Krásný den, akorát tak na nějaké to posezení venku, i když to může znít zrovna od Waltera velice divně, ještě k jeho rozpoložení a často divných nálad v poslední době. No zjistil, že se hodně změnilo, od doby co začal zase chodit ven, možná i co začalo víc sluníčko šimrat jeho tvář skrze mraky. Není to vše tak ponuré, svým způsobem to měl však rád, to si musíme přiznat. Neměl to v plánu, být venku a něco podniknout, ale když odtemnil okna svého domu a ucítil ten pocit tepla, nějak ho to donutilo. Dumal, kam vyrazit, kde by byl klid a co tam vůbec bude dělat? Už dlouho nepsal nějaké své poznámky a nápady na knihu, kterou má rozepsanou. Delší dobu opět ležela ladem na jeho stole a on by se k tomu rád vrátil. Píše i na počítači, samozřejmě, není nějaký zaostalý dement. Má to ale kouzlo, psát na papír a tak prvně píše do jeho prázdné knížky, kde vše sepisuje a pak upravené rovnou do počítače. To si nechává na večery, kdy se zrovna neučí s láskou literaturu. Po ranní sprše si na sebe oblékl černé džíny, obyčejné bílé tričko přes které si hodil šedivou mikinu s kapucí. Možná že to na to teplo co už je venku přehání, ale svlíknout se může zkrátka vždycky. Tohle všem cpou mámy, ale mají ve výsledku pravdu. Byl tvrdohlavej, taky mu trvalo, než na to přišel. Po ránu není ještě ale takové vedro, jako právě odpoledne a dopoledne, kdy je slunce z části úplně nahoře. Přes mikinu si dal kostkovanou černobílou košili, kdy vlastně převažuje černá a kostičky jsou rozdělené bílou lajnou. Nic zajímavého.. Ale co víc, dnes měl chuť na hezké ponožky. Nějaké měl, takové ty trochu víc crazy. Vybral si tedy žluté, kde všude byly v podstatě včely. K tomuto dni se to hodilo, zároveň i k období, které je a tím je jaro. Včely jsou v podstatě na každém květu, kam se člověk podívá. Chvíli se rozmýšlel nad obuví. Ne, že by měl bot hodně, spíše se zamýšlel, které jsou nejméně zašpiněné. Nakonec si stejně vybral černé conversky a ty jsou ze všech nejšpinavější, vzhledem k tomu, že je tahá absolutně všude a hodí se ke všemu, nelze popřít, černá se dá přiladit ke všemu. Boty si nazul, chvíli a ně s výčitkami hleděl. “Jej, čert to vem.” Protočí očima nad svým menším perfekcionismem ve stylu: “Co si o mně lidi pomyslí?”. Nemá náladu na hloupé narážky. Často se je snaží ignorovat, ne vždycky je posvícení. Do svého herchel batohu vloží nějaké ty psací pomůcky, které měl v nějakém obalu, který nestojí za řeč a vypadá jak krabička od pedikúry. Na takový věci si moc nepotrpí. Hodí do něj peněženku, klíče a zbytek neřeší. Takový ty klasiky jako deštník, to tam musí furt. Dnes to nebude snad potřeba, je vážně krásně. Batoh má sice dost poloprázdný, ale když bude vedro, dá si tam aspoň to v tu chvíli přebytečné oblečení. Můžeme vyrazit, upravil si v zrcadle vlasy, což nepomohlo a hurá. Jde se do přístavu. Nebo.. Ehem, jde. V rychlosti jeho oči zahlédly na konci jeho ulice tramvaj a on se rozběhl k ní, zrovna zastavila. Nechápe ani proč spěchá, jezdí každých pět minut, čas je sice drahý, dnes by ho to neokradlo. Chce asi víc dobrodružství a tak na poslední chvíli, kdy se tramvaj rozjede se chytne tyče a naskočí. To se asi strojvůdci nelíbí, no co už, víc naštvaný než na turisty na něj nebude. Je stejně zvláštní jak jsou z toho vypleskaní. Chápe, jsou to starší tramvaje a v krásném stavu ale.. Eh? Dobrý zas. Můžete i chodit, ne si vozit celý den zadek a dívat se ze sedačky tramvaje, kterou stejně nečistí jak říkají. Jeho zastávka se blížila asi po čtrnácti minutách. Je to spíše.. No provizorní zastávka. Prostě na semaforu vyskočí a kráčí si to po svém až do přístavu. Nádherné ticho, klidné moře, tady se bude psát krásně. Od silnice se dostal až k dřevěným molům, co se motala kolem lodí. Kochal se jimi, jsou krásné a.. Velice drahé, nutno podotknout. Schoval se někde na konci mola, mezi lodě, kde se posadil do tureckého sedu a chvíli se jen kochal výhledem na moře. Je to uklidňující.. Upřímně řečeno docela lituje, že zapomněl na kafe. Byl hodně natěšený.

