Aby byl naprosto upřímný, ta představa, že by vědomě takhle člověka přenechal někomu jako je Navon k čemukoli, co se mu zlíbí, se mu nezamlouvá ani trochu. Je to nelidské a nechutné. Bohužel pro někoho s nízkým smýšlením jako je Navon neexistuje žádný jiný způsob než tento ohavný, jak upoutat jeho pozornost. A on je ochoten obětovat trochu té lidskosti, která v něm je, pokud to znamená, že dostane to, co chce. Fakt, že se mu nelíbí její zvědavost, jsme si už potvrdili. V průběhu svého života si uvědomil, že ne každý je stejně sebestředný jako je jeho velikost. Zdá se, že lidé rádi drbou a zjišťují špínu na lidi, které absolutně neznají. Právě tato potřeba, kterou on shledává podivnou, zajistila reality pořadům takovou popularitu, kterou v aktuální společnosti mají. Opravdu věří v to, že kdyby byli lidé více jako on, svět by byl o to klidnějším místem.
K tomu, aby se mohli posunout dál, ale tentokrát musí uspokojit její potřeby. Tudíž po druhém rozmyšlení, se jí rozhodne dát po čem momentálně nejvíce prahne. Nebo alespoň ji přinutí uvěřit tomu, že ho uvěznila ve slepé uličce, ze které se dostane pouze pokud se začne svěřovat. Jeho hlavním cílem je udržet svůj hlas klidný a stabilní, monotónní jako obvykle a pohled propalující a otrávený jako vždy. Tolik námahy ho to zase nestálo. Každičké slovo, které opustí jeho rty, jí prezentuje na stříbrném podnose, a ona je poslušně hltá jedno po druhém. Musí v ní vyvolat jistotu a předat ji důležitou informaci. To, že se jedná o prosté lži, je vedlejší. To ona prozatím vědět nemusí. Sdělení svůj účel splnilo a spokojení jsou oba. Problém s lhaním on nikdy neměl, a ani dnešek tomu není výjimkou. Chloe je natolik dychtivá nahlédnout do jeho života, že skočí po všem, co jí nabídne. Samozřejmě, že jí mohl jednoduše sdělit čistou pravdu, jenže ta možnost s ním zrovna dvakrát nerezonuje. Zaujme ho, že po jeho proslovu působí uvolněněji a svolněji, přesně jak si přál, aby byla od samého začátku. Náhle je ochotná opět spolupracovat, tentokrát ale s jistým potěšením? Přesto nic na světe ji očividně neodradí od sarkastických poznámek.
V momentě, kdy ho osloví jako Alexe, si neodpustí nepatrné zamračení. Ano, jedná se o jeho druhé jméno, ale v jejím podání to vyzní spíše jako posměšek, ať už to tak myslí nebo ne. Doopravdy by upřednostňoval, kdyby ho nazývala jeho pravým jménem, i když to není zrovna ten nejchytřejší nápad. Je dost možné, že to tak nemyslí, ale tak to on slyší, a tak to on bere. Takže by velmi ocenil, kdyby se na něj přestala odkazovat jako na Alexe. Nikdy mu to nepřišlo zvláštní a nepříjemné, tedy až doteď. Kdo ví proč tomu tak je… Rozhodne se nad tím raději zatřást hlavou a pomalu ji vede zpátky ven. Slunce nyní zcela zapadlo, obloha je černočerná a nebýt jasných lamp, neviděli by si ani na nohy. Jeho kroky směřují zpátky k jeho zářivě zbarvenému vozidlu, stejnému autu, kterým sem přijeli. A se stejnou lehkostí a elegancí, se kterou se běžně pohybuje, usedne za volant a rovnou za sebou zavře dveře. Až poté pootočí hlavou čelem ke Chloe, načež stáhne své okénko. „Můžeš jít tam na start,“ ukáže daným směrem, než své dlaně opře o volant. „Doufám, že tam dal nějaké židle. Jen tam na mě počkej.“ Levou rukou chtěl zrovna zmáčknout tlačítko, které by vytáhlo zpět stažené okno, ale než tomu udělá, tak jí sdělí ještě jednu poslední poznámku: „Neboj, nepotrvá to dlouho.“ Koutek jeho rtu povyskočí nahoru, tvarujíc jakýsi škádlivý úšklebek. Co ta náhlá hravost? Budeme předpokládat, že to způsobilo vzrušení z nadcházejícího závodu, která v něm probudila tuto laškovnou stránku. Nakonec to okno opravdu zavře a vyjede na startovní čáru.
Netrvalo dlouho, než se i ostatní účastníci dostali na své výchozí pozice. Okolím se rozlehne hlasitý řev motorů, a i samotný Steven neodolá pokušení a přidá se k davu. Samolibě se na Jaxtona uculuje, jenže ten vůči jeho namyšlenému představení vyjadřoval jasný nezájem. Svůj pohled ponechává na silnici před sebou. Poté rozhodčí mávne vlajkou a auta se s hlasitým pískáním prudce rozjedou s odhodláním vyhrát závod. Závod, který určí Chloein osud. Nemá žádné eso v rukávu, jednoduše spoléhá na své řidičské schopnosti. Až tak moc v sebe věří. Posledně si s jeho autem rozhodně někdo pohrál, tím si je na sto procent jistý. Protože jak jinak vysvětlíte to, že nebyl schopen jet plnou rychlostí? Tentokrát se ujistil, že se jeho auta nedotkl nikdo bez jeho vědomí. Vyžadovalo to podplacení jednoho či dvou chlápků, ale tak… jejich požadované částky on považuje za drobné. Na samotném začátku závodu úmyslně zpomalí, nechávajíc tak Navonovi možnost se ujmout vedení. Chce, aby se cítil jako král, potřebuje v něm probudit víru v to, že má výhru v kapse, že proti němu Jaxton nemá sebemenší šanci. Koneckonců buďme upřímní… tento závod se v momentě, kdy se tu on objevil, stal jejich závodem. Ostatní soutěžící jsou jen jakýmsi šumem v pozadí. Je intenzivně soustředěn na řízení, při každé zatáčce ostře otočí volantem a v případě potřeby svižně mění tempo a rychlost jízdy. Všechny jeho kalkulované pohyby vedou k tomu, aby po celou dobu závodu zůstal na druhém místě, necelý metr za Navonem.
A je to tu. Cílová čára. Během několika vteřin bude po všem. A přesně jak Jaxton očekával, tak se za ním Steven otočí, a namachrovaně na něj vytáhne prostředníček jako formu výsměchu. Jenže právě na tento moment on čekal; v tuto chvíli, kdy byl Steven jen několik sekund od vítězství, odhodlaně stiskne pevněji volant a bez dalšího zaváhání přidá na rychlosti. Tentokrát je to Jaxton, kdo vyhledá obličej svého protivníka. Překvapení v kombinaci se strachem v jeho očích je pro Jaxtona naprostá extáze. Poprvé za dnešní večer jsou jeho rty roztažené do širokého úsměvu, jak projíždí cílovou čárou pouhou vteřinu poté, co se ocitl na prvním místě. V tomto okamžiku se dav přihlížejících zblázní. Všichni křičí, ať už nadšením či vztekem, někteří dokonce začnou zvolávat jeho jméno. Přesto první věc, co udělá, jakmile vystoupí z auta je, že pohledem vyhledá Chloe. Netrvá mu to nijak dlouho, jí se vždy podaří vyniknout v každém davu. Neříká ani slovo, jeho rty jsou semknuté pevně k sobě, ale z jeho očí může jasně vyčíst, jak sebevědomě se momentálně cítí v doprovodu jakéhosi „já ti říkal, že mi máš věřit“.

Ačkoliv egem doslova překypovala, stejně se ráda a s chutí zajímala o životy ostatních, hlavně co se týkalo neúspěchů, zoufalých pokusů někoho sbalit, nebo ubohých jednorázovek, ale kdo ji někdy zahlédl ve společnosti jediné ženy, se kterou se snese, tak by nebyl překvapen, protože je často můžete vidět něco si mezi sebou švitořit a během toho odsuzujícím pohledem zkoumat okolí. Ne že by se zajímala o jejich problémy, kdepak, užívala si, že je někdo dole a ona nahoře, což jen posilovalo to, že se na ostatní kouká svrchu. Dokud se to nedostalo k jejímu majáku, nezajímalo ji to, proto se nikdy ani nepídila po informacích o Jaxtonovi – zbytečný výdej energie, snažilo se tolik lidí a marně, proč by měla i ona? Nicméně když už ho tu měla a zval si ji na docela výjimečnou akci, kde byla v naprosté tmě (pomalu doslova ve tmě, vzhledem k rychle zacházejícímu slunci), potřebovala aspoň ždibet informací. Nechtěla totiž být jen jeho pěšákem, ale rovnocenným partnerem, dámou této šachovnice. To se jí možná nepodaří nikdy, nicméně díky sdílnému momentu měla pocit, že alespoň o něco povýšila, ačkoliv to byly jen lži, o čemž neměla ponětí. Ve výsledku by jí to bylo stejně jedno, co se týče užitku těchto informací. Neplánovala ho tím nijak vydírat či mít něco v záloze, jen toužila po rovnocennější roli v této hře, nic víc. Jinak by samozřejmě byla nasraná, kdyby se dozvěděla, že jí lhal, protože by to urazilo její nebohé ego, nicméně sama využívala lhaní jako skvělý manipulativní prostředek, takže se ve výsledku zase tolik neliší. Možná proto ji celou dobu tak pije krev. Každopádně něco z něj vypadlo a upřímně? Ten jeho motiv ji zaujal, dokonce natolik, že projevila víc než ochotu spolupracovat. Rozhodla se v této pomstě vyžít, utopit totiž něčí pověst? S tím ona ráda pomůže kdykoliv.
