Dobře, nebudu. Promiň. *Trochu pozvednu dlaně, která mám položené na stole, na náznak, že je mi to jedno. Můžu ti buď říkat sluníčko, šprte nebo tě neoslovovat vůbec. Jsem v pohodě se vším, jen vím, že většina lidí má radši milá slova.* Alita? To je zvláštní jméno, nevíš co znamená? *Řeknu zaujatě a usměju se na tebe. To co říkáš dál úplně vypustím, protože mě to zrovna moc nezajímá.* Jednou jsem viděl film Alita: Bojový anděl. Označila by ses za bojovnici? *Přejedu si pobaveně prstem po bradě. Už vidím, že budeš naštvaná, že jsem přemlčel tvou otázku, ale když má někdo zajímavý jméno. Člověk se tomu musí na chvíli věnovat.* A jo. Měli bychom se dát do práce. Rád bych na téhle škole zůstal, abych tě ještě mohl potkat na chodbě. *Ušklíbnu se na tebe s povytaženýma koutkama do úsměvu. Jestli mám něco na zápisky, coo? Rukama si zajedu do zadních kapes, jako bych věřil, že tam něco najdu, ale v jedné mám jenom mobil a v té druhé peněženku. Tam bych možná našel jízdenky z autobusu, ale to by se ti asi moc nelíbilo.* Nooo, vyrazil jsem dost nepřipravenej. Nečekal jsem, že mi někdo pomůže. A jestli by pomohl, tak buď až zítra nebo hodinu před testem. *Zakroutím hlavou a ještě jednou si projedu zadní kapsy. Když tam nic nenajdu, tak přejedu pohledem po stole, kde zahlédnu tvůj blok.* Alito. Myslíš, že by jsi mi dala nějaký kousek papíru ze tvého bloku? Prosím. *Usměju se na tebe, abych prolomil ledy. Na některé lidi slovo prosím a úsměv stačí. Ty mi přijdeš jako trochu složitější typ. Ale těžko říct, co je pravda.* A tužku. Jestli bys měla. Navíc.

Pohlédne na něj a mírně se pousměje. Je ráda, že s tím tak nějak souhlasil. Jakmile se jí zeptá na jméno jen pokrčí rameny. "Vlastně netuším, jediné co vím je to, že pochází z francoužštiny. Mí rodiče mají docela smysl pro humor když jde o jména." poušklíbne se a projede prsty své vlasy.
Nad jeho další větou jen zakroutí hlavou. "Ani mi nemluv. Jakmile to vyšlo do kin,máma byla hrozně nadšená jak skvělé jméno vybrala." jen protočí očima. "Ale za bojovnici? To je docela složité." poví tajemně a začne si pohrávat s tužkou v ruce, promne si rty a pohlédne na něj. Není moc sdílná,když jde o její osobu a tak to potom dopadá. Pozvedne jen obočí. "Potkat na chodbě? Protože budeš potřebovat pomoci i s jinými předměty?" podívá se na něj s otázkou v očích a jen zakroutí hlavou.
"Chápu chápu, tak ještě, že jsi narazil na mě a dokázal i hezky poprosit." poví s úsměvem a nad tím, jak je nepřipravenej jen kývne hlavou. Nakloní se k tašce, ze které vytáhne malý bloček. "Nech si ho, mám jich ještě několik." řekne vážně a nad tužkou se už jen poušklíbne. Vytáhne jednu náhradní z pouzdra a položí mu ji na stůl před něj. "S tebou to bude ještě složité, co?" zkousne si vnitřek tváří a otevře knihu. Nalistuje potřebnou stránku. "Takže Charles Dickens. Řekneš mi něco co napsal?" pozvedne obočí a pohlédne mu do tváře. Nenechá ho jen tak opisovat věci z knihy, chce vědět, zda taky něco ví nebo je jen prázdná schránka s docela pěkným úsměvem.

*Když se na tebe tak dívám, tak se usmíváš jen minimálně. Když se snažím nadhodit něco, čím chci trochu odbourat atmosféru, protože to je mezi náma docela divný, nepousměješ se ani nic, spíš vypadáš, že tě to rozčiluje. Nechci se vtírat, ale vědět o tobě něco by nebylo špatný, když se mě snažíš něco naučit. Ale je vidět, že tady to nemá cenu, snažit se kamarádičkovat. Já kamrády mám a vypadá to, že i ty.* Ne, abych tě třeba mohl pozdravit. *Napodobím tvé zakroucení hlavou a zády se opřu o židli, tak abych viděl do tvé učebnice a aby to zárověň bylo i pohodlný.* Děkuju, Alito. *Přikývnu a trochu nedzvyhnu koutky úst. Jakmile tužku položíš na stůl, hned po ní sáhnu rukou a vezmu si jí k sobě. To samé udělám i s bločkem, přitáhnu si ho k sobě tak, abych se mi dobře psalo, i když nevím, jestli to nebudou zbytečně popsaný a vyhozený stránky. Radši bych si do nich klŕeslil, nebudu lhát.* Asi jo. Angličtině vážně moc času nevěnuju.*Přimhouřím trochu oči, člověk by řekl, že to je ostuda, teda, pravděpodobně i ty si řekneš, že to je ostuda. Já si ale myslím, že člověk musí mít jistý nadání, jako třeba, ten kdo umí kreslit, taky má nadání. To samý mi přijde i s dějinama, angličtinou nebo třeba matikou. Ne každému takový věci jdou. Nesnáším lidi, co odsuzujou, že někomu nejde něco, co jim jo. Doufám, že taková ty nebudeš. Když nalistuješ danou stránku a obrátíš se na mě s otázkou, promnu si oči. Vážně se mě ptáš? Dickens, Dickens..* Ehmm..*Zamumlám si pro sebe a propiskou, co držím v ruce začnu ťukat do bločku.* Tři mušketýři? *Zvednu k tobě pohled, který jsem do teď upíral na propisku s bločkem. Tvářím se trochu zamračeně s kapkou očekávání ve tváři, zajímá mě jak moc vedle jsem. Ne že bych si z tebe chtěl dělat legraci nebo tak něco, ale takhle to na mě vybalit prostě nemůžeš.* Alito hele, nejdřív mi to musíš říct. Já si to napíšu a naučím. Takovej je můj systém, teda něco takovýho. Nemám zase tak špatnou paměť, když si něco potřebuju zapamatovat. Ale takhle to na mě vychrlit němůžeš. *Znovu opět přimhouřím oči a trochu provinile se pousměju, aby ses na mě nezlobila. Říkám pravdu, vždycky jsem se všechno naučil, mám dobrou paměť, ale z angličtiny nemám ani zápisky, proto potřebuju, aby si mi pomohla.*

Pozvedne obočí aby si ho prohlédla. "Dobře tedy, myslím, že nemám problém s tím aby jsi mě pozdravil na chodbě." nakonec se na něj usměje. Ze začátku vypadal jako namyšlený sportovec nebo populární kluk. Populární s tímhle obličeje určitě bude, ale k ní se chová zatím hezky, když opomine ten klišé začátek, tak by na něj mohla být příjemnější. "Nemáš zač." řekne upřímně a zalistuje v knížce.
