Často a ráda si s chlapama hrála a testovala jejich trpělivost, zkoumala, jak moc o ní stojí, takže je nechávala na sebe čekat, ale zrovna s Jaxtonem takové hry hrát nechtěla. Navíc ani nevěděla, proč se jí ozval, i když samozřejmě její ego jí našeptávalo, že se ozval díky její kráse, ale racionální stránka podsouvala myšlenku, že za tím bude něco víc. Nechtěla s ním tedy zbytečně vytírat podlahu, její zvědavost jí to nedovolila… i přesto ho ale chvíli čekat nechala, ovšem ne záměrně. Dává si na svém vzhledu záležet, musí být vždy reprezentativní, ať už jede kamkoliv, a to prostě chvíli trvá, to musíte chápat! Nicméně když konečně vyšla z baráku, lehce se zamračila, jelikož jí Jaxton nevěnoval ani ždibek pozornosti, přitom halo, ona si ji rozhodně zaslouží. Minimálně ten dnešní look byl fakt na jedničku a aspoň za úsměv by stál. Nespokojeně si odfrkla, a i kvůli jeho nedostatečnému zájmu později lehce narušovala jeho osobní prostor. Dětinské? Možná trochu, ale na tom jí vůbec nezáleželo. Neměla ráda, když věci nebyly tak, jak si je představovala, ugh, bylo to pro ostatní tak těžké pochopit? Na otázku se jí nedostalo žádné konkrétní odpovědi, takže se opět nic nedozvěděla a jen si ho znovu změřila pohledem, jako by jí jeho outfit mohl napovědět, kam se s ní chystá, ale upřímně z toho moc nevyčetla. Asi se prostě bude muset nechat překvapit, ale překvapení umí být pěkná, takže vlastně proč ne. Nevýznamné bonusové body si získal, když jí galantně podržel dveře a ona nastoupila do toho obdivuhodného autíčka. Nebyla úplný znalec, ale něco málo věděla, její otec se o auta zajímal a mluvil o nich opravdu často, navíc to bylo zajímavější téma než golf s obchodními partnery, takže jí nějaký zlomek, díky kterému dokázala jeho auto ocenit, v hlavě utkvěl. „Jak víš, že jsem tam nikdy nebyla?“ loupla po něm pohledem po chvíli jízdy, aby narušila tu tišší atmosféru, ale hned přemístila pohled ven z okénka – snažila se totiž odhalit, kam má Jaxton namířeno. Obočí jí vylétlo vzhůru, když s ní zajížděl do garáže, a už už se chystala přijít s vtipnou poznámkou, kam ji to jako zatáhl, ale už při parkování si stačila všimnout, co všechno se v té garáži nacházelo. Rozhodně se nejednalo o garáž nějakého úchyla, kde skončí její život, tohle byl spíš začátek jejího života, protože se tam nacházelo tolik luxusních a drahých aut, až jí z toho vzrušením poskočilo srdíčko. Jo, přepychový svět, tam byla doma. „Doma tě neučili, jak se chovat k dámě, Welshi?” ušklíbla se, ale jeho příkaz splnila. Ne protože by jí to řekl pan tajemný Jaxton Welsh, ale protože si chtěla prohlédnout ty krásky venku. Uměla obdivovat pěkný design auta, motor a takové ty technické věci ji už příliš nezajímaly, ale na design koukala ráda... no a tady měla na co koukat. Oproti Jaxtonovi šla o něco volnější chůzí, pohled věnovala každému vystavenému autíčku, i přestože to křiklavé auto si kradlo její pozornost, chtěla si prohlédnout všechny, v očích se jí div neotáčely dolary jako nějaké animované postavičce a ona si nemohla odpustit další poznámku. Na ty by se měl milý Jaxton obrnit, těch bude ještě hodně. „Koho jsi musel oddělat, abys tohle sesbíral?” ve skutečnosti ji to nezajímalo, tomu nasvědčoval i tón jejího hlasu – hravost a dobírání si. Navíc věděla, že jeho osoba je opředena závojem tajemství, což z něj dělalo přitažlivého muže, ale netoužila odhalit, co se v něm skrývá, to ať zkouší jiné naivní pipinky... a jí se navíc líbí, že toho o něm moc neví, dodává to jejich dnešnímu setkání trochu vzrušení (kdyby jen holka věděla, že brzo bude mít vzrušení až až). Trochu zaostávala za Jaxtonem, ale jen co si všimla otevřených dveří, garáží se ozval rychlejší klapot podpatků a ona brzy dosedla na místo spolujezdce v oranžovém sporťáku. Chvíli jeli v tichu, protože si užívala, v jakém autíčku se to veze, její rozmazlená duše se radovala jako malé dítě, ale po chvíli to nevydržela a ticho přeci jen prolomila. Možná ji nezajímá, odkud bere Jaxton peníze a jak sehnal všechna ta auta, ale výměna auta a nový cíl cesty ji nedá spát. „Mělo tohle všechno,” prstem ukázala na auto, čímž chtěla naznačit jejich zastávku v garáži a výměnu vozu, „nějaký důvod?” dokončila svou otázku s pozdvihlým obočím a pohledem upřeným na něj. Byla si jistá, že to nějaký důvod má, jen ho neznala... a to ji deptalo. Nemusí vědět všechno, ale některé věci by ráda měla pod kontrolou; chudák netuší, že dnešní večer bude víceméně mimo její kontrolu.

To, jak ji nechává v neznámu, ho na jednu stranu velice baví, jenže ví, že pokud bude chtít, aby vše proběhlo hladce, tak ji bude muset dříve nebo později do svého plánu zasvětit. “Protože kdybys tam už někdy byla, tak s největší pravděpodobností bys v tomhle autě teď neseděla.” I přes obsah jeho slov je jeho hlas jaksi uklidňující, příjemný na poslech. Hluboký, ale ne příliš chraplavý, že by se mu nedalo rozumět. Ne zbytečně hlasitý, ani nešeptá. Každičké slovo je zřetelně vyslovené a díky jeho uvolněnému výrazu se to celé zdá nenucené. Všechny jeho pohyby jdou úmyslné a pečlivě promyšlené; všechno co dělá má význam. A pokud jde o ni, nemá sebemenší ponětí o tom, jak přemýšlí, jaké jsou její principy a preference. Zná pouze její reputaci. A ve většině případech to stačí k tomu, aby vás ostatní začali nemilosrdně soudit. Jenže v tomhle nemusí předpokládat a hádat, i s takhle malou hrstkou informací si troufá věřit, že její zkušenosti s pouličními závody končí několika minutovými filmovými scénami. Kdyby se v jednom z jeho podnikání potulovala jistá Chloe Starling, věděl by o tom. Málokdy mu cenné informace proklouznou skrz prsty, proto nemá žádný problém učinit takovýto závěr.
Zatím bezproblémový průběh večera mu posiluje jeho víru v jeho úspěch. Jeho společnosti asi nakonec nebude tropit žádné scény či způsobovat zbytečné problémy, jak původně předpokládal. Ale pokud čeká, že se k ní bude chovat jako k princezně, tak ji velmi nemile zklame. Obvykle je sice velmi slušný, má vychování, ale to se projevuje pouze v případech, kdy je to nutné, takže starat se o ni se zvlášť extra péčí není v jeho plánu.
Ale zpět k tomu, kde se teď momentálně nachází. Jaxton v této budově vlastní dvě patra, obě jsou bohatě zaplněna neocenitelnými kráskami na čtyřech kolech. Vlastně má i pár motorek, ale ty si obstaral jen protože může a nikdo vedle něj nestál, aby mu ty koupě zakázal. On raději auta. V okamžiku, kdy zaznamená její omámený pohled na jeho sbírku, si nemůže pomoci od jakéhosi pocitu hrdosti. Tohle všechno je jeho a pouze jeho. Překvapivě ho její poznámka donutí k uchechtnutí. “Opravdu to chceš vědět?” Ohlédne se za své rameno a zvedne na ni tázavě obočí, v očích mu mimořádně jiskří, a to jen díky vzniklému úsměvu. Nebojí se hrát tu její hru, se slovy to on umí. Ví, co chtějí lidi slyšet a kdy je na druhou stranu lepší pomlčet. Téměř každičký člověk je pro něj naprosto otevřená kniha, tak snadno čitelný.
Její spěšná chůze, díky které se halou rozezní klapot jejích bot, ji jaksi vyobrazuje jako poslušnou, což mu k ní moc nesedí. Je si vědom toho, že od ní zadržuje informace už nepotřebně dlouho, až ho zaráží, jak klidně Chloe celou situaci bere. Poté, co za ní zavře dveře, se zdá, že na vteřinu zamrzl, jako by se ztratil ve vlastních myšlenkách, než nad tím lehce zatřese hlavou, obejde auto a znovu nasedne za volant. I tentokrát jízda pokračuje v naprostém pokoji, jediný slyšitelný zvuk je teď jejich nesynchronizované dýchání. A pak je tu samozřejmě ono sladké předení motoru. Tentokrát se zdá více uvolněný, volant volně přidržuje pravou rukou, zatímco ta druhá je opřená o rám okna. Ale ani teď jim nevydrží onen klid moc dlouho. Její rázný hlas opět prolomí dosavadní ticho, tentokrát se zdá být více rozhodná, zoufale toužící z něj vytáhnout vysvětlení, tu touhu ale stále zakrýt svou pěknou tvářičkou. Dá si načas, než odpoví; musela uběhnout snad dobrá minuta a až poté přerušil ono nepříjemné ticho. “Samozřejmě.” Odpoví krátce a následně si odmlčí, pak pokračuje: “Jak dobrá jsi herečka?” Tentokrát je on ten, co položí otázku. Hraní je jen velmi přesvědčivé lhaní a on předpokládá, že v tom musí excelovat, soudíc podle jejího charakteru. Nicméně to chce slyšet od ní.
Netrvá to dlouho a oni opustí jí známou část města. Budovy kolem nich postupně řídnou, dokud kompletně nezmizí. Výhled na oblohu je teď vyklizen a naprosto dech beroucí. Západ slunce započal svoji finální fázi, obloha se zbarvila do všech odstínů rudé, čímž dokonale ladí s lakem jeho vozidla, vytvářejíc tak nádherný obraz. A pokud svůj pohled zaměříte trochu níž, přímo před nimi se začínají objevovat další auta. Samozřejmě ne tak pěkná a výkonná, ale od běžných kár, na které narazíte ve městě, se liší hodně.
