Panika v daný moment byla rozhodně adekvátní reakcí. Avšak v Dominicově případě však nešlo o strach z porušení pravidel, anebo z toho že by z této nešťastné shody okolností mohli dostat nějaký přestupek co se školy týče, nýbrž se bál toho, že se jeho máti rozhodla úmyslně nic nedělat, aby na později (jestli se vůbec z téhle šlamastiky dostanou) měla důkaz a ukázala mu, co jeho nedobrovolná nepřítomnost způsobila a co všechno se díky tomu vymknulo kontrole. Dál lomcovat s dveřmi nehodlal už jen kvůli blondýnčině poznámce kterou už právě pochytil, ale bylo příliš pozdě. Dveře byly zamčené, přesně jak řekla. „Jo, promiň,“ omluvil se, i když nemusel, a to jen za to že ho napadlo si ty dveře ověřit ještě sám vzhledem k tomu, že to předtím nejspíše neúspěšně zkoušela ona. To dává smysl, ty idiote, řekl si v hlavě – zejména jako reakci na to své nemyslitelné lomcování. Ovšem že byly zamčené. Kdyby nebyly tak by už slečna byla tatam. Proč ho vůbec napadlo to zkusit? To si opravdu tak naivně myslel, že se před ním zázračně otevřou a všechno bude vyřešené? Nejspíše. Nad svým pokusem otevřít dveře si pouze povzdechl a posléze se i o ně krátce opřel přemítajíc o své hlouposti. Fakt skvělý, pomyslel si. Poškrábal se na krku snažící se si ulevit od stresu, který v něm nabýval maximálně tak pesimismus než pohodu. Unaveně si mnul obličej a v duchu si ustavičně připomínal ať zanechá hlavu chladnou a nemyslí na to nejhorší, poněvadž tušil, že se bude od něj očekávat trochu zodpovědnosti a nutkání se téhle situace zhostit a přinejhorším ji nějak odlehčit. Jenže z nějakého důvodu si Dominic nevěděl vůbec rady. Pravděpodobně za to mohl fakt, že částečně ještě spal, a tudíž nebylo k údivu, když se snažil alespoň pomyslně štípnout do ramene ve snaze se probudit z toho myšlenkového bdění a následně i probrat svůj ztracený selský rozum zpátky k životu. Dominic tichounce Giu poslouchal a sem tam i přikyvoval jejím myšlenkám. Koneckonců to vnímal úplně stejně jako ona. On si sem přišel sepsat pár poznámek a v klidu dohnat látku v rámci efektivního samostudia a místo toho, aby byl nadšen z nově získaných znalostí (ano, nějakým záhadným způsobem se mu to vtlouklo do hlavy, a to během toho co spal), tak sebe samého musel každičkou vteřinu uklidňovat a ujišťovat, že už to horší být nemůže. „Gio,“ vyhrkl v mžiku, co mu došlo, že to roztomilé blábolení nebylo dobrovolné nýbrž z ní mluvil stres. Ruce mu padly k tělu poté co si naposled protřel oči. „Gio—“ pokoušel se jí opětovně vrátit zpátky do reality. No jo, ale v tomhle už ji musel zastavit – poznal totiž, že jí tahle situace ale vůbec neprospívá ba naopak se obával toho, že by v ní mohla probudit panickou ataku. Cítil jak level paniky nebezpečně akceleroval. Dominicovy oči, odrážející blondýnčino zděšení, začínaly jako by ztrácet to své původní rozbouření. „Nikdo nám za to, že jsme tady hlavu neutrhne, okay?“ vložil se jí do toho. Nebyl si úplně jistý, zda to bylo zvolené gesto, ale přesně v tenhle moment mu to přišlo rozumné gesto utvrzující jeho výrok. Na malý moment se dotkl její paže (přesněji pohladil její hebký svetr), zatímco se hluboce podíval do jejích očí. „Všechno bude v pohodě,“ pronesl něžně, „slibuju.“ A přesně v tenhle moment si uvědomil, jak zvláštně to mohlo vypadat, proto ruku rychle stáhl zpátky. Naštěstí si přesně v ten moment jako na zavolanou zívl, což ho vedlo od ní odvrátit pohled a ústa si ze slušnosti zakrýt, zatímco ji obcházel. „Jen mi dej chviličku,“ zamumlal v rámci dalšího zívnutí. Dominic odsunul židli, místo na ni se však posadil na stůl a ruce strčil do kapes mikiny. Domča tam jen tak pomačkaně seděl, nohou nervózně klepající do židle a tiše přemýšlející nad možnými plány útěku. Došlo mu, že pokud by se teoreticky dostali ze spárů studovny, tak by si moc nepomohli, protože by stále byli zavřeni v areálu samotné školy, tudíž by si zrovna dvakrát nepomohli. „Mobil asi nemáš co?“ Dominic prolomil ticho poté co k ní vzhlédl s rozcuchanými vlasy a s výrazem ve tváři, který marně žadonil o další spánek.

Je Gia na takovéto vylomeniny moc poslušná? Určitě. Některé porušování pravidel naplňuje, jiní se radši nepokouší ani přiblížit k překročení této hranice. A Gia je hlásí k té druhé skupině. To není ale jediná věc, která jí momentálně způsobuje tu neustupující úzkost, která jí svírá žaludek. Jí se nezamlouvá ani ta skutečnost, že tu jsou momentálně uvízlí, bez jediného východu. Snad ještě nikdy se neocitla v takto bezradné situaci, takže vlastně ani sama neví jaký postoj by měla zaujmout.
Když se jí Dominic hezky, přestože úplně nepotřebně, omluvil, nemohla si pomoci a na krátký moment se nad tím pozastavit. Rozhodně jeho chování nebrala jako náznak toho, že by jí nevěřil. Co si z toho ona přebrala, je jeho slušné vychování. Obvykle je to ona, která se zbytečně omlouvá, až jí musí lidi říkat, že se má přestat ospravedlňovat za každou maličkost. A ona to nikdy nechápala. Až doteď. Proto mu věnuje jemný úsměv a jeho omluvu odmávne rukou – nechce, aby se nad tím trápil, tak snad její gesto pochopí. Místo toho, aby ale takový uklidňující postoj zaujala i vůči sobě, tak to nakonec skončí tak, že začne mumlat nesmysly. „Dominicu, znamená snad tohle, že se dopouštíme neoprávněného vstupu na pozemku?“ Zděšeně na něj vykulí oči, než k sobě víčka pevně semkne a začne nad tou ideou kroutit hlavou. Zatímco on se asi snaží v hlavě přijít na řešení k tomuto zapeklitému problému, ona tam vedle něj stále strnule stojí a jede si to své. „Nemluvě o večeři– no, měla jsem přichystané těsto na ovesný chléb, to už-“ Z monologu ji vyruší rázné vyslovení jejího jména, což ji probudí z transu. Polekaně na něj vzhlédne, jelikož jí až teď dojde, jaká hysterka se z ní stihla během pár krátkých minut stát. Tváře se jí začnou zbarvovat studem a pohled od něj raději odvrátí, aby jí z očí náhodou nevyčetl, jak trapně se cítí. Kéž by stresové situace zvládala s chladnou hlavou. „Uhu…“ přitaká na jeho slova, aby mu potvrdila, že ho opravdu poslouchá, i když si zrovna nemyslí, že z toho vyváznou bez jakéhokoliv následku. V dalším momentu ale ucítí letmý dotek na paži, kam se také přesune její pohled. Náhle jsou všechny starosti tu tam a jediné, na co se ona dokáže soustředit, je fakt, že k ní Dominic zaujal tak něžný postoj, jen aby ji uklidnil. A je to tu znovu: ta nesobecká část jeho charakteru, kterou ji vždy dokáže tak lehce okouzlit. „Dobře,“ odpoví mu znovu, ale tentokrát do své odpovědi vloží i větší váhu. Věřte tomu nebo ne, ale ono to na ni zafungovalo. Toto krátké rozptýlení v ní nastolí (třebaže jen dočasný) klid, takže je nakonec schopná se poprvé nad situací kriticky zamyslet.
„A není tu třeba nějaký únikový východ? Ten by měl být neustále odemčený, že?“ Vskutku bystrý poznatek její doteď panikou zaslepené oči prozáří paprsek naděje. Krátce si oddychne, dokonce už i pociťuje, jak se jí začíná pomalu klidnit tep a pročišťovat hlava od všech těch zmatečných myšlenek. I její spoluvězeň pronese chytrou poznámku, která v ní spustí další vlnu úlevy, že se odtud přeci jenom dostanou. „Samozřejmě, mám… počkej chvilku.“ Svižně se obrátí na patě a rozeběhne se zpátky ke své oblíbené pohovce, u které jí doteď leží všechny osobní věci. Z kabelky si vytáhne mobil a prstem ťukne na displej. Když jí ale na obrazovce problikne červená ikonka signalizující nedostatek baterie pro funkčnost zařízení, koutky rtů jí spadnou do zklamaného zamračení. Kdyby nebyla tak nedbalá, tak by už nic řešit nemuseli. „Dobře, možná nemám…“ zamumlá si pravděpodobně spíše pro sebe, jelikož se od Dominica již stihla vzdálit. Takže ho vlastně opustila s falešnou nadějí úspěšného řešení a nyní je jen na ní, aby se k němu vrátila a oznámila mu, že si ona hloupá dnes ráno nezkontrolovala, zda opouští kolej s plně nabitým mobilem. Frustrovaně vydechne a telefon si opatrně schová zpátky do tašky, než se k Dominicovi zdráhavým krokem vrátí. Chvilku na něj jen kouká, jak tak znaveně sedí shrbený na stole, než se krátce nadechne, aby mu oznámila tu smutnou zprávu: „Moc se omlouvám, ale on se mi vybil, takže to nemůžeme brát v úvahu. Co tvůj?“ Úzkostně doufá, že u něj přetrvá jeho chápavý postoj a ta vlídná slova. Ale nedivila by se, kdyby na ni z frustrace zvýšil hlas. Určitě oprávněně a asi by mu to ani neměla za zlé. Jen si není úplně jistá, zda by takový výbuch emocí z jeho strany dokázala snést, to je vše.

