ztracená karkulka              N a n c y

Příjemná společnost Nathaniel

Zrzečka moc tyto věci nechápe. Matrix sice viděla, ale před mnoha lety a jediné, co si vybaví, je ten agent, pak více agentů se stejnou tváří a stroje? Nerozumí tedy moc tomu, co přesně by Nathaniel chtěl, aby se zde stalo scifi? Její výraz tedy prozrazuje, že je mimo. Dokonce při něm nakloní hlavu lehce ke straně a svraští obočí. "Co přesně scifi by se mohlo stát? Válka strojů?" Nedá jí to a pronese své myšlenky nahlas. Přitom doufá, že neřekla nějakou hloupost a nespletla si to s jiným filmem. To jí ale Nath určitě objasní. Prozatím si nad tím nebude lámat hlavinku. Má chvíli ji ovšem napadne, jestli všichni neradi mají rádi scifi. Návrh totiž jako nerdík vypadá. I když, ona má co říkat. Sice není nerd, ale rozhodně je weird.
Kočky jsou ovšem téma, jež je jí rozhodně bližší, než scifi. O těch se baví ráda a to jde i poznat. Její pihovatou tvářičku zdobí úsměv a nadšené přikyvování vypovídá o tom, že je Lesie v tomto tématu ve svém živlu. A ještě, když zmíní mladík, že má kocoura, tak to div nevypískne nadšením. "To je od tebe hezké, ale.. nechci tě nějak navádět nebo tak, ale kdyby sis ho vzal domů, zahrne tě láskou." Dodá ještě s uculením a dokonce i přímým pohledem do jeho očí, jež opět sklopí pohled na zem. Holt je to stydlivka a nevydrží se dlouho dívat do očí.. téměř nikomu, koho nezná a Nathaniela opravdu nezná nějak extra dobře. Vlastně jen z terapií a tam se více méně spíše míjejí, než aby vedly dlouhé rozhovory. Kdo ví, třeba teď k jednomu budou mít příležitost a také se lépe poznat. Ještě, když mají společnou lásku a tou je čtení. Nejspíš i proto jí nepřijde zvláštní, že se tento brunet dokáže začíst i za chůze. Lesie dělá spoustu divných věcí, které nikdo nechápe. Proto nikoho za nic neodsuzuje. Nevidí důvod a to ani teď. Úsměv mu tedy oplatí a těkne pohledem někam do strany. Při další odpovědi se už ale musí tiše zasmát. Není to ovšem výsměch, spíše pobavení z toho, co řekl. "Dobré vědět." Špitne pobaveně a raději si nepředstavuje, co se mu asi stalo. Je totiž velmi starostlivá. Ale také velkorysá. Tím pádem nemůže odmítnout Natha, když se chce na její fotky podívat. "Určitě se můžeš podívat.. a fotím téměř vše. Přírodu, zvířata, lidi, co mě zaujme a pak.. mívám i nějaké zakázky různorodé." Rozmluví se o něco víc, ale přece jen něco vynechá a neprozradí mu, že i ona sama sem tam pózuje. Nerada se s tím chlubí díky jejímu nízkému sebevědomí. Zrak tedy zase sklopí na sebe a svůj dekolt a poupraví si vlasy. Tady by vážně fotit nechtěla, protože by neměla pokoj a hlavně by na to asi jeden prášek nestačil a ona už jejich množství chce omezovat. Pak se nedokáže ve škole plně soustředit, když jich bere moc. To je i ten důvod, proč na terapie chodí. Nejspíš i proto, že je navštěvuje i Nath, pochopí, jak to myslela a hlavně důvod, proč nechce a nevyptává se víc. Za to si vyslouží další úsměv od zrzečky.
Za ním následuje lehké zčervenání tváři po komplimentu, který jí složil. Lesie asi tuší, že spíše ze slušnosti a také ví, že by mu to měla oplatit. Ale jak vidí po jeho reakci, taky neoplývá zrovna velkým sebevědomím. Jak mu ale ona může radit? Asi nijak. Z toho důvodu další větu nekomentuje a jen se na něj pousměje. Následně opět sklápí zrak a po společné domluvě následuje svého společníka k baru. Tam nechá výběr drinku na něm a jen přikývne na souhlas. Dala by si vlastně cokoliv, hlavně, ať jim to rychle někdo připraví a můžou se přesunout někam do klidu. To se i po chvíli stane. Zrzečka si sklenku převezme a přesune se co nejrychleji to jde na klidnější místu v nedalekém boxu.
