Welcome
Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie. Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie. Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie.Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie.
The construction crew
caliversity
Aci
Blanche
Libra
Cocktail bar
Admin
Poèet pøíspìvkù : 123
Join date : 03. 07. 17
Mořská víla Alesia
Někde ve své hlavě si přičítal plusové body za to, že během okmažiku kdy zahlédl známou tvář se dokázal i ozvat! Samozřejmě hned po tom uvažoval jestli to nebyl špatný nápad, neboť se zase tolik s dívkou neznal, ale tak.. proč by se s ní nemohl poznat o něco více? Prakticky byla jediná z těch cizích lidí kdo věděli o jeho minulosti pomalu nejvíc a přitom skoro nic. Taky uvažoval tom momentu, že se na něj třeba ani nepodívá a on akorát propadne hanbou, že si někoho spletl, nebo že si věřil natolik, že by se na něj podívala. Ovšem takové myšlenky jej přešly v momentu, kdy se na něj opravdu podívala a dokonce rozvedla trochu více konverzaci. Lehce se zasmál a pak jen k tomu zavrtěl hlavou. "Oh, kéžby. Neříkám nic, bylo by to skvělé. Hlavně když je to můj nejoblíbenější sci-fi film," uchechtne se jenom. Ach Nathanieli, jako kdyby tohle byla důležitá věc, kterou nutně potřebovala vědět? Asi bylo i logické, že je to tvůj oblíbený film, když jdeš za tu postavu, povídal si jenom pro sebe. Během toho co ho napadly tyto myšlenky měl chuť se plácnout do čela, místo toho se ale raději věnoval své společnosti a jenom už zmiňoval to, že měl velké nutkání si vzít sebou knihu a odolal. Možná to bylo i poprvé, kdy sebou nenesl knihu, ale nad tím by se musel opravdu zamyslet, jestli tomu byla pravda. "Vždycky mám pocit, že mě kočky soudí pohledem, víc než já sám sebe," uchechtne se jenom. "Ale jsou to roztomilé stvoření," okomentuje jenom, aby si náhodou nezačala myslet, že je proti kočkám. Opak byl pravdou, často mu k jeho pochybnému bytu přišla kočka, které pravidelně kupoval tuňáka a věděl, že se ji jen tak nezbaví. "Vlastně jsem sem chtěl jít. Šel jsem i minulý rok, což bylo asi ještě horší než je teď," poví jen s lehkým úsměvem. Ano, byla to pravda. Měl hrozný kostým, nikdo pořádně nechápal asi - podle jeho uvážení - za co jde a taky mu trvalo o něco déle si najít společnost. Naštěstí ho pak zachránil kamarád Cassian. To pak jak pronesla otázku ohledně knihy, cítil jak jeho tváře nabraly lehce růžovou barvu a jen si lehce nervózně projel po zátylku rukou. "Asi to zní hodně divně, ale jo, všude. Zkoušel jsem číst i za chůze, ale to nedopadlo moc dobře, takže se tomu vyhýbám," byl už zvyklý na to, že to pro lidi znělo docela divně, hodně lidí ho asi kvůli tomu i sledovalo, ale on to nijak neřeší. "Oh, ty vlastně fotíš že?" zeptá se jen pro upřesnění, jestli si dobře pamatuje. "Docela škoda, tady by se ti možná fotilo dobře," dodal jen s přátelským tónem a taky tím, že se podíval okolo nich na výzdobu a osvětlení. I ty lidi, kteří okolo nich chodily byli zajímavý.
K tomu všemu ji nakonec jenom řekl, že by neměla utíkat, když nebude ani on a pak když zaslechl její větu zvedl prsty na skautský slib. "Rozhodně tě tu nenechám, slibuji," ještě se narovná v zádech, aby to bylo opravdu vážné tak jak zamýšlel a pak se jenom usměje. Občas se v něm jeho dětinskost stále objevovala. Nakonec než si to stihl připravit ve své hlavě, kde mu myšlenky kolovaly, jako kdyby tam měl nějaké velké tsunami, vyskočila jeho otázka dřív ohledně pití, než by si to uvědomil a tak do toho zapojil lehkou paniku, což nakonec se snažil vysvětlit. Dost možná si po jejím 'Vím' hlasitě oddechl, protože opravdu nechtěl znít divně, a taky mu to bylo jedno, jestli to bylo všimnutelné. Ještě než se ale rozešli, stihl ji pochválit, teda snažil se o to. "No, dal bych si tak trojku, tohle mi moc nejde," zavtipkoval jenom a pak už přikývl na jdeme. Rozešel se před ní, snažil se lidem vyhýbat. Kdyby byl z gumy asi by to bylo jednoduché, jen by se ohnul a nikdo by se jej nedotkl. Takhle to bylo horší. Pár lidí se o něj otřelo, občasně cukl, jeho tep se k cestě baru zvedl tak desetkrát ale ovládl se. "Vezmeme drinky a můžem.. někam stranou.. taky nechci být uprostřed dění," ošil se jen nad tou představou hned jak to dořekl. Během chvíle byli u baru, opřel se o něj, aby barman poznal, že si chce objednat. To, aby on něco vybral jej překvapilo. "To říkáš tomu pravému. Obvykle nepiju," uchechtne se jenom a věnuje ji pohled a pak se podívá na míchané drinky. Měli tu speciální nabídku a tak jenom chvíli četl a pak se podíval na ni. "Objendám tohle, Posioned Apple, zní to sladce," pokrčil rameny a pak jenom když přišel barman, ukázal na drink co chce, kvůli hlasité hudbě, opravdu nehodlal křičet, a rovnou dva prsty, že to chce dvakrát. Chvíli čekal, než barman připravil drinky, jakmile je připravil, dal mu jen peníze a během další chvíle podával Alesie drink. "Tamhle, to vypadá.. klidně," poukázal prsty za ní do klidnějšího rohu. Tušil, že tam bude chtít a tak se rozešel. Samozřejmě pravidelně kontroloval, jestli Alesiu neztratí a během toho se snažil ovládat doteky od lidí. Jakmile se dostali do klidného rohu, trochu si oddechl. "Tak ať přežijeme dnešní večer?" uchechtne se jenom s pozdvižením sklenky, opravdu doufal, že to bude chutnat tak jak si přála. Když si ťukly, napil se. Trochu se zašklebil protože dlouho necítil alkohol a moc mu to pálení v hrdlu nic neříkalo, ale vypije to. "Byla to tvoje první volba? Nebo si to řešila? Upřímně já to docela řešil, chtěl jsem zapadnout, uhm.. a s Aragonem bych asi úplně nezapadl," poví najednou a hned semkne rty do úzké linky. Chtěl se na něco zeptat, poznat ji o něco více než jen dívku z terapie, ale bylo to pro něj fakt obtížné a možná proto plácal nesmysly.
color: #0047ab
Nathaniel C. Chapman
Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 06. 12. 20
chudáček David
Občas je opravdu potřeba nechat všechno stranou a jednoduše se odvázat. A dnešní večer se zdá jako ta perfektní příležitost pro to. S holkami se proto rozhodly, že si naplánují menší Halloweenský program, kde obskočí víc než jeden podnik, aby zjistily, kde to jednoduše žije nejvíce. Už od dávného začátku věděla, že nechce být jedním z těch bláznů, kteří svůj kostým na tento večeř stresují měsíce předem, jen aby nakonec skončili u něčeho, co rychle splácají pár hodin před odchodem. Proto si jednoho klidného večera nad sklenkou vína k tomu sedla, než se rozhodla podle jejího názoru pro naprosto dokonalý kostým. Už jen bylo potřeba sehnat ty správné kousky. Růžovou paruku i nechutně vysoké podpatky – ty se našly samy. Pro zbytek bylo potřeba vynaložit trochu více úsilí. Naštěstí má na tohle Zara zlaté ruce; trochu štěstí, štědrou dávku trpělivosti a značné námahy zplodilo naprosto dokonalý výsledek. Samotný film Closer viděla jen jednou, ale když si znovu pročítala stručný nástin příběhu, tak si vlastně uvědomila, jak moc si jsou s Alice podobné. Holka, která se přestěhovala do nového neznámého města a kompletně převrátila nejen svůj život, ale i svůj charakter o 180 stupňů? No větší shodu už nemohla najít. A o skutečnosti, že jí to bude opravdu, ale opravdu slušet, to už ani nestojí za zmínku, to je čirá samozřejmost.
Nicméně přípravy má už dávno za sebou, jelikož se aktuálně nachází uprostřed podniku číslo čtyři. Nebo pět? Kdo to má vědět, ona nemá za úkol počítat v kolikátém baru jsou. Možná si pak řeknete: kolik toho už teda stihla vypít? Nikdo netuší. Sama Zara nemá tucha, jestli je to tím, že v sobě už nějakých pár drinků má, nebo je opravdu ještě noc stále mladá. Ne nadarmo se přeci říká, že když se člověk baví, tak vše utíká nesmírně rychle. Přes to, jak moc se jí ve skutečnosti točí hlava, tak je její chůze stále klidná a nekrkolomná. Volné místečko jako kdyby se ale kouzlem uvolnilo ihned co se bez problému dostane k přeplněnému baru. Lehce promrzlými prsty začne ťukat do desky baru, zatímco se netrpělivě rozhlíží po obsluze. Nespokojené zamračení se jí usadí na obličeji ve chvíli, kdy k ní přistoupí nějaký trapný týpek a začne jí nabízet jakýsi upírský polibek. Nejdřív si myslí, že se jedná o nějaký chabý pokus o flirtování, ale ono to je ještě horší. On jí nabízel nápoj, který kdo ví odkud vzal. Koktejl chce, to ano, ale za prvé, není až tak zoufalá, a za druhé, kdo ví kde to červené cosi vzal. Prudkým pohybem ruky ho od sebe odežene, a i přes jeho otravné kňourání ji nakonec nechá na pokoji. Dlouho ale čekat nemusí, protože se před ní zastaví usměvavá obsluha. A v mžiku je před ní položena další sklenička s lahodným alkoholem. Konečně. Minimálně polovinu do sebe kopne hned v ten moment, ale přeci si nechá ještě něco na potom. Elegantní otočkou se odvrátí od baru a rychlým pohledem prozkoumá své okolí, tedy než si její pozornost získá jedna povědomá tvář. Pomalým krokem dojde k netušícímu Davidovi a bez jakéhokoliv varování se mu vrhne kolem krku. „Cadene!“ Zvolá nadšeně a hezky ho v tom objetí zmáčkne, než se opět stáhne. „Nevěděla jsem, že tu budeš taky.“ Samozřejmě, že si neodpustí rychlý pohled na něho – aby zhodnotila jeho kostým samozřejmě. Co její pomotaná hlava už ale nestihne zpracovat, je fakt, že osoba, kterou zrovna oslovila, není vlastně Caden, ale někdo kompletně cizí.
Nicméně přípravy má už dávno za sebou, jelikož se aktuálně nachází uprostřed podniku číslo čtyři. Nebo pět? Kdo to má vědět, ona nemá za úkol počítat v kolikátém baru jsou. Možná si pak řeknete: kolik toho už teda stihla vypít? Nikdo netuší. Sama Zara nemá tucha, jestli je to tím, že v sobě už nějakých pár drinků má, nebo je opravdu ještě noc stále mladá. Ne nadarmo se přeci říká, že když se člověk baví, tak vše utíká nesmírně rychle. Přes to, jak moc se jí ve skutečnosti točí hlava, tak je její chůze stále klidná a nekrkolomná. Volné místečko jako kdyby se ale kouzlem uvolnilo ihned co se bez problému dostane k přeplněnému baru. Lehce promrzlými prsty začne ťukat do desky baru, zatímco se netrpělivě rozhlíží po obsluze. Nespokojené zamračení se jí usadí na obličeji ve chvíli, kdy k ní přistoupí nějaký trapný týpek a začne jí nabízet jakýsi upírský polibek. Nejdřív si myslí, že se jedná o nějaký chabý pokus o flirtování, ale ono to je ještě horší. On jí nabízel nápoj, který kdo ví odkud vzal. Koktejl chce, to ano, ale za prvé, není až tak zoufalá, a za druhé, kdo ví kde to červené cosi vzal. Prudkým pohybem ruky ho od sebe odežene, a i přes jeho otravné kňourání ji nakonec nechá na pokoji. Dlouho ale čekat nemusí, protože se před ní zastaví usměvavá obsluha. A v mžiku je před ní položena další sklenička s lahodným alkoholem. Konečně. Minimálně polovinu do sebe kopne hned v ten moment, ale přeci si nechá ještě něco na potom. Elegantní otočkou se odvrátí od baru a rychlým pohledem prozkoumá své okolí, tedy než si její pozornost získá jedna povědomá tvář. Pomalým krokem dojde k netušícímu Davidovi a bez jakéhokoliv varování se mu vrhne kolem krku. „Cadene!“ Zvolá nadšeně a hezky ho v tom objetí zmáčkne, než se opět stáhne. „Nevěděla jsem, že tu budeš taky.“ Samozřejmě, že si neodpustí rychlý pohled na něho – aby zhodnotila jeho kostým samozřejmě. Co její pomotaná hlava už ale nestihne zpracovat, je fakt, že osoba, kterou zrovna oslovila, není vlastně Caden, ale někdo kompletně cizí.
