Rube by se snad rovnou přiznal, kdyby byl tázán, že se dobrých pár minut pokoušel přijít na to, co si o té holce myslet. Prohlížel si ji, skončil závěrem, že to ten nejhorší kus na škole nebude. Možná ne ani ten nejlepší, ale s touhle myšlenkou by ven rovnou nevycházel. Raději zůstal u té ne nejhorší, čímž si vyškrtl rovnou pár známých skupin. Šprty, vědce, kterým byl i on, což si neuvědomoval,… a to mohlo být vše. Dále se tak zaměřil na těch pár slov, povahu, kterou se pokusil rozluštit, ačkoliv na ně nebyl nejlepší. Spíše měl blíže k nejhoršímu, jelikož on si na lidech většinou dokázal všimnout jen několika mála rysů. Třeba to, že zamítla jeho skvělou nabídku mu dělat asistentku. Možná by se pak cítil jako táta, najímal si pěkné a mladé sekretářky, dal jim pár úsměvu, pár pěkných bot, z čehož by možná i vyšla pěkná večera, no, a měl by partnerku. Dočasnou. Zatím si ji tedy představoval jako nějakou milou a kreativní holčinu, se kterou si s radostí prohodí pár slov. Přítomnost opačného pohlaví mu nikdy nevadila, ani když mělo jít jen o pouhý pokec. Celkově měl asi přítomnost dalších lidí rád, ale málokdy měl rád zrovna ty lidi. V tomto případě platilo obojí, přeci jen měl pro milé a příjemné lidi slabost. Takže když s ním nesouhlasila, pouze pokrčil rameny. „Asi záleží na lidech,“ došel k závěru docela prostě, neměl zrovna náladu řešit osobní krize a vzpomínky, které by jeden chtěl vytlačit a druhý ne. Jednoduše záleželo, a on často docházel k tomu, že toho v hlavě má více na zapomenutí než k zapamatování. Vlastně tam měl více bordelu a chaosu, takže se nebylo čemu divit. Potřesením hlavy poté souhlasil s tím, že si s diáři zrovna neporozumí, on počítal se svým štěstím, kterého měl kupodivu až na rozdávání. Zatím. „Ale furt bys ho mohla vést za mě,“ pošeptal čiperně, čímž jí opět připomínal nabídku. Pomalu tak ani nevěděl, zda to myslí vážně, nebo ne. Každopádně by to byla sranda, to se musí nechat. A on měl srandu rád. Po jeho vtípku ohledně zlatých ryb neryb si vzpomněl na další věc z podmořského světa. Tedy ne, v hlavě neměl žádné chapadýlko, ač to s tím docela souviselo. „Vsadím se, že i chobotnice by to zvládla líp,“ dodal ohledně jeho vedení si diářů či obecně čehokoliv. Ona chobotnice by se dle všeho dokázala i lépe učit, jelikož na to on zcela zapomněl. Měl teď v hlavě vodní živočichy – což nějakou dobu také nedostal z hlavy -, ji, ostatní holky a vlastně i směsici dalších náhodných myšlenek, které jej držely od hranice nudy. „Chemie je zábavná, že?“ optal se po chvilce, co si listovala onou knihou. Ani pořádně nevěděl, jak to myslel. Chemie se mu líbila, samozřejmě, viděl ji jako jeden ze způsobů, jak se dostat na ISS. Chemie. Třeba by tam opravoval záchody. „Co za to chceš? Vlastní vilu, studio, vraha?“ nabídl jí, pokusil se tak znít i vážně, ačkoliv selhal. Na tváři se mu objevil úsměv, lehce se uchechtl. A kdyby pro ni nebyl náhodným člověkem, tak by možná věděla, že většinu věcí k dispozici má. „Ale noták,“ pobídl ji, když potřásla hlavou, „někoho znát musíš.“ Dokonce do ní i dloubl, jelikož začala více pozornosti věnovat nějakému svému sešitku.

Ani ona zdaleka ještě neví, co si o něm myslet a nechtěla by ho hodit do špatného pytle. Byl pohledný, asi jeden z těch oblíbených. Docela ji však zarazilo jeho studium, z jeho knihy totiž pochopila, že se nebude zřejmě jednat o sport, ale spíše o vědu. Kdo však říká, že by se na sportovce svou postavou nehodil, že? Ostatně i její přítel by se skvěle hodil postavou na sport, klidně byste ho tam tipli jelikož.. No dobře, rozplynula by se v tuhle chvíli, kdyby na něj myslela bez trička. Miluje ho i s ním, ale je dost příjemné se k němu tulit, aniž by měl cokoliv na sebe. Zrovna takováhle informace mu nebude k ničemu a kdyby to tady Rubovi vykřikla do obličeje, rád by moc nebyl. Šprta by mu netipla. Ti byli většinou dost.. organizovaní ne? A on asi chodí rád po všech čertech. Zkrátka nikoho ještě takového nepoznala, ale barevná škála je veliká, stejně jako škála charakterů. Jeho asistentku by však nemohla dělat, už kdyby si všimla nějakých těch až moc pěkných úsměvů, bot a.. Ugh, večeří, to by neprošlo, protože jak už bylo x krát řečeno, je zamilovaná až po uši. Mužské společnosti má tedy dost, speciálně té jedné. Matthew byl vždy tou nejlepší mužskou společností, jinak se jí spíše vyhýbala, hlavně z nějaké té stránky flirtu, jinak proti kamarádskému pokecu, jako je třeba tento, tedy aspoň to tak bere, se nebrání a nikdy nebránila. Nejde úplně říci, že by se ve společnosti vyžívala, je to však lepší než to bývala a Matthew by jí do klubu klidně vytáhl. Dříve to s ní bylo horší, byla schopna být celý den v posteli zavřená a lidí se bála, bála se, že jí ublíží jako se už párkrát nepříjemně stalo. Byla uzavřená, no změnilo se to. “Asi ano.” Jednoduše pokrčí rameny, z části je i ráda, že se od tohohle dostali a nemuseli se v tom.. No víc rýpat. Každý na to měl jiný názor a co kdyby jeden z nich byl více vztahovačný a vznikla hádka? Proboha, jen to ne. Ona to sice není, ale kdo ví jak je na tom právě její společnost. Co ví je, že s diáři a organizací v diáři hodně špatně. Jedna věc je zapomínat si psát, ale ztratit to nebo někde spálit? To už je jiná kategorie. Musela se pobaveně zasmát nad jeho dalším pobídnutí o tom, jakou sekretářkou by mu mohla být. Nakloní hlavu ke straně, pozvedne obočí a dělá bůh ví jak nad tím přemýšlí. “A co bych z toho měla? Těch pár dolarů? To se mi moc nelíbí. Viděla bych to buď na víc peněz, nebo na nějaký svačiny dobrý.” Podepře si rukou hlavu bradou, dělala bůh ví jak vážnou, ale dlouho jí to divadlo nevydrželo a její rty cukly do milého úsměvu. Sranda by to byla spíše pro něj, ji by to neskutečně vyčerpávalo a nestíhala by přeci svůj! A to je miláček, jenž jí ve škole zachraňuje život! Upřímně řečeno ji zaujala jeho další věta o chobotnici, z části ho nechtěla ranit, jenže ve výsledku by mu ráda za pravdu. Jaké to dilema. Obejde to hezky po špičkách. “Jsou to strašně super zvířata. Což mi připomíná, co si vycvičit chobotnici. Dělala by víc věcí najednou.” Jen vtip, zrovna nějaké cvičení nových druhů zvířat, toho zastánce není. Už tak drezurujeme kde co, tohle už by bylo fakt ujetý. “Nevím, až tak asi ne. Jak v čem, v jídle ne.” Poznamená, přivře na moment oči, aby se zamyslela, zda-li neřekla nějakou blbost a on menší “vtip nevtip” pochopí. Už se zamýšlela nad jeho otázkou, chtěla se nad ní zamyslet doopravdy a tak chvíli koukala kolem, poté se naklonila blíž. “Je to tajemství, nesmím to nikde říkat.” Zašeptala, přimhouřila oči a opět se normálně usadila na svou židli a hleděla na něj jen z takového po vzdálí. Poté se však už věnovala svému sešitu na dějiny umění, přeci jen je docela vzorná a i když je jeho společnost dost příjemná a užívá si ji, musí se přeci učit a něco dělat. Jen to vypadá, jako když má smůlu a on jí to ne a ne dovolit. Jenže i ona je trdlo, nechá se rozptylovat od práce. “Můžeš se zeptat sám skrze rozhlas. Určitě se ti udělá řada.” Bylo to jakési menší naznačení, že by se nemusel bát neúspěchu. Jeho tvářička, a nejen asi to, by byla jakýmsi magnetem pro nějaké ty asistentky. Kdyby byla volná, nedá se říct že by se tam taky zařadila. Jednak by to nezvládala a druhá věc je, že ona nekouká jen na vzhled, avšak i charakter. Navíc vždycky v hlavě měla její momentální lásku, kterou tam měla už dlouho před tím.