Dominicova mysl byla plná směsicí nekonečným množstvím scénářů. A ač to byl strach ze zameškání, který mu pulzoval v žilách a podmiňoval jeho myšlení, vůbec se mu nezamlouval fakt, že se ven jen tak lehce nedostanou. Tudíž když se na blondýnku nekoukal, tiše dumal nad tím, jak se z této šlamastiky dostat. Jediné, co Dominicovi nevyhovovalo byl fakt, že se od toho probuzení nic moc nestalo. Ano, jednalo se o otázku minut, ale jemu připadalo jako by byl tady zavřený už celou věčnost. To vše si stihla jeho hlava usmyslit, a to ještě před několika minutami hezky podřimoval. Její poznatek vůči neoprávněného vstupu na pozemek byl shodný s tím, co se dělo v realitě. Avšak v jejich situaci by se tento nepatřičný incident dal považovat spíše za omyl než předem promyšlené vniknutí. I o tom se dalo polemizovat. Přece jenom do studovny zavítali s jasným cílem, jenže přesně v tomhle se jejich konečný výsledek pobytu lišil. Svým postojem v téhle situaci se snažil zachovat chladnou hlavu podobně jako ona při zmínce o ovesném chlebu. Neměl důvod na ni křičet. Nebylo to kvůli tomu, že se jednalo o Giu. O dívku, díky které z cukrárny odcházel s úsměvem vyrytým na rtech. Tušil, že když se na někoho ve stresující situaci, byť jen zvýší hlas, jenom by se ten stres stupňoval a stupňoval, dokud by z toho oba nezešíleli. Navíc pro ni měl i soucit s tím, jak se cítil podobně zmateně jako ona. Taky měl spoustu plánů. A i když nešlo o ovesný chléb nýbrž o sourozence, byl z toho obdobně vykolejený jako ona. Pokus o uklidnění s ráznější odpovědí v něm taktéž rozsvitl plamínek naděje, a to v podobě pousmání, které se stejně ztratilo v záplavě samovolného zívnutí. „Jo jo,“ Dominic souhlasně přitakával nad její zmínkou únikových východů. Popravdě on sám by si ani na nic takového nevzpomněl, ale při pohledu na prosklené dveře dělící je od chodby, už chápal i proč. „Nám by byl stejně k ničemu, když my jsme tady a on je támhle,“ hlavou kývnul směrem na chodbu za dveřmi, kde problikávalo zelené světýlko značící, že únikový východ je na dosah, ale pro ně i tak daleko. K ničemu rozhodně nebyl, pokud se teda nechtěl účastnit vandalství a ty dveře třeba rozbít. Dominica na škole držela dvě nakombinována stipendia, prospěchové a pro studenty z rodin s nízkými příjmy, a proto nové dveře by se mu splácely podobně těžce jak jednotlivé semestry. Jediné, co je mohlo zachránit byl snad už jen telefon. Oči se mu rozzářily i přes tu únavu při zmínce, že ho Gia přece jenom má. Dokonce se ohlédl jejím směrem. Že by jedna z variant na únik nakonec vyšla? Pozoroval ji s obrovským očekáváním. „Tak co?“ zeptal se o něco zářivěji než doposud, kdy jeho reakce řídila únava. Když se Gia vrátila zpátky, to chvilkové nadšení se vypařilo podobně rychle, co se objevilo.  Nenesla zrovna nejlepší zprávy. „To nic. V pohodě…“ Dominic si povzdechl a pohled od ní odvrátil shlížejíc dolů. Proč nikdy nic nemohlo jít jako po másle? S takovou už jim nezbývalo nic jiného než tu na druhý den přečkat. „I za ten pokus to stálo,“ dodal po chvíli, aby z jeho reakce neměla špatný pocit. Koukl se na ni zpátky, dokonce i s úsměvem, který se na jeho rtech objevil po chvíli, aby ji dal najevo, že se nezlobí. V daný moment se Dominic zlobil zejména na sebe. Protože kdyby si ten mobil nezapomněl doma, tak by možná už byli dávno venku. „Ten můj se válí doma,“ s dalším povzdechnutím přicházela další rána. „Alespoň někdo,“ mumlal sarkasticky. Ten určitě byl nabitý, ale na rozdíl od jejího nebyl k dispozici už vůbec. „Promiň,“ opět se omluvil cítící plnou zodpovědnost za své činy. „S tím, jak jsem měl den blbec už od rána, se divím, že jsem vůbec do školy došel a cestou mě nic nesrazilo.“ Dominic dělal co mohl, aby situaci odlehčil, byť jen na vteřinku. K smíchu to rozhodně nebylo ale malému uculení se nezapřel. Rád by se na ni koukal dál, to by ho však nesmělo vyrušit hlasité zakručení. To na přednáškách nesnášel. Člověk by si myslel, že to, co se děje uvnitř těla nejde slyšet tak jasně, ale vzhledem k tomu, že zakručení v jeho břiše se rozeznělo studovnou, nešlo to ničím zakrýt. „Pardon... Mobil asi není to jediné, na co jsem dneska zapomněl,“ poznamenal nervózně až tiše. Ve svém případě se už nemohl ničemu divit. Trapasy se na něj lepily jako na magnet. To měl za to jeho mluvení a snahu tuhle situaci nějak zpříjemnit.

Jediná věc, která ji aktuálně drží v relativním klidu, je vlastně sám Dominic. On si své důležitosti pravděpodobně neuvědomuje, jenže ona jednoduše nemůže popřít skutečnost, ve které se jako kouzlem náhle cítí uvolněněji, když na něm zastaví svůj pohled, přestože jen na krátkou chvíli. Ať už v něm nachází komfort z důvodu nevšednosti situace, nebo jsou tyto emoce autentické z jiného důvodu, Gia v tom moc rozdíl nevidí. Nebo ho alespoň v tento moment nedokáže najít. Ze začátku jeho panika v podobě zuřivého rozhodování jen posilovala tu její. V momentě, kdy se ale uklidnil a zaujal sice poražený, nicméně vyrovnaný postoj k situaci, tak se i její nálada změnila a více napodobila tu jeho. Dominicovo ujišťování ji dokázalo přesvědčit, že to nakonec je vše v pohodě. Že je na konci tohohle všeho zmatku nečeká žádný velký trest. Hlavně oba jsou slušní a excelující studenti, jim by určitě nikdo z autorit nechtěl záměrně a bezdůvodně pokazit reputaci. Uklidněný výdech, který jí proklouzne skrz pevně semknuté rty, jen potvrzuje ono osvobození od toho svírajícího stresu. Přesto si neodpustí poslední: “Promiň,” zamumlané tiše, avšak díky nerušenému tichu ve studovně v kombinaci s lehkou ozvěnou otevřeného prostoru nemusí vůbec pochybovat o tom, že by její zbytečnou a opakovanou omluvu nezaznamenal. Stres a panika z ní možná už stihly vyprchat, nyní se v ní začal usazovat pocit viny. Kdyby si přes noc nabila telefon. Kdyby přišla do práce pomoct jen z dobré vůle. Kdyby se místo čtení rozhodla rovnou ponořit do svých povinností. Bohužel přemýšlet nad takovými věcmi je ta nejrychlejší cesta k nechtěnému hrocení zbytečností. Nicméně k takovému poznatku Gia ještě nestihla dojít, proto se stále točí ve spirále takovýchto otázek. “Ach…” povzdychne si spolu s ním, když jí sdělí lokaci jeho telefonu. Takže se odsud nakonec opravdu dostanou nejdříve ráno? Pohledem rychle přejede jejich okolí, zatímco už začne v duchu srovnávat všechny možné alternativy, kde by se dalo co nejpohodlněji spát. Moc se toho ale nenabízelo. “To mě mrzí, že jsi měl špatný den.” Lítost v jejích slovech nemůže být více upřímná, až to může vyznít, že by v jeho nevydařeném dni měla prsty ona sama. Pravda je ale taková, že se jí nelíbí, že někdo, koho má ve svých očích jako osobu, které přeje jen to nejlepší, vidí svůj den v tak negativním světle. Jenže kvůli jejich nešťastné situaci jí nenapadá ani jedna jediná pozitivní věc, kterou by rozbila ten jeho nekončící řetěz negativity. V následujícím momentě, kdy jí věnuje letmý úsměv pro odlehčení jinak napjaté atmosféry, tak jí v břiše propukne nepatrné šimrání, které někteří přirovnávají k motýlkům. Nesmělý úsměv a plaché odvrácení pohledu je ale vše, k čemu se zmůže. Všechna pozornost se ale v mžiku vteřiny přesune na Dominica, když se i v jeho břiše probudí nepříjemný pocit – ten jeho ale zapříčiněný hladem. On to soudě dle jeho komentáře vezme jako další trapas v jeho nekončící smůle, nad Giinou hlavou se ale rozsvítí neviditelná žárovka, jelikož ona konečně vidí to světlo, kterým může alespoň trochu rozjasnit jeho jinak zamlžený den. “Pojď se mnou, něco pro tebe mám,” pronese vesele a stejně jako před malou chvilkou, tak se opět otočí a zamíří zpátky do svého oblíbeného růžku tady. Zahnout doprava, přejít vědeckou sekci, než se jí naskytne pohled na tu ošoupanou pohovku, kterou osvětluje slabé světlo stolní lampy. Kvůli vysokým knihovnám a celkovému špatnému osvětlení v zadní části studovny je tu neoslňuje ono nepříjemné bílé osvětlení. Že by ale nebýt oné lampičky jinak stáli v temnotě, to taky říct nemůže. Jen se to tu zdá tmavší; zejména když rychlým pohledem z okna ven neuvidíte nic než tmu. “Tady,” řekne jak si dřepne, aby si z tašky vytáhla papírový sáček s pár čokoládovými sušenkami, které stihla včera upéct. Původně si jich pár sbalila s sebou, aby je rozdala v práci. Možná úsměvné nosit sladké do cukrárny, ale Gia si ráda vždycky poslechne upřímný názor na své upečené výtvory. Navíc se jedná jen o jeden kus na osobu, nikoliv přeplněné krabice. Směna se jí sice zrušila, sáček v kabelce ale zůstal. Nakonec ale i tak přijde k užitku. A Dominicovi snad alespoň trochu pomůže k zahnání onoho hladu. “Jsou to jen sušenky, ale tak lepší než nic…?” Vzhlédne k němu s nataženou rukou. “Teda pokud nejsi na něco alergický, v tom případě svoji nabídku budu muset bohužel stáhnout.” Napadne ji hned i taková možnost, proto se hned musí doplnit. Vyvolat v něm alergickou reakci by sice bylo královsky dramatické zakončení jeho záživného dne, Gia by byla ale o to raději, kdyby mu jeho den dokázala spíše zpříjemnit.