Zara A. Terrson
Poèet pøíspìvkù : 61
Join date : 24. 11. 17
Sladký Louis
Lizzie není člověk, který by nedokázal využít příležitostí, které jí život nabízí, ať už jde o školu, fotbal nebo oslovení cizího kluka u baru, jako právě teď. Její sebevědomí je snad první věc, které si všimnete a ani netušíte, jak je uvnitř rozpolcená. “Mhm, chybička se vloudila“ lehce si našpulí rty než osloví barmana, že si dá to, co její nový společník na baru. Samozřejmě není slepá a všímá si snad každého pohledu, který k ní byť jen zavádí. Jakmile si objedná, tak se k Louisovi natočí čelem, aby si nepovídal s její levou stranou tváře. To by bylo krapet neslušné a nemůže to přeci udělat někomu s tak sexy přízvukem! Kdyby se neuměla ovládat, tak by jí ta slina stekla po bradě. Ještěže má vychování. Sama pro sebe pousměje , když slyší, že přišel sám, protože tohle jí hraje do karet. “Někoho?“ lehce nakloní hlavu na stranu a periferním viděním si všimne, že její drink přistál vedle její ruky, a tak si ho prsty přitáhne k sobě, anižby s ním přerušila oční kontakt. “Možná se s tím někým můžete zabavit navzájem“ šibalsky se pousměje a napije se ze svého drinku, přičemž hlavu zase narovná. Pobaveně zavrtí hlavou a upře na něj své modré oči. “A ty jsi každý…?“ zeptá se zcela vážně, přičemž na něj přimhouří oči a lehce semkne rty. Za prvé tam dá menší otazník, kvůli tomu, aby doplnil své jméno a za druhé, protože jestli se tak bere, tak se nemají o čem bavit. Udělal na ní první dojem právě tím, že už od pohledu nevypadá jako ostatní. Na druhou stranu, co ona o tom může vědět, když se stará hlavně jen sama o sobě? Tak či tak dneska nechtěla být právě s každým. “Nebudeme si lhát hned při prvním seznámení. Ne, jeptiška opravdu nejsem“ pobaveně se usměje a opět upije ze svého drinku. Lizzie ale není ani opakem jeptišky, aby své intimní partie ukazovala jako akční zboží ve výloze. Většinu odradí svým chováním a vážně netuší proč, vždyť se snaží být milá! Nebo ne? Mhm, to je v tuhle chvíli fuk. Krátce se při jeho otázce usměje, neboť to nebude těžká odpověď. “Máme toho dost společného, až na toho hodného sourozence“ ledabyle pohodí hlavou do strany, protože Seb na ní není hodný ani trošičku. “Dost společného povahově a taky co si budem, Leia je legenda“ poukáže na něj lehce prstem a přikývne si u toho hlavou. Ten kdo zná Starwars tak při slově Leia má v hlavě ihned tisíce vzpomínek na jedny z nejzajímavějších scén a filmů všech dob. A taky má u ní další plusový bodík za nerdství. “Lizzie“ představí se pouze svou zdrobnělinou, protože je úplně alergická na to, když jí někdo říká Elizabeth. Na druhou stranu, slyšet to od takového cukrouše s takovým přízvukem?! Oh, bože, ano! Natáhne k němu tedy ruku, ale nečekala by, že udělá něco takového. Proto se její ústa mírně pootevřou úžasem a to už si myslela, že tenhle druh mužů vymřel! “No, páni. Sladký, sexy přízvuk a ke všemu gantleman? Lizzie zatleskej si!“ pochválí se ve své hlavě, přičemž mu věnuje jeden ze svých sladkých úsměvů a ruku stáhne zpátky k tělu. “Děkuji, to i ten tvůj, princi“ poukáže k němu rukou se svým sladkým úsměvem a rozhlédne se kolem na to, jak se to tu začíná plnit. “Takže Lousi“ přesune svou vzácnou pozornost zpátky k němu. "Jak se ti tu líbí? Hádám, podle přízvuku, že budeš z Francie?“ nadhodí k němu, ať konverzace nevázne. To by byl totiž trapas a o škole se bavit nechce. “A jak dlouho, že tu jsi?“ promne si o sebe své rty, neboť by bylo fajn, kdyby tu byl déle než ona. Hodil by se jí tu nějaký průvodce l, respektive někdo, kdo s ní bude objevovat město a nebude až příliš lpět na škole. Navíc by s Luisem mohla být i zábava.[/color]
Elizabeth Jenna Price
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 07. 10. 23
Dominic, the hero
V její tváři se odráželo zmatení a vlastně i trocha hněvu; byla naštvaná, že si k baru někdo jen tak nakráčel a popadl drink, na který ona čekala. Nerada se pouštěla do konfliktů, pokaždé se od nich pokoušela vzdálit na co největší možnou vzdálenost, avšak na druhou stranu sebou odmítala nechat zametat. Netušila, co mezi těma dvěma proběhlo, ale žádné vysvětlení, které by vrhalo pozitivní světlo na kluka, který tu zůstal, ji nenapadalo. ,,Pozor?" ve tváři se jí promítlo ještě větší zmatení, které podtrhlo překvapené zamrkání víček. Teď už nechápala vůbec nic.
Věděla, že musela celý konflikt vyřešit a dosáhnout tak minimálně vnitřní spravedlnosti, avšak její pozornost zaujala modřina, kterou měl kluk pod okem, a kterou měla za dokonalou součást jeho kostýmu. Kluci moc zacházet s líčidly neuměli a vykouzlit takovou modřinu by zřejmě nedokázala ani ona; pokud nepočítáme skutečnou ránu pěstí. Svými hnědými kukadly fascinovaně zkoumala jeho ránu pod okem a pootevřela překvapeně pusu, když ji oznámil, že pravá skutečně je. ,,Ou," uchechtla se a jemně mu po modřině přejela palcem. ,,Je super, že jsi tomu přizpůsobil kostým," letmo jej sjela pohledem, přičemž ručku stahovala zpátky k tělu. Bylo vlastně docela komické, jak rychle změnila téma a málem i zapomněla, proč v první řadě začala brunetovi věnovat svou pozornost. Jeho slova ji však rychle vrátila do reality a ona tak zase o něco zvážněla. ,,To bych asi nezvládla," přiznala s letmým úšklebkem a koukla na svou dlaň. ,,Prý to bolí, když dáš někomu pěstí," dodala vzápětí a nakrčila čelo, když si představila, jak ji bolest prochází celým tělem. ,,Nehledě na to, že násilí nic nevyřeší," stáhla rty pevně k sobě a odložila si deníček s umělým brkem na bar. Nechápala rvačky, nechápala války, protože stejně nikdy nevedly k ničemu smysluplnému; to už však myšlenkově zabíhala k něčemu, od čeho chtěla mít dnešní večer pokoj. Měla si užívat a nepřemýšlet nad tím, co všechno je na světě špatně. Navíc si už i stačila všimnout, že kluk před ní je vlastně dost pohledný a ta jeho rána pod okem byla sexy. Byla divná, když se jí taková věc líbila? Možná by se ho potom mohla doptat na podrobnosti o té rvačce, ve které, dle jeho slov, nechtěl nijak figurovat; nejdříve ale chtěla vyřešit svůj ukradený drink, na který opět upozornila, když před ní barman položil drink nový. To už se k ní konečně dostalo ono vysvětlení, které by ale raději nevěděla. Pochopila správně, že jí ten kluk přimíchal něco do pití? Věděla, že se to v klubech a barech dělo, ovšem člověk o tom pokaždé jen slyší a nikdy nepředpokládá, že jednou z obětí se stane i on. S jistým zděšením zkoumala tvář toho hnědovlasého kluka, který ji tu očividně zachránil před… no, vlastně ani nechtěla vědět čím, a který stejně jako ona nedokázal přestat mluvit. Dobře, to vlastně bylo docela úsměvné, ale na to se teď snad ani nedokázala soustředit, protože v hlavě měla jen to, že ji chtěl někdo zdrogovat. ,,Uhm…," dostala ze sebe, když kluk dokončil svůj monolog, a svraštila obočí. ,,Děkuji," vydechla stále trochu zděšeně a koukla na svůj drink, který byl snad tentokrát bez nežádoucích ingrediencí. Bylo jí špatně z představy, co vše se jí dnešní večer mohlo stát, proto si z drinku lokla řádnou dávku, která jí za malou chvíli stoupne do hlavy. Věděla, že by měla brzdit, protože se dokáže opít hodně rychle, ale momentálně to zkrátka potřebovala.
Pohledem brouzdala po zemi a snažila se přijít na to, proč je ten svět tak zkažený, když kluk vedle ní opět promluvil. Představil se jí jako Dominic, na což mu jen nepřítomně kývla na znamení, že jeho jméno zaregistrovala. Jeho další slova ji už však donutila k úsměvu, protože se jí líbilo, jak se pokoušel celou situaci zjednodušit a k tomu s ní i flirtovat. Bylo to flirtování, ne? Ne, že by takové situace nikdy dřív nezažila, ale občas byli lidé prostě jen milí a jejich okolí to hned bralo jako nabalování. Smutné, že se jí zrovna tohle stalo už u několika kluků; chtěla jim jen pomoct a oni si to převzali tak, že po nich jede. ,,Já jsem Lacey," prohodila s potulným úsměvem na rtech a s pohledem zapíchnutým na něm si zase upila z drinku. ,,Vážně… díky. A taky se omlouvám, že jsem po tobě tak vyjela, myslela jsem, že jste kamarádi, kteří jsou líní čekat na své drinky," protočila nad svými myšlenkovými pochody panenky a nepatrně zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Teď to vlastně znělo hloupě, když vezme v potaz to, jak rychle odsud ten kluk utíkal. ,,Mohla jsem mu ten drink chrstnout do tváře, to jsem si vždycky chtěla zkusit!" vyhrkla zničehonic a pohledem zabloudila k davu lidí v domnění, že toho kluka někde zahlédne. Byla to však marná snaha. ,,Lacey? Jdeme tancovat, přidáš se?" zeptala se Clementine, která se u nich zničehonic zjevila a věnovala Lacey nepatrný úsměv. Dominica očividně ignorovala, což od ní nebylo zrovna slušné. Lacey věděla, že by měla jít s nimi, protože se sem přišla bavit s nimi, ale na druhou stranu se chtěla i chvíli pobavit tady s Dominicem, protože… proč? Zřejmě protože měl její sympatie. A k holkám se pak přeci přidá, nebudou se na ni určitě zlobit… ,,Já pak dojdu," odpověděla po menší odmlce a zatěkala pohledem k holkám, které už natěšeně mířily na parket. ,,Dobře, ale buď opatrná, jo?" Clementine starostlivě nakrčila čelo a věnovala Dominicovi jen letmý varovný pohled než sama odešla trsat na parket. Lacey moc její počínání nechápala, protože se o sebe přeci dokázala postarat sama, a navíc ještě před chvíli, kdy jejich pomoc potřebovala, se ani jedna z nich k ničemu nezdráhala. Měla ty holky samozřejmě ráda, bavila se s nimi už přeci jen pět let, avšak znala jejich nedokonalosti, a zrovna Clementine byla taková, že by nejradši měla všechny kluky pro sebe. Nebyla ráda, když někdo věnoval pozornost jiné holce, měla totiž za to, že ona byla ta nejhezčí. Co si budeme, Dominic byl hezký, takže kdyby tu začal nabalovat ji, na ně všechny by se lusknutím prstu vykašlala. Zřejmě teď musela hodně žárlit. Odkašlala si a pozornost věnovala zase zpátky Dominicovi, u čehož ji koutky úst nekontrolovatelně střílely do stran. ,,Takže jsi sem přišel zachraňovat holky v nesnázích? A ještě k tomu sám?" mírně nadzvedla obočí a opřela se bokem o bar, u kterého postávali. Naštěstí u něj stále nebylo úplně narváno, avšak hudba se zdála být o něco hlasitější, což jí přimělo k tomu, aby k Dominicovi udělala menší krůček a snáze tak slyšela vše co říkal; a vlastně mu taky chtěla být blíže, ale dělejme, že to nebyl ten hlavní důvod, jo?
Věděla, že musela celý konflikt vyřešit a dosáhnout tak minimálně vnitřní spravedlnosti, avšak její pozornost zaujala modřina, kterou měl kluk pod okem, a kterou měla za dokonalou součást jeho kostýmu. Kluci moc zacházet s líčidly neuměli a vykouzlit takovou modřinu by zřejmě nedokázala ani ona; pokud nepočítáme skutečnou ránu pěstí. Svými hnědými kukadly fascinovaně zkoumala jeho ránu pod okem a pootevřela překvapeně pusu, když ji oznámil, že pravá skutečně je. ,,Ou," uchechtla se a jemně mu po modřině přejela palcem. ,,Je super, že jsi tomu přizpůsobil kostým," letmo jej sjela pohledem, přičemž ručku stahovala zpátky k tělu. Bylo vlastně docela komické, jak rychle změnila téma a málem i zapomněla, proč v první řadě začala brunetovi věnovat svou pozornost. Jeho slova ji však rychle vrátila do reality a ona tak zase o něco zvážněla. ,,To bych asi nezvládla," přiznala s letmým úšklebkem a koukla na svou dlaň. ,,Prý to bolí, když dáš někomu pěstí," dodala vzápětí a nakrčila čelo, když si představila, jak ji bolest prochází celým tělem. ,,Nehledě na to, že násilí nic nevyřeší," stáhla rty pevně k sobě a odložila si deníček s umělým brkem na bar. Nechápala rvačky, nechápala války, protože stejně nikdy nevedly k ničemu smysluplnému; to už však myšlenkově zabíhala k něčemu, od čeho chtěla mít dnešní večer pokoj. Měla si užívat a nepřemýšlet nad tím, co všechno je na světě špatně. Navíc si už i stačila všimnout, že kluk před ní je vlastně dost pohledný a ta jeho rána pod okem byla sexy. Byla divná, když se jí taková věc líbila? Možná by se ho potom mohla doptat na podrobnosti o té rvačce, ve které, dle jeho slov, nechtěl nijak figurovat; nejdříve ale chtěla vyřešit svůj ukradený drink, na který opět upozornila, když před ní barman položil drink nový. To už se k ní konečně dostalo ono vysvětlení, které by ale raději nevěděla. Pochopila správně, že jí ten kluk přimíchal něco do pití? Věděla, že se to v klubech a barech dělo, ovšem člověk o tom pokaždé jen slyší a nikdy nepředpokládá, že jednou z obětí se stane i on. S jistým zděšením zkoumala tvář toho hnědovlasého kluka, který ji tu očividně zachránil před… no, vlastně ani nechtěla vědět čím, a který stejně jako ona nedokázal přestat mluvit. Dobře, to vlastně bylo docela úsměvné, ale na to se teď snad ani nedokázala soustředit, protože v hlavě měla jen to, že ji chtěl někdo zdrogovat. ,,Uhm…," dostala ze sebe, když kluk dokončil svůj monolog, a svraštila obočí. ,,Děkuji," vydechla stále trochu zděšeně a koukla na svůj drink, který byl snad tentokrát bez nežádoucích ingrediencí. Bylo jí špatně z představy, co vše se jí dnešní večer mohlo stát, proto si z drinku lokla řádnou dávku, která jí za malou chvíli stoupne do hlavy. Věděla, že by měla brzdit, protože se dokáže opít hodně rychle, ale momentálně to zkrátka potřebovala.
