrátí zrak, zatímco se její mysl snaží najít a vysvětlit jeho původ. Sálem se nesou poklidné tóny pomalé písně a poté, co položí své dlaně na jeho ramena, se začne pohybovat do rytmu, její mysl je ale nepřestává analyzovat předchozí moment.

Třeba to nepředpokládal ani jeden z nich, ale právě Megs podpora a ujišťování, že při něm bude stát ať už se nakonec rozhodne jakkoli, zmírnili paniku, která v něm doposud vřela. Uklidňovala jeho mysl svými ujišťujícími slovy, přestože to tak na první pohled nepůsobilo. Protože právě jedna z věcí, které se děsí nejvíce je, že by ho jeho přátelé, rodina – všechny co zná – opustili. Jednoduše by se mu přestali ozývat, protože koneckonců proč by měli, když tu už nebývá. Samozřejmě, že tomu tak třeba nemusí vůbec být, jenže on to vidí jako naprosto přijatelnou a celkem i pravděpodobnou skutečnost. A právě to by ho zlomilo. Kdyby se to stalo skutečností. A už teď ví, že by se s tím nevypořádal zrovna zdravým způsobem. Nerad si to přiznává, ale má takový pocit, že i s Lilyou po svém boku by se cítil zdevastovaný, zdrcený, prázdný. Prostě tyto vztahy a konexe k životu potřebuje, ve snovém světe by se mu ozývali jeho blízcí za jakýchkoli okolností. Jednou je to pozvání na večeři, jindy pořádají párty. Nepřeje si nic z toho ztratit. Takže kdyby na druhé straně problému nestála jeho milovaná, drahocenná Lilya Henson, tak by debata už dávno skončila… žádný problém by zprvu vůbec nebyl. „Na jednu stranu jí musím dát za pravdu…“ pootočí hlavou čelem k Meggie, aby na ni viděl, svoji hlavu má stále v dlaních, „tam venku na mě přece musí čekat mnohem víc příležitostí. No jo, ale za jakou cenu.“ Jeho poslední slova vysloví sotva srozumitelně, že by se divil, kdyby mu Meg rozuměla. Poté se tedy prudce a bez varování postaví na nohy a rozhodne se ventilovat svoji frustraci do kamenů na zemi. Bohužel neúspěšně. Neodpustí si krátké uchechtnutí, když mu okamžitě začne odporovat. I přes všechno je na něj tak hodná. Natolik, až se občas diví, jak je vůbec možné, že s ní někdo nemůže vycházet. Nebo že ji někdo považuje za nějakého trapného losera. Vždyť je naprostý andílek, a její dnešní chování je toho jen důkazem. Ne všichni by protrpěli to, co momentálně trpí ona. Jeho emocionální výbuchy, miliony nezodpovězených otázek a možná ztráta blízkého přítele. Na jednoho člověka toho musí být prostě moc. Proto on sáhne po první příležitosti, která mu pomůže odvrátit pozornost pryč od jádra problému, a alespoň o malý krůček je posunout blíže k jakési představě kouzelného plesu. Nad jejím přiznáním, ve kterém mu sděluje, že je ráda, že tu je právě s ním, se musí usmát. Její slova ho příjemně zahřejí u srdce, přeci jenom kdo nerad slyší vlídná slova, obzvlášť když vycházejí z někoho, koho si vážíte. Nijak jí na to slovně neodpoví, pouze jí s úsměvem a už s lepší náladou zavazuje kolem zápěstí onu dá se říci korsáž. Zrovna se nadechoval, že okomentuje, jak skvěle jí to ladí k jejímu princeznovskému vzhledu, když v tom ho stáhne těsně k sobě do dalšího objetí. To on zprvu neočekával, což lze soudit dle překvapeného vyhrknutí a povytaženého obočí. Vzpamatuje se ale bleskově a bez váhání jí pevné objetí oplatí. „To já tebe taky. A je hezké vědět, že při mně stojíš.“ I on hlasitost svého hlasu sníží, přeci jenom je vzdálenost mezi nimi minimální, tak nevidí důvod křičet. Jemně ji pohladí po zádech, než se od ní odtáhne, instinktivně si prsty prohrábne vlasy. Přes všechno chce stále vypadat k světu, a ne jako naprostá troska.
„Chceš se přesunout zpátky dovnitř?“ Odkašle si a nejistě se na ni pousměje. S velkou pravděpodobností většinu naplánovaného programu prošvihli, tak snad si stihnou užít alespoň závěr. „Určitě ti musí být zima…“ Tady venku už musí postávat dobrou chvíli a ona tu je v krátkých šatech. Pokud by bylo na něm, tak by teď nejraději zamířil zpátky domů. Nálada na zábavu ho bohužel přešla už začátkem večera, jenže až teď na něj dolehla pochmurnost. Ale kdo ví, třeba je to právě pár panáků, co teď potřebuje. Zaneprázdnit svoji mysl něčím jiným, protože upřímně pokud se rozhodnou odejít teď, tak s vysokou pravděpodobností ulehne do postele a místo upadnutí do hlubokého spánku bude přemýšlet nad vším, navíc ještě bude hledat odpovědi na otázky, které mu teď položila Meggie. Jak se ale cítí on považuje za irelevantní, proto nechává rozhodnutí na své kamarádce.