Netrvalo dlouho, dokud nepřišel k závěru, že by jí onu pozici nabízel i přesto, že by věděl o jejím příteli. On vlastně slovo přítel příliš nemusel, jednak ho nechápal, jednak ho mnohdy ignoroval. Ach, a že by ho teď fakt s radostí ignoroval. Kéž by. Jeho malý mozeček měl stále za to, že se jedná o neulovený kousek, který se před ním zjevil jako dar z nebes za takovou píli sem dojít. Stačilo tak jen zjistit, zda se ji snaží sbalit, ačkoliv tohle slovo také nepatřilo do jeho slovníku. On nebalil. Neuměl to. Neznal flirty a pěkná slova, ale i tak z něj vycházela jako z nějaké továrny. Prostě to šlo samo, dle všeho to měl v genech, což zapřít nemohl. Jeho táta mohl být i nějakým dvojčetem Casanovy, bůhví. Každopádně mu toto zděděné nadání život úplně nezpříjemňovalo, ba naopak. Jako například teď, kdy někde hluboko jen dumal nad svou společnicí a vším, co by s ní mohlo být spjato. Třeba jméno, které by se mu zajisté hodilo. Nezahlédl ho, a jaksi měl tu potřebu to slyšet rovnou od ní. Určitě to tedy musela mít napsáno někde na zápisníčku pěkným a barevným písmem, přímo krasopisem. Jeho podpisy, no… se daly luštit. Něco pro kryptology. Ale to nebyla věc, která by se z něj dala rozluštit. Jako každý jiný, i on měla docela dost zapeklitých šifer, které vysílal do světa. Že by je někdo zatím dokázal přečíst, se říct nedalo. Zatím. Překvapivě i uvítal změnu tématu, tedy on se o psychologii a lidských povahách, v čemž je fakt příšerný, bavil vždy rád, ale dnes se nějak nechtěl představit jako ten pofiderní znalec cizího oboru. Vlastně se vůbec necítil na nic vážného, což také bývala jeho obvyklá nálada. Nic vážného, nic špatného. Jednoduché. Poté, co jeho rádoby vtípek uspěl, se uchechtl taktéž, načež pokračoval v konverzaci. Že by ji zaujal? Přeci jen vypadala zamyšleně! Možná by měl šanci. „Klidně ti budu vařit, cokoliv!“ vyhrkl, prvních pár slov tak vyšlo docela hlasitě, ale u konce zase přešel do šepotu. Jako ostatní, i on respektoval ó mocnou studovnici. Nebo, pokoušel se. Respekt byl u něj dosti složitou věcí, která si také zasloužila nějaké to místečko v jeho výrazných rysech. Moc ho tam tedy neměl. Když se nato usmála, pokusil se zadržet úsměv, přičemž si ještě ufrkl. „Skvělej nápad,“ pochválil ji přikývnutím a rádoby úsměvem. „Ale až mě najdou mrtvýho kvůli vražedný chobotnici, bude to na tebe,“ dodal po chvilce s úšklebkem a skvělou představou toho, že si tu chobotnici ze srandy najít musí. I když měl pocit, že se záhadným způsobem stejně dostane na talíř, což ho dále vedlo k oné poznámce ohledně jídla. On sám kuchařem nikdy nebyl, a snad ani nikdy nebude, tudíž se jen lehce uchechtl a pokračoval ve svých myšlenkových pochodech ohledně toho, zda se mu chemie vůbec líbí. Měl s ní složitý vztah, něco jako s ženskou. „Mi můžeš říct cokoliv,“ zaškemral, možná i zamrkal v naději, že ji svým svůdným pohledem svede k tomu, aby mu to řekla. Hrál si pak další chvíli na nabručeného, docela zlým pohledem probíjel ten její sešit, jako kdyby ho měl silou vůle zapálit. „Rozhlas vynechám, ale může to být první věc, co připíchnu na nástěnku,“ zapřemýšlí si nahlas, svých snah o učení se zcela vzdal, pouze si podpíral hlavu a jako zasněný hleděl zčásti na osobu naproti a zčásti do stropu. Poté volnou rukou zamával, jako kdyby měl vyčarovat obraz svých živých představ. „Rube Torres hledá asistentku, nejpěknější vyhrává.“ A jako kdyby ji opět pobídl, jejím směrem vyslal jedno pozvednuté obočí.