Všimla si toho drobného zamračení, když ho oslovila jeho pouličním jménem, což jí rty zvlnilo do pobaveného úšklebku. Ať už se mu v hlavě motalo cokoliv, zajisté to neodpovídalo jejím záměrům, ale nedá se říct, že by jí to vadilo. Moct ho provokovat jen jedním slovem? Nádhera, co víc si přát. Jejich svěřovací moment skončí stejně rychle, jako začal, a společně zamíří zpět do víru dění, tentokrát k tomu nádhernému autíčku, kterým přijeli. O parametrech si s vámi příliš nepopovídá, ale stejně to auto oceňuje pokaždé, když ho vidí. Zlehka zdvihla obočí vzhůru, jen co Jaxton usedl za volant a zavřel za sebou dveře, čímž ji nechal stát jako husičku vedle jeho uzavřeného auta, ale naštěstí včas (než se stihla na podpatku otočit a nasupeně si to odkráčet pryč) stáhl okénko a přišly instrukce, nad kterými se ušklíbla. Tentokrát zcela očividně vychytala lehkou roli. „A mám se pak vítězi vrhnout kolem krku?“ naklonila se k jeho okýnku, aby snížila jejich vzdálenost, rozpustile se uculila a zamrkala na něj dlouhými řasami, zatímco se jí v očích odrážely hravé jiskřičky. Samozřejmě si z něj jen dělala legraci, no měla na výběr? „Jen za předpokladu, že to budeš ty, samozřejmě,“ s těmi slovy se od něj odtáhla a provokativně na něj mrkla, jako kdyby snad pochybovala, že by mohl vyhrát někdo jiný. Najednou se jí o tom vtipkovalo snadno, ačkoliv byl zbytek její hrdosti pořád v sázce, ale jakýsi prvopočátek důvěry, minimálně v jeho schopnosti na silnici, se u ní už objevil. Když i on prohodil hravou poznámku, jen mu oplatila škádlivý úšklebek a nasadila jakýsi vyzývavý pohled, ne ve snaze ho svést, spíše ho chtěla podnítit k tomu, aby se jí předvedl ve své plné síle… v tom závodu. Vzdálila se od jeho auta směrem ke startu, ale než tam došla, dopila zbytek svého vína a po lehkém odbočení si přivlastnila další skleničku, už třetí, se kterou se usadila na start. Elegantně přehodila nohu přes nohu, opřela se o opěrku a přimhouřeným pohledem skenovala auta připravená vyjet, přičemž nejdelší pohled samozřejmě věnovala svému šampionovi.
Závod začal a ona s napnutím sledovala, jak se auta vyřítila ze svých pozic a rychle vytvořila jakýsi žebříček. Účastnila se spousty akcí, kde se vsázelo na výherce, ačkoliv to většinou byly spíše zvířecí závody, ale nikdy necítila tolik vzrušení jako dnes a to neměla vsazeno ani dolar. Na druhou stranu, tentokrát byla vsazena ona, i to v člověku značně rozproudí adrenalin. Nespokojeně nakrčila obočí, jelikož byl ve vedení Navon a Jaxton ne a ne ho předjet. No tak, nenuť mě litovat té důvěry. Viděla, že jsou víceméně vyrovnaní a Jaxton se drží těsně za ním, jenže nechápala, co mu brání ho předjet… pevně věřila (nebo spíše doufala), že na to má, tak proč to neudělá? Zaujatě jejich hru sledovala celou dobu, proč by se měla zajímat o ty lůzry vzadu, ti jí byli ukradení a asi nebyla jediná, jenže ostatní v tom neměli tak osobní zájem. A pak to přišlo, konečná rovinka a poslední metry před cílem, během kterých Jaxton konečně překonal Navona. Způsobilo to hlasité reakce, ať už nadšené či nasrané, a ačkoliv se k těmto fanatickým fandům nepřidávala, koutek jí vyskočil vzhůru do jakéhosi úsměvu. „Štěstí,“ naznačila toto slovo ústy, když zachytila ten sebevědomý pohled Jaxtona. Těžko říct, zda se snažila říct, že má štěstí, že neprohrál a ona nepadne do rukou Navona, nebo že jeho výhra byla šťastnou náhodou, no nějak mu ten výraz pokazit musela. Sebevědomě se zvedla ze židle, na kterou položila z poloviny vypitou sklenku s vínem, a líným krokem si to zamířila k Jaxtonovi, aby se mohla pokochat Navonovým vztekem, který jistě brzy přijde. „Rád si hraješ, co?“ optala se, protože ačkoliv jí jeho přítomnost na druhé pozici většinu závodu navozovala hrůzu, tím sebevědomým pohledem jí naznačoval, že to byl záměr… nebo byl dobrou herečkou, ale kdyby opravdu vyhrál jen o chlup a měl by „jen štěstí“, tvářil by se přeci trochu jinak.

V momentě, kdy se pohodlně usadí na místo řidiče, všechny obavy a dřívější pochyby okamžitě zmizí. Právě tento malý prostor za volantem ho jakýmsi nevysvětlitelným způsobem vždycky dokáže uklidnit, je pro něj dalo by se říci jedním ze zdrojů jistoty a stability. Neví, jestli je to divné, nebo to tak má většina závodníků a automobilových nadšenců, ale ať je tomu tak nebo tak, v jakémkoli případě ho to nakonec vůbec nezajímá. Stejně o tomto pocitu nebude nikomu vykládat, jaké potěšení z toho má, tak proč se vůbec obtěžovat zda je jeho vášeň normální, či zvláštní. Ještě než nastartuje motor své oranžové krásky, tak si musí na chvilku promluvit s Chloe, proto ono stažené okénko. Jeho slova jsou vyslovena s úmyslem - jasně a srozumitelně, jde přímo k věci, opravdu nevidí důvod k nějaké zdlouhavé konverzaci. Bohužel jí nepřipravil nějakou aktivitu, kterou by se za počas závodu mohla zabavit. Samotné sledování závodu by mělo dostatečně stačit a věří, že je dost velká holka na to, aby za tu chvilku sama neztropila případné potíže, proto jí co se týče tohoto nechává dostatečně volnou ruku. ”To nechám čistě na tobě.” Pokud má být v tomto ohledu naprosto upřímný, na ženskou pozornost je on vskutku zvyklý. A nejen že je na ni zvyklý, občas mu i dokáže lézt na nervy. Bez problémů se tato pozornost může bleskově stát otravnou a nechtěnou, obzvlášť když jde o někoho jako je on. Někoho, kdo si cení a váží jejich soukromí a osobního prostoru. A bohužel pro něj, ne všichni to jsou ochotni pochopit. Například, jednou ho jedna bez známky studu vyrušila uprostřed sprchování. Chápete jak neslušné to je? Vše co Chloe udělala, bylo nevinné naklonění, které zmenšilo prostor mezi nimi, ne tolik invazivní, ale její úmysly, nebo alespoň myšlenky, mu jsou jasné. Ty jsou jasné snad i slepci. Svůj pohled z ní nespouští ani po skončení jejich výměny a vytažení okénka, ona si neodpustí vyzývavý pohled. V další chvilce je už ale na startovní čáře.
Tohle už dělal hodněkrát, přesto je to pokaždé jiné. Odlišné lokace, jiní protihráči... to požaduje speciální strategii. Nebo alespoň pokud máte v plánu vyhrát, což on pokaždé. A to se právě po několika minutách stalo. Někteří by možná jeho plán shledali nudným, hloupým a příliš jednoduchým, jenže právě to se mu na tomto kroku líbí. Ta jednoduchost. Navíc pokud jde o hlupáky jako je tady Navon, není potřeba složitých a komplexních plánů. Proč si dělat život těžší než je, nemám pravdu?
Jeho soustředěný pohled se zastaví na její maličkosti, ta neváhá ani chvilku a okomentuje jeho výhru. Jejím slovům přikládá opravdu malou váhu, beztak se ve svých myšlenkách po dobu závodu modlila a teď skáče radostí. Nebo tak by se alespoň zachoval každý normální člověk. Poté jeho pohled vyhledá onoho poraženého. Už na první pohled lze vidět, jak zuří. Jeho naštvaný křik nelze z vnitřku jeho vozidla venku slyšet, skrz okna je ale všem poskytnut zkvostný výhled. Nedivil by se, kdyby se styděl vystoupit... přeci jenom on je pořadatelem této akce a teď byl poražen. Ztrapněn. Někteří se mu beze studu rozhodnou zabouchat do auta, aby ho přinutili vylézt, což se nakonec také stane; hned nato je seřve za ničení jeho auta - no už ne jeho.
”Jak se ti líbil závod?” Jeho pohled spadne zpět na Chloe, která teď opět stojí po jeho boku. Popravdě si její společnost vskutku užívá. Ne, že by po ní toužil, pravděpodobně za to jednoduše může ta euforie z výhry. Její sarkastické poznámky a tvrdohlavost mu dost ozvláštnili dnešní večer, osvobozujíc ho z jakési normy, a nakonec i tak mu dala to, co od ní požadoval. Zdá se, že je v ní více poslušnosti, než si sama přizná... on ji koneckonců nikdy nenabídl nic na oplátku a i tak jeho sobeckou nabídku přijala. Nebo by tomu spíše měl říkat oddanost? Ať je to cokoliv, líbí se mu to. Navíc je mu v tento moment chlapem v rudém saku podán šek - přeci jenom je vítěz. Ten si bezpečně schová do vnitřní kapsy své bundy. ”A to soudíš podle čeho?” zodpoví její otázku další otázkou. Navíc odpověď na to stejnak už zná, tak proč se obtěžovat. To ale do jejich konverzace vkročí ne zrovna šťastně vypadající Navon, který se zprvu nadechoval k proslovu plného nadávek, to si ale okamžitě rozmyslí. Porozhlédne se kolem, všechny oči ho zvědavě sledují, a nakonec po Jaxtonovi jen poraženě hodí klíčky od auta. ”Vypadněte. Oba. Dva.” Zamumlá jejich směrem, jeho pohled zamračený - no Jaxtonovi strach rozhodně nenahání. Ani ho nenechá říct cokoliv dalšího, to co potřeboval je hotové, tak proč se tu ještě zdržovat? Přesto se na svoji společnici tázavé podívá, jako by se jí ptal, zda je i ona ochotná už odejít. Kolik je vlastně hodin to on neví, ale určitě je pozdě, div že na ni doposud nepadla únava. On je na tento typ ponocování zvyklý, jen neví, jestli to samé může říct i ona. Nakonec se lidé kolem nich rozejdou, akce už skončila. Vždycky ho udivovalo jak rychle se hosté na těchto sešlostech dokáží rozprchnout. Samozřejmě by se mělo něco takového u nelegálních aktivit očekáváno. Jen mu občas přijde úsměvné, že když něco praskne, tak i ti největší nepřátelé jsou ochotni spolupracovat. Sám to viděl nesčetněkrát na vlastní oči. ”Kolik jsi toho vůbec vypila?” Nemohl si nevšimnout jejího pravidelného upíjení... od momentu, kdy objevila bezplatné občerstvení, tak byla v její ruce vždycky přítomna sklenička. Opilá se díky bohu nezdá; kdyby se ještě navíc ke všemu musel starat o hadrovou panenku, která je nasáklá skrz na skrz alkoholem... no samozřejmě, že by ji tady nenechal, ale potěšený z náhle získané role chůvy by taky zrovna dvakrát nebyl.

