Bola viac než nervózna aj keď sa to snažila zakryť, no nepomáhalo ani to, že bola trochu ďalej od ostatných ľudí. Hanbila sa, preto sa vôbec nikomu nezdravila. Každý sa asi potom čuduje, prečo tu je. To nevie ani ona sama. Ale nechcela sama len tak sedieť v spolku a venovať sa škole. Chcela odtiaľ aspoň na nejakú chvíľu vypadnúť. Možno by to ale bolo lepšie keby tu bola s bratom, pri ňom bola vždy kľudná. On bol vlastne jediný chalan pri ktorom sa nemusela hanbiť, aj keď kto by sa hanbil pri niekom s kým vyrastala od svojho detstva. Keď nad tým teraz premýšľala, mala v pláne tam ešte chvíľu zostať, zobrať si nealkoholický punč a nakoniec by proste odišla aj keď dosť skoro. Jej myšlienky o tom, čo spraví jej prerušil jeden známy hlas, ktorý tak trochu pozná, keďže ho počuje v rovnakej triede skoro stále. Otočí sa na Lawrenca, ktorý aj hneď pri nej stojí, čo ju donúti sa hneď začervenať. Zhorší sa to ešte viac keď jej povie kompliment, čo ju donúti hlavu sklopiť do zeme. Nebolo jej to nepríjemné, len to bol nezvyk. A proste pri chalanoch sa vždy červenala. „A..ahoj.“ Zašomre nakoniec, skoro ako keby to ani nemal počuť. Nakoniec zdvihne aj hlavu ale na neho sa vôbec nedíva, skôr jej pohľad smeruje niekam na jeho rameno. „Ďa.. uhm.. ďakujem.“ Skvelo vyzeral aj on, o tom nebolo pochýb, k tomu sa ale naozaj nemá. Možno mu to niekedy cez večer povie. A možno nie. Je vôbec rada, že dokázala povedať tieto jednoduché slová, viac od nej človek nemôže chcieť.

Spokojne sa usmeje keď to viac nerozvádza, pretože on by sa pravdepodobne len tak nevzdal a stál by si za svojim. Takto mu to aspoň uľahčila, za čo bol naozaj rád. „Tak nejak. Radšej nosím obyčajné tričko a jeansy, než oblek. Je to dosť nezvyk.“ Pokrčí ramenami a pozrie sa jej do tváre. Lepšie to vysvetliť nevedel ale tak nejak sa proste cítil. Necítil sa v tom veľmi dobre ale výnimku urobil, asi by neurobil dobrý dojem keby prišiel v jeho obľúbenom tričku a nohaviciach. Popri Rose by vyzeral dosť smiešne aj keď to si trochu pripadal aj teraz pretože vyzerala naozaj nádherne. Pár dievčat, ktoré prešli okolo nich si všimol tiež ale podľa neho to aj tak vyhrala na plnej čiare Rose. Má šťastie, že Izzy nevie čítať jeho myšlienky, pretože asi by sa inak nedožil rána. „Mám to chápať tak, že ho nemáš rada?" Nadvihne obočie a úsmevom sa na ňu pozrel. Nemal v pláne na ňu nakričať alebo čokoľvek iné, to bolo pod jeho úroveň. „Je pravda, že niekedy sa pýtam sám seba ako je možné, že sme priatelia ale bez neho si to už neviem predstaviť. Môžem sa na neho spoľahnúť keď to potrebujem. Niekedy.“ Uškrnie sa a ruky si prekríži na hrudi. Bol fajn priateľ aj keď mu na nervy liezol skoro stále. Jej ponuku o ochutnávke jej punču nakoniec prijal, za čo bol aj nakoniec rád, pretože mu zachutil. Asi si tie nealkoholické punče začne aj dávať a nebude ich obchádzať tak ako tie ostatné nápoje. „Nebudem predsa piť niečo, čo je tvoje, Rose. Len si to nechaj.“ Uistí ju hneď. Bol skvelý o tom nebolo pochýb ale aj keby žiadny už nezostal, viac by si z jej nedal. Bol len predsa jej, tak nech si ho aj nechá. Aj keď je naozaj milé, že mu ho tak ponúkla. Iní ľudia by to neurobili.