Mít špatný den v Dominicově případě nebylo ojedinělé. Jednalo se o každodenní záležitost jeho ne moc fantaskního života. A vůbec mohl to svádět na smůlu, která se mu v posledních dnech lepila na paty. Nic nešlo podle plánů ať se snažil sebevíc a jeho snaha vždy vzešla vniveč. Ale s předpoklady, jaké měl Dominic se nic moc dělat nemohlo a nezbývalo mu nic jiného než špatnost dne nechat plynout volným proudem. I tak mu to nedalo a v hlavě mu občas problýskla myšlenka, co by se dneska mohlo ještě pokazit. Že by telefonát od táty? Nu, a právě v mžiku se mu ulevilo, protože se jej s největší pravděpodobností nebude účastnit viz jeho mobil ztracený v prostoru jeho pokoje. Nad její lítostí vůči jeho špatnému startu dne pouze přitakal. Snad i kdyby jej to mrzelo samotného tak by se na úsměv ani nezmohl, jenže teď mu přišlo úsměvné naprosto cokoliv. Nejspíše to bylo tou souhrou náhod anebo tím, že se na něj ve studovně přece jenom usmálo štěstí a nezůstal tady zaseknutý sám. S takovou by si i člověk myslel, že proti němu život něco má. „Ale to nic… Jak říkám, mohlo to být i horší,“ podotknul pobaveně, aby si to tak nebrala – vždyť její přítomnost mu do jeho pochmurného dne přivedla paprsek světla. Dnes se stalo tolik věcí, které by ochotně vrátil zpět a udělal jinak. Například kdyby se nešel učit do studovny, tak by byl nejen najezený, ale nepochybně by netrávil večer v prostorách školy. Zase na druhou stranu přemýšlel nad tím, zda by to bylo o něco lepší. Vždyť doma by si taky nevydechnul, všechno by dodělával na poslední chvíli a padl by do postele zase skoro ve čtyři. Ačkoliv zde omluvy zazněly už tolikrát, měl tendenci se omlouvat i za kručení v břiše, které bude následovat v budoucnu. Kromě mobilu si hlupák jeden zapomněl i svačinu, a byl si moc dobře jistý, že to jablko, co měl na dně batohu od minulého týdne už dávno vyhodil. Když však spatřil, jak se Gia rozzářila nad jeho nemalým problémem, měl kapánek obavy, co z toho nakonec vyleze. Takže když jej roztomile pobídla, aby ho následovala, seděl na stole jak opařený čajem. „Uhm… Dobře?“ Dominic nad tím zmateně zamrkal a podíval se za sebe jako by jej pronásledovala neviditelná kamera. Trvalo mu chviličku, než se vyloupnul ze svého dosavadního království. Nakonec se přece jenom nechal omámit její pobídkou. Pobral si všechny své věci a vydal se poslušně a mírně skepticky za ní: „Mám se bát?“ Tím, jak procházel skrz regály a vědeckou sekcí, začal si uvědomovat, že v téhle části snad ani nebyl. A když zahlédl tu sedačku, tak ho docela mrzelo, že o tomhle místě doteď nevěděl, a to tady chodil už nějaké roky. Teď netušil, co bylo horší. Den blbec nebo fakt, že si dobrovolně ničil záda opíráním se o dřevěné opěradlo? Své věci odložil stranou. Dominicův překvapený výraz se přeměnil v přirozenou užaslost, sotva co na něj vytasila papírový sáček se slovy, že se jednalo o sušenky. Nejspíš očekávala odpověď, ale on na ni jen tak zmateně koukal, když mu sáček podávala, aby si jednu ze sušenek nabídl. „Nemusíš si kvůli mně dělat takovou škodu, ono by to stejně dřív nebo později přešlo…“ Dominic se nad tím zasekl, neschopen sesmolit smysluplnou větu i přesto že vědět něčí alergie bylo důležité. Ještě k tomu, když tady byli oba zavření a bez telefonů, pomoci by se vlastně ani nedočkali. Nad možnými alergiemi zavrtěl hlavou, protože žádnou neměl nebo alespoň o žádné nevěděl. Jeho zásek byl způsoben ničím jiným než její laskavostí. Nejradši by odmítl ať si je nechá na potom, ale vzhledem k tomu, že tu budou oba trčet bůhví jak dlouho a ona na tom tak moc trvala, nezbývalo nic jiného než si jednu ze sušenek opatrně ze sáčku vzít. „Díky, jsi moc hodná,“ opravil své blábolení na něžné vzdání vděčnosti. Zřejmě by další zdráhání ani nezvládl. Hned jak a sušenku pohlédl, tak se mu začaly sbíhat sliny jako na zavolanou. Takový chutný podnět nešlo potlačit ani kdyby ho někdo k tomu donutil. „To ty?“ optal se se zájmem. Svým dokonalým vzhledem připomínaly právě ty kupované. Taktéž mu došlo, že jestli na ni doma čeká těsto na ovesný chléb, tak v pečení se víc, než vyzná, a proto svou otázku posléze považoval spíš jako řečnickou. Hlad ho však již tísnil, a tedy mu nezbývalo nic jiného než sušenku konečně ochutnat, a to i přesto že sladké bylo zejména na chuť. Do sušenky s čokoládovými kousky se zakousl a hle nelitoval toho. Byla křehká až měkká i s karamelem – prostě perfektní. „Mhmm,“ vydal ze sebe s vřelým přikývnutím a posadil se na sedačku, aby si udělal trochu pohodlí. Jistěže tam nechal i místo pro ni. Dávka cukru ho dostatečně probrala zpátky ke smyslům, takže nehrozilo že by to na gauči zalomil podobně jak na stole při studiu. „Takže to jenom škola tě dělí od toho, aby tě v cukrárně vzali na plný úvazek?“ Dominic se otázal rozverně vzápětí co polknul. Naštěstí mu žádný z drobků nepopadal na klín, a to jenom kvůli tomu, jak dokonale byly propečené. Tohle byl jeho způsob, jak nepřímo pochválit její talent aneb její sušenky stály na to být opěvovány nejen jeho maličkostí, ale i zbytkem San Francisca. „Sakra… A já si celou tu dobu myslel, že za to můžu já,“ pousmál se rozpustile doplňující předchozí slovní obrat. Takhle ho mohla vídat o to častěji – jednak ve škole tak i v cukrárně, kam zavítal se svou sestřičkou. No jo ale takové myšlenky se nahlas neříkají, jenže on si momentálně nemohl pomoci.

Je to až komické jak polovina toho, co si stihli za ten krátký čas oba říct, byly omluvy. Přesto upřímné a od srdce, navzdory jejich repetici. To je holt komplikace, která jde ruku v ruce s jejím nesmělým charakterem. To poslední, co ale očekávala, je skutečnost, že by se jednalo i o Domincovu slabost. Však na první pohled působí tak drsně a nebojácně. Uzavřeně, přesto rázně. Že si nenechá cokoliv líbit a pokud na to dojde, tak je schopný na vás i vyjet. Ne nadarmo se říká, že se nemá kniha soudit na základě jejího obalu. Protože ihned od jejich první interakce z něj má nic než jen dobré pocity. Jeho záhadně hřejivá aura, která ho obklopuje, ji k němu přitahuje jak magnet ke kovu – intenzivně a nekompromisně. Jeho laskavé manýry a vlídná slova si její přízeň získaly téměř okamžitě, je to ale soustavnost tohoto chování, která v ní utvrdila myšlenku, že Dominic, navzdory prvnímu dojmu, je dobrý člověk.
Když se konverzace stočí lehce pochmurným směrem, i na Giu to dopadne jaksi negativně. Vcítit se do cizích situací a projevit empatii, s tím ona nikdy problém neměla. Proto by mělo být více než očekávané, když se její obočí sníží do posmutného zamračení. Jak bezohledný, a hlavně nespravedlivý dokáže život občas být. Nad tím by se dalo polemizovat dlouhé hodiny. Avšak jako správný empat nehodlá v takové pochmurné atmosféře nadále zůstávat. Jeho ujišťující poznámka ji trochu uklidní, ale je to zejména dle jejího názoru geniální nápad, který ji tak rozveselí.
Jestli existuje nějaká dovednost, ve které Gia exceluje, a ve které by zároveň svůj talent neznehodnocovala, je to právě pečení. V této aktivitě vždycky dokáže najít klid a odpočinek. Taková meditace, která jí pomůže zapomenou na veškeré úzkosti. Proto když jednou ve výloze místní cukrárny uviděla cedulku s nápisem „hledá se výpomoc“, nebylo co řešit a Gia měla rozhodnuto. V čem ale nachází největší komfort, jsou ty spokojené úsměvy ostatních, když jim nabídne své čerstvě upečené dobroty. Možná tuhle téměř mateřskou péči převzala od své starší sestry, možná to v sobě má už odjakživa. Nicméně jediná idea, která aktuálně okupuje její mysl, jsou sušenky na dně její kabelky, které mohou vyřešit aktuální problém hladového Dominica.
Nadšeným poskočením Dominica možná mírně vystrašila, což vysvětluje i jeho následný komentář. „Nemusíš,“ krátce se zahihňá nad jeho absurdním dotazem.  Obrátí se na něj přes rameno a vřele se usměje, zatímco její kroky vedou hlouběji do studovny. Gia je ten poslední člověk, od které by měl očekávat nějakou nekalou lest. Kdo ví, co v něm vzbudilo takovou nedůvěřivost. Nicméně Gia jeho skeptický přístup nepovažuje jako útok na její charakter, proto jeho zdráhavost nijak nekomentuje. Když se Gia zpětně otočí s domácími sušenkami s kousky čokolády a karamelu v ruce, tak její pohled nakonec přeci jenom skončí na něm, jak tak hezky stojí uprostřed potemněné studovny se zaujatým pohledem v očích. Jeho zvědavost očividně zvítězila nad původním strachem.
Jí nabízená svačinka se ale setká s ostýchavým odmítnutím. Avšak takovým, které říkáte ze slušnosti, abyste nepůsobili až přehnaně dychtivě. Nesouhlasně nad jeho slovy zakroutí hlavou a natáhne k němu sušenky o to více, pobízejíc ho, aby si přeci jenom nabídl. Pokud ho žádné alergie netrápí, a rozpačitost je to jediné, co mu brání od zahnání hladu, tak tu přeci není co řešit. Co se týče jídla, tak se odbýt nenechá. „Nemáš vůbec za co,“ zašeptá a taky si vezme jednu sušenku, do které se taky rovnou zakousne. Štípající stud na odhalených nohou jí připomene, že doposud stále dřepí na zemi, proto se pomalým pohybem posadí vedle Dominica. S plnou pusou mu na jeho dotaz dokáže jen zakývat hlavou k potvrzení jeho slov. Ano, ty sušenky upekla ona. Se zájmem se zaměří na jeho obličej a koutky rtů jí každou vteřinou vyskočí o kousek výš, když tak v tichosti sleduje jeho rozplývavý pohled a spokojené mručení. To v ní probudí další vlnu hřejivého pocitu naplnění. Nejen, že se jí očividně tato várka sušenek podařila, ale zároveň mu přeci jenom dokázala dnešek o špetku zpříjemnit. I kdyby že jen o trošku. To je vše, v co doufala. Nejdřív se v ní pomalu formuluje vděčné poděkování za jeho uspokojivou reakci. Jenže pak na ni vytasí dosti odvážnou hlášku s lehce koketním podtónem. Nic takového absolutně neočekávala, proto ji tím jaksi zaskočí… na venek to ale vypadá jen jako kdyby si odkašlala, než mu na to zareaguje. „Jsi vtipný.“ Na více se nezmůže. Raději se ani neopováží na něj zvednout pohled, jelikož se bojí, že by si všiml, jak moc rudá nyní je. Vskutku žertovný komentář, který určitě nenesl nijak hlubší význam. Protože jak by mohl? Tak proč ji to stejně tolik zaskočilo? Z toho důvodu chvilku jen soustředěně propaluje napůl snězenou sušenku v jejích rukách, zatímco jí rty zůstávají v semknutém uculení. Snad jako kdyby se najednou bála narušit ticho v místnosti, přestože tu už není nikdo, kdo by je okřikl za hlasité povídání. Nakonec se ale krátce nadechne a odpoví mu na ten dotaz. „Máš pravdu, je to školou,“ dodá nakonec, aby bylo jasné s čím že to má pravdu. Ne tím druhým… samozřejmě... „Ale nevím, jestli by mě to táhlo k takové profesi. Spíše jsem se vždycky představovala v nějakém vydavatelství. Blíže ke knihám, víš?“ Letmo se na něj pousměje. Ihned co jí v hlavě vyskočí knihy, tak je její stud a předešlý neklid tatam. Jenže k naplnění takového snu by bylo za potřebí se v tomto oboru nějak posouvat. A právě to je ten kámen úrazu. Gia s tím absolutně nic nedělá. A když už se zmůže a konečně něco dokončí, tak jí ten výstup její kritické myšlení natolik znechutí, že jí nezbývá nic jiného než to zahodit někam do šuplíku.
„Ty snad máš představu u čeho bys chtěl skončit?“ Zeptá se ho zaujatě, jelikož to bere jako skvělou příležitost, jak se dozvědět i něco málo o něm. Když už tu společně uvízli, tak se alespoň můžou zabavit povídáním. Protože pokud by tu měla s někým trpět přes deset hodin v tichosti, tak by se asi ukousala úzkostí.

