Podívejme se na to správně – Ruben v tomhle viděl skvělou příležitost, jak v ní probudit hluboce zakopané city, hlavně ty týkající se zatraceně pěkných kluků. Každá holka něco takového měla, no ne? Nebo alespoň každá měla nějakou tu slabinku pro Rubea. Nebo to si myslel, nebylo to nijak podstatné, protože svých názorů se držel tak pevně jako této holky, možná by byl i jaksi bigotní, kdyby toto slovo tedy znal, nepřišlo mu jako humorné a jako nějaká kategorie 18+ stránky. Takže ve skutečnosti si stále myslel, že u Rachelle dokáže nějak zaskórovat, ať už pěkným úsměvem, čehož ironicky schopen nebyl, či představením se, což velikého úspěchu taky nedosáhlo. Jejich cesta dlouho netrvala, bohužel, měl rovnou pár svých obvyklých řečiček na cesty, hlavně ty typu „s nikým lepší by se cestovat nedalo“, ale nějak oba už věděli, že jednak tu nikdo jiný nebyl a jednak už něco takového pár sekund zpátky použil. Každopádně když si opět všiml těch papírů, byl zklamán, že nezmínila těch pár kapek krve, kterými je pocákal. Kdyby mu ta krev ještě tekla, pravděpodobně by se o to pokusil ještě jednou. No, krom toho měl i pár důvodů proč odejít, přeci jen si znepřátelil tu studovnici, nechal jí na stole nepořádek, a ještě za sebou nechal těch několik krvavých kapesníčků, které měla nejspíše zvednout Rachelle. Byl to koneckonců její nepořádek. Další nepořádek už měl v jejich odpovědích. Nevěděl ani, co na tu svou otázku očekával, ale čaj tam rozhodně nepatřil, takže z něj vyšel krátký smích. „A?“ povytáhl obočí o značný kus nahoru, vypadalo to jako by si to pomalu mířilo do vesmíru, ale až takové štěstí nemělo. Takže nějakým způsobem stále bylo přilepené na té duté hlavě. Ale zapamatoval si to. „Počítáš se jako možnost?“ zeptal se opět, jeho obočí už konečně přistálo zpátky na zem, namísto toho se jen musel ušklíbnout. Dobře, tohle vypadalo docela pěkně a v některých ohledech i sexy, ale ten červený nos tam prostě nezapadl. Díkybohu ale nemusel déle přemýšlet nad zrůdností na jeho ksichtě, ale nad představováním se. To jí zjevně taky nešlo, upřímně už ani nebyl překvapen. „Věř mi, mně se prostě nevyhneš,“ ujistil ji opět se stejným úšklebkem na tváři. Vlastně to byla docela pravda. Obvykle byl neviditelný, ale ve chvílích, co si ho někdo všiml, se jej už nezbavil. „To si nemusíš namlouvat,“ dodal k jejím slovům, „vím, žes po tom toužila.“ Tohle překvapivě nemyslel doslova, ale všiml si toho, že mu takové poznámky dokáží získat její pozornost a pár slov na odpověď. Takže v nich pokračoval, tak, jako by ji znal, což bylo něco, co zjevně nechtěla – být poznaná. A to oba měli zjevně společné, jen se to snažili vyřešit jinými způsoby. Opět.

Jeho a? v ní vyvolalo jakési pochybnosti o tom, zda ho náhodou nepřecenila, a jestli třeba čirou náhodou není spíše přiblížen k méně vyvinutému homo habilis. S tím jejím obvyklým pohledem se na něj otočila a potřásla rameny, jako by vůbec nevěděla, ač její odpověď byla zcela jasná. „Abys chvíli mlčel,“ pověděla mu své přání, i když jí bylo jaksi jasné, že jí ho nehodlá vyplnit. Hned se totiž s jeho odpovědí ozvalo cosi, co určitě za objednávku kávy nepokládala. Musel být opravdu příšerným zákazníkem v kavárně, pokud si takto objednával i normálně – samozřejmě předpokládala že ne, ale jen si to na chvilku představte, všichni by z něj museli být tak zdeptaní, až by to mohlo být vcelku vtipné. „Teď to platí dvojnásob,“ oznámila jako odpověď na jeho otázku, čímž přímo navazovala na svou vlastní odpověď právě před chvílí. Bohužel ale ani nadále nehodlal sklapnout a dále povídal, dokonce se i představil, což jí přišlo jako ta nejméně důležitá věc na světě, právě teď a tady. Při těch slovech, že se mu nevyhne, si jen povzdechla a v hlavě si jen ironicky pomyslela, jaké to má hrozně velké štěstí, ale nahlas to nijak nekomentovala, protože to zřejmě nemělo ani cenu. Nač se tedy pokoušet. Začínal zřejmě přicházet na způsob, jakým by ji mohl i docela naštvat. Ve skutečnosti byl klíč velmi prostý – stačilo, aby na ni mluvil, a vítězství měl zajištěné. Ovšem pokud jako vítězství bral horký čaj rozlitý po jeho oblečení, protože přesně to plánovala udělat, pokud ji svými otravnými kecy bude ještě chvíli štvát – ale ne, musela se ovládat. Zhluboka se tedy nadechla, a zatímco se pokoušela ignorovat ho i tentokrát, zmáčkla svůj čaj a čekala, až se připraví. „Máš velmi zkreslené představy o tužbách tvého okolí,“ pronesla nakonec zcela chladným hlasem a neobtěžovala se ani otáčet.