Ona s ním neflirtovala, nešlo ani o nic nevědomého, či vědomého, zkrátka to pro ní byla celkem normální konverzace, co jí pomohla k menší prokrastinaci při učení a.. Jo, povídalo se s ním dobře, občas prohodil nějaký ten vtip. Nicméně kdyby se po nějakém náznak rozhodl jejího přítele ignorovat, došlo by to dál než by mělo, velmi rychle by ho upozornila, jak se věci mají a řekla by to samozřejmě Mattymu, říká mu všechno a i když by to bylo asi nechtěné, taky by ho na to někdy upozornil Matty a počkal by na něj. Nevěří, že by mu ublížil, Matty byl vždy nekonfliktní člověk, ne že by mu nevěřila, že se dokáže být, ale mnohem víc se jí líbí ta klidnost. Nepotřeboval vše zbytečně řešit pěstmi a honit si tak nad tím ego, to neměl zapotřebí. Crystal už je ulovený kousek, kdyby mu ale viděla do hlavy a zjistila, že by to nazval lovem, hodně rychle by se zvedla a dokázala by ho opustit a nechat ho tu. Jako nějaký opuštěný mládě. Říkat tomu.. Lov nebo tak, z toho jí bylo špatně. Kluci to tak brali, holky jako nějaký objekt, kus masa, které přežvýkají a vyplivnou. Její přítel takový nikdy nebyl, díky za něj, je úžasňák. Mimochodem ano, s tím jménem měl pravdu, měla své jméno napsané a to přesně v tom diáři, který tu před chvíli zmiňovala a dokonce otevřela, ale nemá ho napsané na každé stránce, ale vevnitř na té první, kdyby ho ztratila a někdo ho našel. Najdou se stále ve světě i relativně hodní duše, tak proč by jí to někdo nevrátil, kdyby něco. Jenže první stránku neotevřela, zatím mu tedy nezbývalo nic jiného, než jí tu záludnou otázku položit a zeptat se na to. Na rozdíl od něj, by to písmo ale šlo asi přečíst, což by vyloženě neznamenalo nic, jenž by naznačilo nějakou její jednoduchost. I když mohla vypadá jako jednoduchá dívka, co se dokázala stále usmívat, být pozitivní, ale tak to není a zrovna Matty byl jeden z těch, kdo měl možnost to vidět a vlastně i zažít. Přešli i k takovému psychologickému tématu, na které je ona docela dobrá, jen neměla moc čest si s nikým o tom povídat. Ona sama byla vždy tím stydlivějším jedincem, ten co skrýval svoje pocity a nepovažoval je za důležité, mohla by tím lidi přece otravovat. Jakmile se ale vyskytl někdo, kdo na tom byl hůř, což věděla že je vždy někdo, byla schopná se pro něj utrhnout. Jí je ale teď dobře, díky Mattymu převážně. Nebyla veselá osoba, šťastná osoba a hlavně kvůli okolnostem a on jí toho zbavil. Ukázal jí to štěstí, asi jím byl on a ona teď dokázala mluvit s lidmi, rozdávat pozitivitu všude. Rube má tedy štěstí, že ji poznal až teď, kdyby to totiž bylo dřív, ignorovala by ho, mlčela a pokud by od ní jako první neodešel on, odešla by ona. Někam, kde by nikdo nebyl a ona byla sama. “To zrovna nebude třeba, ve vaření jsem vážně dobrá.” V tom měla pravdu, po dlouhé době sama sobě polichotila. Vaření a pečení jí vážně bavilo a dokázala se mu dost věnovat, odpočinout si u toho a snad nikdy se nestalo, že by něco pokazila, pokud ano, dokázalo to jednoduše opravit a nešlo v podstatě nic poznat. Takových neplech bylo velmi málo. Může jí zkusit v nějaké kulinářské soutěži porazit, i když by vážně pochybovala, po zpěvu a hraní na klavír je to druhá věc, ve které je doopravdy úžasná, i když pro Mattyho je asi úžasná ve všech ohledech. “Fajn, vezmu si to na triko.” Pokrčila jednoduše s pobaveným úsměvem rameny, je připravena nést plnohodnotnou zodpovědnost za jeho úmrtí pod vlivem chobotnice. Proč to udělala? Tušila, že žádnou chobotnici při sobě mít nebude a pokud ano, tak buď na talíři a nebo nebude dostatečně velká, aby ho byla schopná sníst. Kde by jí totiž měl? Ve vaně? Těžko. Leda že by díky té chemii, kterou měl ve svém oboru zahrnutou, vymyslel nějaké zmenšovadlo a zvětšovadlo, jako v Alence říši divů. “To nevím, je to doopravdy tajné.” Pobaveně se ušklíbne, bohužel ať se snažil o sebevíc svůdný pohled, či co to mělo být, nemělo to na ní žádný velký efekt, jen opět pokrčila rameny a spobaveným úsměvem, který byl doprovázen zakroucením hlavy a její pohled se upřel opět do sešitu, který si asi Rube přál nechat zmizet a chtěl pozornost na sobě. Fajn, občasně ji měl, i tak u toho ale dokázala vypisovat nějaké poznámky z knihy. Žena no, dělá více věcí najednou, není se čemu divit. “To nebude tak efektivní, na nástěnku tolik holek nekouká.” Zasměje se, vnímala ho dostatečně, i když mu to tak nemuselo připadat. Odloží propisku do sešit, podepře si rukama bradu, pobavená se na něj dívá. Dozvěděla se jeho jméno a ani se na něj nemusela ptát. “Rube Torres nehledá na správném místě.” Zasměje se, bylo to poměrně vtipné, ani neví, zda-li jí nějak lichotil, láska jí zaslepila v těhle věcech a jediný, od koho si komplimenty bere, je její přítel.

Rubea by představa nějakého mohutného, jaksi nebezpečného přítele té holky naproti úplně nezastrašila. Rozhodně tedy nepočítal s tím, že by mohla mít nějakou takovou známost. Nebylo to tedy tím, že ji podceňoval, nebo že by si myslel cokoli jiného, pouze byl právě až příliš zaměřen. Nějak si neuvědomoval, že by mohla býti zadaná, což se mu stávalo docela často. Jasně, už párkrát po té držce dostal, ale že by to s ním nějak pohnulo, se říct nedalo. Vlastně své jizvy viděl spíš jako pěknou sbírku historek pro další takové holky. Všichni kluci ale nebyli taková nadopovaná hovádka, a z některých si dokonce udělal kamarády, drtivá většina mu však přinejlepším dala mírné varování, kterého se stejně nedržel. Kdoví, tentokrát by se možná této příhodě mohl vyhnout, přeci jen ještě stále nevěděl, co si o neznámé myslet. Sice se bez nich cítil pěkně anonymně a mysteriózně, ale mohli třeba začít jmény. Tak si tedy do hlavy nasadil, že využije nějaké vhodné situace, aby se konečně mohli představit. Přešli by tak ze zcela cizích do povědomých, a to on bral jako úspěch. Čekal tedy na příležitost, mezitím jen pozvedl koutek úst a další chvíli věnoval tomu, aby si ji mohl ještě jednou prohlédnout. Přemýšlel nad tím, co za dívku to naproti sedí. Stále si ji nikam nedokázal zařadit, tedy ne s jistotou. Zatím ji tedy rozhodně viděl jako jednu z těch usměvavých a neustále milých dívčin, které mnohdy měly srdce větší než vlastní rozum. Měl ale pocit, že se za tou pěknou maskou může skrývat i něco smutnějšího, což by jej každopádně nepřekvapilo. Jaksi byl zvyklý na to, že i v těch nejběžnějších lidech se najde kus té špíny a temna, on sám byl krásným příkladem toho, jak se na takovém divokém a zmateném klukovi může objevit i kapka nejistoty a smutku. Kapka tedy ne, sám by to označil za blbou řeku. A kdyby nebyl králem v plavání v průseru, asi by se nedostal až sem. Takže jo, Ruben měl ono štěstí, že nepotkal starou Crystal, ona měla zase to štěstí, že jej nepotkala ve chvíli, co se topí sám v sobě. „To bys mohla dokázat,“ vybídl ji s pozvednutým obočím, jako kdyby vážně chtěl nějakou ochutnávku jídla. Rozhodně by si nestěžoval, on totiž jedl snad neustále. Tudíž nemohl být tím nejhorším porotcem. „Neděláš nějaký ochutnávky?“ optal se v případě, že by ji někdy mohl zahlédnut za pultem, vzpomněl si tedy na pár středoškolských maniaček do vaření, které si na školním pozemku stavěly stánky a s radostí rozdávaly své koláčky každému, kdo pěkně poprosil. A že on uměl poprosit vážně pěkně, dokazovat nemusel. Když pak lhostejně odpověděla k jeho drastické smrti chobotnicí, falešně zafňukal. „To-,“ odmlčel se uprostřed věty, jelikož mu vypadla slova, vlastně se mu odkutálela stejně jako jeho propiska, díkybohu tedy oboje dostal zpátky, „to si raději nevezmu osobně.“ Ještě jednou se pokusil o ten vtipně vypadající smutný výraz. Poté se přešlo k tomu tajemství, pro které byl snad celý nažhaven. Spíše jen miloval drby a všechno, co bylo zakázáno. Něco pro zabrané a zapovězené věci měl, stále na to jaksi přicházel. „Já jsem dost tajný,“ pokusil se ještě jednou, mírně se pousmál, rukou si podepřel hlavu a povzdychl si. Vypadal jako velice zamilovaný, nebo velice zamyšlený, nebo jednoduše zmatený s kapkou zoufalství. To třetí by sedělo nejvíc. „Já myslel, že to je vaše věc, obrázky a letáčky a takový věci.“ Zabralo dost úsilí, aby místo věci neřekl blbosti. Vidíte? Dokázal brát ohled na takové detaily. Když se snažil. „A tady neznámá mu odmítá pomoct,“ pověděl zklamaně, přičemž potřásl hlavou v tom stylu, že docela jasně selhala. Myslel tedy v tom, aby se mu konečně představila, ale počítal se i ten fakt, že mu nedala nějaký skvělý typ na pěknou asistentku a že se sama rovnou nepřihlásila.