Vyhlédne si místo s nejmenší koncentrací lidí a vozidel, tam zaparkuje. Moc osob tu není, koneckonců se jedná o soukromou akci, pozvánky se nerozdávaly kdekomu. Napočítali byste se něco málo přes dvacet lidí, a to včetně těch, co tu pracují, pouhých pozorovatelů a pak samozřejmě investorů, takže pravé číslo závodníků se rázem rapidně sníží. “Chloe,” osloví ji, aby na sebe připoutal její pozornost, “vše co od tebe potřebuju je, aby ses chovala přirozeně… přesto mysli, než cokoliv řekneš.” Lehce kývne hlavou, čímž jí dá vědět, že to je vše, a vystoupí z auta. Sotva stihne zavřít dveře a už si stihl proskenovat okolí, hledajíc onu jednu osobu, kvůli které tady vůbec je.

S nejistým pohledem si ho přeměřila, protože vůbec netušila, co by si z jeho slov měla přebrat. Ráda by se tvářila, že to naprosto chápe, nebo že má alespoň tušení, ale neměla, a to ji provokovalo. Měla sto chutí na něj hned vybalit, aby jí co nejrychleji zasvětil do situace, jenže si úplně nebyla jistá, jaký efekt by to mělo. Něco jí naznačovalo, že on se jen tak něčeho nezalekne a odhodlaná žena na ten seznam patřit nebude. Jistý podíl na této myšlence měla i jeho pověst, která se skládala z různých drbů a šílených teoriích, zbytek dojmu dotvářelo jeho vystupování, jež mohla za tento krátký okamžik poznat. „Kde bereš tu jistotu?“ s touto otázkou přimhouřila oči a hlavu na chvíli naklonila na stranu, ne nesnažila se vypadat roztomile – to jen protože si byla jistá, že tím Jaxtona nenadchne; spíše se snažila zkusit něco vyčíst z jiného úhlu pohledu, bohužel nic nového neodhalila. První odpovědi, nebo alespoň stopy, se jí dostalo, jen co dorazili do luxusně vybavené garáže, kde se jí tedy trošku dotklo jeho chování. Přikazování nemá ráda a v duchu si musela narovnat pomyslnou korunu, kterou ji tím obyčejným povelem posunul. Byla zvyklá na trochu jiné chování, svými muži se nechávala zásadně rozmazlovat a opečovávat, a i když se s Jaxtonem zcela očividně nacházeli v trochu jiné situaci, stejně se nedokázala přenést přes fakt, že nebude opečovávána. Má u chlapů prostě nastavený standard, pochopte to! Veškerá ta výbavička ji ale přiměla mu to odpustit, když už nic, může se cítit dobře alespoň z toho, vedle čeho se nachází. Ačkoliv se jednalo o obdivuhodnou sbírku, nehodlala mu ji přímo pochválit, on s jejím egem taky nezacházel v rukavičkách, přesto si neodpustila významné pohledy. „Samozřejmě,“ prohlásila naprosto rozhodně a na krátkou chvíli se vpila pohledem do jeho jiskřících oček, než odtrhla pohled na jedno z aut. „Tahle černá kráska určitě patřila nějakému šéfovi podsvětí? Nebo jen nějaký zazobaný businessman?“ pohled přesunula zpět na něj, popřípadě na jeho záda, s pobaveným úšklebkem, ze kterého mohl jasně vyčíst, že se jednalo jen o hru a jí bylo upřímně ukradené, jak na to vydělal, i kdyby doopravdy někoho oddělal… co by s takovou informací měla dělat? Udat ho, vzít si to do hrobu nebo snad vydírat? Zbytečné problémy, kterým se s radostí vyhne.
Na poslušnou si jen hraje, na chvíli to překousnout dokáže, ale to jen protože si uvědomuje, že se s ním pohybuje na tenkém ledu a kdykoliv by ji mohl vysadit někde na rohu a vybodnout se na ni, což by mu nikdy neodpustila, ale zároveň by na sebe byla naštvaná, že by neodhalila důvod, proč tady jsou. Už začínala být netrpělivá, ovšem snažila se vyčkávat na správné momenty, kdy alespoň trochu prolomí tu záhadu jejich výletu. Rande už si oficiálně škrtla ze seznamu, pokud bych ale měla být upřímná, vlastně s tím nikdy nepočítala, naivní není. Na druhý pokus o vytřískání informací si počkala až do auta a po chvíli cesty prolomila zvuk motoru. Celou tu dobu, co si dával na čas, měla pohled upřený na něj, občas lidi dlouhé zírání umí rozhodit, a to by jí v této situaci, kterou celou řídí on, dost pomohlo. Nespokojeně se zamračila, jen co ji odbyl jedním prachsprostým slovem, a rozhodně to nehodlala nechat jen tak být. „A jaký?“ vypálila hned o něco ráznějším tónem než předtím, aby pochopil, že se nechystá nechat se od něj jen něčím odbýt. „Chceš po mně, abych se přetvařovala a lhala?“ pobaveně se zasmála jeho otázce, konečně její výraz povolil a jí na rtech hrál lišácký úsměv. „Tak to jsi na správné adrese, zlato,“ mrkla na něj a hrdě se jí nadmula hruď, jak kdyby měla být na co hrdá, holt má preference a hodnoty trochu jiné, než jak je vidí běžná společnost; kdo by jí to ale vyčítal, že.
Řídnutí budov si upoutalo její pozornost, díky čemuž si uvědomila, že míří někam, kde doopravdy nikdy nebyla a nějaký krásný západ slunce ji dvakrát nevzrušoval. Nespokojeně zabubnovala svými dlouhými nehty na dveře auta, přičemž nezapomněla na Jaxtona upřít důležitý pohled, kterým se dožadovala vysvětlení, proč se sakra museli vzdálit městu, ale blížící se auta jí daly další a poměrně jasnou nápovědu (jejíž inspiraci samozřejmě hledala ve filmech) – tady se bude závodit. Vše tomu odpovídalo, byli mimo město, naskytl se jí pohled na sportovní auta a rozhodně se nejednalo o nějaký sraz, proč by ji bral na se závoďáků? Na druhou stranu… proč by ji bral na závody? Nedávalo jí to smysl, nic z toho, naštěstí ale než ze sebe stihla vypustit další otázku, on už se chopil slova. „Zažila jsem dost firemních událostí otce, abych věděla, jak se chovat,“ protočila nad jeho radou oči, uměla být perfektní tatínkův doplněk, to se od dcer tak vlivných mužů prostě očekává. A ony výměnou za to mohou vlastnit cokoliv, na co jejich prstíky ukáží, férový obchod, ne? Chtěla prostor auta využít ještě ke svým otázkám, ale Jaxton jí stihl z auta utéct. Ze rtů vypustila frustrované povzdechnutí, ale vystoupila si taky, přičemž sebevědomým krokem zamířila za svým společníkem s rázným pohledem. Bokem se opřela o jeho milované autíčko a aby na sebe upozornila, luskla prsty. To bylo ale jejím nejhlasitějším projevem, nechtěla mu tady dělat scénu. „Krom instrukcí bych ráda měla i nějaký informace, Jaxtone. Třeba i to, koho teď hledáš?“ ruku si opřela důležitě v bok a neplánovala se někam posunout, dokud neobdrží všechno, co od něj chtěla.. navíc ani nevěděla, kam by šla, jednalo se o neznámé území, ale to už bylo vedlejší.

Jaxton si opravdu nemohl vybrat lépe. Je to jako by byla tím perfektním partnerem pro tento úkol. Za normálních okolností by její tvrdohlavost a nebojácnost shledal lehce obtěžující a nevítané, jenže v tento moment je Chloe právě ten člověk, kterého potřebuje. Vášeň, se kterou se pohybuje, ji dělá silnou a jasná sebejistota v jejím hlase je ta perfektní kombinace. Její poddajnost byla prozatím velmi snadno dosažitelná a její uklidňující slova o jejích schopnostech jen potvrdili jeho teorii.  Ale nebudeme zase tolik předbíhat, stále je toho hodně, co se může pokazit, a on rozhodně nechce, aby to byl právě on a jeho namyšlenost, které způsobí kolaps celého plánu.
Prostředí, ve kterém se nachází se o dost změnilo od toho, co běžný člověk zná a na co je zvyklý. Právě se nacházejí na rozlehlém place s několika desítky sportovních i nesportovních vozidel. Muži a ženy, jejichž jména jste tu tam určitě zaslechli, uprostřed vášnivých konverzací; celková atmosféra této akce má více přepychový a luxusní pocit, než mají běžné pouliční akce tohoto typu. Číšníci rozdávající hostům drahé šampaňské, po jejich levici stojí stánek s občerstvením, ve kterém nenarazíte na jednoduché párky v rohlíku, nýbrž si pochutnáte na tom nejlepším ze zdejší kuchyně, a samozřejmě nezapomeňme na ta auta. Vzdálený zvuk řvoucích motorů; někteří jednotlivci si zjevně nemohou pomoci od toho, aby se před ostatními alespoň trochu předvedli. Koneckonců se jedná o závody. Jaxton sem přišel, aby očistil své jméno a Chloe mu právě umožnila dostat se o krok blíž ke splnění tohoto cíle.
Obrátí se čelem k ní, přistoupí k ní o krok blíže, zmenšujíc tak mezeru mezi nimi dostatečně k tomu, aby se k ní mohl sklonit, nakloňujíc se k jejímu uchu. Jeho hlas se teď zdá o něco tišší. “Vidíš toho chlapa za mnou? Modrá bunda, světlé rozcuchané vlasy… to je Steven Navon,” začne jí popisovat muže, který nedávno oslavil své třicáté narozeniny, což byste možná na první pohled do něj neřekli soudíc podle jeho upraveného vzhledu. A pokud máte opravdu dobré oko na lidi, neuniklo by vám, jak se opravdu snaží vypadat, že ví, co dělá, přestože je jasné, že se v tomhle všem občas ztrácí. A Jaxton se mu upřímně ani nediví, Steven totiž patří mezi nováčky, zkušeností má minimálně; v jeho případě je to protože až doteď měl zkušenosti s úplně jinou společností, ve které se nehrálo o velké peníze. “Idiot, který potřebuje připomenout kam doopravdy patří,” dlouze vydechne vzduch, který nevědomky celou dobu zadržoval v plicích, pak pokračuje, “dávej na něj pozor, on je důvod proč tu jsme. A pro teď se mě drž.” Nechce, aby tu běhala bez jeho společnosti, dokázala by se velmi rychle dostat do opravdových potíží, a přestože Chloe není žádná nevinná dívenka, tohle je úplně jiná liga, a roli prince, co zachrání princeznu v nesnázích, si už jednou zahrál, a to mu bohatě stačilo.