Posadí se, připijí si a Lesie tak drink ochutná. Zjistí, že není vůbec špatný, ale nejen to. Mladík v kostýmu Nea jí prozradí, že jeho původní plán byl jiný. To nemůže nechat zrzečka bez odezvy a po slovech Natha s ním musí souhlasit. "Jsem stejného názoru. Aragorna jsem měla nejradši, ale i Gandalfa." Poci mu o Pánu prstenů, protože toho viděla několikrát. Má tyto typy fantasy ráda. Ale přece jen má jiného favorita a to si uvědomí, a proto zvedne ukazováček. "Ale počkej, přece jen mám raději Dobbyho. Za toho bys ale nemohl jít. Byl maličký." Uculí se dívenka a brčkem promíchá drink. Harry Potter byl její zamilovaný film, stejně tak i Fantastická zvířata a podobné filmy tohoto duchu. V čem se ale neshodnou, jsou horory. Ty nemá zrzečka vůbec ráda. Vykulí na něj očka a následně párkrát zamrká. "Měl jsi málo hororu v životě, že ho i čteš?" Spíše řečnická otázka.. i když je pravdou, že toto moc nechápe. To jí ovšem nezabrání se o tom bavit. "Jaké horory přesně? O čem?" Zajímá se dál a na chvíli udrží oční kontakt. Ne však dlouho a jak je jejím zvykem, skloní pohled na sklenici a pozoruje, co všechno je v drinku. Přitom ale vnímá, co jí Nath říká. "Takže horory od Poe?" Ujistí se a s tím k němu zvedne pohled, aspoň do jeho tváře. "Tolkien je úžasný. Toho jsem také četla... Několikrát." Rozněžní se Alesia a možná, že by si taky měla najít čas na čtení. Ne možná, ale určitě. Chybí jí to. Ale ona je spíše na ten romantismus a zamilované příběhy, když je sama nemá a nejspíš mít ani žádnou lovestory nebude. Tiše si povzdechne při těchto myšlenkách a rozhlédne se kolem. Na baru zahlédne Cala, kterému zamává s širokým úsměvem, jakmile si jí všimne. Ale protože není neslušna, pozornost přesune na kluka vedle sebe. "Ano, chodím venčit psy v útulcích, miluji procházky v přírodě a.. taky čtu. I když, teď nemám moc času. Zvířata a škola mi veškerý vezmou." Sdělí mu upřímně a sklenku s drinkem si přiloží ke rtům, nasaje brčko a napije se. Ve chvíli, kdy drink pokládá na stůl si vzpomene, že chtěl vidět její fotky. "Jo.. ty fotky." Sáhne po kabelce, ze které vytáhne mobil, odemkne a najede na svůj soukromý web, kde má portfolio. "Mám tady, jak jsem říkala, krajiny, zvířata, nějaké společenské události, děti a dokonce jsem fotila už i oslavu narozenin." Zakření se a mobil natočí jeho směrem. Je si vědoma, že se bude muset Nathaniel přisunout blíž. Je s tím však v pohodě, nějaký pokrok přece jen udělala a ví, že na ni úmyslně sahat nebude. Projíždí fotoalba a nechá na něm, jestli bude chtít vidět všechno nebo jen něco. "Tady jsi dokonce ty.. jak jsme šli z terapie, měl jsi takový zadumaný výraz, že jsem to musela vyfotit.. ale neboj, ten web je soukromý a neukazuji ho nikomu." Ujistí ho ještě, než sklopí zrak k zemi. Asi by ho neměla fotit bez jeho vědomí, ale momentky jsou prostě nejlepší. Ale protože se cítí trochu provinile, tak se rozhodne mu mobil podat, pokud bude chtít...a je připravena mu zodpovědět všechny otázky, které ho budou zajímat. Ale jí taky ještě jedna přijde na mysl. "A ty vlastně děláš kromě čtení ještě co?" Otázka tak nějak do placu, ale kdyby ji to nezajímalo, neptala by se. Poupraví si sed posunutím a ruce si složí do klína. Trochu tím chce odvést pozornost od sebe a toho, že ho fotila..a hlavně, že mu to řekla. Třeba by si toho ani nevšiml.