Její polovička nebyla úplně mohutná hvězda UFC, aby děsila každého už pohledem, Matthew byl takové zlatíčko, které pro ní bylo hotovým andílkem. Tušila však, že kdyby jí někdo ublížil, by ji schopen bránit i fyzicky. Jenže ona takové věci nepotřebuje, stačí ji to řešit normálně a diplomaticky, což uměl velmi dobře a ona je ráda. Dokázal přemýšlet, neřešil vše jak pako násilím, aby si na tom „nenápadně“ honil ego jako většina kluků. Člověk by si řekl, že tohle končí někde na základce, ale ono ne. To že ho ani nenapadlo, zda-li by někoho mohla mít mu nevyčítá. Lidi co vyloženě neznali ji a Mattyho to tušit nemohli, dokud jim to nějak nedala hodně najevo. Ji by ani nenapadlo, že tak rychle by někdo mohl mít o někoho zájem, nevěděli ani svá jména, to že tu vtipkovali byla pro ni normální věc. Navíc by to bylo moc rychlý ne? Určit si takhle div ne naslepo cíl, na který se pak chce soustředit. Asi by to považovala za velmi zvláštní, kdyby viděla některým do hlavy. Ona v tomhle nebyla jednoduchá, trvalo jí vždycky se do někoho zakoukat, vždyť jak dlouho držela v sobě city k Mattymu a bála se mu to říct. V tomhle byla hodně zpomalené, avšak asi ji k tomu navedla i její minulost. Navíc je docela vtipná myšlenka, že si vlastně jména neřekli a konverzují už docela dlouho. Většinou se člověk představí jako první a až pak se navazuje konverzace. Ji to dnes upřímně ani nenapadlo, což není myšleno ofenzivním způsobem. Její hlava se očividně pořád soustředila na to, že pokec není původní smysl, proč šla do studovny. Je to pečlivka a i on ji odhadl dost dobře. I přes úsměv v sobě měla cosi smutného, nikoliv špínu, ale bolest. Jen ji uměla dobře zakrýt, i když v její minulosti to neuměla. Teď je však šťastná, občas se až moc zamyslí a ponoří se až moc do smutku a minulosti, jenže pocit lásky od jejího přítele ji drží nad vodou a v normě. Nepotřebovala víc než jeho, dokázal jí nahradit i rodinu, která jí dokázala dost ublížit. Mohlo to znít hloupě a nereálně, avšak její rodina je dost příběh sám o sobě a dokáže ji trápit. Takže správně, oba mají jakési štěstí, že se potkali zrovna v rozpoložení, v jakém jsou. Oba měli dost sluníčkovou náladu. „Dokázat? Pochybuji, vařím převážně pro významné lidi.“ Mrkne na něj pobaveně, musí se uculit nad představou Mattyho, jak si vychutnává nějaké cupcake, co udělala jen pro něj a to ani nemusí nic slavit. Na tohle měla fakt talent, člověk by jí možná i poslal na nějakou školu co se na to zaměřuje, dokud neuslyší jak nádherně hraje na klavír. To už potom padají brady a vaření je jen přídavek. Navíc mu nemusí nic dokazovat, no ne? I když to byl asi vtip. „Jak se to vezme, mohla bych možná někdy na nějaké události dělat jídlo, tudíž se tam můžeš jít podívat a ukrást si to domů.“ Pokrčila lhostejně rameny, dokázala si ho představit, jak tam slídí kolem stolů a strká si všechny možné dezerty do kapsy, aby je pak snědl a byl unešen, jak dobře to chutná. Zjistil by, že vážně nekecá. Zase ale že by si otevírala jak maniak stánky před školou a vykrmovala lidi zadarmo, to úplně nebylo třeba. Někde ve městě dělat dobročinnou akci pro lidi bez střechy nad hlavou znělo lépe, ať jsou studenti chudí sebevíc. Zahleděná do knihy, pobavená jeho fňukáním kvůli lhostejnosti z jeho smrti chobotnicí zavrtěla pobaveně hlavou. „Ale neplakej, maličký.“ Pronese poznámku, pohledem ale zabořená v knize. Vnímala ho však plně, prozatím tou knihou pouze listovala a zakládala si lístečky stránky, jenž použije později pro své učební materiály. Dobře, na moment se na ten smutný výraz, co ji měl zasáhnout u srdíčka a sama ho na moment udělala, aby dokázala, jak velice jí je to líto. Poté se však vrátí opět ke studiu, aspoň trošku, jelikož studovat u konverzace až tak nejde. “Tak to mě jistě dokážeš chápat, že mám tajné věci, co nikomu neříkám.“ I kdyby to bylo vážně tak tajné, zahnala ho teď maličko do kouta, což u Crystal bylo docela vtipné, neměla většinou potřebu lidi nějak.. Setřít, pokud se tomu tak teď dalo říct. „Asi někoho jo, já na to moc nejsem.“ Zakřenila se, odhrne si pramen vlasů z obličeje a našpulí zamyšleně rty s pohledem na něj. „Jsem to ale zlá holka, co?“ Sama nad sebou kroutí hlavou a lehce zadržuje smích.

Vést tak nějakou diskuzi o cílech a jakési všeobecné charakteristice kluků, ukázalo by se, že se v mnohých směrech jejich názory nijak neliší. Ale přiznejme si, oba měli alespoň pár těch jedinců, které by s radostí vynechali pod záminkou, že se jedná o zcela jiný, jedinečný případ, který nespadá do té škatulky. On sám by se s radostí šťoural v druhých osobách, dokud by nenašel sebemenší pochybu, dokud by nenaznačil, že on sám není příliš odlišný od těch dalších, pro ostatní výjimečných kluků. A že se dokáží lehce nahradit. Osobní filozofii stranou, nebyl zrovna přesvědčen o tom, že by Crystal měla kluka. Nevylučoval to, ale samozřejmě bylo vždy zábavnější si hrát na nic netušícího člověka bez jakési logiky či dedukčních schopností, kterými by si lehce odvodil, že před sebou má nedosažitelného andílka. A přeci zde byla ta kapka kuráže, která mu tichým hláskem namlouvala, ať se dál snaží, zpozoruje, kam až jej to dostane. Samozřejmě zde ale nebyl proto, aby si nabalil novou osůbku, která by mu jediným lusknutím prstů poničila tu již tak chabou reputaci. Chtěl se učit, nebo alespoň mít ten dobrý pocit z toho, že pár těch hodin strávil ve studovně děláním čehosi, co se studiemi moc společného nemělo. V jeho očích experiment a zábavná výuka, ve skutečnosti nic víc než jen pouhé mrhání časem. Tak se dal lehce popsat celý jeho život. Nějakých pár dalších chvil po očku sledoval dívku naproti, zda má stále v úmyslu se něco naučit. Musela mít. Ale přišlo mu zábavné jí od toho nějak odreagovávat. Nebyl zrovna žádným expertem v psychologii, v lidech se dvakrát dobře nevyznal, a rozhodně je nedokázal dotáhnout až na krajíček jejich sil. Nedělal to už jen z důvodu, že to nebyl ten typ, který by měl vůbec chuť lidi hluboce poznávat. Vystačil si jen s tím jakýmsi obalem, nijak složitými vlastnostmi, s tím zcela jednoduchým světem odtrženým od hlubokých myšlenek a starostí, které vevnitř tížily každého. Pak tu byl ale pocit, jakési nutkání, se o některých dozvědět více. Co se skrývá za tím milým úsměvem? Co naopak za tím drsným výrazem? Crystal rozhodně patřila jedna z těch otázek. Možná by nad tím pár minut po tom, co by se s ní rozloučil, i přemýšlel. I na tu krátkou dobu to byl zázrak, aby přemýšlel, nebo si dělal starosti nad někým jiným. „Au,“ ucukl s úsměvem, „to zabolelo.“ Nezapomněl si ještě položit ruku na hruď, aby naznačil, kam přesně mu zabodla ta slova o tom, že je nevýznamný. Další chvíli vypadal jaksi uraženě, což mu příliš dlouho nevydrželo, na tváři mu zase povyrostl úšklebek, který raději věnoval té knize před sebou. Na nějakou tu minutku. „Zní dobře,“ přikývl k jejímu nápadu, dodal i menší, napohled docela vřelý – tudíž nezvyklý – úsměv, kterým jako by dával najevo, jak je rád. No, záleželo. Neúčastnil se těch obvyklých událostí, přišly mu jaksi nudné. A taky neměl s kým jít, to ale nebyl jeho největší problém, díkybohu. „Aspoň budu mít jistotu, že to nebude otrávené,“ dodal s uchechtnutím a představou toho, jak se ta napohled milá holčina snaží o nějakou vraždu. Nebo špatný vtípek s ingrediencemi navíc, viděl toho už celkem dost. Ve chvíli, co se jej pokusila pomyslně utěšit, si vážně přál mít nějaké herecké schopnosti. „Maličký,“ zopakoval si s kapkou ironie, jako kdyby se pokoušel dávat najevo, kdo tu je maličký. Tedy úplně si ji neměřil, ale dokázal odhadnout, že bude o kousek menší. Kdyby se tak rozbrečel, mohl by si to užít krapet více. Každopádně ho to přešlo taky rychle, ve chvíli, co se jí na tváři objevil ten podobný výraz, musel se uchechtnout. Pak následovala chvilka ticha, přičemž se oba zaměřili na to, co před sebou měli. Ona na svou učebnici, on na tu vlastní a zároveň i na tu osůbku naproti. „Dobře, no,“ povzdychl si, čímž jako by přiznával prohru. Rozhodně na to tedy nezapomněl, byl připraven to zase nadhodit, pokud by k tomu měl příležitost. A když opět promluvila, s pozvednutým obočím ji chviličku pozoroval, jako kdyby nemohl uvěřit. Pak se náhle odlepil od opěrátka židle. „Zlá, zlá, zlá,“ opakoval po ní, pokaždé jaksi důrazněji, přičemž se po kousku přibližoval blíž a blíž. Dokud jej tedy stůl, který je odděloval, jaksi nezastavil. „Někdo by tě měl potrestat,“ pronesl nakonec docela vyzývavě, tvář mu zdobil ten obvyklý darebácký úsměv, který nevěštil nic dobrého. A taky, že nic dobrého na mysli neměl.