Jediný důvod, proč onehdy Jaxtona prohlásili za toho poraženého bylo, protože Steven nehrál čestně. On podváděl. A nevýhoda ilegálních závodů jsou opravdu minimální daná pravidla. A ty, co existují, se dají vždy, když jste na to dostatečně chytří, překroutit tak, aby vám vyšla vstříc, nenechávajíc vám možnost obrany. Jenže Jaxton takhle nehraje, v tomhle je on čestný. Ano, může se to zdát celkem hloupé si říct, že zrovna v této nezákonné aktivitě budu dodržovat morální principy. Ale tak to prostě je. A ani ho nenapadlo to celé nechat být, už tak je to velká ráda nejen pro jeho ego, ale také reputaci.
Jejich konverzaci náhle přeruší odkašlání, které vyjde z chlápka s šílenými zelenými vlasy. “Co tady děláš, Cartere,” zamračí se na ně, je z Jaxtonovi přítomnosti viditelně zmatený. V momentě, kdy ho oslovil jeho druhým jménem, se okamžitě pár hlav otočilo jejich směrem a netrvalo tomu dlouho, než se davem roznesl šum šepotu. Alex Carter je jeden z elitních závodníků v oboru, vyšplhal se mezi špičku velice rychle, takže je jeho jméno mezi lidmi celkem známé; je pro ně někdo. Očekával, že tu jeho přítomnost vyvolá rozrušení, v hloubi duše v něco takového doufal. A navíc s Chloe po jeho boku… to už je pak víc než jistota. “Jsem tu jménem Chloe Starling.” Jaxtonovy oči se na chvilku setkají s těmi Chloe, než od ní udělá krok zpět a tentokrát se obrátí čelem k osobě, která ho oslovila. Koneckonců ona je hvězda večera. Protože kdo by kdy očekával, že by se zajímala o ilegální závody, že? Nikdo. A právě proto byli všichni šokovaní, když se její jméno objevilo na seznamu hostů. Jeho oči spěšně opět vyhledají ty její, žádost v jeho pohledu nemůže být víc než jasná, teď opravdu není čas na hrátky. Zelenovlasý přesune pozornost na Chloe, sjede ji pohledem od hlavy až k patě, zírajíc na její tělo jako by byla jen pouhým kusem masa. “Musím přiznat, že to bylo od tebe chytrý,” pokrčí na ně rameny a Jaxtonovi věnuje obdivující pokývání hlavy, přiznávajíc jeho úžas nad tím, jak si zajistil místo mezi závodníky. Na takovýchto akcích je počet lidí kritický, vše se odehrává pro přesně vypočítanou skupinu osob a kdyby ho teď vyhodili, způsobili by si tak organizační krizi. A Jaxton věří, že nic takového riskovat nebudou. Všechno prozatím jde přesně podle plánu.

Na hraní rolí a oblbování lidí si snad lépe vybrat nemohl, ráda chlapy tahala za nos, i když to po ní nikdo nechtěl a dělala tak radost sama sobě, a teď by stejným lhaním udělala radost ještě někomu dalšímu? Úžasné. Ne že by jí na radosti ostatních záleželo, ale bylo fascinující, že její sebestředný přístup dokázal přinést potěšení i jiným lidem, než jenom jí. Co se poddajnosti týče, když jste dcera důležitě postaveného člověka, v určitých okruzích se pro dobro situace naučíte být klidní, jinak přijde trest… Buď něco nevyjde přímo vám, nebo vašemu tatínkovi a věřte tomu, ten bude zuřit, to Chloe poznala na vlastní kůži, když ji poprvé někam přizval jako svou ozdobu, nicméně ona mu svým temperamentem prodej pokazila a poté si musela dát pauzu ve vztahu s tatínkovou kreditkou. Jaxton jí sice neměl co zabavit, ani u něj neměla co ztratit, přesto z něj chtěla vytáhnout co nejvíce informací o dnešním večeru, to by si scénou nezískala, na to byla chytrá až dost. Překvapila ji luxusní atmosféra, i přestože se nacházeli za městem, rozhodně se nejednalo o žádný zapadákov. Při rozhlížení zachytila sklenky v rukou hostů, očka se jí mlsně zatřpytila a ona si v duchu lebedila, že se jí zde asi bude líbit. Byli tam, kde měli být, a ona se tedy mohla začít více roztahovat a ukazovat, že když to neshledává potřebným, poslušná není, proto z Jaxtona vymáhala příval informací. Na rtech jí pohrával spokojený úsměv, když se k ní přiblížil – samozřejmě věděla, že tohle není žádný booty call a nic takového z tohoto setkání vzejít nemá, ale copak si nemůže užívat radost z blízkosti tak pěkného těla?! Navíc jejich špitání nepůsobilo nápadně, když si s nemravnýma myšlenkami v hlavě a jiskřičkami v očích užívala jeho blízkost. „Yup, toho vidím,“ chvíli musela toho týpka hledat, ale brzy na něj zaostřila a Jaxtonovi nález potvrdila, přičemž se nezapomněla soustředit na zhodnocení Stevena Navona. Určitě starší než Jaxton a ona, ale rozhodně nebyl starý, vypadal, že se udržuje ve formě, vlastně nebyl úplně k zahození, ale jeho neznalost nepostřehla. Vlastně ani ona nevěděla, co tady dělá, jak by to mohla poznat na někom jiném? Na rozdíl od Stevena by ale ráda nepodrývala dojem, že ví, co dělá, proto se hodlala tvářit, že všechno zná a všemu rozumí, v tom nejhorším scénáři bude muset zasáhnout Jaxton, v tom lepším jí to budou všichni žrát. Pro ten lepší ona osobně doufala, tedy, ona o něm byla přesvědčená, ani na tak cizé půdě o sobě nehodlala začít pochybovat. „Něco ti provedl?“ pronesla s hranou starostlivostí, kterou ale zcela záměrně přehrávala… Ano, právě podpichovala ego Jaxtona Welshe. Možná ne příliš moudrý tah, ale co jí teď mohl udělat? Těžko by se na ni mohl vykašlat, a to ani nevěděla, jak moc důležitá pro tento den je. „Mám se ho snad bát? Vypadá neškodně,“ zcela nestydatě si Navona prohlížela, i když těžko říct, zda si toho na tu dálku mohl všimnout, nicméně nic děsivého na něm neshledala a radami se stejně nikdy moc neřídila.
Přerušení konverzace bylo nevítané, ještě měla pár otázek v záloze, proto po tom nezdvořákovi střelila pohledem, jaký jen snobské slečinky umí a ten se ještě zintenzivnil, když uviděla ty zelené vlasy. Znechuceně se ušklíbla, yuck, tady někdo nemá žádný vkus. Více než vlasy ji zaujalo to jméno. Carter? Kdo je Carter? Umí si dát dvě a dvě dohromady, pochopila, koho tím zelenáč myslel, ale nechápala, proč jí zrovna tahle informace byla zatajena. Sakra Jaxtone, nula bodů za spolupráci. Nic na sobě nedala znát, jen dál nespokojeně sledovala zelenáče, co nepobral žádný vkus. Nevadí, ona ho pobrala i za něj. Od kritiky zelenáče ji vyrušilo její vlastní jméno, díky kterému si Jaxton získal její pozornost a jejich pohled se na chvíli střetl. Inu, vypadal sebevědomě s tím, co říkal, tak se rozhodla jeho vedení následovat a s posměšným úšklebkem se otočila na zelenáče, aby vypadala, že je naplno součástí tohoto skvělého plánu, o kterém se rozhodně nedozvídá za pochodu. „Tak za prvý,“ důležitě si odkašlala a zpražila zelenáčem pohledem, když si ji s takovým slizkým výrazem prohlížel. „Takhle se ty na mě, Chloe Starling, vůbec dívat nebudeš,“ pronesla to co nejdůrazněji mohla, přičemž nezapomněla dát extra důraz na své příjmení, které snad něco znamená v každé společnosti, a pokračovala dál stejnou mírou sebevědomí, „a za druhý, díky, chytrý to fakt bylo, co jiného bys čekal?“ ručku si dala v bok, aby působila důležitě a ze zelenáče nespouštěla pohled. Netušila, zda to bylo to, co od ní Jaxton chtěl, ale mohl si za to sám tím nedostatkem informací. A upřímně? Asi jí ani nezáleželo na tom, co od ní čekal.

Její kousavou poznámku, kterou zamaskovala falešnou starostlivostí, se rozhodne ponechat bez komentáře. Nezasáhlo to jeho ego nijak významně, ne tak jak možná doufala. Dalo by se říci, že má takzvanou hroší kůži, takže jestli má za cíl mu emocionálně ublížit, bude se muset snažit o dost více. Její následná otázka ho téměř přinutí se nahlas uchechtnout, ale udrží to v sobě. On a být děsivý? Dobrý vtip. Při každém setkání se snaží vypadat sebevědomě a nedotknutelně, jenže pokaždé zoufale selže, jeho falešné sebevědomí je k smíchu a rozhodně nenahání strach. A pak je tu ono vyrušení. Chloe se ani nesnaží skrýt jasné znechucení ve svém výrazu. Více méně s ní souhlasí, že přejít na zelenou byla odvážná volba, ale nemá zrovna potřebu svůj názor rozhlašovat všude kolem, ať už verbálně či neverbálně. To je jedna z věcí, ve které se jejich charaktery rozcházejí. Rozhodně je toho mnohem více a oni mají dost času na to, aby identifikovali další rozdíly. Pak opět promluví, tón jejího hlasu je lehce podrážděný, ale slova jsou stále jasně a zřetelně vyslovena, jako by se chtěla ujistit, že ji je slyšet a že jí rozuměl. Jaxtonovo obočí nepatrně povyskočí nahoru v momentě, kdy se ho zastane… přimhouří na ni své oči, přemýšlejíc, zda to myslela od srdce nebo se jen přetvařuje. Oh – je dobrá. Vybral si dobře. Trpělivě vedle ní stojí a v tichosti vyčkává, než domluví, nechává jí prostor se prosadit a nechat tak zelenovlasého chlapíka oněměného, nejistého, co má dělat dál. Pokud o ní a jejích schopnostech dříve alespoň trochu pochyboval, to vše z něj v tuto chvíli vyprchalo. Kývne na něj jemně hlavou, naznačujíc mu tak aby odešel, pak se obrátí zpět ke Chloe. “Máš hlad? Pojď se podívat k jídelnímu stánku,” něžně se dotkne jejích zad, navádějíc ji tím správným směrem. Bude to ještě chvilka, než to celé začne; i přes jejich zpoždění dorazili dříve než jiní. A s tímto extra časem si můžou v klidu popovídat, v soukromí. Uvnitř stánku se potuluje pár osob, ale ne dost na to, aby se tu člověk cítil stísněně. Galantně ji nechá vybrat kam zamíří a co z toho budou jíst, než se k danému výběru přesunou. “Nevypadáš zrovna, jako by ses necítila ve své kůži… spletl jsem se snad a opravdu se nejedná o tvé poprvé tady?” Když už jsou jejich talíře plné, tak si najdou nejbližší volný stůl, ke kterému se mohou uchýlit. Pořád budou muset stát, spíše se jedná o takové ty stolky, které najdete u pouličních stánků venku na ulici, přes tyhle je ale přehozený i ubrus pro honosnější vzhled.
