Takže odkráčela, protože kdyby na místě setrvala byť o malou chvíli déle, byla by jeho přítomností potěšena ještě méně, pokud to vůbec šlo. Dotěrní muži, ti jí byli ještě volnější, než kdokoli jiný. Neměla ráda, když se jí někdo moc vnucoval, kupodivu takoví lidé ale nakonec dokázali proniknout pod její kůži, tedy dokázali by, ale jí se vždy podařilo nakonec přece jen utéct. Dokráčela si až ke knihovnici a podala jí drobné za tisk, načež se tedy konečně vydala na chodbu, zadumaná nad svými útěky. V tom byla dobrá, utíkání od lidí a problémů, všech těchto věcí. Ale vždyť se s nikým nebavila, času tedy měla nad hlavu, jak mohla mít nějaké problémy? Asi i popírala, že by nějaké byly, ani si pořádně nedokázala připustit, jak rozpolcená je. Člověk by ji přirovnal ke kukle, v níž se skrývá motýl -ona ale měla pocit, že tenhle její vnitřní motýl už zemřel. Takovýto pocit měla, no ano. Právě sem ji myšlenky přivedly, přesně k tomuto. K nějakému okrasnému hmyzu, který měla představovat. Možná se nad tím zamyslela až příliš, nevšimla si totiž, že ji ten otravný budižkničema znovu poctil svou přítomností. Zazdila i jeho slova, sledovala papír vyjíždějící z tiskárny a hromadící se na úhledné hromádce. Výhled byl zamlžený. Nevnímala ho. Až ten dotek. Dotek na jejím rameni, záblesk. Jednoduchý záblesk, který jí způsobil více, než dost bolesti. Na zlomek okamžiku se v její tváři ocitlo i cosi vcelku lidského, strach, ale to nemohl vidět -byla k němu zády, proto také nevěděla, že je to on. Měla v hlavě vzpomínku, která jakoby tahala za provázky. Na chvíli skoro ztuhla, ale v další sekundě už se její loket potkal s jeho nosem. Au. Druhá ruka zatím popadla ruku z jejího ramene a -pro ni- jednoduchým obratem ji přetočila do nikterak pohodlné pozice, tlačíc mu vlastní ručku šmátralku k lopatce. Tato situace jí zase připomněla jinou, nebylo to poprvé, co takhle zaútočila na nevinného -tedy, bránila se. Hned si to ale uvědomila a odstoupila bokem -během toho 'obranného útoku' se totiž objevila za ním.- "Promiň," řekla nijak rozhozeným hlasem a opět mírně svraštila obočí. Čelem se postavila k tiskárně a pustila se do dalšího sledování papírů vyjíždějících z jejích útrob. "Už na mě nesahej," tentokrát malinko pootočila hlavu, aby si ho prohlédla, ujistila se, že mu nezpůsobila žádné vážné zranění. Tohle se jí stalo jen jednou, byla citlivá na něčí dotek, pokud člověka neviděla, nečekala to... Její tělo reagovalo za ni a nemuselo to dopadnout dobře, přeci jen, už nějakou dobu se intenzivně věnovala sebeobraně a kdyby do toho vložila ještě o něco větší sílu, mohla tomu chudákovi klidně zlomit nos.

Nějak nepřemýšlel nad svými činy. Prostě dělal tak, jak mu srdíčko kázalo. V tomto případě jej rovnou i vyhnalo z té prokleté místnosti, které si zasloužilo pokropit svěcenou vodou, potřeboval se totiž jít uklidnit jinam a zároveň si chtěl alespoň pokecat s neznámou, která mu odběhla za tiskárnou. Bohužel, i ta byla o něco zajímavější než on. Bylo to všechno jaksi náhlé, ten jeho odchod, měl jakýsi pocit, že za sebou nechal vlastní rozum – měl vůbec nějaký? – a alespoň dvě propisky, z čehož jedna byla dopsaná a sloužila jako takový dáreček na rozloučenou. Jeho ksichtík nebyl zrovna vyčnívající, takových pěkných kluků tam bylo dost, takže rozhodně nepočítal s tím, že by si paní studovnice vzpomněla na nějakého kluka, který jí na stole nechal bordel a nevrácenou knihu, které se stejně nikdo jiný nedotkne. On měl to štěstí, že se všechno, čeho se kdy dotkl, nějak rozpadlo. Co se týkalo té učebnice, mohl to překvapivě nazvat pravým štěstím, přeci jen si to ta blbá kniha zasloužila. Co se týkalo Rachelle, to později nazval jeho snad největším neštěstím, který si na oplátku vůbec nezasloužil. Ne? Procházel si tou chodbičkou jako nějaké šlechtické prasátko po svém sídle, ohlížel se za sebe v případě, že by ze studovny vycházel někdo další, ale jak si myslel, nikdo neměl tolik mozkových buněk, aby odolaly tomu prokletí. A ve chvíli, co se jí dotkl, mu zjevně nezbyl ani jeden neuron na to, aby mu došlo, co se vůbec děje. Usmíval se jako kdyby právě narazil na svůj poklad – chyba. Stačilo se jí jen dotknout, aby si to k němu naproti namířil její loket, bohužel, žádný polibek. Prvně se mu jen na krátkou chvíli zatmělo, snad okamžitě ustoupil, až se tak musel opřít o zeď chodby. A pak přišla bolest. „Kurva,“ vyhrkl, ruce si tak položil k nosu, a když zahlédl červenou, vydal dlouhé, vážně naštvané zabručení, které nějak pomalu přešlo k ostrému zasyčení a dalším, tišším nadávkám. Štěstí, že s tím už měl zkušenosti, jen se stejným pohlavním. A taky to většinou i očekával. Nadzvedl hlavu, rukou si utřel ten potůček krve, který si to pomalu bral až k jeho mikině. Nadávky pokračovaly dále, některé zněly srozumitelně, ty ostatní byly směsicí všeho, co jej právě napadlo. Nějak si ani neuvědomil, kde stojí on a kde ona, jednoduše se opíral o stěnu a pokoušel se nějak zastavit nával krve. „No do hajzlu,“ pokračoval, tentokrát i srozumitelně, dle všeho se začal vzpamatovávat z toho jejího chvatu. Reagoval tak i na její omluvu, která mu zněla o něco lidštěji, ale stále ne tak rozrušeně, aby někomu zatraceně málem zlomila nos. „Nemáš alesboň nějaký kabesník?“ zahuhňal stěží, jaksi se držel za nos a nebyl schopen úplně skvěle vyslovovat. „Bříště mě můžeš třřeba varovat!“ pokračoval ve stížnostech, opět si zabručel pár nadávek, praštil do zdi, kterou trochu pošpinil krví, nic nového. Tu bolest přežíval, ale bylo to vážně otravné, nečekané a s radostí by si žil i bez té krve, která mu několika kapkami vytvořila nemilé skvrny na oblečení. „Jseš vůbec v bořádku? Já věděl, že jseš divná,“ potřásl hlavou – špatný nápad, krev se mu lehce roztekla do další strany.