Jo, kluci jsou si.. Dost v názorech podobní a i když to teď bude vypadat, jako když si něco nalhává, tak u Mattyho jí nikdy nepřišlo, že by přemýšlel stejně jako ostatní kluci. Byl příjemnou výjimkou a proto se s ním bavila.. Možná proto se do něj i zamilovala. Nekoukal nejdříve na její tělo, ale na její duši. Nad věcmi přemýšlel, rozmýšlel nad svými činy a.. Jí to přitahovalo. Nebudeme si lhát, samozřejmě že jí i přitahoval jako samotný. Panebože, vždyť je.. Fajn. Sexy. Od Crystal a slovo sexy, to zní dost zajímavě, vzhledem k té nevinné tvářičce a i povaze. Taky pro to asi nenapadlo, že by někoho mohla mít, i když kdo ví. Někteří by to na ní možná poznali téměř okamžitě, kdyby nahlédli do některých stránek diáře, kde je plno fotek s její drahou polovičkou. Taky o něm často mluvila, jen teda ne teď, jelikož se snažila vnímat zároveň Rubea, ale i svoje učení před sebou. Navíc jí to nepřišlo jako nějaké snažení, nebo teda.. Kdo ví, ona mu rozhodně provokace nevrací dvojsmyslným způsobem. Má to normální význam a nic v tom není, i když každý si to asi přebere jinak, ale ona je svému Mattymu velmi oddaná a tak moc nepřemýšlí, jak by si slova mohl‌ Rube převzít. Neřekla nic přímého, co by něco naznačovalo, ale stejně. Bůh ví co si v hlavičce ten kluk zamanul a ona o tom ani neví. Navíc ona tu není pro nějaký dělání známostí, už protože je zadaná, ale taky se přišla učit, což jí teď lehce ten kluk kazí, no ona jemu tak trochu taky. Jelikož on už se na to nesoustředí vůbec, to ona to ještě celkem zvládá. Pro ženskou je hold asi lehčí vnímat víc věcí naráz, i když nebudeme si lhát. Celé to co dělá je špatně, nesoustředí se sto procentně na nic. Fajn, kdyby se to procentuálně mělo říct, tak 75% patří jeho slovům a ten zbytek, tedy 25% je pro studium. Achjo, chudák malá se přišla pilně učit a on má ještě zábavu z toho, jak se snaží vnímat marně oboje a ještě z toho, že on má tu větší pozornost! Pacholek, však ona mu ten úsměv z tváře spokojený strhne brzy, jen počkej ‘zajíci’. Nad falešnou bolestí se jen musí zasmát a zavrtět hlavou. Pozvedne k němu svá velká očka a nakloní hlavu ke straně. “Páni, tak moc ti to věřím.” Ušklíbne se pobaveně, opět pohled odtrhne a zalistuje do knihy a zastaví se na nějaké straně. Přejede po knize rukou, aby jaksi vazbu uzemnila ke stolu a stránky se samy neotáčely. Zamyšleně si přiloží tužku ke rtům a chvilku to mlčky pozoruje. Byla na moment tak soustředěná, dokud však nezapomněl opět trochu provokovat a zmínit její otravené jídlo. Tužku odloží a zahledí se na něj. “Já bych si to nějak zařídila jinak, kdybych tě chtěla otrávit, neboj se.” Ona si teď dělá srandu, ona je doopravdy hrozný andílek co není schopen ublížit. Vlastně nejde o to být andílek, ona zkrátka nemá potřebu. Takhle by to měl mít snad každý, kdo už přemýšlí dospěle. Pomsta není k ničemu. Člověka, co je na vás zlý nejvíce odrovnáte svou milostí. Ona je vážně přemýšlivá a nenechá se jen tak vyvést z míry, i když dřív by na někoho kdo jí nadává jen čuměla a mlčela smutně a podrážděně. Teď? Jen by se na něj usmála a klidně ho i objala, jelikož má své vlastní komplexy a proto je na ní zlý. Ale fajn, na Cryst není nikdo zlý a dlouho nebyl. Život má růžový. Pohled upře opět na knihu a při zopakování toho slova “maličký“, si dokáže domyslet ten jeho pohled, kdy jí vlastně naznačuje že o proti němu je maličká ona. ”Hele jo, klídek, já nejsem zas tak malá o proti tobě.“ Zdůrazní mu, avšak už se spokojeně zase začte do knihy. Už to i vypadá že se procentuálně více věnuje své knize, až dokud se on nezvedne z opěrky židle a ona periferně nezahlédne, jak se začne přibližovat a bědovat na ní, jaká je zlá. To ona vlastně vůbec není pravda, ale ona se nemá potřebu urážet, je to přeci sranda. Knihu najednou zavře a hodí do plátěnky hned vedle sebe. Jeho poslední slova jí donutí se jen zasmát a kouknout do stolu. Zavrtí hlavou a tašku chytne a zvedne se ze své židle. Opře se o stůl a koukne na něj. ”Mno.. Možná, ale ty to určitě nebudeš.“ Usměje se trochu a obejde stůl. Když prochází kolem něj, poplácá ho lehce po rameni a rozejde se pryč ze studovny. Opustila ho tam, už totiž jeho slova byla divná. Ale kdo ví, třeba si je vyvodila zle, kdo ví. Uražená určitě není, jen musí pilně studovat a s ním to bohužel nepůjde. On by taky určitě měl a kvůli jejich konverzaci se mu nechce! Ji možná donutilo se zamyslet i nad těmi posledními slovy. No nechtěla se hned ohánět tím, že má přítele, nemuselo to přeci nic znamenat, ne?

