Studovna

Otráveně protočila oči, když se Michael ohlédl za sebe, a dalo jí hodně práce, aby ho neprobodla nespokojeným pohledem, jakmile se otočil zpět na ni. Ano, bylo vskutku netradiční, že by si tito dva povídali, ale musel to dávat tak očividně najevo? Asi byla ráda, že se nachází zrovna ve studovně, kde se příliš jejích známých nezdržuje a nikdo ji tak tady s Michaelem neuvidí. Ne že by byl ošklivý – tedy, vlastně ano, ale dalo by se s tím pracovat, takže nebyl úplně ztraceným případem… přesto se s ním na chodbách školy raději ukáže až ve chvíli, co mu Chloe jako nějaká víla kmotřička pomůže zlepšit image. Ráda by mu poradila, aby zahodil i ty dětinské komiksy, jak si totiž mohla všimnout, nešel se do studovny vůbec učit, ale koukat na obrázky… tušila ale, že to by neprošlo, alespoň ne dnes a ona potřebuje, aby s ní spolupracoval. Na druhou stranu, kdo by mohl odmítnout spolupracovat zrovna s ní, hm? Jeho zakoktání přešla, ale v duchu si udělala poznámku, že s novou vizáží by bylo třeba i zapracovat na sebevědomí, to jde přeci ruku v ruce. „Výborně,“ spokojeně se usmála a za tu jeho beránkovskou ochotu by snad byla ochotná přimhouřit očko nad všemi jeho předchozími přešlapy, alespoň dočasně. Bohužel se Michael přeci jen rozhodl trochu vzdorovat, což se Chloe na jednu stranu zamlouvalo, ale na druhou jí provokovalo, že si chce čas s ní promýšlet. Bylo fajn, že na tom se sebevědomím nakonec není tak špatně, mohl si ale vybrat lepší moment, kdy jí to dokazovat. „Myslím, že není co promýšlet,“ upozornila ho důrazně a aby nezněla tak zle, hravě na něj mrkla, ovšem podělit se o svůj plán přeci jen hodlala. „Myslím, že by ti prospěl mírný upgrade šatníku,“ zlehka pokrčila rameny, „vím, že na to máš… a myslím, že máš na víc než se schovávat pod čepicí s komiksy ve studovně,“ mazat med kolem huby, to je její specialita, jak bylo právě teď vidět. Dělala, co mohla, aby se v jejích očích neodrazila míra nespokojenosti s jeho současným životním stylem, trocha odporu se tam ale přeci jen dostala, ale ta čepice prstě není vůbec sexy! Minimálně ne v kombinaci s jeho celkovým outfitem, ale do nějakého jiného by ji možná byla schopná zakomponovat, pokud bude hodný. „Tak co ty na to, jdeme nakupovat?“ na odmítnutí rozhodně nebyla připravená, ale pro jeho vlastní pocit možnosti volby mu dala možnost se rozhodnout. Cítila se trochu jako Plastics v Mean Girls, když vyzvedávaly Cady na nákupy – Get in loser, we’re going shopping!