Bylo samozřejmé, že si tento ples nemohla nechat ujít a musela na něj jít. Sice jí nikdo nepozval, ale pozvala sama sebe. Možná byla jediná, kdo to tak udělal, ale neměla tu náladu poslouchat všechny okolo, jak si povídají o tom, jak si jejich ples užili. Vyhradila si tři hodiny čas, protože ty dvě hodiny se bude ještě válet v posteli, než se dokope k tomu, aby se sebou něco udělala. Přeci jen, ona není ten typ, který stráví x hodin před zrcadlem a stejně se sami sobě nelíbí. Proto si Bea dá jen decentní make-up, trochu si poupraví vlasy a trochu si upraví před zrcadlem své červené šaty, které tak pracně vybírala a rozhodovala se, zda si místo nich nekoupí jedny boty, které se jí také líbily. Ovšem to by pak neměla co na sebe. Tak možná si je koupí příště až je někde uvidí, pokud je někde uvidí. Ví, že na plese možná potká i svého tichého a ignorujícího bratra. Nevěřila tomu, že by s někým šel. Vždyť nevydává vůbec žádný zvuk. Občas je to dokonce děsivé. Jenom nad tím pokrčila rameny, vzala svou černou kabelku a vydala se na místo plesu. Na tváři se jí rýsoval kamenný výraz, který ukazoval, že se nehodlá bavit s nikým, dokud ji někdo neosloví. Nikdy nezačínala konverzaci první. Tak to možná i zůstane. Když dorazila na ples, šla k nealkoholickému punči. Neměla v plánu se tady nějak opít. Možná měla, ale nechtěla začít hned po příchodu.

Už to chtěl pomalu vzdát a odejít na ples s pocitem, že nikdo ve spolku není a Lacey už dávno s někým tančí na plese. Sice by ho to mrzet nemuselo, protože spolu nic nemají, ale možná by se ta kapka našla. Sice pozvání podal tak zvláštním způsobem, ale třeba to pochopila. Když už byl na pokraji rozhodnutí, že odejde, zastavily ho ruce na jeho očích. Trochu se zamračil. “Hádám, že to bude Karkulka, kterou jsem pozval.“ Ušklíbl se a ruce ze svých očí sundal. Otočil se a s vážným pohledem si ji prohlížel. Chvilku nic neříkal, přemýšlel. Nakonec se jen usmál. “Sluší ti to.“ Pronesl a předal ji růži, kterou jí donesl. Byla pravda, že jí sháněl opravdu dlouho a pracně. Někdo by si řekl, že je mají v každém květinářství, ale ne všechny se mu líbily. Hold je někdo víc náročný. Ale s tím se nedá nic dělat. Otázka je, zda se jí líbí nebo ne. Pokud ne, tak má smůlu a stejně si jí nechá, protože se nevidí, aby zrovna on někomu něco dává. Dárky k narozeninám v rodině se nepočítají. “Můžeme vyrazit?“ Zeptal se a nastavil ruku, aby se mohla zavěsit jakožto správný gentleman. “Jenom tě upozorňuji, že neumím tančit.“ Zasmál se a podíval se na ni, že to myslí smrtelně vážně. Nikdy se to nenaučil, nikdy nechodil do žádných tanečních kurzů, protože mu to přišlo jako ztráta času. To se raději naučí něco podle videí, ale na to už je moc líný a dělá nějaké zajímavější věci. Jak třeba sportuje. Nebo studuje knihu o rybičkách, kterou ještě nedočetl, protože ho vůbec nebaví.