Ať už je ale její konečná volba jakákoliv, žádný problém s vyhověním rozhodně nemá. Přestože jeho původní úmysly byly více méně sebestředné, postupem času, jak ubíhal čas, se jeho charakteristická potřeba upřednostňovat ostatní před vlastními zájmy stejnak ukázala, a právě tento moment je jedna ze chvilek, která vám tuto jeho vlastnost připomene. Ne, že by se nevážil, že by snad věřil, že jeho emoce a názor nemají žádnou váhu… na to je on příliš sebevědomý, aby vás tyhle myšlenky vůbec napadly. On se jednoduše vyžívá ve štěstí ostatních. To mu přináší štěstí. Proto na její odpověď zareaguje širokým úsměvem – čirá radost za ním zrovna dneska není, ale snaží se – a udělají tak, jak bylo zvoleno. A cesta domů? Přestože přijeli jeho autem, oba dva za tu krátkou chvilku stihli něco vypít, on možná více než ona, a proto tato možnost nepřipadá vůbec v úvahu. Takže ať už šli tu krátkou vzdálenost pěšky, či si zavolali Ubera, nejdříve jeli na kolej, kde pobývá jeho drahocenná Meggie. Jako správný gentleman a kamarád, který je, ji doprovodí až ke dveřím, kde se s ní řádně rozloučí pevným objetím, přičemž zamumlá jakési díky, jelikož přestože se to možná nezdá, pomohla mu. A v momentě, co se za ní zavřou dveře, se zhluboka nadechne a pomalým tempem se odvláčí zpět do spolku, kde upadne do peřin.

→ spolek

Eleanor

Zamyšleně si poklepal na bradě a z úst vypustil tiché „Hmmm,“ kterým naznačoval své přemýšlení, ačkoliv to bylo jen součástí hry. „Máš pravdu,“ kulišácky na ni mrknul a rty roztáhl v široký úsměv jasně dávající najevo, jak moc se baví. Tedy kdyby doopravdy rušil, byl by ochotný se spakovat a vyklidit pole, ale kdyby to nebylo tak vážné, asi by se jen tak nevzdal. Nu co, zkrátka Viv rád provokoval a zrovna ples je k tomu pěkným místem. Prozatím to ale spolknul a raději navodil relativně vážnou diskuzi o hudbě, protože to bylo jedno z mála témat, která bral opravdu smrtelně vážně, a tak s Viv prodiskutoval její tvorbu, samozřejmě ji vychválil, jak jinak, ale tentokrát nešlo o lichotky, kterými ji chtěl dohnat do rozpaků a pak se šklebit nad tím, jak se červená, kdepak, tentokrát jí jen čistě a upřímně chtěl pochválit, nicméně drobný úcul nad jejími červenými tvářičkami se mu na tvář přeci jen vkradl, tomu nešlo odolat. Jejich vážnější debata byla přerušena jeho představením, tak se s mrknutím rozloučil s Viv a odskočil si na pódium, kde předvedl show jako vždy, v tom se on vyžíval. Showmana měl v sobě od dětství, to šlo vidět i mimo pódium, no na pódiu popouštěl uzdu své kreativitě, takže nebylo divu, že zvesela pomrkával na krásné slečny a věnoval jim kousky písně, ale tři minuty netrvají zase tak dlouho, proto brzy zase slezl dolů a zamířil zpět k té jedné, se kterou bude trávit zbytek večera, a všechny ty, na které mrkal, pustil z hlavy. Rozjařeně pozval Viv na panáka, která k jeho překvapení nabídku přijala, a tak se spolu mohli vydat na bar. „Ale prosím tebe, to není kažení, to ti jen ukazuju pořádný život,“ provokativně na ni mrkl, chňapl si ji za ručku a vedl ji k baru, to víte, aby se mu neztratila. Ve skutečnosti ji chtěl trošičku i potrápit, když se mu ta potvůrka s těmi panáky tak hezky rozhodla oponovat a provokace mu oplácet. To se mu na ni líbilo, že se postupně naučila v těch slovních hrách pokračovat, ale ještě měla na čem pracovat, pořád totiž vyhrával on. „Pár? No tak to jsem tě asi fakt zkazil,“ zazubil se na ni a ďábelsky mu svitlo v očích, ale to už se dostali k baru, kde přenechal objednání na Viv. Překvapeně hvízdl, když zvolila tequilu a ještě její objednávku doplnil o to, že chtějí zlatou. Přeci jen nechce, aby se jí to úplně zprotivilo a zakončit panáka sladkým pomerančem? Mňam. „Hele, trochu si nasypeš skořice, to olízneš, kopneš panáka a pak přijde záchrana v podobě pomeranče,“ vysvětlil jí kouzlo zlaté tequily, protože je lepší pít buď zlatou nebo stříbrnou než úplně jen sólo tequilu, ťukl si s ní a provedl vše podle správného postupu. Dělal to už skoro automaticky, takže mohl po očku pozorovat Viv a neodpustil si tiché uchechtnutí, když se tak zaksichtila. Dobře, že vzal tu zlatou. „A teď then pomerahnč,“ poradil jí, zatímco sám měl zbytek pomeranče v puse, a tak trochu huhlal, ale přeci by ji nenechal se trápit, vychování šlo stranou. Čas jim utíkal rychle, holt si ji našel pozdě, a brzy přišel čas na vystoupení Benjiho, kvůli kterému se s ní na krátký moment rozloučil. Ačkoliv Viv opravdu nerad opouštěl, musel, protože ho teď čekala důležitá mise, pro kterou si vyzvedl svého kumpána. „To bude potřeba, dobře jsi udělal, třeba nás to spasí,“ ušklíbl se a dopil zbytek svého drinku, který si u nich odložil na bar a už se vydal za Benjim, přičemž nechal Connieho se rozloučit, však ho ten dlouhán snadno doběhne a najde.