Nerada chodila kolem horké kaše, pokud se tedy nebavíme o nějakém svádění v baru, při kterém bylo naopak sexy naznačovat, co by se mohlo stát, ale nic přímo neříkat. Nyní ovšem o žádné svádění nešlo, jak by taky mohlo, když tu před ní sedí někdo, kdo měl ještě před chvílí nos zabořený do komiksů, ugh! Dle jeho výrazu ovšem usoudila, že možná měla zvolit jinou strategii a chvíli vyčkat, než na něj vybalí své dnešní plány… ale opravdu by raději trávila více času v nákupním centru než tady ve studovně, tak se to snažila uspíšit. Pohledem ho popoháněla k odpovědi, k té kladné, samozřejmě. S jinou variantou ani nepočítala. „Ano, nakupovat,“ přikývla trpělivě, ačkoliv byla blízko k tomu, aby ho popohnala drsněji, „myslím, že by to rodičům určitě udělalo radost,“ dodala ještě. Neznala jejich rodinné poměry, ale věděla, že minimálně u nich doma táta rád bral celou svou rodinu do společnosti, nicméně Grimesovi pravděpodobně Michaela brát nemohli… ze zcela očividných důvodů, a ona doufala, že by jim to skutečně mohlo udělat radost. Ne protože by snad dbala o dobro jejich rodiny, spíše doufala, že se trefila do černého. Spokojeně se usmála, když Michael souhlasil, nakonec se její metody ukázaly za správné. S odmítnutím sice nepočítala, ale stejně byla ráda, že se sám od sebe do dnešního programu tak ponořil a že zněl dokonce nadšeně! Tiše si povzdechla nad jeho nešikovností, s tím se taky bude muset něco udělat, ale to přijde na řadu až později. „Výborně,“ zavrněla a vykročila směrem pryč ze studovny. Lehce se ohlédla, zda ji Michael následuje, a zamířila směrem k parkovišti. Přeci se od ní neočekává, že by jela městskou, to vůbec nepřipadá v úvahu. Pokud cestou někoho potkali, lehce na ně kývla, no do žádného rozhovoru nezabředávala, ani s Michaelem. Až když došli na parkoviště, sáhla do kabelky pro dálkové klíče a odemkla pěkné, bílé BMW. „Nasedej,“ broukla, zatímco sama usedla za volant a svou kabelku odložila na zadní sedačku. Jakmile byl Michael v autě, nastartovala auto a řítila se směr nákupní centrum. Cestu tam znala nazpaměť, stejně tak věděla o nejlepších zkratkách k tomuto skvělému místu, proto se rychle blížili k cíli.

Dominicův den nezačal zrovna nejlépe. Ano, mohl to svést na to, že nevstal zrovna tou správnou nohou, ale rozmrzelost se s ním táhla už od minulého dne, kdy jen tak tak (byl "produktivní" do půl čtvrté ráno) stihl všechno potřebné. Doufal, že sotva co si lehne do postele a přimhouří oči bude moct na chvíli – aspoň na pár hodin vypnout, ale nic takového se nekonalo. Místo vytouženého odpočinku sám sebe přistihl, jak zírá na strop a hned na to mu v pět zazvonil budík a on tak mohl další den začít úplně stejně tak jak zakončil včerejšek a to produktivností. Ta z Dominica vymizela hned poté co se dostavil na první přednášku (ještě k tomu pozdě a bez mobilu, který si teď narozdíl od něj lebedí v jeho pokoji), a on si uvědomil, že je to je po dlouhé době, co je pozadu v látce a nezbývá mu nic jiného než to dohnat, aby byl opět napřed a mezi těmi nejlepšími, a hlavně se zbavil toho nepříjemné drásajícího pocitu, že své vlastní potřeby zanedbává. Kdyby jen tušil… A jak ten den šel dál, kupodivu na sobě necítil žádné známky únavy. Vlastně cítil, jenže nutnost se vyvarovat dalším prohřeškům, ať už to bylo pití vodky během výuky a následovné vyvolávání konfliktů, mu pomáhala k tomu se takový (auto)destruktivním myšlenkám vyvarovat velkým obloukem.
Klid. To byl jeden z mála důvodů, který Dominica vždy donutil vejít do studovny kdykoliv prošel kolem. Výuku už měl sice u konce, ale moc dobře věděl že pokud se vydá domů, zahodí tím svou šanci se v něčem zdokonalit, byť jen o špetku a také zahodí možnost doplnit o znalosti astrofyziky, které v daný moment tak zoufale postrádal. Mimo to si nerad nechával učení na doma. Zaprvé na to nebyl čas a za druhé, tušil, že by ho to dřív nebo později omrzelo. Proto se raději učil mimo domov, a to samé dělal i se svými koníčky – nikdy nepřekročily práh. Sotva co otevřel dveře a vešel dovnitř rozsáhlé studovny, atmosféra se drasticky změnila a to potřeboval. Ozývající se dunění kroků a povyk studentů na chodbách byl ten tam, a to jenom díky zaklapnutí dveří, které je kompletně utlumilo. Dominic si samozřejmě dával pozor, aby jeho příchod nespustil vlnu pozornosti na jeho účet, proto dveřím lehce napomohl a to tím, že je přidržel a díky tomu se uzavřely v naprosté tichosti. Udělal to jenom kvůli tomu, aby si ze dne blbec den neudělal ještě horším. Očima přejel po ostatních jako by kohosi hledal, ale opak byl pravdou. Moc se o ostatní nezajímal – šlo spíš o to, že se potřeboval ujistit, zda alespoň jedno z jeho oblíbených míst je stále k mání. Naštěstí právě jedno z nich bylo, a proto neváhal ani vteřinu a zamířil právě tam. Samozřejmě cestou si vypůjčil potřebnou literaturu. Občas měl pocit, že ze svého oboru tam nejčastěji chodíval právě on. Kdyby Dominic měl možnost koleje nebo o něco klidnější domácnost, možná by studoval častěji tam než ve studovně. Nezbývalo mu nic jiného než se spokojit s tímhle. Posadil se tedy na své vytoužené místo, a to bylo nejen co nejdál od vchodu ale také zády od lidí, kteří sem zavítali ve skupinkách. Kdyby si nezapomněl mobil, nejspíš by měl sluchátka v uších a poslouchal hudbu, jenže to si vzhledem ke své situaci nemohl dovolit.