Všiml si posunků, které na něj dělal barman, na což se jen skromně pousmál a vzal si od něj své pití. Neměl rád tohle posunkování, obzvlášť od cizích lidí. Jelikož se často bavil s nějakými děvčaty a někde s nimi byl, podobné posunky zažil tolikrát, jenže vždy to bylo akorát trapné, protože s danou dívkou nic neměl a ani jedné straně to nebylo příjemné. A to měl trénink ve svém spolku, tam kluci takové věci dělají často, a to mu ani nikdy nevadilo, protože se jednalo o jeho přátele a známé, zatímco teď se jednalo o cizího. „Hmm, pravda,“ odsouhlasil jí se smíchem její slova a její roztomilý nevinný výraz, který vůbec nevinný nebyl. I on si všímal, že se sál plní, proto i vyhlížel, jestli se někde mezi příchozími neobjeví Pat. Neviděl ji, proto pohled přesunul zpět ke Cryst, která se zdála být fascinovaná tím vystoupením. „Přebírám za to plnou zodpovědnost, ale ty jsi stejně tak lehoučká, že mě to nijak trápit nebude,“ uculil se na ni a za ručku si ji odvedl na parket. Ručky dal tam, kam patří, a začal se spolu s ní pohupovat do rytmu hudby. Chvíli jí oplácel pohled z očí do očí, užíval si ten pohled na její krásná očka a ještě víc si užíval to, že se mu podařilo být objektem zájmu tak krásných očí, ale poté se i rozhlédl po sále, aby věděl, kolik párů už tančí. Zase tolik jich nebylo, ale to snad bylo i dobře. Při téhle obhlídce sálu si ale všiml Pat, která jen stála a pozorovala okolí, no ale hlavně byla sama. Byl překvapen, že jí nikdo nepozval, ale je to vlastně lepší pro něj, teď bude mnohem snazší ji odchytit. A chtěl to udělat co nejdříve, bůh ví, kdy si to k ní nakráčí nějaký hoch a on se k ní ž nedostane. Akorát dohrála písnička a on se usmál na Cryst. „Děkuju za tanec, ale teď se s někým potřebuju pozdravit, půjdeš se mnou?“ optal se jí, zatímco s ní došel zpět k místu, kde nechali své nápoje. „Ještě si pro něco skočím a vyzvednu tě tady, jo?“ mile se usmál na Cryst a ručkou ji pohladil po ramenou. Tušil, že Cryst teď bude trochu zmatená, ale doufal, že se to zvládne. U kamaráda si vyzvedl tu růži a vrátil se ke Cryst. „Teď poznáš moji nejlepší kamarádku,“ vysvětlil Cryst a jemně ji vzal za ručku, aby ji odvedl k místu, kde viděl Pat. Odvážně došel až k Pat a pořád držel Cryst za ruku, upřímně čekal nějaké vyzvídání, ale byl připraven… snad. „Ahoj, Pat, tebe bych tady nečekal, teda nečekal bych tě tady samotnou, žádný kluk nebyl tak dobrý, aby tě doprovodil? A sluší ti to, takže čekám, že se kolem tebe během večera někdo motat bude,“ pobaveně se na ni ušklíbl, ale už u toho rozhovoru pustil Crystinu ručku. Pochvalu myslel vážně, ale musel si do Pat trošičku šťouchnout, jak to měl ve zvyku od dob, kdy se smířil s rolí kamaráda. „Abych nezapomněl, Cryst, tohle je Patricia, moje nejlepší kamarádka a spolužačka z oboru,“ představil Pat a na obě se usmál, protože zatím vůbec nevěděl, co bude říkat o Cryst. „A Pat, tohle je Cryst, moje ztracená umělkyně, se kterou jsem se nedávno náhodou potkal,“ dokončil představování a byl s tím celkem spokojený, už jen doufal, že si ty dvě sednou. „A Pat, neboj se, na tvoje narozeniny jsem nezapomněl, tady máš růži k tvým narozeninám,“ široce se na ni usmál, nechtěl pro ní vymýšlet veledary a růže mu přišla jako hezká varianta, obzvlášť když měla její oblíbenou barvu. K tomu přání ji i obejmul.

Už od rána byla jako na trní, na žádném plese nikdy nebyla. Tedy, byla na spoustě plesů, ale vždy jen jako módní doplněk její matky, nikdy nebyla na plese s nějakým klukem a ještě k tomu, protože by z vlastní vůle chtěla. Poprvé nebude mít za zády matku, co jí bude připomínat, aby dbala na své chování… Těšila se, víc než na cokoliv jiného. Poměrně dlouho se rozhodovala, jaké šaty si vezme. Ve skříni měla jedny hezké, obyčejné černé šaty, ale stačily by, ovšem její nerdská část se proti nim vzpírala a ona měla chuť najít něco, co by se dalo zařadit to takových světu jako je Středozem či Západozemí, ale zase nechtěla, aby se jednalo vysloveně o kostýmy. Nakonec se jí jedny podařilo sehnat, byla s nimi doopravdy nadmíru spokojená. V daný den oblékla vysněné šaty, jen si učesala vlasy, žádné extrémní účesy netvořila, a jemně se nalíčila, doopravdy jemně, ani stíny si nedávala. Obula si botky a vyrazila z pokoje. Výhodou bylo, že na ní mohl čekat přímo ve spolku, ne nikde venku a ani si nemuseli dávat sraz až tam. Nejistě ťapkala směrem k hale, kde měl čekat Theo, a taky čekal. Usmála se, když ho tam viděla stát v tom obleku, slušelo mu to. S tím úsměvem došla až k němu. „Ahoj,“ pozdravila s nemizejícím úsměvem a znovu si ho prohlédla. „Sluší ti to,“ dodala ještě, ale po těch slovech od něj odvrátila pohled a zadívala se na dveře, pak zpátky na něj.