Nádherný to slunečný den. Hlavně je skvělý den na to někam vyrazit. Kam? Kamkoli! Hlavně s dobrou náladou, což u našeho Thea není žádný problém. Ten má dobrou náladu 24/7 a jen tak mu ji nic nezkazí. Ani žádný negativně naladěný člověk, protože se ho bude pokoušet nějak rozveselit. I když ho nebude znát, protože si opravdu rád dělá kamarády. A tak stál před svou skříní ve spolku, kde si vyndal svůj dnešní outfit, se kterým byl naprosto spokojený. Ještě sebral klíče, telefon, peněženku a novou knihu, kterou si nedávnou koupil a všechno to hodil do vaku, který si následně dal na svá záda. Během chvilku už stál venku před spolkem spolu s velkým úsměvem na tváři. Měl opravdu dobrou náladu a dokonce ho provázelo od rána štěstí. Našel svou oblíbenou propisku, kterou před měsícem ztratil. A třeba bude mít i takové štěstí, že si dneska najde nějakého nového kamaráda! Ani nepřemýšlel, kam by tak chtěl jít. Prostě šel za nosem. Občas se někde zastavil, poseděl a zase pokračoval dál. Dokonce si v kavárně koupil ledovou kávu na cestu, aby si dnešek ještě trochu zpříjemnil. Sice kávu moc nemusí, ale ledovou nikdy neodmítne. Ještě stále netušil, kam má namířeno. Vadilo mu to? Nevadilo. Rád jde někam zcela náhodou, a buď se mu tam zalíbí a zůstane tam nebo se zvedne a vydá se dál. Hlavně raději chodí pěšky než městskou hromadnou dopravou. Samozřejmě, že nějaké delší trasy si svůj zadek sveze, ale cesty, kdy pojede jednu či dvě zastávky, to se raději projde. Hlavně většinou narazí na autobus či tramvaj, která je naplněná až k prasknutí a čichat pachy, které vylučují ostatní, není moc příjemné. Hlavně v letních dnech, kdy se lidé nestydí a ještě se chytí horních tyčí, aby svůj zápach poslali do větší vzdálenosti. Z těchto myšlenek mu naskočila husí kůže, proto raději zavrtěl hlavou a myslel na něco hezčího než na plné MHD. Káva mu pomalu mizela v kelímku a místa, kam by mohl, jít ho také nenapadala. Nakonec došel na kraj přístavu. Úplně zapomněl, že tady nějaký ten přístav je. Mohl by se tam stavit, pokochat se loděmi a vodou. Možná by si také mohl ošplouchnout nožky, dočíst svou knihu a dopít kávu. To je skvělý nápad a už z těch myšlenek byl celý natěšený a nedočkavý. Proto se i rychlejším krokem vydal přes silnici, kdy se ani nerozhlédl a málem ho přejel autobus. Trochu se lekl, protože si ho prostě nevšiml, ale tak… Omluvil se. Sice ho řidič nemohl slyšet, ale pro ten dobrý pocit to udělal. Hlavně by ho mrzelo, kdyby se náhodou vyboural kvůli němu, protože Theo by pak byl pachatelem a šel by do vězení. Pak by nedostudoval a bůhví, jak by to s ním potom dopadlo. Určitě by skončil plešatý, potetovaný od hlavy k patě a někde by se našel i piercing. A jeho slovník by obsahoval taková slova, které by ještě nikdy v životě neslyšel. Představa to je zajímavá, ale on je rád za své momentální já. Jakmile už byl na druhé straně, trochu se vydýchal, protože byl ještě trochu v šoku z toho autobusu a poté se vydal na dřevěné molo. Tolik krásných lodí. Musí to být uvolňující. Vyjet si takhle na vodu, být tam celý den a zapomenout na všechny starosti, které ho trápí. Nebo si třeba i zarybařit, ale jelikož nemá rád ryby, hned by je házel zpátky do moře. Takhle to praktikoval i s dědou. Nikdy si rybu nenechali, vždy ji hodili zpátky do jezera. Pak jeho babička nadávala, že musí do obchodu pro něco k večeři. Krásné to vzpomínky na dětství. Kdyby to šlo, možná by mu ukápla i slzička, ale není to tak dojemné, aby k tomu došlo. A tak pokračoval svou procházku mezi loděmi a kochal se. Některé byly velké, některé malé. Jemu by krásně stačila ta malinká, ale nejsou na to finance. Možná někdy budou, ale spíše ne. Dlouze si nad tím povzdychl a pomalým krokem se procházel, dokud nezahlédl konec mola, kde někdo seděl. Dotyčného možná znal, ale pouze od vidění z oboru. Možná spolu i prohodili pár slov, ale není si opravdu jistý, zda je to on nebo ne. A proč to nezkusit, že? Pomalu se k osobě vydal. Nechtěl dělat nějaké zbrklé pohyby, ještě by se ho lekl a skončil by chudák ve vodě. “Ty jsi Walter, že?“ Optal se, když viděl jeho tvář. Myslel právě jeho, jako tu osůbku, ale jménem si nebyl úplně jistý. “Nebude vadit, když si přisednu?“ Doufal v pozitivní odpověď. I kdyby mu řekl, že ne, tak by si asi stejně přisedl, ale to už je menší detail.

On má dnes celkem taky štěstí, nu jak se to vlastně vezme. Nálada zrovna dvakrát nejlepší není, ale kdy jí měl? Už je to vážně dlouho. Jeho.. Nemoc ho doprovází momentálně už dlouho a dost se to s ním táhne. Jaká že nemoc? Ach.. Ano, deprese. To je věc, provázející ho životem téměř odmalička a ne, nehraje si na to, nikdy neměl potřebu si na něco hrát. Kéž by to mohl jen předstírat. Ale proč ten den není tak špatný? Nepotkal nikoho, jenž by mu dal dostatečný důvod, takže třeba zvednuté ruce v tramvaji, nacpanou tramvaj a další. Měl poklidný den, bez pachu potu a to ho velmi těší, je těžké se v těchto horkých dnech takové věci vyhnout. Abychom si ujasnili nějaké věci, tak Walter není líný člověk, to ne, chodí moc rád, může si hodně pročistit hlavu, ale má to k přístavu celkem daleko a usoudil, že aby se tam dostal bez pocit dehydratace, bude tramvaj vhodnou volbou. Co mu ale chybělo a Theo na to nezapomněl je káva, ještě ke všemu samozřejmě ledová a to mu bude při setkání neskutečně závidět, což nepřizná, asi by to bylo hodně trapný. A tak seděl  přístavu, kochal se okolím a tichem, jenž tu panovalo a někomu mohlo tvořit divný pocit v žaludku. Ticho úplné tu není, v tomhle městě nikdy není nikde ticho, nespí to tu ani minutu, či sekundu. Slyšíte auta, sanitky, hlasitou hudbu, vše svítí a bliká. Klid je pro toto město až neznámé. Asi by to městu občas prospělo, nebo.. Jak se to vezme. Spíše jemu. Potřebuje někdy úplné ticho v přírodě a zdá se to tu býti až nemožné, jako nějaké kouzlo! Pozoroval lidi, co někdy jen tak projdou v jeho zorném poli a v dálce zahlédne i chlapce kráčejícího si to přes silnici. Byl tak klidný, ale jakto? Vždyť proti němu v podstatě jel autobus?! Zdá se, že se jedná o nedorozumění a jen bus přehlédl. No.. Dopadlo to dobře. Autobus mohl srazit jeho, či někoho jiného, ale ubrzdil to a skvěle se to vyvinulo. Trochu si sám pro sebe oddychl, nechtěl by takovou věc vidět, navíc mu i takhle na dálku chlapec někoho připomínal, jen neví koho. Nevěnuje mu pozornost dlouho, vyndá si všechny potřebné věci ke psaní a otevře deník na stránce, kde právě včera večer skončil, než usnul a upustil deník i s propiskou na zem. Propisku dlouho nehledal, tak jako Theo, avšak asi by mu nezáleželo, kdyby se mu zakutálela pod postel. Vzal by si novou a pak by tuhle někdy při velkém úklidu našel. Klid tu ještě není, slyší kroky, pomalé a lehké jako vánek. Upozorňující ho na přítomnost někoho, snad aby ho nevyděsil a on neskončil ve vodě, to by bylo ještě vtipné, nu jak pro koho že? Společnost pro dnešní den zrovna nehledal, nu neodmítne jí, není nezdvořilý a nedělá to jen z toho důvodu. Tento kluk se jeví jako dobrý kluk, už od slyšení, nebo když ho viděl například na chodbách a třeba s ním prohodil pár slov. Spíše Theo hodil slova a Walter poloslova. Pozvedne k němu lehce nejistě hlavu, na jména to bude asi profík. „No.. Ano. Walter.“ Přikývne, zavře pomalu deník, který odloží vedle sebe na batoh a přikývne s menším pousmátím ve tváři. „No já.. Omlouvám se. Na jména nejsem moc pamatovák. Ty jsi?“ Nejistě se na něj zahledí šedýma očima. On si pamatuje lidi, protože je hodně často pozoruje. Co dělají, jak se chovají a dokáže je pak dobře odhadnout. Jména mu unikají a jdou mimo něj, ještě když se nebaví pravidelně. Navíc není nijak ve společnosti vyspělý a rozkoukaný, nemá šajna kdo vše na škole je. Ani ho to moc netrápí. Jede si svoje a to je literatura.