Jeho výlev bolesti už zase nevnímala, ani výčitky svědomí se nedostavily, ale ty nepřicházely nikdy. Místo toho sledovala papíry s nově natištěnými písmenky. Přeci jen ale nakonec musela trochu polevit a přeci jen na něj hodit očko, aby se ujistila, že třeba neumírá. Pořád studovala medicínu a měla se jednoho dne stát doktorkou, takže by mohla projevit trochu starosti a soucitu. To druhý spíš ne. No, určitě. Nakonec se na něj otočila celým tělem, člověk by čekal alespoň teď nějaký projev emoce, ale ona pořád vypadala jako socha vytesaná z kamene. Fakt tvrdýho, těžko rozbitnýho kamene od někoho, kdo měl asi fakt pitomej smysl pro humor. Jako první se jí zeptal, jestli nemá kapesník, na což pouze zakroutila hlavou. Pak jí řekl, že by ho mohla příště varovat. "Když na mě nebudeš sahat, žádný příště nebude," upozornila ho zcela jednoduše, jako by to byla nejprostší věc na světě. Všechno říkala tak nějak obyčejně, prostě jako fakt, něco, co by jiné znění ani mít nemohlo. Hlas byl klidný, tichý, svým způsobem i příjemný, ale příliš bezbarvý na to, aby mohl ve vašem srdíčku vyvolat hřejivý pocit. To poslední potom už ignorovala, místo toho mu pozvedla bradu, čímž chtěla naznačit, aby ji tak taky nechal. Rukou hned ale ucukla k tělu a oddálila se. "Raději tou hlavou moc nehýbej, bude to jenom horší," přeměřila si ho pohledem, "a nemluv," to už ale bylo pouze její přání. Hned na to se chodbou vydala dál, ale hned zase zahnula do prvních dveří označujících dámské toalety, ze kterých po pár vteřinách vyšla s ubrousky v rukách. Díky bohu, že si lidi musí něčím sušit ruce. Přistoupila tedy znovu k němu, zcela beze slova, a utřela mu krev z tváře, zatímco zbytek ubrousků mu narvala do volné ruky. "Abys věděl, tohle pořád neznamená, že na mě můžeš sahat," raději ho dopředu upozornila, zatímco stírala krev ubrouskem, a na moment se mu podívala do očí -aby věděl, že to myslí vážně. Znovu to bylo tady, její prázdný pohled, bez emocí, bez jiskry, oči, ve kterých by člověk těžko něco hledal. A jen, co krev byla z tváře pryč, odstoupila od něj zase na největší možnou vzdálenost a otočila se ke svým papírům, čekajícím na hromádce, až si je vezme.