Nad jeho nevědomostí má ale chuť si plácnout rukou do čela. "Ty jsi fakt student za všechny peníze." zažertuje a podívá se mu do očí. Nálada se jí začíná zlepšovat. Někdy je to jak na horské dráze. Chvíle depresí a chvíle naprosté radosti, že by objímala všechny na které narazí. Když zmíní tři mušketýry jen se ušklíbne a podívá se na něj. "To jsi špatně, napsal třeba Olivera Twista. Víš? Takovej ten malej chudej kluk co kradl a tak?" nakloní se k němu a podívá se mu do tváře. "To byla ta nejjednodušší otázka, kterou jsem ti za tohle období mohla dát." řekne vážně, ale nakonec se usměje a stáhne zase na svou stranu. Potom mu teda ukže v knize několik odstavců aby si je přečetl a přepsal do bločku. "Tohle a tohle si opiš a zapamatuj. Tohle a tohle určitě bude v testu. A na tohle se tě budou rozhodně ptát u zkoušení." řekne vážně a ukazuje mu určité části textu v knize. "Myslíš že to zvládneš?" pozvedne obočí a prohrábne si vlasy. "Ještě ti můžu dát sluchátko do ucha a napovídat ti jako agent, ale to by nebylo uplně funkční." zažertuje.

Náhodou, nenech se mýlit. Nejsem zase tak špatný student, v odborných předmětech mám převážně za 1. *Ušklíbnu se na tebe. Určitě by mě za šprta nikdo nebral, ani já bych se tak nenazýval, ale když po mě chtějí třeba nafotit klauzury. Je to něco jinýho. Lehnout si v lese někde do trávy a hledat místo, kam nejlépe dopadá světlo a nastavit správnou kompozici, aby fotka byla prostě dokonalá. Pak několik hodin úprav a ladění, prostě žádné stresy z toho, že jsem se něco nenaučil nebo takový kraviny.* Joo, to znám, myslím. Jednou nám to někdo pouštěl jako film. *Zapátrám trochu v paměti a pospojuji si, co vím. Když řekneš, že to byla nejlehčí otázka, tak jen pokrčím rameny, protože mě to netrápí. Nemohl jsem to vědět, když jsem si to ani nepřečetl.
Všechny tvé poznámky, které zmíníš si začnu pomalu psát do bločku. Docela mě udivuje, jak jsi chytrá a přitom i hezká, když se letmo podívám okolo sebe, většina holek, co tu jsou mají buď na hlavě hodně neupravené vlasy v culíku ze kterého jim čouhá každý pramen ven, nebo si u některých vážně ani nejsem jistý, jestli to náhodou není kluk. A to jak pořádá mluvíš tak chytře se mi začíná docela líbit.* Náhodou, to zní jako docela dobrej plán. Takovému podvodu bych se vůbec nebránil, ale ty asi jo, že? *Zazubím se na tebe. Všechny tvé poznámky, co si zmínila už mám napsané u sebe v bločku, takže zacvaknu propisku a položím jí na stůl.* Ještě tam máš něco hodně důležitého? Potřeboval bych aspoň za 4. *Prohrábnu si trošku vlasy a z kapsy si vytáhnu mobil, abych se podíval kolik je hodin. Mám totiž ještě jeden úkol, ne že by to tak úplně spěchalo, ale odfláknout ho nechci.* Mám ještě jeden úkol, s tím mi ale asi moc nepomůžeš. *Zakroutím hlavou, na což si ale zkousnu ret.* I když vlastně. Potřebuju nafotit pár fotek a hodila by se mi nějaká krásná modelka. Neměla by si zájem? Skvěle by ses mi na to hodila a i by si mi ušetřila práci s hledáním modelky. *Zadívám se ti do očí s obrovským náznakem zaujetí, opravdu bych se nezlobil, kdyby si souhlasila, protože tak krásnou zrzku na kterou by se mi ještě hezky koukalo, bych jen těžko hledal.*

“Odborných předmětech?” Pohlédne na něj a zatváří se zvědavě. Ano zajímá jí co by tenhle kluk co si nedokáže zapamatovat něco z literatury, mohl mít jako odborný předmět. Nedokáže ho na nic tipnou. “Nebo takhle, některá díla byla i zfilmována, takhle si to někdo může taky pamatovat. Nejela bych podle filmu celý děj, někdy to je jinak, ale na zapamatování určitých bodů to taky jde. Vidíš, my se někam dostaneme.” Zažertuje a prohrábne si vlasy. Nálada se jí pomalu zlepšuje, předtím byla taková uzavřená, teď už se usmívá více. Prostě to tak někdy mívá, někdy se s lidmi ani nebaví. Kdyby ji chytil ve špatné chvilce, jen by se na něj podívala, zakapla počítač a odešla, beze slova. Dnes to je ale o něco lepší a začíná se to i zlepšovat. Ale je to jak na horské dráze. Většinou když to jde rychle nahoru potom přijde prudký pád.
Začne mu proto vysvětlovat co všechno bude potřeba a co všechno by si měl zapsat. Co kdo bude po něm chtít a podobně. “No nezní to jako dobrej plán. Lepší je se to naučit než podvádět.” Řekne vážně a propíchne ho pohledem, ale nakonec se usměje. Nebude na něj zlá, nezaslouží si to. Zatím je k ní milý, tak ona k němu bude milá taky. Dívá se na něj jak si vše poslušně zapisuje a líbí se jí to. To jak jí poslouchá a opravdu si dělá zápisky. Jen se usmívá. “Myslím že to nejdůležitější jsem ti řekla, ale tohle a tohle si rozhodně zapamatuj.” Ukáže na dvě věty v knize. “To je důležité a pokud to neřekneš neprojdeš.” Zasměje se. Někdy ti profesoři lpí na hotových hloupostech.
