Videla  na nej, že váha, nijak ale na ňu netlačila, nehovorila jej, že to musí povedať. Iba to chcela. Ale nijak ju do toho netlačila, dúfala ale, že sa jej zverí. Čo sa aj na jej potešenie stane, kvôli čomu sa na jej tvári znova objaví ten široký a spokojný  úsmev. Dlho tam ale nezostane, keď si uvedomí zmysel jej slov. Počula dobre? Povedala práve, že stretla chlapca? Párkrát zmätene zažmurká očami, keď sa odrazu na pohovke vystrie a viac sa ku nej nahne. Prehovorí ale až keď o ňom prestane rozprávať. „A je aspoň pekný?“ Niekoľkokrát tak smiešne nadvihne obočím než prestane a zavrtí hlavou. „Meno? Chodí do spolku? A do akého odboru? Ako vyzerá? No tak sestrička, nenechávaj si to pre seba a podel sa so mnou.“ Bola viac než zvedavá ale nikto sa jej nemohol diviť. U svojej sestry nebola zvyknutá, že by rozprávala o chlapcovi a ak áno, určite to o ňom nebolo pekné. Bol to proste pre ňu nezvyk a preto o tom chlapcovi chcela vedieť niečo viac, čo je zač. Zamyslene sa pozrie pred seba, než svoje oči uprie na tvár svojej sestry. „Nie je toho veľa ale.. tiež som stretla chlapca. A bol naozaj milý, dokonca si kvôli mne aj ublížil, pretože som si samozrejme zabudla mobil. A on bežal za mnou aby mi ho doniesol. Volá sa Nicholas a.. bol naozaj ale naozaj milý, dokonca bol v pohode aj s tým, keď som mu povedala z ktorého spolku som. A vieš, akí sú niektorí ľudia, hneď začnú niektorí odcudzovať len preto, lebo tam som. Ale on nie.“ Zatvári sa spokojne spomienkou o Nicholasovi, naozaj jej bolo v jeho prítomnosti dobre a dúfala, že ho niekde v škole ešte stretne.

Vlastně ani nevěděla, co od své nové práce očekávat. Tušila, že začátky budou hodně těžké, přeci jen si bude muset zvyknout na tamější systém a taky nové prostředí, což pro ni nebývalo zrovna jednoduché. Proto taky byla ráda, že se jí v tom Aileen snažila podpořit, její slova ji totiž dodala trochu vnitřního klidu. ,,Dobře," přikývla a ztěžka vydechla. Bylo zvláštní, že ještě před pár minutami byla na novou práci zvědavá, těšila se, že bude mít nové zkušenosti a konečně si zkusí práci v kavárně, ale teď, když o tom nahlas mluvila se svou sestrou, měla pochyby. Byla by o tom přemýšlela i nadále, ale naštěstí se bleskurychle změnilo téma, o kterém diskutovali, takže veškeré myšlenky na práci byly rázem pryč a Rosemary už se zase smála nad něčím, co řekla její sestra. Milovala, když se v její přítomnosti dokázala takhle uvolnit, její den byl rázem o něco lepší. ,,S tím počítám," zazubila se na ni a následně se nevinně uculila. Ani na sekundu nepomyslela na to, že by její slova mohla Aileen urazit, protože pošťuchování – to bylo jejich. Obě moc dobře věděly, že všechny jejich slova byla myšlena s vtipným nádechem, proto se taky nikdy nestalo, že by se jedna z nich urazila. To ale neznamená, že se nikdy nepohádaly. Občas došlo k jakési výměně názorů, obzvláště ohledně spolků, ale ty dvě na sebe nedokázaly být dlouho naštvané, tudíž stačilo, aby uběhla jedna hodina a ony si zase vesele povídaly o všemožných věcech. Stejně určitě fungovaly i ostatní sourozenecké vztahy, tedy v případě, že daní sourozence nebyli doživotně rozhádaní, protože i to se mohlo stát. Ještě štěstí, že tohle nebyl případ jich dvou, lepší vztah totiž snad ani mít nemohly, což se taky potvrdilo, když Rose Aileen řekla o pracovní příležitosti v její nové práci. Bylo by skvělé, kdyby obě pracovaly ve stejném podniku, mohly by si tak pomáhat a tím pádem by se tolik neznemožnily. Rosemary byla ze svého nápadu nadšená, ovšem netušila, jak to vezme Aileen. Zprvu to vypadalo, že její nabídku odmítne, což jí bylo líto, ale na druhou stranu by to pochopila, nehodlala přeci do ničeho svou drahou sestřičku nutit. Očka se jí rozzářila, když Aileen nakonec souhlasila, měla  z toho nesmírnou radost, což se taky odráželo v jejím momentálním výrazu. ,,Já si myslím, že z tebe budou ohromení," věnovala ji široký úsměv a uculila se. Věřila, že to bude právě její sestra, kterou přijmou na post servírky. Vždyť byla okouzlující, co víc by ještě chtěli?! A o její zapomnětlivosti přeci nemusí hned vědět, no ne? ,,Přesně tak. Já ti moc ráda všechno připomenu a ty se na oplátku postaráš o to, abych se neznemožnila. Platí?" nadzvedla obočí a natáhla k ní svou pravou ruku, aby mezi sebou tímto gestem mohly uzavřít jakousi pomyslnou dohodu.