Každá uběhnutá minuta mu připadá jako kdyby se táhla věčnost. Většinou mu hravé pošťuchování a provokace tolik nevadí, přeci jenom to bere jako součást zdravého přátelství. Raději by byl kamarád s někým, kdo nebere život natolik vážně a dokáže si ze situací udělat srandu. Nebo alespoň tak si myslel, že vidí svět. Tak proč ho aktuální žerty a provokace popravně jen iritují? V tento daný moment by se nejraději šel někam zahrabat, jen aby nemusel slyšet další posměšný komentář týkající se onoho incidentu. Sice se nevysmívají jemu, ale jeho svědomí mu ne a ne dát pokoj. Kdyby se to dalo na nějakou chvíli vypnout, hned by byl uvolněnější. Konečně si vzpomene, že v ruce drží alkoholický nápoj, který mu v tomto problému možná dokáže pomoci. Prsty pevně sevře vychlazenou skleničku a napije se – a ani tentokrát neubírá na rychlosti. V mžiku vteřiny je celý obsah skleničky pryč, zatímco si olizuje ze rtů poslední kapky alkoholu. „Hm-?“ Nezaujatě navrátí svůj ztracený pohled na jednoho z kluků, který do něj šťouchl loktem, snad v naději, že se do jejich vášnivé konverzace konečně připojí. Peter mu ale věnuje jen nucený úsměv a nepatrné pokývání hlavy. Přeci jenom netuší, jaká poslední narážka padla, a ani ten jeho zájem to zjistit nevzrostl, proto neprojevuje nijak zvlášť velké úsilí se socializovat. Po chvíli se rozhodne o další zoufalý pokus o útěk: rázně přede všemi pozvedne prázdnou sklenici a volnou rukou ukáže k baru, jenže dřív, než se vůbec stihne nadechnout, aby oznámil svůj odchod, tak je přerušen. „To je dobrý, já ti ho donesu, taky bych si měl něco dát. Zase to samý?“ Týpek ani nepočká na Peterovu odpověď, jen mu z ruky sebere skleničku a zmizí pryč. Skvělé. Takže i pokus číslo dvě selhal.
Takhle dnešní večer neměl probíhat. Peter si měl dnešek pořádně užít se svým parťákem Stuartem Macherem, jenže ten teď dělá kdo ví co, zatímco Peter je uvízlý uprostřed tohoto drbacího kroužku. Beznadějný výraz se začne pomalu usazovat na jeho obličeji, proto si raději promne tvář, zatímco se usilovně snaží vymyslet další způsob, jak se od nich odtrhnout. Z dumání ho vytrhne až ženský hlas volající jeho jméno. Prudkým pohybem se otočí za zdrojem a moc dlouho mu nepotrvá, než se jeho pohled zastaví na drobné kovbojce. „Cassidy,“ vydechne úlevou a po době, která se zdála jako věčnost, se mu na tváři konečně objeví ten charakteristicky zářivý úsměv. „Ne, vůbec,“ vyhrkne možná až příliš rychle, což u kluků vyvolá reakci připomínají pubertální chechot. Jeho oči jsou ale přikované na Cass, která na něj kouká s tím nejvíc širokým úsměvem a nesoudícím pohledem, což ho v aktuální moment více než nadchne. „Tak pojď,“ kamarádsky ji poplácá jemně po rameni a trochu jejího přepadnutí využije, aby ukončil to peklo, ve kterém se nedobrovolně ocitl. Za sebou ještě slyší pár nevhodných komentářů, oni si to ale míří společně k baru. „Ani nevíš, jak moc rád tě zase vidím,“ prohlásí upřímně. A to nemyslí jen kvůli její nezáměrné záchraně. Už sám neví kdy naposledy se ti dva bavili, navíc Cass měl vždycky rád. „Tak ale řekni mi… kolik zločinců jsi dnes svojí pistolkou už stihla sundat?“ Uchechtne se, zatímco rukou zamává ve vzduchu, aby si získal pozornost zaneprázdněných barmanů. „Takže co pijeme?“ Pozvedne na ni tázavě obočí, když se u nich konečně zastaví obsluha.

Nad jeho popuzeným tónem se pobaveně zaculila, jelikož nezněl skutečně naštvaně, spíše jako rozmrzelý stařík, který se nedokáže smířit s moderní generací, a vzhledem k tomu, že byl mladší než ona, to bylo úsměvné přirovnání. Možná nebyl o tolik mladší, ale byl tu na studentské akci, takže pravděpodobně ještě studoval... stejně jako ona, minulý rok touto dobou. „Smlouvu s ďáblem?” otázala se ho a nahodila absolutně nevinný kukuč, který doplnila sladkým úsměvem. Samozřejmě, že šlo vidět, že je to hrané, ale díky tomu jejímu jemnému obličeji to nepůsobilo tak moc na sílu... ale ta krev (umělá!) na jejím kostýmu a krku tomu vůbec nepomáhala. „Tak doufám, že jako ďábel nevypadám,” dodala ještě, kdyby to z toho jejího mrkání nebylo jasné, o co jí jde, a přestala se na něj tak moc culit – stále se usmívala, o tom žádná, sluníčkovým lidem jako je Gab jen tak úsměv ze rtů nemizí. A Mišák se naštěstí zdá být na podobné vlně, i když občas trošičku mručí, je to veselá kopa, není tedy divu, že společně s ním míří dovnitř, a dokonce se nad ním slituje a vezme mu jeho zapomenutý welcome drink. A pak že podepsal smlouvu s ďáblem, tse!  
Uvnitř bylo narváno, jak jinak na takové akci, proto jí dělalo trochu problém prorážet se davem a držet s Michaelem krok. Co si budeme, muž si prorážel cestu snáz než drobná blondýnka. Nevzdávala se ale bez boje, a i díky úhybnému manévru, který viděla Michaela provést, mu byla schopná zůstat v patách. Ona přehled měla, on tolik ne, takže když mu na chvilku zmizela z dohledu, tak se chudák musel zmateně rozhlížet kolem, než si jí všiml. Rovnou mu podala jeho chybějící panák, který statečně převzal - taky se mohlo stát, že se mu nebude líbit, čehož se bála ještě chvilku po předání. Viděla totiž, jak si tu panákovku prohlíží, ale nakonec v něm vyhrála zvědavost, takže panák nebrala zbytečně. „Snad je tohle to jediný, nic jinýho jsem po tobě už nenašla,” prohodila pobaveně, ale jen co ta slova opustila její ústa, říkala si, že musela znít trochu jako přehnaně starostlivý mom friend, a že by se možná měla trochu stáhnout - však se znají všehovšudy pět minut! No nic, raději se přesuňme k tomu přípitku, ve kterém zmínila jeho hrdinnou záchranu. Pobaveně se zasmála jeho návrhu na přípitek: „Myslím, že to bys připíjel na velkou spoustu holek,” neodpustila si komentář a pak už si připila na zdraví těch hrdinů, co zachraňují... tedy přímo na něj. Obsah skleničky do sebe obrátila na ex a sklepla si ze dna skleničky do pusy i alkoholem nacucanou žížalku. Obličej se jí zkřivil do klasické popanákové grimasy, a nespokojeně se z té hořké chuti otřásla. „No,” odkašlala si, „musím říct, že na ty drinky se těším víc,” zhodnotila tento zážitek stále s mírně zaksichtěným výrazem na tváři a zamyšleně si prohlížela nyní už prázdnou panákovku. Očka zvedla zpět k Míšovi, když začal se svým hodnocením, a postupně se z její grimasy stával opět ten úsměv, který by si pravděpodobně měla trademarkovat. „Za mě ty žížalky dost bodů přidávají, za ně bych neubírala,” připojila se k jeho hodnocení, nicméně oproti němu se nechystala být tak pozitivní, „ale já jsem spíš na míchaný drinky než takhle čistý panáky... a zas jsem se jednou přesvědčila, že to není nic pro mě,” na chviličku svraštila obočí při té vzpomínce na pár chvil zpět, „takže bych tomu dala tak šest z deseti, ten gin s tonicem by byl mnohem lepší,” alespoň si odnáší poučení pro příště... ze kterého se ale stejně nejspíše nepoučí, obzvlášť pokud to bude panák zdarma. Ale ten gin se jí zamlouval, už v hlavince přemýšlela, co by si dala za drink na baru a zda by v něm mohl být gin, ale upřímně? Stejně si vybere ten drink, který bude ten nejbarevnější, protože estetika servírování je podle ní velmi důležité a dělá to (minimálně Gab) tak polovinu radosti z celého toho drinku. „Vím, v klidu,” zasmála se a zavrtěla nad ním hlavou, no než mu stačila odpovědět, zamotal se do svých slov natolik, že snad ani nevěděla, jak by ho měla vymotat. Nechala ho domluvit a když vydechl, volnou rukou ho zlehka poplácala po rameni. „V klidu si oddechni, nádech výdech, já vím,” pokusila se ho uklidnit, no tentokrát se zdálo jí, že to vyznělo špatně, se trochu cítila, jak kdyby ho zneužila pro vstup a teď mu to říkala. „Nebo teda, samozřejmě se ti chci revanšovat, ale ne ani tak kvůli penězům, ale protože to od tebe bylo hezký a hezký gesta se mají oplácet,” opravila svá původní slova s úsměvem, „hned by na světě bylo líp, kdyby to tak dělali všichni, ne?” dodala ještě myšlenku roku a jemně nad tím pokrčila rameny. „Jsem tu dobrovolně, okay?” uzavřela to a poposunula se blíže k baru, aby si mohli objednat, až na ně přijde řada. Navíc tu ani nebyla s nikým na pevno domluvená, že by spolu měli trávit čas, takže jí Míša od nikoho vůbec nekradl, a vzhledem k tomu, že je s ním sranda a je to tak trochu ňouma, se bavila, proč by od něj tedy odcházela? Možná by mohla leda tak jít pozdravit Lacey, která postávala u baru, ale vzhledem k tomu, že tam měla pánskou společnost, by to nebylo nejvhodnější, a tak zůstávala s Míšou. „Sám jsi přece řekl, že pít se musí s Míšou, no ne?” zopakovala jeho vlastní vtípek a uculila se nad tím stejně přiblble jako on předtím. „A k tomu, co dělám... teď v létě jsem dostudovala, měla jsem obor umění a pracuju v galerii místní. Ve volných chvílích si maluju svoje věci anebo míchám drinky v baru, ne tady, jinde, a navíc to už fakt skoro nedělám, to byla hlavně brigáda při studiu... ze který mi je teď líto odejít,” shrnula mu stručně svou životní situaci zatímco fronta před nimi se pomalu sunula kupředu. „Co ty? Kromě toho, že ještě studuješ,” oplatila mu otázku a rovnou na něj vypálila i další: „Uu, už víš, jaký si dáš drink?”

Na letošní Halloween neměla žádné extra plány, ale když při podzimním úklidu skříně našla sukni a svetřík, který jí okamžitě evokoval vzpomínky na Sailor Moon, nedokázala odolat. Na svetřík si ještě našila červenou mašli, jinak byl perfektní, a sukni si ve městě v jednom obchůdku nechala doplnit o bílé lemování na dolním kraji sukně, které by už ona sama vyšít schopná nebyla, zase tak zručná s jehlou a nití není. Ještě si k tomu koupila vysoké bílé ponožky a outfit byl na světě. Když si sama sebe v den akce prohlížela v zrcadle, byla velmi spokojená – chyběly tomu už jen copánky, se kterými se prala posledních 20 minut. Po dalších 15 minutách své vlasy úspěšně zkrotila do obstojně vypadajících bobánků na hlavě, ze kterých se táhly culíky, jejichž konce navlnila, a byla připravená vyrazit. Ještě si na ruce natáhla vysoké bílé rukavičky a kostým byl kompletní a za pár korun! Přehodila přes sebe kabát, do kabelky si zabalila vše potřebné a vyrazila do města.  
V baru to žilo, vstupní panák odmítla, tuhle radost klidně přenechá někomu jinému, a uvnitř se k baru hned nehrnula, jelikož tam bylo narváno až až a nejprve se chtěla porozhlédnout, hlavně po kostýmech ostatních. Některé totiž byly opravdu zajímavé, zahlédla Princeznu Leiu, detailní baletku... a některé byly méně zajímavé, viděla totiž spoustu lidí například jen potřísněných krví. Z pozorování okolí ji vyrušil až čísi hlas, který ji velmi důvěrně oslovil, ačkoliv podle hlasu neměla ponětí, o koho se jedná. Obrátila tak svou pozornost za zdrojem hlasu a upřímně? Stále si nebyla jistá, ale ten obličej... znala. Rozhodně ho znala, ale odkud? Očkama těkala po jeho obličeji, jak kdyby snad jeho rysy mohly prozradit, odkud se znají. Nakonec se rozhodla volně pokračovat v konverzaci, ono se časem dojde k vysvětlení záhady jejich známosti. „Ahoj,” pozdravila s jemným úsměvem na rtech. Ah! Když z něj vypadlo to jméno, plácla by se do čela. Tak proto ho znala. „To abych brzo přišla znovu nafotit nějaký koncert nebo zkoušku,” znala ho, jelikož byl na fotkách. To vysvětluje hodně, ale bez jeho pomoci by si na to asi nevzpomněla. „A mám se celkem fajn, někteří si tu s kostýmy dali vážně záležet a je to radost pozorovat,” podělila se o svou radost, která lehce poklesla, když jí do zorného pole vstoupil zrzek oblečený jako Twister s... no, hlavním záměrem na jeho rozkrok. Tohle na někoho jako vážně platí? Hrůza. No svůj poznatek si nechávala pro sebe, nerada mluvila o ostatních negativně za jejich zády. „Co ty, jak se máš? Jsi tu s někým, ať tě kdyžtak dlouho neruším,” oplatila mu otázku a zároveň zkoumala, jak je na tom, jelikož by ho nerada zdržovala. Dobrá, to on oslovil ji, takže dost možná nespěchal za nikým dalším, nebo byl zkrátka zdvořilý a chtěl ji pozdravit – člověk nikdy neví.

Panák a dva drinky otupily její sociální cítění, které ani za střízliva nebylo úplně stoprocentní, proto neměla sebemenší problém se vrhnout do skupinky, ve které zahlédla jednu jedinou známou tvář a zbytek jí absolutně nic neříkal. Koho trápí, že nikoho nezná, když tam stojí její kámoš! Nebo možná spíš známý? Sama nikdy netušila, kde přesně člověk překlene tu přátelskou úroveň, obzvlášť když se s Peterem teď celkem dlouho neviděli. Dnes jí to ale ani v sebemenším netrápilo, zkrátka viděla známý obličej a nutně ho potřebovala jít pozdravit, o čemž svědčil i široký úsměv na její tváři a naprostá ignorace okolní skupiny. Nijak nepostřehla, že se vlastně Peter nesmál předtím, než se objevila, její vlastní nadšení, že se dostala k někomu, ke komu se může nacpat, bylo zkrátka větší, a proto to nijak ani nekomentovala. Byla ráda, že si vůbec všimla zbytku skupiny, kterou se rozhodla pak adresovat a alespoň trochu se jim omluvit za to, že jim jejich debatní kroužek absolutně nabořila. Peter ji naštěstí ujistil, že vlastně vůbec nic nenabořila, čímž jí spadl kámen ze srdce – asi přeci jen i v tom všem alkoholu ještě nějaké zbytky sociálního vnímání měla a po chvilce by se na ní vkradl jakýsi špatný pocit, že se nezachovala vhodně. „Tak jo!” zaradovala se, když se přidal k její cestě na bar, no zaslechla i poznámky od skupinky, kterou opouštěli. Neubránila se nespokojenému výrazu, proto se na ně otočila se svojí pistolkou a s ultimátně soustředěným výrazem na ně zamířila, načež napodobila pohyb jako kdyby skutečně vystřelila. Ještě se na ně ironicky zakřenila a obrátila se dopředu, připravená věnovat Peterovi svou plnou pozornost. „Taky tě ráda vidím,” opětovala jeho slova zvesela, „už je to nějakej ten pátek, co jsme se naposledy potkali, ale on ten čas hrozně letí,” postěžovala si nespokojeně a koutky jí spadly o něco níž. „Vlastně ani nemůžu uvěřit tomu, že letos už budu končit na univerzitě, to je fakt šílený,” vrtěla nad tím hlavinkou, a nakonec nad tím mávla rukou (ve které měla i svou suprovou pistolku). Nějak moc mluvila, a tak se radši podívala na Petera, aby mu taky dala nějaký prostor. „Jen ty tvoje kamarády za ty poznámky,” zakřenila se a významně s pistolkou zamávala, aby věděl, že je vždy připravená svou zbraň pozvednout k boji za spravedlnost! „Ale určitě nejsou poslední, musím si tu srovnat pořádek,” důležitě si chytla špičku svého kovbojského klobouku, který si důležitě nadzdvihla jako ti kovbojové a šerifové ve filmech, když se tvářili jako autority. Protože to přesně je i ona dnes – autorita, a každý, kdo to zpochybní, bude zastřelen! No... dobrá, to možná úplně ne, to by nebylo příliš spravedlivé, ale však ona si už něco vymyslí. Zamyšleně přesunula pohled k baru, když se Peter ptal, co pijí, a prohlížela si drinky, které pár barmanů pokládalo před zákazníky. „Předtím jsem měla voodoo punch, ale támhleto,” ukázala na sklenku se zářivě zeleným obsahem, aneb Mad Hatter Martini, „vypadá cool, co myslíš?” zdvihla očka od sklenky zpět k Peterovi a vyčkávala na jeho verdikt, načež přeskočila pohledem na obsluhu, která (možná ne tolik) trpělivě čekala, co si zvolí.

zatím       s a m a 

Možnost obléct si jakoukoliv šílenost, aniž by vám na to kdokoliv cokoliv řekl? Tu Chloe vždy uvítá. Nemyslete si, že by si odvážné outfity neoblékla i bez záminky Halloweenu, a že by názory ostatních na své outfity brala nějak v potaz, ale bylo příjemné nemuset ty kecy vůbec poslouchat. Pevné plány na tento večer neměla, vlastně ani nevěděla, za co půjde – což byla perfektní výmluva pro odpoledne v nákupním centru. Původně si chtěla pořídit nějaký kompletní kostýmek. Nic vymyšleného ale neměla, proto se velmi snadno nechala zlákat naprosto skvělým outfitem, který zahlédla ve výloze jednoho z jejích oblíbených obchůdků. Nebylo to úplně to, co by si představovala, ale tomu kostýmku nešlo odolat. Sáčko a ty kraťásky v tygřím vzoru byly prostě dokonalé, a když to viděla v kabince na sobě? Pastva pro oči, byl by hřích, kdyby si to nevzala! Ještě k tomu našla ladící boty – vysoké kozačky na neméně vysokém podpatku, se kterými bude jistě vyčnívat nad celým davem. Už teď se nemohla té akce dočkat, a když jí v příštích dnech do nosu trefila ještě velice jemná zlatá čelenka kočičích oušek, bylo vymalováno. Samozřejmě se nezapomněla se svým každým úlovkem podělit se svou drahou Nancy. V den akce celý outfit doplnila o set zlatých náhrdelníků, černě nalakované nehty a bronzové stíny doplněné o drobnou oční linku. A co že si vzala pod to sáčko? Nic. Proč by si měla brát něco jiného než pěknou černou podprsenku, díky čemuž mohla dát celému světu na obdiv své tělíčko, hm? Naposledy si prohlédla své nafoukané vlasy v zrcadle, zda mají ten správný objem, přehodila přes svůj outfit teplý kabát a nechala se odvézt až ke dveřím klubu taxíkem. Dorazila už chvíli po oficiálním začátku, jednak se chtěla vyhnout frontám a vstupu a jednak zkrátka věděla, že hned na začátku tam nebude taková zábava.  
Po welcome drinku, ve kterém zanechala žížalku a odložila jej bůh ví kde, zamířila rovnou na bar, aby si něco objednala, a obhlédla okolí. Pár známých tváří periferně zahlédla, například Aidena s nějakou školačkou v punčocháčích, vážně rozkošné. Protočila nad tím oči a raději zkoumala zbytek osazenstva, zatímco vyčkávala na barmana. „Jednu Black Widow,” objednala si a s drinkem v ruce zamířila k jakémusi muži, který k ní stál zády a vypadal, že je tu o samotě. Toho se musí využít, no ne? Ještě než promluvila, zlehka mu potlapkala rameno, aby si získala jeho pozornost, než vstoupila do jeho zorného pole. „Jaký je tvůj kostým, hm?” začala bez větších okolků a ručku prozatím stáhla zpět k sobě, načež se napila brčkem svého drinku.