Pohledem brouzdala po zemi a snažila se přijít na to, proč je ten svět tak zkažený, když kluk vedle ní opět promluvil. Představil se jí jako Dominic, na což mu jen nepřítomně kývla na znamení, že jeho jméno zaregistrovala. Jeho další slova ji už však donutila k úsměvu, protože se jí líbilo, jak se pokoušel celou situaci zjednodušit a k tomu s ní i flirtovat. Bylo to flirtování, ne? Ne, že by takové situace nikdy dřív nezažila, ale občas byli lidé prostě jen milí a jejich okolí to hned bralo jako nabalování. Smutné, že se jí zrovna tohle stalo už u několika kluků; chtěla jim jen pomoct a oni si to převzali tak, že po nich jede. ,,Já jsem Lacey," prohodila s potulným úsměvem na rtech a s pohledem zapíchnutým na něm si zase upila z drinku. ,,Vážně… díky. A taky se omlouvám, že jsem po tobě tak vyjela, myslela jsem, že jste kamarádi, kteří jsou líní čekat na své drinky," protočila nad svými myšlenkovými pochody panenky a nepatrně zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Teď to vlastně znělo hloupě, když vezme v potaz to, jak rychle odsud ten kluk utíkal. ,,Mohla jsem mu ten drink chrstnout do tváře, to jsem si vždycky chtěla zkusit!" vyhrkla zničehonic a pohledem zabloudila k davu lidí v domnění, že toho kluka někde zahlédne. Byla to však marná snaha. ,,Lacey? Jdeme tancovat, přidáš se?" zeptala se Clementine, která se u nich zničehonic zjevila a věnovala Lacey nepatrný úsměv. Dominica očividně ignorovala, což od ní nebylo zrovna slušné. Lacey věděla, že by měla jít s nimi, protože se sem přišla bavit s nimi, ale na druhou stranu se chtěla i chvíli pobavit tady s Dominicem, protože… proč? Zřejmě protože měl její sympatie. A k holkám se pak přeci přidá, nebudou se na ni určitě zlobit… ,,Já pak dojdu," odpověděla po menší odmlce a zatěkala pohledem k holkám, které už natěšeně mířily na parket. ,,Dobře, ale buď opatrná, jo?" Clementine starostlivě nakrčila čelo a věnovala Dominicovi jen letmý varovný pohled než sama odešla trsat na parket. Lacey moc její počínání nechápala, protože se o sebe přeci dokázala postarat sama, a navíc ještě před chvíli, kdy jejich pomoc potřebovala, se ani jedna z nich k ničemu nezdráhala. Měla ty holky samozřejmě ráda, bavila se s nimi už přeci jen pět let, avšak znala jejich nedokonalosti, a zrovna Clementine byla taková, že by nejradši měla všechny kluky pro sebe. Nebyla ráda, když někdo věnoval pozornost jiné holce, měla totiž za to, že ona byla ta nejhezčí. Co si budeme, Dominic byl hezký, takže kdyby tu začal nabalovat ji, na ně všechny by se lusknutím prstu vykašlala. Zřejmě teď musela hodně žárlit. Odkašlala si a pozornost věnovala zase zpátky Dominicovi, u čehož ji koutky úst nekontrolovatelně střílely do stran. ,,Takže jsi sem přišel zachraňovat holky v nesnázích? A ještě k tomu sám?" mírně nadzvedla obočí a opřela se bokem o bar, u kterého postávali. Naštěstí u něj stále nebylo úplně narváno, avšak hudba se zdála být o něco hlasitější, což jí přimělo k tomu, aby k Dominicovi udělala menší krůček a snáze tak slyšela vše co říkal; a vlastně mu taky chtěla být blíže, ale dělejme, že to nebyl ten hlavní důvod, jo?
#d40f21
Lacey Jensen
Poèet pøíspìvkù : 112
Join date : 05. 07. 17
bambulín
M Y Š P U L Í N
M Y Š P U L Í N
Po dlouhé době někam vyrazila a rovnou z toho byly problémy... nejenomže zdržovala frontu u vstupu, protože si připravila špatnou částku na zaplacení (ugh, příště si vše ještě třikrát ověří sama!), ale ještě k tomu rozohnila mladíka, co jí pomohl zaplatit vstup do klubu, nad neférovostí celého tohoto systému. Sice byl jeho malý rant vcelku roztomilý, ale stejně se necítila úplně komfortně takto u vstupu pomlouvat fungování celého klubu. No nezačala úplně nejlépe, proto se alespoň svého zachránce pokusila uklidnit, aby je ještě z klubu nevyhodili, než tam vůbec vejdou. Což o to, ona by to přežila, ale nerada by někomu zkazila večer – za svého zachránce by se totiž cítila zodpovědná. Kdyby na ni nenarazil a tolik se tu nerozvášnil, mohl by si v poklidu užívat akce. Naštěstí k vyhazovu nedošlo a mladík se skutečně zklidnil, díky čemuž se Gab znatelně uvolnila a úsměv na její tváři přešel z mírně křečovitého do upřímného. Dokonce byla odhodlaná se mu revanšovat drinkem na baru! „Hah, to bych asi měla,” uchechtla se jeho návrhu, aby si našla známosti tady v baru, což by ve výsledku nebylo vůbec špatné... nejenom kvůli tomu vstupu. „Ale známosti v baru zní jako výhra, levnější drinky? Nebo třeba drinky pojmenované po tobě? To zní jako sranda,” rozvinula jeho myšlenku o známostech zde v baru, nijak vážně to ale nemyslela. Tedy, rozhodně by to byla sranda, o tom žádná, ale tyhle konexe neměla jak navázat. Její táta měl sice spoustu kontaktů na spoustu lidí a možná, možná kdyby se dost snažil, našel by skulinku i sem, ale primárně se zaměřoval na trochu jiný sektor businessu. To už by si spíš známosti zde mohla vytvořit ona sama přes svou brigádničinu v baru, ale to by do svých schopností musela zainvestovat trochu více času a práce. „Můžu tě ujistit, že by tě nebrali hned,” zasmála se a zavrtěla nad ním hlavou, „ale taky záleží, jestli piješ někde s kamarády doma nebo na chatě... nebo takhle v baru no,” dodala ještě už na trochu serióznější notě, jelikož takhle v baru by si na to taky netroufla. Možná si někdy dala jeden drink, ale rozhodně to víc nepokoušela. Nakonec se ale ukázalo, že tady pan-dodržuji-pravidla se přeci jen umí odvázat, akorát si to schovával na to, až se bude moct odvázat legálně. Pobaveně se zasmála nad jeho příběhem o narozeninách ve Vegas, což musela být jistě velká party. „Tak to zní jako legendární narozky, hlavně že ses tam nikde neztratil,” rýpla si do něj pobaveně. Zas tak šílené storky jako jeho Vegas asi neměla, snažila se totiž si své večery pamatovat, jelikož když ztrácela vzpomínky, většinou tomu předcházelo ztrácení zábran a to... nedopadalo dobře. Ehm, o tom raději dnes (ani zítra a pozítří) nepřemýšlet. Chvíli jí to trvalo, ale když začal mumlat, všimla si, že mu do tváří vstoupila červeň, nad čímž se pobaveně uculila. Dobrá, bylo to roztomilé, ale vůbec neplánovala ho dostávat do rozpaků! „Jaký job? Myslíš, že s koupí vstupu,” zamávala před sebou svým zápěstím, na kterém se vyjímala páska, „ses upsal ke kupování všeho po celý večer?” tázavě nadzdvihla obočí a vyčkávala, jak se zaksichtí na tohle. Dobrá, teď už ho možná maličko trápit chtěla, ale myslela to v dobrém! O tom taky svědčil přátelský úsměv na rtech, který ji doprovázel snad vždy. Zasmála se při jejich představování, hlavně když ji označil za mademoiselle, a lehce nad tím mávla ručkou. „Tak pokud se chodí pít jen s Míšou, jsem ráda, že jsi tu, jinak bych musela být celý večer na suchu,” podpořila jeho hloupý vtípek, ačkoliv pít se má chodit s Mírou, neměla to srdce, aby mu to rozporovala. Však se tu ještě před chvilkou červenal, kdo by mu mohl něco rozporovat! To by byl nelidský zločin, uznejte sami. Pohledem ho pobídla, aby pokračoval s odpovědí na jeho řečnickou otázku, a spiklenecky se na něj zaculila. „Pojďme na to, uvidíme, kdo se první bude válet pod barem,” odsouhlasila jeho plán, no rozhodně se neplánovala natolik zřídit, aby se válela pod barem, a následovala jej dovnitř. Kousek za vstupem na ně čekal tác s welcome drinky v podobě panáků s žížalkami uvnitř, no Mišák prošel úplně mimo ně, jak se snažil procpat davem, který se začínal zvětšovat. „Pardon, já vezmu dva i támhle za kolegu,” kývla k Míšovým zádům, který se za ní i zrovna v ten moment ohlédl, takže nikdo nerozporoval, že bere dva panáky místo jednoho, a pak už cupitala za Michaelem, jehož záda se v tomto davu snažila mít neustále na očích. Kdyby neměla plné ruce, asi by ho čapla za ruku nebo aspoň rukáv svetru, aby se jí neztratil, nyní si musela vystačit s tím, že ho následovala jak nejlépe uměla. Naštěstí ho doběhla, když se zařadil do fronty u baru, a důležitě si odkašlala. „Něco sis tam u vchodu zapomněl,” zakřenila se a natáhla k němu jednu ručku s panákem a čekala, až si ho od ní převezme. „Rozdávaj je na uvítanou,” dodala ještě, aby mu vysvětlila, kde je vzala, když je očividně sám přehlédnul. „Aspoň si tím můžeme zkrátit čekání v tý frontě, hm?” navrhla a pokud si od ní ten panák převzal, rovnou k němu natočila svou vlastní sklenku, aby si mohli přiťuknout na tento jistě skvělý večer. „Tak na hrdiny, co zachraňují slečny v nesnázích,” uculila se na něj a po ťuknutí do sebe otočila obsah panáku na ex společně s žížalkou.
color #ffcccc
Gabrielle Joanne Dillen
Poèet pøíspìvkù : 78
Join date : 07. 03. 19
barbie girl
VIV
VIV
Poslední ročník (který opakuje) si hodlal užít. Už mu nezbývalo příliš školních povinností, jen to minule holt nezvládl správně zakončit... stane se, letos to bude lepší! O to se bude ale starat až se budou blížit zkoušky, teď má priority úplně jinde – tento měsíc konkrétně u halloweenské party, kterou by si nenechal za nic na světě ujít, protože... no, jednak ho velmi baví si dělat srandu sám ze sebe a rád nahodí nějaký crazy kostým, a jednak ho velmi baví pozorovat slečny ve všelijakých kostýmcích, které provokativně podtrhují jejich postavy. Inu, má tento večer doopravdy rád, proto byl velmi nadšen jen co se dozvěděl o plánované akci v cocktail baru, který nabízel i zlevněný vstup pro studenty místní univerzity. No výborně, hned mu bylo jasné, že tam bude mířit většina univerzity, i kluci ze spolku – a měl pravdu. Původně plánoval jít s nimi, ale pak ho zlákala myšlenka vytáhnout na tuto akci Viv, jelikož ji rád tahal z její komfortní zóny a kdo to bude dělat za něj, až skončí na univerzitě, a ona ještě bude studovat, hm? Byl to vlastně jejich poslední studentský halloween, a to si nemohl nechat ujít, a tak ji ve škole oslovil se svým nápadem. Ještě to vyšperkoval, když navrhnul společné kostýmy, které si vzájemně vyberou, jen musí dodržet jednotný theme, kterým se stal Barbie a Ken.
V den akce byli domluvení, že si dají sraz u Viv, kde si vymění kostýmy, a oba se převléknou, ve spolku si dal sprchu, oblékl si jednoduché pohodlné tepláky, přehodil přes sebe nějakou mikču a bundu a zabalil kostýmek, co vybral pro Viv, do pytlíku, aby ho okamžitě neuškrtila, až to uvidí. S přihlouplým úsměvem zaťukal na její dveře a když mu otevřela, důležitě se opřel o rám dveří a zamával jí pytlíčkem s kostýmem před očima. „Jsem připravenej na výměnu, co máš pro mě připravenýho?” usmál se sladce a nechal ji převzít si pytlík s jejím kostýmem, zatímco čekal, až dostane on ten svůj. „A ještě na to nekoukej, já si radši nejdřív vezmu ten svůj a skočím se převlíct do koupelen, hm?” pobaveně se zakřenil a raději si od ní co nejrychleji převzal svůj dnešní outfit, se kterým se vypařil do koupelen. Bezostyšně tam ze sebe sundal mikinu a tepláky, které nahradil za stylové saténové pyžamko v křiklavě růžovém odstínu. Pobaveně si sám sebe prohlédnul v zrcadle, uhladil si vlasy vzad a zamyšleně pozoroval knoflíky přemýšlejíc o tom, kolik jich má nechat rozepnutých. Nakonec nechal volně rozeplé dva horní, posbíral své věci, naposledy na sebe mrknul do zrcadla a odebral se ke dveřím Viv, na které zaklepal. „Come on, Barbie, let’s go party,” začal popěvným tónem a pak zahmkal i pár tónů z té legendární písně. „Je moje Barbie připravená vyrazit?” optal se pak ještě a čekal, až ho pustí dovnitř.