„Hmm,” zatvářila se na momentík zamyšleně a poklepala si prstem na své plné rty, jen aby zdůraznila to přemýšlení, „tak se nech překvapit,” mrkla na něj, a i když věděla, že Jaxton není chlap, co by umíral po jejím dotyku, stejně s ním tyhle hry hrála, obzvlášť když se jakýsi náznak provokativnosti objevil i u něj, takový moment si nemohla nechat utéct. Nechtěla to ale přehánět, hlavně protože měla raději, když muži dobývali ji, ne když ona měla dobývat je, jejich pozornost a snaha zkrátka lichotily jejímu egu, což se ale o Jaxtonovi úplně říct nedalo. I proto se odtáhla, mohl být sebevíc sexy, ale rozhodně se mu nenabídne na zlatém podnose, každý se o ní musí snažit, protože zadarmo opravdu není. Když se Jaxton přesunul na start, pohled měla zabodnutý na jeho vozu a zamířila na jedno z volných míst, ze kterých měli hosté pozorovat závod, no nezapomněla si ukořistit skleničku. Je zvyklý na silnější alkohol, tři skleničky vína ji doopravdy nezabijí, maximálně bude hravější, ale to jistě nebude problémem.  
Závod skončil Jaxtonovým vítězstvím, zaplať pán bůh, jinak by asi už nedokázala udržet roli hodné herečky, co bez mrknutí oka zapadá do jeho plánu, o to si ale nemusela dělat starosti, jelikož dav začal vychvalovat vítěze Alexe. Sice celou dobu byla v pozoru a sledovala to velice zaujatě s lehkou obavou o své bezpečí, nedokázala si odpustit menší popíchnutí. Teď, když byla definitivně v bezpečí a povzbuzena alkoholem, si opět mohla hrát podle sebe. Na nic nečekala a zamířila za jejím vítězem, zatímco s úšklebkem sledovala, jak porážka sžírá Navona, ale jen co vystoupil z auta, hodila po něm smutné oči, jak kdyby jí mrzelo, že nemohla být jeho trofejí. To tak. „Drama do poslední minuty, to bylo fajn,” pohled namířila na Navona, který celou dobu vedl, a pak zpět na Jaxtona, „nečekané zvraty mám ráda,” drze se na něj ušklíbla, jak kdyby se snažila na něco narážet, ale ve skutečnosti jen házela poznámky a vlastně tím i složila jakousi lichotku Jaxtonovi, snad první, co od ní mohl za tento večer slyšet. Mimo to možná stačil postřehnout její mlsné pohledy, což mohl brát také jako lichotku, ale když to člověk vypustí z úst, jistě je to lepší než si cosi domýšlet. Mlčky sledovala předávku šeku, o který neměla sebemenší zájem, však o peníze nikdy neměla nouzi a skutečně nebyly důvodem, proč tu je. „Že jsi ho předjel až na poslední chvíli,” odvětila s jednoduchým pokrčením ramen a více to nerozebírala, však on moc dobře věděl, o čem mluvila. Jistě to patřilo do nějakého jeho skvělého plánu. I kdyby chtěla svá slova o něco doplnit, stejně by nemohla, jelikož se u nich objevil Navon, který vypadal jako sopka těsně před výbuchem, no přítomnost čumilů jej nakonec zkrotila. „I’m sorry,” naznačila rty slůvka Navonovi, jen tentokrát si smutný výraz neudržela příliš dlouho, jelikož se jí na rty vedral sebestředný úšklebek. To má za to, jak na ni chmatal. Jaxtonovi odkývala, že je připravena vyrazit, nic zajímavého tu pro ni stejně už nebylo, a navíc se i ostatní začali překvapivě rychle rozcházet, takže i oni pravděpodobně brzy zmizí. „Klid, tati,” protočila nad ním oči a dala si jednu ruku v bok. „To jsi vždycky tak upjatej?” tázavě nadzdvihla obočí a věnovala mu káravý pohled. Jako kdyby bylo něco špatného na pár skleničkách vína, tse. Kdyby byla ona řidičem, to by bylo pár skleniček problémových, ale takto? Vůbec nechápala, co ho žralo. Za zvuku tichého klapání zamířila ke dveřím spolujezdce, na jehož místo snadno vklouzla, a hodila pohled po Jaxtonovi. „Jedem,” původně to zamýšlela jako otázku, no vyšlo to z ní jako prosté oznámení, ačkoliv na taková oznámení úplně neměla pravomoc, přeci jen řídil Jaxton, ne ona. Trápilo ji to, že by tohle neměla rozhodovat ona? Ani v nejmenším.

Jen ji dál nechá hrát tu její hru. On ví, že na něj nemají její pohledy a ty letmé doteky žádný vliv, a Chloe si je této skutečnosti pravděpodobně vědoma taktéž. Jenže stejně jak on se baví Navonovým trápením, tak ona si užívá trápení jeho osoby. A právě proto ji doposud v tomhle ohledu nijak neokřikl. Jen by ho zajímalo, zda svá slova a vůbec jestli je její zájem alespoň trochu reálný. Že kdyby o ní projevil zájem, zda by ho bezcitně odmítla, či by před ním padla na kolena. Protože mít takovouto potencionální páku nad člověkem se hodí mít vždycky.
Přijeli sem jen kvůli jedné věci a jelikož už je po všem, tak mu přijde zbytečné tu nadále ztrácet čas. A proto závod nechme v minulosti a soustřeďme se na přítomnost. Vidět Navonovu osobu zavalenou studem, až se mu pomalu ani nechce vystoupit z auta, to Jaxton bere jako takové malé vítězství, bonus k úspěšnému splnění prvního kroku. Proto se jeho pohled na té trosce zastaví na trochu delší dobu než na někom jiném, tedy do momentu, než se k němu opět připojí ona neohrožená brunetka, která na sebe jako vždy musí stáhnout jeho pozornost. „Myslel jsem na tebe. Vím, jak moc miluješ drama.“ Jeho odpověď? Ne tak chladná a rezervovaná, jako jeho předešlé, u kterých člověk pomalu ani neví co svými slovy myslí. Žádné odbyté komentáře či úmyslně vyhýbavé reakce. I tentokrát opět přicházíme do styku s hravou stránkou Jaxtona Welshe; stránkou, která je známá pouze jeho blízkému okruhu. Jenže Chloe s ní do kontaktu za dnešní večer přišla už párkrát. Že by si ji nevědomky začal pomalu pouštět více k tělu?
Jde vidět, že i Chloe si jeho výhru náramně užívá. To soudí dle jejího sarkastického pošklebování, které se nesnaží nijak skrývat. A on to celé v tichosti pozoruje. Levý koutek mu na krátkou chvilku škubne nahoru do hrdého úšklebku, který přetrvá i do momentu, kdy se jejich pohledy střetnou a on položí onu beze-slovnou otázku o odchodu, kterou mu ona odkývne.
Jeho následující otázka nebyla myšlena nijak urážlivě, on spíše doufal ve faktickou odpověď, aby tak mohl definovat jeho následné počínání. Ona se ale bohužel rozhodne vrhnout jiným směrem a bez varování ho začne jaksi urážet. Obrátí se na ni zaraženě po onom oslovení a ona tázavá věta, která v sobě nese dávku otrávení, ho přinutí na ni přimhouřit lehce oči. Snad jako by ji chtěl samotným pohledem okřiknout a napomenout za takové drzé poznámky, žádná slova z jeho úst ale nevyjdou. Samozřejmě, že nemá rád, když o něm takhle někdo mluví. Kdo by to měl rád? Nikdo. A proč se vlastně ptal? No samozřejmě, že je tu ta sobecká stránka, kterou zajímalo zejména to, zda ji bude muset přidržovat, či je schopná chodit rovně a bez klopýtání bez jeho pomoci. Jenže pak je tu ta část, která jí chtěla ukázat vděčnost za její ochotu a trpělivost. Jaksi poděkovat za její pomoc. Jenže její útočná odpověď ho od tohoto skutku trochu odrazuje.
Jak už bylo řečeno, dav se stejně rychle, jak se kolem nich nashromáždil, tak se i rozprchl, a oni proto nemají sebemenší problém se dostat zpátky k jeho zářivému vozidlu. Žádné tlačenice, nic z toho. On by samozřejmě očekával, že by mu ti lidi nakonec stejně uhnuli z cesty, ale i tak – tohle je mnohem lepší. Chloe nechá nasednout do auta jako první a ještě, než i on nastoupí, tak chlapíkovi v černé bundě s motivem draka hodí jeden set jeho nově získaných klíčů od auta, a až poté, co mu něco zamumlá do ucha, tak se usadí a zavře za sebou dveře. Zhluboka se nadechne, vydechne, jenže sotva stihne nastartovat motor, malým prostorem vozidla se rozezní Chloein hlas.