Musel se své poznámce zazubit. Nevěděl proč, ale ta chvíle ticha v něm vyvolala jakousi radost, představoval si tak, jak její hněv vzrůstá a jak pomalu přesahuje tu obvyklou hranici necitelností a apatie. Pravděpodobně to tak nebylo, ale rád si to myslel, pomáhalo mu to v dalších slovech, která byla mířena přesně na její osobu. Tak tedy potřásla rameny, čímž jeho úsměv získal na síle. Kdyby to šlo, dokázal by jím pohánět snad vlastní elektrárnu, ale protože byl omezen jen na její osobu, nemělo to příliš úspěchu. Ostatně jako všechno ostatní, o co se kdy pokusil. „Na tohle už nemáš nárok,“ utáhl si z ní ještě jednou. No, málokdo jej dokázal umlčet, mnohokrát to nedokázaly ani nejvážnější z vážnějších situací, kterými byl svědkem. Prostě to nešlo, bylo to už jako dýchaní. Nebo si to alespoň myslel. Jinak se takhle v kavárnách nechoval, pokud tedy nebyla číšnice nějak extra pěkná. To se stávalo vlastně docela často. Už se ani nedivil, proč byl v jistých podnicích nevítán. „Za to budeš muset dvojnásobně zaplatil,“ pronesl nazpátek k její dvakrát takové žádosti o to, aby mlčel. I jemu to již přišlo krapet blbé, přeci jen už oběma muselo dojít, že jej taková slova ještě vybídnou k tomu, aby se nějak zakecal, a tak se nakonec začal představovat. Pronesl to obvyklé, své přízvisko nejpěknějšího čtvrťáka v okolí – nejspíše na chodbě – a očekával od ní totéž, až na to nejpěknější, přeci jen znal pár lepších holčiček toho ročníku. Druhý? Nevěděl, už si jaksi zvykl na to, že většina holek vypadá na jiný věk. Nějak na tom nezáleželo, každá holka, které si všiml, o něm přeci jen musela za každých okolností vědět. To byl on – ta moucha, která vás bude otravovat, dokud se jí nějak nezbavíte. To taky nebylo zrovna lehké, abych pravdu řekl. Nějak mu šlo hledat způsob, jak každého naštvat, ale ten, jak si někoho oblíbit, byl prostě k nenalezení. „Vlastně o mě uslyšíš snad všude, jsem slavnej,“ pronesl ironicky, již čistě z důvodu, aby mohl pokračovat v nějaké řeči. Lhal, ale to jí dojít mohlo. „A taky je neslušný, aby ses mi nepředstavila,“ navázal opět na rýpání, musel se k tomu i uchechtnout, „očekával jsem, že tě tvůj karate tatínek vychová líp teda.“ A tou poznámkou už očekával cokoli, ať už nějakou ránu, či poznámku, či prostý odchod, ačkoliv ten by jí taky nedopřál. Sám by už přiznal, že zmiňovat rodinu je podpásovka, ale tak se jednoduše dal sám popsat, jako ten podpásový hráč. Každopádně tedy pokračoval, aby jí nedával ani chvilku na oddych, i když se o to alespoň pokusila. „Lepší než žádné nemít,“ pokrčil rameny, měl pocit jako by narážel na ní, ale nebyl si nijak jistý.

Nemá nárok? Tenhle kluk jí nedával smysl, co to s ním vůbec bylo, že se choval jako malý dítě nějakýho méně vyvinutýho druhu lidské rasy? No, dobře, tak špatný to ještě nebylo, ale blížil se k tomu. První poznámku tedy ignorovala, ale při druhé se zhluboka nadechla a věnovala mu jeden ze svých ledově klidných pohledů. "Ještě ten nos můžu dorazit," pronesla chladně, zcela bez náznaku emocí, jak jí bylo už zvykem, a otočila se zpět k automatu na kávu. "Tak řekneš mi už co chceš pít?" zeptala se s nadějí, že tentokrát už jí to opravdu řekne. Potom už se zase byla nucena otočit čelem k němu. Ruce založila na prsou v jakémsi odmítavém postoji a sledovala ho kritickým, leč poměrně uvolněným výrazem. Nešlo na ní poznat žádné napětí, ani iritace jeho slovy či pouhou přítomností, jen to ticho před bouří. Ironické poznámky si též nevšímala a raději pokračovala dál v koukání na něj tím nezaujatým pohledem, ze kterého šla cítit naprostá odměřenost. "No," ruce přesunula do předních kapes džínsů, "nevidím důvod se představovat," mírně pozvedla hlavu a povytáhla jedno obočí, "ale jestli to tolik potřebuješ vědět, jsem Oriane," záměrně zmínila své druhé jméno, kdyby ji náhodou chtěl někde najít, možná se někoho zeptal, druhým jménem ji tu nikdo neznal, nebo si nepamatovali, jak se vyslovuje. Zřejmě by nevěděli, ke komu si připojit ani to první, ale nechtěla moc riskovat. I další poznámku tedy ignorovala, ač už opravdu bojovala s chutí vylít mu čaj na hlavu -právě v tu chvíli automat pípl a oznámil její hotový čaj, který ihned zakryla bílým krytem s otvorem na pití a znovu se otočila na Rubena. "Nesouhlasím," pronesla s ledovým klidem a postavila se vedle automatu.