Ruben zjevně neměl velké štěstí ani na holky. Ne dneska, ne jindy. Prostě mu to zjevně nešlo, v případech, kdy se snažil být milý, jako třeba teď, to končilo něčím velice nemilým. Třeba zraněným nosem. Vlastně tak končilo docela dost příhod s lidmi, ať už byl milý, panovačný, nebo jakkoli jinak divný. Tuto situaci ale docela lehce svedl na Rachelle, přeci jen mu to zavinila ona. Nic neudělal! Dobře, možná se jí tedy dotkl on, ale nemohl tušit, co bude následovat. Tak tedy jen přemýšlel nad tím, zda není psychicky v nepořádku a zda ji nemá někam nahlásit, protože byla dle všeho dost nebezpečná. Soudil samozřejmě z rychlostí její reakce a bolesti nosu, kterou už nějaký ten měsíc nezažil. Nějak tušil, že to ale nebude naposledy, co mu takhle někdo trefí. „To si můžeš nabsat na cedulku a dát si třeba na krk,“ dodal s kapkou ironie, dokonce se i uchechtl, což nakonec zaznělo více jako zachrochtání. Smát se je tedy velký no go v tomhle stavu, zaznamenáno. Víc asi s tím experimentovat nechtěl, ačkoliv jej napadala ještě jedna věc, co musel udělat. Možná si ale nějak zvykl mluvit tím nezvyklým přízvukem, přišlo mu to vcelku husté, ale za tu bolest to rozhodně nestálo. Nějak na ni neviděl, stále se díval do stropu, ale představoval si ji stejně. Mrzutě, mrtvě a fakt jako nějakou živoucí sochu. Díky tomu svému popisu mu náhle přišla o něco děsivěji, ale že by byl zastrašen? Ani náhodou. Přemýšlel jen nad tím, jak jí to nějakým způsobem vrátit. A dokonce na něco přišel, tudíž mu mozek přímo nezamáčkla. Začínala jej iritovat, nevěděl, zda to bylo tónem, nebo tím nosem. Asi směsicí obou možností. Nechal ji, ať mu trochu lépe nakloní hlavu. „Teď bych tě měl braštit já, eh?“ mrkl očkem, vypadalo to i jako kdyby jí měl poslat polibek, no, ve skutečnosti se ale zaměřoval na něco jiného. Vší silou v prstech se pokusil ty kapičky krve dostat na ty její vytištěné papíry, a dokonce se mu i pár podařilo. A možná i jedna skončila na ní, ale to raději nezmiňoval. „Horší to už fakt nebude,“ poznamenal, nakonec jen potřásl rameny, když mu nařídila, aby nemluvil. Prostě si nemohl pomoci. Zatímco se neznámá šla vydat pro kapesníky, či pomoc, jej stání na nohou jaksi přestalo bavit, a tak se rovnou posadil na zem. Jako taková troska, docela pohledná troska. Otřela mu krev z tváře, nos si však stále přidržoval. Obvykle by mu to přišlo docela roztomilé a romantické, tedy kdyby ho chvíli zpátky nepraštila a nezpůsobila ten bordel. K jejímu upozornění, a tomu vážnému pohledu, daroval pouhý úsměv. „To ti neslíbím,“ zazubil se na ni, ubrousky si na to začal čistit ruce. Každopádně to nebyl ten jeho obvyklý, zcela tupý pohled. Ten její ho v tom nějak zarazil. Nevěděl čím, ale tohle mu prostě přišlo o něco vážnější. „Přežiju, doktore?“ zavtipkoval si, ač teď nebyl schopen se úplně uchechtnout. Nějak ztratil naděje, že by ji rozveselil, nebo nějak vytočil, tedy až na dotyky, které se prokázaly být málo účinné a dosti riskantní. Hlavu měl stále nakloněnou, rukou si konečně přestal krýt ten nos. Krev pomalu přestala téci, ale bolest přímo neustupovala. „Tohle potřebuju vynahradit něčím fakt pěkným!“ houkl na ni docela výhružným tónem a dalším pokusem po ní hodit jeden z těch špinavých ubrousků.

Bylo pro ni, na rozdíl od mnohých (ne)šťastlivců, jednoduché nevnímat něčí narážky a pokusy si z ní utahovat, nebylo to totiž úplně něco, čemu by byla ochotna věnovat pozornost. Uměla se ale rozčílit, to ano, byly osoby, které ji dokázaly hodně rozhodit, třeba ta holka, co jednou potkala v kuchyňce na koleji, ale tenhle kluk? Ten od toho byl daleko. Jeho slůvka šla jedním uchem dovnitř a druhým ven a v polovině případů ani pořádně nevěděla, co vlastně řekl. Třeba ta věc s cedulkou? Jediné, co pochytila (a zaznamenala to už v pár předchozích slovech,) byla výměna d a b, kvůli bolavému nosíku. Jo, její chyba, ale vlastně si za to mohl sám, no ne? Přemohla svou nechuť doteků a pozvedla mu hlavu trošičku jinak, než o co se pokoušel on, už jen kvůli tomu, že nechtěla poslouchat jeho stěžování si. Mohla to vytěsnit, jo, ale třeba by řekl i něco zajímavýho -dobře, o tom pochybovala, a i kdyby, stejně jí to bylo jedno. Stejně ale vyslechla další dotaz, nebo pošťouchnutí, na které ovšem ihned zcela klidným tónem zareagovala. "Když to zkusíš, tak ten nos bude dost možná opravdu zlomenej," už teď používala víc slov než obvykle, ale co mu na to měla říct? No jo, nic. Tentokrát ale neviděla úplně důvod k mlčení. A hlavně ho musela varovat, zlomený nos by vážně řešit nechtěla. Pak už ho zase ignorovala a raději došla pro ubrousky, kterými mohli setřít krev. Všimla si taky červené skvrnky způsobené krví, kterou měla na rukávu svetru, ale příliš se tím nerozrušovala, protože byl stejně starý a vytahaný (jako většina oblečení, které aktivně nosila, protože si nikdy nepotrpěla na drahé a stylové oblečení.) Když se vrátila, ten kluk, jehož jméno neznala, seděl na zemi, což ji přivádělo k myšlence, že je buď fakt hotovej, nebo hodně línej. Možná obojí. I tak k němu ale přistoupila, načež i klekla vedle něj. Nerada se lidí dotýkala, ale když to mělo jakousi, dejme tomu, ošetřovatelskou funkci, necítila se přeci jen tak nepříjemně. Stejně ho ale musela upozornit, aby na ni nesahal, na což odpověděl pouze tím, že to nemůže slíbit. Což ji vedlo k prosté myšlence: "Tak s sebou raději nos kapesníčky," pronesla svým obvyklým tónem a věnovala mu ten krátký pohled, než dočistila krev z jeho tváře a postavila se zase na nohy -a taky se oddálila. Fakt, že ji nazval doktorem byl vlastně vcelku vtipný, protože přeci jen doktorka tak trochu bude, pokud půjde vše dobře, ale nesmála se. Ani koutkem necukla. Přesto se rozhodla mu tentokrát na stupidní dotaz odpovědět. "Neumřeš," ani to neznělo jako vtip, ne z jejích úst. Asi to tak ani nemyslela, nikdy nezamýšlela být vtipná, nebylo to něco, co by k životu potřebovala -navíc se sama nesmála, jak by mohla rozesmívat ostatní? Pak už se zdálo, že je jeho nos v relativním pořádku a on po ní začal házet špinavé ubrousky a žádat si něco pěkného, na což ji nenapadla jiná odpověď než prosté, "to se raději nedívej do zrcadla," mířené na jeho nos, který bez pochyby bude vypadat trochu ..nenadšeně? ze setkání s jejím loktem. Vyznít to však mohlo všelijak.