„Pokud si i teď myslíš, že mi můžeš rozkazovat, tak si opravdu naivní,“ zamumlá okamžitě poté, co mu oznámí, ať teda jedou. I kdyby to zamýšlela jen jako nevinnou pobídku– ne, ona by nic nevinného z úst nevypustila. Přesto auto nastartuje, protože koneckonců co jiného by měl dělat, že? Zprvu chtěl jejich konverzaci ukončit právě oním posledním komentářem, a do konce cestovat v naprosté tichosti, jenže nakonec přeci jenom opět promluví. „Mám tě hodit domů, nebo potřebuješ svézt někam jinam…“ Ten malý gentleman v něm se probudil a donutil ho k této otázce. Jeho dlaně pevně svírají kolo volantu, a zatímco jedou na poklidné rovince a v pozadí jim poddajně přede motor automobilu, jeho oči se zastaví na její maličkosti. Ať si o sobě myslí, co chce, rodinu může mít sebemocnější, ale momentálně je nucena poslušně sedět na sedačce spolujezdce a následovat jeho a jeho činy. Zda i ona pociťuje tu bezmoc, kterou on vidí, to už je na ní, ale jemu to přijde celkem úsměvné. Na základě její odpovědi ji tedy odveze na místo, kam si princezna přeje odvézt. Věnuje jí poslední pohled a letmé pokývání hlavou, jako by snad potřebovala svolení opustit vozidlo. Ale ještě, než stihne sáhnout po klice auta, tak ji zastaví jemným pohybem ruky a do otevřené dlaně jí vloží klíčky od auta, které dnes vyhrál. Pokud má být naprosto upřímný, co by s tou CCXR dělal? Proto mu nedělá sebemenší problém jí ho darovat. Něco jako kompenzaci za dnešní večer. A jako díky. A právě protože do sebe stihla kopnout více než jednu skleničku kvalitního vína, tak jí zrovna dvakrát nevěřil v řízení, proto se raději rozhodl, že jí auto doveze zítra ráno. To má jako první úkol na seznamu pro zítřek. „Můžeš to prodat, nechat si to, zničit. Dělej si s tím, co chceš. Je tvoje.“ Opravdu je mu celkem jedno, jaké budou její plány. Prodat ho může za velmi dobré peníze, koneckonců se nejedná o ojetinu. A pokud se rozhodne ho nechat v garáži sbírat prach, proč ne? I kdyby se z nějakého zvláštního důvodu rozhodla ho vrátit Navonovi… tohle mu je opravdu ukradené. Teď ji už může nechat vystoupit. A jelikož nemá potřebu zůstávat a sledovat, jak odchází, dokud za sebou nezavře dveře od domu, tak hned co opustí jeho vozidlo, tak i odjede. A přesně jak slíbil, ještě před rozbřeskem má před vchodem od jejího bytu zaparkovanou její odměnu.

→ dům Jaxton Welsh

Možná byla celý závod jako na trní, jak to s ní dopadne, ale jakmile bylo po všem a výhra se přiklonila na stranu Jaxtona, jistota v kramflecích se jí vrátila a ona si to mohla sebevědomě nakráčet ke svému výherci. „Páni, měla bych být dojatá?” zamrkala na něj řasami a ručku s perfektní manikúrou si přiložila na srdce, nicméně tento pomyslně roztomilý výraz pokazil její uštěpačný tón, jež se nakonec projevil i na jejích rtech v podobě úšklebku. Pravdou bylo, že se jí vcelku líbila tahle hravější reakce a celkově hravější strana Jaxtona, protože i když chladní a rezervovaní chlapi jsou sexy, mnohem raději je za tu odměřenou ona, zatímco po ní chlapi touží. Jaxton bohužel patřil k těm, kteří jaksi neprahli po její maličkost, vůbec totiž nevěděl, co je pro něj dobré, nicméně objev této laškovnější stránky jí jen dokazoval, že každý se nakonec zlomí. Normální člověk by si to možná přebral spíše jako znak kladného vývoje jejich vztahu, její ego to zkrátka nedokázalo brát nijak jinak. Asi i proto si s ním užívala onu výhru, společně s výsměchem Navonovi. Ona osobně sice žádnou zášť vůči tomu mladíkovi necítila, nicméně dokázala být pěkně pomstychtivou osobou, a i když to nebyla její osobní pomsta, uměla si to užít i za někoho jiného. Protahovat to ale nechtěla, přeci jen to nebylo její srdce, co toužilo po pomstě, proto po výměně pokývání hlavou se dali k odchodu.
Ať už svou otázku o alkoholu zamýšlel jakkoliv, její hlavinka si to nepřebrala v tom nejlepším světle, a spustila sice stále trochu laškovní, no lehce nepříjemnou palbu poznámek. Jinak to snad ani neumí. Když jí nijak neodpověděl, okatě nad tím protočila oči, nijak se to nesnažila skrývat, jen ať vidí, že jí občas (spíše pořád) děsně pije krev. Hlavně tedy tou absencí reakcí, to jí ubíjí nejvíc, protože se ráda baví, ráda někoho slovně provokuje, jenže Jaxton jí to nedělá lehké. I proto se ani neobtěžovala mu na jeho otázku poskytnout reálnou odpověď, raději se místo toho sbalila a usadila se na místo spolujezdce, aby se mohli vydat pryč. „Prosím tebe, moc dobře vím, že velký Jaxton Welsh si od nikoho nenechá rozkazovat,” samo o sobě to mohlo znít jako pochvala, jen ten ironický podtón to kazil. „Ale to neznamená, že se tě hodlám doprošovat,” dodala ještě a věnovala mu dlouhý, intenzivní pohled. Oba moc dobře věděli, kdo tu má navrch, ale Chloe se nehodlala začít tvářit jako někdo, kdo navrch nemá. Mnohdy se jí skálopevným přesvědčením ve výraze podařilo ostatní přimět věřit, že má navrch, takže tomu tak nakonec bylo. Bylo by bláhové věřit, že by k něčemu takovému mohlo dojít i u Jaxtona, jenže to neznamená, že se nebude snažit. Zkontrolovala telefon, zda jí třeba nepsala její drahá Nancy o nějakém klubu, nic ale nepřišlo, proto si poručila, ať ji hodí domů. Musí se přece podělit o pocity z dnešního večera! No jo, něco jako mlčenlivost asi slíbila, ale postěžovat si, jak ji Jaxton frustruje, to určitě může. Těžko říct, na co všechno si postěžuje, nu ale s nějakým takovým riskem se jistě počítalo.  
V tichu se řítili San Franciscem, o nějaké plytké konverzace se ani nepokoušela, jen sledovala tmou zahalené ulice, jak kolem nich utíkají, než se přiblížili ke známějším nočním ulicím, až zastavili u jejího domu. Žádné srdceryvné loučení se nekonalo, jak jinak, a ani se nepokoušela ho zvát nahoru. Jednak se ho nechtěla doprošovat, ačkoliv by si doopravdy dala říct, sexy prostě je, a jednak věděla, že je Nancy doma, což by nebylo vhodné. Nicméně při onom jemném pohybu jí zazářila očka, náhle se opět probudila její hravost a s jedním zdvihlým koutkem se podívala zpět na Jaxtona, nicméně se nekonalo nic z toho, co čekala. Žádná snaha dostat se jí do kalhotek, nechtěl se sám pozvat nahoru, netoužil po jejím těle (divné, lepší totiž už neuvidí), místo toho přišel dárek. Finanční hodnotou by se to mělo spíše označit za dar než dárek, jelikož jí ve dlani přistály klíčky od auta. „A ty nemáš chuť si na tom vybít vztek zničením? Zničení Navona na dráze ti stačilo?” optala se ho s povytaženým obočím, když se zmínil o ničení onoho auta, ačkoliv on navrhoval, že by auto ničila ona, což v plánu opravdu neměla. Stejně tak ale neměla v plánu se tohoto dárku vzdát, proto sevřela prsty kolem klíčků, co jí přistály ve dlani, a ruku stáhla k tělu. Na rtech se jí objevil spokojený úšklebek a zdvihla se k odchodu z auta, ale ještě než definitivně vystoupila z jeho auta, otočila pohled k Jaxtonovi. „Tohle,” odhalila ve dlani klíče auta, „je super, ale až budu v nějaký nouzi, budu s tebou počítat,” mrkla na něj a s těmito slovy vystoupila. Někdo by řekl, že by jí to auto stačilo, jenže auto by si mohla koupit sama (respektive by si to mohla koupit za tátovy peníze), ale službička je pro ni cennější než nějaké auto. Elegantní chůzí za doprovodu zvuku podpatků dokráčela k sobě domů, v povzdálí slyšela zvuk odjíždějícího auta, a vklouzla do baráku. O své dnešní dobrodružství se podělila s Nancy nad dobrou sklenkou alkoholu, ale prokázala jakousi solidaritu, o Navonovi se nezmínila, na druhou stranu se opravdu rozmluvila o tom novém autíčku, co bude její... A jak se ráno přesvědčila, už její bylo.