V den akce byli domluvení, že si dají sraz u Viv, kde si vymění kostýmy, a oba se převléknou, ve spolku si dal sprchu, oblékl si jednoduché pohodlné tepláky, přehodil přes sebe nějakou mikču a bundu a zabalil kostýmek, co vybral pro Viv, do pytlíku, aby ho okamžitě neuškrtila, až to uvidí. S přihlouplým úsměvem zaťukal na její dveře a když mu otevřela, důležitě se opřel o rám dveří a zamával jí pytlíčkem s kostýmem před očima. „Jsem připravenej na výměnu, co máš pro mě připravenýho?” usmál se sladce a nechal ji převzít si pytlík s jejím kostýmem, zatímco čekal, až dostane on ten svůj. „A ještě na to nekoukej, já si radši nejdřív vezmu ten svůj a skočím se převlíct do koupelen, hm?” pobaveně se zakřenil a raději si od ní co nejrychleji převzal svůj dnešní outfit, se kterým se vypařil do koupelen. Bezostyšně tam ze sebe sundal mikinu a tepláky, které nahradil za stylové saténové pyžamko v křiklavě růžovém odstínu. Pobaveně si sám sebe prohlédnul v zrcadle, uhladil si vlasy vzad a zamyšleně pozoroval knoflíky přemýšlejíc o tom, kolik jich má nechat rozepnutých. Nakonec nechal volně rozeplé dva horní, posbíral své věci, naposledy na sebe mrknul do zrcadla a odebral se ke dveřím Viv, na které zaklepal. „Come on, Barbie, let’s go party,” začal popěvným tónem a pak zahmkal i pár tónů z té legendární písně. „Je moje Barbie připravená vyrazit?” optal se pak ještě a čekal, až ho pustí dovnitř.
color #ff0000
Charles Hicks
Poèet pøíspìvkù : 130
Join date : 14. 12. 17
Laceybug
Dominic moc netušil, zda se k jejím poznámkám má nějakým způsobem vyjadřovat, poněvadž se mu zdálo, že toho namluvil na své poměry už příliš, ale i tak se mu povedlo vkrást nějakou reakci alespoň v podobně letmého náznaku změny emoce ve tváři. „Uh-huh. Většinou to bolí obě strany, takže to raději zkoušet nebudeme, co ty na to?“ navrhl rozpačitě doufajíc, že téma budou považovat za uzavřené, a tak se i stalo vzhledem k vsuvce ohledně násilí. Už tak byl rád, že se mu ta podlitina hojila a zanedlouho se jí ještě k tomu zbaví, ale s takovým přístupem ho bruneta přiváděla na jiné myšlenky. Měl by se vůbec těšit na to až se ta modřina zahojí, když to byla právě ona, která je přivedla na kus řeči, a ne jeho úzkostlivost vydávajíc se za ostražitost? Alespoň mu to přitakávání šlo o něco lépe než mluvení. Když nakonec přišlo na konec jeho řeči, tak nechal, aby ona byla právě tím, která vyplní jednotlivé mezery mezi jeho slovy, které po sobě zanechal při vylévání svého srdíčka. Vlastně se divil, že jej zatím ještě nezastavila – on by sebe nedokázal tak dlouho poslouchat (vlastně vůbec), a proto okamžitě zmlkl, sotva co chtěla něco říct. Tiše ji poslouchal, pozorně se na ni koukal a soustředil se na její slova (a občasně také na její rty, aby snáze odezíral), což se mohlo na první pohled zdát náročné, ba i nemožné, vzhledem k tomu, jak se hlasy ostatních mísily dohromady s hudbou, která vyhrávala v pozadí a nutila většinu, aby se rytmicky pohybovala. On nebyl jedním z nich, naopak byl rád za to, že se mu povedlo narazit na někoho jako byla ona, a to že si na něm něčeho všimla a věnovala mu pozornost místo svých kamarádek, byly jedny z věcí, který jeho zájem zůstat přirozeně podporovaly. Jistěže si to mohl vysvětlit tak, že si jej všimla díky jeho statečnému jednání, nicméně to nebyl její případ, a to vše kvůli k tomu, že netušila, která bije, dokud jí to sám nevysvětlil a ona se nepřestala roztomile a panovačně čertit. Dominic měl dokonce i chvíli pocit, že hudba byla rázem tatam – anebo to si v daný moment naivně nalhával podobně jako jeho hlava snažíc se navyknout na epizodní momenty, které nezapíjel alkoholem. Možná už byl příliš otupělý myslet a zaobírat se někým jiným, když pro něj byla hlavním středem pozornosti právě ona. Nikdo jiný. Poté co se napil a drink odložil zpátky na bar, stále si ji přidržoval, ač byla v bezpečí pultu, alespoň ve spodku hrdla sklenice, ale jeho zrak byl upřený právě na brunetku, která mu nenuceně pověděla své jméno, aniž by se on sám zeptal. No z toho lehce blaženého výrazu mohlo na první dobrou poznat, že je na sebe pyšný. Ještě aby nebyl. Lacey, zopakoval si v duchu sám pro sebe, díky čemuž se mu na rtech automaticky vykouzlil úsměv. „Za málo, Lacey,“ odpověděl a mávnul nad její děkovnou řečí pomyslně rukou. „To by udělal úplně každý. Teda doufám…,“ vydal ze sebe poněkud nejist vlastními slovy. Dominic se rozhlédl kolem ve snaze se ujistit, že se tu nachází někdo tak rozumný jako on, co si všímá dění v okolí. Pohled stejně nakonec odvrátil zpátky, protože si uvědomil, že většina lidí tu je ve dvojici anebo ve skupinách, tudíž jim bylo docela jedno, jaká individua se po okolí potulují a co lidem hází do pití. On měl štěstí v tom, že byl samotný (jestliže pomineme společnost jeho staré známé vodky) z důvodu zrušení plánů, proto mu nezbývalo nic jiného než mít oči na stopkách a doufat, že ho někdo bude potřebovat, byť jen na vteřinku. Z vteřiny se při jeho štěstí nakonec stala víc než minuta, ale když se jednalo o Lacey, neměl důvod si ani stěžovat. To, že si myslela, že jsou kamarádi se ho svým způsobem i dotklo. Vypadal snad jako někdo, kdo by se s někým takovým bavil? Honilo se mu hlavou, zatímco se mu krčilo zmateně obočí. Je pravda, že co se týkalo přátel, tak mohl mít trochu pofidérní vkus, ale to bylo tím, že v momentální době přátelství nevnímal jako něco, co by mělo trvat věčně, protože dřív nebo později každého omrzí, proto se v posledních letech rozhodl jít pod svou úroveň, aby předešel vlastním útrapám. „I kdyby tak ten je teď rád, že nějaký sehnal bez placení,“ Dominic poznamenal suše. „Snad se omylem nenapije,“ pronesl zahlcen náhlým uvědoměním. Už jen ta letmá představa ho naváděla k tomu si myslet, že by to byla jeho vina. Nad jejím vypísknutím ohledně chrstnutí rudého drinku do obličeje pobaveně zavrtěl hlavou. „Vtipný, že to zmiňuješ,“ smál se a také pro jistotu očima zabloudil směrem k davu s domněním, že zahlédne toho low-cost Pitbulla se špatně nalepenou falešnou pleší a ukradeným drinkem. „Úplně to samý jsem chtěl udělat, ale řekl jsem si, že nebudu na něj zlej, ještě by mi to vrátil,“ zasmál se a na Lacey se opět zahleděl, ale ne příliš okatě, spíše tak aby si toho nevšimla. I tak byl jeho dovětek pronesen tišeji než předchozí myšlenky, a to bylo způsobené tím, že si Laceyinu pozornost si kromě něj vyprošoval i někdo jiný, proto se mu rty z křečovitého úsměvu semkly jako na povel jen co se k nim přiblížila jedna z jejích kamarádek. Očima mezi nimi chvíli kmital, než se rozhodl nakonec stejně sáhnout po drinku, aby se napil. Pozornost se jim rozhodl nevěnovat, což mohlo vypadat trochu komicky, když se zahleděl kamsi do prázdna a pak vzhlédl zpátky k nim jako by jej někdo probudil. Taky že ano. Byl to ten kamarádčin pohled, ze kterého mu docela běžel mráz po zádech. Kdyby se takhle před chvilkou podívala na zloděje drinků, tak by se mu povedlo tu drogu z drinku nějak vysát a nacpat zpátky do sáčku a vycouvat bez újmy. Nic se pokusil o úsměv, aby se kámoška ničeho nebála, ale nebyl si jistý, zda to bylo vhodné gesto, když vzápětí vypadla. „Zato tvoje kámoška vypadá fakt mile. Škoda, že nepřišla o pár minut dřív, mohli jsme je seznámit. To by teprv koukala,“ zamumlal ironicky směrem k brunetce, k níž se naklonil, aby jej slyšela, když se otáčel s potřebou drink odložit (no vyústilo to v to, že se ještě předtím napil ještě jednou). „No záměr to zrovna úplně nebyl, ale budiž,“ Dominic hlesl s polknutím. V jeho případě myslel to, že sem neměl v plánu přijít sám, o dívkách v nesnázích se mu doteď ani nesnilo. „Když je mě někde potřeba, tak proč se tomu bránit,“ pobaveně si skousl jazyk mezi zuby. No jo, to by nebyl on, aby se na ni zase obdivuhodně nekoukal – teď už ignorujíc fakt, že se k němu Lacey krůčkem přiblížila. „Někdo se takové záchranné akce musel zhostit. Takže teď záleží na tobě, jestli opravdu považuješ za výhru, že jsem to byl právě já,“ pokrčil bezvýznamně rameny. Mohlo to vypadat, že si chtěl pohonit ego, a právě proto nad tím zamrzl. Pozastavil se nad tím, co se mu povedlo vypustit bezmyšlenkovitě z úst. Muselo to vyznít hloupě, proto zkrátka lehce zpanikařil. Třeba si to o něm Lacey ani nemyslela (a považovala ho za o něco lepší možnost než týpka, co jí ukradl drink) a jeho bláhová domýšlivost si to usmyslila bez jakýchkoliv podložených důkazů. Zase na druhou stranu to, jak se k němu přiblížila, mohlo svědčit jeho tvrzení. To už teď bylo jedno, protože to vyřkl jako by se nechumelilo. „Nebo máš snad nějaké připomínky, jak bych to mohl do budoucna vylepšit? Rád bych se přiučil,“ zajímal se upřímně, v průběhu toho, co ji měkce však zaujatě hypnotizoval pohledem.
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
žabka Gabka
Problém číslo jedna s Michaelem bylo to, že pokud se chytl nějaké myšlenky nebo dokonce i chytl slinu, tak bylo pro něj sakra těžké se od ní odpoutat anebo se alespoň pokusit domluvit svému vyhecovanému mozku, aby to úsilí poprvé vynaložil místo něj. Kdyby byl ticho, nebyl by svět nádherný? To víte že jo. V Michaelově případě, i kdyby byl němý, tak ani to by mu nezabránilo v tom mluvit dále. Nejspíše by z něj vycházely jenom skřeky marně připomínající ty zvířecí, ale i tak by si trval na svém, a to i přesto že by se to nedalo poslouchat. Mluvení k Míšovi holt patřilo, takže pokud se to někomu nelíbilo, tak si mohli… Vždyť vy víte co… Jasňačka, že byl lehce jako smyslů zbavený, když přišla na řeč, a radost, že se v tom Las Vegas neztratil. Tím si Michael rozhodně nebyl stoprocentně jistý. Logicky se neztratil, když si tady tak hezky a nerušeně cupital, jenže to neměnilo nic na tom, že to nevylučoval jako jednu z možností, která se mohla v jeho případě stát. Chlapcovi stačilo, aby zahlédl cokoliv, co by ho nabudilo energií nebo se jen zablýštilo a už byl fuč. No nasadila mu velkého brouka do hlavy, protože jen to, co vyslovila, tak se mu matně cosi vybavilo a uvědomil si, že možná jen trochu zabloudil a dobýval se do špatného pokoje, nežli měl. Pro jistotu se to rozhodl nechat ležet ladem. Člověk, jak on by se v tom ještě zamotal a trvalo by mu milion let, než by se k něčemu dostal, a to přece nechceme. „Jsem si myslel že se tím skutkem upsal k celoživotní dobré karmě, a ty to říkáš jako bych právě podškrábl smlouvu s ďáblem,“ mručel popuzeně když se mu rozhodla kazit jeho plány a to neměla! Jak se opovažovala?! Když se však podíval na tu její tvářičku, a ještě k tomu, jak se zvesela smála (přímo jako to sluníčko z teletubbies), všechny důvody obracující na vztek rázem zmizely. A to bylo možná dobře, protože vztek se ho odjakživa držel zuby nehty, ale za posledních let se s tím naučil pracovat (i tak nikdy nemůžete vědět, kdy někdo přijde k úhoně). Ten vtípek zaměňujíc míru za Míšu chtěl říct už tolikrát, ale zatím se mu to nepoštěstilo nebo kdykoliv měl tu možnost, tak ji buď to nechal promarnit, anebo místo toho řekl větší blbost, proto šlo na první pohled vidět, jaké nadšení ho zavalilo, když se mu to konečně povedlo. A právě tahle vlna veselí ho pohltila natolik, že si zapomněl vzít uvítací drink. No je to ale ňouma! Vždyť kvůli němu tam právě přišel, protože ostatní bary takový uvítací přípitek nepořádaly, nýbrž si alkohol škudlili pro sebe. „Pozor, procházím!“ zvolal směrem k chlápkovi, který se před ním zničehonic objevil, aby mohl slečně po jeho pravici nabídnout sklenici s rudým obsahem s prazvláštním úšklebkem na rtech. Jen tak tak a už by to červené cosi měl na svým svetříku. Pravděpodobně by to žádnou změnu na jeho vzhledu neudělalo, jelikož byl poctivě potřísněn falešnou krví ze Spirit Halloweenu, ale i tak by se cítil špinavý. A co Míša přímo nenáviděl? Špínu a komunismus.