>>> ukončení hry -> Dívčí spolek zřejmě

Rube se už knize věnovat nemohl. Samozřejmě, bylo to zčásti tou konverzací, která mezi nimi probíhala. Ten zbytek už byla jen lenivost, nechuť si pamatovat ty složité vzorečky a mechanismy, které jeho mysl zahltily již v prvních pěti minutách návštěvy. Věřil si, že se to naučí jindy, třeba pár dnů před zkouškou. Jako vždy. Všechny jeho návštěvy studovny či knihovny končily docela stejně, odreagování se, pomalého ústupku jeho soustředění. Nové, zajímavější myšlenky zde nacházel pokaždé, co zde strávil déle než deset minut, a stály za to. V tomto případě to byla Crystal samotná, která zaplňovala dobrý kus jeho pozornosti. Tedy aby bylo jasno, neviděl v ní zatím nic zcela nového. Ale byla mu sakra sympatická a v některých momentech naprosto roztomilá, a on pro takové holčiny míval jednoduchou slabost. Dobře, míval nějakou slabost snad pro každého, ale to značilo jen ten fakt, jak nevybíravý a otevřený byl. Zatím to ale byly jen myšlenky, jakýsi pohled na tu osůbku naproti. Nějak nevěděl, jestli by se v ní měl dloubat dál a zjistit, jestli je k mání, nebo ne. Koneckonců to mnohdy bylo docela nepodstatné. Držel se překvapivě dál. Část jeho mysli mu stále namlouvala, aby se pokusil věnovat učebnici a tyhle hrátky si nechat na jiné, vhodnější chvíle s vhodnějšími lidmi. Tu radu mimochodem uposlechl, měl jisté zkušenosti s tím, když ten rozumnější hlásek ve své hlavičce neuposlechl. Buď tu hlavičku měl pak na zevnějšku trochu poničenou, nebo ji musel trochu poničit někomu jinému. Často se tedy nepral, ale vzhledem k ostatním z jeho ročníků to bývalo mnohem častěji. Rád si tak říkal, že žije o něco zajímavější a napínavější život než ti, kteří se naplno odevzdali škole a té iluze perfektního vysokoškolského živůtku jako z filmu. Říkal si realista, ve skutečnosti jen utíkal od jednoho stereotypu k dalšímu v naději, že se vyhne nevyhnutelnému – budoucnosti. Mluvit s Crystal v něm jednoduše posilovali onu iluzi toho, jako kdyby mezi ně patřil. Nepatřil. Nechtěl. V soukromí to byl právě on, kdo tuhle školu tak rád kritizoval, zejména tedy její studenty. A pak to byl také on, kdo se nejčastěji nacházel o samotě. Když mu pobaveně oznámila, jak příliš mu věří, musel přestat s tou vtipnou přetvářkou a uchechtnou se, načež ji nechal, ať se zase zaboří do knihy. „Jsem skvělý herec, vím,“ pronesl pobaveně s kapkou ironie. Zkusil udělat totéž, chvíli se podívat dovnitř té knihy, nevydrželo mu to ale dlouho. Jako kdyby tam našel nějakou fakt špatnou zrůdnost ji snad okamžitě zavřel, což se taky ozvalo studovnou. Dobře, ten horor, co tam zahlédl, byla polymerace, která jej do toho dne stále strašila ve snech. Vlastně to bylo jeho jediné F z celé střední. Tedy ne, nebyl to šprt, známky mu byly celkově ukradené. Ale to F jej stále bolelo u srdíčka. Měl za to, že je génius v chemii, měl výtečné známky, nemusel se učit, mohl si pálit sešity, a nakonec přeci jen neuspěl z té nejblbější věci z celé organické chemie. Polymerace. Tak tedy chemie stranou, otočil se k okolí, aby zjistil, že si toho bouchnutí nikdo příliš nevšiml. Asi tu již byli zvyklí na živé noční můry studentů. Raději se tedy opět zaměřil na Crystal, a netřeba se bát, neměl žádné živé sny s ní. Jen pokračoval ve svých myšlenkách o tom, jak to má asi ona. Se životem, školou. Neptal se, ty krátké řečičky o lidech v lásce neměl. „Wow,“ pověděl k tomu, jak lehce by jej otrávila, „to abych se bál.“ Opět se pousmál, v tónu zněl jaksi sarkasticky. Měl to tušení, že by mu neublížila. Vlastně čemukoliv. Měl ale zkušenosti s tím, že i takové napohled milé křehotinky dokáží někomu zničit život pouhým lusknutím prstů. V násilí by se asi úplně neshodli. Jeho pohled na to byl jaksi… pokroucený. Mohl za to zčásti otec, zčásti zkušenosti, zčásti on sám. V životě toho zažil už celkem dost, aby řekl, že s násilím se setkal v dosti částech lidského života. A občas, když se pořádně zamyslel, si říkal, že by bez něj nebyl tím, kým je. Pro sebe skvělý, pro ostatní daleko od dokonalého. Jednoduše míval něco pro odvety a zkoušku toho, kam až se lidi dokáží dostat. Někdy to prostě skončilo modřinami, no. Většinou byl spíše tímhle typem - divným, zčásti milým a oplzlým klukem, který je připraven zkusit všechno a všechny. „To si někdy ověříme,“ dodá pochybovačným tónem, načež si ji ještě jednou poměří. Dobře, až tak malá nebyla, ale rozhodně byl pro, aby si to ověřili. Další chvíli už strávili mlčky, ona si četla v knížce, on si hrál s propiskou a přemýšlel nad tím, co bude dělat později. Trošku i přemýšlel nad Crystal, ale to zase nebylo nic nového. Co novým bylo, byl ten pohyb k ní. Troufl si, což bylo docela překvapivé na to, kde byl, v jaké byl náladě, tedy ne moc sebevědomé, a ke komu si to vůbec mířil, tedy k jemu absolutně neznámému člověku. Ale udělal to, pro zábavu. Její reakce jej docela překvapila, ale nijak se to na něm neprojevilo. Sledoval, jak se zvedá ze židle, a v tom se jeho úsměv proměnil do docela zklamaného výrazu, který jako by dával najevo, že ztratil příležitost se pobavit. „Ale noták,“ zabručel nespokojeně, načež se opět opřel o židli, sledoval ji, jak si to obchází, a když jej poplácala, vydal krátký povzdych. Rukou jí zamávl, poté se konečně odhodlal k tomu opět otevřít knihu. Bez žádné osoby naproti to šlo docela lehce, přeci jen nebyl až tak blbý. Ne ve skutečnosti.

</Konec>

Studovna byla snad to nejmenší zlo a pořád v ní bylo méně lidí, než kolikrát v kuchyňce na koleji. Když z pokoje alespoň na chvilku vypadla pryč, nebylo to většinou na žádné příliš přelidněné místo, nejlépe někam, kde bylo úplné prázdno, nebo jeden, dva lidi. Jistě, studovna měla většinou celkem narváno, především ve zkouškovém období, ale taky tam bylo vcelku ticho a to se jí jaksi zamlouvalo. Proto se asi rozhodla, že jí dá šanci a zkusí se vrhnout do davu a něco se naučit na místě, které pro to bylo přímo stvořené. Navíc si nutně potřebovala vytisknout učební text, který jí zaslal profesor už asi před týdnem, a tady měla tu možnost. Teda, myslela, že někoho slyšela říkat, že si jde do studovny něco vytisknout -tak proč by nemohla i ona? Jakmile tedy vstoupila do místnosti, kterou navštívila tak jednou a to jen při její prohlídce areálu, zmateně se rozhlédla kolem sebe. Tedy, zmatená se jen cítil, napovrch, jako obvykle, nedávala nic znát. Tvářila se jako kámen, hodně chladný kámen, nebo možná třeba nějaký oblázek, který vytáhnete z ledového jezera na konci podzimu. Nebo z ledničky, ale kdo by si dával kamení do ledničky, že? Zkrátka a dobře, pochytili jste tak nějak smysl, ne? Teď už se ale rozhlížela po místnosti -ne, že by bylo úplně vylidněno, ale plno tu rozhodně taky nebylo. Dobře pro ni, alespoň se nemusela cítit tak...no, nepříjemně. Ne, že by vyloženě nedokázala vydržet v blízkosti lidí, ale..no, nedokázala. Brzy ji to unavilo, asi spíše psychicky, a měla jakýsi strach, jenomže ten pociťovala neustále, spolu s bolestí to bylo to jediné, co dokázala reálně cítit a byla schopná to pojmenovat. Alespoň tak si to myslela. Ale to je teď jedno, zpátky k jejímu objevování studovny. Stála kdesi při kraji od vchodu s nadějí, že si jí nikdo nevšimne a nebude muset s nikým mluvit, zatímco se rozhlížela aby zjistila, kde je ta tiskárna -ale samozřejmě ji nikde neviděla. Počítače našla hned, byly pěkně na očích, ale k čemu jí bez té tiskárny budou? Poupravila si svetr, který už byl natolik vytahaný, že jí stále z jednoho ramene padal, a rozhlédla se po celé studovně v naději, že tiskárnu najde dál od počítačů, ale buď byla slepá, nebo tu vážně nebyla.