“Pokud nepomůžu tak tady jsme asi skončili.” Pokrčí rameny a zaklapne knížku, kterou si schová do tašky. Sama se už nejspíš všechno doučila co potřebovala. A s ním si alespoň něco zopakovala. Podívá se na něj ale trošku překvapeně když se znovu ozve a ještě zmíní modelku a focení. “Já a krásná modelka?” zrychleně zamrká a rozesměje se. “Jako teď? Nevím jestli jsem na to ta pravá.” Podívá se na něj trošku jako na blázna. Ona a modelka? To si nedokáže představit. Neumí se snad na fotkách ani tvářit. Ale potom jí dojde, že dneska by možná tak seděla na pokoji a nic nedělala. Proto jen kývne. “Pokud to budou nějaké normální fotky a nebudeš po mě chtít abych se vyslékla.” Řekne vážně a ušklíbne se.

Tak snad si pro příště stihnu pustit nějaký filmy, abych měl šanci. Teď mi bude ale muset stačit tady tohle. *Ukážu na svůj bloček ve kterém jsou všechny poznámky, které si zmínila.* Tak to si to napíšu a udělám k tomu jeden obří vykřičník, abych to nepřehlédl..*Pobaveně se na tebe podívám, ale jak jsem řekl, tak jsem si udělal, ten vykřičník ještě párkrát obtáhnu, aby hezky vynikl a já ho nepřehlédl.* Tak děkuju moc *Příkývnu a usměju se. Z bločku si vythrnu popsané stránky a spolu s tužkou, a děkovným výrazem, ho k tobě přísunu. Nějakou podobnou reakci jsem asi očekával, ale nenapadlo mě, že by si nakonec souhlasila.* Akty fotím, ale jenom pro své potěšení, do školy se to moc nehodí. *Ušklíbnu se na tebe. Akty většinu času fotím s holkama se kterýma jsem se předtím vyspal, takže nejsou tak stydlivý. Nebo naopak nejdřív fotím akty a pak s nima spím, když je to v tomhle pořadí, většinou se o to ani nemusím snažit já sám.* Ale kdybys někdy chtěla stačí říct. *Lišácky se na tebe usměju a hned na to se zvednu ze židle.* Klidně se běž upravit nebo tak, jestli chceš. A jestli teda souhlasíš, tak se za hodinu sejdeme u jezera, může být? *Upřímně se na tebe usměju. A pomalu se na dám na odchod, ale jen co udělám pár kroků, tak se zastavím a otočím se na tebe.* A vezmi si, prosím, nějaký pěkný šaty. Jestli nevadí. *Jakmile to dopovím, tak ani nečekám na tvou reakci a odejdu. Když si vezmeš šaty, tak to bude skvělý a jestli si je nevezmeš, taky mi to vadit nebude. Krásnou modelku nedělají šaty.*
->> Jezero

Při pozorování jedince zvaném Ruben můžeme narazit rovnou na několik podivností, které by ani ti nejodbornější z odbornějších této vědy nedokázali rozlousknout. Mezi jednu takovou, velice podivnou a jaksi do očí bijící, byl ten nepatrný fakt, že se jeho hnědá hlavička objevil přesně tady. V té místnosti, která byla pro šprty přesně udělána. Vlastně nebylo až tak těžké na první pohled zjistit, že se tady cítí jako u své italské prababičky, které nerozuměl ani půl slova, přičemž jen smutným pohledem koumal, kde se to ocitl a kde je jeho školné – pěkně v háji, aby bylo jasno. Začněme tedy tím, proč se náš pozorovaný, Ruben Torres, ten školní „kdo?“, přinutil sem vůbec vkročit bez křížku a svěcené vody tvořené z lučavky královské a nějakých dalších silných rozpouštědel, která by mu v případě hrozby zkrátila muka. Bohužel pro něj, k lučavce přístup neměl. Vše to začalo školou. Jejím začátkem a uvítáním v novem roce, který na něj ze začátku již působil tak, že mu vnucoval myšlenky na to, zda ještě může dostat své peníze zpět. Při další myšlence na to, že by však chodil po ulicích s kabelečkou, rtěnkou a oholenýma nohama, se raději rozhodl ještě chvíli zůstat. Aby si místo dobrodružství v autech cizinců mohl užít to ve vesmíru. Skvělý důvod, že ano? A přesně proto šel rovnou tady. Na jediné místo, kde mohl počítat s tím, že najde to, co potřebuje. Materiály. A co nejvíce, přesně do jeho špinavých chapadel. Vešel dovnitř s úšklebkem, představou nějaké staré báby, která by na všechny syčela, a zastrašeného davu studentů. Výplod jeho hlavy se od reality moc nelišil. Z jeho pohledu. Musel u hlavních dveří hlasitě polknout, a znovu se porozhlédnout. Přeci jen tu nebyl nějakou dobu, vždy mu tedy stačilo někoho přesvědčit, aby mu odsud nějakou knihu donesl, ale… no, prostě už toho využít nemohl. Tak se z něj stal osvícenský dobrodruh, kterému bylo souzeno ztroskotat a využít logického myšlení, které tak často maskoval za všechny ty zmatené pohledy. Začal pěkně tím, že si nasbíral pěknou hromádku knih do ruky. Jedna, dvě… tři, jo, to by mohlo stačit. Dělalo mu docela potíže si vzpomenout, kde ty elektronové konfigurace naposledy viděl, ale dokázal to. Překvapivě. Ty ostatní přibral pro zajímavost, ačkoliv zcela pochyboval, že je využije. Tak se tedy se svými knihami rozvalil u prvního stolu, který mu doslova nabízel konec jeho utrpení s brašnou a nákladem. Se svým obvyklým zmateným pohledem, kteří mnozí pokládali za částečně roztomilý a vskutku zmatený, se usadil až na konec. Rozvalil své věci, politoval toho, že zapomněl sluchátka, a začal se modlit, že na něj spadne meteorit. Vážně to nechtěl otevírat. Stačilo mu dalších pět minut hledání správných kapitol, aby se chytil za pačesy a dal si chvíli na oddych. Tak, a pěkně znovu. Pomalu se chopil knihy, a s menším úsměvem si začal zapisovat, na jaké straně najde co. A když pohlédl na ty další dvě, jeho frustrace snad jen zesílila. „No do hajzlu,“ zašeptal si, a hlavu raději zastrčil více za knihu.