I ona byla ráda, že získaly trochu soukromí. Přeci jen, před mámou se styděla mluvit o klucích, s Aileen ji to takový problém nedělalo. Sice věděla, že její sestra dokáže udržet tajemství, obzvláště když se to týkalo tak vážné záležitosti, jako bylo kluci, ovšem ona ji i přesto na to musela upozornit. Zřejmě hlavně pro svůj vnitřní klid. ,,Jen jsem se potřebovala ujistit," vysvětlila jí, aby si její slova nepřebrala špatně a nevinně nad tím pokrčila rameny. Teprve až pak se pustila do zodpovídání všech otázek, které jí Aileen ohledně Davida položila. Známost s ním nebrala úplně vážně, protože se viděli jen dvakrát, a navíc o něm už teď dlouho neslyšela, takže kdo ví, jestli měl o její společnost vůbec zájem. Každopádně pokládala za úspěch, že s ním dokázala smysluplně mluvit – v rámci možností – a taky to byl snad úplně první kluk, který se jí ve většině věcech zamlouval, proto pokládala za důležité se o něm zmínit své drahé sestřičce. ,,Jo, to asi jo," zamumlala a nejistě se usmála, přičemž si dala neposlušný pramínek vlasů za ucho. Pro ni sice stvořený být mohl, ale otázka byla, jestli ona byla stvořená pro něj. Už od narození se potýkala s nízkým sebevědomím a bohužel se od té doby nic moc nezměnilo a jen slepý by si nevšiml toho, že byl David hezký. Hodně hezký. Navíc byl laskavý a ohleduplný k holkám, díky čemuž o něj byl zcela jistě velký zájem. Kdo ví, třeba už teď s někým byl, ani by se tomu nedivila. Kdo ví, kam dál by jí její momentální myšlenky zavedly a vlastně to ani nechtěla zjistit, protože její momentální styl uvažování se jí ani trochu nelíbil. Proto bylo lepší se zaměřit na kluka, kterého potkala Aileen. Chtěla o něm vědět všechno, proto svou sestřičku se zájmem poslouchala. Líbilo se jí, jak se při vyprávění o jeho osobě culila, značilo to, že jí opravdu zaujal. I jí se z jejího vyprávění zamlouval, připadal ji milý, ale zřejmě by ho musela potkat osobně, aby si o něm udělala pořádný názor. ,,Kde má tetování?" zeptala se s cukajícími koutky. Zajímalo jí to, protože někteří lidé měli tendenci dávat si tetování na viditelná místa a někteří naopak na místa, které nejsou moc vidět. Málokdo by to byl řekl, ale i tohle dost o daném člověkovi řekne. ,,Každopádně zní jako skvělej kluk," zazubila se nad tím a strčila si do pusy další karamelku. ,,Až tedy na to, že bys tak kolem sebe měla dvě nemehla," řekla s plnou pusou a zasmála se nad tou představou. I ona si ze sebe ráda dělala srandu, ačkoliv ji často přišlo smutné, jak moc dokázala být nešikovná. Když přišla řeč zase na Davida, tak o něco zvážněla, přičemž ztěžka polkla. Tohle bylo něco, co jí mrzelo – to, že už se dlouho neviděli. ,,No, už jsme se dlouho neviděli," svraštila nad tím obočí a muchlala v ruce papírek od karamelky. ,,A ani nevím, kdy se znovu uvidíme. Jestli tedy vůbec," dodala rozpačitě a zavrtěla nad tím hlavou. Sice se sestřičce nezmínila o tom, jak spolu byli na plese, ale bylo to vůbec důležité? V podstatě ani nebylo plánované, že tam budou spolu, prostě tam na sebe jen narazili, a to bylo tak vše. O nic velkého nešlo, ne? ,,Ale jsem si jistá, že ty se s Nicholasem určitě uvidíš. Tedy… líbí se ti, ne?" zastřihala obočím a usmála se na ni. Aileen měla štěstí, že nebyla tolik stydlivá jako ona, tudíž měla pocit, že pokud se jí nějaký kluk zalíbí, tak ho i získá. Přeci jen, její sestra se jí zdála být velice okouzlující, tudíž po ní museli kluci šílet. I Nicholas z ní byl určitě celý paf.