Jak si tak seděl, projížděl sociální sítě na telefonu a díval se v davu, uvážil fakt, že se nudí. Mohl se jít zabavit tím, že půjde pít a ztříská se tady do němoty, ale to není jeho gusto. Nikdy moc nepije, raději si posedí nad jednou lahví piva, které má jednou za měsíc a pomalu ani to ne. Aaron je slušňáček, možná až moc velký. Pohledem projížděl lidi, kteří procházeli kolem tribun. Buď sami, nebo se s někým bavili. Dělal si o nich vlastní obrázek. Nedělal ho za účel, dělal si ho jen tak. Ovšem pohled mu přistál na jedné osobě déle než deset vteřin. Možná ji znal, možná taky ne. Ale pohled mu zamířil na lesknoucí věc, která se leskla pod určitým dopadem úhlu světla. Možná až moc fyziky, ale tohohle se všímá. Všímá se maličkostí, kterých by si asi mnoho lidí nevšiml. Počkal chvilku, jestli si ona osoba nevšimne, že něco nemá, ale asi se k tomu moc neměla. Zvedl se ze svého místa a šel tam, kam malý předmět dopadl. Opatrně se pro něj sehnul a prohlédl si ho. Rozhlédl se kolem sebe a hledal dívku v modrých šatech. Připadal si jako v té pohádce “O Popelce“, kde ten princ hledal svou vyvolenou pomocí střevíčku. Ovšem Aaron nemá v plánu obejít každou slečnu na plese zvlášť a hledat, která nemá jednu náušnici. Prostě bude hledat tu, kterou si snad zapamatoval. Náušnici si strčil do kapsy obleku a vydal se davem vstříc dobrodružství. Dobře, zase tak velké dobrodružství to nebude. Rozhlížel se kolem sebe a hledal. Takových dobrých deset minut byl neúspěšný, ale potom zahlédl nějaké modré šaty, které odpovídaly jeho menší vzpomínce. O trochu zrychlil krok, aby osůbku dohnal. “Hej!“ Pokusil se na ní zavolat, ale v tom rámusu ho asi neuslyší. Takových pár metrů od ní se konečně zastavil. “Nebude tohle tvoje?“ Zeptal se a sáhl do kapsy, pro předmět, který našel. Ruku natáhl před sebe a dlaň rozevřel. “Viděl jsem, jak ti padá a nikdo jiný se neměl k tomu, aby si toho všiml a donesl ti to.“ Vysvětlil situaci, proč přišel zrovna on.

Všiml si, že je nervózní. Mohl s tím trochu počítat, přeci jen ji nějakou tu chvíli zná a ví, že jí asi není moc dobře ve společnosti někoho, jako je on. Chtěl jí začít uklidňovat, že v jeho společnosti se stydět nemusí, ale to už ze sebe začínala koktat pár slov. Přišlo mu to moc roztomilé a jen se nad tím mile usmál. “To je samozřejmost. Jsi přeci moje kamarádka a tu pochválit musím.“ Vysvětlil na svou obhajobu a upravil si trochu své sako. Ale musel přiznat, že je mile překvapený z jejího příchodu sem na ples. “Kdo tě vůbec pozval?“ Zeptal se zvědavě. Určitě jí sem někdo musel pozvat, přeci by nepřišla sama, a pokud jo, tak by to asi ani nikomu nevadilo. “Ovšem odpovídat nemusíš, pokud ti to vadí.“ Ujistil ji, že na odpovědi netrvá. Možná mu to je i jedno s kým tady je. A pokud z toho něco bude, vždycky by jí to přál jako jeden z jejích kamarádů. Všiml se, že se dívá někam zcela jinam. Chápal ji v tom, protože to pro někoho jako je ona, není zcela jednoduché a soucítil s ní. “Hej Teddy, přede mnou se přeci stydět nemusíš. Nebudu na tebe křičet, když něco řekneš špatně.“ Podíval se na ni s upřímným pohledem. Byl by nerad, kdyby se k němu chovala jako k někomu naprosto cizímu a bála se s ním mluvit. Byl by z toho celý špatný a pokoušel by se nějak pomoc, aby se tolik nestyděla a nebyla nervózní. To by také mohlo být jedno z jeho novoročních předsevzetí.