Vypadalo to, že si chlapec uvědomil pozornost tohoto sluníčka. Což je dobře, protože nikdo by nechtěl, aby se stala nějaká pohroma. Aby se jeden z těch dvou namočil a nedej bože, i mládencův deník. To by byla velká škoda a mladík by přišel o své zápisky jen kvůli jednomu omylu nebo špatnému kroku. Na tváři se mu objevil menší úsměv. Nejen, že měl radost z toho, že se trefil do jména, ale i z toho, že nebyl nějak proti tomu, že by si k němu Theodor přisedl. Samozřejmě tak i udělal, jenže na rozdíl od Waltera, jeho nohy visely. Rád jimi pohupoval sem a tam a nechával jim volnost. Naštěstí voda nedosahovala k jeho botám, tudíž nehrozilo, že by se jeho tmavé botky namočily. Kelímek s ledovou kávou odložil vedle sebe, ale na druhou stranu. Nechtěl to dávat mezi sebe a Waltera. Ještě by to vypadalo, že tam dělá nějakou pomyslnou hranici a to by mohlo vypadat dost špatně. Proto to dal takhle stranou. Poté se opřel o své ruce, které položil trochu za sebe a zahleděl se na nebe. “Já jsem Theodor. Studujeme stejný obor, ale nic si z toho nedělej. Já si také nebyl dvakrát jistý.“ Zazubil se na něj sluníčkově. Theo měl naprosto perfektní den. Úsměv mu tančil od ucha k uchu, v hlavě měl jen krásný den. Celkově byl pozitivně naladěný, ani nevěděl, jak to vůbec možné. Co tak viděl, někteří bývají veselí pár dni a pak to jde s jejich náladou dost z kopce a vypadají jako takové ty zvláštní ryby. Takové ty, co vypadají jako slizká hrouda nějaké lidské kůže s obličejem, ale bez kostí a svalů. Takový ten ‘blob‘. Theo se snažil takovým lidem dělat hezký den a rozdávat jim úsměvy, jenže kolikrát ho poslali do patřičných míst a to ho dokázalo ranit. Neměl rád, když ho někdo surově odmítne přes jeho úsilí a také to, že to myslel dobře. Někteří si to dokonce dokážou přebrat tak, že se jim sprostě vysmívá. Kdyby tak lidé věděli, co se Theodorovi honí hlavou. “Proč jsi šel zrovna sem?“ Optal se ho se značnou zvědavostí v hlase. Zajímalo ho to. Pokud chtěl Walter přemýšlet, mohl jít kamkoli jinam. Sice by o tomhle měl Theodor mlčet, protože sedí právě vedle něho na tom stejném místě. Sice sem nepřišel psát či přemýšlet. Šel sem jen tak se projít a dát si menší zastávku s tím, že se třeba po hodince vydá ve své procházce dál. Za nosem a s tím, že jeho další místo bude překvapení, protože absolutně netuší, kam by se mohl jít projít. Třeba by se mohl jít projít do lesa. Tam se pořád najdou nějaké ty cesty, které stále nestihl projít a procházka v lese by mu zabrala nějaký ten čas. “Tím nechci říct nic špatného. Jenom je to zajímavé. Lidé většinou chodí do parků. Do lesa nebo do nějakých podniků. Málokdo chodí si jen tak sednou na molo.“ Už se zase projevuje jeho nutkání si povídat. Měl toho na srdíčku mnoho, ale musí se krotit. Nemůže mu tady vykecat díru do hlavy, ještě by ho pak také poslal do patřičných míst, že by chtěl klid. Chápal by ho. Jenže Theodor je ukecaný klučina a opravdu rád si povídá. Možná by pak měl nutkání rozpovídat samotného Waltera, protože si je vědom toho, že není moc komunikativní. Hlavně jeho samotného zajímalo, zda se něco v chlapcově životě nestalo, že je takový. Dalo by se říct, že je přesný opak Theodora. A věří tomu, že ani dnes nemá tak sluníčkový den jako má Theo. A pokud to je pravda, rád mu nějak ten den zpříjemní, aby ho měl taky aspoň polojasný. Třeba ho i kvůli tomu někam pozve. Třeba na kávu! Nebo na čaj do čajovny. Pokud teda i on pije čaj. Což je jen otázkou, na kterou by se ho mohl zeptat, ale ne hned.

Jak by mohl někoho jako on přehlédnout, ještě když je dneska vážně jako sluníčko? To by asi nešlo jen tak lehce. Každopádně není vystrašen a neskončil ve vodě, což je jedině dobře, asi by mu to nespravilo den, ale na něj by se nezlobil. Je to slušný kluk, co zná teda z nějakého vyprávění od ostatních. Asi by nejvíce byl zklamán z namočeného deníku, kde je většina jeho prací. Má nějaké zálohy, ale nebylo by to ono, to skvělé jeho dílo! Tady chlapec ho v podstatě oslovil jménem, odněkud ho zaslechl což nechápe odkud. O něj se lidé prostě nezajímají a je jako myška schovaná v rohu, co nestojí o pozornost. Dovolil si mu i přisednout.. Jako.. Tady asi nemusí být povolení, není to nějak jeho místo nebo tak a společnost docela i ocení, i když chtěl psát. Seděl spokojeně v tureckém sedu a závistivě pozoroval Theovu kávu, která neskončila mezi nimi. Důvod ani neví, ale asi je to tak dobře, asi by mu to vzal, vypil a největší rychlostí utekl, má na tu kávu vážně chuť. Další věc proč je to dobré, protože by to mohli vylít kvůli nějaké nepozornosti a to by byla rozhodně škoda. “Těším mě Theo.. a omlouvám se. Já nejsem na jména moc profík navíc.. Mě dost udivuje odkud jsi zjistil moje jméno.” Fajn, možná při čtení nějaké docházky nebo tak, ale kdo by si to takhle pamatoval? Docela mu to utkvělo v hlavě, ale více šťourat se v tom nebude, docela ho to.. Těší? Asi není až tak pro lidi nezajímavý. I když kdo ví, povídá se o něm leccos. Jako třeba že je absolutně labilní magor. Mimochodem, toho jak má Theo super den si stačil docela dobře všimnout, ten úsměv byl pravý, žádná maska a on si dnešek užíval a dokonce to vypadalo, že ho zlepší i právě tady Walterovi, se kterým to teď není úplně osvětlené k dobru. On nedokázal nějak veselé lidi od sebe odradit, respektive jim za to nadávat a poslat je někam. Byl rád, když se někdo pokusil s ním mile komunikovat a on není výjimkou. Hleděl do dáli, v tichu mlčel a koukal do blba na lodě, co tu plují snad každý den a jsou to ty stejné. Najednou se od Thea ozvala docela zajímavá otázka řekněmě, proto se na něj ohlédne a zamyslí se. Sám neví.. “No.. Hele.. Mám rád klid. Je ráno a tady nikdo v tuhle dobu nebývá a dá se tu dobře psát. Posloucháš vlny oceánu a.. Je to příjemné. to neber teď tak že mě..” Povzdychne si, zavře oči, aby dostal myšlenku z hlavy správně a nějak Thea neurazil svýma kravinama, co občas vylezou z jeho úst. “Tvoje společnost otravuje, jsem za ní.. No rád.” Kývne lehce hlavou a pokusí se o menší úsměv. Vybíral si různá místa, různá divná místa. Byl například schopen sedět na kartonech za čínskou restaurací a tam v klidu psát. Šlo o to, jakou část píše, kde se ta část nachází a o čem jí píše. Pak si nějak hrál s tím kam půjde, až takhle myslel dopředu. “Uhm.. V parku je moc lidí a v podniku moc hluk, i takhle po ránu tu je všude živo až přehnaně řekl bych.” Pokrčí lehce rameny, odloží svůj deník rovnou zpět do batohu, který se nacházel vedle něj a nohy si svěsil dolů taktéž. Hleděl na ně a jemně si nimi pohupoval v příjemném větru, který kompenzoval to horko, co brzy přijde i sem na ně. Nějak nechápe proč se Theodor tak zajímá.. On je ze spolku nerdů, tma jsou lidi podle něj většinou v pohodě ale.. kdo ví. Třeba nějaká sázka. Nezná ho, nechce si o něm dělat obrázek ale mnohokrát se stalo něco typu: “Když Waltera pozveš na večírek, dám ti pět babek.” K tomu přišel výsměch a další detaily, co si zažil a občas zažívá. Ale teď aby mu odpověděl a nebyl nějak neslušný.. Taky se mu musí odvděčit za to, že s ním vůbec ztrácí řeč a čas. “A proč ty? Něco zajímavého tady? Nebo.. Tady tvoji rodiče mají třeba loď?” Napadne ho a řekne to nahlas. Ozve se zvonění jeho mobilu a on pozvedne obočí, zahledí se na obrazovku a je mile překvapen, ne že ne. "Ehmm.. Moc se omlouvám, ale dnes jsem měl očekávat mé rodiče, jen jsem to nečekal tak brzy." Zvedne se, pobalí si věci. No.. Pobalí. Nahází je jako šašek do batohu div se mu to vše nerozpadá a hovor přijme. Mluvil se svojí mámou, no spíše jí poslouchal a měl přiložený mobil na rameni a udržoval ho uchem. Házel věci všude možně a poté se narovnal, inteligentně jako normální člověk mobil uchopí. Omluvně se zahledí na Thea, mávne na něj rukou a šeptne. "Vynahradím ti to. Omlouvám se. Pozvu tě na kávu." Ukáže mu palec nahoru a rozejde se rychle pryč.