Ostýchavost ji následovat byla pouze špičkou ledovce, jehož zbytek se schovával pod bouřlivou hladinou Dominicových pocitů. Možná si jeho hlava přebrala její slova a pobídku příliš spiklenecky, aby reagoval takovýmto způsobem. Proto nebylo k údivu, že náhlá změna v tváři, při pohledu na sušenky, přidávala do jeho předchozího skepticismu spíše špetku hravosti než nedůvěru vůči její maličkosti. Lze s naprosto čistým svědomím říct, že někomu, kdo byl ztělesněním grácie a shovívavosti právě jako Gia, nešlo důvěřovat ba naopak. Teď ji důvěřoval až příliš. Ano, zdálo se to k popukání, že taková drobnost jako nabídnutí sušenky (pravděpodobně ze slušnosti) dokázala v jeho hlavě udělat takovou paseku. Navíc jeho den byl utvořen samými nehodami, proto už automaticky očekával jenom to nejhorší, a tudíž jeho kritické myšlení bylo logicky aktivnější než kterýkoliv jiný den. Ale když to člověk bere kolem a kolem, zejména když se jedná o sušenku… Zkrátka nejde odmítnout, i kdyby ho svědomí nutilo na vteřinu zaváhat. S jejím usazením na sedačku se Dominic automaticky posunul kousek stranou. Ne však kvůli tomu, že by se jí štítil, nýbrž chtěl respektovat její osobní prostor. Přece jenom, i přes jejich pravidelná setkání v cukrárně a občasná střetnutí na chodbách školy, stále byli víceméně k sobě cizí, než aby o sobě hovořili jako o přátelích. Však hned poté co ochutnal čokoládovo-karamelovou sušenku by se rád nad její dokonalostí rozplýval věčnost a hlásat to světu. To samé by v daný moment mohl říct i o své známosti alias Gie, což i svým zdánlivě povedeným flirtem naznačil. Rád by toho řekl více, ale jejím nesmělým zaskočením usoudil, že na to šel až příliš okatě. Dominic se na ni koukal toužebně vyhledávajíc pohyb v tváři značící úsměv nebo náznak pozitivní reakce, která by mu nastínila, že se nejednalo o hloupý výrok. To se nakonec nestalo. Vtipný? Pomyslel si. Vzhledem k tomu, že nad tím vyhrknutím vůbec nepřemýšlel a prostě to řekl, tak jak to v tu chvíli cítil, bylo to spíše důmyslné než-li vtipné. Už, už měl Dominic v plánu nad svou blbostí zavrtět hlavou, dokud si nepovšiml, jakým způsobem blondýnka ztichla a soustředivě hleděla na polo snězenou zlatavou cukrovinku. Gia však nebyla jediná, kdo v daný moment koncentroval své myšlenky do jediného objektu. V Dominicově případě to však nebyla sušenka posázená kousky čokolády, ale právě blondýnka po jeho levici. Zaujatě ji sledoval – tak moc, že indikace zvednutých koutků jej donutila pohled odvrátit a pousmát se nad ní sám. Úsměv mu na rtech zůstal i poté, co mu nakonec odpověděla. I když se nejednalo o věty poukazující na jeho šikovnost výběru odvážných slov, z jejího uculení mohl i přesto usoudit jinou variantu; přesně tu kterou se i on snažil skrýt rozpustilým úsměškem. Náhlá zmínka o vydavatelství a knihách v něm vyvolala uvědomění spojené s fenoménem jinak zvaným déjà vu. Připadalo mu, jako by o podobném tématu již v minulosti diskutovali, zato však v jiném kontextu. K podobnému tématu stihli dojít během jedné z kratičkých ale nezapomenutelných konverzací. „No jo… To jsi mi myslím už říkala,“ přitakal Dom zničehonic, když se mu jednotlivé mlhovité scény a scénáře začaly spojovat dohromady. „Nebo spíš Stelle. Já jsem jenom poslouchal,“ opravil se s chechotem. Stella s oblibou vytahovala témata týkajících se povolání kvůli její oblibě malování a snem se stát malířkou. Úmyslně je ale neposlouchal. Většinou když se konverzace týkaly pouze dvou osob, tak mu do toho nic nebylo… nebo pokud ho to nezajímalo. Tohle nicméně bylo jiné. Koneckonců odjakživa ho to táhlo k lidem, kteří se s nadšením dělily o své sny (pokud byly realistické samozřejmě). „Ale máš pravdu… Některé koníčky by se s povoláním míchat neměly,“ snažil se utvrdit její tvrzení. Ač knihy jsou určitě také jejím zájmem, cukrařina by se jí mohla kvůli tomu nekonečnému procesu pečení znechutit tak moc, že by se tomu doma vyhýbala obrovským obloukem. „Já vím, že jsem tě k tomu skoro navedl, ale vzhledem k tomu, že by pak ostatní přišli o tak dobré sušenky, být tebou bych radši přemýšlel o tom vydavatelství,“ zamrkal na ni a pak na oslavu dojedl poslední kousek, který mu doposud vězel v ruce. Hravost v Dominicově očích nadále přetrvávala. Teď však s chutí konverzaci o vydavatelství rozvést jiným směrem a podpořit její chtíč o prosazení se. „Ty snad i píšeš, ne? Teda… jestli se nepletu,“ optal se posléze. Tímhle si zas tak už jistý nebyl, ale tušil, že o tom padla řeč. Nad otázkou, ohledně výběru zaměstnání po studiu, si pouze povzdechnul. Přestože se už vystřídal tolik brigád využívající výhradně znalosti selského rozumu, s prací, která by si potrpěla výhradně na znalosti astronomie, přírodních věd či zemských vyobrazení elipsoidu, se ještě nesetkal. „Nemám nejmenší tušení…“ svěřil se Dominic po chvíli. Kupříkladu se vždycky chtěl stát muzikantem, ale vzhledem k jeho tíživé finanční situaci by se nedokázal ve světě showbyznysu prosadit ani kdyby prodal ledvinu. Proto se naučil žít v nevědomosti a nezbývalo mu nic jiného než doufat, že se na něj třeba jednou usměje štěstí. „Fajn, když už jsi se podělila i ty…“ Dominic se nad tím opětovně zasekl a tentokrát se i krátce zamyslel. „Ty jo... Fakt netuším… Asi nějaký výzkum?“ vysoukal ze sebe nakonec s přimhouřenýma očima, jako kdyby ho za to měla soudit. Nebylo divu, že to z něj lezlo jak z chlupaté deky, když se prozatím neměl vůbec čas na to se pozastavit nad tím, kde by chtěl sebe samého v budoucnu vidět. „Nevím. Já jsem docela skromnej… Bych se klidně spokojil i s planetární geologií, kdyby na trhu nic jiného nebylo,“ pousmál se, ač jeho myšlenka nebyla úsměvuhodná. Šlo o to, že svět se měnil tak rychle, že neviděl důvod se zabývat něčím, co ho čekalo až za rok. „Rozhodně chci, aby to bylo něco v mém oboru,“ podotkl, třebaže by to nebylo očividné. Vědy byly jedny z věcí, které se ho držely od malička, a fakt že u nich nadále zůstával a zlepšoval se v nich uklidňovalo jeho vnitřní dítě. Ale pokud tohle byla záminka o tom se o něj dozvědět něco víc, nešla na to zrovna tou dobrou cestou. „Kdyby NASA měla nějaký volný spot, tak bych to rád zkusil i tam. Ale s tím, kolik lidí se tam hlásí, to nemá ani cenu. Stejně o nic nepřichází tak nač se snažit…“

Ono se jí to muselo zdát, nebo? Nemohl s ní přeci flirtovat. Určitě takové žertovné poznámky rozhazuje všude kudy jde; on se snaží být jen kamarádský. To poslední, co by chtěla je, aby si něco usmyslela, ale skutečnost by byla naprosto odlišná. Proto raději udělá vše ve svých silách, aby předešla tomu zahlcujícímu pocitu studu. Jakýsi knedlík v krku způsobený značným zaskočením přesto stále přetrvá i po jejím komentáři o jeho smyslu pro humor. A ano, i ona sama moc nechápe co tím vlastně chtěla říct. Na takové přímočaré narážky jednoduše není zvyklá. Nepamatuje si, kdy naposledy jí někdo projevil takovou náklonost. Většinou to bylo jednostranné (a hlavně z té její strany). Je to právě nedostatek sebedůvěry a zkušeností, které mají za následek ono náhlé utichnutí.
Zatímco jí hoří tváře, tak se zoufale snaží vymyslet novou smysluplnou odpověď. Přeci jenom stihla přečíst tolik románů, prožít nesčetně fiktivních scénářů. To vše by jí mělo dát alespoň částečný vhled do takovéto situace. Tak proč se cítí tak bezmocně? Navzdory skutečnosti, jí to nepříjemné ticho připadá, jako by se vleklo věky. Jenže jediné, nad čím ona dokáže v tomto momentě přemýšlet, je její zoufalá odpověď. Jsi vtipný? Vážně? Jak žalostné. Mohla mu na to říct cokoliv. Dokonce kdyby se jen nesměle zasmála, tak se nemusela nyní cítit tak trapně. Gia v sobě nikdy nedokázala najít odvahu něco říct. Jediný, kdo jí v tomto ohledu mohl potenciálně pomoci, je její drahá kamarádka Gab. Ale i přes její úžasnost, jí přeci nemůže dodávat sebevědomí do konce jejich životů. A Gia si je toho velmi dobře vědoma. Přesto doteď neudělala nic proto, aby tuto svoji stránku zlepšila. A i ve chvílích, kdy třeba jen na zlomek vteřiny dokáže nastřádat špetku odvahy něco říct, stejně nakonec v posledním momentu zbaběle ustoupí. Možná by měla konečně dospět. Dlouze a znaveně si nad svojí křehkostí povzdychne, než se rozhodne přestat mačkat sušenku mezi svými prsty jako doteď, a raději ji sní. K jejímu štěstí se Dominic její následné a dle jejího názoru chabé návnady znovu rozproudit konverzaci chytne, což ji opět přivede do klidu. To, a že se začali bavit o jedné z jejích vášní.
„Uhu,“ souhlasně nad jeho poznámkou pokývá hlavou. Přesnou interakci, na kterou se odkazuje, si už sice nepamatuje, ale šance, že se s jeho drahou sestřičkou opět zapovídala v jeho společnosti, je více než pravděpodobná. Každá jejich návštěva, ať už byla sebekratší, jí nejen zlepšila den, ale zároveň také utkvěla v mysli. Vlastně ani nedokáže vysvětlit, proč tomu tak je. „Mimochodem, jak se má Stella? Dlouho jsem ji neviděla…“ zeptá se s upřímným zájmem v hlase, zatímco se k němu lehce natočí. „Chyběli jste mi během mých posledních pár směn,“ zamumlá tiše, nicméně kvůli hrobovému tichu kolem nich se nemusí vůbec strachovat, že by ji třeba nezaslechl. Její naivní hlavičce ale vůbec nedojde, že by si takový komentář mohl Dominic vyložit o tolik jinak… ne tak nevině. Její slova byla ale myšlena s ryzí upřímností, nikoliv za účelem vyslání jakýchkoliv signálů. Potřebovala mu jednoduše sdělit, jak moc jí vlastně jejich návštěvy přirostly k srdci, ať už je takový pocit opětovaný i z druhé strany či nikoliv.
„Ty nechceš, aby se z tebe stal slavný muzikant?“ Zadívá se mu do očí s letmým úsměvem na rtech. Hraní na hudební nástroje je za ní půvabná dovednost, kterou si k sobě bohužel nedokáže přiřadit. Do určité úrovně se jako umělkyně považuje, ale co absolutně postrádá, je hudební sluch a cit pro rytmus. K Dominicovi jí taková záliba ale pasuje naprosto dokonale. „Takže si tě nebudu moct poslechnout hrát.“ Matně si vzpomíná, že jí jednou Stella zvala na jeden z jeho menších koncertů – proto ten komentář. Vlastně ani neví, zda je jeho hraní stále aktuální koníček, ale Dominica by si šla poslechnout vždycky.
Rudá v jejích tvářích zintenzivní při zmínce její očividně ne tak tajné volnočasové aktivity. V tomto případě si naopak nevzpomíná komu nebo natož kdy s ním takovou informaci sdílela. Z velké části za to možná může i fakt, že se za to dost stydí. Neustále na život koukat přes růžové brýle a slepě romantizovat pro jiné zapomenutelné interakce? Jí to přináší sice radost, jenže na druhou stranu si je plně vědoma, že by se jí za takový pohádkový pohled na svět ostatní za zavřenými dveřmi posmívali. Proto na jeho otázku stydlivě pokývá hlavou k potvrzení jeho slov. „Občas,“ nesměle se na něj pousměje, ale tentokrát s ním dlouhý oční kontakt neudrží. „Ale to nic není.“ Nakonec nad tím jen pokrčí lhostejně rameny, shazujíc tak jejich reálnou důležitost v jejím životě. Něco na Giiných slovech ale přeci jenom bude; všechny její výtvory vždy skončí odhozené v nějakém šuplíku sbírající prach, dokud se na ně jednoho dne nezapomene. Takový krutý osud bohužel čeká každý z jejích poetických příběhů. Je to škoda? Pravděpodobně. Ale Gia by se nikdy neodhodlala zveřejnit svoji tvorbu. Obzvlášť tehdy by se cítila extrémně zranitelná, jako kdyby jí někdo viděl do nitra duše. Nemluvě o názoru, že nevěří, že by se někomu její tvorba opravdu nezaujatě líbila.