“Vím, že máš na mě spoustu otázek… jenže ty nepotřebuješ vědět úplně všechno, víš.” Je jasné, že ona je spíše ten typ člověka, co shání a shromažďuje špínu a šťavnaté drby. Ten problém s věděním je, že inteligentní člověk takováto data skladuje, aby je později mohl použít proti určitým lidem a jednoduše se tak zachránit od případné prohry, ale pokud se nacházíte na druhé straně této rovnice… pak už vás máloco zachrání. A o to on zrovna dvakrát netouží. “Navon…” promyslí si svá slova, než pokračuje, “jen si získej jeho pozornost, přesvědč ho, že tě potřebuje. Jsem si jist, že víš moc dobře o čem mluvím.” Jeho oči opět vyhledají ty její. Jaxtonův pohled je silný a sebejistý, mnoho lidí ho shledalo neodmítnutelným. Uvidíme, zda to zabere i na ni.
Přesně v onen moment zachytí pozornost osoby, kvůli které tu dnes vůbec jsou. Rty se náhle zastaví v pohybu, okamžitě zapomínajíc, co vlastně měl na jazyku, oči přimhouřené a zaměřené na ty dva, kompletně ignorujíc svoji společnost. Netrvalo mu dlouho, než se objevil u jejich stolu. “A koho to tu máme?” Stevenův hlas není hluboký a zároveň jemný jak Jaxtonův, překvapivě vyšší, než byste od něj očekávali. Na to se jeho pozornost pomalu přesune na Jaxtonův doprovod – Chloe. Jako by se z něj stal nový člověk, v očích mu vzplanou plamínky nadšení, obzvlášť když si uvědomí, o koho se jedná. “Chloe, nemám pravdu?” Předstírá, že si není jistý. "Rád tě tu vidím, ale proč jsi s ním, zlato?" Steven zavrtí hlavou, jako by ho tím těžce zklamala. A Jaxton? Ten je tiše sleduje, trpělivě čeká na Chloeinu odpověď, přesto je připraven jim skočit do konverzace, pokud se téma hovoru odkloní od jeho zájmu.

Ublížit se Jaxtonovi opravdu nesnažila, minimálně prozatím k tomu neměla důvod, jen ho chtěla podpichovat a možná prozkoumat, kam až ve svých poznámkách bude moct zajít, než se proti ní obrátí, ale jednalo se spíše o rozptýlení pro ni, aby se nenudila, než o cílený útok na jeho osobu. Informace o Navonovi z něj ale nedostala, i když něco v jeho výraze napovídalo, že asi tak nebezpečný nebude. Absenci informací vyčítala tomu zelenáči, který je vyrušil a kterému nemohla věnovat nic jiného než opovržlivý pohled, protože ta zelená byla opravdu otřesnou volbou. Uměla se přetvařovat, o čemž se již brzy přesvědčí sám Jaxton, ale nevyjádřit se, byť jen pohledem, k takové hrůze by byl zkrátka hřích, proto tentokrát nic neskrývala ani nemaskovala. Vlastně se o zakrytí své averze vůči zelenáčovi ani nesnažila, když se rozhodla na něj reagovat slovně. Ačkoliv se o jeho vlasech nezmínila, dostal pohrdavý pohled a nekompromisní tón, poroučet a znít nadřazeně, to ona uměla moc dobře a sice neuměla chodit v pouličních závodech, no v buzeraci lidí chodit uměla skvěle, nebylo tedy divu, že zelenáč skončil beze slov a na pokyn Jaxtona jim uvolnil prostor. Díky bohu, už na tu hrůzu nemusí koukat. Moc dobře věděla, co říká, byla si i vědoma toho, že se Jaxtona zastala, což běžně nedělá, zastává se jedině své drahé Nancy, ovšem situace si volala o vytvoření týmu, proč tedy jejich pozici neupevnit? Trochu podlézání a lichocení k tomu, aby někde získala dominanci? Proti tomu vůbec nic nemá, naopak, dělá to dost často.
Nechala se odvést k jídelnímu stánku, samozřejmě se nezapomněla důležitě nést, protože ten vykolejený zelenáč jí na sebevědomí trochu dodal. Tak přeci jen se dokáže v tomhle prostředí přetvařovat. Když dorazili k výběru, něco málo si na talířek nandala, ale bylo to spíše na ochutnání, než že by to byl velkolepý chod, a ještě si ulovila skleničku šampaňského, to jí bylo více po chuti. Počkala, než bude mít nandáno i Jaxton a společně přešli ke stolku, kam své úlovky odložila. Nevině na něj zamrkala, samozřejmě, že byla ve své kůži, ale s tím prostředí nemělo nic společného. Spíše šlo o její chování, její sebejistotu jen tak něco nemohlo podrýt a nebyla žádná husa, aby se nechala rozhodit neznámým prostředím. „Lidi jsou všude stejný,“ lhostejně pokrčila rameny a věřila, že pochopí smysl jejích slov, protože i on má určitě své způsoby na bavení či zbavení se lidí, které mu pomáhají v každém prostředí. Nepochybně existují výjimky, které vybočují z řady – tam by ráda zařadila i sebe, samozřejmě, ale i s takovými výjimkami si člověk se správným přístupem může poradit, ať už jsou to business partneři nebo lidi na pouličních závodech. „V tom se asi neshodneme,“ nespokojeně mlaskla o patro a pokroutila hlavou, tohle se jí opravdu příliš nezamlouvalo. „Ale to určitě víš,“ určitě si o ní něco málo musel zjišťovat, jak jinak by mohl mít jistotu (alespoň nějakou), že bude moudrý nápad ji na tuto akci vzít? Nevěřila, že by byl tak bláhový a něco si o ní nezjistil, a její snaha mít na všechny nějakou špínu byla určitě známá. Koneckonců už několik drbů do oběhu školy vypustila. Ne že by na něj potřebovala mít špínu, jen odpovědi by stačily. „Ten mě potřeboval ve chvíli, kdy mě uviděl,“ pobaveně se ušklíbla a ani trochu nehleděla na to, jak egoisticky právě zněla. Věřila svým slovům a byla si jistá, že ji o nich brzy přesvědčí i Navon. „Proč vlastně?“ možná nemusí vědět všechno, i když s tím pořád nesouhlasí, ale tohle by vědět chtěla. „Máš štěstí, že ujde, toho zeleného bych fakt nepřesvědčovala, možná tak o tom, ať změní barvu,“ při vzpomínce na to háro nakrčila nos, ten ji bude ještě strašit v nočních můrách. Navon byl oproti němu poklad, proto s tímto drobným úkolem, chcete-li tomu tak říkat, neměla problém. V motání hlav chlapům se na ni mohl spolehnout a hele, konečně využije všechny krásy svého outfitu.
Záměrně se na Navona nepodívala, dokud se neobjevil u jejich stolu, ačkoliv periferním viděním zaregistrovala blížící se figuru. Ještě než dorazil, vykouzlila na rtech hravý úsměv, který sice věnovala Jaxtonovi, nicméně obětí hry měl být Navon. Co tak pochopila, ti dva se nemají příliš v lásce a určitě bude Jaxtonovi závidět tak krásnou společnost, proč tu myšlenku ještě nepřiživit hezkými úsměvy, které nejsou pro Navona? Plnou pozornost mu začala věnovat až v momentě, kdy ji přímo oslovil a ona na krátký moment vyhledala přímo jeho oči. „Trefa, ale byla bych vážně zklamaná, kdybys to spletl,“ chtěla mu tím jen dát najevo, že nebude skákat radostí že zná její jméno, a přitom jí jeden koutek vystřelil vzhůru. „Ale ty se mi asi budeš muset připomenout, sice mi říkal, kdo všechno tady dneska bude, ale nezmínil se o někom jako ty,“ bez okolků si ho projela pohledem a dala si velice záležet na tom, aby se tvářila spokojeně s tím, co vidí, což vlastně tak těžké na předstírání nebylo. Snažila se zároveň shodit jeho postavení, ale podat mu to v lichotce, efektivní na manipulování lidí. Proč je tu s Jaxtonem? Riziková otázka, ale nemohla si dávat příliš na čas s odpovědí. „Jemu a té oranžové krásce se nedalo odolat,“ nevině pokrčila rameny, jako kdyby se tu ocitla náhodou. Zmínit zájem o auta byl chytrý tah, navíc se ponížila na pozici materialistické holky, která zde nemá hlubší důvod být. Neškodná a krásná, proč by se jí Navon obával?

Zatímco ji nechá se v klidu porozhlédnout a rozhodnout se co hodlá ochutnat, on se rozhodne o trochu odlišný přístup a naloží si na talíř jednu dvě věci jen aby to nevypadalo zvláštně, že se tu pohybuje bez úmyslu alespoň ochutnat pokrmy, které jsou bez pochyby výtečné. Bez pochyby do toho Navon vložil až zbytečně vysokou sumu peněz, a to jen aby svým hostům ukázal své nově získané bohatství. Snaží se je oslnit jako důmyslný a mocný muž. V Jaxtonových očích by ale od této idey nemohl být dál. Jim oběma je nabídnuta sklenička kvalitního vína slušně oblečeným číšníkem (další zbytný výdaj – jsou na pouličním závodě, nebo na formálním bále?), on slušně odmítne, jelikož má v plánu dnes sedět za volantem. Někteří závodníci s tím rádi hazardují, ale vysoký počet těchto opovážlivců teď buď leží na nemocničních lůžkách, nebo několik metrů pod zemí, takže si od nich rozhodně nebude brát příklad dnes ani v blízké budoucnosti. Následně se tedy přesunou k prázdnému stolu a ona má na chvíli možnost ochutnat co si nabrala. A poté samozřejmě vzniká i prostor pro konverzaci. “Pravda,” souhlasně pokývá hlavou nad jejími slovy. Lidi jsou křehký stroje, příliš jednoduchý a předvídatelný. U některých jedinců to dokáže být občas těžší, ale ve většině případů není potřeba hledat daleko k nalezení kódu pro dešifrování jejich nejniternějších myšlenek. I tentokrát její zoufalství jasně bilo do očí, ty přimhouřené oči, rty, nakloněná hlava naznačující nesouhlas. Prozrazení příliš mnoho informací často skončí špatně a jeho život je příliš nepředvídatelný na to, aby byl ochotný podstoupit toto riziko. Je ochoten jí sdělit co je potřeba, zbytek si raději nechá pro sebe a ten ona buď zjistí postupem času jako ostatní, nebo se ho nedozví nikdy. Tím si alespoň nechává místo pro případné změny a úpravy, možnost improvizace, pokud něco nepůjde podle jeho očekávání. Jeho levý koutek sebou lehce škubne, když mu jasně a důrazně připomene, jak moc si o sobě myslí. Samozřejmě, že mu na to řekne něco takového. Nebyla by to ona, kdyby nepřekypovala sebevědomím. “Protože jsi něco, co by jinak nikdy mít nemohl.” Námět zakázaného ovoce je všemi dobře známý, a to nejen díky vzniku poutavé zápletky, ale zejména pro jeho genialitu. Nabídnout někomu něco, čeho už má stovky? Zbytečné a nebude dostatečně doceněno. Nicméně nabídnout něco, co dotyčný nikdy nevěděl, že potřebuje až dosud, a navíc se jedná o jedinečnou příležitost? Ano, prosím. Lidé milují dostávat věci na stříbrném podnose, teď k této představě jen přidejte jednu nesmírně namyšlenou hlavu a máte před sebou úžasný plán. Její komentář ohledně Navonova vzhledu se snaží přehlédnout a zachovat se, jako by tato slova nikdy neopustila její rty, ale to mu přijde překvapivě těžší, než si myslel, že bude. Ono znechucení je v jeho očích jasné a zřetelné, jeho rty jsou ale pevně sevřeny, takže jeho nesouhlas lze vyčíst pouze z jeho pohledu.