>>> Dům - Walter Jay Collins

Ešte stále si zvykala na to, že nie je doma a vlastne tu nikoho nepozná. Nie že by to bolo to najdivnejšie na tom, že išla na školu sem. Nemala veľmi kamarátov, takže aspoň niečo jej mohlo pripomínať domov. Jednoducho ale potrebovala vypadnúť zo svojej izby ktorú neopustila odkedy došla, nemala veľmi chuť sa ponevierať povonku. Najprv musela prijať ten fakt, že odišla z domova. Odišla ale preto aby mala lepší život a nejako sa zachránila, ak sa to teda záchranou dalo nazývať. Zas tak moc ďaleko to nebolo aby si nemohol sadnúť do auta a dojsť za ňou. Bol to už týždeň čo ho videla naposledy, no stále sa cítila akoby jej hľadel priamo na chrbát a čakal na ďalšiu šancu aby ju mohol udrieť alebo jej nejako inak fyzicky ublížiť. Nepáčilo sa mu, že si vybrala školu mimo LA pretože "Nebudeme môcť byť spolu, miláčik" , povedal jej tesne pred tým než ju nie veľmi nežne hodil o postel a doudieral ju tak, že ledva došla po dvoch domov. Na druhý deň sa ale tváril, že sa nič nestalo a povedal jej s úsmevom na tvári, že ju pôjde odviesť do novej školy. Samozrejme, že išiel. Potreboval vidieť kde bude ak by to do budúcna potreboval. Aj on bol jeden z dôvodov prečo z izby skôr nevyliezla, obávala sa, že sa do LA nevrátil s jej rodičmi a niekde sa potuluje a čaká, čaká na tú správnu chvíľku. Dneska ju ale uistil, že je naozaj v LA a ona si konečne mohla aspoň na moment vydýchnuť.

Hneď ako pozbierala všetky svoje sily a chuť do života, ktorej je neostávalo veľa, izbu opustila. Zobrala si iba svoj tablet na kreslenie, telefón a peňaženku. Ani tak celkom netušila kde mala namierené, pretože mesto absolútne nepoznala. Nechcela sa ale nikoho pýtať, tak proste išla kde ju nohy viedli. Nebolo tu chladno, no ako sa približovala k vode, vzduch bol o niečo chladnejší. Na jemný vietor bola zvyknutá aj z domova, znovu niečo čoho sa mohla chytiť a tak uspokojiť svoju myseľ. Išla niekde kde nebolo veľa ľudí. Napriek tomu, že odišla z izby, stále chcela byť sama. Nohy ju doviedli až k prístavu kde sa na jemných vlnách hýbali obrovské lode. Chvíľku len tak hľadela na lode, pričom sa prechádzala po drevených doskách, ktoré jej praskali pod nohami. Nebolo to prvýkrát čo takú jachtu videla, vlastne sa doma nie vždy len pozerala. Bol to síce menší prístav ako doma, no postačovalo to. Našla si nejaké miesto na mostíku kde si sadla. Nepotrebovala vlastne veľa svetla, keďže svoje kresby robila na svojom tablete a ten svietil sám dosť. Vzala si svoj telefón na ktorom si pustila hudbu, do uší si strčila slúchadlá a začala premýšľať. Chvíľku len tak hľadela na hladinu vody než sa rozhodla čo vlastne chcela dneska nakresliť. Nikdy to nebolo niečo úplne tematické. Proste čo ju napadlo prvé sa dostalo na papier, alebo teda do tabletu.