S podobnou vervou a nadšeností si povídaly ještě několik minut, kdy prostřídaly nespočet témat a díky tomu se dozvěděly veškeré novinky ze života té druhé. Bylo to nádherné odpoledne, alespoň tedy pro Rosemary určitě. Byla by s Aileen zůstala déle, ale bohužel ji čekala ještě hromada učení a taky psaní seminární práce, se kterou ještě ani nezačala, tudíž už musela jít. Rozloučila se svou drahou sestřičkou, pak i s mámou a v neposlední řadě i skočila do pracovny, kde pracoval její drahý tatíček. Hodlala ho jen pozdravit a hned jít, ale nějakou chvíli se u něj přeci jen zdržela, jelikož její táta byl zvědavý na všechny novinky, co se přihodily v jejím životě. Rosemary mu tedy vyprávěla hlavně o škole a taky o svém nadšení z univerzity, na kterou již druhý rok chodí. Během vyprávění skoro až zapomněla na čas a když zjistila, kolik už je hodin, tak vykulila očka a s omluvným výrazem se rozloučila i s tátou. Ten nebyl moc rád, že odchází tak brzo, prý si myslel, že jeho milovaná holčička se zde zdrží déle a třeba i s nimi povečeří. ,,Mám náročné studium," argumentovala Rose a nevinně nad tím pokrčila rameny. Pak ho už jen políbila na tvář a rychle mazala zpátky do nerdského spolku, kde strávila zbytek dne psaním seminárky.

Slunce už dávno zapadlo, jediným zdrojem osvětlení se staly pouliční lampy, které svou tlumenou září odhalují město schované ve tmě. Jaxton rozhodnutý o svém dnešním plánu jde překvapivě klidným tempem pouze se značkovou sportovní taškou v ruce, světlo lamp dopadající na jeho obličej z určitých úhlů vytváří zvláštní mozaiky, podtrhujíc tak jeho tajemnou, přesto nepopsatelně přitahující auru. Nicméně kvůli daným podmínkám je samozřejmostí, že byste kolem něj neměli nebýt ve střehu.
Počasí je nepřekvapivě horké, i přes pozdní hodiny teploměry ukazují dost vysoké hodnoty a nutnou potřeba po ochlazení dodává občasný letní vánek. Je oblečen do černého trička s krátkým rukávem a podobně tmavých kalhot. Na nose mu sedí značkové sluneční brýle – nikdy nechtěl být jedním z těch namyšlenců, co nosí brýle ne zrovna pro jejich pravý účel, a to ochranu před sluncem, ale v těchto podmínkách není nikdy na škodu zachovat si alespoň špetku anonymity. Jeho chůze je pravidelná a klidná, nelze z ní vyčíst žádné známky spěchu či nejistoty, která se u něj kdysi projevovala jako důsledek jeho začátečnické nervozity. Jeho pohled je přilepený zem. Ani mu nehraje žádná uklidňující hudba do uší, za těchto podmínek je nejlepší plně vnímat své okolí, nikdy nevíte, na koho nebo na co můžete narazit.