V momentě, kdy se téma konverzace stočí k předmětu jejich budoucnosti, tak si nepatrně poposedne, aby si udělala větší pohodlí, zatímco se tělem natočí o to víc čelem k Dominicovi. Každé slovo, které ze sebe dostane, ona dychtivě vyslechne – vše od nekonkrétních náznaků po poznámky nasáklé nedostatkem sebejistoty. A přesně v ten moment se v ní probudí jakýsi pocit porozumění. Ovšem na rozdíl od postoje, který ona vede k sobě samotné, vůči ostatním dokáže být Gia o tolik více podporující. „To neříkej,“ odmlčí se na krátký moment, než pokračuje dál, „oni by byli hloupí, kdyby ti nedali šanci jim ukázat, co v tobě doopravdy je.“ Zvedne na něj oči a svým zrakem začne skákat mezi jeho intenzivním pohledem, polovičním úsměvem, pihami posetými tvářemi a delšími prameny vlasů spadlé přes jeho čelo. Opravdové maličkosti, přesto si její pozornost získají natolik, že na chvíli ztratí pojem o čase. Jednoduše se ztratí v jeho kouzlu. Když si konečně uvědomí, že na něj neslušně upřeně hledí (bůh ví jak dlouho), spěšně odvrátí svůj pohled ven z okna, kde si najde nový cíl soustředění – zářivý noční měsíc – zatímco se v hlavě opět proklíná, jakou hloupost to zase provedla. Snad si toho Dominic nevšiml.
„Třeba se nám naše sny přeci jenom vyplní…“ podotkne nakonec se špetkou naděje v hlase po chvíli ticha. „Když nám budou hvězdy přát.“ Navzdory veškeré té sebekritice je v jádru stále velký snílek s optimistickým výhledem. Nemluvě o tom, že je podle ní o tolik krásnější doufat v dobro, než očekávat katastrofu. A pokud ho svým pozitivním nadhledem dokáže alespoň lehce nakazit a odlehčit mu tak určitou část jeho života, to je vše, v co ona může vlastně doufat.

Úmyslně ji přivést do rozpaků bylo to poslední o co se v danou chvíli pokoušel. Propříště by mohl rozebrat své myšlenky dopodrobna, než je vyřkne nahlas. Možná… Giina společnost a tichost spojené s její maličkostí v něj probouzela naprostý opak; snahu konverzaci rozvést každým coulem, třebaže se mělo jednat o bezvýznamné pípnutí nebo hlášku nechtěně vzbuzující pochybnosti. S ní se mu do koutků drala upřímnost a jejím nevinným reakcím se nedokázal nabažit. Její zamyšlenost v něm úspěšně přebíjela všechna (dosud neexistující) očekávání; jako by přesně věděla čím si osvojit jeho pozornost a zároveň nevědomky nasadit laťku o mnohem výš, což podmínilo jeho touhu pokořit tyto neviditelné cíle a požadavky jen aby se v ní mohl opětně utápět, byť jen na vteřinku. Nepochybně tohle byl jeden z těch nemalých důvodů, proč tiše prahnul po pokračování.  A když se pokoušel od ní utéct a zabrázdit do své mysli, už tam dávno žila…
Ze střípků konverzací z předešlých setkání v cukrárně, se v jeho hlavě utvořily plynoucí snímky vzpomínek, které si do poslední chvíle nepřál prožít jinak. Kdyby mohl vrátit čas a místo koukání do mobilu a naslouchání by se do rozhovoru zapojil, udělal by to. Tehdy ho sužoval nemístný pocit ovlivňující jeho přítomnost; jako by tam nepatřil. Nestěžoval si a vlastně k tomu ani neměl důvod. Za to mohla jeho sestřička žadonící ho o tolerování jejích kamarádek v tichosti. Necítil se kvůli tomu špatně ba naopak měl chvíli na to Giu nejprve pozorovat; vnímat to čeho si jen tak na první pohled nikdo nevšimne, a právě kvůli tomu by čas nevrátil.
Z blondýnčina nesmělého přikývnutí mu spadl obrovský kámen ze srdce. Nepopletl se. V tu chvíli ho zalila vlna útěchy, čímž si Gia vysloužila pohled proložený neotřelou radostí. Ta mu na pár vteřin tancovala v očích a napjatost z přeřeknutí mu z těla vymizela jakbysmet. Doufal v návaznost, zato se dočkal dotazu ohledně jeho svérázné přesto laskavé sestry. Slova nenacházel, proto po ní zmateně bloudil očima. Ruka mu automaticky zacukala směrem ke kapse, připraven zkontroloval zprávy, jenže s postrádaným mobilem toho nic moc nezmohl. Bylo až zvláštní, jak tato neškodná otázka dokázala Dominicovo přemýšlení obrátit proti sebe samému. Jak se má Stella vůbec teď? Problesklo mu hlavou div, že z toho nezačal blouznit. Přemýšlel nad spojitostmi týkající se jeho matky. Co když si zkázu jeho nepřítomnosti vybije na ní? Suché polknutí mu utkvělo v krku. „Jo… Má se dobře,“ prohlásil po chvíli, vědom si mlčení. Určitě se má dobře. Snad. Tušení nejednající se o právoplatnou odpověď se jej zhostilo podobně jako hrobové ticho. Měl potřebu jí to vynahradit, a proto se k ní záhy natočil; přesně v tu stejnou chvíli jako ona. Nádech s pokračováním si bude muset nechat na později, protože sám ho po jejím výroku nedokázal popadnout. Opravdu jí chyběli, anebo to říkala jen tak? Zmocnila se ho úzkost, ale to, jak tiše to řekla ho přesvědčovalo o té pozitivnější a přívětivější variantě. Rty znenadání semkl k sobě, jenže koutky se mu samovolně zvedaly do úsměvu. „Jak se to vezme…“ vydal ze sebe, pozastav se nad tím, co tím vůbec chtěl říct. „My jsme teď často lítali po doktorech kvůli kontrolám, takže jediné, co pak Stella chtěla dělat bylo zůstat doma,“ pokusil se jí to vysvětlit. Mohly za to nekonečné sociální interakce, kterým se dařilo sát energii nejen Stelle ale i z něj. Proto neměl sílu brát školu tak vážně a možná i kvůli tomu všechno šlo z kopce. Nejen že zaostával v některých předmětech kvůli učení, nezvládal ani docházet na tréninky, u nichž si to ještě víc zavařil kvůli svému neplánovanému amoku na náměstí. „Ale slibuji, že se jí pokusím promluvit do duše, abychom tě co nejdříve navštívili,“ pověděl se vší upřímností. Nejspíše to bude jedna z prvních věcí, o které se své milované sestřičce zmíní, hned za ujištěním, zda se na ní nenachází jediné škrábnutí.
Kudrnatá uličnice se stala tématem jejich rozhovoru i během zmínky jeho vášně; hudby. „Huh?“ vydal ze sebe bezradně jako by to nebylo očividné. Odkud to věděla? S dalším výdechem se k odpovědi dostal bez blondýnčiny pomoci. Uvědomění se zhostilo jeho výrazu ve tváři. Už jen stačilo málo a byl přesvědčen, že do cukrárny začne místo své sestry brát brášku. Hrou na kytaru se sice nechlubil na denním pořádku, přesto však se pravidelně nachytal při přemýšlení nad tím, jaké by to mohlo být, kdyby by se tím slavným muzikantem stal. K jeho překvapení se mu ta představa nezamlouvala. „Ovšemže jsem nad tím přemýšlel, ale nemyslím si, že by to bylo pro mě,“ poznamenal se smíchem, mezitímco od ní odvracoval stydlivě pohled, všim si toho, jak jiskry v jejích očích nad ním získávaly moc. „Radši bych hrál pro zábavu a s chutí, než abych musel,“ dodal rozpustile. Koncertování ho bavilo především volnočasově. Giin zájem o jeho tvorbu ho těšil, ač si nebyl úplně jistý, zda to byl žánr dle jejího gusta. Za zkoušku však nic dát nemohl. „Právě že budeš moct, hrajeme docela pravidelně… Tak kdyby ses někdy náhodou nudila, můžeš se na mě přijít podívat. Udělalo by mi to radost,“ pověděl jí s úsměvem. Nejednalo se o pozvání ze slušnosti. Vlastně i umíral pro to vidět její tvářičku někde v publiku. Takhle se na něj koukat nikdo nechodil, a když to někomu navrhl, vždy z toho sešlo. Přestože nevypadala jako někdo, kdo vymetá rockové koncerty, zůstávala v něm kapka naděje. A i kdyby chtěl, dál se to rozhodl nerozebírat.
Mnohem radši se vyptával na její vztah ke psaní, jestliže vydavatelství a samotné knihy tak ráda opěvovala. Nešlo si nepovšimnout jejích rudě zabarvených tváří způsobené jeho správným míněním.  Dychtivost zjistit něco více o jejích zálibách jej naplňovala natolik, že se soustředil pouze na ni, až tak že natočení jejím směrem bylo zřejmé i z toho, jak využil poškrábání se na zátylku k opření se loktu o opěrku. „Náhodou, podle mě to je dost zajímavý,“ prohlásil zničehonic. „Já teda pomáhám klukům někdy psát písničky, ale na knížky to nemá ani zdaleka,“ podpořil ji. A vzhledem k tomu, že se jednalo o Giu, ta si ji vysloužila pouhou existencí. V podstatě si nedovedl představit kolik času psaní jednotlivých kapitol zabíralo. Určitě hodně, a proto by svou skromnost měla zahodit a chlubit se svými úspěchy. „Máš můj obdiv, a to i kdybys psala častěji,“ vložil se jí do toho přirozeně, ne nijak dotěrně. Z pokrčení ramenou se jej zhostilo tušení to nechat plavat.
Mohl se sice zdát sebejistý, sebevědomím však neoplýval ani zdaleka. Nad přemýšlením ohledně budoucího kariérního růstu se zadrhl až příliš, než měl původně v úmyslu. Tak teď byl v rozpacích on. Jak hezky se to vyměnilo. S odvráceným pohledem se snažil přijít na svůj životní úděl, jenže odpověď ne a ne přijít. Sám se nad svým výkonem nervózně uchechtal. A když se konečně vysoukal a zmínil jedno ze zaměření, anebo svůj dětský sen pracovat na projektech u NASA, přišel si jako ten největší hlupák pod sluncem. Jak si vůbec mohl myslet, že by něco takového mohl dokázat? Pochybnosti v něm přetrvávaly, dokud se Gie povedlo nemožné. Něžné ujištění ho zaskočilo natolik až byl donucen si přestat hrát s prsteny na pravé ruce. „No jo,“ odpověděl rozradostněně. „Zase by byli hloupí nedat šanci ostatním,“ podotkl s poloúsměvem a nepatrným náznakem pokrčení ramenou. Nakonec sebral veškerou odvahu a po zastihnutí pocitu cizího sledování jeho maličkosti, se na ni zahleděl. Marně doufal, že se jejich oči znovu setkají, jenže místo toho zpozoroval, jak se trhnutím zahleděla bůhvíkam. Nejprve nad tím zamrkal očima, přesto jej fascinace neopouštěla. Vyskytla se mu tak možnost ji nerušeně obdivovat, zatímco ona svůj úžas věnovala měsíci. Pozorování hvězd a fází měsíce pro něj znamenalo vše; vlastně celý život, ale teď to bylo poprvé, co před noční oblohou upřednostnil někoho jiného. Giu.