Co se těch kousavých poznámek týkalo, nebyl v nich nejlepší. Králem ironie se nazývat nemohl, velký náhled do lidských duší také neměl – a kdyby jo, možná by se tomu dokázal vyhnout -, tudíž to vše bylo omezeno jen na těch pár nemilých narážek jejího vzhledu, kamenného a vražedného výrazu a naprosté absence emocí. A jo, taky i toho, že mu připomínala nějakého nájemného vraha. Dobrý postřeh. Zapojil těch svých pár myšlenkových pochodů, tedy jejich zbytky, drtivá většina totiž stále byla někde ve vzduchu a vzpamatovávala se z toho drsného nárazu s jejím loktem, a začal dumat nad krásnou, velice nemilou poznámkou k té osobě vedle. A kde měl začít? Rád by jí řekl, že si do konce života nikoho nenajde už jen z toho důvodu, že se dle všeho ani sama ještě nenašla, ale rychle by si pak protiřečil v tom faktu, že se mu stále jaksi napohled i líbila. Nemohl za to, měl slabost pro roztomilé, nepředvídatelné blondýny. Jak to měl s těmi bezcitnými, ještě nevěděl, ale určitě byl pro to, aby to zjistil po cestě. Špatnou zprávou bylo to, že k ní si žádnou cestu najít nemohl. Ignorovala jeho dosud tak oblíbenou poznámečku a nechala ho viset. Možná jen k tomu našpulil tváře, ale nemělo to dlouhého trvání už jen kvůli tomu, že jej to nepřekvapovalo. Neznamenalo to však, že by se měl přestat snažit. „Stálo by to za to,“ dodal po jejím varování, ručkou jako by si to k ní mířil, ale zastavil se. Ne. Asi jí začínal věřit, protože se mu v hlavě snad ihned naskytla představa toho, jak jej s tím svým kamenným výrazem masového vraha táhne někam na ošetřovnu. Dobře, kdyby se o něco pokusila, dost dobře by byl připraven, ale nebyl si jistý, zda by se v tom stavu dokázal nějak perfektně ubránit. No, dostatečně k tomu, aby mu nezlomila nos, nanejvýš nějaký prst. Raději už ji nechal si odběhnout, sám se posadil na zem. Trochu se mu začala motat hlava, taky ho nebavilo stát na místě. Poté jen radostně přikývl k její radě ohledně kapesníčků, nechal ji, ať mu tu tvář trochu vyčistí. Abych pravdu řekl, nebylo mu to najednou tak nepříjemné. Mohla mu už před chvílí utéct a nechat ho a jeho nosík v období napospas nějaké další náhodné osobě. Neudělala to, a ačkoliv to nedával příliš najevo, byl trochu vděčný. Byl víc ale stále naštvaný za to, že jej vůbec praštila. „Super,“ poznamenal s pokusem o podobný bezcitný tón v hlase, docela ale selhal. Tak tedy přešel na něco lepšího, tedy k těm ubrouskům od krve, kterými se ji snažil nějak trefit. Ne, že by to nedokázal, ale nechtěl ji vyloženě zašpinit svou krví. Pozornost mu stačila. „Co se tím jako snažíš říct?“ zeptal se po té její odpovědi ohledně zrcadla, dobře, možná měl pár tipů a po chvíli si jeden z nich i vybral. „Abys věděla, v téhle místnosti jsem tvá nejlepší volba!“ houkl nakonec docela sebejistě. No, jistým způsobem měl pravdu, přeci jen tam byli sami. Zatím. Pomalu se začal zvedat na nohy, mlčky přemýšlel nad ní přemýšlel. Co s ní vůbec bylo? Znal dost typů holek, i ty, které se mnohdy chovaly spíše jako opačné pohlaví, ale tahle byla jednoduše jiná. Přišla mu jaksi prázdná, nenašel zde ani kapku emoce. Ani snahu je nějak potlačit. Vše jako kdyby prostě bylo velice, velice daleko od toho, s čím tu byl. „To tě naučili ve skautech?“ uchechtl se ještě jednou, konečně už sklopil hlavu. Kapesník si furt přidržoval u nosu.