Široce se usmál, když ji viděl. “Ahoj.“ Špitl k ní a přejel jí pohledem. “Tobě to sluší víc než mně. Já vypadám jako každý druhý kluk společensky oblečený.“ Zasmál se a ještě jednou ji přejel pohledem. Opravdu jí to slušelo a nemohl se toho nabažit. Snažil se, aby si jí pořád jenom neprohlížet, protože by jí určitě brzy vyprohlížel z povrchu zemského. To by se určitě nikomu nelíbilo. Ani jemu, protože by přišel o super kamaráda a každý den by chodil s kytkou a slzami v očích na její hrob. Ovšem, to už je jiný konec jiné knížky. Byl z tohoto dne takový vykolejený a mohl se zdát i trochu duchem nepřítomný. Bylo to asi tím, že nikdy na ples nešel a ještě nikdy nikoho nepozval. Jo to bude ten důvod. Možná trochu zvláštní, ale to nikomu nevadí. Alespoň jemu ne. “Takže, asi můžeme jít? Pokud tedy jsi připravená. Já se připravoval dlouho, ale to neznamená, že ty musíš taky, protože jsi na tom určitě byla lépe než já.“ Zase se do toho zamotal. Nějak se mu nedaří říct dlouhou a smysluplnou větu, kde chce říct hlavní myšlenku, kterou měl na mysli. Asi by s tím měl začít něco dělat. Přesunul se ke dveřím a pomalu je otevřel. Čerstvý vzduch ho praštil do obličeje. Hluboce se nadechl a poté dlouze vydechl. Podíval se na zpátky na Meg, jestli je připravená. On nebyl připravený. Hlavně fyzicky, protože asi neví, jak je na tom s tancováním, pokud se vůbec k tanci budou chtít dostat.

Ja verím, že keď nastane ten správny čas, tak sa ten pravý objaví.*Jemne pokrčí ramenami. Rozhodne nie je z tých, ktoré by cieľavedomo vyhľadávali mužov a snažili sa s niekým dať dokopy. To vôbec nie. Predsa verí na osud a na to, že čo má byť sa stane. Možno práve kvôli tomu, že sa riadi týmto ešte nikoho nemá. Nie, že by jej to prekážalo, je spokojná so svojim životom. Takmer. Celé dni sa len učí, číta knihy, počúva hudbu. Žije si vo svojom ako keby vlastnom svete, zatvorená doma v izbe. Občas sa vyberie na nejakú prechádzku, kávu alebo niečo podobné. No už by naozaj potrebovala priateľov. Chýba jej niekto, s kým sa môže úprimne porozprávať a zasmiať. Proste tráviť čas nejako inak, nie len pri vzdelávaní.*Určite ju čoskoro nájdeš. Hoci sme tu len pár minút tak už teraz vidím, že si krásny človek.*Nemyslela to vzhľadovo a dúfala, že to Leo pochopí. Vlastne vzhľadom je naozaj zaujímavý a príťažlivý, ale pravdepodobne nie ten pravý pre ňu. Avšak nemôže ho hneď odsúdiť, ale radšej sa pokúsi ho lepšie spoznať. Hádam sa v ňom za tú krátku chvíľu nezmýlila, to by ju naozaj sklamalo. Dúfa, že sa trochu posnaží rozvíjať komunikáciu, pretože ona v tomto naozaj nie je dobrá. Je skôr lepšia poslucháčka. Ďalej sa už len zasmeje, nič nehovorí, iba si užíva hudbu. Po skončení svižnej piesne nastane pomalá pieseň, z ktorej kričí láska. Poobzerá sa navôkol, kde sa už na parket hrnú nejaké zamilované páriky, ktoré sa na seba lepia a začínajú tancovať. Na chvíľu sa opäť zamyslí nad tým, ako by to chcela s niekým zažívať, ale hneď sa otrasie.*Myslím, že sa teraz radšej pôjdem napiť.*Poukáže smerom k punču a rýchlymi krokmi sa tam vyberie. Toto naozaj nie je pieseň pre ňu a Lea.*