Pár dobrých chvil se vskutku učil. Dělal si poznámky, podtrhával důležitá místa, pěkně si odkazoval na čísla stránek, všechny ty obvyklé věci spojené se zápisy a učením se. Chvíli s tím byl i spokojen. Ale ne všechno bylo navždy, a jeho pozornost již tak překračovala své obvyklé výkony, tudíž nebylo žádným překvapením, že po půlhodině byl zcela připraven tu knihu prohodit oknem a tím také i stylově odejít. Bohužel, učebnice byla tak stará a poničená, že by se zjevně rozpadla už ve vzduchu. S jeho štěstím by ji studovnice, jak si chytře pojmenoval onu starou bábu knihovnici, která jej stále poněkud strašila v představách, chytila jako profi hráč baseballů, načež by ji stejně nadaně odhodila zpět na něj. Ne, házení knih si raději nechával na někdy jindy. Na chvíli se opřel o židli, točil propisku na stole, čímž působil jako pětiletý. Mělo to ale tu výhodu, že nikdo si vedle pětiletého sednout nechtěl, takže byl alespoň sám. Nějak nevěděl, jestli to je dobře, nebo ne. Nebyl v žádném rozpoložení na to, aby dumal nad touhou svého kamenného srdíčka, a jedinou věcí, nad kterou přemýšlel, byla ta holčina, kterou nemotorně odehnal svými pokusy nějak oživit tu konverzaci. No, možná to lehce přehnal, dokonce i sám to uznal. Ale byla jen zábava, ne? Kdo by to bral až tak vážně? On rozhodně ne. Nebyl z toho ale nijak rozhozen, nebylo to poprvé ani naposled, co takhle někoho zaskočil. Tvář mu zdobil jen docela neutrální pohled, občas značně naštvaný, když tedy pohlédl na tu učebnici chemie před sebou. Potřeboval si nějak odpočinout, proto se také porozhlédl v naději, že najde alespoň nějaké to odreagování ve formě něčeho pěkného. Dobře, nějak nečekal, že tu něco takového najde. Ale našel. Pohledem zabloudil někde ke vchodu, k té dívce, která jako by jej sledovala. Nesledovala tedy jeho, prohlížela si místnost, ale z jeho pohledu to vypadal i tak, že by se na něj pár vteřin dívala. Určitě ne, ale on tomu věřil. Potřeboval se od té učebnice dostat co nejdále, tak tedy neznámou pár dalších vteřin pozoroval. Jeho myšlenky končily u toho, že vypadá sakra roztomile – to pravděpodobně ta blond – a sakra stydlivě. Nemohl odolat. Pomalu se tedy postavil, s tím napohled falešným vřelým úsměvem si to k ní vykročil. Nevypadal tedy nijak mile, ale to právě málokdo. „Hledáš něco?“ houkl na ni alespoň ze vzdálenosti takových tří metrů, což přivolalo jednak pozornost těch u stolů, jednak paní studovnice. Nijak si jich nevšímal, přeci jen měl před sebou o něco lepší cíl. Tak tedy zastavil hned vedle ní, usmíval se od ucha k uchu, jako by právě zahlédl svého spasitele, čímž i zčásti byla, a pokračoval. „Jestli hledáš místo, tam je ho dost,“ pronesl, tentokrát šeptem, a prstem ukazujícím k jeho prázdnému stolku. A samozřejmě se snažil znít co nejpřesvědčivěji, ačkoliv měl ten podivný pocit, že nepůjde o tu obvyklou holku z výšky.

Samozřejmě byl její záměr čistý a jasný jako Slunce nebo něco takovýho. Dojít, vytisknout, učit se, odejít. Žádné sociální interakce v plánu zahrnuty nebyly, a tak se rozhodla neobracet se tu na nikoho, kromě knihovnice -z nějakého důvodu tu poschlou ženu nepočítala do jakési lidské existence, která by jí mohla vadit. Snad ne. Snad. Ale jelikož se ze začátku chtěla alespoň pokusit přijít na něco sama, dala se do prohlížení místnosti a doufala, že někde uvidí tu tiskárnu, kterou tak potřebovala. Vlastně to byl hlavní důvod, kvůli kterému sem šla. Pohledem samozřejmě přelétla i po lidech, kteří seděli u stolů, každopádně těch si vůbec nevšímala, protože jí byli naprosto ukradení. Vážně, mohli jí třeba políbit šos. Jenomže to by nebyla Rachelle, aby se neukázalo, že něco jako štěstí u ní neexistuje a její snahy s nikým se tu nebavit byly náhle zmařeny příchodem člověka, kterého zprvu ani nezaznamenala. Po pár sekundách se totiž někdo zvedl, ale ani když byl tři metry od ní a cosi na ni zahulákal přes celou studovnu, její pozornost si nezískal, to až když došel k ní a ona zjistila, že opravdu mluví na ni. Zastavil se až moc blízko, musela se na něj otočit a odstoupit o krok. Pohledem který byl prázdnější než hřbitov na pátek třináctého si ho prohlédla od hlavy k patám a zase nahoru, načež mírně svraštila obočí, což bylo to jediné, co z ní bylo možný vytlouct. Pak pověděla prosté "ne," a bez dalších okolků chtěla zamířit ke knihovnici, která už si to ale štrádovala jejich směrem -zřejmě aby napomenula tady toho chlapíka. Rachelle ji však přerušila s otázkou, zda je tu někde tiskárna, načež se jí dostalo zcela prosté odpovědi.. je na chodbě, aby tisk nerušil studenty a má jít k počítači, odkud do tiskárny pošle potřebné dokumenty k vytisknutí. Na to tedy kývla, stroze poděkovala a chtěla se vydat k počítači -ale stál jí v cestě ten falešně se usmívající člověk, o jehož společnost neměla ani nejmenší zájem. Věnovala mu tedy pohled, jelikož se naskytl znovu v jakési blízkosti, byl to krátký, nijak vřelý pohled ukazující prostou věc -nechci, abys na mě mluvil. A hned poté se rozešla k jednomu z počítačů.