Kolem Benjiho familiárně hodil ruku a přitáhl si ho do takového pseudo objetí, přičemž oba dva pozdravil se širokým úsměvem. „To jsem rád, že se bavíš. A díky,“ poděkoval za pochvalu vystoupení a kývl i tomu brunetovi, se kterým tu Benji byl, každopádně Benji měl jeho hlavní pozornost. Jednak protože je to jeho bro a jednak protože z něj za krátký moment udělá hvězdu večera, samozřejmě za pomoci Connieho, který se u nich také objevil a už přitakával na tu lež, co si na Benjiho vymysleli. Kdyby to neohrozilo celou misi, normálně by za ten štěněčí pohled Conniemu zatleskal, jak to bylo super, a očividně to na Benjiho perfektně zabralo. Na druhou stranu ten kluk je fakt zlatej, odmítnutí snad ani nepřipadalo v úvahu. „Tak znáš nás,“ zvesela pokrčil rameny, jako kdyby to snad doopravdy byla pravda, nicméně všichni věděli, že si jen dělá legraci a Connie navíc věděl i to, že pomoc vůbec nepotřebují. Pustil Benjiho, společně se vydali k pódiu a jakmile tam Benji vkročil, vrhl se na něj s mikrofonem a se slovy, že bude vystupovat. „Nic uklidit nepotřebujem, uděláme z tebe hvězdu,“ očka mu široce zářila a vůbec nehleděl na slova svého nejlepšího přítele. „Ale můžeš, zpíváš skvěle, tak to lidem ukaž, High Hopes umíš snad i ze spaní, jsme tu s tebou,“ ujistil ho, popostrčil ho do prostředku pódia a sám se uklidil bokem, kde se chopil kytary, aby mohl Benjiho doprovodit. Koukl na Connieho, se kterým to společně odstartovali a jen se modlil za to, aby se ten moula chytil. Povzbudivě se na Benjiho naposledy usmál, než se sálem rozezněly tóny jejich nástrojů a později se k nim přidal i Benjiho hlas. Během refrénů se k němu přidal, aby se necítil tak sám, nicméně jinak to nechával vše jemu, byla to jeho velká chvíle a on byl kupodivu v pohodě a ani ho nijak netrápilo, že není hlavní hvězdou. No jo, toho kluka má prostě rád, pro moc lidí by tohle totiž neudělal. Společně dokončili píseň a on už chtěl slavit, jak se jim to skvěle povedlo, ale to se podařilo Benjimu na poslední chvíli ztrapnit. Plácnul se do čela a už spěchal, aby ho popohnal z pódia. Ještě sebral mikrofon a uklidil ho na správné místo, ale to už spěchal za Benjim. „No vidíš,“ pochvalně ho poplácal po ramenou, jen co byli dole, nicméně jeho kroky směřující na bar ho překvapily. „To je slovo chlapa,“ zaradoval se a nestačil se divit, kolik z jeho přátel se dnes uchýlilo k alkoholu. Že by na ně fakt měl špatný vliv? Nah. „To by rozhodně měl,“ odkýval slova Viv a už se ocitli na baru. „Dáš si ještě jednu zlatou tequilu?“ optal se Viv a podle toho objednával. Conniemu vodku, Benjimu melounovou vodku a sobě buď tequilu, aby držel basu s Viv, ale pokud si nechtěla dát, zvolil vodku. Jelikož se Benji vrátil i ke své původní společnosti, dal prostor i jemu k objednání a pak se se širokým úsměvem chopil přípitku. „Tak na našeho božského Benjiho,“ šklebil se od ucha k uchu, se všemi si postupně ťukl a pak do sebe otočil panáka. Nicméně nechtěl, aby se na ně vrhl a vynadal jim, proto po panáku obmotal tlapku kolem pasu Viv a mrkl na všechny ostatní. „My vás tu necháme, byl jsi hvězda Benji, mějte se,“ houkl a už svou blondýnku táhl kamsi pryč do davu, ale v jeden moment se zastavil a s otázkou se na ni otočil. „Kam to vlastně jdeme?“ uchechtl a sám nad sebou pokroutil hlavou, no výběr destinace nechal na ní a pokud rozhodla, poslušně se vydal tím směrem.