Jamie toho měl dneska všeho plné zuby, proto nebylo nic divného na tom, že se jeho druhé já zase dere na povrch. Byl už od rána takový napjatý a nervózní. Určitě to bylo tím že málo spal, učil se dlouho do noci a si nejspíš vybralo svou daň. Potřeboval dobré známky, proto musel tvrdě dřít. Je pravda že to nebyl žádný blbec, že tomu učení nemusel věnovat tolik jako jiní, ale stejně to chtělo občas udělat nějakou práci na víc. Občas možná i trochu litoval výběr oboru, protože věda nebyla vážně nic jednoduchého, ale kdo má rád jednoduché věci že.?  Byl na cestě ze školy když se dostal do úzkých. Šel nakoupit do menšího krámku a zjistil že někde zapomněl, nebo ztratil peněženku. Samozřejmě jeho taková dá se říct maličkost docela rozhodila.. ,, No může být dnešek ještě horší?” Zeptal se sám pro sebe. Jeho vnitřní já na sebe nenechala dlouho čekat a okamžitě mu odpovídala.. //Samozřejmě že může, ale neboj Oli mám pro tebe řešení. Prostě si ten redbull dej do batohu a jdi, nikdo si toho ani nevšimne neboj..// Nad tím jen záporně zavrtí hlavou, možná na někoho mohl působit jako blázen, ale nebyl. Vrátil redbull zpět na místo a odešel domů. Doma nemohl vydržet, pořád potřeboval něco dělat. Vlastnil několik léků na uklidnění takových stavů, ale vůbec žádný mu dneska pořádně nezabral. Měl ještě jednu možnost jak tuhle úzkost utlačit. Běhání. Běh pro něj byl nejlepší lék na světě, proto si zabalil tašku a vyrazil do fitka. Jakoby to nestačilo i to bylo dneska z technických důvodů zavřeno.. ,,No to si snad děláš..” Tohle už bylo i na něj moc. Naštvaně hodil tašku na zem a nezapomněl do ní ještě kopnout.. Nakonec tašku sebral a vyrazil k přístavu, když už musel běhat venku běhal raději tam než třeba v parku. Méně lidí a je tam i lepší trasa na běhání kolem přístavu.. Bylo už na večer, takže tam možná ani tolik lidí nebude. Možná pár rybářů a lidi co vlastní nějakou tu loďku, sám by jednu chtěl aby mohl vyjet na moře a nic neřešit. Bylo pro něj občas komplikované žít s rozdvojenou osobnosti, stalo se že kvůli tomu přišel o dost důležité lidi ve svém životě. Někteří si na to prostě nedokážou zvyknout. Není to nic proč by ho lidé měli litovat, vlastně on to neměl ani rád když to někdo udělal. Prostě mu to osud do života přinesl a tak se s tím naučil žít. Vlastně podle psychiatra bylo špatné že si vytvořil ke svému druhému já jakoby citové pouto. Měl se rád takový jaký je a ldyž to někdo z jeho přátel neakceptoval nebyl to prostě někdo koho by potřeboval.. //stačí už stačí.// Ano jeho druhé já nemělo běhání moc v oblibě, proto se rozhodl vážně na chvilku zastavit. Zastavil přímo u jednoho mola. Všiml si někoho na molu a tak se zastavil.. Řekl si že by si mohl jít pokecat a aspoň trochu se uklidnit. Vypadalo to jako mladá holka. Všiml si že má na uších sluchátka, proto teď vůbec nevěděl jak k ní zezadu přistoupit, mohla by se leknout a spadnout do vany..//Jen jdi a pořádně jí vylekej bude sranda… Ne.! To nikdy. A přestaň..// svedl menší hádky u sebe v hlavě a pak opatrně přistoupil k ní.. ,,Promiň. Ahoj.. Co tu děláš.?” Zeptá se když stojí přímo za ní. Doufá že ho slyší nechce na ní sahat nebo tak něco. Ne že by se jí štítil nebo tak, ale prostě se nesluší sahat na cizí lidi. Samozřejmě byl ale připravený zasáhnout kdyby se náhodou polekala a měla spadnout do vody..

Občas okolo nej na vode prešla nejaká loď, preto vždy hlavu zdvihla než sa znovu natočila k svojmu tabletu. Mama je znovu písala, že potrebovala nejakú kresbu. Poslala jej podrobný popis postavy a ona už mohla robiť čo vedela najlepšie, kresliť. Dobre sa jej kreslilo keď mala pokoj a vonku vždy ten pokoj našla. Izba nebola zlá, no nebolo to to čo potrebovala jej kreatívna myseľ. Okolo bolo toho tak veľa, že sa mohla inšpirovať hocičím, hoci len smietkou na zemi. Niekedy to tak naozaj bolo, že to bola iba akási smietka. Bola vlastne veľmi ponorená do toho čo robila, menila svoje brushe na tablete jedna radosť. Nápady sa valili hrozne rýchlo. Už dávno nezažila taký tok nápadov. Nemala na to možnosť, pretože sa trápila kvôli novej škole a kvôli tomu, že jej priateľ bol proste idiot. Nikdy by mu to ale do očí nepovedala, pretože by skončila horšie ako len s modrinami. Pravdepodobne natrhnutá pera ak ie niečo horšie v podobe zlomenej kosti... Bol naozaj schopný všetkého a to bolo to čo ju na ňom desilo najviac. Nemal zábrany a ona sa naozaj brániť nedokázala.

Vydesilo ju keď začula hlas spoza svojho chrbta. Bolo to už tak nejako automatické, nemala rada ak sa k nej niekto čo i len blížil, pretože to v nej vyvolalo pocit panického strachu. Tablet zablokovala a natlačila ho pevne na svoje telo pričom sa zahľadela na osobu ktorá tam stála. Bol to nejaký chlapec ktorého nepoznala ( prekvapivé, keďže tu nepozná vlastne nikoho ). Nevidela mu veľmi do tváre keďže svetlo na móle zase nebolo boh-vie aké. Videla však jeho svetlé vlasy, tak aspoň niečo. Slúchadlá si vybrala z uší a chvíľku na neho hľadela, nevediac čo mu povedať. Toto bola presne ona, trapná a tichá. Ľudia sa s ňou často do reči nedávali takže nevedela reagovať zas tak dobre akoby to asi normálny človek mal. A stále tam bol ten faktor strachu. "Ja... kreslím." bolo jediné čo zo seba vytlačila. Trocha si nad tým povzdychla, že vážne nevymyslela nič lepšie? Takto si kamarátov naozaj nenájde. Automaticky sa poobzerala či tam nikto nie je, teda hlavne jej priateľ či tam nie je. Vedela, že sa vrátil späť do LA no napriek tomu sa stále musela uisťovať, že tam nie je. Mohla vyzerať dosť vydesene a hystericky na prvý pohľad a bez kontextu. A ten mu určite nebude dávať. Nevedeli o tom doteraz jej rodičia a musel to tak ostať. Musela sa z toho vyhrabať sama, či chcela alebo nechcela.