Obyvatelé města se v těchto končinách většinou nenacházejí, jedině buď zabloudili, nebo jasně ví co tu chtějí. Když tudy prochází on, téměř nikdo není v dohledu. Rozhodl se dorazit dřív, aby se vyhnul očekávaného davu, ale ne tolik, aby pak neměl do začátku co dělat, a tak musel hloupě zírat do zdi. Je si ale víc než jist, že za necelou hodinu se tato ulice zaplní lidmi, zejména těmi, u kterých by vás snad nikdy nenapadlo, že o takovýchto místech mají sebemenší zdání. Pokud se zde koná nějaká akce, tato malá čtvrt města přes noc vstane z mrtvých, před rozbřeskem se ale vrátí do svého hrobového klidu. Obchody i domy jsou opuštěné, nebo se tomu tak jen na první pohled zdá – takzvané zmrtvýchvstání se ale uskutečňuje pouze opravdu ojediněle.
Jeho přímá chůze je náhle přerušena ostrým zatočením doleva s následným vstupem do tajného klubu přes jeho zadní vchod. Klub se schovává v polorozpadlé cihlové budově, která se pomalu ale jistě jednoho dne zhroutí, jenže to okolí neví o jejích silných základech. Tento podnik patří mezi ty exkluzivní, možná jste o něm slyšeli jak je těžké ho najít a ještě těžší se do něj dostat. Bez pozvání se dovnitř nedostanete... tedy pokud lpíte na pravidlech. Koneckonců, vždycky se najde nějaká ta klička. Okamžitě je pozdraven postarším pánem kolem čtyřicítky, na což pokývá lehce hlavou a s tichým, přesto jasně vysloveným: “Ahoj, Philipe,” mu odpoví, než rychlými kroky sejde pár schodů do podzemí. V prostorách se už pár lidi potuluje, jenže se jedná o tak malou hrstku jedinců, že si s nimi nemusí zatěžovat hlavu. Dříve, než si ho někdo další všimne vleze do oddělené šatny, která se nachází za temně rudými dveřmi, které na sobě nosí pár odřenin a zářezů.
Převlékne se do černých sportovních kraťas a své osobní věci si schová do skříňky. Je mu zbytečné, když vidí jiné zápasníky ošacené v dresech sladěné barvou, či logem, když je tu vždy pravděpodobnost, že to skončí v nejlepším případě natržené, jinak na zemi roztrhané vedví. Nasadí si masku – latexová, zakrývá mu sice pouze půlku obličeje, ale dost na to, aby zmátla lidi, kteří si nedají dvě a dvě dohromady – a připojí se k ostatním. Už uvnitř bylo slyšet synchronizované zvolávání jeho jména (nebo spíše jeho alter ega) davem přítomných. 'Alex! Alex! Alex! Alex! Alex!' S ním to ale ani nehne, nenajdete na jeho tváři ani ten nejmenší náznak arogantního úšklebek vyjadřující nadřazenost a spokojenost, žádná ujišťující slova o jeho výhře směrem k davu, kterými by uspokojil většinu z nich, obzvlášť místní sázkaře.
Světlo je v místnosti ztlumeno, což nutí každého přítomného svoji pozornost věnovat boxovacímu ringu v centru. Jaxton se zhluboka nadechne, úplně ignoruje diváky a svůj pohled zaměří na svého dnešního protivníka – jedná se o stejného hlupáka, který byl minulý zápas až moc tvrdohlavý na to, aby se vzdal, proto se rozhodli prohlásit remízu, zejména když už byla na všech vidět znatelná únava. Prý si říká Stonerager. Jak stupidní jméno. Jeho černé vlasy se mu už lepí na čelo, přestože zápas ještě ani nezačal. Na hrudi má jemné ochlupení; je ho dostatečně málo, aby bylo vidět jeho tetování – jeho alter ego vytetované na prsou. To Jaxton zhodnocuje za ještě hloupější rozhodnutí než samotná volba takového jména. Jeho postava se může zdát dvakrát větší než Jaxtonova, nezkušené by to mohlo znervóznit. Jenže svaly nejsou všechno, pokud nemáte mozek, nemáte šanci vyhrát. Proto v Jaxtonových očích žádný náznak strachu nenajdete. Jeho postoj je přímý, sebejistota z něj jen srší, jenže v jeho pohledu nenajdete nic než jen čirý klid. Žádná panika, není zastřešen, ani se neobává, že by to od některých lidí schytal, pokud jim dnes prohraje vysokou částku peněz. Na druhou stranu ani svého protivníka nepodceňuje, nesráží ho před ostatními, nemá zbytečné poznámky. Je ale plně připraven. Souboj může začít.