Zdálo se mu to nebo jí jeho omluva překvapila? Fajn, býval dickhead, to popírat nebude, ale vyrostl z toho a umění omluvy si osvojil již dávno. Nebylo to sice nic jednoduchého - pro něj obzvláště - ale kolikrát to byla nezbytná slušnost. Proto taky doufal, že jeho omluvu Zara přijme a oni se tak budou moci přesunout od tohoto nepříjemného tématu k něčemu… no, příjemnějšímu. Nebylo tedy divu, že se v jeho tváři po jejích akceptujících slovech objevila neskrývaná úleva, která ovšem zmizela stejně rychle jako se objevila. Vystřídalo jí totiž jisté zmatení, které způsobila její ručka sjíždějící po jeho rameni. Co to?! Chtěla ho znervóznit? O co jí šlo? Netušil, co se to děje, a jak se o pár sekund později ukázalo, tak sama Zara z toho byla poněkud zaražená. Nebude si nic nalhávat, bylo to příjemné a klidně by si takových doteků od ní nechal líbit více, jen to nechápal. A o to více ho zmátlo, když Zara předstírala jako by se nic nestalo. Vždyť zase tolik neudělala… Jasně, narušila jeho osobní prostor, ale nakonec přeci o nic nešlo, no ne? Zajímalo ho, co se jí teď honilo hlavou a jak o něm samotném smýšlela, protože jo, překvapivě nebyl slepý a viděl, že k němu chovala jisté sympatie. Stejně jako ona musela postřehnout ty jeho. Na druhou stranu se v ní však ale vůbec nevyznal. Moc dobře věděl, proč si s holkami nechtěl nic začínat, všechno to bylo vždy až moc zamotané a mu z toho kolikrát málem vybuchla hlava, jenže… No, společnost Zary mu byla příjemná, možná až moc a on měl chvilkami chuť to své pravidlo o holkách zahodit. Stále to byl chlap a ano, bylo hodně těžké odolávat.
Hlazení tedy nechal hlazením a raději svou pozornost obrátil na objednání svého oblíbeného nápoje. Čelem byl při tom natočený směrem k Zaře, aby si při jejich následné konverzaci nevykroutil svůj drahocenný krček. ,,Věříš?" zeptal se zaraženě a hlavu naklonil mírně do strany. Absolutně netušil, jestli to myslela vážně nebo si tu z něj jen střílela. Hm, kde bylo jeho vysoké ego teď, když ho tolik potřeboval? Jak už totiž bylo řečeno, tak v její přítomnosti si sám sebou nebyl tolik jistý, a to platilo i teď. Na druhou stranu to však na sobě nechtěl dát znát, to byla základní chyba začátečníků a přeci jen, on už byl v těchto věcech docela pokročilý. ,,Teď už nebudeš chtít trávit čas s nikým jiným. Beztak," prohodil s pobaveným úšklebkem a navlhčil si své vyschlé rty, přičemž z ní nespouštěl své hnědé oči. Nemyslel to ani tak vážně, přeci jen, zas tak blízko si nebyli, ačkoliv on sám by se častějším srazům nebránil.
Okolním lidem nevěnoval moc pozornost, byli mu putna, ovšem známou zrzku v dáli nemohl ponechat bez povšimnutí. Bylo by od něj neslušné, kdyby ji minimálně nezamával, a navíc ji chtěl ukázat, že ji rád vidí. Jejich chvilkového střetu si pochopitelně všimla i Zara a k údivu Noaha se zajímala, kdo to byl. Tomu samozřejmě hned na mysli stanula myšlenka na jakousi žárlivost, kterou by mohla k Lynn chovat. Holt si nechtěl připustit, že by se ptala jen tak. Její odpověď, která byla vyloženě nasáknutá provokací, zřejmě měl očekávat a bohužel se tentokrát neubránil smíchu. Možná by se ho to mělo dotknout, ale ne, Zara ho tím opravdu pobavila a navíc, on byl na své vysoké ego řádně hrdý; nebral to jako svou negativní vlastnost. ,,Pravda, to dokážou jen výjimeční," pronesl poté, co se přestal smát a na tváři se mu opět objevil jeho typický úšklebek.