V momentě, kdy se jeho čokoládové oči setkají s jejími oříškovýma, v ten moment, kdy hra začne, ho přemohla vlna nadšení. Jako by si zrovna podal dávku adrenalinu. Jejich konverzace je přesně jak si ji představoval, dokonalé kočkování, nenucené, přesto plné napětí a vášně. Její bystré odpovědi na jeho otázky, vede s ním konverzaci s naprostým důvtipem a elegancí, až to i jeho ohromí. Ano znovu. Nepatrný úsměv se usadí na jeho tváři.
“Navon, Steven Navon, pořadatel akce,” promptně se před ní i lehce ukloní, což Jaxton shledává za naprosto směšné. “Oh – Alex… on a jeho auta, chápu.” Navon nad tím žertovně obrátí očima, jeho rty jsou zkroucené do úšklebku a Jaxton si nemůže pomoci od pocitu, že ho tak tím chtěl spíše shodit než obdivovat. “No víš… nečekal jsem, že tě tu uvidím dnes a k tomu ještě závodit. A ani mi neříkej, že jste vy dva spolu, protože…” Stevenův pohled se konečně obrátí zpět na Jaxtona, ale nevydrží na něm ani celou vteřinu, “hm – věřím, že ti ani nemusím vysvětlovat proč.” Jeho oči nejsou ozářené jasnými jiskřičkami, protože je oslněný Chloeiným vzhledem, uchvácen je spíše tím, kým Chloe vlastně je, je to její rodina, co ho okouzlila. Předpokládá, že Navon jaksi doufá v to, že pokud si získá Starlingovi na svoji stranu, tak by se stal neporazitelným… nedotknutelným. Ale pokud tomu tak není a on je opravdu fascinován pouze a jen jejím tělem, tak je pak Navon hloupější, než si Jaxton myslel, což z něj dělá ještě jednodušší cíl. “Máš ty vůbec řidičský průkaz? Ví mamča s taťkou, že jsi venku takhle pozdě?” Steven ji začne opět vyslýchat, tentokrát se ale chová více odtažitě, kdo ví, co způsobilo onu náhlou změnu v chování, ale Stevenova přítomnost ho začíná opravdu otravovat.
“Ve skutečnosti to budu já, kdo bude řídit.” Ani se nesnaží ho opravit ohledně té části, ve které podle Stevena mezi ním a Chloe něco je. Z toho by se mohlo časem vyklubat benefit, který by mohl využít k jeho dobru, proto tu část ignoroval. Jaxtonův hlas zní sebejistě, celou tu dobu tiše čekal na moment, až ho bude mít v hrsti a bude ho moci rozdrtit. “Oh – no tak co tu teda dělá ona? Neříkej, že jenom abys měl místo na seznamu.” Získá si od něj zklamané zakroucení hlavy, jako by snad tím prokoukl jeho plán. Ha, to určitě. “Ne, ona je trofej.” Jaxton mu to jednoduše upřesní. Ano, chce ji využít jako návnadu, on ji může mít výměnou za jeho cenné vlastnictví, konkrétně má na mysli ono upravené vozidlo, díky kterému vyhrává závody. Bez něj by byl ztracený a bezmocný stejně jako nevinné jehně uprostřed vlčí smečky. “Ooh aha…” Navonův samolibý smích se rozezní stanem. “Vyhraju a ona je moje, pro cokoliv budu chtít.” Jeho ruka lehce přejede oproti Chloe rameni, dolů podél její páteři až k jejímu pasu, poté se odtáhne. “A když prohraješ, tak dostanu tvoje CCXR.” Oba moc dobře ví, že pokud Navon o tohle auto přijde, tak skončil. Jeho bohatství a sláva je jeho jen díky tomuto autu a kdyby o něj přišel, spadl by zpátky na nulu. Podle Jaxtona se jedná o dost hloupé a nedomyšlené rozhodnutí… očekává snad, že když se schválně ponechá takhle zranitelným, tak toho nikdo nevyužije? Otázka, kterou by si ale měl pokládat je, zda to stačilo. Je Chloe dostatečná cena oproti jeho milovanému autu? Zahrála svoji roli dobře, nebo to celé bylo pro nic?

Zatímco Jaxton víno odmítl, ona se ho se sladkým úsměvem chopila a na číšníka velice pěkně zamrkala, to si za ten nápoj bohů zasloužil. Ani se nekoukla, zda tím vínem Jaxtonovi nějak nekazí plány, protože jak by mohla odmítnout víno? Kromě toho, neměla v plánu řídit, sem ji přivezl Jaxton a na zpáteční cestě to bude jistě stejné, pochybuje totiž, že by jí tak drahé auto svěřil do rukou, ačkoliv by jakékoliv poškození byla schopná bez problémů proplatit. A se závoděním také nepočítá. Ať už byl Jaxtonův plán jakýkoliv, byla si jistá, že ji jako závodnici neobsahoval a pokud ano, tak asi nebyl tak chytrý, jako si o něm myslela. Nicméně když ji nic neřekl k tomu vínu, usoudila, že se volantu dnes opravdu nedotkne, a tak si s chutí odpila, aby ochutnala, co tu vlastně servírují. Hmm, jejím testem to rozhodně prošlo. Testem prošlo i jídlo, které se objevilo na jejím talíři, i když ochutnala jen pár soust a bohatě jí to stačilo, vyzvídání dalších informací ji zajímalo víc, nicméně ani tentokrát se nic nedozvěděla. Ani se nesnažila skrýt, jak ji absence jakýchkoliv informací frustrovala, byla prostě zvyklá mít o všem přehled. To ona má držet žolíka na ruce, ne někdo jiný, a ačkoliv ta nevědomost byla sebevíc vzrušující, pořád to nebylo ono, držet otěže jí dávalo opojný pocit moci, lepší než vzrušení. „Pravda,“ rozpustile se uculila, tohle bylo jí zcela podobné. Nekonečné sebevědomí a představa, že po ní každý musí toužit, protože je prostě něčím výjimečným, ano, přesně taková je Chloe a kvůli nikomu se měnit nehodlá. To, že se dokáže občas přetvařovat neznamená, že se chce měnit, je to jen hra, kterou hraje s okolím. Drobnou pochvalu si odpustit nemohla, na Navona se, když už nic, vcelku přijatelně dívalo. Nemohla si nevšimnout, že tím zpevnila jeho výraz a ačkoliv tušila, že spíše než žárlivost to bude projevem nevraživosti mezi těma dvěma, stejně si v duchu zatleskala a její ego zaplesalo. Na rtech se jí usadil vítězný úsměv, který ale rychle přeměnila do hravého, jen aby to Navon viděl a jejich hra mohla začít. Laškovala už s tolika lidmi, nezávazně či s nějakým účelem, že v tomhle chodila zcela elegantně a bez zaškobrtnutí, namotávání lidí zbožňovala.
„Těší mě,“ zavrněla sladce a na jeho úklon jen pokývala hlavou, jako kdyby byla královna, co přijímá poddaného do svých služeb, ale co si budeme nalhávat, Chloe by si nějakou korunku určitě zasloužila. „To jsem ráda,“ vycítila tu nevraživost a fakt, že z toho moc nadšený není, proto s úsměvem loupla pohledem na Alexe neboli Jaxtona a řasami na něj zamrkala jako správná hloupá husička, která se nechala unést vzhledem a drahým autem. „Kdybys mě tu čekal, nebylo by to ono, zlato,“ rozverně na něj mrkla a jemně si zkousla ret, jaké lepší překvapení vás může počkat, než její přítomnost na vaší akci? Správně, žádné a Navon by si to měl rychle uvědomit. Nicméně k jejich vztahu s Jaxtonem se nevyjadřovala, dáma takové věci nikdy neprozradí. Nějaký obrázek si mohl udělat i z toho, že s ním zcela neskrývaně flirtovala, ale jistotu mu to těžko poskytlo, koneckonců mohla mít s Jaxtonem jakýsi volnější vztah nebo jak se tomu říká, o vztahy, ať už sebevíc volné, se nikdy příliš nezajímala. Rozpustilé mrkání si ale pokazil tou nepěknou poznámkou, kvůli které musela alespoň trochu zbrzdit flirtování a více si hájit svou čest. „Jsem ráda, že víš, že bych mohla mít vlastního řidiče, ale to by byla nuda,“ ukazuje svůj (respektive tatínkův) majetek aneb univerzální řeč, která hýbe světem. „Navíc jak bych bez řidičáku jezdila s tím Bentley, co mi táta dal k šestnáctinám?“ tázavě k němu zdvihla pohled a už se trochu zklidnila, na rtech se jí usadil sebevědomý úsměv a ona pokrčila jedním ramenem, aby zdůraznila svou otázku. Možná ho svým prvním autem příliš neoslní, ale co měl on v šestnácti? Možná tak nějakou ojetinu, co? Musela mu tedy připomenout jeho místo. „Rodičům se nezpovídám, ale asi bych měla, aby věděli, komu se vyhýbat,“ pokud toužil po jejím majetku, takové chování nebylo přístojné a čím dříve to pochopí, tím lépe. Tuto výhrůžku samozřejmě zakryla sladkým úsměvem a nevinným zamrkáním, no už jí začal trochu lézt na nervy, proto Jaxtonův vstup ocenila. Nechala je vyměnit si pár slov, zatímco upíjela své víno, ale při slově trofej měla co dělat, aby si udržela normální výraz. Pro jistotu trochu víc odpila ze sklenky, čímž alespoň částečně maskovala svůj výraz, a jen co skleničku odlepila od svých rtů, svůdný úsměv opět zkrášloval její tvář, i přestože v duchu posílala Jaxtona do všemožných končin světa, proč o tomhle sakra nevěděla?! „Ts ts ts,“ pokroutila nespokojeně hlavou, jakmile se na ní ocitla ruka Navona. „Žádné ochutnávky, zatím jsi nevyhrál, musíš se snažit,“ nehodlala mu nic dát zadarmo a rozhodně se mu nechystala dát sebe, protože to někdo jiný slíbil. Jaxton prostě musel vyhrát a i kdyby nevyhrál, tak by se sbalila a mizela by odsud, ne že by myšlenka na Navona byla odpuzující, ale není žádná děvka, která se dá takhle snadno prodat.