Bundu si přehodil přes židli, batoh odložil stranou a posléze se usadil s chutí nabýt nové poznatky. Taky to tak vypadalo zejména první hodinu, kde si opisoval poznámky a zapisoval si výpočty stranou. Nebylo to zas tak těžké, jak se mu na první pohled zdálo – to muselo být způsobené jeho mozkem a neschopnosti zpracovávat informace z důvodu nejen fyzického ale i psychického vyčerpání. Po chvíli se únava na Dominicovi začala podepisovat. Nejen že mu dělalo problém udržet pozornost při čtení hloupého odstavce k teorii (ten přejel očima snad desetkrát, než mu to začalo dávat smysl), ale začal i pravidelně zívat. Sebe samému však tvrdil, že to zvládne. No opak byl pravdou… Jakmile se rozhodl si dát patnácti minutovou pauzu tím, že si jenom odpočine, sebe samého překvapil. Ač se předtím protáhl, aby dal najevo své mysli, že má v plánu být vzhůru, usnul hned jak se mu vyskytla šance, a to opřený o stůl, zachumlaný v mikině, ještě s kapucí na hlavě myslíc že se za chviličku probudí a bude moct pokračovat ve studiu…

kolej →

Poslední dobou si přijde více usměvavá než obvykle. Sama ale netuší proč. Možná tomu je, protože jí poslední dobou vychází opravdu všechno. Jako kdyby při ní stály všechny hvězdy na obloze. Tak začneme ránem. Ranním ptáčetem by se asi zrovna nenazvala, ale když se ráno sama probudila ještě před tím, než jí zazvonil budíček, to jednoduše vždycky potěší. Náhle se pak celý den cítila plná energie a dobré nálady. Veškeré naplánované přednášky na dnešní den utekly neuvěřitelnou rychlostí, což může brát jen jako znamení, že byly naučné a zábavné, a právě proto jí utekly tak rychle. Původně měla své pozdní odpoledne strávit v cukrárně, jenže na poslední chvíli jí odřekli směnu, takže se jí najednou uvolnil program. Zprvu si nebyla jistá, čím se zabavit, ale když tak zamyšleně procházela rušnou chodbou školní univerzity a její krátké kroky jí zavedly až k místní studovně, tak bylo rozhodnuto. Opatrně proklouzne dovnitř, ujišťujíc se, aby nikoho svým příchodem nevyrušila, a ještě věnuje mladé studentce za stolem vřelý úsměv, než odcupitá kamsi pryč. Většinou je zvyklá na té židli vidět sedět místní knihovnici, ale jelikož tu dnes sedí její náhrada, déle se v její společnosti nezdrží. Možná to vyzní opravdu trapně, ale Gia si tu našla to perfektní místo na klidné čtení. Někteří rádi čtou v rušných kavárnách, uprostřed parku pod stromem, Gia zase preferuje tiché prostory, ve kterých její pozornost není ničím rozptýlena. Jen tak se dokáže kompletně ponořit do onoho fiktivního světa a alespoň na krátkou chvíli zapomenout na svět, ve kterém žije. Lehký úsměv se vykouzlí na její tváři, když uvidí onu ošoupanou pohovku schovanou vzadu vedle vědecké sekce neobsazenou. Většina knih v této sekci je dost oprášená a už roky nedotčená, pravděpodobně z důvodu jejich vysoké náročnosti. Tím lépe pro ni, jelikož to znamená jen jediné – nikdo ji zde nebude rušit. Odloží si svoji tašku stranou a hezky se zachumlá do svého hebkého svetříku, než svoji knížku otevře. A stačí jí opravdu jen pár minut, aby kompletně ztratila pojem o čase…