Sám se jí celkem divil, že toho neřekla více, třeba nějaké kousavé poznámky nebo jakési pokusy jej urazit, což se mnohým zdálo nemožné. Pokud se tedy nedotkli těch osobnějších částí jeho života, u kterých také bylo záhadou, zda existují. Rád dělal, že ne, nějak to věci zjednodušovalo. „Můžeš,“ uchechtl se, přímo jako by ji k tomu vybízel, „ale moc si tím nepomůžeš.“ No, mohla si ulevit, viděl ji však tak, že si neměla od čeho ulevit, protože toho moc necítila. Obvykle by ji třeba i litoval, ale v tomto případě, když už mu narazila ten nos, byl spíše iritován. Pokoušel se v ní zoufale vrtat, hledat náznaky něčeho, v tomto případě tedy zlosti, hněvu, přeci jen to u lidí bylo snad nejlehčí, tedy z jeho pohledu. Každý si chrání to osobní, ať už celou svou osobu, nebo jen těch pár faktů. Co se týkalo jí, tak na to ještě chtěl přijít. Měl jen ten pocit, že neměla ráda všechno, což mu práci celkem zjednodušovalo a zároveň dělalo obtížnější. „Panák nám neuškodí,“ pronesl s úšklebkem, vyhnul se tak opět její otázce a pokračoval si ve svých jakýchsi poznámkách a pokusech prodloužit tu chvíli v její přítomnosti. Štvala jej v tom zcela jiném směru, ale zároveň měl jen tu potřebu ji poznat. Označil by to za zvědavost, ale roli v tom hrálo více věcí, dost z těch, které ještě ani nedokázal pojmenovat. Neodráželo se to na něm, stejně jako se nic neodráželo na ní. S větším počtem mozkových buněk a nějaké té inteligence by možná přišel na to, že si jsou jistým způsobem vážně podobní. A taky tedy škodolibý úsměv střetl tu prázdnou tvář mladší dívky. „No, abych tě mohl nahlásit za napadení,“ vysvětlil, opět s tím svým až ohavně šťastným tónem, který byl jistým způsobem až příliš dobrý a tím dalším až příliš falešný. Asi záleželo na člověku, který jej poslouchal, tak i tak byl otravnější něž ty domácí úkoly na vašem emailu. „Oriane,“ zopakoval si pro sebe, vážně i chvíli přemýšlel, což do této chvíle bylo uváděno za jeho anomálii, „divný, hustý, docela originální, uh, slyšel jsem lepší.“ Jeho výčet všeho, co jej k tomu napadlo, moc úspěšný nebyl, jednak tedy vážně znal jména, která mu byla sympatičtější, zejména ze stránky výslovnosti, jednak nebyl úplně ve stavu skvělého přemýšlení a dokonalé slovní zásoby. Taky se lehce vyděsil toho faktu, že má v ruce horký nápoj. „Pouč mě,“ pronesl, na chvíli tak zmlkl, dal jí prostor něco říci, úškleb se mu na chvíli i vytratil z tváře.

Nepomůže? To asi ne, ale alespoň by se třeba natolik svíjel v bolestech, že by mu mohla rychle utéct. Přesto jí to přišlo jako poněkud morbidní způsob zbavení se otravné opice, takže nad tím nakonec jen zavrtěla hlavou a povzdechla si. Jak už jsem nespočetně mnohokrát zmiňovala, byla zvyklá ignorovat blbce, on patřil mezi ně. Už teď věděla, že ji štve, a to se nestávalo jen tak. Jenomže taky věděla, že pokud ji bude štvát ještě chvíli, nakonec se tomu neubrání, podvolí se a nechá ho, aby se s ní normálně bavil. Relativně. Samozřejmě by tomu pomohlo i to, kdyby se snažil alespoň chvíli nechovat jako hňup, protože kecy o jejím otci byly jedna z mála věcí, které jí opravdu dráždily nervy.  Na co se však rozhodla odpovědět, byla jeho odpověď na otázku, co chce pít. „Nebylo mi jednadvacet,“ obeznámila ho s faktem a otočila se zpět k automatu, „tak fajn, budeš mít cappuccino,“ prohlásila a chystala se zmáčknout tlačítko, což také udělala, pokud nestihl zahlásit něco jiného. A potom už jen vyčkávala, kdy se jeho nápoj připraví, aby mu ho mohla vrazit do ruky, odrazit pár poznámek a rozejít se v klidu na kolej. Občas vážně přemýšlela nad tím, že měla svého otce nechat, aby jí tu koupil nějaký byteček, měla by větší soukromí a všechno potřebné by si tam nastěhovala, což by jí samozřejmě taky s radostí zaplatil, ale jeho peněz využívala více než nerada, a tak se spokojila s kolejí a tiskárnou v chodbě před studovnou. I když to znamenalo tohohle otravu, který se představil jako Ruben. I z ní nakonec dostal jméno, i když jen to, které nepoužívala a nikdo ji tu pod ním neznal, vlastně spíš skoro nikdo. Potom si vyposlechla jeho dojmy ze jména a zakoulela očima. Jako by ji to mělo zajímat, že? „Vyslovuješ to špatně,“ podotkla, „to r je spíš takový francouzský,“ vysvětlila poměrně jednoduše v naději, že tenhle návod pro blbce nějakým způsobem uspěje.  A ano, její druhé jméno bylo francouzské, ne, že by v rodině měla tato národnost velký vliv, ale přeci jen malý náznak se tam našel a její matka se zdála být nadšená nápadem zkazit své dceři život podivným prostředním jménem. Vlastně i to první bylo oproti jeho jiným deformacím trochu méně zvyklé. „Na tom není nic složitýho, prostě si jenom nemyslím, že je nutný vědět co kdo chce, někdy je možná lepší nemít představu,“ možná by to dokázalo lépe ubránit její kdysi naivní svět.