Aby byl naprosto upřímný, Chloe a Stevenovu konverzaci poslouchal na jedno ucho, a i tak mu přišlo, že je vnímal o dost méně. Ať už to bylo prostou nudou, nebo ho Stevenův hlas a vůbec jeho samotná přítomnost natolik obtěžovala, obsah druhé poloviny jejich konverzace si sotva pamatuje. Ze začátku jim pozorně naslouchal, ujišťoval se, že zachytil každé jejich slovo, jenže postupem času… tak o minutu později ho ovládlo otrávení, kdy mu ani Chloe bystré poznámky nemohly zabránit před upadnutí do naprostého nezájmu. Jeho soustředěný pohled spadl na obsah jeho talíře – pokrmy vizuálně vypadaly tak nějak povadle, pravděpodobně kvůli skutečnosti, že tam leží už nějakou tu chvilku. Kousek ryby a jakýsi rajčatový salát k tomu, kombinace ne zrovna odpudivá, ale i kdyby měl sebemenší hlad, nikdy by se toho nedotkl, protože by jinak s vysokou pravděpodobností skončil s vyrážkou, začalo by ho škrábat v krku a kdo ví jestli by nepotřeboval i zajet do nemocnice. Hah, kdo by to kdy řekl, že něco tak prostého jako jsou rajčata dokáže skolit někoho jako je Jaxton. Sám si ani neuvědomí, že tu celou dobu jaksi zadržoval dech, proto prudce vydechne všechen vzduch z plic ven a konečně se přinutí zvednou své oči. Je na čase ukončit jejich flirtování. Navonův výraz se za tu krátkou chvíli, co na něj Jaxton vybalil informace ohledně jeho nabídky, stihl nesčetněkrát transformovat. Radost, vzrušení, hrdost, ale i strach. Byl by opravdu tupý, kdyby si neuvědomoval, co je vlastně hlavním důvodem proč kolem něj lidi vůbec poskakují. Na jednu stranu se jim tolik nediví, vlastnit jedinečné vozidlo, kterému je opravdu těžké se vyrovnat, to nelze přehlédnout. Jenže Jaxtonovo ego je mnohem silnější než tento typ uchvácení. Navon na Chloeinu upomínku téměř nezareaguje, snad jako by cokoliv, co řekne, mu přišlo naprosto nepodstatné. “Tak?” Pobídne ho k rychlejší odpovědi, jelikož si očividně dává načas. Určitě se vyžívá v této chvíli, kdy je na něm a jeho odpovědi Jaxton téměř závislý… koneckonců tak určí jakým směrem se dnešní večer uchýlí. Přes silné napětí, které mezi nimi panuje, se stihne spěšně ohlédnout po Chloe, kterou svým opětovným vstupem do konverzace lehce odstrčil stranou a stáhl pozornost zpět na sebe. Váží si faktu, že tu na něj nezírá s otevřenou pusou, připravená na něj začít hystericky ječet co si to sakra dovoluje. I tak mu ale nemohla ujít náhlá vlna šoku, která na krátkou chvíli ovládla její výraz v obličeji. Chytře to ale zakryla upitím ze své sklenky s vínem. Líbí se mu, že i pod tlakem dokáže pohotově reagovat. Ticho mezi nimi se mu zdá snad nekonečné a cosi mu říká, že jeho konec se nijak neblíží. Je jasné, že o Chloe se momentálně starat nemusí – ta projevila jasně, že bude po jeho boku stát i přestože jí to bude proti jejím preferencím. Co se týče Navona, upřímně by si možná i užil, kdyby ho místo této jakési dohody jednoduše zbil. Stačí se na ty dva podívat a všem by bylo hned jasné kdo z nich by případnou bitku vyhrál. Jenže to by nic nevyřešilo, on nestojí o hloupou pomstu. Ne, Jaxtonův plán je složitý a komplexní, dnešní večer je vlastně jen jeho samotný počátek.
“Uvidíme se na dráze,” Stevenův hlas vytrhne Jaxtona z jeho myšlenek a bez dalšího komentáře se otočí na patě a odejde. Jeho slova byla jasná. Vítězný úsměv se rozlije po Jaxtonově tváři a snad poprvé za opravdu dlouhou dobu opět pocítí úspěch. Konečně se obrátí čelem ke Chloe, jako by snad na chvíli zapomněl o její existenci, úsměv je ale okamžitě pryč, kamenná tvář, která je pro něj typická je zpět. “Vedla sis dobře,” rozhodne se pochválit její herecké dovednosti. Samozřejmě se nejednalo o nic, čím by si zasloužila ocenění Oscar, ale stačilo to k úspěšné realizaci jeho záměru, takže ano, je spokojený. Ležérně se loktem opře o stůl, u kterého doposud postávají, a teď už jen trpělivě vyčkává, než si to celé drahá Chloe srovná v hlavě a začne na něj křičet. Má snad v plánu ji nechat odejít s Navonem? Samozřejmě, že ne. Tím by nedosáhl toho, po čem ze začátku prahne. Je tu riziko, že k tomu dojde? Realista Jaxton hlásí jasné ano, ale to se sráží s jeho sebevědomím, které jeho racionální myšlení mírně převyšuje, čímž si získá v tomto boji převahu a vyhrává. “Jen do mě,” tentokrát pobízí ji k vypuštění všech svých emocí ven. V hloubi duše doufá, že předejdou křiku a ztropení trapné scény, ale jelikož se jedná o ženu, jeho naděje jsou opravdu nízké. Ale kdo ví, třeba ho opět překvapí.

Flirtování s Navonem šlo skoro samo, byl velice poddajný a lichotivý, alespoň to na něm oceňovala, ale když změnil přístup a vyptával se spíše jako její tatíček (nebo strýček), i ona otočila a sladké pomrkávání bylo pryč, musela přeci hájit svou čest. Měla úroveň, takže se na něj nevrhla ani mu nepřistála facka na obličeji, ale jasně mu ukázala, kde je ona a kde on a že mezi nimi je obrovitánská propast, do které ho klidně může skopnout a pořádně ho v tom vymáchat. V tom už do jejich konverzace vstoupil Jaxton, což bylo jedině dobře, a ona opět zapadla do role naivní tatínkovy holčičky, jako kdyby Navonovi ještě před chvílí nemávala před obličejem svým rodinným bohatstvím, jménem a postavením. Jen co ale Jaxton začal poodkrývat, co bylo jeho plánem a jaký je důvod její přítomnosti na závodech, začala se v ní zdvihat vlna emocí. Nejprve přišel šok, který se jí bohužel bleskl ve tváři a ona si tak rychle ke rtům přilepila sklenku vína, kterých bude potřebovat ještě asi pět, aby tohle rozdýchala. Zatímco ti dva tam na sebe intenzivně zírali a testovali si, kdo je větší srab a vycouvá z takové nabídky, kde jde očividně o všechno. Vypadali jako dva kohouti, kteří se přetahují o přednostní právo na všechny slepice v kurníku, akorát jejich slepice byly pravděpodobně závody, ne ženy, ale co, stejně to byli kohouti. Jejich soutěž v zírání nepřerušovala a raději si dopila své víno se záměrem ulovit si další, jen co bude tenhle divný moment za nimi. Co si to jako Jaxton představoval? Proč jí o tom sakra neřekl? Měl nějaký plán v případě prohry? Protože jako s někým flirtovat v rámci plánu, s tím je v pohodě, ale jít s někým jako jeho výhra? Cítila by se jako prodejná kurva a sice má poměrně dost sexuálních partnerů a někteří by o ní řekli (spíše některé než někteří, ale ty nány jen závidí, že z ní jejich přítel slintá), že je děvka, ale rozhodně nebyla prodejná. Jistě, spát s ní byla výhra, ale jen obrazná, ne že ji někdo má skutečně vyhrát, kruci. Své rozhořčení skrývala do momentu, než je Navon konečně opustil a ona mohla trochu povolit. „Na ten ubohý počet informací, co jsem dostala, jsem si vedla božsky,“ utrousila kousavě a neodpustila si nepříjemný pohled, se kterým se odlepila od stolku a zamířila k nejbližšímu číšníkovi s vínem, od kterého si ukradla další skleničku. Byla dáma, napila se až když stála opět u jejich stolku, ale podstatná část vína zmizela. „Fakt to chceš slyšet?“ posměšně na něj koukla s nadzvednutým obočím, jestli je na něco takového připravený, a frustrace jí přímo sršela z tónu hlasu. Už nemluvila líbivě, nesnažila se dělat dojem, teď byla prostě naštvaná. „Proč kurva? Vždyť sis mohl vybrat jakoukoliv jinou pipku, která by se kvůli tobě klidně i s tím blbým Navonem vyspala, tak proč sis vybral zrovna mě?“ ani ona nemohla zapírat Jaxtonovu atraktivitu, která přitahovala dost pozornosti a celkově ta tajemná aura? Jo, určitě by mu nějaká padla kolem krku a naivně by pro něj udělala první poslední, ale Chloe měla svoji úroveň a k některým věcem se opravdu snižovat nebude. K tomu patří i fakt, že se v určitých okruzích umí chovat, proto na něj nekřičela, ale mluvila dost rázně, z očí jí div nelétaly blesky a skleničku svírala příliš křečovitě, takže nevypadala tak ležérně jako předtím, no alespoň nekřičela jako fúrie, ačkoliv na to měla neuvěřitelnou chuť. „Dej mi jeden dobrý důvod, proč bych se teď nemohla sebrat a zmizet odsud a nechat tě napospas závodu bez trofeje,“ vyzývavě se na něj podívala a celkově trochu uvolnila svůj postoj, ačkoliv důrazně zkřížila ruce na hrudníku. Byla zvědavá, s čím se vytasí, ale měl by se chlapec dost snažit, momentálně držela triumf k jeho plánům a on by se tak k ní měl začít chovat. Nehledě na to, že tímto si u ní vytvořil dluh, který jí jednoho krásného dne splatí a sama si vybere, čím to bude, ale věřte, že si dá pořádně záležet, aby to odpovídalo současné situaci.