Káva, to je pro ni dnešní záchrana a přesně s tou vstoupila do studovny. S kelímkem kávy, ze kterého se ještě kouřilo. Člověk si ani nedokázal představit, jak se na něj těšila. Její tělo nebylo absolutně připravené na zvuk otravného budíku a už vůbec nebylo připravené na správnou funkci, která se od univerzity očekávala. Rozhodla se do toho skočit po hlavě, plnit své povinnosti už teď na plno a zaplout do režimu hned od začátku, aby si zvykla. To přesně univerzita chce, jen to bere jako nějakou lehkou činnost, avšak tak to není. Její obdiv si získávají slečny, které jsou dnes bůh ví jak upravené, vlastně kdykoliv na začátku roku upravené. Dnes neměla sílu popadnout jakýkoliv kosmetický produkt, aby její obličej vypadal o něco.. No ne líp, za to by jí její přítel moc nepochválil. Řekněme víc upraveně a zamaskovala by tak možná menší únavu co v ní stále panovala. Její síly stačily na pouhé umytí obličeje studenou vodou a namazáním se levandulovým krémem, který jí měl taky trochu nastartovat. Kdo ví, zda-li to bylo efektivní, možná vypadal víc čile. Schopná byla i oblečení, nahá přece jít nemohla, to absolutně nepřipadalo v úvahu a ne jen protože má přítele. Asi by ji vyhodili ze školy a navíc ona by tohle nikdy neudělala. Na soukromí dbala ze všeho nejvíc. Zvolila něco, co jí bude pohodlné. Vybrala si černé džíny, i když to tepláky zrovna nejsou a jako druhý kousek obyčejné bílé tričko, co bylo tak dlouhé, že si ho zastrčila a vlastně jí tak i trochu došlo, že není asi ani její. Bylo jejího přítele, který o něj díky ní přišel, zlobit se určitě nebude. Bylo tak složité dostat se z vyhřáté postele a tak si to teplo nahradila větším a teplým svetrem hnědé barvy, jenž připomínal barvy podzimu co po prázdninách přicházel. Nahodila veselé ponožky oranžové barvy, pro vylepšení nálady, a přes svetr si nezapomněla vzít ještě džínovou bundu s kožíškem uvnitř. Na teple si hold potrpí, obzvlášť po ránu kdy je zachumlaná do teplé peřiny. Asi by to nebylo tak těžké kdyby nespala s otevřeným oknem, ale vzduch potřebuje. Do koženého batůžku naházela všechny možné věci, jenž do studovny bude zaručeně potřebovat a hlavním je diář, do kterého si včera k večeru vše plánovala. Bez něj by nedala ani ránu a je to pro ní záchrana po celou dobu studia. Díky tomu na nic nezapomene a má vždy všechno včas. Ještě než odešla se vším co potřebuje, všimla si svých vlasů v zrcadle a musela vykulit oči. To je věc, na kterou zapomněla.. Její vlasy byly momentálně rozcuchané snad do všech světových stran a proto je upevnila do ještě stále lehce ucuchaného drdolu. Hurá, vydejme se na univerzitu a pokusme se neusnout, díky sluchátkům a hudbě, v tramvaji. Fajn, zvládla to úspěšně a neusnula, jenže se jí vážně moc chtělo a proto před tím než se dostala až do samotné studovny.
Bylo tu dost lidí a ona zůstala překvapená a jak zmražená stát ve dveřích. Dobře, tohle nečekala, nečekala že tolik lidí bude mít podobný plán a to začít hned a už vůbec nečekala, že by všichni vypadali tak čile a neunaveně. Ona chtěla v tuhle chvíli lehnout tady na stůl, zabalit se do svetru a spát. To jsou však zatím pocity před kávou, ono se to lehce změní až se napije. Doufejme.. Občas upřímně řečeno měla chuť s celým studiem seknout, zřejmě by se uživila jako hudebnice, jenže ona se toho nechce tak lehce vzdát. Je docela studijním typem, jen jí trvá se do toho dostat. Nemyslíme teď takové to, kdy přijdete ze školy a máte se donutit k učení, ale celkově přejít z režimu na režim. O prázdninách se učit nemusela skoro vůbec a najednou to přišlo a teď dělej věci. To je pro ni poměrně složité a dokáže jí to vyčerpat natolik, že jde spát hned po pohádkách pro malé děti, co by vydržely být vzhůru déle než ona. Celá překvapená se rozhodla nestát jako socha ve dveřích a vkročila do studovny plné upravených lidí co vypadali, že vstali ještě dřív. Očima tikala kolem, snažila se fungovat a najít co potřebovala. Časem se probudila, došlo jí že teď není vhodná chvíle koukat po lidech a už si hleděla svého. Zalezla do jedné z uliček, kde se nacházelo plno knížek a učebnic. Očima tikala po každé druhé v sekci, kterou přesně potřebovala a nakonec si z ní odnesla dvě. Místo k sezení. To je druhá věc, kterou potřebuje a bude možná až složité si nějaké místo najít. Odhrne si frustrovaně pramen blonďatých vlasů, jenž se do drdolu jaksi nedostal, za ucho a učebnice si přitiskne k hrudníku. Kráčela uličkami, hledala volné místo ale ne ve smyslu, že má jednu židli. Nechce mít tolik společnosti, stačil by jí stůl s pár lidmi možná dvěma. Ale třeba pět lidí? Ne, to nepůjde, její nervozita by začala fungovat na plné obrátky, zvládla by se učit a nakonec by odešla. Našla stůl, zrovna u něj a proto se k němu pomalu rozešla, učebnice jen beze slov položila na stůl a batoh hned vedle na židli. Kávu vedle učebnic a svou džísku si sundala a přehodila ji přes židli. Usadila se celá spokojená se svým místem a do dlaní, které byly z půlky schované ve svetru, si zvedla kávu k ústům. Blažený to pocit tu kávu konečně ochutnat. Vlastně si ani moc nevšimla společnosti, ke které si sedla, jen se na něj trochu na menší pozdrav pousmála a pak se hrabala v batohu, ze kterého vzala docela narvaný diář vším možným, tedy převážně organizací dne či týdne. Otevřela ho a hned studovala, co se bude vlastně dít nebo co musí vše udělat.