Místností se rozezní hlasitý gong, který oficiálně ohlašuje začátek zápasu. Jeho protivník jasně nechce plýtvat ani vteřinu, jelikož gong sotva dozněl a on už po něm vystartoval. Jaxtonův přístup je ale naprosto odlišný. V jeho obličeji setrvává vybudovaný klid, v očích mu ale jemně jiskří jakési odhodlání spolu s jasnou touhou vyhrát. Trpělivě vyčkává do poslední vteřiny, dokud není protivník v naprosté blízkosti, než udělá svůj první manévr. Stonerager se ho zbrkle snaží strefit pěstí do obličeje, jenže Jaxton bez jakékoli známky námahy chytí jeho ruku ještě, než stihne navázat kontakt s jeho bradou, a rychlým pohybem mu ji zkroutí dozadu. Jeho oponent okamžitě vykřikne bolestí, dávajíc tak hlasitě najevo jak nízký má vlastně práh bolesti. Jaxton neváhá a využije tyto vteřiny jeho rozptýlení k zasažení jeho břicha prudkým zásahem, což dostane Stoneragera na kolena. Jeho pomalé dýchání a pohled na zem značí o tom, že už teď potřebuje chvilku na vydýchání bolesti. Celá váha jeho těla je opřená o jeho koleno, zápas teprve začal a on už vypadá, že se mu bude těžce pokračovat. Jen těch pár vteřin stačilo k tomu, aby rozbouřil dav, který s napětím sleduje každičký jejich pohyb. Povzbuzující slova míří hlavně na Alexe, Stonerager obdrží spíše několik naštvaných či zklamaných pokřiků, jelikož do něj určitá část davu určitě vložila svoji důvěru a peníze.
Jaxton trpělivě vyčkává a zůstává klidně stát. Během těchto pár vteřin zvedne oči a poprvé se podívá do tváří lidí v publiku, projíždějíc ho rychlým pohledem. Tolik osob, kteří se na něj dívají jak na poslední sklenici vody na Zemi – oči plné obdivu, chtíče a štěstí. Ti starší muži na jednom konci se širokým úsměvem na tváři hlasitě zvolávají jeho jméno, jelikož vsadili na správného koně. S ním to ale ani nehne, neculí se tu na všechny a rozhodně předčasně neoslavuje svoji výhru. Jeho tvář je kamenná jako vždy, vyčíst mu co si myslí byla pro ostatní vždy výzva. Několik tváří zde i poznává, někdo by možná zašel až tak daleko a nazval by je jeho fanoušky. On ale nikoliv. Samozřejmě je za takové lidi vděčný, je si vědom že konec konců oni jsou ten hlavní a možná i jediný důvod, že je jeho přítomnost na zápasech a jiných akcích žádaná, že je jeho finanční odměna tak vysoká, že když se řekne jméno Alex Carter, tak všichni ví, o koho se jedná. Ale aby je nazýval členy svého fandomu? To mu už přijde velmi přehnané.
Jeho čokoládové oči se náhle zastaví na jisté brunetce, jejíž vlasy se zavlnily daleko vzadu, než celá její osoba zmizela za závěsem. Jeho tvář zůstává v klidu, uvnitř ho to ale rozrušilo dost, aby to nenechal jen tak být. Nejen, že někdo jako ona v té části budovy nemá co pohledávat, ale zejména ho vyvádí z míry předpoklad, že danou osobu shledává povědomou. Ne jako většinu zde, povědomou ve špatném slova smyslu. Ví, že ji odněkud zná, jen neměl dostatek času na to, aby mu v hlavě naskočilo jméno.