První party v klučičím spolku a ona musela odejít. Otec jí nedopřeje ani jediné potěšení. To se tam zrovna objevil takový zajímavý kluk. To je opravdu k naštvání. V autě tedy na svého bodyguarda nepromluví ani slovo. Počká, až zastaví auto a sama si otevře dveře a vyjde ven. Zamíří do domu a ani otce nepozdraví. Ani ona se pozdravu nedočká a místo toho na ni otec hned spustí otázky. "Anastazia, chem ty zanimayesh'sya? Model´?Kak ty dumal ob etom?" Hněvá se a to jde znát i z tónu, jakým s ní mluví. Je povýšenecký jako vždy, jako by nebyla jeho dcera, ale otrok, který ho musí poslouchat na slovo. Lili si složí ruce na prsou a nafoukne se. Nechápe, proč sem vůbec jezdil a neřekl jí to po telefonu. To mu ale říct nesmí. Potlačí ted veškeré tyto poznámky a nadechne se. Poté dlouze a znuděně vydechne. "Otets,Oni khoteli sfotografirovat' menya. Oni mne nravyatsya. YA podumal pochemu by i net." Spustí Lili ruce podél těla a pokrčí rameny. Otec začne rudnout a rukama se chytne za hlavu. "Moy Bog, Anastazia. Pochemu net? Potomu chto ty moya doch' i eto nebezopasno. Ty privlekayete vnimaniye k sebe." Poslední větou už zvýší hlas. Lili se však nenechá a zavrtí hlavou. "Eto ne tak. U menya vymyshlennoye imya. Zdes' menya nikto ne znayet prosto Alex." Zmíní Lili, ale na to otec mávne rukou. "On nichego ne skazhet. Ty perestayesh' fotografirovat' ili ty ostanesh'sya bez deneg." Lili se zamračí a přijde k otci blíž. "YA fotografiruyu dlya zhurnalov v Kalifornii. Eto nikuda ne denetsya." Vysvětluje Lili, ale otce tím moc nepřesvědčí. "Moye posledneye slovo. Ty libo perestayesh' fotografirovat', libo u tebya net deneg." Lili se mu podívá do očí. Semkne čelisti pevně k sobě a přimhouří oči. "Ty derzhal menya v zolotoy kletke vsyu svoyu zhizn'. Ne snova! YA luchshe budu bez deneg chem slushat' tebya. Do svidaniya otets." Řekne mu do očí a otočí se k němu zády. Poprvé se rozhodla mu takto oponovat a jde vidět, že i její otec je z toho v šoku. "Anastazia!" Zakřičí na ni, ale ona už ho neposlouchá. Prostě se sebere. Po cestě popadne kabát z věšáku na chodbě a prostě odejde v tom, v čem přijela z party.
Je naštvaná. "Co si to ten otec myslí? Že ho budu poslouchat celý život a nic si neužiju? To teda ne!" Mluví si pro sebe, když jde po ulici. Kabát si přehodí jen přes ramena a rukama si obejme paže. Otec ji nechá být. Myslí si, že stejně přileze, protože je zvyklá na určitý luxus a ten bude bez jeho peněz těžko mít. Lili je to ale jedno. I kdyby měla jít bydlet na kolej, tak raději půjde. Nikdy jí nebyly peníze vzácné. Raději by je vyměnila za normální život a to se i dost možná nyní stalo. Neřeší to ale. Chce svobodu a to za každou cenu. Ani vlastně neví, kam jde. Jen chce vypadnout z domu. Daleko od otce i pitomého bodyguarda, kterého na ni nasadil a bez kterého nemůže pomalu udělat jediný krok. Toho však otec taky zadržel a nechal ji tentokrát, ať si jde. Třeba ji po cestě někdo přepadne a ona si uvědomí, že takto utéct byl přece jen blbý nápad. Prostě ji nechal, ať si nabije hubu. To se možná stane. Kdo ví. Lili opouští pomalu čtvrť těch bohatých a jde dál. Nikdy tudy vlastně ještě sama nešla. Vždy se vezla autem, které řídil její bodyguard. Zpomalí tedy krok a rozhlíží se kolem sebe. Je tmavá noc a všude kolem ticho. Skoro jako z hororu. Lili se ale nebojí. Na strašidla nevěří. Má za to, že větší strašidlo je šéf jejího otce. To je totiž mafiánský boss, který nemá slitování s nikým. Několikrát byla dokonce Lili svědkem toho, jak někoho mučili. Sice to neviděla, ale slyšela ten křik. Bylo to hrozné, protože věděla, že pro toho člověka nemůže nic udělat. Nevěděla, čeho se dopustil. To mohla být klidně nějaká banalita. Otcův šéf byl totiž schopen nechat zabít člověka, který do něj jen strčil. Měl to a má v hlavě vybrakované. A její otec? To je ten, co odvádí všechnu tu špinavou práci. Ten vrah, zrůda. Lili ho nikdy neměla ráda a bála se ho. Nyní už ale ne. Nenechá si od něj diktovat, co má dělat. To prostě skončilo. 21 let domácího vězení bylo až až. Nyní si chce užívat, a proto bude fotit. Baví ji to, foťáky ji žerou a fotografové se předhání s nabídkami, i když není nějak extra známá. Je krásná a zajímavá, protože je Ruska a to se jim líbí. Navíc, má krásné fotky, které jen tak někdo nemá. Chce prostě něco dělat a ne jen být zavřená v domě a učit se. Nebaví ji to a hlavně se díky své fotografické paměti ani moc učit nemusí. Zatím, co si tak dumá pro sebe, schází do takové temnější uličky, kde slabě bliká pouliční lampa. Je tam tedy spíše tma. Lili už začne být obezřetnější a začne se rozhlížet kolem sebe. Kdyby se na ni někdo rozhodl vyskočit odněkud, bude připravená. Jde ale dál, nezastavuje se. V tom tmavém oblečení a kabátu nejde skoro vidět. Ovšem její podpatky klapou, že se ten zvuk rozléhá kolem a určitě by přilákal něčí pozornost, kdyby někdo poblíž byl.

Dnes se konala párty v klučičím spolku, kam ale nepatřil a i když byl od jednoho ze spolužáků pozvaný, nešel tam. Měl totiž na programu večeři se svou rodinou, na kterou byli již týden domluveni. Nechtěl je zklamat a rušit to jen kvůli párty, kterých bude jistě ještě spoustu. To samé by se sice dalo říct i o večeřích, ale i tak vyhrála rodina místo spolužáků. Oslavy a podobné večírky měl ale rád. Od mala v nich vyrůstal, jelikož jeho rodina byla převážně z herců, kteří na takové párty chodili a dokonce je i doma pořádaly. Párty, předávání a všelijaké akce ať charitativní, tak soukromé, miloval to, a přesto se rozhodl vydat se jiným směrem a místo herecké kariéry zvolil literaturu, ve které už v mládí našel svou vášeň. Častokrát jste ho mohli zastihnout v tichosti v jeho pokoji, ať už na posteli nebo u okna a číst si. Šprt to ale rozhodně nebyl. Literatura bylo to jediné, v čem vynikal. V ostatních předmětech byl tak nějak průměrný.
Zrovna se loučil s matkou a otcem, když k němu přistoupil jejich bodyguard s tím, že ho odveze na kolej. Tam totiž bydlel. Rodiče mu sice koupili krásný a prostorný byt, ale byl nevyužívaný jelikož chtěl být v dění, najít si více přátel a tohle byl způsob, jakým to šlo urychlit a být ve větším kontaktu s jeho vrstevníky. Ač žil od mala v luxusu, nijak si na něj nepotrpěl a raději dával přednost klasickému životu. A o to víc, když se jednalo o život na univerzitě. Chtěl to se vším všudy, což znamenalo i kolej. "V pohodě, dojdu to," usmál se na Christiana, muže v perfektně padnoucím obleku, jež pro jejich rodinu dělal snad století. "Uvidíme se příští týden," oznámil ještě. Jeho matka měla narozeniny, na které ho jeho telefon již 14 dní upozorňoval. Ne, že by na matčiny narozeniny nějak zapomínal, ale rád měl upozornění předem, aby mohl vybrat perfektní dárek a nesháněl ho na poslední chvíli, což se mu ještě před několika lety vždy perfektně dařilo. Většinou to byl den dva předem, když si vzpomněl, že jeho matka bude zas o rok starší a on pro ní ještě nic nemá. "Tak ahoj," mávl na ně ještě, bodyguardovi na rozloučení přikývl a vydal se z domu v lepší čtvrti, kde jeho rodina bydlela, směrem ke koleji. Ruce si založil do kapes svých světle modrých džínů a pomalým krokem se rozešel k bráně, která se po chvíli otevřela a on se mohl rozejít dál. Chtěl se projít, proto i odmítl nabídku Christiana a do tiché noci se vydal sám. Občas se mu stávalo, že jej na ulici fotili fotografové, i když nebyl slavný, ale dnes nikdo před jejich sídlem nestalkoval a jak se zdálo, on poklidně dojde na kolej, která sice nebyla úplně blízko, ale dalo se to. Noc byla jasná a teplá a on naprosto miloval Kalifornské podnebí. Neuměl si představit život třeba v Anglii, kde sice také mluvili stejným jazykem, ale počasí tam bylo úplně jiné. Deštivé, chladné, ne, tam by bydlet nemohl. Za tu dobu, co na koleji bydlel, objevil několik zkratek, díky kterým se na kolej dostal o několik minut dříve a nemusel zbytečně určité budovy obcházet a zdržovat se. Právě jednou zkratkou se rozhodl jít i dnes. Zkratkou, jež vedla přes tmavější uličku, kde za celou dobu, co jí objevil, nikdo nebyl schopný opravit blikající světlo, které uličce dodávalo hororovou atmosféru. Jakoby si to snad někdo přál a naschval světlo nenechal opravit. Žárovkou to totiž nebylo, a i když nebyl žádný elektrikář, vsadil by se, že za příčinou bude nějaký slabý kontakt nebo tak něco. Díky tomu, že bylo všude kolem ticho, mohl zaslechnout klapání podpatků, které se odráželo od zdí okolních budov v uličce. Pořádně ale neviděl, o koho se jedná. Poznal pouze tmavou siluetu několik desítek metrů před sebou. Soudě podle podpatků se jednalo o ženu, proto zpomalil, aby jí popřípadě nijak nevylekal a nešel moc blízko za ní. Jeho plán v tichosti a nepozorovaně následovat postavu, poté zahnout za roh a vydal se ještě několika ulicemi ke koleji byl však překažen díky odhozené plechovce, jež se pod jeho nohami naskytla a on do ní omylem kopnul. Cinkání plechu, který se posunul na asfaltu se stejně tak, jako klapání podpatků, odrazilo od stěn budov a on se v ten moment zastavil. Tohle se mu nepovedlo. Doufal jen, že dívku či ženu nijak moc nevyleká. Kdyby na ní promluvit, nejspíš by to ještě zhoršil. I když, dalo se to vůbec? A co by jí asi tak řekl? Že se omlouvá? Že se ho nemusí bát? To by jistě pomohlo. Raději vyndal ruku z kapsy a zajel si s ní do vlasů, aby je prohrábl a pohled upřel někam k obloze, jakože nic.