Chvíli vážně očekával, že se ten její vnitřní psychopat opět probudí a rozhodne se dokončit, co započal. Možná se trochu obával, přiznával, ale to neznamenalo, že by měl nějak přestávat v tom, co doposud dělal – v tom rýpání, v těch jakýchsi urážlivých a posměšných poznámkách bez smyslu, který tak ráda hledala. Nakonec si tedy povzdechla, což jako by mu dávalo povolení k tomu, aby pokračoval bez obtíží, až na její vlastní prosby o to, aby konečně přestal, což rozhodně dělat nechtěl. Bylo to jako palivo, ta její slova, poháněla jej v tom, doslova nutila. „Nebylo?“ optal se pro jistotu, jeho obočí se opět rozhodlo zvednout nahoru, což na tom jeho tázavém výraze pěkně sedělo. Byl příšerný na odhadování věku, nějak mu to prostě nešlo, ale u Oriane čekal více, zejména kvůli tomu, jak dobře jej trefila. Vždyť to byla rána třicátníka, ne nějakého teenagera! Přijal to docela rychle, na tváři se mu opět usadil úšklebek, přikývl. Takže byla o dost mladší, než očekával, fajn. Super. Tedy ne, jaksi mu to stálo v tom plánu ji poznat… blíže. Ale to jej právě příliš nezatěžovalo, takže to bral jako nějakou pěknou zajímavost. „Ne, ne, počkej!“ vyhrkl, zněl, vlastně i vypadal, docela vážně, zbrkle tak k ní dvěma kroky přišel, aby namísto toho jejího ohavného a hnusně znějícího cappuccina zmáčkl tlačítko irské kávy. No, káva to úplně nebyla, ať si o tom každý myslí své, on to však bral jako to pravé na zpříjemnění dne, hlavně po takovém úrazu. Nedotkl se jí, samozřejmě, ale byl docela blízko, dokonce tak i pěknou chvíli zůstal, když si uvědomil, že je odděluje jen krátká mezírka. Netrvalo to příliš dlouho, zčásti se bál další rány, zčásti začínal respektovat její přání osobního prostoru, takže opět popošel ke stěně, aby se o ní mohl opřít, ačkoliv měl pocit, že mu za zády visí nějaká nástěnka. Dobře jí tak, přeci jen tam neměl své jméno a svůj inzerát na asistentku. „Francouzský r?“ zeptal se, musel se uchechtnout té představě toho, že by dokázal mluvit francouzsky, „Hele, jsem rád, že umím anglicky, nějaké francouzské r si strč do p-“ zastavil se v půlce věty a možného vulgarismu, který by mu poničil tu poslední neposkvrněnou část jejího názoru na něj, „prostě to neumím.“ Ono r přeci jen bylo celkem těžké, nikdy francouzštinu neměl a nikdy se ji naučit nechtěl. Na střední si vystačil se španělštinou a italštinou. „Zní trochu sobecky,“ poznamenal k jejímu názoru ohledně těch představ, „ale asi bych se ti neměl divit, co?“ Vyšlo to z něj všechno nějak samo, člověk jako ona by si toho mohl lehce všimnout.

Zavrtěla hlavou. Fakt nebylo. A vlastně mu to mohlo být jedno. A jí taky. Kolik jí ve skutečnosti tedy je už mu neprozrazovala, místo toho ho sledovala tím prázdným pohledem, než se rozhodla objednat mu tu nejvíc náhodnou kávu, pokud se konečně nerozhodne jinak. Jak tak u něj pozorovala, člověk ho do toho musel fakt natlačit, aby udělal, co chcete. Tohle by se jí mohlo hodit, že? Jenomže fakt doufala, že jí prostě jenom řekne, co jinýho chce. Ne, to se nestalo. On místo toho překročil ty dva metry co je dělily, a zmáčkl na automatu - no, vlastně ani nevěděla, který tlačítko. Ona totiž zkameněla. Zůstala stát čelem k automatu a zavřela oči. Bylo jí to nepříjemné, víc než dost, vlastně nepříjemné bylo ještě celkem slabé slovo. Byla jen ráda, že nevidí její výraz. Jenomže on tak i chvíli zůstal, ten kousek od ní, kdy měla vážně chuť ho praštit, ale nechtěla to dělat znovu. A tak jenom doufala, že se brzy stáhne dál, zatímco tiskla víčka pevně k sobě. Nakonec se přeci jen pohnul a zmizel z jejího osobního prostoru, vlastně to, v čem se nacházel, by mohla nazvat i intimním prostorem, tím nejbližším a nejnepříjemnějším. "Takhle blízko už nikdy nechoď," mohl být jen rád, že věděla, že je to on. Chvíli ještě mlčela, mračila se a stála zády k němu, než se ozvalo pípnutí oznamující, že nápoj je připraven. Kelímek tedy vyjmula a položila ho na vršek automatu, aby se vyhnula možnému doteku jeho ruky. Potom už si tedy zmáčkla ten svůj čajík a za chvíli ho držela v ruce a snažila se přemoct nutkání ho na něj vylít při každým jeho slově nebo pohledu. "V tom případě mě neoslovuj," oznámila mu jednoduše bez jakýchkoli dalších slov, a po pár fouknutí se napila horkého čaje. Sobecky? Ha. "Není to sobecký, jenom nevidím smysl ve starání se do věcí jiných," čímž samozřejmě nepřímo narážela i na něj. "Dřív jsem se taky až moc zajímala, ale to bylo všechno předtím, nemá to cenu," potřásla nesouhlasně hlavou a znovu se napila.