Počáteční pocit vítězství mu moc dlouho nevydrží, přeci jenom se jednalo teprve o samotný začátek a do úspěšného konce to má ještě daleko. Všechny známky radosti z něj vyprchají během pár vteřin a navrátí se ona chladná kamenná tvář Jaxtona Welshe. Nedělá to jen tak pro srandu králíkům, ne protože se to očividně ženské populaci líbí, on se tak chrání. Sebe a své myšlenky. Nestojí o to, aby o něm lidi věděli co si myslí, jaké jsou jeho názory, preference, ideje. To dělá lidi zranitelnými, a tak se cítit rozhodně nechce. Ale zpátky k jeho společnosti. Celkem ho překvapila. Opravdu očekával, že na ně uprostřed konverzace vyjede jako šílená slepice a nepřestane křičet, dokud jí nevrátí její hrdost a očistí její jméno. Ale ne, ona úspěšně udržela jazyk za svými perfektně bílými zuby. Tedy do momentu, kdy ji sám vyzval k tomu, aby to vše ze sebe dostala. Určitě je plná vzteku, zmatení a samozřejmě nezodpovězených otázek. Na její ujišťující otázku jen ještě výrazněji povytáhne obočí, pobízejíc ji k mluvení. Za těch pár let svého života si toho zažil už dost, někdo by možná řekl až příliš, takže krátké poučení, které ho teď čeká, ho rozhodně nerozhodí. Její tón hlasu… jako by se obrátil o sto osmdesát stupňů. Jeho hlasitost se ale přes všechny emoce stále snaží udržet pod hranicí, aby na sebe nepřitáhla nechtěnou pozornost. Zjevný vztek v jejím pohledu mu ale jasně bije do očí.
Její víra v to, že ji jednoduše mohl nahradit jakoukoli hloupou dívkou na světě, ho přinutí pochybovat o její inteligenci. Opravdu si myslí, že je na stejné úrovni jako ty hloupé husy, které po něm každý den dost nápadně čučí? Ještě před krátkou chvílí mu jasně a zřetelně připomínala kdo je a jak vysoké je její sebevědomí… snad to nebyla jen přetvářka. Ano, jistě, na světě je tuna žen, které jsou krásnější a poddajnější, než je Chloe, jenže ony nezapadají do jeho plánu tak perfektně jako tady Chloe. Opět se celým tělem narovná a lehce si protáhne krk až to vypadá, že by ho snad svým proslovem začala nudit. Možná špetka pravdy na tom je, ale přesto ji nechá ty nahromaděné emoce ze sebe vypustit ven. Nemá sebemenší problém ji tady a teď umlčet, jenže za to, čím si doposud prošla, jí může poskytnout alespoň tento moment. A pak k tomu dojde. Rozhodne se mu dát poslední možnost ji tu udržet. Může okamžitě obrátit svůj způsob chování, padnout na kolena a prosit, aby neodešla. Slíbit jí hory doly jen pro trochu trpělivosti. V nejhorším případě přesně to od něj očekává. Jenže ani tentokrát jí nesplní její tužby. Z jeho očí může vyčíst, že by ho její odchod nijak nezasáhl. „Jestli chceš odejít, tak běž.“ Pravou rukou si sáhne do kapsy od kalhot, ze kterých si vytáhne mobil a bez přerušení jejich očního kontaktu do něj něco naťuká. Ví vůbec kde se vlastně nachází? Má tu snad někoho, kdo by ji odvezl bez problémů domů? Sama moc dobře musí vědět, že pro ni bude nejlepší, aby se tu nepotulovala moc sama a bez dozoru, přeci jenom se nachází ve společnosti velmi pochybných osob, jejichž aliance se mění každou nocí a jimi vykonávané činnosti ne vždy jdou ruku v ruce se zákonem. „Opravdu si myslíš, že bych dopustil, aby se tě ten slizoun vůbec dotkl, natož odvezl domů?“ Otáže se rázně. Už ho to její kázání opravdu přestává bavit, proto se rozhodne ji přerušit. „Měj ve mě trochu důvěry. Snad si můžeme věřit.“ Ať už si to chce Jaxton přiznat nebo ne, vybral si ji. Absolutně cizí osobu, o které ví jen to, co se o ní šeptá po chodbách, a tu trochu co si navíc zjistil sám. Nic z toho ale nenahradí čirý kontakt s osobou samotnou. Takže ať už to chce nazvat čímkoli, víru do ní vložil, i kdyby se jednalo o její sebemenší dávku. A zatím vše šlape podle plánu. A věřte tomu nebo ne, i kdyby se teď rozhodla se otočit na podpatku a odejít, zas tak moc by jeho plán nezhatila. Upřímně řečeno předpokládal, že na něj vyjede mnohem dříve. Dnes při něm asi stojí štěstěna.

Nechtěla mu dělat scénu, protože ač by sebevíc její vnitřní drama queen toužila po takovém dramatu, tak ví, že se to nesluší, to do sebe radši nalije další skleničku vína a zakřičí si až při cestě zpátky. Co kdyby tou scénou všechno pokazila a Jaxton by jí odmítal být dlužen? Ano, prostě ho už oficiálně považovala za svého dlužníka, i když vůbec netušila, k čemu by ho mohla využít či použít, ale pro jeho pěknou tvářičku se jistě nějaké zadání najde, ale aby něco takového mohla udělat, musela se krotit, alespoň trochu, protože úplně v klidu být nedokázala, ještě když ji tak provokativně vyzval, aby se vyjádřila. Držela se ovšem zkrátka, nekřičela, neházela věcmi, tu nespokojenost prozrazoval její pohled, který metal blesky a tón, který neznačil nic dobrého. Jaxtonovi asi úplně ublížit nemohla, ten chlapík byl zvyklý na dost, když se pohyboval v takových kruzích, no stejně zněla výhružně, zkrátka byla zvyklá na… hloupější protivníky, protože je ve světě zkrátka příliš hloupých lidí. Sebe by k nim rozhodně neřadila, protože moc dobře zná svou cenu, a i když se ptala, proč si nevybral někoho jiného, neshazovala tím sama sebe. Ano, byla pro takovou přetvařující se roli jako stvořená, byla ideální volbou, ale nebyla až tak poddajná, což mu mnoho jiných dívek mohlo nabídnout a jistě by to zajistilo klidnější průběh bez takovéto konverzace, která ho ale dle jeho výrazů příliš nevzrušovala, což ji tak akorát přimělo svraštit obočí. Právě ten jeho nezájem a absence jakéhokoliv vzrušení ji přimělo mu z rozmaru dát jakési ultimátum, od kterého si sice neslibovala příliš, protože jí nepřišel jako typ člověka, který se někoho doprošuje, ale i přes ta minimální očekávání, co v jeho odpověď vkládala, ji dokázal zklamat. Nevěřícně na něj zdvihla obočí, to by ji opravdu nechal odejít? Tak s ním je vážně radost spolupracovat (i když ona má co říkat, no to by si samozřejmě nikdy nepřiznala), ale bohužel to tu s ním bylo bezpečnější než bez něj, protože v této čtvrti byla poprvé ve svém životě. Nebylo by problémem otevřít si mapy, najít si svou lokalitu a někoho si sem zavolat, protože když nabídnete slušné dýško, většinou se vždycky najde někdo, kdo je ochotný pro vás sjet kamkoliv za jakéhokoliv stavu, ale stála o to? Těžko říct, ale čistě ze zvědavosti vytáhla mobil a otevřela si mapy, aby si udělala aspoň představu, jak daleko jsou od centra a rozhodně to nebylo nic super. Stejně by musela čekat v jeho společnosti, než se její odvoz uráčí přijet, protože nikdo v blízkosti (zcela překvapivě) není. Pohledem byla zabodnutá v mobilu, ačkoliv do něj spíše bezcílně zírala a propočítávala, jak dlouho by to sem komukoliv trvalo, ale to si její pozornost opět ukradl Jaxton a ona zdvihla pohled k němu. Nedokázala v něm číst, jestli Jaxton něco uměl, tak udržet si svou hradbu, což jí tak akorát frustrovalo, ale když se ozval s tím sebevědomým plánem, probudila se v ní zvědavost. „Já nevím, dopustil?“ jedno obočí jí při otázce vyskočilo nahoru a ona si ho přeměřila pohledem, jak kdyby mohla od pohledu říct, zda by to udělal nebo ne. „Můžeme si věřit, Alexi?“ zcela záměrně zmínila jeho druhou identitu, či co to vlastně je, o které jí měl po cestě říct. Upřímně jí měl říct o spoustě věcí, dokud měl čas, ale touhle by bylo fajn začít. „Jestli si můžeme věřit, tak mi řekni tvůj geniální plán, jak se chystáš vyhrát,“ koneckonců bylo v sázce její bezpečí a ten zbytek důstojnosti, kterou jí poté, co ji nabídl jako výherní cenu, zbyl. „Nebo ne, mám něco lepšího,“ v očku se jí spokojeně zablesklo a ona až v tento moment uložila mobil stranou. To mohl Jaxton brát jako vítězství, minimálně teď se od něj nechystá nasupeně odkráčet, fajn, ne? „Řekni mi, co se stalo mezi tebou a Navonem, když si můžeme věřit,“ předtím, když se na to ptala, nedostala příliš konkrétní odpověď, proto to zkusila nyní znovu, protože lepší příležitost už nedostane. Když si tedy mají věřit, měli by začít něčím lehkým, například důvodem, proč se celé tohle divadlo organizuje a proč si vlastně mají věřit, ideální otázka na začátek důvěry.