Jeho učení se dalo přirovnat k nějakému sitcomu. Co pár chvil by zde padla sprška smíchu mrtvol, což by mu znemožňovalo pokračovat ve čtení. A tak to také probíhalo. Pár minutek pročítal stránky, zapisoval si do svého malinkatého bločku, který byl v rozích všelijak ohnutý, vše podstatné, znenadání si ale dával pauzu. Tiše vydýchával onu frustraci a silnou nechuť, pohledem tak koumal po tajných strategiích druhých, nějakých pokrokových robotech, kteří vše zapisovali za ně. Až na pár jedinců, kteří vypadali dvakrát tak klidněji, nenašel snad nic zajímavého. Opět. Žádný meteorit z nebes, žádný jedovatý plyn, žádný známý. Nic. Byl trosečníkem, a právě se pomalu potápěl ve vodách vlastních slov, která stěží vůbec zapisoval. Hybridizace, ano, to už někde viděl. Kde? Pět stránek zpátky. A dokola. Skončil v takovém cyklu, kdy se s kapkou naděje posouval knihou dál a dál, to jen aby se obracel zpět k věcem, které přehlédl. Takhle dokázal zaplnit alespoň dva dobré listy obsahující nic víc než jen základní úvod, který si potřeboval zopakovat. Samozřejmě ale také nebyl žádným robotem, od toho měl převelice daleko. Ty dva papíry byly ze čtvrtiny pokryté černým inkoustem jeho propisky, když za každým dalším slovem zanechával něco vyškrtnutého. Pravopisné chyby, špatné vzorce, čísla stránky, jednoduše toho přehlížel dost. Zašel by si i pro kávu, ale věděl, že kdyby se od stolu vydal pryč, zanechal by tam všechny své věci a utekl co nejdál, pravděpodobně někam na jih do Bolívie, kde by snad děti italských mafiánů uvítali s otevřenou náručí. Možná by se pak mohl vrátit s vlastními otroky, kteří by tu školu dostudovali za něj. To byl ale nápad, co? A že jich za tu dobu dokázal vymyslet rovnou několik! Raději se ale ještě na chvíli vrátil k zápiskům, přeci jen se blížil ke konci kapitoly, což by mohlo znamenat jen to, že by byl čas kontroly. Dát pauzu jeho prstům. On počítačům tedy příliš nevěřil, o tom značilo už jen to, že si vše výhradně zapisoval do svých několika notýsků, které pak až moc lehce ztrácel. Ale fungovalo to. Občas. Když je nezapomněl někde v klubu společně se svou vlastní taškou. Dneska se však nikam vydávat nehodlal, oblečen tak rozhodně nebyl, o tom tedy již značily jeho docela prosté džíny a tmavá mikina, která vypadala, no, trochu zaprášeně. Jako kdyby si rovnou sama stěžovala, že už se jí nějaký ten týden nedostalo praní, ale jen pouhého a marného přestříkávání deodorantem. Co jiného byste od něj vlastně očekávali? Co se týkalo té, která si přisedla naproti a kterou pozdravil jen mírným přikývnutím, ta byla zcela jiná. Vypadala upraveně, v jeho očích vlastně zapadala do té kategorie “holka“, tudíž do těch obvyklých, občas nalíčených a občas ne, napohled pěkně oblečených a pěkně vypadajících tvorů, pro které míval slabost každé pátky. Co se dnešku týkalo, měl slabost tak pro zápisky od druhých a nějakou nemoc, díky které by se mohl na dalších pár let vymluvit - oh, jen ne pohlavní, to by pak zábava nebyla. Když si po chvíli nepatrného okukování všiml, že si docela v harmonii studuje bůhvíco tam vůbec měla, musel pozvednout obočí. Po dalších pěti minutách to nevydržel. Zatímco ona vypadala docela klidně a vyrovnaně, on měl docela potíže s vlastním rukopisem. A tak se ze židle odlepil, s jedním nadzvednutým obočím a svým typickým úsměvem se naklonil k blondýnce. „Oni vám za todle platí, že jo?“ Frustrace z jeho hlasu snad přímo sršela, a stejně jako toho černého inkoustu na jeho prstech, se jí nedokázal zbavit.

Ona tohle měla jen na začátku.‌nedokázala se na učení soustředit a dělala snad vše co mohla, kromě učení. Šroubovala svoje pero, psala si diář, kreslila si něco do něj, chodila si pro čaj a zkrátka úplné maličkosti, co třeba nebyly důležité. Najednou zjistila že má bordel na stole, uklízela ho a čas na učení utíkal pryč. Byla schopna pozorovat i mouchu a hledět kam lítala, nebo očumovala okolí a divila se stejně jako Rube, že jim tohle vydrží a fungují jako nějací roboti. To dokázala třeba až v půlce roku až do konce, ale takhle na začátku? Potřebuje nějakej rozjezd. Což je docela teď to kafe, doufejme teda. Nevypadala stále psychicky připravena na utápění se v učebnicích či papírech, ale čekalo ji to. Bylo by velice zbabělé se z táhnout z pole a schovat se do pokoje do tak zvaného zákopu a doufat, až to celý skončí. Škola byla druh válčení, jenže kdyby se takhle schovávala na pokoji ve spolku, nejen že by přišla o školné, ale i o místo na univerzitě a o veškerý kontakt s její drahou polovičkou. To by v ní vyvolalo mnohem větší zájem než studium, ale i studium mělo něco do sebe. No takže se objevila tady. V místnosti vědomostí, kterých bylo asi až moc, že by tahle knihovna inteligencí praskla. Celá roztroušená, div za sebou nenechávala kousky svých končetin, se dostala až k jednomu prázdnému stolu, kam sebou docela ještě inteligentně plácla. Ani nevíte, jak měla chuť se tu vyvalit na stůl a dát si ještě dvacet. Kašlat na jakýkoliv pohled okolí nebo na občasně otravnou knihovnici, co tu chodila, aby studenti nespali. Byla jako ta zrůda z příšerek sro, její vzhledová prezentace taky někde uvízla ve dveřích a ty dveře musely bejt sakra těžký. Byla schopna jen tak burezovat každého a zlepšit si den, ne jednou s ní Crystal měla čest a jako hodné děvče i na ni byla příjemná jako andílek, přičemž si to ani nezasloužila a Crytal si v hlavě jen mohla představovat, jak ji švihne knížkou o dějinách umění a odejde. Ne, nebyla odvážným jedincem ani v řeči a už vůbec ne v činech tohoto stylu. Aby někoho mlátila? Co to vůbec je to násilí? To ve slovníku v podstatě neměla a ani ve schopnostech. Tak teda usazená, vyhodila všechny věci co potřebuje hezky uspořádaně na stůl a vytáhla si diář, ve kterém si plánovala dnešní den a způsob, jakým ho povede, jak dlouho se bude učit a všechny věci, na které by mohla zapomenout a nutně je potřebuje udělat. Fajn, proč tu vlastně je? Helemese, diář otevře a je to tam napsané černé na bílém.. Nebo nažloutlém, to je fuk. Dějiny umění a zopakovat si pár základů či detailů, na které by mohla lehce zapomenout. Začínala zapomínat všechny ty nádhery i nenádhery okolo sebe a řešit, že vypadala jak absolutní pako, i když to tak její společnosti, které teď už taktéž nevěnovala pozornost, nepřipadalo. Což je docela hezké, ona měla chuť se chovat pod deku a nevylézt, vážně totiž nebyla připravená započít studium, vypisovat všechny věci a fungovat, no nic jiného jí pro pokrok nezbývalo a tak se tu bude muset chvíli mučit. Nebo si to myslela, dokud její dimenzi nevyrušil jakýsi hlas, který dokázala vnímat, tudíž otázku nemusel zopakovat. Odtrhla pohled o přeplněného a i tak hezky vypadajícího diáře a pozvedla s menším úsměvem obočí. “Zrovna za tohle by mi platit určitě neměli, to mě baví. Spíše za tohle,” Vyzvedne učebnice před jeho pohled a povzdychne si. “by mě měli platit, abych měla motivaci se začít učit. Budu radši plánovat svůj čas než se hrabat v učebnici.” Pokrčila rameny, jenže ono to vypadalo docela šmrncovně, na to že to jsou nějaký poznámky programu týdne. “Nápad to však špatný není.”