Její hlas v něm natropil další bouři. Ačkoliv se považoval za snílka nuceného býti realistou, pocit naděje ho záhy ukonejšil. Hvězdám rozuměl více než vlastním pocitům, a proto ho zmínka pohladila po duši. „Přejí,“ Dominic vydechl hned nato. „Bychom se tu jinak nepotkali,“ dodal ostýchavě až vřele s cukajícími koutky. Poté co se studovnou znovu rozprostřelo ticho, povšim si, jak pošetile to mohlo vyznít. Nad sebe samým zakroutil hlavou. „To… To znělo hloupě, promiň,“ smál se rozpačitě. S výběrem slov to holt zas tak dobře neuměl. Nebo možná i ano, ale vždy to zahaloval do těch nejrůznějších podtextů jen aby se vyvaroval tomu, co skutečně cítí. „Vypadá to, že spisovatel ze mě asi nebude, budu ti to holt muset přenechat,“ zavtipkoval. Něco takového si dokázal představit v knize o dvou milencích stíhaným osudem. V jejích očích vyhledával náznaky reakcí a třpyt. „Odkud vlastně bereš inspiraci?“ otázal se se zájmem deroucím se do jeho slov. Snad nevadilo, že opětovně zabrousil do jejího psaní ve snaze najít únik od sebe samého. Vlastně to byla jedna z otázek, co ho vždycky zajímala. A pokud slova byla jeden ze způsobů někomu nahlédnout do hlavy, s hudbou šly ruku v ruce.

Jelikož se myšlenkami ještě pár chvil zpátky utápěla nad svojí ubohostí, tak si bohužel nevšimne toho nepatrného obratu v Dominicově chování. Jeho ztracený pohled plný beznaděje a starostí, který by za normálních okolností odhalila v mžiku vteřiny, jí nyní přelétne přes hlavu a kompletně mine. Proto ten nesmělý úsměv, který se již dokázal usadit na její tváři při jeho pozitivní odpovědi na její dotaz ohledně sestry. Jenže stejně rychle jak se zjevil, tak i zmizí, když z něj vyleze dodatečné vysvětlení. „Co?“ Znepokojující zamračení nahradí její dosavadní potěšení. Nenapadlo ji, že by za jejich absencí mohlo stát něco jiného, něco značně vážnějšího. „To jsem nevěděla,“ zamumlá tiše s lehkou lítostí v hlase. Náhle se cítí provinile, že něco takového vůbec vytáhla. Přesto si nemůže pomoci od pokračování: „A je všechno v pořádku? Jak se má Stella?“ otáže se znovu, tentokrát je ale dotaz míněn jinak, to Dominic jistě pochopí. Stella je za ni osoba plná ryzí radosti. A definice odhodlání a statečnosti. Taková čistá duše, která byla nucena skolit tolik překážek. A přestože během jejich cukrárenských návštěv toho Dominic tolik nenamluvil, dokázala velmi brzy vycítit, jak velkou oporu ve svém starším bratrovi Stella nachází. Vůbec by se nedivila, kdyby její vlídnost přebrala právě od něj. Obzvlášť když od prvního momentu, kdy se oni dva ocitli uprostřed této nepříjemné situace, tak z něj necítila nic než jen přívětivost a pochopení. Ne ty vynucené nebo falešné pocity, které začnete projevovat jen protože věříte, že to je právě to, co potřebuje druhá osoba slyšet... ale protože to tak opravdu cítíte. Má pocit, že jsou jeho slova upřímná a autentická. V jeho společnosti se opravdu cítí bezpečně.
„Ne,“ vyhrkne rychle, až tím překvapí samu sebe, „prosím, nechci, aby ses cítil nucen nás přijít navštívit. Já chci hlavně vědět, že jste oba v pořádku. Navíc se můžeme vidět kdykoli... i mimo cukrárnu,“ zvedne na něj pohled, čímž svůj požadavek zapečetí. Vůbec si nechce připustit, že na něj tak nezáměrně vytváří nepříjemný tlak. Samozřejmě, že by je ráda viděla, ale větší radost by jí to samozřejmě udělalo, kdyby to bylo z jejich vůle a možností než z donucení z její strany.
Když se téma konverzace stočí k Dominicovu kreativnímu koníčku, nemůže si opět pomoci, než nepatrně naklonit hlavou na stranu a s kouzelným úsměvem ho pozorovat. Gia absolutně miluje, když jí lidé povídají o svých zájmech a vášních. V takových momentech vždy působí tak nevinně a bez přetvářky září. V očích jim vidíte jejich nefalšovanou radost, a vy, přestože mnohdy jen na mizivý moment, spatříte jejich pravé já. „To bych moc ráda,“ potvrdí mu jeho pozvání. Na jaký žánr hudby se vlastně jeho kapela zaměřuje ještě zjistila nestihla, ale přeci jenom se jedná o Dominica. Na něj by se šla podívat, i kdyby se jednalo o ten nejodpornější heavy metal. Jen nad samotnou představou, jak stojí samotná v davu a oni by spolu navázali oční kontakt uprostřed jeho představení, se jí v břiše rozbouří motýlci. Přes prsty si přetáhne rukávy svého svetříku, zatímco se její mysl na krátký moment ponoří do oné fantazie. Přímo jak z filmu…
„Děkuju,“ zaculí se stydlivě. Netuší proč se strachovala, že by její zálibu zhodnotil za trapnou až ubohou. Jí ale zaujme ta pozdější část jeho reakce. „Ty si i píšeš vlastní texty? Oh…“ zaujatě se nad tím na chvilku zamyslí, zatímco se jí opět začne podvědomě na tváři rozšiřovat její obdivný úsměv, „máš nějakou písničku, ke které máš speciální spojení, třeba právě kvůli jejímu textu?“ Ptá se tak, protože ona sama při svých kreativních chvílích čerpá z vlastních emocí a zkušeností. Když se to vezme kolem a kolem, tak se dokáže inspirovat kýmkoliv i čímkoliv. Jenže dříve nebo později se její fantazie stejně vždy stočí zpátky do romantizovaného pohádkového světa naplněného nekonečnou láskou. Neboť to je tématika, která Giu pravděpodobně nikdy neomrzí. „Jestli je to ale až příliš osobní otázka, tak mi na to nemusíš odpovídat…“ Raději ještě spěšně dodá. Nemůže se cítit komfortně z něj tahat takové intimní informace, když ona sama dokáže být dost nesvá, když se lidé ptají na původ jejích sepsaných konceptů a příběhů. Ona je vždycky viděla jako neodeslané milostné dopisy, ale nahlas by to nikomu samozřejmě nepřiznala. Co kdyby se její myšlenky dostaly do špatných rukou a obrátily je proti ní? Její svět by se pak pravděpodobně pod takovou kritikou velice rychle zhroutil.
„Nebuď takový… věř si trochu,“ pošťouchne ho hravě jemně prstem do ramene. Je to docela úsměvné, že dokáže být tak podporující co se týče ostatních, ale zároveň tak kritická, když se v identické situaci ocitne ona sama. Kdo ví, co takové paradoxní vnímání způsobilo. „Jen tvůj samotný zápal mi přijde jako dostatečný důvod, takže v kombinaci s excelentními studijními výsledky pak už upřímně nemáš důvod proč se strachovat. Já vím, že se tam dostaneš.“ Gia neumí lhát. Ani předstírat. Každičké vyslovené slovo je myšleno upřímně a od srdce. Možná to může znít směšně, když Dominica vlastně až tak dobře nezná, ale taková Gia už je. Jednoduše ve všech vždycky vidí jen to nejlepší.
Zároveň zjistila, že se v jeho společnosti dokáže tak jednoduše ztratit ve svých myšlenkách. Dychtivě hltá každičké jeho vyslovené slovo, přesto si jednoduše nemůže pomoci od chvilkového denního snění. Když se přinutila zaměřit veškeré své soustředění na zářící měsíc, tak doufala, že se tím dokáže rychle rozptýlit, jenže ani to jí Dominic dopřát nehodlal. Obzvlášť když místo toho, aby její bláhovou poznámku odmávl, tak svojí reakcí její romantické myšlení jen podpoří. Místností se následně rozezní tlumený chichot – přímý důsledek Dominicovy roztomilé poznámky. On je se svými slovy tak přirozený, že Gie ani nedochází, jak moc velký dopad na ni v tento okamžik reálně mají. Každé slovo, pokaždé kdy se jejich pohledy na milisekundu setkají, všechny ty poloviční úsměvy – z každé další takové momentky jí srdce lehce poskočí o to více. Vždy ho měla svým způsobem ráda. Takový tichý kluk, který se chová, jako by ho nic kolem něj nedokázalo vážně zasáhnout, ale pravdou je, že mu hluboce záleží na lidech, kteří mu jsou blízcí. Není to ale ta jeho tajemnost, která se jí na něm líbí, to nikoliv. Jde právě o tu jeho nesmělou starost a skromnou pečlivost; právě tím si získal její pozornost. Jeho dobrotou. Neočekávaný mráz jí přeběhne pro zádech, nad čímž se lehce oklepe. Pravděpodobně by nad ním měla přestat snít. Sama ví, že jí tyto myšlenky nikdy nepřinesly nic hezkého, tak proč to pokoušet i tentokrát.
„Hm…?“ Vrátí pomalu svůj pohled na něj. Málokoho kdy její koníček zaujal, natož aby se začali ptát na zdroj její inspirace. Chvilku v tichosti mlčí, než se nadechne k odpovědi: „Všude. Myslím si, že krása se najde všude. Obzvlášť tam, kde ji lidé obvykle nehledají. To jsou pak ty nejvíce úchvatné příběhy.“ Tentokrát od něj svůj ostýchavý pohled neodvrací. Něco se totiž změnilo. Protože když se jejich pohledy spojí tentokrát, ten šimravý pocit nejistoty, který v ní dokáže bez námahy vyvolat, je nyní doprovázen pocitem komfortu. Tolik k její sebekontrole…

Ze změny tónu jeho hlasu muselo být zřetelné, jak moc jej sžíralo žít na malý moment v nevědomosti. Nepatrným pozastavením nad vlastními slovy podtrhl svou nejistotu. Ano, mohl jí odpovědět neupřímně, s přetvářkou a už se k tomu nikdy nevracet, jenže Giina starost o jeho sestru ho nutila uvést věci na pravou míru. Avšak sotva co to dořekl, nebyl si jist svým rozhodnutím. Vynucený úsměv z rtů mu sklouzl podobně rychle jako ten blondýnčin. Její výraz ve tváři se v jeho očích proměnil a jemu se dělalo špatně ze sebe samého, že se rozhodl ji něčím takovým zatěžovat. Starostlivost a lítost z křehkosti jejího hlasu pouze sršela a jemu nezbývalo nic jiného než učinit dalšího ujištění; o něco sebejistější, aby ukonejšil nejen sebe, ale i zvídavou plavovlásku. „Ano,“ přitakal na první část jejího dotazu, „Stella je v pořádku, Gio. Opravdu. Nemusíš si dělat obavy.“ Na dovětek pokládal důraz ne-li vinou její, pověděl to kvůli sobě, aby nepřemýšlel nad tím, co by se mohlo dít doma, když pro něj byly momentálně dveře zavřené. Mimo to šlo zejména o preventivní prohlídky a o monitorování její maličkosti na úkor epileptických záchvatů, kvůli kterým se musela podrobit várkou nejrůznějších vyšetření, a to si zmínit nedovolil. Takovéto citlivé informace si nechal pro sebe; přesně jak by si přála i Stella. Trávení času v nemocnici, kde jenom čekáte na řadu, anebo na zhotovené výsledky, z vás holt energii vysaje raz dva. Navíc kvůli nachlazení její hlavní prioritou bylo odpočívat, proto nad návštěvou cukrárny ani nepřemýšleli, a on už se vůbec nezamýšlel nad tím, jak pro někoho mohli být tak důležití. Poloúsměvem se budoucí návštěvu snažil přislíbit. Nejednalo se však o bezhlavý slib, kterým se chtěl zavděčit jako komukoliv jinému, myslel to zcela upřímně, a proto ho její horlivý nesouhlas přerušil natolik až mu znemožnil najít další slova. Poslušně se stáhl zpátky do své mysli. Ač nebyl nucen, mohlo to taky vyznít. Nepochopením se mu stáhlo hrdlo nehledě na odmítnutí myšlené pro jejich dobro. „Ne, v pohodě, my tě rádi uvidíme,“ uvedl na pravou míru a v tu chvíli si pohrával již s další ideou. A jak to bylo jeho zvykem, nedokázal si to nechat pro sebe. „Já tě rád uvidím,“ pronesl o něco sebejistěji, i když v jeho hlase šla slyšet špetka ostýchavosti. Krátké udržení očního kontaktu jej donutilo pohled odvrátit.