Hlasitě si oddychl, když se mu povedlo udělat manévr alá prosím nevylij to na mě Mr. Worldwide. Oči měl chvilku ještě vykulené, ale byl na sebe hrdý, že se z toho dostal bez cizí pomoci. K baru se nakonec dostal čistý a zdráv! No jo, ale jeho nová kámoška se mu někde ztratila, proto se začal koukat jiným směrem, než sám přišel. Co od něj očekáváte? Zrovna se vyvaroval předčasné smrti a chudák už byl dezorientovaný. Bohudík Gabčiné odkašlání ho přivedlo zpátky do reality a on se rozhodl si nechat pro sebe to, že si chvilinku myslel, že se na něj vybodla. „Ajo!“ vypískl s úsměvem zkoumajíc podivně zabarveného panáka, jenž si taktéž i převzal. „A já jsem si říkal, na co jsem to zapomněl.“ Sám se nachytal, jak ho fascinovaně prohlíží, bodejť by taky ne, když vypadal tak zajímavě. Michael se porozhlédl po bandě lidí před nimi, co trpělivě vyčkávala na drink podobně jako oni. „Jako neříkám nic, mám docela žízeň,“ chechtal se a pokyvoval nadšeně hlavou. S Gabrielle si přiťukl. Tedy… cinknutí se bohužel z důvodu hrající hudby nerozeznělo, ale Michaelovo pokývnutí v záblesku barevných světel ji mělo usvědčit v to, že přípitek byl vykonán. „Já bych spíš řekl na slečny, které se nebojí pomoct od cizích, ale tvoje verze je mnohem lepší!“ smál se až se mu z toho jazyk už snad po sto padesáté zamotal. „Tak na hrdiny, co zachraňují slečny v nesnázích!“ zopakoval po ní vzápětí a panáku si lokl v podobnou chvíli jako ona. Teda Michael na rozdíl od ní zvládl na ex pouze tu nazelenalou vodku a nacucaných žížalek se ani nedotkl – bylo to na jeho vkus příliš texturované. A vůbec! Ještě by mu to zaskočilo, odvezla by ho rychlá a penízky co si vzal na bar by vyhodil za převoz do nemocnice. Jeho mysl byla příliš komplikovaná na to, aby to kopl do sebe celé. Vzápětí se nad tím zaksichtil, ale v tom smyslu, že i přes tu cukrovinkovou patálii to dokázalo uspokojit jeho chuťové pohárky – vlastně jenom na pár sekund. „Fíha!“ vydechl sotva co pocítil tu hořkou až ovocnou pachuť na jazyku a vzadu v ústech. „Dávám tomu osm z deseti. Dva body jsem dal dolů, protože se bojím že mě udusí jedna z těch žížalek,“ podotkl zcela mimo kontext. „Ale tady tam ty nejlepší, to se musí nechat… Takže možná osm a půl z deseti?“ mumlal dál poukazující na zbarvení gumových bonbónu očividně značíc jejich příchuť, kterou měl v oblibě, když mu bylo tak sedm. Pak se jich přejedl. Možná proto je nechtěl jíst. „Kecám! Devět. Ale desítku bych tomu dal jedině, kdyby to byla pořádná sklenice ginu a tonicu,“ pokračoval dál ve vyhodnocování jako by měl tu povinnost vyhodnotit nějakou olympijskou disciplínu. „Takže…,“ vydechl uvědomujíc si, že s takovým tlacháním u Gabči moc nepokročí, proto se hloupě zazubil, zatímco přistoupil blíž k baru, když jeden konečně dostal drink, po kterém toužil. „Když už nejsi ta studentka a nemáš nárok na studentský slevy, co momentálně děláš? Teda— Víš, jak to myslím!“ Michael toho panáka ještě nerozdýchal a už měl problém se vyjádřit. Trapně si plácl do čela doufajíc, že se mu v té kebuli rozsvítí. „Myslel jsem jako co děláš práci nebo čemu se věnuješ… Já vím, že teďka trávíš čas se mnou, což je fakt hustý, protože nevypadáš jako někdo, kdo by si se mnou dobrovolně odskočil na drink, ale jako chápu no… Můžeš mít pocit, že mi něco dlužíš, ale nedlužíš, jo? To jen abys věděla a já taky.“ Sám se v tom už ztrácel, proto by se ani nedivil tomu, kdyby jeho ne-moc-shakespearovský monolog přeslechla a zaměřila se spíš na hudbu.
Naposledy upravil Michael Jarsdale Grimes dne 25/11/2023, 14:31, celkově upraveno 1 krát
#993300
Michael Jarsdale Grimes
Poèet pøíspìvkù : 54
Join date : 07. 02. 21
PATRICIA
Jako každý rok i tento má v plánu využít halloweenskou party ke svému obohacení. Byl by hloupý nenakráčet si to mezi všechny ty zhýralce, ochotné zaplatit za cokoliv, co má u sebe - trávu, pilulky a kdo ví co ještě. Ďábel ho chraň, nechat si něco takového ujít a tím se okrást o zelené papírky, jež dělají jeho život o tolik kvalitnější. Navlékne se tedy do bradavické školní uniformy ve zmijozelských barvách, aby mezi ostatními nevyčuhoval v obyčejných hadrech; jen místo hábitu zvolí tenký černý kabát, aby nevypadal jako balón. Vlasy si také poupraví, vytvoří si hezkou vlnku, jakou měl Tom Riddle, za kterého se mimochodem snaží vystrojit, v druhém díle Harryho Pottera. Je to dokonalá volba kostýmu. Je pro něj tak snadné se s Tomem ztotožnit - nechtěné dítě toužící po něčem víc, než co mu mohla jeho matka nebo otec nabídnout. Jednoduše mu rozumí. A aby nemusel pokaždé sáhodlouze vysvětlovat, za koho se převlékl, připraví si do ruky Tomův deník. Cítí se kvůli tomu trochu jako nerd, ale Voldemort je v jeho očích tak skvělou postavou, že to protentokrát překousne; jen na to ostatní nesmí moc poukazovat, jinak svůj deník použije i jinak než jen jako svou jmenovku. Pak naposledy pohlédne do zrcadla, kontrolujíc zda vše sedí - a může vyrazit.
V baru zaplatí plné vstupné, jelikož nemá čím doložit, že je studentem, což vyžadují, jak zjistí, když si řekne o levnější vstupenku. Ne že by mu dělalo problém dát víc peněz, však po něm nechtějí miliony, ale baví ho takzvaně ochcávat lidi. No, tihle se bohužel nechytli, ale to bude jistě jen tím, že do toho nedal více snahy. Určitě. A nakonec je stejně nejdůležitější, že je nezajímalo, co si to nese ve vnitřních kapsách kabátu. To by se opravdu těžko vysvětlovalo. Asi by mu nevěřili, že dá tuhle zásobičku královny Mary za jeden večer sám. S úsměvem si poté převezme zeleného panáka od jedné z hostesek, kterou si neopomene řádně prohlédnout. Musí říct, že docela ujde, třeba si dá později říct, pokud zde neobjeví nějakou lepší zábavu. Jak pokračuje dál, kopne do sebe obsah vyfasované skleničky a tu pak i s želé žížalkami odloží na nějaký stolek, kolem kterého zrovna prochází. Vodka mu nakrátko zkřiví obličej, když se střetne s jeho chuťovými pohárky a následně mu řádně prohřeje útroby, jak to má být. Je to ovšem pořád málo alkoholu, proto se hned začne poohlížet po baru. Zavadí přitom pohledem o výzdobu, jenže ta ho vůbec nezajímá, a tak se u ní ani nakrátko nepozastaví - není to přece první halloweenská party, které se účastní. Bar najde samozřejmě bez problémů, stačí hledat hodně světla a velký shluk lidí. Po cestě k němu - a že to vzal pěknou oklikou a hlavně přes tmavá místa - se nezapomene občas zastavit s někým, kdo mu přijde připravený to rozjet na vlně trávy. Pár lidí se na to chytne, vlastně většina. Málem přitom vrazí do nějakého blbce s rudým koktejlem, nahánějícího nějakou nebohou holku. Musí se hodně držet, aby mu nevlepil pohlavek za to, že nedává pozor, kam šlape. Naštvanému pohledu a pár nadávkám se ovšem neubrání. A vtom si všimne víly Gavreau. Naštvaný výraz tak okamžitě vystřídá zaujetí a zvídavost. Kromě toho, že má na sobě Patricia odhalující kostým, také vypozoruje, že vypadá docela ztraceně. To jí bude muset někdo zachránit a kdo jiný by to měl být než on? Začne se tedy proplétá mezi lidmi s pohledem ukotveným na Pat, aby ji neztratil a zároveň si užil pohled na její tělo, které sem tam zahlédne, když mu zrovna nikdo neleze do cesty. Schválně ji obejde tak, aby se dostal za její záda. Snad jí nenapadne vrazit mu facku, anebo se rychle otočit a kopnout ho do rozkroku - to by nebylo příjemné. Dovolí si pohladit jedno z jejich ramen, načež se rychle přesune k tomu druhému a zároveň se skloní k jejímu uchu, aby ho slyšela - ovšem taky proto, že moc rád narušuje osobní prostor. “Vypadáš ztraceně,” zapřede jí do ucha se směsicí hravosti a pobavení. A beztak se snaží znít i trochu tajemně, když je ten Halloween. “Můžu nějak pomoct?” dotáže se s polovičatým úsměvem, pro něj tolik typickým, jen co se konečně zastaví na jednom místě. Pohledem přitom přeskakuje po zajímavých místech Patriciina těla. Nemůže si prostě pomoct, je těžké dívat se jí jen do tváře, vlastně ani nechce. Proč by se měl spokojit jen s obličejem, když je toho k vidění tolik! Copak ho zajímá jen její pěkná tvář a duše? Ne, není takový ňouma.
V baru zaplatí plné vstupné, jelikož nemá čím doložit, že je studentem, což vyžadují, jak zjistí, když si řekne o levnější vstupenku. Ne že by mu dělalo problém dát víc peněz, však po něm nechtějí miliony, ale baví ho takzvaně ochcávat lidi. No, tihle se bohužel nechytli, ale to bude jistě jen tím, že do toho nedal více snahy. Určitě. A nakonec je stejně nejdůležitější, že je nezajímalo, co si to nese ve vnitřních kapsách kabátu. To by se opravdu těžko vysvětlovalo. Asi by mu nevěřili, že dá tuhle zásobičku královny Mary za jeden večer sám. S úsměvem si poté převezme zeleného panáka od jedné z hostesek, kterou si neopomene řádně prohlédnout. Musí říct, že docela ujde, třeba si dá později říct, pokud zde neobjeví nějakou lepší zábavu. Jak pokračuje dál, kopne do sebe obsah vyfasované skleničky a tu pak i s želé žížalkami odloží na nějaký stolek, kolem kterého zrovna prochází. Vodka mu nakrátko zkřiví obličej, když se střetne s jeho chuťovými pohárky a následně mu řádně prohřeje útroby, jak to má být. Je to ovšem pořád málo alkoholu, proto se hned začne poohlížet po baru. Zavadí přitom pohledem o výzdobu, jenže ta ho vůbec nezajímá, a tak se u ní ani nakrátko nepozastaví - není to přece první halloweenská party, které se účastní. Bar najde samozřejmě bez problémů, stačí hledat hodně světla a velký shluk lidí. Po cestě k němu - a že to vzal pěknou oklikou a hlavně přes tmavá místa - se nezapomene občas zastavit s někým, kdo mu přijde připravený to rozjet na vlně trávy. Pár lidí se na to chytne, vlastně většina. Málem přitom vrazí do nějakého blbce s rudým koktejlem, nahánějícího nějakou nebohou holku. Musí se hodně držet, aby mu nevlepil pohlavek za to, že nedává pozor, kam šlape. Naštvanému pohledu a pár nadávkám se ovšem neubrání. A vtom si všimne víly Gavreau. Naštvaný výraz tak okamžitě vystřídá zaujetí a zvídavost. Kromě toho, že má na sobě Patricia odhalující kostým, také vypozoruje, že vypadá docela ztraceně. To jí bude muset někdo zachránit a kdo jiný by to měl být než on? Začne se tedy proplétá mezi lidmi s pohledem ukotveným na Pat, aby ji neztratil a zároveň si užil pohled na její tělo, které sem tam zahlédne, když mu zrovna nikdo neleze do cesty. Schválně ji obejde tak, aby se dostal za její záda. Snad jí nenapadne vrazit mu facku, anebo se rychle otočit a kopnout ho do rozkroku - to by nebylo příjemné. Dovolí si pohladit jedno z jejich ramen, načež se rychle přesune k tomu druhému a zároveň se skloní k jejímu uchu, aby ho slyšela - ovšem taky proto, že moc rád narušuje osobní prostor. “Vypadáš ztraceně,” zapřede jí do ucha se směsicí hravosti a pobavení. A beztak se snaží znít i trochu tajemně, když je ten Halloween. “Můžu nějak pomoct?” dotáže se s polovičatým úsměvem, pro něj tolik typickým, jen co se konečně zastaví na jednom místě. Pohledem přitom přeskakuje po zajímavých místech Patriciina těla. Nemůže si prostě pomoct, je těžké dívat se jí jen do tváře, vlastně ani nechce. Proč by se měl spokojit jen s obličejem, když je toho k vidění tolik! Copak ho zajímá jen její pěkná tvář a duše? Ne, není takový ňouma.
"#a8bfe5"
Seth Gardner
Poèet pøíspìvkù : 49
Join date : 10. 11. 19
Rozkošná Lizzie
Zahodí za hlavu starosti s okolím. Uvolní se a pousměje se na sklenku. Určitě se nechce vůbec opít, zejména když je tu očividný zájem. Nad jejím koketováním jen potřese hlavou a její promluvu k barmanovi nechá bez odezvy. /Nešpul tak ty rty. Budeš o to více sexy./ Řekne si, když koutkem oka si všimne jejího provokování. Natočí se k ní taktéž čelem, když si už dala takovou práci… „Někoho.“ Pousměje se mrkne na ní jemně. Flirtování je skvělá věc, speciálně nenucené. Drží si společně oční kontakt. „Hmm…“ Kousne se do rtu a podívá se na Lizzie perlivé zuby. Přitom se trochu napije svého drinku, který není naneštěstí jeho společníkem. „Každý Louis, který se jmenuje Valois? Je to divné jméno, ale mám ho rád.“ Trochu se uculí a prohrábne si hlasy. Musel by se červenat, kdyby nebyl tak…no nic. „To bych ani nečekal. Bylo by tě škoda být jeptiškou.“ Pousměje se na ní a už si představuje, jak se budou líbat při svíčkách. Spolu se trošičku napijí, už mu zbývá jen málo. Možná dříve, než si dá nový drink změní místo. „Nemám sourozence.“ Smutně se pousměje ale nechá jí dál mluvit, než aby jí přerušoval. „Leia je spíše kánon. Třeba Abeloth je legenda.“ Zasměje, jak jí trošku chytnul za slovo. Samozřejmě ze Leia je legendou Star Wars, ale pošťouchnutí si nemohl ujít. „Roztomilé.“ Pousmál se. Sladké jméno už něco evokuje o člověku. Určitě ho někdy vysloví. Mezitím co si Lizzie přitahuje ruku zpět se jen zamyslí, nad vývojem večera. „Jsi poznala?“ Podívá se na sebe. Samozřejmě musel tohle čekat, ale myslel si, že to aspoň někomu zamotá hlavu. „Díky, Lizzie.“ Slovo Lizzie dá důraz na jeho jemné vyslovení. Usměje se, když se zrovna ona dívá okolo a hledá klidně místo asi? „Ano. Jsem z Francie, ale tu žiju už dlouhou dobu. Asi tak deset nebo dvanáct let.“ Usměje se a podrbe se na bradě. /Snad nebudu za hlupáka, že tu jsem krátce./ Řekne si.