Její reakce ho překvapila. Ne v tom jaksi dobrém směru, kdy by mu mohla dát třeba polibek, kterému by se rozhodně nebránil, ani v tom, kdy by se rozhodla dokončit svou prácičku a ten nos mu zcela zlomit vejpůl. Zavřela oči, odvrátila se, jako by na chvíli strnula, on taktéž, sledoval ji a snažil se za její reakcí najít nějaký důvod, hleděl jí na tváře, jako by tam měl něco najít. Ale kromě toho původně prázdného výrazu na něj čekala ta vystrašená tvář, která jako by jej prosila o to, aby se vzdálil a pokračoval v tom jejím mučení z nějaké důstojné vzdálenosti. Poslechl, samozřejmě. Dobře, v mnohých případech hranice ostatních nepoznal, nedokázal odlišit své pobavení od utrpení druhých, mnohdy tak přeháněl i ty nejmenší banality. Něco jako tohle, ono rychle seznámení, které se proměnilo ve zraněný nos a… nevěděl, jak popsat, co prožívala. Vzpomínky? Konečně nějaké pocity? Nebo prostě jen stálou prázdnotu, možná ho jen nechtěla vidět, což mu přišlo absurdní už jen kvůli tomu, jak pěknou a laskavou tvářičku měl. No, ne tak úplně, ale jeho názor mu vzít nemůžete. Tak tedy popošel dále, opět využil stěnu jako své opěrátko a Oriane s francouzským r jako cíl. „To ti…,“ opět plánoval říci, že nic neslíbí, ale následující chvilka ticha v něm jako by něco vylovila – že by něco hlubšího? „Zkusím to,“ odvrátil zrak od ní, ač jej vlastně ani nijak nepozoroval, v tváři vypadal docela nemile, cítil se být zostuzen, slabě. Ale stálo to za to, nějak to cítil. Z toho rádoby hlubšího přemýšlení jej probudil až nápoj, který mu tak odvážně položila na automat. Věděla, že se toho dotkne? Měl ten pocit, že nebude ráda, když se jí tak nepřímo bude dotýkat přes blbý kelímek. I když vlastně ne, přeci jen se pěkně dotkla toho jeho nosánku. „Díkes,“ prohodil rychle, nějak šlo slyšet, že zní spíše naštvaně. „Nechceš mě to r prostě naučit?“ zeptal se s úšklebkem, představou toho, že by spolu strávili další chvíli vydáváním prapodivných francouzských zvuků, které holky braly jak romantické. Věřte, že mezi těmahle dvěma by ani prapodivné francouzské zvuky nevyzněly romanticky. Když pak opět promluvila v té jejich jako by diskuzi, což s ním rozhodně diskuze být nemohla, první části přikývl. Neměl na takové věci příliš velký názor, raději se tomu tak vyhnul a uchytil se první zajímavé věci, kterou mu dnes řekla. „Předtím?“ pozvedl tázavě obočí, opět, „nepřijdeš mi jako někdo, kdo měl nějaké… předtím.“

Její reakce by byla jiná, kdyby se jednalo o zcela neznámého člověka. Pravděpodobně by byla podobná, jako když se jí dotkl při tiskárně, ale jelikož věděla, že je to Ruben a nechtěla mu ublížit ještě víc, než už dosud udělala, jediné, na co se tedy zmohla bylo jaksi podivné strnutí. Její dech se téměř zarazila a ona pohledem uhýbala bokem, věděla, že si toho Ruben všiml, ale i přesto doufala, že tomu tak nebylo. Bohužel, její prosby nebyly vyslyšeny, přesto alespoň po té chvilce odstoupil a nechal jí prostor. V tu chvíli jako by jí spadl kámen ze srdce. Jeho vzdálenost jí přinesla volnost a pocit jakési úlevy. Potom se ozvalo pípnutí a ona vyňala kelímek s výběrem jeho kávy a položila ji na automat. Po tom, co byl tak blízko, nechtěla se k němu přibližovat znovu. Jen ať si ho vezme, nohy má a ruce taky. Co ji však zarazilo byla jeho slova. Pokusí se? Páni, že by udělal pokrok? Přikývla. Nemusela říkat, že mu za to děkuje, to nebylo třeba, její pohled mluvil za vše. Stále prázdný ale viditelně děkovný. Potom znovu pohled odvrátila. Jeho tón zněl mnohem podrážděněji při tom poděkování, což ovšem ignorovala. Lépe to neuměla. Ale na jeho další dotaz už odpovědět tak nějak musela... no, byla to přeci jen otázka, zcela neškodná, ale s tím, jak se tvářil, což zjistila hned, co zase otočila hlavu jeho směrem, vážně začala pochybovat, zda