Nádech podobající se spíše uchechtnutí ho trestalo podobně jako sebekritičnost. Mluvení o zájmech ho pohltilo natolik, že nad sebou vlastně ani nepřemýšlel, a už vůbec nepřemýšlel nad tím, jak na něj blondýnka pohlížela. Věci říkal tak jak skutečně cítil a pozvání na jeden z koncertů tvrzení o touze ji vidět kdekoliv jinde, než pouze v cukrárně tomu dodalo váhu. Radost by mu to vskutku udělalo, i tato odpověď mu na rtech vytvořila rozzářený úsměv. I kdyby se jednalo o pouhopouhé volání do větru ve snaze upokojit jeho představy, právě nabyl dojmu jejich vyplnění a nemohl se dočkat až jí v hledišti jednou uvidí. Na víc se nezmohl, jelikož ho zaujalo psaní, k němuž Gia měla blíže, než si původně myslel. Podpora z jeho strany byla přirozená a dychtivost slyšet více o jejích zájmech jakbysmet. I to, jak nesmělými přikývnutími přitakával na každé její vyslovené slovo, ho přimělo se zaposlouchat více do jejího hlasu a v naprostém transu pozorovat, jak v ní vzbuzuje stydlivost stejně jako ona v něm. „Za málo. Když nad tím teď přemýšlím, asi jsem se ještě nesetkal s někým, kdo by se tomu takhle věnoval,“ poznamenal. Nevymýšlel si. Jednak to mohlo být uzpůsobené tím jakými lidmi se obklopuje, ale kreativní psaní bylo moc specifické a zajímavé i pro něj. Srovnáním s psaním textů písniček chtěl její zálibu pochválit a vyzdvihnout do nebezpečných výšin, ale pozornost se nechtěně stočila zpátky k němu a jej doprovázelo mírné zaskočení. „Uh-huh,“ souhlasil úsměvně, ačkoliv jeho zásah v textech nebyl tak prominentní a věnoval se hlavně těm svým, vždycky rád pomohl. Zhluboka se nadechl, připraven konverzaci vést zase jiným směrem, avšak dotazem ohledně speciálního pouta nějakou z nich nemohl nechat bez povšimnutí. S nakloněním hlavy se ponořil do přemýšlení. Obočí mu nepatrně zastříhalo zmatením, neschopen říct ani hlásku. „No, tak teď jsi mě dostala,“ pověděl se smíchem, načež se nad tím zamyslel ještě více, aby ji navnadil na případnou odpověď. Takovéto diskuse ho pokaždé přivedli do úskalí. Nikdy netušil, co má říct, a když plácl něco náhodně, správná odpověď se mu na jazyku vynořila až po konverzaci čehož mnohdy litoval. Snad se to nestane i tentokrát. „Ne, počkej. Mám,“ vyhrkl zčistajasna a se samolibým úsměvem se na ni zahleděl. Důkladným prohlížením rysů jejího obličeje prodlužoval svůj verdikt jako by se jednalo o to nejtajnější tajemství, přičemž opak byl pravdou. „První si ji však budeš muset přijít někdy poslechnout, abys zjistila proč,“ pověděl hravě, stále pohrávaje si s představou o její účasti na jednom z koncertů. Rád by se o nich rozpovídal, jenže všechny se nesly v tom stejném pochmurném duchu. Naštěstí Giina přítomnost dokázala melancholické myšlenky zastínit natolik, že jej nezajímalo nic jiného.
Kdyby jen uměla stejným způsobem zahnat i zbytek jeho pochybností, byl by jí nadosmrti vděčný. Přetrvávaly v něm, přestože se v hloubi proměňovaly ve stud. Úsměv z rtů mu nezmizel ba se proměnil v malé uculení a jemné šťouchnutí do ramene, úsměv akorát rozšířilo. „No joo, kdyby to šlo tak lehce,“ pobaveně nad tím vrtěl hlavou, zatímco rameno rozpačitě promnul. Z jejích slov vyjadřující podporu mu běhal mráz po zádech až k zátylku. Uvědomoval si, jak dobře k tomu měl nakročeno, avšak jeho cílevědomost nebylo to, co ho drželo zpátky; byla to jeho maličkost a nepříjemná situace týkající se rodiny. Volba vyjádření vděku nečekaným sklopením pohledu a upřímného úsměvu skousávajíce si lehce spodní ret namísto slov nebyla prvoplánová, ale v daný moment se jí holt nezapřel. „Huh? Tak to v tom případě to musí být pravda, když to říkáš…,“ spustil úsměvně. „Jsi moc hodná,“ hlesl nato, načež se odhodlal a zahleděl se na ni, klad důraz na své tvrzení. Přesto v něm zůstávalo jisté pochybení. Nebyl si jistý, zda si takovéto zacházení a oporu vůbec zasloužil. Vždyť to bylo nefér vůči ostatním…
Potřeba se nahlas poddat sebekritičnosti se nedostavovalo, jenže to samé se nedalo říci o nutkavých představách, ve kterých se marně dožadoval její drahocenné pozornosti. Nemohl jí mít pozorování měsíční záře za zlé, když on se utápěl v té její připomínající hřejivé paprsky slunce. Nevinné pokukování se prohlubovalo v odloučení a oni se míjeli jako měsíc slunce. Připadalo mu jako by se jejich pohledy odloučily na celou věčnost; nebo tak mu to alespoň přišlo. Konec konců tomu bylo i dobře. Mohl ty chvíle, v nichž nedokázal popadnout dech, věnovat právě Gie; aby to nadechnutí světu mohla ukradnout spíše, a to dokonce i namísto něj. Nad čím pak přemýšlela? To bylo něco, jehož věčně rozpolcená mysl nedokázala rozluštit. Snad ta její byla o něco tišší než ta jeho. Nepřál by jí ani nic jiného; a už vůbec ne nést takovou tíhu. Ta se při každé zaběhnuté myšlence pouze zvětšovala a nutila ho přemítat usilovněji. Možná kdyby svět viděl v tom pozitivním světle právě jako ona v tom jejím, které nepřestávalo zářit ani při melancholických maličkostí nebo ostychu, tolik by se nezadrhával nad sebe samým; nad tím, jak zní a působí. Kupříkladu teď kdy chabý pokus se na moment vcítit do její kreativní duše ho nutil do smíchu v rámci pošetilosti. Naštěstí byl podpořen blondýnčiným chichotem, a to dokázalo Dominicovo netečné rozjímání zastavit jednou pro vždy. Kdyby ne nejspíše by si nepovšiml jejího ošití způsobené náhlou změnou teploty v místnosti. I on cítil, jak ho chlad štípal na kůži, avšak patrně ne tak moc jako Giu jež vedle něj seděla v sukni. Instantně se ho chopila pohotovost a mikinu přetáhnutím přes hlavu si vysvlékl. Chlad se mu rozprostřel po pažích, což byl dostatečný důvod k tomu jí mikinu bezmyšlenkovitě nabídnout, aby se zahřála. „Ty ji využiješ spíš,“ pousmál se. Stačilo, že jeden z nich byl hladový, ten druhý tu nemusel umrznout. Nevinným přesto silným gestem sebe samého navedl do sporného bodu a otázkou ohledně její inspirace se pokoušel zachytit zpátky. Dychtivě naslouchal jejímu líčení. Možná až příliš, protože cítil, jak své oči nemohl odtrhnout od těch jejích. Ty se pro něj stávaly propastí. Zdroje inspirace se shodovaly s těmi jeho… teda v rámci možností. Už jen to, že to popisovala jako krásu mu dávalo za pravdu, že ji hledala tam kde dřímalo dobro. „A povedlo se? Najít krásu tam, kde ji ostatní přehlížejí?“ pokračoval ve vyptávání se, tentokrát však v tom řečnickém slova smyslu. Stejně na tohle stihla odpovědět ještě předtím, než otázky stihl horlivě vyhrknout. Copak jí to nevěřil? Nejspíše… Dominicovi se svět nezdál nejkrásnější; konceptuálně ano, v realitě si přál být kdekoliv jinde. Uvědomění jejího pohledu na věc mu připadalo osvobozující. Jestliže tohle byl ten pravý recept na jedinečný příběh, proč si to neuvědomil hned? Kéž by byl více jako ona. „A vůbec zkoušela jsi své výtvory někam poslat?“ Přestože o nich nic moc nevěděl, ta její stydlivost (kdykoliv se o jejím psaní zmínil) nabrala obrátky, což mu napovědělo k tomu, že se jednalo o něco, co měla v oblibě, než sama tvrdila. „Kdybys něco vydala, věřím, že bys byla inspirací pro ostatní hlavně ty,“ pousmál se, stále neodtrhávaje od ní pohled. „Pro mě určitě,“ podotknul jakožto důkaz pro tuto smyšlenku. Kdyby inspiraci hledal kdekoliv jinde nejen u sebe, pravděpodobně by nebyl tolik zahlcen vlastním žalem. To se snažil skrývat pod pozlátkem a před Giou ještě víc...

Provinilost z její pošetilosti ji začne pomalu, ale jistě užírat hned, jak se jí dostane té smutné odpovědi. Přestože její zájem je míněn s čistými úmysly, výsledek má bohužel přesně opačný. Onen kousavý nepříjemný pocit přetrvává, zatímco k sobě pevně tiskne rty a nepatrnými pohyby přikyvuje na Dominicova slova ujištění. Jeho důrazné a opakované odpovědi odvádí dobrou práci, protože nakonec se i Gie zklidní tep a své přesvědčení mu potvrdí jedním posledním kývnutím hlavy. „Dobře…“ zašeptá tišeji, než zamýšlela. Kdyby ji ale neslyšel, ono kývnutí hlavy by mu mělo stačit k pochopení.
„Líbí se mi, jak moc si jste blízcí s tvojí sestrou… takové vztahy dokážou být občas docela vzácné,“ vysloví po chvíli mlčení myšlenku, která ji pohltila od momentu, kdy se jejich téma konverzace posunulo směrem k rodině. Rodina pro Giu vždy byla, a pravděpodobně i vždy bude, na prvním místě. Takové pouto je dle jejího názoru nenahraditelné. Kdo víc tu pro ni vždy bude než její rodina? Tolik pro ni obětovali, podporovali ji i v těch těžkých momentech a naučili ji nesčetně věcem. To nejmenší, co ona může udělat, je jim takovou lásku opětovat. Vidět pak takový ryzí přístup i u ostatních ji vždy dokáže příjemně zahřát u srdce.
„Opravdu?“ Tiše si uchichtne. Pravděpodobně to bude zároveň i tím, že studuje literaturu, takže knihy a kreativní psaní může být v určitých situacích až pro určité studenty povinnost. Pro ni to vždy ale je primárně vášeň. Mít tu možnost přenést své pocity, myšlenky a nejhlubší tužby na papír jí vždy přišlo magické. A následně mít tu možnost všechny tyto interní bouře, kouzelná pobláznění a záplavy emocí prožít znovu a znovu je samozřejmě přidaná hodnota. Proto když zaznamená v Dominicových očích reálný zájem a obdiv, tak jí srdce radostně poskočí. Hezká slova ji vždy dokážou jednoduše rozhodit. Obzvlášť když vyjdou od někoho, na komu jí záleží. To už pak berte jako samozřejmost, že na ně bude ještě dlouho vzpomínat. „Jsem ráda, že jsem v tomhle tvoje první.“ Být obdivuhodná za něco, co ona považuje za obyčejné a nezajímavé… vlastně možná i trochu trapné? Dominic očividně ví, jak jí zlepšit náladu. Už jen tou pozitivní reakcí, kdy se proti ní neotočil a nezačal si z ní kvůli jejímu koníčku utahovat, si u ní získal cenné plusové body. „Nemyslím si ale, že jsem v tom nějak dobrá,“ mávne nad tím lhostejně rameny v doprovodu nuceného smíchu, čímž jejich debatu o psaní také ukončí. Přestože trochu nemotorně.