Místo toho, aby ho poslouchala, nebo alespoň nějak reagovala na poznámky, se raději vydala pro ubrousky na toalety. Věděla, že tu někde byly, a taky hned zahlédla dveře, takže to bylo naprosto jednoduché. Postavila se k umyvadlu, očima letmo přejela po zrcadle a ruku natáhla k bílému čemusi zavěšenému na zdi, odkud vytrhla několik ubrousků. Všimla si tehdy té krvavé kapky na svetru, ale místo toho, aby to řešila, zamířila zpět k tomu klukovi. Mohla ho tam nechat, vykašlat se na něj a nějaké jeho bolístky, ale asi si nemohla pomoct, to ten obor, který studovala. Nebo možná měla přece jenom nějaké srdce a potřebu se slitovat a trochu mu pomoct. Tak jako tak, nakonec se přeci jen vrátila k němu, on už seděl na zemi, takže musela přejít až k němu a kleknout si vedle něj. Když mu stírala krev z tváře, teprve si začala uvědomovat, že ho to asi vážně bolelo. Ublížila živému člověku, navíc se ani necítila kdoví jak špatně nebo provinile. Uvědomovala si, že na tom asi nebyla nejlíp. A on očividně taky ne, minimálně ne jeho nos. A ona ho navíc neúmyslně urazila, ani nechápala, proč se kvůli tomu co řekla tolik čertí. "Že tvůj nos je teď v docela bídným stavu," odpověděla bez rozmýšlení s pouhým pokrčením rameny. Ne nijak výrazným, naopak jen nepatrným, stejně jako spousta dalších věcí, které dělala, ale nikdo si jich nevšímal, protože to byly takové maličkosti. Na ten dodatek k jeho slovům se jen rozhlédla po místnosti. Její pohyby vždy jaksi uvolněné, ale zároveň na ní šlo vidět, jak moc se chce vzdálit lidem. Děsili ji, děsilo ji, čeho všeho mohli být schopní. "Nikdo jiný tu není," poznamenala jednoduše, načež se znovu podívala na něj a pohledem si ho ještě jednou přeměřila, pak už se jen otočila k tiskárně a sebrala z ní papíry, které začala urovnávat a přepočítávat, dokud ji nevyrušil. "Do ničeho takového jsem nikdy nechodila," odpověděla a otočila se k němu zase čelem.

Pokud Rachelle měla mít srdce, musel mít Ruben i rozum – a věřte, obojí bylo napohled nepravděpodobné a naprosto směšné. Možná někde hluboko vevnitř se ty věci nacházely, ale právě teď nebyl moment k tomu, aby vyplynuly na povrch. Prostě ne, Rubena to spíše uzemnilo v tom postoji být k lidem nepřátelský, což v jeho řeči mohlo znamenat něco na ten způsob, že se bude lidí prostě méně dotýkat. Dobře, ani to by mu dlouho nevydrželo, ale pokus by zde byl. Co se týkalo neznámé, no, nějak nepočítal, že by měla špatné svědomí, nebo nějaké ponaučení. Pravděpodobně jí muselo být jen líto, že jej nepraštila větší silou, aby víc mlčel, nebo byla prostě natolik bezcitná, že i to jí bylo jedno. Kdoví, jemu to byla jaksi ukradené. Chtěl jen, ať jej polituje a nabídne mu třeba nějaké rande za ty potíže, které způsobila. No, uvítal by toho vlastně víc, ale vystačil by si i s obvyklým „promiň, jsem blbá“. Dál tedy od té psychopatické, empatii neznající stvůry ve formě holky skoro ve svých dvacítkách, jeho zranění si vyžadovalo větší pozornost. No, možná ne, ale i tak už měl dost toho přemýšlení nad tím, co s ní je. Prostě to z ní nedostane, ostatně jako dost dalších věcí. V tomto případě se i pomyslně vzdal, ne tedy na příliš dlouho, jen si řekl, že mu za to zatím nestojí. I když cítil, že s ní jednoduše něco bude, což s tím faktem, že se miloval dloubat v lidech, vedlo k nutkání pokračovat v otázkách a narážkách. Jen ne v dotycích, prosím, od těch by se na chvíli držel dál. „To vím i bez tebe.“ Šlo očekávat, že to nebude mít zrovna skvělé po tom, co jej někdo takhle uhodí. Vlastně už teď tušil, že na těch pár dnů bude vypadat jako Rudolph, ten zatraceně blbý sob s červeným nosánkem. Dobře, asi bude nosit spíš náplast, pokud nějakou najde. Nezněl příliš šťastně, ale to by snad nikdo v takové situaci. Poté, co mu docela dobře připomněla, že v této místnosti již nikdo není, se lehce pousmál. „Neříkej, Sherlocku,“ pronesl ironicky, načež se pro jistotu také porozhlédl. Nikdo. Byl vlastně i rád, nějak se nepotřeboval ztrapnit. „Tak to už asi chápu,“ začal svou teorií po tom, co mu vyvrátila skautky. „Lidi ve škole byli zlí, tatínkovi se to nelíbilo, hodil tě na nějaký kroužek karate a teď toho využíváš, abys lámala nosy nevinným lidem,“ řekl, přičemž jasně zdůraznil ono lámaní nosů. Neměl to zlomené, ale s radostí naznačil, že to být zlomené mohlo. „A za tohle bys mě měla někam pozvat, nějaká dobrá káva by mi stačila.“ Nemyslel to nijak vážně, přeci jen se úplně neřídil těmi filmovými pravidly, povětšinou taky pil jen kávu z blízkého automatu. Ten moc romanticky tedy nevypadal.

Jeho nos byl červenej a plnej krve, jako ty kapesníčky, co po ní nezdařile házel. Očividně se ani trefit nechtěl, což bylo dobře, protože i když jí malá skvrnka na svetru nevadila, nemusela být nutně celá špinavá od těch krvavých kapesníčků. Opět odignorovala jakoukoli jeho snahu o poznámku, nebo ironické dotčení, a pokračovala v tom, co prostě celou dobu dělala (absolutně na něj házela bobek od chvíle, co se zvedla a přešla znovu k tiskárně.) Výhodou pro ni v 'konverzaci' s ním bylo, že na většinu jeho slov ani nepotřebovala reagovat, vlastně na žádné z nich, ale přeci jen občas něco řekla, protože její srdce bylo asi nějak obměkčeno potřebou o lidi se starat, které se nezbavila ani po tom, co se jí stalo. Bylo pro ni jednoduché nevnímat ho, pouštět jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven a nebýt schopna ani pořád říct, o čem vůbec většinu času mluví, přesto v jedné chvíli zpozorněla a přestala rovnat papíry. Zvedla hlavu a přitiskla si je i s těmi kapkami krve k hrudi, všimla si jich, ale netrápilo ji to, bylo to jen nepatrné a stejně se z toho bude učit jen ona. Zpět ale k tomuhle klukovi, který si očividně myslel, že spolkl moudrost světa, jelikož začal mluvit o věcech, o kterých nic nevěděl a do kterých mu nic nebylo. Její reakcí nebylo nic jiného než hluboký nádech se zcela odměřeným výrazem. "Nemluv o věcech, kterým nerozumíš," napomenula ho chladněji, než měla ve zvyku a pomalým krokem se pustila chodbou pryč -původně měla v plánu jít se učit do studovny, ale to nyní zamítla. Potom ale přišla ta další slova, na což se otočila a zastavila se. "Nechci s tebou trávit čas, jestli máš chuť na kávu, za rohem je automat, pro mě za mě, dělej si co chceš."