Neočekávané zhasnutí světel ji natolik překvapí, že sebou lehce trhne. „Huh-“ zmateně se kolem sebe spěšně porozhlédne, zoufale hledajíc odpověď na ty otázky, které jí vyskakují v hlavě. Co se děje? Opatrně zavře knihu (samozřejmě si nezapomene založit kde skončila) a instinkt ji okamžitě dostane na nohy. Po své pravici nahmatá stolní lampičku, aby nestála v úplné černotě, a po rozsvícení musí přimhouřit oči nad tou náhlou změnou osvětlení. „Haló?“ Zvolá poněkud jemně, takže se následně ani nediví, když se jí nedostane žádné odpovědi. Jak nepředvídatelný obrat událostí. Spěšným krokem doběhne ke dveřím studovny (už se ani nesnaží být potichu) a po opakovaném zatažení za kliku si uvědomí, že je tu zavřená. Panika jí začne pomalu stoupat do hlavy, zatímco si nervózně mne paže. Co teď? Dlouze si povzdychne, vůbec se jí nelíbí tenhle pocit bezmoci. To se začetla na tak dlouho, že teď bude nucena přespat ve studovně? Už jen nad tou představou zalapá po dechu. Takhle si svůj čtvrteční večer rozhodně nepředstavovala. Tolik k tomu, že dnešek brala jako podařený den. Jak se její hlava pokouší smířit s krutou realitou aktuální situace, její nohy ji zavedou zpátky k místu, na kterém očividně strávila pěknou várku hodin. Cestou alespoň narazí na vypínač světel, tak si opět rozsvítí, aby se tu necítila tak nepříjemně.
Jedno nečekané zachrápání ji ale přinutí ihned zastavit a splašeně se porozhlédnout po zdroji. „Haló?“ Zopakuje tentokrát o trochu více hlasitěji. Pevně semkne rty k sobě a zaposlouchá se. Jediné co ale zaznamená, je pravidelné vydechování nedaleko od ní. Tiché, ale dostatečně zřetelné, takže jí netrvá nijak dlouho, než najde nějakého studenta rozvaleného na rozházených knihách a popsaných poznámkách. Zdá se, že tu někdo měl vskutku náročný den, který se nyní stal o to horším. Pomalými krůčky k němu dojde a ještě opatrněji mu jemně zatřese ramenem. Jedno je ale jasné… určitě jí spadl obrovský kámen ze srdce, že tuhle zapeklitou situaci nemusí řešit sama.

Náhlé zatřesení Dominica probralo z říše snů. Normálně si sny nedokázal zpětně vyvolat, ale tentokrát to byla výjimka. Pravděpodobně by byl schopen nahlas i popsat každičký detail toho barvitého snu a říci co se v něm odehrávalo, avšak to ho nesměl vyrušit jakýsi hlásek snažíc se ho probrat zpět ke smyslům. Trhnutím se však neprobudil – jednalo se spíše o takové delší rozjímání, než se jeho vědomí jako lusknutím prstu probudilo. „Huh?“ vydal ze sebe rozespale. Dominic se pomalu začal narovnávat, zatímco se jeho oči snažily za každou cenu přivyknout na oslepující světlo rozsvícených žárovek. Jednalo se o zajímavý kontrast mezi přítmím jenž si uměle vytvořil tím, že si schoval tvář do mikiny. Papír plný poznámek přilepený na dlaň se mu povedlo úspěšně oddělat, ač měl pocit, že s největší pravděpodobností má propiskou počmáraný obličej, protože ji nezavřel víčkem. Tento neplánovaný šlofík by se dal přirovnat k něm, při kterých se člověk zapotil až mu vyschlo v krku a posléze měl pocit jako by se probudil úplně někde jinde, než to původně zalomil. Kapuce mu jako na povel sjela z vlasů, když se začal protahovat. Zorničky se mu roztáhly při pohledu z okna, kde byla naprostá tma a díky tomu se mu vyskytl pohled i na svůj odraz společně s blonďatou dívkou. V mžiku se otočil na ni – jako by si uvědomil, že za probuzení