První špatné – ve skutečnosti ne moc špatné, nýbrž jemu nemilé – znamení bylo to, že jeho otázku, kterou se rozhodl vyslovit z docela velké vzdálenosti, snad zcela ignorovala. Dobře, on byl na ignoraci jaksi zvyklý, vlastně by s radostí prohlásil, že většina lidí kolem něj v ignoraci zcela vyniká, ta její však byla na zcela jiné úrovni už jen díky několika dalším věcem. Pokud se někdo vedle, kdo se měl spíše učit, stále díval, co s ní chce, věnoval mu, případně jí, ten nemilý pohled typu „starej se o sebe“, a když se tak ten někdo na něj podíval zpátky, obrátil ten svůj vřelý úsměv v úšklebek, na prstě jako by se mu nahoru pomalu začínal vyšvihovat prostředník. Samozřejmě ale krom pohledů a nenápadného vyzdvihnutí prstu nic neudělal, snažil se vypadat čistě, mile a alespoň trochu snesitelně, čímž obvykle mohl být tak ze vzdálenosti pěti metrů. Neznámá si to musela uvědomit také, odstoupila od něj jako od plivance na zemi, a ještě si jej podobným stylem poměřila, ne však tím obvyklým pohledem, který by hodnotila jeho rozkošnost a zatraceně pěkný vzhled, ne-ne, tohle bylo něco mnohem ostřejšího. Vlastně to byl ten zřejmý, naprosto vražedný pohled někoho, kdo buď zažil válku, nebo o ní dost četl. Nebo cokoliv jiného, nějak neřešil, zda byla válečný veterán, nebo mormon, pouze chtěl odpověď na otázku, trochu ji vypomoct, možná ji lépe poznat z té povahové stránky. A možná trochu osobněji. Každopádně všechny jeho představy jako by tím jedním slovíčkem ne vyžvýkala a vyplivla přesně na něj. Co bylo horší? Máloco, ale ta studovnice, která si to s tím naštvaným pohledem připomínající jeho italskou babičku při hádce brala k němu, mu stačila k tomu, aby ze sebe vydal jen tiché „oh“, a možná i nějakou o dost tišší nadávku. Od hněvu a případného vykopnutí jej zachránila ta holka, která se zjevně na něco přišla zeptat. Stále se ale točil kolem ní, možná jen z větší vzdálenosti, a když se knihovnice rozhodla odejít, postavil se ji přímo do cesty. A stejným způsobem, jako by jeden přimáčkl, případně i spolkl, mouchu, jej probila dalším ze série těch pohledů a pokračovala dál k počítačům. Že by ho to mělo zastavit? Ani náhodou. Vlastně jí stále byl za zadkem. „To dnes žádná nepochopí srandu?“ zabručel si pod nosem, pozvedl hlavu ke stropu, spíše se tak vyptával toho svého pomyslného boha. „Zlomila se ti snad rtěnka?“ utáhl si z ní. A zanedlouho zjistil, že to nebyl zrovna dobrý nápad.

Nebyla stydlivá, to ne, i když si to o ní mnoho lidí myslelo. Její nemluvnost a sociální distancování připisovali buďto tomu, že je natolik stydlivá, že s živou duší nedokáže promluvit, nebo měli naopak teorii, podle které si údajně myslela, že je lepší než všichni ostatní a proto s nimi nemůže zahazovat svůj drahocenný čas. Ani jedno nebylo správně, a kdyby v sobě dokázala probudit alespoň trochu víc té pohoršenosti, byla by jim vylila horkou kávu do kalhot a pěkně od plic jim řekla, co si o těch jejich teoriích myslí. To ale nebyla Rachelle, kterou známe, a tak nedělala nic a dál se nebavila s nikým -až na to minimum, které by se stále dalo zaokrouhlit spíš k nule než k desítce. Smutné? Pro ni to bylo mnohem víc než dost. Nakonec ale bylo dobře, že někoho takhle měla, i když zrovna teď by byla raději, kdyby tu s ní byla třeba Dee, aby ji nikdy neotravoval -třeba tenhle chlapík. Nedívala se na něj nijak příjemně a hned se od něj taky vydala pryč, hned nadvakrát, ale ani podruhé se ho nezbavila. To už přišel s dalšími slovy, jaké plýtvání na někoho, kdo mu ani nechce odpovědět. První otázce tedy nevěnovala pozornost. Usedla k jedinému volnému počítači, rychle si našla email a soubory, které potřebovala vytisknout. Dívala se zpříma do monitoru a zdálo se, jako by jeho přítomnost ani nezaznamenávala, jediný sval v jejím obličeji se nepohnul, a to ani při druhém dotazu, který by asi kde koho urazil. Jistě, nebylo jí to příjemné, ale už i z toho důvodu, že na ni prostě jenom mluvil. A mohl si říkat cokoli. Jen co se jí podařilo stisknout tlačítko tisk, otočila se k němu čelem s tím svým emocí zproštěným výrazem. "Nemám na tebe čas, takže přestaň s... čímkoli, o co se tu pokoušíš, mám papíry v tisku," s tím bez dalších slov mířila zase na chodbu k tiskárně.

Ať už byla Rachelle jakákoliv, Rube ji právě viděl jako zatraceně stydlivé děvče, které potřebovalo trochu otevřít. A proč by také ne, vždyť byla natolik roztomilá, že by snad nikdo jiný neodolal. Dobře, roztomilá úplně nebyla, představovala právě taky pomyslný opak. Sám jen byl trochu zaslepený tou pěknou tvářičkou a drsným přístupem, takže od něj nešlo očekávat nic jiného. Také jej studium dohnalo někam na pomezí šílenosti, a tudíž to bylo mnohem lepší než skákat z okna, nebo házet knížkou po studovnici. Kdoví, k tomu by se možná i dostal, teď však měl o něco zábavnější – ne na dlouho – cíl, kterému byl doslova v patách. Jako takový ocásek, té, v jeho očích, kočky. Zjevně si sem šla něco vytisknout, pravděpodobně jeho úmrtní list, a kdyby to vážně bylo ono a on o tom věděl, nijak by neodporoval, ba naopak. Své poslední chvíle by si užil na maximum. Otázkou by mu tedy bylo jen to, zda jej zabije skok z toho patra, nebo ona – nedokázal se rozhodnout, co by mu bylo příjemnější. Dívčí kontakt? Samozřejmě. Přeci jen mu jeden takový pěkný drahokam už utekl, tato holka se ho tedy nezbaví do té chvíle, dokud nedostane její číslo, popřípadě jméno, nebo soudní příkaz. Ve chvíli, co se rozhodla posadit k počítači, se usedl k tomu vedle. Měl to štěstí, že jej knihovnice nezahlédla, pravděpodobně by jej už vážně iritací vyhodila ze studovny. Každopádně tam jen mlčky seděl, snažil se přijít na další, mnohem lepší slova, kterými by ji okouzlil. Bohužel, nějak si neuvědomil, že mlčením by udělal to nejlepší a že je na něj trochu pozdě. „Špatná nálada?“ ozval se opět po minutce toho, co si na tom počítači dělala bůhvíco vůbec chtěla. Vlastně mu přišla jako nějakej fakt vzácný druh ptáka, kterého musí pozorovat, ať už si dělá, co chce – letí, spí, kadí, no, dobře, všechno ne, ale chápeme se. Prostě jej zajímalo, co s ní je. Většina holek tedy měla kuráž na něj alespoň promluvit zpátky, nebo ho ostrými slovy od základu zkritizovat. Nakonec se tedy zvedla a odešla si na chodbu něco vytisknout, ani tak nestihl pořádně zaslechnout její slova. No, ten výraz každopádně mluvil za vše. Prázdný. Trochu se na něm podepsal, chvilku seděl na té své židli, dokud se nerozhodl konečně nějak jednat. Přiběhl ke svému stolu, hodil si zápisky a nějaké ty pomůcky do té brašny, načež s jednoduchým zamávnutím nechal stále otevřenou učebnici na stole. S úšklebkem a oddechnutím tak odešel z místnosti. Stále by ji tedy nejraději pokropil lučavkou královskou a viděl ji se pomalu rozpouštět. Neznámou zahlédl u stále u tiskárny. „Hej, fakt ti nic není?“ houkl na ni z konce prázdné chodby, načež se to k ní pěkně zamířil. Položil jí tak ruku na rameno v naději, že nějak změkne – chyba, dosti velká, aby bylo jasno.