Vážně doufal že ho dívka před ním uslyší. Bylo sice docela už pozdě, ale to neznamenalo že by nemohl navázat nové přátelství například.. Ano byla tady také ta možnost že to bude nějaká nepříjemná pipka a on si bude muset jít zase po svých.. Občas se prostě stane že si dva lidé nepadnou do oka hned na začátku. Také by jejich setkání nebylo nejpříjemnější, kdyby kvůli němu spadla do vody. //Bylo by to vtipné kdyby tam spadla… Já bych se rozhodně bavil..// Nad myšlenkou jeho hlasu v hlavě jen protočí oči.. Občas dokázal být dost nepříjemný a zlý, naštěstí Oli nebyl nijak nemocný, proto se zvládal ovládat a nemusel dělat to co po něm chce.. Jak předpokládal dívku vyděsil. Naštěstí do vody neletěla.. Voda byla určitě studená  a mohla by kvůli němu nastydnout. To by mu tak ještě chybělo aby kvůli němu někdo dostal zápal plic.. Dnešní noc byla vážně trochu studenější než jindy..
Tablet si přitiskla pevně k hrudi a on se musel trochu zasmát. ,,Neboj já tě nechci okrást..” Snaží se znít přesvědčivě. Protože zloděj vážně není. Vypadala vystrašeně.. Její pohled jí prozrazoval. Jamie často uměl odhadnout člověka po malé chvilce jejich rozhovoru.. A proč to dokázal odhadnout jaký člověk asi je.? No to bylo jednoduché. Navštěvuje různé terapie kvůli své rozdvojené osobnosti a setkává se tam s různými lidmi..
Poslouchá jejich denní problémy, poslouchá jak přemýšlejí, o co usilují a on díky tomu uměl odhadnout lidi.. Není zase nějaký chodící člověk, co koukne na jiného člověka a hned od prvního pohledu ho odhadne, ale většinou když se s člověkem dá do mluvení dokáže ho tak nějak od oka odhadnout jaký asi bude.. To neznamená že se nemohl nikdy zmýlit..
Dívka před ním si vyndala sluchátka a on čekal co bude dál. Zatím vypadala že neumí ani mluvit, jedinou emoci kterou mu zatím předvedla byl strach. On neměl rád když z něj má někdo strach, proč taky.? Oli je neškodnej, neublížil by mouše. Jako ano, už se párkrát v baru třeba popral, ale to jen proto, že prostě nebyla jiná možnost.. Dívku by ale nikdy neuhodil, to by se mohlo stát cokoliv a prostě by to neudělal.. Když konečně promluví uleví se mu že umí mluvit.. Moc toho sice neřekla, ale třeba není zrovna ukecaný člověk. On si často uměl poradit a snaží se co nejvíce daného člověka rozmluvit.. On si rád povídá.. ,,Kreslíš.? Tady teď.? A co kreslíš.?” Tohle zrovna nebyla ta nejlepší technika jí rozmluvit. Vychrlil na ní několik otázek najednou.. //Tohle bylo trapné, měli jsme jí hodit do vody.. Sklapni..// Ty jeho vnitřní hádky jsou k smíchu, je rád že je nikdo jiný kromě jeho neslyší..
,,Promiň, nechci bejt vlezlej, jen nějak nevím co dělat.. Nechceš společnost.? Byl jsem si zaběhat a už mám dost..” Doufá že řekne že na něj má chvilku, přece jen by bylo fajn se na chvilku zabavit.. Když se rozhlédne kolem sebe on automaticky udělá to samé, třeba na někoho čeká.. ,,Pokud máš něco domluvené nebo na někoho čekáš tak nebudu zdržovat…” Usmál se na ní a ustoupil o krok do zadu.. I kdyby nečekala dal jí aspoň možnost se ho zbavit jemným způsobem. On by se asi ani neurazil kdyby mu to řekla rovnou na přímo.. Dík nemám zájem se s tebou bavit. Ale třeba se rozhodne tu s ním chvilku zůstat a on pozná fajn nového člověka.. Přece jen prázdniny pro něj budou dlouhé. Rodiče jsou na dovolené a on nechce být doma sám a tak zůstal ve spolku. Dívka vypadala hrozně vyděšeně, nechápal proč, ale zatím se nehodlal ptát.. Je moudřejší ještě vyčkat na takové osobní otázky, mohlo by jí to možná vyděsit ještě víc. Třeba byl zrovna Oli ten největší podnět k jejímu strachu.. Až teď mu dojde že se vlastně ani nepředstavil.. ,,Promiň jsem se ani nepředstavil.. Jsem.. Oli..” Usměje se a podívá se na ní jeho modrýma očima a natáhne k ní ruku..

"Nemyslím si, že ma chceš okradnúť. A aj keby, zajtra by som si kúpila nový. Aj tam nič poriadne nie je, je to len tablet na kreslenie." automaticky dodala keby to chcel nejako prekecat. Avšak nevyzeral na to, že by ju chcel okradnúť. Zlodeji proste nie sú tak put together ako tento chlapec. Síce vyzeral trocha rozcuchane, no asi cvičil pretože jeho úbor presne o tom vypovedal. Nezvykla si ale ľudí moc prezerať pretože popravde sa jej nikdy nikto len tak neprihovoril. Stalo sa to raz a teraz je tam kde je. Keď sa jej spýtal čo kreslí, chvíľku jej znovu trvalo kým tá otázka došla aj k nej. Občas sa proste zahľadela niekam do blbla a potom nevnímala to čo sa jej niekto pýta. "Mama po mne potrebovala nejaký náčrt novej postavy do hry." povedala tichším hlasom, znovu sa pre istotu rozhliadajúc okolo než sa pohla k druhej časti jeho otázky. "Večer sa mi kreslí najlepšie a hej kreslím tu. Moja internátna izba je trocha... nemám v nej kreatívne myšlienky." ani sama práve celkom nevedela čo povedala, no izba zrovna nebolo miestom kde sa jej kreatívne myšlienky rozrazstali až po strop.

Keď sa jej spýtal či nechce spoločsnoť, trocha ju to zaskočilo. Nikdy s nikým netrávila čas osamote, ak to nebola jej rodina pretože to bola jediná možnosť pri ktorej sa nemusela báť, že sa niečo stane. Znovu sa neistotine rozhliadla okolo, možno mu to dôjde aj divné no bola veľmi paranoidná a naozaj sa bála, že sa niekde ten idiot objaví. 'Je v LA, nebuď tak paranoidná.' okríkla sa v mysli a konečne sa na neho usmiala. "Samozrejme v pohode ale ja nie som veľmi zábavná takže neviem či budem zrovna tá najlepšia spoločnosť." dodala než svoj tablet konečne odtiahla od svojho tela aby ho odložila spolu so slúchadlami ktoré mala ešte pred chvíľkou v ušiach. Bola vlastne celkom rada, že na ňu niekto nabehol, aspoň mohla niekoho spoznať a necítiť sa až tak osamote. Predsa len došla sem, aby začala akúsi novú etapu svojho života, takže by sa o to mohla aspoň trocha snažiť a teraz sa jej ponúkala úžasná možnosť. "Susan. Stačí Sue." tiež sa mu predstavila a chvíľku premýšľala či mu vôbec podať ruku. Natiahla ju ale nakoniec jeho smerom, potriasúc si s ním. Bol to pre ňu nesmierne veľký krok keďže normálne ľuďom ruku nepodávala, nikdy na to vlastne nemala tak celkom možnosť. "Tak sa pôjdeme prejsť a nebudeme tu asi stáť, že?" kývla hlavou a pomaly sa rozišla niekde vpred, stále si držiac akýsi odstup pretože to by bolo na jeden večer už asi moc. Ani vlastne tak celkom nevedela kde išla pretože to tu nepoznala, no mólo bolo dostatočne veľké takže sa mohli prechádzať koľko len chceli.