Zamyšleně pozoroval zlatavou tekutinu ve své skleničce a dumal nad tím, co to právě řekl. Uhhh… proč to říkal? Cítil na sobě pohled Zary, ovšem neodvážil se na ni podívat. Chytla ho snad sentimentální slina? Je pravda, že ji chtěl dokázat, že už není takový jako dříve, ale tohle řekl… moc brzy? Nebo by to neměl říkat vůbec? Grrrr! Téma jejich hovoru raději přesměroval k jejímu červenému pitíčku, ve kterém zcela jistě bylo úplné minimum alkoholu a on na to s radostí poukázal. ,,Možná?" našpulil rty a pokrčil rameny. V další chvíli už s potěšeným úsměvem na tváři pozoroval, jak do sebe Zara celý nápoj láduje a vyzývá ho k něčemu, čeho bude o pár chvil s největší pravděpodobností litovat. On sám sice neměl bůh ví jakou výdrž, ale určitě byla větší než ta její; už jen kvůli jejich fyzickému rozdílu. ,,Jen pak mysli na to, že sis o to řekla sama," laškovně na ní mrkl a pozornost obrátil na barmana, kterému nadiktoval dvě skleničky absintu; pochopitelně toho slabšího a samozřejmě smíchaného s vychlazenou vodou. Byl zvědavý, jestli bude Zara tak odvážná a půjde do toho. Tímhle do sebe totiž dostane poněkud velké množství alkoholu a kdo ví, kolik toho snese. ,,Stále můžeš couvnout," informoval ji se škodolibým tónem hlasu, když před ně dopadly skleničky s vysokoprocentním alkoholem. ,,Na zdraví!“"pozvedl skleničku vzhůru, prohlédl si mléčnou tekutinu v ní a hodil do sebe první várku. Vážně ho nehodlal vypít na ex, dával si na čas a vůbec mu nevadilo, že tak u baru strávili trochu více času. Očkem při tom celou dobu pokukoval po Zaře, aby zjistil, jak si vede se svou dávkou absintu.
Po úspěšném dopití celého obsahu své skleničky se pomalu vzdálil od baru a přešel před Zaru, kterou požádal o tanec. Po tom absintu to asi nebyl úplně nejlepší nápad, ale na druhou stranu mu to dodalo dost odvahy a on tak nebyl tolik nervózní z toho, že jej Zara odmítne. Jistá nervozita na něm šla vidět, to ano, ale naštěstí odpadla v tu chvíli, co mu Zara věnovala svůj kouzelný úsměv. Chvíli ji sice trvalo, než souhlasila a pěkně ho chudáka napínala, div že z toho nezešílel, ale nakonec přeci jen přijala jeho nabízenou ručku a oba se tak vydali na parket. Tam své ruce umístil jako správný pan slušňák na její boky a začal se pohupovat do rytmu hudby. Na rozdíl od ní pohled neodvracel, koukal na ní a prohlížel si každý detail její tváře, ačkoliv ona koukala kamsi do neznáma. Alkohol už mu docela začal stoupat do hlavy a on začal nevědomky vyplňovat tu maličkou mezírku, co byla mezi jejich těly. Vdechoval tak vůni jejich vlasů, a aniž by si to sám přiznal, tak si náramně užíval kouzlo daného momentu. Tanec tedy zrovna moc nemusel, ale když už byli tady… Takhle bude mít na co vzpomínat. ,,Probíhá tam aspoň něco zajímavého?" zeptal se jí po delší odmlce. Samozřejmě narážel na to, jak kouká kamsi do neznáma, a ne na něj. Co by totiž mohlo být zajímavějšího než on sám? Pche! Samozřejmě tušil, že to nebude tím, co je zajímavější, ale rýpnout si musel. Navíc mu to vrtalo hlavou a takhle se třeba dočká nějaké logické odpovědi. U toho všeho pochopitelně nepřestával s tancem, ačkoliv musel působit neohrabaně; alkohol už dělal své.