Dle všeho nakonec nebyl jediný, kdo své myšlenky obmotával kolem knihovnice. Až se dostal do těch velice temných a hlubokých myšlenek, proč je ve studovně knihovnice a ne studovnice. Lepší název. Měl jít studovat filologii. Určitě by tam lépe zapadl, tedy mezi takovými nerdy by byl zajisté král, a možná by dostal i pravou korunku z papírů nějakých vytržených slovníků. Skvělý to sen. Co se reality týkalo, ta stále byla pochmurná. Jedním očkem pokukoval po spolusedící, druhým se občas zatoulal za stařenou, která v jedné chvíli vypadala jako jeho babička, jež stále mimochodem nerozuměl, a v druhé zase jako nějaký vražedný bůh aztécké civilizace. Nedivil by se, kdyby jim i byla. Její náušnice a řetízek, který jí hrdlo stahoval docela dolů, mluvily za vše. To ho zase dostávalo k tomu, že si ani nepamatoval, kdy s ní naposledy mluvil. Dva roky zpátky? Možná méně, kdoví, každopádně si vzpomínal jen na to, že jej napomenula za to, že mluvil hlasitě. Co by tak teprve řekla o jeho kámoších? No, ty by zde pravděpodobně nenašla, stejně jako v žádné takové budově v okruhu padesáti kilometrů. Jeden by se i divil nad tím, jak s takovými lidmi může vycházet. Nebo proč není přesně jako oni. Důvod byl ztracen ve skleničkách alkoholu, které ho v podstatě držely s každým jeho známým. Buď to, nebo něco těžšího. Něco jako učebnice té pěkné tvářičky naproti. Se svou otázkou očekával jen to, že se druhá uchechtne a dále si bude hledět svého, což by očekával snad od každé takové. Místo toho mu dopřála docela větší odpovědi, která ho mile překvapila. Že by odreagování? Jeho modlitby byly vyslyšeny! „Žárlím,“ naznačil ústy, když oznámila, že jí to baví, načež nadhodil ten darebácký úsměv, který se více ale podobal nějakému úšklebku. Úplně nelhal. Vskutku žárlil na lidi, kteří měli dobrý přehled, dělali si pěkné přehledy, nebo alespoň měli takové nadání. Jeho nadáním v tomto případě bylo to, že si toho dost pamatoval, jinak by pravděpodobně ze školy vyletěl. Nebo odhopskal, i jako pták by byl dosti líný. Takový karančo. Když nadzvedla svou učebnici a poznamenala, za co by potřebovala být placena, udělal něco podobného. „Za tohle,“ nadzvedl onu učebnici se svým bločkem, „bych ti klidně platil.“ Své pomůcky nato položil opět na stůl, té učebnice se totiž docela štítil, k tomu nepotřeboval světu ukazovat svůj škrabopis. Stále lepší než počítače, říkával si. Kdoví, možná by to i ten počítat sepsal na papír lépe. Poté dobrou minutku opět strávil tím, že se pokouše v knize zorientovat, stejně tak i v zápiscích, kde očima hledal čísla stránek, kde tak asi skončil. Našel to docela rychle, vzhledem k tomu, jak více pozorností věnoval spíše té osůbce naproti než tomu na stole. „Deset dolarů týdně,“ špitl svou ideální částku, kterou by zjevně nějakému svému poskokovi na zápisy platil, „a pár pěkných úsměvů navrch,“ dodal po chvíli s uchechtnutím. Střelil po ní nato vybízející pohled – nadzvednuté obočí, stejně tak i jeden koutek. Samozřejmě, že to myslel ve vtipu, ačkoliv někde hluboko vevnitř vážně doufal, že se vedle něj náhle objeví nějaký zázračný šprt, který by byl ochotný mu alespoň trochu vypomoct s honbou za vysokoškolským studiem. Představoval by si to jako v nějakých těch středoškolských filmech, kde by za odměnu z někoho udělal školní špičku. I když docela bídně plaval někde na konci toho žebříčku, takže kromě peněž a svého vzhledu, který na zdejší poměry také nebyl zrovna ten nejoslnivější, neměl nic jiného.