To vše se odehrálo během pár vteřin, jenže i ta chvilka nepozornosti ho stála ránu do hrudi. Jeho oči a mysl byly zaneprázdněny natolik, že nezaregistroval skutečnost, že se jeho protivník už postavil na nohy a nabyl sil na pokračování souboje. Jeho tvrdá pěst udeřila do jeho hrudi prudce a silně, nutíc ho udělat několik kroků zpět. Opravdu to nečekal, zastihl ho v ten pravý moment. Teď už je ale opět plně soustředěn na boj, nic mu nezabrání v tom ho složit. Záhada oné brunetky počká, nejdříve se musí vypořádat s tímhle obřiskem. Další pokus o zasažení Jaxtonova obličeje, opět neúspěšný. Tentokrát je na řadě on. Jaxtonova pravá pěst zamíří směrem k Markovu obličeji (ano, odteď mu odmítá říkat jeho pseudonymem, přijde mu to absurdní), jenže v momentě, kdy se protivníkovi oči zaměří na jeho pěst, ruku stáhne, a udeří ho znovu do břicha. Cílil na místo, kde ho dostal předtím, způsobujíc mu nejen novou bolest, ale připomínajíc mu i předešlou ránu. Tentokrát ale na nic nečeká, hodlá to skončit, a to rychle. I Mark to náhle začne brát velice vážně, onen jeden zásah ho asi naplnil novou energií, začne z něho náhle vyzařovat větší odhodlání a touha po pomstě. Až teď začne zápas nabírat obrátky. Levý hák, úhyb, zvedák, přímý úder. Už to na chvíli vypadalo, že má Jaxton výhru v kapse, jenže Mark se očividně s možností prohry nehodlá smířit, proto se rozhodl hrát špinavou hru a před dalším úderem si ho přidržet. Jelikož se jedná o ilegální zápas, nemělo by být překvapením, že tu jsou občas pravidla přehlížena. Není tu žádný nestranný rozhodčí, který by je napomenul v případě porušení pravidel; navíc ten, koho tady mají, mu je naprosto cizí a jasně je přikloněný spíše na stranu jeho protivníka, takže mu je hned jasné, že nikdo nic neřekne. Zarazí ho to, obzvlášť když tak schytá dvě bolestivé rány. To ho ale jen namotivuje k tomu, aby zápas ukončil co nejdřív a samozřejmě tak, aby jeho prohlásili za vítěze. Nakonec to nebylo zas tak těžké, chtělo to jen několika rychlými kroky unavit protivníka a zasáhnout ty správná místa. Stonerager teď leží bezmocně na zemi, zatímco on stojí pevně na svých nohách, jako by se nic nestalo. „Vítězem se stává Alex!“ Zvolá rozhodčí. Dav šílí, od něho se ale žádné radostné reakce nedočkáte. Jeho oči jsou soustředěné, znovu všechny zkoumavě přejíždí pohledem. Hledá koho jiného než onu dívku s dlouhými hnědými vlasy.