má poděkovat právě jí a taky se i stalo. „Díky—“ vydal ze sebe a pak následovalo odmlčení. Dominic za takměř zasekl. Na blondýnku zůstal hledět, ale v tom smyslu, že by bylo něco špatně – spíš na ni zíral tušíc, že ji odněkud zná. Trvalo mu chviličku, než se rozpomněl. „Gio,“ rty se mu opakovaně zachvěly vyslovujíc její jméno poté co se mu povedlo jej přiřadit k té správné tváři. Pravdou bylo, že na tu její se nedalo jen tak zapomenout vzhledem k tomu, že obsluhovala v cukrárně, která byla nejoblíbenějším místem jeho sestry. Chodíval tam s ní pravidelně, a většinou v tu dobu kdy blondýnka pracovala. Nebylo to schválně, ač se to mohlo na první pohled zdát, protože tam na sebe naráželi téměř pokaždé. Pravdou bylo, že i on sám její obsluhu preferoval, protože uměla s jeho sestrou vést smysluplnou konverzaci, kdežto ostatní v jiných podnicích se na ni koukali skrz prsty kvůli jejímu handicapu a chovali se k ní jako k malé. Cukrárna a chodby školy nebyly jediným místem, kde se ti dva setkali. Pořád si pamatoval den, když našel její id a on jí ho na druhý den přišel vrátit. Což vyvolalo vlnu dotazů od jeho sestry, protože jak bylo možné, že měl v peněžence průkaz totožnosti dívky, kterou si pro něj víceméně vysnila a kdykoliv byli v cukrárně tak mu naznačovala, aby Giu někam pozval. Dominic nad tím sám přemýšlel (šlo mu to vidět na očích, to alespoň tvrdila Stella), ale nikdy se k tomu neodhodlal…
„Máš to u mě,“ pousmál se. Trvalo chvíli než mu došlo, že na ni pořád kouká, proto se rozhlédl kolem, díky čemuž si všiml dalších nesrovnalostí. Nikdo se ve studovně nenacházel. „Kde-Kde jsou vůbec všichni?“ vykoktal ze sebe a v tom přišlo další uvědomění. Už bylo pozdě. Dominic začal rukama šmátrat po kapsách doufajíc, že najde mobil a bude moc zkontrolovat čas, jenže to by si ho nesměl ráno zapomenout doma. „Kolik je vůbec hodin?“ A sakra, pomyslel si. Už měl být dávno doma. „Ne, ne, ne, ne…“ opakoval potichu a hlavně pro sebe, když se snažil rychlostí blesku do batohu nacpat všechno co měl rozházené na stole kvůli studiu. To se mu i povedlo. Vystřelil na nohy, pobral bundu a batoh a už se vydával ke dveřím, aby mohl odejít, avšak stalo se něco co nepředpokládal.  „Jak dlouho jsou pryč, nevíš?“ Dveře se i přes lomcování kliky neotevřely, aby sám přišel na to, že jsou tady zamknutí. Cosi si zamumlal pod nosem (pravděpodobně to byly nejrůznější nadávky) a do dveří naštvaně kopl – nebo spíš chtěl. Posléze se otočil na onu blondýnku s omluvným pohledem. „Co teď?“ zeptal se zmateně ba i rečnicky, protože jeho mozek byl natolik zpomalený, že nebyl schopen přijít na vyřešení této situace. Nejspíš to šlo i poznat z toho, jak často mu padala bunda na zem a on ji unaveně zvedal a zvedal, dokud ji nepoložil zpátky na jednu ze židlí. To samé se dělo i s batohem.

Tak moc ráda by se považovala za řešitele problémů, jenže přesně v situacích jako je tato vidí jak ji vždy kompletně pohltí ten svírací pocit paniky, a Gie nezbývá nic jiného, než se pokusit uklidnit a doufat v to nejlepší. A právě přítomnost dalšího nešťastníka v ní nastolí na malý moment jakýsi falešný klid, který ji zaneprázdní hlavu natolik, že je to jediná věc, na kterou se dokáže soustředit.