Byl rád že dívka před ním konečně promluvila. Teda řekla aspoň víc jak dvě slova. Jemu by asi ani nevadilo kdyby toho nenamluvila tolik co on, ale zase nechtěl mluvit jen o sobě, takže je rád že s tím půjde nějak pracovat. Jeho zaráželo jak vystrašená byla. No třeba se tak tváří a chová normálně, ale to je blbost. Ta holka měla z něčeho strach. //Z tebe, kdyby si se podíval do zrcadlo pochopíš to..// nad svým druhým já protočí oči. Snad si nebude myslet že to bylo nad její odpovědí. To by bylo trapné, protože jí dalo nejspíš hodně přemlouvání aby s ním mluvila.. Zase kdo by se nebál večer cizího kluka že.. On být holka vezme nohy na ramena. Ano byl trochu rozcuchaný a určitě na něm bylo vidět že běhal.. Rozhodně ale nijak nezapáchal, on si dával vždy záležet aby pěkně voněl.. Už jí nijak nepřesvědčuje o tom že není zloděj, protože si to určitě ani nemyslela, proč tu vést tuhle dá se říct zbytečnou debatu, když se můžou bavit o věcech které je budou oba bavit.. On by ani nepoznal že je to nějaký tablet na kreslení. On a umění nešlo dohromady.. Proto jen přikývne..On byl zvyklí navazovat konverzace s cizími lidmi, takže ani teď s tím neměl nějaký problém.. I když umění nerozuměl zajímalo ho co kreslí, proto trpělivě čekal na odpověď. Nevadio mu že jí to chvilku trvá, je trpělivý člověk.. Když mu odpoví věnuje jí úsměv a tím odhalil jeho rovné bílé zuby.. ,,Nové postavy do hry.? Co dělá tvoje matka?” Zeptá se, tohle ho opravdu zajímalo.. ,,A co jsi už nakreslila.?” Neomlouvá se za to že je zvědavý, podle něj ty otázky jsou na místě. Zajímalo ho to… Zajímalo ho co pořád hledá, protože to její rozhlížení mu neunikne.. //Hledá způsob jak se tě zbavit.. Buď zticha a někam zalez jo.? Nikdo na tebe není teď zvědavý..// ,,Tomuhle rozumím, taky chodím běhat raději v noci, je to takový klidnější.. A to s tím pokojem taky chápu..” On měl teda pokoj hezky udělaný, byl tam rád. Ve spolku měl kamarády.. ,,Takže chodíš tady na univerzitu.? Možná jsme se už viděli.. Jen já a pamatovák na obličeje, tím nechci říct že bych na tebe zapomněl, prostě jen mám horší pamět na tohle..” Zasměje se. Sám se teď trochu zamotal do své odpovědi.. Ne že by byl nervozní teda, to ne.. Zajímalo ho na co asi myslí. Určitě by ho neurazila tím že by ho poslala pryč, takže byl připravený na všechno. Její odpověď ho donutí se znovu usmát.. ,,Ale prosím tě.. Tak špatné to určitě nebude... “ řekne a přejde na kraj mola a také si sedne tam kde seděla ona.. Určitě to bude fajn.. Když se mu představí věděl že má vyhráno a mohl tím navázat dost možná nové přátelství..,,Těší mě Sue.. “ Trochu ho překvapí zaváhání když mu podává ruku, byl to jasný náznak nedůvěry, ale nebylo se čemu divit, byl to cizí kluk který za ní přišel v noci. Pak se zvedne, protože nápad procházky se mu líbil.. ,,Ano, víš o tom že lidé se nejlépe poznají při procházce.? Minule jsem to četl, dělali nějaký průzkum nebo co.. Máš čas vnímat uklidňující přírodu a u toho jen mluvit. Lepší než sedět někde v kavárně, to pak člověk může být nervozní a neví co z ruka. Pak vypadá jak blázen..” Zasměje se a společně vyrazí kolem přístavu.. ,,Co studuješ Sue.?” Zeptá se zájmem. Rád se zajímal o studium jiných lidí..

Hrozne veľa sa vypytoval na to na koľko bola ona zvyknutá. Vlastne nikdy nebola úplne stredobodom pozornosti, a aj keď bola tak nie v dobrom svetle. Vedela, že ľudia takto normálne fungujú a zoznamujú sa, ona na to iba nebola zvyknutá. Možno ju do mierne vyvádzalo z miery, nedávala na sebe znať, že je vyvedená z miery. Stačilo, že sa skoro zakaždým obzerala ponad svoje plece či za ňou nestojí. Chvíľku jej trvalo kým zareagovala na jeho prvotnú otázku, pretože v tom všetkom čo povedal v posledným minútach by sa to ľahko stratilo. "Moja mama pracuje ako game developer v Naughty dog. Väčšinou jej kreslím nové postavy do hier ktoré potom dizajnuje." vysvetlila mu, aj keď si nebola istá, že danému výrazu bude rozumieť. Niektorí s tým mali problém, hlavne ľudia čo sa nevyznali v počítačových hrách a všeobecne, v IT technológiách. Sama by to možno tiež nevedela, keby sa v tom jej rodičia nepohybujú priam odjakživa. "Nič som vlastne ešte nenakreslila, bola som tu iba niekoľko minút. Chvíľku mi trvalo kým som sa sem dostala. Ja som vlastne... vlastne som nemala namierené nikde konkrétne, iba som tu skončila." trocha sa rozhliadla a jemne mykla plecami. Naozaj to neplánovala, proste tu skončila a zapáčilo sa jej tu. Ani by nečakala, že by tu niekoho mohla stretnúť. Predsa len, prístav nebolo zrovna spoločenské miesto. Iba o niekoľko metrov ďalej bola menšia kaviareň ktorú videla počas cesty sem, tam by to bolo vlastne celkom ľahké niekoho stretnúť. Avšak to by nebola ona ak by sa s niekym nestretla aj na tom najviac odľahlom mieste.

Na druhý zvyšok jeho otázok sa mu rozhodla odpovedať až keď sa rozišli vpred. "Hej začínam sem chodiť na univerzitu." dodala pričom si dovolila sa na neho pozrieť na niečo dlhšie ako pred tým. Bola si istá, že ho na zápise nevidela. Vedela, že škola mala niekoľko rôznych fakúlt, takže je možné že chodia na jednu školu len nie na jenu fakultu. Určite by si ho pamätala, pretože chlapca s bielymi vlasmi človek nevidí len tak každý deň. Síce by mohol ujsť ako umelec, pretože umelci neboli nikdy tak úplne "normálni". Ale určite ho nevidela. "Nie, nemyslím si že sme sa videli. Pamätala by som si, keby vidím niekoho ako si ty. Študujem umenie, čo iné." poslednú vetu dodala tak skôr ironicky, pretože pred odchodom sem, sa všetci spytovali, čo bude robiť s titulom z umenia? Sama presne nevedela čo by robila s titulom, no vedela čo chcela robiť po škole. Vlastne ani nevedela, či škola bola to čo potrebovala. Celé to bol len chabý pokus o útek pred niečím s čím si ona nevedela rady. Sama sa ho ale nespytovala, bola si istá, že sa nebude ani musieť pretože on jej to rád povie aj sám. Aspoň teda vyzeral na to, že sa rád rozpráva keďže jej spustil ďalšiu spŕšku slov a ona nestíhala sledovať čo hovorí. Na to, že sa ľudia spoznajú najlepšie na prechádzke iba prikývla. Ona mu mohla ukázať to čo chcela, takže jeho výrok nebol tak úplne pravdivý, to mu však ale nehovorila. Namiesto toho sa iba usmiala a naďalej prikyvovala. "Takže ty si jeden z tých ľudí čo veria tomu... že americký vedci povedali..." trocha sa uchechtla čo bolo celkom nezvyčajné, pretože to sa len tak nestávalo. Vlastne si to uvedomila až niekoľko sekúnd potom čo sa to stalo a ihneď je z tváre opadol úsmev a zase sa venovala radšej ceste ako niečomu inému.