Keď počuje jeho odpoveď, povzdychne si a zavrtí hlavou. To počuť vážne nechcela. Presvedčiť, že to nemá robiť, ho nemá ako a asi by to ani nerobila. Nie, že by jej to nakoniec nevadilo, skôr nebola ten typ človeka, ktorý by niekoho do niečoho nútil alebo mu to dokonca prikazoval. Len jej to trochu vadilo. „Takže ak niekedy od teba ešte niečo dostanem.. budem sa tváriť, že to nejak drahé nebolo.“ Povie nakoniec. Aj keď dúfa, že už nič nedostane, to by bolo asi najlepšie. „To by si chcel vedieť, hm?“ Zasmeje sa a jemne ho potľapkala po rameni. „Neskôr ti to poviem.“ Žmurkne na neho. Bolo od neho milé, že na ňu nenaliehal aby mu to povedala aj keď sa teda o nič nejednalo. Naozaj bol z neho gentleman. Pri tanci sa dozvedela, ďalšie jeho tajomstvo, ktoré ako to predtým, si nechá pre seba. „Na mňa sa môžeš spoľahnúť. Len sa ma nesnaž nejak naštvať, nezabudni, že viem niektoré tvoje tajomstvá.“ Pobavene sa nad tým usmeje. Dúfa, že to vážne brať nebude, pretože to vážne ani nemyslí. Aj keby boli poriadne pohádaní alebo by bola na neho kvôli niečomu naštvaná, nikdy by sa neodvážila povedať jeho tajomstvá. Nikdy. „To je úplne v poriadku.“ Povie potichu na čo sa na neho usmeje, čo už si možno ani nestihol všimnúť pretože sklopil hlavu do zeme. To, že sa mu do tvári začala nahŕňať červeň si všimnúť nestihla, bolo by pre ňu dosť veľké prekvapenie keby ho tak uvidela. Nechcela ale aby ho to nejak mrzelo alebo bol z toho nesvoj, no nevedela čo povedať, preto ho aspoň prstom pohladila po jeho ruke. Prišlo jej ale rozkošné, ako sa správal. Po celý ich tanec sa dívala na neho, len párkrát sa pozrela po ostatných ľuďoch, vždy sa jej pohľad vrátil na Noaha. Po piesni sa ho pustila a trochu od neho odstúpila, pričom nezabudla ani zatlieskať. Spokojne sa usmeje než sa celá na neho otočí. „Nebol si príšerný vôbec.“ Pokrčí ramenami. Rovno sa ho chytí a aj s ním zamieri z parketu. „A ani nevadilo, že si mi stupil na nohu, to sa predsa stáva.“ Chcela ho trochu ukľudniť, že sa o nič nedialo, pretože sa ani nedialo. Mohlo sa to stať komukoľvek.

Nemala rada, keď bola takáto nervózna, vždy sa snažila sa nejak ukľudniť či proste prestať byť nervózna ale nikdy sa jej to nepodarilo, väčšinou znervóznela viac. Chcela ale teraz urobiť výnimku, ako aj predtým. Nechcela pred Lawrencom len stáť a byť ticho a dokonca sa aj červenať. Jeho slová ju donútia sa usmiať, príde jej to naozaj milé. Jediné ale čo spraví je, že mu na to prikývne, že to chápe. Kto ju pozval? Samozrejme, že nikto. Zamyslela sa ale nad tým. Či mu povedať pravdu, že prišla sama alebo zaklamať, že niekto ju pozval. Nikdy v živote ale klamstvá nemala rada, takže bolo jasné, čo si vyberie. Než ale odpovedala, chvíľu to trvalo než sa vôbec odhodlala. „Ni-nikto. Prišla som s-sama. Ale chcela som o chvíľu odísť.  Ani n-neviem prečo som prišla.“ Pokrčí nad tým ramenami a ruky si prekríži na hrudi. Povedala mu viac než bolo treba, čo ju aj prekvapilo. Sama nečakala, že povie niečo čo bude obsahovať viac než tri slová. Povzdychne si a na pár sekúnd sa mu pozrie do tváre, než sa znova pozrie tam kde predtým. Možno si tým chcela dokázať, že je v poriadku, že sa dokáže na neho pozrieť bez toho aby spanikárila. Aj keď to jej asi nevyšlo. „J-j-ja viem. Ja len tomu n-neviem zabrániť.“ Šepne potichu, na čo si znovu povzdychne. Na nejakú chvíľu aj zavrie oči ako keby sa snažila ukľudniť než ich aj otvorí a pozrie sa na neho tak ako predtým, tentoraz už ale pohľadom nikam neujde.