Ano, knihovnice je téma, avšak ne až tak takové, aby se zamýšlela proč je to knihovnice a ne studovnice, na to moc nepomyslela, její myšlení se tímhle tolik nezaobírá, jsou to trošku kraviny a nad těmi se zastaví, když má vážně šílenou náladu a směje se každé druhé pitomosti. Nechala knihovnici knihovnicí a už se pohledem občasně věnovala společnosti, jenž seděla u stolu naproti ní a co si budeme, maličko ji asi znervózňoval jeho pohled. Něco chtěl, ale co? To doopravdy vyčíst nedokázala, i když si to přála, jelikož se díky jeho pohledu nemohla soustředit a měla chuť se zeptat, jestli je vše v pořádku. Jenže její mysl jí od toho vždy odsekla a snažila se jí vrátit k učení a plánování jejího velkolepého diáře. Nakonec její uši zaslechly přece jen hlas kluka, co vysedával a okoukával její dílo v diáři a bylo slušné odpovědět. Dobře, nejednalo se až tak o slušnost, avšak proč se nevyprdnout na učení a neprokrastinovat? Společnost by to jistě ocenila stejně jako ona a asi i mile překvapila. Od pohledu Crystal vypadala jako dívka ze spolku, která nemá o nic zájem a hledí sama na sebe. Neuvědomovala si to, byla človíček, jenž o sobě pochyboval a měl sám se sebou velký problém a proto je třeba ji poznat, to je druhá složitost a komplikace u ní. “Není to tak složitý. To že jsou tam všelijaké malůvky je jen.. Jakési zpestření. Napsat si něco, abys to nezapomněl není složitost.” S úsměvem ho povzbudí, jako nějaký andílek co mu chtěl dodat sebevědomí a aspoň se o to pokusil. Horší je to pak ale s lidmi, co ztrácí věci. Většinou diáře a takové věci ztratí, jelikož k tomu nemají takový vztah. Fajn, asi by se nerozbrečela, kdyby ten diář ztratila, no rozhodně by nadšená nebyla, musela by s ním začít znovu. Ano, znovu, ztráta by ji neodradila. Prohlédne si jeho materiály, za které by byla jako sekretářka placena a když viděla učebnici, jenž držel, vykulila svá očka a zakroutila hlavou. “No, tohle není úplně můj obor. Asi bych to po dlouhém bádání pochopila, ale život by se ve mně pomalu ztrácel. A funkce mého mozku řekla bych.” Uchechtne se nad tím pobaveně, jeho knížku si přitáhne k sobě, jako by nad tím snad uvažovala. To ale ne, jen byla zvědavka zvědavá a zajímalo ji, co by on tak mohl studovat a tak chviličku listovala knihou s jemným úsměvem ve tváři. Knížku zavře, posune směrem k němu a nad jeho poznámkou o deseti dolarech se musela hlasitě zasmát. Pramen blond vlasů, co jí spadne do obličeje si odhrne a zakroutí nad ním úsměvně hlavou. “Lákavá nabídka, ale za deset dolarů? Slabé nemyslíš? Jsem náročná.” Crystal a náročná? Proboha, tohle byl vážně celé vtip. Snad každé druhé její slovo, nebyla pravda. Pokrčila roztomile rameny, celé to však bere jako vtip. “Úsměvů jo? Úplatky jsou fajn. Ale nechám si to ujít, určitě bys našel ale jiné slečny.” Jediný úsměv, který toužila asi tak vidět, byl jejího Mattyho, i když samozřejmě, Rube byl taktéž kouzelný, ale ona byla zadaná a zaláskovaná. Zamumlá si potom něco lehce pobaveně pro sebe. Plno slečen by se našlo, které by mu pomohly, ať ty největší šprtky, co by z něj byly úplně hotové a z jeho úsměvu by se roztekly jako zmrzlina pod sluncem a i ty, co jsou jednodušší a skočily s ním po každé chvilce do postele. Je tu velký výběr, když nejste nároční. Opět se zahleděla na svojí učebnici, nucena se opět usmát nad jejich konverzací a nalistovala si jednu stránku ve své učebnici. Občas si říkala, proč sochy a obrazy měly vždy malá přirození. Nahlas by to neřekla, tak odvážný humor nemá, ale buď měli malá přirození v dávných dobách, či došla hlína a nebo se sochaři a malíři chtěli pomstít.

Krom paní studovnice, ano, již přejmenované studovnice, se nedalo říci, že by v hlavě měl něco… konkrétního. Nebo jednoduše tam neměl nic, což bylo na studenta velice překvapivé a zároveň jaksi očekávatelné. Od něj. Vlastně by byl zázrak, kdyby přemýšlel nad něčím obvyklejším než svou ubohou slovní zásobou a tím, co tam ta holka vůbec dělá, proč to dělá. A teď zase zpátky na sebe, proč by to měl dělat na oplátku on? Samozřejmě, osobní asistenty si koupit nemohl, to v těch lepších případech měli ti populárnější a mnohem zajímavější jedinci této školy. On si vystačil s osobními asistenty, kteří dělali přesný opak – bordel. Pořádný chaos v již tak chaotickém muži, a ne, v tomto případě pravidlo mínus a mínus rovná se plus neplatí. Protože ono koneckonců nebylo těžké uhádnout, že nebude tím nejčistším, nejmilejším a ani nejnevinnějším človíčkem v okolí. Jedinou výhodou na něm nakonec mohlo být to, že nebyl nejhorším. Mohl být příšerný, zlý, nedej bože i šeredný, ale nebyl tím nej-. A s tím si vystačil natolik, že se tím ještě pyšnil. Šlo to na něm také zpozorovat. Třeba na té staré, jaksi nemódní mikině vonící po značkových parfémech neznámé značky, jelikož se navzájem přebíjely. Někdo by ji označil za chemický pokus, někdo zase za tu typickou vůni, dle které poznáte toho podivného jedince – Rubena. Vše tak nakonec platilo i pro něj, známí, kterých tolik nebylo, jej přirovnávali s obřím chemickým pokusem hormonů a toho, co do sebe dokázal nacpat. Ostatní by si ho spletli za typického klučíka bez podstatného kusu rozumu a pojetí času. A smyslu pro pořádek. „Zapomenout je skvělý,“ dodal po tom, co se jej sama snažila povzbudit – a že to nemělo valného významu, to zvýrazňovat netřeba – a co jen blbě přikývl na způsob, že chápe. Že by úplně pochytil tu pozitivitou naplněnou zprávu, se říct nedalo. Ostatně jako všechny poučky a rady. „Ale stejně bych to ztratil, spálil, prodal, půjčil, vyhodil…“ zastavil se přesně ve chvíli, co ho napadlo vykouřit. Vrátil se tak o krok zpátky, jako kdyby ono slovo nijak vyřknout nehodlal, ačkoliv se mu docela zřetelně ukázalo na rtech, a raději začal se svým zapomínáním. „Zlatý rybky mají mít paměť na tři sekundy,“ začal tím obecně známým a lživým faktem, „a kdyby i měly, klíďas si s nima vyměním.“  Po chvilce se mu nato na tváři objevil úsměv, ne zrovna totožný tomu jejímu, spíše jen úsměv. Nic víc, nic míň. Když se však pokusí i podívat do jeho učebnice, vyjde z něj krátké uchechtnutí. „A takdle se cítí každý ne-šprt tohodle oboru,“ povzdychl si docela frustrovaně, když se k tomu sama vyjádřila. Co by tak dal za to, kdyby mu někdo daroval trochu toho místa v hlavě. Možná nic. Nebo pár centů nanejvýš. Nechá ji tak si listovat, přičemž si on pomyslně listoval v ní. Nějak věděl, že kdyby si vzal tu její knížku, tak by tam nic zajímavého nenašel. Ona zajímavá na oplátku byla. Rád bych tak řekl, že to snad každá druhá, ale to by ten moment docela rušilo. „Škoda, mohlo to být zajímavý,“ dodal s pokrčením ramen a krátkého zasmušilého výrazu. „Nějaký doporučení? Dlouho přemýšlím o vlastním harému.“ Zdála se mu jako docela oblíbená tvářička. Vypadala roztomile, možná se tak i cíleně snažila působit, což by jej nepřekvapovalo, ale na konci dne stále vypadala k nakousnutí. Aby bylo jasno, on tomuhle podléhával až příliš lehce.