[
Naposledy upravil Aldrick Louis Valois dne 1/3/2024, 20:03, celkově upraveno 1 krát
Aldrick Louis Valois
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 04. 06. 23
Milý "Neo" Nathaniel
Proč sem vlastně šla? Co si od toho slibovala a jak se mohla nechat přemluvit a ještě na sebe obléct takové šaty? Otázky, jež jí znějí v hlavě. Naštěstí jen do doby, dokud se neobjeví její známý z terapie. Kluk, který má za sebou také nějaké špatné věci a díky nim si nese trauma stejně jako zrzečka. Dívka sice přesně neví, co se mu stalo, ani on neví, čím vším si prošla, přes to mají něco společného a nejspíš i z toho důvodu se cítí nějak.. uvolněná, jestli se tomu tak dá říct. Rozhodně už není strnulá a netěká pohledem kolem sebe jako vyplašené kotě. Určitý stud je ale pořád v ní a ten nejspíš jen tak nezmizí, určitě ne úplně. I tak ale vykouzlí na své tvářičce úsměv. "Rozhodně by to nebylo na škodu, ale zase, kdyby tu byli takoví agenti, nepřineslo by to nejspíš nic dobrého." Pronese svoje myšlenky nahlas a nejspíš plácá úplné blbosti. Úsměv se tedy změní v dost nejistý a její ruka, která doposud žmoulala látku šatů, je pouští a míří k jejímu obličeji, kam se dostal neposedný pramínek vlasů. Pomalu si ho zastrčí za ucho a sklopí pohled k zemi. Až po chvíli svým nebesky modrým pohledem těkne po tváři Nathaniela. "Takže to je ten důvod tvého převleku.." Spíše řečnická otázka a napadne ji další, při níž se rozhlédne kolem sebe. "To se všichni převlékli do něčeho, co mají rádi?" Lesie to totiž tak nemá. Teda, ne, že by neznala Ariel a jako malá se ni i ráda dívala, ale nepatří k jejím nejoblíbenějším pohádkám od Disneyho. Na chvíli se tedy zamyslí a zadívá se do určitého bodu. Tím je bohužel místo, kde stojí nějaký kluk. Ihned po jeho mrknutí od něj tedy pohled odvrátí a přesune ho na bezpečnější bod a tím je brunet naproti ní. Chce se ještě vyjádřit ke svému převleku. Nebo nechce, ale možná by měla. Jenomže přiznat, že se jako Ariel cítí a že se bojí lidí, nebo spíše jejich doteků..
Naštěstí se téma změní a to opět v to, jež je jí velmi blízké. Ovšem s tvrzením o kočkách nemůže souhlasit a také to dá patřičně najevo zavrtěním hlavy, že se jí dokonce pár vlasů uvolní z dekoltu a sjedou jí po ramenech na záda. "To si myslí spousta lidí, ale není tomu tak. Kočky jsou velmi inteligentní a rozhodně tě nesoudí.." Tak nějak objasní a přitom se i zastane zvířátek, které miluje asi nejvíc, a proto jich má tolik a sbírá ještě další na ulici. Nemůže je tam totiž nechat jen tak napospas. Ještě, když jsou tak roztomilá stvoření, jak zmínil Nath. Takže pro změnu přikývne na souhlas a uculí se. "To jsou a umí být ti nejlepší terapeuti. Vycítí, když ti není nejlíp a nehnou se od tebe." Dodá ještě na další obranu koček a na moment ji napadne, jestli po ní neteskní. Hlavně to koťátko, které ještě musí dokrmovat. No, snad to její sousedka všechno zvládne, jak slíbila. Lesie může jen doufat, protože se nemůže jen tak sebrat a odjet domů. Ne teď, když si tady našla společníka, který ji nesoudí, protože je stejně "divný" jako ona. Ale na druhou stranu nesoudí ani ona jeho. Vždyť ona sama s sebou téměř všude tahá foťák, že je zázrak, když jí dnes nevisí na krku. "Není to vůbec divné. Máš u sebe něco, co máš rád a s čím můžeš uniknout před realitou." Pronese chápavě a podívá se mu do očí na náznak, že to myslí vážně. Ale to by nebyla zrzečka, aby vydržela dlouho oční kontakt. Po chvíli tedy uhne pohledem někam ke stěně za nimi. "Mám to tak s foťákem..a nejde ani fotit za chůze, natož tak číst. To si vůbec neumím představit." Z úst jí unikne tichý a téměř nepostřehnutelný smích. Ten zažene kývnutím s úsměvem. "Ano, studuji ten obor a hodně mě to baví." Přizná bez okolků a na jednu stranu má asi pravdu, ale na druhou, když se rozhlédne. Tak co by fotila? Polonahé vysokoškoláky, z nichž bude většina pod parou. O to úplně nestojí. Takže se na její tváři objeví výraz připomínající úšklebek, i když to úplně úšklebek není. Ale není to ani úsměv. Takový výraz určité nespokojenosti. "No, já fotím spíše plesy, než takové akce." Řekne na vysvětlenou a snad k tomu nebude muset říkat víc a Nath pochopí, jak to bylo myšleno. Nebylo by jí příjemné, kdyby za ní chodili opilí kluci s prosbou o vyfocení a ještě na ni nedej bůh sahali. Hrozná představa.
Ta naštěstí zmizí, jakmile svůj modrý pohled zaměří na svého společníka v kostýmu Nea a musí se pousmát jeho gestu i slibu. "Děkuji.." Špitne a následně se trochu zarazí, jak se do obyčejné otázky klučina zamotá. Nemůže se mu však smát. Jednak to nedělá a jednak mu naprosto rozumí, protože se jí to dost často děje. Aspoň ho tedy ujistí, že pochopila, jak to myslel a už se chce rozejít k baru, protože se to kolem nich jaksi plní a Lesie nechce panikařit z toho, že se na ní někdo lepí. Než ale k baru zamíří, dostane pochvalu, kterou mu musí oplatit.. nějak a to taky udělá.. tím svým způsobem. Po jeho poznámce si ho poprvé prohlédne, ne nijak pozorně, ale sjede ho pohledem. "Řekla bych, že jsi na sebe moc přísný.." Sdělí, ale poté se už rozejde, protože mrkající kluk se začne nebezpečně blížit k nim. Konverzace s ním nebo spíš marný pokus od něj o ní, je to poslední, co zrzečka chce. Její požadavek je tedy jasný a Nath, jako kdyby jí mluvil z duše. Tím jí vykouzlí na tváři úsměv a dívka přikývne na souhlas. "To bude nejlepší." Špitne znovu, ale pak už se soustředí na cestu, aby do nikoho nevrazila a také, aby se někdo nepřiblížil až moc.
To se naštěstí nestane a dorazí bez úhony oba. Lesie se narozdíl od jejího společníka o bar neopře a stojí od něj opodál. Jen dá instrukce na objednávku a čeká. Následně se ale musí zasmát, protože, jak vidí, není tu jediná "ňouma", co nepije alkohol. "Za to já si dávám každý den sklenku." Zasměje se a už už chce přijít blíž se podívat na nabídku. Než ale stačí natáhnout ruku a sáhnout po lístku, udělá to Nath a dokonce jí i nějaký vybere. "Za Sněhurku dnes nejsem, tak může být." Špitne s úsměvem a pohled sklopí na pult. Dělá v podstatě, že tam vůbec není..a to až do doby, než jí Nath podává drink, za který mu samozřejmě poděkuje a převezme si ho. Poté má v plánu se rozhlédnout a najít nějaké klidnější místo. Nakonec to za ní udělá její společník a zrzečka se ohlédne za sebe. "To vypadá. Tak jdeme?" Otázka, při níž se rozchází a celkem rychle se tam dostane. Chce se totiž vyhnout jakémukoliv kontaktu s kýmkoliv.
Na místě usedá na sedačku a poupraví si sed. V tu chvíli je pronesen přípitek, s nímž se zrzečka ztotožňuje, takže se jen usměje a ťukne do jeho sklenice. Brčkem drink zamíchá a slabě se napije. Díky promíchání necítí tolik alkohol, ale i přesto si říká, že si měla dát spíše nealko. Pro jednou se nic nestane. No ne? Určitě ne. Uklidňuje se a přestane s tím až po otázce, kterou nejdřív nepochopí a svraští nad ní čelo. Po zmínce Aragorna jí to dojde. Tím pádem čelo zase vrátí do původní podoby. Sklopí pohled na sebe a při té příležitosti si upraví vlasy v dekoltu, aby nevyčnívalo, co nemá. "No, když jsem viděla tu nabídku kostýmů, raději jsem si zvolila něco sama. A šla jsem v prvním, co mě napadlo." Odpoví mu a rozhlédne se kolem sebe. To by fakt nebylo nic pro zrzečku jít polonahá. Už tak se necítí zrovna svá s výstřihem a to přitom nemá proč se za co stydět."A náhodou, Aragorn by byla skvělá volba. Akorát bys tu asi trochu vyčníval." Zazubí se a ihned sklopí pohled z jeho očí na drink. Znovu se napije a rozhodne se pro opětovný oční kontakt. "Co teď vlastně čteš?" Zeptá se, aby řeč nestála, ale i proto, že ji to zajímá a možná chce něco doporučit. Sama už neví, co číst a popravdě ani nemá tolik času, když pořád sedí u počítače a upravuje svoje fotky nebo někde fotí..
Naštěstí se téma změní a to opět v to, jež je jí velmi blízké. Ovšem s tvrzením o kočkách nemůže souhlasit a také to dá patřičně najevo zavrtěním hlavy, že se jí dokonce pár vlasů uvolní z dekoltu a sjedou jí po ramenech na záda. "To si myslí spousta lidí, ale není tomu tak. Kočky jsou velmi inteligentní a rozhodně tě nesoudí.." Tak nějak objasní a přitom se i zastane zvířátek, které miluje asi nejvíc, a proto jich má tolik a sbírá ještě další na ulici. Nemůže je tam totiž nechat jen tak napospas. Ještě, když jsou tak roztomilá stvoření, jak zmínil Nath. Takže pro změnu přikývne na souhlas a uculí se. "To jsou a umí být ti nejlepší terapeuti. Vycítí, když ti není nejlíp a nehnou se od tebe." Dodá ještě na další obranu koček a na moment ji napadne, jestli po ní neteskní. Hlavně to koťátko, které ještě musí dokrmovat. No, snad to její sousedka všechno zvládne, jak slíbila. Lesie může jen doufat, protože se nemůže jen tak sebrat a odjet domů. Ne teď, když si tady našla společníka, který ji nesoudí, protože je stejně "divný" jako ona. Ale na druhou stranu nesoudí ani ona jeho. Vždyť ona sama s sebou téměř všude tahá foťák, že je zázrak, když jí dnes nevisí na krku. "Není to vůbec divné. Máš u sebe něco, co máš rád a s čím můžeš uniknout před realitou." Pronese chápavě a podívá se mu do očí na náznak, že to myslí vážně. Ale to by nebyla zrzečka, aby vydržela dlouho oční kontakt. Po chvíli tedy uhne pohledem někam ke stěně za nimi. "Mám to tak s foťákem..a nejde ani fotit za chůze, natož tak číst. To si vůbec neumím představit." Z úst jí unikne tichý a téměř nepostřehnutelný smích. Ten zažene kývnutím s úsměvem. "Ano, studuji ten obor a hodně mě to baví." Přizná bez okolků a na jednu stranu má asi pravdu, ale na druhou, když se rozhlédne. Tak co by fotila? Polonahé vysokoškoláky, z nichž bude většina pod parou. O to úplně nestojí. Takže se na její tváři objeví výraz připomínající úšklebek, i když to úplně úšklebek není. Ale není to ani úsměv. Takový výraz určité nespokojenosti. "No, já fotím spíše plesy, než takové akce." Řekne na vysvětlenou a snad k tomu nebude muset říkat víc a Nath pochopí, jak to bylo myšleno. Nebylo by jí příjemné, kdyby za ní chodili opilí kluci s prosbou o vyfocení a ještě na ni nedej bůh sahali. Hrozná představa.
Ta naštěstí zmizí, jakmile svůj modrý pohled zaměří na svého společníka v kostýmu Nea a musí se pousmát jeho gestu i slibu. "Děkuji.." Špitne a následně se trochu zarazí, jak se do obyčejné otázky klučina zamotá. Nemůže se mu však smát. Jednak to nedělá a jednak mu naprosto rozumí, protože se jí to dost často děje. Aspoň ho tedy ujistí, že pochopila, jak to myslel a už se chce rozejít k baru, protože se to kolem nich jaksi plní a Lesie nechce panikařit z toho, že se na ní někdo lepí. Než ale k baru zamíří, dostane pochvalu, kterou mu musí oplatit.. nějak a to taky udělá.. tím svým způsobem. Po jeho poznámce si ho poprvé prohlédne, ne nijak pozorně, ale sjede ho pohledem. "Řekla bych, že jsi na sebe moc přísný.." Sdělí, ale poté se už rozejde, protože mrkající kluk se začne nebezpečně blížit k nim. Konverzace s ním nebo spíš marný pokus od něj o ní, je to poslední, co zrzečka chce. Její požadavek je tedy jasný a Nath, jako kdyby jí mluvil z duše. Tím jí vykouzlí na tváři úsměv a dívka přikývne na souhlas. "To bude nejlepší." Špitne znovu, ale pak už se soustředí na cestu, aby do nikoho nevrazila a také, aby se někdo nepřiblížil až moc.