Začínal být vážně zoufalý. Tedy dobře, byl zvyklý na ty blbé rady typu „když ho budeš ignorovat, nějak přestane“, které vážně nikomu v jeho případě nepomáhaly, ale tohle bylo prostě na zcela jiné úrovni. Bylo to už něco typu „pokud dýchá, nevíš o něm“, přičemž Ruben tím svým zakrváceným nosíkem dýchla vážně, vážně pravidelně a hrdě. Snažil se přijít na něco, čím by ji urazil nebo donutil k řeči. Nic nepomáhalo. Nebyl na to jednoduše zvyklý, stále viděl holky jako docela primitivní lidi. A byl zmaten tím novým přístupem. Nebylo to samozřejmě poprvé, co na holku jejího rázu narazil, co však poprvé bylo, byl ten pokus se s ní nějak dát do hovoru a poznat ji. Nevěděl proč, možná prostě vypadala roztomile i přes tu ránu na jeho obličeji. Jak již bylo řečeno, měl něco pro ty nepředvídatelné a sakra pěkné blondýny. Tahle blondýna, pokud správně viděl, ta rána mu mohla i porušit zrak, už nebyla tak nečitelná, předem dokázal odhadnout jednu věc – že mu neodpoví. Ať už řekne snad cokoliv. Iritovalo ho to, ale zároveň i motivovalo, ne z toho obvyklého chlapeckého důvodu někoho poznat. Chtěl vědět, co s ní je, zajisté totiž něco být muselo. Nebyl to psycholog a ani odborník na lidi, ale porouchané jedince poznal, a tahle perfektně seděla do té kategorie porouchané a pěkné holčiny, což se mu snad ještě nestalo. No, odhodil na ni posledních pár kapesníčků, přičemž si je pěkně počítal. Šest, pěkné číslo. Škoda, že na ni ani jeden nedopadl. „Ale já tomu dobře rozumím,“ ušklíbl se a pokračoval, „prostě trošku rozmazlená holčina, který svět ublížil, nic složitýho.“ Nemyslel to zrovna vážně, zejména ne tu první část. Jeho způsob otevírání lidí ale jaksi spočíval v narážkách, zatím mu to také fungovalo, ale také ne na dlouho. Začínala pomalu odcházet, a tak musel improvizovat. Nedělal to zrovna často, hlavně ne takhle na první setkání, ale jednoduše se to stalo. „Hele, počkej!“ houkl po ní, načež se nějak chytře vydrápal zpět na nohy, aby k ní došel, bez dotyků, samozřejmě. „Nemyslel jsem to až tak vážně, promiň,“ omluvil se, z tváře mu úšklebe pro chvíli zmizel. A myslel to vážně, překvapivě. Pokusil se ještě pousmát, čímž jako by jí vybízel, aby mu dala další šanci, nebo prodloužila tu jednu.

Jestli si opravdu myslel, že tomu může rozumět, šeredně se mýlil a jí to akorát přišlo jako naprosto stupidní přístup opravdu hloupého člověka. Nemohla si pomoct, přesně takhle ho viděla, a to jí většinou lidi byli úplně ukradení, takže se ani nenamáhala nějaké názory si na ně dělat. Když už se to ale povedlo, ve většině případů se asi nebylo čím chlubit. Při jeho slovech se neubránila velmi viditelnému, a to zcela cíleně, zakoulení očima, kterým tak nějak dávala najevo, jak moc už ji nebaví být v jeho přítomnosti a muset poslouchat, co má ten chudák na srdíčku. Dřív by ji ta slova asi dostala, ano, její otec byl bohatý, možná by se to na ní i podepsalo, kdyby se nestalo to, co se stalo. Teď jí ale mohl třeba políbit zadní část těla, byl jí jedno. Jediné, po čem teď toužila, bylo dostat se co nejdál od lidí a užít si trochu klidu se sluchátky v uších a dobrou hudbou v nich hrající. Vlastně se při té myšlence vnitřně tak trochu uklidnila. Své papíry rovnat přestala, přitiskla si je na hruď a rozešla se pryč, dokud ji nezastavila jeho další slova. To mu hezky od plic pověděla svůj zcela jasný náhled na věc, a to se zcela očividným faktem, že na něj prostě náladu nemá (a nikdy mít nebude) a nechce s ním nikam jít. To si ale nenechal líbit, zřejmě soutěžil o nějakou cenu v dotěrnosti. Určitě by byl jeden z favoritů, ale na výhru zase tak dobrý nebyl -už tu byli i mnohem otravnější jedinci. On už se totiž zvedal a zase na ni hulákal, načež za chviličku stál kousek od ní a ona ještě o krok ustoupila, protože momentálně neměla náladu ani na to, aby s ním sdílela tentýž prostor, natož dýchala stejný vzduch. "Neměl bys říkat věci, který nemyslíš vážně," v jeho případě by pro jistotu neměl říkat vůbec nic. Ještě chvíli ho ale sledovala a nikam se nevydávala, a nakonec, při pohledu na ten jeho červený nos, se asi trochu slitovala a řekla si, že ještě malou chvíli vydrží. "Jedno kafe z automatu, a pak už o tobě nechci slyšet," především slyšet jeho, to asi bylo dost. Potom už jen, ne zcela spokojena se svou rezignací, ale co má dělat, pomalým krokem vyrazila chodbou.