Lili počítala s tím, že s otcem ten rozhovor nebude příjemný. To vlastně nebyl téměř nikdy. Vždy jí dával jen příkazy a zákazy a Lili musela poslechnout, nejlépe bez řečí a tak to dělala celý život. Ale dnes ne. Poprvé se rozhodla vzdorovat. Má toho totiž už dost! Otec jí slíbil, že bude žít normální život. Má se chovat jako obyčejná dívka a to taky Lili chce. Nechce mít neustále za zadkem gorilu, která jí nedovolí se ani pořádně bavit. A že bude bez peněz? No a. Sice nepočítala s tím, že by ji od nich otec odstřihl, ale co už. Přece se z toho nezhroutí. Začne více fotit a pokud nezvládne platit dům, tak prostě půjde na kolej. Je na ní tolik studentů, tak proč by nemohla i Lili, že? Aspoň bude mít větší možnost se s někým seznámit. Nakonec to nebude tak hrozné třeba. Lili totiž není žádná fiflena, která se bez luxusu neobejde. Nepotřebuje otce. Vystačí si i sama. Aspoň si to myslí.
Tohle všechno si přehrává v hlavě, když jde po ulici. Dostane se do takové potemnělé, ve které už pozornost raději přesune na okolí. Nestojí o to být někým nemile překvapena. Navíc, už se začne ozývat její paranoia a má pocit, že ji někde někdo sleduje. Krok zpomalí a rozhlédne se kolem sebe. Nepříjemný pocit se dostaví co nevidět. Kabát si tedy přitáhne rukama blíže k tělu. Nikoho nevidí, ale znervózňuje ji to, jak se klapot jejich podpatků rozléhá kolem. To už klidně mohla zakřičet. "Tady jsem." Měla by si na takové procházky spíše brát méně hlučné boty. Jenomže, na přemýšlení nad tímto a přezouvání jaksi nebyl čas. Vystřelila z domu tak rychle, že byla ráda, že ji nesleduje její bodyguard. Nebo se přece jen plete a sleduje ji? Doufá, že ne. Nechce však volat do tmy a tím na sebe přilákat ještě více pozornosti. Otočí se raději opět na cestu a rozejde se prostě dál. Však ona někam dojde. Po chvíli se ale klidná ulice změní v ještě děsivější, když zaregistruje, že za ní někdo jde. Neotáčí se však za sebe, protože to může být opět jen jedna z jejich představ. To se jí děje téměř furt, když někam jde a její psycholožka, kam ji vzala matka, jí poradila, že se nemá hlavně otáčet za sebe. Tím se bude její strach z toho, že ji někdo sleduje ještě zvětšovat. Lili nasucho polkne, nadechne se a vydechne. Snaží se uklidnit a ujistit se, že za ní nikdo nejde. Krok ale zrychlí a pokusí se utéct myšlenkami jinam. Myslet na něco jiného, a proto se vrátí opět k otci. Doufá, že jak se vrátí do domu, už tam nebude. Ona si tím pádem bude muset sbalit všechny věci a jít se přihlásit na kolej. Pokud tedy ještě budou mít místo, protože jaksi už není začátek roku, že? To ale vše zjistí a třeba jí tam nakonec bude přece jen lépe. V kleci už odmítá být a poslouchat otce na slovo také. Když už se vzepřela, tak prostě necouvne!
Jak si tak dumá, tak za sebou uslyší hluk plechovky, která chrastí, jak jede po asfaltu. Sama se asi těžko mohla rozpohybovat. Lili tedy dojde, že to, že jde někdo za ní, nebyla představa, ale skutečnost. Cukne sebou a okamžitě se otočí za sebe. Zastaví se a zamračí se na kluka, který je toho hluku původcem. Ten se nezdá, že by jí chtěl nějak ublížit, nebo se o něco pokusit. Soudě dle jeho výrazu. Takoví ale bývají nejhorší. Lili tedy otevře pusu a ne zrovna přívětivě na něj promluví. "Potřebuješ něco nebo jen nevíš, kam šlapeš?" Spustí na něj a za normálních okolností by si složila ruce pod prsy. Nyní je má ale volně spuštěné a jedna nenápadně míří ke kapse kabátu, kde má Lili schovaný tazer, kdyby bylo potřeba ho použít. Kluka si prohlédne od hlavy až po paty a přešlápne si z jedné nohy na druhou. Není zrovna v nejlepší náladě. Kdyby ji tedy chtěl kluk napadnout, byl by bláhový a nejspíš dostal, co proto. Lili ale nechce dělat unáhlené závěry, a proto čeká, co jí řekne, než se rozhodne svoji hračku, kterou má na obranu, použít. Lili sice ovládá i sebeobranu, ale proč si s někým špinit ruce, když za ni může odvést práci paralyzér, že?

Dnes se rozhodl vydat se od rodičů na kolej pěšky. Počasí bylo jako dělané na procházku a i když místo, kde na univerzitě pobýval, nebylo zrovna nejblíže, nevadilo mu to. S rukama zastrčenýma v kapsách se pomalu od sídla rozešel cestou, kterou si dnes vybral a na okamžik se ztratil v myšlenkách. Za týden měla mít matka narozeniny a on přemýšlel, co by jí mohl koupit. Celý život žil v luxusu, jejich rodina byla díky slávě bohatá a žena, jež ho porodila, měla opravdu vše. Proto bylo každým rokem těžší a těžší vymyslet vhodný dárek, kterým by jí obdaroval. Šperky jí většinou dával manžel. Vůně si mohla koupit sama, nebo je dostávala za účelem různých reklam a spoluprací. Kabelky? Na to Timothy neměl zrovna oko a odhad, jaká by se jí mohla líbit a co jiného dát ženě, které chcete udělat radost a obdarovat jí něčím, co od nikoho jiného nedostane? Cestou se rozhlížel všemožně kolem, jestli mu něco nepadne do oka a nevnukne nějaký originální nápad. Při pohledu na záhonek květin se musel usmát nad vzpomínkou, jak v nějakých osmi letech přelezl plot u sousedů, pošlapal jim záhon a matce následně přinesl kytky, které tam natrhal. Neměla mu to za zlé, i když pak čelila pohoršené sousedce, jež si jí stěžovala na nějaké chuligány, kteří jí zničili zahrádku. V ten okamžik jeho matce došlo, odkud květiny malý Timmy přinesl. Mlčela však a nijak zásadně mu nevynadala. Jen dostal menší kázání o tom, aby příště řekl tátovi, který mu s tím pomůže. Pomůže ve smyslu, že mu dá peníze a dojde s nim do květinářství, kde je široký výběr a nikomu nic neponičí. Jakmile zahnul do uličky, jež byla zkratkou k místu jeho provizorního bydliště na koleji, zpomalil. Všiml si totiž postavy před ním a díky klapání podpatků mohl soudit, že se jedná o ženu, jež by nerad vylekal. Jak se po pár vteřinách ale ukázalo, neměl to štěstí tiše postavu následovat a pak nepozorovaně zmizet v areálu koleje, jež už nebyl tak daleko jako před tím, když opouštěl jejich dům. Plechovka, do které omylem kopnul, se posunula po asfaltu, udělala hluk a zapříčinila tak nejen jeho zastavení se, ale i zastavení ženy několik metrů před ním. To, jakým tónem k němu promluvila, nebylo zrovna přívětivé. Za zlé jí to ale mít nemohl. Byla s ním sama v tmavé uličce, ve které ještě strašidelně problikávalo světlo. Mohl to být nějaký její obranný postoj a pokus jej třeba nějak zastrašit. Pohled z nebe, kam se díval a snažil se působit, jako by nic, přesunul k postavě, jež k němu nyní stála čelem. "Omlouvám se. Jen jsem se ztratil v myšlenkách a ano, nekoukal jsem, kam šlapu," mírně se pousmál a obranně pozdvihl ruce. Snad aby jí ukázal, že v nich nic nemá a nemusí se jej bát. "Jdeš taky na kolej?" Pomalu se k ní rozešel a prohodil větu, kterou chtěl objasnit cíl své cesty. Světlo v uličce bylo opravdu mizerné a on nemohl odhadnout, jestli jí ve škole nebo na koleji už někdy viděl. Byl tam sice již třetí rok, ale rozhodně neznal všechny studenty. "Mimochodem, jsem Timothy," pousmál se, jakmile k ní došel blíž. Teprve teď na ní viděl lépe a troufl by si říct, že její obličej už někde viděl. Nebyl si však jistý, jestli to bylo právě ve škole. "Vím, je to poněkud divné místo na představování, ale co naděláme," pozdvihl ramena. Raději si od ní udržoval trochu odstup, aby nemusela být tak ve střehu a nedošlo tak k nějakému omylu. Sice nevypadal jako nějaký násilník, ale zdání mohlo klamat, což si i uvědomoval. No pokud ale koukala na nějaké zprávy, nebo se zajímala o svět celebrit. Přesněji svět herců. Jistě jej už na nějakém předávání nebo fotce viděla po boku jeho rodičů, kam je vždy musel doprovázet. Jeho rodina si zakládala na dobrých vztazích mezi sebou a velmi rádi to dávali najevo i světu. Zastávali totiž to, že rodina je to nejdůležitější a měla by vždy držet pohromadě. 