To se naštěstí nestane a dorazí bez úhony oba. Lesie se narozdíl od jejího společníka o bar neopře a stojí od něj opodál. Jen dá instrukce na objednávku a čeká. Následně se ale musí zasmát, protože, jak vidí, není tu jediná "ňouma", co nepije alkohol. "Za to já si dávám každý den sklenku." Zasměje se a už už chce přijít blíž se podívat na nabídku. Než ale stačí natáhnout ruku a sáhnout po lístku, udělá to Nath a dokonce jí i nějaký vybere. "Za Sněhurku dnes nejsem, tak může být." Špitne s úsměvem a pohled sklopí na pult. Dělá v podstatě, že tam vůbec není..a to až do doby, než jí Nath podává drink, za který mu samozřejmě poděkuje a převezme si ho. Poté má v plánu se rozhlédnout a najít nějaké klidnější místo. Nakonec to za ní udělá její společník a zrzečka se ohlédne za sebe. "To vypadá. Tak jdeme?" Otázka, při níž se rozchází a celkem rychle se tam dostane. Chce se totiž vyhnout jakémukoliv kontaktu s kýmkoliv.
Na místě usedá na sedačku a poupraví si sed. V tu chvíli je pronesen přípitek, s nímž se zrzečka ztotožňuje, takže se jen usměje a ťukne do jeho sklenice. Brčkem drink zamíchá a slabě se napije. Díky promíchání necítí tolik alkohol, ale i přesto si říká, že si měla dát spíše nealko. Pro jednou se nic nestane. No ne? Určitě ne. Uklidňuje se a přestane s tím až po otázce, kterou nejdřív nepochopí a svraští nad ní čelo. Po zmínce Aragorna jí to dojde. Tím pádem čelo zase vrátí do původní podoby. Sklopí pohled na sebe a při té příležitosti si upraví vlasy v dekoltu, aby nevyčnívalo, co nemá. "No, když jsem viděla tu nabídku kostýmů, raději jsem si zvolila něco sama. A šla jsem v prvním, co mě napadlo." Odpoví mu a rozhlédne se kolem sebe. To by fakt nebylo nic pro zrzečku jít polonahá. Už tak se necítí zrovna svá s výstřihem a to přitom nemá proč se za co stydět."A náhodou, Aragorn by byla skvělá volba. Akorát bys tu asi trochu vyčníval." Zazubí se a ihned sklopí pohled z jeho očí na drink. Znovu se napije a rozhodne se pro opětovný oční kontakt. "Co teď vlastně čteš?" Zeptá se, aby řeč nestála, ale i proto, že ji to zajímá a možná chce něco doporučit. Sama už neví, co číst a popravdě ani nemá tolik času, když pořád sedí u počítače a upravuje svoje fotky nebo někde fotí..
#ff6600
Alesia Janssen
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 07. 04. 21
mini Ellie
Před barem je lidí jako smetí a nalezení Ellie je tak pro něj úkol na několik minut. Je malinká, ve větším počtu lidí díky tomu zapadá mezi ostatní a k tomu ke všemu ho ani nenapadlo vyzvídat, do čeho se dneska oblékne. Jedinou indicií, kterou má, je Joker. Toho by dnes měla jeho nejlepší kamarádka znázorňovat a protože se dá vystihnout mnohými způsoby, nezbývá mu nic jiného, než očima bloudit mezi všemi, kdo měli pro letošní Halloween stejný nápad. Během svého hledání dokonce stíhá obhlédnout i spoustu dalších kreativních výtvorů, které zcela evidentně nebyly vymýšlené na poslední chvíli jako ten jeho a až po nějaké chvíli mu zrak konečně padá na Jokera v červeném. Ať už je to výrazným make-upem nebo tím, jak odvážný outfit na sobě blondýnka, jejímž směrem kouká, má, trvá mu několik vteřin, než sám sebe přesvědčí, že se doopravdy dívá na Ellie. Až doposud ji vždycky viděl jenom ve svetrech, sportovním oblečení nebo tričkách a mikinách s popisky a obrázky souvisejícími s jejími oblíbenými kapelami a vidět ji jen v kalhotách, saku a kožené podprsence je pro něj jako sledování sci-fi filmu. Na malou chvíli ho dokonce napadá, že si ji s někým spletl, ale protože se hned vzápětí sama otáčí jeho směrem, nahlas zvolává jeho jméno a vrhá se mu do náruče, usuzuje, že ho zrak nešálí a skutečně právě objímá svou kamarádku. Nestíhá se s ní ani pozdravit. První věcí, kterou na něj chrlí je totiž narážka na jeho fotku ve svetru, kterou před pár dny sdílel na sociálních sítích a on se tak místo pozdravu pobaveně zasměje, přestože se na malou chvíli snažil tvářit, jako by se ho její poznámka dotkla. Nedotkla, až taková fajnovka není a na jejich přátelské popichování už je natolik zvyklý, že by na něj Ellie musela vytáhnout vážně pořádnou bombu, aby se díky tomu cítil dotčeně. Takhle ji jen ještě chvíli drží v přivítacím objetí a z jeho zajetí ji pouští až když se od něj sama odtahuje a s mžouravým pohledem hodnotí líčení jeho očí. Byla dřina to vytvořit. K umění má blízko asi jako moře k vnitrozemním státům a jediné, se kterým jde ruku v ruce, je to hudební. Pro malování nemá vůbec žádný cit a tím pádem ani k tomu, jenž je spojené s lidskými obličeji, takže ho těší, že nevypadá jako klaun. "Za to může jenom perfekcionismus," konstatuje důvod, proč nevypadá jako by mu obličej pomalovalo pětileté dítě a když už se baví o tom, kdo je jak nalíčený, rovnou si sám zběžně prohlédne, jak se líčení povedlo jí. "Příště si ale asi vezmu lekce od tebe, evidentně to máš v ruce," s neskrývaným obdivem zhodnotí i on její velmi povedené líčení a až poté začne hodnotit i zbytek jejího kostýmu. Očima sjíždí od její tváře níž, přes téměř odhalenou část jejího těla až po červené podpatky na jejích nohou a pak je zase zvedá zpátky k její tváři. Nijak ji neočumuje, přestože jí to sluší. Spousta kluků i holek se za ní dneska určitě otočí, ti odvážnější možná dokonce seberou odvahu a zkusí ji oslovit, ale on tak nějak neví, kam koukat. Skoro si připadá jako starší brácha, kterému právě poprvé došlo, že jeho mladší ségra už není žádným dítětem a jako starší brácha vyslovuje i dobíravou poznámkou, vracejíc jí tak tu její předešlou. S její odpovědí mu koutky ihned cukají do pobaveného úsměvu a nijak jí její tvrzení nevyvrací. Dokonce si ji ani znovu nedobírá a volí opravdová slova chvály, ačkoliv je vyslovuje s jistou opatrností. "Vždycky vypadáš dobře, dneska je to jenom vidět o něco víc," ujistí ji, že jí to sluší pokaždé, co ji vidí, aby si náhodou nemyslela, že tomu tak není a protože si uvědomuje, že během podzimního večera není zrovna nejtepleji a ona na sobě nemá nic, co by ji mohlo zahřívat, navrhuje, aby šli dovnitř. "Samozřejmě, že.. dám," odpoví jí s koutky rtů cukajícími vzhůru. Přece by si v případě jejího onemocnění nemohl odpustit pár poznámek. Hezky tak, jak to dělají babičky, co svým vnoučatům říkají, že by si příště měly zastrčit triko do kalhot, aby jim náhodou nenastydly ledviny. Prozatím se však veškerých důchodcovských projevů zdržuje a aby náhodou doopravdy nenastydla, vyráží s ní vstříc baru.
Panáka vodky s kyselými žížalkami u vstupu odmítá, protože alkohol není nic pro něj a stejně jako na jakékoliv jiné akci bude dneska držet basu s Colou nebo čímkoliv, co alkohol neobsahuje, což se ovšem nedá tvrdit o jeho kamarádce. Ta panáka vodky velmi ochotně přijímá a s nadšením ho do sebe rovnou obrací. Asi si dala předsevzetí, že dneska půjde do všeho po hlavě. A nebo je zkrátka nadšená z Halloweenu, což je mnohem pravděpodobnější varianta vzhledem k její posedlosti všemi možnými svátky. Ať už je to jakkoliv, pokračuje společně s ní dál do útrob baru, ve kterém to sice neduní hudbou jako v klubech, ale přesto je hudba natolik hlasitá, že úplně přeslechne, že se ho Ellie snaží zastavit. Teprve až když na sobě ucítí její ruku, zastaví v krocích a otočí se jejím směrem, klesajíc očima k její tváři, kterou si podezřívavě změří pohledem jakmile zmíní, že mu něco chybí a začne cosi lovit v kapsách. Ne, že by ji podezříval, že tu na něj vytáhne pepřák nebo nějakou jinou nepříjemnost, ale to její škodolibé culení přece jen trochu podezřelé je. Z nekalostí ji ale podezírá naprosto zbytečně, protože dřív, než se vůbec stihne zeptat, co se na něj chystá vytáhnout, už mu před obličejem mává kočičími oušky. "Tohle ti nestačí?" s pobavením vepsaným v očích ukáže směrem ke svým černě nalíčeným očím, jako by snad byly něčím nepřekonatelným, což samozřejmě nejsou. Nezasvěcený člověk by určitě ani nepoznal co dnes večer ztvárňuje, protože kočičí vousky s čumáčkem si na tvář vážně nekreslil. Nemyslel ani na detaily jako jsou právě kočičí uši, se kterými už se k němu Ellie natahuje, aniž by mu vůbec dávala možnost námitek. A ještě si stěžuje na jeho výšku! Hrozná drzost. Ale taková, která ho nutí se nad tím zasmát. "A nebo by sis sebou mohla začít nosit schůdky, ještě kvůli tobě budu mít hrb," namítne, přestože se k ní nijak často nesklání. Teď to ale udělá, aby se tu díky jejím podpatkům ještě nesvalila, když se k němu vytahuje na špičky. Alespoň trošku jí tak usnadňuje práci a nechává ji, aby mu na hlavu nasadila čelenku s kočičími oušky. Až když je s tím hotová a dramaticky se od něj odtahuje, zase se narovnává a ruce rovnou zvedá ke kočičím uším, aby si je prsty trochu osahal. Ještěže se nevidí. "Tak o tom dost pochybuju," s cukajícími koutky na ni koukne, nechávajíc si uši na hlavě. Nebude jí kazit radost, kterou z toho očividně má a tak s nezvyklým pocitem čelenky na hlavě mávne rukou směrem k baru. "Radši pojď, než na mě vytáhneš ještě kočičí ocas," ten už by si za kalhoty nezastrčil. Radši tedy volí útěk k baru pro případ, že by na něj Ellie chtěla vytáhnout ještě něco dalšího. Drinky ji určitě rozptýlí a tak jen co k baru dojdou, rovnou k nim po něm přišoupne jeden zalaminovaný lístek se speciální nabídkou. "Hmm… nech mě hádat," koukne z lístku na ni, aby posoudil, co za drink by si asi tak ráda dala a pak pohledem ještě jednou velmi rychle těkne zpátky k nabídce, "Voodoo punch nebo Red Hatter Maritini?" hádá a přestože je mu jasné, že by určitě nejradši vyzkoušela úplně všechny, tyhle dva mu připadají jako nejpravděpodobnější. Vypadají totiž naprosto šíleně, což se k ní dokonale hodí.
Tobiasz Piotrowski
Poèet pøíspìvkù : 43
Join date : 07. 03. 21
Krásná Meg
Halloween byl kdysi jeden Aidenův nejoblíbenější svátek. Pamatuje se, že i když už byl starší, tak chodil s bratrem od domu k domu a koledovali. Moc ho to nebavilo, protože on už byl v pubertě a chtěl dělat jiné věci, ale Miles to tolik miloval a on mu nemohl říct ne. Doma měli úžasnou večeři a společně pak vzpomínali na ty, které ztratili. Letos to bylo úplně jiné. S tátou byl věčně na nože a máma se na něj sotva podívala, ačkoliv se tolik snažila mu odpustit. I s Milesem to bylo jiné, měl totiž pocit, že se mu vzdaluje a že si to nikdy neodpustil, ale Aiddie se na něj nezlobil, proč taky? Byla to jedna strašná a velká nehoda, za kterou ho nemohl nechat pykat.“Jdu na školní párty, už jsem ti to říkal mami“ odpoví na její otázku ohledně toho, kam se takhle jako oblíknul? “Oh, no jasně, zapomněla jsem“ protočí si nad sebou očima a prohlédne si krátce a hlavně rychle svého syna. “Sluší ti to. To je Indiana Jones?“ zhodnotí jeho outfit a jako odpověď dostane jeho pobavený smích. “Kapitán Hook“ opraví jí a natáhne se pro mobil, jenž mu leží na stole v kuchyni. “Musím jít. Netuším v kolik se vrátím, takže na mě nečekej a moc to s Davi nepřežeňte“ pohrozí jí prstem, protože je zná a umí si živě představit, jak bude vypadat dámská jízda dvou dospělých žen. “Jako obvykle…bav se“ nejprve se pobaveně zasměje a pak mu mávne na rozloučenou. “Díky, ahoj“ rozloučí se s ní a vyjde před jejich obrovský dům, kde už na něj celá taxi. Ne, že by Aiden neuměl řídit, ale jede na párty a nechce kvůli alkoholu v krvi skončit zase ve vězení. To už by opravdu dostalo nejspíš i jeho samotného do blázince.
Do baru přijede ve chvíli, kdy už je to poměrně plně lidmi z jeho školy a při vstupu dovnitř se setká s několika nepříjemnými pohledy a poznámkami na jeho osobu. Řekl by něco v tom smyslu, ať drží hubu nebo dopadnou jako ten chlap, kvůli kterému byl ve vězení, ale hádat se už dávno přestal. Raději ta slova spolkne, protočí si nad nimi očima a zastaví se až u baru, kde si objedná první drink na seznamu. Rozhlédne se kolem, přičemž si všimne dívky, která šla nejspíš za princeznu Leiu. Někoho, kdo vypadá jako Twister?! Barbie, Joker a počkat, to je Magie jako Sailor Moon? “Dík“ krátce kývne na barmana a se svým drinkem se rozejde k Maddie. “Megs?“ promluví na ní a počká až se na něj otočí. “Ahoj, jak se máš?“ optá se ihned za tím oslovením a pak mu dojde, že si ho možná nepamatuje. “Jsem Aiden, jsem…“ ten vrah? Neeee. “…kámoš Dominica, hraju s ním v kapele“ připomene se raději takto a mile se na ní usměje. Všiml si i Setha a ostatních, ale dneska nemá náladu na jejich společnost.