Tomu jejímu přikývnutí jednoduše věřil, pousmál se na ni, čímž jako by jí měl děkovat za něco zcela špatně pochopeného, načež tedy pokračoval v tom, co dělali, ať už to bylo cokoliv. Měl poněkud malý pojem o tom, co se v jeho okolí děje, v podstatě věnoval pozornost pouze Claře, ačkoliv to nebylo bůhvíjak moc. Vlastně byl celý poněkud… nepřítomný, tedy více než obvykle. Mysl mu okupovala báseň prokletého básník, vše okolo něj se nacházelo v jakémsi šeru, které mu znemožňovalo se pořádně porozhlédnout, a jeho společnice byla v podstatě jen takovým mlčícím doprovodem. Tedy ano, mluvila, ale ne všechno zaslechl zrovna tak, jak by měl, a stejně to nedokázal úplně skvěle zpracovat, aby nějak smysluplně a aktivně odpověděl. Bylo nějak jasné, že toho alkoholu měl příliš, nebo že jej měl ve vcelku nevhodnou dobu. Bohužel to byla kombinace obojího. Když tedy o pár chvil později stáli u toho oblizujícího se páru, který předváděl až nadprůměrný výkon v tom, aby se cítili nepříjemně, musel i v tom svém opilém stavu přiznat, že nápad to rozhodně nejlepší nebyl. Sakra, vždyť to už by se mohl lepit na Claru a cítil by se pohodlněji, ačkoliv tušil, že jeho tvář, kterou by dozajista rozflákala, by se až tak dobře zase neměla. Když z ní vyšel ten smích, musel se zasmát taky, ačkoliv neměl tucha, čemu se to vlastně smějí. Ale určitě to bylo vtipné, když se tomu smála ona – a on se tak musel smát taky. „Tohle neuvěřitelný,“ zamumlal, zatímco poukazoval přesně na ten pár, který už chvíli zkoumali, „se mi moc nelíbí,“ zaškytal, načež se ještě jednou uchechtl něčemu dávno zapomenutému, co v něm vyvolalo to nutkání o své přítomnosti dát ještě jednou vědět. Obrátil se na pár, věnoval jim pár jakýchsi nezaujatých a zároveň zcela fascinovaných výrazů, každý pro jednoho účastníka líbačky, poté se zase vrátil ke Claře a tomu, co řešili, málem na to vlastně zase zapomněl. Kdovíjak to dokázal, pravděpodobně to měl někde v genech, zapomínání a takové věci. „Fáákt?“ vykulil oči s tím pohledem do naprosté tmy za Clarou, dalších pár vteřin jako by přemítal nad svým životním rozhodnutím použít slovo neuvěřitelný, až musel jen pomalu, vážně nejistě a nepřítomně přikývnout hlavou. „Wow,“ pokračoval, musel se tak krátce zahihňat také, ačkoliv se zpožděním, protože to už ona divoce vytasila ten svůj ukazovák, zcela připravena jej jím probodnout. Obrátil se zpět k tomu párečku, který si pokusil nějak poměřit. No, úplně skvěle na ně neviděl, vlastně ani nechtěl. Jen poznal, že ta dívka úplně k zahození nebyla – ne tedy, že by pro něj nějaká dívka k zahození byla. Nebyl vybíravý, tedy na rozdíl od Clary. „Ale ohavná fakt není…,“ dodal pomalu, aby tedy vyjádřil svůj názor, tlumeně se nato uchechtl slovu „ohavná“. Tak divné. To se jí rovnou tedy zeptal, zda se jí nějaký líbí. Ne pro své účely, neměl v plánu se přetvořit do nějakého ideálu, který by milovala. Jen jej to zajímalo, třeba by tak v budoucnosti mohl pomoct někomu, kdo by o to divoké a nespoutané (a vážně kousavé) srdíčko usiloval. Nebo… no, kdoví. On už zase ne. „Jasně,“ odfrkl si na podobný způsob, bylo to však myšleno ironicky, a kdyby toho byl schopen a šlo to zahlédnout, protočil by i očima. „Ahá.“ Ani nevěděl, co k tomu pořádně říci. Otočil se na ni, na jazyku měl další tupou otázku, v tom však pokračovala. Překvapivě. „Ne?“ optal se, jeho pohled tak změkl. Jak smutné a tragické... páni. „Proč ne?“ dokončil tak tu svou otázku celkem nejistě. I opilý Isaac věděl, že takové otázky nejsou něčím, co by jakákoliv Clara uvítala. Ale pokusit se mohl. „Je něco, co umí jen Britové,“ odvětil snad ihned, vážně sebejistě a odhodlaně, nezapomněl tak špatně mrknout očkem a rádoby potřást obočím. A ne, vážně to neuměl. „Jestli pochybuješ, klidně ti to… názorně předvedu.“

Onen hladící incident si už opravdu nechce připomínat. Trapně si v tu chvíli přišla dostatečně, a šlo vidět že i sám Noah něco takového neočekával, což celou situaci jen zhoršuje. Je mu ale vděčná, že na to nijak slovně nepoukázal a raději se zaměřil já jiný bod v jejich konverzaci; jinak by se s vysokou pravděpodobností studem propadla do země.
Jeho následnou reakci měla předpokládat, jak jinak měl zareagovat na její souhlasnou odpověď? Ujistila se, aby její slova v sobě měla špetku škádlivosti, poněvadž ještě není připravena vzdát tuhle jejich hru. A jak jde vidět, tak to v plánu nemá ani on. Bohužel nezvládla zavčas přijít s perfektní odpovědí, proto vykouzlí ten sladký nevinný úsměv a nechá na něm ať si to vyloží jak chce. Některým se může zdát, že s tím zachází příliš daleko. A jestliže s tím nepřestane, tak ji nikdy nepochopí a to jednoduše může povést k tomu, že se jí přestane ozývat. Protože nikdo nechce hrát hru, kterou shledávají příliš těžkou... nakonec to vzdají i ti nejoddanější hráči. Doufejme, že to Zaře dojde dříve, než bude pozdě, protože by toho určitě nakonec litovala.