Lili se pořád čím dál více vzdalovala od svého domu. Jak byla naštvaná, tak prostě šla a ani nevnímala kam. Neměla namířeno na nějaké konkrétní místo, jen chtěla utéct. Uniknout kázání a křiku, který slýchávala vlastně celý svůj život. Otec na ni byl vždy přísný a místo toho, aby ji zahrnul láskou, od něj slyšela jen samé příkazy a zákazy. Na prvním místě pro něj byla práce, která nebyla vůbec čistá, právě naopak. Odváděl veškerou špinavou práci za svého šéfa a ten, když se potřeboval někoho zbavit, zavolal si na to otce Lili. To však nevěděla dlouhé roky. Netušila, co otec dělá a ani, že matka je s ním spíše ze strachu, než z lásky. Možná, že zprvu jej i milovala, když ho ještě neznala, ale pak. Chtěla od všeho utéct, jenomže nemohla. Tím spíše ne, když se narodila Lili. Upnula se tedy k ní a vytvořila si s dcerou pouto tak silné, že snášela veškeré zlo, jež se kolem dělo. Lili o tom nikdy neřekla. Ta si na to musela přijít sama a na ten den nikdy nezapomene. Nyní ale na něj nechtěla myslet. Její myšlenky se totiž přesunuly díky všemu, co se jí v životě stalo a co viděla, jinam. Dostavila se paranoia a Lili si začínala uvědomovat, že jde temnou ulicí úplně sama, po tmě, kolem ani živáčka a to ticho. Jen zvuk jejich podpatků se rozléhal kolem. Opět se dostavil ten nepříjemný pocit.
Přitáhne si tedy kabát více k tělu a snaží se jít dál. Pomalu se jí orosí čelo a přejede jí mráz po zádech. Vždyť by mohlo klidně jet kolem auto. To by u ní přibrzdilo, někdo by ji chňapl a zatáhl dovnitř. Tam ji omráčil, než by stihla zareagovat a pak by se mohla probudit kdo ví kde a kdo ví u koho. Únosu se vždy děsila kvůli tomu, co dělal její otec. Obávala se totiž, že se jednou stane předmětem pomsty a pomalu jí budou odsekávat části těla, které budou posílat jejímu otci, jako to dělával a jistě i dělá dodnes on svým obětem nebo spíše obětem svého šéfa, jež je jeden z ruských mafiánských bossů.
Při těchto myšlenkách se otřese a v tu chvíli zaslechne i zvuk chrastící plechovky. Bylo to jako z nějakého hororu nebo kriminálky. Lili se zrychlí tep a nasucho polkne, když se otáčí za původcem onoho hluku. Při pohledu na mladíka se ale moc neuklidní. Její otec taky nevypadá jako ranař a přes to sprovodil ze světa několik lidí. Lili ani raději nechce přemýšlet nad počtem. Místo toho sjede kluka pohledem a snaží se zachovat si chladný pohled a na zrovna přívětivý tón v hlase. To je její obrana proti strachu. Ukazuje, že má ostré lokty a nebojí se. Ve skutečnosti se ale obává, že jí chce chlapec ublížit, a proto ruku nasměruje blíže k paralyzéru. Mladík zírá nejprve k nebi, ale pak věnuje Lili pohled. Nedůvěřivá a podezřívavá Ruska přivře oči a ani se nepohne. Jen poslouchá odpověď kluka, kterou začne omluvou. Lili se trochu uklidní při jeho tónu, který zní poměrně klidně. Ruku však nechává na místě. Klidně může působit i sériový vrah. Přes to jí pohled spočine na jeho zdvižených rukou. Ušklíbne se a už chce říct pravdu. V tom ji ale znovu přepadne paranoia, že když u řekne pravdu, bude vědět, že se ztratila. Bydlí docela daleko a třeba využije situace. Nakonec si tedy rozmyslí zavrtění hlavy do strany a místo toho pokývne na souhlas. "Ano, jdu." Odpoví a prohlédne si ho ve snaze zjistit, kde mohl být on a co mu vlastně řekne, když se zeptá. V tom ji napadne, jak slyšela o nějaké houseparty od kluka, který ji tam dokonce i vzal. Kdyžtak tedy řekne, že byla tam. Na okamžik se jí ve tváři objeví úsměv a pohledem sjede ulici. Zkontroluje, jestli nemá tento vcelku neškodně vypadající mladík nějakého komplice. Když se přesvědčí, že kolem nikdo není, anebo v to aspoň doufá, vrátí pohled na kluka. Ten už je u ní blíž a představí se jí. Lili není zvyklá říkat jen tak někomu svoje jméno. V tomto případě je ale falešné, tak co. "Lilien." S jejím ruským přízvukem, který je jasně slyšitelný vyzní její jméno vcelku komicky. Pravé mu ale nesdělí, ani kdyby ji mučil. To zná jen Alex a ten si ho snad nechá pro sebe. Dovolí mu přijít blíž, ale instinktivně o krok ucouvne. Pousměje však na jeho dodatek. Má pravdu, že je to zvláštní, ale není na škodu poznat někoho z koleje, když se tam bude muset nejspíš brzy odstěhovat. Nemá totiž šanci utáhnout tak velký dům jen sama. Třeba bude mít příležitost i v tuto hodinu se tam přihlásit. Neví, jak to chodí tady v Californii. To se uvidí. Kluka si prohlédne lépe a nakloní přitom hlavu lehce na stranu. Začne jí být nějaký povědomý a díky její fotografické paměti má skvělou paměť i na obličeje. Nakrčí tedy čelo a zvedne prst, kterým na kluka ukáže. "Tebe já odněkud znám, ale mám pocit, že ze školy ne. Je to možné?" Zeptá se, narovná hlavu, prst si přiloží na rty a přimhouří oči. Sleduje Timothyho a přitom pátrá v paměti, kde jeho obličej viděla. Po pár vteřinách šrotování v hlavě jí to dojde. Otevře pusu a div nevyjekne. "Už vím. Z televize. Vzpomene si Lili a nedá jí to. Musí se zeptat. Jsi nějaká celebrita nebo tak?" Zajímá se Lili a znovu si ho sjede zkoumavým pohledem. Neví vůbec, kam ho má zařadit. Že by nějaký zpěvák nebo herec? Kdo ví. Třeba jí na to odpoví sám
Netrvá dlouho a Lil se to dozví. Po cestě si ještě podívají, a proto jim asi cesta uteče tak rychle. Vstoupí společně do budovy a Lil se zastaví u recepce, zatímco kluk pokračuje. Rozloučí se tedy s ním a začne se bavit s paní na recepci. Dozví se, že místo ještě je. Nechá se tedy rovnou zapsat, vyfasuje klíč s tím, že věci si donese druhý den. Vydá se do pokoje, kde si povleče postel, zaleze si do ní a usne. Domů se vracet opravdu nechce a hádat se s otcem. To bude raději spát tady..Konec konců si musí zvykat, protože tu bydlet bude. Luxus už nebude. Ale co, zvládli to jiní, zvládne to i Lili.
---->> Kolej, konec hry

Chris není v žádném případě typ na párty, proto leží v posteli s knížkou v ruce od Stephena Kinga a čte si, zatímco se jeho spolubydlící obléká a chystá se někam vyrazit. Zrovna, když si obléká triko, se otočí na Chrise, zabraného do knihy. "Ty fakt nejdeš?" Zeptá se a Chris je nucen na chvíli přestat číst a odvrátit od tolik zajímavé knihy zrak. "Vypadám snad na to, že bych se někam chystal?" Pronese a věnuje mu krátký pohled, než se vrátí ke své knize. "Já si tu budu v klidu číst." Dodá ještě, načež jeho spolubydlící těžce vydechne. "Já jsem právě myslel, že bys mohl jet se mnou. Trochu se pobavit, s někým seznámit a tak." Zkusí na něj opatrně a podrbe se na zátylku. Chris si povzdechne, protože ho znovu donutí, aby odvrátil zrak od knihy. "Vždyť víš, že na to nejsem, nepiju a už vůbec se neseznamuju." Vysvětlí mu, ale když si svého spolubydlícího prohlédne, tak si všimne, že je nějaký nervózní. Zavře tedy knihu a posadí se na postel. Nohy spustí z postele a přimhouří oči. "Tak, co se děje? Jsi nějaký nervózní." Nakloní přitom i hlavu lehce na stranu a očekává odpověď. Jeho spolubydlící chvíli mlčí, ale pak přejde ke Chrisovi blíž. "Já mám rande. Ale než se začneš smát nebo tak, tak na té holce mi fakt záleží a ona má kamarádku, tak jsem myslel, že bys šel taky..aby nám ta kamarádka nekřenila a hlavně se nenudila. Já vím, že na to nejsi, ale ještě, než to zavrhneš, tak ona je taky takový stydlivý typ, takže si třeba budete rozumět, hm? Prosím, nenech mě v tom, brácho." Vybalí na něj prosebně a aby tomu dal ještě pomyslnou korunu, tak si klekne a spráskne ruce k sobě. Chris se nadechne a normálně by řekl, jestli se zbláznil nebo něco podobného, ale když ho vidí, tak dlouze vydechne. "Co mám s tebou dělat, no. Ale nic si od toho neslibuj a pít taky nebudu." Zdůrazní ještě. Jeho spolubydlící si stoupne se zářivým úsměvem a zavrtí hlavou. "To po tobě ani nechci. Někdo nás tam musí odvézt." Sdělí mu a Chris tedy vstane a přejde ke skříni, ze které vytáhne první, co najde a to jsou džíny a černé tričko. Sáhne ještě po černém svetru a zimní bundě. Ze stolu po cestě shrábne mobil, peněženku a klíčky, obuje se a otočí na kluka, se kterým sdílí pokoj. "Tak pojď, ty romantiku." Houkne a sám vyjde z pokoje a zamíří si to ven ke svému autu. Odemkne ho na dálku a vleze si za volant. Počká, až si jeho spolubydlící nasedne a rozjedou se k onomu klubu. Cesta netrvá moc dlouho a už Chris parkuje. Zapne si bundu a vystoupí. Před klubem je totiž docela fronta a Chris nechce zmrznout. "Tak pojď, támhle jsou!" Zvolá nadšeně jeho spolubydlící a Chris zamkne auto a vydá se společně s ním ukázaným směrem. Přejdou ke dvěma slečnám, kterým jeho kamarád Chrise představí. On jim podá ruku a vydoluje ze sebe akorát. "Těší mě." Potom si dá ruce do kapes a sklopí pohled k zemi. "Vypadá to, že tu zkejsnem nějakou chvíli, tak co si dát něco na zahřátí?" Navrhne kamarád a z kapsy vytáhne malou láhev. Ta koluje mezi všemi, ale Chris si nedá. Místo slov ukáže za sebe na auto a zase si ruku strčí do kapsy. "Jsem ani netušila, že jsi tak hezký. Nechceš mě zahřát?" Otáže se ho dívka, stojící vedle něj. Chris k ní zvedne pohled a svraští obočí, co to po něm chce. "Ehm, mám rozdělat oheň?" Zeptá se nesměle a dívka se zasměje. "Ne, ty hlupáčku. Že bys mě obejmul." Chris na ni vytřeští oči. Vždyť ji zná sotva pár sekund. Dívka ale na nic nečeká a obejme ho sama. "Mám tu éčko. Dáš si se mnou? Pak se třeba trochu odvážeš, hm?" Položí mu dívka další otázku a dokonce mu ji i pošeptá do ucha a to uchu mu olízne. To už je na nesmělého Chrise trochu moc. Dívku tedy od sebe jemně odstrčí. "Takové věci já neberu." Řekne dívce a ustoupí o krok dozadu. Podívá se na spolubydlícího, který se tulí se svou novou známostí. "Tohle není nic pro mě, sorry. Až budeš potřebovat odvézt, tak dej vědět. Já jedu. Čau a užijte si to." Mávne ještě rukou, na tu zvrhlou slečnu se ani nepodívá, otočí se na patě a zamíří ke svému autu. "Prý stejně nesmělá jako ty, to určitě." Mumlá si po cestě k autu. U něj ale už nastoupí a zavře za sebou dveře. Dívka na něj chvíli nechápavě zírá, ale pak se rozhodne si najít novou oběť. Chris tedy nastartuje a z parkoviště vycouvá na silnici. Jede pomalu a řekne si, že by se mohl ještě projet. Nemíří tedy hned ke spolku, ale do města.