Jeho oči se zastavují nad těmi stejnými osobami dokola a dokola, nikdo z nich ale není ona záhadná brunetka, která v něm vyvolala jakýsi pocit odhalení. Opravdu drobná hrstka lidí ví o jeho nočních aktivitách, odkud doopravdy bere peníze, co ho drží nad vodou. Tyto lidi si ale sám vybral, sám do nich vložil důvěru a kdyby na to došlo, nebál by se jim svěřit svůj život do jejich rukou. Jenže tohle je jiné... pohled na ni se mu naskytl pouze na krátkou vteřinu, ale stačilo to na to, aby v něm probudila jakési podezření. Proto se potřebuje ujistit a buď potvrdit skutečnost, že je Alex Carter odhalen, nebo že se jen jednoduše přehlédl. Pak se ale jejich oči setkají. Její oči zeleno-modré barvy v temnější části místnosti září čistě a jasně, posílajíc jasnou zprávu. Je tu kvůli němu. Byl by opravdu překvapen, kdyby vyšlo najevo, že se zmýlil, to by se pak muset vyšetřit na možnou paranoiu. Otázka, která mu ale zůstává nezodpovězená, je proč? Proč by si dělala ty potíže a pokoušela se ho zastihnout tady a teď? Samozřejmě, že zas tak nemožné to není, fám a pověr už je o něm dost a slovo se na jejich škole přenáší rychle jako virus, jenže ji by nikdy nepovažoval za jednu z těch hloupých nán, které se vystaví nebezpečí jen aby ho zahlédli někde mimo školní pozemek a získali si ho na pár vteřin jen pro sebe. Poznala ho? Její pohled mu říká, že na sto procent ano, jenže přeci jednom polovinu jeho obličeje zakrývá maska. Možná je chytřejší, než se na první pohled zdá. A o koho se vůbec jedná? Delano. Evelyn Delano. I přes fakt že studují naprosto odlišné obory je s ní obeznámen velmi dobře. Její hlasitý charakter nelze jednoduše přehlédnout, a to není něco, co by bylo vždy na škodu. Slyšel o ní jak to dobré, tak i to špatné. Někteří o ní říkají, že je to ďábelská zrádkyně, jiní ji zase považují za věrnou kamarádku. Věří, že člověk může být jak to, tak i ono, a jelikož ho očividně čeká jejich první společná konverzace, je otevřený se naklonit k té či oné straně. Její letmé mávnutí jeho směrem mu potvrdí jeho předešlé domněnky. Proč jinak by tu byla? Jako věrný fanoušek tohoto sportu nevypadá, a působí navenek až moc sebejistě na to, aby mohl uvažovat nad možností, že se tu ocitla náhodou. Takže zbývají jen dvě možnosti: dělá tu někomu společnost, nebo je tu kvůli němu. A pro její dobro je možnost číslo dvě mnohem lepší. On tady patří mezi ty nejlidštější osoby v budově a okolí, přestože se to některým lidem nezdá být ani možné, takže pokud tu s někým navazuje jakýsi vztah, tak jí může přát nic jiného než jen hodně štěstí.
Dlouhými rychlými kroky sebe dostane ze světel reflektorů do stínu, ve kterém obdrží dvě tučné obálky s jeho odměnou. Bez jakýchkoli slov si je vezme a po prudkém odhrnutí závěsu za ním jeho osoba také zmizí. Ani se neobtěžuje věnovat alespoň děkovný úsměv pořadateli či divákům, nestojí mu to za tu vynaloženou námahu a ztracený čas.
A tak se stále zpocený s ručníkem kolem krku a plné naplněnými obálkami v ruce vydá zpátky ke své šatně. Teď ho čeká rychlá sprcha. Nemá v plánu ji hledat. Navíc on tak nějak ví, že si ho ona najde sama. A pak ji uvidí. Ležérně usazená v rudém křesle, noha přes nohu a trpělivý výraz.
“Nemáš sem povolený vstup,” řekne překvapivě klidným monotónním hlasem. Jeho hlas je hlubší než obvykle a lze stále zaznamenat jeho nepravidelné dýchání z onoho namáhavého zápasu. Jeho oči se na její postavě zastaví přesně na moment, než zamíří do šatny, která se skrývá za dveřmi tři metry od ní a jejího křesla. Žádná další slova nenásledují, projde kolem ní jako by byla nikdo a z dohledu toho druhého zmizí tentokrát on jí. Riskuje tímto potulováním Evelyn, že ji někdo odsud vyhodí? Pravděpodobně ne, o její společnost by se tu některá prasata rvala. Ale tím se i vystavuje jakémusi nebezpečí, v tomhle okolí není doporučeno riskovat. To už je ale na ní, nebude ji varovat, sama má vědět do čeho jde a postarat se o sebe určitě zvládne. Ručník hodí ke své tašce s osobními věcmi, peníze si schová do její speciální kapsy, kterou lze otevřít jen pokud víte jak. A poté se přemístí do sprchy, smýt ze sebe lepivý pot je pro něj teď prioritou číslo jedna. Předpokládá, že na něj bude čekat venku v onom křesílku, tedy dokud si neuvědomí, že on už dávno odešel, jelikož tato šatna má dva východy, a on jí unikl právě tudy. Ani on není hloupý, jenže to o něm ale všichni ví.