se i v tomto nenachází jakýsi druh podtextu. “Ne,” zakroutila hlavou, “je to na dlouho,” dodala a vzala si svůj čaj. “A už jsem ti říkala, že s tebou nechci trávit čas,” její upřímnost byla bolestná, ale nemyslela, že by mu tím nějak mohla ublížit, přesto se v ní možná kousek svědomí ozval. “Neber si to špatně... nebo jo, to je mi vlastně jedno, ale prostě jsem radši sama,” ubezpečila ho, že to není ani tak o tom, že on je on, což tomu mimochodem taky nenapomáhalo, ale spíš o tom, že je jiná živoucí bytost a s těmi ona v zásadě nevycházela. Samozřejmě až na výjimky, které potvrzovaly pravidlo. Náhle se však konverzace ubrala jiným směrem, její výraz stále zůstával stejný, oči bez jediné jiskřičky smutku, štěstí, či jiné emoce. Sáhla po krytu na kelímek, který naň přiložila a secvakla. Říká se tomu tak? To je jedno. Náhle však sebou trhla, když si uvědomila, že si všiml skrytého významu jejích slov. Detailně se jim nikdo nikdy nevěnoval, proto to neočekávala od takového primitiva, jakým byl on. Zřejmě ho však podcenila. “Každej má nějaký předtím,” řekla nakonec po dlouhé odmlce, kterou si dopřála pro klidné promyšlení odpovědi, s níž byla ve výsledku celkem spokojená.

Necítil se zrovna dobře, tedy s tím svým ústupkem. Nějak se uklidnil tím, že si řekl, že to je po dobro obou, on nepřijde o nos, ona zůstane v té své bublince, kterou tak stěží dokázal chápat. Stále nepřišel na to, co s ní je, proč je tak… prázdná? Pomalu přicházel na kloub tomu, že v ní něco je, ale stále to nedokázal určit. Zatím. Dle něj k němu byla celkem nevrlá a s radostí by jej odhodila někam ke hvězdám, což bylo vtipné vzhledem k tomu, že její jméno mu nějakou takovou hvězdičku připomínalo. Ale víc v ní neviděl, ačkoliv si docela značně přál. Takže to možná byl i pokus se k ní dostat blíže jiným, snad efektivnějším způsobem. Dokonce přikývla! „Ale nemysli si, že to budu dělat furt,“ dodal snad okamžitě, aby dal jasně najevo, že ještě není ten měkký a emocemi roztopený chlapeček se snahou ji otevřít skrz emocí a ústupků. Takhle prostě nefungoval. Nedával to najevo, ale cítil se celkem lépe, tedy s tím jejím prostým přikývnutím. Jako by to byl úspěch. No… nebyl, ale tu radost mu nikdo vzít nemohl. Tak tedy potřásl rameny, vydal rádoby povzdych kvůli tomu, že mu ten nápoj ani vlastně nepodala a ani nedodala nějaké „nemáš zač“, a šel si pro tu svou irskou kávičku, která by mu snad mohla zlepšit den a ten nepříjemný pocit bolavého nosu. „Učím se rychle,“ pokusil se ji přesvědčit, přidal úsměv, sebejistý tón, překvapivě ani nelhal. Učil se vážně rychle, jazyky možná pomaleji, ale stále docela rychleji. A taky uměl italsky, to má k francouzskému r nějak blízko, ne? „Co je na mně tak špatného?“ optal se po těch jejich upřímných slovech, ale v tom už pokračovala a nějak mu vysvětlila, že prostě je ráda sama. „A nejseš sama náhodou furt?“ tipl si, vlastně stále zněl poněkud vážněji, tedy v rámci možností. Nic o ní nevěděl, znal její křestní – tedy pro něj křestní – jméno, věděl, že je prostě mladá a že s ní něco bude. To něco jej stále trápilo, i když měl své odhady. Kdoví, možná byl jeden z nich na správné cestě. Sledoval ji, jak si jde pro víčko, vlastně jej to ani nenapadlo, přeci jen si to hodlal vypít na té chodbě a počkat, než mu ten nos zase nenabere obvyklou barvu. Mohlo to trvat pár desítek minut, klidně i hodinu, ale času měl celkem dost. Díky tomu si všiml i její náhlého trhnutí, které bral jako další úspěch. Trefil se do černého? A to vše mu nějak nepatrně vypomohlo v přemýšlení nad tím, kým je. „Každej má nějaký předtím před něčím,“ opravil ji, jako by narážel na to jedno slovíčko, sledoval tak její reakci, potřeboval vědět, zda je na správné stopě. Vlastně mu to všechno bylo jaksi blízké, tedy z jiného úhlu pohledu.