Zrovna, když si myslí, že už ustal ruch, tak spatří dívku, která stopuje a vypadá poměrně zmrzle. "Ty jsi ale pitomec. Snad jí nechceš zastavit." Ozve se Christopher - jeho zlejší já v hlavě, ale Chris to ignoruje. Nezajímá ho, co si jeho horší část myslí. Nenechá přece dívku zmrznout. Nedá mu to a zastaví jí. Když dívka přicupitá k vozu, stáhne okénko a otočí se na ni. "Dobrý večer." Odpoví jí na pozdrav a dokonce i přitaká, že má stejnou cestu, i když to tak není. Nemohl by ji tady nechat stát kdo ví jak dlouho. Nechá ji tedy nastoupit a pak se na ni opatrně otočí. "Není bezpečné v tuto dobu stopovat. Na každém rohu je nějaký úchyl." Vyhrkne a zběžně si ji prohlédne. Poté se otočí před sebe, zařadí jedničku a rozjede se. Jednu ruku sundá z volantu a zapne jí vyhřívání sedačky. Za chvíli už musí dívka cítit teplo. "Jak dlouho tu vlastně stojíš? Taxiky nejezdí?" Neodpustí si poznámku i otázku, aby řeč nestála a ruku zase vrátí na volant. Sleduje cestu před sebou a raději ani nemyslí na tu druhou dívku, která mu ho div nepřeblafla před tím klubem. Ještě štěstí, že tam bylo plno a nedostali se dovnitř. Kdo ví, co by se odehrávalo tam.

Co si ten Chris sakra myslel, když ho jeho spolubydlící vylákal ven? A ještě mu tvrdil, že zná nějakou plachou holku.. On? Ten, který ojede, co se mu nabídne? To mu mohlo dojít a když ne, tak se mohl zeptat svého opatrnějšího a jak slyšel několikrát, tak i zkušenějšího já. Ale on ne. Chtěl svému kamarádovi vyhovět a jak to dopadlo? Tak, že to byla jedna z těch dívek, která si myslela, že si spolu dají extázi, pár tanečků a pak ji Chris uspokojí. On ale takový není a takové chování od dívek se mu příčí. Nedokáže být ale tak hnusný jako Christopher, a tak v jeho případě útěk byla nejlepší možná volba. V autě se ještě na sebe zlobí a samozřejmě, že si vyslechne i vyčítavý hlas ve své hlavě, který mu jasně dává najevo, jaký je hlupák. "Já to vím! Nemusíš mě pořád poučovat." Vyjekne na hlas ve své hlavě a ten tón překvapí i jeho druhé já v jeho hlavě, že ztichne. Chris si je moc dobře vědom toho, že kdyby zůstal ve své posteli a četl si, udělal by líp. Mohl být na telefonu jako vždycky a čekat, až se jeho spolubydlící uráčí mu zavolat, že chce jet domů. To by teprve potom zvedl zadek z postele a jel pro něj. Ale on ne. Naštěstí je ale od toho všeho už pryč a v autě si to štráduje kolem nějakého klubu k budově spolku.
Tam si všimne dívky, která stopuje u silnice. Za normálních okolností by jí nezastavil. Měl by za to, že je to nějaká další lehká slečna, která touží jen po tom, aby se jí někdo dobýval do kalhotek. Tato tak ale nevypadá a navíc se mu jí zželelo. I když, Chris nemá příliš zkušeností s dívkami. Ne, že by byl panic, ale žádný lamač to také není. Navíc je i dost nesmělý, a tak mu dělá docela problém se s nějakou dívkou seznámit, natož s ní konverzovat. Ale pořád je to Angličan a ti mají gentlemanství tak nějak v krvi. Rozhodne se tedy auto zastavit a dívku vzít. Ukáže se totiž, že jeho domněnky byly správné a o žádnou štětku se nejedná. Chris jí zalže, že má cestu kolem místa, kam potřebuje zavézt a nechá ji do auta nastoupit. Nechce ji tu nechat jen tak na pospas. Kdo ví, co by se jí mohlo stát. Uvnitř si ji jen tak zběžně prohlédne, aby zjistil, že je stopařka nejspíš zmrzlá. Neodpustí si ani poznámku, na kterou slečna zareaguje. Mladík se na ni ohlédne a tázavě pozvedne obočí vzhůru. "Já? Ne. Jsem přímo vzor slušnosti. Máš tím pádem štěstí, že jsem jel kolem." Zavrtí hlavou se smíchem na náznak toho, že on opravdu žádný úchyl není. Na moment ho dokonce opustí i jeho nesmělost. To nejspíš ještě z toho vzteku, který na sebe pořád má. Raději se tedy hned rozjede po silnici a zaměří se na cestu před sebou. I tak ale periférně vidí na dívku, která sedí vedle něj a všimne si, jak má jednu ruku v kabátě. Nenapadne ho, že tam má sprej na obranu. Myslí si, že je jí zima. Proto natáhne ruku na topení a zapne jí vyhřívání sedadla. Přitom se jen ujistí, jak dlouho tam takto zmrzala.. asi aby řeč nestála. Rádio má ztlumené. To zeslabil, aby dívku slyšel a ještě ho zpět nezesílil. Po odpovědi se řidič pousměje a na moment na ni otočí hlavu. "Já jen, že vypadáš docela zmrzle, tak jsem ti zapnul vyhřívání sedačky. Za chvíli by ti mělo být teplo." Neříká to proto, aby mu byla vděčná, ale aby ho pak případně ztlumil, kdyby jí bylo moc teplo. Zrak zase obrátí před sebe a pokračuje v konverzaci. Kupodivu mu to jde docela dobře, nejspíš z toho návalu adrenalinu, který pocítil. Ale dívat se na ni nedokáže. Na to je pořád dost nesmělý. I tak ale sykne po její odpovědi na to, že nejela taxikem. "To je nemilá situace." Pronese a ruku položí na řadicí páku, aby zařadil vyšší rychlost. Vrátí ji zpět na volant a věnuje se řízení. Pozorně poslouchá i pokyny, kam má jet, zabočit a tak. Sice se vyzná ve městě docela dobře už za ty roky, ale zase nezná každý kout a dívka neupřesnila, kde přesně bydlí. Rádio tedy nechá ztlumené, aby ji slyšel, kdyby mu případně řekla, že má jet jinam.
Místo toho mu ale položí otázku. Nad tou Chris vydechne a zavrtí sám nad sebou hlavou. "Můj spolubydlící mě vytáhl ven, do jednoho klubu. Ale ani jsme se do něj nedostali. Teda, já ne. Není to nic pro mě. Dělám spíše odvoz." Odpoví a věnuje jí krátký pohled. "Ty ale vypadáš docela na party tip. Není tedy brzo na odchod domů?" Zeptá se a hned na to dodá, proč tuto otázku vyslovil. "Tedy, soudě dle mého spolubydlícího, který se vrací z klubu vždy až brzo ráno a dost často mě tím vzbudí." Ušklíbne se tomu a vjede na křižovatku, kde zrovna svítí červená. Auto tedy zastaví a čeká, až blikne zelená, aby mohl jet. Vyřadí a čeká. Prsty si přitom klepe o volant do rytmu písničky, kterou zrovna v rádiu hrají. Když má čas, tak se opatrně otočí vedle sebe na slečnu a napadne ho, jestli ji někde neviděl. I když, Chris by si to těžko pamatoval. "Nechodíš taky na univerzitu?" Vypadne z něj po chvíli. Těch možností tu přece jen není tolik a jak se říká náhoda je blbec.