Jemu nepřišlo že mluví moc, vlastně mu přišlo že se ani moc neptal ještě. Lidé se vzájemnými otázky navzájem poznávají, takže mu to prostě nepřišlo divný. Ani nevěděl že ona má nějaký problém s navazováním novým přátelství. On si rozumí se všema, proto věří že i s ní si padne do oka a najdou společnou řeč.. //Nebuď tak milej nikdo tě nebude chtít..// Jeho druhé já je prostě pořád v pohotovosti, byla pravda že holky letí spíš na ty bad boye..  Poslechne si kde že její matka pracuje a uznale kývne hlavou.. ,,Wow.. To musí být skvělá práce.. Jako, ale přijde mi to trochu divné že to děláš ty.. Nebo jí jen pomáháš.?” Zeptá se doufá že nenarazí na nějaké citlivé téma.. //NEjspíš její rodiče podporují dětskou práci, to by jsme měli taky někdy vyzkoušet. Domácí práce za nás může dělat nějaký fracek.. Přestaň vážně už dneska..// pomyslí si a protře si trochu unaveně spánky.. Dneska už toho měl vážně dost, proto se snažil ten hlas už nevnímat a věnovat se jenom jí..
,,No v tom případě můžeš klidně nakreslit mě, budu vypadat dobře jako nějaká postavička do hry.. Klidně ti zapozuju..” Zasměje se a udělá pózu jako superhrdina a hned se znovu zasměje.. Oli byl prostě hrozně usměvavý člověk, kdo ví třeba dívku nakazí svým pozitivním přístupem.. ,,Já úplně chápu že si došla sem. Je to tu parádní.. To ticho je prostě super..” řekne a koukne někam před sebe a na malou chvilku přestane mluvit. Vážně tu bylo hrobové ticho, slyšel jen vlny a svůj dech.. Rozešli se někam směrem kolem přístavu, bylo mu jedno kam půjdou hlavní je že to bude taková ta klidná procházka.. ,,Univerzita tady je skvělá vážně.. No vidíš a teď už znáš mě.. Takže ti můžu udělat klidně soukromou prohlídku.. A si na koleji.? Nebo máš v plánu se přihlásit do nějakého spolku.? “ Je možné že bydlí normálně doma, s matkou a otcem. Tohle ho taky zajímalo, třeba spolu budou moc trávit více času.. Všichni jeho kamarádi jsou zadaný a on jim nechce dělat křena.. Zasměje se když začne zase mluvit.. ,,Co tím myslíš někoho jako jsem já.?” Zeptá se zase se smíchem, nějka se ho to nedotklo, dokonce asi i věděl co tím myslí..,, Jasné co jiného že.. hlavní je že tě to baví a naplňuje..” Usměje se na ní. On zatím o sobě nic neříká, ona se neptá a on sám od sebe přece nezačne mluvit o sobě.. To není nic pro něj aby mluvil pořád jen o sobě..//To já bych klidně něco řekl.. Nech mluvit mě Oli, bude legrace.// Procházeli se u vody a občas kolem nich projela nějaká menší loďka.. ,,Chtěl bych jednou vyrazit na moře a už se nevrátit..” Zasmál se. Nebo aspoň na pár měsíců vypadnou.. ,,Sám jsem věděc. Skoro.. Spíš budu teda.. A asi ne zrovna takový.. Jde o to že na každém výzkumu něco je.. Prostě mě to občas zaujme a něco si o tom přečtu.. Ale jakmile se procházíš s falešným člověkem, nebo s někým kdo tě ani poznat nechce, tak nepomůže ani když budete chodit kilometry.. Rozumíš jak to myslím Sue.?” Zeptá se a nezapomene jí oslovit jménem.. Nakonec si celkem fajn pokecají. Ale Jamie už musí jít, měl ještě něco domluveného. Tak se rozloučili a on pak odešel domů..

Prázdniny pro spoustu lidí znamenají jen to nejlepší, je to totiž čas odpočinku, užívání létá, večírků, cestování a tak dále, jenomže ne pro všechny jsou zrovna nejpříjemnější. Zrovna takovou výjimkou je tady Sierra, pro kterou to znamená několik měsíců především na bytě s Rickem. Jejich vztah je velká kapitola v jejím životě, jenomže poslední rok ne zrovna příjemná, protože nejenže se navzájem sem tam podvádí, v jejím případě tedy když na večírku narazí opilá na někoho, kdo o ni projeví zájem, ale také už to není vztah jako takový, pouze spolu bydlí, promluví spolu čas od času a víceméně už se jen tak snazší. Jsou spolu velmi dlouho a moc ji nepřekvapuje, že to tak dopadlo, protože to čekala, vždycky na všechno pohlížela pesimisticky, ale z hloubky duše doufala, že to tak nedopadne. Bohužel, dopadlo. Teď už jenom zůstává otázka, proč to jeden z nich neukončí, když to je takovéhle. No, vlastně si už si jeden na druhého za tu dobu zvykli, stejně jako si zvykli na ponurou domácnost, a hlavně ona nechce přijít o tento byt, který by sama neutáhla. Skončila by tím pádem buď na koleji nebo ve spolku, těžko říct, která možnost je pro ni horší. Má totiž ráda své soukromí a samotu, což jí tady s Rickem rozhodně nechybí, obzvlášť teď, když jim to už neklape. Zase na druhou stranu, on není tak hrozný, vždycky se k ní choval hezky a i ten poslední rok ji vyzvedáväl ze školy, když jezdil z práce. Dokonce se rozhodl pro společný výlet do Ohia, aby vypadli spolu z toho bytu. Navíc tak trochu doufal, stejně jako ona, že to pomůže jejich vztahu. V podstatě to svým způsobem naplnilo jejich očekávání, dělali spolu takové ty věci, jako společné výlety, focení samozřejmě, kterého pro Sierru nikdy nebylo dost a další chvíle coby pár. Ze začátku si sice neměli nic moc co říct, ale když poté mohli mluvit alespoň o zážitcích a státě jako takovém, bylo to ihned o něco příjemnější. Tedy až do doby, kdy nepřišel ten nevyhnutelný moment, intimní strana vztahu. Nespali spolu už celé měsíce, jelikož na to měli jiné, a jelikož to patří neodmyslitelně ke zdravému vztahu, který se snažili zachránit, muselo na to jeden večer dojít. Bylo to zvláštní, ale byl to přesně ten moment, kdy oboum došlo, že už to nebude jako dřív. Dokonce ji to rozplakalo a od toho večera už si oba nepřáli nic jiného, než už být konečně doma. Vrátili se před několika dny a už začalo být pro Sierru těžké vůbec být v tom bytě, když je na blízku Rick. To, co je mělo znovu sblížit, je vlastně ještě víc odcizilo. Jejím oblíbeným místem se stal přístav, kde začala trávit hodně času, především s foťákem. Vydala se sem i dnes, s vlasy staženými do jednoduchého nízkého culíku a pohodlném outfitu. Nejraději jen tak sedí na lavičce u mola, což dělá i teď a pozoruje všechny ty plachetnice, moře a racky, zatímco má prázdnou mysl a inhaluje mořský vzduch, absolutně neřešíc lidi procházející kolem.