Furt? Ne, zase tak naivní nebyla. Na to ani nepomyslela, bylo jí jasné, že je to výjimka. Výjimka, která potvrzuje pravidlo, byl zkrátka otravný a víc už to šlo jen stěží. Teda to si alespoň myslela, avšak každou chvílí jí ukazoval, že je schopen být ještě mnohem nesnesitelnější, než si myslela. A to měla pocit, že je schopná snést kdeco. Tenhle kluk jí ukazoval opak, a to ji jistým způsobem vytáčelo. “S tím jsem ani nepočítala,” ruce založila na prsou a prohlédla si ho tím zkoumavým výrazem. Co si o sobě vůbec myslel? Hned ale pohled zase odvrátila, deprimoval ji už i pohled na něj. Byl hrozná vtěrka, a že se učí rychle? Zakoulela očima. “Studuju medicínu, ne logopedii nebo co se to zabývá správnou výslovností,” řekla nakonec, čímž se, doufejme, nějakým způsobem vyhnula něčemu, do čeho se ji snažil přesvědčit. Vážně s ním nechtěla trávit víc času a už vůbec neměla nervy na to, aby se pokoušela učit ho francouzské r, vždyť sama nevěděla, jak se to dá naučit. Možná, že kdyby šlo o něco, co se sama učila a co jí šlo, jako jen ta prostá matematika, po nějaké době by povolila. Poté přišel s dalším dotazem, který však vzápětí stejně vysvětlila, proto se o to nepokoušela znovu. “V tom to je,” přikývla a přidala si kryt na svůj kelímek, “jsem pořád sama, protože mi to vyhovuje,” a byla to pravda. Ano, chvílemi ji přepadla potřeba dostavit se někde, kde jsou lidi, ne nutně velký počet, ale minimálně tak, aby si zaplnila své sociální nedostatky a další týden se mohla izolovat. K tomu byla skvělá škola, byli tam lidé, ale v rámci možností nemusela vlastně s nikým mluvit, pokud nemusela. Byly i dny, kdy nepromluvila vůbec, což normálnímu člověku vadilo, jí však ne. Pak tu však byli její...přátelé? Spíše lidé, se kterými se vzájemně akceptovala a jejich přítomnost jí nebyla tolik nepříjemná. Což se o té jeho říct nedalo. Potom ale přišla chvíle, kdy projevila jakousi...slabost? Netušila, jak to nazvat. Trhla sebou v překvapení, že si něčeho takového všiml a byl schopný to použít, v podstatě, proti ní. Možná nebyl tak hloupý, jak si myslela. “Nebudu ti vyprávět žádný svůj životní příběh,” svraštila obočí, což byla asi největší možná reakce, kterou z ní šlo vytřískat. Mimika jejího obličeje tkvěla právě v tomto, úsměv se na její tváři objevoval zřídkakdy, jestli vůbec, to spíš ne, a jakékoli projevy emocí v jejím výrazu byly nemožné, jelikož emoce nijak napovrch nepociťovala.

Být si tak vědom toho, jakou velkou novinkou a přítěží je ve světě té malé, v jeho očích nevinné holčiny, cítil by se hrdě. Asi dost hrdě na to, aby jí to připomínal dalších pár v minut v kuse. Motivaci ji ale otravovat, v jistých ohledech trápit a urážet měl i bez toho, aniž by věděl o své výjimečnosti. Prostě to na něj přicházelo samo, ostatně jako mnoho dalších věcí, které nebyl schopen ovládat. Dá se tak říci, že tu dobře vyslouženou ránu do nosu si spíš nezasloužil on, nýbrž jeho jedinečné a až překypující ego, které kladlo nárok na všechno a všechny. „Ani nedoufala?“ musel se zeptat, na chvíli jako by zněl i zklamaně. Příliš vážný nebyl, spíše jen pokračoval v něčem, čím by získal další čas, čím by jí dokázal, že s ním strávila více času, než původně chtěla. Jednoduše jí potřeboval ukázat, že se mýlila. Když ho po další chvíli odmítla naučit onu výslovnost, pokusil se nahodit něco smutného, přeci jen to tomu malému herci docela i šlo, ale nakonec toho moc nevyplodil. Prostě si povzdychl. Každopádně získal další cennou informaci, tedy její obor, ale to příliš neřešil, spíše jen povytáhl obočí a tím ne zrovna zaujatým pohledem ji probíjel, jako by jí rovnou říkal „pro mě za mě to může být dendrologie“. Studoval vědy, ale nebyl tu kvůli nějaké blbé logopedii. Rychle jej tak odvedla od myšlenek týkajících se výslovností až k těm jeho krátkým úvahám ohledně samoty, kterou se snažil v jejím pojetí nějak pochopit. Nedokázal, nic nového. „Divné,“ poznamenal stroze, snad prázdně a bez jakéhokoliv přetvařování se. A ačkoli ji snad zcela chápal, musel nějak pokračovat, jako by měl nutkání se zbavit té jejich nepatrné podobnosti. „Furt docela sobecké.“ To už vypadal spíše neutrálně, pokud něco takového na jeho tváři vůbec existovalo, začal trochu více promýšlet svá slova, ač na významu příliš nezískala. Zatímco jeden z nich odháněl lidi od sebe, si přál ten druhý odhánět sebe od nich. Jaksi zmatečné, z jeho pohledu těžce pochopitelné – přiznávat si, že by s někým takovým mohl sdílet více než školu. Jako by se tak chvílemi cítil docela zhnusen, občas docela ztracen… a pak opět nahněván, zcela připraven v ní pomocí svých slov pokořit poslední část, která mu dávala naděje. Na tváři se mu mihl úsměv přesně ve chvíli, co dala najevo, že ji opravil docela trefně, její další slova to vlastně i potvrzovala. „Neměla bys,“ přitakal, opět mluvil celkem vážněji. Sám se tím i překvapil. Dával jí spíše radu, jakési varování - mi nevěř.