A je to tu, další sarkastická odpověď. Typická Zara. Lhala by, kdyby řekla, že na své rychlé přemýšlení není hrdá, její široký úsměv je hrdě usazený na její tváři, zatímco usrkává ze svého pití. Vskutku rychle a inteligentně se vyhla jeho otázce ohledně žárlivosti pomocí žertovného rýpnutí, které rozhodně nebylo myšleno jako urážka. To by neudělala. Naštěstí se Noah neurazí a jejímu myšlenkovému procesu porozumí okamžitě. Jenže co si zaslouží plnou pozornost je jeho odpověď na její vtip, která je podle ní naprosto dokonalá. Znáte ten pocit, kdy přijdete do styku s něčím krásným; něco, co jste nikdy nevěděli, že toužíte spatřit, ale když k tomu dojde, tak vás zavalí vlna radosti? Jeho oči přimhouřené, rty roztažené do širokého úsměvu, vystavujíc tak jeho dokonale bílé zuby, zatímco se jejich okolím nese jeho srdečný smích. Slyšela ho někdy se takhle smát? Asi ne. Nemůže si pomoci od nepatrného úsměvu. Až téměř nepostřehne jeho následující poznámku jak byla zaměřena na krásu jeho smíchu.
V poklidné náladě si užívá nasládlou chuť svého narůžovělého koktejlu. Nikdo nebude urážet tento legendární nápoj, ani Noah Anderson. Ale poté, co se beze studu přiznal, že chce, aby se opila, ne-li totálně ztřískala, byla připravena tuto výzvu přijmout. I ona má daleko od toho mít toleranci dlouhodobého alkoholika, ale více než jeden drink rozhodně zvládne. Kdyby ale tušila, že její vyzvání nebude brát nadarmo, tak by možná byla ve volbě slov trochu opatrnější. Lehce zaraženě nad jeho objednávkou několikrát za sebou rychle zamrká a nato mu věnuje tázavý pohled, jako by se chtěla ujistit zda je i on připraven. ”Já? A couvnout? Nikdy.” Dát mu tak pocit vítězství a nechat ho s představou, že je zbabělec? Co si to o ní myslí... ”Teď se směješ, ale jen počkej, až budeš později vyprazdňovat žaludek do záchodu a sám sebe proklínat.“ Ani tentokrát si nenechá ujít možnost ho trochu provokovat. Nedlouho nato její oči upadnou na dvě skleničky s mlhavou tekutinou uvnitř a ona se okamžitě ujme jedné z nich. ”Na zdraví!" Zopakuje jeho slova a jemně ťuknou skleničkami. A stejně jako on, ona se také rozhodne proti pití na ex. Ví, že by to neskončilo dobře, to vám může zaručit. Aby byla upřímná, nikdy neměla možnost vyzkoušet tento alkoholický nápoj. A co ona na jeho chuť? Černá lékořice smíchaná s trochou bylinného aroma. Překvapivě to nechutná tak odporně, jak si zpočátku myslela. Opravdu čekala onu typicky nepříjemnou a štiplavě hořkou chuť alkoholu, ale to k jejímu překvapení zatím nedorazilo. Stále však nepatrně nakrčí nos, zejména potom co se dostaví jemné pálení v doprovodu se vzniklým suchem v ústech, které ji nutí se napít znovu, přestože moc dobře ví, že tím tyto nežádoucí účinky nezmírní. ”Hlavně mi neříkej, že tohle-“ poukáže na poloprázdnou sklenici ve své pravé ruce, ”piješ pravidelně.“ Na jednu stranu by byla vážně ohromená, na tu druhou by se však extrémně bála o jeho játra. Není divu, že se jedná o známý nápoj, protože už po několika minutách jí je větší horko a cítí se… více bezstarostně.
Oba nakonec statečně dopijí svůj pravděpodobně poslední drink dne a společně zamíří na taneční parket. Zpočátku si dává pozor na dodržení přátelské vzdálenosti mezi jejich těly, zejména po té podivné věci, která se stala předtím, ale jak vteřiny pomalu ubíhají, veškeré starosti a nadbytečné přemýšlení díky alkoholu zmizí. I tak je zcela přítomna až co na ni Noah promluví, až v ten moment se její pohled vrátí zpět na něj. Jeho tvář jí přijde blíž, než čekala, ale snaží se, aby kvůli tomu nevypadala zaskočeně. Chvilku ji trvá, než jeho slova zpracuje, pak se ale nadechne a donutí se, aby mu neuhýbala pohledem, zatímco odpovídá. ”Promiň. Jen jsem přemýšlela...” její hlas zní mnohem jemněji než obvykle, a je jen na vás, zda budete vinit onen absint, nebo je tomu tak protože pro jednou upřímně odpovídá na otázku bez jakýchkoli ironických narážek, ”ne, že jsem očekávala, že tohle bude katastrofa a neskutečně nepříjemný. Jen... jen jsme si nebyli takhle blízko od... od té doby...” Od té doby co se spolu vyspali a pak jí zlomil srdce tím, že ji bez varování opustil. Co se to s ní sakra děje? Odkdy koktá? Odkdy nedokáže zformulovat jasnou a srozumitelnou větou? Odkdy tak jednoduše svěřuje své nejhlubší myšlenky? Co se to s ní k čertu děje.