Aiden Langdon
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 12. 11. 23
jeho milounká společnost ALESIA
Cítil jak jeho hlava se pohybovala do souhlasného pokývání. "No to asi ne, ale aspoň něco by se dělo... něco sci-fi," pronesl svoji myšlenku, která s největší pravděpodobností nedávala ani smysl už jen kvůli tomu že by byl rád, kdyby se v tomto normálním světě stalo něco sci-fi či tak. Něco co by bylo pro něj. Jasně, úplně nevěděl, jestli by byl ochoten zachránit svět, nebo jestli by to vůbec uměl, ale pravděpodobně by to zkusil. Taky by se mohl stát, že by při nějaké invazi zemřel jako první. Zamrkal trochu nad tím, jak se ztratil ve svých myšlenkách a jen se raději vrátil do té reality. Místo toho ji jen nakonec pověděl, že se oblékl za něco, co má docela rád což byla pravda. Kdyby měl někomu popsat Metrix bylo by to asi tak, že je to pro něj ten nejlepší film z sci-fi světa, který kdy existoval. No alespoň z těch straších.
Pak už se dostali i ke kočkám, u kterých měl trochu odlišný názor, ale nakonec jenom stejně souhlasně pokýval hlavou. "Ano jsou inteligentní," souhlasil jenom. A pak se trochu rozplynul nad tím, že jsou stejně poněkud roztomilý. "Jo, je to fakt. Mám kocoura. Teda není můj.. spíš mu jenom dávám tuňáka, a musím říct, že je dobrý společník," přizná nakonec jenom. Bylo to něco co jen tak neříkal. Měl pocit, že jí to mohl říci, přeci jen ona nebydlí v té bytové jednotce a není jedna z těch lidí, kdo by mu zakazovali krmit toho kocoura, který se toulá venku. Ani netušil jak se dostali od koček k tomu, že je pravděpodobně divný to, že neustále nosí u sebe knihy, které si prostě vzal a když našel dobré místo tak byl schopen se i na několik hodin začíst. Možná to byl ten pravý důvod proč byl věčně všude pozdě. Knihy ho pohlcovaly až moc, a on se tomu ani nijak nebránil. Proč taky? Bylo to něco, co měl rád. Ovšem to jak to vysvětlila Alesia, jen na ni koukl s jistým obdivem. Byla pomalu první, kdo to pochopil. Proto jen cítil jak se jeho koutky rtů srolovaly do menšího úsměvu. "Ano, přesně tak," poví jenom hned nahlas, s jistým neskrývaným nadšením, že to pochopila a že ji to nepřijde divné. Pak jenom sledoval ji. "Je to složité, ne moc bezpečné, takže ani nedoporučuji to praktikovat," uchechtl se nakonec taky jenom, jako kdyby byl nějaký expert v tom. Povedlo se mu jen jednou srazit se s někým když se až moc věnovat knize. Pak už se ale ptal i na ni, tak nějak si pamatoval, že má ráda fotografování. "Někdy bych rád viděl, co fotíš, pokud to není tajné," poví najednou nakonec jenom. Fotografie jsou další druh umění, jako byly knihy a spousta dalších věcí a něco mu říká, že Alesia bude dobrá. Pak se podíval okolo a zmínil, to že mohla fotit i zde, ovšem v tom jej opraví, nebo alespoň takový pocit měl. "Oh, jasně," poví nakonec jenom s lehkým úsměvem. Moc se ptát nemusel, nějak mu došlo, že asi by nebylo příjemné dostávat neustálé požadavky, aby někoho vyfotila a další podobné věci.
Během dalšího momentu pravděpodobně sám sebe prozradil ohledně toho, že mu to se společností, která byla dívčí moc nešla. Docela snadno se zamotal do své otázky, trochu zpanikařil, ale Alesia se zdála, že to pochopila a tak se trochu uklidnil. Bylo to něco, co na něj moc nebylo už jen kvůli tomu, že dívčích společností neměl tolik a tak se snadno do toho zamotal. Ještě než však vyrazily, musel ji nakonec jenom složit lehkou poklonu, která pro něj byla snad ještě těžší a komplikovanější než byla otázka ohledně drinku. "Ne ani ne, bylo to.. divné," uchechtne se jenom nad svoji osobou a nad tím jak ji složil poklonu. Ano, rozhodně by si dal horší známku, kdyby to tak fungovalo, neboť mohl být lepší.. takový okázalejší? No prostě lepší. Pak už ale navrhl to, že bude nejlepší když si vezmou drinky a půjdou někam stranou. Tak nějak si pamatoval, že Alesia není na společnost, hromadnou už jen kvůli tomu jak chtěla utéct a pro něj to taky nebylo. Nakonec už to moc neřešil a jenom se rozešel k baru, jakmile souhlasila s jeho plánem. Pár lidem se vyhnul, pár lidem ne. Cítil jak jeho kůže tuhla, snažil se na to nemyslet. Najednou stál už u baru, v ruce držel lístek a hledal něco, co zní dobře. Během momentu jenom koukl na Alesiu, ukazoval ji lístek, jestli souhlasí s výběrem. "Jo? Skvělé," pronese jenom a v dalším okamžiku už objednával pití. Chvíli čekal, ale pak už dostával pití do rukou, jednu skleničku podával své společnici a během toho hledal vhodné místo, které kupodivu našel docela rychle. "Jistě," přitkal jenom a už ji ihned následoval na klidnější místo.
Posadil se vedle ní, samozřejmě s jistým odstupem. Uhladil si svetr, který už asi ani uhladit nešel a pak pronesl lehký přípitek na jejich osobnost. Sám se napil a měl nutkání udělat obličej, naštěstí je ovládl a pak snížil drink do úrovně svého klínu. Během toho začal plácat lehké nesmysly o kostýmech a během toho pronesl to, že chtěl jít více za Aragorna než za toto. "Je to lepší si zvolit sama," poví nakonec souhlasně a pak se lehce usmál nad tím, že Aragon byl skvělou volbou. "Ano, ale zase by to vyčnívání stálo za to. Jedna z nejskvělejších postav, celého fantasy světa," vydechne spokojeně. Ano, Aragon pro něj byl jistým hrdinou už jen kvůli tomu, že byl opravdu velký fanoušek Tolkiena. "Teď? Vlastně teď jsem se dal na takové hororové klasiky, možná abych ladil s podzimní náladou," uchechtl se. "Poe, jeden z nejlepší autorů. Má druhé místo, první samozřejmě Tolkien, kterého čtu taky. Už asi po šesté," promnul si lehce nervózně zátylek nad tím, jak moc se rozjel ohledně knih a pak semkl rty do úzké linky a raději se napil, aby se i umlčel. "Věnuješ se i něčemu jinému, krom focení? A koček?" usměje se s otázkou v očích. Chtěl ji poznat lépe a ne nějaké temné tajemství které většinou stejně poznával na terapiích, chtěl poznat její osobnost, skrytou tím špatným. Tu pravou osobnost, jestli to tak mohl nazvat.
color: #0047ab
Nathaniel C. Chapman
Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 06. 12. 20
Toby with cat ears
Sice to oblečení, které měl Toby na sobě, bylo prakticky stejné jako to co nosil každodenně, ale s tím make-upem to mělo své kouzlo. Samozřejmě Ellie měla v plánu to kouzlo vylepšit, ovšem tomu se pořádně teď nevěnovala, protože svoji hlavinku měla samozřejmě plnou jiných blbostí. Jako bylo třeba to, komentovat jeho svetr, který nedávno viděla na jeho sociálních sítích, popichovat ho a pak nakonec jenom už pochvalovat to, že se mu to i nakonec povedlo. "Jop, to bude pravděpodobně ono," přiznala téměř okamžitě, jakmile zmínil svůj perfekcionismus a pak už jenom hrdě zvedla svoji bradu a tím více poukázala do jeho tváře její opravdu povedený make-up. "Že? Jako docela jsem překvapila sama sebe, ale když mi to tak šlo, rozhodla jsem se i nešetřit. Ale bacha, kdyby sis bral lekce ode mě, byl bys plátno," mrkla na něj hned s nevinným úsměvem. Ano, bylo ji moc dobře jasné to, že kdyby měla možnost, rozhodně by se na jeho make-upu vyřádila a ještě by mu pro provokaci na nosu a tváři udělala fousky. Jen nad tou představou se musela uchechtnout a zavrtět hlavou, rozhodně by to stálo za to! Alespoň pro ni! Pak došlo ale na hodnocení jejího kostýmu, v jisté části ji to trochu znervóznilo, přeci jen Toby pro ni byl důležitou osobou a pravděpodobně kdyby opravdu lpěl na tom, aby si šla pro triko, s několikrát protočením očí by šla a sehnala by ho. Samozřejmě nic z tohoto si nepřiznávala nahlas, už jen kvůli tomu, že si myslela, že by mu ještě dala podklad k tomu, aby to zkusil anebo taky aby nezněla moc divně. Když pak nakonec po lehkém dobírání pronesl i chválu, cítila jak ji tváře pod make-upem nabraly lehkou červenou barvu. Ostatně asi jako každé dívce, kdyby dostaly takovou chválu jako dostala ona. "Aw, ty gentlemane, děkuju," uculí se na něj jenom a pak ho šťouchne do ramene. Moc na chvály nebyla zvyklá, proto si najednou přišla že se chová tak akorát divně. Pak už ale sama pociťovala na odhalené kůži chlad a tak uznávala, že je nejvyšší čas dostat se do baru, a tak jej nakonec s komentářem ohledně toho, že by ji dal přednášku o tom, co nosit v chladném počasí a že to rozhodně není kus podprsenky a saka, jako měla teď když onemocní. Jakmile ji potvrdil její předpověď jenom se zasmála a zavrtěla hlavou. Nebude lhát, opravdu si ho dokáže představit s tím jeho tónem, kouká na ni z vrchu a jen: 'Já ti to říkal.'
Nakonec šla hezky po jeho boku do baru, u vchodu stihla ještě přijmout panáka, kterého do sebe rychle kopla. Jak byli uvnitř došlo ji, že mohla říct i o ten Tobyho aby nepřišel nazmar! Ale už bylo pozdě a tak nad tím pro sebe jenom mávla rukou a nechala to být, neboť zde bude hromada pití. Když viděla tu hromadu lidí a vlastně skoro zapomněla na to, že měla u sebe dokonalý poslední doplněk pro Tobyho, aby byl jako celek v tom jeho převleku. Proto jej i přes hlasitou hudbu ještě zastaví, jeho ruku stahuje k sobě, aby na sebe upozornila. V kapsách se ouška trochu pomuchlali, ale Ellie je jedním pohybem docela i narovnala a pak už mu je nadšeně ukazovala. "Tseh ani zdaleka!" zavolá na něj jenom a usmívá se. Ano poznala na Tobym, že ho to pobavilo a tak se ani neptala na souhlas a už se natahovala. Opravdu si myslela, že ji její podpatky trochu pomůžou, ovšem jejich výškový rozdíl byl enormní a tak začala hned v jeho blízkosti pronášet to, že by se taky mohl ohnout. "Hele! Nemůžu za to, že můj vývin se nepovedl, zato ty si ho měl tolik, že ses klidně mohl podělit," mlaskne si nespokojeně. "Navíc, schůdky bych do kapsy nenandala a taky věčně chodíš jak pravítko, jedno ohnutí ti ještě zachrání záda!" protočila očima během toho co spokojeně koukala na to, jak se opravdu ohybuje, aby ji usnadnil její počínání a pak už jen dávala čelenku na jeho hlavu a ještě prsty upravila pár jeho vlasů, aby to nevypadalo nijak divně. Pak už jen měla hotovo a tak poodstoupila aby měla lepší výhled a hodnotila svůj výkon a jeho dokončený kostým. Předvedla mu ukázku své dokonalosti a pak jenom trošku očekávala to, že si je sundá, ale to jak spolupracoval udělalo Ellie ještě větší radost. Pak jenom měla pocit že se ji rozsvítila žárovka nápadu nad hlavou. "Oh! No vidíš to, máš štěstí že jsem na něj ani nepomyslela!" poví hned jenom a už se rozejde se smíchem. Moc dobře ji bylo jasné, že to by Toby už odmítl a ona by stejně pravděpodobně celou noc strávila tím, aby ho aspoň na chvilku přemluvila. Pak už ho následovala k baru, snažila se trochu vyhýbat lidem, a taky sledovat jeho vysokou hlavu s kočičími oušky. Pořád se usmívala, byl to dobrý nápad! Jak by ho viděla v takovém světle, kdyby se ztratil? Teď měla v tomto plánu jasno! Nakonec došli k baru a jenom se natahovala k němu, aby se podívala do lístku, co držel v ruce. Pohled mu oplatila a pak se jen zaculila. "Jako vždy vybíráš dobře, jako své přátelé," mrkla na něj s kulišáckým úsměvem. "Vidím to na... Red Hatter Martini, myslím, že mi půjde ke kostýmu," pokývá hlavou a pak počká na barmana, aby si mohla objednat drink a Toby své pití. Pak už se začala chvíli dívat okolo, viděla hezkou výzdobu, parket který se už teď docela plnil lidmi a její hlava začala šrotovat otázky jak přemluví Tobyho na tanec a taky jestli vůbec na tohle umí tancovat? Pak se otočí zpět. "Tak jak to jde, chci největší drby, které máš!" kývla hlavou na něj se snahou nechat si pevnou tvář. Bylo ji jasné, že Toby asi nemá ani žádné drby, protože na to nebyl, ale už to byla její klasická otázka ohledně toho, jak se mu dařilo. Jistě, komunikovali spolu přes zprávy a sociální sítě, ovšem to stejně pro Ellie nebylo stejné, jako když s Toby tráví čas v tom reálném světě.
color: #89cff0
Ellie Scarlett Lawson
Poèet pøíspìvkù : 44
Join date : 08. 09. 21
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru