Ono jí bylo trochu jasné, že neplakal. Jenže jí to bylo líto a něco říct musela, je to takový hodný andílek. Občas zlobí, ale jen maličko a hezky! Nikdy by neublížila ani mušce. Hezky si ho držela kolem krku, avšak pořád myslela na to, aby ho neškrtila a ptala se skoro celou cestu snad každých pět sekund, zda-li není těžká. Krásně propovídali celou cestu, přičemž ona ho mezi tím navigovala do jejího nádherného bydliště. Jako z pohádky dalo by se říct. Sídliště bylo krásné, skoro každý dům byl veselý a právě třeba proto, že tu bydlely rodiny s dětmi. Proto si to tu vybrala, chtěla něco, kde bude zrovna tato atmosféra panovat. Nechtěla být někde, kde budou gangy a bůh ví co. Asi by si netroufla chodit pak v tuto noční dobu domů. Ale tady? Jediné co může v tuhle noční dobu potkat jsou milí sousedé a nebo toulající se pejsci a kočky.. Které se většinou snaží odchytit a najít jim domov. Kočky ještě neřeší, většinou jsou lidí ze sousedství ale pejsky okamžitě řeší. Vždyť pejsci i zaslouží to nejlepší! Ostatně to všechna zvířátka. Pustí se ho před jejím domkem, kde se před dveřmi nacházela houpačka a plno nádherných rostlin. Je to jako její džungle, její království. Vtáhne si ho hezky dovnitř a už to odpovídá jejímu charakteru. Plno barev a všechno veselé.. Jako by se mu přímo otevřela do sebe. Rozsvítí všude možně, aby vůbec viděli na krok. Omluvila se, rozešla se rovnou se převléknout. Nechtěla si ušpinit ty nádherné šaty, navíc v nich vařit asi nebude největší sranda. Převlékne se do jejího super kečuper outfitu a kráčí za ním maličko rudá jako rajčátko.. Nikdo neví, že je milovnice dětských pohádek, snad se jí nebude smát. Ale on jí vkus pochválil a tak se zahihňala. „Jo je to frájaa! Děkuju.“ Zaculí se pěkně, mezitím mu nalila do sklenice ledovější vodu a podala mu ji. Připravovala jednoduchý pokrm, což jsou palačinky. Když si měla vybrat obor, který bude studovat, myslela že by šla na nějaké kulinářství, ale fotografování a zbavit se? Tak to prostě ne.  Když uplatňovala své schopnosti v kuchyni, byl čas k další konverzaci. Náramně si to užívala.. Mohli se spolu bavit o čemkoliv a ne jen přes písmenka na mobilech. Neměla to zrovna v lásce, jenže přes písmenka se styděla mnohem méně. Aron jí však ukázal, že stydět se před ním nemusí. Třeba se jednou dostane s Aronem k tomu, že je smutný když zemřou zvířátka ve filmu. Ona proto má taktéž slabost. Ví, že je to třeba jen film, ale stejně jí slzičky tečou po tvářích jako o závod. Naservíruje krásně palačinky se sirupem, všelijakým ovocem a postaví výsledek právě před oříšková očka mlsouna Arona. Usadila se naproti němu ke stolu se svou porcí, zamyšlená nad jeho otázkou. Dá si do pusy sousto, vyčká až ho sní a až pak odpoví. „Víš já.. Mám problém s tím, se zapojit do společnosti.. Takže spolek by nepřipadal v úvahu.. Navíc holčičí je na mě až moc..“ Nemůže najít to správné slovo, vypadá to, že jí to až rozrušilo, že vlastně nikam nepatří. Mohla za to i převážně její máma. Nikdy neodkázala pochopit že na tohle není a vyčítala jí to. Proto ji to až tak dokázalo vykolejit. „Nejsem na to dostatečně dobrá. Nepatřím tam..“ Shrne to raději, ještě by se mu tu sesypala, takže si raději dá do pusinky malinu, co jí hned uklidní. Ona je milovník malin. Je to její nejoblíbenější ovoce a mohla by ho jíst v podstatě furt. „Kolej, tam není moc klidu a já to potřebuju. Byla jsem si ty prostory prohlédnout.“ Pousmála se nad tím pěkně, asi pochopit, že není na tu společnost. Ne že není.. Ona se bojí. Stiskne o něco více vidličku v ruce a přivře na moment oči. Nebyla zvyklá o tom vykládat. Bála se mluvit.. Vždycky. Mluvila raději se zvířaty.. Zní to asi divně ale.. Prostě na ně mluvila i přes to, že se jí nedostane odpověď. Nedostane se slovně, ale gestem. To na tom miluje. Zvíře vás nikdy neodsoudí za něco, co řeknete špatně. Ona před zvířetem ale nic špatného neřekne.. V tom je to kouzlo. Kolikrát si říkala, že si bude ostatní představovat jako zvířata, moc to nepomohlo. „Ale tak povídám si se zvířátkama. Pořád se ke mně toulá jede od sousedů. Miluju zvířata.. Určitě víc než lidi.“

Široce se usmál, když poděkovala na jeho pochvalu. I kdyby měla tričko s Tomem a Jerrym, stále by jí ho pochválil, protože to prostě bylo cool a cool to i zůstane. Všechno bylo hotové, všechno bylo naprosto dokonalé a celý večer se blížil hezky ke konci. Ovšem, ještě tady byl čas na nějakou tu konverzaci a vůbec neměl tušení, kdy by to měli utnout a vydat se každý do své říše snů. Nastal čas na jeho otázku. Na tu prokletou otázku, jenže to netušil, co přijde. Pozorně poslouchal celé její vyprávění. V hlavě si ta slova přehrával znovu a znovu, zda vlastně slyší správně a nezdá se mu to. Bohužel ani jedno slovo se mu nezdálo a to, co vypouštěla ze svých úst, byla realita. Čekal, až mu to všechno poví. Chvilku byl ticho, protože hledal slova, která musí složit do věty a ony věty poté musí říct. Všiml si i pevnějšího stisku, ve kterém svírala vidličku. Ještěže si všímá i takových zbytečných detailů, jako byl tenhle. Ovšem, pro někoho byl zbytečný. Pro Aarona, byl opravdu důležitý. Poznal, že je díky tomu dost nesví, neklidná a možná i trochu smutná. Hlavně ji donutil k tomu, aby si zase snížila sebevědomí, což nechtěl. Odložil vidličku, zabořil do ní svůj pohled a chvilku ji jenom sledoval. “Grace…“ Pronesl potichu a veškerý jeho optimismus se někam vytratil. Bůhví, kam se zmizel, ale někde tady snad bude. Dlouze vydechl a odsunul se od stolu. Pomalu obešel stůl a přidřepl si hned u ní. “Kolikrát jsem ti za tenhle večer řekl, že na sebe nesmíš být tak tvrdá?“ Optal se a stále do ní upíral svůj pronikavý pohled. Tentokrát to byla jeho chyba, že na sebe byla zase tvrdá a to si dobře uvědomoval. “Nemusíš se snažit být dobrý nebo ta špatná.“ Pronesl po kratší odmlce a na chvilku odvrátil svůj pohled. Po pár sekundách ho vrátil a zase na ni upřeně hleděl. “Ty budeš vždycky ta dobrá. Dokážeš být sama sebou a nijak se nepřetvařuješ, to se dnes moc nevidí. Máš problémy se společností? Nevadí. Jsou tady jiní lidé, kteří se nedokáží začlenit. Jsem tady já a budu tady ještě hodně dlouho. Budu tady dlouho s tebou a budu ti v těchto věcech pomáhat.“ Dopověděl svůj dlouhý monolog, aby věděla, co si o tom všem myslí. Měl na to úplně jiný názor a rozhodně se lišil od toho jejího. “A co jsem stihl zjistit za celý tenhle večer? Zjistil jsem to, že jsi dokonalá. Je ti úplně jedno co si oblečeš nebo co řekneš. Prostě jsi dokonalá a ve Spongebobovi.“ Jemně se na ni usmál, aby věděla, že to myslí vážně a nedělá si z ní srandu. Myslel to smrtelně vážně. Nikdy si z takových věcí nedělal srandu. Proč by si taky z toho srandu měl dělat, že? Vůbec se mu nelíbilo, jak se tvářila. Byla tak ztrápená, že to ani nebylo možné. Pomalu se začal narovnávat, ale svůj pohled z ní nespouštěl. Znovu si vytáhl rukávy své košile, protože mu sklouzly dolů. “Jediné co potřebuješ, zrovna teď, nejsou palačinky. Potřebuješ dlouhé od jednoho šíleného člověka, jako jsem já.“ Zasmál se nad vlastní označením a jemně ji pomohl zvednout se ze židle, aby ji mohl hezky a na uklidnění obejmout. Může to brát jako cenu útěchy, protože tu teď opravdu potřebuje a rozhodně si jí zaslouží. “Nejsem zvířátko, ale přesto si se mnou povídáš.“ Zašeptal s lehkým úsměvem na tváři a omotal své velké ruce kolem jejího drobného tělíčka. Právě se jí dostavilo Aaronovo uklidňující objetí, které rozhodně jen tak nerozdává. Vlastně ho nedostal nikdy nikdo, ale to je jenom detail, který nikoho nemusí zajímat. Jeho optimismus se zase vrátil na své místo a to bylo opravdu dobře! Nedokáže si představit, co by bez něho dělal. Byl by kyselejší jak citrón? Existuje něco horšího než citrón? To je opravdu skvělá otázka k zamyšlení. Po chvilce se od ní s úsměvem odtáhl a pohlédl na ni. “Pojď, dojíme to a půjdeme spát. Pokud chceš, můžu tady zůstat, aby se ti lépe po tomhle usnulo. Dobře?“ Optal se jí starostlivě. Možná měl strach, že by mohla mít nějaké noční můry a on by zrovna nebyl poblíž. Bože, to by bylo hrozné! Co by si potom počala? Proto bude lepší, aby tady byl a pro případ nouze ji mohl hezky uklidnit a zachránit od toho všeho špatného!

Slyšel velmi dobře, celé to byla realita. Oči jako by najednou byly ze skla a ona se celá měla rozsypat. Ručky stiskla v pěstičky až jí zbělají kluby na těch drobných dlaní. Opravdu se až tak musí držet? Přímo se nesnáší za to jak citlivá umí být. Jenže ona svůj život nemá ráda. Nezapadá do té společnosti, do ideii ostatních a upřímně to sama celé nezvládá.. On tu pro ni nemůže být věčně, ona ho sama se sebou nemůže otravovat. Kolikrát přemýšlela nad studiem doma.. Ale matka ji poslala sem aby si udájně našla přátele. A daří se jí to? No ne zrovna moc dobře. Nikdy na to nebyla a asi nebude. Hold se s tím musí vypořádat. Vyslechne si jeho slova a otočí se na židli opatrně k němu, když k ní dřepne. Styděla se na něj i podívat.. Do těch jeho oříškových očí, kterým důvěřuje. Nebýt tvrdá? Co to vlastně znamená? Celý život takhle žila a to hlavně ze strany matky. Byla takto vychovávaná. Neustále musela mít všechno perfektní. Žádná věc nesměla být na jiném místě než má být a to samé bylo u ní a jejího chování a vzhledu. Úplně vlastně u všeho. Donutilo jí to srazit sebevědomí úplně do nejnižších hlubin, kam si ani plno lidí nedokáže představit. Nečekala jeho slova.. Celou dobu se dívala do svých dlaních až dokud nezmínil fakt, že je tady pro ní a bude se snažit jí pomoci.. Vážně.. Vážně tohle chtěl riskovat? Ztrácet tím svůj čas? Něčím co už tak vypadá ztraceně? Nechápala ho ale v očích se jí zaleskla vděčnost vůči němu. Nikdy jí tohle nikdo neřekl. Jak by taky mohl, pořádně na nikoho ani nepromluvila. Jediný kdo jí tohle nabídl, byl její otec. Nikdy nebyl tvrdý, byl schopen pro ni udělat cokoliv. Ne ji rozmazlovat, ale snést ji modré z nebe tak, aby byla stále ta vděčná holka. Chránil ji před každým.. Až do teď a vždy stál za ní před matkou. I když udělala jakýkoliv dětský průšvih. To on ulehčoval její dětství. Kdyby si našla jakékoliv kamarády, nebo přítele.. Táta by si je pořádně proklepl. Byl by moc hodný, ale pozná lidi hned od oka a to ona neumí. Nadechne se ke slovu a spustí tišeji.. „Nikdo není dokonalý a kdyby byl, určitě to nebudu já..“ Ale Spongebob určitě ano.. Ale neměla teď moc náladu to říct, nechtěla ho vlastně ani přerušovat, bylo by to neslušné. Pomalu a vykuleně ho při slově objetí sledovala. Chytne jeho velké dlaně a postaví se na nohy. Přitulí se okamžitě do jeho náruče a své očka spokojeností zavře. Hezky se nadechne, že i jemu musí dojít jak příjemné jí to je. Tulila se jako maličká holka k němu a nechtěla ho ještě jen tak pustit.. Nezažila dlouho takové objetí, rodiče totiž delší dobu neviděla, jsou na dovolené, ale staví se cestou zpět a přespí u ní. Bude moc ráda, už jí chybí.. Ale tohle objetí se jí moc líbilo.. Bylo jiné. „To je pravda.. Nejsi zvířátko ale Aronek, co mě zachránil.“ Špitne rozkošně, přičemž ho pomalu pustí. Jeho nápad je skvělý.. Ne že by vše myslela že je skvělé a že je dokonalý princ. No ano, je, avšak nechce podlézat. Ale prostě jako by jí četl myšlenky. Očka se jí zavírají a do postele se přímo těší. „Vážně tu zůstaneš? Nikdy tu se mnou nikdo zůstat nechtěl.“ Nadšeně poví a láduje se zbytkem palačinek. Nádobí pak po nich umyje, nerada by měla v kuchyni čubinec. Usmála se na něj maličko, zavedla ho do svého krásného pokoje s velkou postelí. Stydlivě na něj pohlédla. „Odlož si v klidu.. Budeš muset spát se mnou, nenechám tě na gauči, není nejpohodlnější na spánek a tady je větší chlad. V obýváku je.. horko.“ Pousměje se, učeše si u stolku vlasy a vleze si rovnou do postele pod peřinu. Hezky si zapnula lampičku a vyčkávala na něj. Mezitím si vypínala budík na další den. Přemýšlela mezitím nad jeho slovy.. Všechno to bylo od srdce a vážně to znělo.. Hezky a vážně.

Lehce nad její odpovědí zavrtěl hlavou. “Pro mě jsi a na tom si budu trvat.“ Usmál se, aby věděla, že to myslí hezky od srdíčka. Myslel to rozhodně i vážně, zná jen pár lidí a nikdo z nich nebyl takový jako ona. Při jejím přitulení se široce usmál. Připadal si jako někdo opravdu starostlivý, který má za úkol se starat o tohohle tvorečka ve všech špatných chvilkách. Což rozhodně bude dělat, když bude někde poblíž. I kdyby nebyl, je ochoten se sebrat a vydat se klidně přes celé město. “A klidně tě někdy zachráním znovu.“ Na tváři mu stále hrál jeho vřelý úsměv, který nechtěl jen tak dát zase někam pryč, ale chtěl si ho držet na tváři hezky po zbytek tohoto večera. Pomalu ho pustila a její radost z toho, že by tady zůstal, ho lehce překvapila. Nečekal takovou radost. Při doznění celé věty se musel trochu zamračit. Nechtělo se mu moc věřit, že tady nikdo nechtěl zůstat. Ovšem jí to nechtěl nijak vyvracet, protože se bál, že by se mohlo stát to, co před pár minutami. Rozhodně by se snažil jí zase pomoci zvednout její sebevědomí a vlastně celkově ji pomoci, aby se tím vším netrápila, protože nechce, aby se trápila takovými maličkostmi. “Vážně tu zůstanu.“ Lehce se zasmál nad její nadšenou reakcí. Pokud u ní nikdo nechtěl zůstat, tak bude první a popravdě? Vůbec mu to nevadí. Hlavně, pokud se bude cítit dobře, tak tady rád zůstane. Kdyby se cítila jakkoli nepříjemně, raději by šel do spolku spát. Společně s ní dojídal palačinky, pomohl jí s nádobím a poté ji následoval do její ložnice. Pravda, chtěl spíše přespat na tom gauči, protože nechce okupovat cizí postele. Když mu byly oznámeny mínusy jeho vyhlédnutého místa, lehce si povzdechl, protože opravdu nechce okupovat ničí postel. “Pokud to není jakkoli proti tvé vůli a budeš se cítit pohodlně, nebude mi to dělat problém.“ Pousmál se, protože by si snad ani neodpustil, kdyby mu to řekla a bylo by to, proti její vlastní vůli. Jakmile vešel dovnitř, lehce se rozhlédl po pokoji. Rozhodně byl hezčí než ten jeho na koleji. Ten jeho byl takový… nudně obyčejný. Vlastně se nikdy nedostal k tomu ho nějak upravit podle svého gusta. Sledoval, jak si pomalu lehá, tak si pomalu odložil a lehl si vedle ní. Přikryl se dekou a ještě zkontroloval, zda nemá zapnutý budík. Bylo by blbé, kdyby tady začala vyhrát nějaká melodie brzo ráno. Lehl si na bok, tak, aby na ni viděl. “Tak dobrou noc. Kdyby něco, neboj se mě probudit.“ Usmál a lehce zavřel oči. Necítil se nijak unaveně, ale asi opravdu byl, protože usnul hned. Spali klidně a pohodlně. Aaron se probudil někdy kolem čtvrté hodiny ranní, protože mu cinkla zpráva na telefonu. Doufal, že to neprobudilo Skřítka. Byl rád, že spí klidně a spokojeně. Přečetl si zprávu a dlouze vydechl. Potřebovali ho na klinice, protože jim přivezli vážné tři případy. Potichu se zvedl, ustlal po sobě místo, kde ležel, oblékl a ještě hledal papír s tužkou. Našel ubrousek, na který napsal omluvný vzkaz a i důvod proč takhle zmizel. Ještě tam dopsal své číslo, kdyby kdykoli potřebovala s čímkoli pomoci. Vzkaz položil na noční stolek na její straně a na chvilku se na ni zadíval. Uchopil její deku a pořádně ji přikryl, protože deku ze sebe zkopala. Pomalu se otočil a potichu se vydal ven z jejího domu. Mrzelo ho, že musí takhle odejít a nebýt tam s ní do rána, ale musel běžet. Nazul si své botky, přehodil si přes sebe sako a potichu zabouchl dveře. Ještě se na chvilku před domem zastavil a pohlédl za sebe. Stál tam přibližně 5 minut a poté se vydal za svou prací.

Nechápal to, jak ho mohla chtít poznat? Zrůdu jako on, občasného asociála a úplně tuctového kluka, co se ztratí v davu nejen díky tomu, jak vypadá, avšak díky jeho zamlklosti. I když.. Pro ni by byl schopen rozkvést, ona si to totiž zasloužila. Chovala se k němu totiž hezky, ne jako někteří, zacházející s ním jako s odpadem. Kráčeli spolu domů, kdy vánek ovíjel jejich těla a jeho zároveň ze zuřivosti stále ochlazoval, aby se uklidnil. Většinu práce s uklidněním dělala právě Angee, co mu stála celou tu cestu klidnou po boku. Mlčeli, což bylo zvláštní a u nich nezvyklé. Pro něj samotného ne, mlčel většinu svého života. Naučil se sedět a držet hubu ale nechápal proč, u nich dvou se mu to tak nelíbilo. Jenže co říct? Co jí měl teď říct, když si připadal pro ni jako nejhorší člověk? Nemohl se na ni pohlédnout. Zahledět se do těch očí upřímně, bál se totiž odmítnutí. Neuvědomil si, že ona jde s ním protože jí na tom záleží a není to z lítosti. Proč se ho po tomhle agresivním výstupu nebojí? Chtěl, aby na to zapomněla. Kdyby mohl, vymazal by jí to z paměti aby nikdy nemusela vidět, co se v něm občas ukrývá za tajemství. Možná že on je jedno velké tajemství, čekající na někoho, kdo ho rozlouskne úplně a pozná jeho samotného. Zastavil v cestě, kterou lemovaly stromy krásně právě rozkvetlé. Zvláštní, je léto, ne jaro, ale i tak to miloval tudy chodit. Teď se nad tím však nepozastavoval jako vždy. Soustředil se na její odbočku a spustil to, co ho teď tíží.. Poslouchal ji. Kousne se na moment do zakrváceného rtu.. On není zrůda? Vždyť to teď na vlastní oči viděla.. „Nesnažím se tě zbavit.“ O to mu nikdy nešlo, jen nechtěl, aby musela trpět s ním tohle. Neřešil by svá zranění. Umyl by to, lehl by si a snažil by se z toho všeho probudit, i přesto, jak nemožné to je. Brala to tak v klidu, což on nedokázal pochopit a spíše očekával, že se sbalí a už ho nebude chtít vidět. A víte co? Nedával by jí to za zlé. Kdyby se potkal, asi by sám sebe zavraždil. Bůh ví proč, její slova ho zahřála u srdce, avšak mlčel, nevěděl co říct a tak se jejich cesty nerozdělily, společně šli k němu domů. Poměrně uklizeno tam bylo, na chlapce ano. Ale známe to, on je trošku jiný. Poslušně jí ukazoval vše, co Angee hledala. Koupelnu, dveře, klidně jí ukáže cokoliv, aby se polepšil ve svém obrázku, kterým na okolí působí. Měl maličko obavy, aby nenašla něco, co Walter nechce. Co chce, aby bylo skryto. Angee už ví na její milou dušičku až moc a on jí sebou nechtěl tížit. Nechce, aby našla třináct lahviček antidepresiv, léky na bolesti hlavy, na uklidnění a další. To nemusela vidět a tak v to také doufal. Nervózně poklepával nohou, celou dobu na to musel myslet, až dokud nepřišla. Bolest neřešil, fyzická bolest nikdy nebyla tak hrozná jako ta psychická, jako ten boj, co se mu odehrával momentálně v hlavě a on ho upřímně nezvládal. Sledoval její jemné ruce, až nakonec Angee promluvila do ticha.. Byl nucen odpovědět a na tuhle otázku odpověď hned věděl. „Ne..“ To ji mohlo, hodně vlastně.. Zarazit i vystrašit, ale on naštěstí pokračoval. „Hrála si na něco, co není. Drzé holky, myslící si, jak jim všechno patří a že jsou tím zajímavé, nemám rád. Navíc jsem si s ní nerozuměl, tak jsem hledal cokoliv, než abych s ní musel mluvit.“ Uchechtne se lehce.

Angele vůbec nevadilo to, jaký Walter je. Nevadilo jí ani to, že se na akci takhle pustil do Ethana. Teď by jste asi řekli, že jí nic nevadí. Ale to zase není pravda. Vadila jí jedna věc. A tou bylo to, že se Walter pořád tak moc podceňoval. Neměl proč. Snažila se to vždycky nějak ignorovat, ale  je jen otázkou času, kdy mu prostě řekne, ať se tak moc nepodceňuje. Jdou spolu bok po boku, mezi nimi panuje ticho, které jí ale vůbec nevadí. Přeci jen, někdy se to ticho i hodí. Ona sice byla spíše na mluvení, jelikož ta snad pusu nikdy nezavřela, ale proč neudělat výjimku. Nevěděla, co se Walterovi honí hlavou, ale určitě to nebylo nic pěkného. Došli společně k Walterovi domů, kde se Angela hned vydala do koupelny. Nedívala se na nic jiného, než na to, co právě hledala. Neměla důvod se dívat na něco jiného, jelikož to se nedělá a bylo by jí to dost trapné, kdyby tam něco našla, co nechce aby našla. Není to holka, která by se hrabala v soukromí a tak radši našla co hledala a zase se vrátila k Walterovi do kuchyně. *To doufám. Kdyby si chtěl, abych odešla tak mi to prosím řekni. Nechci ti tady překážet.* Řekne mu popravdě. Jen ať jí to radši řekne, než aby jí lhal. Byla pro ní i tak celkem úleva, že mu její přítomnost teď nevadí a nějak ho neobtěžuje. Řekne Walterovi, že to trochu zabolí i když si myslela, že to Walter ani tak nepotřebuje vědět. Přeci jen on už asi i něco vydrží. Začne mu opatrně čistit rány na rukou a nepatrně se zeptá, co to bylo za holku se kterou se tam bavil. Zajímalo jí to. Trochu sebou cukne, když Walter po té době ticha vysloví zápornou odpověď. Nečekala to, proto to ucuknutí. Ale poté normálně pokračovala dále v čistění rány. *Takže nemáš rád drzé holky? To je dobré vědět.*Angela byla od drzé holky hodně daleko, jelikož ona byla přesný opak. I tak byla ráda, že tohle o Walterovi ví, i přesto, že to tak nějak už tušila. *Tak a hotovo. Snad je to už lepší.* Řekne když skončí s ošetřením jeho kloubů na rukách. Vstane a vyhodí do koše použité věci a otočí se směrem k Walterovi. *Můžu si vzít vodu, prosím?* Opře se zády o linku a podívá se na Waltera. Měla docela žízeň a obyčejná voda jí bohatě stačila.

Podceňoval se snad úplně ve všem, ale to asi dělala ta zkušenost se šikanou, psychickou poruchou a dalšími věcmi. Měl s tímhle problém a je pak těžké si věřit. Ztratil tolik přátel, za to jak ochranářský je, občas pro ně prý byl až moc a on o ni nechce přijít. Děsila ho představa, že by takové sluníčko v jeho životě odešlo. To poslední, co totiž chce, je aby mu slunce odešlo z dohledu. Tma.. Všude by měl tmu. A sám ve tmě, to není pro nikoho, povězme si.. Každý nechce být ztracen v temnotě, bez pomocné ruky.. Nepomohl by mu nikdo. Kráčeli už celkem potemnělou ulicí, ruku v ruce a v jeho hlavě se odehrávaly asi ty nejhorší myšlenky, co má.. Dlouho tu tento stav ztracení nebyl, a jeho nejvíc mrzí, že Angee u toho musí být. Usadil se na židli jako poslušný pes a nechal s ošetřit ruce. Být po jeho, nechá je nedotčené, opláchne to vodou a nechá se z části trpět, aby se poučil. „Nikdy mi nepřekážíš.“ To je fakt, který se jí vždy bude chtít dát najevo, nechce aby odešla, aby byla pryč od něj daleko, nezvládal by to. Ona je teď hlavní součástí jeho veselých vzpomínek a toho všeho hezkého dění co má. Kvůli ní se občas na někoho přinutí usmát na ulici a nevypadá kvůli ní jako vrah bez úsměvu. Čištění ran ignoroval, bolest fyzickou v tuhle chvíli neměl v úmyslu vnímat a asi to přes tu psychikou, co v sobě měl, ani nejde. „Moc ne.. Je něco jiného být drzá roztomile.. Ale holky co neznají meze slušnosti rád nemám.“ Když ho například Angee šťouchala, bylo to roztomile drzé.. Ne drzé, jen jí tak nazýval, že je roztomile drzá zlobivka. Jenže tahle holka.. Nevěděla co je slušné vychování, to on prostě nerad. Není žádný slušňáček, co si potrpí i na pozdravu dobrý den teenagerům, ale něco ve vás ze slušnosti vždy být musí. Musíte se umět chovat k cizímu, je divné se k němu chovat jako k příteli, kterému můžete říct, jaký je vůl. Zahleděl se na své klouby ošetřené, přikývne aby ji uklidnil, jenže Angee už ho trochu zná a tak zajisté ví, jak na tom je. Fyzicky nic, psychika trpí. Ohlédl se a přikývl, byl na sebe naštvaný, že ho ani nenapadlo jí nic nabídnout, přímo se za sebe styděl. Zvedl se, natáhl se pro sklenici do skříňky a nalil jí vodu do černě zbarvené sklenky.. Jeho byt byl.. Tak zvláštně mrtvý. Bez barev, jen šedivá, bílá a černá.. Moc obrázků tu nebyla, moc života tu nebylo. Jen on a knihy. Podal ji sklenici vody, vydechl ztěžka a promnul si obličej. Jediné, co teď pomůže je být v její přítomnosti a spánek. Ano, spánek, vedle ní. Jen jí chytil jemně za drobnou ruku, jako by se bál, co tím způsobí. Vedl ji pomalými kroky až do jeho pokoje, kde jí rovnou vytáhne věci na spaní. Nechce aby se cítila naopal nepohodlně v tom co má a nebo polonahá. Odloží to do koupelny pro její soukromí a sám se převlékne do tepláků bez trička.. No a ulehl, čekal na ní. Angela není pomalá a náročná v převlíkání, on je až moc vyčerpaný a tak s nadějí, že ji bude cítit u sebe, se ponořil do snů, asi ne dobrých.