Jistým způsobem si byli podobní. Ne v tom, co se týkalo lidí, které jeden vyhledával a druhý naopak docela odháněl, i když to se také jaksi pomalu měnilo, spíše v tom jakémsi způsobu a pohledu na život jako monotónní, bezvýznamnou a zcela pustou cestu. Byli ze stejného těsta, dalo se říci, ale zatímco byl Ruben tím svým společensky upjatým a emocionálně nevyspělým motýlkem, se Rachelle rozhodla zůstat něčím, no, v podstatě ničím. Ničím, co by měl člověk jako Ruben zahlédnout. Jednoduše mu přišla prázdně, ne v tom děsivém směru, či tím s hlubším významem, nýbrž jako pouhý fakt a jakási vlastnost. Nic překvapujícího, nic, nad čím by se měl zamyslet, či brát do úvahy, ba naopak, ve většině případů jej to ještě motivovalo k tomu, aby se v ní dvakrát tak ryl a staral se do toho, co s ní je, protože ano, něco být muselo. A ne, nějak na tom nehodlal založit jejich přátelství. Asi. Sakra, možná nakonec jo, ale to právě nebylo podstatné, co naopak bylo, byl ten menší zádrhel v jejím odchodu a, no, v nose, za který byl stále docela naštvaný. Kdyby byla kluk, pravděpodobně by jí to vrátil pár sekund po té ráně, ale protože to byl takový gentleman, zůstal jen u několika kousavých – a velice špatných a neoriginálních – poznámek týkajících se… všeho. Nějak si nedokázal najít tu vlastnost, do které se pěkně zakousnout. Její vzhled? Nic. Její pozadí? Odchod. A tak zjistil, že neuspěje, takže přešel na plán B, dolézt. Nebyl na to skvělý, ale měl pár fíglů a ty psí oči se ho jaksi držely. Takže využil všeho, co má, padla tedy omluva, ač ne zcela upřímná, dostala psí oči a pěkný úsměv, odstup jednoho metru z bezpečnostních důvodů, mohla nakonec dostat i mnohem více. Dobře, nebyl zrovna tou nejlepší z vtěrek okolí, rozhodně zde byly lepší příklady, ale to jeho bylo prostě jiné, celkem osobité a v jistých způsobech na tom skončil ještě hůř než předtím. Tohle by s kapkou štěstí, které si mimochodem zaslouží už za ten nosík, mohlo skončit jinak. „To ti zas neslíbím,“ potřásl rameny, načež se nějak usilovněji pokusil o roztomilejší úsměv. A ne, tak pěkné to zase nebylo. Každopádně se po očku díval na svůj nosík, což zabralo překvapivě dost úsilí, který byl červený a kdyby tak mohl, tak by doslova brečel. Zjevně to i uspělo! „Uslyšíš,“ ujistil ji, přičemž ještě potřásl obočím a pomalu se tak rozešel směrem k automatu. „Platíš,“ houkl po ní s úšklebkem, „za ten nos, samozřejmě.“ A neodolal, opět se na ni otočil a opět potřásl tím obočím. Šlo to nějak samo, no.

Vážně měla pocit, že ji ten kluk brzo dožene k šílenství, a rozhodně ne v tom dobrým slova smyslu, kdy by se z něj měla roztéct jako kostka ledu, to zatraceně ne. Vlastně si v tuhle chvíli docela vyčítala, že mu ten nos hned při první příležitosti nezlomila, prostě by ho jenom odvedla na ošetřovnu nebo rovnou do nemocnice a bylo by všechno v pohodě. Teda pro ni, protože by mohla hned zmizet. Pravděpodobně by ho vlastně hodila na krk té knihovnici. Proč ale nad tímhle plánem nepřemýšlela dřív? Za to se teď vážně proklínala. Nedalo se však nic dělat a ona s tichým povzdechem svolila k prodloužení svého utrpení v jeho přítomnosti, než se odebere trpět hezky o samotě. Měla podmínky, podmínky, které si snad ani nenalhávala, že by mohl dodržet, aby s ním tedy ještě šla pro kávu do automatu. Samozřejmě se tak i stalo a on, jako by se vůbec nechumelilo, prostě řekl, že uslyší. Předchozí slova navíc ignorovala, ale byla si jistá, že ani tím jí nehodlal dát pokoj. Ale co měla dělat, asi se s tím musela nějak smířit a nadále akceptovat, že jeho poznámky nemající žádné logické a ověřené odůvodnění, či podklady, u nadále uslyší, stejně jako ten jeho otravný hlas. Nakonec tedy jen s jakýmsi lehce iritovaným pohledem prohlásila, že je otravnej, a bez dalších slov už se vydala směrem k automatu. Co měla dělat, hm? Takže jen, co došli k onomu místu, vytáhla nějaké drobné z kapes džínsů a otočila se na toho kluka s nosem, jehož jméno neznala, ani znát nepotřebovala. „Co chceš?“ povytáhla obočí v jednoduchém dotazu a šlo na ní poznat, že už to chce mít prostě jenom rychle za sebou. A kdyby ji přeci jen začal štvát až moc, mohla mu kdykoli chrstnout pití do obličeje (vždycky to chtěla zkusit.)