Nedivil se, když na něj vytáhla ono ultimátum. Že buď jí teda vyhoví, nebo bude mít smůlu a ona mu odejde. Docela by ho zajímalo, co přesně očekávala, že udělá, jakou reakci v něm takhle chtěla vyvolat. To si opravdu myslí, že by ho tato možná situace nenapadla? On se považuje za celkem inteligentního člověka, tak ho tímto nepatrně uráží, když věří, že by si neprošel všechna možná rizika, která za dnešní večer mohou nastat. V tichosti ji teda nechá, aby pokračovala v onom směšném divadélku, ve kterém ona začne plánovat svůj útěk. Od jejího soustředěného civění do oné prťavé obrazovky jejího mobilu až po rychlé ťukání do klávesnice – přijde mu, že tu kouká na uražené dítě, které za každou cenu musí mít to co chce a jak to chce, protože jinak bude zle. Jenže co jaksi přehlédla je, že ona v tomto scénáři symbolicky představuje právě ono bezmocné dítě, které sice zoufale touží po kontrole, ale toto doprošování vede k pouhému zklamání. Takže zatímco se mu snaží dokázat, že se tu bez jeho společnosti bez problému vyhne všem možným potížím a nebezpečím, tak si stihne sem tam ještě něco vyřídit. V co ale doufá, že se nestane, je že mu nakonec scénu ztropí a udělá první hloupost co ji napadne, čímž mu způsobí další trápení. Tak trochu počítá s tím, že i její mozek dokáže být ohledně těchto věcí dosti flexibilní a kreativní… to je zrovna jeden z důvodů, které on zařadil do sekce „může způsobit příchod krize“. Nevýhoda spolupráce s inteligentními lidmi spočívá v tom, že mají svoji vlastní hlavu a občas se stane, že ne vždycky budou chtít jít cestou, kterou jste jim naplánovali. Ale trápit se s hlupáky na to on nemá čas, to se raději bude stresovat s nevyzpytatelnými génii.
Způsob, jakým vysloví jeho jméno zapříčiní nepříjemný pocit, jako by mu přejel mráz po zádech. Náhle začne o všem pochybovat. O tomhle všem. Taková drobnost a on má náhle pocit, že se mu jeho plán, co nevidět zhroutí před očima. Co ho to napadlo tahat do těchto záležitostí civilistu. Může jí teda vůbec věřit? Doposud jeho pokynům více méně poslechla, ale v doprovodu velmi arogantního chování. Zajisté nemá problém mu po tom všem vrazit kudlu do zad, pokud se jí naskytne vhodná příležitost a dostatečný důvod ke zradě. Samozřejmě, že se pojistil v případě, že by tu svoji nevymáchanou pusu nedokázala nechat zavřenou, ale možná existuje mnohem jednodušší cesta... To vše mu proběhlo hlavou jen v rozmezí pár vteřin, jenže stejně jak rychle tyto myšlenky přišly, tak se také vytratily. Náhle se cítil opět sebevědomě. Sám ví, jak zvláštně jeho mysl občas pracuje, ale za ty roky si na to už zvykl.
Pohrdavě se nad její otázkou uchechtne… jako by tu opravdu byla šance toho, že by jí vše prozradil do sebemenšího detailu. Momentálně nemá co ztratit, takže ji nevidí v pozici, která by jí umožňovala mu rozkazovat. Jenže pak náhle Chloe změní názor a otáže se o na jeho vztah s Navonem. Touží vědět co přesně se mezi nich odehrálo. Na mizivou vteřinu zauvažuje nad tím, že její požadavky opět odmávne a přesune konverzaci zase jinam. Tento vlak myšlenek ale náhle zastaví a on se přinutí se nad tím pořádně zamyslet. V jedné věci jí musí dát za pravdu. Musí v ní vytvořit jakýsi pocit důvěry, musí jí vytvořit podmínky, ve kterých se bude cítit pohodlně, a aby věděla, že nad ním v případě nouze má převahu. Musí se jednat o dostatečně důležitou informaci, která má váhu. Protože tak se zakládá na důvěře, ne? Svěříte se a doufáte, že si ty informace druhý nechá pro sebe. Zhluboka se nadechne, dlouze vydechne a poté promluví: „Věřím, že ti muselo dojít, že se jedná o něco mnohem komplexnějšího, než je jeden závod.“ Začne vyprávět, jeho pohled rychle přejede ostatní osoby z davu, ujišťujíc se, že je nikdo neposlouchá, než se rozhodne pokračovat. „Naposledy co jsme se viděli, tak to bylo na jedné akci– vlastně dost podobné jako je tahle… jen ji pořádal někdo velmi důležitý.“ Schválně nejde moc do detailu a pokud se v tom bude šťourat dál, tak s ní pravděpodobně končí. I jeho trpělivost má meze. „Ano, ztratil jsem peníze, dost to zasáhlo moji pověst, ale to není úplně dostatečný důvod k tomu, abych po někom zásadně šel.“ Na světě jsou miliony takovýchto lidí, kteří jsou natolik prázdní, že jim stačí opravdu málo k tomu, aby se v nich probudila touha po pomstě. Ještě že on mezi ně nepatří… „Když je někdo zvědavý přesně tak jako jsi teď ty a strká nos do cizích záležitostí, tak se dříve nebo později zamotá s mocnými lidmi a ve většině případů to neskončí dobře. Tak nějak to dopadlo s ním… začal si dovolovat na moji rodinu, a to prostě nenechám být. To je vše.“ Konečně od ní odvrátí zrak, po celou dobu jeho proslovu jí propaloval pohledem, jak se snažil vyčíst co jí právě běhá hlavou a zároveň sledovat její reakci na jeho slova. Mluvil rychleji než normálně, přesto jasně a srozumitelně. Byl nucen svůj hlas nepatrně snížit, takže je nikdo nemohl odposlouchávat. Jeho oči si vyhledají nejbližší bod, na kterém zastaví svůj pohled a trvá mu pár vteřin, než opět promluví. „Tak teď, když už víš to co chceš, můžeme jít?“ Odkašle si a vrátí svoji pozornost zpět na její maličkost.

Když se dostatečně vycukala a v rámci mezí vyvztekala, což byla zcela pochopitelná reakce, však ji Jaxton nabídl jako nějakou kurvu bez předchozí domluvy – ne že by s tím souhlasila, byla připravená nějak rozumněji komunikovat. Dobrá, spíše za to mohla jeho slova, kterými si opět získal její zájem, jistý hněv v ní pořád přetrvával, ale jakožto skvělá herečka to dokázala dát prozatím stranou, alespoň částečně, no jen co se jí naskytla možnost si do něj rýpnout, ani trochu neváhala. Všechny ty kecy o důvěře jí přišly pitomé, kdyby si totiž věřili, pravděpodobně by se tu vůbec nevztekala a necítila by se tak odkázaně na jeho osobu… Osobu, která zcela očividně žila dvojím životem a o tom druhém životu neboli Alexovu životu, se dozvěděla až zde na místě. Trochu pozdě, nemyslíte? U pošťuchování rozhodně neskončila, protože pokud vám má někdo věřit, měli byste mu dát důvod, a upřímně? Jaxton dělal zatím spíše všechno pro to, aby mu nevěřila, takže se rozhodne dát mu poslední šanci, aby ji přesvědčil. Je si moc dobře vědoma, že to on drží v jejich vztahu dominantní pozici, takže její příkazy jsou spíše žalostným zvoláním, ale ani tím se nenechá odradit a tváří se, jako kdyby ona držela otěže této situace, jelikož jí vlastně nic jiného nezbývalo. Na její první otázku se sice ozvalo pohrdavé uchechtnutí, no ve výsledku ji to příliš netrápilo. Dokud nějaký plán na výhru má, snad by byla i ochotná mu věřit a nechat se překvapit esem, které Jaxton jistě vytáhne z rukávu. Jenže tahle důvěra v jeho plán ho nepřijde tak levně, jak by si pán pravděpodobně přál, protože se obratně vytasí s jinou, pro ni mnohem zajímavější otázkou. Chápejte, kdyby jí pověděl, jak plánuje vyhrát, tak se jen s předstihem dozví to, co minimálně z části uvidí při samotném závodu, ale dostat z něj nějaké informace z minulosti? Mnohem cennější.
Na moment se jí po rtech rozlezl spokojený a přehnaně sebevědomý úšklebek, ale po jeho první odmlce nahodila neutrální tvář a jemným pokývnutím mu naznačila, že jí alespoň tento střípek z jeho historie docvakl, ale nechala ho mluvit bez přerušení, ani nijak nevyzvídala a dávala mu čas, aby se svěřil. Proč by na něj tlačila, když ho dostala už tak daleko. Tiše se uchechtla, když vynechal jméno pořadatele, ale nebylo to z důvodu, že by se snad cítila ukřivděná vynecháním tohoto detailu, protože co může vědět, zda to jméno pořadatele také není verzí pro „ilegální“ část života, stejně tady Alex neboli Jaxton, navíc ani netušila, k čemu by jí takové jméno bylo, však není žádnou investigativní novinářkou, co by si hladově přidávala kousíčky informací do speciální složky věnované právě jemu. Kdepak, ji zkrátka pobavilo to označení, které nepřímo naznačovalo, že Navon zase tak důležitým není – prohlášení, které by ji od Jaxtona nikterak nepřekvapilo, tu jejich nepřátelskou atmosféru cítil snad každý v jejich okolí. Kromě toho tichého uchechtnutí jeho příběh ale nepřerušovala, naopak, poměrně zvědavě mu naslouchala, ovšem dávala si dost záležet, aby na jejím obličeji nebylo poznat, jak moc ji těší, že se rozhodl jí podvolit. Zlehka nadzdvihla obočí při zmínce o strkání nosu do cizích záležitostí, protože tak by své vyptávání nenazvala, vzhledem k tomu, jak ji do toho Jaxton uvrtal, by neřekla, že se jedná o tak úplně cizí záležitosti. „Mám se začít bát?“ zamrkala na něj jako kdyby byla porcelánovou panenkou, která se při špatném zacházení rozpadne, než stáhla rty do úzké linie, aby dala jasně najevo, ať s něčím takovým nepočítá. Možná se měla začít bát už v momentě, co s ním sedla do auta, ale na to bylo příliš pozdě, teď už byla tu a nejlepší variantou bylo se hodně rychle v tom naučit chodit, aby šlo všechno tak, jak má. Mile ji překvapil i sdělením o rodině, čímž jí zlehka odkryl jednu svou slabinu, ačkoliv se jedná o poměrně očividnou slabinu, díky které dokážete vydírat (a očividně i nasrat) valnou většinu lidí. Z jeho pohledu cítila očekávání nějaké reakce, ale co přesně čekal? Slova díků za to, že se s ní podělil o svůj příběh? Rozhodla se to tedy, zcela výjimečně, nekomentovat a nepokoušet své štěstí. „Můžeme, Alexi,“ původně využívala jeho druhé jméno proti němu, chtěla ho znejistit… A nyní? Chtěla mu tím dát jasně najevo svou prozatímní důvěru, kterou vkládá do jeho plánu. Možná ona důvěra byla ještě v plenkách a poměrně vratká, no rozhodně byli na lepší cestě než před několika minutami, kdy měla chuť po něm něco hodit. V ruce si ponechala sklenku se zbytkem vína, zatímco se svou společností zamířila tam, kam bylo potřeba, jelikož prozatím se plánovala držet role hodné holky, když si jí tak ochotně vylil své srdíčko.