Zamračí se nad sebou a je to právě v tento moment, když si uvědomí, že se její tváře zbarvily do světle růžového odstínu z důvodu trapnosti. To musí být tím, co vypili. Jak jinak chcete vysvětlit její chování? Tak těžce si držela mírný odstup, zejména když jde o něj, ale stačil jen jeden - ne vlastně dva drinky - aby úplně zdemoloval tu zeď, kterou si tak těžce postavila.

Její otázka týkající se výzdoby zůstala viset ve vzduchu a ona dumala nad tím, jestli ji Levi přeslechl nebo jednoduše nevěděl, jak na ni odpovědět. Obě varianty byly možné, přeci jen, v sále bylo docela hlučno anebo to seno v jeho hlavě nedokázalo přijít na pádný argument, který by ji celý situaci osvětlil. Tak či tak i ona tohle téma nakonec opustila a raději se zaměřila na popíjení svého Mojita, ve kterém byl až moc cítit bílý rum. Barmanka to s ním očividně přepískla a Eleanor nad tím musela protočit oči. I ti barmani tu nestáli za nic, hrozné, opravdu. Nejradši by do sebe celé Mojito obrátila hned, aby se tady toho otrapy zbavila, ale holt zvolila špatný drink a teď toho těžce litovala. Nad každým slovem, co vypustil ze svých úst, měla chuť protáčet panenky, což si Levi nesměl brát osobně, ona to dělala vyloženě u každého a tím si držela všechny od sebe; bylo to tak jednodušší - nebo to si alespoň namlouvala. ,,Myslím, že to je holkám jedno," pronesla s jemným pokrčením ramen. Dle jejího bylo nahánění ať už kluků či holek možné kdekoliv, i klidně na ulici. Její miloučký 'přítel' toho byl příkladem, no ne? Taky měla pocit, že na ni něco zkoušel, ačkoliv jeho úmysly byly zcela čisté – no, přesvědčit o tom tady Eleanor holt bylo velmi těžké. ,,Flirtovat můžeš třeba i v takové posilovně, tak proč ne i na plese?" To byla spíše řečnická otázka, na níž nepotřebovala odpověď, věděla, že má svou pravdu a tu ji nikdo vzít nemůže.
Nechápala, jak si mohl myslet, že svá slova ohledně nejlepšího přátelství mezi nimi myslela vážně. Dobrá, asi to neměla říkat s tak vážným výrazem, ale i přesto, za koho ji vlastně měl? To ho snad neodháněla dostatečně, aby pochopil, že ona nehledá ani obyčejné přátelé, natož ty nejlepší? Zřejmě by měla trošku přitvrdit. Byla by to i udělala, kdyby ji dlouhán nepřekvapil svým monologem, jehož obsahu ani trošku nevěřila. Měla v hlavince zafixovanou tu hnusnou představu o opačném pohlaví ze strip clubu, kde i zdánlivě nevinní kluci ukázali svou pravou tvář. Nežrala mu to, ani za nic. Byla si však vědoma toho, že by bylo zbytečné mu jeho slova vyvracet, stejně by tím pořádně ničeho nedocílila. Nene, ono bylo lepší to tady holomkovi ukázat a dokázat si tak svou pravdu. Prvním krokem bylo menší uvedení do povolnější nálady, což zahájila nabídnutím dalšího drinku. Levi pochopitelně souhlasil, přesně, jak očekávala, ovšem co nečekala bylo jeho hecování. Neměla tohle ráda, byl to pro ni moc dobře známý začátek konce a ten nebyl zrovna úsměvný. Minimálně pro ni ne. Nechtěla vypadat jako srab, kdo taky jo, že? Ale na druhou stranu z toho chtěla nějak elegantně vybruslit. V hlavince se jí vystřídalo hned několik frází, ovšem nic z toho nebylo to pravé ořechové. ,,Tohle obyčejně nedělám, ale…" promnula si své rty a velice důležitě se na něj zadívala. ,,Když si dáš dvojitého panáka, tak bych mohla udělat výjimku," odložila své Mojito a zabubnovala prsty o bar. Teď sice malinko lhala, ale co, musela mu dát falešný pocit výjimečnosti, aby na její nabídku přistoupil. ,,Určitě to pro tebe nebude problém, hm?" pozvedla pravé obočí a bez jakéhokoliv čekání na jeho reakci obrátila svou pozornost na barmana. Přeci jen musela jednat rychle, aby ji neměl Levi šanci zarazit - což pochopitelně měl a taky to klidně mohl zkusit. ,,Já si dám vodku a tady dlouhánovi dejte dvojitého panáka…" nechala svá slova viset ve vzduchu a podívala se na Leviho, aby ji doplnil. Byla sice drzá, ale přeci jen mu aspoň v něčem musela dát možnosti výběru, aby se necítil vynechaný. To kolikrát dokázalo mužské ego hodně zranit.