Pravidla nepatřila mezi jeho silné stránky. Dobře, on ty silné stránky v podstatě ani neměl, celkově silný nebyl, ale vzhledem k ostatním vlastnostem to bylo jednoduše podprůměrný. Takže bylo vážně naivní, aby si někdo myslel, že bude dodržovat ty nepsané podmínky, které si jeden určí, nedokázal to tak ani u svých, lehce to i zavánělo pokrytectvím. Měl ale širokou škálu horších vlastností, nic nového pod sluncem. Respekt jednoduše k lidem neprojevoval, mohl jej samozřejmě mít, ale že by to bylo k něčemu platné, se říct už nedalo. To všechno si Rachelle asi uvědomila, zejména tu část s dodržováním, tudíž nějak nedokázal pochopit, proč mu dovolila se kolem ní točit ještě nějakou tu chvíli. Nestěžoval si, nepřemýšlel nad tím do žádné hloubky a raději se zaměřil jen a pouze na tu dívku. A kávu. A taky svůj nos. Možná měl s pozorností jisté problémy, to však nijak nemuselo překážet jeho myšlenkám, které se stále jako by snažily přijít na to, co s ní je. Zeptal by se, ovšem, ale už předem si představoval ten její prázdný výraz a odmítnutí, což by jej zjevně iritovalo, což by zase dále vedlo k dalším poznámkám, což by jej zase dostalo k omluvám… a dokola. Jediná věc, kterou by se snažil však popřít, by byl ten její křivý pohled na jeho hlas, protože ten, jako snad jediná věc a na něm, ušel. Šel popředu, byl o takové dva kroky před ní a snažil se dávat pozor na nos, nakonec tak po několika sekundách došli k onomu automatu. Žádná sláva, šlo o ten obvyklý automat, který jde zahlédnout na každé druhé chodbě. Káva zde nebyla nijak chutná, ale dokázala někoho opět dostat na nohy, byla i celkem levná. Ne, že by byl chudý, to rozhodně nebyl, přeci jen měl tátu s tou svou mobilní firmou, který mu kromě školného daroval i vlastní byt. A pár dalších věcí. Opřel se o zeď naproti, a když se jej zeptala, pozvedl obočí. „Co chceš ty?“ zeptal se nazpátek bez své odpovědi. Vlastně to vyslovil a vypadal tak, jako by se ptal na něco jiného než kávu. Rozhodl se tak protáhnout tuto chvíli s představou, že ji nějak vytočí. Snad. „A dříve, než někoho pozveš na kávu, bys měla znát jeho jméno,“ pronesl poučně s tím chytrým výrazem, dokonce měl chuť zamávat tím ukazovákem, ale měl blbý pocit, že by mu ho zlomila. „Ruben Torres,“ představil se docela obvykle, „nejpěknější čtvrťák.“ Samozřejmě by to nebyl on, kdyby ještě jednou nepotřásl obočím jako nějakou plácačkou na mouchy.

A tak se s jakousi vnitřní rezignací vydala spolu s tím osinou v zadnici do chodby za rohem, aby si mohli dopřát tu hnusnou kávu z automatu. Celou tu jednu a půl minutovou cestu mu neřekla jediného slova a raději na něj ani moc nekoukala, aby si to náhodou špatně nevyložil, protože měla pocit, že on je přesně ten typ člověka. Obvykle ale na lidi zcela bez zábran koukala běžně, a nijak se za to omlouvat nepotřebovala. Ale už jen z toho důvodu, aby se ušetřila jeho hloupých keců, raději tentokrát sledovala cestu a přemýšlela, proč to vlastně dělá. Na hruď si tiskla svoje papíry do školy a doufala, že tohle bude vážně hodně rychle za ní, protože přestávala mít na lidi náladu čím dál víc, a taky čím dál víc chtěla být sama a co nejdál od tohohle – orangutana. Tahle minuta a půl byla fakt zatraceně dlouhá minuta a půl, možná i nejdelší minuta a půl jejího života, teda pocitově. Naštěstí se objevili u automatu, a zatímco se nevyspělý jedinec, zřejmě zaseknutý v čase, kdy se člověk ještě vyvíjel z homo erectus, opřel o zeď naproti automatu, ona do zmíněné mašinky vhodila pár drobných, které měly stačit na nějakou objednávku, a otočila se k němu s otázkou, co chce. Jenomže tu otočil na ni a ona pouze zcela poklidně odpověděla: „čaj,“ jelikož nebyla velkým příznivcem kávy, byla její volba vlastně docela jasná a jednoduchá. Stačilo si už jen vybrat, zda chce ledový čaj, nebo obyčejný čaj. „Takže?“ jen už chtěla, aby si něco vybral a ona ho co nejdřív mohla zanechat, ať si dělá, co chce a neotravuje její už tak vcelku mizerný a stereotypní život. To ale začal mluvit znovu, a i tentokrát pro něj měla Rachelle jednoduchou odpověď, kterou mu prozradila během chvilky, jen co ho nechala se vypovídat. „Nezajímá mě, jak se jmenuješ, neplánuju se s tebou ještě kdy bavit,“ prozradila mu s naprostou upřímností a zcela odignorovala poznámku o ‚nejpěknějším čtvrťákovi,‘ no, další nepodstatná informace, teď už i věděla, kolik by mu zhruba mohlo být. Jen ji překvapovalo, že i o pár let starší jedinec se může chovat jako malé dítě. „A nepozvala jsem tě, vetřel ses,“ dodala ještě, jen aby mezi nimi bylo jasno, načež stiskla tlačítko pro svůj čaj, který byl, na rozdíl od kávy, i vcelku pitelný.