Nová vlna nadšení ji pohltí v následujícím momentě, ve kterém se jí přizná, že mu přeci jenom určitá píseň přirostla ke srdci. Záda se jí narovnají z dosavadního shrbeného postoje a lehce se k němu nakloní, aby ho slyšela lépe. „Tak povídej, teď jsem zvědavá.“ Takovou přímou narážku z jeho strany ale opravdu nečekala, proto na něj dobrých pár vteřin tiše kouká, beze slova. Upřímně už neví, zda jí tváře stále rudnou nad jeho poznámkami, nebo si již onu novou barvu přisvojili natrvalo. Jak to tak totiž vypadá, tak se příště asi uvidí na jeho koncertu. „Oh,“ odmlčí si znovu, „tak jo.“ Zajiskří jí v očích a nakonec mu věnuje ten nejupřímnější úsměv, který ona dokáže. Poněvadž se na ten koncert opravdu těší.
„Samozřejmě, že je to pravda.“ Bez váhání ji mohl krátkou větou potopit a odpálkovat, nicméně on si její slova (i kdyby jen částečně) vyslechl a právě naopak jí k tomu ještě sklidil kompliment. Jak je vůbec možné, že na ni může být někdo takhle šetrný a vlídný, přestože se vlastně sotva znají? Původně si své podvědomé mnutí paží a občasné mrazy po zádech vysvětlila jako důsledek vlastní nervozity. Nakonec se ale přeci jen ukáže, že pravým viníkem je doopravdy mrazivý chlad studovny. Topení očividně přestalo hřát hned, jak se všude zhasla světla, a jim nezbývá nic, než si rychle vymyslet nějaké chytré řešení dalšího problému.
„Myslím si, že jsi jeden z těch nejpozornějších lidí, které jsem kdy poznala,“ poznamená bez delšího přemýšlení, zatímco si od něj s poloúsměvem převezme nabízenou mikinu. „Děkuju,“ pokývne na něj ještě letmo hlavou, než se zachumlá do jeho oblečení. Tak jemně, přesto rozpoznatelně voní po něm. Opravdu se snaží potlačit ty tvrdohlavé úsměvy – to poslední, co Gia chce, je aby si o ní myslel, že je nějaká šílená školačka, která se neumí ovládat. Odvracet od něj ale neustále pohled jí přijde v tento moment už neslušné. Jemné skousnutí vnitřku levé tváře snad vyřeší tento ve skutečnosti nicotný problém. „Doufám ale, že teď není zima tobě…“ Přeci ho nenechá mrznout jen kvůli své maličkosti. V tomto ohledu je ale Dominic pravý gentleman, proto se už rozhodne dál nic nenamítat a jen dál být vděčná za teplou mikinu.
Pokud je jedna věc, o které ona dokáže hovořit bez zastavení, je to právě samotné umění psaní. V takovém momentě ona velmi rychle ztratí pojem o čase a pro určité je lepší ji zastavit dříve, než se do tohoto tématu ponoří tak hluboko, až se sama ztratí ve víru vlastních myšlenek. „Ráda věřím, že ano,“ vzhlédne na něj a zadívá se do jeho očí, v nichž se leskne záře dnešního měsíce, „přestože daná hvězda nezáří tak jasně jako ostatní, tak to rozhodně neznamená, že její příběh není stejně úchvatný.“ Lehce se nad svojí myšlenkou pousměje, jenže Dominic se rozhodne téma opět stočit směrem, které ona už brala za uzavřené. „Ne…“ přizná se ostýchavě, tiše vyčkávajíce jeho reakci. Očekává totiž další kázání, kterými si už ona stihla projít nesčetněkrát. Zaručeně se nikam v tomto oboru neposune, pokud se konečně neodhodlá k prvnímu kroku, jenže o to právě jde. Udělat ten první krok – s tím ona vždy měla problém. „Opravdu?“ Lehce se jí zaleskne v očích, když se jí svěří s jeho názorem. Ani za milion let by ji nenapadlo, že by ona mohla být pro někoho inspirací k tvorbě. Taková představa zní nádherně a zákeřně zároveň. Kdo ví, zda se k něčemu takovému někdy vůbec dostane. Ráda by snila s tím, že ano. Realita je ale mnohdy přeci jen odlišná.
„S tebou se tak jednoduše povídá…“ přizná se mu nahlas, jelikož tomu doopravdy tak je. Sice se jí sem tam sevře žaludek nad určitými tématy, on ji vždy dokáže jak lusknutím prstu uklidnit a ujistit, až jí všechny obavy utečou z hlavy dříve, než se stihnout vůbec usadit. Usměje se nad tou pravdou, zatímco si hlavu opře o záda sedačky. Svůj zrak ale stále upírá na společníka vedle sebe. Protože on je to jediné, na co se chce aktuálně soustředit.

Dominic neměl sebemenší tušení, zdali opakovanou frází přesvědčoval sám sebe, anebo dívku sedící vedle něj. Ať už to bylo míněno jakkoliv, efekt byl naprosto opačný. První pokus o sebevědomou odpověď se nezdařil. Místo toho se zalknul v provinilosti. To mu však nebránilo sesmolit cosi přenášející mu alespoň vteřinu klidu na duši. Pohled plný vnitřní rozpolcenosti a zmatení téměř jako by změknul, a to v reakci na její tiché až nesmělé přitakání. Skoro neslyšitelné zalapání po dechu bylo dostatečným důkazem nejistoty. Přestože nad vyslovenou afirmací neustále přemítal, blondýnčiny starostlivosti se nemohl nabažit. „V našem případě by bylo asi dost blbý, kdybychom se nesnesli,“ ozval se; o trochu víc uculeněji.  Pokusem o žert to nezvat nemohl, ale i tak se mu koutky rtů zasekly v úsměvu.  Upřímně by si to ani nedokázal přestavit. S ohledem na jejich obtížnou rodinnou situaci by bylo nevhodné, kdyby se v těch nejhorších chvílích nemohli obrátit jeden na druhého. Vděčnost v jeho očích nevyprchala, naopak, byl fascinován tím, že dokázala postřehnout takové na první pohled neviditelné maličkosti. Nejspíš i tohle bylo to nutkání se jí čímkoliv odvděčit; vidět ji mimo zdi studovny, bylo jedno z přání, o kterém doposud nevěděl. To samé by mohl říct i o jejím tvůrčím psaním. I když to mohlo být zcela očividné kvůli jejímu oboru, nikdy by jej nenapadlo, že měl tu čest s pisálkem. Souhlasným přitakáním se mu v očích roztancovalo pár jisker. Dominicovi nezbývalo nic jiného než tohle nadšení vůči jejímu psaní dát najevo v dost krkolomné pochvale. Dbal příliš na to, aby na ni zapůsobil, tudíž to mohlo vyznít jako by si vymýšlel; opak byl však pravdou. „Ale prosím tě,“ vyhrkl, jakmile se začala shazovat, „sice jsem od tebe zatím nic nečetl, ale už teď si jsem jistý, že se nemáš vůbec za co stydět,“ ignoroval její mávnutí. „Opravdu,“ dodal vzápětí, aby na sebe nebyla zbytečně tvrdá. Mnozí by třeba tvrdili, že to jeho písničkaření stálo za nic nestálo a vlastně to neměla žádnou přidanou hodnotu; pro něj to znamenalo víc, než si kdokoliv mohl představit. Třeba to tak měla i Gia. Kupříkladu slyšet něco takového, od člověka, co by sotva zavadil o jeho tvorbu, dodalo by mu to další motivaci se svým vášním věnovat. Přesně to samé chtěl i pro ni. Nejspíše sdíleli stejné myšlení; pohlcovala se totiž do zájmů ostatních namísto, aby podporovala ty své. Ač se hnal do vyprávění o skladbách, tu nejoblíbenější nevyhrkl. Ponechání verdiktu na koncert bylo chytrým způsobem, jak ji navnadit a zároveň přiblížit naplnění již zmíněného snu – znovu se s ní setkat, a to při něčem, co pro něj hodně znamenalo. Blondýnčinému jiskrnému pohledu nešlo odolat i on sám propuknul v samý úsměv. Byl si jistý, že Gia oplývala jakýmsi kouzlem, které nutilo všechny kolem zářit spolu s ní. Hřála jako paprsky slunce a on měl, co dělat, aby se nespálil, ač v jejím případě mu to připadalo nemožné (přece jenom pociťování chladu bez jakékoliv újmy byl dostatečný důkaz).
„Myslíš? Protože to samé bych mohl říct i o tobě,“ jeho pohled rázem zjemněl. S těmito slovy se k ní naklonil o něco blíže, jeho oči se stále leskly měsíčním svitem. Vidět ji se ošívat pod mrazivým vánkem donutilo jeho tělo vzít situaci do vlastních rukou. Úsměv se mu vyrýval do rtů, jak si svršek přirozeně přivlastnila. No, a právě tímhle dokázal potlačit běhající mráz po pažích a zaměřit se jenom na ni. Stačilo jediné zachumlání do mikiny a Dominicovu duši záhy zalil klid. „Věř mi, existují i horší věci,“ poznamenal s lehkým pohybem rukou. Jeho holé paže mu ve fungování nebránily, zato u ní by byla škoda, kdyby umrzla. V jeho očích byla Gia tou nejkrásnější květinou, která si nezasloužila zchřadnout. Do jejích slov se zaposlouchal až příliš. Kdo by tušil, že soustředění se na blondýnku zastaví čas; nebo alespoň vymaže vnímání jeho plynutí.
Nemusel se ani ujišťovat, zdali dokázala takovéto krásy vnímat, protože přirovnat lidské příběhy k hvězdám mu vyrazilo dech. V její režii slova ožívala, stávala se něčím víc než jen větami. Zachvěla se mu brada,  připraven něco říct, ale po jejích slovech se jeho trapný básnický pokus zdál ještě horší. „Neříkala jsi náhodou, že v tom nejsi zas tak dobrá? Se slovy ti to jde rozhodně líp než mně,“ vydechl. Odkazoval tím na svou nevýraznou hlášku o přejícnosti hvězd, která se vedle jejích slov nemohla vůbec srovnávat. Jeho oči se na ni upřely s něhou, která neměla žádnou potřebu přetvářky. Po tomhle otázka týkající se kontaktu vydavatelství byla na místě. I když se to na první pohled nemuselo zdát kvůli její nesmělosti, utvářelo ji něco, co nešlo jen tak přehlédnout. „Už jen z toho, co jsi mi stihla povědět, je ti to víc než souzeno,“ pousmál se, jeho hlas byl plný upřímného obdivu. Myšlenka, že by její talent zůstal v zapomnění, mu připadala neúnosná. „Fanouška číslo jedna už máš, takže teď už zbývá jen to nakladatelství,“ vtipkoval, smích však přešel do vřelého poloúsměvu.
Jejich pohledy se do sebe začaly navzájem vpíjet. Intenzivnost nebyla k nevydržení, spíš nabýval dojmu, že by se dřív nebo později mohl v jejích očích ztratit. „Víš…,“ hlesl, nyní opřený levým loktem o zadní opěradlo sedačky a dlaní přiloženou na zátylku. Dominicův pohled ulpěl na neposedném prameni jejích plavých vlasů, který se nesměle skrýval pod límcem. S lehkým pohybem pravé ruky pramen opatrně vytáhl zpod mikiny. „Jsi asi jediná, koho zajímá, co mám na srdci,“ zhluboka se nadechl, cítil, jak jeho vlastní srdce bije rychleji. Rukou pohnul ještě o kousek blíž a upravil jej, až mezi nimi zůstala jen tenká linie prostoru, jako by mezi nimi právě procházela neviditelná nit osudu, která je k sobě jemně přitahovala. Pramínek ještě něžně protočil mezi prsty, než jej upustil a ruku kompletně stáhnul zpátky ke svému tělu. „Snad tě tvé okolí podporuje víc než to moje,“ špitl, nacházeje sílu se jí zahledět zpátky do očí. „Byla by škoda o tebe přijít…“