Ona nad něčím přemýšlela neustále a nemuselo se úplně jednat o školu. Přemýšlela do hloubky, jako nějaký snílek. Nicméně asistenta k tomu neměla, nepotřebovala ho, jelikož hrála vždy na sebe a je zvyklá se spoléhat pouze na sebe a taky by to nechtěla. Proč vlastně? Jako samostatný jedinec, který není vždy připraven na týmovější práce, kdy je vždy nějaký člověk, co udělá úplné nic, by jí nejspíše jakási asistence překážela v rozletu, který je v tomto případě trošku imaginární. Asistenti na bordel nepřipadali v úvahu už vůbec. Není člověk, co má rád chaos, nějaké ty párty s alkoholem a prostě.. No klasický bordel, co se plno jejích vrstevníkům zamlouvá. Ne, to ona ne. Raději v tichosti si doma organizovat čas u stolu, číst nějakou knihu, jenž jí doporučil její přítel spisovatel a nebo se projít někde ve městě do přírody. Odpočinek, někdy i úplné ticho v jejím pokoji ve spolku. Hraní na klavír, to jsou věci, kterými je potěšíte víc. Nějaké pohodlí, ne ji tahat všude po klubech a všech čertech. Nebudeme si lhát. I když na první dojmy nedala, zrovna tady Rube naproti ní nevypadal jako člověk, co má pořádek. Vypadal jako týpek, co dokáže udělat pořádný bordel společně se svými přáteli někde v klubu, či u někoho doma odkud pak odejdou a nechají tam bordel. Ale jí tohle nepřijde špatné a nevidí na tom nic špatného, jen si s těmihle nikdy moc nerozuměla, respektive oni s ní. Dostala od nich automatický štítek jako zelenina v supermarketu. Prostě pro ně nebyla zajímavou, no moc ji to netrápilo… Fajn, v minulosti ano, avšak její spřízněná duše jí toho zbavila. Matty ji bere a vždy bral takovou jakou je a i on patří do těch klidnějších, i když si určitě někdy rád někam s klukama vyjde, což mu nedává za zlé, je naopak ráda. Rube se vymykal popisu typického zlobivce právě proto, kde se teď nacházel. Studovna, tam by nikdo z těch hrozných gangsterů co mají na krku všechny holky, nevešel. No tak je taková příjemná výjimka a navíc, ona závěry nedělá. Neví ještě jaký je. “S tím úplně nesouhlasím. Pro mě něco zapomenout je.. Velkou nepříjemností.” Nehodlala mu popisovat, že zapomenout jakýkoliv detail nebo nějakou práci, je pro ni vážně stresujícím okamžikem a nedokáže to mít úplně na háku. Je to pečlivka. “Jo.. No.. To pak chápu, že to pro tebe asi nemá cenu.” Páni, tolik možností jak přijít o diář, div jí nenaskočila husina a nepohladila diář, aby ani jedno to slovo co vyřkl z úst, neslyšel. Nicméně jestli je takový nepořádník, asi by si to od něj nekoupil, takže dávají smysl pouze ty ostatní možnosti, nebo by někdo musel být sakra hloupý, či do něj bezhlavě zamilovaný, že by chtěl čuchat i jeho diář. Lživý fakt o zlatých rybkách ji docela pobavil a ona kývla pobaveně. Jenže zlaté rybky vůbec neexistují, tedy už v téhle fázi se ten fakt vylučoval, avšak kdo ví, třeba se mýlí a pokud na ně věří jako děti na ježíška, ona mu radost kazit nebude. Listovala v jeho knížce, plné vědomostí, které by nepochopila. Ano, některé možná ano, všeobecný přehled měla velmi rozšířený, avšak aby byla nějak nadprůměrně bystrá? Zas dobrý. Ne na dlouho pozorovala stránky jeho knihy, ze které si nepečlivě vypisoval všelijaké poznámky či už stránku, kde to našel. Nepřišla si upřímně řečeno zajímavá, určitě ne víc než její knížka, což už je věc názoru a i kdyby řekl, že je taková každá druhá, nezlobila by se. Vlastně by měl pravdu. Každá žena je zajímavá, i když se na pohled mohla zdáti být tuctová, jenže existuje něco takového? Něco jako tuctovost? Lidé jsou rozdílný, každý od sebe v něčem jiný. “Možná jo, nicméně se to nedozvíme. Pár dolarů je málo.” Pousmála se nad tím lehce, no na na další otázku jen zavrtí roztomile hlavou ze strany na stranu. Oblíbená nebyla, nevystupovala z davu a ani o tom v duchu nesmýšlela a ani o myšlence, že by si to mohli myslet například ostatní. Kdyby jí řekl vše co si tu myslí, musela by se tomu smát. Odhrne si pramen vlasů za ucho, na moment soustředěná do svých poznámek a pozor, to si ještě vyndá nějaký ten poznámkový sešit, do kterého si bůh ví co ze školy píše. Snad většinu poznámek, pokud je nemá na počítači.