Naštěstí nebyl student v tvrdém spánku, a i to jemné narušení ho dokázalo probudit. Svoji lehce promrzlou dlaň stáhne z jeho ramene a instinktivně si zabalí ruce do rukávů svetříku, aby si je ohřála. Její pohled přeskočí z jeho rozcuchané hlavy na popsané zápisky na stole a zpátky na jeho obličej. Gie to netrvá ani vteřinku, aby jí došlo, na koho tu vlastně kouká. Tohohle kluka přeci zná. Nad tím uvědoměním jí nedobrovolně cuknou koutky rtů. Dominic, ten milý kluk, který pravidelně s jeho drahou sestřičkou Stellou navštěvuje její cukrárnu. A vůbec by nelhala, kdyby prohlásila, že směny, kdy se oni střetnou, patří mezi její oblíbené. Zas tolik toho o něm neví, přeci jenom se mimo tato náhodná setkání vůbec nesetkávají (až na ten incident se ztracenou studentskou ID kartičkou). Ale ani to jí bohužel nebrání v tom, aby si o něm vysnila úplnou pohádku. Když ono to jde tak jednoduše, když se k ní pravidelně a bez zaječích úmyslů chová vždycky tak hezky a laskavě. Ale není to jen on, jeho sestru zbožňuje snad i stejně jako své vlastní sourozence. Někoho tak dobrosrdečného a nesobeckého již nepotkala opravdu dlouho. Co u ní ale vždycky tiše obdivovala, je jak vděčná ona dokáže být navzdory všem překážkám, které jí život přichystal. Když se Gia střetne s lidmi, kteří jsou tak obětaví jako jsou Dominic a jeho sestra, je pak jen přirozené, že si k nim vytvoří jakési emocionální pouto.
„Hm,“ letmo se na něj usměje, přestože sama neví, za co přesně jí děkoval. Ale když se na ni tak hezky pousmál, nemohla mu to neoplatit. Nebýt jeho následného zmatení a přelétavého pohledu kolem, tak by na něj s tím něžným pohledem koukala dál. Jeho koktavá otázka jí ale připomene krutou realitu a Gie opět začne bít srdce o něco rychleji. Chvilku přemýšlela, jak by mu to celé vysvětlila, jenže problém byl v tom, že ani ona sama netušila, jak se něco takového mohlo vůbec stát. Nebo spíše takhle, podstata situace je jasná: ona se začetla, otevírací doba studovny skončila a dveře se zamkly. V jeho případě stačí aby se začtení zaměnilo za nepohodlný spánek, závěr je nicméně totožný. A oba nyní stojí uprostřed zavřené školy s žádnou možností odchodu. Jenže jak k tomu vůbec mohlo dojít, to už je jiná otázka. „Netuším,“ zamumlá tak tiše, že silně pochybuje o tom, že její slova zaznamenal. Mlčky sleduje, jak se i v něm začíná stupňovat panika; jen u ní se projevuje neustálým přešlapováním z nohy na nohu a nervózním mačkáním lemu sukně, zatímco on horečnými pohyby máchá kolem sebe a v dalším mžiku už letí pryč. „Ty jsou zamčené,“ povzdychne si a ani se nesnaží skrýt to jasné zoufalství ve svém hlase. Konečně své nohy přinutí k pohybu a rozhodne se ho následovat k jedinému východu tady. Hlasité dřevěné dveře sice vypadají, že se mají brzy rozpadnout, jenže zámek je pevně drží, takže ani Dominicův zběsilý pokus s nimi ani nehne. „Já nevím… nemůžu tu zůstat, jen jsem si sem přišla přečíst v klidu knížku, nemluvě o tom, že to určitě není povolené-“ zvedne na něj pomalu pohled, který měla doposud přilepený na zamčeném zámku dveří, snad jako kdyby pod jejím intenzivním pohledem měl zázrakem povolit. Neví, jestli je to tím, že má mysl zamlženou tímhle chaosem, nebo jednoduše postrádá pud sebezáchovy, který by jí v tento moment dokázal pomoct, ale v momentě, kdy ti dva spolu navážou oční kontakt, tak na něj dokáže jen beze slova hledět se zmatkem a zděšením v očních. Protože přesně jak Dominic řekl: co teď?