Podívala se na něj kapku ironickým pohledem, i když stále odměřeným a chladnějším než kov pohřbený pod sněhem. “Ne,” zakroutila hlavou, “jsem realista,” pronesla jako jasnou věc a svraštila obočí, jak to v posledních několika minutách dělala skoro pořád. Jeho přítomnost jí přinášela zcela nepříjemné pocity. Jako chuť mu ten noc vážně zlomit. Potom si však vzpomněla na to, že nechce nikomu ubližovat – někdo jí přece kdysi taky ublížil a doteď z toho mívala zlé sny. Nicméně jeho slova ji štvala ještě víc a víc. “Sobecké je vnucovat se lidem, kteří o tvou přítomnost nestojí,” probodla ho pohledem ještě nepříjemnějším, než byly její obvyklé. Neviděla nic sobeckého na tom, že se nechtěla bavit s lidmi. Bylo to tak lepší pro obě strany, oni měli klid, ona měla klid, jednoduché. Samozřejmě tím tak trochu narážela na něj, přeci jen se jí opravdu tak nějak vnucoval, už dávno by byla na koleji a učila by se. V klidu, bez ztrát času, které viděla v bavení se s ním. Jak nepotřebné. Měla prostě odejít, ale asi jí ho bylo líto. Praštila ho do nosu, i když si za to mohl sám, a teď vypadal jako Rudolf. Jenomže on ji neustále urážel a otravoval a jí to akorát zhoršovalo náladu. Napila se ze svého čaje, byl ještě horký, ale asi jí to zase tolik nepřekáželo. Mezitím sledovala jeho a odolávala svému vzteku. Jedné z mála emocí, které jí ještě zbyly. Po tom všem... tom všem, co se z ní asi právě snažil vytřískat? Celkem drzost. Neměla ho v lásce, vlastně vůbec, vlastně jím celkem opovrhovala, ale jeho slova ji překvapila. V dobrém i špatném slova smyslu. Pro jednou si mohla být jistá tím, že nelhal. “Hele,” podívala se na svůj kelímek, než vrátila pohled zpět k němu, “já už tu být nemusím,” zakroutila hlavou. Poté si jen pohledem zkontrolovala své papíry a jedním krokem vzad se vzdálila. “Svý vytoužený kafe už máš,” ukazováčkem ruky, ve které držela svůj čaj ukázala na kelímek v jeho rukou a pokrčila rameny. “Takže jdu.”

Názor mu příliš nezměnila. Stále na ni hleděl s jakýmsi pohrdáním, viděl ji jako nějaké to sebestředné, možná lehce ublížené stvořeníčko. Ale nic k tomu. Náhle jednoduše viděl, že vnitru i ten jeho pohled na Oriane je zcela prázdný a bez jakýchsi pořádných emocí. Hněv, který zlehka pociťoval, společně s tím odporem tvořil něco jako obranu před takovými lidmi. Prostě to bylo něco přirozeného, nedokázal proti tomu zcela bojovat, ačkoliv ani nechtěl. Jako by se měl pomyslně bránit před jejím vlivem na lidi, který je možná děsivý, později smutný, a nakonec jen probírá ty zbytky empatie, které lidé chovali. „To taky,“ přikývl k jejím slovům ohledně sobectví, jako by kladl důraz na ono taky, čímž stále opakoval své předchozí tvrzení. A ať už byla realistou, pesimistou, či nějakým sofistou, jednoduše by svůj pohled neměnil. No, ten její pohled tomu také zrovna nijak nepomáhal. Tak si tedy stál opřený u tu stěnu, držel si své kafíčko v ruce a čekal, dokud mu alespoň trochu nevychladne. Třeba by mohl i on, rozhodně by se mu tak lépe přemýšlelo v té jejich již tak umírající konverzaci, která začala velkým ničím a tímtéž zjevně i končila. Nějak to nehrotil, přeci jen ji nenutil zůstávat, dotýkat se ji nemohl, pro dobro obou, a jeho slova šlo docela lehce přehlédnout. Takže ať už měla trpět sebevíc, koneckonců si to vybrala. Stejně jako když se mu prvotně rozhodla nahrát do karet tím, že nějak reagovala. Dobře, byl to vážný blbec a inteligenci měl až dobře skrytou za tou maskou naprostého tupce a idiota, ale někdo jako ona to mohla očekávat. A on zase mohl očekávat to, na co se celou dobu snažil narazit. Takže když se tentokrát začala pomyslně loučit, nebyl příliš překvapen. Očekával to už nějakou dobrou chvíli, a kdyby toho byl schopen, pravděpodobně by ji nějak pochválil. Takže se od toho opěrátka konečně odlepil, pomalu k ní přikročil, ať se jí to tedy líbilo, či ne. Sekundu na ni prostě tím stejným nezaujatým a zcela prázdným výrazem hleděl. Poměřil si ji, a nakonec podobným tónem pronesl: „Ani jeden.“ Pevněji uchopil své kafíčko, aby mu náhodou na nic nedopadlo, načež jednoduše vyšel vpřed, a ať už tím tedy do Oriane narazil, mu bylo vážně ukradené. Prostě se potřeboval dostat na záchody, obhlédnout ten svůj nosík, vypít si kávu a nějak strávit zbytek svého blbého živůtku bez přítomností takových lidí.